Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

13. kapitola

Rozhodnutí

 

Harry zůstal ve své ložnici i během snídaně. Probudil se s neodbytnou touhou přerovnat svůj majetek. V rohu pokoje stála krabice s věcmi, které nikdo nechtěl. Harry tam nějaké přidal a jiné si zase vzal. Kolem jedenácté už měl takový hlad, že musel sejít dolů. Oslava narozenin byla naplánována tak, aby začínala ve tři; měl dost času, aby všechno připravil.

Když přišel do Velké síně z kuchyně s podnosem plným jídla, našel učitele sedět na jejich obvyklých místech. Nemohl se jim vyhnout a tak si sedl na volné místo proti Brumbálovi.

„Dobré ráno, Harry,“ pozdravil ho dobrosrdečně starý kouzelník.

„Dobré ráno, pane.“

„Spal jsi dobře?“

Pokrčil rameny. „Většinou.“ Zdál se mu velmi podivný sen o Dursleyových a jeho rodičích, ale jeho detaily mu unikaly.

Harry si nalil sklenici dýňové šťávy a Brumbál řekl: „Doufám Harry, že ti nebude vadit, když ti dám svůj dárek už teď. Nejsem si jistý, kdy se budu moci připojit k tvé společnosti.“ Vytáhl z kapsy dlouhou úzkou krabičku.

Harry položil vidličku a vzal si ji. „Nevadí, pane profesore.“

„Harry, přál bych si, abys mi říkal Albusi.“

„Hm,“ zaváhal Harry. „Musel bych na tom pracovat, pane.“

McGonagallová, sedící vedle Brumbála, si dala ruku před pusu, aby zakryla smích.

„Samozřejmě, pokud budeš chtít,“ řekl Brumbál přívětivě.

Harry otevřel krabičku a uviděl broskvově zbarvený brk se zlatým hrotem. „Páni,“ řekl. „Děkuji vám, pane.“ Zcela určitě to byl Fawkesův brk. Inkoust v něm nevysychal. Harry se podepsal na vnitřek krabičky. Nápis zářil zlatě a broskvově. „Děkuji. Je to nádherné.“ Pečlivě zabalil brk zpátky do krabičky a postavil ji stranou.

Hagrid zalovil v jedné ze svých kapes a vytáhl pomačkanou krabici. „Nemohu soutěžit s profesorem Brumbálem, ale tady máš.“

„Hagride, mluvíš s někým, kdo dostával k Vánocům staré ponožky a k narozeninám vůbec nic, takže určitě nejsem vybíravý.“ Sotva to dořekl, uvědomil si, že to před Brumbálem pravděpodobně neměl dělat. Raději se soustředil na to, aby rozvázal zauzlovaný provázek, kterým byla krabice převázaná, a snažil se nečervenat. Uvnitř byly rukavice z králičí kůže.

„Možná by se to lépe hodilo k Vánocům, ale je to to nejlepší, co jsem dokázal vymyslet.“

„Jsou nádherné, Hagride. Budou se mi hodit.“

McGonagallová a Prýtová levitovaly své dary z hromady u krbu a položily je před něj. Talíř s jídlem chladl, zatímco Harry otevíral své dárky. McGonagallová mu věnovala barevné pergameny, které se daly používat opakovaně a Prýtová stále kvetoucí květinu ve skleněné baňce, kterou si mohl postavit za okno. Nádherná vůně se kolem ní vznášela dokonce i tehdy, když byla zavřená v krabici.

„Severusi,“ řekla McGonagallová lehkomyslně, „co dáš Harrymu ty?“

Harry si přitahoval talíř s jídlem, ale zarazil se. Cítil, že by měl profesora bránit. „Dal mi dárek už včera večer, madam,“ řekl a potěšilo ho, jak klidně jeho hlas zní, přestože hrozilo, že srdce mu vyskočí z hrudi.

Brumbál se na Harryho se zájmem zadíval a pak se předklonil a podíval se na Snapea. Pak se znovu zadíval na Harryho, tentokrát tázavě, ten se jen ušklíbl a tím mu to potvrdil.

