Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

14. kapitola

Formuláře a registrace

 

Harry byl celý den jako omámený. Nenašel žádné místo, kde by mohl být, a nepřišel na nic, co by mohl dělat, což nebylo moc dobré, protože opravdu potřeboval něco, čím by zaměstnal svou mysl. Jeho myšlenky se potácely mezi omráčením a nadějí. Měl právě ty nadějné myšlenky, když odpoledne na chodbě potkal Snapea. Jeho oči musely být zasněné, protože Snape sebou trhl, když se jejich oči střetly.

Rychle se však vzpamatoval a řekl: „Budeme muset zařídit několik věcí kolem té adopce. Kdybys měl čas ve středu…“

„Myslíte, že budeme muset někam jít?“ zeptal se Harry.

„Ne. Požádal jsem advokátku, aby přišla sem… jsi na to připravený, Harry?“ zeptal se Snape.

Harry ztěžka polkl. „Ano, pane. Jen je to trochu rychlé.“

„Potřebuješ víc času?“ zeptal se vyrovnaně.

Harry se zamyslel. „Nemyslím si, že na tom záleží.“ Podíval se na své ruce, které tiskl k sobě. „Ještě pořád si na to zvykám.“

„Určitě bys na to mohl mít víc času, kdybys chtěl.“

Harry zavrtěl hlavou a odpověděl: „Nepotřebuji ho. Nehodlám změnit svůj názor.“ Opravdu, líbilo se mu to víc, než by si myslel, že je to možné a docela ho to zaskočilo.

„Tak ve středu. Po snídani v mém kabinetě.“

„Dobře.“

Ani jeden z nich nenaznačil, že by se chystal odejít. „Nechtěl bys mi pomoci otestovat nějaké staré lektvary?“

Harry se rozzářil. „Ano.“

*****

Později odpoledne seděl Harry sám ve Velké síni a četl si mudlovskou knihu, kterou mu přinesla sova od Hermiony. Nezaujala ho tak, jak doufal, takže když halou zazněly váhavé kroky, zavřel ji a zvědavě se zahleděl na dveře. Žena s krátkými hnědými vlasy a v kaštanovém hábitu se zastavila ve dveřích a překvapeně se zadívala na strop.

Dychtivý po rozptýlení Harry položil knihu a přistoupil k ní. „Vy jste Gertruda Greerová?“

Prohrabovala se ve velké kabele, kterou nesla přes rameno. „Vy jste uvítací výbor?“ zeptala se, aniž by na něj pohlédla. Našla pergamen, který hledala; byla na něm školní pečeť. Přečetla si ho a vysunula dolní ret.

„Myslím, že právě teď ano,“ odpověděl Harry. „Mám vám ukázat váš kabinet a třídu?“

Popaměti schovala pergamen do tašky. Vrátila se zpátky do haly, aniž by mu odpověděla. „Přijela jsem dřívějším vlakem, sehnala jsem místo pro svá zavazadla,“ vysvětlovala tónem, který naznačoval, že se o to měl postarat on. V hale stálo pět hodně velkých kufrů podobných skříním.

„Možná byste je měla raději přesunout vy,“ řekl Harry a představoval si, že jsou plné nebezpečných látek a delikátních nástrojů.

Zamumlala nadnášecí kouzlo a kufry je v řadě následovaly přes halu.

Dole ve sklepení byl Harry rád, že tam Snape není. Několik kotlíků ještě bublalo na stole u zdi. Greerová si sundala rukavice, přešla místností a letmo do nich nahlédla.

„Co učíte vy?“ zeptala se, otevřela jeden kufr a vyndala z něj psací soupravu.

Harry se zasmál a řekl: „Nic. Já jsem student.“

Pohybem hůlky Greerová otevřela zásuvky psacího stolu a začala si do nich ukládat své věci. Harryho to svým způsobem rozrušilo a tak zatřepal hlavou, aby se toho hloupého pocitu zbavil.

„Přečetla jsem si školní řád; studentům není povoleno pobývat o letních prázdninách ve škole,“ řekla téměř stejným tónem, jakým mluvila Umbridgeová.

„Myslím, že ředitel udělal výjimku,“ řekl Harry klidně. Odvrátil se od ní a přešel ke kotlíkům. Uklidňující lektvar měl hezkou fuchsiovou barvu, a to znamenalo, že zítra bude hotov. Několikrát ho zamíchal, aby na dně nezůstaly cucky.

