Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

11. kapitola

Sláva neznamená štěstí

 

V ložnici měl Harry pocit vězení a tak si vzal knihu s kouzly na změnu pergamenu do Velké síně. Byla to kniha s nevinným názvem: Kouzelné psaní. Nebylo v ní moc teorie, ale zato hodně příkladů a nápadů, většinou na vtípky na dopisy kamarádům.

Bylo to jen hodinu před obědem, kdy si Harry všiml něčeho na konci mrzimorského stolu. Koš s čokoládovými žabkami stál tam, kde obvykle jedli. Pozvolna přicházeli zaměstnanci, sedali si na svá místa a nalévali si čaj. Harry si vzal jednu žlutou žabku z koše a otevřel jí. Najednou měl divný pocit, jako by ho někdo pozoroval. Rozhlédl se a zjistil, že se na něj všichni usmívají, což bylo divné, i když by ho to nemělo znepokojovat.

Hnědá čokoládová žabka přeskočila jeho knihu a přistála mu na rameni. Harry zvedl ruku a automaticky jí chytil dřív, než skočila znovu. Ve snaze ignorovat pocit neklidu z chování svých profesorů, jí Harry ulomil nohu, strčil si jí do úst a vrátil se ke knize. Mohl by přísahat, že když to udělal, nálada kolem stolu se změnila.

Dorazil Brumbál a objevilo se jídlo. Harry odložil knihu, položil zbytek žabky na kraj talíře a vzal si sendvič. Bylo nezvyklé ticho, což zvyšovalo Harryho neklid. Dostávalo se mu spousty letmých pohledů, tím si byl jistý, i když jindy mu takovou pozornost nevěnovali.

Dojedl sendvič i žabku. Když talíře zmizely, znovu vytáhl knihu. Sáhl po obalu čokoládové žabky a kolem stolu se ozval šum podobný tomu, který způsobovali mozkomorové. Rozhlédl se po lidech kolem a dostalo se mu zase těch malých úsměvů. Pokud se snažili, aby se cítil hloupě, docela se jim to dařilo. S potlačovaným povzdechem vytáhl kartu, zmuchlal papír a přitom se snažil zjistit, kde přestal číst v kapitole o kreslených kouzlech.

Nejprve si Harry pomyslel, že tuto kartu ještě nemá, protože obrázek na ní není z těch, které zná. Věnoval kartě plnou pozornost a ztuhl. Na kartě byla barevná verze fotografie, kterou pořídili bystrozorové. Ta, na které stojí nad nehybným Voldemortovým tělem. Zatímco na ní zíral, větřík jemně povlával lemem jeho hábitu na obrázku. Pohled v jeho očích byl ztracený a přesto pronikavě zářivý.

Posunul palec, aby si mohl prohlédnout jméno vytištěné v dolním okraji. Mrzutě pohlédl na profesory. Přinejmenším pochopil, proč se chovali tak podivně. „To je vtip, ne?“ Brumbál zavrtěl hlavou a Harry se znovu zadíval na kartu. Otočil ji. Na zadní straně četl: Voldemortův Přemožitel, jako by to byl nějaký čestný titul. V životopise bylo napsáno: Jako malé dítě přežil útok, při kterém Voldemort zabil jeho rodiče. O šestnáct let později tohoto temného kouzelníka porazil. Proslavil se také vyhnáním dvou stovek mozkomorů, kteří napadli Bradavice při famfrpálovém zápase. Vyhrál turnaj Tří kouzelnických škol v roce 1994.

„Radši už nebudu nic dělat,“ zavtipkoval Harry. Na nechápavé pohledy odpověděl: „Na kartě už nezbylo žádné místo.“ Stržil kartu do knihy jako záložku a vstal.

Brumbál mu naznačil, aby si vzal celý košík.

„Jsou všechny stejné?“ zeptal se Harry.

„Firma jich poslal víc,“ přikývl ředitel.

Se zvláštní nechutí popadl Harry koš za ucho a odešel. Když byl pryč, Brumbál před sebou sepnul ruce do stříšky. „Kdybych měl tohle léto udělat jen jedinou věc, chtěl bych zbavit toho chlapce melancholie.“

Snape se opřel o opěradlo a zkřížil ruce na prsou. „Možná by pomohlo, kdyby přestal mít noční můry.“

„Ještě je má?“ zeptal se Brumbál překvapeně.

