Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

23. kapitola

Čas vypršel

„Severusi,“ Brumbálův hlas přišel z druhé strany místnosti.

„Chtěl jste mě vidět?“ zeptal se Snape, když vstoupil. Zahlédl ředitele přes nádherný, pěkně vyvážený kovový model sluneční soustavy na psacím stole. Ředitel seděl v lenošce u okna. Malý ptáček poskakoval po parapetu, spatřil Snapea a odletěl.

Velký diář ležel v Brumbálově klíně a jeho věkovitá ruka svírala bílý brk. „Bude to krátké, vím, že máš hodně práce,“ řekl.

Snape sevřel ruce za zády. „Na tom nezáleží, Albusi.“

„Před chvílí tu byl Harry,“ řekl pomalu Brumbál. „Chtěl jsem ti říct, že mě překvapil. Vypadá spokojeně a vyrovnaně, i vzhledem k jeho roztržce s panem Weasleym.“

Snape neodpověděl, zahleděl se na večerní oblohu a temné lesy pod hradem.

Brumbál pokračoval: „Nesmírně mě uklidnilo, když jsem viděl, že je schopen odpouštět. Pořád mě udivuje, jaký klid a porozumění člověka prostoupí, když je jeho bolest odstraněna.“ Povzdechl si. „Jeho hněv byl většinou oprávněný, samozřejmě. Očekávali jsme toho od něj příliš a nenechali jsme mu moc času na odpočinek.“ Pomalým pohybem otevřel sešit a vyndal kartu z čokoládových žabek, kterou používal jako záložku. „Podívej se na něj,“ řekl Brumbál a ukázal ji Snapeovi. „Má oči, které patří někomu, kdo je starší než já.“ Položil kartu do sešitu. „Ale Harry, který tu byl před hodinou, měl oči jako kterýkoliv jiný sedmnáctiletý kluk. Musím tě za to pochválit.“

Snape mlčel, stále neodpovídal.

„Myslím, že jsi byl tou nejlepší volbou, Severusi. U tebe se nedá nic pokládat za samozřejmé a obávám se, že ani u pana Pottera. Jedná se o dobré partnerství.“

Snape se narovnal a konečně promluvil. „Moje matka mě odvinila, že hledám vykoupení a můj otec, že se snažím zachránit před ministerstvem. Harry se oběma vysmál,“ po pauze dodal: „Nějak jsem získal jeho důvěru – sám nevím jak.“

„Harry je schopen naprosté oddanosti. Ve skutečnosti touží ji rozdávat. Získal sis ho tím, že jsi byl na jeho straně, když to nejvíce potřeboval a zůstal tam, i když jsi nemusel.“

„Říkal, že mu rozumím.“

„V tom je velká síla.“ Brumbál schoval kartu a povzdechl si. „Měl jsem strach, že jsme obětovali jeho budoucnost našim plánům, ale vidím, že se to nestalo. Děkuji, Severusi,“ řekl.

Snape sklonil hlavu a po krátkém zaváhání odešel.

*****

Harryho Ronovo chování nerozčilovalo. Byl ke svému příteli zdvořilý a předstíral, že jednoslabičné odpovědi, kterých se mu dostalo, jsou dostačující. Hermionu to hodně uklidnilo.

Ginny na něj byla obzvláště milá, když byla poblíž, vypadalo to, že jí těší hrát divadlo před svým bratrem. „Je to jeho volba,“ říkala, když byl protivný, nebo, „scházel mu sarkastický tatínek, co?“

Jednou večer, po schůzce Brumbálovy armády, Harry Rona odchytil, když už všichni odešli. Ron vypadal překvapeně, že zůstali sami. „Já ti prostě musím něco říct,“ vysvětlil Harry.

„Jo?“ vyprskl Ron.

„Poprvé mám pocit, že je můj život úplný. Nepokoušej se mě od toho odradit.“

Ron vypadal velmi překvapeně. „Já ne...“

„A nenuť mě vybrat si mezi tebou a jím. Moje volba se ti nemusí líbit, ale nebuď tak tvrdý.“

„Pořád si myslím, že jsi pod kletbou Imperius. Dokonce jsem se šel podívat, jak se to dá zjistit.“

„A jsem?“ zeptal se Harry sarkasticky.

„Ne. Nevypadá to tak,“ připustil Ron. „Pořád mi připadá nechutné o tom mluvit.“ Opravdu vypadal, jako kdyby se mu mělo udělat špatně.

„Tak nebudeme. Já to nepotřebuji.“ Harry ho zanechal samotného v Komnatě nejvyšší potřeby.

