Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

31. kapitola

Chlupáč a zima

Ten večer šel Harry do ředitelčiny kanceláře. V batohu si nesl i knihy, které si koupil navíc. Hlasitě to zadunělo, když položil batoh na podlahu vedle židle pro hosty. Sotva se posadil, zahnala ho McGonagallová do pohodlnějšího křesla. Uvelebil se a povzdechl si: „Určitě máte dost času, paní profesorko?“ zeptal se znepokojeně.

„Čaj?“ zeptala se dřív, než odpověděla. Když přikývl, klepla na čajovou konvici a nalila čaj do dvou šálků. Jeden mu podala a řekla: „Jedna z vašich nejhezčích vlastností, Harry, je, že jste za zničení Voldemorta nikdy nic nežádal, ani neočekával.“ Laskavě se na něj usmála. „Nikdy nezapomenu na den po jeho pádu, kdy jste tvrdil, že si nemůžete přečíst poštu, protože máte moc úkolů.“

Harry se napil čaje a přemýšlel, co vlastně čekala. Pozdvihl obočí.

„Co třeba,“ navrhl pobaveně, „týden volna z přeměňování. Nebo raději celý rok.“

Bylo to tak; tohle ho ani nenapadlo. Pravděpodobně bylo příliš pozdě žádat o něco takového chvíli před OVCEmi, pomyslel si temně. Pokrčil rameny.

Posadila se a zavrtěla hlavou. „Zachránil jste spoustu studentů, Harry. A nás ostatní taky. Většina z nás by z toho dokázala těžit, ale vy jste ještě o nic nepožádal.“ Položila svůj šálek a dolila si čaj. „Jsem ráda, že Albus trval na tom, abyste přece jen něco dostal, i když jak se mu to povedlo zařídit, to opravdu nepochopím.“

Harry měl dojem, že to je mezi Snapem a jím a tak neodpověděl.

Profesorka se napila čaje. „Slíbila jsem, že vám pomohu složit OVCE tak, abyste se mohl dostat do bystrozorského programu a mám v úmyslu to dodržet. Takže, s čím začneme?“

„Podmíněná elastická transformace,“ řekl Harry pomalu, jako by ta slova byla nebezpečná.

„To byla zvláštní forma transformace, kterou jsme probírali v pátém ročníku,“ napověděla mu. Jeho tvář musela být hodně výmluvná, protože se hned zeptala: „Vy jste to tenkrát nepochopil?“

Harry neochotně zavrtěl hlavou. „A minulý týden mi to také nedávalo smysl.“

Soucitně odpověděla: „To se na této úrovni kurzu může stát. Zůstal jste pozadu, takže vyšší úroveň můžete jen těžko pochopit.“

Harry přikývl a sklopil oči. „Připadám si hloupě – dokonce ani nevím, na co se mám zeptat. Obávám se, že vás jen připravím o čas.“

„Ach, milý Harry,“ řekla procítěně. „Je hrozné představit si, že se kvůli mému předmětu cítíte méněcenný.“ Zašustila hábitem a obešla stůl. „Po čtyřiceti letech, co učím na této škole, jste studentem, který mě nejvíce ohromil. Už jste složil nejdůležitější zkoušku svého života – všechno ostatní jsou jen podružné detaily. A já vám s nimi pomohu.“

Vyčerpaný a s vidinou eseje z historie magie, která ho čeká, se Harry vrátil do společenské místnosti. Hermiona, Ginny, Dean a Ron se učili před krbem. Nové studentky nebyly v dohledu.

„Bylo to dlouhé,“ prohlásil Ron, když ho spatřil.

