Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

12. kapitola

Nabídka

 

Dny míjely. Harry Denního věštce ignoroval – nechtělo se mu číst verzi rozhovoru od Rity Holoubkové. Naučil se zakouzlit pergamen tak, aby dělal zajímavé věci, ale stále nezjistil, jak mapa věděla, kde je který člověk. Podařilo se mu okopírovat fyzickou část mapy, dokonce ji upravit tak, aby vypadala jako škola v současnosti i s názvy jednotlivých místností, a dalším kouzlem dokázal zobrazit i tajné chodby, dokonce i Komnatu nejvyšší potřeby, která na původním plánku nebyla.

Udělal dvě kopie, poslal je Ronovi a Hermioně a netrpělivě čekal na jejich odpovědi.

Jeho přátelé neodpověděli hned druhý den a Harry si uvědomil, že se musí věnovat něčemu jinému. Nebylo třeba uvařit žádné lektvary. Znuděný Harry se potuloval hradem a vnitřním nádvořím. Přemýšlel, jestli by si neměl najít jiného koníčka, například kreslení nebo housle nebo tak něco. Nádvoří bylo příliš malé na to, aby tam mohl létat na koštěti, což byla škoda, protože počasí bylo nádherné a slunce svítilo stejně, jako v den, kdy se objevil Voldemort. Kdyby ministerstvo konečně pochytalo zbývající smrtijedy, mohl by zase létat kolem vnějších hradeb.

S pocitem toho, že je zde uvězněný, se frustrovaný Harry posadil u kašny a vyhrnul si rukávy, aby se alespoň trochu opálil. Snažil se představit si, co Voldemortovi bývalí stoupenci právě teď dělají. Nezjevovali se mu ve snech. Doufal, že neplánují nic s mozkomory, když ti naposledy tak selhali.

 *****

Té noci se Harry probudil a třásl se zimou. Roztáhl závěsy a rozsvítil světlo. Vlastní dech mu zněl v uších drsně a naléhavě. Rozhlédl se po ložnici, trochu ho to uklidnilo. Přitáhl si kolena k hrudi a objal je, čekal, až se jeho znepokojení rozplyne úplně.

Vzpomněl si Pettigrewova pištivá slova útěchy ze svého snu a znovu se roztřásl. Červíček se nad ním skláněl a hladil ho po čele tam, kde měl jizvu. Harry cítil, že bude zvracet, jak se mu náhle zvedl žaludek. Popadl župan a oblékal si ho, když klopýtal ze schodů. Obraz Buclaté dámy se za ním s bouchnutím zavřel, vyšel na chodbu.

Než se dostal do chlapecké umývárny, žaludek se mu uklidnil, i když se stále ještě trochu chvěl. Roztočil kohoutek s teplou vodou a dlouho si omýval obličej. Bylo mu už lépe, když se vrátil do společenské místnosti a posadil se na gauč. Hodiny ukazovaly půl čtvrté. V místnosti bylo absolutní ticho. Harry si opravdu chtěl s někým promluvit, když unaveně přemýšlel o svém podivném snu. Pohrával si s představou, že půjde za Brumbálem, ale pomyslel si, že by ho pravděpodobně odbyl stejně, jako to udělala McGonagallová.

Když se mu začaly zavírat oči, vrátil se do ložnice, napil se lektvaru a lehl si do postele.

Probral se, když se za oknem rozednilo, protože zapomněl zatáhnout závěsy u postele. Vstal a zmateně si pomyslel, že koupel by mu mohla pomoci zbavit se stresu.

Ranní koupel zapříčinila, že přišel pozdě na snídani. Všichni už byli po jídle. Prýtová a Hagrid před sebou levitovali hrnky s kávou a odešli. Velká síň byla najednou stejně tichá, jako společenská místnost v noci.

Harry marně pátral po nějakém rozptýlení, ale den se vlekl jako by byl nekonečný.

Večer si vzal Harry lektvar a už v deset hodin si lehl do postele. Brzy usnul, tak jak si přál. Vyčerpání ho vtáhlo do snů hned, jak zalezl pod deku.

