Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

33. kapitola

Staré rány

Uběhlo několik týdnů. Harry s Penelopou museli ještě jednou vyměnit klec, jak jejich vombat rostl. Teď jedl jen ovoce a nechtěl se do klece vracet. Dean je obvinil, že používají větší klec, aby upoutali pozornost. Museli se o vombata starat v době, kdy v podkroví nikdo nebyl. Jednou, během večeře, se tam jako obvykle vydali a Malfoy právě odcházel. Vypadal vytočeně a ruku měl celou modrou.

Postarali se o svého vombata, dali mu méně podestýlky, protože už neměli větší klec, ale zvířeti to nijak nevadilo. Harry se nemohl donutit nemyslet na Malfoyova vombata. Jeho oči stále bloudily ke kleci Malfoye a Parkinsonové, která stála blízko okna. Cítil se špatně, protože zapomněl na obavy, které se ho zmocnily, když je pozoroval poprvé.

Zavřeli víko své klece a Harry se šel podívat na Malfoyovu. „Chceš ho zkontrolovat?“ zeptala se Penelopa.

„Jo.“ Vyzkoušel dlouhý seznam prolamovacích kouzel, od klece vystřelily dva blesky, když se kouzla uvolnila. Pak použil sérii odemykacích kouzel, která neodhalila nic, ale otevřela klec.

„Páni,“ vydechla Penelopa, když slyšela všechna ta kouzla.

Harry nadzdvihl víko. Uvnitř bylo něco jako kukla. „Co to je?“ zeptal se nahlas. Pevná slupka kukly se pohnula, jak se uvnitř něco přesunulo. Zneklidněný Harry zavřel víko a znovu klec zaklel. „Myslím, že je to nějaká ochrana,“ řekl a bylo mu zvířátka líto.

„Co budeme dělat?“

„Řekneme to Hagridovi. Udělám to zítra po hodině.“

*****

Greerová procházela třídou a kontrolovala lektvary. Zastavila se u jejich lavice a nahlédla do Frinina kotlíku. „Více to zahřejte,“ řekla vlídně.

Frina rychle seřídila plamen pod kotlíkem. Greerová se pak podívala do Harryho kotlíku a on se jí snažil ignorovat. „Nemám dovoleno říci cokoliv negativního o lektvaru pana Pottera,“ prohlásila sarkasticky.

Harry se docela držel, jen protočil očima a malinko zavrčel. Jeho očekávání, že jí tohle téma bude nudit, se ukázalo mylné. Vypadalo to, že jeho opatrovník nebo McGonagallová s ní mluvili. Snažil se Greerové nevšímat a drtil chroustí krovky na jemný prášek. Naštěstí už se ho na nic neptala a doufal, že to bylo proto, že vždycky znal správnou odpověď.

Další lektvar, který profesorka kontrolovala, patřil Padmě. Přidala příliš mnoho prášku z krysího mozku a z kotlíku se jí valil hustý šedý kouř. Zmijozelové si něco se zlomyslnými úšklebky šeptali a Padma vypadala, jako by se chtěla propadnout podlahou. Greerová mávla hůlkou a odstranila obsah kotlíku s falešně soucitným úsměvem.

„Nevyhovující, drahoušku, možná příště,“ ohodnotila snažení Padmy Patilové.

Padma si zkousla ret a zahleděla se do svých poznámek. Nebelvíři se na sebe utrápeně podívali.

„Je příliš bázlivá,“ šeptla Frina rozčarovaně.

„Greerová je příliš…,“ vyhrkla Hermiona naštvaně, ale zarazila ji profesorka, která se zeptala na něco, co nebylo v učebnici. Hermiona odpověděla správně. Oddychla si, když se Greerová obrátila a chválila zmijozelským jejich lektvary, některé i odměnila body. „Když nic jiného, tak jestli přežijeme tuhle třídu, budeme excelovat při OVCÍch,“ dodala.

 *****

„Neboj se, Harry,“ řekl Hagrid, když za ním Harry po hodině zašel do jeho srubu. „Nikdo jim nemůže doopravdy ublížit. Musel sis ho prohlédnout, když to víš. To je podvod.“

„Měl jsem o něj strach?“ vysvětlil Harry.

„Máš dobré srdce, Harry. Dáš si se mnou čaj?“ zeptal se Hagrid a nalil vodu do konvice.

„Nemůžu. Máme dvouhodinovku obrany.“

Harry přišel na obranu pozdě, Snape mu to připomněl hned, jak vstoupil.

