Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Druhá šance Harryho Pottera

2.část

Snape pomáhal Harrymu do společenského hábitu, připravovali se na večeři s Dracem Malfoyem. Harry se snažil být co nejhodnější. Přestože večer po tom, co na něj otec křičel, usnul, nezapomněl na jeho děsivý hlas a náladu. Celý den byl poslušný a tak hodný, jak jen to bylo možné. Nechtěl, aby na něj otec znovu křičel.

„Vzpomínáš si na rozhovor, který jsme měli před několika týdny, o Temném pánovi, smrtijedech a o tom, že i když je teď Temný pán navždy pryč, nebezpečí stále trvá?“

Harry přikývl a zavrtěl se, jak mu byl límec jeho nového hábitu trochu těsný. Na ten rozhovor se pamatoval. Měl pak strašnou noční můru o hadím muži s červenýma očima, který ho honil.

„Draco je jedním z nejlepších studentů na škole a nabídl se, že se o tebe bude starat, když budu muset jít na schůzi nebo když budu pracovat ve škole.“

„Bude jí hodně, tati? Školní práce?“

Snap zvedl chlapce z konferenčního stolku, na kterém stál a postavil ho na podlahu.

„To je možné, Harry. Škola zabírá hodně mého času. Samozřejmě, ty budeš mít také hodně práce, až budeš u paní Weasleyové a budeš jí pomáhat starat se o dům.“

„A nezapomeň na mluvčení s Hermionou, tati!“ vypískl Harry. Těšil se na lekce s Hermionou. Její rozčepýřené, kudrnaté vlasy se mu líbily, a mluvila s Harrym tak, jako by byl stejně chytrý, jako ona.

„Učení,“ opravil ho Snape.

„Bude si se mnou Draco hrát?“

Na okamžik se Snape zamyslel nad tím, jestli není Harry ošizený, když s ním nežije někde, kde by se mohl setkávat s dětmi svého věku. Vzpomněl si, že slečna Grangerová říkala něco o školce a v duchu si udělal poznámku, aby se jí na to znovu zeptal.

„Jsem si jistý, že bude, synku. Můžeme teď přijmout našeho hosta?“ Snape si syna kriticky prohlížel.

„Vypadáš hezky, tati. Co je k večeři?“

Na vchodové dveře někdo zaklepal a Harry se rozzářil. Očima se zeptal, jestli smí otevřít. Snape přikývl a Harry radostně doběhl ke dveřím a otevřel je.

Harry si prohlížel vysokého, štíhlého mladého muže, který měl na sobě šedý formální hábit. Draco si nemohl pomoci a usmál se na ten přátelský obličej, který ho vítal. Přesně tak, jak vyžadovaly společenské konvence, se malému hostiteli uklonil.

Úklona mladého muže připomněla Harrymu chování, kterému ho nedávno učil otec. Chtěl se ukázat v co nejlepším světle a tak se komplikovaně poklonil a přivítal hosta. Jakmile Draca uvedl a Snape svého studenta formálně přivítal, odvrhl Harry všechny formality, popadl Draca za ruku a táhl ho ke svému malému uměleckému koutku, který mu Snape před několika týdny zařídil. Měl tam stojan, barvy, pastelky, štětce a tužky. Na stojanu byl poměrně zdařilý Hagridův portrét.

„Víš, že je to poloviční obr? To znamená, že je větší, než všichni ostatní lidi. Dělá hnusné tvrdé koláče, myslím, že do nich dává kameny a Tesák, to je jeho pes, všechno poslintá. Musím se vykoupat pokaždé, když ho jdu navštívit, protože táta říká, že jeho sliny smrdí.“

„Nepotřebuješ se někdy nadechnout?“ usmál se Draco na chlapce, který pevně svíral jeho ruku.

Harrymu se Dracův úsměv líbil. Vypadal skoro jako otcův. Šibalsky se zašklebil. „Ne.“

„Harry? Vzpomínáš, co jsem ti říkal?“ připomněl mu Snape jemně.

„Oh! Uhm, Dr… pane Malfoyi, posaď se, prosím.“ Táhl Draca k pohovce a křeslu před krbem. „Chceš dýňovou šťávu nebo máslový ležák? Táta mě nechá nalít dýňovou šťávu do sklenice. Je lepší než máslový ležák. Co chceš?“

Harry nečekal na odpověď a běžel do kuchyně. Snape si sedl do svého oblíbeného křesla a poznamenal: „Mohu vás ujistit, že to není hyperaktivní dítě, pane Malfoyi. To jen, že se na vaši návštěvu těšil celý den.“

„To je v pořádku, pane profesore. Myslím, že tolik mi toho Harry neřekl za celé čtyři roky. Vypadá… šťastný.“

„Harry!“ Snapeovu pozornost upoutal jeho syn nesoucí z kuchyně velkou, velmi plnou sklenici dýňové šťávy. „Drž to oběma rukama a ne abys utíkal.“

„Ano, tati…“ Harry opatrně držel sklenici a pomalu přešel přes pokoj. Předal ji Dracovi a byl rád, že ji neupustil a ani trochu nevylil.

Ten dokonalý výkon byl zmařen ve chvíli, kdy Harry vyskočil na pohovku a strčil Dracovi do ruky. Dýňová šťáva vyšplíchla, potřísnila Dracovi hábit a vylila se na podlahu. Zahanbený a také vystrašený, že na něj otec bude zase křičet, Harry utekl do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře.

S nepatrným omluvným povzdechem Snape kouzlem vyčistil podlahu a Draco udělal to samé se svým oblečením.

„Je hodně nervózní, že ho nenaučili, jak se má chovat,“ začal Snape. „Půjdu si s ním promluvit.“

„Profesore? Mohu s ním promluvit já?“ Draco si pamatoval svou vlastní nervozitu, když ho rodiče ukazovali svým dospělým přátelům. Ne že by ho trestali za nějaké chyby, ale pro něj bylo důležité, aby se choval dokonale a potěšil tak své rodiče, což chtěl ze všeho nejvíc. Bylo pravděpodobné, že Harry to cítí také tak.

Snape chvíli uvažoval a pak přikývl. „Kdybyste mě potřeboval…“

Draco vstal. „Zavolám vás, pane.“

Draco zamířil k zavřeným dveřím a jemně na ně zaklepal. „Harry? To jsem já, Draco. Mohu jít dovnitř a promluvit si s tebou?“

Nikdo mu neodpověděl, ale za chvíli se dveře opatrně pootevřely, jedno zelené oko se na něj podívalo a hned zase zmizelo. Draco zatlačil na dveře a rozhlédl se po podivně vyzdobeném dětském pokoji.

Byla to rozlehlá místnost, které vévodila velká postel se čtyřmi sloupky a purpurovými závěsy lemovanými zlatou výšivkou. Vedle postele stál šatník ve stejném stylu a pak velké, okouzlené okno s vyhlídkou na město vodních lidí hluboko pod hladinou Černého jezera. Koberec byl huňatý v teplé, zlaté barvě, s keltským, levandulově fialovým ornamentem kolem krajů.

Zdi byly zdobeny pozoruhodnými akvarely a obrázky kreslenými pastelkami nebo jen tužkou. Byli na nich Snape, McGonagallová, Brumbál a Kratiknot, všichni byli obklopeni skicami sov a různých živočichů, o které se stará Hagrid, několik kreseb představovalo slintajícího Tesáka.

Draca obzvláště zaujal jeden portrét, na kterém se Snape skláněl nad kotlíkem a odměřoval přísady ve své laboratoři. Jeho hábit, místo aby to byla jedna velká černá skvrna, byl vystínován tak, že záhyby a stíny přecházely z purpurové přes tmavě modrou, až na jemně černou. Co ale Draca ohromilo nejvíc nebylo to, že Harry Mistra lektvarů dokonale vystihl, ale to, že dokázal zachytit i jeho vášeň pro tvorbu lektvarů.

