Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

16. kapitola

Tady je vždycky klid

 

Několik následujících dní v domě v Shrewsthorpe uběhlo docela klidně. Harry měl konečně všechny věci ve svém pokoji uspořádané. Hedvika si na nový domov rychle zvykla a ráda létala po okolí. A když se ráno vzbudil, už se nedivil, kde je.

„Už ses tu zabydlel?“ zeptal se ho Snape jednoho rána při snídani.

„Ano, pane,“ odpověděl Harry. Nikdy spolu moc nemluvili, jen mlčky seděli, ale nebylo to nepříjemné. „Mohli bychom si někdy povídat?“ zeptal se Harry.

Snape se na chvíli zamyslel. „Pokud si to přeješ, tak prostě začni.“

Harry roztíral máslo po krajíci chleba déle, než bylo nutné. „Jen jsem si myslel, že i vám to ticho vadí.“

„To opravdu ne,“ odpověděl Snape. „Ne po deseti měsících v Bradavicích.“ Podal Harrymu marmeládu. „Ale nemysli si, že si nemůžeme popovídat.“

„Je tady úžasný klid,“ řekl Harry. Žmoulal chléb a pokoušel se přijít na něco, o čem by mohli mluvit. V té chvíli přilétla Hedvika, upustila dopis a znovu vylétla ven. „Myslím, že se jí tady líbí. Je hodně venku.“

„Otevřená pole a sklady s obilím pro ni představují lepší loviště, než husté lesy kolem Prasinek,“ poznamenal Snape. 

„Tak proto nechce nic ze stolu.“ Harry se natáhl pro dopis; byl to každoroční úřední dopis z Bradavic. Očima přeběhl obvyklý uvítací odstavec a prohlédl si seznam učebnic. „Nepředpokládám, že bych mohl jít do Příčné ulice?“

„Nikdo tě nesmí vidět, Harry. Ani Letaxová síť pro tebe není bezpečná – proto jsme jeli vlakem.“ Harry si povzdechl a schoval dopis do kapsy. Snape ho chvíli pozoroval. „Musíš být trpělivý. Ministerstvo se usilovně snaží je pochytat.“

Harry přikývl, ale snídaně mu už nechutnala.

Později odpoledne měl Harry přichystaný dopis pro Hermionu, ale neměl sovu. Stál u okna, pozoroval šedou oblohu a vlhký chodník za plotem. Přes den kolem jezdilo hodně aut a motorek, a také tudy chodilo hodně lidí. Harryho zaujal jasně žlutý plášť do deště, který procházel po druhé straně ulice. Osoba pod ním odhodila kapuci a po ramenou se jí rozprostřely tmavě hnědé vlasy.

Byla to dívka asi v jeho věku, měla drzý nos a tmavé oči. Harry ji sledoval celou cestu ulicí. Když došla k jejich brance, vzhlédla k domu a pravděpodobně ho zahlédla u okna, protože se jí v očích objevilo zděšení. Sklopila hlavu a skoro se rozeběhla. Harry odstoupil od okna. Věděl, jaké to je, když člověka někdo sleduje a nechtěl, aby se někdo kvůli němu cítil špatně.

 *****

Harrymu už jeho nový život připadal přirozený, i když ho někdy zaskočilo, když si to uvědomil. Obvykle se to stávalo, když se ráno rozhlédl po ložnici, tak jako dnes. Hedvika byla načepýřená a spala s hlavou pod křídlem, pravděpodobně si myslela, že je brzy na vstávání. Bylo brzy, ale Harry se cítil odpočinutý; o tmavých stínech se mu nezdálo od té doby, co sem dorazili. To ho utvrdilo v myšlence, že to byl následek jeho spojení s mozkomory a ne skutečná vize. Byl rád, že se nočních můr zbavil a nezajímalo ho proč. Oblékl si župan a zamířil dolů.

Snídali vždycky v malé jídelně, ne v rozlehlém prostoru obývacího pokoje. Zatímco si Snape četl Denního věštce, Harry si prohlížel místnost, pokoušel se s ní důvěrněji seznámit, na krbové římse stály neobvyklé předměty - štíhlá, stříbrná váza s podivnou rytinou a malá černá dřevěná krabička se třemi zásuvkami. Na protější stěně visel obraz větrného mlýna, který se pomalu otáčel v temné krajině.

Sotva si Harry zase sedl na své místo, přiběhl Tidgy, aby odnesl jeho talíř. Když odcházel, uklonil se Snapeovi. Harry si přál, aby to nedělal. Ani po týdnu si na to nezvykl a připadalo mu, že si na to nezvykne nikdy. Přál si jít ven a prohlédnout si okolí, zvláště proto, že bylo slunečné ráno. Složil si hlavu do dlaní a zíral na otáčející se větrný mlýn.

Snapeův hlas přerušil jeho melancholické zamyšlení. „Je všechno v pořádku?“

Harry se narovnal a stiskl si ruce. „Jo. Jen, uh, trochu se nudím. Kdybych použil zastírací kouzlo, mohl bych se chvíli proletět na koštěti?“

„Raději ne. Tohle kouzlo nepřelstí ty, kteří se tě pokoušejí najít.“ Mluvil přísně, ale Harry to necítil jako výtku, ale jako něco jiného, jako – ochranu. Vzdal se svého přání o létání ve větru. Nad představou dlouhého dne, který měl před sebou, si pravděpodobně povzdechl nahlas, protože Snape řekl: „Možná bych ti mohl ukázat nějaká kouzla.“

Harry se rozzářil. „To bych chtěl.“

„Odsuň v hale nábytek, abychom měli dost místa.“

Harry netrpělivě vyskočil. Nábytku tam moc nebylo, jen velká rohová sedací souprava, vysoká černá lampa, malý stolek a čtvercový kobereček pod ním. Harry to vše odsunul stranou. Výsledkem byl otevřený prostor, ideální pro souboje. Harry si to prohlížel, když Snape vstoupil.

„Není to dost velké,“ řekl Snape pobaveně.

Harry zjistil, že se usmívá. „Jaká kouzla to budou?“

Snape se postavil do středu místnosti. „Jaká se chceš naučit?“

Harry si pomyslel, že všechna. „No víte, něco, co jsem vždycky chtěl vědět – proč nemůže kouzelník levitovat sám sebe. Bylo by to užitečné. Profesor Kratiknot říkal, že nemůžeme kouzlit sami na sebe, ale když zakouzlím své boty a budu je mít obuté, proč by to nešlo?“

Snape překřížil paže a díval se pobaveně na Harryho, který si prohlížel své boty. „To není jen o tom, že by kouzlo nefungovalo. Je to mnohem komplikovanější.“

Harry tak docela neposlouchal. „Když levituji nějaký předmět a ještě sebe; kouzlo mi přestane fungovat. Ale třeba Hermiona by mě mohla nadnést a já bych pak kouzlo použil jen na předmět.“

Snape švihl hůlkou a přilevitoval malou stoličku z kuchyně, postavil ji před Harryho. „Levitace je gravitační kouzlo. Je hluboce propojené s přitažlivostí. Kouzelník musí stát pevně na zemi, aby ho úspěšně vyvolal. Kdybys třeba vznášel tuhle stoličku…“ Harry to udělal, zvedl ji kousek nad podlahu. Snape pokračoval: „Jakmile na ní položíš nohu, porušíš rovnováhu. Nemůžeš tlačit proti gravitaci a zároveň levitovat. Chápeš to?“

Harry položil nohu na vznášející se stoličku, ale ta se naklonila na stranu, protože nebyl schopen udržovat kouzlo a zároveň se pohybovat. Když se odhodlal zvednout i druhou nohu, stolička pod jeho váhou dopadla na zem. „Hm,“ zamumlal Harry.

