Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

18. kapitola

Maminka

 

Ten večer v knihovně, když byl ospalý z dobrého jídla a ukolébaný nezvyklým pocitem bezpečí, Harryho zvědavost zvítězila nad zdravým rozumem. „Mohu se vás na něco zeptat?“ řekl Snapeovi.

„Pokud nebudeš trvat na tom, abych odpověděl.“

„Žije ještě vaše matka?“

Snape vzhlédl od knihy, do které něco psal. „Ano.“

Protože už nic jiného nedodal, Harry se zeptal. „Kde žije?“

„Dost daleko odsud,“ zazněla odpověď, která naznačovala, aby už po tom nepátral.

Harry odložil knihu a zvažoval, zda to stojí za hádku. Lehce si povzdechl a zeptal se: „Vídáte ji někdy?“

„Posledních deset let ne,“ odpověděl Snape a tentokrát dal velmi zřetelně najevo, že se o tom nechce bavit.

Harry se opřel a zamyslel se. „To si neumím představit,“ komentoval to. Snape položil brk a dlouze se na Harryho zadíval. „Ron říkal, že s otcem nemluvil celé velikonoční prázdniny. Ani tohle si nedokážu představit,“ žasl Harry. Ta myšlenka v něm vyvolala žárlivost, která ho opouštěla jen velmi pozvolna.

„Předpokládám, že jsi přemýšlel, že by ses s ní setkal,“ řekl Snape vyrovnaně i když poněkud nezřetelně.

Harry pokrčil rameny. „Nenapadlo mě to, dokud včera nepřišel váš otec.“

Snape zavřel knihu a odložil ji. „Žije v Autonomním čarodějnickém sabatu ve východní části země.“

„Nevím, co to je,“ upozornil ho Harry.

„To je komunita, ve které žijí jen ženy. Mudlové by tomu mohli říkat společenství nebo kult, možná také klášter.“

Harry si pomyslel, že už zachází daleko, když opatrně řekl: „To trochu naznačuje, že s ní váš otec nevycházel dobře.“ Když Snape neodpověděl, Harry se zeptal: „Teď jsem ho urazil, že?“

„Ne. Ne, když zde není,“ dodal suše.

„Takže, kdy se váš otec znovu oženil?“ zeptal se Harry

„Téměř před deseti lety, k absolutní nelibosti mé matky,“ opřel se o opěradlo a zadíval se na strop. „Buď jak buď, moje matka za mě nemá zrovna radost.“

„Není špatné mít syna učitelem,“ mínil Harry.

„Myslím, že v tom viděla jen vypočítavost.“

Harry se na něj překvapeně podíval. „Hm,“ řekl, pak si vzpomněl, že i on sám viděl nějakou dobu Snapea jen ve špatném světle. Po dlouhé pauze se zeptal: „Nemyslíte si, že by vás třeba zase ráda viděla?“

„A mě obvinili, že jsem neomalený,“ mimoděk to komentoval Snape. „To opravdu nevím,“ dodal maličko znechuceně.

„Deset let je dlouhá doba,“ nadhodil Harry.

„Předpokládám, že to není důvod, abych jí psal,“ řekl Snape tiše.

„Je to jen na vás, pane.“

„Myslím, že příliš zjednodušuješ situaci, ale možná jsem to mohl ve tvém případě očekávat.“ Jeho hlas zněl unaveně.

Harry vstal z pohovky a odcházel do svého pokoje částečně proto, že už byl unavený a taky proto, aby dal Snapeovi možnost napsat dopis.

Snapeův hlas ho zastavil ve dveřích. „Franklin letěl s poštou. Mohu si půjčit tvou sovu?“

Harry přinesl Hedviku a posadil ji na opěradlo Snapeova křesla. Hedvika si začala zobákem upravovat peří na křídlech. „Dobrou noc, pane,“ řekl Harry a odešel.

Snape vytáhl ze zásuvky dopisní pergamen. Měl příjemnou namodralou barvu místo zažloutlé. Pokoušel se držet Potterovy prostoduché představy o rodinné soudržnosti a nevzpomínat na jejich poslední nepříliš zdařilé setkání, úhledným písmem napsal oslovení.

Každou větu pečlivě promýšlel, protože nechtěl, aby bylo zjevné, že to dělal. Nakonec napsal: Doufám, že Tě tento dopis potěší a doufám, že jsi v sabatu našla dobrý domov. Předpokládám, že jsi slyšela o smrti Temného pána. To mi umožnilo uvažovat o budoucnosti více, než kdy předtím. Začátkem srpna jsem adoptoval syna, kterého, jako pravděpodobně všechny sirotky, zajímají rodinné vztahy. Měl by velký zájem se s Tebou setkat, jestli souhlasíš. Také mě by zajímalo, jak se Ti daří.

