Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

27. kapitola

Prázdninová melancholie

Vlak opustil Prasinky druhý den ráno přesně podle plánu. Harry šel dolů na nádraží společně s ostatními studenty a mával Ronovi a Hermioně tak dlouho, dokud vlak nezmizel za zatáčkou. Křičeli na něj „Veselé Vánoce!“ z okýnka svého kupé a Harry si najednou uvědomil, že, aniž by si toho všiml, se Ron se stavem věcí smířil.

V Prasinkách byl klid a Harry se vydal ulicí k čajovně madam Pacinkové, kde si objednal čaj a koláček. Už jen šest měsíců, pomyslel si. Záviděl Suze, že tu ještě bude trávit spoustu let. Jeho přátelé si mysleli, že se chová jako blázen, všichni se těšili na konec školy. Ale on toho v posledních šesti letech hodně zmeškal a začínal si to uvědomovat. To, že ho Voldemort pronásledoval, ho ošidilo o mnoho věcí, třeba o seznámení se se spolužačkami. Přežít rok bez toho, aby se mu stalo něco podezřelého nebo tragického bylo téměř nemožné a okamžiky štěstí musel doslova krást.

Zaplatil čaj a vyšel ven do mrazivého vzduchu. Loudal se pomalu k hradu čerstvě napadaným sněhem. Hala i Velká síň byly prázdné a tak se Harry vydal ke kabinetu obrany, aby si našel nějakou společnost. Dveře byly otevřené a Snape ukládal knihy z police do kufru.

Podíval se na něj a řekl: „Už mám všechno hotové, takže brzy budeme moci odejít.“

Harry se na Vánoce těšil, ale stejně byly jeho pocity smíšené. „Kdykoliv, kdy budeš připraven.“

„Vypadá to, že jsi ten ples přežil,“ poznamenal Snape a srovnal hřbety dvou knih.

„Bylo to v pohodě,“ řekl Harry. Opřel se o zárubeň. Na okenním parapetu ležela malá závěj sněhu a třpytila se ledovými krystalky.

Snape se na něj zadíval temnýma očima. „Zajímavý výběr partnerky.“

Harry si skousl ret. „Říkal jsi…“

„Ano, to jsem udělal. Nicméně to bylo neočekávané, ale zdá se, že jsi to nakonec zvládl dobře.“

Harry překřížil ruce a pevněji se opřel o zárubeň. „Proč bych neměl?“ zeptal se a cítil, že zabředá do něčeho temného.

Snape uložil knihy do kufru. „Jak jsem říkal: starám se o své studenty,“ prohlásil.

Něco uvnitř Harryho se sevřelo a ten pocit se mu nelíbil. Snažil se toho zbavit. „Na rozdíl ode mě,“ slyšel se, jak říká.

Snape položil knihy, která vyndal z police, na stůl. Oči se mu zúžily a hlavu naklonil na stranu. „Neočekával jsem, že bys to v tomhle případě potřeboval.“

Harry to chvíli zvažoval a pak se narovnal. Ale necítil se na to, aby diskutoval o něčem, v čem ani on sám neměl jasno. „Dej mi vědět, až budeš připravený. Budu ve věži,“ řekl a odešel.

 *****

Druhý den ráno se Suza posadila ke snídani se svými rodiči. Matka ji vzbudila brzo, aby se mohla najíst s nimi. Přestože nebyl pracovní den, její rodiče už byli úplně oblečení.

„Jak dopadly zkoušky?“ zeptal se otec, nejistý, jestli chce znát odpověď.

„Docela dobře,“ odpověděla Suza, cítila se vzdorovitě, ale snažila se, aby to nebylo z jejího hlasu poznat.

„Hm,“ řekl otec takovým tím tónem, jako by říkal, uvidíme.

Suza se zamračila a mazala si topinku máslem i když neměla hlad. Chovali se, jako by se nesnažila o dobré výsledky.

„Wurther svolal na dnešní odpoledne schůzi,“ oznámila matka otci. Listovala ve Financial Times. „Vyzvednu si hábit cestou zpátky.“

Suza přemýšlela, jestli její rodiče také někdy byli tancovat. Podepřela si bradu rukou, kousla do topinky a vzpomínala na ples. Z dnešního pohledu jí to přišlo ještě zábavnější a Harry byl mnohem hezčí. Povzdechla si a oloupala si vajíčko. Museli kroužit po Velké síni tolikrát, že ten pohyb cítila ještě dnes.

Doufám, že přežiju, že jsem byla na plese s Nebelvírem, napomenula se Suza, kterou vlastní myšlenky přivedly do rozpaků.

Povím ti tajemství, řekl jí Harry. Moudrý klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu, ale já jsem mu to rozmluvil.