„Jsi velmi dobrý, Harry.“ Draco by si nikdy nepomyslel, že Harrymu Potterovi projeví uznání za cokoliv, ale jeho pochvala byla upřímná. Pomyslel si, že z chlapce bude jednou uznávaný umělec.

„Děkuji,“ přišla Harryho opatrná odpověď. „Omlouvám se, že jsem ti umazal hábit.“

Draco se obrátil a usmál se na chlapce, který se krčil ve své posteli. „Nic se nestalo, Harry. Umím čistící kouzlo, takže je všechno v pořádku. Také domácí skřítkové umí dobře vyčistit skvrny od dýňové šťávy.“

Na Harryho tváři se objevil malý úsměv. „Táta se na mě zlobí, že jo? On se opravdu snažil naučit mě dobré způsoby, ale vždycky zapomenu.“

„Néé, on se vůbec nezlobí, Harry. Jen má o tebe starost. Myslím, že ví, že ses snažil udělat dobrý dojem,“ Draco se posadil vedle malého chlapce.

„Udělal jsem? Udělal jsem dobrý dojem?“

Draco se zasmál. „Jo. To jsi udělal, Harry. Nemáš chuť na večeři?“ Harry přikývl a sklouzl z postele. Vzal Draca za ruku a šli do kuchyně.

Malý stůl v kuchyni byl obložený pečeným masem, bramborami, zeleninou a topinkami. Sklenky s červeným vínem stály před Snapeovým a Dracovým talířem, Snape právě naléval dýňovou šťávu do sklenice pro Harryho.

„Harry. Je všechno v pořádku?“ zeptal se Snape.

„Omlouvám se za ten nepořádek, tati,“ Harryho hlas byl tichý a ztracený. „Zlobíš se?“

Snape si klekl ke svému synovi a jemně ho vzal za ruce. „Neudělal jsi nic špatně, Harry. Ten nepořádek se dal snadno uklidit.“ Odhrnul Harrymu pramen vlasů z obličeje. K Dracovu velkému překvapení Snape Harryho políbil na tvář a krátce jej objal.

Večeře byla uvolněná, většinou Harry něco Dracovi vyprávěl. Po večeři seděli u krbu a Harry se svalil na pohovku vedle Draca. Snape s Dracem si povídali o hodinách lektvarů a některých dalších školních předmětech, vyhnuli se tak rozhovoru o Temném pánovi a Luciusi Malfoyovi.

Když Harry začal usínat, Draco se rozloučil a poděkoval profesorovi za večeři. U dveří Snape svého studenta zastavil.

„Pane Malfoyi, zítra před snídaní mám krátkou poradu s ostatními učiteli. Mohl byste přijít, pomoci Harrymu s oblékáním a odvést ho na snídani?“

Draco přikývl. „Přijdu, profesore. Dobrou noc.“

*****

Druhý den ráno byl Harry trochu zmatený, když otevřel rozespalé oči a místo otce viděl Draca. Draco nasadil Harrymu na nos jeho brýle a Harry zazíval.

„Ahoj, Harry. Tvůj otec musel jít na poradu, tak tě dneska odvedu na snídani já.“

„Príma! Můžu sedět s velkými dětmi, Draco?“

„Klidně. Teď se jdi umýt a já ti najdu nějaké oblečení.“

Harry odběhl do koupelny a přes zavřené dveře na Draca křičel: „Dneska jdu do Doupěte, nepotřebuji hábit.“

Draco z šatníku vyndal kalhoty, košili a pletený svetr. Také připravil spodní prádlo, ponožky a nakonec i tenisky. Za chvíli přiběhl z koupelny Harry, byl úplně nahý.

„Augh!“ zvolal Draco. „Kde máš župan, Harry?“

„Župan je na věšáku v koupelně, jako vždycky.“ Harry to řekl tónem, jako že by to měl Draco přece vědět.

„Dobře, příště, až tu budu, tak si ho oblékni. Nepotřebuji tě vidět takhle naostro, ano?“

„Co znamená naostro?“

„Nahatý.“ Draco pomohl Harrymu obléknout tílko.

„Jsi teď moje chůva?“ zeptal se Harry a zklamaně se ušklíbl.

Draco se rozesmál. „Sakra, to ne! Holky jsou chůvy! Já jsem tvoje ochranka.“ Ušklíbl se domýšlivě. „Ve škole není lepší student, takže mi profesor věří.“

Harry se usmál. „Paráda! Ochranka je lepší. Říkal jsem tátovi, že nejsem malé dítě.“

„Správně, máš pravdu, Harry. Miminka neumějí chodit a nosí plenky. Dokonce ani nemluví.“ Harry si zapnul košili nakřivo a Draco to hůlkou napravil. „Nemusíš si zatím oblékat svetr, ale vem si ho s sebou.“

Draco sledoval, jak Harry zápasí s tkaničkami tenisek. Chtěl mu nabídnout pomoc, ale malý chlapec se soustředil tak usilovně, že ho nechtěl rušit. O pár minut později se Harry zašklebil na své tkaničky s pocitem, že tuhle bitvu vyhrál.

Když Harry s Dracem vešli do Velké síně a Harry vyprávěl o tom, jak se v létě setkal s obří olihní, nevšiml si, jaký rozruch vyvolal jejich příchod mezi Nebelvíry.

„Co tu dělá Harry s tím mizerou?“ zeptal se Ron ostře.

Hermiona si oba chlapce prohlédla a pokrčila rameny. „A vadí to?“

„Samozřejmě, že jo!“ vyprskl. „Co když Malfoy změní Harryho na Zmijozela?“

Hermiona se zamračila. „To je směšné, Rone. Nezáleží na tom, ve které koleji Harry bude, pořád to bude Harry.“

„Ne, to nebude, Hermiono,“ tvrdila Ginny. „Už teď to není Harry.“

Hermiona na sourozence nevěřícně zírala. „Co je to s vámi? Myslela jsem, že jste byli rádi, když vás v létě navštívil. Ginny, myslela sis, že je roztomilý a rozplývala ses nad ním. Rone, ty jsi s ním hrál šachy.“

Ron se na Hermionu jen ušklíbl a pak se znovu podíval na Draca a Harryho. „Udělá z něj grázlíka!“

*****

Draco si byl vědom toho, že ho Harryho staří kamarádi sledují, když vstoupil do Velké síně společně s malým chlapcem a potěšilo ho, že mu nedělá starosti co si o něm myslí, nebo co něm říkají. Napůl poslouchal Harryho žvatlání a prohlížel si zmijozelský stůl, hledal možné výtržníky.

Pansy Parkinsonová se na Harryho zle mračila. Draco věděl, že se chystá dělat potíže. Nejen že ztratila oba rodiče během bitvy na hřbitově, ale také Harrym pohrdala. Seděla vedle Theodora Notta a sedmáka Januse Bola. Ti tři znamenali problém. Naštěstí žádný z nich nebyl příliš chytrý, tak nebylo těžké na ně dohlédnout.

Bylo ještě několik Zmijozelů, u kterých si nebyl jistý a ty bylo třeba sledovat a pečlivě je poslouchat.

Vytrvale hledal u stolu spojence, ty studenty, kteří byli dost odvážní, aby šli za svým vlastním přesvědčením a ne za vírou svých rodičů. Millicent Bulstrodeová byla vysoko na jeho seznamu. Byla to silná dívka, ale to, že měla svaly, neznamenalo, že není inteligentní. Millicent nebyla jen dobrá atletka, ale byla i dobrá studentka. Také ovládala jemné umění přetvářky a lsti a nechávala si své přesvědčení pro sebe. Chodila s Blaisem Zabinim, který by také mohl být dobrým spojencem.

