Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Druhá šance Harryho Pottera

1.část

    Byl konec. Voldemort, po krátkém zmrtvýchvstání, znovu zmizel. Navždy.

    Měl by být šťastný, že?

    Ale on, Chlapec, který přežil a přežil znovu, šťastný nebyl.

    Od doby, kdy byl svědkem smrti Cedrika Diggoryho, když byli během Turnaje tří kouzelnických škol přenešeni na hřbitov, byl Harry Potter svědkem více smrtí, než by dítě mělo být. Proběhla bitva… závěrečná bitva.

    Později se Harry dozvěděl, že členové Fénixova řádu věděli, kde se nachází, díky paranoidnímu Mistrovi lektvarů Severusi Snapeovi. Zdálo se, že Snape, který už dlouho nesnášel nejnovějšího profesora obrany proti černé magii Alastora Moodyho, měl podezření, že muž není tím, za koho je považován. První nápovědou mu bylo, že se mu ze skladu ztratily některé přísady; přísady, které se používaly na výrobu Mnoholičného lektvaru.

    Další stopou bylo zvláštní chování toho muže. Především: Moody stále popíjel ze stříbrné placatice. Skutečný Alastor Moody pil jenom čaj. Ne, že by drsný bystrozor nemiloval Ohňivou whisky, ale když byl mladší, zasáhla ho kletba, která mu poškodila zažívací ústrojí. Jakýkoliv alkohol by mu okamžitě rozleptal vnitřnosti.

    Třetí stopa prozrazovala ve skutečnosti nejvíc; Moody Snapea zatáhl do rozhovoru u profesorského stolu ve Velké síni. Skutečný Moody uznal, že byl Snape špiónem pro stranu světla, umlčelo ho, že mu Brumbál důvěřoval, ale osobně černovlasým kouzelníkem přímo pohrdal. Skutečný Moody by na Snapea dobrovolně nepromluvil, ani kdyby ho píchli do zadku rozžhaveným pohrabáčem.

    To byly hlavní záchytné body, ale Snape byl bystrý muž, který znal řeč těla a dokázal rozeznat jemné rozdíly v magii, kterou vyzařovali kouzelníci a čarodějky, se kterými se setkal. To byla schopnost, která mu mnohokrát zachránila život. Měl mnoho možností sledovat skutečného Alastora Moodyho, a třebaže tento muž napodoboval skutečného Moodyho velmi dobře, vždy několik minut předtím, než se napil ze své placatky, jeho koncentrace zeslábla.

    Ve skutečnosti byly všechny Snapeovi smysly v pohotovosti od okamžiku, kdy Ohnivý pohár vyplivl Potterovo jméno při Turnaji tří kouzelnických škol. Proč Brumbál umožnil Potterovi soutěžit, bylo Snapeovi záhadou. Každý úkol mohl znamenat smrt pro Pottera nebo jeho přátele, a Snape byl ve střehu dnem i nocí, jen aby se ujistil, že přežili. Jeho úsilí bylo zmařeno, i když až při třetím úkolu. Chtěl prověřit Ohnivý pohár, ale neměl možnost. Na poslední chvíli se mu ale podařilo na Pottera uvalit sledovací kouzlo, takže ve chvíli, kdy byl přenesen z Bradavic na hřbitov, to Snape věděl.

    Řád nestihl zachránit Cedrika, ale dorazili právě, když začal souboj mezi znovuzrozeným Voldemortem a Harrym.

    Harry si na většinu souboje nedokázal vzpomenout. Pamatoval si na hnusné zelené světlo smrtící kletby, které mířilo přímo na něj, a místo aby uhnul, rozpažil ruce, jako by ho chtěl obejmout. Bylo tam mnoho smrtijedů a také členů Řádu, kteří viděli, jak kletba do chlapce udeřila a místo aby ho zabila, odrazila se a letěla zpátky na Temného pána. Oslňující exploze poslala Harryho a všechny poblíž k zemi a Voldemorta vyhladila z povrchu zemského, navždycky.

    Harry si přál, aby ho to bylo omráčilo, ale to se nestalo. Viděl, co se stalo pak. Remus Lupin byl ošklivě zraněn kostidrtící kletbou; přežil, ale bude kulhat až do konce života.

    Tonksová nepřežila. Crabbe senior ji srazil strašlivou řezací kletbou a ona vykrvácelo nedaleko svého zraněného snoubence.

    Nejstrašnější smrt, kterou Harry viděl, byla smrt Siriuse Blacka. Black právě běžel k Harrymu, když ho zasáhla kletba Bellatrix Lestrangeové přímo do zad. Křičel, když se jeho kosti roztříštily. Padal a ta hnusná čarodějka ho ještě zasáhla kletbou Cruciatus, která ho zabila. Harry, vyčerpaný soubojem, se doplazil k Blackovu tělu, vystavujíc se tak Bellatrixině palbě. Smála se radostí, že nalezla Chlapce, který přežil, když ji obalila červená mlha kletby, o které Harry nikdy neslyšel. Tu kletbu vyslal Snape.

    Ne, Harry už se nemusel obávat návratu Temného pána, ale každou noc byl sužován nočními můrami a pocitem viny, které ho stále více deprimovaly. Nepomohlo ani to, že se musel vrátit domů k Dursleyovým, kteří na něj nebrali žádné ohledy, ani neprojevili pochopení pro to, co se mu stalo. Faktem bylo, že oni byli jeho zákonní opatrovníci, a i když Brumbál slíbil, že se pokusí napravit jeho životní situaci, tak bylo mnoho důležitějších věcí, které vyžadovaly okamžitou ředitelovu pozornost.

    A to byl přímo recept na katastrofu.

    *****

    Celý první prázdninový měsíc prohlašovalo ministerstvo i Denní věštec, že zvěsti o smrti Vy-víte-koho nejsou nic víc, než fáma. Věděli o bitvě mezi smrtijedy, bystrozory a členy Brumbálovy povstalecké skupiny, Fénixova řádu, ale nenašlo se žádné tělo, ani žádné známky po znovuzrození Vy-víte-koho nebyly objeveny.

    Jakákoliv zmínka o Harrym Potterovi byla vytlačena z předních stránek Denního věštce zprávami o korupci na ministerstvu, do které byl zapleten i samotný Kornelius Popletal. Dokonce ani skandál, který vypukl, když se veřejnost dozvěděla, že v Bradavicích vyučoval smrtijed, nedokázal zastínit problémy na ministerstvu. Severus Snape pravděpodobně unikl Azkabanu jen proto, že byli pochytáni důležitější smrtijedi, kterými se bylo třeba zabývat.

    Další články se věnovaly tomu, že Albus Brumbál odchází do důchodu, protože utrpěl zranění, které ho do deseti let připraví o život. Jeho místo by měla zaujmout Minerva McGonagallová, která se také ještě zotavovala z následků zranění; série ohromujících kleteb, které jí zasáhly do břicha.

    Při snídani s ředitelem Snape zjistil, že je opravdu zhnusený tím, jakým způsobem Denní věštec zavrhl Pottera. Snape sám nebyl nikdy na toho kluka milý, ale ta hnusná Rita Holoubková se odvážila Pottera obvinit z katastrofy na hřbitově.

    „Potter. Pořád je u těch pochybných mudlů, ne, Albusi?“ zajímal se Snape.

    „Ano, je. Chtěl jsem pro něj najít nějaký kouzelnický domov, teď když už nepotřebuje ochranu matčiny krve, ale ještě jsem neměl čas,“ řekl Albus unaveně.

    „To je téměř nemožný úkol, Albusi. Je příliš mnoho těch, kteří by to dítě využili pro svůj prospěch, stejně jako těch, kteří by se mu chtěli pomstít.“ Albus odložil lektvar, který Snape vařil speciálně pro starého kouzelníka, aby mu pomohl od nejhorších následků jeho zranění.

    Snape si starého muže pečlivě prohlížel. „Vy jste doufal, že si ho vezmete sám, že ano?“

    „Doufal jsem…,“ řekl vážně. „Ale léčitelé říkají, že do roka budu upoután na lůžku. Harry potřebuje někoho mladšího, někoho, kdo by se o něj staral. Možná někoho, kdo ví, čím prošel.“

    „Artur a Molly?“ zeptal se Snape.

    „Artur a Molly a všichni jejich děti Harryho milují, ale nejsem si jistý, že oni jsou to, co Harry potřebuje.“ Albus si povzdechl a prsty bubnoval o stůl. „Ten úkol mě trápí, Severusi, ale je tu mnoho dalších věcí, které musím udělat.“ Ztěžka se nadechl. „A já jsem velmi unavený.“

    Snapea vylekalo, že viděl svého rádce a přítele v takovém stavu. Dlouho si myslel, že Brumbál je nesmrtelný. Teď ho viděl… starého… utrápeného.

