Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

24. kapitola

Randezvous

 Harry přemýšlel nad využitím tajné chodby. Napadlo ho to ráno ve sprše jako něco, na co už dávno zapomněl a znovu si vzpomněl. Rozesmátý se oblékl a připravil se na vyučování. Ani vyhlídka na lektvary nezmenšila jeho znovunalezenou dobrou náladu.

Při snídani, když přiletěly sovy, upustil Pašík před Harryho dopis a pak létal kolem dokola Ronovy hlavy, dokud ho Ron rukou neodehnal. Malá sova odletěla. Harry se na Rona raději nepodíval, když si všiml, že dopis byl odeslaný z Doupěte. Sotva dopis otevřel, jiná sova, temně hnědá, přinesla další dopis. Byl od Lupina. Harry zaváhal, ale pak si přečetl ten od paní Weasleyové.

Nejdražší Harry,

Doufám, že už ses vyrovnal s Albusovou smrtí. Tady v Doupěti je od Rozloučení hodně smutno a já se omlouvám, že jsme Tě po skončení obřadu nevyhledali, ale bylo tam příliš mnoho lidí. Byli jsme oba znepokojeni tím, jak moc Ti Brumbálova smrt ublížila. Ginny nám poslala sovu s ujištěním, že už jsi na tom dobře a taky nám prozradila, že jsi získal opatrovníka. Musím připustit, že jsem si to ověřila u profesorky McGonagallové, protože naše děti si z nás často dělají legraci. Minerva mi vysvětlila, že jsi o tom nikomu neřekl a to mě docela polekalo, než mi Ginny vysvětlila Tvé důvody.

Můj milý Harry, omlouvám se za hrozné chování svého nejmladšího syna. Vyvedený z míry nebo ne, hned bych mu poslala huláka. Ujišťuji tě, že dostal ostrý dopis s přesnými pokyny, jak své chování napravit.

Harry se zadíval přes stůl. Ron jedl se stejnou chutí jako obvykle, i když jeho oči byly trochu prázdné, protože zíral do míst kousek od svého talíře. S malým zamračením se Harry vrátil k dopisu. Ať už si paní Weasleyová přála cokoliv, Ron na tom musí zapracovat sám.

 Musím přiznat, že nás překvapilo, kdo Tě přijal za syna, ale vím, že se tak rozhodl sám, a že ho nikdo nenutil, aby to udělal. Přestože nám Minerva říkala, že si Albus přál, aby to Severus udělal, nedokážu si představit, že by Tvůj otec s něčím takovým souhlasil.

Harry si povzdechl a napil se dýňové šťávy. Jídlo na talíři mu vystydlo. Kousl si do toastu a zadíval do dopisu, aby se vyhnul Hermionině pohledu. Znovu si přečetl poslední řádek a pomyslel si, že na tohle by si jeho otec stěžovat nemohl.

Dobře, Artur si myslí, že to co jsem napsala v poslední větě, jsem psát neměla, ale já si myslím, že ano.

 Harry se zasmál při představě, jak se nad dopisem dohadují i když mu trochu vadila její snaha mluvit za jeho rodiče.

Všichni v Tobě vidí Albusova chráněnce, víš.

To ho překvapilo. Nedokázal si představit takový život a chtěl, aby se mýlila.

 Ginny si myslí, že ještě nechceš svou adopci zveřejňovat, navzdory tomu, že Tvoji spolužáci už znají pravdu. Předpokládám, že, vzhledem k Tvému věku, to kouzelnický svět příliš zajímat nebude.

Harry doufal, že to je pravda. Ve zbytku dopisu mu přáli, aby byl šťastný. Složil ho a schoval do kapsy. Snídaně zmizela. Uložil do kapsy i dopis od Lupina, vstal a odcházel se svými spolužáky.

*****

Během přeměňování si Harry pomyslel, že se McGonagallová vyrovnala s Brumbálovou smrtí docela dobře; sledoval, jak pobíhá po učebně a pomáhá studentům s třístupňovou přeměnou. Měli přeměnit onyxový křemen na tulipán, což bylo kvalifikováno jako metatranscendentní transformace dvou opačně zatříděných objektů. Tato hodina ho docela zklamala, oproti pondělní poklidné obraně proti černé magii.

Harry pozoroval se zájmem, jak profesorka pomáhá Justinovi. Nedařilo se mu kouzlit a doufal, že se vzpamatuje dřív, než McGonagallová dojde k jeho lavici. Po jeho boku se Hermiona pokoušela změnit žlutý tulipán s červeným středem na jednobarevný. Bylo těžké toho dosáhnout a vlastní neúspěch ji rozčiloval. Ještě víc se nedařilo Ronovi.

Ron se ještě stále pokoušel přeměnit onyxový křemen na sklo. Harry už postoupil dále. Ze skla se mu povedlo vytvořit něco, co připomínalo bodlák. Bylo to jako skleněná borová šiška, zbarvená do zelena. Bylo to hezké, ale nebylo to správné.

Justinovi se konečně kouzlo povedlo, ale Harry přes místnost neviděl, s jakým úspěchem. Snažil se znovu promyslet, co věděl o přeměně krystalické struktury křemene a o růstu rostlin. McGonagallová v něm vyvolala dojem, že tohle je ta lehčí část přeměny. Soustředil se na borovou šišku a vyslovil nad ní inkantaci. Výsledkem bylo, že se hezká borová šiška rozprskla ve spršce skleněných střepů. Harry slyšel, jak se mu zmijozelští smějí. Uklidil ten nepořádek a vzal si další křemen. McGonagallová jich každému ze studentů přichystala několik.

„Pane Pottere,“ přistoupila k němu McGonagallová. „To nevypadalo moc slibně.“

„Ne, madam,“ souhlasil s ní Harry. Nový krystal před ním ležel na stole a tvářil se nevinně. Když vzhlédl ke své profesorce, zjistil, že jsou její oči velmi smutné. Položil si hůlku do klína a svěsil ramena; přeměňování bylo najednou bezvýznamné.

„Máte potíže s druhým krokem správně?“ zeptala se. Harry přikývl. „Prostudujte si lépe strukturu bodláku.“ Harry to udělal. Vzorek ležel na stole uprostřed místnosti v porcelánové misce a vypadal prapodivně. McGonagallová ho chvilku nechala a pak řekl: „Je to živé, Harry, druhým krokem musíte provést nejen tvarovou, ale i rostlinnou přeměnu. Není to těžké, ale je to nutné. Zkuste to znovu.“

Harry zíral na hladký černý kámen před sebou a vzpomněl si, že Brumbál přeměňoval předměty podobně. Litoval toho, že ho Brumbál nikdy neučil, ale zároveň byl rád, že neviděl jeho špatnou práci. Použil dvě první kouzla, která teď už dělal automaticky. Leželo před ním… něco. Byla to nějaká rostlina a taky byla zelená. Viděl, jak krystalky kamene táhnou její listy k zemi.

