Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

22. kapitola

Bolestná pravda

 

„Ukážeme si nějaká útočná kouzla,“ řekl Snape na začátku hodiny. „Pottere, pojďte sem.“

Harry trochu rozechvěle vystoupil na stupínek. Když stál proti učiteli, musel si připomenout, že Snape se nechystá udělat nic neobvyklého.

„První kouzlo, které si předvedeme je kletba Mutushorum, neboli fixační prokletí.“

Harry nesouhlasně zavrčel, nechtěl být součástí demonstrace, při které se mu budou spolužáci smát.

„Kletba se ruší inkantací Locoinito,“ pokračoval Snape.

Hermiona zdvihla ruku. „Proč musíme tuhle kletbu zkoušet opatrně?“

„Protože když ji vyslovíte příliš velkou silou, můžete tomu, na koho je použita, způsobit dýchací potíže, mohlo by se mu dokonce zastavit srdce.“

Hermiona pomalu spustila ruku. „Aha.“ Ustaraně se dívala na Harryho.

„Neukazoval bych vám to, kdybych si nemyslel, že jste všichni schopni kontrolovat sílu svých kouzel,“ pokračoval Snape. Obrátil se k Harrymu. „Připravený, Pottere?“

„Ne,“ řekl Harry a třídou se rozlehl smích.

„Myslím, že to vaše ego zvládne,“ řekl Snape lehce posměšně.

Harry se zahleděl na strop. Snape pozdvihl hůlku a před vyslovením kouzla chviličku počkal. Harry bez přemýšlení pozdvihl svou hůlku také. Mutushorum se odrazilo do všech stran. Snape si překřížil paže na hrudi a nesouhlasně se na něj podíval.

„Co to bylo?“ zeptal se Snape sarkasticky.

„Chryzantémový štít?“ Harry vypadal rozpačitě.

„To se mě ptáte nebo mi to sdělujete?“ zeptal se Snape.

„Sděluji, pane. Nemohu jen tak stát a nechat se proklít,“ stěžoval si Harry. Kdosi se zasmál.

„Podejte mi vaši hůlku,“ řekl Snape. Když se na něj Harry vyděšeně podíval, profesor k němu přistoupil. „Pottere,“ řekl výhrůžně.

Harry zavřel oči a podal mu hůlku. Snape si ji vzal a vrátil se na své místo. Harry se náhle cítil zranitelný. Snape sklonil ruku s hůlkou a řekl maličko znechuceně: „Pottere, kdybych vám chtěl ublížit, měl jsem k tomu dostatek příležitostí… Neveřejných.“

Harry se na něj zamračeně podíval, ale přinutil se uvolnit. Snape zamířil hůlkou a poslal na něj kletbu. Harry se náhle nedokázal pohnout. Snape k němu přistoupil a vykládal: „Vidíte, že stále dýchá. A mrká.“

Harry se snažil osvobodit. Ruce a nohy se mu odmítaly pohnout, nic nepomáhalo.

Snape pokračoval: „Když je kletba provedena správně, žádná z autonomních funkcí není narušena.“ Položil Harrymu ruku na rameno a zatlačil. Harry se naklonil jako socha. „Obvykle se cíl překotí, ale pan Potter byl dobře vyvážený.“ Vytáhl Harryho zpět a lehce mu stiskl rameno předtím, než ho pustil.

„Tohle není Imperio, ačkoliv člověku pod Imperiem byste mohli přikázat, aby takto ztuhl.“ Harry doufal, že už to brzy skončí. „Kletba sama vyprchá, asi tak do hodiny. Ale kdykoliv může být zrušena inkantací Locoinito.“ A Snape to udělal. Harry překvapeně dopadl na kolena a ruce.

Snape klidně řekl: „A je to. Oběť nakonec upadne, protože svaly ještě nejsou zcela funkční.“ Sledoval, jak se Harry pomalu zvedá na nohy. „Ego je ještě nedotčené?“ zeptal se Snape.

„Ano, pane,“ řekl Harry vyrovnaně. „Mohu dostat zpátky hůlku?“

Snape mu ji podal a Harry se vrátil do své lavice. Schlíple a trošku mrzutě si sedl na židli. Hermiona se na něj soucitně podívala.