„To mi povídej,“ vydechl Harry a upadl do vedlejšího křesla. Promnul si oči a vytáhl pergamen s polovinou eseje. Připadalo mu to jako mučení, že jí musí dokončit, ale neměl na vybranou. „Jak to dneska šlo?“

„Nikdo neměl velký úspěch,“ šeptala Hermiona. „Přečetli jsme si další kapitolu Zvěromagie a pak jsme jí rozebírali. Co si myslíš o těch nových studentkách?“

„Jsou v pohodě,“ odpověděl Harry a znovu si přečetl část eseje, která se týkala historie právních předpisů v souvislosti s trolly a obry. Pamatoval si, že Binns vykládal něco o tom, že jim byly povoleny dřevěné zbraně neopatřené kouzly. O tom zatím nic nenapsal.

„Jen v pohodě?“ zeptala se Hermiona zvědavě.

Harry pokrčil rameny a vyhrabal z batohu učebnici.

„Penelopa je velmi hezká,“ prohlásila Hermiona.

Ginny se zeptala: „Používá nějaký speciální noční krém? Má nádhernou pleť.“

„Nevšimla jsem si. Můžeš se jí zeptat,“ řekla Hermiona přátelsky. Harry rychle psal, zoufale chtěl ten esej dokončit, takže toho Hermiona raději nechala.

 *****

Při péči o kouzelné tvory Hagrid předváděl modré vombaty. Musel to být páreček, protože v koutě bedny se hemžilo téměř tucet modrých kuliček, které, jak musel Harry připustit, byly velmi roztomilé. Děvčata se nad nimi zrovna rozplývala.

„Do konce semestru o ně budete pečovat. Takže se rozdělte do dvojic,“ řekla Hagrid. „Ne, takhle to nepůjde,“ dodal, když se rozdělili jako obvykle. „Utvořte dvojice se studenty z Kruvalu.“

Hermiona se kousla do rtu a táhla Rona k šesti kruvalským studentům, kteří s nimi chodili na péči o kouzelné tvory. „Rone, proč si nevybereš Opuse?“ navrhla.

Ron otevřel ústa, aby protestoval, ale zarazila ho Hermionina ráznost. „Frino, chceš být se mnou ve dvojici?“ zeptala se.

„Všichni říkají, že jsi nejchytřejší ve škole…?“ řekla Frina horlivě.

„Bezva,“ řekla Hermiona.

Došel k nim Harry. „Už máš partnera?“ zeptala se ho Penelopa a Hermiona si pevně zkousla spodní ret.

Harry pokrčil rameny. „Ne.“

„Nebudu ti vadit?“

Hagrid přinesl malé klece vystlané natrhanými novinami. „To je v pohodě,“ řekl Harry vyrovnaně. Hagrid mu vrazil do ruky klec a z bedny vytáhl za kůži jednu modrou kuličku. Harry si ji vzal a položil ji na podestýlku. Stočila se do těsnějšího klubíčka a nevšímala si jich. „Jaké magické vlastnosti mají?“ zeptal se Harry, když si Hermiona přebírala svou kuličku. Znepokojeně sledoval, jak Malfoy vytáhl z bedny další a podal ji Pansy Parkinsonové.

„Oh, to brzy zjistíte sami,“ řekl Hagrid spokojeně.

Harry ztuhl. Hermiona se zasmála a zašeptala mu do ucha: „Nejsou nebezpeční, Harry.“

„Není s tím žádná zábava,“ řekla Frina a šťouchala ukazováčkem do modré kuličky. Její vlasy zmodraly a všichni zalapali po dechu. „Co je?“ zeptala se.

Harry zaslechl, jak se Parkinsonová pobaveně zasmála a podíval se na Malfoye, jeho blonďaté vlasy teď byly safírové. Frina na něj pohlédla také a okamžitě si rukama zajela do vlasů. „Jéje,“ vydechla. Penelopa se rozesmála. Byl to o hodně hezčí smích, než když se smála Pansy, pomyslel si Harry.

Po večeři se všichni vydali do podkroví, kde měly vyhrazenou místnost pro klece s vombaty, aby je zkontrolovali. Každá dvojice okouzlila svou klec tak, aby ji nikdo jiný nedokázal otevřít a nerušil jejich svěřence. Harry ustoupil a nechal Penelopu, aby klec otevřela sama. Malá modrá kulička vypadala klidně. Vykoukla z klece a s hlavou nakloněnou na stranu si je prohlížela. „Myslíš, že chce pohladit?“ zeptala se Penelopa.