    „Byl se někdo na toho chlapce podívat?“ Snape se podivil, proč je najednou tak zvědavý na Harryho Pottera. Neměl toho chlapce rád. Pravdou bylo, že ho to dítě vyloženě dráždilo a to, že se tak velmi podobalo svému otci, Jamesi Potterovi, jejich vztahu nepomohlo. Přesto se mu nelíbilo, že teď, když Potter naplnil svůj osud, má být odstrčen stranou. A také tu bylo ředitelovo přání vidět chlapce v kouzelnické rodině, která by ho milovala.

    Brumbál byl nešťastný z toho, jak chlapce zanedbával. „Tohle jsem neměl v úmyslu!“ Složil hlavu do svých vrásčitých dlaní, zrovna když přiletěla sova s dopisem z ministerstva. Vzhlédl a vzal si od sovy pergamen. „Měl bych mu alespoň napsat.“

    „Nemám naplánovanou žádnou práci kromě studijních plánů na příští rok. Jestli vám to pomůže, tak se na Pottera zajdu podívat.“

    Zbláznil jsem se. Opravdu jsem se nabídl, že zkontroluji Zlatého chlapce?

    Omráčený svým vlastním návrhem nedokázal zabránit uspokojení, které se mu rozlilo duší, když uviděl, jak ředitelovy oči zazářily. Snape si nemyslel, že by mu mohly chybět ty zářivé jiskřičky, ale bylo to už dlouho, co je viděl naposledy.

    „Byl bych ti velmi vděčný, Severusi. Jen se ujisti, že je v pořádku a dej mu vědět, že na něj myslím.“

    Snape přikývl. „Zajdu tam odpoledne. Nepotřebujete zatím s něčím pomoct, Albusi?“

    Když snídaně zmizela, oba muži vyřídili Brumbálovu korespondenci a pak Snape doprovodil starého kouzelníka do jeho ložnice, aby si odpočinul.

    *****

    Harry Potter nebyl moc přemýšlivý ani ve svých nejlepších dobách. To byla Hermionina práce. Byla brilantním myslitelem. Kdyby věděla, co její nejlepší přítel dělá, vynadala by mu a poučila by ho o pošetilosti toho, co chtěl provést se svým životem. Ale Hermiona byla s rodiči v Austrálii a neměla ani tušení, co chce její kamarád udělat.

    Harry ukradl v bradavické knihovně jednu knihu. Ne obyčejnou knihu. Byla to ta, kterou Hermiona objevila v Sekci s omezeným přístupem, když byli ve druhém ročníku – Lektváry nejmocnější.

    Trvalo mu nějakou dobu, než sehnal všechny přísady do lektvaru, který chtěl uvařit, protože si je nemohl objednat soví poštou. Další potíž byla, že na lektvaru mohl pracovat jen v noci. Kdyby ho jeho příbuzní nachytali…

    Kdyby mě teta Petúnie načapala, vymlátila by mi mozek z hlavy a pak by mě vyhodila se smetím.

    Nikdo o tom neměl tušení, ale všechno psychické i fyzické týrání obstarávala Petúnie, ne Vernon. Harryho strýc Vernon se k němu nepřiplížil od té doby, co se Hagrid pokusil přeměnit jejich zkaženého syna Dudleyho na prase. Vernon pro něj sice vypracovával seznam domácích prací, řval na něj, ale nikdy na něj nevztáhl ruku. Neměl na to povahu. Občas se dokonce postavit mezi Petúnii a Harryho. Petúnie zuřivě nenáviděla svou sestru a jejího zrůdného manžela. Vernon byl vyděšený jejím vztekem, který byl někdy tak velký, že to vypadalo, že Harryho zabije.

    Harry to věděl a tak tohle léto považoval za nejlepší, když bude držet jazyk za zuby a dělat všechno, co po něm bude požadováno, aby udělal. V noci pak vařil svůj lektvar.

    Konečně byl lektvar hotov a Harry seděl uprostřed své hrbolaté postele a zíral na blankytně modrou tekutinu. Byl pyšný na práci, kterou udělal a téměř si přál, aby to mohl vidět jeho pohrdavý Mistr lektvarů. Na malou chvíli si představoval, že ten modrý, křišťálově lesklý lektvar by dokázal obměkčit jeho tvrdé srdce. Možná, že by mu ten chlap dokonce udělil několik bodů.

    Harry se tomu nesmyslu zasmál. Snape by jistě nikdy Harryho za jeho práci nepochválil a také by nikdy nepřidělil Nebelvíru body.

    Zvedl plastikový kelímek, do kterého lektvar přelil, ke rtům, napil se, polkl a usmál se. Nemělo to špatnou chuť.

    Jak pomalu upadal do bezvědomí, přemýšlel, jestli si na něj jeho kamarádi někdy vzpomenou.

    *****

    Oblečený v úzkých tmavě šedých kalhotách, černém bavlněném tričku a lehké bundě, kráčel Severus Snape Zobí ulicí. Ze svého frajerského vzhledu byl dost rozmrzelý a posměšně si nad ním odfrkl. Bylo zvláštně tiché, slunečné odpoledne, jen u několika málo domů jejich majitelé zalévali své trávníky.

    Tímhle se mudlové baví?

    Když se přiblížil k domu č. 4, uslyšel ječivý, vřískající hlas, jemuž odpovídal jiný, o hodně hlubší. Zaklepal na dveře a nastalo ticho. O pár minut později už stál před kostnatou sestrou Lily Evansové, Petúnií, která otevřela dveře.

    „Ty!“ plivla po něm.

    „Také tě rád vidím, Petúnie.“ Vyslovil její jméno jako by to bylo něco nechutného. Bylo to něco, v čem se zdokonaloval od okamžiku, kdy potkal ji a Lily, když ještě byli dětmi.

    „Vernone!“ Její hlas byl tak skřípavý, že to znělo jako by škrábala nehty o tabuli a Snape ztěží odolával touze se přikrčit. „Přiveď ho!“

    O chvíli později se ve dveřích objevil velmi tlustý muž s hubeným, malým chlapcem s černými vlásky, který mu ochable ležel v náručí. Petúnie vytrhla dítě z manželových rukou a tvrdě ho strčila Snapeovi.

    „Nevím, co si to malé zvíře udělalo, ale přijala jsem ho jednou a podruhé už to neudělám!“ Její malé, tmavé oči prakticky probodly rozpačitého Snapea. „Jestli si ho nevezmete zpátky, tak přísahám, že…“ Vyšla ze dveří, naklonila se k němu a zasyčela: „Přísahám, ty velký, hnusný netopýre, že ho vlastnoručně utopím v rybníčku v parku! Rozumíš?“

    Snape zpracovával tuto stručnou informaci a chvíli se díval na dítě ve svém náručí, které bylo zabalené ve špinavém tričku o mnoho čísel větším. Automaticky si bezvědomé dítě v náručí upravil tak, aby se mu leželo pohodlněji. Dítěti bylo pět, možná šest let. Ke svému zděšení zjistil, že je to Potter.

    „Co se mu stalo?“ zeptal se ostře.

    „Možná byste se měl podívat sám,“ řekl Vernon smířlivě. Petúnie střelila po svém manželovi pohledem, který ho donutil couvnout.

    Podívala se znovu na Snapea a zkřížila paže na své hubené hrudi. „Nahoru po schodech, druhé dveře. Vem si všechny jeho věci, Snape, a vypadni.“

    Sevřel malého Pottera pevněji v náručí a překvapilo ho, když se dítě probralo ze svého omámení, obtočilo své hubené paže kolem jeho krku a schovalo tvář na jeho rameni. Hladíc chlapce po zádech, vešel Snape do domu č. 4 v Zobí ulici a stoupal po schodech.

    Nahoře se na jedněch dveřích blýskalo šest zámků. Byly pootevřené. Jakmile dveře otevřel, spatřil zbytky lektvaru v kelímku na Harryho posteli. Opatrně dítě oslovil: „P… Harry, můžeš mi říct, co jsi tady vařil?“

    Harry se přitiskl k Snapeově tváři a zašeptal mu do ucha: „Měl jsem ošklivý sen, a když jsem se vzbudil, byl jsem tady. Hubená paní křičela a tlustý pán taky křičel. Omlouvám se za to, co jsem udělal, pane. Ty mě teď utopíš?“

    „Určitě ne!“ řekl rozhodně. „Tady se posaď a já ti zabalím tvé věci. Pak tě vezmu někam, kde je to hezčí.“

    Harry přikývl a nechal toho vysokého, tmavého muže, aby ho posadil na postel. Sevřel ruce mezi koleny a poslušně čekal, až muž všechno zabalí do kufru, který přilétl dveřmi. Zíral na to velkýma očima, ale protože byl zvyklý neklást otázky, udržel svou zvědavost na uzdě. Možná mu ten pán později poví, co vlastně udělal.

    Snape zabalil i zbytky Harryho snažení, aby je později mohl zanalyzovat ve své laboratoři. Ten bláznivý chlapec po požití lektvaru omládl, ale Mistr lektvarů potřeboval vědět, jak dobře, nebo spíš špatně, ho Potter uvařil a právě to by mu mohl zbytek lektvaru prozradit.

    Když byly zbytky lektvaru a ingrediencí zabaleny, přivolal si Harryho kufr a začal do něj ukládat všechen ostatní chlapcův majetek. Jediná věc, která chyběla, byla chlapcova hůlka. Rozhlédl se po místnosti.