„Odebral jste Zmijozelu pět bodů, když jsem přišel pozdě já,“ stěžoval si Malfoy.

„Máte pravdu,“ řekl Snape. „Pět bodů z Nebelvíru,“ dodal a podíval se na Harryho tak, aby se neodvážil vzdorovat.

Harry se zamračil a posadil se. Penelopa se na něj soucitně usmála a najednou bylo všechno v pořádku. Temný pohled, kterým se podívala na Snapea, ho ale zneklidnil.

Po hodině přistoupil Harry ke katedře a tiše řekl: „Musel jsem říct Hagridovi něco důležitého.“

„Mohl jsi to udělat později. Musím být na tebe tvrdý, jinak bych ztratil kontrolu nad třídou,“ řekl Snape.

„Nebo nad zmijozelskou částí,“ poznamenal Harry a maličko se ušklíbl.

„Možná bys pro mě příští hodinu mohl něco udělat,“ řekl Snape a rovnal srolované pergameny.

„Za trest?“ zakňoural Harry nepřesvědčivě.

Snape se dotkl jeho ramene a slabě se usmál. „Ano, za trest. Chci rozdělit třídu na dvě části. Mohl bys se slečnou Grangerovou vést hodinu s ostatními studenty, abych mohl doučit kruvalské odhalovací kouzla? Kruvalští studenti jsou v tomhle pozadu.“

„Jistě,“ souhlasil Harry.

Snape sáhl do zásuvky svého stolu a vytáhl pergamen převázaný černou stuhou. „Tohle jsou poznámky k vyučování. Prosím, neztrať je. Probrané téma budu zkoušet. Neukazuj to nikomu, jen slečně Grangerové.“

Harry přikývl a uložil si pergamen do batohu. Rozloučil se a odcházel, překvapilo ho, že za dveřmi našel Penelopu, zřejmě na něj čekala.

„Děkuji, Harry,“ řekl Snape, když zavíral dveře.

„Žádný problém, pane,“ odpověděl přes rameno. Penelopa se na něj pozorně zadívala.

Když už byli skoro u portrétu Buclaté dámy, řekla tichým hlasem: „Víš, že byl profesor Snape dobrým přítelem ředitele Karkarova?“

„Neřekl bych zrovna přítelem,“ vydechl Harry. Otevřel průchod do společenské místnosti. Přidali se k Ronovi a Hermioně, Penelopa ale vypadala, jako že toho má na srdci víc. „Můžeš klidně mluvit i před nimi,“ vybídl jí Harry.

„Co se stalo?“ zajímala se Hermiona.

„Pokouší se mě varovat před profesorem Snapem, trvá na tom, že byl přítelem Igora Karkarova.“

„Ach,“ povzdechla si Hermiona. Smutně se na Penelopu usmála. „Nech to být,“ navrhla.

Penelopa se na ní zamračila a vykřikla: „Byl zlý. Nevíte, jak hrozné to bylo, když se vrátil. Bylo to jako noční můra. Tolik lidí zabil. A každý, kdo byl s ním, s Voldemortem, tak…“ Ostře se na ně zadívala, v očích jí blýskalo. Otočila se, aby odešla, ale Ron ji chytil za ruku a přitáhl ji zpátky. „Nech mě jít,“ protestovala.

„Posaď se,“ řekl Ron, postrčil ji do křesla a přidržoval ji rukama.

Harry zíral na její nešťastný obličej. Dlouhé vlasy jí přepadly přes rameno a ona se je snažila odhodit dozadu.

„Zůstaň,“ řekl Ron a pustil ji.

„Bylo to strašné. Každý se musel rozhodnout. Někteří šli s Karkarovem, protože si mysleli, že by mohl obnovit pořádek. Hloupě mu uvěřili.“ Po tváři jí sklouzla slza. Rozzlobeně si ji setřela. „Tady je to mnohem lepší. Přitom je to místo, kam přišel sám Voldemort. Nerozumím tomu.“

„To byla Brumbálova zásluha,“ řekla Hermiona. „Tvrdě pracoval na tom, aby nás udržel dál od vnějšího světa.“ Podívala se na Harryho, společně se zamračili.

Harry řekl: „Profesor Snape je můj adoptivní otec. Není temný čaroděj. I když znal Karkarova odedávna.“

Překvapeně na něj zírala. „Opravdu?“ zeptala se omámeně. Když přikývl, jen zamrkala. „Ty bys mu věřila? Chtěla bys s ním být o samotě?“ zeptala se Hermiony.