 Znovu si dopis přečetl a překvapilo ho, že je opravdu zvědavý, jak se matce vede. Potter měl pravdu, deset let je opravdu dlouho. Ukončil dopis obvyklou prosbou o odpověď a zjistil, že to bylo snazší, než kdyby se jí zeptal přímo. V době, kdy dopsal a dopis zapečetil, Hedvika už spala s hlavou pod křídlem. Okamžitě se probrala, když vyslovil její jméno a uchopila dopis. Snape vstal, aby více otevřel okno, ale bílá sova se protáhla mezírkou a odletěla dřív, než to stačil udělat. Chvíli jí pozoroval, jak mizí v dálce nad stromy, než se vrátil do svého křesla.

*****

Hedvika se vrátila druhý den po obědě, který byl zase výborný a způsobil, že Harry znovu jedl více, než mu žaludek dovolil. Snape si od ní vzal dopis a ona si sedla Harrymu na rameno a klovla ho do ucha.

Harry se na ní zadíval a dal jí kousek kuřete. „Dlouhý let, myslím,“ řekl. Sova maso snědla a natáhla hlavu pro další kousek. Harry jí ho podal. Snape s dopisem v ruce vstal a odešel z jídelny.

V obývacím pokoji se posadil a otevřel dopis. První čeho si všiml, bylo, že v záhlaví je jen jeho jméno. Docela mě překvapilo, že mi Tvůj dopis přinesla tahle nádherná bílá sova. Za prvé, ujišťuji Tě, že jsem opravdu našla dobrý domov tady v Dreveshire, i když si myslím, že Tě to stejně nezajímá. Snape odložil dopis. Už zapomněl, jak ostré bývaly jeho hádky s matkou.

Promnul si spánky a znovu dopis uchopil. Musela jsem si připomenout, že jedenáct let je dlouhá doby a lidé mohou nepochopitelně změnit své chování. Něco Tě zřejmě změnilo – Severus, kterého jsem znala, neměl žádný zájem o rodinu. Předpokládám, že je to dítě nějakého Tvého přítele. Jak mi řekli, bylo jich mnoho zabito. Mluvila jsem o tom s našimi staršími a bylo mi doporučeno, - proti mému přesvědčení, - abych Ti dala druhou šanci. I když si myslím, že si to nezasloužíš, tak v zájmu uspokojení zvědavosti toho chlapce, a své vlastní, to udělám.

Staré křivdy a hořké vzpomínky vyvstaly ve Snapeově mysli mnohem zřetelněji, než včera, když psal dopis. Způsobily, že pocítil takový vztek, jako už dlouho ne.

*****

Harry seděl zamyšleně u stolu. Hedvika se usadila na opěradle vedlejší židle, čepýřila se a rovnala si peří. Začínal litovat svého návrhu. Talíře se zbytky jídla zmizely. Zanedlouho se objevila Winky. Měla oblečený podivný čajový ubrousek, bílý a čistý.

„Přál by si pan Harry zákusek?“ zeptala se.

„Čokoládový?“

Zamyslela se. „Jestli si pan Harry přeje.“

„Ano, ten bych chtěl.“

Winky se vrátila s velkým podnosem, na které byl malý talířek s kouskem dortu. Položila ho před Harryho, luskla prsty a podnos někam zmizel. Její magie ho ohromila; používala ji mnohem víc než Tidgy, aniž by o tom přemýšlela.

„Pán není šťastný,“ řekla, tiskla si ruce před sebou a ukláněla se mu.

„Cože?“ řekl Harry. Udivil ho její zájem o jeho pocity. Pak si se zamrazením uvědomil, že myslí Snapea. Harry se zamračil, položil lžičku, hluboce litoval svého návrhu.

„Winky chce… uklidnit pána, ale neví. Winky nemá rozkazy.“

Harry si okamžitě vzpomněl, že držela v bezpečí smrtijeda Bartyho Skrka Juniora několik let svou magickou silou. „Ne, nedělej to. Severus by to nechtěl.“

Zamračila se a sklopila oči. „Je Pán zlý, když je hodně rozzlobený? Winky nedovolí, aby byl někdo zraněn…“

„Ne,“ odpověděl Harry a srdce mu pokleslo. Nic neslyšel a zajímalo ho, co Winky viděla. Možná jen dokáže tyhle věci vycítit. Začínal si uvědomovat, že neví nic o domácích skřítcích a možná neví nic ani o Snapeovi. „To je v pořádku, Winky. Nemyslím si, že je nutné něco dělat.“

Otočila se k odchodu. „Winky přijde, když to bude potřeba, pane Harry.“

„Děkuji ti, Winky,“ řekl Harry s nuceným klidem.

