Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

28. kapitola

První Vánoce

 Ten večer byl mnohem klidnější, než všechny předchozí. Napadlo ho, že když Snape rád hrál karty s Candidou, možná by si zahrál i něco jiného.

„Líbí se ti kouzelnické šachy?“ zeptal se Harry.

„Líbí,“ přišla přímá odpověď.

Harry přinesl šachy ze svého pokoje a postavil je na stolek. Okamžitě a naprosto byl dvakrát za sebou zcela poražen.

Harry zavrtěl hlavou a znovu rozestavil figurky.

„Chceš si zahrát znova?“ zeptal se Snape překvapeně.

„Jistě. Proč ne?“

„Obvykle nejsi tak smířený s prohrou,“ upozornil ho Snape.

„Nejsem?“ zeptal se Harry.

„Málem ses zabil při famfrpálu, než abys nechal vyhrát mladšího a zručnějšího soupeře.“

„Jo, to je něco jiného. S Ronem prohrávám pořád,“ vysvětlil a postavil poslední figurky. Tentokrát se více soustředil. Zbývalo mu jich ještě sedm, do prohry. Zvažoval každý tah. „Můžeš to zopakovat?“ zeptal se.

Snape to udělal. Harry poznal past a na chvíli se zamyslel, než provedl další tah, kterým ohrozil jednu ze Snapeových figurek. Nebylo to příliš dobré, protože Snape to snadno překonal.

„Lepší,“ řekl Snape, když sebral Harryho figurku. Harry vzal zase jednu jemu. Teď už nedokázal předvídat nic, než dlouhou a pomalou porážku.

„Prohrál jsem, můžeme to zkusit znovu?“ Snape kývl a Harry znovu rozestavil figurky. Po třech dalších hrách se mu skoro povedlo vyhnout se pasti, ale přišel o spoustu figurek.

„Mohu něco navrhnout?“ zeptal se Snape.

„Jasně.“

Tentokrát rozestavil figurky Snape a sám provedl několik prvních tahů na obou stranách. „Přesuň tyto dvě ze zadní řady. Tím uvolníš věž a ochráníš tohoto pěšáka. Pak ti nemohu tu past nastražit.“

Harry si prohlížel šachovnici. „Dobře,“ řekl a promnul si oči. Bylo už pozdě a byl unavený. Odložili šachovnici a Harry se vydal do svého pokoje. Spal klidně celou noc.

 *****

Franklin se vrátil s dárky pro Harryho a s dopisem od paní Weasleyové pro oba. K večeři měli pečenou kachnu s křupavou zlatavou kůrčičkou. Harry se najedl tak, až z toho byl ospalý. Talíře zmizely a tak vytáhl učebnici přeměňování a i když ho bolely oči, začal se učit.

Snape se vrátil s něčím v malém kovovém pohárku. „Chystáš se studovat na Štědrý den?“ zeptal se překvapeně.

Harry vzhlédl. „Snažím se to celé přečíst během prázdnin, ale mám málo času.“

„Bereš studium velmi vážně.“

Harry se zamračil. „Mám pocit, že jsem McGonagallovou zklamal, vůbec mi to nejde. Mám dojem, že si myslí, že jsme hlupák.“

Snape se na něj nedůvěřivě podíval. „Jsem si naprosto jistý, že si to nemyslí,“ řekl konejšivě a taky trochu pobaveně.

„Nemá se mnou trpělivost,“ poznamenal Harry.

„To se jí nepodobá. Má trpělivost s jinými studenty, kterým to nejde?“

„S Nevillem,“ Harry se na chvíli zamyslel. „To ano.“

Snape si lehce povzdechl. „Tak vidíš.“

„To je jiné,“ řekl Harry.

„Jakým způsobem?“ zeptal se Snape.

Harry otevřel ústa, aby odpověděl, ale pak nevěděl co říct. On a Neville si byli podobní. „Nevím.“ Zavřel učebnici, opřel se o stůl a složil hlavu do dlaní. „To, že si označil mě, nebylo v mém nejlepším zájmu,“ řekl utrápeně. I když, kdyby to tak nebylo, kde by teď byl kouzelnický svět - takovým myšlenkám se pokoušel vyhýbat.