    „Harry, nevíš, jestli je tu nějaká skrýš?“

    Malý chlapec se zamyšleně zamračil a pak sklouzl z postele. Téměř zakopl přes dlouhé tričko a Snape ho zachytil.

    „Počkej, dítě. Nejprve to opravíme.“

    Harry s údivem sledoval, jak před ním muž zamával hůlkou a jeho oblečení se změnilo. Najednou měl zelenou košili a krátké bílé kalhoty.

    „To je kouzlo!“ vydechl Harry úžasem.

    „Já jsem kouzelník, dítě,“ usmál se Snape. „Tak mi ukaž, kde je ta skrýš.“

    Harry obdivoval svou novou košili a zapomněl, co chtěl udělat. Zachytil mužův pohled a rychle ukázal na prkno na podlaze.

    V momentě Snape odstranil prkno a pod ním našel Harryho hůlku i nějaké jeho učebnice. Vyndal je, uložil do kufru a ten pak zavřel, zmenšil a schoval do kapsy. Pak vzal drobného chlapce do náručí.

    „Musíme jít, Harry.“

    „Nevoď ho zpátky, Snape.“ Petúnie, se zamračenou tváří, stála ve dveřích.

    Prudce se k ní otočil. „Vzdáš se všech práv na dítě, Petúnie?“

    „Pošli papíry nebo cokoliv, co je třeba udělat.“ Její úšklebek by mohl soupeřit se Snapeovým. „Teď vypadněte.“

    Bez jediného slova se Mistr lektvarů s malým chlapcem přemístil pryč.

    *****

    Malý Harry svíral Snapeovu bundu svými drobnými pěstmi a zakňučel, když se mu rozhoupal žaludek. Naštěstí ten pocit netrval dlouho a muž ho konejšivě hladil po zádech, dokud se mu žaludek zase neuklidnil.

    „V pořádku?“ zeptal se Snape. Harry přikývl. Nepatrný úsměv se krátce objevil na Snapeově tváři, když ukázal rukou. „Podívej se.“

    Harry otočil hlavu a uviděl obrovský pohádkový hrad tyčící se do nebes. Potěšeně zatleskal. „Tam bydlíš? Ty jsi král?“

    „Není tam žádný král, Harry,“ řekl Snape, když procházel branou a mířil k hradu. „Je to Škola čar a kouzel. Já jsem učitel.“

    „Budu tady chodit do školy?“ zeptal se chlapec s nadějí.

    „Zcela jistě. Ty jsi také kouzelník, dítě.“ Harryho zelené oči jasně zazářily a poprvé v něm Snape neviděl Jamese Pottera, ale Lily Evansovou. Její zelené oči zářily úplně stejně, když jí řekl, že je čarodějka. Prohlížel si chlapcovu tvář a stále více v něm viděl Lily. Pomyslel si, že je ten chlapec přeci jen víc podobný své matce.

    Dlouhými kroky se rychle dostal ke vchodu. Postavil chlapce na zem a přičaroval mu na bosé nohy tenisky. A pak proměnil své vlastní mudlovské šaty na kouzelnický hábit.

    Snape se hluboce zamyslel nad tím, co řekne ředitelovi o Potterově vzhledu a tak si ani neuvědomil, že Harry, se svýma krátkýma nohama, zůstal pozadu. Dítě bylo fascinováno vysokými okny zasklenými barevnými skly, okouzlenými brněními, která mu mávala a mluvícími, pohybujícími se portréty, takže si ani neuvědomilo, že ten vysoký muž s přísným pohledem zmizel.

    „Pottere!“ Snape si náhle uvědomil, že chlapec není vedle něj, kousek se vrátil a zjistil, že si Harry prohlíží obrazy. Harry zaslechl své jméno a rychle se rozběhl chodbou za Snapem.

    „Kdo jsi?“ zeptal se Harry.

    Snape se zamračil. „Jmenuji se Severus Snape, učím lektvary.“ Zkrátil krok a naznačil Harrymu, aby se držel vedle něj. Trochu ho překvapilo, když se ho malý chlapec chytil za ruku.

    „To je opravdu krásný hrad,“ oznámil. „Myslím, že jsi opravdu šťastný, že tu bydlíš, pane.“

    „Taky si myslí,“ odpověděl odevzdaně. Nenápadně se na dítě podíval. „Chtěl bys tady taky bydlet?“

    Harryho závistivý zelený pohled se rozzářil a chlapec se usmál. Úsměv Jamese Pottera byl vždycky nadřazeně nafoukaný a dráždil jím Snapea vždy, když se potkali na školní chodbě. Harryho úsměv byl otevřeně upřímný a ještě více mu připomněl Lily. Přemýšlel, proč to neviděl předtím, než chlapec omládl. Snape si vzpomínal, kolikrát viděl chlapce usmívat se na své přátele nebo když slyšel nějakou zajímavou historku, takže věděl, že se Harryho úsměv s přibývajícími léty neměnil.

    Její zelené oči, její úsměv… kolik z Lily je v jejím synovi?

    „No, chlapče?“ pobízel ho, když ještě neodpověděl na jeho otázku. „Předpokládám, že přemýšlíš o tom, kde bys chtěl bydlet.“

    Harry zůstal stát a Snapeovi nezbylo, než se zastavit také. Znepokojení, obavy a dokonce i strach se objevily na dětské tváři. „Nebudu muset jít zpátky? Teta Petúnie se na mě pořád zlobí.“

    Snape si klekl tak, aby se mohl dívat zpříma do těch ustaraných zelených očí a položil ruce na křehká ramena. „Slibuji ti, Harry, že už se tam nikdy nevrátíš. Budeš žít tam, kde budeš chtít.“

    Na mužově tváři se neobjevil ani náznak úsměvu, ale Harry viděl v jeho očích, že ten slib je opravdový. Zhluboka se nadechl. „Děkuji, že jsi mě vzal pryč,“ řekl plaše a znovu uchopil Snapea za ruku.

    Snape vstal, sevřel Harryho prsty a vydali se k ředitelově kanceláři.

    Brzy došli ke kamennému chrliči, který střežil vchod a točité schody. K Harryho potěšení na něj chrlič zamrkal.

    „Ledové myšky,“ řekl Snape. Chrlič sklouzl stranou a Snape vzal Harryho do náručí. Schody se s nimi točili a Harry se tomu smál a zatleskal.

     „Severusi! Byl jsi…“ Brumbál zíral na malého chlapce se střapatými černými vlasy a zelenýma očima v náručí profesora lektvarů. „Merline! Co to tu máme?“

    Harry si zvědavě prohlížel starého muže s dlouhými bílými vlasy a vousy, ale jednu ruku obtočil Snapeovi kolem krku a druhou pevně svíral jeho hábit.

    „Harry Pottere, tohle je Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel.“

    „Ahoj,“ řekl opatrně s malým úsměvem Harry. Pak zašeptal Snapeovi do ucha: „Vypadá jako Merlin. Je hodný?“

    „Velmi hodný,“ ujistil Severus dítě. „Mám teď nějakou práci, kterou musím udělat, dítě. Mohl bys zůstat s ředitelem?“

    „A vrátíš se?“ zeptal se chlapec nepatrně úzkostlivým hlasem.

    „Slibuji. Albus na tebe dohlédne, tím jsem si jistý.“ Snape se naléhavě podíval na starého kouzelníka, který přikývl. Pak postavil chlapce na zem. „Jak vidíte, Albusi, vypadá to, že Chlapec, který přežil, omládl. Musím zanalyzovat zbytky jeho výtvoru, zjistit, jestli mu pomůže nějaký lektvar nebo jestli je to trvalé.“

    Když si Harry začal zvědavě prohlížet portréty, které se pohybovaly a dívaly se na něj, Snape ztišil hlas a přistoupil blíž k řediteli. „Já jsem… zjistil… že se za těchto nejistých podmínek nemůže vrátit k Dursleyovým. Chtějí se okamžitě vzdát svého poručnictví.“

    Albus se konsternovaně zamračil. „Jistě, zatím může zůstat zde… ach, Merline, co s ním teď mám dělat?“ Díval se, jak si Harry povídá s bývalou ředitelkou Dilysou Derwentovou.

    Snape si prohlížel muže, který i ve stodvaceti letech byl vitálnější a mysl měl ostřejší než mnohý mladší kouzelník. Bylo stresující vidět ředitele tak zoufalého z něčeho, co mohl vyřešit v několika minutách.

    „Může zůstat se mnou, Albusi.“ Obočí starého kouzelníka se zvedlo až k okraji jeho čapky a zmizelo v hermelínové kožešině, kterou byla lemovaná. Snape si povzdychl. „Vypadá to, že mi věří a... myslím, že je… snesitelný.“ Na chvíli zavřel oči a nos mu pobledl. Nemohl uvěřit tomu, co se právě chystá říct, ale tenhle den byl celý podivný. Otevřel oči. „Pokud by byly následky lektvaru trvalé, tak bych ho, s vaším dovolením, adoptoval.“

    „Severusi! Jsi si jistý? Já, samozřejmě, budu potěšený a pomohu ti, ale také vím, že s teenagerem jste se nesnášeli. Tohle a také to, že jsem si nebyl nikdy jistý, jestli máš děti rád.“ Přízračné jiskřičky tančily v ředitelových modrých očích a Snape věděl, že ho škádlí.