*****

„Pane Pottere, pojďte se mnou, prosím,“ řekla profesorka McGonagallová příští sobotu dopoledne, když studovali v knihovně. Snažili se dokončit úkoly před famfrpálovým tréninkem.

Harry zavřel knihy a přistrčil je k Hermioně. Výraz na tváři McGonagallové mu připomněl tu noc, kdy přiletěli do školy Fordem Anglia. Přemýšlel o tom, proč by asi mohl být v maléru a následoval ji mlčky až k ředitelově kanceláři.

Pomfreyová a Prýtová si šeptaly vzadu u okna. McGonagallová odvedla Harryho ke dveřím do soukromých ředitelových místností. Zastavili se až v ložnici. Brumbál ležel v posteli, oblečený v modrém pyžamu a přikrytý dekou.

„Harry,“ řekl s láskou a poklepal na postel. Harry, polekaný a ohromený tím, že viděl ředitele upoutaného na lůžko, si k němu na postel přisedl. Brumbál ho uchopil za paži. „Můj drahý chlapče,“ řekl dojatě.

„Jak je vám, pane?“ zeptal se Harry.

Brumbál se laskavě usmál. „Už to bylo lepší,“ řekl přívětivě. „A jak se máš ty?“ zeptal se.

„Docela dobře, pane,“ přiznal Harry.

„Famfrpál ti jde dobře, jak předpokládám.“

„Velmi dobře, pane.“ Pak ještě poctivě přidal: „Zvlášť proto, že Malfoy už je moc velký, aby mohl hrát na postu chytače, a tým ho nenechá hrát na jiné pozici.“ McGonagallová, která stála mezi dveřmi, si rukou přejela po čele.

„Ach, neměl bys mít velkou radost z neštěstí jiných, můj chlapče.“

„Myslím, že jsem se zasmál naposledy,“ řekl Harry. „Jestli z něj neudělali ani odrážeče, musí být letos opravdu dobří.“

„Všechno se nakonec urovná, Harry,“ Brumbál zvedl ruku, odhrnul mu vlasy z čela a palcem přejel po jeho jizvě. „Je to dobré pro všechny,“ řekl starý kouzelník. Jeho modré oči se na Harryho zadívaly. „Velmi dobré,“ zopakoval jemně.

„Ano, pane.“

Brumbál dal Harrymu ruku na temeno hlavy a přitáhl si ho k sobě na hruď. „Jsem na tebe velmi hrdý,“ prohlásil. Harry starého kouzelníka opatrně objal.

„Minervo,“ řekl Brumbál vyrovnaně. Harry by si sedl, kdyby mu jeho ruka stále nepřidržovala hlavu. Profesorka McGonagallová přistoupila k posteli. „Postarej se o školu,“ řekl Brumbál.

Harry zadržel dech. Pevně zavřel oči i ústa. Kdyby to neudělal, začal by nesouhlasně křičet. Slyšel, jak McGonagallová říká: „Samozřejmě, Albusi,“ velmi rozechvělým hlasem. Tím se to jen zhoršilo, Harrymu se draly slzy do očí. Zatím se ještě držel. Zdálo se mu hodně důležité, aby to dělal.

Nikdo se dlouho nepohnul. Harry slyšel, jak někdo ve dveřích posmrkává. Pak McGonagallová obešla postel, vzala Harryho za ramena a pomohla mu na nohy. Harry nechal oči zavřené, zoufale se snažil udržet pod kontrolou. Jemně ho držela, opíral se čelem o její rameno.

„Pomono, mohla byste sehnat Severuse?“ Její hlas už byla zase normální. „Ať přijdou i ostatní.“

Za pár minut vešel Severus otevřenými dveřmi do ředitelovy kanceláře. Sinistrová, Kratiknot, Vektorová a Pomfreyová stáli ve dveřích do ložnice. Jeden pohled na Brumbálovu mírumilovnou tvář mu řekl vše. Zavrtěl hlavou. McGonagallová na něj zamávala, aby přišel blíž. Potter byl zjevně před zhroucením.

„Ostatní už jdou,“ řekla Prýtová, která vešla za ním.

Snape obešel postel a otočil chlapce čelem k sobě. Harry popotáhl, oči pevně sevřené. „Harry,“ řekl Snape. Pohlédl na ředitele a chlapce objal. „Pojďme vedle.“

Když procházeli dveřmi, zvedl Snape pohled k ohromeným kolegům. Vyzývavě se na ně zadíval. Se široce rozevřenýma očima sledovali, jak vede Harryho ke křeslu před ředitelovým stolem. Harry měl hlavu položenou na Snapeově rameni. „No tak,“ přemlouval ho Snape, „Brumbál by nechtěl, aby byl někdo smutný, zvlášť ty ne.“

McGonagallová se protlačila mezi překvapenými kolegy, kteří stáli ve dveřích. „Vlastně ho sem pozval,“ vysvětlila.