Rozesmála se a bez přemýšlení řekla: Ty jsi předobraz Nebelvíra. Slyšela jsem, že chtějí vyměnit hlavu lva za tvůj obličej. Byla to upravená verze sarkastického zmijozelského komentáře a okamžitě si přála, aby to nevyslovila.

Zaúpěl, jako by byl smrtelně zraněný a pak se rozesmál. Merline, doufám, že ne, bylo jediné, co na to řekl, ale vůbec se nezlobil.

„Máš všechny školní pomůcky?“ zeptala se matka přísně a přerušila tak její snění. „Jestli něco potřebuješ, napiš mi to. Koupím ti to dneska, přes svátky chci mít klid.“ Připomněla tak Suze, jak byla minule zapomnětlivá.

Suza vstala a šla napsat seznam. Kousla se do jazyka, když ho matce předávala a ta si ho bez komentáře vzala. Když se Suza vrátila ke snídani, vajíčko už bylo studené. Snědla ho i tak.

Na okno zaklepala poštovní sova a matka ho hůlkou otevřela. Sova upustila noviny, vzala si srpec z misky na stole a odletěla. Okno se za sovou samo zavřelo.

Suza bez dechu sledovala, jak její otec rozroloval Denního věštce. Nejprve si přečetl titulky. Na přední straně byla fotografie z plesu. Byl na ní Harry v rozhovoru s ředitelkou a profesoři Snape a Prýtová, jak je pozorně sledují. Ona byla mimo; nebyl vidět ani kousek rukávu. Suza si povzdechla a pokoušela se číst noviny vzhůru nohama. Byly tam nudné věci o tom, že se Bradavice vrátily do normálního režimu. Nebo do tak normálního, jak se dalo – reportéři citovali McGonagallovou. Noviny šustily, jak si je rodiče četli. Suza si hůlkou přivolala další topinku a namazala si ji máslem.

Být profesionálním hráčem famfrpálu není špatné, řekl Harry.

Nevím, co jiného bych mohl dělat, vrátila se k ní ozvěna jeho dalšího prohlášení.

Umění prohrát a poučit se z toho, je ta nejzákladnější dovednost – podvedeš sama sebe, když se toho tak snadno vzdáš. Několikrát si to v mysli přehrála, povzbudilo to její velkou touhu – touhu, kterou by názor někoho jiného nepovzbudil.

Otec se zmateným hlasem zeptal: „Nejsi to ty?“ Přeložil noviny, otočil je a položil je před ní na stůl. Vpravo dole byl hezký obrázek toho, jak tančí. Kolíbali se v rytmu hudby a Harry něco říkal. „Není to Harry Potter?“ zeptal se otec naprosto zmateně.

„Jo,“ odpověděla Suza tak klidně, jak jen to šlo. „Harry mě pozval na ples,“ prohlásila, jako by se jí to stávalo každý den.

Maminka odložila Timesy a zadívala se na fotografii. Zvedla Denního věštce a přečetla nahlas titulek: „Harry Potter a Suza Zepherová na bradavickém Vánočním plese. Nevěděla jsem, že znáš Harryho Pottera,“ řekla překvapeně.

Suza pokrčila rameny. „Je to nebelvírský chytač.“

„To víme,“ řekl otec. „Ale není už v sedmém ročníku?“

„Šli jsme jen jako kamarádi, tati,“ vysvětlila a vypůjčila si k tomu jeden z jeho oblíbených tónů.

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl. „Jen jsem překvapený, že ho znáš tak dobře.“

„Sehráli jsme dobrý zápas – později jsme si o tom povídali. Tak jsme se poznali,“ cítila povinnost to vysvětlit. Jen zřídka se jí ptali na její kamarády, nebo na famfrpál, třebaže výsledky školních zápasů znali.

„Zmijozel ten zápas prohrál,“ upozornil otec.

Trochu uraženě řekla: „Ano, ale Potter musel zůstat přes noc na ošetřovně.“

„Ty jsi zranila Harryho Pottera?“ zeptala se matka zděšeně.

„To udělal jeden z odrážečů. Strefil se do Pottera potloukem a ten ho odhodil na věž tribuny, Strašně krvácel, ale nevzdal to. Složil se z nedostatku krve hned, jak chytil zlatonku, spadl asi ze šestnácti stop.“ Tichým hlasem dodala: „Skoro jsem ho porazila.“

Její rodiče to překvapilo.

„Měli byste se občas přijít na nějaký zápas podívat,“ komentovala to Suza vyrovnaně.

„Dobře, pokusíme se to udělat,“ řekla matka. Suza nedokázala poznat, jestli to udělá proto, že jí ta myšlenka nadchla, nebo proto, aby mohla lépe dohlížet na svou dceru.