„Být vámi, tak bych se toho nedotýkala,“ okřikla ho.

„Je to vaše sklepení, madam,“ řekl Harry a opět měl pocit, jako kdyby na něco zapomněl, jako kdyby měl být někde jinde.

Zavřela šuplík a otevřela skříň za sebou, která bývala obvykle zamčená, protože byla vyhrazena pro přísady. Snape, než odešel, jí musel odemknout. „Pokud ředitel umožňuje porušování pravidel tak snadno, není to dobré znamení pro naši spolupráci, budu si s ním muset promluvit.“ Vypadalo to, jako by přemýšlela nahlas, Harry se na ní zadíval zúženýma očima.

„Pak jsem tedy rád, že nejste ředitelkou školy, madam,“ řekl Harry. „Nebyl bych rád, kdyby mě chytil a zabil Lucius Malfoy nebo Peter Pettigrew. I když připouštím, že kvůli nim stejně nemohu dělat to, co bych chtěl.“

Ztuhla s hromádkou knih v ruce. „Vy jste Harry Potter,“ řekla s letmým úšklebkem. Očima vyhledala jeho jizvu. Potřásla hlavou a uložila knihy do krabice na zemi. „Předpokládám, že výjimky tu budou neustále…“

Harry přešel ke dveřím. „To se mi stává,“ přiznal a pomyslel si, že jí to asi bude hodně vadit. „Nechám vás, abyste si mohla vybalit, madam,“ dodal.

*****

K večeři dorazila Greerová, až když už všichni seděli. Harry si sedl naproti Snapeovi a teprve pak si uvědomil, že je vedle něj volné místo, naproti Brumbálovi. S tak málo lidmi bylo těžké se někomu vyhnout. Greerová si přes stůl potřásla rukou s Brumbálem a pak si sedla.

„Gertie, kdybyste poslala sovu, že dorazíte dříve, mohli jsme pro vás dojít na nádraží.“

„To nevadí, jsem zvyklá starat se o své kufry sama.“

Brumbál jí představil ostatní profesory. Nakonec si Greerová potřásla rukou s Hagridem, který seděl vedle ní z druhé strany, a když si promnula pomačkanou ruku, objevilo se na stole jídlo. Hlavně že nenosí nic růžového, jako to dělala Umbridgeová, pomyslel si Harry. „Pan Potter byl tak laskav a ukázal mi mou kancelář,“ řekla přehnaně přeslazeným hlasem.

Harry střelil po Snapeovi zděšeným pohledem. „Mimochodem, Uklidňující lektvar je skoro hotový,“ vzpomněl si.

„Už by měl být,“ odpověděl Snape, jako by ten lektvar byl pro něj. Pohled Greerové byl chladně vypočítavý. „Pan Potter mi pomáhá s přípravou lektvarů, které se musí dlouho vařit, dovolil jsem si začít s jejich přípravou před vaším příjezdem. Během školního roku je mnohem obtížnější uvařit je bez nehody.“

„Měli byste používat dívčí umývárnu ve druhém patře, tam se nám dobře pracovalo,“ komentoval to Harry provokativně nevinným tónem. Nikdo nepromluvil, všichni si nandávali na talíře jídlo.

„A co jste vařili?“ zeptal se Snape.

Harry se napil dýňové šťávy a zarazil se. „Zeptejte se mě za rok, až Hermiona udělá zkoušky.“

„Něco nebezpečného?“ vyzvídal Snape.

„Pro ni ano.“ Harry si dolil šťávu. „Omylem se přeměnila na kočku.“ Bylo to už hodně dávno a tak už mu to připadalo směšné. Zasmál se tomu, přitáhl si mísu s kuřecími stehny a dvě si vybral.

„Co je s tou umývárnou?“ zeptala se znepokojeně Greerová.

Harry vycítil, že opravdu nemá ráda, když je něco neuspořádané a nepředvídatelné. „Nikdo tam nechodí kvůli Ufňukané Uršule,“ poznamenal Harry. „Je to duch… Vy jste nechodila do téhle školy?“

„Studovala jsem v Kruvalu,“ řekla tónem, který nepřipouštěl další otázky.

Roztrpčený tou ženou Harry řekl: „Uršula je neškodná. Bazilišek nebyl.“ Zachytil Brumbálův pohled, ve kterém byl stejný díl nesouhlasu i pobavení.