„Rozdělte se do dvojic. Buďte velmi opatrní při nácviku této kletby.“

 *****

Výuka pokračovala. Ron si přestal stěžovat, že Harry s Hermionou tráví spoustu času nad domácí přípravou. Harry měl podezření, že jeho první známky nebyly tak dobré, jak doufal. Ron se neklidně vrtěl, když pracoval a Harryho tím rozčiloval.

„Můžeme si udělat přestávku?“ zeptal se Ron jednou večer.

„Jistě,“ řekla Hermiona. S povzdechem odložila své věci, což naznačovalo, že i ona je už unavená.

„Mohli bychom se jít projít po hradě?“ navrhl Ron.

 Hermiona se protáhla. „To zní dobře.“ Odnesli si učebnice do ložnic a prošli ven otvorem za portrétem. Procházeli se temnými, ztichlými chodbami a sdělovali si drobné klepy.

Když přicházeli do míst, kde se chodby křížily, uslyšeli rychlé kroky, běžící jejich směrem. Dennis Creevey vyběhl zpoza rohu a zastavil se, když je uviděl. „Filch!“ vydechl vyděšeně, sotva popadal dech.

Harry viděl, proč je vyděšený – socha Ronalda Ridera teď vypadal spíš jako vačice nebo nějaký druh lasičky a ne jako rytíř v brnění. „Dennisi, cos to udělal?“ zeptal se Ron prefektským hlasem.

„Je to jen legrace,“ vyhrkl vyděšeně Dennis.

Zaslechli kulhavé kroky a Filchův škodolibý hlas. „Já tě dostanu, ty malý darebáku. Pověsím tě za palce… To uvidíš.“

Dennis couvl a schoval se za Rona. Pro Dennise to bylo celkem snadné. Harry na něj mávl. „Běž,“ zasyčel. Dennis se na něj vděčně podíval a utekl.

„Já bych to neudělal,“ komentoval to Ron. „Musí se naučit nedělat hlouposti.“

„Podívejme, kdopak to promluvil,“ zavtipkovala Hermiona.

Filch byl tak rozzuřený, až mu sliny létaly od úst. „Tak tohle je poslední kapka…,“ ukazoval na sochu.

„Pane,“ řekl Ron, „my jsme tu sochu takhle našli. Nevíme, kdo to udělal.“

„Tohle slyším pořád,“ řekl Filch a zíral na ně krví podlitýma očima. „Ano, pokoušíte se to shodit na někoho jiného. Kdo další je v téhle chodbě, co?“

„Podívejte se, já jsem prefekt a ona je primuska,“ ukázal Ron na odznaky. „Kdybychom věděli, kdo to udělal, řekli bychom to.“

„Poznám výtržníka, když ho vidím a tenhle mi leží v žaludku už dlouho.“ Filch došel až k Harrymu. Postavil kočku na zem, popadl ho za límec pláště a vlekl ho pryč. Harry si pomyslel, že se mu tohle stává příliš často, bojoval, ale byl přemožen - jako obvykle.

Filch nadával celou cestu, co vlekl Harryho do své kanceláře. „Omezení, drzí,“ mumlal. „Chovají se jako banda zvrhlíků. Pálil bych je rozžhaveným pohrabáčem až do rána.“ Vhodil Harryho do své kanceláře. Harry se trochu vyděsil a sedl si na krajíček moly prožraného křesla.

„Opravdu, pane,“ řekl Ron a stoupl si do dveří. „Harry neudělal vůbec nic.“

Filch Rona ignoroval. „Je spravedlivé, Pottere, že nemusím brát ohled na ředitelovo mínění – nemáte žádné rodiče, kteří by si mohli stěžovat, nic mi nezabrání vás potrestat.“ Zašklebil se a ukázal své žluté zuby. Se sadistickým potěšením dodal: „No ano, vypadá to, že to tak je.“

„Vy jste neslyšel, že... jsem byl v létě adoptován,“ řekl Harry a promnul si krk tam, kde se mu zařízl límec.