„Ano,“ odpověděla McGonagallová. „I když kdo ví, co znamenají.“

Snape se narovnal. „Potter si myslí, že se jedná o zbývající smrtijedy, kteří ho loví, což by bylo možné, jestli skutečně získal jiný pohled na svět z mysli Temného pána.“

„Obávám se, že je v tom i něco jiného než jen špatný spánek,“ řekl Brumbál a vstal.

 

*****

Harry seděl na podlaze vedle své postele, zíral oknem na hradní pozemky. Svou sbírku karet z čokoládových žabek měl položenou vedle sebe. Voldemortův Přemožitel měl nejvyšší sériové číslo, hned za Marigoldem Zlovolným, takže předpokládal, že byla vydána jen jedna nová karta. Bylo zvláštní představit si, jak si ho budoucí bradavičtí studenti vyměňují ve vlaku; z textu na zadní straně by o něm mohli získat nesprávnou představu.

Znovu se zadíval z okna. Seděl na tom samém místě jako tu noc, co dorazil do Bradavic poprvé. Jeho tehdejší pocity byly úplně jiné než ty dnešní. Tehdy byl nadšený a doufal, že byl zachráněn před svými příbuznými. Zdálo se mu, že bylo snadnější být šťastný, když věci byly jednodušší.

Brumbál usedl na prázdnou postel vedle, na tu, na které spával Ron. Jako obvykle ho Harry neslyšel přicházet. Brumbálovy modré oči byly ve slunečním jasu velmi světlé. „Zasloužíš si být na kartě v čokoládových žabkách, Harry.“ Harry si povzdechl a zadíval se jinam. Brumbál pokračoval: „Je neproduktivní, dokonce velmi škodlivé, neustále chtít to, co není možné získat.“

Harry sklopil oči a zadíval se na své ruce.

„Pojď sem, hochu,“ řekl Brumbál. Harry vstal a posadil se na postel vedle starého kouzelníka. Brumbál položil svou ruku na postel a řekl: „To, že jsme na tebe pyšní, ti asi nestačí.“

Nebylo to to, co si Harry myslel. Jen to posloužilo tomu, aby ho to upozornilo na to, co mu chybí.

Brumbál pokračoval: „Jsme na tebe velmi hrdí,“ řekl a poplácal ho po ruce. „Nicméně, máš před sebou celý školní rok, tvůj sedmý. Vrchol ledovce. A celou sezónu famfrpálu. Doufám, že se na to těšíš?“ Čekal, až Harry přikývne. „A tvé výsledky v loňském roce byly také dobré. Myslím, že se můžeš dostat do jakéhokoliv kurzu, jaký si vybereš. Jsme si vědomi toho, že nechceš, aby někdo ovlivňoval tvé rozhodování.“

„Nechci od Popletala nic.“

Ministra Popletala, Harry, a nejsi povinen od něj nic přijímat.“ Po chvíli ticha dodal: „Psal jsi svým přátelům?“ Další přikývnutí. „A pracuješ na nějakém vlastním projektu s očarovaným pergamenem. Pokud budeš potřebovat pomoc ode mne, nebo od ostatních profesorů, rádi ti ji poskytneme.“

Harry vstal a vytáhl Plánek ze šuplíku nočního stolku u své postele, maličko se podivil, že ze všech lidí ho ukáže zrovna ředitelovi. Trochu se ušklíbl nad tím, co by si o něm pomyslel jeho otec, kdyby ho teď viděl. „Chci tohle upravit,“ vysvětloval, „ale ještě jsem nezjistil jak na to.“ Posadil se, roztáhl Plánek, vytáhl hůlku a aktivoval jej.

„Hm, hm,“ řekl Brumbál, když si nasadil brýle a podíval se na Pobertův plánek.