„Harry s ním žije,“ upozornila ji Hermiona.

Harry přikývl, aby to potvrdil a dodal: „Pokud by sis potřebovala promluvit o Karkarovovi, profesor Snape by možná byl ochoten. Zeptám se ho, jestli chceš.“

Dívala se na něj vyděšeně, ale pak se trochu uklidnila. „Možná to v sobě příliš dusím,“ řekla pomalu. „Ale nemyslím si, že bych s ním mohla mluvit.“

„Tak s někým z nás,“ nabídla jí Hermiona.

Penelopa se na ní podívala. „Stáli jste proti dvaadvaceti smrtijedům.“ Zavrtěla hlavou. „My jsme jim museli čelit každý den,“ řekla smutně.

„Zní to hrozně,“ řekl Ron. „Ale pomáhá, když víš, kdo je tvůj přítel.“

Ostatní studenti ve společenské místnosti mlčeli, poslouchali. Ginny přešla přes místnost a přidřepla si k Penelopě. „Mluvíte tady o špatných věcech?“

„Chtěla bych se pomstít,“ řekla Penelopa a zírala do zdi.

„Harry, překvapivě, ne,“ řekla Ginny. „Proč ne, Harry?“

„Nech Harryho na pokoji,“ odbyl ji.

„Taky to v sobě dusíš?“ zeptala se Ginny škádlivě.

„Ano. Díky,“ vyprskl Harry, i když to znělo trochu rozpustile. Ginny se zasmála.

„Je skoro konec semestru,“ řekl Ron. „To znamená, že budeme slavit to zatracené výročí, víte?“

Ginny s neupřímným nadšením vykřikla. „To znamená, že přijedou novináři.“

„Merline,“ vydechl Harry.

Penelopa se na něj zadívala smutnýma očima. „Je to neskutečné, že jsem tady s vámi se všemi?“ nadechla se. „S Voldemortovým Přemožitelem a jeho kamarády. Napsala jsem to mámě a tátovi, ale nemyslím si, že mi věřili.“

„Kdybychom to věděli, tak bychom Karkarovovi zatopili, když tu byl při Turnaji tří kouzelnických škol,“ řekl Ron procítěně.

„Brumbál by tě hnal,“ oponovala mu Ginny.

„Pravda,“ vyděsil se trochu Ron. V tu chvíli mu zakručelo v žaludku. „Už bude večeře, ne?“ zeptal se nadějně.

„Pojď, půjdeme si umýt ruce,“ řekla Hermiona Penelopě. „Ginny, přineseš nám toaletní potřeby? Penelopa má ty fialové, první postel vlevo.“ Ginny vyskočila a vyběhla do schodů.

V umývárně si Penelopa umyla obličej a Hermiona se jí zeptala: „Ty jsi někoho ztratila?“

„Bratra. A přítele.“

„To je mi líto,“ řekla Hermiona a zachvěla se.

„Bylo to hrozné. Každý druhý den někdo zmizel. Začneš si na to zvykat jen… každý den kontroluješ, jestli to nebyl někdo, koho znáš,“ řekla Penelopa. Přiběhla Ginny a podala jí ručník.

„Proto jsi odešla?“ zeptala se Hermiona.

„Kruvalský ústav není jako Bradavická škola. Je schovaný za mnoha zakrývacími a ochrannými kouzly. Nemůžeš jen tak odejít. Jen když to ředitel dovolí.“

Hermiona se na ní dívala zděšeně. Tvrdě polkla a pomohla Penelopě zakrýt kruhy pod očima.

„Měla bych teď jít na večeři sama?“ zeptala se a pohlédla na sebe do zrcadla. 

„Ne, to není dobrý nápad,“ tvrdila Hermiona. „Měla bys zůstat se svými přáteli. S lidmi, kteří vědí, co se ti stalo.“

„Harrymu to funguje,“ řekla Ginny, překřížila ruce a opřela se o umývadlo.

„Ginny,“ napomenula jí Hermiona.

Ginny odsekla: „Tak hele, když pomyslím na to, jak strašně na tom Harry byl a jak je na tom teď, cítím se lépe. Nikdy jsem neměla mozkomory v hlavě. Jen Voldemorta, stejně jako on.“

Penelopa ztuhla. „Měla jsi Voldemorta v hlavě?“ zeptala se omráčeným hlasem. „Ty jsi měla…?“

„Ginny, už jsi jako Ron, budu tě muset plácnout, abys držela pusu,“ řekla Hermiona zlostně. „Pokud o tom Harry bude chtít mluvit nebo tak, může to udělat sám. Má dost starostí už jen s tím, aby se s ním zacházelo normálně, vy dva mu nemusíte pořád připomínat, jak chaotický jeho život byl.“

„Ale on je úplně normální,“ řekla Penelopa opatrně.