„A to je jediný rozdíl, který vidíš?“

Harry pokrčil rameny. Vzpomněl si, jak se připravoval na ples a zeptal se na něco jiného: „Myslíš, že moje jizva bledne?“

Snape byl tou otázkou překvapený, napil se a naklonil se k němu přes stůl. Natáhl ruku a přejel mu přes jizvu palcem, což způsobilo, že se Harry zachvěl. Harry si jizvu promnul, rozhodl se, že nebrněla a zamumlal: „To je divné.“

Snape se na něj nejistě díval. „Mohla by blednout. Ale většinou jsi ji měl schovanou, takže nevím.“

Harry rozhodil rukama a znovu otevřel učebnici. Snape se na něj dlouho díval, než vstal a vzal si něco ke čtení.

 *****

Ráno si Harry oblékl župan a zamířil dolů ještě před sedmou. Šel spát brzo a cítil se dobře odpočinutý. Sedl si pod stromeček a prohlížel si dárky. Představoval si, jak Ron otevírá jeho dárek a usmíval se. Snape se k němu přidal, nesl si šálek s kávou. Harry mu podal jeden z jeho dárků. Snape postavil šálek na zem a otevřel balíček. Nebyl to špatný dárek, kromě toho, Snape zjistí, že o tom přemýšlel.

„Neuvědomil jsem si, že by mohli vydat dodatek,“ řekl potěšeně, když otevřel Lektvary Compendym – druhý díl. „Děkuji.“

„Není zač,“ odpověděl Harry. Zatřásl dárkem od Hermiony. „Knihy tu budou všude,“ zavtipkoval, když trhal obal. Byla to kniha, Připravujeme se na OVCE – Přeměňování. Povzdechl si nad tím, že všichni vědí, že mu tenhle předmět dělá potíže. „Jak praktické,“ zamumlal na adresu své přítelkyně.

V dárku od Rona byla velká krabice Weasleyovských kouzelnických legrácek – plná experimentálního cukroví. „To jsi neviděl?“ řekl Harry a rychle krabici zavřel.

„Snažím se na to zapomenout,“ řekl Snape strnule, ale s náznakem humoru.

Harry krabici odložil a natáhl se pro dárek od Nevilla. Byl trochu tajemný. Byla to křišťálová polokoule a uvnitř bylo něco, co vypadalo jako vejce. Harry si to zvědavě prohlížel.

„Ty nevíš, co to je?“ zeptal se Snape. Když Harry zavrtěl hlavou, dodal: „Postav to na pár dní na parapet a uvidíš.“

Harry to ustaraně postavil na knihu od Hermiony. Podal Snapeovi další dárek. „Naposledy to fungovalo dobře,“ komentoval to Harry, když Snape otevřel krabici a vyndal masivní plechovku kávové barvy plnou čajových lístků. Jeho opatrovník se pobaveně usmíval. „Otevři si svůj,“ vyzval ho.

Harry lehce zatřásl dárkem od Snapea. Vypadalo to jako oblečení. Otevřel balíček a objevil se dlouhý černý saténový plášť podložený červeným sametem. „Páni,“ řekl Harry, vstal a přehodil si ho přes ramena. Stříbrná spona byla ve tvaru hada. „Je to skvělé. Děkuji,“ řekl upřímně.

Harry se sedl se zkříženýma nohama na podlahu, plášť stále oblečený a uchopil další dárek. Byl od Gretty a Shazora. Harry ho úmyslně zdvihl dřív, než ten od Anity. Předstíral, že tomu nepřikládá žádný význam, když ho rozbaloval. Uvnitř byla malovaná maska s komicky šťastnou tváří. Trochu zmatený a zaujatý ji zvedl, ale hned ji vrátil do krabice, když se maska zatvářila překvapeně, otevřela ústa a udiveně pozvedla obočí.

„To je kouzelnická karnevalová maska,“ poučil ho Snape. „Předpokládám, že jsi ještě žádnou neviděl, vzhledem k tomu, jak se tváříš.“

„Ne,“ vydechl Harry. Postavil krabici k ostatním dárkům, ale masky už se nedotkl. Snape se natáhl a zdvihl ji. Maska vypadala neutrálně, se zavřenými ústy a hladkým čelem. Harry sledoval, jak ji Severus otáčí.

„Je z Ria de Janeira,“ řekl. „Gretta ráda cestuje,“ dodal a uložil masku do krabice. Podržela si neutrální výraz i potom, co ji pustil.

Harry odvrátil oči a zaměřil se na dárek v barevném papíře. Uvnitř byla ručně vázaná kniha citátů a básní, kterou vyrobili v Čarodějnickém sabatu. Harry se podíval dovnitř a přečetl si několik moudrých vět, většinou trochu omšelých a přidal ji k ostatním.