„Docela blízko,“ řekla McGonagallová.

Harry už začínal tulipány nenávidět. Ron konečně přeměnil krystal na sklo a Hermiona ho pochválila, sama se snažila, aby byl její tulipán fialový.

Po vyučování konečně Harry našel čas otevřít dopis od Lupina. Nechal své přátele odejít do věže, stoupl si na chodbě k oknu a rozbalil dopis. Byl mnohem kratší, než ten předchozí.

Milý Harry,

V poslední týdnu se o Tobě hodně psalo. Škoda, že jsi mi nenapsal o svých nových rodinných poměrech, ale to neznamená, že Tě za to kritizuji. Byl jsem ujištěn, že Severus se o Tebe stará velmi dobře, i když to zní hodně zvláštně. To mě dovedlo k přesvědčení, že musel být mnoho let pod neuvěřitelným tlakem. Věř, že i já a mnozí další sdílíme Tvůj zármutek nad Brumbálovým odchodem. Opravdu nás to všechny zasáhlo. Pošli mi sovu, kdykoliv bys něco potřeboval.

Remus

Harry složil dopis a strčil si ho do kapsy. Něco, co měl zasunuté hluboko ve své mysli, se prodralo na povrch. Vydal se k točitému schodišti.

„Profesorko?“ řekl a zaklepal na pootevřené dveře ředitelčiny kanceláře. Nikdy nebývaly otevřené, když tu byl Brumbál.

McGonagallová seděla za stolem a ztěží se soustředila na pergamen, který měla před sebou. „Ano, pane Pottere,“ řekla plochým hlasem.

„Bude to rychlé, madam,“ omlouval se Harry. „Jen bych chtěl vědět, kdy má Severus narozeniny.“

McGonagallová pozvedla obočí a trochu zlomyslně se ušklíbla. Otevřela zásuvku, chvíli listovala složkami a jednu vytáhla ven. „Dvacátého listopadu,“ odpověděla se slabým úsměvem.

„Děkuji, madam.“

„Vy jste vždycky vítán, Harry,“ řekla už mnohem laskavěji.

Harry se usmíval, když opouštěl její kancelář a šel rovnou do kuchyně, aby sehnal všechno, co potřeboval pro svůj žertík. Sháněl velký kus korku a sklenici. Dobby se ukázal být velmi užitečný, trpělivě mu nosil jednu sklenici za druhou, než našli takovou, která vydala ten správný zvuk, když z ní vytáhli korek. Byla to docela malá sklenice, což bylo vlastně lepší. Přemýšlení o tomhle problému způsobilo, že se Harry cítil mnohem lépe; trochu mu vadilo, že něco takového nepodniká společně s Ronem, ale stejně se na to těšil.

*****

Později večer Snape vzhlédl od knihy, kterou četl, když do jeho kabinetu vstoupila McGonagallová. Na její tvář byl zvláštní pohled, jako by jí procházely smíšené emoce.

„Mezi Albusovými věcmi jsem nalezla tohle,“ řekla a ukázala malou, zapečetěnou obálku.

Snape si ji vzal a prozkoumal ji. Pergamen vypadal starý, zažloutlý, zvlášť kolem pečeti. Jeho jméno bylo napsané na přední straně Brumbálovou rukou, inkoust byl vybledlý. Snape překvapeně zabručel.

„Pravděpodobně nebudeš schopen to otevřít,“ řekla McGonagallová.

S pochybovačným výrazem se Snape pokusil odstranit pečeť, odmítala se pohnout, nedokázal roztrhnout ani obálku.

„Pomona s Hagridem dopadli také tak. Moje byla otevřená, když jsem to našla. Ostatní je otevřeli, když jsem jim je předala. Musíš počkat, než si to přečteš,“ prohlásila.

Znovu se zadíval na obyčejnou pečeť, která se nedala otevřít. „Velcí kouzelníci všechno zpackají,“ vydechl mrzutě. Po pochybovačném pohledu McGonagallové dodal: „Potterova slova.“

„Aha. Vždycky jsem si myslela, jak málo toho v minulosti měl.“ Upravila si hábit a obrátila se k odchodu. „Mimochodem, pro něj tam žádný dopis nebyl.“

„Dobře.“

 *****

Když se studenti v pátek usazovali v učebně obrany, všiml si, že se chovají tajemně. To znal, nereagoval na to. Choval se normálně. Byl zvyklý, že ho sledují, i když ho teď sledovali až moc.

Snape začal kontrolovat docházku a překvapilo ho, že Harry chybí. Poškrábal se na obočí a začal s výkladem, raději tomu nevěnoval žádnou zvláštní pozornost.

„Dnes budeme pokračovat sečnými kouzly,“ řekl. Podíval se po třídě a zjistil, že všichni vypadají až příliš zaujatě a při tom tak nevinně. Odsunul to stranou a popisoval sečné kouzlo.

Kdyby se Snape otočil, všiml by si, že se jeden z dřevěných panelů na zdi se zhoupnutím otevřel. A také by samozřejmě viděl, že odtud vyšel Harry a opatrně panel hůlkou zavřel. Třída poslušně upírala oči na profesora, když Harry vytáhl z kapsy sklenici a odšpuntoval ji.

Ozvalo se hlasité pop! a Snape se otočil. Harry stál za ním, ruce v kapsách a vypadal neobyčejně potěšeně. Několik studentů se uchechtlo.

„Pottere,“ řekl Snape se svým starým úsměškem. „Neočekáváte, že uvěřím, že jste se dokázal přemístit uvnitř hradu. Nebo se přemístit vůbec. Pokud vím, ještě jste nesložil zkoušky.“

Harry pokrčil rameny a obešel ho. „Omlouvám se, že jsem přišel pozdě, pane.“

Snape se podíval na zeď a pak zpátky na Harryho, který s nevinným výrazem v tváři uzavřel svou mysl. Třída se rozesmála až teď, dokonce i Malfoy a ostatní Zmijozelové.

„Jsem v pokoušení, odebrat Nebelvíru deset bodů za váš pozdní příchod, pane Pottere,“ řekl Snape tvrdším hlasem.

Neville vypískl: „To byste měl, pane.“

Snape na dlouhou chvíli zavřel oči, pak se na chlapce podíval. „Zůstaňte tu po hodině, pane Pottere.“

„Ano, pane,“ odpověděl Harry klidně.

Na konci hodiny Harry udělal, co mu bylo řečeno a zůstal sedět na svém místě, když ostatní studenti odcházeli. Cestou na něj mrkali a poklepávali ho po rameni. Snape sestoupil se stupínku a přistoupil k němu. Povzdechl si a zeptal se: „Opravdu ses nepřemístil, že ne Harry?“

Harry se široce usmál. „Opravdu sis myslel, že bych to dokázal?“ zeptal se polichoceně.