„Nechci to poškodit, tak jsem chtěl nejdříve udělat něco podobného, ale je to těžké. Myslím, že můj otec byl v magii daleko lepší než já.“

Brumbál mu Plánek vrátil. „To je možné, Harry. Zvládl to ve škole a ty nemáš ani zdání, jak to udělal. Ale myslím, že jsi chytřejší, zvláště když se jedná o hrůzostrašné věci, jestli tě to utěší.“ Brumbál si promnul ruce. „Máš nějaký prázdný pergamen?“

 

*****

Harry seděl ve Velké síni, na svém obvyklém místě. Ron mu poslal balíček kouzelných karet a návod, jak hrát sám se sebou. Zpočátku byl trochu uražený, ale nuda ho donutila, aby to vyzkoušel a zjistil, že je to větší zábava, než si myslel. Většina her vyžadovala pečlivou strategii. Některé z karet stárly, když byly vyloženy a měnily hodnotu. Některé karty zase reagovaly na přítomnost jiných karet a měnily se buď předvídatelně, nebo náhodně v závislosti na hře.

Dorazila soví pošta. Jeden dopis dopadl před Harryho. Další tři zásilky dopadly na stůl do míst, kde se shromažďovala pošta, když příjemce nebyl přítomen. Dopis pro Harryho poslala Hermiona. Byla opravdu laskavá, že odepsala hned, jak dostala Harryho dopis. Harry vytáhl brk a napsal odpověď na zadní stranu. Vylíčil jí své stíny naplněné sny i to, jak je zklamaný, že musí zůstávat ve škole.

Školní sova, která dopis přinesla, u něj trpělivě čekala, než dopíše. Harry jí dal dopis a ona rozházela skořápky od ořechů z misky na stole, jak prudce vzlétla. Snape vstoupil a podíval se na vyložené karty. Přešel kolem, vzal si svůj balíček a pak se přes rameno podíval na Harryho. „Rubínovou sedmu na Černý obsidián.“

„To se promění na Dračí devítku a já ji ztratím,“ řekl Harry. Zvedl Rubínovou sedmu a podržel ji poblíž; ostatní karty hrozivě zablikaly.

„Není to už stejně ztracené?“ zeptal se Snape.

„Ne, je to hra pro začátečníky.“

Snape strhl hnědý balicí papír z balíčku a ten zmizel dřív, než dopadl na podlahu. „Pottere, nedokážu si představit, že děláš něco pro začátečníky,“ řekl a prohlížel si několik knih, které mu přišly poštou.

Harry zahlédl název jedné z nich a zeptal se: „Co to je?“

„Knihy obrany proti černé magii,“

Harry si klekl na židli a naklonil se blíž. „Mohu se podívat?“

Snape jednu vybral a podal mu ji. Harry se opřel o loket a převracel listy. „Pro který ročník to je?“ zeptal se pochybovačně.

Snape to zvážil. „Co je špatně?“

Harry se lehce zamračil. „Učili jsme se…,“ zarazil se a podíval se do obsahu. Přečetl jedním dechem: „Velké odražení, Whistlerův štít, Protiráz, Polarizační blok. Tyhle čtyři,“ dodal a ukázal: „Ty ne.“

„Ne?“ Snape si vzal knihu a podíval se do ní. „Pottere, mám Greyův sylabus – učili jste se jen dvě z tohoto seznamu.“

Harry se trochu přikrčil, tak trochu očekával, že na něj bude Snape křičet. „Ne ve třídě. V Brumbálově armádě.“

Snape pozvedl bradu a otočil se na podpatku. „Pojď se mnou, Pottere.“

Harry vstal a následoval ho, počítal, že ta hra už je stejně ztracená, protože až se vrátí, budou karty určitě přeměněny. Snape ho vedl vzhůru po schodech a chodbou ke třídě obrany proti černé magii.

„Tady,“ řekl Snape.

„Mám malér, pane?“ zeptal se Harry nejistě.

„Ne, pokud říkáš pravdu,“ odpověděl Snape. Přešel do přední části učebny a stoupl si na stupínek.

Harry si stoupl na druhou stranu. „Nepoznáte to jen z toho, že se na člověka podíváte?“

Snape pozdvihl obočí a zlehka odpověděl: „Obvykle.“ Vytáhl hůlku. „První kouzlo je Titanový blok. Podíváme se na to.“

Harry vytáhl hůlku a chvíli přemýšlel. „Pošlete na mě kletbu, abych ji mohl blokovat?“ zeptal se, protože si myslel, že to dává smysl. Byl na to zvyklý z Brumbálovy armády.

„Co kdybych ti řekl, že trpíš obtěžovacím komplexem?“ řekl Snape prudce.

„Kdybych trval na tom, že ne, myslel byste si, že jsem optimista?“ odsekl Harry.