Draco byl vytržen ze svých myšlenek, když ho Harry zatahal za rukáv. „Tátova porada skončila. Mohu si jít sednout k němu, Draco?“

Draco se podíval na Snapea osamoceně sedícího u profesorského stolu a pak na Harryho. Dítě už téměř dojedlo. Zamračil se. „Ty jsi jedl jen koláčky, Harry?“

„Uhm… ne.“

„Dobře, Harry. Nepokoušej se lhát. Je to ošklivé. Sněz kousek šunky a nějaké ovoce a pak můžeš jít otravovat svého tatínka.“

„Tak jo!“ Harry popadl do rukou velký plátek melounu, ale Draco ho uchopil za zápěstí a dal mu do ruky vidličku. Harry se zamračil, ale poslušně snědl ovoce vidličkou.

O několik minut později dovolil Draco Harrymu odejít k učitelskému stolu. Harry otce objal a ten si ho posadil na klín a dopíjel kávu. Harry vyprávěl vedle sedící Minervě, co ráno dělal. Věděl, že jeho otec musí ráno vypít nejméně dva hrnky kávy, než s ním bude nějaká řeč. Stačilo, že měl Snape ruku bezpečně obtočenou kolem jeho pasu, aby mu nesklouzl z klína.

Snídaně skončila a to znamenalo, že Harry musí odejít do Doupěte. Nechtěl otce opustit, ale pomohlo mu, když Snape slíbil, že si pro něj v pět hodin zase přijde.

Třebaže tomu rozuměl, nedokázal zabránit, aby mu po tvářích nestékaly slzy, když viděl otce mizet v záři letaxových plamenů. Molly nenechala Harryho, aby byl smutný, vzala ho s sebou na zahradu.

Pracovali společně a Molly při tom učila Harryho rozeznávat různé magické byliny, které pěstovala. Pak šla Molly připravit oběd a Harry honil po zahradě trpaslíky a vyhazoval je za plot. Molly se za oknem v kuchyni usmívala, když pozorovala malého chlapce, který spokojeně pobíhal po zahradě, smál se a pokřikoval na trpaslíky.

Po obědě se Harry vztekal, že si má jít zdřímnout, ale když mu Molly dovolila, aby si kreslil v obýváku na podlaze, našla ho za několik minut spícího. Levitovala ho na starou odřenou pohovku, přikryla ho dekou a začetla se do nejnovějšího čísla Týdeníku čarodějek.

Odpoledne byl Harry nadšený, když zjistil, že si budou hrát s magickými učebními pomůckami. Byl ještě malý, ale rád by se naučil nějaké kouzlo. Molly ho ujistila, že jak poroste, kouzla mu budou fungovat lépe.

V půl čtvrté se Harry usadil před krbem a netrpělivě čekal na svého otce. Přesně v pět hodin vystoupil Snape ze zelených letaxových plamenů a Harry se k němu vrhl, až ho téměř srazil zpět do ohně.

„Znamená to, že jsi rád, že mě vidíš, mladíku?“ usmál se na něj Snape.

„Ano!“ Harry dal Snapeovi pusu na tvář a objal ho kolem krku. „Pracovali jsme na zahradě a já jsem zasadil fialovou slzičku, sněžnou bramboru a kyčelnici! Říkal jsem Molly, že přidáváš kyčelnici do lektvaru proti kašli. Říkala, že to ví, ale možná, že to není… a pak jsem vyháněl trpaslíky ze zahrady… a maloval… a…“

Snape přitiskl na chvíli Harryho tvář ke svému rameni, pak ho odtáhl a přísně nařídil: „Dýchej, chlapče.“

„Dobře.“ Zhluboka se nadechl a byl překvapený, že začal zívat.

„Je možné, že si potřebuješ zdřímnout, synku?“ zeptal se Snape.

„Ne! Já už jsem spal, že ano, Molly?“

Molly se usmála. „To ano. Ale měl velmi rušný den.“

„Choval se slušně, Molly?“ zeptal se Snape vážně.

„Byl to velmi hodný chlapec, Severusi.“ Molly se natáhla k Harrymu a políbila ho na čelo.

„Tak se tedy uvidíme zítra.“ Severus se podíval na chlapce a nepřekvapilo ho, že mu na rameni usnul.

Doma Snape uložil Harryho do postele a usadil se u krbu s bylinkovým čajem a knihou. Aniž by si to uvědomil, tak v křesle usnul.

V šest hodin mu magický zvonek oznámil, že přišla Hermiona Grangerová. Snape se vzbudil a udivilo ho, když nalezl Harryho stočeného na svém klíně. Probudil svého syna a poslal ho, aby se oblékl, protože je čas na učení. Harry odběhl a Snape otevřel dveře a přivítal hnědovlasou, střapatou Nebelvírku.

„Slečno Grangerová, omlouvám se, ale vrátili jsme se s Harrym trochu později,“ řekl a odolával nutkání znovu usnout.

„To je v pořádku, pane profesore. Kde se máme učit?“

„U jídelního stolu. Budu v kanceláři, musím si promluvit se svými prváky.“ Vytáhl z kapsy malý zvonek. „Kdybyste mě potřebovala, zazvoňte. Já ho uslyším, ale studenti ne.“

Harry vyšel z pokoje už oblečený. Plaše se na Hermionu usmíval. „Ahoj, Harry!“ přivítala ho.

„Ahoj, Hermiono.“

„Harry, jak jsem říkal že bys měl oslovovat slečnu Grangerovou, když tě bude učit?“

„Profesorka Grangerová?“ Snape přikývl a Harry se usmál.

„Hodně štěstí, slečno Grangerová. Harry, buď dobrým studentem.“ Snape pak vyšel ze svého bytu a vydal se chodbou ke své kanceláři.

Harry se vyšplhal na židli vedle Hermiony. „Co mě budeš učit, profesorko Grangerová?“

„Naučím tě, jak se používají brky a jak se o ně musíš starat a pak budeme cvičit psaní.“

Hermiona zjistila, že Harry je pozorný student a má plno otázek. Jednu chvíli jí bodlo u srdce, když si vzpomněla, jak se snažila přimět Rona a Harryho, aby si napsali domácí úkoly a jak jim je kontrolovala. Harry se učil jen kouzla, kterými by mohl porazit Voldemorta, ostatní předměty ho moc nezajímaly, stejně jako Rona, někdy se Hermioně chtělo rvát si kvůli tomu vlasy. Někdy také pomáhala Nevillovi, který se, na rozdíl od Rona a Harryho, učit chtěl a zlepšoval se.

Malý Harry, syn profesora Snapea, se učil rád, a když skončila jejich hodina, byla příjemně překvapená, kolik toho udělali. Harry rychle pochopil mechanizmus používaní brků a naučil se polovinu abecedy. Potřeboval více praxe v psaní, ale Hermiona byla potěšena, že se její malý student na práci soustředí a nedělá moc kaňek.

Snape se vrátil  právě když Harry pomáhal Hermioně sbalit její brašnu. Tázavě se na ní podíval. Usmívala se. „Harry je bystrý student, profesore. Pokud se týká jeho L, už při jejich psaní nedělá tolik kaněk.“

Harry zazářil a zhoupl se na patách.

„Dobře. Bude si to před spaním cvičit.“

„Tak jo. Co budeme dělat zítra, profesorko Grangerová?“ zeptal se Harry.

„Budeme číst. Vyber si nějakou knihu, kterou budeme číst společně, ano?“ Harry přikývl. „Dobrou noc, Harry. Dobrou noc, pane profesore.“

„Dobrou noc, Hermiono!“ řekl Harry.

„Slečno Grangerová, děkuji vám.“ Snape Hermioně podržel dveře a pak za ní zavřel. Obrátil se na svého syna. „Běž si umýt ruce, Harry. Půjdeme na večeři do Velké síně.“

„Hurááá!“ Harry běžel do koupelny a rychle se umyl. Vrátil se do obývacího pokoje a volal na otce.