Harry si ukrojil kousek dortu a strčil ho do pusy. Předpokládal, že čokoláda ho uklidní. Necítil se na to, aby někam šel. Kdyby teď odešel do svého pokoje, Snape by si mohl myslet, že se ho bojí. Hned věděl, že je to hloupost, Snape přece nemohl vědět, co mu Winky právě řekla.

Snape se vrátil a Harry už nemusel přemýšlet, co by měl udělat. Jakmile si sedl, objevil se před ním talíř s čerstvým, teplým jídlem. Chvíli na něj překvapeně zíral, ale pak si vzal vidličku.

„Omlouvám se, pane. Neměl jsem…,“ začal Harry.

Snape ho přerušil. „Ne, Pottere. Omlouváš se příliš. Je to jeden z tvých otravných zvyků,“ vyprskl.

Harry se cítil, jako by mu tělem projela nějaká kletba. Tiše a klidně čekal na to, co by mohlo ještě přijít.

Snape si prsty promnul čelo. „Omlouvám se, Harry, to jsem neměl říkat, hlavně ne tímto způsobem.“ Očima neklidně těkal po talíři.

„To je v pořádku, pane,“ tvrdil Harry. V porovnání s tím, co Snape říkal v minulosti, tohle nic nebylo. Ale věci se významně změnily; a on opravdu chtěl, aby se změnily. Harry toužil říct něco, aby uvolnil atmosféru, ale nebyl si jistý, co by se mohlo stát. Snědl kousek dortu, jen aby se nějak zaměstnal.

„Jsi příliš vystrašený,“ řekl Snape nespokojeně. „Nemusíš být tak opatrný. Bojím se, že to děláš, protože máš strach, že uděláš něco, co mi nebude po chuti a já tě pošlu pryč.“ Pevně, jako by se jednalo o starý spor, který chtěl urovnat, Snape pokračoval: „To se nestane. Nepošlu tě pryč.“

Harry zíral na svého opatrovníka s utrápeným výrazem, na tohle nedokázal najít odpověď. Nikdy tuhle část Snapeovy povahy neviděl, dokonce si ani nemyslel, že existuje. Ten dopis ho pravděpodobně rozrušil. „Já si to uvědomuji,“ řekl nakonec. „A myslím, že se nepotřebuji setkat s vaší matkou.“

Snape odstrčil talíř, ten o okamžik později zmizel. „Souhlasila, že se s tebou setká.“

Harry zamrkal. Tohle bylo něco, co nedokázal pochopit. „Řekl jste jí o mně?“

„Věděl jsem, že je to jediný způsob, jak ji donutit, aby o tom uvažovala.“

„Hele, mami, Harry Potter a já jsme tak trochu…,“ řekl Harry uštěpačně.

Snape se zasmál. „Ona neví, že jsi Harry Potter,“ řekl maličko zlomyslně. „Nechtěl jsem tě využít takovým způsobem. Je zvědavá jen proto, že jsem vůbec někoho adoptoval…“

Všechno bylo najednou jasnější. Snapeův tón a chování byly takové proto, že se snažil skrýt svou bolest. Snape to maskoval každým slovem. Harry doufal, že se ta schůzka vydaří, jinak by to byla další věc, které by litoval.

*****

Čtyři dny nato se přemístili letaxem z vlakového nádraží ve Shrewsthorpe do hospůdky ve velmi malé obci ve východním hrabství Anglie. Klidně vyšli z hospůdky – uvnitř nikdo nebyl, takže nevzbudili žádnou pozornost – a šli dolů úzkou uličkou dlážděnou říčními kameny, teď zaprášenými a zašlými. Asi po míli cesty došli k bráně v kamenné zdi, porostlé popínavými růžemi. Harry žasl nad způsobem, jakým se růžové keře vinuly podél brány a uprostřed nad ní se splétaly.

„Myslím, že na to použili druidské kouzlo,“ řekl Snape. Zatáhl za provaz vedle brány a malý rezavý zvon tupě zaduněl.

Čekali. Za bránou z květin se objevila stará sehnutá čarodějka. Pronesla kouzlo a mávla na ně, aby vstoupili. „Přišli jsme navštívit…“

„Anitu, ano, ano,“ přerušila ho žena. „Tudy,“ dodala mile a ukazovala jim cestu dlouhou holí. Počkala, než projdou bránou a znovu zamumlala nějaké kouzlo. Mírně se na ně usmívala a chtěla jít napřed, když se překvapeně zarazila. Přistoupila k Harrymu a s úsměvem se na něj dívala.

„Hm, myslím, že už si před obědem nedám odvar z makovic,“ zamumlala, když vykročila po cihlové cestě vinoucí se podivně uspořádanou zahradou. Vstoupili do první, nízké budovy, ke které došli. „Počkejte zde, moji milí,“ řekla a někam odešla.