„Proč je něco takového ponecháváno v dosahu studentů?“ zeptala se Greerová bez obalu.

„No, zanechal to tu jeden ze zakladatelů školy a tak bylo těžké to odstranit.“ Harry nasadil znuděný konverzační tón a dodal: „Ale ten bazilišek už je mrtvý; kdosi mu probodl hlavu mečem.“

Snape prohodil. „Nepředstavuje to žádnou hrozbu, madam Greerová. Ne pro někoho, kdo nemluví hadím jazykem.“ Harry se na něj zamračil.

„To já tedy určitě ne!“ řekla uraženě.

Harry maličko nadskočil. Když se zase usadil a upravil si ubrousek, zamumlal tiše: „Není na tom nic zlého.“

„Není na tom nic zlého, pane Pottere?“ zeptala se ho s ostrým sarkasmem, jako by udělal něco špatného během vyučování a ona ho chtěla příkladně potrestat. „Jen nejtemnější čarodějové mluví hadím jazykem, Pottere, nebo jste se tohle ještě nedozvěděl? Možná se budete muset ještě pár věcí naučit, že?“

Harry na ní zíral. Mírným hlasem řekl: „Mám toho moc. Musím skládat OVCE.“ Tento komentář mu vynesl široké úsměvy od McGonagallové a Prýtové. Harry snědl sousto bramborové kaše, která byla na jeho talíři stále teplá. Přemýšlel, kdo to pro něj udělal. „Slyšel jsem o hadím jazyku, madam. Ve škole. Ve druhém ročníku.“

Prýtová s Hagridem právě v té chvíli uviděli něco zajímavého na stropě. Harry zvažoval, jestli by jí to měl říct teď, nebo to nechat na později.

„No, to je dobré slyšet,“ řekla mnohem klidněji.

„Jen temní čarodějové, madam?“ zeptal se Harry, když nikdo u stolu nic neřekl, jako by to nechávali na něm. „Nebo všichni, kdo mluví hadím jazykem, jsou temní čarodějové? Chtěl bych si to jen ujasnit.“

Trochu zneklidněná jeho náhlou hloupostí se zamračila a řekla: „Jsem si jistá, že byli i temní kouzelníci, kteří tak nemluvili. Ale nikdy nemluvil hadím jazykem nikdo jiný než temní čarodějové,“ šermovala vidličkou, když o tom mluvila.

„Musí se někde registrovat? Víte, jako zvěromágové?“ zeptal se Harry nevinně zvědavým hlasem. Znovu pohlédl na Brumbála, který klidně jedl. Harry od něj čekal nenápadné zavrtění hlavou, které by mu naznačilo, aby toho nechal.

„To by se měli,“ vyhrkla Greerová. „Naštěstí pro nás, hadí jazyk je neuvěřitelně vzácný.“

„Aha,“ řekl Harry, jako by tohle téma úplně vyčerpal a mohl ho opustit.

Když začal zase jíst, střetl se s pohledem McGonagallové, která vypadala zklamaně. Harry zlehka pokrčil rameny. Bude mít tu ženu celý rok na lektvary.

„Doufám, že si zde brzy zvyknete, Gertie,“ řekl Brumbál, když odstrčil svůj talíř. „Pokud byste potřebovala nějakou pomoc, neváhejte se zeptat.“

„Jsem si jistá, že bude všechno v pořádku,“ řekla upjatě, znělo to, jako by to řekla teta Petúnie.

Jak končil oběd, Harry jen doufal, že Hermioně se tahle žena bude líbit; jinak by pravděpodobně pokročilé lektvary nezvládl.

*****

„Jsem zvědavá, pane Pottere,“ řekla Greerová, když se setkali na chodbě. Harry měl smůlu, že si vybrala právě tu chvíli, kdy nahlížel do vnitřku brnění, které hučelo vždycky, když kolem něj někdo procházel. „Copak vám nedali nějakou práci? Jsem tu už dva dny, ale vy neděláte nic jiného, než to, co vás baví.“

„Ehm,“ začal Harry. „Jen hádám, profesorko, ale ostatní učitelé si asi myslí, že za odstranění Voldemorta si zasloužím klidné léto.“

„Hmf,“ odfrkla si a odešla.

Harry předpokládal, že když půjde na snídani brzy, mohl by se jí po zbytek dne vyhnout, nebo alespoň dopoledne. Raději bude jíst sám, aby se s ní už nesetkal a tak zamířil rovnou do Velké síně.