 *****

Harry byl ztuhlý – zimou se mohl sotva pohnout. Omámeně se rozhlédl. Vzduch byl zatuchlý a vlhký. Hleděl na něco hrubě tkaného, vypadalo to jako rohož nebo pytel. Přiblížila se nějaká postava a sáhla na něj. Znovu to byl Pettigrew. Harry se snažil ucuknout a podařilo se mu otočit hlavu. Přepadla ho závrať. A ruka hladila jeho čelo, když Pettigrew pronášel ta nejasná uklidňující slova. Harry znovu ucukl a zahleděl se na tlusté hadí smyčky, které se kolem něj svíraly.

S výkřikem překvapení Harry spadl z postele. Lapal po dechu a nohy měl tak roztřesené, že se nedokázal postavit. Schoulil se a čekal, až panika ustoupí. Žaludek se mu bouřil. Několikrát tvrdě polkl, protože si nemyslel, že by dokázal dojít do umývárny.

Když se trochu vzpamatoval, podíval se na hodinky, které ukazovaly tři čtvrtě na čtyři. Bylo skoro ráno. Obloha se již zdála světlejší. Pomyšlení na denní světlo a společnou snídani uklidnilo jeho zjitřené nervy natolik, že našel dost síly a vstal

Harry většinu snídaně mlčel, na Hagridovy pokusy o konverzaci odpovídal jednoslabičně. Stejně silně, jak po společnosti toužil, ji ve skutečnosti odmítal. Také neměl velký hlad, ačkoliv vypil hodně kávy. Stále ještě zápasil se svým jídlem, když všichni ostatní dojedli a vstali. Zíral do svého prázdného hrnku a jen nejasně si uvědomoval pohyb kolem sebe.

U dveří do Velké síně se Brumbál zastavil a ohlédl se zpátky na Harryho, který seděl zhroucený na svém místě u stolu. Ředitel vyšel a zavřel za sebou dveře. „Severusi,“ řekl vzdalujícím se zádům svého kolegy. Když se Snape ohlédl, Brumbál na něj zamával, aby se vrátil.

Snape sešel po schodech ke starému kouzelníkovi. Brumbál tiše řekl: „Promluv s chlapcem; něco ho rozrušilo.“ Když Snape překvapeně pozvedl obočí, Brumbál dodal: „Netuším, co celou dobu dělal.“

Snape se zlobil. „Proč s ním nepromluvíte vy?“

Starý kouzelník si povzdychl a zadíval se na zeď. „Protože se na mě nemůže spoléhat navždy.“ Pohodil hlavou směrem k Velké síni a nutil Snapea, aby se tam vrátil.

Snape zavrtěl hlavou, až mu zavlály vlasy a otevřel dveře. Potter stále seděl na vzdálenějším konci mrzimorského stolu, vypadal zoufaleji, než obvykle. Nepohnul se, když se Snape přiblížil. Mračící se nad svými vlastními pocity si Snape sedl na židli vedle něj.

Trvalo mu skoro minutu, než našel slova a vhodný tón hlasu. „Stalo se něco?“ zeptal se věcně.

Harry lehce nadskočil, takže si pravděpodobně nevšiml, že se Snape vrátil. Odkašlal si a odpověděl: „Lektvar přestal fungovat.“

„Neodstraní sny úplně, proto je bezpečné, brát ho pravidelně,“ vysvětlil Snape. „Zase jsi viděl stíny?“ zeptal se zaujatě.

Harry zavrtěl hlavou. „Jiný sen.“ Nerozváděl to.

Snape sledoval, jak si chlapec mne ruce, jako by se je snažil zahřát, třebaže teplota v místnosti byla dostatečná. „Znamená to, že tě jiný sen dovedl k myšlence, že jsi v nebezpečí?“ zeptal se, aby zjistil podrobnosti.

Harry se zamyslel předtím, než zavrtěl hlavou.

„Pokud k tomu dojde, někoho o tom okamžitě informuješ?“ Snape se napůl zeptal, napůl mu to přikázal.