„Můžeme ho vidět?“ zeptala se McGonagallová dychtivě. „Za celou dobu, co ho znám, si nevzpomínám, že by dal Severus někomu dárek. Ať už k jakékoliv příležitosti.“

„No,“ začal Harry. Podíval se na Brumbála, aby mu pomohl. Nakonec odměřeně řekl: „Ještě jsem ho nepřijal… Takže není co ukazovat.“

McGonagallová se zamračila, jak se snažila to pochopit. Harry čekal, že se zeptá, ale neudělala to. Pomyslel si, že do ní Brumbál pod stolem asi kopl.

*****

„Harry!“ volala paní Weasleyová sotva vešla do dveří a pevně ho objala. Ron, Ginny a dvojčata, kteří šli hned za ní s dárky v rukách, ho poklepávali po ramenou.

„Děkuji, že jste přišli,“ řekl Harry. „A říkal jsem, žádné dárky. Uvnitř uvidíte proč.“ Vedl je do Velké síně. Hermiona hned vyskočila a srdečně se zdravila s Ronem a jeho rodiči. Harry všem nabízel máslový ležák. „Ještě čekáme na Nevilla a jeho babičku.“

„Malá oslava, že jo,“ komentoval to Neville ode dveří.

„Ahoj, Neville.“ Harry k němu přistoupil, vzal si od něj velkou krabici a zavrtěl hlavou. „Je přece malá, proti té poslední.“

„Jo, jo. To vidím.“

Fred pozdvihl svou sklenici s máslovým ležákem. „Gratulujeme, Harry. Nikdo nevěřil, že vydržíš až do sedmnácti.“

„Teď, teď,“ ozval se pan Weasley. „Na Harryho.“

Harry vykulil oči, když všichni pozdvihli své sklenice. „Po poslední oslavě už mám přípitků až nad hlavu,“ prohlásil a posadil se. Všichni ho napodobili a za malou chvíli Velkou síň naplnila veselá konverzace.

„A jak se ti tu vede?“ zeptala se Hermiona.

„Je svinstvo žes tu uvíznul,“ poznamenal Ron. „Kdy ministerstvo konečně pochytá ty chlapy, abys k nám mohl na návštěvu?“

„Mohlo by to být zajímavější, ale není to zas tak špatné. Lepší než u Dursleyových,“ řekl Harry důrazně a krájel dort.

„Tak to jo,“ souhlasil Ron.  Přelétl pohledem všechny dary. „Nemohu uvěřit, žes toho dostal tolik,“ řekl už asi potřetí. „Nezajímá tě, co v nich je?“

Harry mu naložil na talíř další kousek dortu. „Jdeme to zjistit,“ řekl a vyskočil ze židle.

Společně s Ronem pak rozbalovali dárky, ve kterých byla převážně běžná kouzelnická výbava, byly tam ale i některé přeměněné mudlovské věci, jako třeba košile s magickými obrázky. Pokaždé, když se Ronovi něco líbilo, Harry mu to dal. Ginny, když to viděla, začala pomáhat s rozbalováním. V době, kdy skončili, byl stůl pokryt prázdnými krabicemi, roztrhaným papírem a hromadou dárků.

„Takže jsi stejně dostal Krumův autogram,“ řekl Ron a prohlížel si podepsanou odrážečskou pálku.

„Takže jsem s ním vyrovnaný,“ řekl Harry. Vzal si další máslový ležák. Ron posbíral sladkosti a položil si je před svůj talíř. Hermiona diskutovala s panem Weasleym o vztazích kouzelníků s mudly. Paní Weasleyová s paní Longbottomovou probíraly Nevillovu budoucnost. Harry se na Nevilla podíval útrpně, ale toho spíš zajímala čokoládová květina, kterou mu Harry věnoval.

„Věřím, že by ses na tu práci hodila,“ řekl pan Weasley Hermioně.