„Pojď sem, ukážu ti to jinak,“ navrhl Snape. „Levitační kouzlo jsi zjevně zvládl. A vzhledem k tomu, že ses to učil šest let… řekl bych, že by to tak mělo být.“ O krok ustoupil. „Chtěl bych, abys zkusil levitační kouzlo znovu. Wingardium Leviosa!“

Snape namířil hůlkou na Harryho a ten se vznesl do vzduchu, nemohl se ničeho zachytit, všechno bylo mimo jeho dosah. Harry se rozhlédl, byl vysoký jako dospělý muž. Snape řekl: „Zkus to levitovat znovu.“

Harry vyřkl zaklínadlo a mávl hůlkou. Stolička se odmítala hnout, vyzkoušel to několikrát, dokonce ani necítil, jak jím kouzlo prochází. Když se jeho nohy dotkly podlahy, stolička náhle vyskočila do vzduchu. „Takže i když mě bude levitovat někdo jiný, kouzlo mi stejně nebude fungovat.“

„Přesně tak.“

Harry položil stoličku na podlahu s malým bouchnutím. „Chápu.“ Vrátil stoličku zpátky Tidgymu a zeptal se: „A kdybych letěl letadlem a chtěl bych něco levitovat v letadle?“

„Musím přiznat, že jsem nikdy v něčem takovém nebyl,“ připustil Snape a znělo to, jako by ho to těšilo.

„Oh. Já taky ne… Ale chtěl jsem vědět, jestli by třeba v tomhle případě kouzlo nefungovalo.“

Snape vypadal nejistě. „Nevím,“ odpověděl neochotně.

Harry nad tím mávl rukou. „To je v pořádku. Pochopil jsem, proč to nefunguje.“

 *****

Největší ticho bylo v noci. I když vedla kolem domu rušná silnice, po setmění tam projelo jen velmi málo aut. Harry slyšel v uších tepat vlastní krev a nemohl usnout.

Probudil ho nějaký rachot sotva několik hodin po tom, co usnul. Nebyl si jistý, proč se probudil, jen měl pocit, že něco slyšel. Srdce mu divoce bušilo, když naslouchal tomu tichu kolem. Harry zažil příliš mnoho útoků na svůj život, takže si nedovolil znovu usnout, dokonce ani v bezpečném domě. Popadl hůlku, sklouzl z postele a přistoupil ke dveřím. Opatrně je pootevřel a s napjatýma ušima poslouchal. Hodiny v knihovně nahlas tikaly.

Když se budeš cítit nejistý, tak zcela určitě, znělo Harrymu v mysli, když uvažoval, že by se měl vrátit do postele. Tato vzpomínka přivolala zpátky bolest, kterou nechtěl. Aniž by si to uvědomil, došel galerií ke Snapeovu pokoji. Stál před dveřmi a naslouchal… Žádné zvuky. Napadlo ho, že možná něco dělá Tidgy. Ale nikdy předtím se to nestalo.

Opatrně zmáčkl kliku a potichu otevřel dveře, zevnitř stejně tiše zavřel. Přešel polovinu místnosti a jemně zašeptal. „Severusi?“

Deka na posteli se okamžitě pohnula. „Harry?“

„Něco jsem slyšel,“ řekl Harry tiše.

Snape odhodil přikrývku stranou a uchopil hůlku. „Zůstaň tady.“

Harry neposlechl, následoval ho ke dveřím. Snape otevřel a vyhlédl ven. Klepl hůlkou o zárubeň. Světlé modré jiskry se rozběhly dolů k podlaze a pak se rozšířily po zdi do haly. Když se dostaly až k chodbě vedoucí k venkovním dveřím, zčervenaly. Snape ustoupil ode dveří a zatlačil Harryho zpátky do místnosti. Oba tam dlouho stáli a poslouchali svůj dech.

„Kolik?“ zašeptal Harry velmi tiše.

„Několik.“ Zatlačil Harryho k posteli. „Zůstaň tady.“

„Ani náhodou. Nevědí, že jsem tady – zaměstnej je a já je překvapím.“ Harry sám na sebe zakouzlil ještěrčí kouzlo na své ruce, nohy a kolena a uhnul, když se ho Snape v černočerné tmě pokusil chytit. Dřív než se o to mohl pokusit znovu, vylezl Harry po zdi a přes strop ven z místnosti, řídil se podle tmavých trámů na stropě. Přikrčil se u zábradlí galerie na druhé straně. V otevřených dveřích Harry viděl Snapeovu vysokou postavu, přikrčila se. To byla dobrá strategie – cítil to.

Několik dalších okamžiků se nic nedělo. Harryho myšlenky pádily závratnou rychlostí. Kdyby měl útočit, měl by mít neviditelný plášť. Harry zašeptal: „Accio neviditelný plášť,“ zrovna, když zaslechl kroky. Ozvalo se vrčení a zvuky zápasu. Na schodech se objevil temný stín. Harry zašeptal poutací kletbu a neviditelné tělo se skácelo ze schodů a zůstalo tiše ležet. Jiná postava přeběhla přes místnost a sklonila se k té první. Harry po ní vypálil trhací prokletí.

To byla chyba, protože modrý paprsek kletby prozradil jeho posici. Vyskočil na nohy a hluboko překloněný se rozběhl na druhý konec galerie. Podlaha v místech, kde byl ještě před chvilkou, vybuchla a do zad ho uhodily kusy dřeva a horká tlaková vlna. Harry se zarazil uprostřed galerie, bylo příliš zřejmé, kam bude směřovat další kletba. Srdce se mu rozbušilo rychleji, když i druhý konec galerie vybuchl.

Snape něco vyhodil ze dveří své ložnice a jako odezva přišlo několik kleteb. Harry se zamračil, teď budou vědět, že jsou dva.

Kletba udeřila Snapea do ramene a odhodila ho ode dveří. „Severusi,“ vydechl Harry. Když se Snape ve dveřích opět neobjevil, Harry zpanikařil. Znovu zakouzlil své ruce, kolena a nohy a přes strop přelézal zpátky.

„Co to je?“ zeptal se hlas ze zdola. Harryho zasáhla kletba a zrušila jeho ještěrčí kouzlo. Harry spadl se stropu, ale zůstal viset ve vzduchu. Uviděl Snapea, jako na něj míří hůlkou, pravděpodobně použil nadnášecí kouzlo. Přímo pod ním stál smrtijed a mířil na něj hůlkou. Viděl jeho zuby lesknout se v matném světle přicházejícím z venku, jak se nadechoval k další kletbě.

Rychle přemýšlel, mávl hůlkou, aby zrušil nadnášecí kouzlo. Celkem měkce přistál na zavalitém muži, který se ho pokoušel proklít. Temný kouzelník zasyčel, popadl Harryho za vlasy a na tvrdé podlaze se začali prát. Harry byl proti muži lehký a tak se za chvíli ocitl vespod a smrtijed se napřahoval k ráně.