„Ano,“ odpověděl Harry slabě. Nevzhlédl od svého talíře, kterého se sotva dotkl.

„Sen ti vzal chuť k jídlu?“

Harry přikývl a ztěžka polkl, jako by se mu zvedl žaludek.

Snape vstal, vyčerpal témata k diskusi. Sledoval Harryho, jak odstrkuje talíř a pokládá na stůl ruce. Chlapec si položil hlavu do dlaní a vypadal rezignovaně. Snape odešel, neměl chuť dál se vyptávat.

O hodinu později za ním do kabinetu přišel Brumbál. „Mluvil jsi s Harrym?“ zeptal se.

Snape položil krabici mramorových kostek, které studenti používali na procvičování kouzel. Mnohé byly prasklé nebo popálené. „Měl další noční můru.“

„Řekl ti, co v ní bylo?“

„Ne, nepáčil jsem to z něj. Pokud to není kritické, nezdá se mi to důležité,“ řekl Snape a měl pocit, že se ospravedlňuje.

Brumbál přistoupil ke stolu. „Znepokojuje mě, že by se sen mohl týkat něčeho, co by ho mohlo ohrožovat.“

Snape odpověděl: „Na to jsem se zeptal. Říká, že to tak není.“

„Hm,“ zamumlal Brumbál, zvedl ze stolu jednu bílou mramorovou kostku a prohlížel si ji.

Snape na něj pohlédl. „Myslím, že když jsem ochotni věřit tomu, co nám vypráví, měli bychom věřit i tomu, jak si to vykládá.“

Brumbál postavil kostku na stůl. „Chci, abys na něj dohlédl.“

Snape se na ředitele zadíval podezíravě. „Význam?“

„Mluv s ním, kdyby to pokračovalo. Kontroluj ho, zjisti, jestli dobře spí, protože to vypadá, že ne.“

Snape překvapeně zamrkal a vrhl na Brumbála zděšený pohled.

„Severusi,“ řekl Brumbál přátelsky, „je to opravdu maličkost, vzhledem k tomu, co jsem od tebe požadoval v minulosti. Tvrdě jsem se snažil, abych ho k sobě nepřipoutal. Teď, když je má budoucnost nejistá, nepřeji si ho k sobě připoutat víc, než už je.“

Se zamračeným pohledem začal Snape prohlížet další krabici. Brumbál zaváhal předtím, než odešel, jako by čekal, že Snape bude ještě protestovat.

 *****

Sen vzbudil Harryho těsně po půlnoci, což nebylo překvapující, když šel spát už v devět. Vyklopýtal z ložnice, neschopen odolat nutkání prchat z jedné místnosti do druhé. Společenská místnost byla jako obvykle tichá, když usedl na gauč. Zíral na police s knihami a přemýšlel, co by měl udělat.

 *****

Bylo to po druhé hodině ranní, když profesor Snape zamířil do nebelvírské věže. Jak se blížil tmavou chodbou k portrétem hlídanému vchodu, rozčiloval se nad obtížností svého úkolu. Na hradě byla přes léto všechna hesla jednotná, takže mu Buclatá dáma otevřela. Když vstoupil do společenské místnosti a zadíval se na schodiště k ložnicím, napadlo ho, že vlastně ani neví, ve kterém poschodí chlapec bydlí. Musel prohledat jen sedm pater, další malá nepříjemnost.

Teprve když přecházel přes místnost, všiml si postavy zkroucené na pohovce před vyhaslým ohništěm. Mírně pozvedl rozsvícenou hůlku a zvažoval, co udělat. Potter spal – to zjednodušovalo jeho úkol, ale byl to spánek napjatý, ne uvolněný, a asi ani ne klidný. Chlapec se dokonce mírně chvěl, ačkoliv v místnosti bylo docela teplo. Také neměl pod hlavou žádný polštář, což by se mohlo zdát pohodlné jen mnichovi z výjimečně přísného řádu.

Snape si prohlédl místnost. Všechny koleje byly vybaveny náhradními lůžkovinami. Otevřel jednu skříň – byly v ní hry a nějaké drobnosti. V další byly také hry, ale na horních policích ležely i polštáře a deky. Vyndal od každého jedno.