„Ano, Harry?“ vzal Severus syna za ruku, když vyšli do chodby.

„Já chci být student. Myslím, že bych mohl být chytrý.“

„Nepochybuji o tom, že ano, dítě.“ Pocuchal Harrymu vlasy a maličko se usmál, byl na něj hrdý.

*****

Severus Snape zlostně přecházel po své kanceláři. Neměl by tam být, ale tak moc se na svého syna zlobil, že se bál, aby duch jeho hrozného otce nezatemnil jeho mysl a aby Harrymu neublížil. Nejhorší bylo, že Harry udělal něco tak hloupého, tak nebezpečného, že by nebyl dobrým otcem, kdyby ho nepotrestal. Nikdy Harryho doopravdy nepotrestal, kromě toho, že na něj křičel, a on byl od té doby tak hodný, ale teď neměl na výběr a absolutně nevěděl, co by měl udělat.

Nakonec se rozhodl, že si musí promluvit s Brumbálem. Popadl letaxový prášek a zavolal Brumbálovi do domova důchodců ve Walesu a pak se k němu přenesl. Albus poslouchal svého Mistra lektvarů, který přecházel před krbem a vyprávěl mu, co se stalo.

Bylo to v sobotu ráno a Snape měl moc práce, pomáhal Minervě a Kratiknotovi vyřídit bradavickou korespondenci. Bohužel to ovlivnilo jeho plány na výlet s Harrym do Prasinek. Harry se samozřejmě u snídaně nafoukl, ale zdálo se, že se uklidnil, když za ním přišel Draco a Snape se s nimi rozloučil.

Draco se rozhodl, že Harry potřebuje čerstvý vzduch a tak se šli podívat na společný trénink nebelvírského a havraspárského famfrpálového týmu. Bohužel, Draco se nechal příliš vtáhnout do hry a tak si až pozdě uvědomil, že Harry zmizel. Srdce mu kleslo až do kalhot, když si uvědomil, jak mu Snape vynadá. Právě se chystal opustit tribunu, když zahlédl něco, co narušilo hru.

Byl to Harry Potter.

Dracovo srdce už nemohlo klesnout níže, ale hrozilo, že se zastaví. Křičel na malého chlapce, který poletoval úplně bezstarostně nad stadionem. Nebelvíři se pokoušeli ho dohnat v naději, že se jim povede ho zachytit, kdyby padal.

I když to se naštěstí nestalo. Zdravý rozum se šestiletému dítěti vrátil a on slétl k zemi, kde se setkal s rozrušeným a vzteklým Dracem.

„Co mám dělat, Albusi?“ zeptal se zmučený otec a dál přecházel po Brumbálově pokoji. „Nemohu ani pomyslet na to, kde přišel na tak hloupý a pošetilý nápad… a zlobím se na Draca, ale vím, že ho opravdu nemohu obviňovat. Je naštvaný stejně, jako já. Do háje!“ vyprskl a skoro upadl do křesla.

„Máš strach, že Harryho ztratíš, nebo máš strach ho potrestat, Severusi?“

„Strach?“ Snape se podíval stranou, nechtěl se dívat na starého muže, který ho prokoukl. Bál se, že Harryho ztratí. Také se bál, že jako otec nebude schopen ovládnout svůj vztek, až bude mluvit se svým synem.

„Co si myslíš, že bys měl udělat, Severusi? Snaž se na to podívat s odstupem. Jaký trest by zapůsobil na dítě, aby už tak nebezpečnou věc nezopakovalo?“

Nahlížet na problém tímto způsobem bylo jednoduché a Snape okamžitě odpověděl: „Výprask a přednáška.“

„To zní docela dobře, můj chlapče. Jen si připomeň, že nesmíš mít vztek, abys to nepřehnal. Někdy i malé plácnutí stačí, aby zapůsobilo na dětskou mysl a ukázalo mu závažnost jeho činů.“

„Nebude mě nenávidět?“ zeptal se Snape opatrně.

Albus se usmál a vstal. Opřel se o slonovinovou hůl a položil mladšímu kouzelníkovi ruku na rameno. „Nemusíš si dělat starosti, že by se z tebe stal Tobias Snape, můj chlapče. Tvoje láska k Harrymu je silná a hluboká. On pochopí, že děláš všechno, co je nezbytné, aby byl v bezpečí.“

Snape vstal a díval se na svého starého rádce jako by ho viděl poprvé. Brumbálova dříve rovná záda byla nyní ohnutá. Kůži měl vyschlou jako starý pergamen. Jen v jeho očích byla ta obvyklá mladistvá jiskra. Podepřel starého kouzelníka a pomohl mu zpátky do křesla. Přikryl mu nohy dekou.

„Chtěl byste, aby vás Harry navštívil, Albusi?“ zeptal se Snape. Byl to jeho způsob, jak projevit vděčnost.

Albus se usmál, modré oči jasně zazářily. „Byl bych velmi potěšen vaší návštěvou, Severusi. Přijďte odpoledne na čaj.“

„Přijdeme.“

*****

Bylo to jen pět plácnutí, ale způsobilo to velký pláč. Harry něco říkal, ale jeho tvář byla zabořena do otcova ramene, jak se pevně staršího muže držel. Snape svého syna objal, jemně ho hladil po zádech a šeptal mu uklidňující slova.

Připadalo mu to jako věčnost, ale Harryho slzy začaly slábnout, vyklouzl z těsného objetí a uvelebil se na otcově klíně. Snapeova ruka ho ochranitelsky objala.

„P-promiň, tati,“ vykoktal Harry.

Snape použil čistící kouzlo na svůj hábit a Harrymu vyčaroval kapesník. „Vysmrkej se, ať se ti lépe dýchá, dítě.“ Harry to poslušně udělal a špinavý kapesník podal zpátky otci. Snape ho nechal zmizet a položil chlapci prst pod bradu, aby mu zvedl lehce skloněnou hlavu.

„Chci, aby ses Dracovi omluvil, dítě. Vyděsil jsi ho, když jsi zmizel.“

„Ano.“

„Chci, abys pochopil, Harry, že Draco je za tebe zodpovědný. Jak myslíš, že by se cítil, kdyby ses při svém pošetilém kousku zranil, nebo třeba zabil?“

„Opravdu špatně?“ odpověděl Harry tiše.

„Draco by byl zdrcený a myslel by si, že je to jeho vina. A jak strašně bych se cítil já, kdybych tě ztratil kvůli takovému pošetilému kousku?“

Harry popotáhl a znovu mu začaly téct slzy. „Už to nikdy neudělám,“ prohlásil, zalapal po dechu a ztěžka polkl.

„To doufám. Měl jsi velké, hodně velké, štěstí. Myslím, že už se nepůjdeš podívat na famfrpál a až do prázdnin nebudeme létat.“ Harrymu hrůzou poklesla čelist. Miloval famfrpál! „Pan Ronald Weasley dostal trest, v pondělí bude drhnout kotlíky. Myslím, že bys mu měl pomoci.“

„To není fér,“ remcal Harry a zkřížil si paže na hrudi.

Snape se zamračil nad tou malou ukázkou vzdoru.

„Trest nemá být spravedlivý, můj chlapče. Vynechal jsi odpolední spánek, takže i když se necítíš unavený, chci, abys šel do svého pokoje a vlezl do postele.“

„Ano, pane.“ Harry slezl z pohovky a šel do ložnice. Položil ruku na kliku, zarazil se a zeptal se: „Tati? Máš mě ještě rád?“

„Nikdy tě nepřestanu mít rád, Harry.“

Harry se maličko usmál a zmizel ve své ložnici. O patnáct minut později, když už skoro usínal, přišel do pokoje otec a upravil mu přikrývku. Pak se k němu naklonil a políbil ho na čelo.