Snape bolestně zavřel oči. „To je pocta, Harry,“ řekl. „Největší kouzelník naší doby tě chtěl po svém boku…,“ zmlkl a volnou rukou si přetřel čelo. Vyrovnaně se zeptal McGonagallové: „Oznámili jste to ministerstvu?“

„Ještě ne,“ povzdechla si a přešla ke krbu.

Snape poplácal Harryho lehce po zádech a čekal, až se sebere. Zamračil se, když spatřil dva páry bot stoupajících po pohyblivém schodišti. Bylo slyšet prudké oddechování a z neviditelného pláště vykoukly dva obličeje.

„Takže je to pravda?“ zeptala se Hermiona. Ron vypadal, že by byl nejraději někde jinde. Ohryzek mu poskakoval, jak ztěžka polykal.

„Ano,“ odpověděl Snape.

McGonagallová se vrátila a nesouhlasně se na ty dva u schodů podívala. „Popletal se svou družinou jsou na cestě, takže pokud nechcete být na přední straně Denního věštce, měli byste odejít.“

Harry zvedl hlavu a bolestně se na své kamarády zadíval. Snape si ho prohlédl a jemně ho k nim přistrčil. „Pojď, Harry, vypadáš, že se každou chvíli složíš. Musíš se dostat do bezpečí.“ Významně se podíval na Rona s Hermionou.

Pod schody Harry zaváhal, jestli má jít se svými přáteli. Podíval se na Snapea uštvaným pohledem. Snape trochu ustoupil. „Je to na tobě.“

Harry se na Hermionu dlouze zadíval, otočil se a vydal se jiným směrem. Ron byl v šoku. Hermiona ho musela šťouchnout do ramene, aby se vzpamatoval a následoval ji.

V polovině cesty se Harry zeptal: „Nevadí ti to?“

„Samozřejmě, že ne.“

*****

Ještě v nebelvírské věži byl Ron zděšený. „Rone. Uklidni se,“ naléhala Hermiona.

„Nemůžu tomu věřit,“ procedil Ron skrz zuby.

„Zjistili jste, co se děje?“ zeptal se kdosi.

„Brumbál zemřel,“ řekla Hermiona tiše.

Místnost šokovaně zmlkla. Přišli i studenti, kteří už byli v ložnicích. Společenská místnost byla náhle přeplněná.

„Rona to hodně sebralo,“ komentoval to Dean.

„To není to, co ho trápí,“ řekla Hermiona a znechuceně zavrtěla hlavou.

„A co to je?“ zeptal se Dean.

„Harry,“ vybuchl Ron. „Raději odešel se svým tatínkem, než by šel s námi zpátky do věže.“

„Cože?“ zeptalo se několik studentů najednou.

„Je mu trapné o tom mluvit,“ řekl ironicky Ron Hermioně.

Ginny k Ronovi přistoupila. „Jak můžeš být takový ubožák?“

„A co bys dělala ty?“ odsekl Ron.

„Je to tvůj nejlepší kamarád. Přinejmenším by ses měl snažit mu porozumět,“ řekla Ginny polohlasem.

„Počkej, počkej, počkej,“ vložil se do toho Dean a stoupl si mezi ně. „Vraťte se zpátky k té části o tatínkovi.“

„Snape Harryho adoptoval,“ vysvětlil Ron.

„Rone, kamaráde, co jsi pil?“

Ron se proti němu postavil. „Ty si myslíš, že bych si něco takovýho vymyslel?“

„Je to pravda,“ potvrdila Ginny.

V místnosti se znovu rozhostilo ticho, které přerušil Neville. „To je to, pro co se hádáte?“

„Hnusí se mi. Nemohu to přijmout,“ řekl Ron mrzutě.

Nevillovi se zúžily oči a přistoupil těsně k Ronovi. „Harry konečně našel otce a všechno, co uděláš je, že s ním nemluvíš?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Je to Snape!“

„To není tvůj problém!“ křičel Neville a překvapil tím nejen Rona, ale i všechny ostatní. „Ginny měla pravdu, jsi špatný kamarád.“

Portrétové dveře se otevřely a do společenské místnosti vstoupila profesorka McGonagallová. Všichni začali mluvit jeden přes druhého.

„Moji milí, všichni se uklidněte,“ napomenula je.