„Hermiono?“ zavolal Harry.

„Já nevím. Všechny knihy, ve kterých se psalo o vombatech, z knihovny zmizely.“ Znělo to uraženě. „Žádné informace jsem nenašla. Myslím, že na to musíme přijít sami.“ Společně s Frinou zíraly na svého vombata.

„Nemyslíte, že mají hlad?“ zeptal se Ron. Jeho a Opusova klec byla nedaleko Hermioniny. Přešel do prostoru, kde bylo uskladněno seno, psí mléko, sušená modrá kukuřice a na stole stály velké třecí misky s tloučky. Hermiona podle Hagridova návodu rozdrtila kukuřici do mléka a naplnila láhve s dudlíkem. Ron protřepal tu svou, vrátil se ke kleci a snažil se dudlík vombatovi vnutit.

Opus si přidřepl vedle něj. „Copak jsi nikdy nebyl na statku?“

„Ne,“ odpověděl Ron tónem, který připomínal Malfoye.

Opus mu vzal láhev z ruky, kápl si mléko na prst a nabídl ho vombatovi. Ten se mu na prst dychtivě vrhl. Opusovy vlasy dokonce ani nezměnily barvu.

„Páni,“ řekla Penelopa. „Opravdu mají hlad.“

Ron se hrdě zadíval na svého partnera a usmál se na Hermionu. Za chvíli, po několika radách od Opuse, se krmili i další vombatové. Trvalo to jen několik minut, pak už nechtěli. Harry pokrčil rameny a řekl: „Myslím, že jim to dáme dovnitř.“ Zvedl víko a položil láhev do klece. Pro všechny případy uzamkl klec kouzlem.

V noci se Harry probudil leknutím. Nepamatoval si sen ani žádný stín a tak nevěděl, proč se probudil. Už nějakou dobu spal dobře a tak byl mrzutý z toho, že se probudil ve tři hodiny ráno. Zíral do tmy a najednou si začal dělat starosti o vombata. Možná nebylo správné nechat láhev v kleci celou dobu. I když, co hrozného by se mohlo stát?

Rozhněvaně se otočil a naklepal si polštář, usnout ale nedokázal. Tiše sklouzl z postele a otevřel kufr. Po dlouhé době zase vytáhl Pobertův plánek. V neviditelném plášti a s plánkem v ruce se vyplížil z ložnice.

Procházka do podkroví byla příjemná, hrad byl temný a tichý, cítil se v jeho chodbách bezpečně. V podkroví zapálil lampu visící u stropu. V jejím světle dřevěné klece připomínaly rakve, rozrušilo ho to. Odstranil kouzlo ze své klece, nadzvedl víko a překvapeně uskočil. Místo rozkošného, chlupatého, modrého, medvídku podobného stvoření, tam byla podivná opice, sice chlupatá a modrá, ale s křídly jako netopýr.

Harry si sedl vedle klece a snažil se popadnout dech, zpod tmavého kožnatého křídla vykoukla na světlo malá liščí hlava. Harry svou paniku ovládl a naklonil se nad klec, aby si zvířátko lépe prohlédl. Láhev byla ještě z poloviny plná. Opravdu ji tam neměli nechávat, to bylo určitě špatně. Podkrovím vedly komíny a bylo tu teplo, mléko určitě zkyslo. Opatrně sáhl do klece, aby láhev vyndal, snažil se nevyrušit jejího obyvatele. Oddechl si, když se nic nestalo a zamyslel se. Věděl teď něco, co nikdo jiný nevěděl, ale co to znamená?

Rozhodl se, že musí zjistit, o jaký druh netopýra se jedná. V plášti a s plánkem se vydal do knihovny a vrátil se s knihou o létajících savcích. Žádný nebyl modrý, ale podobný byl Livingstonův kaloň, který by měl mít podle popisu rozpětí křídel až šest stop. Harry si to pokoušel představit, ale nepodařilo se mu to. Tenhle byl mnohem menší, ale byl samozřejmě ještě mladý.