Použil nadnášecí kouzlo, aby Pottera nevyrušil, dal mu pod hlavu polštář a přikryl ho. Potter se stále třásl. Snape začínal být zvědavý, co se mu zdá. Přešel k ohništi a otevřel komín předtím, než zapálil dřevo vyrovnané na roštu. Místnost nepotřebovala ohřát, ale oheň může poskytnout víc, než jen teplo.

 *****

Harry se vzbudil brzy ráno. Nejprve si pomyslel, že se mu jen zdálo, že opustil postel, protože pod hlavou měl měkký polštář. Myslel si to ale jen do té doby, než otevřel oči a zjistil, že je ve společenské místnosti. Sevřel prsty deku a všiml si žhnoucího popela v krbu. Sedl si a poškrábal se na hlavě, jak přemýšlel. Kdyby tu byl Brumbál nebo McGonagallová, tak by ho prostě vzbudili a poslali nahoru do ložnice, tím si byl jistý. Možná, že to udělal Dobby, nebo některý jiný domácí skřítek. Protáhl se, bylo mu o moc lépe, než minulé ráno, a šel se umýt.

U snídaně mu nikdo nevěnoval větší pozornost než obvykle a to ho utvrdilo v tom, že to byl domácí skřítek, kdo ho přikryl. Uklidnilo ho to a donutil se něco sníst, aby se mu přestal svírat žaludek.

Celý den se potuloval po hradě, protože jakmile si sedl, cítil se nemocný a promrzlý. Přišly mu odpovědi od kamarádů a tak si je přečetl na lavičce na slunci. Byli mapami zaujati. Hermiona nabídla několik možných způsobů, jak by mohl Pobertův plánek ukazovat, kde se kdo nachází, ačkoliv připustila, že to pravděpodobně nebude fungovat. Ron byl na návštěvě u svých bratrů a jeho dopis měl zpáteční adresu do Londýna. Krátce popisoval, co v Londýně viděl, i když se snažil to udělat tak, aby se Harry necítil špatně.

Harryho zamrazilo. Zmuchlal dopisy, strčil je do kapsy a začal přecházet po nádvoří ode zdi ke zdi.

Ten večer padl Harry vyčerpaně do postele. Málem hloupě usnul v knihovně. Napil se lektvaru a s bolestnou nechutí se přikryl.

Jeho neklid byl víc než opodstatněný. Sen byl tentokrát plný zakrvácené bílé kůže, zvířecí paniky a polykání něčeho, co se ještě pohybovalo, a zčásti se mu to zdálo uspokojivé.

Harry upadl pod schody ve společenské místnosti a vyzvracel i to málo, co večer snědl. Utřel si pusu rukávem od pyžama a snažil se potlačit vzlyky, které jím otřásaly.

„Pottere?“ zeptal se někdo, kdo právě prošel portrétem. Harry překvapeně vzhlédl, když Snape rozsvítil jednu stolní lampičku a sklonil se nad ním. „Jsi nemocný. Doprovodím tě na ošetřovnu.“

Harry si objal kolena. „Ne, byl to jen sen,“ vysvětlil a snažil se zastavit chvění. Snape vytáhl svou hůlku a uklidil nepořádek na podlaze. Harry ho sledoval, jak přešel ke skříni v rohu a vytáhl odtud deku. Překvapivě ho to zbavilo strachu. Zmatený ho nechal, aby mu pomohl na nohy.

Harry šel ke dveřím a Snape ho podpíral. Harry trval na tom, že se musí zastavit v umývárně.

Opřel se o umývadlo, aby se umyl. Snape se zeptal: „Jsi si jistý, že nejsi nemocný?“

„Byl to jen sen,“ trval na svém Harry. Sklonil se, umyl si obličej a vypláchl si ústa, pak si vypral rukáv. Jako obvykle ho teplá voda uklidnila a zbavila ho paniky. Zavřel kohoutek. Zadíval se do zrcadla na svou tvář, ze které odkapávala voda, a znovu se roztřásl, i když v místnosti bylo teplo a z umývadla stoupala pára. Přitáhl si deku těsněji k tělu a přidržel ji levou rukou. Zatočila se mu hlava a musel se opřít o okraj umývadla.

