Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

15. kapitola

Domov

 Dveře zasedací místnosti Kouzelnické Rodinné rady se otevřely a vyšla stará čarodějka s malou holčičkou, kterou držela za ruku. Shýbla se a konejšivě k dítěti mluvila. Harry trpělivě čekal, až na ně přijde řada. Byl rád, že se mu podařilo dostat se přes atrium na ministerstvu celý. Recepční, která registrovala jeho hůlku, na něj v němém úžasu zírala déle než minutu, než mu ji vrátila. Mezitím se kolem něj seběhli snad všichni pracovníci ministerstva a chtěli si s ním potřást rukou. Když se jim konečně podařilo uniknout, Snape to komentoval: „Nebyl jsi příliš neviditelný, pravda.“ Harrymu se ulevilo, protože si nebyl jistý, jak Snape na takovou scénu zareaguje.

Naštěstí byla zasedací místnost stranou, ve druhém podzemním podlaží. Harry se bál, aby nepotkali pana Weasleyho. Vzhledem k tomu, že Ronovi o ničem nenapsal, nechtělo se mu to nahonem vysvětlovat, zvláště ne před Snapem.

Krandenová na ně zamávala, aby šli dovnitř. Když vstoupili, čarodějka sedící u malého stolku řekla: „Dále tu máme adopční řízení se Severusem Snapem. Žádá o opatrovnictví nad… Harrym Potterem.“ Čarodějka se zamračila na pergamen a překvapeně vzhlédla. Členové Rady se vrtěli ve svých židlích, šeptali si mezi sebou a někteří i vstávali, aby lépe viděli.

Když předstoupili před Radu, šeptání ustalo a všichni s údivem zírali na Harryho. Krandenová to ignorovala a vytáhla štos pergamenů. Jednu kopii dokumentů si ponechala a ostatní předala tajemníkovi. „Dobrý den, jmenuji se Felicity Krandenová. Pomáhám panu Snapeovi s touto adopcí.“ Pak vykládala něco právnickou hantýrkou. Harry stál vedle ní, ruce zatnuté do pěstí. Pocit paniky se znovu vrátil a on nechtěl, aby si toho někdo všiml.

Krandenová domluvila a trpělivě čekala, až tajemník po zaregistrování předá všechny dokumenty předsedkyni Rady. „Kdokoliv z nich vám teď může položit otázku,“ zašeptala.

Po prohlédnutí všech dokumentů se předsedkyně naklonila dopředu. „Pane Pottere,“ řekla s mírně ironickým výrazem, „je to poněkud nečekané.“ Napila se a pokračovala: „První otázka, která mi přichází na mysl je, proč právě teď? Proč ne v době, kdy jste nebyl plnoletý a skutečně jste opatrovníka potřeboval?“

Harry se nejistě podíval na Snapea.

Předsedkyně řekla pronikavě: „Nedívejte se na něj; chci slyšet vaši odpověď.“

„Promiňte, madam,“ řekl Harry. „To jenom, že se jedná o věci, o kterých Albus Brumbál nechtěl, aby ostatní věděli, a je docela těžké si uvědomit, že už je to jinak.“ V upřených očích přísedících se objevila zvědavost. „Víte, Albus Brumbál kouzly ochránil dům sestry mé matky, aby mě udržel v bezpečí před Voldemortem. Musel jsem ten dům považovat za svůj domov, aby kouzlo fungovalo. Teď už na tom nezáleží.“ Přešlápl a dodal: „To je důvod proč dnes a ne dříve.“

Místností se nesl šum. Když se utišil, předsedkyně řekla: „Ale sestra vaší matky to podepsala, i váš strýc. Je nějaký důvod, proč se nedostavili osobně?“

„Nenávidí kouzelníky, madam,“ odpověděl Harry.

Krandenová předstoupila. „Vím, že můj komentář není potřeba, ale mohu to potvrdit.“

Starý kouzelník v zadní řadě řekl: „Přežil jste to docela dobře, jak vidím. Vypadá to, že ochrana krve je dobrá věc.“

Krandenová se znovu ozvala: „Jestli mohu,“ vytáhla další pergamen a předala ho tajemníkovi. „Tohle je stručný popis Potterova života u Dursleyů.“

Pergamen prošel stejnou procedurou, jako ty předchozí a nakonec doputoval až k předsedkyni, která si ho zamračeně pročítala. „Zavřený v přístěnku pod schody, pane Pottere?“ zeptala se pochybovačně.