„To je dobře,“ odpověděla Hermiona důrazně. „Řekni mu to někdy, jo?“

„Už jsem to udělala,“ uklidila si své toaletní potřeby. „Vypadal, že ho potěšilo, že to slyšel.“

„Jsem si jistá, že ano,“ řekla Hermiona a šla ke dveřím. „Myslím, že je to jeho celoživotní sen.“

Při večeři bylo u jejich části stolu nepřirozené ticho. Všichni se pohybovali automaticky, když si nandávali na talíře a jedli. Harry cítil, že jsou pozorováni, otočil se a zahleděl se k hlavnímu stolu. McGonagallová se na něj podívala podezíravě. Snape zúžil oči a vstal.

„Jejda,“ řekl Harry, když se otočil zpátky. „Asi budeme mít společnost.“

Hermiona se otočila a sledovala Harryho opatrovníka. Snape se zastavil Harrymu za zády a zeptal se: „Je všechno v pořádku?“

Harry viděl, že Penelopa sleduje Snapea s bolestným, znepokojeným výrazem. „No,“ začal Harry, ale pak zjistil, že spousta studentů kolem zvedla hlavy a poslouchala. „Vysvětlím vám to později, pane.“

Snape mu stiskl rameno. „Dobře,“ přikývl a vrátil se na své místo.

Po večeři čekal Snape před krbem, až k němu Harry přijde. Mlčeli, čekali, až zbytek studentů a profesoři odejdou. Když byla Velká síň prázdná, podíval se Harry ke dveřím a zjistil, že tam stojí Penelopa.

„Pojď dál, jestli chceš,“ pozval ji Harry.

„A téma je?“ vyzval ho Snape.

„Kruval, Karkarov,“ odpověděl Harry klidně.

„Vida,“ vydechl Snape. „Samozřejmě, slečno Tideweatherová. Pojďte dál,“ pozval ji suše.

Vešla a přistoupila k nim. Světla v síni pohasla a hořel jen oheň v krbu. „Karkarov byl zoufalý muž,“ prohlásil Snape a přejel ji pohledem. „To je vždycky hodně nebezpečné.“

„Jak dobře jste ho znal?“ zeptala se.

„Hm. Lepší průměr, myslím,“ řekl neochotně.

Harry couvl a posadil se na lavici před krbem.

„Říkáte, že to proto to dělal?“ vyhrkla Penelopa.

„Dělal to, protože byl slabý. Kruval a jeho kouzla byly nástrojem a jakýmsi štítem, vytvořeným za celá staletí. Převzetím školy si koupil čas.“ Snape se obrátil a pohlédl na Harryho. Rozhodoval se, jak pokračovat. „Jen slabý muž, jako Karkarov, by s sebou chtěl vzít tolik lidí, když padl.“

„Vzal jich s sebou hodně,“ souhlasila Penelopa smutně. Očima přejela Velkou síň. „Tady bylo riziko stejné?“

Snape odpověděl: „Tady bylo riziko mnohem menší – většina kouzel použitých bradavickými zakladateli byla pasivních.“

Harry si tiše odfrkl.

„Tedy většinou,“ připustil Snape. „Harry měl smůlu, že byl ve druhém ročníku vlákán do pasti, kterou tu zanechal jeden z bradavických zakladatelů.“

„Kdo tě tam vlákal?“ zeptala se Penelopa Harryho, který byl zahloubaný do vlastních temných myšlenek. „Duch zakladatele?“

„Voldemort,“ řekl Snape.

„Cože?“ vyjekla překvapeně.

„Tato škola, přes všechny její ochrany, dovolila Voldemortovi několikrát vstoupit. Není to tak, Harry?“ vyzval ho Snape.

Harry, vystrašený Snapeovým tónem, tiše odpověděl: „Párkrát ano.“

„Ve tvém prvním roce, pokud si vzpomínám, pak v druhém.“

„Voldemort byl tady…?“ vyplašila se Penelopa.

Snape si jí nevšímal. „Ve čtvrtém ročníku tě musel unést, protože neměl do hradu přístup, ale stejně jsi zvítězil.“

„Bylo to spíš nerozhodně,“ upozornil ho Harry.