Harry bloumal po místnosti. U dvou stěn stály nízké police, plné knih. Nad nimi visely obrazy. Nábytek byl vyroben z kostí a paroží zvířat, s vyšívanými polštáři. Moc se mu to nelíbilo. Postavil se k oknu a zahleděl se přes zahradu k růžemi porostlé bráně.

„Severusi,“ řekl cizí hlas plný emocí. Harry se pomalu otočil a ve dveřích na druhé straně místnosti uviděl stát vysokou, štíhlou ženu s ostrými rysy a krátkými šedými vlasy. Stará žena, která je přivedla, přišla s ní. Anita se natáhla a pohladila Severusovi rukáv. „Vůbec ses nezměnil,“ řekla překvapeně. Vzpamatovala se, „Anastázie, tohle je můj syn, Severus.“

Snape si potřásl rukou se starou čarodějkou. „Hodně jsem toho o tobě slyšela,“ řekla, jako by ho varovala.

„Samozřejmě,“ odpověděl Snape suše.

Anita se zhluboka nadechla a rozhlédla se po místnosti. „Přivedl jsi svého syna?“ zeptala se.

Snape mávl na Harryho rukou a Harry si uvědomil, že tam stojí, jako by se chystal zakořenit. Přinutil se pohnout. Pečlivě obcházel paroží trčící z křesel.

„Madam,“ řekl Harry, když se zastavil před Severusovou matkou.

Zarazila se, když ho poznala; vypadala, jako by upadla do transu. „Tohle je tvůj syn?“ vydechla. Podívala se na Snapea. „Ty jsi adoptoval Harryho Pottera?“

Snape kývl, až se mu rozvlnily vlasy. „Ano.“

Přiložila si špičky prstů k čelu v důvěrně známém gestu. „Nemohu uvěřit, že ti to dovolili. Předpokládala jsem, že jsi adoptoval dítě nějakého smrtijeda.“

Harry marně hledal odpověď na tento komentář. Zůstal zticha a Anita omámeně řekla: „Prosím, posaďte se.“ Posadila se do jednoho křesílka z paroží a vybídla je, aby si sedli na pohovku. Snape a Harry se posadili. Stará čarodějka si sedla stranou na stoličku, s holí mezi koleny. Harry přemýšlel, jestli to není nějaká zvláštní hůlka a jak by se s ní pracovalo. Jejich oči se setkaly a ona po chvíli kývla. Harry si byl jistý, že právě odpověděla na jeho nevyslovenou otázku. Harry byl na nitrozpyt zvyklý, kývl jí zpátky a zadíval se na Anitu.

„Potřebuji se vzpamatovat,“ řekla a zmateně zírala na Harryho. Zhluboka se nadechla a zeptala se: „Vy teď bydlíte ve Shrewthorpe?“

Harry odpověděl: „Ještě několik dní, než začne vyučování v Bradavicích.“ Nebyla mu moc sympatická. Stále musel myslet na to, co asi bylo v dopise, který poslala Snapeovi.

Zoufale před sebou svírala ruce. „Vy jste to chtěl?“ zeptala se ho.

„Navštívit vás? Ano.“

„Mám na mysli tu adopci,“ uvedla to na pravou míru.

„Ano,“ odpověděl Harry klidně. „Velmi.“

Obrátila se ke Snapeovi, který se na ní podíval pohledem: neříkal jsem to? „Myslíš, že můžeš najít vykoupení tímto způsobem?“ zeptala se neomaleně. Snape zúžil oči.

Harry zadržoval smích. „Neříkal jsi, že jsou si tvoji rodiče tolik podobní,“ zamumlal.

„Cože?“ zeptala se Anita velmi ostře.

„Shazor ho obvinil, že mě adoptoval proto, aby se zachránil před ministerstvem. Vlastně bych měl říct, že mu poblahopřál. Vy jste ho nařkla z toho, že sám sebe trestá. Ani jeden z vás nepředpokládal, že jeho důvody jsou nesobecké.“ Viděl, že tohle od něj neočekávala.

„To si představujete, že dělá?“ zeptala se uštěpačně.

Harry se na ni díval a pomyslel si, že kdyby viděla, jak ho zastavil, když se chtěl jít pomstít Pettigrewovi, nepochybovala by o tom. Stará čarodějka si odkašlala, čímž přitáhla Anitinu pozornost k sobě. Vážně na ní kývla. Harry se zhluboka nadechl a uzavřel svou mysl. Pak čekal, až se na něj stará čarodějka znovu podívá. Naklonila hlavu na stranu jako by chtěla říct: Aha, dobře.

„Už jsou to tři týdny, jste ještě spokojený?“ zeptala se Harryho.