„Myslím, že bych potřebovala i nějakou mudlovskou odbornost, třeba práva nebo politiku.“ Oči jí dychtivě zářily. „Chci si na podzim zapsat nějaké takové kurzy. Mám nějaké brožury, ale nevzala jsem je s sebou. Zajímal by mě váš názor.“

„Viděla jste Waxmanova léčiva?“ zeptala se Molly. „Mají farmu a skleníky nedaleko Doupěte. Jednu z několika, jak jsem slyšela.“

Nevilla to zaujalo. „Myslíte, že berou praktikanty?“ zeptal se.

„Určitě stojí za to to zkusit,“ řekl Molly.

Harry pocítil chlad, když to poslouchal. Neměl žádné jiné plány než svou starou představu, že bude bystrozorem. S myšlenkou, že najde nějaké pochopení, se zeptal svého kamaráda: „Jaké plány máš ty, Rone?“

Ron schoval pokročilé kouzelnické šachy, které odmítaly hrát, když nešlo o skutečnou hru, a odpověděl: „Bill říkal, že bych mu mohl dělat asistenta pro Gringottovi, že by se mi to líbilo. Říkal, že jen to cestování je dobrodružné.“ Pokrčil rameny. „Myslím, že to zkusím. Zní to přinejmenším zajímavě. Dokonce někdy trénují bezpečnostní trolly,“ dodal se zvláštním úsměvem.

Harry posouval kousek dortu po talíři a mračil se. Nedokázal si představit, že by dělal něco jiného než bystrozora, ale vypadalo to, že cokoliv bude dělat, bude to dělat sám. Povzdechl si a napil se zteplalého máslového ležáku.

*****

„Chci to tady rodičům ještě rychle ukázat,“ řekla Hermiona o několik hodin později, když oslava skončila. „Přijdu se ještě rozloučit, Harry,“ dodala a zmizela za rohem.

„Bylo to hezké, Harry,“ řekla paní Weasleyová laskavě a poklepala mu na rameno. „Doufám, že budeš moci co nejdříve přijít a nějakou dobu u nás zůstat.“

„Hezké narozeniny, Harry,“ řekli Fred s Georgem, když odcházeli. Ostatní Weasleyovi ho zdravili, jak procházeli halou. Harry zůstal stát, a když jejich kroky dozněly, vrátil se ke stolu. Velká hradní brána se zavírala. Harry se postavil před hromadou otevřených krabic a různých darů.

Vyhledal jednu velkou krabici a začal ji plnit dárky, aby je snadněji přenesl do ložnice. Náhlé ticho v místnosti ho zneklidňovalo, takže další dárek, podepsaná odrážečská pálka od bulharského chytače, neskončila v krabici, ale na zemi před krbem. Praskot plamenů byl jediným zvukem rozléhajícím se místností.

Udivil ho stísněný pocit v hrudi. Diskuse o budoucnosti ho spíš zneklidnila, než vzrušila jako jeho kamarády. Hluboce si přál najít svou cestu, ale neviděl ji před sebou.

Stín, přibližující se zleva, ho vytrhl ze zamyšlení. „Pane,“ řekl Harry, když poznal tu vysokou postavu.

Profesor Snape položil zbloudilý dárek na hromadu. „Myslím, že jsi už zvládl všechny otevřít,“ řekl suše.

„Jo,“ souhlasil Harry a přemýšlel, na co Snape naráží.

„Většinu jsi rozdal,“ pokračoval profesor a zdvihl prázdnou, sametem vykládanou krabičku z Krucánků a kaňourů.

„Pokusil jsem se,“ řekl Harry. „Tenhle si vzala Hermiona.“

„Aha,“ řekl Snape.

„Chcete taky něco?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Hm.“ Snape položil krabičku na stůl.

Se slabým úsměvem se Harry otočil zpátky k dárkům. „Byly tu ještě další krabice z toho obchodu.“ Prohraboval se hromadou a vytáhl těžkou krabici zabalenou ve stříbrném papíru. Zkušeným pohybem roztrhl obal a odstranil víko. Byl v ní deník v pevných šedých deskách se zlatě lemovanými stránkami. Harry si ho prohlédl. „Máte štěstí, není na něm žádný emblém. Hermioně nevadilo, že tam je,“ podal ho Snapeovi.