„Získal tělo, stal se smrtelným,“ vyvracel mu to Snape tvrdě. „V pátém nad tebou vyhrál. V šestém, to samozřejmě všichni víme. Pětkrát, Pottere. Pro Merlina.“

„A jaká je pointa?“ zeptal se Harry mrzutě. Nechtěl se podívat Penelopě do očí. Bál se, že v nich objeví hrůzu.

„Že jestli ty, s tvým sklonem k sebelítosti, dokážeš vytrvat, pak může každý,“ řekl Snape s trochou jeho staré zlomyslnosti.

„Hodně mi pomáhali. A myslím, že mít přátele proti sobě je horší, než čelit zlu.“

„Hm,“ odpověděl Snape nestranně. Penelopě řekl tvrdě: „Zbavit se špatných vzpomínek zabere nějaký čas. Musíte být trpělivá. Utápění se v tragické minulosti ji udržuje naživu.“

Objala se pažemi a dívala se na něj s napjatým výrazem. Harry se na ní jemně zamračil, ale nevěděl, co by měl říct. Nelíbil se mu ten utrápený, toužebný výraz, jakým se na Snapea dívala.

Snape zkřížil ruce na prsou a dodal: „To by vám mohlo pomoci; příště poznáte, co přichází. Všechny ty věci se nestaly jen kvůli jedné osobě, zvláště když ta osoba byla jen průměrným kouzelníkem, přinejlepším.“

Podívala se stranou, nad rtem se jí objevila nespokojená vráska. Když delší dobu mlčeli, vydala se pryč, její výraz byl uzavřený a obrácený dovnitř.

Když se za ní zavřely dveře, Snape položil Harrymu ruku na rameno. „A jak je tobě?“

„Dobře,“ řekl Harry nejistě. „Opravdu si myslíš, že bude fungovat, když někomu řekneš, že je na tom někdo jiný hůř než on?“

„Ano.“

Harry zavrtěl hlavou, ale nic neřekl.

 *****

Druhý den ráno se jejich vombat, který už byl velký jako malý medvídek, odmítl vrátit do klece. Držel se Penelopy a smutně zakníkal, když se ho pokoušely dostat dovnitř. „Nechám si ho u sebe,“ řekla.

„Celý den?“

„Proč ne?“ pokrčila rameny a hladila vombata po hlavě. „Dáme mu ovoce při snídani. Vezmeme ho dolů.“

„Tak dobře,“ souhlasil Harry s pochybami, i když se mu také nechtělo strkat zvířátko zpátky do klece, tohle se mu líbilo víc, ale stejně si myslel, že je Penelopa příliš optimistická.

Na snídani přišli brzy. Penelopa si posadila vombata na klín a krmila ho pomerančem.

„Pomalu. Jinak bude přejedený dřív než snídaně skončí,“ poznamenal Harry.

Studenti, kteří přicházeli, si je zvědavě prohlíželi. Penelopiny modré vlasy s oranžovými proužky stály za povšimnutí. Když přišli Ron s Hermionou, úplně ztuhli. Hermiona vyhrkla: „To je váš vombat? Náš vyrostl jen trošku a je jen modrý. Jak jste ho donutily jíst něco jiného? Páni.“

Harry se usmál nad tou spoustou komentářů a otázek. „Chtěla bys to vědět?“

„Samozřejmě!“ řekla prudce. „Tenhle projekt je strašný,“ stěžovala si Ronovi. Posadili se a pořád se na vombata dívali. Každý, kdo šel kolem, se zastavil a prohlížel si to podivné stvoření.

„Heh!“ řekl Hagrid, když vstoupil do Velké síně společně s McGonagallovou. „Podívejte na to. Harry, ten je tvůj?“

„Ano.“ Harry pohlédl na McGonagallovou, která si nezaujatě prohlížela modrého vombata.

Hagrid se sehnul a poklepal vombata po hlavičce. „Pomeranč byl dobrá volba.“

„Nechal jsem ho vybrat,“ řekl Harry.

„Zajímavé,“ řekl Hagrid pomalu a zamrkal na Harryho. Když procházel kolem Hermiony a viděl její frustrovaný výraz, poklepal jí po hlavě také, i když ne tak jemně.

 *****

Vyučování probíhalo lépe, než Harry čekal. Vombat většinou spal, i když ho museli držet. Ukázalo se, že si ho chtěl pochovat každý, a tak s ním Harry s Penelopou neměli moc práce, jen museli sledovat, kdo ho právě má.