„Je to pravda?“ zeptal se Colin zděšeně. „Profesor Snape adoptoval Harryho?“

McGonagallová se nadechla. „Myslela jsem, že budeme mluvit o ředitelovi, ale vidím, že jako obvykle jsem se zmýlila. Odpověď zní ano. A to vám teď musí stačit.“ Posadila se a vážným pohledem se zadívala na Rona s Hermionou. Povzdechla si. „Přišla jsem se smutnou zprávou. Ztratili jsme ředitele Brumbála.“

Všichni sklopili oči, třebaže už to věděli.

„Jsem si jistá, že nám všem bude velmi chybět. Rozloučení proběhne zítra – čas bude upřesněn při snídani.“

Dennis zvedl ruku.

„Ano, pane Creevey?“

„Jaká byla jeho poslední slova, madam?“ zeptal se zvědavě.

„Poslední slova?“ opakovala.

„Ano, madam,“ potvrdil Dennis slavnostně. „Někdo vždycky zaznamená poslední slova velkých kouzelníků a čarodějek. Například Greta Gobstobberová řekla: Květen je nejlepší měsíc pro výsadbu máku a měsíčků.“  Po chvíli ticha dodal: „Marvin Velkolepý řekl: Zatraceně, kde jsem zase nechal hůlku?

Polovina studentů sklopila hlavy, nechtěli se právě teď rozesmát. Dokonce u McGonagallová se usmívala smutnýma očima. „Deset bodů, pane Creevey, za to, že jste mě rozesmál, když jsem to potřebovala.“ Odkašlala si a zamyšleně se zadívala na strop. „Podívejte, Potterovi řekl, že na něj byl vždycky pyšný.“ Všichni se po sobě podívali. „Mě řekl: Postarej se o školu. A bylo to.“

Znovu se zhluboka nadechla. „A ještě poznámku. Očekávám, že prefekti zajistí pořádek po zbytek dne – personál je v tomto okamžiku příliš zaneprázdněný.“ Přísně se na studenty zadívala a odešla.

*****

Harry si znovu nalil do šálku čaj a opřel se o opěradlo pohovky ve Snapeově kabinetě. „Už teď se mi po něm stýská,“ řekl a bolestně si uvědomil, že při večeři bude Brumbálovo místo prázdné. Podíval se na Snapea, který hleděl do vlastního šálku. „Děkuji, že jsi mě sem vzal. Nemohl bych teď být mezi ostatními.“

„Také dávám přednost tomuto řešení.“ Vstal a přešel k oknu. „Ministerstvo a tisk dorazily v plném počtu,“ poznamenal.

„Dal jsi na dveře zámkové kouzlo?“

Snape se na něj maličko usmál. „Ano.“ Pak dodal: „Neměl bych se tak dlouho vyhýbat svým povinnostem. Opustit kolegy tak překvapené pravděpodobně nebylo moudré.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Harry.

„Nevšiml sis toho, ale v ředitelově kanceláři jsme to byli my, kdo je zajímal. Znepokojující, opravdu, hlavně proto, že největší kouzelník naší doby chvíli předtím zemřel.“

„Ty jsi to ostatním učitelům neřekl?“ zeptal se Harry překvapeně.

„To se jich netýká,“ řekl Snape, jako by to bylo zřejmé.

Dlouhou dobu mlčeli. Harry si hrál se šálkem vychladlého čaje. „Mám špatný pocit z toho, že se cítím tak… svobodný.“ Snape se na něj napjatě podíval. „Oba kouzelníci, kteří řídili můj život, jsou pryč.“

„Nicméně to byli dva nejmocnější kouzelníci na světě,“ řekl Snape pomalu. „Za celé staletí, možná.“ Přešel přes místnost a zahleděl se na polici s knihami. Zavrtěl hlavou. „Jsme si až příliš podobní, ty a já, a zároveň tak odlišní.“

„Velcí kouzelníci vždycky všechno zpackají,“ zavtipkoval Harry smutně.

„Ano, to velcí kouzelníci dělají, Harry,“ řekl Snape maličko sarkasticky. „Anebo se tomu snaží až do poslední chvíle vyhnout, takže to udělá někdo jiný a nikdo nemá sebemenší ponětí, co se vlastně děje.“

„Teď se snažíš, abych se cítil lépe, ne?“

Snape se vrátil ke stolu a dolil si čaj. „Snažím se, abych se také cítil lépe.“ Napil se, zadíval se na Harryho. „Předpokládám, že tvoji malí přátelé šli rovnou do nebelvírské věže a řekli to všem.“

„Já vím,“ zasténal Harry. „Kdybych na to pomyslel dřív… v každém případě bych jim něco pověděl. Nebylo to vůči tobě fér.“

„Nefér ke mně?“ zeptal se Snape zmateně. „Věř mi, Harry, já raději držím své osobní záležitosti v soukromí.“

„Měl jsem strach, že si budeš myslet, že jsem z toho zmatený, nebo tak něco,“ vysvětlil Harry opatrně. „Nejsem. Jen jsem věděl, že ztratím Rona,“ dodal smutně. Na okamžik se zamyslel. „Tohle poškodí tvou pověst, že jo?“ zašklebil se Harry.