Jak se ukázalo, sám jíst nemusel. Snape přecházel neklidně kolem stolu. Harry se znepokojeně zeptal: „Je všechno v pořádku, pane?“

„Ano,“ zamumlal Snape. Když si Harry sedl na kraj mrzimorského stolu, Snape přestal přecházet a sedl si naproti němu. „Jsi tu brzo,“ nadhodil Snape.

„Šel jsem brzy spát. Myslím, že se nudím. Taky jsem doufal, že nebudu muset jíst s Dračí dámou.“

Na stole se objevily talíře se snídaní. „Madam Greerová tě neokouzlila?“ Když viděl Harryho nejistý obličej, dodal: „Možná bys chtěl se mnou po té adopci odejít.“

„Myslíte, že by mi to Brumbál dovolil?“

„Předpokládám, Pottere, že nikdo, ani smrtijedi, ani nikdo jiný, na tebe v mém domě čekat nebude.“

Harry se na něj ušklíbl. „Pravděpodobně ne.“

„Promiňte, pane Pottere, v našem domě,“ opravil se Snape.

Harry nevidoucíma očima zíral na zeď. Bude mít domov, který nebude u Dursleyů. Na tu myšlenku by si zvykl.

„Pottere?“ pobídl ho Snape.

Harry se zadíval do talíře a šťoural se v jídle vidličkou. „Jen jsem přemýšlel o tom, jak hezké je nemuset k Dursleyovým. Pravidelně jíst a nedostávat výprask od Dudleyho.“ Odmlčel se, rudý rozpaky.

„Bylo to tak špatné?“ zeptal se Snape s náznakem svého obvyklého sarkasmu.

„Myslím, že kdybyste mě k sobě pozval loni v létě – šel bych, jen abych se jim vyhnul.“

„Tak to bylo opravdu špatné,“ řekl Snape suše, Harry se usmál.

Po snídani odešel Snape na schůzku s advokátkou do Prasinek. Harry se vydal do jeho kabinetu. Ruce měl studené a srdce mu divoce bušilo. Cestou si se zájmem prohlížel obrazy na chodbách. Jejich obyvatelé si na oplátku prohlíželi jeho.

„Cizinče!“ zvolal rytíř na jednom z nich. „Neviděl jsi mého koně?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, promiň.“ Jak zahýbal za roh, rytíř za ním křičel: „Je to hnědák. S bílou hvězdou. Dej mi vědět, jestli ho uvidíš!“

Před dveřmi do Snapeova kabinetu se Harry zastavil skoro na minutu, než se odvážil stisknout kliku. Místnost byla v tuto denní dobu světlá. Knihy, které lemovaly zdi, byly z poloviny o lektvarech. Zíral na myslánku, odloženou na polici a vzpomněl si, jak se do ní podíval. Voldemort se zdál být dávnou minulostí v porovnání s právě probuzenou vzpomínkou.

Dveře se otevřely dřív, než Harry čekal. Snape vešel a Harry se k němu otočil. Vypadal, že ho potěšilo, že tam Harryho našel, zaznamenal jeho slabý úsměv.

Advokátka byla žena s krátkými, tuhými, světle hnědými vlasy. „Pane Pottere,“ řekla nadšeně, „velmi ráda vás poznávám.“ Její kaštanové obočí poskakovalo, když mluvila. „Mohu se posadit sem?“

„Samozřejmě, madam Krandenová,“ odpověděl Snape a sedl si za svůj stůl.

Přistrčila si židli ke stolu z druhé strany, otevřela kufřík, který si přinesla a vytáhla ven tlustý svazek pergamenů. „Protože jste zletilý, ale ještě vám nebylo dvacet, můžeme sjednat opatrovnickou adopci nebo následnickou.“ Čekala na Snapeovu odpověď.

„Následnické adopce jsou stále povolené?“ zeptal se Snape.

„Všechno, co může Rada schválit, je povoleno.“ Konečně našla pergamen, který hledala. „Jedna byla sjednána před dvěma sty lety, nebo tak nějak. Nigellusovou rodinou, jestli si dobře vzpomínám.“

Snape se opřel v židli. „Opatrovnickou, myslím.“

Krandenová vytáhla brk, namočila ho v kalamáři na stole a napsala datum do horního rohu pergamenu.                   „S ohledem na váš věk, pane Pottere a proto, že není nikdo, kdo by se staral o vaše zájmy, můžete teoreticky od pana Snapea kdykoliv odejít stejně, jako byste mohl od vlastních rodičů, protože jste plnoletý.“

„Chápu,“ řekl Harry.