Snape se zadíval na stupínek a s přimhouřenýma očima se otočil zpět. „Nejsem si jistý, ale v žádném případě bych tě nepodceňoval.“

Harry se stále usmíval. „Nepřemístil jsem se,“ ujistil ho.

„Dobře,“ řekl Snape. „Věci by se hodně zkomplikovaly, kdybys to udělal.“

Harry vyndal z kapsy sklenici s korkovou zátkou. Zasmál se. „To, jak ses na mě podíval, bylo zábavné,“ řekl. Ukázal, jak udělal ten zvuk a vytáhl z batohu kopii Pobertova plánku. Položil ji na lavici. Byla prázdná a tak nad ní poklepal hůlkou. Objevila se mapka celého hradu. „A neříkej nikomu ze studentů, že jsem ti to ukázal,“ řekl Harry, pak dodal: „Průchody,“ a znovu klepl na pergamen.

Snape si zúženýma očima prohlížel mapku. „To mi něco připomíná,“ vydechl.

Harry znervózněl. „Opravdu?“

Snape se na něj upřeně zadíval a zdvihl plánek.

„Můžeš si to vzít,“ nabídl Harry.

„Je to něco jiného?“ zeptal se Snape. Když Harry zavrtěl hlavou, dodal: „Předpokládám, že stále máš originál?“ Harry uhnul pohledem, nechtěl odpovědět. Snape položil ruku na lavici. „Pottere, nemám v úmyslu ti to vzít. Myslím, že máš jen velmi málo věcí, které patřívaly tvému otci.“

Harry se uklidnil. „Ano, mám ho,“ připustil. „Chtěl jsem jen zjistit, jak funguje, ale neměl jsem moc štěstí. A Remus mi taky nepomohl.“ Pokrčil rameny. „Teď nemám moc času na tom pracovat. Musím si najít výmluvu pro McGonagallovou, jinak mi dá trest, že jdu zase pozdě.“ Rychle sbalil své věci a hodil si batoh přes rameno.

Kývl Severusovi na pozdrav a ten se ho zeptal: „Opravdu si myslíš, že to Minerva udělá?“

Harry se zhluboka nadechl. „Uvidíme.“

Harry trest nedostal, ale velmi vážnou domluvu před celou třídou ano. Na jeho vymyšlenou historku byla McGonagallová připravená.

Když skončila s domluvou, vrátila se rozhněvaná McGonagallová na stupínek. Neville zvedl ruku a řekl: „Kdybyste viděla, jak se profesor Snape tvářil, taky byste si myslela, že to stálo za to.“

Chvíli se na něj dívala, než odpověděla: „Ano, dobře, ale mně se nedostalo té cti a tak to nemohu panu Potterovi přičíst k dobru.“ Přešla ke stolu a zamumlala. „Příště, Pottere, mě nezapomeňte pozvat.“

Harryho i jeho kamarády to pobavilo.

*****

Počasí se ochladilo, ale neodradilo je to od sobotní návštěvy Prasinek. U Tří košťat nebylo tolik lidí, jako minule. Harry s přáteli se usadili kolem stolu u zdi a madam Rosmerta jim okamžitě donesla máslový ležák.

„Skvěle se o nás starají, když jsi s námi, Harry,“ komentovala to Hermiona. Ron vypadal, jako že s tím souhlasí, ale nepromluvil. Harry nad oběma zavrtěl hlavou, nad Ronem i nad Rosmertou. Pozvedli sklenice na Brumbálovu počest a napili se.

„Co je tohle?“ zeptala se Hermiona. Když se na ní zadívali, kývla ke stolu pod oknem.

Harry se otočil a uviděl čarodějku ve fialovém hábitu s mužem, který seděl zády do místnosti. „To je profesor Snape, ne?“ zeptala se Hermiona. Harry přikývl. „Kdo je ta žena?“ zeptala se ho jeho kamarádka. Harry pokrčil rameny. „Hm,“ zamumlala Hermiona významně. „Neřekl ti o tom?“ vyptávala se.

„Proč by měl?“ podivil se Harry. Povídali si a pili už druhou sklenici, Hermioniny náznaky začali Harrymu vrtat v hlavě. Snažil se to odehnat, ale oči se mu mimovolně stáčely ke stolu u okna.

*****

Harry přestal číst Dračí doupě, kniha nebezpečných kouzel, kterou studoval před schůzkou Brumbálovy armády, když se mu Neville přes rameno zadíval do knihy.

„Našel jsi něco dobrého?“ zeptal se Neville. „A kdes to vzal. Tohle není z knihovny.“

„Snape,“ odpověděl Harry ztracený v popisu něčeho, co se jmenovalo Cuisinart. Znělo to jako něco, čím by se dal zabít obří pavouk, nebo mu alespoň odseknout nohy. Mělo by se s tím zacházet opatrně, hodně opatrně.

„Merline,“ vydechl Neville, který četl Harrymu přes rameno. „Profesor Snape ti to opravdu půjčil nebo si jen nevšiml, že mu to zmizelo z police?“

Harry se zlehka zasmál. „Opravdu mi to půjčil. Jen mě varoval, že jsem osobně zodpovědný za všechno, co někdo provede s tím, co se z toho naučil.“

„Stejně,“ komentoval to Neville, otočil stránku a přečetl si popis kouzla Nostrafresca. „Jéje,“ podíval se na ilustraci, která byla docela hrůzostrašná. „Nikomu nic z toho neukazuj.“

Harry zavřel knihu a usmíval se nad Nevillem a jeho šaškárnami. Uložil ji do batohu u zdi, kde stáli Ron, Ginny a Hermiona.

„Stalo se něco, Neville?“ zeptala se Hermiona.

„Právě jsem si představil, jaké to je být obrácený naruby,“ řekl Neville a otřásl se. „Nic jiného se nestalo.“

Další studenti vešli do místnosti, čtvrťáci zuřivě diskutovali. Harry ještě neměl tak bezstarostnou náladu, jako většina členů Brumbálovy armády. Bývávali také napjatí, skoro na hranici zlomu a panikařili, když se jim kouzla správně nepovedla, báli se, že by nemuseli přežít.

„Nevyzkoušíme si nějaké odhalovací kouzlo?“ zeptal se Ernie, když k nim s Owenem a Laurou přistoupil.