Harry se zvědavě zeptal: „Mohu se zeptat, proč to chcete vědět?“

S trochou nepohodlí řekla: „Anastázie, prosím, pomož mi.“

„Nemohu v něm číst. Chlapec pevně uzavřel svou mysl, když si uvědomil, že to bude potřebovat.“

Anita se podezíravě podívala na Harryho. „Naučil vás to?“

„Ano.“

„Máte co skrývat?“ zeptala se Anita.

Harry lehce pokrčil rameny. „Myslím, že byste měla věřit tomu, co vám lidé říkají dobrovolně. Každý člověk má něco, co si chce nechat pro sebe. Dokonce i ti, kteří žijí v ústraní.“

„Staré rány by možná měly být zahojeny,“ řekla Anastázie lehkomyslně.

Harry si upravil brýle a zadíval se na ní. Vrátila mu nevinný pohled. „Možná,“ řekl Harry neochotně.

„Anito,“ řekla Anastázie. „Souhlasím s tím chlapcem. Měla bys mu věřit. Severus si nemohl přivést silnějšího obhájce nebo lepšího mírotvorce. Zašel dál než na půl cesty.“ Čekala na Anitinu reakci. Když se nedočkala, řekla: „Co tě ještě trápí?“

Po dlouhé chvíli Anita řekla: „Vychovala jsem temného čaroděje.“

Harry se podíval na Snapea, který zíral na podlahu před matčinou židlí.

„Nikdy neuvěříš, že jsem se změnil,“ řekl Snape. „Uběhlo už dvacet let a stále mě zavrhuješ.“

Oči jí ztmavly. „Byl jsi zrůda – nebyla pro tebe cesta zpátky.“

Harry si zkousl ret a čekal, jestli někdo něco řekne.

Anita se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. „Bojím se, že jsi toho chlapce podvedl,“ ukázala na Harryho.

Klidným hlasem, jako by mluvil s pacientem nebo se studentem, Snape řekl: „I když nevěříš mně, podcenila jsi dva další lidi, Albuse Brumbála a samotného Harryho.“ Vstal a podíval se na sedícího Harryho. „Jsi připravený?“ zeptal se.

„Chceš odejít?“ zeptal se Harry překvapeně. „Pokud opravdu chceš…“ Studoval Snapea. Ať už ho rozrušilo cokoliv, pečlivě to skrýval. Harry to dokázal poznat, když se na něj podíval.

Anita také vstala. „Připravili jsme pro vás oběd,“ řekla poněkud upjatě. „Prosím, dejte nám alespoň šanci, abychom ukázaly, že jsme dobré hostitelky.“

Snape po krátkém zaváhání přikývl. Anita je vedla ven a cihlovou cestou dál k dřevěnému stolu. Harry teprve nyní zaznamenal letmé pohledy dalších obyvatelek sabatu, které pracovaly na zahradě, tkaly a dokonce viděl i kovářskou výheň. Anita mávla hůlkou a prostřela stůl.

Trochu ostýchavě řekla: „Myslela jsem, že je tvůj syn mladší, tak jsem pozvala dvě mladé dívky, které zde žijí, aby se k nám přidaly. Je jim devět a jedenáct. Budou nadšené, až se s Harrym setkají.“

Stará čarodějka odešla. Vrátila se v doprovodu ženy s dlouhými plavými vlasy a dvěmi opálenými dětmi.

„Severusův nový syn je trochu starší, než jsem si myslela, Karolíno,“ omluvila se Anita ženě, když se shromáždili u stolu.

Harry natáhl ruku. Karolína ji přijala a řekla: „Karolína. Máme zde jen jedno jméno,“ vysvětlila mu.

„Harry Potter,“ řekl Harry.

Obě holčičky zalapaly po dechu a žena ztuhla uprostřed pohybu. „Merline,“ řekla.

„Opravdu jsi?“ zeptala se jedna z holčiček.

„Celý svůj život,“ vrátil jí to Harry.

„Já chci sedět vedle Harryho,“ vypískla a vlezla si mezi Snapea a Harryho. Druhá, když to viděla, vykřikla: „Já taky!“ a vmáčkla se na samý kraj lavice. Snape se posunul, aby měli všichni dost místa.

„Ahoj,“ pozdravil je Harry a cítil se podivně mezi rozzářenými dětmi s modrýma užaslýma očima.

„Já jsem Rattanita,“ řekla jedna. „Říkají mi Ratta.“

„Rád tě poznávám,“ řekl Harry zlehka a holčička se zahihňala.

„Mně říkají Princezna, ale není to moje skutečné jméno,“ zašeptala druhá.