Zdvihl dárek od Candidy, ale raději jím nezatřepal, rozbalil ho rovnou. Uvnitř byla domácí tmavá čokoláda, každý kousek jiný a všechny podivně tvarované. Harry jeden ochutnal a labužnicky přivřel oči. „To je dobrota,“ řekl s plnou pusou. Vzal si další kousek, zavřel krabici a položil ji na tu od Rona.

„Hm, žádný svetr,“ poznamenal Harry.

„Žádný co?“

„No, paní Weasleyová plete každý rok pro všechny svetr s velkým písmenem nebo obrázkem,“ vysvětlil Harry.

„To… hodně vysvětluje,“ řekl Snape opatrně. Harry se na něj vyzývavě zadíval a on dodal: „o tvém šatníku.“

„Hej, pomyšlení, že někdo udělal něco jen pro mě, místo toho, aby mi dal něco hodně velkého, špatně obarveného nebo obnošeného, bylo příjemné,“ vysvětlil. Odnesl si skleněnou polokouli a Legrácky do svého pokoje a knihy a čokoládu odnesl do jídelny.

Snape přišel chvíli po něm a přiložil do krbu. „Máš ještě nějaké další prázdninové rituály, na které jsi zvyklý?“ zeptal se.

„Nemám žádné… nevím,“ řekl Harry.

Snape si sedl naproti němu a Harry k němu přisunul krabici s čokoládou, Snape si kousek vzal. „Hm,“ řekl uznale, když ji ochutnal. Objevila se snídaně a rozptýlila jejich zamyšlení.

 *****

„Už jsi připravený?“ volal na Harryho Snape z haly.

Harry se znovu prohlédl v zrcadle. Opět měl na sobě společenský hábit – to byl rekord. Jeho vlasy vypadaly lépe, než jindy. Z galerie zavolal: „Už jdu.“

Snape, který vypadal úpravněji než obvykle, si oblékal plášť. Harry sledoval, jak Snape vytáhl z kapsy nějaké bílé kartičky, prohlédl si je a zase je schoval.

„Co to je?“

„Navštívenky.“ Vytáhl jednu ven; byla tak velká, jako mudlovská vizitka, ale vypadala historicky. „Pro takovou příležitost je to nutné.“

„Já žádné nemám,“ řekl Harry. Poté, co ho pan Freelander o jednu požádal, na to měl myslet.

„Napiš si rychle nějaké. Na lepší pergamen,“ řekl Snape.

Harry šel otráveně do knihovny. Nařezal arch smetanového pergamenu a vytáhl broskvový brk, který dostal od Brumbála. Psal opatrně, jméno větším písmen doprostřed a pod to menším písmem adresu. Jediný titul, který měl, mu udělila společnost, která vyráběla čokoládové žabky, a ten nehodlal použít. Vyrobil pět navštívenek.

U dveří mu Snape přehodil přes ramena nový plášť a otevřel dveře. Na cestě stál kočár tažený koňmi, po každé straně měl lucernou. „Je to vhodný způsob, jak se dostavit na schůzku jako je tato,“ vysvětlil Snape, když Harry zaváhal.

Harry nastoupil a zavřel za sebou malá dvířka. Vyklonil se ven, když se rozjeli. Okovaná kopyta bušila do země příliš hlasitě, ale po chvíli si na to zvykl. Předjelo je několik aut. Vjeli do města; chodníky byly plné lidí procházejících se v teplém světle linoucím se z vyzdobených výkladních skříní.

Projeli bránou z bílého kamene a jeli kamennou cestou vzhůru. Harry vyhlédl ven a zatajil se mu dech nad rozlehlou stavbou a nádhernou zahradou. Museli chvíli počkat, než na jejich kočár přišla řada a dojeli ke krytému vchodu s červeným kobercem. Harry si najednou přál, aby měl lepší společenský hábit, nebo dokonce mudlovský frak.

„Jak se stalo, že tě pozvali zrovna sem, Pottere?“ zeptal se Snape. Znělo to trochu nedůvěřivě, možná ustaraně.

Harry se domníval, že by to měl celé vysvětlit, ale to už zastavili před vchodem a lokaj otevřel dvířka kočáru. Harry vystoupil a počkal na svého opatrovníka.

