Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

19. kapitola

Sedmý rok začíná

 

To ráno, kdy se měli vrátit do Bradavic, si Harry zabalil kufr a levitoval ho dolů do haly. Měl pocit, že sotva přijel a opravdu se mu nechtělo odejít, ale pomyšlení, že tenhle dům na něj bude čekat, nebylo špatné. Rozhlédl se po hale, malými okny sem proudily sluneční paprsky, které se prodraly skrz mraky. Díry po bitvě tu ještě pořád byly, Snape se rozhodl, že opravy proběhnou, až budou pryč.

Harry vstoupil do jídelny a sedl si za prázdný stůl. Za chvíli se objevil čaj. Harry si nalil hrnek a zvolna se napil, hlavně proto, aby zaměstnal ruce.

Snape konečně sešel dolů. „Připravený na odchod, zdá se?“ zeptal se.

Objevilo se jídlo. Harry přikývl. „V každém případě mám sbaleno,“ slyšel se, jak říká.

Snape se na něj zahleděl s podivným výrazem. Harry mu to nevysvětloval. Rychle se najedli a talíře okamžitě zmizely. Snape si ještě vypil hrnek čaje a vstal.

Malý kufřík stál v hale vedle toho Harryho. Snape se nad nimi zastavil a přemýšlel. „Ne že by bylo nemožné nebo dokonce obtížné, abychom se sem vrátili, ale nerad to tak dělám,“ vysvětlil. „Nejprve se zastavíme v Příčné ulici, pak se přeneseme letaxem, Minerva má koncem léta Velkou síň připojenou.“

Odlevitoval oba kufry ke krbu v jídelně. Postavil je na zem a zeptal se: „Máš svůj školní seznam?“

Harry ho vytáhl z kapsy a zamával s ním. Snape vzal do ruky plechovku s letaxem a zeptal se: „Potřebuješ peníze na školní potřeby?“

„Ne,“ řekl Harry.

„Hm,“ řekl Snape. „Mohu se zeptat, odkud bereš peníze?“

„Mám ještě nějaké peníze v trezoru po rodičích,“ odpověděl Harry přezíravě. Rozhovor o tom mu připomněl Dursleyovi. Nebo mu to možná bylo jen trapné. „Je tam dost do konce školy,“ dodal, „ale nevím kolik bude stát bystrozorský výcvik.“

Snape pozvedl obočí. „Myslím, že tebe nic.“ Harry zavrčel. Snape mu podal plechovku. Harry si nabral hrst letaxu a Snape řekl: „Dáš mi vědět, kdybys něco potřeboval?“

„Jasně,“ řekl Harry stroze, chtěl už tohle téma opustit. Snape mu naznačil, aby šel první. Harry levitoval svůj kufr do krbu, stoupl si vedle něj a hodil si letax pod nohy.

*****

Slunce svítilo na Příčnou ulici, když do ní vyšli z lékárny, jejíž krb použili. „Musím nejdřív ke Gringottovým,“ řekl Harry a ukázal na velkou bílou budovu.

„Za hodinu tady,“ řekl Snape.

Harry vyrazil, lidé na ulici se zastavovali, když ho poznali. Slabě se na všechny usmíval a snažil se udržet směr, i když se mu někteří z nich stavěli do cesty.

Skřeti mu nevěnovali žádnou zvláštní pozornost, podezíravě si ho prohlíželi a dlouze kontrolovali jeho klíč. V trezoru si Harry naplnil váček různými mincemi a rychle počítal: zbývalo jen 400 galeonů. Nebylo to špatné, ale potřeboval by zjistit, kolik bude stát kurz. A věděl, že je hezké, když ho pokládají za bohatého.

Vyšel na ulici a hned se kolem něj seběhli kouzelníci a čarodějky, aby ho pozdravili. „Musím si koupit knihy do školy,“ vysvětlil a utekl.

V knihkupectví na něj zavolal známý hlas: „Harry!“ přiběhla k němu Hermiona a prudce ho objala, pak se na něj zadívala. „Myslím, že jsi vyrostl asi o tři palce; jsi větší než já.“

Podíval se na ní vyplašeně a podezíravě přemýšlel o všech těch lektvarech, které za poslední měsíc vypil. „Rád tě vidím,“ řekl upřímně.