Podívala se na ně. „Je to čistě symbolická adopce, opravdu,“ vykládala a psala jejich jména do prázdných kolonek na pergamenu úhledným písmem. Její rukopis byl drobný a dobře čitelný.

Snape si prohlížel nehty a tiše řekl: „Symboly jsou důležité.“

„Samozřejmě. Nemohu nesouhlasit,“ odpověděla automaticky. Posunula pergamen a rychle si přečetla další text. „Takže, pane Pottere, nemáte žádnou blízkou žijící rodinu?“

„Ne.“

„Příbuzné? Kmotry? Někoho takového?“

„Mám tetu a strýce…“

„Žil jste někdy u nich?“ přerušila ho.

„Celý život.“

Vzhlédla a uvažovala. Pak vytáhla další pergamen, a něco na něj napsala. „Musíme od nich získat svolení. Předpokládám, že vás nikdy formálně nepřijali?“

„Ne, pokud vím. Ale pochybuji.“

Zamračila se na pergamen ve své ruce. „To se Radě nebude líbit. Můžete je přivést, aby dosvědčili, že se vás zříkají? Trvalo by dlouho než by byly vyřízeny všechny náležitosti. Do té doby už by vám mohlo být dvacet.“

„Nenávidí kouzelníky,“ řekl Harry. „Musel bych je nějak oklamat. Ostatně, nenávidí i mě.“

Krandenová přemýšlela a prstem poklepávala po stole. Zamračila se a znovu si pročetla druhý pergamen.

„Nechávali mě hladovět. Nechali mě žít v přístěnku pod schody. Dali mi na okna mříže a nechtěli mě pustit do školy,“ vysvětloval Harry, kterého zlobilo, že by Vernon s Petúnií mohli ještě zasahovat do jeho života.

„Pak z toho uděláme případ zanedbávání a zneužívání,“ řekla jemně a připsala poznámku na okraj pergamenu.

Harry se díval, jak píše; nedokázal se podívat do Snapeových upřených očí. „Podepíšou cokoliv, co jim dáte, jen když už mě nikdy neuvidí,“ dodal.

„Tak to tak uděláme. Pokud Radu přesvědčíme, že vaši příbuzní jsou mudlové, kteří nenávidí kouzelníky, mohli by upustit od jejich svědectví. Pokud ne, odvoláme se na zanedbávání výchovy.“

Soustředila se na pergamen a vyplňovala kolonku po kolonce svým drobným, precizním rukopisem. Pak provedla složité kouzlo a dokument se pětkrát zkopíroval. Nakonec řekla: „Podepište to zde?“ a přistrčila dokumenty Snapeovi.

Snape vytáhl svůj černý havraní brk a podepsal se. Harry se v židli opřel, zatočila se mu hlava. Snape vzhlédl od pergamenu a letmo se na něj podíval, svráštil čelo nad jeho stísněným výrazem. Harry se donutil zhluboka dýchat a cítil se pak trochu lépe. Po dlouhé pauze se Snape vrátil ke svému úkolu.

Předal dokumenty advokátce a ona je pečlivě srovnala, podívala se na Harryho. „Pane Pottere, chápete důsledky toho, do čeho jdete?“

„Ano, madam.“

„V pořádku.“ Namočila brk do inkoustu a všechny dokumenty podepsala. Položila brk a znovu pergameny urovnala. „Potřebujeme dva svědky, kteří dosvědčí, že to pan Potter dělá dobrovolně. Svědci ho musí znát dlouho.“

Snape vstal a vybídl je, aby ho následovali. „Ředitel bude zcela jistě ochoten.“

Stáli v ředitelově kanceláři a Brumbál, s hlavou mírně skloněnou, si přes půlměsícovité brýle prohlížel dokumenty. Rozvážným pohybem urovnal pergameny a podíval se na Harryho, který stál vzadu. „Harry?“ zeptal se Brumbál.

„Pane?“

„Je všechno v pořádku, Harry?“

Harry pokrčil rameny a snažil se zbavit paniky, která se ho zmocňovala. Ta ustoupila, když se zadíval do mírných, vědoucích očí starého kouzelníka. „Ano, pane,“ řekl s jistotou.