„Pěkný pokus, Harry,“ zasmál se Ron a řekl Hermioně: „Možná bys měla dojít pro McGonagallovou.“

Podívala se z Rona na Harryho a zamumlala: „Půjdu, až ji budeme opravdu potřebovat – v těchhle situacích nebývá příliš užitečná.“

„Podívejme se na to,“ mumlal si Filch pro sebe. „Pokud je tohle váš sedmý přestupek, mohu použít rozžhavené železo.“ Pochechtával se a vytáhl dlouhou zásuvku v plechové skříni. „Desátý znamená, že vás předhodíme masožravým slimákům. Bude to pravděpodobně tohle, Pottere, ne? Pracují pomalu, ale pracují. Hodně pomalu.“ Znovu se zasmál.

Harry tvrdě polkl a ne poprvé se podivil, proč tu Brumbál Filche nechává. Dlouhými prsty v ustřižených šedivých rukavicích otevřel Filch Harryho spis a mračil se na něj. Harry poznal kopii adopční listiny od Kouzelnické Rodinné rady. Školník listinu studoval a ruce se mu třásly. Rozzlobeně ji položil a bouchl do stolu, studenti nadskočili leknutím.

„Půjdeme nahoru a uvidíme, ne?“ pohrozil, pak přemýšlivě dodal: „Myslím, že on vám může udělit trest  - stejně dobře jako já.“

S nepřirozenou jistotou se Harry zeptal: „Komu myslíte, že bude věřit – vám nebo mně? Na koho se bude zlobit víc?“

Filch zabručel dlouze a zhluboka, zněl jako jeho kočka. Hodil složku do zásuvky a s bouchnutím ji zavřel. „Jděte mi z očí. Jednou vás nachytám a bude mi jedno, kdo je váš otec, rozumíte?“

Harry vyskočil na nohy a prošel dveřmi, donutil tím své kamarády, aby šli za ním.

O dvě chodby a několik schodišť později s ním Hermiona srovnala krok. „Uh, Harry?“ Harry zpomalil. „Co to bylo?“ zeptala se opatrně.

Harry byl z rychlé chůze zadýchaný. „Je to tak, jak jsem řekl. Byl jsem adoptován.“

Oba od něj ustoupili. „Proč jsi nám to neřekl?“ zeptala se nedůvěřivě Hermiona.

„Nemyslel jsem si, že byste tomu rozuměli,“ přiznal Harry. Dokázali na něj jen zírat. Pokusil se o omluvu. „Je mi sedmnáct, předpokládal jsem, že byste se divili, co mám za problém.“

„Harry,“ řekla Hermiona ostře. „To bychom neudělali. Pořád potřebuješ rodiče. I Ron stále potřebuje ty své, i když s nimi většinu času bojuje.“

„Vážně?“ zeptal se Ron.

„Proč sis to myslel?“ zeptala se Hermiona. Vypadalo to, že jí to ranilo.

„Já…,“ začal Harry, ale zarazil se. Cítil se opravdu hrozně. Vydal se pomalu prázdnou chodbou pryč od nich. Okamžitě mu byli znovu po boku.

„Přáli bychom si, abys nám věřil, Harry, ale jsme opravdu rádi, že se to stalo,“ tvrdila. „Byl jsi až moc – opravdu potřebuješ někoho mít. Vážně. Jestli sis teda myslel, že bychom se mohli zlobit.“

„To není tím,“ řekl Harry tiše. „Je to prostě…“ Zastavil se a povzdychl si.

„Co je v tom za problém?“ zeptal se Ron. „Není to jako by tě adoptoval Snape, nebo tak něco.“

Harry se na něj podíval, v zelených očích napětí.

„Rone,“ řekla Hermiona varovně a popadla ho za ruku.

„To ne!“ vyhrkl Ron vyděšeně.

Postavy na druhém konci chodby se při zvuku Ronova hlasu zastavily. Hermiona je rychle tlačila před sebou. „Komnata nejvyšší potřeby je hned za rohem,“ mumlala.

Dveře Komnaty se za nimi zavřely a Ron se vrhl na Harryho. „Myslíš to vážně!?“ ptal se. Jeho hlas zanikl ve vypolstrované místnosti.