„Ale, ale, ale,“ ozval se od vstupu do místnosti důvěrně známý hlas. Harry pohlédl na Luciuse Malfoye, který k nim mířil dlouhým krokem. Muž, který Harryho držel - Harry předpokládal, že to je Mulciber – se stáhl a sadisticky se usmíval. „Představte si, že jsme vás našli, pane Pottere,“ řek Malfoy potěšeně. Harry viděl jen jeho světlé oči obklopené světlou aureolou vlasů. Zvedl hůlku a Harry spatřil zelené kolo kolem jeho nohou. Mulciber mu seděl na nohách, a on se k němu nemohl postavit čelem. Slova se formovala Malfoyovi v ústech. Harry vykřikl, uchopil Mulcibera a zoufale ho strhl na podlahu. Zelená barva zářila všude kolem Harryho, jehličky bolesti mu projížděly rukama, kterýma svíral mužova měkká nadloktí.

Harry slyšel, jak Snape křičí: „Expelliarmus!“ a Malfoy zaklel. „Harry?“ zeptal se Snape. Se zavrčením ze sebe Harry svalil Mulcibera. Ruce ho bolely.

„Merline, nesnáším tuhle kletbu,“ zamumlal Harry. Slyšel, jak Snape úlevou vydechl. Harry hmatal po podlaze, hledal hůlku. Když ji našel, přistoupil ke Snapeovi. „Máme všechny?“

„Ano,“ Snape svázal Malfoye řetězovým kouzlem a posadil ho ke zdi. „Můžeš ho pohlídat, než přivolám pomoc?“ zeptal se Harryho. Mávl hůlkou a rozsvítil světla.

„Jasně,“ odpověděl Harry a namířil hůlku na světlovlasého muže. Snape odešel.

Malfoy se hlavou opřel o zeď a unaveně se zeptal: „Co tady děláš, Pottere? Mysleli jsme si, že si užijeme trochu legrace, když potrestáme našeho zrádce… Nečekali jsme, že tě najdeme. Opravdu jsme to nečekali. Ve skutečnosti jsme tě ani najít nemohli.“

„Drž hubu, Malfoyi,“ řekl Harry jen proto, aby slyšel, jak to zní.

Posměšným hlasem Malfoy prohlásil: „Neočekával bych, že se staneš něčí hračkou.“

„O čem to mluvíš?“

Malfoy se pochechtával. „Samozřejmě, samozřejmě,“ řekl blahosklonným hlasem. „Jsi pravděpodobně pod lektvarem zapomnění. Patetické, ale otevírá to některé… zajímavé možnosti.“

„Drž hubu,“ řekl Harry hlasitěji.

Snape se vrátil z knihovny. „Bystrozoři tu budou za okamžik.“ Namířil hůlkou na Malfoye. „Zkontroluj toho pod schody.“

„Kterého?“

„Toho, co není mrtvý.“

Harry se ušklíbl a přistoupil k postavám ležícím pod schody. Ten, který byl zamotaný v neviditelném plášti, měl hlavu natočenou v podivném úhlu. Druhý měl zlomený nos a také byl svázaný. „Nevypadá to, že by se někam chystal.“

„Najdi jejich hůlky, jestli můžeš.“

Harry našel jednu v patře. Druhá mohla být zamotaná v neviditelném plášti u mrtvého muže. Když ji hledal, slyšel, jak Malfoy popichuje Snapea. „Byla to odměna za zradu našeho Pána?“

„Ty jsi nepřidal umlčovací kouzlo na jeho pusu?“ zeptal se Snape přes místnost.

„Ty hlouposti mi připadaly zábavné,“ odpověděl Harry a nadzvedl hábit, který věznil mužovu ruku pod jeho stehnem. Zjistil, že tam hůlka skutečně je, kousl se do rtu a vytáhl ji ven. Obě přinesl Snapeovi.

Snape je vzal do ruky. „Nemám jinou možnost. Na rozdíl od tebe, Pottere,“ řekl hrubě. Harry od něj takový tón neslyšel už dlouho a vyděsilo ho to.

Venkovní dveře se otevřely a Tonksová, Pastorek a nějaký další kouzelník vešli dovnitř, hůlky v pohotovosti. Sklonili je, když přehlédli situaci.

„Luciusi Malfoyi,“ řekl Pastorek, „jsem rád, že tě vidím.“

Malfoy něco zabručel.

„Jeden je mrtvý… Myslím, že Rookwood,“ řekla Tonksová, která se skláněla nad částečně neviditelným smrtijedem pod schody.

Poslední bystrozor ukázal na spoutaného kouzelníka. „Odvedu ho a vrátím se.“

Tonksová se narovnala. „Kde je Pettigrew,“ zeptala se Malfoye.

Blonďatý muž se zasmál poněkud hystericky. „Nebudu odpovídat na otázky někomu, jako jsi ty. Takovým krvezrádcům.“ Podíval se na ně na všechny. „Jste urážkou kouzelníků – hnusíte se mi.“

Harry si k muži přidřepl. „Mrzí mě, že jsi zmeškal tu show, Malfoyi. Tu ve vstupní hale v Bradavicích. Dvaadvacet smrtijedů a devatenáct studentů mezi třinácti a sedmnácti lety… hádej, kdo vyhrál?“

Malfoyovy oči byly zuřivé. „Měj si svou škodolibou radost, dokud můžeš, Pottere.“

„Budu, díky. Mám, co jsem chtěl, Voldemort je mrtvý.“ Harry se zamyslel. „To jméno nemá žádnou sílu. Vold-e-mort. Nezní to tak drsně jako kdysi. Smutné, ne?“ zeptal se posměšně.

Snape přikročil a položil Harrymu ruku na rameno. Harry se na něj podíval a Snape lehce zavrtěl hlavou. Harry si povzdechl, narovnal se a poodstoupil. Bystrozor, kterého Harry neznal, se vrátil a Pastorek odvedl Malfoye. Pak odnesli i mrtvé muže. Nakonec tam zbyli jen oni dva a bystrozoři.

„Takže, celou dobu nadával Pettigrewovi. Možná už tu není, ale zůstaneme do rána a budeme to tu hlídat a ráno tu umístíme nějaká ochranná kouzla,“ řekl Pastorek. Snape je všechny zavedl do obývacího pokoje. Tidgy přinesl čaj, třásl se tak, až hrnečky cinkaly. Harry od něj vzal podnos dřív, než by se mohla stát nějaká nehoda a postavil ho na stolek, ignoroval Snapeův temný pohled.

„Máš průšvih, Pottere,“ řekl Snape.

„Ano, pane,“ odpověděl Harry a naléval čaj.

„Musím ti uložit přiměřeně tvrdý trest.“

„Ano, pane,“ opakoval Harry.

Bystrozoři těkali očima z jednoho na druhého. „Jsem překvapená, že jsem tě našla tady, Harry,“ řekla Tonksová.

„Já tady bydlím,“ odpověděl Harry a podával jí šálek čaje s talířkem.

„Opravdu?“ zeptala se zmateně. Podívala se na Snapea, aby jí to potvrdil a uviděla jen jeho pozdvihnuté obočí.

„Není to obecně známé,“ řekl Harry, „ale Severus mě adoptoval.“

Tonksová upustila šálek i talířek. Hluk rozbíjeného porcelánu se ostře zařízl do Harryho uší. Bystrozorka hůlkou uklidila ten nepořádek. „Adoptoval?“ vydechla. „Děláš si legraci, že jo?“ Podívala se z jednoho na druhého. Harry se na ni upřeně díval. „Dobře, to bylo ode mě hloupé.“ Potřásla hlavou a nadechla se. „Páni.“

Harry se posadil a nalil si trochu čaje, přál si, aby to byla ohnivá whisky.