„Jsi si jistý, že to nechceš?“ zeptal se Snape, když si ho vzal a listoval jím.

„Nosit to celý příští rok v batohu? To si nemyslím?“

Snape zavřel deník. „Děkuji,“ řekl vyrovnaně.

Z haly se ozval Hermionin hlas, vyprávějící cosi o historii školy. Její rodiče šli za ní. „No, Harry, už musíme jít.“

Harry vstal a nechal se obejmout. „Děkuji, že jste přišli. Taky děkuji za ty knihy.“

„Doufám, že tě uvidím u Rona, ještě než začne škola.“ Otočila se a odcházela, najednou zaváhala a zastavila se, když zjistila, že jí otec nenásleduje.

Pan Granger se podíval ze Snapea na Harryho. „Je v pořádku, že tu zůstaneš sám, synku?“

„Ano,“ řekl Harry automaticky. Nevěděl, o co tomu muži jde.

Hermiona se vrátila. „To je náš učitel, tati, profesor Snape.“

„Ach,“ řekl a znovu si Snapea prohlédl.

Harry to pochopil a podíval se na profesora. Ve svém dlouhém plášti s vysokým límcem a ve světle blikajícího ohně vypadal docela nebezpečně. Harry znovu pocítil, že by ho měl bránit, tentokrát o hodně silněji.

Hermionina matka poklepala pana Grangera po ruce. „Musíme jít. Jsem si jistá, že by nepřijali někoho, ehm, nebezpečného.“

„Přijmout někoho, kdo by se pokusil zabít Harryho?“ navrhl Harry s takovým úšklebkem, že se Hermiona rozhihňala. „Nelze si to představit, že,“ dodal trochu hořce.

„Chudáček Harry?“ řekla Hermiona přehnaně soucitně a znovu se zahihňala.

„Proč se směješ, holčičko?“ zeptala se Hermionina matka zděšeně a káravě zároveň.

„Ehm, no, skoro každý učitel obrany proti černé magii se Harryho pokusil zabít,“ vysvětlila Hermiona a její matka se zatvářila zděšeně.

„Víte,“ řekl Harry a podíval se na Snapea, „i když se vám nelíbilo, že Brumbál najal Lupina, tak ten se o to alespoň nepokoušel.“

Snape si zkřížil ruce na hrudi. „Mám vám připomenout, jak vás honil vlkodlak, pane Pottere?“

„No jo. Ale netrávil měsíce tím, že by připravoval mou smrt. Byla to nehoda.“

„Hm,“ zamumlal Snape nestranně.

„Harry,“ řekla Hermiona, „jestli se to taky počítá jako tvé ohrožení – tak to bylo celkem pět profesorů obrany.“

„Takže, pane profesore, mám se začít obávat o svůj život,“ zeptal se Harry, naklonil hlavu na stranu a zadíval se na Snapea.

„Vy budete učit obranu?“ zeptala se Hermiona znepokojeně. „A kdo bude učit lektvary?“

Snape odpověděl: „Žena, která se jmenuje Gertruda Greerová, přijala toto místo. Znám ji pouze z doslechu. Očekáváme, že dorazí zítra.“ Podíval se na Hermionu vyzývavě.

„Těšila jsem se na sedmý ročník lektvarů,“ řekla nespokojeně.

„Nerad jsem vás zklamal, slečno Grangerová,“ řekl Snape zlehka.

„To je v pořádku, pane. Měl byste učit to, co si přejete. To jen, že právě teď potřebujeme lektvary víc, než obranu…“ Když viděla, jak si její matka poklepala na hodinky, řekla: „Opravdu bychom už měli jít.“ Tentokrát už jí rodiče následovali do haly. U dveří se zastavila. „Ahoj, Harry,“ řekla a její matka ji vystrčila ze dveří. „Všechno nejlepší k narozeninám.“

„Děkuji,“ odpověděl Harry.

Pocit sklíčenosti se zase vrátil hned, jak se za nimi zavřely dveře. Harry roztržitě zvedl další velkou krabici z podlahy a začal do ní skládat dárky, malé krabice házel do ohně.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Snape.