„Přidám to na seznam,“ řekla Hermiona a hrabala se v batohu, „pokud to tam ještě není.“

„Rodiče mi poslali sovu, psali, že se potřebují zbavit kufru mé pratety, který nalezli na půdě. Vždycky nás varovala, že v něm má spoustu prokletých předmětů, páchnoucích, slizkých a takových, které ti vyžerou oči. Jako děti jsme tomu nikdy nevěřili, ale teď je pryč a chtěli bychom vědět, jestli je to pravda.“

Harry s porozuměním prohlásil: „Máme na seznamu hvězdicové odhalovací kouzlo, vypadá méně nebezpečně, než některá ostatní.“

„Dneska budeme dělat štíty, ne?“zeptala se Ginny. „Vždycky jsem při vyučování v páru se Striverem Bletchleym a už mě nebaví pořád padat na zadek.“

„Chceš, abych si postěžoval místo tebe?“ zeptal se Harry.

„Oh!“ vyhrkla Ginny. „Opravdu bys to udělal? Nemyslíš si, že mě dá profesor do páru ještě s někým horším, třeba s Mortimerem Montaguem?“

Harry přemýšlel: „To opravdu nevím,“ odpověděl. „Bude záležet na tom, jak se zeptám, myslím.“

„Možná je to jedno,“ řekla opatrně Ginny. „Prostě mě nauč, jak někomu nakopat zadek, prosím.“

Harry se zasmál. „Jasně.“ Obrátil se do místnosti, kde už bylo asi třicet studentů a když získal jejich pozornost, začali.

*****

Harry strávil týden tím, že trápil mozek přemýšlením o dárku. Na to datum se zeptal už skoro před třemi týdny a opravdu už to nemohl odkládat. Zatím ho ale nic pořádného nenapadlo. Nakonec se rozhodl a vydal se za Hagridem požádat ho o radu.

„Čaj?“ zeptal se Hagrid. „Třeba láhev něčeho dobrého,“ navrhl a Harry se zatvářil pochybovačně.

„Potřebuji něco nápaditého a neobvyklého,“ poznamenal Harry a hladil zářivého mladého Fawkese, který seděl na svém bidýlku vedle krbu.

„To je tvrdý oříšek. Věř mi – mohl bys to i pokazit. A hodně,“ řekl Hagrid rozpačitě. Harryho by zajímalo, co to způsobilo, ale zdržel se otázek když Hagrid začal mumlat něco o lidech, kteří trvají na tom, že nechtějí žádného exotického mazlíčka, i když jim ho nabídl… několikrát.

*****

Nastal víkend. Harry v sobotu u Tří košťat přemýšlel nad svým problémem. Hermiona do něj strčila a ukázala na dveře. Snape a ta žena, co s ní byl minule, vstoupili a sedli si ke stolu v rohu. Snape byl příliš zamyšlený a nerozhlédl se po místnosti.

„Musím si někam skočit,“ řekl Harry náhle, měl pocit, že musí rychle sehnat nějaký dárek.

Ron s Hermionou mu zamávali a začali si šeptat. Harry si přitáhl plášť a vydal se ulicí k čajovně.

Zahnul do obchodu a střetl se s dychtivým obličejem. Zdálo se, že Holoubková tu na něj čekala. Harry zahnal své podezření a pozdravil jí. Podržela dveře obchodu a dala mezi ně nohu, aby se nezavřely.

„Víte, že je hodně těžké dostat se k vám ve škole? Těším se, až složíte zkoušky, pak už to nebude takový problém.“

„Co chcete, slečno Holoubková?“ zeptal se Harry a upřeně se díval do výkladní skříně.

„Trochu vašeho času,“ řekla, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.

Harry si povzdechl. „Co bych z toho měl?“ Když zaváhala z odpovědí, dodal: „Další hloupé zprávy ve sloupku s drbama?“

„Připouštím, že od Brumbálova Rozloučení, jsem použila jen to, co jsem zaslechla,“ přiznala neochotně. Skousla si ret a pokračovala. „A co udělat pro mě něco ze staré známosti.“

Harry se na ní pochybovačně podíval a pak se rozhlédl po ulici, jestli někdo nepřichází. Pustila kliku a zašla za roh obchodu, odkud byly vidět jen ovce, pole a v dálce les.

„Podívejte,“ řekl Harry, překřížil paže na prsou a opřel se o oprýskanou omítku vedle ní. „Já si neustále uvědomuji, kolik toho komu dlužím. Nikdy jsem to nikomu nepřipomínal, ale udělám to teď. Nechte to být.“

„Proč? Veřejnost si zaslouží to vědět,“ řekla, jako by to měla nacvičené.

„Nechci moc. Ve skutečnosti,“ naklonil se k ní blíž, „jsem nic nechtěl. Všechno co chci, je být sám sebou. Veřejnost si zasluhuje vědět, že Voldemort je nadobro pryč a strávil bych hodiny, abych vám pomohl jim to zprostředkovat. Ale můj život je jen můj.“

Posunula si těžkou kabelku na rameni. „Nevěřil byste, jaké zvěsti teď o vás kolují; že jste se tajně oženil, že ilegálně chováte draky, že je vaše dívka těhotná. Někdy je to všechno spojeno do prapodivných kombinací.“

Harry zavrtěl hlavou. „Proč se starají?“ zamumlal.

„Jejich životy nejsou tak zajímavé. Teď můžete namítnout, že pokud budou věnovat více pozornosti svým životům, než vám, budou i ty jejich zajímavější.“ Pokrčila rameny. Zatímco si ho prohlížela, vytáhla cigaretu a vložila si ji mezi rty. Když se na ní zděšeně podíval, řekla: „Jo, já vím, že bych měla kouřit dýmku, jako správná čarodějka. Říkají mi to pořád.“

Harry jí nedokázal říct, že to není to, na co myslel.

Promluvila s cigaretou v puse: „Podívejte, já mám na dosah sólokapra, ale nemůžu nikoho na ministerstvu donutit, aby promluvil. Nikdy se nic takového nestalo.“ Dvakrát dlouze potáhla a udusila cigaretu o zeď. „Nemám pravdu?“

„Snad,“ připustil Harry.

„Pomožte mi a já to napíšu.“

Harry zavřel oči. „Co potřebujete?“ zeptal se opatrně.

„Brumbálova poslední slova. Byl jste tam?“

„Postarej se o školu,“ odpověděl Harry, neviděl v tom nic zlého.

Hluboce zamyšlená Holoubková vytáhla zápisník a normální brk. „To vím od ředitelky. Dlužíte mi pravdu.“ Nechtěla psát nic, co by se ho netýkalo. Nakonec se zeptala: „Máte strach z Jugsona a Averyho? Nikdo jiný, zdá se, nezbyl. Měla jsem pocit, že Popletal vyhlásil vítězství příliš brzy.“

Harry pozoroval hejno malých ptáků kroužících nad polem. „Díval jsem se, jak Voldemort Averyho mučí, protože si myslel, že není loajální. Nemyslím si, že někdy udělal něco, k čemu ho nepřinutil. O Jugsonovi nic nevím. Věřím bystrozorům, kteří si myslí, že je nepravděpodobné, že by opustili úkryt.“ Pokrčil rameny. Už neměl noční můry, ale to by jí stejně neřekl. „Cítím se v bezpečí,“ dodal.