„Musíte jim prominout,“ řekla Karolína. „Jsou hodně společenské, ale nemíváme moc hostů. Zvláště ne takové, které už dávno zbožňují.“

„Kdy budeš mít vlastní plakát?“ zeptala se Princezna.

Harry se na ní vyplašeně podíval. „Nikdy, když do toho budu moct mluvit.“ Když holčička našpulila ústa a vypadala smutně, Harry řekl: „Můžeš si magicky zvětšit kartu z čokoládových žabek.“

Princezna se předklonila a rozrušeně se podívala na svou sestru. „To je dobrý nápad!“

„To jsem neměl říkat,“ zamumlal Harry, sundal si brýle a promnul si oči.

Snape řekl: „Ach, bylo by hezké vidět, jak Pottera upravují, aby ho mohly oslavovat.“

Harry se na něj podíval se zúženýma očima. „Ne tady,“ usmál se výhružně.

Ratta mu pevně stiskla ruku a řekla: „Nemůžu tomu věřit! Harry Potter.“

„Děvčata,“ napomenula je Karolína. „Chovejte se slušně, jestli to umíte.“

Holčičky se posadily rovně a pečlivě si na klín rozložily ubrousky.

Na stole se objevil salát z rajčat a okurek, studená polévka a zapečené zeleninové sendviče. „Máte tu dobré jídlo,“ řekl Harry děvčatům.

Pokrčily rameny. „Jaké je tvoje oblíbené jídlo,“ zeptala se jedna z nich.

„Čokoládový dort,“ odpověděl Harry.

„Narozeninový dort?“ ujišťovala se druhá.

„Jo. Ten úplně první byl nejlepší,“ řekl a chtěl je tím pobavit. „I když ho obr trochu pomačkal, když ho vyndal z kapsy.“

„Ne!“ vyhrkla Princezna. „To je hloupost.“

„Není,“ řekl Harry.

„Jak si můžeš pamatovat na své první narozeniny?“ zeptala se Ratta vyčítavě.

„Bylo mi jedenáct. Jako tobě.“

„Předtím jsi žádný nedostal?“ zeptala se Ratta zhrozeně.

„Ani jeden.“

„My ti nějaký upečeme,“ slibovaly.

„To nemusíte, opravdu. Měl jsem dort včera. Náš domácí skřítek ho pro mě peče pořád,“ tvrdil Harry a najednou si uvědomil, jak je to zvláštní.

„Máš ještě tamtoho domácího skřítka?“ zeptala se Anita Snapea.

Snape zavrtěl hlavou. „Jiného.“

„Co se stalo Tidgymu?“ zeptala se Anita podezíravě.

Když nikdo neodpověděl, jedna dívka poklepala Harrymu na rameno, „Co se mu stalo?“

Harry se zhluboka nadechl a odpověděl: „Snědl ho had. Hodně velký.“

Anita se na Harryho nevěřícně podívala a děvčata vypískla, „Nééé, to není pravda!“

„Říkám pravdu; nemohu za to, že mi nevěříte.“

Princezna si založila ruce v bok a pozorně se na něj zadívala. „Co se stalo s hadem?“ zeptala se, jako by se pokoušela prověřit jeho příběh.

„Řekl jsem mu, aby se vyspal u krbu. Pak si ho odnesla bystrozorka.“

Princezna se na něj podívala ublíženě, jako by nechápala, proč tu hru nehraje pořádně; jeho přehnané vyprávění nemohlo být pravdivé.

„Řekl jste mu, aby se vyspal u krbu?“ zeptala se Anita opatrně.

Snape tiše prohodil: „Nemáš žádný cit pro to, kdy je třeba pravdu skrýt, Pottere.“ Celý stůl ztuhl a všechny ostražitě zíraly na Harryho. Snape se díval na stůl, když promluvil. „Musíte si uvědomit, že ho vychovali mudlové; neuvědomuje si důsledky toho, co přiznává.“

Holčičky se k sobě za Harrym naklonily, něco si šeptaly a pak odběhly. Harry se teď na konci stolu cítil sám.

„Dá si ještě někdo čaj?“ zeptala se Anastázie laskavě, její staré ruce vyzývavě zvedly konvici.

Holčičky se vrátily a chichotaly se. Harry se na ně překvapeně podíval. Princezna mu podala malého zeleného hada, omotaného stužkou.

„Děvčata,“ napomenula je Karolína mírně.

„Chceme to slyšet,“ prohlásila Ratta. „Nikdy jsme nikoho neviděly mluvit s hadem.“

„Protože to umí jen temní čarodějové,“ odpověděla pomalu Karolína a dívala se při tom na Harryho.

„Mami, nebuď hloupá! Tohle je Harry Potter.“ Dala mu hada do ruky. Byl dvě stopy dlouhý a zelený jako tráva. Požádal Harryho, aby ho pustil.

