Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

35. kapitola

Oko mloka a noha žáby

Harry se s leknutím probudil. „Kolik je hodin?“ zeptal se. Vzpomněl si, co se stalo, a byl rád, že je tma, protože horko v jeho tvářích naznačovalo, že se příšerně červená.

„Za deset čtyři,“ přišla nejistá odpověď.

Harry donutil své srdce zpomalit. Snape by se pravděpodobně neměl objevit před snídaní, ještě určitě nepřišel. Tonksová se přisunula blíž a Harry znovu cítil teplo její kůže. Z jejího povzdechu poznal, že zase usíná. Harry byl ospalý předtím, ale teď byl úplně vzhůru a zpanikařil. Ležel ve tmě, poslouchal její dech a vzpomínal, dokud šedý úsvit nepronikl jediným oknem jejího malého bytu.

Posadil se a vzbudil ji. „Měl bych jít,“ řekl. „Opravdu nevím, co by si Severus myslel, kdybych tam nebyl.“ Sice zanechal vzkaz, ale raději by se vyhnul jakémukoliv rozhovoru na téma dnešní noci.

Protáhla se a posadila, nestarala se o to, aby se zakryla. „Nedokážu si představit, že by se staral, ale kdo ví,“ řekla a zívla. „Ať tak nebo tak, stejně si ho nedovedu představit jako otce.“ Protřela si oči a odhodila své nezkrotné modré vlasy dozadu. Harry si pomyslel, že vypadá docela hezky. Když vstala a s mumláním připravovala snídani, přišla mu ještě hezčí. Také si myslel, že vypadá nepřístupně a časem to asi nebude lepší.

Posadila se ke stolku, na který položila topinky a burákové máslo. Měla na sobě růžový župan. Harry, na druhou stranu, už byl kompletně oblečený.

Seděla proti němu a usrkávala horký čaj. Promnula si čelo a hluboce se zamyslela. „Snažím se litovat toho, co jsem udělala, ale nejde mi to.“

Harry nevěděl, jak reagovat. On toho nelitoval určitě, jen se utápěl v rozpacích, které nedokázal setřást. Tohle se nemohl naučit sám, bez někoho, kdo by se učil s ním. To se mu ještě nikdy nestalo. Stejně tak ho nenapadlo, že by to mohla být zrovna Tonksová.

„Jak ti je?“ zeptala se.

„Dobře,“ odpověděl Harry s jistotou, což jí rozesmálo.

„Myslím, že jsem porušila několik ministerských pravidel.“ Povzdechla si. „Dobré je, že tvoje žádost ještě nebyla přijata. Až bude, budu prakticky tvůj velitel, nebo alespoň jeden z instruktorů.“

Znovu se napila čaje. „Nesmí se to opakovat,“ řekla a znělo to, jako když mluví spíš k sobě než k Harrymu.

Harry měl pocit, že za týden se mu to bude zdát krutější, než tomu bylo právě teď. „Chápu,“ řekl.

 *****

Harry seděl u stolu v jídelně a pilně se učil, když se Snape v deset hodin objevil. Pozdravil ho a rychle uzavřel svou mysl, když zvedl oči od knihy.

Snape vypadal roztržitě, takže to asi nemělo žádný význam. „Potřebuji se zastavit v Příčné ulici, chceš jít se mnou?“

Harry byl rád, že si může udělat přestávku a rychle si doběhl pro plášť. Docela ho ohromilo, že na něm není na první pohled vidět, co se stalo. Snape vypadal, že si ničeho nevšiml a to mu nebylo podobné. Červenající se Harry popadl hrst letaxu a skryl se v zelených plamenech.

Šli dolů Příčnou ulicí od Gringottovic banky, kde si Harry vybral tolik peněz, že mu to teď připadalo přehnané. Bylo dobré, že nechodí na večeře do vybraných restaurací pravidelně, pomyslel si vystresovaně.

„Potřebuji si koupit něco tady,“ řekl Snape a ukázal ke vstupu do Obrtlé ulice. Když Harry zaváhal a zadíval se do ulice ostražitýma očima, Snape se zeptal: „Nikdy jsi tam nebyl?“

„No, jen jednou, náhodou. Hagrid mě naštěstí zachránil.“ Pořád to před sebou viděl.

„Opravdu si nemyslím, že by to Voldemortovu Přemožiteli dělalo problémy,“ řekla Snape rozzlobeně.

Harry se na něj zamračil. „Dobře, tak jdeme,“ vyhrkl s uraženou pýchou a naznačil, aby šel Snape napřed.

Vypadalo to, že narušil poklid tohoto místa. Mnoho čarodějek a kouzelníků se mu klidilo z cesty, nebo se dokonce přemístilo, když ho spatřili. Několik z nich si ho zkoumavě přeměřilo, jako by zvažovali, kolik si toho mohou dovolit.

„Je tu mnohem míň lidí, než bych čekal,“ řekl Snape bezstarostně. Došli k obchodu s názvem Fiddlesticks a syn. Snape vešel a čekal na majitele. Vychrtlý muž s hrbem a řídkými zrzavými vlasy vyšel z temného kumbálu. Snape mu podal objednávku; muž na pergamen zašilhal krátkozrakýma očima a s úlisným úsměvem zmizel ve skladu. „Můžeš počkat venku,“ nabídl Snape Harrymu.

Harry si protřel oči a zazíval. „Špatná noc?“ zeptal se Snape. Do obchodu vešly dvě staré čarodějky, podívali se na Harryho a hned zase odešli.

„Za to můžou londýnské kluby,“ vysvětlil Harry a uhnul očima, když si znovu vzpomněl na zbytek noci. Ta vzpomínka ho rozechvěla. Opřel se o sud se sirupem z černých vrbových kočiček a zavřel oči, aby si odpočinul. Znovu oči otevřel až když uslyšel hlas majitele obchodu. Vrásčitý starý muž předal Snapeovi košík plný zboží a Snape mu zaplatil. Harry to pozoroval jako ve snu.

„Pojďme,“ řekl Snape lehce. Vyšel ze dveří a Harry ho automaticky následoval.