„Ano, madam,“ připustil Harry neochotně.

„Týrání? Byl jste někdy vážně zraněn?“

„Ne, madam. Odpuzovací magie obvykle zapracovala.“ Kouzelníci a čarodějky se teď na něj dívali zděšeně a soucitně. Harry by byl nejraději někde úplně jinde.

„Hladovění?“ přečetla ze seznamu. „Jak dlouho?“ zeptala se nedůvěřivým hlasem.

Harry si povzdechl a konečky prstů lehce přejely po zadní straně jeho ruky. Pootočil hlavu a zjistil, že to byl Snape. Povzbuzený tímto gestem Harry odpověděl: „Obvykle ne víc, než dva nebo tři dny. Kamarádi mi posílali jídlo po sovách, ale strýc v létě okno zašrouboval, aby se nedalo otevřít. Další léto Malfoyův skřítek dům očaroval, aby ho nemohly sovy najít.“

„Proč?“ zeptala se zvědavě.

„Je to dlouhý příběh, madam, a opravdu to není důležité,“ poznamenal Harry.

Předsedkyně se znovu zadívala do pergamenu. „Podívejme se, je to docela dlouhý seznam všeobecného zanedbávání.“ Podívala se na Harryho. „Říkal jste, že Albus Brumbál, kterého velmi dobře znám jako laskavého a soucitného člověka, vás vědomě nechal v takovéhle domácnosti?“

Harry řekl pomalu: „Neměl na výběr a já jsem mu nikdy přesně nevysvětlil, proč se tam nechci vrátit.“

„Dobře, tohle jsme si vysvětlili.“ Odložila pergamen. „Chce se ještě někdo zeptat na toto svědectví?“ Tajemník se zahleděl na členy Rady, a když se nikdo nepřihlásil, něco si poznamenal. Předsedkyně vzala do ruky jiný pergamen. „Paní Krandenová, toto je standardní formulář, předpokládám. Právo stravy, ubytování, dědictví a tak dále? Nic neobvyklého v tom není zakotveno?“

„Ne, madam. Je to standard.“ Krandenová se ohlédla a mrkla na Snapea a Harryho.

Čarodějka vedle se k předsedkyni naklonila a zašeptala jí něco, co způsobilo, že se předsedkyně zamračila. „Jste si jistá?“ zeptala se kolegyně a ta důrazně kývla hlavou.

„Pane Snape, pokud mohu?“ řekla. Snape předstoupil.

„Je pravda, že jste byl smrtijed, pane Snape?“ zeptala se vážným hlasem. Několik zalapání po dechu zaznělo místností.

„Ano, to je pravda,“ odpověděl Snape klidně. Harry viděl, jak profesionální tvář Krandenové zbledla

Předsedkyně byla najednou v rozpacích. Nakonec se jí podařilo říct: „Proč, při Merlinově jménu, bychom měli nechat smrtijeda, aby někoho adoptoval, natož pak Harryho Pottera?“

Snape otevřel ústa, ale Harry zvedl ruku a zarazil ho. Cítil, jak se v něm probouzí zlost. „Na oficiálním ministerském seznamu je sedm smrtijedů. Mohu vám je vyjmenovat, pokud chcete. Víte stejně jako já, že jméno profesora Snapea tam není. Jinak by pravděpodobně neprošel kontrolou na recepci v atriu.“

„Hovoří to o jeho charakteru,“ řekl mladší kouzelník vpředu.

„To, že se vystavoval nebezpečí, když dělal špeha pro Albuse Brumbála?“ zeptal se Harry toho muže. Kouzelník se zamračil.

„Je to to, co jste dělal, pane Snape?“ zeptala se předsedkyně.

„Ano.“

Předsedkyně se podívala Snapeovi do očí. „To je důvod, proč jste se připojil k Tomu-koho-nesmíme- jmenovat?“

„Ano,“ odpověděl znovu Snape. Harry se donutil zůstat lhostejný, i když věděl, že je to lež. Snape zvládl roky obelhávat Voldemorta, určitě by měl zvládnout jednu předsedkyni Rodinné rady.