„Kdy se to stalo?“ zeptala se nuceně klidným hlasem.

„Druhého srpna,“ řekl Harry.

„No, tak tedy gratuluji, Harry,“ řekla a bezmyšlenkovitě si nalila jiný šálek čaje.

„Děkuji,“ odpověděl Harry a snažil se, aby to znělo stejně klidně.

Tonksová se přes okraj svého nového šálku nedůvěřivě zadívala na Snapea a zamrkala.

Pastorek se předklonil. „Mimochodem, tohle je Tristan Rogan,“ představil třetího bystrozora. „Zapomněl jsem ho představit.“

Potřásli si s Roganem rukou. „Děkuji, že jste nás zbavil Voldemorta, pane Pottere,“ řekl Rogan.

„Žádný problém,“ zavtipkoval Harry.

„Kdo teď koho zabil?“ zeptal se Pastorek.

„Já jsem svázal Luciuse a toho druhého. Další dva dostal Harry,“ prohlásil Snape.

„Ty dva, co byli mrtví, Harry?“ zeptala se Tonksová. Obrátila se k němu. „Začínáš být trochu drsný, ne? Neměl bys používat smrtící kletbu jako první možnost.“

„To ne,“ bránil se Harry. „Na toho na schodech jsem použil poutací kletbu a on se zamotal do neviditelného pláště a dost nešťastně spadl. Musel si zlomit vaz. Malfoy na mě zaútočil smrtící kletbou, ale já jsem se schoval za Mulcibera. Ruce mě ještě pořád brní,“ dodal poněkud otráveně a zadíval se na ně. Vypadaly normálně. „Chtěl jsem kletbu zablokovat, ale Mulciber mi seděl na nohách.“

„Cože,“ zeptal se Pastorek.

„Tu smrtící kletbu, když…“ Harry se zarazil, protože si všiml, že Snape zavrtěl hlavou. „Proč to nemám říkat?“

„Zeptej se Brumbála. Neřekl ministerstvu, co se stalo. Předpokládám, že měl své důvody.“

Harry vykulil oči. Rogan unaveně řekl: „Myslel jsem, že tohle už skončilo.“

„Já taky,“ řekl Harry. „Pokud ne, tak to stejně nechci vědět.“

„Znělo to, jako by ses dokázal bránit Avada Kedavře,“ řekl Pastorek.

„Ano,“ řekl Harry a vyzývavě se podíval na Snapea. Všichni se na něj podívali. „Dobře, jednou se mi to povedlo.“

„Kdy?“

„Před několika měsíci.“

„To bych chtěl vidět,“ prohlásil Pastorek.

„A to je ten problém,“ řekl Snape suše, s náznakem hněvu.

Harry přemýšlel, jestli se ho Brumbál pokoušel chránit před všelijakými experimenty. Pastorek přerušil jeho myšlenky. „Nepoužili bychom ji na něj.“

„Pak to nemůžete vyzkoušet,“ kontroval Snape.

„Ale mohl by nám o tom vyprávět,“ řekla Tonksová.

 *****

Diskuse pokračovala celou noc. Harry vysvětlil, jak blokoval smrtící kletbu, i když mu to Snape nedoporučil. Byl zklamaný, že nepřemýšleli nad popisem toho, co udělal. Mrzutě si pomyslel, že kdyby to přežil někdo jiný, zapůsobilo by to víc. O něm si mysleli, že je to normální.

Když slunce konečně osvětlilo místnost, Harry už nedokázal udržet oči otevřené. Ani čaj, který pil celou noc, už nepomáhal. I když chtěl sledovat, jak bystrozoři pracují na ochranných kouzlech, neviděl víc, než ta první tři. Nakonec poslechl Snapea, který mu neustále opakoval, že by měl jít spát.

Když ho Snape vzbudil, byli už bystrozoři pryč. Snape mu zatřásl ramenem, aby ho probral. „Vstávej, Pottere, už je pozdě.“

Harry na něj zamrkal. Spal neklidně. Ruce ho stále bolely. Několikrát sevřel a rozevřel dlaně, aby tu bolest zmírnil.

„Vstávej,“ řekl Snape a Harrymu to připomnělo tetu Petúnii a to, že má dostat nějaký trest. Posadil se, protřel si oči a našel brýle. „Bystrozoři mě ujistili, že Pettigrew nemůže vstoupit do domu, ani se k němu přiblížit,“ vysvětloval Snape.

Harryho žaludek si postěžoval, že je prázdný a překyselený čajem. „Nemáte něco na pálení žaludku?“ požádal Harry

„Samozřejmě,“ Snape odešel a za chvíli se vrátil, podal Harrymu doušek fialového, hustého lektvaru v pohárku. Žaludek se mu uklidnil hned, jak lektvar sklouzl dolů.

„Díky,“ řekl Harry a vrátil mu pohárek. „Už to zabralo.“ Odhodil pokrývku a pokoušel se dostat své tělo do pohybu.

„Za chvíli tě očekávám dole,“ řekl Snape a znovu odešel.

Harry si vzal čisté oblečení a sešel dolů do koupelny vedle kuchyně. Osvěžený a probuzený našel Snapea v obývacím pokoji, jak píše dopis.

„Sedni si, Pottere,“ řekl Snape a ukázal na židli stojící u malého mramorového stolku.

„Uh!“ vypadlo z Harryho. Na Snapeův tázavý pohled vysvětlil: „Vždycky mě oslovujete příjmením, když se zlobíte.“ Otočil židli a posadil se.  

„Já vím.“ Snape se sklonil ke svému dopisu. Harry se zavrtěl, ale čekal. Přemýšlel jestli, kdyby si postěžoval na své bolavé ruce, vyhnul by se tím trestu. Teď, když na to pomyslel, zjistil, že ho bolí i předloktí. Zavřel oči, když si vzpomněl na ty zelené blesky. Připomnělo mu to křik jeho matky, když se přiblížili mozkomorové. To bolelo víc, než ty zatracené ruce.

„Pottere?“

„Ano.“ Harry se na něj nepodíval; nechtěl riskovat, že zahlédne jeho myšlenky.

„Vypadáš, jako by ses potrestal sám,“ upozornil ho Snape.

„Ne úmyslně,“ řekl Harry po pravdě. „Jen jsem si vzpomněl na tu strašnou zelenou barvu.“

„To by mohla být forma vlastního potrestání,“ nadhodil Snape. Po chvíli dodal. „Neposlechl jsi mě v době, kdy tvoje bezpečnost a pravděpodobně i tvůj život byly v nebezpečí. To nemohu tolerovat.“

„Chtěl jste je vyřídit sám?“ zeptal se Harry.

„Byl jsem v dobré pozici, abych to mohl udělat. Dům se také dokáže bránit vetřelcům. To mi pomáhalo, ale jen do té doby, dokud ses nezamíchal mezi smrtijedy.“

„To mě nenapadlo.“

„Proč ses tak hloupě vracel zpátky?“ zeptal se Snape.

„Zasáhli vás,“ bránil se Harry.

„Ne vážně.“

„Ode mě to tak vypadalo.“

Snape překřížil ruce. „Altruista[1] nebo ne, bylo to hloupé. Ztratil jsi výhodu překvapení.“

„Přiznávám, že o tom jsem nepřemýšlel,“ řekl Harry pokorně. Zpanikařil tak, jako už dlouho ne.