Harry zaváhal. „Jistě.“

Podařilo se jim všechno nacpat do tří velkých krabic. Snape podal několik neotevřených balíčků, které našel na spodku hromady, Harrymu. Harry si povzdechl a otevřel je. Přidal devátý klobouk, třetí kompas na koště a hezký šátek v nebelvírských barvách do poslední krabice.

„A tohle,“ prohlásil Snape měkce, když vytáhl z kapsy úzkou krabičku a podal mu ji. „Pro případ, že bys nemohl přijmout ten druhý.“

Harry nehybně zíral na krabičku ve Snapeově ruce. Předtím byl jenom sklíčený – teď měl pocit, že padá.

„Harry?“ pobídl ho Snape.

„To nemusíte dělat,“ řekl Harry tiše. Zdi, o kterých nevěděl, že ho obklopují, do něj najednou narazily. „Nic z toho nemusíte dělat.“ Světlo z ohniště zesláblo, krabice dohořely a proměnily se v jemný bílý popel.

Snape mu pořád podával tu krabičku. „Zjistil jsem, že chci,“ řekl tiše.

Harry si od něj krabičku vzal, ale jen ji držel, nebyl schopen ji otevřít. Byl si jistý, že by se přestal kontrolovat, kdyby to udělal. Myslí mu proběhla znovu ta scéna, než Hermiona s rodiči odešla. Nikdy se neutápěl v hořké žárlivosti a beznadějné touze, ale teď, když si myslel, že už je to bezvýznamné, by se to mohlo stát.

„Jste si tím druhým jistý?“ slyšel Harry sám sebe.

„Nikdy nedělám nic bez rozmýšlení.“

Harry svíral krabičku v prstech. Byla těžší, než by si myslel. „Ne, myslím, že neděláte,“ komentoval to a snažil se získat čas, aby ovládl své emoce. Ale obával se, že to nemá smysl.

Jeho vnitřní zápas se mu musel odrazit na tváři, protože Snape řekl: „Nechtěl jsem tě rozrušit. Moje nabídka tě patrně ranila.“

A kontrola se mu vrátila, když to Snape řekl, protože Snape byl ten, kdo vždycky poznal, co se s ním děje. „To už jste udělal,“ přiznal a podíval se mu do očí. „To proto jsem nakonec porazil Voldemorta, víte.“ Snape se na něj intenzivně díval a Harry pokračoval: „Myslel jste si, že jste udělal chybu a narušil mou koncentraci. Myslel jsem si to také,“ vysvětloval Harry a jeho srdce bušilo stále rychleji.

„Ale jeho uzavření mysli bylo pevné – nemohl jsem se k němu dostat. Smrtijedi se přeskupily a já jsem se rozhlédl a uviděl jsem vás. Všechny ty zmatené emoce vyšly ven a posílily Voldemortovu nenávist. Tak šel přímo ke mně, byl si jistý, že už mě má.“ Harry se zarazil a zavrtěl hlavou. Musel teď dýchat rychleji. „Neměl jsem jinou možnost – musel jsem použít všechno, co jsem cítil v tom opuštěném domě. Musel jsem použít všechny ty vzpomínky, abych ho odrazil, vzpomínky na to, jak špatně jsem se cítil, když jste mi ukázal, co jsem nikdy nemohl mít.“ Harrymu se zachvěl hlas. Odmlčel se, snažil se popadnout dech a zastavit pálení ve svých očích.

Snape ho chvíli pozoroval a pak tiše řekl: „Co udělal Temný pán?“

„Zaměřil se na to – nenechal si žádnou únikovou cestu. Ty vzpomínky ho docela překvapily,“ řekl a pokusil se to zlehčit.

„Byl jsem docela zvědavý, ale ty jsi ministrovi žádné detaily neposkytl, a já jsem neměl žádné právo to z tebe páčit, když jsi o tom nechtěl mluvit.“

„Zasloužil jste si to vědět,“ řekl Harry unaveně. Nevěděl, kam to povede; zmocnila se ho otupělost.