Večer byly jeho oranžové proužky jasnější a srst měl delší, vypadal teď trochu jako housenka. Hagrid se u nich zase zastavil, zrovna když se s vombatem mazlila Hermiona. „Jo. Je to krasavec. Dneska jste se mu museli hodně věnovat.“

„To ano,“ řekl Harry důrazně.

„Už je skoro hotový,“ řekl Hagrid a prohlížel si dlouhé modré drápky, které spočívaly na Hermionině rameni. „Už o moc víc nevyroste.“ Strčil svůj malíček vombatovi pod čumák, ten ho očichal a odvrátil se. „Musí mít teplou noru. Máte pro něj místo na noc?“

Hermiona s Penelopou důrazně kývly. „Připravily jsme mu pelíšek v dívčí ložnici,“ řekla Hermiona, poplácala zvířátko po zádech a zabořila nos do jeho kožešiny.

Harry zjistil, že mu začíná být vombata líto.

 *****

Vyčerpaný po doučování s McGonagallovou se Harry vydal po schodišti dolů z její kanceláře. Když procházel temnou chodbou kolem jedné z nepoužívaných tříd, něco zaslechl. Tiše seběhl několik schodů a poslouchal. Za dveřmi zaslechl chichotání a Malfoyův tlumený hlas. Harry vykulil oči a tiše odcházel, vylekaný tím, co objevil. Byl už skoro z doslechu, když Parkinsonová zavzdychala a řekla něco, co opravdu nepotřeboval slyšet.

Doslova padal únavou a cestou do věže se musel přidržovat zábradlí. Nechtěl nic víc než spát, ale potřeboval pracovat na svém eseji z lektvarů. Když se plahočil dlouhou chodbou, doběhla ho Hermiona.

„Harry,“ řekla mile. „Mohl bys nám, prosím, pomoci s naším vombatem?“

Harry se na ní přívětivě zašklebil a srovnal s ní krok. „Kdybych věděl jak, tak bych to udělal. Byla to vlastně nehoda.“

„Tedy… co se stalo?“ zeptala se netrpělivě.

„Tu první noc jsem nemohl spát, a tak jsem ho šel zkontrolovat. Bylo to asi ve tři ráno. Našel jsem v kleci něco jiného.“

„Oh,“ zamyslela se Hermiona. „Musím ověřit fázi Měsíce, zvěrokruh, počasí, Merline, co by to mohlo způsobit? Byly jsme tam asi v jednu nebo později, ale vypadal pořád stejně.“ Když Harry pokrčil rameny, řekla: „Možná tam budeme muset s Frinou přespat. Nebo se u něj střídat.“

Harry pracoval ve společenské místnosti na eseji, když se Hermiona a Frina vydaly do podkroví. „Chcete společnost?“

„Jasně,“ řekla Frina dychtivě. „Za to, že jsme hlídaly tvůj projekt.“

„Vezmu ho do naší ložnice,“ nabídl Harry.

„Nemůžeme ti ho dát,“ řekla Frina upjatě, ale pak se rozesmála.

Jak procházeli chodbami, Harry se bál, aby nezaslechli nějaký páreček, mající rande a červenal se při pomyšlení, že by tomu měli čelit společně. Naštěstí byl všude klid. V podkroví Hermiona hned otevřela klec a vyndala modré zvířátko ven. „Páni, ten je malý,“ poznamenal Harry a dostalo se mu ošklivého pohledu od jeho kamarádky.

„Hermiona povídala, že jsi říkal, že se ten váš přeměnil na něco jiného,“ řekla Frina.

„Ale nevím, proč to udělal,“ přiznal Harry.

„Měl jsi velké štěstí,“ poznamenala Frina věcně.

Harry si vytáhl pergamen a pracoval na eseji, zatímco děvčata se domlouvala. Frina vombata chovala na klíně a Hermiona ho hladila. Harry vzhlédl a bavil se tím, jak se jim mění vlasy. Hermiona rozhodně vypadala lépe s vlasy hnědými než s modrými. Když je chvíli poslouchal, byl ohromený tím, o čem se baví; o osobních věcech, o dospívání, o zajímavých lidech, které znaly, o podivných příbuzných a potížích s rodiči. Nedokázal si představit, že by se o něčem takovém bavil třeba s Opusem, to rozhodně ne.