Znovu zazíval a s leknutím si uvědomil, že mu myslí proplouvá temný stín. Zatahal Snapea za plášť. Srdce mu divoce bušilo, když odpovídal na Snapeův tázavý pohled. „Stín,“ vydechl.

Snape zostražitěl. Popadl Harryho za paži a vyhrkl: „Kde?“

„Za mnou,“ zašeptal Harry.

Snape se zadíval Harrymu přes rameno a nenápadně vytáhl hůlku. Očima rychle zkoumal ulici. Harry se pomalu otočil, pokoušel se nevzbudit pozornost. Vytáhl hůlku z kapsy a schoval ji do rukávu, snažil se jí držet tak, aby nebyla vidět. Nikoho známého neviděl. Černě odění lidé postávali v malých hloučcích a bavili se, nebo přenášeli koše a kotlíky mezi obchody.

„Předpokládám, že si jsi svými vizemi jistý,“ zeptal se Snape.

„Ano.“

„Teď to byla taky vize?“

„Jo. A jsem úplně vzhůru. Ale nevím, kdo to byl.“ Skoro řekl, že všechny stíny v jeho mysli jsou si podobné, ale neudělal to.

„Jdi dovnitř,“ řekl Snape. „Zavolej bystrozory.“

Harry poslechl. Když vešel do obchodu, místo starého muže, který tam byl předtím, se objevil jeho syn. A za pultem seděl neuvěřitelně vrásčitý starý kouzelník a něco si zapisoval.

„Mohu použít váš krb?“ zeptal se Harry.

Syn majitele si ho prohlédl a oko mu zacukalo. „Vy jste ten Chlapec, který přežil?“

„Uh, jo.“ Harry se rozhodl, že teď se o oslovení chlapec nebude dohadovat.

„Tak prosím,“ zavrčel muž a ukázal na ohniště. „Kdo jsem, abych vám bránil?“

Harry zničeně přistoupil ke starému mramorovému krbu a vytáhl z kapsy plechovku s letaxem. Když zavolal bystrozorskou kancelář, kouzelník za ním překvapeně vydechl. Objevila se Roganova hlava a Harry mu oznámil, že viděl v Obrtlé ulici jednoho ze zbývajících smrtijedů.

Harry vstal a do obchodu se přemístili čtyři bystrozoři. Tonksová přistoupila k Harrymu a ten zjistil, že obchodníci zmizeli a s nimi i polovina vystaveného zboží.

„Koho jsi to viděl?“ zeptala se. Chovala se vyloženě profesionálně a Harrymu se zklidnil srdeční tep. Na druhou stranu jí nechtěl vysvětlovat, že zdědil po Voldemortovi své vize, ani nikomu jinému z ministerstva. Vzhledem k tomu, že to bylo padesát na padesát, Harry si tipl: „Myslím, že to byl Jugson. I když jsem ho jen zahlédl,“ dodal pro jistotu. Co kdyby to byl ten druhý.

Bystrozorové vyšli na ulici. Harry se pohledem střetl se Snapem, který stál ve dveřích. Nijak na jeho lež nereagoval. Harry k němu pomalu přistoupil. Když byl vedle něj, Snape mu nařídil: „Zůstaň tady, dokud neprohledají ulici.“

Bystrozoři se vrátili a znovu vešli do obchodu. Část ulice, kterou Harry viděl skrz zaprášenou výkladní skříň, byla úplně prázdná. Rogan prohlásil: „Nelíbily se mi Burkeho odpovědi na mé otázky. Opravdu ne.“

Ostatní neobjevili nic. „Zřídíme tu stanoviště,“ řekl starší bystrozor, kterého Harry neznal. „Jste si jistý, že jste ho viděl, pane Pottere?“

„Ano, pane,“ řekl Harry, jistý si svou odpovědí.

Nikdo mu neodporoval ani o tom nepochyboval.

 *****

Neklid Harryho neopustil až do večera. Jeho emoce balancovaly mezi euforií a zklamáním, které mu život zase přinesl.

Při večeři Snape prohlásil: „Jsem si naprosto jistý, že tady jsi v bezpečí.“

„To není tím,“ zamumlal Harry. Rozlámal krajíc chleba na malé kousky, jak se snažil srovnat si myšlenky. „Už ty vize nechci,“ postěžoval si. „Jsem z toho unavený.“ Mazal si máslem jeden z větších kousků chleba a přemýšlel, jestli to tak skutečně je. Nevadilo mu to tolik, když byl Snape nablízku.

Snape odložil příbor a vzal do ruky sklenici. Polohlasem řekl: „Nevěřím, že by se něco stalo.“

„Tak jsem to nemyslel. Nežádal jsem, abys to dělal, jen… přál bych si, aby věci byly jiné,“ řekl neochotně. „V poslední době to bylo lepší,“ dodal. „Což je dobré.“

Snape si nalil do sklenice medovinu ze džbánu, opřel se v židli a držel sklenici oběma rukama. „Opravdu by sis přál, aby se nic z toho nestalo?“

Harry postrkoval maso vidličkou po talíři. „Já nevím. Většinou. I když bych asi byl někým jiným a to by nemuselo být dobré.“

„Pravděpodobně bys byl stále se svými rodiči,“ řekl Snape vyrovnaně.

Tento komentář Harry cítil jako útěchu, protože nevěděl, co jiného by tím Snape myslel. Upřímně odpověděl: „Nedovedu si představit, že bych s nimi byl celou dobu.“ Cítil se trochu provinile, ale tak daleko jeho fantazie a sny nikdy nedošly. „To zabíjení a válku bych nemusel přežít.“

Snape se vrátil k jídlu, vypadal uvolněně. „Bystrozoři tě jistě ochrání,“ řekl se svým obvyklým sarkasmem.

„Jsem dost starý, abych se o to postaral sám,“ upozornil ho Harry. „Myslím, že to bude lepší.“

Snape kývl, jako by to uznával.