Vstoupili do dvoupatrové mramorové haly s pozlaceným zábradlím na schodišti. Strop byl vyzdoben komplikovanými štukovými girlandami. Uklonil se před nimi muž ve fraku a vzal si od nich pláště. Další je odvedl do prostorné místnosti, která vypadala spíš jako taneční sál. Harry to nemohl pochopit; jak může tohle všechno patřit jedinému člověku.

Před nimi stála vysoká, štíhlá žena s lorňonem, zavěšená do silného muže. Muž předal vizitku uvaděči a ten hlasitě přečetl: „Pan a paní Troutovi z Devonshire Trouts.“ Zprostředka místnosti přišel malý muž se skřipcem a vřele je uvítal, jako staré přátele, žádnou pozvánku odevzdávat nemuseli, tohle oznámení stačilo. Harry si vůbec neuvědomil, do čeho by se mohl dostat, když to pozvání přijímal.

„To jsou mudlovští lordi. Šlechta,“ komentoval to Snape šeptem.

Jak postupovali dopředu, Harry se podíval na svého opatrovníka, který vypadal hrdě a vznešeně. Jestli to vydrží on, Harry to taky zvládne. Snape předal svou vizitku muži, který ji nahlas přečetl, aniž by se nad tím zamyslel. Pak ji vrátil. Harry mu podal svou. Muž mžoural na světlý inkoust a pak přečetl jméno, které způsobilo, že se všichni v místnosti zastavili a ohlédli. Harry bojoval s vlnou horka, která mu stoupala do obličeje.

Čekal, že dostane vizitku zpátky, ale muž si ji s úsměvem schoval do kapsy. Harry si povzdechl. Přistoupil k nim Freelander.

„Rád vás vidím, pane Pottere. A… Snape, profesor, správně?“ řekl a podal Snapeovi ruku. „Prosím, pojďte za mnou.“

Číšník jim nabídl pohárky s horkou medovinou vonící po hřebíčku a skořici. Harry nedokázal odolat. Okamžitě si musel ale pohárek přendat do druhé ruky, když byl představen dvěma šlechticům a nějakému sebevědomému advokátovi. Harry nedokázal rozeznat, kdo je mudla a kdo kouzelník. Předpokládal, že to neznamená žádný problém. Všichni si ho prohlíželi hodnotícím způsobem, stejně, jako to dělával Popletal. Naštěstí ty pohledy rychle vymizely.

Jak procházeli místností, Freelander jim představoval stále nové lidí a Harry už nedokázal rozeznat hosta od číšníka. Byl rád, když usedli k večeři u stolu, který byl tak dlouhý, jako kolejní stoly v Bradavicích. Naproti nim seděl muž jménem Ratslinger se svou mladou manželkou nebo milenkou; Harrymu to tak docela nebylo jasné. Muž byl středního věku s úzkýma, daleko od sebe posazenýma očima. Harry nerozuměl tomu, jaké má zaměstnání. Říkal, že je arbitr morálky, ale zbytek Harry přeslechl.

Obsluhovala je armáda číšníků, Harry se obrátil na Snapea. „Jsou tu hlavně mudlové, že jo?“

„Myslím, že je to tak půl na půl,“ odpověděl Snape.

„Proč myslíš, že tu není Popletal?“

„Myslím, že ho pozvali. Ale pravděpodobně měl na dnešní večer několik takových pozvání. Chtěl bys, aby tu byl?“ zeptal se Snape sarkasticky.

„Ne. Jen se v tom pokouším orientovat.“

„To nemá cenu,“ mínil Snape.

Po večeři se připojili k prohlídce domu a stájí. Šli kousek za skupinou, aby mohli mluvit volněji. Procházeli barokními místnostmi, které se od sebe lišily jen barvou stěn, nebo vzory na tapetách.

Freelander k nim přistoupil, když větší část skupiny zmizela za rohem chodby. Prohlíželi si právě gobelín s jezdcem, který se ukláněl drakovi. Drak vypadal, jako když přemýšlí, jestli bude rytíř lépe chutnat pečený, nebo grilovaný. „Jsem potěšen, že jste přišel, pane Pottere,“ řekl upřímně. „Myslím, že jsme nebyli řádně představeni,“ dodal a pohlédl na Snapea.

S maličko špatným pocitem Harry řekl: „To je můj opatrovník, pane Freelandere. Je také mým učitelem v Bradavicích.“

Freelander se podíval na Snapea se zájmem. „Hm,“ řekl trochu tajemně. Prohlédl si Harryho odshora dolů. „Vypadáte spokojeně. To je to, na čem záleží,“ řekl rozhodně.