Snape se na něj zamračil. „Vskutku,“ řekl ponuře, což způsobilo, že se Harry usmál. „Hlavně u Nebelvírů,“ dodal znechuceně.

Harry zíral nevidoucíma očima na zeď, smutně zamumlal: „Nevím, co by se mnou teď bylo, kdybych tě neměl.“

Snape si sedl na pohovku vedle něj. „Věřím, že tohle měl Albus na mysli, když mi to navrhl.“

Harry zavrtěl hlavou. „Zpackal to, jako obvykle.“ Harry si vzal čokoládový bonbón z mísy na stole a strčil si ho do úst. „Věděl jsi, že se to stane? Varoval někoho?“

„Měl jsem to vědět. Včera se mnou mluvil tak nezvykle vyrovnaně. Vždycky byl hodně starý, ale zavolal si mě k malému rozhovoru tak, jako obvykle, nic to neznamenalo.“

„Neřekl nic neobvyklého?“

„Ne. Po tom, co se dneska stalo, jsem překvapený tím, co vynechal. Mluvili jsme jen o tobě,“ řekl znechuceně.

Harry se lehce zasmál a promnul si rukama obličej, emoce s ním cloumaly. Vždycky, když si vzpomněl, že už Brumbála nikdy neuvidí, bodlo ho u srdce. Smutek ho znovu přemohl a tak zíral na podlahu, aniž by ji viděl.

Po několika minutách ticha Snape řekl: „Musím jít.“

Harry shodil nohy z pohovky. „Tváří v tvář Nebelvírům na Brumbála pravděpodobně na chvíli zapomenu,“ prohlásil pochmurně.

U dveří mu Snape řekl: „Kdybys potřeboval, přijď.“

*****

Ticho padlo na přeplněnou nebelvírskou společenskou místnost, když Harry s nejistým úsměvem na tváři vstoupil, přemýšlel, na co asi všichni myslí.

„Ahoj, Harry,“ řekl Neville a prolomil tak to podivné ticho.

„Ahoj, Neville,“ vrátil mu Harry, jako by vlastně o nic nešlo.

Dennis vyzvídal: „Znamená to, že profesor Snape už má Nebelvíry rád?“

„Pochybuji,“ odpověděl Harry suše.

„Je teď mnohem příjemnější, na Snapea,“ upozornila Ginny.

Harry chtěl jít do ložnice, ale musel by projít přes celou místnost. Nakonec si sedl do prázdného křesla u krbu proti Levanduli. Ta na něj zírala, jako by se změnil na mozkomora. Hermiona se posadila na opěradlo jeho křesla a překřížila ruce.

„Mám radost s tebou, Harry. Ostatní by ji měli mít také,“ řekla polohlasem a přejela očima po ostatních studentech. Několik jich zamumlalo něco souhlasného. Na Rona, který nabručeně seděl na schodech, se zadívala obzvlášť dlouze.

„To je v pořádku, Hermiono,“ opřel se Harry v křesle. „Jsem šťastný. Nezajímá mě, co si myslí ostatní.“

„Děláš dobře,“ řekla Hermiona. Poplácala ho po noze a vstala. Nakonec se zase všichni začali normálně bavit. Rozhovor poblíž Harryho se týkal Brumbála.

*****

Severus Snape narazil na podobný problém se svými kolegy, když je McGonagallová shromáždila v místnosti vedle Velké síně, aby se připravili na rozhovor s tiskem. Na jejich upřené pohledy odpověděl jedním svým obzvláště zlomyslným.

„Co se tady děje?“ zeptal se Hagrid z křesla pod oknem.

McGonagallová vzhlédla od svých poznámek a pobaveně zavrtěla hlavou. Prýtová, která postávala vedle poloobra, řekla polohlasem: „Trošku nás překvapilo, když jsme zjistili, že Severus adoptoval Pottera.“

„Ach, a to je všechno?“ mávl Hagrid obrovskou rukou. „Harry mi to řekl už dávno. To z Harryho nedělá někoho jiného.“

Učitelé se nepohodlně zavrtěli, ale nedokázali na to odpovědět.