Po večeři se Harry usadil v knihovně. Nechtělo se mu studovat a tak si z poličky vybral knihu Mudlovské iluze, aneb bezpečnostní kouzla.

V knihovně bylo ticho, šustily jen otáčené stránky a lampa svítila jasným plamenem. Harryho mysl se zatoulala k minulé noci. Přemýšlel o tom, kolik se toho naučil; příliš mnoho toho musel vstřebat najednou, takže zážitky mu nekontrolovaně vyvstávaly na mysli, zrovna jako teď. Vstal a uložil knihu, přestože ji ještě nedočetl, potřeboval prostě jen nějaké rozptýlení.

 *****

Snape seděl za svým stolem v pracovně. Byla středa, a to znamenalo, že polovina prázdnin už je pryč. Prohlížel staré pergameny a ty nepotřebné házel do krbu. Zapálil oheň jen za tímto účelem. Okno bylo dokořán a dovnitř proudil příjemně teplý jarní vzduch.

Harry zaklepal. „Dneska odpoledne je v Doupěti piknik. Slíbil jsem Ronovi, že přijdu. Půjdeš taky?“

Snape se na Harryho zadíval; měl na sobě staré rifle a tričko Kudleyských kanonýrů. Weasleyovým potomkům by se jeho přítomnost určitě nelíbila, ale v Harryho přítomnosti by to pravděpodobně popřeli. „Těšil jsem se na klid, ale děkuji,“ odpověděl.

„To je pravda. Ten tam asi nebude. Tak dobře,“ řekl Harry. Znělo to maličko zklamaně. „Myslím, že se vrátím později,“ dodal ještě přes rameno a odešel.

Snape sotva zaslechl zahučení letaxu přes šum větru ve stromech. Vytáhl další hromadu pergamenů, aby je roztřídil. V poslední zásuvce našel dopis od Brumbála, který dostal po jeho smrti. Teď byl otevřený. Dal jej stranou a dokončil úklid. Pak se pohodlně usadil a neochotně sáhl po dopise. Zažloutlá obálka naznačovala, že dopis bude obsahovat nějaké věci z dřívějška. V obálce byla kartička pergamenu popsaná jen z jedné strany, písmo bylo malé a slova zhuštěná, aby se tam všechna vešla.

Nejdražší Severusi, nejprve bych Ti chtěl poděkovat za Tvou dlouholetou práci. Od té doby, kdy jsi za mnou přišel, jsi byl mým nejvěrnějším zaměstnancem. Možná to bylo proto, že Tvoje volba byla jasná a pevná. Za druhé bych Ti chtěl poděkovat, že jsi na sebe převzal můj poslední nedokončený úkol.

Snape se zarazil a rozzlobil se, když pochopil, o čem ten dopis je. Starý kouzelník očaroval celý dopis, nejen obálku. Stará obálka byla tak zažloutlá, že vypadala, jako by byla zapečetěna už před deseti roky.

Dnes už je pro Tebe jeho přítomnost z největší pravděpodobností normální. Rok je někdy velmi dlouhá doba.

Snape zamrkal. Rok? podivil se, než si vzpomněl, že Brumbál myslel rok od záchrany chlapce ze Zapovězeného lesa. Pocítil ohromení, že starý kouzelník to mohl považovat za něco tak významného. Z dnešní perspektivy už se mu to opravdu zdálo velice dávno; za tu dobu se změnilo doslova všechno.

Harry je neuvěřitelně zvláštní, i když mám podezření, že sis to ještě nepřipustil. Proto Ti to znovu připomínám. Pro něj jsi víc než jen ten, kdo mu dal svobodu, potřebuje víc, než Tvou přítomnost. Pochopení. Loajalitu. Bezpečí. Uznání. Teď už si uvědomuješ, tím jsem si jist, jak jednoduché je mu tyto věci poskytnout. Už jsme spolu mluvili o jeho naprosté oddanosti. Vím, jak to na Tebe působí. A věřím, že to ostatní také. Nauč se, jak mu tyto věci vrátit, Severusi, a já budu mít pocit, že jsem svázal všechny volné konce vašich spletitých osudů.

Na konci byl úhledný podpis. Snape zavřel dopis a trochu se zlobil na mrtvého kouzelníka, kterému už nemohl vynadat. Znovu dopis otevřel a přečetl si postskriptum na jeho konci. Věrnost, to byl vždy bezpečný eufemismus, který se na Tebe dal použít. Snape dopis zavřel, teď už byl vážně naštvaný. Odložil ho společně s dalšími starými dopisy od bývalého ředitele a šel si najít něco ke čtení, aby uklidnil svou mysl. 

 *****

Harry se vrátil velmi pozdě. Byly téměř dvě, tedy skoro dvanáct hodin po tom, co odešel. Snape si četl u jídelního stolu, před sebou měl hrnek s čajem.

„Ještě jsi vzhůru,“ poznamenal Harry. „Neuvědomil jsem si, že bys na mě mohl čekat.“

„To není tak úplně přesné.“

„Jo, jasně.“ Harry se posadil proti svému opatrovníkovi. Hlava ho trochu bolela a tak si promnul spánky. „Bylo tam spousta lidí,“ řekl. „Někteří z ministerstva a pár od Gringottových, ale skřeti ne. Všichni sousedi. Vlastně docela dost pro skutečný famfrpálový zápas. Budeš rád, až uslyšíš, že tentokrát jsem byl střelec. Hodně mladších dětí chtělo hrát a tak na každé straně byli tři chytači.“

„A tys byl hlavním lákadlem?“ zeptal se Snape suše.