„Chce být sám.“ Když viděl jejich pochybovačné obličeje, dodal: „To je to, co říkal.“

„Oh, nemluvíš s hady doopravdy,“ řekla Princezna zklamaně. „To jsem mohla říct taky.“

Harry si povzdechl. „Na co chceš, abych se ho zeptal?“

Karolína se opřela o stůl s hrnkem čaje v ruce. „Zeptejte se, jestli snědl Perellovy krekry. Včera všechny zmizely.“

„Kde byly?“ zeptal se Harry.

„V malé bílé krabičce,“ tvrdila Ratta.

Harry se hada zeptal. Všichni u stolu se otřásli, když to udělal. „Páni,“ vydechla Princezna.

Had pokýval hlavou. „To jsssem udělal!

„Viděla jsi to mami, – není lhář,“ vykřikla. „Opravdu umí mluvit s hady,“ vzala si hada zpět, jemně ho položila do trávy a přivázala ho stužkou, aby neutekl.

„Znělo to opravdu divně, když jsi to udělal,“ řekla Ratta.

„Neslyším to,“ odpověděl Harry. „Zní mi to normálně.“ Snape se na něj překvapeně podíval. Harry pokrčil rameny.

Jako zákusek byla zmrzlina. Harry ochutnal všechny čtyři příchutě a pomyslel si, že je pravděpodobně mnohem lepší než ta, kterou vždycky jedl Dudley. Princezna se usadila Karolíně na klíně, i když už byla docela velká. Karolína střídavě krmila dcerku i sebe malou lžičkou. Položila lžičku a utřela jí pusu. Pak prsty prohrábla Princezniny vlasy a políbila jí na temeno hlavy. Princezna se otočila a dala jí pusu na tvář, Karolína opět uchopila lžičku.

Harry si uvědomil, že zírá a vrátil se znovu ke své zmrzlině, srdce mu sevřela ledová ruka, studenější než ta zmrzlina.

Ratta se k němu naklonila a trochu do něj šťouchla. „Můžeš mi to podepsat,“ zeptala se plaše a podávala mu kartu z čokoládových žabek.

„Ach, mě také!“ vykřikla Princezna a poskočila mamince na klíně.

„Přinesla jsem ji,“ uklidnila ji Ratta a vytáhla další kartu z kapsy.

Harry si vypůjčil brk a podepsal se oběma i s věnováním. Opatrně popadly karty a odnášely si je, dávaly pozor, aby se inkoust nerozmazal.

„Děkuji?“ řekla Harrymu Karolína. Harry pokrčil rameny, jako že to nebyl žádný problém.

Holčičky se vrátily a znovu se vedle něj usadily. „Byl ten obr, který ti přinesl dort, hodně veliký?“ zeptala se Princezna.

„Ani ne,“ řekl Harry. „Je to jen poloobr.“

Princezna ho plácla přes ruku. „Jaké další věci se ti staly? Vyprávěj nám něco.“

Harry se na ni díval, jako by se zbláznila. „Kolik máš času.“

„Dlouho ne,“ odpověděla za ni Karolína.

„Auu,“ postěžovala si děvčata. Princezna ho vzala za ruku. „Vyprávěj nám něco, prosím.“

„Uh, a co?“

Chvíli se radily a pak Ratta řekla. „Na kartě se píše o Turnaji tří kouzelnických škol. Povídej nám o něm, jak jsi vyhrál?“

„Jeden temný čaroděj se převlékl za učitele, aby zajistil, že vyhraju. Jinak by se to nestalo.“

„Proč to tam teda napsali?“ zeptala se uraženě Ratta.

„Nezeptali se mě, co mají napsat. Řekl bych jim, jak to bylo.“

„Chytil jsi toho temného čaroděje?“ zeptala se Princezna spiklenecky.

„Ne, chytili ho profesoři,“ Harry si vzpomněl na tu hroznou chvíli v Moodyho kanceláři, když si uvědomil, že se ho ten kouzelník chystá zabít. Byl zdeptaný Cedrikovou smrtí a útěkem od Voldemorta. Byl bezmocný a v šoku. Jeho srdce se při té vzpomínce rozbušilo dokonce i po dvou letech.

„Děvčata,“ řekla Karolina tiše. Rukou jim naznačila, aby se už neptaly.

„Doufám, že pomáháš tomu chlapci, aby se uzdravil?“ naléhala Anita na Snapea.

Snape se opřel, neodpověděl hned. Harry to udělal za něj. „To dělá,“ řekl tiše.

„Chceš ještě zmrzlinu?“ zeptala se Princezna a ustaraně se na něj dívala.

„Díky,“ řekl Harry s úsměvem, který okamžitě rozptýlil její starostlivý výraz.