 *****

Příčná ulice byla vánočně vyzdobena: věnce s mihotavými miniaturními lucerničkami byly zavěšeny na každé lampě, skřítci v zeleno-červených kostýmech házeli po kolemjdoucích třpytivý prach. Sněhový poprašek přikryl šedé dláždění.

Harry se nejprve zastavil u Gringottových. Čekal v řadě za shrbeným kouzelníkem, rodinou se čtyřmi dětmi a čarodějnicí, až ho skřet odveze k jeho trezoru a snažil se odhadnout, kolik asi bude potřebovat na dárky peněz. Asi padesát nebo šedesát galeonů, pomyslel si. Když se dostal do trezoru a vybral si peníze, hromádka galeonů se povážlivě zmenšila. Ale sám sebe ujišťoval, že do konce školního roku mu to ještě vystačí.

Na ulici se Harry rozhodl jít nejdřív do Prvotřídních potřeb pro famfrpál. Včera ho totiž napadlo, co by mohl dát Ronovi a jestli to chce udělat, musí si pospíšit, protože do Vánoc už zbývá jen sedm dní. Koupil pravý plášť Kudlejských kanonýrů, trošku se otřásl nad tím množstvím oranžové na jediném kousku oděvu. Vyšité logo ale bylo hezké, ne jako to, které vídal na levných replikách famfrpálových dresů.

Pečlivě plášť složil a šel s ním na poštu. Ještě jednou, zatímco čekal u okénka, si přečetl dopis, který napsal už ráno. Dopis byl vlastně prosbou o autogramy od hráčů famfrpálového týmu. Harry si všiml pohledu, jakým se Ron díval na pálku podepsanou hráči bulharského národního týmu, kterou dostal k narozeninám od Viktora Kruma. Doufal, že jeho osobní prosba by měla stačit, aby se plášť vrátil včas podepsaný. Cítil se trochu mrzutý a nesvůj z toho, co dělal, ale na nic lepšího nepřišel a už z toho začínal být zoufalý.

Když sova s pláštěm odletěla za kapitánem týmu Kudlejských kanonýrů, Harry šel do knihkupectví. Prohlédl si nové tituly, hledal cokoliv vhodného, co by Snape nebo Hermiona dokázali ocenit. Prošel kolem stolu s vystavenými knihami, vzal do ruky jednu o pokročilých protikletbách a prolistoval ji. Koutkem oka zahlédl stříbrný bodec hole, která klepala o podlahu, jak se k němu někdo blížil.

Harry trochu polekaně zvedl oči. Přistoupil k němu statný muž se šedými vlasy, v pěkném oděvu a saténem lemovaném plášti, ale na rozdíl od Malfoye to vypadalo, že hůl skutečně potřebuje k chůzi.

„Hm,“ řekl muž a zastavil se. „Musíte být pan Potter.“ Jeho hlas byl sytý a hřmotný.

„Ano, pane,“ odpověděl Harry, přemýšlel, jestli by toho muže snad neměl znát.

Po krátké pauze muž řekl: „Já jsem Alfred Freelander.“

Harry ztuhl, ale rychle se vzpamatoval a podal mu ruku. „Těší mě, pane,“ řekl upřímně.

Muž si prohlédl Harryho svýma šedýma očima: „Vypadá to, že se vám daří dobře, pane Pottere.“

Kolem Harryho se protlačila nějaké čarodějka a skoro ztratila klobouk. „To ano, pane,“ připustil. Pak se rychle zamyslel a dodal: „Vaše nabídka mě potěšila, pane.“

Freelander se slabě usmál. „Zajímalo by mě… Mohu vás pozvat na sváteční večeři na Štěpána?“

„Bylo by mi ctí, pane.“

„Pošlu vám pozvánku. Máte navštívenku?“

„Ne,“ přiznal Harry a lehce se usmál nad tím termínem. Vytáhl z batohu pergamen a nevysychající brk. Napsal svou adresu a podal mu ji.

„Shrewsthorpe,“ přečetl si Freelander. „To není daleko. Můj dům je v Riverdenu, jen dvě vsi od vás,“ zdvořile se na Harryho usmál. „Těším se na vaši návštěvu,“ řekl Harrymu a maličko se mu uklonil.

„Také se těším, pane,“ vzpamatoval se Harry.

 *****

Harry odvlekl svůj náklad zpátky do domu a okamžitě šel do svého pokoje. Uvědomil si, že bude muset ještě sehnat balicí papír, ale zbývalo ještě několik dní, tak to snad zvládne. Večer byl velmi klidný ve srovnání s tím, jak to vypadalo v Bradavicích, nebo při nákupech. V krbu v jídelně hořel oheň a místnost byla teplá a útulná.