„Na chvíli,“ přiznal Harry zamračeně, pamatoval si všechny ty věci, na které dával autogram, jako třeba oblečení nebo mudlovské peníze. „Ale děti se mě vesměs bojí. To opravdu nesnáším.“

Snape odložil knihu. „Předpokládají, že když jsi dokázal nemožné, můžeš udělat cokoliv. Děti se takové síly bojí a, upřímně řečeno, mají k tomu dobrý důvod.“

Harry se na něj upřeně zadíval. „Pil jste některé z těch podivných věcí, které dneska servírovali?“

„Protože vím, co všechno se dá při vaření lektvarů pokazit, obvykle se podivným koktejlům vyhýbám.“ Snape se na Harryho zahleděl, když si znovu promnul spánky. „Nemohl ses tomu vyhnout?“

Harry neochotně přiznal: „Pár jsem jich vyzkoušel. Žádné, které trvale hořely. To bylo moje pravidlo.“

„To tě lituji. Všechny druhy opojného pití velmi snadno hoří,“ řekl s malým úsměvem. Vstal a naklonil se přes stůl, aby se zblízka podíval Harrymu do očí. „Alespoň že máš zorničky stejně velké a ne moc rozšířené. Chceš něco na bolest hlavy, že?“

„Máš něco?“

Snape vypadal uraženě. „Samozřejmě.“

„Myslím, že bych o tobě neměl pochybovat.“

„Měl bych říct, že ne.“ Snape opustil místnost. Po chvíli se vrátil se třemi lahvičkami. Z každé z nich trochu nalil do šálku. Tekutina zasyčela a zrůžověla. Podal to Harrymu.

„Díky.“ Harry lektvar vypil. Okamžitě se mu vyčistila hlava. „Opravdu jsi na tyhle věci odborník,“ řekl upřímně. „Kdyby to bylo sladké, mohli by to prodávat Fred s Georgem.“ Zvedl šálek. „Čistič hlavy od profesora Snapea.“

„Je vidět, že jsi s dvojčaty strávil dneska spoustu času.“

„Asi dvě hodiny. Nebo víc. To bys nevěřil, jaké věci mají. Vylekali mě. I když Rona a Ginny ne. Chtějí se zaměřit ještě na něco děsivějšího.“ Promnul si zadní část krku. „Opravdu je to mnohem lepší,“ řekl. „Co to ten absint vlastně je?“ zeptal se roztržitě.

Snape se rozesmál. „Možná bych měl jít příště s tebou,“ řekl a zavrtěl hlavou.

Harry v noci špatně spal. Pomyslel si, že Snapeův lektvar pravděpodobně nezničil všechno, co večer vypil. Počasí bylo teplé a tak přemýšlel o tom, že se posadí na čerstvý vzduch. Na zahradě vedle dveří stála stará kamenná lavička. Vzal si sebou ven učebnici Historie magie a vytrhal břečťan, který lavičku obrostl. Všiml si, že růži, která rostla vedle, břečťan skoro udusil. Její žluté pupeny byly velmi drobné. S rukama v bok se Harry rozhlédl kolem. Kdysi to tu muselo být hezké.

Harry odnesl učebnici do domu a na poličce nad kabáty našel rukavice z dračí kůže. Na hlavu si nasadil oranžovou kšiltovku se znakem Kanonýrů, kterou mu dal Ron na večírku. Byla to očarovaná mudlovská čepice, který povzbuzoval hráče jen při skutečném utkání, jinak nedělal nic.

Takto chráněný zaútočil Harry na břečťan a házel dlouhé šlahouny na hromadu uprostřed kamenné cestičky. V dračích rukavicích bylo snadné osvobodit růži, která teď vypadala šťastně a měla kolem sebe spoustu místa.

Harry byl tak zaujatý hubením plevele, že si ani nevšiml, že se dveře otevřely. „Co to děláš?“ zeptal se Snape.

Harry k němu vzhlédl, zrovna opatrně vytáhl něco, co se pokoušelo vystrnadit nějaké cibulky, které opatrně zahrnul hlínou. Uvažoval nad odpovědí. „Vyhýbám se studiu?“ navrhl.

Snape se na něj pochybovačně podíval. „Nejsi sluha, Pottere.“

„Já vím,“ řekl Harry zprudka. „Tohle dělám rád,“ dodal, a vytáhl dlouhý kořen malé lípy, kterou už vytrhl. Opravdu, práce na zahradě byly jedny z mála prací, které u Dursleyových dělal rád. Vždycky si myslel, že je to proto, že jim není nablízku, ale teď cítil, že to bylo víc než to. „Nebojíš se, že by si sousedi mohli myslet, že jsi to ty?“ zeptal se Harry vyzývavě.

„To určitě ne,“ odsekl Snape a se zasvištěním hábitu se vrátil dovnitř.

Harry se ušklíbl a vytahoval z hlíny další kořínky.

Proplel celý záhonek u domu, narovnal záda a prohlížel si svou práci. Teprve teď ho napadlo, že kouzlem by to měl udělané za pár vteřin. Snape si nejspíš myslel, že se chová jako pomatený mudla, když dělá tuhle práci ručně. Jemu to více vyhovovalo tímto způsobem, i když to trvalo déle, ale alespoň si nemusel číst Historii magie.

Někdo musel o zahradu kdysi dávno pečovat. Kolem lavičky byly zasázené růže, rostly tam malé lístky květin, které ještě nedokázal určit a pod hlínou našel cibulky. Břečťan byl zasazený v rohu a to znamenalo, že by se měl plazit po zdi. Potřeboval by nějakou slámu, aby přikryl nově obnaženou zem.

Když přemýšlel o tom, kde by nějakou sehnal, ulicí se přiblížily lehké kroky a zastavily se u branky. Harry se otočil a ocitl se tváří v tvář dívce, kterou v létě několikrát pozoroval z okna svého pokoje. Trochu ho zaskočilo, když ji uviděl tak blízko. „Ahoj,“ řekl Harry. Dneska na sobě žlutý plášť neměla.

„Ahoj,“ odpověděla trochu nejistě. „Ty tu bydlíš?“ zeptala se a oči jí zabloudily k rukavicím od hlíny a k jeho zeleno-hnědým kolenům.

„Ano,“ odpověděl Harry, sehnul se a hodil zapomenutý břečťan na hromadu.