„Nemůžeme ho za to trestat,“ prohlásil starý kouzelník ze zadní řady. „Někdo to musel dělat.“

Předsedkyně se zamračila. „Pane, Pottere, věříte tomuto kouzelníkovi?“

Překvapený Harry odpověděl. „Jistě, madam. Jinak bych s tím nesouhlasil. Několikrát mi zachránil život.“

„Kolikrát?“ zeptala se.

„Uhm, nevím kolikrát. Dobře, takže… ta příhoda s koštětem byla pravděpodobně první.“

„Pochybuji, že by ses zabil. Jen zranil,“ poznamenal Snape nezúčastněně.

Harry se podíval na výrazy v obličejích předsedajících kouzelníků a vysvětlil: „Jiný učitel, Quirrell, očaroval mé koště, aby mě shodilo při famfrpálovém zápase. Profesor Snape použil protikouzlo, aby tomu zabránil.“

„Co se stalo s profesorem Quirrellem?“ zeptala se předsedkyně.

„Ach, rozpadl se, když se mě dotkl, při pokusu ukrást kámen mudrců.“ Harry pokrčil rameny. „To, že mu Voldemort čouhal vzadu z hlavy, se ukázalo jako jeho nevýhoda.“ Počkal, až se uklidní šokované mumlání. Nechtělo se mu pokračovat, ale udělal to. „Postavil se mezi vlkodlaka a mě a mé kamarády. A před čtyřmi měsíci mě společně s profesorem Brumbálem zachránili před dvěma smrtijedy, kteří se mi chtěli pomstít za zatčení Luciuse Malfoye.“ Byl vyčerpaný. S povzdechem dodal: „A během poslední bitvy mě zachránil před Bellatrix Lestrangeovou, která na mě zaútočila po Voldemortově smrti.“

Starý kouzelník vzadu zavrčel: „Wando, myslím, že bychom měli tomu klukovi dát to, co chce. Chce být adoptován bývalým smrtijedem, já mu to odsouhlasím.“

Předsedkyně se zeptala. „Tohle chcete, pane Pottere?“

„Ano, madam,“ řekl Harry pevně.

Znovu se zadívala na žádost. „Má někdo námitky?“ Nikdo se nepřihlásil. Podala pergamen tajemníkovi. „Zaregistrujte to, prosím.“

Tajemník označil pergameny a všechny, až na jeden, podal advokátce. „To je všechno. Přeji vám hezký den.“

Na chodbě se Krandenová naklonila k Harrymu. „Dobrá práce.“

„Děkuji, madam. Nebylo to tak snadné… jak to mělo být,“ odpověděl unaveně. Obvyklý nedostatek spánku na něj dolehl. Potřeboval oběd a čaj.

„Potřebuješ si odpočinout,“ prohlásil Snape, když čekali na výtah.

„Kdy můžeme odejít do vašeho domu?“ zeptal se Harry a vstoupil do prázdného výtahu. „Našeho domu,“ opravil sám sebe. „Merline,“ vydechl Harry, „opravdu mám domov?“

 *****

Harry si večer omámeně balil kufr. Nešel mu zavřít, a tak si musel sednout na víko, aby zámek zapadl. Poté, co se mu to konečně povedlo, zjistil, že zbylo ještě spoustu věcí, které musí zabalit. Potřeboval další kufr.

Protože nevěděl, na koho se obrátit, šel se zeptat McGonagallové. Také si balila, když zaklepal na dveře. „Nevíte, kde bych si mohl půjčit kufr, paní profesorko?“ zeptal se.

Narovnala se a na chvíli se zamyslela. „Myslím, že v podkroví severního křídla by měly být nějaké náhradní kufry.“ Než odešel, zeptala se. „Těšíte se do Severusova domu?“

Harry se usmál. „Ano, madam?“

Potřásla hlavou. „To já bych se netěšila,“ okomentovala to s tichou nedůvěrou, ale usmívala se. Založila si ruce v bok a řekla: „Hodně štěstí, Harry.“

„Děkuji, madam. Nebudu pryč dlouho, tak ho snad nebudu potřebovat,“ upozornil ji Harry a vydal se do podkroví.