„Je mu zima,“ vysvětloval Harry. „Neví, jak udržet teplo.“

Snape se postavil vedle něj a vážně se zeptal. „O kom mluvíš?“

Harry zavřel oči a odpověděl: „Nagini.“

Snape vzal Harryho za ruce a dostrkal ho na lavici u zdi, kam ho posadil. Sklonil se k němu. „Uzavři svou mysl, Pottere.“

Unaveným hlasem Harry řekl: „Zkoušel jsem to – nemůžu.“

„Podívej se na mě,“ nařídil mu Snape.

Harry zvedl oči k profesorovým nepřirozeně černým.

Snape řekl: „Odsuň své emoce stranou, Pottere. Víš jak to udělat. Vytlač ho.“

Harry zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli jsem to já nebo on.“

„Na tom nezáleží,“ řekl Snape. „Výsledek bude stejný.“

Harryho popadl hrozný strach. S velkým úsilím se snažil urovnat si myšlenky, soustředil se na bolest, kterou mu způsobovaly Snapeovy prsty svírající jeho zápěstí. Jako když se vypne vypínač, ta druhá mysl byla náhle pryč. Harry překvapeně zamrkal, bál se, aby se to znovu nevrátilo. Za chvíli se mu ulevilo, ramena mu klesla, jak se uvolnil.

„Lepší?“ zeptal se Snape sarkasticky.

Harry přikývl a vzal si ručník, který mu podával. Osušil si tvář a rozklepal mokrý rukáv. Snape si netrpělivě povzdechl, popadl Harryho za paži a použil na rukáv vysoušecí kouzlo.

„Díky,“ zamumlal Harry. Nechal svou hůlku v ložnici a stejně mu tohle kouzlo nikdy moc nešlo.

„Měl by ses vrátit na svou kolej,“ poznamenal Snape.

S pocitem osamění Harry vstal a přitáhl si deku, aby cítil alespoň nějakou morální oporu.

Snape ho doprovodil až do nebelvírské společenské místnosti a řekl: „Nechoď spát dřív, než si pročistíš mysl.“

Harry přikývl a zastavil se u schodů do chlapeckých ložnic. „Děkuji, pane,“ řekl upřímně.

Snape neodpověděl, jen kývl hlavou a odešel.

 *****

Harryho předchozí znepokojení ze Snapea se vrátilo s plnou silou. Přišel pozdě na snídani, takže musel sedět na samém konci stolu, kde obvykle sedával Hagrid, Prýtová a Filch. Při snídani se nechal Hagridem neochotně vtáhnout do rozhovoru o vombatech[1], a vyhnul se tak pohledu na osoby na druhé straně stolu.

S lepší náladou, než měl několik posledních dní, se vrátil ke studiu kouzel na změnu pergamenu. Několikrát si chtěl udělat přestávku a jít se podívat, jestli Snape třeba nepotřebuje s něčím pomoct, ale hned tu myšlenku zavrhl.

Uzavírání mysli před spaním ho chránilo před nočními můrami a za několik dní už na to ani nemusel myslet. Bezpečně chráněn od hrůzy z toho, že by zase upadl do zlých snů, se snažil rozpomenout na něco, co by mu napovědělo, kde Pettigrew je. Na něco jiného, než byl sklep, ale na nic nepřišel.

Harry upadl do své předchozí rutiny, bál se, že bude muset strávit celé léto v Bradavicích. Pettigrew, zdálo se, nebyl v žádném nebezpečí, což nedávalo Harrymu velké naděje. Jeho představy, že by mohl navštívit Rona v Londýně nebo v Doupěti, byly pouhými sny.

 *****

Při jedné z večeří další týden Brumbál poznamenal: „Zanedlouho budeš mít narozeniny, Harry.“

Harry se na něj podíval a zamyslel se. Bylo osmnáctého července. A měsíc z prázdnin už byl pryč.