„Odebírám bod.“

Harry si odkašlal jak se pokoušel nesmát. Nakonec hůlku pozdvihl, hlavně proto, že Snape vypadal netrpělivě.

„Připraven?“ Harry kývl. „Figuresempre!

Harry natáhl obě ruce, dlaně vytočil ven, hůlku zaklesnutou pod pravým palcem. Obklopila ho pableskující oranžová kopule, která pohltila přicházející kletbu.

Snape vyndal z kapsy knihu. „Dalším je Velké odražení; říkal jsi, že tu jste se neučili...“

„Mohu se podívat?“ přerušil ho Harry.

„Proč ne, Pottere,“ řekl Snape rezignovaně a přistoupil k němu. V ruce držel knihu. „Je to kouzlo na odražení fyzických předmětů. Správně načasované od tebe odrazí jakýkoliv letící předmět. Také si jeho silou můžeš prorazit cestu, třeba křovím, nebo davem lidí, kdybys pospíchal.“

Harry se ušklíbl a podivil se, že se Snape snaží vtipkovat. Vzal si od něj knihu a rychle si přečetl popis kouzla. „Ukážete mi ho?“

Snape přemístil dva těžké kamenné podstavce na stupínek a na každý z nich umístil dřevěný špalek. Stoupl si mezi ně, pozdvihl hůlku a řekl: „Hovequanta.“ Oba špalky od něj odlétly, každý na jinou stranu.

Harry položil knihu na zem, zdvihl jeden ze špalků a položil ho zpátky na podstavec. Snape udělal totéž s druhým. Harry se postavil na jeho místo a zamyslel se. V knize se psalo, že kouzlo se rozpíná jako koule od kouzelníka, který ho vysloví. Zhluboka se nadechl, napřáhl hůlku a vyslovil zaklínadlo. Blok po jeho pravé straně se posunul a balancoval na hraně podstavce; druhý se ani nehnul.

Harry vrátil pravý špalek na své místo a pokusil se o to znovu, snažil se nemyslet na kouli, ale spíš na kruh, jak to bylo nakreslené na obrázku. Oba špalky odlétly z podstavců. „Hm,“ zamumlal Harry, když je šel zvednout. Bylo to o hodně jednodušší, než změnit pergamen.

Snape na něj kývl.

„Něco bylo špatně?“ zeptal se Harry znepokojeně, protože si myslel, že to docela šlo.

„Bylo to přijatelné,“ řekl Snape klidně.

Harry seskočil se stupínku a sebral knihu z podlahy. „Co bude další?“ zeptal se nedočkavě.

Během hodiny prošli všechna kouzla. Učebnice pro další ročníky ležely na stole u zdi. Harry jednu zvedl a prolistoval ji. „To je pro šestý ročník?“

„Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ řekl Snape. „Kolik studentů umí ta kouzla? Když nepočítám ta čtyři, samozřejmě.“

„To je různé. Všichni nechodili na schůzky Brumbálovy armády pravidelně.“

„Na schodišti v den bitvy bylo devatenáct studentů. Ti všichni to umějí, že?“

„Ano, to bylo jádro. Těm mladším jsme řekli, aby zůstali vzadu.“ Harry zvedl jinou knihu. Vypadala, že je pro první ročník, alespoň si to myslel. Nevšiml si Snapeova zamyšleně překvapeného výrazu když to řekl. „Bylo jich asi čtyřicet pět, těch co byly na většině schůzek.“

„Čtyřicet pět?“ ozval se Snape překvapeně.

„A asi tak patnáct, kteří přišli jen když je něco zajímalo. Na snadná užitečná kouzla přišlo nejvíc studentů.“

„Jako?“

„Základní odeklínání, detekční kouzla, a tak podobně. Která je pro šestý ročník?“

Snape vyndal z kapsy další knihu a sledoval, jak v ní Harry listuje.

„Kdybych onemocněl, můžeš mě zastoupit při vyučování,“ zamumlal Snape.

„Cože?“ zeptal se Harry nesoustředěně.

„Nic, pane Pottere.“

„Neznám tohle,“ řekl Harry a ukázal na kouzlo v půlce obsahu.

„Také se mu říká Banánová slupka.“

„Oh, tak ho taky znám.“ Harry zavřel knihu a vrátil ji Snapeovi.