„Dobrou noc, dítě.“

*****

Harry Potter miloval bradavický hrad. Nedokázal si představit lepší místo k životu. Jediná potíž byla, že přes den ho zaměstnávala Molly, navečer se učil číst a psát s Hermionou a taky chtěl být se svým otcem, takže neměl moc času na prozkoumávání hradu.

S Dracem hrad mohl prozkoumávat, ale jako ochránce fungoval jen občas a nepravidelně, a taky ne vždy dostatečně dlouho, aby to stačilo na průzkum.

Dostal první trest (Draco mu řekl, že je nejmladším studentem, který kdy trest dostal) a docela se na drhnutí kotlíků s Ronem těšil. Harry si byl docela jistý, že Ron musel hrad taky prozkoumávat a chystal se ho zeptat na nějaké historky.

Bohužel ale nevěděl, že Ron byl kdysi jeho nejlepším přítelem. Právě když se Ron smířil s myšlenkou, že Harry zůstane malým klukem, uviděl znovu Harryho s největším mizerou ze Zmijozelu (po Snapeovi), s Malfoyem. Ba co víc, malý Harry vypadal, že prakticky Draca uctívá a žárlivost se hluboce zakousla do Ronova srdce.

Když Ron dorazil po své poslední hodině na trest ke Snapeovi, nebyl rád, že vidí Harryho sedět u stolu, kde obvykle při lektvarech sedával s Hermionou. Sedl si co nejdál od malého chlapce.

Harry chtěl Rona pozdravit, protože si vzpomínal na ten hezký den v Doupěti a na šachovou partii, kterou s Ronem sehrál. Měl Rona rád. Zrzkův zamračený pohled ho ale odradil. Pro případ, že to špatně pochopil, se na Rona zkusmo usmál.

„Co tady děláš, troubo?“ zavrčel Ron.

„Mám trest za to létání,“ odpověděl Harry opatrně.

Ron si odfrkl. „Takže tě mám hlídat?“

Než Harry stačil odpovědět, vyšel Snape ze skladu. „Naopak, pane Weasley, pan Potter vám pomůže vydrhnout kotlíky. Víte, jak se to dělá, tak můžete začít. Ukažte panu Potterovi, co má dělat.“

Ron opravdu nebyl špatný chlapec, ale někdy věci nepromyslel do důsledků a to mu způsobovalo potíže. Teď mu trest připadal ještě stokrát nepříjemnější a tak dítěti neřekl, že by si mělo obléknout rukavice z dračí kůže, které ležely vedle dřezu. V kotlících se vařily nebezpečné, dokonce žíravé látky, a nikdo, dokonce ani Snape, by je nečistil bez dobrého páru dračích rukavic.

Harryho zajímalo, proč si Ron nasadil rukavice, ale nezeptal se. I když zjistil, že se na něj Ron zlobí, neměl důvod se domnívat, že by na něj byl starší chlapec naštvaný tak, aby ho zranil. Přitáhl si jeden kotlík, a nevšímal si, že ho svědí kůže na dlaních.

V Ronovi se probudilo svědomí a chtěl napravit svou chybu, ale byl zticha příliš dlouho. Vteřinu předtím, než Harry strčil ruku do kotlíku, ve kterém byla nějaká zeleno-žlutá rosolovitá látka, Ronovo svědomí zvítězilo a Ron odstrčil kotlík od chlapcových rukou.

Ron věděl, že problém úplně neodstranil, protože trochu té šlichty bylo napatláno i na vnější straně kotlíku. Dřív, než Harry začal křičet a volat Mistra lektvarů, Ron popadl Harryho za ruce a strčil mu je pod studenou vodu.

Navzdory studené vodě svědění přešlo v pálení, pálilo to tolik, že zraněný Harry křičel a snažil se vytrhnout ruce ze sevření, ale Ron ho držel pevně a máčel mu dlaně ve studené vodě. Harry měl krátké ruce, takže se mu okraj dřezu bolestivě zařezával do žeber.

„TATI!“ ječel Harry a Ronovi to znělo jako umíráček.

Malé dítě uvnitř Rona se chtělo rozeběhnout a utéct z toho pekla, ale Ron to malé dítě neposlouchal. Věděl, že musí udržet Harryho ruce pod studenou vodou, jinak by se bolest stala nesnesitelnou a na dlaních by mu zůstaly jizvy.

Snapeovi vyskočilo srdce až do krku, když uslyšel svého syna křičet a tak vběhl zpátky do třídy a běžel ke dřezu na druhé straně místnosti. Rychle zhodnotil problém, vytáhl hůlku a  vyvolal kouzlo na Harryho ruce, aby zabránil fyzickému poškození. A pohled do Weasleyho očí mu prozradil, že starší chlapec Harrymu neřekl, aby si oblékl dračí rukavice.

Poškození bylo zažehnáno, ale bolest zůstala a Harry křičel a plakal. Snape vzal syna do náručí a pohledem, kterému jeho Zmijozelové říkali smrtijedský, šlehl po Ronovi. „Jděte do ředitelčiny kanceláře a počkejte tam na mě, pane Weasley. Nevypadá to pro vás dobře.“

Snape vyběhl s učebny jako nějaký ohromný černý pták chránící své mládě. Když se Ron ploužil do ředitelny, oprávněně očekával, že se ten černý pták s ohromným zobákem na něj vrhne. Jinými slovy, byl mrtvý.

Ron dlouho čekal v ředitelčině kanceláři, loučil se se životem a civěl do krbu, ze kterého nakonec vylezl Snape. Snape si automaticky oprášil saze, pohlédl na přísnou ředitelku a zabodl do zrzka svůj smrtící pohled.

Ron by byl mrtvý, ale naštěstí Snape nedisponoval takovou magií, aby jeho pohledy dokázaly zabíjet. Ron nahlas polkl a skřípajícím hlasem se zeptal: „Jak je na tom Harry?“

Snape se předklonil a byl najednou tak blízko, že se jeho nos skoro dotýkal Ronova. „Možná byste nám nejdříve mohl vysvětlit, proč jste se takhle k mému synovi zachoval, pane Weasley? Momentálně vám nevěřím, že byste se skutečně zajímal o jeho blaho.“

Snape se narovnal a nebezpečně zhlížel na mladého muže. „Severusi, myslím, že nedostaneš povolení zabít nějaké dítě za jeho špatné chování. Nový ministr, Artur Weasley, nemá rád takové středověké praktiky.“

„Škoda,“ povzdechl si Snape předstírajíc zklamání a aniž by z Rona spustil své pichlavé černé oči, zeptal se: „Vysvětlete to, pane Weasley. Proč jste neinstruoval šestileté dítě o tom, co je třeba udělat, má-li vyčistit kontaminovaný kotlík?“

„Já…!“ Ron se kousl do rtů, aby zarazil lež, která se mu drala na jazyk. S vědomím, že i přes ředitelčino varování je mrtvým mužem, usoudil, že pravda by mohla být snesitelnější. Takže to s nechutí vysvětlil.

„Ah,“ vydechl Snape a jako dravec začal přecházet před Nebelvírem sem a tam. „Takže, protože Harry ukázal, že má rád Draca Malfoye, jednoho ze Zmijozelů, myslel jste si, že ho potrestáte za neloajálnost k Nebelvírské koleji.“

Ron věděl, že to nebylo přesně tak, jak to Snape řekl, ale nebylo nic, co by s tím mohl udělat. „Předpokládám, že jsem byl právě vyloučen,“ řekl přidušeně a podíval se z McGonagallové na Snapea.