    „To víte, Albusi. Potěšilo by mě, kdybych mohl nakrájet některé mé studenty jako přísadu do lektvarů. Ale některé děti mají protekci.“ Sledoval Harryho, který se usadil na podlaze a zaujatě si prohlížel Phinease Nigelluse Blacka. „Nalezl jsem budoucnost, kterou bych nikdy nečekal…,“ jeho hlas se vytratil, nebyl ochoten dokončit nahlas tu myšlenku. „Vinil jsem syna z hříchů jeho otce, Albusi. Zapomněl jsem, že je také synem své matky a já jsem Lily za hodně věcí vděčný.“

    Brumbál se usmál, byl mimořádně potěšený. Stiskl Snapeovi předloktí. „Postarám se o nezbytné papíry, Severusi. Dej mi vědět, až budeš mít výsledky.“

    Snape přikývl a podíval se na Harryho. „Chovej se slušně, mladý muži.“

    Harry se otočil a zářivě se na něj usmál. „Ano, pane!“

    *****

    Jakmile se vrátil do své laboratoře ve sklepení, začal Snape pracovat. Musel provést komplikovanou analýzu Potterova zvláštního lektvaru. Rozdělil lektvar na několik částí, extrahoval jeho složky a snažil se určit, co bylo použito. Zatímco čekal na výsledky, prohledal chlapcův kufr a na jeho dně našel tenký deník a knihu, která měla pod nadpisem razítko bradavické knihovny.

    „A já jsem ze zmizení téhle knihy obviňoval slečnu Grangerovou,“ mumlal si ponuře.

    Vypadalo to, že deník byl dárek od slečny Grangerové k ukončení semestru. Harryho zápisky byly sporadické, uvědomil si, že věta za větou odhalovala jeho depresi. Obviňoval se nejen ze všech úmrtí, ke kterým došlo během té noci, kdy bojoval s Voldemortem, ale i ze smrti svých rodičů. Často se zmiňoval o svých rodičích a Siriusi Blackovi. Mnohde byl inkoust rozmazaný od slz.

    Poslední záznam poskytl Snapeovi informace o lektvaru, který Harry připravil. Chlapec, i když deprimovaný, měl všechno promyšlené. Vypadalo to, že předpokládal, že někdo najde jeho věci a poslední zápis napsal formou poslední vůle.

    Harry odkázal své koště kamarádovi Ronovi a knihy Hermioně. Také doufal, že se Ron postará o jeho sovu, i když ji právě neměl u sebe. Předpokládal, že zůstala v Bradavicích. Snape si v duchu udělal poznámku, že se po sově musí podívat.

    Poslední zápis Snapea překvapil, protože byl adresovaný jemu.

    Profesore Snape, pravděpodobně se na mě budete zlobit, ale doufám, že alespoň Vaše malá část, ta část, kvůli které Vám Brumbál věří, ocení tento lektvar. Abyste to nemusel hledat, jmenuje se Druhá šance. V knize se píše, že jeho účinky se nedají zvrátit. Vím, že si pravděpodobně myslíte, že tohle je to nejhloupější, co jsem kdy udělal. Ale já chci druhou šanci, i když moje teta nakonec splní svou hrozbu a zbaví se mě.

    Profesore, vím, že jste mi pomohl při turnaji. Děkuji, že jste se mě snažil udržet naživu. Můžete mi říkat hloupý Nebelvír, ale myslím, že jste mě nemohl nenávidět, když jste se mě snažil chránit. Myslím, že jsem měl poslechnout Moudrý klobouk a nechat se zařadit do Zmijozelu.

    „Do Zmijozelu?“ Snape zavřel deník. Jak jinak by všechno mohlo být, kdyby byl Harry v jeho koleji a ne v Minervině.

    Zvonění přerušilo jeho myšlenky, oznamovalo, že analýza lektvaru je hotová. Zmírnil plamen, a sledoval výsledky, které se objevily nad kotlíkem. Po několika minutách nechal lektvar zmizet a prstem poklepával na deník.

    „Jsem ohromen, Pottere. Odvedl jste perfektní práci.“ Harryho omládnutí bylo trvalé a nebylo nic, co by mohlo vrátit dítě do původní podoby. Když Snape všechno uklidil a přerovnal věci v Harryho kufru, pomyslel si, že chlapci se přání splnilo; teď měl druhou šanci.

    *****

    Snapeova adopce omládlého, šestiletého Harryho Pottera, nebyla vůbec snadnou záležitostí.

    S Dursleyovými problémy nebyly, rychle se vzdali všech práv na dítě. Problémy nastaly na ministerstvu, kde probíhal převrat; Kornelius Popletal a jeho kumpáni byli vyhnáni. Korupce byla odhalena na všech úrovních a tak bezvýznamnou záležitostí, jako bylo to, že Chlapec, který lhal, potřebuje nový domov, se nikdo nechtěl zabývat.

    Snape očekával problémy s tím, že bývalý smrtijed chce adoptovat omládlého Harryho Pottera, a i když měl sem tam někdo námitku, větším problémem bylo to, že si Brumbála žádali na mnoha místech najednou a Mistr lektvarů musel odložit své záležitosti, aby mohl Albusovi pomoci.

    Nepomohlo tomu ani to, že si Rita Holoubková vzala Harryho Pottera zase na mušku. Ve velmi urážlivém článku na přední straně Denního věštce obvinila, nyní malého, chlapce, že není jen lhář, ale také zbabělec, který utekl od přátel a od rodiny tím, že omládl. Článek pokračoval v líčení, jak by byli Harryho rodiče zklamaní, kdyby věděli, že jejich jediné dítě, které bylo považováno za naději kouzelnického světa, není ničím jiným, než prázdným obrazem víry manipulované těmi, kteří si mysleli, že vědí, co je pro ostatní nejlepší.

    Snapea ten článek tak rozčílil, že zažaloval Ritu Holoubkovou a celého Denního věštce pro pomluvu Harryho Pottera. Byl by to spor, který by zaměstnal soud po spoustu let, ale Denní věštec, který se silně spoléhal na podporu zkorumpovaného ministra, jenž byl právě svržen, musel namáhavě zachraňovat svou reputaci a napravil to. Holoubková byla přinucena napsat veřejnou omluvu a pak byla propuštěna, navždycky. Denní věštec vyplatil panu Potterovi odškodnění, které bylo uloženo na jeho účet v Gringottově bance.

    Ron a Hermiona byli šokovaní, když se dozvěděli, že jejich přítel omládl. Oba chtěli vědět, co se stalo, a oba chtěli okamžitě vidět svého kamaráda. Brumbál na sebe vzal úkol napsat oběma studentům a bylo to jedno z mála potěšení, které měl v několika posledních stresujících dnech. Slíbil jim, že Harryho uvidí, ale ne hned.

    Papírování a korespondence provázející adopci, kterými byl Snape každodenně zaplaven, bylo tolik, a znamenalo takové překážky, že by Harry zůstal bez opatrovníka až do osmdesáti. Naštěstí prozatímní Ministr kouzel, Kingsley Pastorek, zasáhl, a adopce konečně spěla ke zdárnému konci.

    Tři týdny před začátkem školy bylo Snapeovi oznámeno Oddělením pro adopce na ministerstvu, aby se on i Harry připravili na pohovor.

    Snape, velmi uzavřený člověk, musel otevřít svůj domov v Bradavicích třem pracovníkům Oddělení pro adopce. Vypili čaj a potom prošmejdili každý kout jeho bytu, prohlédli si pokoj, který byl připravený pro Harryho, aby se ujistili, že dítě přijde do bezpečného prostředí. Pak si promluvili zvlášť s Harrym a zvlášť se Snapem.

    Od té doby, co Harry bydlel ve sklepení s Mistrem lektvarů, svého opatrovníka miloval. Měl rád způsob, jakým s ním Severus mluvil, jako by byl dospělý člověk a ne jen hloupé dítě. Když Harry mluvil, dokonce i když velkou rychlostí vyprávěl o tom, co přes den objevil v Bradavicích, Severus mu skutečně naslouchal a dokonce se ho i vyptával.

    Severus koupil Harrymu oblečení; všechno zbrusu nové a ne z druhé ruky. Harry dokonce dostal i vlastní černý hábit, o který prosil, aby vypadal stejně, jako jeho opatrovník. Když utíkal opravdu hodně rychle, také za ním vlál.

    Harry dostával pravidelně najíst a chodil pravidelně spát, a když měl noční můru, Severus mu setřel slzy a držel ho, dokud opět neusnul.

    Harry věděl, že Severus bude brzy jeho otcem a občas ho přepadalo takové nadšení, že samou radostí pobíhal po hradě nebo poskakoval (obvykle na své vlastní posteli).