„Vsadím se, že jsi rád, že ses dostal ven,“ řekla. Naklonila hlavu na stranu a podívala se do výlohy. Harry zjistil, že se na ně dívá spousta lidí.

„V jistém smyslu,“ řekl Harry utrápeně.

„Dobře, koupíme si knihy a půjdeme na zmrzlinu. Ron a Ginny si půjdou pro učebnice později, ještě jsou v Rumunsku.“

Koupili si knihy a Harry přemýšlel, jak by jí řekl o své nové situaci. Pokaždé, když otevřel pusu, aby to zkusil, někdo je přerušil a chtěl mu podat ruku nebo ho dokonce obejmout. Všichni vypadali nadšeně. Představoval si její reakci a usoudil, že tohle není to správné místo, tiše si povzdechl a vzdal to.

Posadili se u Fortescua a objednali si velké zmrzlinové poháry. Najednou řekla Hermiona: „Dobrý den, pane profesore,“ někomu za Harryho zády. Harry nadskočil a než si to stihl rozmyslet, skoro vytáhl hodinky. Místo toho jen otočil hlavu a setkal se s upřeným Snapeovým pohledem. Nevěděl, co by měl udělat.

„Pane Pottere,“ pozdravil ho Snape a chápavě se na něj díval.

„Posaďte se, pane,“ pozval ho Harry a nabídl mu židli. Hermiona se skoro zadusila, ale rychle to zamaskovala.

„Slečno Grangerová?“

„Ano, pane. Prosím,“ řekla rychle, střelila otřeseným pohledem po Harrym, který se cítil trochu nepohodlně.

Snape si sedl, překřížil paže a zeptal se: „Sehnal jste všechny učebnice, pane Pottere?“

Harry, kterému se ulevilo, že Snape je ochoten hrát tuhle hru, zatímco on váhá, se stejně necítil moc dobře. „Ano, pane.“

Snape lehce přešel ke svému starému, lehce jízlivému tónu. „Potřebuješ ještě něco, než se vrátíme do Bradavic?“

„Několik věcí.“ Harry vytáhl své hodinky. „Mám ještě dvacet pět minut, pane.“

„Dal sis zmrzlinu,“ poukázal Snape, jako kdyby to nedávalo žádný smysl.

„Dal,“ řekl Harry poněkud vyzývavě. „Nákupy jsou únavné, potřeboval jsem pauzu.“

„Možná kdybys nepozval svůj fanklub, šlo by to rychleji,“ poznamenal Snape. Čarodějky a kouzelníci postávající kolem si začali šeptat.

Harry svráštil čelo. „Budu si to pamatovat.“

„Nechtěla jsem tě dostat do problémů, Harry,“ řekla Hermiona. „Myslela jsem, že tu jsi sám.“ Vstala. „Pomůžu ti s nakupováním. Potřebuješ brky a pergamen?“

Harry přikývl. „Musím koupit nějaké věci pro Hedviku.“ Dojedl zmrzlinu, stejně už roztála. „Budou letos nějaké výlety do Prasinek?“ zeptal se Harry Snapea.

„Ředitel uvažuje o tom, že zdvojnásobí jejich počet.“

„Dobře, tak nemusím kupovat žádné sladkosti,“ vstal Harry také.

„Zase čokoládové žabky?“ zeptal se Snape posměšně.

Harry se na něj podíval zúženýma očima. „Ne. Vždycky jsem měl na začátku roku nějakou zásobu. Nikdy jsem nevěděl, kdy se ředitel zase rozhodne udělat ze mě vězně,“ odpověděl neochotně.

„Kde se sejdeme, Harry?“ zeptala se vždy praktická Hermiona.

„Před lékárnou,“ odpověděl Harry.

„Uvidíme se později. Ráda jsem vás viděla, pane profesore.“ Rychle odešla.

„Měl bys raději jít, Harry,“ řekl Snape, když zmizela.

Harry přikývl a hledal Velkoprodejnu mžourov, pamatoval si, že byla někde blízko. „Můžeš mi to pohlídat?“ zeptal se a zvedl těžkou tašku s knihami.