Brumbál použil svůj broskvový brk a podepsal všechny dokumenty, pak je vrátil Krandenové.

Když odcházeli, Harry se na Brumbála ještě otočil. V Brumbálově obličeji, jak seděl za svým stolem s vrásčitýma rukama položenými před sebou, byl takový mír, jaký v něm Harry ještě nikdy neviděl. Kývl na Harryho a spokojeně se na něj usmál.

Když sestupovali dolů po točitých schodech, Harry cítil, že to, co teď dělá, pro Brumbála hodně znamená. Chrlič uzavřel průchod a Snape se zamyslel. „Profesorka McGonagallová?“ navrhl.

Harry pokrčil rameny a řekl advokátce: „Jestli si bude myslet, že si z ní utahujeme, nedopadne to s námi dobře.“

Krandenová si odkašlala. „Já nejsem Rada; jsem tu, abych pomohla s papírováním.“

„Tak tedy McGonagallová,“ řekl Harry. Cestou po schodech se Harry usmíval, když si představoval její reakci.

Zaklepali na její dveře a Snape je otevřel. „Jdeme poprosit o laskavost, Minervo, jestli můžeme.“

„Samozřejmě, pojďte dál.“ Založila si knihu, kterou četla a odložila ji. Harry a Snape vstoupili, advokátka šla za nimi.

„Mám to vysvětlit?“ zeptal se Harry, když se zastavili před jejím stolem.

„Ne, pane Pottere, to je v pořádku.“ Snape vzal od Krandenové pergameny a položil je před McGonagallovou. „Potřeboval bych, abys tohle podepsala a paní advokátka by měla několik otázek.“

McGonagallová vzala do ruky pergameny a urovnala si brýle. Zatvářila se šokovaně, když si přečetla první odstavec. Podívala se na advokátku, pak na Snapea a nakonec na Harryho, který si povzdechl nad jejím vyděšeným výrazem. Položila pergameny na stůl a mnula si kořen nosu. „Takže, chci mluvit s každým z vás,“ a podívala se ze Snapea na Harryho, „o samotě.“

Harry se Snapem se na sebe podívali, nevěděli, který by měl zůstat první.

„Pottere, vy první,“ řekla nakonec profesorka netrpělivě. Snape s advokátkou vyšli ven a zavřeli za sebou dveře. McGonagallová začala mluvit, ale pak se zarazila. Znovu si prohlédla pergameny a zavrtěla hlavou. „To musel být Albusův nápad,“ prohlásila zděšeně.

Harry ztuhl. Pak neochotně řekl: „Navrhl to, ale to je všechno.“

Zamračila se, odložila brýle a unaveně si protřela oči.

„Jediné, co musíte udělat, paní profesorko, je dosvědčit, že to dělám dobrovolně,“ vysvětlil Harry přesvědčivě.

„Dobře, Harry, vidím, že to myslíte vážně,“ řekla. „Děláte to dobrovolně, nebo chcete potěšit Brumbála?“

„Neuvědomil jsem si, jak ho to potěší, dokud jsem ho před pěti minutami neviděl.“

Povzdechla si a znovu si pročetla horní pergamen. „Některé věci nemůžete mít, Harry,“ řekla laskavě.

Rozzlobený a dotčený Harry upjatě odpověděl: „Ale některé věci mohu.“

„Harry,“ řekla jemně. „Podepíšu to. To neznamenalo, že to neudělám. A opravdu si přeji, abyste našel to, co vám chybí.“ Sepnula ruce, opřela se v židli a se smutným výrazem si ho prohlížela. Tiše řekla: „Tu noc, kdy vás Albus nechal u domu vaší tety a strýce, jsem ho prosila, aby to nedělal. Jsem si jistá, že nevěděl, jak špatně s vámi budou zacházet. Chtěl, abyste vyrostl daleko od slávy, kterou by vás zahrnul kouzelnický svět. Nevěděla jsem, že k tomu má i jiný důvod.“

„Vím o tom.“

„Kdokoliv z nás, by si vás vzal. Kdokoliv by si vás vzal i teď.“

Harry se trochu ošil. „Nemyslím, že my rozumíte tak, jako Severus.“

Přisunula se ke stolu a nasadila si brýle. Klidným hlasem řekla: „Možná ne. Ale kdybych věděla, že hledáte náhradní rodiče, přihlásila bych se.“ Harry se usmál a ona pokračovala: „Když se ptám, jestli něco nepotřebujete, myslím to doopravdy,“ ujistila ho. „Zřejmě to, co potřebujete, je stabilita. Zavolejte je zpátky.“ Mávla směrem ke dveřím.