    Chtěl říkat svému opatrovníkovi tati, ale trpělivě čekal, až mu Severus poví, že může.

    Překvapivá trpělivost od šestiletého dítěte, ale jak Snape zjistil, Harry byl opravdu velmi trpělivý chlapec. Byla to ta trpělivost, která ho přivedla na myšlenku vzít dítě do své soukromé laboratoře. Harry pozorně poslouchal a řídil se instrukcemi tak pečlivě, že se Snape divil, proč byl teenager Harry tak mizerným studentem. Nechtělo se mu to přiznat, ale stejně si myslel, že to byla i jeho chyba. Koneckonců byl to on, kdo využil každé příležitosti, aby teenagera pokořil a mučil ho sžíravými poznámkami o Jamesi Potterovi.

    Snape zjistil, že vyučovat Harryho lektvary bylo nejen snadné, ale také ho to těšilo.

    V den, kdy měly proběhnout pohovory, a objevila se adopční komise, byl Snape tak nervózní, že si musel vzít Uklidňující lektvar a Lektvar proti nevolnosti. Harry, který vnímal neklid svého opatrovníka, se mu držel nablízku v naději, že částečně zmírní nepokoj staršího muže.

    Všechno probíhalo dobře, až do pohovoru s Harrym. Tazatel udělal chybu, když malému chlapci oznámil, že by ho mohli Snapeovi vzít. Harry, nečekaně rozrušený tím poznatkem, vyběhl ze své ložnice do obývacího pokoje a skočil Snapeovi na klín.

    „Harry! Co se stalo, dítě?“ zeptal se Snape konejšivě.

    Harry vyčítavě ukázal na kouzelníka vycházejícího z ložnice, který se na malého chlapce trochu zlobil. Snape ho znal jako svého studenta, který ukončil školu asi před pěti lety. „Říkal, že mě vezme pryč a dá mě někomu jinému!“

    Snapeův ostrý pohled zmrazil mladého sociálního pracovníka na místě. Ten jen zakoktal: „T-opravdu, to n-není to, co jsem řekl, pane!“

    „Můj syn nelže,“ řekl Snape temně.

    „Já jsem hodný kluk,“ tvrdil Harry. „Nechci už mluvit, Severusi.“

    „Já taky ne, Harry.“ Pohledem vyzíval sociální pracovníky, kteří se náhle cítili velice nepohodlně. „Myslím, že jsme skončili. Harry měl dlouhý den a je čas na jeho odpolední spánek.“

    Nejstarší z návštěvníků, Imelda Pickensová, vstala. Byla to už stará paní, usmála se na Severuse a Harryho. „Souhlasím s vámi, pane Snape. Tyhle rozhovory jsou vždycky únavné. Nicméně, já jsem docela spokojená s tím, co jsme viděli, a Harry vypadá, že je tu spokojený. Do zítřejšího odpoledne vám oznámíme naše rozhodnutí.“

    Ten večer Snape nemohl usnout. Sledoval malého Harryho, jak spí v posteli ve svém pokoji v báječné nevědomosti, že by příští den mohl být jeho svět obrácen vzhůru nohama.

    *****

    Harry zíral na dokumenty, která držel Severus v ruce, nedůvěřivě. Nechápal jejich význam, ale protože byl Severus šťastný, bylo všechno v pořádku.

    „Co je to, Severusi?“ zeptal se už potřetí a muž vstal z pohovky a klekl si k němu na podlahu. Ozařovaly ho plameny z krbu.

    „Tohle říká, že teď patříme k sobě, Harry.“

    „Navždycky?“ zelené oči zajiskřily.

    „Navždycky. Teď jsi můj syn, Harry.“ Snape zvedl Harryho a posadil se s ním na pohovku. „Nikdo mi tě nikdy nevezme.“

    „Severusi,“ začal Harry a čelo se mu svráštilo, jak přemýšlel, „když jsem tvůj syn, tak ty jsi teď můj táta?“

    „Jsem. Ale můžeš mi dál říkat Severusi, jestli chceš.“

    Harry zavrtěl hlavou. „Chci ti říkat tati. Jo?“

    „Tak jo.“ Pocuchal Harrymu jeho černé vlasy, které už nebyly tak rozčepýřené od té doby, co je nechávali dorůst.

    Harry se rozpustile zašklebil. „Tati! Rozcucháš mě!“

    Snape to udělal znovu a Harry se rozesmál. Mistr lektvarů si přitáhl malého chlapce do náručí a pevně ho objal.

    *****

    „Bude mít strach, Albusi!“ Snape se dohadoval s ředitelem už deset minut. Prohrával.

    „Harry roste, Severusi. Potřebuje kamarády a myslím, že by pro něj bylo dobré znovu se seznámit se slečnou Grangerovou a panem Weasleym.“

    „Proti tomu námitky nemám, Albusi, mám obavu z vašeho nápadu jít s ním do Doupěte. Všechen ten zmatek…“ Snape se nechtěl zmiňovat o tom, že i když Molly Weasleyová zbožňuje své děti a myslí si o nich, že jsou skvělé, on má dojem, že je to banda primitivních opičáků. Nechtěl svého syna vystavit jejich nevychovanosti.

    „Děláš si příliš starostí, můj chlapče, Harry bude v pořádku.“ Ředitelovi oči šibalsky zazářily. „Myslím, že by spíš pro tebe mohlo být obtížné pokusit se obejmout Weasleyovi.“

    Snape jen protočil očima. Stoupl si. „Za patnáct minut na vás s Harrym počkáme u brány.“

    O patnáct minut později Albus, oblečený do letního, žluto-oranžového hábitu sledoval, jak Harry šťastně poskakuje vedle svého otce, držíc se ho za ruku. Dítě bylo zjevně připraveno na dobrodružství.

    „Ahoj, Albusi!“ Harry zamával, pustil se Snapea a rozeběhl se ke starému kouzelníkovi. Zdržoval se od vrhnutí se na Brumbála od té doby, co mu Snape vysvětlil, že se ředitel musí v posledních dnech šetřit. Harry opatrně objal starého muže, zabořil obličej do jeho hustých měkkých vousů. „Můžu dostat citrónovou zmrzlinu, Albusi?“

     Brumbál vyndal malou plechovku ze svého hábitu, otevřel ji a nabídl chlapci citrónový bonbón. Harry si jich chtěl vzít plnou hrst, když zachytil varovný pohled od svého otce. Se zarmouceným povzdechem si vzal jen jeden a strčil si ho do úst. Brumbál se vesele usmál.

    „Podejte mi ruku, Albusi,“ řekl Harry a natáhl k němu svou. „Abyste se neztratil.“

    „To se nestane, pokud budeš se mnou, mé dítě.“ Albus vzal Harryho za ruku a Harry podal druhou Snapeovi. Všichni tři vyšli ven z hradu a zanedlouho se přemístili do Doupěte.

    *****

    Ron Weasley se trápil pro svého nejlepšího kamaráda. Z části rozuměl tomu, co Harry udělal, ale teď nemohli dospívat spolu. Trvalo mu týdny, než přijal fakt, že Harryho omládnutí je trvalé. Bylo to ještě horší, když jim ředitel oznámil, že Harryho nejhorší nepřítel, hnusák ze sklepení, Harryho adoptoval. To bylo něco, co Ron nedokázal strávit. To, že je ten hnusák a šestiletý Harry mají navštívit, pro něj bylo příliš stresující a tak chtěl zůstat ve svém pokoji. Ale otec ho vytáhl ven a řekl mu, že se musí vzchopit.

    Hermiona to přijala lépe. Bylo jí líto, že se její kamarád rozhodl takhle uniknout, ale rozhodla se, že se s tím smíří. Pokud jde o adopci, Hermiona opravdu nemohla říct, že by měla nějak zvlášť ráda Mistra lektvarů, ale respektovala ho a věděla, že by Harrymu nikdy neublížil. Těšila se na návštěvu v Doupěti.

    „Kolik let je Harrymu, pane Weasley, pět nebo šest?“ zeptala se Hermiona a napila se dýňové šťávy.

    „Albus říkal, že madam Pomfreyová určila jeho věk na šest let. Profesor Snape věří, že Harry si vybral tento věk proto, že tehdy se u něj poprvé objevila náhodná magie,“ odpověděla Molly Weasleyová.

    „To dává smysl,“ poznamenal Ron. „Harry nám jednou říkal, že to byla doba, kdy se vztahy mezi ním a Dursleyovými změnily.“

    „To znělo velmi…,“ škádlil ho Fred.

    „Moudře, bráško,“ dokončil George.

    Ron se mračil a vrhl rychlý pohled na svého otce. „Nemám na vybranou.“

    Fred se zeptal: „Co si Harry pamatuje, tati?“

    Artur zavrtěl hlavou. „Nic. Profesor Snape mu vysvětlí, co se stalo, až bude starší, ale zatím bude nejlepší o jeho minulosti nemluvit, mohlo by ho to poplést.“

    Ron mrzutě zíral na květovaný ubrus. Hermiona ho vzala kolem ramen a objala ho. „Harry pořád může být naším přítelem, Rone, můžeme si s ním vytvořit nové vzpomínky.“

    Ron se zvládl maličko usmát.