„Myslím, že by ti malá společnost neuškodila,“ pokračoval Brumbál. „Proč nepozveš několik kamarádů – jen ne tolik, kolik jsem jich posledně pozval já. Můžeš si na ten večer zabrat Velkou síň.“

„Děkuji, pane,“ řekl Harry, cítil se tou nabídkou poctěn. „Udělám to.“

 *****

Harry použil jedno z pergamenových kouzel, které se naučil, na vytvoření pozvánek. Nejdřív je chtěl udělat dokonalé, ale pak si uvědomil, že by všichni zjistili, kolik měl volného času. Spokojil se proto s jednoduchým animovaným obrázkem v rohu.

Hermiona mu hned druhý den odepsala, že přijímá jeho pozvání a ptala se, jestli by mohla přivést i své rodiče, kdyby přišla celá Ronova rodina, protože by se s nimi chtěli opět setkat. Také měla několik návrhů pro jeho nový plánek a myslela si, že jsou dobré.

Harry znovu napsal Nevillovi a navrhl mu, aby přivedl také svou babičku. Neville odpověděl hned druhý den a vypadalo to, že je překvapený, že byl pozván, což Harrymu připomnělo, že by se měl svému plachému kamarádovi více věnovat.

 *****

Nastal den před Harryho sedmnáctými narozeninami. Vstal brzo a požádal profesorku McGonagallovou, jestli by byla tak laskavá a vzala ho do Prasinek. Vypadalo to, že nemá právě moc práce, když už byla na hradě tak dlouho.

Když vstoupili do Medového ráje, kdosi zalapal po dechu a všichni se obrátili a zadívali se na něj. Harry sklonil hlavu a zíral se na vystavené zboží, snažil se chovat nenuceně. Nevěděl, co koupit. Obrátil se na prodavačku. „Máte něco nového a zajímavého? Připravuji večírek.“

Dáma v růžové pruhované zástěře prohlásila: „Máme čokoládové žabky s vašimi kartami.“

„Něco novějšího než tohle,“ řekl Harry a snažil se, aby to znělo bezstarostně. „Bylo by to pro mě trochu trapné rozdávat je ve společnosti.“

„Nic novějšího nemáme. Já bych své klidně ve společnosti rozdávala, jen kdybych nějaké měla. A co tohle.“ Vytáhla krabici bonbónů zabalených v lesklém červeném papíře. „Obal je z obilí a cukru, takže se dá jíst. Ale uvnitř je každý bonbón jiný. Mají ovocnou náplň a oči se po nich zbarví podle druhu ovoce v náplni. Levné, ale chutné.“

Podala mu je a zeptala se: „Můžete mi podepsat tohle?“ a podala mu kartu z čokoládové žabky. „Profesor Brumbál mi také jednu podepsal,“ dodala a ukázala zarámovaný obrázek na zdi za sebou. Harry si ho nikdy nevšiml, ale vypadalo to, že už je tam nějakou dobu, vzhledem k tomu, jak bylo sklo zaprášené.

Pokrčil rameny a ona mu radostně přistrčila kartu a ještě mu podala brk. Když jí kartu vrátil, dlouho se na ni dívala, pak se na něj usmála a zastrčila ji za sklo vedle Brumbála.

*****

Později večer Harry vstoupil do Velké síně, aby si vzal něco lehkého k jídlu a zarazil se ve dveřích. Na stole u krbu ležela spousta dárků. Vzhledem k tomu, že měl narozeniny, obával se, že jsou všechny pro něj.

„Trochu překvapivé, že?“ ozval se za ním Snape.

„Nejsou všechny pro mě, že ne?“

Snape ignoroval jeho otázku a přistoupil ke stolu. „Domnívám se, že profesorka Prýtová odchytávala sovy, které to přinášely během posledního týdne. Balíčky jsou roztříděny podle toho, kdo je poslal, jestli ten, koho znáš…“ Zvedl dlouhou úzkou krabici. „Jako třeba Viktor Krum, nebo někdo cizí.“ Ukázal na větší hromadu balíčků.