„Hm. Neuvědomila jsem si, že by ve Snapeově domě mohl být i někdo jiný,“ řekla trochu udiveně. „Je to dům Severuse Snapea, že jo?“

„Ano,“ odpověděl Harry. Využil jejich bezpečné vzdálenosti a pozorně si ji prohlédl. Tváře měla hladké a nosík trochu drzý v porovnání s jejím opatrným chováním. Sundal si rukavici a podal jí ruku. „Mimochodem, já jsem Harry.“

„Ach,“ řekla, jakoby pochopila, že se chová trochu zvláštně. „Elizabeth Petersonová. Náš dům je také v téhle ulici, asi dvě stě metrů od nádraží.“

„Ano, několikrát jsem tě viděl jít kolem.“

Maličko znervózněla. Zamrkala a řekla: „Chodím tudy o prázdninách každý den na hodiny klavíru a harfy k paní Blithewellové, to je támhle, hned za rohem.“ Ukázala rukou.

Harry urputně přemýšlel, jestli je to čarodějka, nebo ne. A protože byl hodně zvědavý, řekl: „Nechceš k nám zajít na čaj?“

„Ach,“ vyhrkla, jako by jí to příjemně překvapilo. „Za pět minut mi začíná hodina, teď opravdu nemůžu. Možná někdy jindy,“ dodala s předstíraným klidem.

„Tak jo,“ řekl Harry, ale nečekal, že přijde. Popřála mu hezký den a odešla. Sledoval ji, dokud nezašla za roh. Pomyslel si, že strávil příliš mnoho času přemýšlením o ní – vypadala vyloženě obyčejně, opravdu. Nebo to možná bylo proto, že ji srovnával s Tonksovou. To druhé se mu zdálo pravděpodobnější, protože pomyšlení na bystrozorku ho znovu rozehřálo. Opravdu doufal, že se z toho nestane zvyk.

Těsně před polednem, když se konečně usadil k učebnicím, někdo zaklepal na dveře. Trochu zklamaný Harry šel otevřít. Na zahradě stála Ginny, celá zrůžovělá z rychlé chůze. „Ahoj,“ řekla.

„Ahoj,“ vrátil jí Harry. „Tak pojď dál,“ pozval ji a poškrábal se ve vlasech. „Už ses vzpamatovala z toho flámu?“

Zaváhala. „Jo,“ připustila. „Odešel jsi brzy, víš.“

Harry pokrčil rameny, myslel si, že to skončilo už hodiny předtím, než odešel, zbytek mu splýval.

„Dostal ses do maléru, že jsi přišel pozdě?“ zeptala se, vešla a nadšeně se rozhlížela.

„Ne.“ Nad jejím překvapeným pohledem pokrčil rameny, jako by nemohl pochopit její nedůvěru. Vedl ji do haly a přemýšlel, jestli ji má přinutit jít pozdravit Snapea. Jeho opatrovník vyřešil tohle dilema místo něj, když vyšel z knihovny s knihou pod paží. „Slečno Weasleyová,“ řekl místo pozdravu.

„Pane,“ řekla a stoupla si rovněji. Znepokojeně se na Harryho podívala, když Snape zmizel v obývacím pokoji.

Harry ji odvedl do jídelny. Posadili se proti sobě ke stolu. „Těšíš se na prázdniny?“ zeptal se Harry.

„Ano,“ odpověděla rozhodně. „Ještě jedny zkoušky a bude léto,“ dodala nadšeně.

„Nemáš školu ráda?“

„Nemám ráda tvrdou práci.“

Winky přinesla čaj, což Ginny neuvěřitelně překvapilo. „Máte domácího skřítka?“ zeptala se šokovaně.

„Ano,“ řekl Harry tónem, který naznačoval, že mu to připadá úplně normální. Chtěl vidět, jak bude reagovat. Vypadala zmateně. Poděkoval Winky a nalil Ginny čaj. Winky se uklonila, což obvykle nedělala a odešla. Harry se pokoušel nevypadat příliš zmateně, aby Ginny ještě víc nevyděsil.

Napila se čaje. „Tak jak to jde o Velikonocích?“ zeptala se obvyklým kamarádským hlasem.

Měl jsem sex, takže je všechno v pořádku, skoro řekl Harry a pak se rozesmál. „Dobře. Včera v noci to bylo docela legrační,“ řekl rychle a odkašlal si. „Trochu jsem se seznámil se sousedy.“

Ginny se napila čaje a pečlivě postavila šálek na talířek. „Máš mě rád?“ zeptala se najednou.

„Jo, jsi milá,“ odpověděl Harry.

„Aha.“ Znělo to zklamaně. Harry se snažil nesmát. Ginny snědla sušenku a rozhlédla se po místnosti. „Pěkný dům,“ řekla.

„Díky. Je hezké nějaký mít.“

„Ach jo. Už půjdu. Doufám, že jsem tě z něčeho nevyrušila.“

Harry zavrtěl hlavou. „Jen jsem se učil. Nepospíchej.“

Zasmála se. „Teď je z tebe knihomol. Co se stalo se zábavným Harrym?“

„Nebyla se mnou na večírku legrace?“ zeptal se Harry.

„Neměla jsem možnost si s tebou promluvit, pořád jsi byl obklopený dětmi nebo mými bratry.“ Vzala si další sušenku. „No jo, já vím, budeš mít zkoušky navíc,“ dodala mrzutě.

Jako kdyby ho přivolala zmínka o škole, vstoupil Snape. Nalil si čaj. „Učíte se usilovně, slečno Weasleyová?“

„Snažím se, pane. Moji bratří, kteří už nemají školní úkoly, pořádají velké večírky.“

„Chudáčku malý,“ řekl Snape svým klasickým sarkastickým tónem.

Harry mu poslal varovný pohled.

Ginny se cítila ve Snapeově přítomnosti nepohodlně a rychle dopila čaj. Harry jí čaj dolil a podal jí talířek se sušenkami. Usmála se, všimla si, že chce, aby zůstala déle.

Snape dopil čaj, postavil hrnek na stůl a vyhrnul si rukávy. „Zůstanete na oběd, slečno Weasleyová?“ zeptal se, ale neznělo to jako pozvání.

„Eh, ne. Myslím, že ne.“ Dopila čaj a vstala. „Byla to hezká návštěva, Harry,“ řekla rychle.