„První pololetí skončilo,“ poznamenal Harry a zjistil, že ho to trápí.

Snape zvedl hlavu a odhodil vlasy z obličeje. „Těšíš se, až skončíš?“

„Ano i ne,“ řekl Harry upřímně. Cítil se tak, jako každý jiný student, ale zároveň se bránil pomyšlení na změnu, protože nevěděl, co bude dál.

„Jak dopadly zkoušky?“ zeptal se Snape.

„Myslím, že dobře. Ještě jsi nedokončil hodnocení z obrany?“

„Ne úplně.“

Harry se zamračil a zeptal se: „Opravdu mě hodnotíš dvakrát přísněji, než ostatní studenty?“

„Ano.“

Zneklidněný Harry zamumlal: „Tak potom jsem to asi moc dobře neudělal.“

Objevily se před nimi mísy s jídlem, nádherně to vonělo. Harry si stěžoval: „Greerová to dělá taky, pokud vím, a mám podezření, že i McGonagallová. Myslím, že nebudu mít dobré známky.“

Snape se vědoucně usmál. Harry zavrtěl hlavou a povzdechl si. Snape řekl: „Všechno, na čem záleží, jsou tvoje OVCE.“

„Jo, předpokládám, že jo,“ vydechl Harry, ale nebylo mu proto lépe.

Sova přiletěla, když dojídali zákusek. Harry přijal smetanově bílou obálku a starý pták odletěl.

„Co to je?“ zeptal se Snape zvědavě.

„Předpokládám, že pozvání na večeři,“ řekl Harry. Obdélníková obálka byla adresována Harrymu Potterovi a jeho doprovodu. Odstranil pečeť a vytáhl z obálky pergamen, na kterém bylo pozvání napsané zlatým, rozmáchlým písmem. Zdlouhavý dopis se dal shrnout do jediného: na Štěpána v sedm večer.

Snape si prohlížel pečeť na obálce. Harry mu podal i pergamen. „Víš od koho ta pozvánka je?“ zeptal se Snape.

Harry pokrčil rameny. „Potkal jsem pana Freelandera včera v Příčné ulici,“ odpověděl klidně.

Snape na něj zíral. „Bude to spíše formální záležitost, Harry.“

„Takže… společenský hábit, že?“

„Přinejmenším.“

 *****

O několik dní později se u snídaně objevil nečekaný host. Seděla u stolu a vypadala pocuchaně a nedbale, jako by právě vstala z postele a byla to Candida. Harry doufal, že skryl svou nechuť dříve, než si sedl na svou židli.

Objevila se snídaně a ona se přátelsky zeptala: „Jak dopadly zkoušky?“

„Šlo to,“ odpověděl Harry a byl rád, že se může věnovat snídani a nemusí s ní mluvit.

Jedl a poslouchal, jak si se Snapem povídají o všem možném, od politiky na ministerstvu až po její práci. Když dojedl, vstal od stolu, vzal si šálek s čajem a zamumlal něco o prázdninových úkolech. Kývli na něj, když odcházel.

Harry se ve svém pokoji pustil do úkolů. Začal s esejem do lektvarů. V poledne, když ho zavolali k obědu, si s sebou vzal učebnici přeměňování. Byl v tomto předmětu slabý, a když si prohlédl své hodnocení z předchozích let, pomyslel si, že McGonagallová to vidí taky tak. U stolu si knihu položil otevřenou před talíř, jako by to bylo obranné brnění. Byl si vědom toho, že Snape nad tím pozvedl obočí, ale nevyhuboval mu za to, že se chová nespolečensky.

Odpoledne si Harry asi dvě hodiny četl ve svém pokoji, usazený na kufru pod oknem. Zjistil, že doufá, že kolem půjde dívka ve žlutém plášti, ale nevěděl, jestli by měl odvahu s ní promluvit. Pravděpodobně teď, v zimě, bude mít oblečený jiný plášť, ale myslel si, že by jí mohl poznat.

Koneckonců, mohla jít kolem, když se z okna nedíval.

Na večeři si s sebou Harry učebnici nevzal, protože už se prostě víc učit nedokázal. Zjistil, že Snape s Candidou hrají nějakou karetní hru s jeho balíčkem kouzelnických karet, zatímco čekají, až je Winky obslouží. Pili něco z malých, kovových pohárků a Candida se smála víc, než obvykle.

Objevila se večeře. Harry neměl hlad a v jídle na talíři se jen podloubal. Candida se ho snažila zapojit do konverzace.