Harry jen zíral, jak se k němu Ron naklání. Hermiona vzala Rona za ruku. „Ustup, Rone. Děláš velkou chybu.“

Ron ji setřásl. „Co je špatně,“ řekl Harry. „Co je sakra s tebou?“

A následovala dlouhá pauza. Hermiona vzala Rona za ruku jemněji a dotčeně se na Harryho podívala.

„Vy mi nerozumíte. Věděl jsem, že nebudete,“ řekl Harry tiše, ale divoce.

Hermiona se rozzlobila. „Řekni nám, co se stalo,“ navrhla vstřícně.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Harry.

„No… Je to trochu překvapení,“ odpověděla.

Harrymu klesla ramena. „Nepochopíte to. Měli jste rodiče celý svůj život, nemůžete to pochopit.“

„Začni od začátku,“ uklidňovala ho Hermiona. „Kdy se to stalo?“

„Druhého srpna. Severus dá…“

„Severus, slyšíš to?“ explodoval Ron.

Harry znovu zmlkl a zíral na Rona.

„Rone, prosím tě, buď zticha,“ řekla Hermiona. „Tohle nepomůže.“

„Pomoct?“ zeptal se Ron teatrálně. „Poslouchalas? Říkal, že ho adoptoval Snape, nejmastnější hnusák v kouzelnickém světě.“

Najednou se kolem Harryho uzavřela bublina, která ho od Rona izolovala a dovolila mu vidět svého nejstaršího kamaráda takovým způsobem, jakým ho nikdy předtím neviděl, krutého a povrchního. Hermiona se zamračila, když to viděla. „Harry, prosím,“ řekla. Pustila Rona a vzala za ruku Harryho. „Musíš uznat, že před čtyřmi, pěti měsíci, by to bylo znepokojující i pro tebe.“

Harry sklopil oči. Samozřejmě, že si to pamatoval. „Ano.“

„Dobře,“ řekla. „Takže chápeš, kde teď Ron je. Řekni nám, co se stalo,“ prosila. Harry se zatvářil utrápeně, nevěděl, jak začít. „Strávil jsi tady léto…,“ napověděla mu Hermiona.

„Začalo to už předtím,“ řekl Harry poraženě. „Ten den, kdy mě napadli Crabbe a Goyle… Mučili mě. Vím, že pro vás bude těžké tomu uvěřit, ale Snape se o mě ten večer staral, když jsme se nemohli hned vrátit. To pro mě ještě nikdy nikdo neudělal.“ Harry se od nich odvrátil. „Ten pocit se mi nelíbil. Byl vždycky tak krutý – byl jsem vyděšený, že mi znovu ublíží a on to opravdu umí. Ale nikdy to neudělal. Místo toho, tu noc před famfrpálovým zápasem, když jsem šel s Nevillem za McGonagallovou, se mě zeptal, co mi je, dal mi lektvar na spaní a řekl mi, co se děje. Zatraceně, byl jediný, kdo se staral! Ostatní byli příliš zaneprázdnění nebo bezmocní nebo vystrašení, aby se mi alespoň trochu věnovali.“

Přecházel po prázdné, vypolstrované místnosti. Neochotně pokračoval. „Když jsem ztratil Siriuse, ztratil jsem jedinou osobu, na kterou jsem se mohl obrátit. Nemyslel jsem si, že mám šanci zase někoho mít. Brumbál to o měsíc později Snapeovi navrhl a on se mě zeptal.“ Podíval se na ně s prosbou o pochopení. „Polovinu letních prázdnin jsem strávil tady, pomáhal jsem mu vařit lektvary do zásoby a přestěhovat se ze sklepení.“

Harry obtížně polkl a snažil se ignorovat Ronův zhnusený výraz. „Řekl jsem ano. Podepsali jsme to a Kouzelnická Rodinná rada to schválila. Zbytek léta jsme žili v našem domě v Shrewsthorpe.“ Ron zbledl. Harry k němu přistoupil. „Nevíš jaké to je, nemít žádné místo, které bys mohl považovat za domov. Ty, s vaším originálním kouzelnickým domem a zahradou tak velkou, že se na ní dá hrát famfrpál.“

„Tohle mi přece nemůžeš závidět?“ vyprskl Ron.