„Hm. Myslím, že budu muset přehodnotit výuku. Alespoň pro vyšší ročníky.“

„Promiňte, pane,“ řekl Harry rozpačitě.

„Neomlouvej se, Pottere,“ odsekl Snape. „Ty studenty jsi potřeboval. Ani jeden nepřišel o život. Nedokázal bych si představit, že je to možné – ne proti některým kouzelníkům, kteří tam byli. Budeme mít zajímavější vyučování, než jsem čekal, to je vše. S Brumbálovým svolením bychom mohli studovat nějaká pokročilejší útočná kouzla.“

Harry se na něj podíval se zájmem.

Snape položil knihu na stůl a urovnal židle. „Vzpomeň si, co jsem ti řekl.“

„Jo, něco o trestu po škole do konce života.“

„Přesně tak,“ prohlásil Snape a šel ke dveřím. Když je otevřel, dodal: „Ještě máš několik hodin do večeře. Možná bys měl zaskočit za profesorkou McGonagallovou, abyste si porovnali vaše loňské lekce.“

Harry se zasmál. „Její hodiny jsou těžké. Nejsem moc dobrý v přeměňování. Hermiona ano.“

„Je hrozné mít takové kamarády, že, Pottere?“ komentoval to Snape.

 

*****

Jednoho dne, když Harry seděl ve Velké síni a stavěl si domeček ze svých kouzelnických karet, vstoupila McGonagallová a řekla: „Pottere, opravdu si myslím, že byste měl jít ven. Pojďte se mnou.“

Harry vyskočil a běžel za ní přes vstupní halu a dolů na louku. „Vy jste můj jediný doprovod, paní profesorko? Brumbál říkal, že musíte být dva, když půjdu ven z hradu.“

Upravila si za chůze svůj cestovní plášť. „Podle toho, co nám řekl profesor Snape, jste kvalifikován jako svůj vlastní doprovod. Také je dneska několik členů Řádu v Prasinkách. Tak pojďte.“

Šli dolů ze svahu. Harry byl rád, že se kolem brány potulovalo jen několik osob. Harry a McGonagallová přicházeli k bráně, a ty osoby se na ně hned zaměřili. Když ho poznali, začali vzrušeně volat jeho jméno. Harry zaváhal. McGonagallová se do něj zavěsila a táhla ho za sebou. „Jsou jen čtyři,“ pokárala ho.

Jakmile prošli bránou, starý kouzelník Harrymu energicky potřásl rukou. A žena se sklonila ke svým dvěma dětem a řekla: „Podívejte, zlatíčka, to je slavný Harry Potter.“ Děti se přitiskly k matčině sukni a upřeně na něj zíraly velkýma očima.

McGonagallová vedla Harryho dál. „Jdeme na máslový ležák. Omluvte nás, prosím.“

Na hlavní ulici se za ním lidé otáčeli. Harry tiše řekl: „Připomněla jste mi, že na hradě je mi lépe.“

„Uklidněte se, Harry. Ostatní už tu jsou.“ Otevřela dveře do hospody U Tří košťat a naznačila mu, aby vstoupil.

„Hrome! To je Harry Potter!“ vykřikl někdo a v místnosti nastal shon a hluk. Všichni vstávali ze svých židlí a hrnuli se k němu. Madam Rosmerta obešla bar a posadila je k nejlepšímu stolu.

„Dva máslové ležáky, prosím,“ řekla McGonagallová, kterou rozruch kolem nich nevzrušoval.

Harry si se všemi potřásl rukou, s některými i dvakrát. Nakonec, po spoustě poplácání po zádech a projevech uznání, se lidé vrátili ke svým stolům, i když konverzace teď byla o hodně hlasitější, než předtím.

„Tak jste to přežil,“ řekla McGonagallová a nalila si obsah láhve do sklenice.

Harry si odfrkl.

Jeho profesorka se opřela o stůl a zeptala se: „Jak se vám vede, Harry?“

„Je to dobré, paní profesorko. Trochu se nudím.“

„Trávíš spoustu času ve sklepení,“ řekla.