Zamířil do kuchyně a Dobby mu připravil koš s ovocem, včetně spousty brusinek, který odnesl zpátky nahoru. Nechal klec otevřenou a chvilku panikařil, než se mu podařilo najít svého netopýra, který visel na trámu nad klecí. Mrkal na něj a otáčel hlavu ze strany na stranu, jak si ho prohlížel. Harry ztlumil lampu a nabídl mu ovoce, jeden druh po druhém. Zvířátko si vzalo nějaké brusinky, ale většina jich spadla na podlahu. Pomeranč si ale vzalo nadšeně, když mu Harry kousek podal. Použil háčky v ohybech křídel jako ruce a rychle jídlo popadl, vysál z pomeranče šťávu a slupku odhodil. Harry mu podal další kousek.

Zvíře snědlo skoro celý pomeranč. Harry uklidil slupky a rozházené brusinky do koše. Teď potřeboval dostat vombata-netopýra dolů. Podíval se na klec a přemístil podestýlku do rohu. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec se netopýr zavěsil na vnitřní stranu klece a Harry zavřel víko. Umístil na klec ochranná kouzla a odnesl koš.

Zíval, když šel na snídani do Velké síně. Úmyslně si sedl naproti Penelopě a pozdravil ji. „Musíme před vyučováním zkontrolovat vombata, tak jez rychle,“ řekl a mrkl na ni. Překvapeně zamrkala, ale poslechla.

V podkroví Harry nejprve jejich klec přestěhoval, aby nikdo nic neviděl a pak počkal, až budou ostatní zaměstnáni výměnou podestýlky a krmením svých vombatů. Penelopa se na něj zvědavě dívala, když si dal prst přes rty a opatrně otevřel víko klece.

Uvnitř nebylo to, co čekal, ani jedno ani druhé. Penelopa zalapala po dechu a honem si rukou přikryla ústa. Uvnitř byl velký vombat s tygřími oranžovými pruhy. Harry kývl k rohu, kde byly vyrovnány náhradní klece. Penelopa rychle vybrala jednu velkou, vystlala ji senem a přinesla ji k Harrymu. Harry opatrně přemístil spící zvířátko do nové klece tak, aby ho nikdo neviděl. Rychle a tiše naplnili láhev vodou, položili ji dovnitř a klec zavřeli. Opět použili ochranná kouzla.

„Musím si ještě překontrolovat esej,“ řekl Harry všem. Hermiona mu souhlasně přikývla a společně s Frinou se snažili svému vombatovi vnutit láhev. Jejich i ten Ronův vypadali úplně stejně jako včera. Harry se ušklíbl na Penelopu a odešel. Penelopa se rychle rozloučila s kamarády a rozeběhla za ním.

„Co jsi udělal?“ zeptala se, když byli na schodech.

„Byla to trochu nehoda. Ale dopadlo to dobře,“ řekl rychle. „V noci jsem nemohl spát a tak jsem ho šel zkontrolovat, a…“ Počkal, až je minou třeťáci, několik z nich ho pozdravilo. „…Nebudeš věřit tomu, co jsem našel.“ Položil si ruku na hruď, když si vzpomněl, jak mu bušilo srdce.

„Co?“ šeptala zvědavě s hrozným přízvukem.

Zastavili se před portrétovými dveřmi a čekali, až se vchod uvolní. „Musím si vzít knihy na vyučování,“ řekl Harry a vešel dovnitř. Ve společenské místnosti bylo ještě několik studentů. „Pojď do naší ložnice,“ řekl, aby si mohli bez obav promluvit, protože ta byla teď prázdná.

Vypadala šokovaně.