„Proč ne?“ křičel na něj Harry zpátky.

Ron od něj ustoupil. „Jsi cvok,“ řekl a myslel to vážně. „Co to vlastně říkáš? Šel jsi k němu domů?“

„Ano, je to můj opatrovník,“ řekl Harry tím nejtvrdším hlasem, jakým dokázal.

Ron ztuhl. „To nemohu přijmout,“ řekl. „Nenechal jsi ho, aby se tě dotýkal, že ne?“ zeptal se s hrůzou.

Harry se na něj díval absolutně bez výrazu, pak se vydal ke dveřím.

„Harry,“ řekla Hermiona a zadržela ho. „Dej mu šanci, aby si na tu myšlenku zvykl…“

„Co? Čekáš, že o tom budu přemýšlet?“ zeptal se Ron nedůvěřivě.

Harry otevřel dveře a odešel. Chodby byly ještě temnější než předtím a úplně opuštěné. Došel ke schodišti a zastavil se pod ním. Ložnice neznamenala únik, ale vůbec neměl náladu mluvit se Snapem. Místo toho zamířil do ředitelny. S někým si prostě promluvit musel.

Světelné koule ve věžní kanceláři byly posíleny svícemi. Už ta atmosféra Harryho uklidnila. Brumbál odpočíval v pestré lenošce a psal něco do velké knihy. „Pojď dál, Harry,“ řekl přívětivě.

Harry tiše zavřel dveře a došel ke stolu. Nevěděl, co by měl říct.

„Copak se stalo, můj chlapče?“ zeptal se Brumbál. Odložil knihu stranou a vstal. „Posaď se,“ pobídl ho a obešel stůl. Harry si sedl do křesla a Brumbál se posadil proti němu. „Co se stalo?“ zeptal se Brumbál znovu.

„Řekl jsem to Ronovi a Hermioně,“ odpověděl Harry tiše. „Ron se rozzuřil,“ dodal. Po tom prohlášení se cítil, jako by ho napadl mozkomor.

Brumbál se předklonil a sepjal ruce. „Hm,“ zamumlal.

„Teď si uvědomuji, že jsem měl být opatrnější,“ řekl Harry. „Odmítá to pochopit.“

„Možná jen potřebuje čas, aby se s tou myšlenkou vyrovnal,“ mínil Brumbál.

Harry se ušklíbl.

„Nemůžeš to tajit navždy.“

„Ne. V každém případě to dopadlo špatně. K Severusovi to není fér.“

„Dej mu trochu času, Harry,“ řekl moudře Brumbál. „Já si stále myslím, že pan Weasley je tvůj skutečný přítel.“

Harry se zamračil a zamyslel. Vstal. „Děkuji vám, pane. Potřeboval jsem si s někým promluvit, než půjdu do ložnice.“

„Lituješ té adopce?“ zeptal se Brumbál.

„Ne.“

„Pak je to ostatní nevyhnutelné. Smiř se s tím a nech to být. Neomlouvej se za něco, co jsi opravdu potřeboval. Dal jsi ostatním příliš mnoho, neměl bys o tom ani uvažovat. Teď jde jen o tebe.“

Harry chvíli zvažoval jeho slova. Postavil se k tomu jinak, než by od něj očekával. „Ano, pane. Já vím.“

„Hodně štěstí, Harry.“

Když se Harry vrátil do ložnice, závěsy kolem Ronovy postele byly zatažené. Harry se převlékl, zalez pod deku a také zatáhl závěsy. Dlouhou dobu ležel, ale spánek k němu nepřicházel, nakonec podlehl a napil se trochu lektvaru.

 *****

Druhý den ráno se Ron v tichosti převlékl a rychle odešel. Neville ho udiveně sledoval. „Co je s ním?“ zeptal se Harryho.

„Včera jsme se pohádali,“ řekl Harry.

„Cože?“ zeptal se Dean.

„Nechci o tom mluvit. Nechtěl bych zrovna teď ztratit ještě další kamarády,“ přidal Harry a obouval si boty.

„Harry,“ napomenul ho Neville. „Tak snadno se o přátele nepřichází.“

„S Ronem mi to trvalo pět minut,“ upozornil ho Harry. Přehodil si hábit přes hlavu a zlostně s ním škubl.