Udělala si několik krátkých poznámek. Harry přemýšlel, jestli by se měl chovat diplomaticky, když s ní mluví. Mohl by zkomplikovat život mnoha lidem.

Sklonila blok. „Myslela jsem, že bychom se měli držet toho, co se o vás říká. Budu o tom mlčet, když mi odpovíte.“

Harry to považoval za vydírání. „Jestli se s tím spokojíte,“ slyšel se, jak říká.

„Tak mi řekněte to, o čem mám mlčet,“ řekla a uložila brk do kabelky, zapnula přezky.

Harry se lehce usmál. „Byl jsem adoptován.“

Její tvář se zkřivila a zase narovnala. „Děláte si legraci.“ Trochu ublíženě se zasmála. „Dostali jsme několik sov od některých vašich starých přátel, kteří tvrdili to samé. Ale přišlo nám to jako slepá ulička, je vám sedmnáct.“

Harry pokrčil rameny, měl dobrý pocit, že tohle kolo vyhrál, třebaže to považovali za nepravděpodobnou historku.

Holoubková odcházela a vrtěla přitom hlavou. Harry šel za ní na chodník a sledoval jí, dokud nezašla za roh. Když vstoupil do čajovny madam Pacinkové, nad hlavou mu zazněl zvonek.

Po dlouhé diskusi s majitelkou, která vypadala spíš jako vzdělávací seminář o vzácných čajích, objednal plechovku kvalitního himalájského čaje z první sklizně. Rád, že už to má z krku, ale s pocitem, že při tomto úkolu selhal, se vydal na cestu. Ron s Hermionou právě odcházeli od Třech košťat. Harry je dohnal a k hradu zamířili společně.

„Chovali se k sobě dost přátelsky,“ škádlila Hermiona Harryho, když opustili Prasinky a zahnuli na cestu vedoucí ke škole.

„Co?“ zeptal se Harry. Pokrčil rameny, jako že se o to nestará, ale v koutku duše si pomyslel, že měl přeci jenom přijít na lepší dárek.

*****

Harry na schůzku Brumbálovy armády dorazil brzy a připravil nějaké pomůcky. Chtěl si vyzkoušet několik kouzel rušících účinky lektvarů, jeho spolužáci se bavili tím, že si navzájem přilévali do pití lektvar od Freda a George, po kterém se každému dělalo špatně, tak chtěl být připravený. Tento večer se při osamělé procházce hradem necítil tak podivně. Když pokládal batoh ke zdi, líně si pomyslel, jestli se Brumbálově nepřítomnosti přizpůsobil hrad, nebo on.

Zahlédl podél stěny na podlaze avokádo, Komnata byla pravděpodobně poněkud zmatená tím, co chtěl. Vyšel ven a přemýšlel jinak, aby Komnata vybrala ty správné věci.

„Bavíš se?“ posmíval se mu hlas přicházející z potemnělé chodby. Draco Malfoy si prohlédl stěnu. Jeho obličej byl, jako obvykle, blahosklonný.

„Ve skutečnosti ano,“ odpověděl Harry klidně. „Proč tě to zajímá?“

Uštěpačným, monotónním hlasem Malfoy řekl: „Ach, slavný Harry Potter hraje hry s dveřmi.“

Harry pokrčil rameny, ale dveře neotevřel. „Chceš něco?“

Malfoy vytáhl hůlku. „Ano, to chci.“ Harry se nehýbal, jen se podíval na hůlku, jako by byla neškodná. „Nehraj si se mnou, Pottere,“ vyhrožoval Malfoy. „Vyndej hůlku.“

„Chceš souboj?“ zeptal se Harry a nedůvěřivě se zasmál.

Malfoy se radostně zašklebil. „Ano,“ prohlásil pomalu.

„Tak pojď dovnitř,“ řekl Harry a otevřel dveře. Stěny teď byly žulové a nebyla na nich žádná okna.

Malfoy obezřetně vstoupil, i když hůlku sklonil. „To je zatraceně zajímavá místnost.“

Když došli doprostřed, Harry řekl: „Musíš se nudit, když už se nemůžeš dostat mezi smrtijedy. Jak se vede tvému otci?“

Malfoy se zlostně zašklebil. „Vybral si špatnou stranu,“ řekl tiše a trochu posměšně se usmál.

Harry si proti němu stoupl s hůlkou v ruce. „Dostal ses přes to lépe, než jsem si myslel,“ komentoval to, „docela ses změnil.“

„Zjistil jsem, že prázdná místa se dají zaplnit,“ odpověděl blonďatý chlapec a pozdvihl hůlku. Harry ho napodobil. „Jsi zřejmě příliš hloupý, abys to dokázal také,“ pokračoval Malfoy.

Harry řekl posměšně: „Předpokládal jsem, že budeš postrádat pobíhání v temném plášti s bílou maskou a vyskakování ze stínu jako šváb.“

Malfoy zúžil oči. „Nevím, jak takový ubožák jako ty, dokázal porazit velkého kouzelníka…“

„Nedělej si starosti,“ utnul ho Harry. „Na tebe by to nezabralo – máš přece nějaké skutečné city.“

To Malfoye trochu rozhodilo, zamrkal, než si to rozmyslel. Pak se mu vysmál. „Potloukal ses příliš dlouho kolem Snapea.“ Bez varování, aniž by pohnul rukou, vyslal na Harryho trhací kletbu, Harry ji zablokoval a poslal zpátky, Malfoy vyčaroval štít.

„Dává mi hodiny navíc,“ řekl Malfoy zlomyslně. „Pokud mohu říct, tebe učí jen ve třídě.“ Vypálil Hovequanta a dostal jedno na oplátku, snadno ho zablokoval.

Harryho to začalo bavit. Srdce mu tlouklo pravidelně, ne vyděšeně, a mysl měl jasnou, soustředěnou. „Naučil jsem se obranu sedmého ročníku za jedno odpoledne,“ upozornil Harry a poslal na chlapce širokou řezací kletbu. Neměla by mu udělat víc, než červený šrám na kůži, ale Malfoy uhnul a udělal to, co Harry doufal, že udělá – dostal vztek a poslal zpátky nějaké odporné prokletí. Harry kletbu blokoval a vyslal úzkou řezací kletbu, která už mohla způsobit velké škody.

„Můžeme to dělat každý týden?“ zeptal se Harry a zaujal znovu bojovou pozici.

Malfoy zabručel a vyslovil kletbu, kterou Harry nepoznal. Vztyčil titanový štít, protože to byla obvykle dobrá volba. Část kouzla jím prošla, vzduch se zachvěl a červené paprsky štít zničily. Dva z nich udeřily Harryho do hrudi a ramene dřív, než stačil uskočit. Klesl na jedno koleno a vyslal znovu rychlé Hovequanta, které Malfoye odhodilo skoro až ke zdi.