„Harry… víš, že to můžeš mít.“

Harry zavřel na chvíli oči. Když je znovu otevřel, cítil, že je jejich výraz přehnaně bolestný a tak je raději znovu zavřel a nechal je tak. Snape k němu přistoupil blíž, slyšel zašustit jeho hábit. Položil ruku na Harryho rameno. Harry sevřel oči pevněji, naklonil se a opřel se čelem o Snapeovu hruď. Stáli tak dlouho, dokud se Harryho dech nezklidnil.

„Co myslíš?“ zeptal se Snape a zlehka pohladil Harryho po zádech. Harry přikývl. Snape se zhluboka nadechl. „To znamená ano?“ zeptal se trochu vyplašeně. Harry znovu slabě přikývl.

Snape přešlápl, přitáhl si ho blíž a jemným hlasem řekl: „Všechno nejlepší k narozeninám, pane Pottere.“

*****

Druhý den ráno měli profesoři poradu. „Musím říct,“ začal Brumbál, „že, protože jste měli v létě víc času na přípravy, bude pro vás začátek školního roku snadnější. I když jsem si jistý, že se chcete také podívat domů.“

„Harry se mi za to omluvil,“ řekla McGonagallová. Opřela se v židli a otevřela notes.

„Doufám, že jste rozptýlila jeho obavy?“ zeptal se Brumbál.

„Ach, ano. Vysvětlila jsem mu, o kolik bychom měli víc práce, kdyby nezastavil Voldemorta. Zdálo se, že se s tím smířil.“

„Děkuji vám, Minervo. Zdá se, že o svých obavách se mnou mluvit nechce.“

Nastalo ticho. Snape seděl předkloněný a točil v prstech svým brkem.

„Vypadáš, jako by sis sedl do hnízda zrzavých mravenců, Severusi,“ řekl Hagrid z druhého konce stolu.

Snape po jeho komentáři pustil brk z prstů a narovnal se. Brumbál se na něj podíval. „Je všechno v pořádku, Severusi?“

„Ano. Proč by nemělo být?“ zeptal se ztrnule.

„Chováš se podivně,“ řekl Brumbál jemně.

„Víc než obvykle,“ přidala se McGonagallová škádlivě.

Snape se na ně podíval, ale neřekl nic. Brumbál začal mluvit o školních záležitostech.

Na konci jejich krátké porady všichni vstali. „Něco bych s vámi potřeboval probrat,“ řekl Snape Brumbálovi. Učitelé, kteří už opouštěli místnost, se zastavili a zadívali se na ně.

„Takže není všechno v pořádku?“ zeptal se Brumbál, když za nimi zavřel dveře.

Snape si znovu nervózně hrál se svým černým brkem. „Souhlasil.“

Brumbálovi se rozšířily oči. „Už?“ Na Snapeovo kývnutí dodal: „Na to bych nepřišel.“ Ředitel přistoupil k oknu a dlouho se z něj díval. „To kvůli mně.“

Snape si zamyšleně promnul bradu. „Myslím, že ne. Zničení Temného pána ho donutilo uvědomit si, že by něco mohlo být jinak. Myslím, že neměl tolik přemýšlet nad následky.“

„Dobře, takže gratulace je na místě,“ řekl Brumbál. Nad Snapeovým pochybovačným výrazem jen zavrtěl hlavou. „Nezdáš se být klidný…“

Snape zvedl svůj pergamen a pevně ho sroloval. „Možná jsem si myslel, když jsem to zvažoval, že ta pravděpodobnost je menší, než ve skutečnosti byla.“

 

Poslední komentáře
11.04.2010 15:09:03: Moc se mi líbí chování McGonagallové a Brumbála. Ten jak kopnul McGonagallovou pod stolem, to jsem s...
31.05.2009 09:48:38: Ach, moc hezké. Čtivé a srdce se mi při tom radostně chvějesmiley${1}
29.05.2009 16:46:50: velmi dobra kapitolka...ja som to tusila ze sa to teraz rozbehne....smileyuz sa tesim na pokracovanie....
29.05.2009 16:09:29: Super, super, super. Moc a moc se těším na pokračování.