„Musíš se naučit tenhle ochranářský komplex ovládat,“ řekl Snape. Harry se na něj zamračil. „Přiznávám, že nemohu přijít na žádný způsob, jak bych tě měl potrestat za neposlušnost. Obvyklé věci, jako jít spát bez večeře, zavřít tě do tvého pokoje, nebo ti zakázat stýkat se s kamarády, vypadají nepřiměřeně krutě vzhledem k tomu, jak se chovali tvoji příbuzní.

Také jsem přemýšlel o tom, že přeměním všechny tvé nebelvírské barvy na zmijozelské, ale po tom, jak jsi v noci mluvil s Malfoyem si myslím, že by to taky bylo jen symbolické.“ Povzdechl si a promnul si čelo. „Chci, abys mi slíbil, že už se něco takového nebude opakovat.“

„To nemohu udělat,“ řekl Harry.

„Ne?“ zeptal se Snape ostře.

„Copak vás můžu nechat čelit čtyřem smrtijedům samotného? Co kdyby se vám něco stalo? Stejně bych se s nimi musel vypořádat sám.“ Zadrhl se mu dech v hrdle. „Nemohu přijít o někoho dalšího,“ přiznal a zlomil se mu hlas. Oči měl náhle plné slz.

„Harry,“ řekl Snape. Vstal a obešel stůl. Po krátkém zaváhání stiskl Harrymu rameno. „Dobře, můžeš mi pomáhat, ale uděláš, co ti řeknu.“

Harry přikývl a mrkáním se snažil zahnat slzy z očí. Snape odešel, nechal mu čas na uklidnění.

 *****

Ten den mu přišly dopisy od kamarádů. Byly z hradu přesměrovány do jeho nového domova. Věděl, že by na ně měl odepsat hned, ale nenapadlo ho nic jiného, než události, které se staly v noci, ale opravdu si nemyslel, že by o tom měl někomu říkat. Místo toho se začetl do knihy o krocení divokých draků, kterou nalezl v knihovně, o tom by mohl napsat Hagridovi. Konečně byla večeře. Harry jedl pomalu, bez chuti.

Když Tidgy uklidil stůl, Snape řekl: „Doufám, že dnešní večer bude klidnější. Bylo dobré, že jsi mě vzbudil. Já jsem nic neslyšel. Neváhej mě vzbudit kdykoliv, kdyby tě něco vyrušilo.“

Harry přikývl a dopil dýňovou šťávu. Přál si, aby čas běžel rychleji, potřeboval si jít lehnout. Chtěl dělat něco smysluplného, aby mu utekl čas. „Víte, jakou učebnici bude používat Greerová?“

„To opravdu nevím. Ale mám několik různých učebnic pro sedmý ročník, kdyby ses chtěl podívat.“

Harry vstal. „To bych chtěl. Musím něco dělat.“

Snape mu řekl, kde v knihovně učebnice najde a Harry se s nimi uložil na pohovku, prostudoval si první kapitolu v každé z nich. Po dvou hodinách Harry zjistil, že je to dobrý způsob, jak studovat. Důležité poučky obsahovaly všechny knihy a to mu studium usnadnilo a urychlilo.

Najednou bylo deset hodin. Harry knihy uložil a popřál Snapeovi dobrou noc.

Po předešlé, probdělé noci, teď nedokázal tělo uvolnit, i když jeho mozek byl úplně vyčerpaný. Neměl už žádný lektvar, už ho vlastně dlouho nepotřeboval. Harry se otočil na druhou stranu a pokusil se uvolnit si krk.

Už potřetí se vzbudil z neklidného spánku. Tmavé stíny se k němu blížily dlouhou chodbou. Unavený z toho snu, Harry vklouzl do pantoflů, oblékl si župan a vydal se dolů galerií. Zastavil se u Snapeových dveří. Věděl, že se věci změnily. Nebylo to stejné, jako když mu šel říct, že něco zaslechl; teď potřeboval pomoc a měl o ni požádat dospělého člověka, kterému byl svěřen do péče. Na něco takového nebyl zvyklý a zneklidňovalo ho to.

Potřeba lektvaru přemohla jeho hrdost, zaklepal na dveře. Za chvíli byl pozván dovnitř. Vešel. V místnosti byla tma. Udělal pár kroků. „Omlouvám se, Severusi, ale nemohu spát.“

Slyšel, jak se Snape posadil. Rozsvítila se malá lampička. Snape si protřel oči. „Pojď sem,“ řekl. Harry přistoupil blíž. Snape vstal a přidržel se postele, aby udržel rovnováhu, takže si Harry uvědomil, že musí být také hodně unavený.

„Omlouvám se,“ opakoval Harry.

„To nic. Posaď se, něco ti dám.“

Harry si sedl na kraj postele, čekal déle, než na lektvar na uklidnění žaludku. Nakonec se Snape vrátil s kalíškem obvyklého lektvaru na spaní. „Překontroloval jsem ho kouzlem; je bezpečný,“ řekl Snape a sedl si vedle Harryho. Promnul si rukou čelo a odložil kalíšek, který mu Harry vrátil, na noční stolek.

„Předpokládám, že se vrátily tvé sny,“ řekl Snape.

Harry svěsil hlavu. „Ano. Myslím, že za to můžou oni.“

„Jak to?“

„Malfoy řekl, že nevěděli, kde jsem. Teď to vědí. Neměl jsem ty sny, když to nevěděli.“

„Zajímavá teorie,“ řekl Snape zamyšleně.

Harry zavrtěl hlavou. „To není teorie,“ řekl váhavě. „Znám ty stíny. Jste jedním z nich,“ dodal neochotně.

Snape na chvíli zavřel oči. „To je mi líto, Harry,“ zašeptal.

Harry zmateně vysvětloval: „Když mě budíte… ve snu je ten stín hodně blízko a když se probudím, jste tam ve skutečnosti.“ Harry se trochu pohupoval, když mluvil.

Snape mu položil ruku na záda a pomohl mu do postele. Ještě než ho položil, Harry spal. Snape se zadíval do jeho spící tváře a řekl: „Ani nevíš, jak je mi to líto.“ Odmlčel se. „Co s tebou mám dělat, Pottere?“ Vytáhl ruku a narovnal se. Zavrtěl hlavou, sám sebou zhnusený a vytáhl hůlku, aby chlapce odlevitoval do jeho postele.

Když Harryho uložil a přikryl ho, zíral na něj v teplém světle lampičky. Dal chlapci dvojitou dávku lektvaru a nečekal, že by se znovu probudil. Pro všechny případy nechal lampičku svítit.

 *****

Harry široce zazíval a promnul si tváře, když druhý den ráno vstoupil do jídelny. Když si sedal, musel se přidržet stolu, aby neupadl.

„Dal jsem ti toho lektvaru trochu víc,“ poznamenal Snape.

„To je důvod, proč se takhle cítím?“ zeptal se Harry, protřel si oči a snažil se je přemluvit, aby zůstaly otevřené.

„Nepochybně. Bude to trvat ještě několik hodin,“ odpověděl Snape aniž by zvedl hlavu od Denního věštce.

Malfoyova slova prolétla Harryho myslí, ale zapudil je.

„Chtěl by sis je přečíst?“ nabídl mu Snape noviny.