„Takže, Harry,“ řekla. „Jak dlouho si myslíte, že může ministr těžit z popularity, kterou získal, když byl Voldemort poražen? Už měly dávno proběhnout nové volby.“

Harry ploše odpověděl: „Nečtu politické komentáře v Denním věštci.“

Snape to maličko sarkasticky doplnil: „Musíš pochopit, že nerad čte sám o sobě.“

„Máte štěstí,“ řekl Harry klidně. „O vás se ve Věštci nepíše.“

Kdyby Candida seděla naproti Snapeovi, viděla by, jaké rozdílné emoce mu proběhly obličejem. Takhle viděla jen to, že maličko pozvedl obočí a ramena mu ztuhla. Candida řekla: „Ta fotografie, jak tančíte, byla opravdu hezká. Neviděl jste ji, že?“

Harry zavrtěl hlavou.

Po večeři chtěl Harry použít svou obvyklou výmluvu, že se musí učit, ale Candida ho donutila, aby si s nimi zahrál karty.

„Nikdy jsem nehrál jiné karetní hry, než ty pro jednu osobu,“ řekl Harry omluvně.

„Možná je načase se to naučit,“ řekl Snape jedním ze svých neústupných tónů.

Harry si znovu sedl, snažil se, aby to nevypadalo, jako že ustoupil. Pozorně si vyslechl pravidla hry a některé strategické tipy, které mu prozradili. Pak uchopil své karty a srovnal je podle instrukcí.

Po několika kolech a mnoha opravách, konečně pochopil strategii hry. Nedokázal vyhrát, ale v jednom kole se mu povedlo zabránit Candidě vyložit karty z ruky. „Už vám to docela jde,“ komentovala to a míchala karty.

V deset hodin, když už se to dalo odůvodnit, Harry prohlásil, že je unavený a vyhnul se tak další hře, ke které se chystali.

 *****

Druhý den ráno byl Snape v jídelně sám a pil kávu. Harry si sedl na své místo, rád, že bude u snídaně klid. Snídaně se neobjevila hned a tak si Harry z nudy četl poznámky, které si sebou přinesl. Sotva otočil druhou stránku, ozvaly se kroky a objevila se Candida zoufale volající po kávě. Harry ztuhl a schoval se za svými poznámkami, aby skryl svou reakci, která byla horší, než by čekal.

Když měl svůj výraz zase pod kontrolou, zavřel sešit a položil ho vedle talíře. „Dobré ráno,“ podařilo se mu pozdravit. Necítil se moc společensky, tak se rychle najedl a odešel.

Chvíli přecházel po místnosti, pak vytáhl brk a pergamen a napsal Hermioně. Po obvyklých pozdravech a dotazech, jak se o prázdninách má, se zarazil. Chtěl napsat, že se přistěhovala Candida, ale znělo to tak zvláštně. Místo toho napsal, že Candida přišla na návštěvu. Jakákoliv velkorysost, kterou k ní pociťoval, byla pryč. Pomyslel si, že by byl nejraději, kdyby zmizela.

Učím se hrát karty, napsal. Snape si určitě někoho zaslouží, pomyslel si a vzpomněl si, že mu to bylo opravdu líto, když se rozešli. Teď už ve svém vztahu pokročili a Harry mohl jen hádat, jak daleko se dostali.

Dokončil svůj dopis nesmyslnými bláboly a přáním hezkých svátků, složil ho a připevnil k dárku, který jí posílal. Hedvika se snesla na okno z blízké borovice, když ho Harry otevřel. Ochotně se vydala na cestu s tlustou knihou a tenkým dopisem.

Harry v noci nespal dobře, což se o těchto prázdninách často opakovalo. Několikrát ho vzbudily zlé sny, ale nechtěl si říkat o lektvar, hlavně proto, že by ty dva probudil. A nejhorší bylo, že by Snape chtěl vědět, co se mu zdálo a on si chtěl své špatné sny nechat pro sebe.

 *****

Druhý den odpoledne se v hale objevil vánoční stromek. Ne moc velký; vypadal, jako poslední, který v obchodě zbyl, ale byl ozdobený řadou zajímavých třpytivých kouzel, jedno z nich zeleně rozsvěcovalo a zhasínalo konce větviček. Pod stromkem se objevily dárky od Anity, Dobbyho a Shazora s Grettou. Byl tam také jeden pro Snapea, pravděpodobně od Candidy, protože nebyl podepsaný. Harry chtěl přivolat své dárky, ale zjistil, že nekoupil nic pro Candidu a tak to neudělal. Do téhle chvíle si neuvědomil, že by pro ni mohl nějaký dárek potřebovat a také neměl žádnou představu o tom, co by jí měl dát.