Pokračovali v prohlídce. Harry ignoroval Snapeův tázavý pohled, dokud se Freelander nevrátil do čela skupiny, aby hostům osvětlil původ velkého obrazu v poslední místnosti. Harry se zastavil a počkal, až se všichni zaposlouchají do příběhu. Zůstali se Snapem na chodbě, kterou lemovaly obrazy s výjevy z panství.

„Omlouvám se; měl jsem ti to vysvětlit celé,“ řekl Harry tiše.

Snape si prohlížel obraz s fontánou ve tvaru Neptuna, kolem které vedla cesta k velkému žlutému domu v dálce. Obrátil se a nezaujatě se zeptal: „Vysvětlit co?“

„Freelander mě chtěl adoptovat.“

Snape překvapeně zamrkal. Zadíval se na strop. „A ty jsi řekl ne?“ zeptal se nevěřícně.

„Samozřejmě, že jsem řekl ne,“ odpověděl Harry rázně.

Maličko výsměšně Snape prohlásil: „Nemohu uvěřit, že jsi dal přednost mně, před tímhle.“

Harryho to rozzlobilo. „Takhle to nebylo. Odmítl jsem ho v květnu.“

„Mohl jsi změnit názor. I teď bys určitě mohl,“ řekl Snape takovým hlasem, který Harry už dlouho neslyšel. „Kouzelnická Rodinná rada by tě nadšeně umístila do takovéhohle domu.“

Harry se zamračil. „Neříkej to,“ prosil tiše. Když Snape neodpovídal, Harry dodal: „Nic z tohohle nepotřebuju. Co bych s tím dělal?“

Snape zkřížil ruce na prsou. „To není jen tak něco, Pottere, tohle znamená moc. Něco, co naprosto nejsi schopen pochopit,“ řekl. „Ty, který využíváš svého vlivu jen na to, abys získal plášť s autogramy famfrpálových hráčů.“

Harry zíral na malbu jezera a venkovské stavení na jeho břehu. Přál si, aby byl Freelanderovo pozvání nepřijímal. Jako by ho tou myšlenkou přivolal, Freelander ho oslovil. „Zůstali jste pozadu,“ řekl laskavě.

Harry se podíval na svého opatrovníka, který už naštěstí nasadil svůj obvyklý výraz. Prošli dvoukřídlými dveřmi ke stájím, které byly propojeny s domem dlouhým podloubím.

Na dveřích každého stání byl mosazný štítek. Na tom prvním bylo napsáno: Studebaker. Velké hnědé zvíře vykouklo, prohlédlo si je a vrátilo se ke svému senu.

„Ten je na překážkové dostihy,“ řekl Freelander stejným tónem, jakým Ron mluvil o famfrpálu. „Ten vedle také.“ Vyprávěl jim o jejich úspěších a pak se vydali dál.

Na konci řady se otočili a vraceli se zpět. „A co tihle?“ zeptal se Harry před další řadou stájí. Z jedné vykoukl nádherný vraník s bílou hvězdou a zvědavě se na ně podíval.

„To jsou jezdečtí koně,“ řekl Freelander bez zájmu.

Černý kůň uraženě zařehtal. Několik dalších mu odpovědělo. Harry zůstal stát. Podíval se na Snapea, jeho opatrovník měl ve tváři výraz, který říkal: počítej. Harry po něm, střelil ostrým pohledem a následoval Freelandera, který se vracel stejnou cestou zpátky.

Košťata jsou lepší než koně, říkal si Harry. Košťata nevyzařovala takovou syrovou sílu a divokost, jako ten vraník. Setřásl ze sebe zármutek, který se ho zmocňoval.

 *****

Domů se vraceli mlčky. Harry cítil, že musí něco říct. Upravil si plášť a řekl: „Ten plášť je opravdu teplý. Děkuji.“

„Rádo se stalo,“ řekl Snape tiše, sotva ho bylo slyšet v klapotu kopyt. Znělo to nejistě. Harry nevěděl co říct, bál se, že řekne něco špatně. Zavřel oči a kolébání kočáru ho uspávalo.