    „Jsou tady,“ oznámila Ginny. Dívala se z okna. „Je roztomilý!“

    Ron zasténal. Fred s Georgem ho poplácali po ramenou a on na ně zavrčel. Navzdory tomu se připojil ke své rodině, když se vydali ven, aby přivítali návštěvníky.

    Když Harry uviděl všechny ty zrzky vycházet ze zvláštního a podivně sestaveného domu, zastavil se a natáhl ruce k otci. Snape ho rychle zdvihl a šeptal mu uklidňující slova.

    „Albusi! Severusi!“ pozdravil Artur. „Jsem rád, že jste přišli a strávíte tento krásný den s námi.“

    „Jak se vede, Arture?“ zeptal se Albus.

    Artur odpověděl s unaveným úsměvem. „Kromě toho, že mě bolí hlava z ministerstva, je to dobré.“

    Snape nabídl: „Mohu vám poslat nějaký lektvar na migrénu, jestli chcete, Arture.“

    Artur se na hrozivého muže vděčně usmál. „To bych ocenil, Severusi.“ Artur pak obrátil svou pozornost k malému chlapci, který zatínal pěst do hábitu Mistra lektvarů. „Jak je, Harry?“

    „Dobře,“ odpověděl tiše. „Namalovali jste si vlasy, aby byly červené?“

    Artur se smál a Harryho rozpaky pomalu mizely. Rozhodl se, že se mu Artur líbí.

    Molly se vítala s dospělými, ale oči měla upřené na Harryho. „Máte hezkého chlapce, Severusi. Vítej v Doupěti, Harry. Já jsem Molly Weasleyová a tohle je můj muž Artur. A tohle jsou některé naše děti, Fred, George, Ginny a Ronald. Tahle mladá dáma je Hermiona Grangerová. Je to Ronova kamarádka.“

    „Ahoj, Harry,“ řekla Hermiona a mile se usmála.

    Harryho první úsměv patřil střapaté dívce. „Ahoj, Hemjono.“ Ron si odfrkl nad jeho špatnou výslovností a Harry okamžitě schoval tvář na Snapeově rameni.

    Fred přistoupil blíž. „Slyšel jsem, že máš rád famfrpál, Harry.“

    Harry se na něj podíval. Přikývl. „Ještě nemám svoje koště, ale táta se mnou létal. Byla to legrace!“

    George se rychle podíval na Snapea, ten přikývl. „Můžeš dneska letět se mnou, Harry. Chceš?“

    „Ano!“ Harry se podíval na svého otce. „Můžu, tati?“

    Snape postavil chlapce na zem a ten v mžiku zmizel mezi mládeží a povídal si s nimi, jako by byli už dlouho přáteli. Tmavovlasému muži se bolestně sevřelo srdce. Artur si toho všiml a odvedl Brumbála a Snapea k zahradnímu stolku, kde si mohli povídat a přitom dohlížet na děti.

    „Harry je vám velmi oddaný, Severusi,“ usmála se Molly souhlasně „Když jsem slyšela, co Harry udělal, měla jsem o toho chudáka hocha velký strach. Jsem šťastná, že jste schopný dát mu to, co si vždycky přál.“

    Snapea ten kompliment vyvedl zmíry. „Poskytl jsem mu jen to, co potřebuje, Molly,“ a díval se do zahrady, kde dvojčata malému Harrymu ukazovala, jak chytat trpaslíky a jak je zahazovat.

    „To opravdu děláte,“ řekla znalecky se širokým úsměvem a zamířila do domu.

    Muži si povídali o ministerstvu. Artur byl považován za kandidáta na místo Ministra magie, který padl. Albus a Severus byli přesvědčení, že by to bylo dobré a strávili dobrou půlhodinu tím, že ho přemlouvali, aby místo přijal. V jednu chvíli je vyrušil Harry, z rukou mu odkapávalo slizské bláto. Jeho krátké kalhoty byly také umazané od bláta a někde ztratil tenisky. Něco hrdě svíral v sevřených dlaních.

    „Podívej, tati! To jsou pulci!“ Snape se opatrně podíval na dva kroutící se pulce v malých dlaních. „Ron říká, že se promění na žáby. Opravdu?“

    „Je to tak, Harry. Ocásky jim zmizí, vyrostou jim nožičky a budou z nich žáby.“

    „Můžu mít žábu?“ zeptal se Harry.

    „Máš sovu, Harry,“ řekl Snape pevně, ale laskavě. „Myslím, že jeden domácí mazlíček stačí.“

    Harry se zamračil. „Ty nepotřebuješ žábu, tati?“

    „Myslím, že ne, dítě. Pusť pulce zpátky do rybníka a popros Freda a George, aby ti pomohli umýt si ruce.“ Než se Harry stačil rozběhnout, chytil ho za límec. Ukázal dolů, na jeho špinavé nohy. „Kde máš ponožky a tenisky?“

    „Hermiona mi je sundala, aby se neumazaly,“ odpověděl, otočil se a utekl dřív, než ho stihl otec znovu zastavit. Snape chlapce chvíli sledoval a pak řekl spíš jen pro sebe: „Udivuje mě, jak rychle dokáže změnit náladu ze zklamané na šťastnou.“

    „Děti jsou přizpůsobivé, Severusi,“ řekl Artur s pobaveným úsměvem.

    *****

    Příjemný den v Doupěti pokračoval, Harryho zaměstnávali jeho noví přátelé. Myslel si, že dvojčata jsou legrační, ale Ron mu věnoval více pozornosti a nechoval se k němu jako k rozkošnému miminku. Ron zjistil, že Snape naučil Harryho základy šachů, ukázal mu svou šachovou soupravu (kterou od Harryho dostal jako dárek k posledním Vánocům) a sehráli spolu partii v přítomnosti dospělých. Ron vyhrál, ale ohromilo ho, že to nebylo snadné vítězství. Chtěl zlákat Harryho k další hře, ale v tom zvítězil malý chlapec a chtěl se dívat, jak spolu jednotlivé figurky zápasí.

    Než Molly, Ginny a Hermiona připravily večeři, byl Harry značně unavený. Snědl všechno, co měl na talíři, ale melasový dortík už nedojedl, usnul. Snape se ho snažil vzbudit před cestou domů, ale chlapec spal tvrdě. Zvedl Harryho do náruče, společně s Albusem se rozloučili a přemístili se do Bradavic.

    V hale políbil Brumbál Harryho na čelo a Mistrovi lektvarů popřál dobrou noc. Snape pak došel dolů do sklepení a uložil Harryho do postele. Chvíli Harryho pozoroval a pak šel také spát.

    Otec i syn spali hluboce a slastně, oba vyčerpaní z příjemného dne.

    *****

    Ne všechny dny byly ale tak příjemné. Harry byl mimořádně zdvořilé dítě, ale dokázal si postavit hlavu téměř stejně, jako Snape a někdy, když něco opravdu chtěl, uměl být chytrý jako had.

    Byl týden před začátkem školního roku a Harrymu se nelíbilo, že má jeho otec hodně práce. Snape vařil léčivé lektvary pro ošetřovnu a vzorové lektvary pro své mladší studenty. Objednal nové učebnice pro sedmé ročníky a musel je přečíst. Musel také přezkoumat žádosti studentů, kteří si přáli být přijati do jeho třídy pokročilých lektvarů i když nedostali V z NKÚ.

    Harry musel být hodný a trpělivý hodně dlouhou dobu. Otec mu slíbil, že ho vezme na průzkum sklepení, ale museli ten výlet odložit. Jednou odpoledne si měl malovat v obývacím pokoji, protože Snape byl odvolán na poradu. Snape nechtěl nechat Harryho samotného, ale doufal, že když byl celou dobu tak hodný, bude to v pořádku. Když otec opustil jejich domov ve sklepení, Harry odhodil pastelky a odešel také.

    Zpočátku se Harry cítil sebejistě, když prozkoumával vlhké, tmavé a hluboké sklepení hradu. Našel několik zajímavých místností, prozkoumal každý výklenek a dokonce našel nějaké fascinující lesklé předměty. Když už byl unavený, rozhodl se, že se vrátí domů. Problém byl, že netušil kudy.

    Chvíli předstíral, že ví, kudy má jít, ale sklepení s ním nespolupracovalo, bylo stále temnější. Pak se pokusil jít zpátky tudy, kudy přišel, ale vypadalo to, že se ocitl v nějaké chodbě, která tam předtím nebyla. Nevěděl, že by mohl zavolat Krvavého barona. Pravdou bylo, že se Krvavého barona trochu bál a tak na to ani nepomyslel. Místo toho šel dál, dalšími chodbami, aniž by si uvědomil, že sestoupil hluboko dolů, do labyrintu pod Černým jezerem. Harry jen věděl, že je tu zima a smrad.

    Obtočil si paže kolem těla, pořád ještě šel, ale teď už tiše plakal. Zoufale si přál jít domů, už se ani nestaral, jestli mu otec vynadá, dá mu trest, nebo mu dokonce naplácá. Bylo mu hrozně.