„Er… ne,“ Harryho to trochu pobavilo. „Kluci do dívčích ložnic nemohou, ale obráceně to jde. Je to trochu podezřelé, myslím,“ řekl. „Jestli chceš, můžeme si promluvit po vyučování. Někde to určitě půjde,“ řekl přezíravě a vydal se po schodech.

„Opravdu to nevadí?“ zeptala se nejistě.

„Hermiona chodí budit Rona skoro každé ráno,“ řekl Harry.

Ohlédla se po studentech ve společenské místnosti, ale ti si jí nevšímali a tak se vydala nahoru. Harry jen doufal, že v ložnici není velký nepořádek. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Nevypadalo to tak hrozně, jako jindy.

Zvědavě se rozhlížela, zaujaly ji Deanovy plakáty. „To jsou mudlovské obrázky,“ podivila se.

„Dean se narodil mudlům,“ vysvětlil Harry a odhodil Nevillovy ponožky ze svého kufru.

„Oba jeho rodiče jsou mudlové?“ zeptala se překvapeně.

„Myslím, že jo. Hermioniny také.“

To jí překvapilo ještě víc. Prošla kolem všech postelí. „Kde spíš ty?“ zeptala se. Prohlédla si věci na nočním stolku i plakát nad postelí. „Hraješ famfrpál?“

„Jako chytač.“

Podívala se na něj pochybovačně. „Jsi moc vysoký.“

„Nebyl jsem. Nikdo si se mnou letos nechtěl vyměnit místo.“

„Ne, nemyslím, že by to někdo udělal,“ komentovalo to.

Vedle okna, mezi Harryho a Ronovou postelí, vyvěsil Ron několik výstřižků z Denního věštce o závěrečné bitvě. Předklonila se a prohlížela si Harryho fotografii ze vstupní síně. „To je ten samý obrázek, jako v čokoládových žabkách,“ všimla si.

Harry se na ten obrázek podívat nechtěl. „Modrý vombat,“ řekl a sedl si na postel. Když se k němu zvědavě otočila, pokračoval: „V noci jsem v naší kleci našel opravdového netopýra. Vypadal jako Livingstonův kaloň, až na to, že byl modrý.“

„Hm,“ řekla. „Asi jsi pro mě nemohl přijít.“

Harry zavrtěl hlavou. „Šel jsem do kuchyně a přinesl jsem mu ovoce. Jedl hlavně pomeranče, proto ty pruhy, myslím. A možná taky proto tak vyrostl.“

„Páni. Musíme ho večer zase zkontrolovat. Sejdeme se ve společenské místnosti?“

„Jasně. Teď musíme na lektvary,“ dodal znechuceně. Zkontroloval obsah svého batohu. Penelopa si šla pro svůj. Když odešla, rozroloval Harry přihlášku do Bystrozorského kurzu, kterou měl zmuchlanou v kapse. Vyrovnal ji kouzlem a schoval ji do zásuvky nočního stolku.

Harry a Penelopa se s ostatními setkali v hale. Do sklepení zamířili společně. „Nemáš rád lektvary?“ zeptala se Penelopa Harryho, když si společně s Frinou a Hermionou sedali do lavic. Greerová tam ještě nebyla, takže měli trochu času.

„To nikdy neměl,“ řekla Hermiona s povzdechem. „I když nechápu, co proti tobě profesorka Greerová má, Harry.“

„Myslím, že jen to, že jsem to prostě já,“ řekl Harry, pamatoval si na ten první oběd, když dorazila.

„Prostě si nerozumíte,“ komentovala to Hermiona.

„A nikdy nebudeme. Snažila se, aby Severuse vyhodili?“ prohlásil Harry tiše.

„Tos nám neřekl,“ vyčítala mu Hermiona.

„Tím myslíš profesora Snapea?“ zeptala se Frina zmateně. „Ty říkáš profesorovi křestním jménem?“ vyděsila se.

Harry pokrčil rameny. „Ředitelka taky pořád chce, abych jí říkal Minervo.“

Hermiona prohlásila se širokým úsměvem „Harry je zvláštní a po všech těch letech utrpení ve Snapeově třídě lektvarů si to zaslouží.“

„Profesor Snape učil lektvary?“ zeptala se Penelopa.