*****

„Jste si jistý, že vzít s sebou pana Snapea je dobrý nápad?“ zeptala se Krandenová Harryho, když čekali na trávníku před hradem. Snape, vycházející z hlavního vchodu, je ještě nemohl slyšet. „Jestli nemají rádi kouzelníky…“

„Děláte si srandu? Takhle je to lepší. Budou si myslet, že se mnou bude zacházet špatně. Okamžitě to podepíšou.“

Snape byl oblečený v tmavých mudlovských kalhotách a bílé košili. Manžety a límec košile neodpovídaly právě současné módě. Krandenová byla oblečená lépe, v konzervativní bavlněné halence a sukni. „Můžeme?“ zeptala se.

Přemístili se na okraj Kvikálkova a pak šli pěšky. Slunce jasně svítilo a vál jemný vánek. „Poslal jste jim sovu, že?“ zeptala se Krandenová, když se přiblížili k Zobí ulici.

„Použil jsem mudlovskou poštu, ale ano. Nenapsal jsem jim, kdy přijdeme, protože by nemuseli být doma,“ odpověděl Harry.

Dáma ze sousedství přestala plít záhonek a zírala na Snapea. Snape se na ní zamračil. Harry na ní zamával a přátelsky jí pozdravil. Její pobledlý obličej byl náhle zmatený a tak přešla k živému plotu a sledovala jejich cestu ulicí k domu č. 4.

Dveře se otevřely, ještě než se k nim přiblížili. Vernon dveře přidržoval a mračil se. „Viděla vás spousta sousedů. Nevím, co chcete, ale vyřídíme to rychle.“

„Vy jste je neinformoval o účelu naší návštěvy?“ zeptala se Krandenová Harryho.

„Všechno, co jsem jim napsal, bylo, že se mě po tomhle zbaví nadobro,“ vysvětloval, když vcházeli za Vernonem Dursleym do domu.

Petúnie stála v kuchyňských dveřích se založenýma rukama a trpkým úsměškem ve tváři, která mrtvolně zbledla, když uviděla Snapea. V obývacím pokoji si Vernon sedl do svého oblíbeného křesla, ale jim místo k sezení nenabídl. Snape došel až do středu místnosti a rozhlédl se; Vernon se na něj nedůvěřivě díval přes svůj knír.

„Myslel jsem si, že něco slyším.“ Dudley, teď už stejně vysoký jako Vernon, vešel do místnosti. Stoupl si výhružně před Harryho, který se ani nehnul a jen zíral vzhůru na svého staršího bratrance. „Nemyslel jsem, že se vrátíš zpátky, Pottie.“

„Nemohl jsem zůstat stranou,“ řekl Harry suše.

Dudley si lascivním pohledem prohlédl Krandenovou, pak se obrátil na Snapea a ztuhl. Snape, dokonce i převlečený v mudlovských šatech, vypadal jako temný kouzelník, se svým ne zrovna příjemným ostrým pohledem. Jeho černé oči působily hrozivě v pestře vyzdobeném obýváku Petúnie Dursleyové. Dudley bezděky couvl a tvrdě polkl. „Kdo to je?“ zeptal se nejistě.

„Můj učitel,“ odpověděl Harry uvolněně.

„Pozval jsi k nám kouzelníka?“ zeptal se Dudley otce.

„Řekl jsem jim, že to vyřídíme rychle,“ tvrdil Vernon.

„Co chcete?“ zeptala se Petúnie ode dveří. Její oči nervózně těkaly od jednoho hosta k druhému. Její hlas byl napjatý, ztěží se ovládala.

Krandenová postavila aktovku na nízký stolek a vytáhla pergameny. „Chceme vás požádat, abyste podepsali tento dokument, kterým se vzdáte poručnictví nad Harrym.“ Podávala pergamen Vernonovi.