„Píšou o mně?“

„Kupodivu… ne.“

„Tak jo.“ Harry si vzal noviny a přečetl si Popletalovo ocenění bystrozorů, kteří dopadli čtyři z uprchlých smrtijedů. Harry zavrtěl hlavou, ale ulevilo se mu, že se o něm Denní věštec nezmínil.

 *****

Další den Snape prohlásil. „Musím jít na poradu do Bradavic. Nechci, abys tady zůstával sám, měl bys jít se mnou.“

„Říkal jste, že se Pettigrew dovnitř nedostane.“

„Přesto…“

„Děláte si zbytečné starosti, pane,“ komentoval to Harry a položil brk, kterým si psal poznámky z lektvarů. Vypadalo to, že by se Snape mohl urazit. Harry dodal: „Říkal jste, a bystrozoři taky, že další dva smrtijedi nejsou důležití a pravděpodobně nejsou ani s Pettigrewem.“

Snape temně prohlásil: „Myslím, že chceš, aby se tu ukázal, Pottere. Abys ho mohl dostat.“

Harry se zadíval na pergamen. „Dobře, takže ho nemám hledat…“

„Pomsta není tím, čím si myslíš, že je.“

Harry se na něj nepodíval. Předstíral, že se začetl do svých poznámek.

Snape neochotně řekl: „Tak dobře, budu věřit, že neprolomí ochranná kouzla bystrozorů a pokud ano, zavoláš mě na pomoc a nebudeš se pokoušet zvládnout všechno sám.“

„Ano, pane,“ řekl Harry a raději se na něj nepodíval, bál se, že by prohlédl jeho lež.

Snape výhružně dodal: „A pokud ne, bude to mít nepříjemné následky.“ Odešel a plášť za ním působivě zavlál.

Sotva zaslechl zvuk letaxových plamenů, měl Harry nutkání zavolat ho zpátky. Zklamal Snapea a zjistil, že mu to vadí. Vytáhl z kapsy hůlku a položil ji na stůl vedle pergamenu, pak se vrátil ke svému studiu.

O hodinu a půl později se Snape vrátil. Harry byl pořád na stejném místě. „Jaká byla porada, pane?“

„Docela dobrá. Žádná příležitost k pomstě, jak vidím.“

„Ne,“ připustil Harry, nechtěl už to dál rozebírat.

 *****

O několik dní později, když něco hledal v kufru, zahlédl Harry oknem znovu ten žlutý plášť do deště. Opatrně vyhlédl, ale zůstal tak daleko od okna, aby z ulice nebyl vidět. Dívka vzhlédla k jeho oknu, ale pravděpodobně ho neviděla, protože šla stále stejným tempem. Harryho zajímalo, kdo to je. Záviděl jí, že může svobodně procházet ulicí. Vztekle zabouchl víko kufru a sedl si na něj, seděl tam, aby se uklidnil.

Pettigrew. Červíček. Jak ho nenáviděl. Harry ho nechtěl vidět v Azkabanu, chtěl ho vidět umírat, v bolestech, aby kňučel strachem. Uvědomil si, že všichni, od Brumbála až po Siriuse, by byli zděšeni z jeho myšlenek, raději toho nechal a vstal.

 *****

Harry se usadil v knihovně na pohovce, znovu si přečetl dopisy od kamarádů a napsal jim odpovědi. Snape seděl u malého stolku v rohu a vypisoval si poznámky z knihy tak těžké, že jí stolek sotva unesl. Harry si prohlédl dopisy, složil je a odložil stranou, neměl sílu dojít pro Hedviku do ložnice. Nedokázal zaostřit; promnul si oči, ale rozbolely ho ještě víc.

Hodiny ukazovaly, že je chvíli po šesté. Harry si přál, aby už bylo víc, byl hodně unavený, přestože přes den nic namáhavého nedělal. Měl pocit, jako kdyby hrál několik zápasů ve famfrpálu za sebou. Schlíple seděl na pohovce a přerovnával dopisy.

„Myslím, že je čas k jídlu,“ řekl Snape lehce. Vstal a uložil knihu, kterou četl.

Z myšlenky na jídlo se Harrymu udělalo špatně. „Uh, myslím, že nemám hlad,“ řekl. Bez zájmu sebral dopisy a připadalo mu, že jsou těžké jako cihly. Znovu si protřel oči, tentokrát jemněji.

„Je ti něco?“ zeptal se Snape.

Harry byl příliš zničený, nedokázal přemýšlet. „Jo.“ Opatrně vstal. „Myslím, že půjdu do svého pokoje.“

Podlaha se pod ním kývala, když šel ke dveřím. Snape šel za ním. Harry se chytil zábradlí, aby dokázal stoupat po schodech. Znovu se mu rozostřily oči, odolával pokušení si je promnout, příliš to bolelo. Snape ho uchopil za paži a obrátil ho k sobě. „Je ti špatně?“ zeptal se.

Harry se lekl a couvl, aby neupadl. „Jsem v pořádku,“ ujišťoval ho. Snažil se trochu narovnat. „Jsem jen unavený, to je všechno.“ Vystoupil na další schod, teď byl stejně vysoký, jako jeho opatrovník. Snape se k němu naklonil a prohlížel si ho. Stále ještě držel Harryho za paži. „Opravdu,“ trval na svém Harry. „Nic to není.“ Cítil se slabý navzdory tomu, co říkal a strašně si přál být ve svém pokoji.

Snapeovy oči se zúžily, když ho studoval. Položil Harrymu ruku na čelo.

„To není…,“ zamumlal Harry.

„Máš horečku,“ prohlásil Snape. Pustil jeho ruku a postrčil ho do schodů. „Jdi do ložnice.“ Otočil se, až za ním zavlál hábit, a šel do koupelny vedle kuchyně.

Harry ho úzkostlivě sledoval. Musel se donutit vyšplhat do schodů. Obrátil se, udělal jeden krok, ale v hrudi se mu usadila nedefinovatelná bolest a strach. Na vrcholku schodiště ho dohnal Snape.

„Pojď,“ řekl a podepřel ho. „Našel jsem lék proti horečce. Bude ti po něm lépe.“

Harry se posadil na postel. Neměl na nic sílu, tak jen čekal. Snape nalil hustou tmavou tekutinu do sklenice s vodou a podal mu ji. „Vypij to,“ přikázal jemně.

Harry se napil a musel se přemáhat, aby nezvracel. Zatímco pil, Snape zavřel láhev s tekutinou a postavil ji na noční stolek společně se džbánem čerstvé vody. Harry držel sklenici s vodou u úst a zíral otevřenými dveřmi do haly. „Omlouvám se,“ zamumlal.

„Za co?“

Harry naprázdno pohnul rty a pak jen zopakoval: „Omlouvám se.“ Přemýšlel o tom, že by měl vypít víc zředěného léku, ale nedokázal ho polknout. Podal sklenici Snapeovi.

„Dopij to,“ přikázal Snape. Harry se snažil poslechnout. Jeho poručník si zamyšleně promnul nos. Když Harry konečně odložil prázdnou sklenici, Snape se zeptal. „Proč ses omlouval?“

Harry se zamyslel a zaváhal, než odpověděl. Promnul si opatrně oči a řekl: „Nechci způsobovat problémy.“

Snape mu zadržel ruku a odstranil mu z čela pramen vlasů. „To neděláš. Naznačil jsem něco takového?“ zeptal se nevěřícně.