Snape se na něj pochybovačně podíval, ale okamžitě změkl. „Ano.“

Harry koupil nové bidýlko a misku na vodu do Hedvičiny klece, nějakou leštěnku na koště v obchodě vedle a pak už šel na schůzku s Hermionou. Když čekali na Snapea, Hermiona prohlásila: „Strávil jsi s učiteli příliš mnoho času.“

Harry si povzdechl, měl pocit, že je v pasti. „Neměl jsem na výběr.“

„Teď, když už všechny pochytali, mohl bys jít do Doupěte,“ řekla Hermiona. „Ron a Ginny tam nejsou, ale pan a paní Weasleyovi ano.“

„Hm,“ zamumlal Harry. Tohle ho opravdu nenapadlo. Chtěl mít ten týden před začátkem školy klid, i když by rád Weasleyovi viděl. Přišel Snape a zachránil ho od odpovědi.

Hermiona okamžitě zpozorovala, že profesor nese Harryho knihy. Harry si je od něj s poděkováním vzal, i když měl teď obě ruce plné. Rozloučil se s kamarádkou a vešli do lékárny, venku už se na ulici zase začínali srocovat lidé a blokovali tak průchod k Děravému kotli.

Harryho kufr a klec s Hedvikou stály za pultem vedle krbu. Snape majiteli lékárny poděkoval. Ten na něj jen mávl. Harry si pomyslel, že se asi velice dobře znají.

Ve Velké síni vytáhl Harry kufr z ohniště. Síň byla prázdná. Za chvíli z krbu vystoupil Snape. „Zvládneš to sám?“ zeptal se.

„Jo. Do věže to odlevituji. Mohu se na něco zeptat?“ řekl Harry nahlas, aby získal Snapeovu plnou pozornost. Uchopil ho za ruku; rukáv mu sklouzl ze zápěstí, byl mu krátký. „Dal jsi mi růstový lektvar?“ zeptal se vyčítavě.

„Ne, chceš nějaký?“ odpověděl Snape otázkou.

Harry se na něj nedůvěřivě díval.

„Opravdu, Pottere. Mohl bys do Vánoc měřit šest a půl stopy, kdybys chtěl. Jak chceš být vysoký?“

„Nechci být vysoký,“ vykrucoval se Harry. „Jen jsem myslel…“ Podrbal se na hlavě.

„Nedal bych ti tak důležitý lektvar, aniž bych ti to řekl,“ ujistil ho Snape. „Neuvědomil jsem si, že je to tak citlivé téma, byl bych ti nějaký nabídl.“

„Nechci podvádět,“ řekl Harry zaraženě.

„Jak myslíš. Chceš mě ještě z něčeho obvinit? Musím ještě něco zařídit, než začne porada.“

„Ne. Promiňte, pane,“ omluvil se Harry.

*****

Harry se zabydlel v kolejní ložnici. Necítil se tam tak nepříjemně, jako předtím. Pohled na prázdné postele, ve kterých budou zanedlouho spát jeho kamarádi, už ho neskličoval. Zavřel víko kufru a uvědomil si, že už je čas na oběd, zamířil do Velké síně.

Profesoři, kteří už tam byli, ho srdečně zdravili. Snape a Brumbál chyběli, tak si Harry sedl naproti Hagridovi, který na něj zamrkal. „Jaké to bylo na prázdninách, Harry. Doufám, že ses měl dobře.“

Harry jen kývl a nandal si na talíř brambory; nechtělo se mu moc mluvit, měl příliš velký hlad.

Po obědě šel Harry s Hagridem k jeho boudě, byl rád, že se může procházet venku. „Stalo se něco, když jsem tu nebyl?“

„Dva týdny tu byl klid, Harry. Kdo mohl, ten odešel,“ řekl Hagrid.

„Všichni?“

„Docela hodně. Profesorka Prýtová byla pryč několik dní. Pomáhal jsem jí s kufry. Filch tu zůstal. Byl rád, že tu nikdo není.“

„To si umím představit,“ komentoval to Harry a sledoval Hagrida, jak zalévá svou zahrádku velkou konvicí. „Co to je?“ zeptal se Harry u záhonku, kde rostlo několik řad tenkých stébel.

„To je… modrá kukuřice,“ řekl Hagrid opatrně. Harry ten tón poznal a přemýšlel, jaké modré potvory to žerou. Snad to není pro nějakého modrého draka, modrou mořskou obludu, nebo jinou velkou, hladovou a nebezpečnou příšeru. „Tak kde ses schovával, Harry? Teď už to snad můžeš říct.“

Harry na něj mrknul. Bylo možné, že mu to Brumbál neřekl? „Byl jsem se Severusem,“ řekl Harry.