Místo toho si přivolal učebnice a šel se učit do knihovny.

„To je opravdu roztomilé,“ řekla Candida rozpustilým hlasem, když nahlédla do dveří obývacího pokoje, kde si Snape připravoval přednášky na příští pololetí.

„Co se stalo?“ zeptal se roztěkaně.

„Harry usnul v knihovně nad svými knihami,“ ušklíbla se.

Snape okamžitě vstal. U dveří do knihovny se zastavil a prohlédl si tu scénu. Harry se krčil u malého stolku, hlavu položenou na učebnici historie. Snape rozhněvaně vešel a než zavřel prosklené dveře, řekl Candidě: „Omluv nás na chvíli.“

Přistoupil ke stolku.  „Pottere,“ řekl ostře. Harry se prudce posadil a protřel si oči. Snape se zeptal: „Nespal jsi dobře?“

Harry se zamračil, ale neodpověděl. Zavřel učebnici, stránky se zvlnily potem z jeho čela. Snape řekl: „Běž do svého pokoje. Večeře bude až za dvě hodiny, můžeš se trochu vyspat.“

Harry odložil učebnici, poškrábal se na hlavě a odešel. V hale potkal Candidu, která se na něj zvědavě dívala. Byl unavený na to, aby na ní promluvil, vydal se po schodech nahoru, do svého pokoje.

Cítil se, jako by uběhlo jen pár minut, co položil hlavu na polštář, když se ozvalo ostré zaklepání na dveře. Předpokládal, že to znamená, že už je večeře a donutil se posadit.

Večeře byla velmi tichá a trochu napjatá. Harry dojedl a čekal na čaj. Opravdu se potřeboval více věnovat svým úkolům pro McGonagallovou. Před prázdninami si umínil, že si přečte učebnici od začátku až do konce a ještě to neudělal, potřeboval opravdu dobrý čaj, aby na tom mohl začít pracovat.

Harry učebnici četl tak dlouho, dokud se mu oči nezavíraly na každé větě. Odložil knihu, zhasnul lampu a zavrtal se pod deku.

O půlnoci, na druhé straně galerie, se Snape posadil. „Půjdu ho zkontrolovat,“ vydechl.

Candida opatrně řekla: „Byl jsi na něj trochu drsný…“

Snape si znovu povzdychl. „Harry mívá pravidelně potíže se spaním, musím zjistit, kdy se stává narkoleptickým,[1]“ řekl netrpělivě a oblékl si župan.

Harry se otočil, když zaslechl cvaknutí kliky. „Jsi vzhůru?“ zeptal se Snape. Když Harry neodpověděl, přešel Snape až k jeho posteli. „Máš noční můry?“ zeptal se věcně. Harry pokrčil rameny. Snape se zeptal: „Proč jsi nic neřekl?“

Harry si pomyslel, že by měl zase pokrčit rameny, ale neudělal to.

„Co je ve tvých nočních můrách?“ zeptal se Snape.

„Nechci o tom mluvit,“ odpověděl Harry. Po chvíli dodal: „Nejsou v nich žádné stíny nebo tak,“ řekl mírně zoufalým hlasem. Opravdu o tom nechtěl mluvit.

Snape se zamyslel a pak si sedl k němu na postel. „Měl jsi noční můry už včera?“ Harry neochotně přikývl. „O co šlo?“

„Nechci o tom mluvit,“ opakoval Harry unaveně. „Jen hloupý sen.“

„Jestli tě to pronásleduje už několik dní, nemůže to být bezvýznamné,“ namítl Snape. „Kde jsi byl v tom snu?“ zeptal se Snape klidným, ale naléhavým hlasem.

Harry si frustrovaně povzdechl. Opravdu chtěl být sám a pokusit se spát. „V moři,“ odpověděl nakonec neochotně.

„V moři; a co tam děláš?“

„Plavu. Šlapu vodu. Spadl jsem přes palubu,“ přiznal smutně Harry.

Dívali se na sebe dlouhou chvíli, pak Harry dodal: „Nikdo si toho nevšiml. Nikdo to na lodi neoznámil,“ vysvětlil. Ve svém snu viděl Snapea, Candidu a další lidi, jak se smějí, pijí a nikdo neslyší jeho křik. Zamračil se. „Byl to hloupý sen,“ opakoval a odvrátil od svého opatrovníka pohled.

Snape si ho chvíli překvapeně prohlížel, opřel si hlavu o dlaň. Vlasy mu spadly přes tvář. „Harry, nikdo tě neodstrkuje, ani neopouští,“ řekl důrazně.

„Já vím,“ řekl Harry neochotně. „Říkal jsem, že to byla blbost,“ trval na svém, ale pocit znepokojení v něm zůstal.