U snídaně si Hermiona sedla mezi ně. Když se všichni usadili, Brumbál vstal a oznámil, že vedoucím Nebelvírské koleje byla jmenována profesorka Sinistrová. Usmíval se, jako by to, co řekl, byla ta nejlepší věc, jaká se mohla přihodit. Harrymu se sevřelo srdce.

„Proč?“ zeptala se Padma všech v okolí.

Harry tiše odpověděl: „McGonagallová je příliš zaměstnaná svými povinnostmi zástupkyně ředitele, aby mohla být ještě i vedoucí koleje.“ S porozuměním se na sebe s Hermionou podívali, ale to už se na stolech objevila snídaně.

Ron se na něj vůbec nepodíval, nevypadalo to, že by se s tím smířil. Ginny do bratra šťouchla, všimla si jeho rozpoložení. „Zeptej se Harryho, co je špatně,“ vyprskl na ní. Ginny se na Harryho tázavě podívala, ale on sklopil pohled k talíři.

„Nechutný,“ zamumlal Ron po chvíli.

Harry položil vidličku a odešel. Teprve u dveří si uvědomil, že Ginny jde za ním. Několik studentů, kteří posedávali na schodech ve vstupní hale, se na ně zvědavě podívalo. Harry se jí několik vteřin upřeně díval do očí, pak se otočil a šel nahoru. Ginny ho následovala a nakonec ho vtáhla do prázdné učebny přeměňování. „Co je s Ronem?“ zeptala se přímo.

Harry přejel prsty po opotřebované, poškrábané desce stolu, u kterého stáli. „Něco jsem Ronovi a Hermioně řekl. Měl jsem to udělat už dřív, ale bál jsem se, že budou reagovat tak, jak Ron nakonec stejně reagoval,“ přiznal.

Ginny na něj zírala. „Bývá nesmyslně zlý, když je rozrušený. Charlie bývá také takový.“ Přistoupila k němu blíž. „Asi mi to neřekneš?“

Harry uhnul pohledem.

„Slibuji, že se nebudu chovat jako Ron.“ Když neodpověděl, dodala: „Teď jsem opravdu zvědavá. Mám hádat?“

„Tohle stejně neuhodneš,“ řekl Harry a rozhlédl se po třídě. V teráriu u zdi pobíhaly myši.

„Jsi gay?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Jo, to je jasné, čekala bych, že to proto se Ron rozčílil, ale možná, že ne.“

„Musím si zajít pro učebnice,“ upozornil ji Harry. Hlas mu zněl ploše. Vydal se ke dveřím.

Uchopila ho za ruku. „Podívej, hodně ti dlužím. Ještě nikdy jsi mi nedal šanci, abych pro tebe něco udělala. Mohu ti pomoct s Ronem, zvlášť jestli nemá pravdu, ale upřímně řečeno, i kdybys ji neměl ty.“

Harry zíral do jejích hnědých očí. Věděl, že uzel v jeho žaludku by povolil, kdyby jí to řekl. „Profesor Snape mě adoptoval.“

Její oči byly najednou veliké a úžasem otevřela pusu. „Páni. To je překvapení.“ Zhluboka se nadechla a komicky naklonila hlavu na stranu. „Opravdu, je to hodně divné. To bych stejně neuhodla. Můžu se zeptat proč?“

„Protože chtěl,“ prohlásil Harry, jako by to bylo samozřejmé. „Část léta jsem bydlel v jeho domě… Setkal jsem se s jeho rodiči.“

„Mluvíme o stejném Snapeovi…. o tom, co tady učí?“

„Ginny,“ napomenul ji Harry.

„Jen se ptám. Myslela jsem, že ho nenávidíš, to je všechno.“ Pustila mu ruku a zamyšleně se poškrábala na tváři. „A ty jsi rád?“

„Moc.“

„Páni. Na čem jiném ještě záleží?“ řekla trochu sama pro sebe. „Jsi teď mnohem klidnější než na konci loňského roku. A upřímně řečeno, on už není tak hnusný. Myslím, že je to dobré pro obě strany.“ Podívala se na hodinky. „Zapracuji na Ronovi.“

„Díky.“

Sáhla na kliku a dodala: „Nikomu to nepovím, stejně by mi nikdo nevěřil. Kdo všechno to ví?“

„McGonagallová s Brumbálem podepsali adopční papíry. Hagrid to ví. Ron a Hermiona. Greerová.“ Raději se nezmínil o Malfoyovi.