Vernon si ho nevzal, jen si krátce odfrkl. Ani se na dokument nepodíval, zíral na Krandenovou. „Proč?“

„Je to jen formalita, která usnadní další úřední jednání,“ poznala, že to Vernon potřebuje vysvětlit. „Tady profesor Snape…,“ ukázala na muže vedle sebe, „…podal žádost u Kouzelnické Rodinné rady na adopci pana Pottera.“

„Co?“ vyprskl Dudley a vysloužil si Snapeův klidný, pátravý pohled. Raději ztichl a ještě kousek couvl. „Nemůžeš udělat kouzlo bez hůlky, že ne?“

„Ale ano, můžu,“ odpověděl Harry s jistotou.

Dudley, potící se pod upřeným černým pohledem, zacouval k Petúnii a stoupl si tak, aby mohl rychle utéct. „Nenecháš Harryho, aby to udělal, že ne?“ zeptal se matky.

Petúnie zúžila oči. „My ho tu rozhodně nechceme.“

Krandenová jí podala kopii dokumentu a z náprsní kapsy vyndala mudlovské pero. „Pak to podepište, prosím,“ vyzvala jí.

Petúnie držela pergamen v jedné a pero v druhé ruce a prohlížela si Snapea. „Co víte o tom muži?“ zeptala se.

„Mám zde kopii jeho životopisu,“ nabídla advokátka. „Učil na Bradavické škole čar a kouzel posledních…“

„Nepřipomínejte mé ženě to hnusné místo,“ okřikl jí Vernon zlostně. Vstal z křesla a přistoupil ke Snapeovi. S přimhouřenýma očima řekl hlubokým hlasem: „Slyšel jsem, že jsou dobří kouzelníci a temní čarodějové. Vypadáte jako temný čaroděj.“

Snape nereagoval, jen Vernona pečlivě studoval. „A vadilo by vám to?“ zeptal se klidně.

„Vypadá to trochu divně, všichni Pottera schovávali před temnými čaroději.“ Vypadal podezíravě.

Snape zúžil oči, překřížil paže na prsou a stoupl si rovněji. „Nevím, proč vás zajímá můj postoj,“ díval se na Dursleyho, jako by tam nebyl. „Mohu vám říct, že jsem přísný pedant; neslušné chování nesnesu. Harry stráví léto dlouhými hodinami studia, které jsem mu uložil. Nesnáším promarněný čas.“

Vernon souhlasně zamručel a vzal si od Petúnie pergamen. Harry couvl ke zdi, aby se mu vyhnul. „Tak proč jsi s tím souhlasil, chlapče?“ zeptal se ho Vernon posměšně.

Harry zaváhal. „Zeptal se mě.“

„A to stačilo?“ zeptal se Dudley nedůvěřivě.

Harry po něm střelil temným pohledem, v jeho otázce bylo až příliš mnoho pravdy. „Je hezké když o tebe někdo stojí.“

Na odchodu podala advokátka Vernonovi ruku. Když se za nimi zavřely dveře, zeptala se: „Tady jste žil celý život, pane Pottere?“

„Dneska se chovali slušně, chtěli udělat dojem,“ ujistil ji Harry.

„Nepochopitelné,“ řekla.

Harry se podíval na Snapea. „Není to tak, jak jste říkal, že ne, pane?“ zeptal se ustaraně.

„Pottere, pokud mě se týká, získal jsi právo na lehkomyslný život bez ponižující vděčnosti. I když ti to nedoporučuji, ani tě v tom nebudu podporovat.“

Harry se zhluboka nadechl. „Mám pocit, že jste řekl to, co chtěli slyšet.“ Teatrálně se otřásl. „Nitrozpyt s Vernonem Dursleym, brrr.“

„Tak hluboko jsem klesl, Pottere,“ poznamenal Snape neupřímně trpitelským hlasem.

„Tak to jsem neslyšela,“ poznamenala Krandenová, když vycházeli ze Zobí ulice.

Poslední komentáře
11.06.2009 00:51:46: Narazila jsem na tyhle stránky u Asisi a Tereznika. Jsem šťastná, že mě napadlo klepnout na jejich o...
10.06.2009 11:03:55: Děkuju, že překládáš tuhle povídku, je úžasná. A tvůj překlad taky není k zahození..smiley...
08.06.2009 16:52:57: smiley*mlátím hlavou o stůl a neovladatelně se směji* "Tak hluboce jsem klesl." Tak tahle kapitolka se...
07.06.2009 17:03:19: Mno, tak nevím... Povídka byla na začátku úplně dokonalá - a teď se už dlouho "nic neděje". Tedy děj...