Snape si promnul obočí. „Máš lektvar?“ zeptal se.

„Žádný nechci,“ řekl Harry strnule.

„Chceš při studiu pořád usínat? Možná bys mohl spát i při jídle?“ zeptal se Snape posměšně.

Dotčený Harry se odvrátil a schoval obličej do polštáře. Chtěl svému opatrovníkovi říct, aby prostě odešel, ale nedokázal to. Tak ho jen ignoroval.

Snape tam ještě dlouho mlčky seděl, než vstal a odešel. Když se vrátil do svého pokoje, Candida se zeptala, jestli je všechno v pořádku. „Má noční můry,“ řekl Snape. „To u něj není nic neobvyklého,“ dodal a zhasl lampu.

Byly tři hodiny ráno a Snape jen ležel, nespal. Opatrně vstal a šel chlapce znovu zkontrolovat. Vypadalo to, že Harry tentokrát spí a Snapeovi se ulevilo. I když deku měl pomuchlanou, což nenaznačovalo klidný spánek. Snape mu jí chtěl urovnat a zjistil, že Harry jí pevně svírá. Jak za deku zatáhl, Harry tiše zasténal na protest a tak toho raději nechal. Harry sebou trhl a podvědomě k sobě pevněji deku přitáhl.

V pět hodin ho šel Snape znovu zkontrolovat, něco ho nutilo to udělat. Harry seděl na kufru pod oknem a zíral na okenní tabulku, kterou pokryla jinovatka. Byl zabalený v dece. Oheň v krbu vysoko vzplál, když se zakousl do nové potravy, které se mu dostalo.

Snape k Harrymu přistoupil a zahleděl se na sníh tančící ve světle luceren a na zasněženou silnici. „Můžu pro tebe něco udělat, Harry?“

Harry zavrtěl hlavou. Byl vyčerpaný.

V ložnici se Candida zmateně zeptala: „Znovu jsi ho kontroloval?“

„Je tvrdohlavý a umíněný,“ poznamenal Snape.

Otočila se a zadívala se na něj v mdlém světle. „Je mu sedmnáct; předpokládá se, že bude.“ Když Snape neodpověděl, trochu netrpělivě dodala: „Nepamatuješ si, jaký jsi byl v jeho věku?“

„Pokouším se nevzpomínat.“

Neradostně se zasmála. „Dobře, tohle je v jeho věku normální, věř mi. Myslím, že to bereš příliš vážně.“

Snape si sedla na postel a zamyslel se. Candida přerušila jeho zamyšlení upřímným dotazem. „Obvykle to není tak zlé?“

„Ne,“ odpověděl Snape. „Jen když je nešťastný.“ Zatímco Candida ztuhla a zvažovala to, Snape dodal: „Tvoje přítomnost ho znepokojuje víc, než jsem si myslel.“ A pokračoval: „Možná bys měla dneska odjet.“

„Můžu odejít hned,“ řekla mnohoznačně.

„Stačí až po obědě, a prosím tě, najdi si nějakou výmluvu, pokud to půjde. Noční můry jsou až na druhém místě, nejhorší jsou jeho pocity viny. Nechci, aby něco poznal.“

Naklepala si polštář a položila na něj hlavu. „Moji rodiče byli zvědaví, proč jsem se u nich ještě nezastavila. Taky mi naznačovali, že bych tě měla přivést s sebou.“

Snape si nahlas povzdechl. „Je to stejně dobrá výmluva, jako kterákoliv jiná,“ zamumlal.

 *****

Snídaně probíhala mlčky, dokud Candida Harrymu neřekla: „Severus mi prozradil, že jste na Štěpána pozváni k Freelanderovi.“ Harry přikývl a ona pokračovala: „Škoda, že není léto, v létě musí být jeho usedlost krásná. I když vás pravděpodobně provede po domě.“ Když Harry jen pokrčil rameny, vzdala to.

Po obědě si Harry četl v učebnici přeměňování a pil čaj, když vstoupila Candida s taškou v ruce. Harry překvapeně vzhlédl.

„Musím se stavit u svých rodičů,“ vysvětlila neochotně. „Jinak mi určitě pošlou další sovu,“ dodala útrpným hlasem. „Mám pro vás dárek.“ Podala mu malou, žlutě zabalenou krabičku. Harry ji pomalu přijal.

„Není to nic zvláštního,“ řekla, „v porovnání s tím, co byste si zasloužil.“

Harry jí podal ruku. „Děkuji.“

Laskavě se na něj usmála a pak rychle objala Severuse. Zmizela v zelených plamenech letaxu.