„Severusi?“ zeptala se Minerva. Zastavil se a podíval se na ní. „Nechám potrestání pana Weasleyho na tobě.“ Vstala a odstoupila od stolu. „Věřím, že se rozhodneš správně.“ Žena důstojně odešla za své kanceláře do svého bytu o patro výš.

Když McGonagallová odešla, Ronovi se sevřelo srdce. Teď věděl, že je mrtvý a že si s ním Snape bude dělat co bude chtít a nikdo se nic nedozví.

„I když bych s vámi rád naložil tak, jak předpokládáte, pane Weasley, vaše smrt by vás stěží něčemu naučila, a ještě než si oddechnete úlevou, upozorňuji vás, že máte školní trest. Celý týden. Také pošlu dopis vašim rodičům, kde jim vše oznámím a jsem si jistý, že vaše matka vám sdělí svůj názor.“

Ron zasténal. Matčin hulák byl horší než smrt.

Snape se posadil na židli proti zrzkovi a k Ronovu překvapení hněv z jeho temných, černých očí zmizel. Jestli se nemýlil, viděl v nich náznak pochopení.

„Pane Weasley, Ronalde…, vím, že vy a Harry jste byli nejlepšími přátely ode dne, kdy jste se setkali. S výjimkou toho jediného dne v Doupěti, jste se Harrymu záměrně vyhýbal, i když nebyl den, abych neviděl, jak smutně a zamyšleně se na Harryho díváte. Proč?“

Ron se kousl do rtu, aby zadržel slzy, které ho pálily v očích. „Ztratil jsem svého nejlepšího kamaráda, profesore. Harry myslel jen na sebe, když si vzal ten omlazovací lektvar. Nikdy nepomyslel na to, jak se budeme cítit my. Nic si nepamatuje!“ Po tváři mu začaly stékat slzy, ale dřív než si je stačil setřít rukávem, Snape mu do ruky vtiskl kapesník.

„Všechno o čem jsme mluvili, co jsme dělali. Učení, společné cesty vlakem, rozhovory o děvčatech, létání… nic z toho si nepamatuje. Profesore Snape, mám pocit, že Harry Potter zemřel. Ten den v Doupěti, jsem v něm viděl něco z dřívějšího Harryho a přemýšlel jsem, jestli nemám počkat, až vyroste a bude zase zpátky. A pak…“

„Pak jste viděl Harryho s Dracem, vaším úhlavním nepřítelem,“ uzavřel to Snape.

„Ano, ale nejen to! Harry se baví s Malfoyem! Nepamatuje si, že ten mizera sabotoval jeho lektvary, pokoušel se ho proklít pokaždé, když ho potkal na chodbě, nebo že očaroval ledové koule, aby ho honily. Malfoyův otec Harryho skoro zabil, když mu nevyšel ten trik s deníkem Vy-víte-koho. Jak může mít Draca rád?“ Ronův hlas zněl stále hlasitěji, nakonec už na Mistra lektvarů křičel.

„Harry se nemůže vrátit, Ronalde. Neexistuje žádný způsob jak neutralizovat ten lektvar, který si vzal, ale já rozumím smutku, který cítíte nad ztrátou svého přítele. Harry má teď nový život, ve kterém bude šťastným malým klukem tak, jak si vždycky přál, a ne oslavovaným Chlapcem, který přežil. Hledá si nové kamarády, a znovu by chtěl být i vaším přítelem. Před tím trestem mi říkal, že se na vás těší, protože jste byl první, kdo s ním nemluvil jako s roztomilým miminkem.“

Ron drtil kapesník ve svých rukách a klesl do židle. „Dobře, takže se mám držet dál. Po tom co jsem udělal, už mě nenecháte, abych se k němu třeba jen přiblížil.“

Snape se rozzlobil. „Ve skutečnosti ne. Jakmile madam Pomfreyová odstranila bolest z jeho rukou, Harry se docela bál, že bych mohl… že bych vás mohl zabít,“ ušklíbl se Snape. „Můj syn mě donutil přísahat, že vás, bohužel, nezabiji, ale jen potrestám. Harry také doufá, že ho na ošetřovně navštívíte. Nesnáší to tam.“

Ron se maličko usmál. „Ano, Harry nikdy neměl ošetřovnu rád. Madam Pomfreyová se tam snaží každého udržet.“

„Hm. To dělá.“ Snape vstala a uklidil židli. „Trest začne v sobotu ráno, pane Weasley.“ Otočil se k odchodu, ale ještě se zastavil. „Ach ano, skoro jsem zapomněl. Harry vám chtěl také dát trest.“

Ronovi poklesla čelist rozhořčením, že by měl dostat trest od syna Mistra lektvarů. „C-co to bude?“

„Harry by byl rád, kdybyste mu napsal nějaký příběh z Bradavic. Měla by v tom být nějaká nestvůra. Do pátku.“

Snape odešel, aniž by zahlédl úšklebek na Ronově tváři. Napsat příběh nebylo špatné. Ve skutečnosti o několika věděl.

*****

Ron tedy napsal příběh a měl ho hotový už ve středu. I když ho ještě Harrymu dát nemohl. Musel se ujistit, že to Snape schválí. Ron předal příběh Snapeovi po hodině lektvarů a trpělivě čekal, až si ho profesor přečte. Nakonec Snape pergamen odložil a podíval se Ronovi do očí.

„To je ten incident s trollem z vašeho prvního ročníku?“ Ron přikývl a Snape se opět zadíval do pergamenu. „Myslel jsem, že znám všechny detaily této události. Velmi zajímavé.“ Zamyšleně prsty poklepával na pergamen. „Takže vy si myslíte, že je to vhodný příběh pro mého syna?“

„Ano, pane, slyšel jsem, když jste si povídal s mým taťkou, jak jste říkal, že později, až Harry vyroste, povíte mu, že to byl on, kdo zabil Vol… er… Jeho. Tak jsem myslel, že když chcete udělat tohle, nebylo by špatné, kdyby si přečetl tenhle příběh a jednou, až by zjistil, že to bylo skutečné, mohl by být rád, že to byla jeho hůlka, která byla zaražená v trollově nose.“

Snape se ušklíbl. Přemýšlel o tom, co poškodilo tomu trollovi dutiny, měl od té doby pořád rýmu.

„Madam Pomfreyová dnes Harryho z ošetřovny propustí. Můžete mu ten příběh donést a pak ho doprovodit na oběd. Řekněte mu, že se ke mně může připojit u profesorského stolu, kdyby chtěl.“ Snape mu vrátil pergamen. „Velmi dobrá práce, pane Weasley. Možná byste mohl použít stejnou invenci při tvorbě vašich lektvarových esejů. Bylo by pak zábavnější je číst.“

Ron se usmál. „Ano, pane. Děkuji!“

*****

Harry byl trochu zklamaný, že ho otec nepřišel vyzvednout z ošetřovny, ale přišel Ron a to mu zlepšilo náladu. Oba chlapci se usadili na kamenné lavici poblíž Velké síně a Ron mu přečetl příběh.

Harrymu se líbilo, že je jedním z hrdinů v příběhu a upřímně se smál, když Ron četl tu část, kde se jeho hůlka zasekla v trollově nose a tím trolla zneškodnil.

Když Ron dočetl, složil pergamen a podal ho Harrymu. Harry si ho schoval do kapsy s tím, že později poprosí Hermionu, aby si ho přečetli znovu.

Na chvíli nastalo nepříjemné ticho a pak se Harry zeptal: „Ty mě nemáš rád, Rone?“

Ron se vyděsil. „Já tě mám rád!“

„Ale ty…,“ Harry nechtěl dokončit své obvinění.

Ronovi poklesla ramena. „To nebylo proto, že tě nemám rád, Harry, ale proto, že jsem, hloupý a žárlivý blbec. Viděl jsem tě s Malfoyem a dobře jste se spolu bavili a tak jsem si myslel, že už nechceš být můj kamarád.“

„Nemůžete být oba moji kamarádi?“ zeptal se Harry naivně.