„Sna… profesor Snape mi dává nějakou práci.“

„Je to trochu překvapivé, to všechno. V minulosti jste spolu moc nevycházeli a u jídla to vypadá, že je to stále pravda.“

Harry svráštil obočí. „Opravdu?“

Napila se. „No, pokud jste si toho nevšiml, možná si to jen namlouvám.“

Vypili sotva polovinu máslového ležáku – madam Rosmerta chodila kolem a roznášela pití -  když šum za nimi upoutal Harryho pozornost. Opřel se v židli a zaposlouchal se. Za chvíli začaly špatně sladěné hlasy zpívat starou píseň, jejíž slova byla změněna. Harry naslouchal s rostoucím ohromením textu, který se teď už nesl celým lokálem.

Poprvý zazpívám, hej!

O čaroději se zeleným kouzlem.

A o čem budu zpívat, hej?

Jak byl zničen a zmizel ten, co nebude dál už zlej.

Podruhý zazpívám, hej!

Zelení byl sfouknut temný čaroděj.

A o čem budu zpívat, hej?

Dvaadvacet hůlek padlo a nejedno kouzlo zvadlo,

Ale už byl zničen ten, kdo byl nejvíce zlej!

Harry se sesul do židle a zahleděl se do sklenice. „Přinejmenším si společně zazpívali,“ zamumlal.

„To musí být váš šťastný den,“ ozval se za nimi známý hlas. Rita Holoubková vstala a přisunula si židli k jejich stolu.

„Slečno Holoubková,“ řekl Harry poněkud nepřívětivě.

„Prosím, posaďte se,“ řekla McGonagallová a vrhla na Harryho ostrý pohled.

Holoubková vytáhla blok a, tentokrát normální, brk. „Povíte mi něco, pane Pottere? Nebyl jste dlouho na veřejnosti.“

„Musíme ho chránit před zbylými smrtijedy,“ řekla McGonagallová věcně. Holoubková si to poznamenala.

„Žádný útok na váš život, pane Pottere, od toho incidentu s mozkomory?“

„Ne,“ odpověděl Harry. „Ne že bych o něčem věděl, ale nemám moc informací; to byste si měla uvědomit.“ Napil se máslového ležáku a pozoroval, jak si něco zapisuje. Nepodíval se na svou profesorku.

„Plány do budoucna?“ zeptala se Holoubková, aniž by vzhlédla od svých poznámek.

„Stále se rozhoduji. Mám na to celý rok.“ Práce pro Popletala, kdyby se stal bystrozorem, mu připadala nechutná, i když pracovat s Tonksovou by mohla být docela legrace.

„Jste rád, že je Voldemort pryč?“

„Děkuji, že používáte jeho pravé jméno,“ prohlásil Harry. „Ano, velmi.“

„Ale nemůžete se pohybovat tak volně, jak byste chtěl, protože sedm smrtijedů je stále na svobodě, že? Jste jako ve vězení?“ Holoubková to řekla tónem, který se zdál jemný, ale nebyl. Harry přemýšlel, na co se vlastně pokouší zeptat a potěšilo ho, že poznala, v jaké je situaci.

„Ne, nemohu ven bez doprovodu, ale Bradavice nejsou vězení – jsou mým domovem, tak jako tomu bylo celých šest let.“

Holoubková se podívala na McGonagallovou předtím, než se Harryho zeptala: „Co si myslíte, že by řekli vaši rodiče, kdyby vás teď viděli?“

Harry byl opravdu rád, že sebou Holoubková neměla bleskobrk, protože zrovna teď mu oči maličko zvlhly. „Nevím,“ odpověděl nevýrazně. Musela poznat, že má něco na srdci, že ho něco trápí.

„Pane Pottere, mohl byste k tomu něco dodat. Co by říkali?“ Holoubková mávla na madam Rosmertu a objednala si čaj.

„Opravdu nevím,“ trval na svém, zíral do svého máslového ležáku a bojoval sám se sebou.

„Přejděte k jiné otázce, slečno Holoubková,“ navrhla McGonagallová.

„Znala jste je,“ obrátila se na ní Holoubková. „Co si myslíte, že by říkali?“

Harry vzhlédl ke své profesorce, ta se opřela v židli a zamyslela se. Zapomínal, že mnoho lidí znalo Jamese a Lily Potterovi, přinejmenším jako studenty, když ne z Řádu. McGonagallová stejně jako Brumbál, Kratiknot, Hagrid, Lupin a dokonce i Snape. Projel jím záblesk zlosti, když si uvědomil, že on o nich neví vůbec nic.