Harry zíral s otevřenými ústy na barevné, rozmanité balíčky. Na některých obalech byly malé pohybující se obrázky. „No,“ řekl Harry tiše, „tohle mi vynahradí všechny ty narozeniny, kdy jsem nedostal žádný dárek.“ Zvedl zvláštně tvarovanou krabici zabalenou v rudozlatém papíře. Zvědavě s ní zatřásl a pak se podíval na připevněnou cedulku. Opatrně ji postavil zpátky a maličko ji odstrčil.

„Co je?“ zeptal se Snape.

„Fred a George,“ řekl Harry a oddechl si, když krabice nevybuchla.

„Dovedu si představit, že všichni sedmnáctiletí kouzelníci chtějí nějaké jejich výrobky.“

„Jo,“ souhlasil Harry, snažil se, aby jeho hlas nezněl nervózně a prohlížel si další dárky. Některé velké balíčky od zcela neznámých lidí mu dělaly starosti. Naštěstí, jak se zdálo, žádný z nich neměl otvory pro vzduch. Obešel stůl na druhou stranu a stoupl si vedle Snapea. „Budu jim všem muset poděkovat?“ zeptal se.

Svým nejsušším hlasem Snape odpověděl: „Nikdy jsem takový problém neměl, takže nevím. Možná kdyby tu byl Lockhart, poradil by ti.“

„Protože jsem mu při jednom trestu pomáhal vyřídit jeho poštu, vím, co by odpověděl.“ Harry si povzdechl. Teď ty dary cítil jako břemeno. Jako slabou náhražku něčeho významnějšího.

„Možná existuje něco, co by sis přál a co zde není,“ řekl Snape, když zvedl stříbrně zabalenou krabici, podíval se na něj a zase ji položil. Harry na Snapea nejistě pohlédl, když pokračoval: „Nějaký jiný domov kromě tohohle hradu, možná?“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Harry s myšlenkou, jak rád by tohle místo opustil.

Snape sepnul ruce za zády a maličko se zamračil. „Není příliš pozdě na to, být adoptován, například.“

Harry se slabě usmál. „Ach, vy myslíte těch dvacet sedm nabídek adopce, které vytřídila McGonagallová?“

„Bylo jich tolik?“ zeptal se Snape překvapeně.

Harry pokrčil rameny a odpověděl: „Víc než minule, říkala. Myslí si, že je to proto, že jsem teď méně nebezpečný. Chtěl bych si myslet, že to je pravda,“ dodal s malým důrazem na poslední slovo. Podíval se na balíčky a slabě si povzdechl.

„Nechceš přijmout nějakou z těch nabídek?“ zeptal se Snape.

Harry po něm střelil nedůvěřivým pohledem. „Ani ne.“

Snape k němu o půl kroku přistoupil. „Máš nějaký konkrétní důvod?“

„Nikoho z nich neznám…“ Harry se zarazil. Svráštil čelo, jak se snažil najít slova, aby to vysvětlil. Nemohl popřít, že na okamžik nebo dva se bavil představou být adoptován lordem Freelanderem jen proto, že by mohl žít na hezkém místě, místo toho, aby trávil léto v Bradavicích. Ale ve skutečnosti se mu ta myšlenka zdála nepříjemná a podivná, a cítil, že by to nenaplnilo jeho hluboce pohřbenou touhu. Mávl rukou, protože to nedokázal vysvětlit.

„Co kdyby někdo znal tvá přání?“ zeptal se Snape klidně. „Někdo, kdo ví, co se ti přihodilo během posledních šesti let?“

Harry zaváhal. Myšlenka na to otevírala zasuté vzpomínky, protože jeho život nezávisel na tom, co by si opravdu přál. Vdechlo by to nový život do všeho toho zmatku. Oba byli dlouhou dobu zticha. Snape k němu přistoupil ještě blíž, takže Harry musel zdvihnout hlavu, aby se na něj podíval.

Velmi tiše Snape řekl: „Například já.“

Harry zamrkal. „Cože?“ zeptal se nahlas. Ta otázka se rozlehla celou Velkou síní.