Ve Shrewsthorpe vystoupil a vstoupil do neosvětleného domu. Pověsil si plášť a vešel do temné haly. Rozsvítil lampu a čekal na Snapea. Snape přišel a podíval se na něj podivně temným pohledem. Harry se na něj zlobil, nedokázal najít slova, aby situaci uvedl na pravou míru.

„Dáváš přednost tomuhle?“ zeptal se Snape sarkasticky a rozmáchlým gestem ukázal na místnost.

„Ano,“ potvrdil Harry.

„Jsi blázen,“ řekl Snape, otočil se a odešel. Harry šel za ním, nechtěl odpovědět. Uprostřed schodů se na něj Snape obrátil a řekl: „Kouzelníci i mudlové ti hodně dluží. Měl jsi od nich vzít všechno, co nabízeli.“

Harry pochopil, že to Snape vidí jinak, než on. „Nechci nic z toho, co mají,“ řekl pevně.

Snape znechuceně zavrtěl hlavou a zavřel se ve svém pokoji.

 *****

Ráno už Snape vypadal klidně. Harry seděl u stolu a pracoval na svých úkolech, když Snape sešel dolů. Jeho reakce, když ho uviděl, byla jiná, než v noci předtím. Harry si pomyslel, že se na něj podíval s láskou, ale zmizelo to tak rychle, že si nebyl jistý.

Povzdechl si a sklonil se ke svému eseji o tvorbě skřetího měnového zákona v patnáctém století. Snape pil kávu.

Po několika minutách se Snape zeptal: „Stačíš všechno dokončit?“

„Ano,“ odpověděl Harry, byl rád, že Snape už je zase normální.

Zase bylo chvíli ticho. „Potřebuješ s něčím pomoc?“

Harry zaváhal a pak se ušklíbl: „Možná s esejem z lektvarů…“

Odpoledne vykouklo slunce z mraků. Harry si šel do svého pokoje vyměnit učebnice a odložit dopisy, včetně toho od Rona, ve kterém mu děkoval za dárek. Nejprve si ničeho nevšiml, ale když se otočil ke dveřím, zarazil se. Okno bylo zarámované tmavozeleným břečťanem. Vyrůstal ze skleněné polokoule od Nevilla, kterou postavil na parapet a zapomněl na ni. Břečťan rozkvetl maličkými různobarevnými kvítky.

Harry poodstoupil a obdivoval tu krásu. Místnost teď vypadala mnohem lépe a o hodně tepleji.

 *****

Harry klidně spal, když ho něco probudilo. Zapraskalo dřevo a oheň jasně vzplál. Před zavřenýma očima se mu míhaly stíny, přitáhl si deku blíž k tělu. Hluk se opakoval. Harry zvedl hlavu a zjistil, že Snape přikládá do krbu. Nakonec si oprášil ruce. Obrátil se a všiml si, že je Harry vzhůru.

„Hraješ si na domácího skřítka?“ škádlil ho Harry.

„Dneska je velký mráz,“ vysvětlil Snape. Došel k posteli. „Zdá se, že spíš dobře,“ řekl.

„Opravdu dobře.“ Nevzpomínal si na žádné sny, jen uklidňující tmu. „Kdy se vrátíme do Bradavic?“

„Pozítří.“

Harry přikývl a zamumlal: „Dobře.“ Uvědomil si, že to byly první opravdové Vánoce, které kdy měl. Dokonce i s dárky od prarodičů. „Děkuji za hezké Vánoce,“ řekl Harry, když Snape odcházel.

Snape se otočil a odpověděl: „Jsem rád, že to tak nakonec bylo. Dobrou noc, Harry.“

„Dobrou,“ řekl Harry těsně předtím, než se dveře zavřely.

 *****

U Weasleyů bylo všude spoustu rozbalených dárků, když Harry vystoupil z krbu. Sobecky se radoval z toho, že je doma, ale když dorazil třetí Ronův dopis s pozvánkou, nemohl to už ignorovat. Snape měl stejně hodně práce s přípravou na další pololetí. Harry šlápl na růžovou stužku a vychutnával si skutečnost, že se konečně nedívá na Doupě s bolestnou touhou.

Paní Weasleyová se k němu hned vrhla a pevně ho objala. „Veselé Vánoce, paní Weasleyová,“ pozdravil ji Harry.

„Veselé Vánoce, Harry, drahoušku. Dostal jsi všechno, co jsi chtěl?“ zeptala se.

Harry zjistil, že už Ronovi vůbec nezávidí a potěšilo ho to. „Ano, ale, ehm, nedostal jsem žádný svetr,“ prohlásil žertem.