„No, určitě můžeme, ale měl bys vědět, že já a Malfoy spolu nevycházíme dobře. Zmijozel nemá rád Nebelvír a… tak.“ Harry najednou vypadal smutně. „Ale no tak! To jsou jen školní záležitosti, nic to neznamená. Můžeš kamarádit s námi oběma. Nevadí mi to,“ zasmál se Ron.

Harry se šťastně zašklebil. „Bezva! Děkuji za ten příběh, Rone. Můžu ho ukázat Dracovi?“

Ron trochu zrudl, ale přikývl. „Ano, ale později. Teď musíme jít na oběd.“

*****

Přišly vánoční prázdniny a Snape měl chuť rvát si vlasy. Harryho vzrušení, zpočátku roztomilé, ho začínalo přivádět k šílenství. Snape sám neměl žádné pochopení pro ozdobné koule, blikající světélka a vánoční koledy. Brzy si uvědomil, že bude muset svůj postoj změnit nebo, jak řekla Minerva, nechovat se ke svému synovi jako mrzoutský lakomec právě o Vánocích.

Snapeovi nevadilo, že byl přirovnán k mrzutému lakomci z Vánočního příběhu, ale bylo to to poslední, čím by chtěl být pro svého syna. Dřív, než tomu mohl zabránit, byl jeho byt vyzdoben blýskavými světélky, řetězy z břečťanu a cesmíny, věncem nade dveřmi (což rozzlobilo obyvatele portrétu) a punčochami (jednou pro Harryho a jednou pro Snapea) zavěšenými nad krbem.

Jediná dobrá věc byla, že se nadšený Harry Snapea stále dokola nevyptával, co dostane pod stromeček. Teprve týden před Vánoci se Snape dozvěděl, že Harry ani neví, že by měl nějaké dárky dostat. Velmi ho rozrušilo, že by Ježíšek mohl nechat pod stromeček dárek i pro něj. A také se dozvěděl, že dostane dárky od kamarádů.

„Harry? Co se děje?“ zeptal se Snape chlapce, který před pár vteřinami tancoval po pokoji a vymýšlel způsob, jak zahlédnout Ježíška.

„Dostanu dárky od kamarádů, ale nemůžu jim nic dát. Nemám žádné peníze!“

Snape se usmál. „Aha. Tak to je opravdu problém. Možná je načase, abys dostal nějaké kapesné. I když je ti teprve šest.“

Harry se zamračil. „Co je pesné?“

„Kapesné,“ opravil ho Snape. „Jsou to peníze, které děti dostávají, když dělají dobré věci. Uklízejí si pokojíček nebo pomáhají v domácnosti.“

„Ale říkal jsi, že je mi jen šest,“ připomněl Harry. „V šesti letech se nedává kapesné?“

„No, já nevím,“ škádlil ho Snape, „ale nedávno jsi byl mimořádně hodný. Dokonce se ti povedlo ukončit spor mezi panem Weasleym a panem Malfoyem. To byla těžká práce.“ Harry se zašklebil. „Možná bys měl dostávat týdenní kapesné už od šesti let, myslím, že si to zasloužíš. Takže ti to budu muset doplatit.“ Harry se zamračil a Snape mu rychle vysvětlil, co to znamená. „Počkej tady.“

Snape odešel do své ložnice a za chvíli se vrátil s malou peněženkou z dračí kůže. Zatřásl s ní až zacinkala. „Dělá to pět galeonů a deset srpců, ne?“ podal Harrymu peněženku.

Harry otevřel peněženku a prohlížel si zlaté mince. Byl bohatý! Vyskočil, objal otci nohy a podíval se na něj nahoru, „Kdy můžu jít nakupovat?“

Snape odvedl dobrou práci při vymazání zklamání a zármutku, které se mu usazovaly na tváři. „Za několik dní půjdeme do Příčné ulice, ale chci, aby sis nejprve rozmyslel, co chceš svým kamarádům koupit.“

Harry přikývl a odběhl do svého pokoje. Musel si to promyslet.

*****

Harry už věděl, co koupí každému ze svých kamarádů, ale nevěděl, co by měl dát svému otci. Druhý den u oběda Snape od profesorského stolu zvědavě sledoval, jak Harry mluví nejprve s Ronem a potom s Dracem. Ať už s chlapci projednával cokoliv, vrátil se se samolibým úsměvem a uvelebil se na židli vedle svého otce.

Snape se sklonil ke svému synovi a řekl hlasem, ve kterém bylo slyšet varování: „Zdá se, chlapče, že máš… něco… za lubem.“

„Já jsem hodný kluk, tati,“ zašklebil se Harry, zvedl misku s polévkou a hlasitě srkal masový vývar.

„Harry!“ napomenul ho Snape.

„Promiň.“

*****

Harry si nevzpomínal, že by viděl něco krásnějšího, než byla Příčná ulice o Vánocích. Všichni majitelé obchodů vyzdobili výlohy barevnými světly a celá ulice zářila. Všude nade dveřmi visely smrkové a borovicové vánoční věnce zdobené kuličkami vavřínu a skořicí, které naplňovaly vzduch sváteční vůní.

Nejhezčí obchod a první, který chtěl Harry navštívit, byly Kratochvílné kouzelnické kejkle dvojčat Weasleyových. Z obchodu vylétávaly barevné bubliny a vedle vchodu stála Merlinova socha. Harry otce k obchodu prakticky dotáhl.

„Musím jít s tebou dovnitř, Harry?“ protočil Snape dramaticky oči.

„Ano, prosím, tati? Není to tak strašné.“ Podíval se na otce svýma nejlepšíma štěněčíma očima.

Snape se zamračil a zkřížil paže na hrudi. „Jak vidím pan Weasley tě naučil pár výrazů, kterými bys se mnou mohl manipulovat.“

Harry se rozzlobil. „Jak to, že na Ronova taťku to zabírá?“

„Protože Artur už je unavený ze svých šesti synů a jedné dcery; všichni ti darebáci se s ním pokoušejí manipulovat.“ Snape otevřel dveře do obchodu a když se na něj Harry tázavě podíval, mírně se na něj usmál. „Nechceš, abych šel s tebou?“ Snape natáhl ruku, Harry ho za ní chytil a vešli do obchodu společně.

„Snape!“ zvolal Fred.

„Vítejte, profesore Snape a Harry,“ pozdravil George.

Harry dvojčata neslyšel, všechny jeho smysly byly okouzleny množstvím zboží. Snape a dvojčata pobaveně pozorovali Harryho, jak prochází mezi regály a všechno si prohlíží.

„Podívejte jak se tváří, profesore,“ řekl Fred.

„Lidi nám říkali, že jsme blázni, kteří nic nedokážou,“ pokračoval George.

„A my se vás ptáme, profesore, je tohle nic?“ smál se Fred.

Snape Fredovi a Georgovi neodpověděl, ale musel uznat, že ten výraz blaženosti a štěstí na tváři svého syna by nevyměnil za všechny galeony z Gringottovy banky.

*****

Na Vánoce ráno byl Harry vzhůru ještě před východem slunce. Vklouzl do pantoflů, oblékl si župan a běžel do obývacího pokoje, aby se podíval na stromeček. Vesele zabalené dárky svítily pod stromečkem jako drahokamy a Harry začal radostně poskakovat. Rozrazil dveře do Snapeovy ložnice a vyskočil na postel.

„Ježíšek přišel! Tati! Ježíšek přišel a přinesl dárky!“

Snape se vyhrabal z pod deky, sevřel chlapce v objetí a začal ho lechtat. Harry se hihňal a pokoušel se uniknout, ale když se mu to nepovedlo, zvolil jinou taktiku. Popadl otce kolem krku a dal mu pusu na tvář.