„Myslím, že se navzájem velmi dobře známe,“ řekl Snape.

S nedůvěřivým pohledem se Harry zeptal: „Děláte si legraci, pane?“

„Slyšel jsi mě někdy vtipkovat?“

„Ne o něčem, jako je tohle.“ Harry se zamyslel. „Možná, že vůbec ne. Ne, to není pravda,“ opravil se hned. Myšlenky se mu zamotaly. „Myslel jsem, že mě nenávidíte.“

Snape se napřímil. „Měl jsi ten dojem v posledních třech měsících?“

„Ehm, ne. Myslím, že ne,“ ztěžka polkl. „Nemám… Vy…“

Snape o krok ustoupil a rukou zarazil to, co chtěl Harry říct. „Určitě nemusíš odpovídat hned. A neexistuje žádný časový limit, do kdy musíš odpovědět.“

„Zítra mi bude sedmnáct; nejsem trochu starý na adopci?“ upozornil ho Harry.

„Podle kouzelnických zákonů je adopce možná až do získání finanční nezávislosti, to znamená do získání kvalifikace, což je dvacet let.“

„Vy jste, ehm, se o to zajímal?“ zjišťoval Harry.

Snape se nadechl a řekl: „Samozřejmě.“

Harry na něj zíral a myšlenky mu vířily hlavou. „Opravdu mi to nabízíte?“

„Přemýšlel jsem o tom od konce školního roku.“

Harry se zamračil a zamumlal. „To je Brumbálův nápad.“

Snape zvedl prst. „Jeho nápad, ale ne příkaz. On měl v tomhle bodě jasno. Připouštím, že ta myšlenka… mě nejdřív překvapila…“

„Ale on vás přemlouval,“ navrhl Harry tiše.

Snape k němu znovu přistoupil. „Vy jste mě k tomu přemlouval, pane Pottere,“ řekl prudce, čímž Harryho ohromil. „Pokaždé, když jsem čekal na tvou společnost ve sklepení. Vždycky, když jsem ti ukázal kouzlo, nehledě na to, jak obtížné bylo, a ty jsi potřeboval jen tři nebo čtyři pokusy, abys ho slušně zopakoval, jsem byl na tebe hrdý tak, jako by byl každý rodič.“

Harry sklopil oči k podlaze a vnitřnosti se mu kroutily, jako by v nich měl hada.

Snape pokračoval. „Nenabízím ti to z vděčnosti, pokud si myslíš, že to tak je.“ Harry civěl na zem a neodpovídal. Snape jemně řekl: „Uvaž to, Harry. Určitě víš, kde mě najdeš.“ S tím se otočil a odešel.

Harry se cítil stejně, jako když stál nad Voldemortovým tělem, jako by mu někdo vyrval srdce a a pak ho dal zpátky vzhůru nohama. Ještě dlouho stál ve Velké síni a sledoval plameny, které házely stínové obrazce na kamennou podlahu.


[1] Vombati jsou vačnatci, kteří si vyhrabávají nory. Od čenichu ke konci ocásku měří okolo 1 metru, ocásek je jen pár centimetrů dlouhý. Dospělý jedinec váží 25-35 kilogramů. Existují 3 druhy vombatů: vombat obecný a 2 druhy vombata chluponosého, jeden se vyskytuje na jihu a druhý na severu Austrálie. Mají šedou nebo hnědou srst, jsou to noční tvorové, živí se travinami, hlízami a kořínky. Dva ze tří druhů vombata jsou ohroženy!!!

Poslední komentáře
15.08.2019 18:28:50: Severus jako otec Harryho určitě by uměl Harrymu pomoct.smiley${1}
23.05.2009 14:53:52: Pekne, necekala sem to tak nahle, ale je to moc povedene. Takove pomale, nenasylne ziskavani duvery....
23.05.2009 12:08:38: Páni, tak Severus se odvázal. To jsem nečekala, že na to vlítne tak rychle
22.05.2009 22:50:51: smileysmileysmiley Krásná kapitola, jsem zvědavá jestli všechny ty sny něco znamenají, nebo to je jen poza...