McGonagallová podala Snapeovi jeden z pergamenů. „Přečti si to. Řekni mi, jestli je něco špatně nebo jestli jsem na něco zapomněla.“

Byl to seznam Brumbálových úspěchů. Snape byl omráčený a právě teď v tom neviděl žádný smysl. „Nemyslím, že zrovna já bych měl…“ Chtěl jí pergamen vrátit.

McGonagallová zvedla hlavu. „Jsi z toho kluka trochu naměkko,“ posmívala se a luskla mu prsty před nosem. „Seber se! Očekávám, že se na tebe mohu spolehnout.“

Snape si povzdechl, posadil se ke stolu a vzal do ruky brk, aby seznam zkontroloval.

*****

V noci Harry nemohl spát. S povzdechem se posadil a zíral do tmy. Vzbudil se po několika hodinách spánku s pocitem, že už neusne. V zásuvce nočního stolku měl načatou lahvičku s lektvarem, ale nechtěl si ho vzít. Možná byl jen pošetilý.

Tiše odhrnul závěsy, shodil nohy z postele a zamyslel se. Pak to zaznamenal a zostražitěl; hrad byl jiný. Harry popadl župan, oblékl si ho a opustil ložnici. Až na schodech si uvědomil, že nemá pantofle. Rozhodl se, že není velká zima a seběhl dolů do společenské místnosti. To ticho ho skličovalo, hrad také mlčel. Nemusím být sám, pomyslel si, když zíral do temného krbu.

Chodbou procházel Harry tiše, jen jeho bosé nohy pleskaly po kamenné podlaze. Ten zvuk mu dělal společnost, když šel ke schodům. Něco bylo opravdu špatně. Zastavil se na vrcholu schodiště a zhluboka se nadechl, čekal, že tu změnu ucítí. Rukou přejížděl po zábradlí a pokoušel se probudit v něm magii nebo duši.

Pomyšlení, že Brumbálova magie byla tak silná, že teď cítil její ztrátu, ho vystrašilo a způsobilo, že potřeboval útěchu. Sestoupil po schodišti. Dokonce i portréty, lemující schodiště, vypadaly apaticky, vůbec si ho nevšímaly.

U Snapeových dveří Harry zaváhal; byly tři hodiny ráno. Pomyšlení, že by se měl vydat zpátky prázdnými hradními chodbami, ho donutilo zaklepat. Dveře se otevřely. Snape na něj mávl, aby vstoupil. Pořád byl ještě oblečený v hábitu.

„Ty jsi nespal?“ zeptal se Harry, když vstoupil do potemnělého kabinetu. Snape zavrtěl hlavou. Harry s povzdechem usedl na pohovku. Lampa na stole se rozzářila jasněji, když Snape upravil plamen. Neotočil se hned. Harry sledoval jeho nahrbená záda, když manipuloval s lampou. Překvapilo ho, že tu byl Snape skoro potmě.

„Také máš pocit, že je hrad jiný?“ zeptal se zvědavě Harry.

„Ano.“

Harry se objal rukama a opřel se. Myslel si, že je sám kdo to cítí, ale teď si uvědomil, že to tak není. Nakonec se na něj Snape podíval, aby si ho prohlédl. Posunul lampu doprostřed stolu a sedl si vedle něj.

„Přál bych si, aby neodešel,“ řekl Harry a zamrkal, jak se mu oči náhle zalily slzami.

Snape si pevně stisknul ruce a řekl: „Jeho jistota, že Raddle znovu povstane a vrátí se, byla jediným důvodem, který ho držel mezi námi.“

„Přesto,“ řekl Harry. „Nevím, jestli se mi tu ještě líbí.“ Zachvěl se a promnul si ruce.

„Myslím, že si na to zvykneš,“ řekl Snape vyrovnaně. Opřel se a po chvilce zaváhání položil Harrymu ruku kolem ramen. Harry se přisunul blíž a položil si hlavu na jeho rameno.

Po několika minutách Harry usnul. Snape byl rád, že sedí pohodlně, protože se necítil na to, aby vstal. Naslouchal Harryho pravidelnému dechu a přemýšlel, jestli Harryho pocit změny v hradě byl stejný, jako jeho vlastní záchvaty zuřivého znepokojení.

Harry se ve spánku posunul a narovnal nohy. Teprve teď si Snape všiml, že je jeho svěřenec bosý. Kdyby Harry nespal, vynadal by mu za to; takhle ho jen pevněji objal.