Harry jí dovedl ke dveřím a zamával jí na rozloučenou. Ohlédla se na něj přes rameno a zamračila se. Harry se vrátil do domu a řekl Snapeovi: „Ty jsi jí vyhodil úmyslně?“

„Nikdo z Weasleyů se nedá snadno vyhodit,“ odpověděl Snape a vytáhl zásuvku u stolu.

„No, to asi ne,“ souhlasil Harry a odešel.

 *****

Harry spal špatně i další noc a už si nebyl tak jistý, že by za to mohla konzumace alkoholu a lektvar. V sobotu ráno, po další špatné noci, se o tom zmínil u snídaně.

„Ministerští toho smrtijeda, kterého jsi viděl, nechytili. Pořád se ti ve snech objevují stíny?“ zeptal se Snape.

„Nejsem si jistý. Možná,“ odpověděl Harry a mračil se. Už si zvykl, že ho ve snech nepronásledují a nelíbilo se mu, že by to mělo začít znovu. Objevily se talíře se snídaní a Harry zdvihl vidličku.

„Potřebuješ lektvar?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ještě mám.“

Po chvíli Snape dodal: „Můžeš mě kdykoliv vzbudit, kdyby sis v noci potřeboval popovídat.“

„Vážím si toho,“ řekl Harry vděčně a nabodl na vidličku plátek slaniny.

Odpoledne se Harry znovu nudil nad domácími úkoly. Pomyšlení na zahradu způsobilo, že měl chuť tam zase pracovat. Rozhodl se zkontrolovat boudu na zadní zahradě. Našel tam motyčku, která bude dobrá na okopávání a hrubě tkaný pytel se starým dračím hnojivem. Tak starým, že už nezapáchalo. Tak starým, že se hodilo jako mulčovačka.

Odtáhl pytel před dům. Motyčkou vykopal zbývající plevel, aby nevyrostl znovu. Zvažoval, jestli by neměl zahradu zaklít, aby na ní plevel nerostl.

Ozvaly se kroky. Harry okopával růžové keře. „Mám nějaké pochůzky v Příčné ulici,“ řekl Snape. „Předpokládám, že tu tu hodinu budeš v bezpečí. Myslím, že by Avery a Jugson umřeli smíchy, kdyby viděli, co děláš.“ Harry se snažil podívat se na něj zle, ale nepovedlo se mu to. Snape pokračoval stejným tónem, suše s lehkou nedůvěrou. „Taky předpokládám, že bys je mohl dostat tou věcí, co držíš.“

Harry se rozesmál. „Mrzí mě, že se ti to nelíbí, ale stejně to udělám.“

„Hm,“ zamumlal Snape a zmizel v domě.

Harry dokončil mulčování a docela se mu líbilo, jak to vypadá, otočil se a zadíval se na další neupravený záhonek. Pomyslel si, že by mu mohl Snape koupit knihu o zahradnických kouzlech, když už bude venku.

„Dobrý den,“ řekla Elizabeth přes zeď zahrady.

Harry se otočil a posunul si kšiltovku, když jí zdravil. Udělal to proto, aby nezjistila, kým je. „Jak to vypadá?“

„O hodně lépe,“ pochválila ho.

„Taky si myslím,“ řekl Harry šťastně a znovu si záhonek prohlédl.

„Učení tě asi opravdu nebaví,“ komentovala to.

„Dějiny ne,“ souhlasil Harry. „Není to zábavné.“

„Já mám dějiny ráda,“ řekla. „Hodiny v Malvern jsou všechny zajímavé.“

„Kde to je?“ zeptal se Harry, nikdy o tom místě neslyšel. Neznělo mu kouzelnicky.

„Ve Worcesterhire.“ Svlékla si bílé rukavice a schovala je do kapsy. „Kam chodíš do školy?“

Harry se ušklíbl, když si pomyslel, že by měl odpovědět: ke svatému Brutovi. „Do internátní školy ve Skotsku,“ řekl a pokrčil rameny.

„S nezábavným vyučováním dějin,“ dodala místo něj.

Harry si pomyslel, že kdyby vysvětloval, že je to nuda, protože je profesor duch, nemuselo by to dopadnout dobře. „Ano,“ odpověděl stručně. „Dáš si čaj?“ zeptal se a zjistil, že je Elizabeth kvůli něčemu nervózní.

„Ano, prosím,“ řekla nadšeně, což Harryho překvapilo, hlavně proto, že neodhadl správně její chování.

Odvedl ji do domu, cestou si sundal rukavice, ale úmyslně si ponechal kšiltovku. V hale, zatímco se dívka rozhlížela, nahlédl do kuchyně a požádal Winky o čaj. Winky vyhlédla ze dveří a mrkla na něj, což ještě nikdy neudělala.

Zmatený Harry se otočil k Elizabeth, ukázal rukou. „Jídelna.“ Vydala se tím směrem a letmo se podívala na jeho čepici, když ho míjela. Harry předstíral, že si toho nevšiml.

„To je hezké,“ pochválila zařízení. Zahleděla se na vzorovaný kobereček. Byla to Harryho oblíbená místnost, tak se usmál a posadil se proti ní ke stolu. „Ten kobereček je belgický?“ zeptala se.

„To nevím,“ odpověděl Harry.

„Stačí znát rostliny,“ prohodila.

Harry byl zvyklý na jemný sarkasmus, ale stejně ho to překvapilo. „Ve skutečnosti nerozeznám jednu kytku od druhé,“ odpověděl. Právě v tu chvíli se objevila Winky. Položila na stůl čajovou soupravu.

„Nečekala bych tu domácího skřítka,“ řekla Elizabeth překvapeně. Vypadalo to, že pro každou větu, kterou řekne, má zvláštní barvu hlasu. „Takže ty jsi Harry Snape? Nebo je tvoje jméno vznešenější, třeba Harold?“

Harry se skoro zakuckal čajem. Odkašlal si. „Ne, jen Harry,“ řekl chraptivě.