Harryho pálila ruka i rameno, když se postavil a zuřivě přemýšlel, co to bylo za kletbu.

V tu chvíli se otevřely dveře a oni oba ztuhli. Neville s Deanem vešli do místnosti a zvědavě se na ně podívali. „Sakra!“ řekl Neville. „O co jsme přišli?“

Harry se zasmál navzdory ostré bolesti, kterou cítil. Sklonil hůlku. „Remíza?“ zeptal se Malfoye.

Malfoy také sklonil hůlku. „Nepotřebuji publikum,“ řekl otráveným hlasem. Když odešel z Komnaty, rozepnul Harry hábit a prohlédl si své zranění. Odporně rudé klikaté šrámy zdobily jeho hruď a horní část paže.

„Co to je?“ zeptal se Dean.

Harry zamířil ke dveřím. „Vyhledejte pro mě kletbu s inkantací Aduroreptum, ano?“ řekl, když odcházel na ošetřovnu. „Díky,“ vydechl ještě mezi dveřmi.

Pomfreyová se jako obvykle příliš nevyptávala. „Co jste dělal, mladý muži?“ zeptala se jen, když jí předvedl podivné šrámy.

„Nacvičoval jsem kletby,“ řekl Harry, jako by to bylo samozřejmé a docela normální.

Prohledala skříň a vyndala plechovku s mastí. „Zkuste tohle.“

Harry si šrámy natřel a okamžitě se mu ulevilo.

Založila si ruce v bok a zírala na něj. „Měla bych oznámit, že jste tady.“

„Udělejte to, madam,“ řekl Harry klidně. Byl docela hrdý, že se dokázal Malfoyovi tak úspěšně postavit v těžkém souboji. Široce se usmál a řekl: „Pravděpodobně to nebude chtít slyšet, musel by odebrat body Zmijozelu.“

*****

McGonagallová je pustila do Prasinek hned další víkend. Harry si myslel, že se je tak snaží rozveselit po Brumbálově smrti. Nestěžoval si ale, mohl se tak zastavit v čajovně pro dárek, protože si myslel, že by ho Hedvika možná neunesla, kdyby byl těžký. Hermiona s Ronem odmítli jít ven, protože bylo příliš větrno. Harry si užíval osamělé procházky cestou do vsi. Jen několik studentů šlo před ním, ale byli docela daleko. Jediné zvuky, které rušily ticho kolem, bylo křupání sněhu pod jeho nohama a pukání ledu na jezeře. Zpomalil, navzdory silnému větru, jen aby si to mohl užívat co nejdéle.

Otevřel dveře čajovny a uvnitř si sundal čepici a rukavice. Cestou k pultu zaslechl od okna zalapání po dechu, následované šepotem. Harry zastrčil rukavice do kapsy a ohlédl se za zvukem. Uviděl ženu ve fialovém hábitu. Nakláněla se přes stůl a vzrušeně něco vykládala Snapeovi, který se na Harryho znechuceně podíval.

Majitelka obchodu zaběhla do skladu a pak před Harryho postavila na pult pestrobarevnou dárkovou tašku s růžovými uchy. Harry se donutil usmát, položil na pult nějaké mince a popadl tašku. Vydal se zpátky ke dveřím, žena se na něj rozzářeně podívala a on téměř nedokázal zadržet úsměv.

„Pane,“ řekl Harry Snapeovi.

„Pottere,“ odpověděl Snape nevýrazně.

„Vy ho znáte?“ zeptala se žena s radostným překvapením, čímž tvrdě prověřila Harryho sebeovládání.

Snape zaváhal jen okamžik. „Je to bradavický student,“ vysvětlil maličko shovívavě.

„Madam,“ řekl Harry.

Natáhla ruku. „Candida Breakstoneová,“ řekla.

Harry ruku přijal. „Harry Potter,“ odpověděl.

„Páni,“ řekla radostně. „To opravdu jste.“

Harry nemohl riskovat pohled na Snapea, věděl, že by to nebylo příjemné.

„Nemáte nic na práci, pane Pottere?“ zeptal se Snape netrpělivě.

Harry se uvolnil, protože rozpoznal, že Snape hraje nějakou hru a řekl: „Ani ne, pane.“ Podíval se na ženu se zářivýma očima zrovna, když se na Snapea ošklivě zamračila. „A co děláte vy?“ zeptal se jí.

„Já jsem účetní. Je konec daňového období a tak trávím většinu času se svými klienty tady, v Prasinkách.“

Harry zamrkal, než odpověděl: „To je hezké,“ tak vyrovnaně, jak dokázal.

„Oh!“ zalovila ve své kabelce a vytáhla nějaký předmět. „Nevadilo by vám to?“ zaprosila. Podala mu ho.

Harry si ho vzal a prohlédl. Byl to podivný porcelánový džbánek, zhotovený na oslavu pádu Temného pána. Byla na něm kýčovitá pečeť a mnoho zlatých ornamentů. „Huh,“ zamumlal Harry zděšeně.

„Ano, je ošklivý, já vím,“ připustila. „Ale daroval nám je náš šéf. Kdybyste mi ho podepsal, puknul by závistí.“

Harry těžce polkl, hlavně proto, že to byla jeho chyba, že tohle zvláštní setkání zašlo tak daleko, ale laskavě se na ní podíval. Vytáhl brk a znovu na něj použil kouzlo, které se naučil od bulharského ministra. Snape si od něj vzal džbánek a zděšeně si ho prohlédl. Vrátil mu ho a Harry na džbánek poněkud netrpělivě napsal: Pro Candidu, váš přítel Harry Potter. Nakonec vyslovil inkantaci, která zajistí, aby inkoust nevybledl.

„Máte zvláštní kouzlo pro každý případný autogram?“ zeptal se Snape svým nejvíce sarkastickým tónem.

„Pokouším se, pane,“ řekl Harry sladce a podal džbánek Candidě. Prohlédla si ho se zářivým úsměvem a schovala ho do kabelky. „Děkuji,“ řekla upřímně.

„Žádný problém, rád jsem vás poznal,“ řekl Harry. Zvedl svou taštičku s dárkem ze země a dodal: „Pane profesore,“ velmi formálním hlasem.

Večer toho dne se Harry zastavil ve Snapeově kabinetě. „Nechtěl jsem rušit tvoji schůzku,“ omluvil se hned, jak vešel dovnitř.

Snape se na něj zamračil. „Takhle bych to nenazval,“ řekl a zavřel knihu ležící na stole.

Harry chvíli počkal, než řekl: „Sladká účetní?“

Snapeovy oči se k němu vrátily. Dlouze se na něj zadíval a řekl: „Jdi pryč, Pottere, než řeknu něco, čeho bych litoval.“

Harry se trochu zamračil a tiše odešel.