Skutečně tam našel několik starých zaprášených kufrů, jeden s pěknou modrou saténovou podšívkou. Snesl ho dolů do ložnice a začal balit znovu. Bude hezké vystavit si své věci, aniž by musel skrývat vše, co je kouzelnické. Očekával, že bude mít vlastní pokoj, kde se nebude cítit jako nezvaný host. Tak, jako všem jeho stejně starým spolužákům, už se mu společná ložnice zdála poněkud stísněná.

Druhý den ráno se s nimi Brumbál rozloučil. Harry si s ním na schodech potřásl rukou. Ředitel vypadal velmi sešle a Harry se na něj díval s úzkostí. „Vrátíme se za tři týdny, pane. Říkal profesor Snape.“

Brumbál se usmál a zlehka Harryho pohladil. „Hezké prázdniny, Harry.“

Harry nechal kufry vznášet se za sebou a nesl Hedvičinu klec. Snape měl jen aktovku. „Potřebuješ pomoc, Pottere?“ zeptal se jízlivě.

„Ne, já jsem… Bude trvat nějakou dobu, než si zvyknu říkat vám Severusi,“ řekl.

„Vypadá to tak.“

Nastoupili do odpoledního vlaku a našli si volné kupé. Harry vtáhl kufry dovnitř a posadil se k oknu, naproti Snapeovi. Chvíli uvažoval, že uloží kufry na polici, ale nakonec si řekl, že když je nechá na podlaze, odradí to každého, kdo by si k nim chtěl přisednout.

Vlak zahoukal a rozjel se. Prasinky zmizely za zatáčkou a za stromy. Harry sledoval krajinu za oknem, dokud se neobjevil vozík s občerstvením. „Chcete něco?“ zeptal se Snapea.

„Čaj by byl dobrý, jestli je horký.“

„Dva kotlíkové koláčky, čokoládovou žabku a čaj,“ objednal Harry u čarodějky s vozíkem.

„Oj!“ zvolala, když ho poznala. Harry si dal prst před ústa a ona zmlkla a spiklenecky na něj zamrkala. „Bude to osm srpců a svršek, drahoušku.“ Harry zalovil v kapse a podal jí mince. Vzal koláče do jedné ruky a do druhé konvici s čajem. Čarodějka ho poplácala po tváři. Harry jí věnoval falešný úsměv a s úlevou za sebou zavřel dveře kupé.

„Oj je dobrák,“ komentoval to, když předával Snapeovi čajník.

„Tvoje osoba je v současné době tou nejzajímavější,“ řekl Snape. Odšrouboval kovový uzávěr a nalil si čaj.

„Co to znamená?“ zeptal se Harry a rozbalil si koláč.

„Čekáš, že s tebou budu zacházet takhle?“ zeptal se Snape sarkasticky. „Poplácávat tě po tvářích?“

„Ne,“ řekl Harry prudce. „Dělala, jako by mi bylo třináct nebo tak nějak.“

Snape se napil čaje a uvažoval: „Možná za to může tvoje malá postava.“

Harry se zamračil a sedl si na své místo. Za oknem se objevila vesnice. Na zelených polích zářily bílé tečky pasoucích se ovcí. Když snědl koláčky, rozbalil Harry čokoládovou žabku a nechal ji poskakovat na stolku pod oknem. Pokusila se doskočit k otevřenému oknu, ale Harry ji chytil včas. Ztuhla mu v ruce. Ukousl jí nohu a podíval se na přiloženou kartu. Byl na ní Brumbál. Postavička pokývala hlavou a zmizela. Se staženým hrdlem Harry odložil kartu a obal vyhodil do koše. Snape zvedl kartu a prohlédl si ji.

Harry si položil nohy na sedadlo, založil si ruce na hrudi a zeptal se: „Jak dlouho?“

„Čtyřicet pět minut.“

Harry si opřel hlavu o opěradlo a zavřel oči. Pohyb vlaku ho ukolébával. Usnul. Zdálo se to jako chvilka, když Snape řekl: „Jsme tady.“

Harry se posadil a promnul si ztuhlý krk. Na dřevěné desce připevněné na nádražní budově byl nápis  Shrewsthorpe. Snape už nesl jeden kufr ven z vlaku. Harry vzal klec a druhý kufr a následoval ho.