Rozzářily se letaxové plameny a Harry sledoval reakce svého hosta. Klidně odložila šálek a sledovala Snapea, který vystupoval z krbu. Snape přejel očima z jednoho na druhého.

Elizabeth vstala a podala Snapeovi ruku. „Elizabeth Petersonová, pane. Setkali jsme se před několika lety.“

„Ach, ano,“ řekl Snape a stiskl jí ruku.

„Docela mě překvapilo, že tu nebydlíte sám,“ řekla mile.

Snape si svlékl plášť a přehodil si ho přes ruku. „Harry tu nebydlí dlouho,“ řekl ochotně.

„Překvapilo mě, že to nikdo neví,“ pokračovala vytrvale.

Zdálo se, že Snape přemýšlí o odpovědi. Zadíval se na oranžovou kšiltovku, kterou měl Harry na hlavě. „Nepřipadalo mi důležité to veřejně oznamovat,“ uvedl skoro stejným tónem jako ona. Harry musel bojovat, aby se nerozesmál. „Nechám vás tu s vaším čajem,“ řekl Snape podivně zdvořile a odcházel. Harry měl dojem, že mu tím chtěl něco říct. Snape se na něj od dveří ještě jednou zadíval a Harry si uvědomil, že mu chtěl naznačit, aby si sundal čepici, když zahlédl svůj odraz ve skleněné výplni.

Elizabeth se znovu posadila a Harry si sundal kšiltovku tak, aby mu vlasy zakryly jizvu. Usmála se na něj. Nějakou dobu si povídali o historii Shrewsthorpe; Harry zjistil, že zde mudlové o kouzelnících a čarodějkách vědí už 300 let, byli to většinou příbuzní magicky nadaných lidí.

Snape se vrátil a Winky donesla čerstvý čaj. Nalil si a napil se. „Připojíte se k nám, pane?“ zeptal se Harry. Snape zavrtěl hlavou a znovu se napil.

Elizabeth řekla.: „Mohli byste k nám někdy přijít na večeři. Maminka by se s vámi ráda setkala.“ Chvíli si Harry myslel, že ho poznala, aniž by cokoliv naznačila, dokud neřekla: „Další Snape, jak zajímavé.“

Snape polkl a rychle položil šálek s čajem. Vypadal, jako by se popálil. Harry se přikrčil; opravdu by jí měl říct, kdo je. Jeho opatrovník vypadal tak pobaveně, jak ho Harry ještě neviděl. Třel si kořen nosu a pokoušel se nesmát.

Elizabeth vesele pokračovala: „Je opravdu překvapující, že jste adoptoval mudlu.“

„Cože?“ vyhrkl Harry. Snape položil ruku na stůl a významně se na něj podíval. „Myslíš, že jsem mudla?“ zeptal se Harry ohromeně.

„No, pracoval jsi na zahradě rukama,“ řekla, jako by to všechno vysvětlovalo.

„Aha.“ Harry chtěl říct, že to jinak neumí, ale raději prohlásil: „Dělám to nejraději ručně. Zabíjím tak čas.“

„Ach,“ řekla popleteně. Harry se rozhodl, že to je určitě čarodějka.

„Proč jsi šla do Malvern a ne do Bradavic?“ zeptal se rovnou.

Zavrtěla se na židli a přehodila nohu přes nohu. „Otec nevěří v magické vzdělání. Maminka se mu to snažila vysvětlit, ale trval na tom, že mám jít do Oxfordu, jako on.“ Pokrčila rameny. „Teď jsem ráda, ale když jsem byla malá, tak mi to vadilo. Maminka mě naučila několik užitečných kouzel a koupila mi hůlku. Mám ji doma,“ dodala hrdě.

Harry se na ni díval a pokoušel se to pochopit.

„Takže ty asi umíš hodně kouzel,“ řekla, aby přerušila ticho, které nastalo.

„Stovky,“ odpověděl Harry.

„Jasně,“ mávla rukou, „když je tvůj otec učitel,“ prohlásila přezíravě.

Harry přikývl. „Pravda.“

„Kromě toho to tam muselo být loni hrozné, když tam přišel Ty-víš-kdo a ostatní.“

„Voldemort,“ řekla Harry nevýrazně. „To je taky pravda.“

„Bylo lepší tam nebýt. Bezpečnější,“ tvrdila zvláštně plochým hlasem.

„Ne všichni v Shrewsthorpe byli v bezpečí,“ řekl Snape tónem, kterým domlouval studentům.

„Byli v bezpečí,“ řekla pevně, ale znělo to, jako když opakuje slova někoho jiného.

„Ach ano, paní Thrimbolová by určitě souhlasila a Horis Jourhart a Sora Dreamhamová,“ řekl Snape tvrdě.

Elizabeth uhnula očima. Harry ta jména neznal. „Kdo to je?“ zeptal se.

Snape nevypadal, že by to chtěl vysvětlit. Elizabeth řekla: „Když jsem šla večer domů, nad domem Trudy Thrimbolové zářilo Znamení zla. Co proti ní vlastně měli?“ vyhrkla frustrovaně, ale pak se zarazila a začervenala se.

Harry sklopil pohled a zhluboka se nadechl. Poslouchal, co Snape vypráví. „Pracovala na částečný úvazek na evidenční oddělení na ministerstvu, i když už byla v důchodu. Byla hodně důležitá.“ Snape se odmlčel, ale po chvíli ticha se zeptal: „Harry?“

Harry se na něj zamračil.

Snape odložil šálek a důrazně řekl. „Udělal jsi všechno, co jsi mohl. A o hodně dřív než jsme čekali.“

„O čem to mluvíte?“ zeptala se Elizabeth.

Snape překřížil ruce na prsou a rozladěně řekl: „Jeho schopnost obviňovat se je fenomenální,“ povzdechl si nahněvaně. „Pokouším se ho přesvědčit, aby si to tak nebral. Hlavně on by neměl trpět.“

Vypadala zmateně. „Proč bys za to měl být zodpovědný?“ zeptala se Harryho.