McGonagallová si povzdechla. „Musela bych se hodně vrátit ve vzpomínkách.“ Soucitně se podívala se na Harryho. „Byli velmi odhodlaní porazit Voldemorta a neváhali se zapojit do každé nebezpečné bitvy s ním a jeho stoupenci pokaždé, když se snažil rozšířit svou moc. Nebyla to nejlepší doba pro to, aby měli dítě. Ale myslím že, stejně jako Longbottomovi, cítili, že potřebují kousíček naděje. Teď jsme jim vděční za jejich rozhodnutí,“ dodala a dívala se přitom Harrymu do očí.

„Ještě pořád vám chybí?“ zeptala se Holoubková Harryho.

„Chybí mi, že nemám rodiče,“ odpověděl Harry nevýrazně. Dopil máslový ležák a postavil sklenici na stůl. Snadno si dokázal představit, jak ostatní studenti o prázdninách hrají famfrpál na loukách u domů svých rodičů a vstávají pozdě na snídani.

„Musí to být těžké,“ komentovala to Holoubková a prohlížela si své poznámky. „Nemít se na co těšit a žít ve stínu temné minulosti.“

Harry doufal, že článek takhle nevyzní. „Nám plány, jen o nich prostě nechci mluvit.“

„Ani neoficiálně?“

„Je s vámi něco takového možné?“ zeptal se Harry.

Položila brk. „Teď ano.“

„Co to s vámi vlastně je?“ zeptal se Harry, kterého udivilo její slušné chování.

Holoubková zdvihla svůj šálek s čajem. „Drží mě na krátkém řemínku. To, že jsem vás tady potkala, mi dává zase naději na postup. Taky nade mnou visí hrozba vydírání, ne?“

„Předpokládám, že ano,“ řekl Harry. „Ta dohoda nezahrnovala Voldemorta.“

„Cože?“ zeptala se McGonagallová prudce.

„To nebylo se mnou,“ uklidnil ji Harry.

„Nebylo to s ním,“ potvrdila Holoubková. „Jedna z vašich studentek mě nedovolí napsat o panu Potterovi nic špatného, i když v současné době by cokoliv negativního způsobilo, že by byl Denní věštec zaplaven výhrůžnými dopisy. To nám značně ztěžuje práci,“ postěžovala si. „No, děkuji za váš čas.“ Vstala a sebrala ze stolu blok a brk. „Ráda jsem vás viděla, paní McGonagallová.“

Když se za ní zavřely dveře, McGonagallová se předklonila a řekla: „Mám tomu rozumět tak, že některá z vašich přítelkyň vydírá reportérku Denního věštce? Kvůli vám?“

„Nepamatujete si všechny ty hrozné věci, které o mně napsala během Turnaje tří kouzelnických škol?“ zeptal se Harry.

„Ne,“ řekla rozhodně. „Kdo je ta studentka?“

„Musíte se ptát? Kdo je tak chytrý, aby to dokázal?“

„Hm,“ zamumlala McGonagallová.

„Holoubková by se nedostala do potíží, kdyby neporušila kouzelnický zákon. To je to, co o ní víme a proč se tak chová.“

„Jak porušila zákon?“

„Dokud jí to drží na uzdě, nemohu vám to říct,“ upozornil jí Harry a cítil, že je to tak správné.

„Neměli bychom to vědět, když vás chráníme?“ zeptala se naléhavě. „Jde nám přece o vaší bezpečnost, mladý muži.“

„Už jste dopila svůj máslový ležák, paní profesorko?“ zeptal se Harry a zvedl se k odchodu.

Poslední komentáře
17.05.2009 22:23:47: Dost zajímavá kapitolka, díky smiley Zajímá mě, co má za lubem Holoubková. Nejkrádnější zde byly pasáž...
16.05.2009 10:50:51: Díky moc za kapitolku, překládáš skvěle, sama jsem to zkoušela číst v originále, jako přeložila jsem...
15.05.2009 10:22:04: moc pěkné, já bych tu McGonagalovou asi zabila. Vzít ho do hostince a pak ta Holoubková. zabít nesta...
14.05.2009 22:38:43: Krásný překlad. Moc děkuji. Chudák Harry, snad už bude brzy veselejší.