Na nástupišti se Harry rozhlédl. Ve slunečním světle vypadala vesnice hezky. Snape řekl, že je to z poloviny kouzelnická obec. Harry přemýšlel, jestli mudlové vidí nádraží také takové jako kouzelníci, staré a omšelé. Viděl, že Snape použil na kufr levitační kouzlo a tak se rozhodl, že to udělá také.

Šli dolů po cestě. Domy poblíž nádraží byly postaveny z bílých kamenů a vypadaly nově. Snape otevřel branku v nízké kamenné zdi a vstoupil do zahrady u staršího domu uprostřed ulice. Harry levitoval kufr brankou, vypadalo to, že jsou na místě. Dům měl drsnou omítku, která vypadala zašle, strmé střeše vévodily úzké komíny, zahrada byla trochu zanedbaná. V tomto historickém ovzduší na něj čekal nový život. Bylo to na míle vzdálené tomu, jak to vypadalo v Kvikálkově.

Snape nevypadal, že by ho zajímal jeho názor. Otevřel těžké, dřevěné dveře a vedl ho dlouhou úzkou chodbou do haly, která vypadala mnohem větší, než celý dům zvenku. Místnost byla otevřena do poschodí, galerii lemovalo tmavé dřevěné zábradlí. Harry se rozhlédl a otevřenými dveřmi pod galerií zahlédl něco, co vypadalo jako knihovna, ale oni zamířili do poschodí. Na konci galerie Snape otevřel dveře a vešel do místnosti. Dřevěná podlaha byla vystřídána kamennou.

„Tvůj pokoj,“ řekl Snape  a položil kufr na kamennou podlahu ložnice.

Harry se rozhlédl, stěny byly bílé a vystupovaly z nich tmavě natřené trámy. A velký krb zabíral dobře třetinu stěny po pravé straně. Okno bylo malé. Harry z něj viděl na zahradu a na cestu, kterou přišli. Kolem projely dvě děti na kolech. Otočil se do místnosti a rukou přejel po vyřezávaném sloupku postele. Tohle všechno teď bylo jeho.

„Je to nádherné, pane,“ řekl nadšeně. Dursleyovi mu to nepřipomínalo ani trochu.

Stáli tam a dlouho na sebe mlčky hleděli, než Snape ticho přerušil: „Za hodinu tě očekávám u večeře.“

Harry přikývl a přešel ke skříni. Odlevitoval k ní kufry a Snape ho nechal, aby si vybalil.

Věšel své oblečení do šatníku. Nebylo toho mnoho. Prázdný kufr odlevitoval ke vzdálenější zdi pod okno. Místnost, dokonce i teď, v létě, byla chladná. Harry si oblékl svetr a otevřel druhý kufr. Noční stolek měl malé zásuvky a poličky pod nimi. Umístil tam věci, které chtěl mít při ruce. Vyndal své knihy o famfrpálu, ale pak si to rozmyslel a nahradil je učebnicemi na příští rok.

Našel jeden z přehozů, který dostal k narozeninám. S nadšením jej rozložil na posteli. Byl žlutý a červený s vyšitými malými lvíčky. Nebyl to tak docela nebelvírský symbol, ale měl k tomu blízko. Prohrábl kufr a našel album s fotografiemi. Opatrně ho zdvihl, aby ho umístil na noční stolek. Ale místo aby ho položil, otevřel ho. Věděl, že je to chyba, ale nezastavilo ho to. Fotografie jeho rodičů, ze které se na něj smáli a mávali mu, způsobila, že se cítil rozpolcenější víc, než kdy předtím. Zabouchl album a odložil ho.

Ozvalo se zaklepání. Harry vyskočil a podíval se na dveře. „Večeře?“ zeptal se.

Zamrazilo ho, když následoval Snapea ven z místnosti a dolů po schodech; cítil se, jako by byl probuzen ze sna a zjistil, že žil život někoho jiného. Připomnělo mu to den, kdy poprvé dorazil do Příčné ulice s Hagridem a zjistil, že ho všichni znají a vědí o něm víc, než věděl on sám.

Snape ho odvedl do jídelny a netrpělivě se usadil u jídelního stolu. Vlasy mu při tom zakryly tvář. Harry si sedl naproti němu a přitáhl si židli blíže ke stolu. Okamžitě přiběhl domácí skřítek s podnosem, na kterém byly mísy s jídlem. Když se jeho velké oči zastavily na Harrym, zaváhal.