*****

Rozloučení ve Velké síní bylo vážnou a smutnou záležitostí. Studenti stáli ve vyrovnaných řadách na jedné straně síně, ministerští na druhé. Uprostřed stály tři řady hostů. McGonagallová měla dlouhý projev, na který se Harry nedokázal soustředit. Cítil se hůř než včera. Reportér s fotoaparátem se prodíral mezi lidmi, do střední uličky, aby získal co nejlepší snímky. Harry viděl, jak si prohlíží studentské tváře, pečlivě se schovával za Ronovými širokými rameny. Hermiona pro ně tato místa, přesně uprostřed mezi studenty, vybrala právě z toho důvodu. Dean stál na druhé straně, aby se k Harrymu někdo nedostal odtud, ale nebylo to pravděpodobné, bylo zde příliš mnoho lidí.

Projevy skončily. Nastala minuta ticha, když si to Harry uvědomil. Některé studentky popotahovaly. Na signál, který Harry nezaznamenal, se dav pohnul. Jejich čtveřice zůstala, dokud všichni studenti neodešli. Harry nyní viděl kamenný katafalk v místech, kde obvykle stával hlavní stůl. Brumbál byl oblečený do stejného, jasně modrého hábitu, který měl na sobě při zařazovací slavnosti na začátku školního roku. Pohled na jeho klidnou tvář a dlouhé bílé vousy spočívající na jeho hrudi nedokázal snést. Začaly ho pálit oči.

Aby se dostal pod kontrolu, odvrátil pohled. Dean to vzal jako narážku k odchodu a vedl ho ven. Harry ho těsně následoval, oči spíš zavřené než otevřené. Ve dveřích z Velké síně se Dean náhle zastavil a Harry do něj vrazil. Kamarádova ruka ho přitiskla ke zdi.

„Vypadá to, že čekají,“ řekl Dean na adresu reportérů přešlapujících ve vstupní hale. „Předpokládám, že na tebe, ale možná, že ne.“ Když Harry neodpovídal, Dean na něj otočil hlavu. „V pořádku?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Harry chraplavě. Nenápadně si rukou utřel oči. Hermiona, která u něj byla blízko, ho poklepala po ruce. Harry vyhrál bitvu sám nad sebou. Zhluboka se nadechl a otevřel oči. Byl sevřený mezi Deanem a Hermionou. Ze vstupní haly zaslechl Holoubkovou, jak o něm mluví.

„Chceš jim něco říct?“ zeptala se Hermiona.

Harry si odfrknul. „Ne.“  Zhluboka se nadechl a řekl: „Raději se tomu vyhneme.“

„Dobře, jak to uděláme?“ ušklíbl se Dean „Poběžíme? Nebo můžeme počkat. Je to na tobě.“

Harry se opíral o kamennou zeď a díval se na Hermionu. Velká síň už byla prázdná, kromě katafalku a Brumbálova těla. Harryho zamrazilo.

Někdo zprudka vešel vzdálenými dveřmi; byl to Snape. Podíval se na ně, elegantně se otočil a pokrčil rameny na někoho za dveřmi. Vytáhl hůlku a mávl s ní ve vzduchu, když vycházel z místnosti. Všech šest dveří se pohnulo a s bouchnutím se zavřelo.

Harry si oddechl. Sedl si na nejbližší lavici. Složil hlavu do dlaní a řekl: „Omlouvám se. Dneska to nedokážu. Chtěl bych, aby všichni zmizeli.“ Když jeho kamarádi poodstoupili, vyhrkl: „Ne vy. Oni.“ Ukázal na zavřené dveře. „Dokázal jsem se přemoci, když je zajímalo, jestli je Voldemort pryč, ale to co cítím teď je osobní.“ Poposedl si. „Promiňte… nechtěl jsem se tak rozpovídat.“

„Jeho ztráta je bolestná, ale jednou se to muselo stát,“ řekla Hermiona a sedla si vedle něj.

Harry svráštil obočí. „Stalo se to, protože chtěl,“ řekl ostře. „Chtěl odejít.“ Po jejím pochybovačném pohledu dodal: „Myslíš, že nepoznám rozdíl mezi živým a mrtvým? V jednu chvíli mluvil se mnou a s McGonagallovou a v další, puf, byl pryč, jako bys sfoukla svíčku.“ Ztěžka vydechl a odvrátil se od jejich ohromených tváří. Zrovna teď byl víc rozzlobený, než smutný, vstal. „Vypadá to, že už je tam klid.“

Dean pootevřel dveře a vykoukl ven. „Ne. Ještě jich je tam plno.“

Harry vrhl rychlý pohled na postavu v modrém, spočívající na katafalku. Hlavní dveře se otevřely. Dovnitř nahlédla McGonagallová a řekla: „Novináři jsou přesvědčeni, že se vzdáte.“

„Dobře,“ vydechl Harry a protáhl se kolem ní.