„Opravdu?“ zeptal se Hagrid překvapeně. „To jsem netušil, že jste spolu.“

„To jsem si myslel. Nikdo by neuhodl, že mě adoptuje zrovna on.“

Hagrid se zasmál, poplácal Harryho po rameni a postavil červenou konev pod okap. Vešli do boudy a Hagrid připravil čaj, usadili se na dřevěné bedny kolem stolu. „Oh,“ řekl poloobr potěšeně, když se napil. Podíval se na Harryho. „Teď vypravuj…“

„Opravdu to udělal,“ řekl Harry a hřál si prsty o teplý hrnek

„No teda, to je překvapení. To rád slyším, zasloužíš si rodinu, Harry. I když jsem trochu… zmatený z tvé volby…“

„Myslím, že jsem si vybral dobře,“ bránil se Harry.

Hagrid ho poplácal po koleni. „To je to nejdůležitější.“

Harry se zašklebil, když řekl: „Já, ehm, ještě nevím, jak to říct Ronovi a Hermioně, takže spolu o tom nemůžeme mluvit, dokud to neudělám.“

„Samozřejmě, Harry, Samozřejmě.“

*****

Na večeři už byli všichni profesoři a povídali si, když Harry vešel do Velké síně. Když se blížil ke stolu, cítil se trochu nepatřičně. Brumbál na něj zamával a ukázal mu na prázdné místo po svém boku, naproti Snapeovi. Harrymu se ulevilo, sedl si na volnou židli a vrátil Snapeovi jeho formální pozdrav.

Brumbál poplácal Harryho po rameni a řekl: „Jak se vede, můj chlapče?“

„Dobře, pane,“ odpověděl upřímně, i když se cítil zvláštně, že je tu jediným studentem, ještě víc než začátkem léta. Učitelé na sebe pokřikovali, byli rádi, že se opět vidí. Všichni vypadali šťastně. Když si je prohlížel, Prýtová se na něj mile usmála, McGonagallová na něj mrkla. Bude to jeho poslední rok tady, Harrym zmítaly rozporuplné emoce.

Jeho oči zabloudily ke Snapeovi, který si vyhrnul rukáv, než sáhl po sklenici. Neobvyklé napětí se k Harrymu vrátilo, když se jejich upřené pohledy setkaly a on musel uzavřít svou mysl, kvůli všem těm protichůdným věcem, které cítil ke Snapeovi a ke škole. Brumbál se na něj vědoucně zadíval a Harry cítil, jak mu do tváří stoupá horko. Zadíval na své brambory se skopovým a věnoval se raději jídlu.

*****

Týden uběhl jako voda. Harry měl obavy, jak zvládne OVCE a tak si raději přečetl tři první lekce z každého předmětu. Napsal Ronovi. Ron objížděl všechny své příbuzné, takže Harry musel často střídat sovy, které přilétaly z daleka a nebyly ochotné letět hned zpátky. Všichni lidé, jak se zdálo, se těšili z toho, že mohou bezpečně cestovat.

Večer před tím, než se měli vrátit studenti, mu Snape navrhl, aby se najedli sami v jeho kabinetě a ne ve Velké síni společně s ostatním personálem. „Mám pocit, že jsem tě poněkud zanedbával,“ řekl, když se Harry posadil proti němu.

„Varoval jsi mě, že nebudeš mít čas,“ řekl Harry a nadzvedl poklop, pod kterým bylo jídlo udržováno teplé. Na talíři měl půlku pečené kachny, loupané brambory a fazolový salát. „Vypadá to dobře.“

Snape prohlásil. „Jsem si jistý, že ve Velké síni mají kuře.“

„Dostal jsem talíř od Dobbyho, pamatujete,“ řekl Harry s úsměvem.

Při jídle se Snape zeptal: „Jsi připraven na všechny předměty? I když jsem se měl pravděpodobně zeptat dřív.“

„Ano, jsem,“ ujistil ho Harry.

Vedli klidný a příjemný rozhovor až do pozdních večerních hodin. „Asi jsem tě zdržel moc dlouho,“ komentoval to Snape. „Ale neměli jsme tento týden na sebe moc času.“

„Teď to bude také rušnější, ne?“ zeptal se Harry.

„Několik prvních týdnů. Udělám si na tebe čas, když budeš potřebovat, ale musíš mi dát vědět předem,“ prohlásil Snape maličko neústupně.