„Tidgy,“ řekl Snape, „to je pan Harry a budeš ho poslouchat stejně, jako mě.“

„P-pan Harry?“ Tidgy se vzpamatoval a rozmístil nádobí po stole, pak se hluboce poklonil a zeptal se. „Přejete si ještě něco, pane?“

Harry neviděl žádnou dýňovou šťávu, ale neodvážil se o ni požádat. Jen zavrtěl hlavou. Snape se na něj zadíval. „Přines panu Harrymu dýňovou šťávu.“

Skřítek se uklonil a odběhl.

„Vy jste se mi díval do hlavy?“ obvinil ho Harry.

Snape se zasmál. „Na to nepotřebuji nitrozpyt. Viděl jsem, že piješ dýňovou šťávu každý den, posledních šest let.“

„Ach,“ řekl Harry a uvědomil si, že by se měl uvolnit. „Omlouvám se,“ dodal tiše.

Snape si nandal brambory a hrášek. „Nemáš hlad?“

Harry si prohlédl jídlo na mísách. Nabodl kus pečeného kuřete. „Voní to dobře.“ Když měl talíř plný, začal jíst. Nebylo to úplně takové, jako v Bradavicích, ale bylo to chutné a bylo toho hodně. Tidgy se vrátil a postavil před něj sklenici. „Díky,“ řek Harry automaticky.

Snapeův příbor klepl o talíř trochu hlasitěji. „Pottere,“ napomenul ho nedůvěřivě, „není nutné…“

„Potter?“ vypískl Tidgy vystrašeně. „Pán je Harry Potter, pane?“ skřítek couvl, když si uvědomil, že se zachoval nevhodně.

Snape vrhl na skřítka znechucený pohled a Harry se usmál. S temným pohledem Snape řekl: „Můžeš jít, Tidgy.“ Tidgy odběhl z místnosti a Snape řekl Harrymu tichým hlasem: „Nemusíš děkovat domácímu skřítkovi za to, že splnil své povinnosti. Ve skutečnosti bys mu neměl děkovat vůbec.“

„Hm,“ odpověděl Harry nepřesvědčeně.

 *****

Unavený cestou a podivným uspořádáním domu Harry rezignoval na další vybalování a rozhodl se jít spát. Převlékl se do pyžama. Kamenná podlaha byla studená. Po špičkách došel ke skříni a vytáhl pletené pantofle, které pro všechny vyrobila Hermiona k posledním Vánocům. Byli zlaté a rudé s koženou podrážkou. Plést už uměla opravdu dobře, dokonce i Ron to uznal. Vlezl do postele a pantofle si urovnal, aby do nich ráno jen vklouzl.

Neobvyklost tohoto nového místa ho zneklidňovala. Mračil se když přemýšlel, jestli bude mít noční můry. Povzdechl si a zhasl lampičku, místnost se ponořila do tmy. Zavrtal se do měkké přikrývky a zavřel oči.

Snape se zastavil před chlapcovou ložnicí, ale nic zevnitř nezaslechl. Otevřel dveře a světlo z obýváku se odrazilo od páru rudozlatých pantoflů. Na posteli ležel podobný přehoz. Snape chvíli uvažoval, co ho přimělo, aby adoptoval Nebelvíra. Byli arogantní a domýšliví, pomyslel si temně.

Vešel tiše do ložnice. Harry klidně spal, tváří otočenou ke dveřím. Tvrdé myšlenky najednou zmizely, když Snape zadoufal, že by změna prostředí mohla zarazit chlapcovy noční můry. Byli daleko od místa, kde se mu Voldemort tak často pokoušel ublížit.

 *****

Harryho vzbudily první sluneční paprsky, které osvětlily místnost. Byl ztuhlý dlouhým spánkem a tak se rozhodl vstát. Vklouzl do pantoflů a oblékl si župan. Snapeovy dveře byly zavřené, opatrně a tiše se kolem nich proplížil.