Konečně Harry dopsal svůj esej. Chtěl ho srolovat, ale Hermiona po něm natáhla ruku. „Díky,“ zamumlal Harry a podal jí ho. Vstal, protáhl se a přešel k oknu. Pamatoval si, že tam stojí klec s Malfoyovým podivným stvořením. Otočil se k děvčatům a řekl jim, co viděl. „Hagridovi se nelíbilo, že jsem se podíval.“

„Tak se podíváme znovu,“ odložila Hermiona esej a vstala. Harry poodstoupil, aby mohl klec odeklít. Byla zakleta stejnými kouzly jako minule. V kleci teď byl tvrdý kokon, připevněný ke dřevu klece modrými vlákny.

„Páni,“ vydechla Hermiona. „Co s tím udělal?“

„Nechci o tom přemýšlet,“ řekl Harry a přiklopil víko. „Alespoň to vypadá, že je to v bezpečí.“

 *****

Opakování ke zkouškám a famfrpálové tréninky Harryho hodně zaměstnávaly. Nemyslel si, že by do svého mozku dokázal vměstnat ještě nějakou informaci, ale nějakým zázrakem to zvládl a ještě dokázal chodit na vyučování a studovat se svými kamarády, aniž by si odpočinul.

Při svém osamělém studiu na okně v pátém patře si už ale musel udělat přestávku, zdřímnul si. Bylo poledne, a kolem rychle procházela McGonagallová. „Je všechno v pořádku, Harry?“ zeptala se a znepokojeně si ho prohlížela.

„Jsem jen unavený, madam.“ Sundal z okna nohy, aby jí udělal místo. Sedla si a slunce vytvořila na jejím hábitu podivné vzory. Harry dodal: „Jestli se budu učit ještě chvíli, myslím, že mi exploduje mozek.“ Pobaveně se zasmála a Harrymu přišlo divné, že tu takhle uvolněně mluví právě s ředitelkou školy. Posunul se na parapetu a sedl si rovněji.

„Těšíte se na prázdniny?“ vyptávala se laskavě.

„Moc ne.“

„Už jste vyplnil přihlášku do Bystrozorského kurzu?“ zeptala se věcně, vyzvídala stejným způsobem, jako Brumbál.

„Ano, madam.“

Usmála se. Harry pomyslel na to, o čem se mu zmínila Hermiona, že demonstrace zvěromágské přeměny při zkouškách OVCE se hodnotí třiceti body. Neudělal žádný pokrok, aby odhalil svou zvěromágskou podobu, ale vlastně na to ani neměl čas. A taky si nebyl jistý, jestli na tom vůbec směli pracovat.

„Brzy už to budete mít za sebou,“ uklidňovala ho.

„Nevím, jestli to chci,“ řekl.

Znovu se usmála. „Myslím, že nakonec na to budete s láskou vzpomínat.“ Poplácala ho po ruce. „Možná bychom mohli do prázdnin vynechat vaše doučování.“

Harry přikývl, taky si myslel, že je to dobrý nápad.

„Teď vás nechám zase spát,“ řekla s úsměvem v hlase.

 *****

„Hraješ dneska?“ zeptala se Penelopa, když Harry přiběhl do společenské místnosti. Spěchal na hřiště, měl strategickou schůzku s Ronem a Ginny. Ron o famfrpálu nechtěl diskutovat ve škole – myslel si, že by je někdo mohl odposlouchávat.

Harry se zastavil jen na tak dlouho, aby řekl: „Ano.“

„Budu ti fandit,“ slíbila.

Od portrétových dveří Harry upřímně odpověděl: „Díky.“

V šatně se převlékl do dresu. Ron prohlásil: „Dneska bude naším největším nepřítelem přílišná sebedůvěra.“ Přecházel před týmem a byl velmi vážný. Nějakou dobu pokračoval ve stejném duchu, chtěl si vyzkoušet nějaké taktiky, které by mohli použít proti Havraspáru, se kterým budou hrát později. Harry chtěl podotknout, že Mrzimor hraje úplně jinak, ale nakonec to neudělal.

Bylo tepleji než minule, ale Harry si oblékl kožešinovou rukavici na ruku, kterou se držel koštěte. Druhou ruku měl v kapse, aby si udržela teplo, dokud nezazněla píšťalka.

Zápas trval dlouho, i když si Nebelvír udržoval vedení. Harry létal za Janet, novou mrzimorskou chytačkou, byl si jistý, že by ji kdykoliv dokázal dohonit. Ona se ho dokonce ani nepokoušela zmást, tak jak by to Harry na jejím místě udělal. Nakonec zlatonka přiletěla zezadu. Harry ji zahlédl koutkem oka, ostře se otočil a začal ji pronásledovat.