    Daleko nad Harrym, v ředitelově kanceláři, si Snape dělal starosti. Prošlapal skoro díru v Brumbálově koberci, zatímco ten zatracený stařík rozmlouval s portréty, aby získali alespoň nějakou představu o tom, kde by Harry mohl být. Nepomáhalo, že na něj Minerva zlostně zírala. Naštěstí se udržela a nezeptala se ho, co měl tak důležitého na práci, že opustil šestileté dítě.

    Remus Lupin, který byl také na poradě, protože byl jmenován učitelem obrany pro příští rok, přišel do Brumbálovy kanceláře, aby si s ním promluvil, a našel tam jednoho ustarané ho rodiče, rozzlobenou zástupkyni a ředitele.

    Minerva Lupina rychle seznámila se situací, protože to vypadalo, že Snape by mu spíš ukousl hlavu. Následkem toho Snape opravdu neslyšel, co Lupin říká.

    „Říkal jsi něco, vlku?“ prskl rozrušený otec.

    „Ptal jsem se, jestli jste vyzkoušeli Harryho Pobertův plánek?“ zopakoval Lupin.

    „Myslíš ten pergamen, který mě urážel?“ Tvrdě na vlkodlaka pohlédl.

    „Právě ten.“

    „Co je dobrého na tom kusu papíru, Lupine?“ neústupně zkřížil paže na hrudi.

    „Plánek ukáže každého, kdo je na hradě. Také se automaticky aktualizuje, když jeho majitel, to znamená Harry, objeví nová místa.“ Lupin na něj samolibě pohlédl, byl hrdý na starý Pobertův plánek.

    Snape vyběhl z kanceláře. Prohlédl si ten plánek, ale nebyl schopen rozluštit jeho tajemství a tak ho uložil zpátky do Harryho kufru.

    V kufru bylo málo věcí z Harryho minulosti. Snape schoval neviditelný plášť, spálil jeho obnošené velké oblečení a školní uniformy pověsil do šatníku, aby je Harry mohl použít, až znovu začne chodit do školy.

    Učebnice vyrovnal na poličce v Harryho pokoji a deník, který si Harry psal, Snape schoval spolu s neviditelným pláštěm. Do kufru si teď Harry ukládal své nové poklady. Snape věděl, že Harry sbírá malé předměty, které ho fascinovaly, ale neměl ani představu o tom, kolik jich v kufru je. Frustrovaně se prohraboval dětskými poklady, až úplně dole v rohu nalezl pergamen. S plánkem spěchal zpátky do ředitelovy kanceláře a bez dechu jej vrazil Lupinovi do ruky.

    „Tak co?“ dožadoval se Snape.

    Lupin vytáhl hůlku, poklepal na pergamen a řekl: „Přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“

    „No, to vysvětluje pár otázek,“ ušklíbl se Snape. Jakoukoliv urážku, kterou chtěl říct, spolkl, když Lupin rozložil plánek na Brumbálův stůl.

    „Tady je,“ ukázal Lupin hůlkou.

    „Úžasné!“ komentoval to Albus, když pozoroval malou tečku s Harryho jménem v podzemní chodbě. „Byl jsem si jistý, že všechny vchody do podzemního labyrintu byly zapečetěny.“

    „Tahle informace nám nepomůže, Albusi,“ bručel Snape. „Potřebujeme, aby zůstal stát, než se k němu dostaneme. Existuje nějaký způsob, jak pomocí toho plánku poslat zprávu, Lupine?“

    „Umí už Harry číst, Severusi?“ zeptal se Lupin.

    „Zrovna se to učí,“ odpověděl Snape.

    „Nevím…,“ začal Lupin.

    „Myslím, že vím, co by mohlo fungovat,“ usmál se Albus na oba muže. Ukázal svou hůlkou na malou pohybující se tečku a zamumlal nějakou inkantaci. „To by mělo stačit, Severusi, Harry by tě měl slyšet a ty bys měl slyšet jeho, když se budeš hůlkou dotýkat plánku.“

    Snape se zařídil podle jeho rady a zavolal: „Harry? Slyšíš mě?“

    Dole, hluboko v labyrintu, se Harry rozhlížel a křičel: „Tati? Kde jsi? Zachraň mě! Je mi zima!“

    „Jsem v kanceláři u ředitele, synku. Potřebuji, abys zůstal na místě. Přijdu si pro tebe.“

    „Je mi to líto, tati,“ jeho hlas se třásl a popotahoval. „Chtěl jsem jít za tebou.“

    „Tiše, Harry. To bude v pořádku. Jen počkej a my přijdeme.“

    Snape sbalil plánek a s Lupinem v patách vyrazil do hlubin hradu zachránit Harryho.

    Sledovat plánek nebylo obtížné a Snape musel připustit, že na tomto magickém artefaktu byla odvedena dobrá práce. Nechtělo se mu děkovat Lupinovi, teď se soustředil jen na nalezení syna.

    Několikrát přes plánek mluvil s Harrym, aby ho uklidnil a dal mu vědět, že už jdou.

    Harry byl velmi šťastný, když uviděl dva pohybující se světelné body, vycházející z hůlek a mířící k němu. Slzy mu tekly po tvářích, když skočil do otcovy náruče a mumlal omluvy. Snape ignoroval jeho kajícná slova, klekl si k němu a rychle ho prohlížel. Vděčný, že je jeho syn v pořádku, ho přitiskl ke své hrudi, pak ho vzal za ruku a vedl ho pryč.

    „Ne, abys mi ještě někdy takhle zmizel, mladý muži!“ huboval. „Nesmíš opustit domov, pokud mi neřekneš, kam jdeš. Je to jasné?“

    Harry se tvářil nešťastně a přikývl. „Potrestáš mě, tati?“

    Snapeovi poklesla čelist a znovu k sobě chlapce přitiskl. „Dneska ne, Harry. Jsem rád, že jsem tě našel.“

    Vzal dítě do náručí a společně s Lupinem pokračovali v cestě do horních pater sklepení, tam se rozdělili.

    Snape uložil Harryho do postele, aby si zdříml a plánek si vzal do obýváku. Chvíli ho studoval, pak ho složil a schoval. Plánek, společně s neviditelným pláštěm, bezpečně uschoval pro Harryho… až vyroste.

    *****

    Školní rok začal a Harry byl rád, že je škola plná dětí. Měl radost, když uviděl Rona a Ginny Weasleyovi a mrzelo ho, že dvojčata už školu ukončila a nepřijela. Seděl u profesorského stolu vedle svého otce a plaše sledoval třídící obřad. Trochu ho znepokojovaly nepřátelská pohledy, kterými se na něj dívali někteří studenti od zmijozelského stolu. Snape se k němu sklonil a zašeptal: „Nic ti nesmí udělat, synku. Vědí to“

    „Tati?“ Snape zůstal tak, jak byl, aby si vyslechl synovu otázku. „Proč se ten kluk na mě pořád dívá?“ ukázal nenápadně.

    Snape se narovnal a ostře pohlédl na Draca Malfoye. Malfoyův otec se setkal se svým osudem – s hůlkou Pošuka Moodyho. Chlapec byl tichý a vypadal osamělý, protože Crabbe a Goyle se nevrátili. Když zjistil, že se na něj hlava jeho koleje dívá, Draco neznatelně kývnul a začal se věnovat svému jídlu.

    Snape ten zvláštní pohled chlapcových stříbřitě šedých očí zachytil a přemítal, co tím mladík zamýšlel. Věděl, že Draco a Harry spolu nikdy nevycházeli a zčásti se obával, že by mohl Draco využít Harryho zranitelnosti a ublížit mu.

    Ředitel vytrhl Mistra lektvarů ze zamyšlení, když se zeptal: „Už ses rozhodl, co uděláš s Harrym během dne, Severusi?“

    „Vím, že někteří rodiče nechávají své děti hlídat domácími skřítky, ale při Harryho sklonu k pr… dobrodružství to znamená, že to nepřichází v úvahu. Mluvil jsem s Molly Weasleyovou a ta souhlasila, že si Harryho přes den vezme do Doupěte. Slečna Grangerová se nabídla, že odpoledne bude Harryho učit číst a psát. Ta potrhlá holka se mě pokoušela přesvědčit, abych poslal Harryho do mudlovské školky.“

    Albus se pochechtával. Snape už se projevoval jako úzkostlivý otec, když nechtěl poslat syna do mudlovské školky, kde by se mohl naučit základy sám.

    Ke konci slavnosti ředitel všechny přivítal v Bradavicích a popřál jim hodně úspěchů ve školním roce. Pak oznámil svou rezignaci a formálně předal ředitelskou funkci profesorce McGonagallové. Albus zkoušel nabídnout místo zástupce ředitele Snapeovi, ale ten odmítl s tím, že s vyučováním, domácími povinnostmi a s Harrym, by se nemohl plně věnovat vedení Bradavic. Zástupcem se tedy stal Filius Kratiknot.