„Letos jsem vůbec nepletla, drahoušku,“ řekla.

„Ne?“

„Dělala jsem něco jiného… chceš se podívat?“

Na schodech zaduněly kroky a objevil se Ron. „Harry! Mamka ti chce ukázat, co dělá, že?“ Znělo to trochu utrápeně. Paní Weasleyová vytáhla z velké krabice vedle houpacího křesla několik pestře vyzdobených hábitů. „Zrovna tohle vyšívá,“ vysvětlil Ron.

„Co myslíš?“ zeptala se paní Weasleyová a roztřepala jeden hábit. Byl vyzdobený bizardními tvary: květinami na manžetách a límci, draky na zádech a trpaslíky u dolního okraje. I když byly barvy dobře sladěné, normální kouzelník by v tom na veřejnost nešel.

„To je…,“ začal Harry, těžko se mu hledala slova, když viděl její pyšný výraz. „Opravdu… Profesionální.“ Což byla pravda, i když trpaslíci nevypadali moc realisticky.

Ron se k němu naklonil. „Díky Merlinovi, že jí to jde pomalu a nestihla vyšít můj společenský hábit,“ zašeptal.

 *****

Když se společně se Snapem vracel letaxem do Bradavic, podivil se Harry, že mu to bylo dovoleno a že se nemusel vracet vlakem tak, jako všichni ostatní. Ne že by byl jediným studentem, který už tam byl. Několik studentů zůstalo v Bradavicích přes vánoční prázdniny kvůli rodinným problémům. Harry se k nim odpoledne připojil ve Velké síni.

Pansy Parkinsonová se na něj podívala pohledem, který ho měl odradit, ale protože tu byla jediná ze Zmijozelu, raději mlčela. Byl zde ještě druhák z Nebelvíru jménem Desmond Hern a dva čtvrťáci z Mrzimoru, kteří se Harrymu představili jako Quinton Alden a Frobin Waxwingová. Všichni byli překvapeni, že si k nim přisedl.

„Měl jsi hezké Vánoce?“ zeptal se Desmond.

„Ano, díky,“ odpověděl Harry a položil před sebe učebnici přeměňování.

„Dal ti profesor Snape k Vánocům všechno, co jsi chtěl?“ zeptala se Pansy nezdvořile. Ostatní studenti ztuhli.

Harry pokrčil rameny. „Nic jsem si nepřál. Ale stejně jsem dostal spoustu hezkých věcí,“ odpověděl klidně.

„Opravdu s ním bydlíš?“ zeptal se Desmond nejistě.

„Ano,“ řekl Harry prudčeji, než zamýšlel. Desmond pevně sevřel ústa a sklonil se ke své školní práci.

O několik minut později si mrzimorští začali šeptat. Frobin se nakonec podlehla a šeptem se Harryho zeptal: „Není žádná možnost, že by se Ty-víš-kdo vrátil, že ne?“

Harry se na ní podíval. Měla krátké vlasy, ale na vrcholku hlavy si z nich udělala dvě štětky. Její vystrašené hnědé oči vypadaly nepřirozeně velké. Harry s jistotou odpověděl: „Ne.“ Trochu se po jeho odpovědi uklidnila, ale ne docela. „Věděl bych to,“ tvrdil Harry. „Moje jizva se vždycky rozpálila, když něco chystal, ale teď už se to neděje. Ve skutečnosti bledne,“ dodal a nevědomky si ji promnul.

„Opravdu?“ zeptala se Frobin s nadějí. Všichni se na něj dívali rozšířenýma očima.

„Opravdu,“ odpověděl Harry důrazně a zahleděl se do své učebnice s nadějí, že se budou věnovat těm svým.

 

Poslední komentáře
14.09.2009 20:48:38: D o k o n a l é !!! „To… hodně vysvětluje,“ řekl Snape opatrně. Harry se na něj vyzývavě zadíval a ...
13.09.2009 18:12:30: podařená kapitola, potěšilo mě, že autorka nežene Severuse proti canonu a že nepochopil, proč Harry ...
12.09.2009 16:36:29: Moc hezká kapitolka, tak první vánoce si Harry užil, Sevík těžce nesl, že si Harry vybral jeho a ne ...
11.09.2009 10:20:30: Tak já jsem do čtvrtka vydržela, ale pouze protože jsem byla mrtvá z práce. Severus je hodný, že se ...