„Tati, musíš vstát. Ježíšek přišel!“

Snape políbil Harryho na čelo. „Nejdřív snídaně, Harry, pak to ostatní. Teď se běž umýt a já zkontroluji, jestli už jsou domácí skřítci vzhůru.“

„Rychle, tati!“ Harry se vyškrábal z postele a utíkal do koupelny.

Snape padl zpátky na polštář a snažil se uklidnit bušící srdce, které hrozilo, že mu vyskočí z hrudi z toho nenadálého probuzení.

„To dítě mě přivede do hrobu dřív, než mi zešednou vlasy!“

*****

Svobodný domácí skřítek Dobby už byl vzhůru a připravil pro ně velmi pozoruhodnou snídani; slaninu, klobásky, míchaná vejce, ovoce a pečivo ve tvaru vánočních stromků. Když Harry jedl, jeho zelené oči putovaly sem a tam mezi vánočními dárky a otcem, který záměrně pomalu pil svou ranní kávu a četl noviny. Harry neviděl, že pokaždé, když se zadíval na stromeček, Snape na něj pohlédl a usmál se.

„Harry, možná bychom se měli obléct a jít na procházku, než začneme otevírat dárky,“ navrhl Snape a černé oči mu zajiskřily.

Harry otevřel pusu. Chystal se protestovat, ale pohled jeho otce potemněl. „Auu, dobře.“ S rameny svěšenými skoro až ke kolenům zamířil Harry do svého pokoje. Když procházel kolem otce, uchopily ho dlouhé ruce. Vyjekl a začal se smát.

„Dárky, Harry!“ pochechtával se Snape a postavil syna na zem.

Malý chlapec přiskočil k prvnímu z nich a následující půlhodinu spěšně trhal lesklý papír, stuhy a mašle.

Hermiona Harrymu věnovala sešit a nevysychající brk, písmena, která jím byla napsána, se dala zmenšovat nebo zvětšovat pomocí hesla. Draco dal Harrymu plyšového dráčka, který byl zakouzlený tak, aby létal po místnosti a Ron mu nadělil knížku Famfrpál v průběhu věků. Dostal také pletený svetr od Molly a teplé barevné ponožky od Brumbála.

Když byl Harry unavený rozbalováním dárků, vyšplhal se Snapeovi na klín a opřel se zády o jeho hruď. Položil si hlavu na jeho rameno a Snape odhrnul několik pramenů vlasů, která mu zastínily tvář. Harryho černé vlasy se teď chovaly mnohem lépe, když byly delší. Dosahovaly mu na ramena a na koncích se kroutily.

„Jsi spokojený s dárky, Harry?“ zeptal se Snape.

„Jsou to ty nejlepší Vánoce, tati. Jsi šťastný?“ Opřel se o ruku, která ho objímala.

„Moc.“ Snape si ho posunul do pohodlnější polohy.

Tohle by si Snape před několika měsíci nedokázal ani představit. Vždycky cítil, že až Temný pán padne, bude ho následovat. To byl jeho osud. Takové bylo proroctví…

Měl to vědět lépe. Snape nikdy nebyl dobrý ve výkladu proroctví, ale Brumbál o tom byl přesvědčený také. Ale jak oba muži zjistili, nic se nedalo předvídat, když se jednalo o Harryho Pottera. Podle proroctví se měl Harry setkat se svým osudem jako plně vycvičený kouzelník v sedmém ročníku. Kdo mohl vědět, že nejen Voldemort podcenil malého čaroděje, ale udělalo to i proroctví. Temný pán byl navždy pryč a Snape… byl milujícím otcem Harryho Pottera.

Harry cítil, jak v otcově hrudi bublá zadržovaný smích, ale on dával přednost jásavému veselí. Zaklonil hlavu a s úsměvem se zadíval na mužovu tvář a do jeho veselých černých očí. Harry se zašklebil.

Snape věnoval Harrymu jeden ze svých vzácných, opravdových úsměvů, políbil ho na čelo a zadíval se pod vánoční stromek.

„Harry, myslím, že je tam ještě nějaký dárek.“

„Ne, není. Já…,“ podíval se pod stromek a uviděl úzkou krabici zabalenou v lesklém zeleném papíře, ozdobenou stříbrnou stuhou. „To tam předtím nebylo.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se Snape. Postavil dítě na zem. „Běž se podívat, co to je, Harry.“

Harry zdvihl dárek a našel malý pergamen, na kterém bylo napsané jméno dárce. Bylo to slovo, které ho Hermiona naučila číst jako první. „To je od tebe, tati!“

Snape se předklonil v křesle a sledoval, jak jeho syn trhá vánoční papír. V balíčku bylo dětské koště. Harry vzrušeně vykřikl.

„Moje vlastní koště! Děkuji, tati!“

Snape vysvětlil Harrymu přednosti jeho nového koštěte. Malý chlapec byl trochu zklamaný, že koště nevyletí výš než půl metru, ale stejně měl radost.

„Tati, vím, že si myslíš, že jsem zapomněl na dárek pro tebe, ale nezapomněl. Počkáš tady?“

Zvědavý Snape se opřel v křesle a sledoval Harryho běžícího do ložnice. Za chvíli byl chlapec zpátky s velkou čtvrtkou. Postavil se před otce a čtvrtku otočil. Snape si čtvrtku vzal a Harry sevřel ruce za zády, když čekal na otcův názor na jeho dárek.

Harry namaloval portrét svůj a svého otce v učebně lektvarů. Na první pohled měl Snape na obrázku, stojící nad malým chlapcem pracujícím na lektvaru, kamennou tvář, jako by byl připravený spražit dítě sžíravou poznámkou. Nicméně temné oči byly jemné, zářily pýchou. A Mistr lektvarů měl jednu ruku položenou na chlapcově rameni.

Harry na obrázku vypadal soustředěný výhradně na práci, ale na tváři měl spokojený úsměv.

Snape věděl, že Harry je mimořádně talentovaný, pokud šlo o tužky, pastelky a barevné křídy. Tenhle portrét byl nejlepší, jaký kdy namaloval. Teplo v srdci a duši bylo téměř bolestivé, když si uvědomil, že Harry to maloval… pro něj.

„Harry, tohle je opravdu nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostal,“ zvolal.Snape.

Harry se začervenal a jeho úsměv zazářil skoro tak jasně, jako rozsvícený vánoční stromek.

„Opravdu, líbí se ti?“

„Je to nádherné, Harry.“ Snape vstal, vytáhl hůlku a vyčaroval k obrazu rám. Pak ho odlevitoval nad krb a tam ho připevnil. Harryho oči se rozšířily radostí. Zatahal otce za rukáv.

„Mám tě rád, tati.“

Snape zdvihl Harryho do náruče a pevně ho objal. „Taky tě mám rád, Harry. Veselé Vánoce.“[1]

konec

 



[1] Autorská poznámka: Vím, že dvojčata nezačala podnikat dřív, než na konci šestého ročníku, ale potřebovala jsem to pro svůj příběh a tak jsem je vykopla ze školy dřív. Tohle bylo takové sladké zakončení a Vánoce mi k tomu pomohly.

Pokud jde o pokračování, ještě jsem se nerozhodla. Ale malého Harryho mám ráda, takže kdo ví.

Poslední komentáře
13.08.2016 14:01:45: www.dedra-katalogy.cz Dedra akutální katalog Dedra
21.12.2014 19:26:38: www.oricosmetics.cz www.oriflame.cz www.ori-cosmetics.cz www.oriflame.cz www.krasa365.cz www.orifl...
16.10.2014 12:39:11: Moc pěkný příběh.
04.04.2012 09:34:15: Pokud siněkdo nevšiml, tato FF se překladá na Dobbyho stránkách. takže porkačování zde: http://dobby...