    Nová ředitelka jmenovala Remuse Lupina vedoucím nebelvírské koleje a staro-novým profesorem obrany proti černé magii. Během potlesku Brumbál nenápadně odešel, aby si zabalil a připravil se na odchod.

    Když slavnost skončila a studenti se rozcházeli do svých kolejí, Draco Malfoy se protlačil davem s úmyslem odchytit profesora Snapea dřív, než zmizí ve svém bytě. Věděl, že vedoucí jeho koleje se přijde na všechny Zmijozely podívat později, ale chtěl s ním mluvit o samotě.

    Snape si všiml, že ho chlapec hledá a tak na něj počkal. Prohlížel si Draca a najednou si uvědomil, že mladík je už tak vysoký, jako býval jeho otec. Zamračil se při pomyšlení na chlapcova otce a úsečně řekl: „V mé kanceláři. Za dvacet minut.“

    *****

    „Nechci ještě jít spát!“ Harry zacouval do rohu místnosti a neústupně si překřížil paže na svém hubeném hrudníku.

    „Harry, byl to dlouhý den…“

    „Nechci… jít… spát…!“

    Snape nechtěl přijít pozdě na schůzku s Dracem, tak Harryho popadl, odnesl do jeho ložnice a křikl: „Jdi do postele! Hned!“

     Vystrašený Harry se zalezl pod deku a prakticky se schoval před otcovým rozzlobeným hlasem.

    „Neopovaž se odejít, mladíku, nebo budeš mít malér. Rozumíš?“

    „Aaa-no,“ přišla koktavá odpověď.

    Snape vyšel z Harryho pokoje, zavřel dveře a pak je očaroval tak, aby se dozvěděl, kdyby se chlapec snažil odejít. Pak se vydal do své kanceláře na schůzku s Dracem. Neslyšel tichý pláč z postýlky svého syna.

    *****

    Snape si prohlížel mladíka... ne, mladého muže, který na něj trpělivě čekal v jeho kanceláři. Se zájmem si všiml, že arogance, kterou mladík v posledních čtyřech letech stavěl na odiv, byla pryč. Nedokázal říct, zda bylo dobré nebo špatné vidět tu pokornou auru vznášející se kolem Draca.

    „Jsi zvědavý na mého syna,“ prohlásil Snape a sedl si ke stolu.

    Draco se chvíli díval na svého profesora, pak si povzdechl a vzdal se jakékoliv přetvářky. „Nevěřil jsem tomu článku o Potterovi v novinách, ale pak jsem vás před několika týdny viděl v Příčné ulici.“

    Snape zmenšil pro Harryho nějaké hábity, ale chlapec opravdu potřeboval vlastní oblečení. To znamenalo vypravit se k madam Malkinové do Příčné ulice. Věděl, že Harry potřebuje celou garderobu a pravděpodobně si bude chtít některé věci vybrat sám, zařídil to tak, aby na ně madam Malkinová měla dostatek času.

    Harry byl ohromený nezvykle rušnou uličkou, ale po napomenutí srovnal krok se svým otcem a za chvíli už byli v obchodě s oděvy. Amalie Malkinová uvítala své zákazníky a Harryho obklopila ženina levandulová vůně. To se mu moc nelíbilo. Měřila ho, mluvila na něj a ukazovala mu desítky různých látek. Chrlila ze sebe jednu otázku za druhou a on se za chvíli cítil unavený a omámený. Ke konci už se na ní odmítal i podívat. Byl rád, že po dvou hodinách mohl vyjít na chladný vzduch, který ho trochu vzpamatoval.

    Zastávka u Fortescua byla malou odměnou na konci dlouhého odpoledne. Draco si byl jistý, že si ho v kavárně nevšimli a tak se zájmem sledoval malého, černovlasého chlapce, který se usadil na židli a bezstarostně jedl zmrzlinu. Přitom komentoval všechno nezvyklé, co viděl kolem. Mistr lektvarů pozorně a trpělivě poslouchal. I když každý, kdo ho neznal, by si pomyslel, že muže dětské žvatlání nudí, Draco viděl podivné uspokojení ve Snapeově zarputilém obličeji. Když Snape vyndal kapesník a utřel zmrzlinu z Harryho tváře, Draco pocítil hlubokou bolest nad tím, co jeho otec nikdy neudělal.

    Draco věděl, že ho otec miloval, ale Lucius by svou lásku nikdy neukazoval na veřejnosti. Toužil po takové pozornosti a péči celý svůj život. Teď byl jeho otec mrtvý, stejně jako jeho šílená teta Bellatrix a mnoho jiných smrtijedů. Rozuměl tomu, co Potter udělal, ale věděl, že on sám by k něčemu takovému nikdy nenašel odvahu.

    Draco se zavrtěl na židli a snažil se uklidnit své nervy pod Snapeovým nedůvěřivým pohledem. Draco vždycky Mistra lektvarů respektoval a v koutku duše na malého Pottera žárlil. Tohle ale nebylo jeho nejvroucnější přání, i když se rozhodl udělat něco jiného, stejně důležitého.

    „Rád bych vám nabídl svou pomoc, pane. Vím, že jste během školního roku velmi zaneprázdněný a nebudete mít čas dohlížet na svého syna. Vím, že tady ve škole jsou někteří, kdo by se Po… Harrymu rádi pomstili, možná by ho mohli i zranit. Mohl bych ho pohlídat, když nebudete mít čas.“

    Snape takovou nabídku neočekával, zvláště když zněla upřímněji, než všechny okouzlující politické machinace Luciuse Malfoye. Dobře věděl, že je ve škole několik dětí smrtijedů, které by se jeho synovi mohli mstít, a musel si připustit, že by svého syna nedokázal ochránit každý den, každou hodinu.

    Harry i Draco měli stejnou magickou sílu. Jejich bojové schopnosti byli na úrovni sedmého ročníku a jejich znalost kleteb byla také ohromující. Snape skoro litoval, že Dracova nadřazená arogance zabránila tomu, aby se chlapci spřátelili. Místo toho se stali nepřáteli a neustále na sebe útočili.

    Nedal to na sobě znát, ale udivilo ho, že se zmijozelský princ nabídl, že bude Harryho chránit. Nechal ve svých černých očích zazářit malý náznak uznání a Dracovi zčervenaly tváře.

    „Byl byste k dispozici kterýkoliv den, ve dne nebo v noci, pane Malfoyi?“ zeptal se Snape vážně.

    „Určitě, pane. Očekával jsem spíš, že bych na Harryho dohlédl, když učíte.“ Znělo to trochu jako otázka. Snape je přikývl. Po krátké chvíli Dracovo sebeovládání polevilo a nešťastný chlapec, který ztratil svého otce ve válce, se zeptal: „Bude Harry jako já?“

    Snape si povzdechl. Věděl, že se Draco snažil být Luciusovi perfektním synem. Nesčetněkrát viděl, jak se Draco pokoušel Luciuse potěšit, ale vždy se našlo něco, co mělo před jeho synem přednost. Kdyby byl Lucius Malfoy nehledal moc prostřednictvím Temného pána, mohl by být dobrým člověkem a správným otcem. Bylo mnoho smrtijedů, mužů i žen, kteří chtěli získat něco víc pro své rodiny a ocitli se v pasti, zlákáni temnou magií a jejími neuskutečnitelnými sliby. Stali se otroky, místo aby byli hrdými a zodpovědnými kouzelníky.

    Draco byl lepší než jeho otec a opustil Temného pána a život, který mu nabízel. V té chvíli Snape Luciusovi v duchu slíbil, že pro Draca udělá vše, aby mu pomohl.

    „Harry si nepamatuje nic jiného, než prvních šest let. Ví, že už byl starší a teď musí znovu vyrůst, ale dělal jsem, co jsem mohl, aby mu nikdo nepřipomínal jeho život tady, v Bradavicích. V tomhle věku by ho to rozrušilo.“ Snape se na chlapce usmál, vstal a obešel stůl.

    „S potěšením přijímám vaši nabídku, pane Malfoyi. Myslím, že zítra při večeři se můžete setkat s mým synem. V sedm hodin. Přijďte včas.“

    „Ano, pane! Děkuji, profesore!“ Draco byl ještě víc potěšený, když mu Snape podal ruku. Zaváhal, ale pochopil, že se na něj Snape právě v tuto chvíli dívá jako na rovnocenného. Se vší formalitou, Malfoyům vrozenou, přijal nabízenou ruku a stiskl ji. Radostný úsměv mu vydržel dodrou polovinu cesty z kanceláře do zmijozelské společenské místnosti.

    Poslední komentáře
    14.08.2019 23:57:18: Takoví Severus se mi moc libi.smiley${1}
    23.08.2016 15:21:35: www.dedra-katalogy.cz/dedra-katalog/Dedra aktuální katalog, slevy, registrace Dedra aktuální katalo...
    02.07.2014 10:38:55: Nelze otevřít 1. část, 2. část je v pořádku.Co s tím?smiley${1}
    02.06.2010 10:59:58: Moc se mi to líbí, tydle příběhy s tématikou Harry je synem Severuse, moc a moc se mi to líbísmiley...