„Ano,“ odpověděl Harry. „Hodnotil i práce na NKÚ a OVCE z Kruvalu.“

„Vážně?“ zeptala se Hermiona se zájmem, Harry jen přikývl.

„Škoda, že nemůže učit oba předměty,“ poznamenala Frina. „Profesor Snape se mi líbí. Chová se k dívkám stejně, jako k chlapcům.“ Penelopa se na kamarádku úzkostně zadívala.

„To je dobrý důvod mít ho rád,“ zavtipkovala Hermiona nevěřícně a snažila se zachytit Harryho pohled.

Do třídy vstoupila Greerová a přerušila tak jejich konverzaci.

Frina s Penelopou byly koncem dvouhodinovky už celé ustarané. Cestou do haly, když s nimi zůstala pozadu i Darsha, řekla Penelopa: „Ona se k tobě chová opravdu nespravedlivě.“

Harry pokrčil rameny. „Mám i jiné věci, se kterými si musím dělat starosti, a známky z OVCÍ jsou všechno, na čem mi záleží.“

„Doufám, že nám dá dobré známky,“ řekla Frina ustaraně. „Co myslíš?“ zeptala se Darshy.

„Líbila se mi přednáška,“ odpověděla Darsha. „Její nabubřelost mi nevadí.“ Podívala se na Harryho odměřeně. Harry si jí nevšímal.

„Doneste jí dárek, nebo tak něco. Získáte si ji na svou stranu,“ navrhl Harry.

„Dobrý nápad,“ souhlasila Hermiona.

„Uděláme to při večeři,“ řekla Frina. „Přivezli jsme nějaké věci jako dárky, ale ředitelka nevypadala, že by na to čekala, takže je ještě máme.“

 *****

Pozdě večer sešel Harry do společenské místnosti bez pláště a plánku. Penelopa na něj čekala před krbem. Když k ní přistoupil, polekaně vyskočila.

„Promiň,“ řekl Harry.

Snažila se popadnout dech. „Neslyšela jsem tě.“ Vstala a oblékla si plášť. Harry si pomyslel, že vypadá smutně.

Prošli portrétovými dveřmi a Harry se zeptal: „Jsi ráda, že jsi přišla do Bradavic?“

„Velmi. Kruval přišel v loňském roce o hodně učitelů, takže některé hodiny byly zrušeny nebo se neučilo vůbec. Měli jste štěstí. Jistým způsobem,“ dodala rychle. „Pořád zapomínám, s kým mluvím,“ řekla napůl pro sebe. Když zahnuli za první roh, prohlásila: „Nejsi takový, jak by se dalo očekávat.“

„Ne?“ vybídl jí Harry. Nebyl si jistý, jestli chce probírat zrovna tohle téma, ale byl zvědavý, co tím myslela.

Na okamžik se zamyslela. „Nejsi tak… impozantní. To je myslím to slovo. Klidnější, než jsem čekala.“

„Snažit se být nenápadný bylo důležité, abych zůstal naživu,“ upozornil ji Harry.

„To je pravda,“ souhlasila tiše. Harry cítil, že je v tom ještě něco jiného, ale nechtěl na ní naléhat.

Když v podkroví otevřeli klec, vombat byl pořád stejně pruhovaný, ale připadal jim větší, než dopoledne.

„Ty jsi ale roztomilé zvířátko?“ řekla Penelopa a pohladila ho po hlavě. Její dlouhé černé vlasy se okamžitě změnily na modré s oranžovými proužky. Uchopila vlasy do druhé ruky a prohlížela si je. „Merline,“ vydechla, ale stále hladila zvířátko po hlavě.

„Jestli se ti začne měnit i kůže, tak bys toho měla raději nechat,“ řekl Harry a posadil se na zem vedle klece.