Harry nedokázal odpovědět. Ta otázka ho zmátla. Tvrdost těch slov rezonovala v jeho hlavě. „Já jen…,“ zarazil se. Zatočila se mu hlava a nedokázal pochopit, proč se na něj Snape nezlobí, nebo zlobí, ale nějakým podivným způsobem.

„Lehni si a odpočívej, přijdu se na tebe podívat.“ Když Harry nezareagoval, řekl Snape pevným hlasem. „Harry.“

To ho trochu vzpamatovalo, skopl boty, sundal si brýle a lehl si na bok. Místnost se stále otáčela, a teď to bylo ještě horší. Harry raději zavřel oči.

Snape se za hodinu vrátil. Venku už bylo šero, tak rozsvítil lampičku. Harry spal ve svetru, který měl kolem sebe obtočený. Obličej měl zpocený a vypadal velmi bledý. Snape mu utřel vlhké čelo a zjistil, že horečka se zvýšila. Zamračil se a pomyslel si, že příliš věřil lektvaru, který mu dal.

„Harry,“ zatřásl mu ramenem.

Harry něco zamumlal a převalil se na záda. Rukou šmátral po svetru, který se kolem něj ještě těsněji obtočil. Otevřel oči, podíval se na Snapea a svráštil obočí.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Snape. Harry na něj zamrkal nepřirozeně světlýma očima, neodpověděl. Snape se narovnal. „Zavolám léčitele, může to být něco vážnějšího.“

Harry ztěžka zavrtěl hlavou. „Lékaři jsou drazí,“ zamumlal.

„Nechystám se zavolat lékaře, léčitel bude efektivnější,“ poznamenal Snape. Harry se rozhlédl po pokoji. Pak se zmateně zadíval na Snapea. Tvrdě polkl a zeptal se: „Profesore?“ takovým způsobem, který Snapea přesvědčil, že neví kde je.

„Ano, určitě léčitele,“ rozhodl se Snape. „Ani se nehni.“

Vypadalo to, že chce Harry něco říct, ale Snape mu nedal šanci. Před krbem zaváhal, jestli nemá místo Svatého Munga zavolat McGonagallovou a ta by upozornila madam Pomfreyovou. Ale pak si vzpomněl, že jsou obě na dovolené a zavolal do nemocnice.

Čarohosteska v nemocnici ho ujistila, že někdo dorazí během patnácti až dvaceti minut. Snape očaroval vstupní dveře upozorňovacím kouzlem a vrátil se k chlapci.

Harry napůl seděl a pokoušel se nalít si vodu ze džbánu do sklenice. Snape mu sebral džbán z třesoucích se rukou. Naplnil sklenici a podal mu ji. Harry se na něj nejistě podíval, ale pak sklenici přijal. Snape počkal, dokud se Harry nenapil a pak si od něj sklenici vzal. Harry si upravil brýle na nose a zarudlýma očima se rozhlédl po pokoji. Snape namočil bavlněný šátek a složil ho. Držel ho v ruce. „Harry?“ zeptal se.

Harry se na něj dezorientovaně podíval. „Kde jsem?“

Snape odpověděl uklidňujícím hlasem. „Jsi doma.“ Tím ještě zvýšil Harryho zmatek a tak dodal. „To je v pořádku, Harry, jsi nemocný a trochu zmatený.“ Podal mu vlhký šátek. „Přilož si to na čelo, uleví se ti.“

Se zkousnutým rtem Harry šátek přijal, sundal si brýle a přiložil si ho na čelo. Snape viděl, jak se Harrymu trochu uvolnila ramena, když ho vlhká látka osvěžila. Prohlédl si jeho potem promáčené oblečení a došel mu do skříně pro pyžamo.

Položil ho na postel vedle Harryho zrovna, když chlapec otevřel oči a znovu ho překvapil. Polekaně se na Snapea zadíval.

„Harry,“ řekl Snape a snažil se ho uklidnit. „Máš horečku. Důvěřuj mi alespoň, dokud ti nebude lépe.“

Harry tvrdě polkl nad tím pomyšlením. Snapea napadlo, že vzhledem k tomu, jak je Harry dezorientovaný, těžko mu bude důvěřovat. Zaváhal a přemýšlel, jak by měl nejlépe postupovat. Zatímco promýšlel toto dilema, Harry si sundal svetr a hmátl po čistém pyžamu. Snape ustoupil, aby mu nechal více prostoru. Doufal, že nebude muset dlouho čekat na toho léčitele.

Převlečený Harry malátně zalezl pod deku a položil hlavu na polštář. Snape se vrátil a deku mu urovnal.

„Já ne…,“ začal Harry, když mu Snape znovu položil na čelo vlhký šátek. Snape se rozhodl, že si tentokrát Harryho zmatení všímat nebude.

„Za chvíli tu bude léčitel. Odpočívej.“

Překvapivě se zdálo, že to Harry přijal. Upravil si šátek na čele a zavřel oči. Snape si přinesl starou, poctivě vyrobenou židli ode zdi a sedl si vedle postele. O několik minut později Harry prudce otevřel oči. Vyplašeně se rozhlédl po pokoji. Natáhl ruku před sebe, jako by čekal, že se dotkne něčeho, co tam nebylo. Popletený tím, že mu ruka projela vzduchem, jí nechal padnout na lůžko. „Žádní pavouci,“ zamumlal.

Snape udělal něco pošetilého. Nemohl zabrzdit svou zvědavost; předklonil se, zadíval se Harrymu do očí a prohlédl si jeho otevřenou mysl. Viděl stísněný prostor, do kterého škvírami proudilo slabé světlo. A ženský hlas pohrdavě a nesnášenlivě říkal něco o způsobených potížích. Harryho horečkou obluzený mozek nezvládl nic, než slabou omluvu.

Pomalu opustil Harryho nechutné blouznivé vzpomínky. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby se vzpamatoval. Odstrčil židli stranou a sedl si na postel. Vzal Harryho ruce do svých a jemně na něj mluvil. „Už nejsi u Dursleyových – teď jsi se mnou,“ řekl. Když to opět vyvolalo zmatek v Harryho očích, Snape ho pustil a rozzlobeně se narovnal. Byl dohnán k pokusu o vysvětlení, předpokládal, že neúčinnému. Ve stavu, v jakém teď Harry byl, tomu nemohl porozumět. „Musíš se uklidnit, Harry,“ řekl. „Nejsi v přístěnku pod schody.“ Snapea samotného překvapilo, co řekl a vyděsil se.

Harryho jasné oči se rozhlédly a zastavily se na kamenném krbu. „To je hezký pokoj,“ zamumlal.

Snape pozvedl obočí. „Jsem rád, že se ti líbí.“

Harryho rty se chvíli nehlučně pohybovaly, než řekl: „Jste na mě opravdu hodný.“

„Pokouším se… být. Teď.“

Zvuk klepadla ho zachránil od dalšího vysvětlování.

Za dveřmi stál kouzelník středního věku. Snape se s ním sotva pozdravil a už ho vedl nahoru po schodišti. „Měl horečku skoro dvě hodiny. Dal jsem mu lektvar proti horečce, ale nezabralo to.“ Snape si uvědomil, že blábolí a zarazil se.

Léčitel došel k posteli, postavil svůj kožený kufřík na podlahu a sedl si na pelest. „Ahoj, synku, slyšel jsem, že ti není dobře,“ řekl přátelským hlasem.

Harry souhlasně přikývl. „Kdo jste?“ vydechl.