Harry si povzdechl. „Protože zabít Voldemorta byl můj úkol. Možná jsem to měl udělat dřív.“

„Cože?“ vydechla.

Snape se usmál. „Už jsi zapomněl, jak jsi to udělal?“

„Ne,“ připustil Harry neochotně. Ta noc v opuštěném domě byla důležitá, pomyslel si Harry. Od ní uběhl jen jeden měsíc. Co všechno se tehdy změnilo? Nepochybně tam změna byla. Nemohl se postavit Voldemortovi sám, zatáhl své kamarády do velkého nebezpečí, ale potřeboval je tam. I Snapea, když o tom tak uvažoval.

„Ehm…,“ přerušila Elizabeth jeho myšlenky. Chtěla něco říct, ale zarazila se.

Snape sevřel ruce před sebou na stole a řekl jí: „Ano, je to Harry Potter. Ne Harry Snape,“ prohlásil a skoro se zadusil smíchem. To se Harrymu nelíbilo, nevěděl, co se na tom jeho opatrovníkovi zdá tak směšného, obzvlášť když jeho obvyklý humor byl spíše ironický. Elizabeth se na něj nedůvěřivě zadívala a Snape vstal, obešel Harryho a odhrnul mu vlasy z čela. „Vidíte?“

„Ne,“ protestoval Harry a odstrčil jeho ruku.

„Sám hrdina kouzelnického světa,“ pokračoval Snape zvláštním tónem. Harry po něm přes rameno střelil pohledem. Snape dodal: „On si samozřejmě nemyslí, že je to dobrá věc.“

„Proč ne?“ zeptala se Elizabeth ohromeně.

„To je dobrá otázka,“ řekl Snape učitelským tónem. Přešel do čela stolu a opřel se o něj. „Možná byste se ho mohla zeptat. I já jsem na to zvědavý.“

„Proč ses skrýval?“ zeptala se poslušně.

„Ne. Já jen…,“ ukázal na čepici. „No, možná,“ připustil tiše. „Je těžké s někým se seznámit takhle.“

„Opravdu?“ zeptala se pochybovačně. „Mluvila bych s tebou hned, kdybych věděla, kdo jsi.“

„Ano, ale to bys nemluvila se mnou,“ trval na svém Harry. „Jen s někým, o kom by sis myslela, že ho znáš.“

„Ne,“ tvrdila. „Mluvila bych s kouzelníkem. Myslela jsem, že jsi mudla.“

Harry si povzdechl a nesnažil se to vysvětlit.

Elizabeth se narovnala. „V každém případě jsi u nás vítán, ať už jsi hrdina, nebo ne,“ řekla přívětivě. „Už budu muset jít,“ dodala náhle a vstala. Harry ji doprovodil ke dveřím, podala mu ruku a chvíli užasle zírala na jeho jizvu. „Ráda jsem tě poznala,“ řekla téměř komicky společenským tónem. Harry jí zamával a doufal, že nevypadal příliš vyděšený jejím prohlášením.

Vrátil se do jídelny, Snape seděl na své židli s dalším šálkem čaje před sebou.

„Teď budou všichni vědět, že tu jsem – nejen ona,“ řekl Harry sklesle a posadil se.

„Během několika minut,“ souhlasil Snape. Po dlouhé pauze dodal: „Jsi, kdo jsi. Nemůžeš se tomu vyhnout.“

Harry zíral do šálku se studeným čajem. „Rozrušila mě,“ řekl.

„Proč?“ zeptal se Snape.

Harry pokrčil rameny. „Nevím,“ odpověděl mrzutě, nechtělo se mu vysvětlovat důvody svého zklamání.

Později, když se konečně začetl do učebnice astronomie, do místnosti vlétla otevřeným oknem sova s dopisem. Harry si od ní dopis vzal, a všiml si, že je ze Švýcarska. Otevřel ho a zakousl se do poslední čokoládové sušenky. Kromě dopisu byla v obálce i fotografie, kterou fotil Opus. Fotografie ho překvapila – jeho oči byly jasné a šťastnější, než by si byl myslel. Odložil ji stranou. Snape zvedl bradu, podíval se na něj a Harry mu fotku podal. Snape si ji prohlédl, pozdvihl obočí a položil ji zpátky na stůl.

Milý Harry, věřím, že máš hezké prázdniny. Já jsem teď na návštěvě u babičky a dědy v Ženevě. Rodiče byli tou fotkou nadšení. Trvají na tom, abych Tě v létě pozvala na návštěvu, tak to tímto dělám i když si myslím, že asi nebudeš mít čas. Těším se, až se vrátím do Bradavic, líbí se mi tam víc než v Kruvalu, i když jsem daleko od svých kamarádů. Neučím se tolik, jak bych měla. Doufám, že máš tenhle problém taky, aby to nebylo hned vidět. Těším se, až se zase uvidíme, Penelopa.

Ten večer je přišlo pozdravit a přivítat hodně lidí. Všichni byli potěšení, že se s Harrym setkali. Kdekdo je zval na návštěvu. Harry byl rád, že se už budou muset vrátit do Bradavic, takže ta pozvání nemohou přijmout.  Elizabeth přišla se svou matkou, které skutečně poplácala Harryho po hlavě rukou v bílé rukavici, a Harry se musel hodně ovládat. Elizabeth se na něj omluvně usmála, což ho trochu uklidnilo.

Když se za posledním návštěvníkem zavřely dveře, Harry si zhluboka oddechl a opřel se o ně. „Možná bychom měli odejít už zítra ráno,“ zamumlal.

 

Poslední komentáře
05.11.2009 22:48:55: neska kapitolka nebude? smiley${1} moc moc smutná...
05.11.2009 21:13:41: no ako? dnes nestíhaš?
31.10.2009 20:01:58: Chudák Harry! Nějak mi není jasné, proč ji Harry pozval k sobě a dovolil Winky, aby jim přinesla čaj...
30.10.2009 19:34:03: Úžasná kapitola naozaj och tá Elizabeth je ale koza...chudáčik Harry to ho nikdo nechápe...to nikto ...