Několik minut bylo ticho, pak se Penelopa zeptala: „Jaké to bylo, zničit Voldemorta?“

Harry naklonil hlavu na stranu, ale neodpověděl. Všiml si, že pruhy v jejích vlasech se zachvěly, když promluvila.

„Zabil jsi ho, že? Není to jen povídačka?“ zeptala se opatrně.

„Ale ano,“ řekl Harry. „Ale nebyl jsem na to sám. Moji kamarádi zaměstnali jeho stoupence dost dlouho na to, abych to mohl udělat.“

Zavrtěla hlavou. „V novinách se psalo, že jsi naplnil nějaké proroctví. Proč jsi to zkoušel? Bylo to dost hloupé. Nevypadáš jako někdo, kdo by dokázal porazit tak mocného čaroděje.“

„Bylo to šílenství,“ připustil Harry a vlastní upřímnost ho uklidnila. „Když si na to vzpomenu, tak mě taky udivuje, že se mi to povedlo. Ale nemohl jsem to nezkusit. Přišel, aby mě zabil.“

Vytáhla vombata z klece a položila si ho do klína. Harry zadržel dech, obával se, aby se něco nestalo. Zvířátko ale vypadalo, jako kdyby spalo. „Nejsou moc čiperní,“ vypozoroval Harry.

„Myslím, že je milý. Jako miminko.“ Natáhla ruku a kontrolovala, jakou má barvu. Zjistila, že je normální a tak se začala s vombatem mazlit. „Chtěl ses pomstít, když jsi ho zabil?“ zeptala se.

Harry se na ní zadíval. Nemohl se zbavit dojmu, že její hlas zněl nadějně. Její vlasy se opět rozvlnily. „Ne. Zemřel bych, kdybych to udělal.“

„Tomu nerozumím.“

„Nechci to vysvětlovat.“

Vzhlédla. „Omlouvám se. Jsem moc zvědavá. Snadno se s tebou povídá, což je zvláštní. Jsi úplně normální.“

Harry se ušklíbl. Vstal, povzdechl si a řekl: „To bych chtěl být.“ Přešel ke stolu a připravil dvě láhve. Z kapsy vytáhl pomeranč, který dostali k snídani. „Chci něco vyzkoušet,“ řekl. Do jedné z láhví pomeranč vymačkal. Penelopa chtěla položit vombata zpátky do klece, ale zvířátko se k ní zoufale tisklo a zaťalo drápky do jejího hábitu.

Harry jí pomohl, a společně strčili vombata do klece. Okamžitě se zahrabal do sena. „Potřebuje něco teplého,“ řekla znepokojeně. Vstala a svlékla si plášť.

Když ho složila, Harry se zeptal: „Chceš použít tohle?“

„Bude se mu líbit ta kožešinová podšívka.“ Použila několik kouzel, aby plášť zůstal čistý a položila ho do klece vedle vombata. Zvířátko si odtáhlo plášť do rohu a lehlo si na něj. „Líbí se mu to.“ Ohlédla se. „Harry?“

Harry byl jako v transu. „Taky myslím,“ řekl tiše, vnitřně se otřásl. Vzal láhev s pomerančovou šťávou. „Chci zjistit, jestli ještě chce nějaké ovoce.“ Vložil láhev do klece a pak tam přidal i tu druhou. „Předpokládám, že nebude jíst to, co mu nechutná,“ řekl Harry. „Co myslíš?“ zeptal se Penelopy.

Pokrčila rameny. „Asi bysme ho rušili, kdybysme ho zase vytáhli ven.“

V tiché shodě zavřeli víko klece a odešli.

 

Poslední komentáře
03.10.2009 20:20:49: Wow celkem si rozumněj :) Vombati jsou celkem zajímavý tvorečkové.
02.10.2009 19:51:24: Roztomilé.
02.10.2009 16:51:40: Super. Moc se těším na další.
02.10.2009 14:55:20: JSark: keď si raz narkoman zvykne na pravidelnú dávku, tak časom bude chcieť svoju dávku skôr a skôr...