Ve společenské místnosti bylo rušno, jeho kamarádi hráli Řachavého Petra. Harry na to neměl chuť, popadl knihy a šel do knihovny, která byla skoro prázdná. Pracoval na eseji do lektvarů, protože měl špatnou náladu a ostrými větami v úkolu se mohl odreagovat.

 *****

Špatná nálada Harryho neopustila ani v pondělí. Při hodině obrany se choval tiše, čímž si přivolal několik dlouhých pohledů od Snapea, zejména potom, když neměl žádnou trpělivost se svým partnerem pro nácvik kleteb, s Levandulí.

Snape zakročil a chvíli s ní cvičil. Harry se odvrátil a sledoval Rona s Hermionou, jak si na sobě navzájem zkouší omračovací kletbu a padají na měkké žíněnky. Protočil nad tím očima a čekal. Nakonec, když byla Levandule připravená zkusit to znovu, nedával pozor. Naštěstí jí to stále nešlo a způsobila mu jen bzučení v uších.

*****

Ve čtvrtek měl Snape narozeniny. Mrzutá nálada už Harryho opustila, ale jen trochu, takže si nedokázal náležitě vychutnat představu, jak mu předává dárek. Vypůjčil si balicí papír od jednoho spolužáka z koleje a zabalil velkou hranatou plechovku v době, kdy ostatní odešli na snídani. Uložil si ji do batohu a přemýšlel, kdy bude nejlepší dárek předat. Rozhodl se, že nejlepší to bude až po poslední vyučovací hodině. Byla to doba, kdy si učitelé ve svých učebnách urovnávali pomůcky a připravovali se na příští den.

Snapeovy dveře byly zavřené. Harry zaklepal, ale nikdo se neozval. Povzdechl si, protože to znamenalo, že bude muset přijít znovu, a odešel.

Po večeři se vrátil. Dveře byly otevřené a Snape něco přerovnával, když Harry zaklepal na zárubeň. Cítil, že ho to bude stát nějakou hrdost.

„Harry,“ řekl Snape klidně. Byl to obvyklý pozdrav, ale Harrymu se zdálo, že by potřeboval více povzbuzení.

Rozhlédl se po chodbě, byla prázdná, vstoupil a cestou rozepínal batoh. Postavil ho na židli pro hosty a vytáhl žluto-zeleně zabalený dárek. Položil balíček na stůl a řekl vyrovnaně: „Všechno nejlepší k narozeninám, pane.“

Snape položil pergamen, který držel v ruce a podíval se na Harryho i na dárek ohromeným pohledem. Ten pohled Harryho potěšil víc, než očekával. Popadl batoh a odešel, opatrně za sebou zavřel dveře.

*****

V sobotu seděl Snape v čajovně sám. Napadlo ho, že Potter kupoval dárek, když se tu minule setkali. Chlapec odvedl dobrou práci, neměl to snadné.

Majitelka mu přinesla horkou vodu a přerušila jeho rozjímání. Candida pochybovala, jestli zvládne přijít. Ale to říkala i minulý týden. Věřil, že pracuje celé dny, dokonce i o víkendech, protože konec listopadu se blížil. Nemohl si pomoci, ale měl podezření, že to nedopadne dobře. Byl v pokušení dávat to za vinu tomu incidentu s Potterem, protože se zdálo, že narušil jeho vztahy s chlapcem, ale faktem bylo, že už to začalo dřív. Týden předtím, když je její přítel seznámil u Třech košťat. Pak Candida trvala na tom, že další schůzka bude jinde a to tónem, který nepřipouštěl námitky.

Otevřely se dveře. „Doufám, že jste moc dlouho nečekal,“ pozdravila ho Candida, když přišla blíž. Položila na podlahu balíčky, které nesla, posadila se na druhou stranu stolu, sáhla po sklenici s vodou a napila se. Její oči byly roztěkanější než minule. Byl v pokušení použít na ni nitrozpyt.

Po dlouhém doušku si svlékla plášť a přehodila ho přes židli. „Nemyslím, že bychom se měli ještě scházet,“ řekla.

„Mohu se zeptat proč?“ slyšel se Snape říkat.

Pokrčila rameny. „Můžete se zeptat.“

„Vaše kamarádka Roberta mě nemá rád, předpokládám.“

„Zná vás lépe než já,“ řekla Candida. „Byla v Bradavicích o tři roky níž než vy, ale nemyslím, že ji znáte.“

Snape zavrtěl hlavou.

„Stejně,“ zamumlala Candida a nervózně si prohlížela nehty.

„Posezení s vámi bylo příjemné,“ poznamenal Snape.

Její oči bloudily po místnosti. „S vámi se dobře povídá. S většinou lidí ne, opravdu.“

Snape pozdvihl obočí. To bylo to nejmilejší, co mu řekla. Kolem výlohy se mihl stín. Snape zaklepal na sklo, čímž Candidu překvapil. „Pokud si se mnou nechcete dát čaj, nebo medovinu, je to vaše volba,“ řekl Snape.

Stín venku zaváhal, došel ke dveřím a otevřel je. Harry zavřel dveře, aby se dovnitř nedostal studený vítr. „Pane?“ zeptal se.

„Pojď sem, Harry,“ pozval ho Snape.

Harry si sundal čepici a zastrčil ji do kapsy. Tváře měl ošlehané větrem a dýchal, jako kdyby běžel. Rozepnul si plášť a límeček u košile. „Dobrý den,“ pozdravil ženu. Usmála se a vrátila mu pozdrav.

Snape vstal, vzal si svůj plášť z věšáku u zdi. „Minule jsem vás řádně nepředstavil,“ řekl Snape a oblékl si plášť. Harry ho zmateně pozoroval. „Vrátím se s tebou do hradu,“ vysvětlil mu Snape.

„Tak jo,“ řekl Harry klidně.

„Mimochodem, děkuji za dárek k narozeninám. Dobrá volba.“

Harry se usmál, zapomněl na všechny starosti. „Není zač, pane,“ řekl potěšeně.

„Měl jste narozeniny?“ zeptala se Candida.

Harry pohlédl z jednoho na druhého, snažil se zjistit, o co se jedná. Snape se k ní otočil, vlasy mu spadly do tváře, když hledal v kapse rukavice. Přikývl, jako by o nic nešlo. Sevřel v ruce rukavice a hlasitě se nadechl. „Harry, to je Candida Breakstoneová. Candido, to je můj syn Harry.“

Harry se na ní usmál, pomyslel si, že Snape musí mít nějaký důvod, pro tenhle riskantní krok. Vypadala šokovaně. Její oči se vyplašeně zahleděly na Harryho, který slabě přikývl. Snape plánoval odchod – Harry prohodil: „Musím se připravit na kroužek obrany,“ řekl Snapeovi. Byla to trochu pravda, protože to vlastně vždycky byla pravda. „Těšilo mě,“ řekl Candidě.