„Chápu, pane.“

Snape odeslal hůlkou nádobí do kuchyně. „Měl bys jít do postele a dobře se vyspat, což se ti zítra, jako tradičně, nepovede, že?“

„Obvykle ne. Zvlášť po tom, kdy jste mi vyhrožoval vyloučením,“ škádlil ho Harry.

„Zasloužil sis to,“ neomluvil se Snape

Harry vstal a uklidil židli. „Naštěstí to nebylo na vás.“

Se zdviženým obočím Snape uznal: „Naštěstí.“ Kývnutím hlavy poslal Harryho pryč.

*****

„Sedni si tady, Harry!“ Colin Creevey se odsunul, když si Harry s kamarády sedali k nebelvírskému stolu. Harry pokrčil ramenu a šel si sednout dopředu, tam, kde bylo ponecháno místo pro nové členy koleje. Když přehodil nohu přes lavici, řekl Colin spiklenecky: „Měl bys přivítat nové studenty Nebelvíru, Harry. Udělá to dobrý dojem.“

„Ach,“ vydechl Harry rozpolceně.

„Dobrý nápad,“ souhlasil s ním Ron. „Ostatní budou závidět.“

Harry protočil oči a sledoval, jak přinesli Moudrý klobouk a položili ho na stoličku. Prváci přišli pomalu, pevně semknutí v houfu, jako by chtěli jeden druhého chránit. McGonagallová odvedla malé děti před profesorský stůl, kde jim vysvětlila, co bude následovat. Klobouk měl připravenou jen krátkou básničku – vypadalo to, že život bude klidnější. Několik nových studentů tvrdě polklo a zadívalo se na ten starý artefakt.

„Jona, Albert,“ přečetla McGonagallová. Chlapec se světlými vlasy se zhluboka nadechl a nasadil si starý klobouk.

„Nebelvír!“ vykřikl klobouk dřív, než dosedl na jeho hlavu. Chlapec seskočil se stoličky a klobouk spadl na zem, rychle ho sebral a položil na jeho místo. Podíval se k jásajícímu stolu a rychle k němu přiběhl. Posadil se vedle Colina, který mu podal ruku. Jona se na Colina spokojeně zašklebil, podíval se na Harryho a ztuhl.

„Ahoj,“ řekl Harry a usmál se na něj. Mrzimorští se vedle u stolu podívali jeden na druhého. Harry podal chlapci ruku. Viditelně šokovaný, ji Jona váhavě přijal. „Harry Potter,“ představil se Harry.

„Páni,“ zamumlal Jona vyplašeně.

„To nebyl dobrý nápad, Coline,“ poznamenal Harry. Hermiona na Jonu zamávala a promluvila na něj, snažila se ho uklidnit.

Další student byl zařazen do Nebelvírské koleje, dívka s copy vyčesanými vysoko na hlavě. Dorazila ke stolu a posadila se vedle Jony. „Ahoj, já jsem Maybella,“ řekla energicky a zamávala Hermioně.

Jona do ní strčil a zašeptal: „To je Harry Potter,“ a ukázal přes stůl.

Maybella úžasem otevřela pusu. „Ahoj,“ zkusil to Harry znovu. Holčička vypadala vyděšeně. „Já ti neublížím,“ ujistil ji Harry.

Stoly se rychle zaplnily a zařazování skončilo. Deset nových Nebelvírů si ostýchavě povídalo, jedlo zákusky a pilo dýňovou šťávu. Noví studenti u ostatních stolů občas vstali a prohlíželi si Harryho. Nevšímal si jich, ale zamával na Malfoye, když pohlédl k zmijozelskému stolu, a na oplátku se mu dostalo spalujícího pohledu.

Harrymu se nakonec z Jony podařilo vypáčit několik slov, i když ho to stále hodně úsilí. „Zabil jsi Voldemorta?“ zeptal se Jona tichým, nevěřícím hlasem. Celý konec stolu ztichl.

„Ano,“ řekl Harry klidně. Deset párů očí se na něj s hrůzou zadívalo.

„Tady v hradě?“ zeptala se dívka o kousek vedle.

„Zrovna támhle,“ ukázal Harry na hlavní dveře do síně. „Šli jste přes to místo.“

„Hele, neměli by tam dát plaketu?“ zeptal se Ron vzrušeně.