„Děkuji za důvěru,“ řekla Ginny a otevřela dveře do rušné chodby.

„Díky, že věříš, že vím, co dělám.“

 *****

Večer o den později seděla Giny s Colinem a Margory v knihovně a pracovali na úkolech.

„Rozumíte tomu, co se tady píše?“ zeptala se Margory. Obrátila k nim knihu a ukázala na příslušný odstavec.

Ginny si ho přečetla. „Myslela jsem, že je to vázací kouzlo, ale není jako kouzla používaná na předměty, protože jeho vazby nejsou tak docela fyzické.“

„To ale nemůže být pravda,“ řekl Colin. „Na začátku kapitoly se píše, že všechny druhy připojovacích kouzel jsou fyzické.“

Margory se mračila na svou esej. „Nevím jak to mám napsat, nemohu se tomu vyhnout a je to už na zítra.“

„Proč se nejdeme zeptat,“ řekla Ginny. „Stejně potřebujeme pauzu.“

„Myslíš jako jít a zeptat se Snapea?“ zeptal se Colin s hrůzou.

„Je to učitel,“ upozornila Ginny.

„Tak se ho jdi zeptat,“ řekla Margory.

„Pohlídejte mi věci.“

Ginny se zvedla a odcházela. Colin vyskočil. „Měl bych jít s ní. Co když už se nevrátí?“ Margory shrnula všechny jejich věci na hromádku a poprosila Dennise, aby na ně dohlédl.

Ginny se na ně překvapeně podívala, když jí doběhli. Učebnici, kterou držela v ruce, měla založenou prstem.

Když klepala na dveře kabinetu obrany proti černé magii, musela si připomenout, že to je Harryho otec, kdo jim otevřel dveře, jinak by určitě utekla. „Slečno Weasleyová?“ zeptal se Snape.

„Nerozumíme tomu, co se píše v učebnici, pane,“ řekla a byla hrdá, že jí nepřeskočil hlas.

Mávl na ně, aby vstoupili. Colin za nimi zavřel dveře. Ginny otevřela knihu a podala ji Snapeovi. Vysvětlila, čemu nerozuměli.

Podal jí knihu zpátky. „Technicky to není připojovací kouzlo. Ta kniha je špatná.“ Podíval se na ně. „Nějaké další otázky?“

„Ron,“ zavtipkovala Ginny a vydržela upřený pohled svého učitele.

Snape sklonil hlavu a chvíli uvažoval. „Ano, to je opravdu politováníhodné.“

„Snažila jsem se mu domluvit, ale…,“ Ginny frustrovaně pokrčila rameny.

„Toho si vážím, slečno Weasleyová.“ Naznačil jim, že by měli odejít. „Myslím, že jste ještě nedopsali vaše eseje.“

Cestou po schodech Colin prohlásil: „To bylo opravdu divné, byl skoro milý. O čem to vlastně bylo?“

„Myslím, že to za chvíli stejně budou vědět všichni. Ale slíbila jsem, že to nepovím.“

Margory se na ní zamračila. „A kdo jsou tvoji nejlepší kamarádi?“ zeptala se mrzutě.

 

Poslední komentáře
05.08.2009 15:33:26: Už dvakrát jsem psala komentář, takovej dolouhej a vždycky mě někdo vyrušil a pak to při odeslání sp...
04.08.2009 21:06:53: četlo se to jedním dechem a netrpělivě očekávám pokračování. No Ron je Ron, já ho beru jaký je, on v...
03.08.2009 09:34:50: "... V knize to je špatně.“ Podíval se na ně. „Ještě nějaký problém?“ „Ron,“ zavtipkovala Ginny... ...
31.07.2009 16:40:06: Krásnej překlad. Jsem si jistá, že Ron to nakonec pochopí, tak je to vždycky. Myslím, že reakce byla...