Zívaje sešel do přízemí. Vedle jídelny byla knihovna. Našel si knihu o světlých kouzlech a usadil se do pohovky. Přečetl sotva tři stránky, když se objevil Tidgy s čajovým podnosem, který umístil na stolek poblíž Harryho. Když se skřítek uklonil, Harry řekl: „Díky.“

„Pán je velký kouzelník,“ řekl Tidgy chvějícím se hlasem. „Děkuje ubohému domácímu skřítkovi.“ Chvíli mlčel, a pak zašeptal: „Nechci, abyste měl potíže s pánem, pane Harry. Ne kvůli mně.“

„Nedělej si starosti,“ uklidňoval ho Harry. Vybral si z podnosu čokoládovou sušenku, Tidgy ho pozorně sledoval, aby zjistil, co má rád. Potom se Tidgy znovu uklonil a odešel.

O chvíli později se ode dveří ozval hlas. „Vstával jsi brzy.“ Snape vešel, nalil si do šálku čaj a vypil ho jedním douškem.

„Šel jsem brzy spát,“ pokrčil Harry rameny.

„Spal jsi dobře?“ zeptal se Snape. Šel už ke dveřím, ale zastavil se, aby se zeptal.

„Ano.“

„Žádné temné stíny?“

Harry se zamyslel. „Ne. Nevzpomínám si,“ odpověděl překvapeně.

„Dobře,“ řekl Snape. „Kdyby ano, dej mi vědět.“

„Hned?“ zeptal se Harry a myslel to jako vtip.

„Jestli se ti to bude zdát vhodné, tak ano. Když se budeš cítit nejistý, tak zcela určitě. Chci, aby ses tady cítil v bezpečí, to je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat.“

Harryho to ujištění skoro zabolelo. „Ano, pane.“

„Řeknu Tidgymu o snídani,“ prohlásil Snape a odešel.

Harry za ním přešel do jídelny, Snape si ho pozorně prohlédl. „Pěkná nebelvírská uniforma,“ komentoval Snape jeho červený župan se zlatou korunkou na kapsičce a rudozlaté pantofle od Hermiony.

Harry se zarazil. Na to opravdu nepomyslel. Byly to prostě jeho věci. „Vadí vám to?“ zeptal se překvapeně.

Snape se nezlobil. „Obecně mi Nebelvír vadí, ano.“

„Mohu si koupit něco jiného,“ pokrčil Harry rameny, „Tohle je jediné, co mám.“

Vzal si topinku a namazal ji máslem. Snape nic neřekl. Harry se cítil nepohodlně a tak dodal: „Možná byste se cítil lépe, kdybyste věděl, že původně mě chtěl Moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu.“ Harry to řekl zrovna, když si Snape nesl k ústům šálek s čajem. Ztuhl uprostřed pohybu nad Harryho nečekaným odhalením.

„Jak jsi ho přesvědčil?“ zeptal se zvědavě Snape.

Harry si myslel, že to vysvětlil dostatečně, ale možná že ne v této společnosti. „Potkal jsem se s Malfoyem  a nijak se mi nelíbil. Ve vlaku jsem se skamarádil s Ronem. Tak jsem přemluvil klobouk, aby mě dal tam, kam chci.“

„To nemohlo být nic snadného.“

Harry si na topinku přidal marmeládu a vyprávěl: „Jo, přesvědčoval mě, jak bych uspěl, kdybych byl ve Zmijozelu.“ Harry se otřásl a přelomil topinku.

Snape si opřel v židli, zkřížil ruce na prsou a dlouze se na Harryho zadíval. „Musím přiznat, Pottere, že mě to uklidnilo.“ Chvíli uvažoval a dodal: „Zajímalo by mě, co myslel tím, uspěl.“

Harry položil topinku a utřel si prsty. Nalil si čaj a pomalu se napil. „Před závěrečnou bitvou, když moje sny byly… cizí…“ Harry se ošil, když si vzpomněl na ty hrozné noci. Snape ho pozoroval. „Zdálo se mi něco jako…, že se mě Voldemort snaží podplatit, abych se k němu přidal… Kdo ví?“ Harry pokrčil rameny. „Občas jsem si myslel, že tohle mi pomohlo se ubránit.“

„Jak tě chtěl podplatit?“ zeptal se Snape a začal znovu jíst.

Harry zavrtěl hlavou. „Nechci o tom mluvit,“ řekl. Srdcervoucí vzpomínka na matčin křik ho dokázala zmrazit stejně, jako to uměli mozkomorové.

Snape nenaléhal.