„Léčitel Redletting.“ Pro Snapea dodal: „Je to nějaká viróza.“ Vytáhl hůlku. „Otevři ústa.“

Harry otevřel ústa a léčitel mu posvítil do krku.

„Nějaké potíže s dýcháním?“ zeptal se. Když Harry neodpověděl, Redletting se podíval na Snapea, který zavrtěl hlavou. Použil ještě několik diagnostických kouzel a pak se zamyslel. „Myslel jsem, že je to Bostická chřipka, ale nevypadá to tak.“

Snape shledal, že se mu nelíbí mužova nerozhodnost. Harry si posunul obklad na čele. „Věděl jsem… věděl jsem, že se bude chtít pomstít,“ prohlásil.

„Opravdu?“ Redletting se tázavě zadíval na Snapea.

„Maličko blouzní,“ vysvětlil Snape a doufal, že toho Harry neprozradí příliš.

„Vypadá to,“ souhlasil léčitel. Vyndal z kufříku dvě ampulky se stříbrnou tekutinou. Jednu odzátkoval a použil kouzlo, kterým Harrymu odebral kapku krve, aniž by ho píchl. Kapka z Harryho prstu vklouzla do ampulky.

„Pořád mě chce zabít,“ zamumlal Harry.

„Kdo?“ zeptal se Redletting a opakoval to samé s druhou ampulkou.

„Není v tom nic jiného,“ Harry na jeho otázku neodpověděl.

Snape si promnul bradu, setkal se se zaujatým, podezíravým léčitelovým pohledem. Redletting zazátkoval ampulky, zatřásl jimi a prohlížel si jejich obsah ve světle lampy.

„Zabil maminku a tátu, proč ne mě?“ pokračoval Harry. Snape obešel postel z druhé strany, právě když Harry řekl: „Ale to nemůže, když ho zabiju první.“

Redletting těžce polkl a podíval se na Harryho rozrušeně. Pak pohlédl na Snapea, jako by se bál, že se dozvěděl příliš mnoho. Snape si povzdechl a odložil obklad z Harryho čela stranou. Pokynul hlavou, aby léčitele přinutil podívat se na svého pacienta. 

„Teda!“ vykřikl muž překvapeně.

Jeho reakce Harryho vylekala a snažil se uniknout. Snape si k němu sedl a položil ho zpět. „Profesore?“ zeptal se Harry zmateně.

„Veliký skřítku,“ vybreptl Redletting.

„Proto to řekl,“ prohlásil Snape. Zúženýma očima se podíval na léčitele. „Analýza už skončila,“ dodal vyzývavě.

„Huh? Oh.“ Redletting pozdvihl ampulky. „Aha, je to ta chřipka. Ošklivý případ.“ Prohrabal svůj kufřík a dodal: „Žil u mudlů, ne? Protože nebyl v dětství vystaven dostatečně dlouho Ďábelskému viru, má to u něj tak špatný průběh.“ Vytáhl dvě lahvičky a z každé nalil několik kapek do sklenice.

„Prosím, pane Pottere,“ podal Harrymu sklenici. Snape Harrymu sklenici přidržel. Harry si k nápoji pochybovačně čichl, než se napil.

„Denní věštec si stěžoval, že nikdo neví, kde je,“ řekl Redletting.

Snape svráštil obočí. „Neřeknete jim to, že ne? Jak jste slyšel, jeho život je v nebezpečí.“

Redletting se narovnal. „Samozřejmě, že ne,“ řekl nervózně. Snape se rozhodl, že bude tomu muži věřit. Uvažoval, že by na něj použil paměťové kouzlo, ale kdyby se Harrymu přitížilo, byly by s tím komplikace. Redletting postavil obě lahvičky na noční stolek. „Ještě jednu dávku za čtyři hodiny a bude mu dobře.“

Harry odložil prázdnou skleničku. „Hodný chlapec,“ pochválil ho Redletting. Harryho oči potemněly a zúžily se tolik, že léčitel náhle vstal. „No,“ zamumlal a zvedl kufřík, „uvidíme se později.“

Snape s ním šel dolů. U dveří se Redletting zastavil a vytáhl z kapsy prázdný pergamen. Zamumlal kouzlo a objevil se účet. Předal ho Snapeovi. Snape se zadíval na změť číslic a vytáhl peněženku. Předal léčitelovi galeon a čtyři srpce.

„Zavolejte mě, kdyby mu ráno nebylo lépe,“ řekl Redletting a odcházel. Ještě se otočil a řekl: „Vyřiďte mu, prosím, že mi bylo ctí.“

Snape přikývl. Když se vrátil nahoru, Harry už spal. Barva se mu vrátila do tváří a čelo měl suché. Snape byl víc napjatý, než si myslel, teď to z něj opadlo a dostavila se únava. Ztlumil světlo a odešel.

Za čtyři hodiny Snape Harryho budil z tvrdého spánku. „Jak se cítíš?“ zeptal se a sedl si na postel.

„Lépe,“ vydechl Harry. Přijal nabízenou sklenici s lektvarem a vypil jej. „Trochu mě bolí v krku,“ řekl chraplavě.

„Žádné pochybnosti o tom, kde jsi?“

Harry se zarazil. „Ne,“ řekl opatrně. „Byl jsem zmatený?“

„Docela,“ odpověděl suše Snape.

„Ach,“ řekl Harry. „Doufám, že jsem nedělal velké problémy.“

Snape si pamatoval na Harryho znepokojení, které ostře kontrastovalo s jeho nynějším naprostým klidem. „Žádný problém. Vyděsil jsi léčitele svým temným hovorem o pomstě a zabíjení, ale vysvětlil jsem mu to.“

„Cože?“ zeptal se Harry. Mračil se nad tím, že toho muže rozrušil. „Dobře,“ dodal.

Snape se na něj upřeně zadíval, ale nic neřekl, nechal Harryho spát.

 *****

Harry zjistil, že dívka ve žlutém plášti chodí kolem jejich domu každý den ve tři čtyřicet. Čekal na ni u okna. Vídal jí chodit jen jedním směrem. Věděl, že tím marní čas, ale stejně přemýšlel, jestli druhým směrem chodí jinudy, nebo se vrací až za tmy, když už se z okna nedívá. Hledal nějaké záchytné body, podle kterých by poznal, jestli je to mudla, nebo ne, ale z toho co viděl, nepoznal nic. Uvažoval, co by si vlastně přál.

Zvažoval, že by se posadil do zahrady v době, kdy chodívá kolem, ale nepředpokládal, že by směl. Frustrovaně si začal cvičit přeměňovací kouzla na svém lotroskopu a ten byl pak ještě nepoužitelnější, než předtím.



[1] nesobecký

Poslední komentáře
19.06.2009 19:16:50: Moc pěkná dlouhá kapitola :) čekám že avada bude mít ještě nějakej dozvuk :) A jak se Sevie o něj bá...
19.06.2009 18:37:42: No první co mě napadlo, bylo, že ta jeho nemoc nějak souvisí s tím, jak se ho pokusil zabít Malfoy.....
19.06.2009 17:06:05: opravdu hezké, už jsem se lekla co mu zase je a ona obyčejná chřipka.. hurá chlapec má i obvyklé věc...
19.06.2009 11:39:42: Perfektný preklad, veľmi sa ti vydaril. smiley Dúfam, že niekde ďalej bude aj vysvetlenie toho, čo Ma...