Harry se lehce mračil na její dárek. „Nevěděl jsem, že dneska odchází,“ řekl a znovu si pomyslel, že stejně neví, co by jí měl dát.

„Už dvakrát odložila návštěvu u své rodiny,“ poznamenal Snape. „Tlačili na ní, aby mě přivedla s sebou,“ dodal poctivě. Ta myšlenka se mu nelíbila.

„Ach,“ vydechl Harry. Odnesl dárek pod stromeček a uvědomil si, že zítra je Štědrý den. Vyběhl do svého pokoje a dárky pro Snapea také odnesl do haly. Hedvika se ještě nevrátila, letěla s dárkem k Nevillovi. Přinesla ale dárek od Hermiony a Harry ho také odnesl pod stromek. Dárků pro něj bylo rozhodně víc.

Vrátil se do jídelny a znovu se začetl do učebnice přeměňování, zjistil, že se teď dokáže mnohem lépe soustředit a myslel si, že za to může čaj.

V polovině šesté kapitoly se Harry zeptal:  „Znáš teorii holistického balancování?“

Snape potřásl hlavou a vypadal, jako když ho neslyšel.

Harry se zamračil a povzdechl si. „Ze všech OVCí potřebuji dostat alespoň N a tomuhle nerozumím.“

„Požádal jsi Minervu o pomoc?“

Harry zavrtěl hlavou. „Je příliš zaměstnaná. Hermiona mi pomáhá, když má čas.“

„Slečna Grangerová je pozoruhodně chápavá ve všech předmětech, na Nebelvíra…“

„Ach,“ přerušil ho Harry. „Udělala to samé, co já – přemluvila Moudrý klobouk, aby jí neposílal do Havraspáru.“

Snape vypadal rozrušeně. „Ten klobouk asi potřebuje nějaké opravné kouzlo. Nicméně si myslím, že pomoc učitele by byla užitečnější. Neboj se požádat McGonagallovou o pomoc. Myslím, že si na tebe čas udělá, jestli to potřebuješ.“

Přilétly sovy a přerušily jejich rozhovor. Harry otevřel okno a vzal si od nich balík, který společně nesly. Hned se otočily a odlétly. Harry si přečetl vizitku, když balík postavil na stůl. „Bezva!“ řekl vzrušeně. „Bál jsem se, že to nepřijde včas.“ Otevřel balík. Byly v něm dva oranžové pláště, což vysvětlovalo, proč byl tak těžký. Jeden vytáhl ven. Byl věnovaný jemu. Zmateně na něj zíral.

„Merline,“ řekl Snape sarkasticky. „Nechystáš se to nosit, že?“

„Já ne,“ vytáhl další. „Je to dárek pro Rona.“ Tenhle nebyl s věnováním a byl podepsaný různobarevnými inkousty.

Snape ho podržel za roh a přečetl si jeden nebo dva podpisy. „Dobře, přinejmenším jsi dokázal svůj vliv k něčemu použít.“

„Myslíš, že jsem to zneužil?“ zeptal se Harry se zájmem.

„Poslals jim dva pláště?“ zeptal se Snape. Když Harry zavrtěl hlavou, řekl: „To znamená, že Kanonýři nemají ten pocit.“

„Nepřišel jsem na žádný jiný dárek,“ postěžoval si Harry. „A Ron mi záviděl tu odrážečskou pálku, kterou jsem dostal od Kruma.“

„Myslím, že bude potěšen,“ komentoval to Snape nečitelně.

Harry pláště rychle smotal a řekl: „Doufám, že se Hedvika brzy vrátí.“

„Můžeš si půjčit Franklina, je o hodně větší a tohle není zrovna lehké.“

„Díky,“ řekl Harry a šel dárek zabalit. Uložil druhý plášť hluboko do svého kufru, protože se domníval, že kdyby ho Ron někdy viděl, dárek už by pro něj neměl takovou cenu. Když balík odeslal, vrátil se ke svému studiu a začal si dělat poznámky, na které se musí zeptat McGonagallové.

 


[1] chorobné záchvaty krátce trvajícího spánku

Poslední komentáře
05.09.2009 11:08:46: Krásná kapitola, zajímalo by mě, jak to teda bude se Sevem, Candidou a Harrym. A moc se mi líbil te...
04.09.2009 13:27:43: Suzy je krásně zamilovaná smiley a její rodiče foto ve Věštci vzali docela v pohodě, dokonce i famfrpá...
04.09.2009 00:15:37: Krásná kapitolka, ani se nedivím, že Sevík nechce vzpomínat na doby, kdy mu bylo 17. Až to ta ženšti...
03.09.2009 23:25:59: Super kapitola. Harry si snad postupem času zvykne.Severus byl se svým kontrolováním fantastický. Už...