Janet letěla za ním, ale nepodařilo se jí ho dohnat, i když zlatonka neustále poskakovala sem a tam. Diváci vyskočili a povzbuzovali Harryho, když se snažil chytit tu nepolapitelnou věc. Musel se otočit hlavou dolů, když se kolem něj prohnala. S pocitem závratě z toho podivného manévru přistál na trávníku se zlatonkou v ruce. Tým přistál blízko něj a všichni ho poklepávali po ramenou a radovali se z výhry, třebaže tohle utkání nebylo tím nejdůležitějším. Hermiona s Penelopou je doběhly, když odcházeli do šatny.

„Jsi hodně dobrý,“ prohlásila Penelopa s rozzářenýma očima. Viděl, že se trochu tváří, jako by ho chtěla uctívat, ale z nějakého důvodu mu to nevadilo.

„Díky,“ řekl Harry se širokým úsměvem, spoluhráči zpomalili, aby na něj počkali. „Uvidíme se později, musím se převléknout,“ dodal přes rameno a odhodil si vlasy z čela. Letmo se podíval na Hermionu a zjistil, že se na něj z nějakého důvodu dívá potěšeně.

V šatně Ginny prohlásila: „No, šlo to celkem dobře.“ Znělo to poněkud vyhasle.

„Opravdu to šlo dobře,“ potvrdil Ron.

Pokrčila rameny a mrzutě si začala rozepínat chrániče. Harry s Ronem se na sebe zmateně zadívali. Ron pokrčil rameny a už si jí nevšímal. Harry usoudil, že asi bude lepší, když si s ní promluví Hermiona, než aby to udělal on nebo Ron.

 *****

„Myslím, že už to máš,“ řekla Hermiona vzrušeně. „Zkus to znovu a tentokrát se zaměř na tvar.“

Ginny zavřela oči a několikrát se nadechla. Barva jejího hábitu se čeřila jako voda. Pak zazněl deformující zvuk, který je všechny překvapil. Třepetající se jestřáb dopadl na podlahu a zmítal se na ní. Hermiona zareagovala první. Rychle přistoupila a pomohla jestřábovi postavit se na nohy.

„Bezva!“ vykřikl Ron a přistoupil blíž.

Jestřáb nešikovně balancoval na nohách, i když ho Hermiona podpírala, poplašeně mával křídly a drápy škrábal o podlahu.

„Ginny, pamatuješ si, jak uvolnit energii a vrátit se zpátky, ne?“ zeptala se Hermiona jestřába hlasitě a hodně znepokojeně.

Harry, který seděl na svém obvyklém místě trochu stranou ode všech, to ustaraně sledoval. Rozhodl se a vstal, když se Ginny objevila a rozplácla se na podlaze. Místnost vybuchla jásotem a Ginny se radostně usmívala, i když byla trochu dezorientovaná.

Harry si k ní přidřepl. „Žádné létání,“ řekl přísně.

„Cože?“ zeptala se.

„Žádné létání. Rozumělas?“ Nikdo ani nemukl.

„S tebou není žádná legrace,“ vyprskla.

Přísně se na ní zadíval. „Ginny, myslím to vážně. Nic o tom nevíš. Co kdyby ses přeměnila ve vzduchu?“

„Opravdu…,“ přidal se Neville a zvedl prst. Když se na něj Harry tvrdě podíval, raději zmlkl.

„Musím s Harrym souhlasit,“ řekl Ron neochotně.

Ginny si zklamaně odfrkla. „Dobře, dobře,“ vydechla. Sedla si na lavici a složila hlavu do dlaní. „Jsem si jistá, že někde najdu klec, kam bych se mohla posadit na bidélko,“ zamumlala.

„Udělala jsi to ohromně,“ řekl jí Ron účastně a toužebně dodal. „Kéž by se to povedlo mně.“

„Jo, jen na mě prostě žárlíte,“ komentovala to rozzlobeně.

 

Poslední komentáře
19.10.2009 21:17:53: Moc děkuji za další kapitolu.
17.10.2009 10:43:41: Super kapča. Moc se těším na pokračování.
16.10.2009 23:39:35: Moc děkuji za překlad. Co pak asi chudáček Dracův vombatík, snad se mu nic nestane. No a něco mne ř...
16.10.2009 15:29:10: CorCaroli: nepovažoval som to veľmi za kritiku, ale táto forma rozhovorov cez písanie je dosť zložit...