Tázavě se podívala na jeho kamarády. „Je trochu mrzutý,“ poznamenal Ron a následoval Hermionu ven. „Madam,“ řekl Dean, když kolem ní procházel. „Pane Thomasi,“ odpověděla a zavřela za nimi dveře.

*****

V pondělí se normálně vyučovalo. Harry zjistil, že míří dolů k učebně obrany. Přišel právně včas, Snape zrovna vycházel ze svého kabinetu.

„Měli jste rušný víkend, ale očekávám, že dokážete správně předvést všechna zaklínadla.“ Snape se díval, jak si Harry sedá. Studenti se raději na opozdilce nedívali.

V párech byli vyvoláváni, aby předvedli odvrácení Ferrusova prokletí. Když Ron s Hermionou došli na stupínek, Snape řekl: „Možná byste nám to měla předvést s někým jiným, slečno Grangerová.“

„Proč?“ zeptal se Ron prudce.

„Předpokládal bych, pane Weasley,“ ušklíbl se Snape, „že byste dal přednost tomu, seslat nebezpečnou kletbu na jiného spolužáka.“ Několik studentů se zasmálo. Ron zrudl a čekal, až si červenající se Hermiona vymění místo s Nevillem.

Rozmrzelý Ron vrhl velmi tvrdou odstřelovací kletbu na Nevilla, který ji snadno odrazil. Pak se vyměnili,  a Ron odrazil pečlivě provedenou Nevillovu kletbu stejným způsobem.

„Jako obvykle, pane Longbottome,“ komentoval to Snape, „pěkně provedeno.“ Když Neville zůstal omráčeně stát a zíral na učitele, řekl Snape netrpělivě: „Můžete se vrátit na své místo, pane Longbottome.“

Neville zamrkal a rychle odešel. Sedl si na do lavice a zíral dopředu, zatímco další dvojice předváděla své umění. Nakonec se opřel a zašeptal Harrymu: „Co jsi to s ním udělal?“

Harry zavrtěl hlavou. „Nic,“ tvrdil.

„Ne,“ odporoval Neville. „Něco…“

Harry pozoroval Snapea při práci na Padmiině kouzle. „To jen, že tohle učí raději,“ řekl hlavně proto, že věděl, že by Snape nechtěl, aby ho někdo podezíral z toho, že měkne.

*****

Harry prožil den a pak celý týden bez neodbytných vzpomínek na Brumbála. Cítil se svobodný a postupem času ten pocit sílil. Dokonce i změna v magii hradu naznačovala nové možnosti.

Navštívit Snapea bylo teď snadnější, když to všichni věděli. Nebo o tom slyšeli, ale nevěřili tomu, jak zjistil jednoho dne, když Pansy Parkinsonová přišla požádat o pomoc, zatímco tam Harry pracoval na svém eseji do lektvarů.

„Opravdu si myslíš, že se sem můžeš nakvartýrovat?“ vysmívala se Harrymu.

Snapeův upřený pohled, když od ní přijímal esej, kterou mu podávala, byl hodně nebezpečný. Couvla a nervózně ho pozorovala, pak se vysokým hlasem zeptala: „Neříkáte, že je to pravda, že ne, pane?“

„Ano, slečno Parkinsonová. Je.“

Ramena jí zmučeně poklesla. Podívala se na Harryho a přejela ho zhnuseným pohledem, Zhluboka si povzdechla. „Můj esej, pane. Vezmu si ho zpět,“ prohlásila smutně a uctivě, došourala se ke dveřím a polehoučku je za sebou zavřela. Harry si přál, aby jimi raději bouchla.

Harryho napadlo něco, co ho naplnilo zvláštním pochopením. „Staráte se o ně… víc než ostatní vedoucí kolejí,“ mínil Harry.

Snape se díval na zavřené dveře. „A nemám v úmyslu to měnit,“ řekl zamyšleně. Na chvíli se zamyslel, než se vrátil ke své práci. Harry se za malou chvíli rozloučil, opravdu neměl chuť ničit Zmijozely, i když si nebyl jistý, proč mu na tom záleží.

 

Poslední komentáře
03.09.2014 20:13:59: smileyach jo, zase je tu hloupý Ron. Povídka je skvělá, překlad bezesporu báječný, jen nechápu Rona. M...
08.08.2009 21:42:11: Do téhle kapitoly se mi nechtělo - o Brumbálově smrti čtu nerada. Tak snad ta další bude veselejší ...
08.08.2009 12:42:33: Trochu depresivní vůči Brumlovi, ale jako vždy skvělé. Krásný překlad.
07.08.2009 22:15:55: Úžasná kapitola ako vždy ....rýchlo ďalšiu kapitolu prosím prosím prosím smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}