Brzy potom se rozloučili a pomalu kráčeli zpátky do hospody. Na nádraží nikdo nebyl, když se tam přemístili. Na ulici také skoro nikdo nebyl a Harry si oddechl, když se za nimi zavřely domovní dveře.

„Řeknu Winky, že večeře může být později a jen něco lehkého.“

„Myslím, že už to ví,“ řekl Harry.

„Je neobyčejně vnímavá,“ souhlasil Snape.

Pošta dorazila, když nebyli doma. Harry si vzal své dopisy do pokoje, aby na ně odepsal. Napsal Hermioně o těch dvou holčičkách, aniž by prozradil, kde se s nimi setkal. Neville se snažil pomoci s pergamenovými kouzly a dokonce navštívil kvůli tomu knihovnu v Londýně, aby vyhledal nějaké knihy.

Po malé večeři odepsal Nevillovi, co všechno se naučil od té doby, kdy mu naposledy psal a vyzkoušel několik kouzel, která objevil Neville. Spotřeboval na to všechen pergamen. Jeden pergamen se trhal přesně tam, kudy se pohybovaly identifikační štítky. A další zakouzlil tak, že už na něj další kouzlo použít nemohl. Sešel dolů a zjistil, že Snape sedí v obývacím pokoji, jako obvykle. Když se na něj podíval, Harry se zeptal: „Nemáš nějaký pergamen?“

Snape otevřel zásuvku stolu a pobídl ho: „Vezmi si kolik potřebuješ.“

Harry si vzal pět archů a zavřel zásuvku. Na chvíli zaváhal. „Byla to hezká návštěva,“ řekl. Snape neodpověděl. Harry na něj dobře neviděl, protože byl skloněný nad nějakým pergamenem a vlasy mu padaly do obličeje. „Omlouvám se za tu věc s hadím jazykem. Pro mě to prostě není důležité, takže zapomínám, že to lidem vadí.“

Snape opět nic neřekl a Harry se vydal pryč. „Hej, nemohli bychom jít zítra do Příčné ulice, abych si mohl koupit učebnice?“

„Myslel jsem, že se tam zastavíme cestou do Bradavic.“

„Dobře,“ souhlasil Harry a uvědomil si, že Snape má pravdu, opravdu byl v jednání s ním opatrný, ale zatím to prostě jinak nešlo.

Chvíli si ve svém pokoji hrál s novým pergamenem a kouzly, ale pak už byl příliš unavený. Převlékl se do pyžama a zaznamenal, že mu začíná být malé, vlezl do postele. Za chvíli spal a žádné sny ho nerušily.

Vzbudil se, když se někdo dotkl jeho vlasů. Harry ležel na břiše a tak jen otočil hlavu, aby zjistil, kdo to je. Stín, který viděl ve světle přicházejícím z haly, nevypadal jako vize. Opravdu si tu už zvykl.

„Neuvědomil jsem si, že už spíš,“ omlouval se Snape.

„Dlouhý den,“ zamumlal Harry.

Postel se mírně zhoupla. „Něco jsem dnes o sobě zjistil, Harry.“

„Já taky,“ mumlal Harry.

„Co to bylo?“

„Jsi jediný, kdo všechno ví,“ řekl Harry rozespale.

„Hm.“

Nastalo dlouhé ticho. Harry musel bojovat, aby znovu neusnul. „Řekneš mi to?“

„Myslím, že ne, musím o tom přemýšlet.“

Harry se zamračil do polštáře. „Děláš si ze mě blázny?“

„Ne,“ odpověděl Snape jemně. Harry cítil, jak mu znovu pohladil vlasy. Otevřel oči a zahlédl stín Snapeovy ruky. Zabořil obličej do polštáře, když si uvědomil, že si Snape všiml, jak zíral na Princeznu a její matku. Styděl se tak, že by se nejraději propadl pod zem. Ruka chvíli spočinula na jeho rameni, než se Snape zdvihl a odešel. Hřejivý klid nahradil chladnou bolest v jeho srdci a Harryho udivilo, o kolik lepší pocit to je.

 

Poslední komentáře
06.07.2009 17:55:15: Pořád mi přijde jak hrozně nenormálně se Harry a Severus chová ale už jsem si zvykla a docela si tu ...
05.07.2009 10:21:13: Souhlasím, je to úžasná povídka a jsem moc ráda, že jsi se dala na její překlad a přidáváš rychle, i...
04.07.2009 10:10:13: Tahle povídka (i díky překladu, samozřejmě) je úžasná. Je utrpení čekat vždycky celý týden, na druho...
04.07.2009 00:24:52: Teda mít takovou mámu, tak nevím:D Nejvíc se mi líbil ten konec, jak jde vidšt, jak se Severus postu...