„Merline, doufám, že ne,“ odpověděl Harry.

„Měli jste to vidět,“ vyprávěl Colin. „Harry na něj poslal Smrtící kletbu, on zezelenal a zhroutil se.“

Harry se zahleděl na své ruce. „To není nic, co byste chtěli udělat, pokud to není absolutně nutné.“

Colin se vzrušeně předklonil. „Ano, samozřejmě. Ale tys mu udělal něco už předtím; on nebojoval.“

„Co jsi udělal?“ zeptala se copatá dívka šeptem.

„Kdybych ti to řekl, nevěřila bys,“ odpověděl Harry, jako by už o tom nechtěl mluvit.

„Au,“ postěžovali si noví studenti i mnozí ze starších.

Harry zívl a protřel si oči. „Podej mi dýňovou šťávu, Hermiono.“

„Neřekneš nám to?“ vykřikl někdo.

Harry se napil a podíval se na jejich dychtivé tváře. Kdyby byl upřímný, musel by jim přiznat, že na to nechce vzpomínat. Takhle se donutil to udělat. „Napadl jsem ho v jeho mysli,“ řekl Harry. „Nepoužil jsem kouzlo, dokud nebyl konec.“

„Páni,“ šeptali si potichu a dlouho.

„Jak ses dostal do jeho hlavy?“ zeptal se Jona dychtivě, zdálo se, že konečně vylezl ze své ulity.

Harryho trochu zlobila jeho uctivost, nejasně řekl: „Vždycky jsem tam byl. Posílal mi vize, hlavně když jsem spal. Ten den jsem to obrátil proti němu – poslal jsem mu něco zpátky,“ rozhlédl se, aby zjistil, jaký mělo jeho prohlášení účinek. Mnoho studentů skoro přestalo dýchat, jen na něj zírali.

„Nemohl jsi to zastavit?“ zeptal se Colin. Tohle bylo nové i pro něj.

Hermiona mu skočila do řeči. „Lekce nitrobrany. Chudák Harry.“ Zavrtěla hlavou.

„Nakonec to pomohlo,“ upozornil Harry a znovu potlačil zívání.

Někdo mu položil ruku na rameno. „Nespal jsi dobře, Harry?“ zašeptal mu Snape do ucha.

Harry se na něj podíval. „Byl jsem dlouho vzhůru, dělal jsem plakát do společenské místnosti,“ odpověděl Harry.

Snape se narovnal a pečlivě si ho prohlížel, aby se ujistil, že je to pravda. Harry pokrčil rameny. Profesor mu věnoval upřený pohled a pak přejel po prvácích temným přezíravým pohledem.

„Deset nových Nebelvírů. To jsme potřebovali,“ prohlásil sarkasticky, znovu se na ně pronikavě zadíval a odešel.

„Kdo to byl?“ zeptala se Maybella se zájmem.

Harry potlačil úšklebek. „Profesor Snape,“ odpověděl. „Učitel obrany proti černé magii.“

„Cože,“ vyjekl Ron a složil si hlavu do dlaní. „Ach ne! Už neučí lektvary. A já si chtěl zapsat obranu.“

„Tamhleto je Greerová?“ zeptala se Hermiona.

Harry se podíval, kam ukazuje. „Ano.“

„Je dobrá?“

„Nepadli jsme si do oka, ale myslím, že je dobrá.“

„Dívala jsem se do učebnice, vypadalo to obtížně.“

Nebelvírští prváci sledovali Snapea, jak vychází ze síně. „Musíme chodit na obranu?“ zeptal se někdo.

„Ano, je to povinné pro první až pátý ročník,“ odpověděl Harry. „Nemusíte se bát. Učitelé obrany se mě vždycky pokoušeli zabít. Mám naději, že letos to tak nebude.“ Pokrčil rameny nad jejich zmateným strachem.

Ron vstal. „Já ne,“ zakňoural. „Možná bych měl odejít hned.“ Hermiona ho plácla po rameni.

„Profesor Snape není zlý,“ řekla a Harry se hned cítil lépe.

„Pořád si pamatuju, co říkal o tvých zubech?“ upozornil ji Ron.

„Dobře, tehdy byl.“

„Uvidíme se každou chvíli,“ řekl Harry malým Nebelvírům a slabě se na ně usmál.