Po snídani se Harry vrátil do své ložnice. Těšilo ho, že některé věci může ponechat zde, až se bude na podzim vracet do školy.

Ve svém starém kufru našel několik kousků oblečení, které už mu bylo malé a tak je nechal zmizet. Na dně leželo několik zapomenutých drobností, jako třeba lotroskop. Kdyby to nebyl dárek, pravděpodobně by ho vyhodil. Učebnice z prvního a druhého ročníku zastrčil dozadu, na nejhořejší polici skříně. Nedostali žádné úkoly na prázdniny, takže je Harry nijak nerovnal. Všechny tam zastrčil se zvláštním uspokojením. Měl pocit, jako by se jednalo o památku.

Vyhodil několik dalších věcí a vyndal několik starých Hermioniných čepiček, odhalil tak malé stříbrné zrcátko ukrývající se v rohu. Zíral na jeho prasklé sklo a bolest se mu rozlévala hrudí. Natáhl se a vzal ho do ruky. Stříbro bylo více zašlé tam, kde bylo sklo rozbité. Bezmyšlenkovitě přejel prstem po prasklině, sklo bylo ostré, rozřízlo mu kůži.

Ostrá bolest v prstu zvýšila bolest v jeho srdci. Nedokázal potlačit vztek a kopal do kufru tak silně, až ho rozbolela noha.

„Merline, Pottere,“ povzdechl si Snape ode dveří.

Harry se zarazil a přitiskl k sobě zrcátko.

Snape pokračoval: „Nevím, jestli ti mám vynadat, nebo se jen zeptat, co se stalo.“

Harry se trochu uklidnil a sedl si na postel zády ke dveřím a ke Snapeovi.

„Už jsi skončil?“ zeptal se Snape.

„Ano,“ odpověděl Harry kousavě. Snape mu chtěl za ten tón vynadat, ale ovládl se.

Po chvíli ticha k němu Snape přistoupil a zeptal se: „Mohu se zeptat, co je špatně?“

Harry sevřel zrcadlo v dlani a schoval ho. „Nechci o tom mluvit,“ řekl tiše a nutil se, aby byl jeho hlas klidný.

Snape se podíval do kufru. „Neotevřel jsi to?“ zeptal se opatrně.

Harry ztuhl. Nedokázal Snapeovi odpovědět, přemýšlel, o čem to mluví. Sledoval svého opatrovníka, jak z kufru vytáhl malý balíček, který mu věnoval k narozeninám. Harry na něj úplně zapomněl. Musel mu vypadnout z kapsy, když ukládal hábit do kufru. Harry si ohromeně převzal balíček, který mu Snape podával.

Schoval zrcátko v klíně, rozbalil papír a otevřel krabičku. Uvnitř byly zlaté kapesní hodinky s krytem zdobeným reliéfem podobným zlatonce. Stříbrem vykládaná křídla se rozevírala do krajů.

„Je to krásné,“ řekl Harry užasle. Kryt se s cvaknutím otevřel, když zmáčkl knoflíček na okraji. Ciferník byl bílý se zlatými číslicemi.

„Devět padesát dva, myslím,“ řekl Snape.

Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že by měl hodinky nařídit. Vytáhl stopku, nařídil čas a znovu ji zastrčil, aby se hodinky rozeběhly. Pak je zavřel a znovu obdivoval reliéf na víčku. „Děkuji,“ řekl a najednou se cítil na měkko. Divil se, že vůbec dokázal něco říct.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se Snape nakonec.

Harry se na něj konečně podíval, do jeho upřených tmavých očí. „Ne,“ odpověděl s pocitem nádherného klidu, i když srdce ho ještě pořád bolelo. „Myslím, že už jsem skončil.“

Poslední komentáře
14.06.2009 15:17:51: Tohle je jedna z prvních povídek, kde Severus adoptuje Harryho a není to přeslazené, ani přemrštěně ...
12.06.2009 22:32:26: Díky za další nádhernou kapitolku. Nejvíc mě dostaly Harryho odpovědi u soudu a pak ta závěrečná vět...
12.06.2009 11:22:47: Děkuji za kapitolku. Už se těším na jejich sžívání se.
12.06.2009 03:23:36: diky moc. Tvuj preklad se moc pekne cte a navic si vybiras same skvele povidky. Dakuji