Cestou k hradu Harry řekl: „Takže ona to pokazila, co?“

„Ano,“ odpověděl Snape ponuře.

„Já vím,“ řekl Harry a pokusil se, aby to znělo jako žert. „Neuspěla v Harryho testu.“

„Velmi správně. Nečekal bych od ní takové nesmyslné zbožňování.“

„To je mi líto,“ řekl Harry, když procházeli kolem jezera. Byla to pravda; ten zvláštní názor způsobil, že teď viděl i druhou stranu toho všeho.

„To nebyla ona – to byla její přítelkyně,“ poznamenal Snape. Něco v jeho hlase vrátilo Harrymu špatné vzpomínky, nechal to raději být, nechtěl riskovat, aby si o něm Snape myslel, že je zbabělec.

*****

Druhý den ráno k Harrymu přilétla sova s dopisem. Otevřel ho a s překvapením zjistil, že je od Candidy.

Měl Severus pravdu? Vy jste sice přikývl, ale já si to prostě nedovedu představit. Prosím, odpovězte na níže uvedenou adresu.

Dole byla uvedena adresa jednoho z obchodů v Prasinkách.

„Zajímavý dopis?“ zeptala se Hermiona, která viděla, jak na něj Harry nevěřícně zírá.

„Merline, neptej se. Můžu si půjčit brk?“ Harry na druhou stranu pergamenu napsal, že ano, Severus ho adoptoval a kdyby chtěla, mohla by se na to informovat u Kouzelnické Rodinné rady. Pokud se týká jejich podivného chování při prvním setkání, je to hra, kterou hrají od adopce, která není všeobecně známá. Podepsal se a složený dopis chtěl po snídani zanést do sovince. Vrátil brk a začal se šťourat v jídle.

Později, když Hedvika s dopisem odlétala, si uvědomil, že z největší pravděpodobností znovu otevřel tu věc mezi jeho opatrovníkem a tou ženou. Měl by se pokusit držet toho, co prohlásil, když se včera vraceli k hradu: že je mu to líto. To nebude snadné; cítil, že udělal chybu, když Hedvika vylétala jedním z oken.

*****

Harry chtěl vědět, jaký dopad měl jeho dopis, ale když šel večer ke Snapeovi na návštěvu, snažil se tomu tématu vyhnout. Přinesl si sebou knihy a pracoval na svých úkolech. Obvykle si udělal jen jeden, ale jen v případě, když byl Snape zaneprázdněn.

Koncem druhé hodiny vzhlédl a zjistil, že se na něj Snape zamyšleně dívá. „Dáš si čaj?“ zeptal se jeho opatrovník nakonec.

Harry, který toho dnes večer udělal opravdu hodně, řekl: „Ano.“ Když se čaj louhoval, vrátil se k popisu původu kouzelnického Společenského zákona platného již pět set let. Alespoň že si Binns uvědomil, že by měli znát i něco jiného než byly války trollů nebo povstání skřetů, které se odehrály v dávné minulosti, ale stejně to nebylo moc zábavné.

Snape postavil šálek čaje před Harryho, ten ho zvedl, aby si přičichl a zaváhal. Cítil z něj sluneční svit a čerstvé bylinky. Ještě stále zaměřený na svou práci, se napil. Chutnalo to jinak, než čaje, které obvykle pil; dýchla na něj prosluněná země, vysoké hory a kouzelné zelené lístky. Podíval se do šálku. „To je ten ode mě?“ zeptal se.

Snape se opřel a držel svůj šálek konečky prstů. Díval se na něj pobaveně. „Nevyzkoušel jsi ho?“

„Pověděli mi o tom. Byla to zvláštní objednávka.“ Znovu se napil a znovu se podivil. „Páni.“ Cítil se mnohem lépe, když zjistil, že se mu podařila vybrat správný dárek.

 *****

Harry zjistil, že tento týden strávil ve Snapeově kanceláři o hodně více času, i když vlastně vůbec neměl čas. Měl by si spíš věnovat úkolům nebo si připravovat kouzla pro Brumbálovu armádu.

Snape to nekomentoval, ani nijak nenaznačil, že by si všiml změny v Harryho zvycích. Dvakrát Harry už už otvíral ústa, aby se zeptal, jak to dopadlo s Candidou, ale v poslední chvíli se zarazil. Začal tedy raději o něčem jiném. „Tento týden bude velký zápas,“ řekl. To alespoň byla pravda – Nebelvír proti Zmijozelu.

„Čekáš, že vyhrajete?“ zeptal se Snape.

„Já vlastně nevím,“ přiznal. Tajně sledovali zmijozelské tréninky. Jejich tým vypadal odhodlaně a disciplinovaně, což bylo něco nového. Zatím proběhl jen zápas mezi Havraspárem a Mrzimorem, takže ještě nikdo zmijozelský tým v akci neviděl. „Zmijozelská chytačka je hodně malá,“ poznamenal Harry, vzpomněl si na bledou plavovlasou dívku s šedýma očima, kterou viděl na tréninku a od té doby ji na chodbách školy poznával. Ron zjistil, že se jmenuje Suza Zepherová.

„Chytači by měli být,“ poznamenal Snape jízlivě.

„Myslíš, že už jsem moc vysoký?“

„Brzy už budeš. Ale není nikdo, kdo by tě chtěl připravit o tvou pozici.“ Když se na něj Harry zamračeně podíval, zeptal se: „Už se někdo pokoušel?“

„Ne. To se nedělá.“

„Ve zmijozelském týmu ano. Pozice jsou stále v nebezpečí,“ prohlásil Snape.

„Není divu, že se všichni vypadají tak odhodlaně,“ uvažoval Harry.

„To očekávám.“

„I když nevypadají, že by hráli pro zábavu,“ prohodil Harry a rovnal si knihy. Potřeboval jít na schůzku Brumbálovy armády.

„Vítězství je jejich odměna,“ řekl Snape.

„To by mělo být,“ usmál se Harry a šel ke dveřím. „Na shledanou, pane,“ řekl a odešel.

 

Poslední komentáře
17.08.2009 03:02:16: och dvě kapitoly najednou :) Krása...já jsem mrtvá :D musim jít spát, takže ze sebe nic nevyplodim :...
14.08.2009 21:06:16: pekná kapitola. ďakujem
14.08.2009 20:18:48: Veľmi pekná kapitola ...myslím, že Harry by mohol hovoriť raz za čas ocko nie ????...ale inak fak su...
14.08.2009 19:26:41: Diky diky moc. K Sevikovi bych chtela nekoho jineho. Tihle proste nejdou dohromady. A doufam, ze Har...