Ve vstupní hale se Hermiona zeptala: „Co ti vlastně Snape chtěl?“

Harry mávl rukou. „Měli jsme takový rozhovor.“

„Ty sis povídal se Snapem?“ zeptal se Ron zhnuseně.

„Ano,“ řekl Harry pevně. „Zkuste tady zůstat přes léto. Potřeboval jsem s někým mluvit.“

„Měl jsi jít k nám,“ řekl Ron ostře.

„Chtěl jsem,“ odpověděl Harry, pamatoval si začátek léta, kdy to vypadlo jako ráj. Někdo ho zatahal za rukáv, ale on se příliš zlobil na Rona a nevšímal si toho. „Šli po mně čtyři smrtijedi a Voldemortův oblíbený had, tak to bylo. Opravdu bys chtěl, abych tvoji rodinu ohrozil?“ zeptal se hořce. Ron nedokázal odpovědět. Harry se podíval na Maybellin napjatý výraz. Holčička svírala jeho rukáv. „Je mi to líto, Maybello,“ řekl. „Tady jsme o tom mluvit neměli.“

„Nenapsal jsi nám o smrtijedech,“ obvinil ho Ron.

„Nemohl jsem,“ odpověděl Harry schlíple.

„Takže ti smrtijedi, které pochytalo ministerstvo; to jsi byl ty?“

„Ne sám,“ řekl Harry a příliš pozdě si uvědomil svou chybu.

„Kdo ti pomáhal?“

Harry zaváhal, bolest se mu usadila na hrudi. „Tonksová a několik dalších bystrozorů,“ řekl a cítil se z mnoha důvodů špatně. Maybella pustila jeho rukáv, takže se na ní Harry zadíval, položil ji ruku na rameno, když couvla vystrašena jeho prohlášením. „Chtěla jsi něco,“ zeptal se jemně.

Po dlouhé pauze se zeptala: „Kde?“

Harry na ní mrkl. „Aha, ty myslíš Voldemorta. Ne čtyři smrtijedy.“ Harry se otočil a ukázal na kamennou podlahu. „Myslím, že tady. Bylo to ve dne, vypadalo to jinak.“ Podíval se na ní a pak na studenty, kteří se shromáždili u vchodu.

„Bylo tady hodně smrtijedů,“ dodal Ron.

„To je pravda, Ron byl vepředu,“ řekl Harry Maybelle. „On a Hermiona,“ studentské hlavy se k nim obrátily. „Tak Rone, kolik smrtijedů tu bylo?“

„Nepočítal jsem je.“

„Dvacet dva,“ uvedla Hermiona.

Myslíš, že jsi vyhrál, Pottere?“ řekl Malfoy, který se protlačil mezi studenty ve dveřích. Byl o dobrých pět centimetrů vyšší než Harry.

„Raději tomu věř,“ řekl Harry. Studenti se pochechtávali.

„Jen počkej, Pottere,“ vyhrožoval Malfoy.

„To je přesně to, co říkal tvůj otec. Hned po tom, co byl svázán, aby ho mohli odvést zpátky do Azkabanu.“

Malfoy ustoupil a tvrdě se ušklíbl. „Měl by ses připravit na souboj zítra při hodině.“

„Oh, jsem připravený,“ řekl Harry s potutelným úsměvem.

Malfoy utrousil: „Otec říkal, že si na něco hraješ. Uvidíme, jak dlouho ti to vydrží, když jsem teď zpátky.“

Harry musel tvrdě pracovat, aby se nerozesmál. Zavrtěl hlavou a začal stoupat po schodech, jeho přátelé šli za ním. „Uvidíme se ve třídě,“ řekl Malfoyovi mile. Usmál se i na všechny ostatní.

Poslední komentáře
16.07.2009 18:49:14: Hm, od tří každých několik minut aktualizuji, jestli není nová kapitolka... asi mi hrabe smiley${1}
11.07.2009 22:11:37: Moc děkui za překlad. Jsem zvědavá, co bude dělat ron, až se dozví, že severus harryho adoptoval....
11.07.2009 12:01:34: Tato povídka se mi líbí. Ten nápad s adopcí je perfektní. Určitě je to přorozenější než nějaké konst...
10.07.2009 01:39:01: Se k němu hlásí tak veřejně? jako šeptá mu do ucha a tak :D:D...Draco to asi schytá chudák. Není to ...