Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

37. kapitola

Zmijí jazyk a ocásek slepýše

Profesor Snape zastihl Draca Malfoye ve zmijozelské společenské místnosti, jak hraje šachy z Frederickem Fredrickem z pátého ročníku. „Pane Malfoyi,“ řekl Snape, aby ho na sebe upozornil a naznačil mu, aby ho následoval.

Malfoy se na profesora podíval arogantně. Ležérně pokrčil rameny, vstal a následoval profesora do jedné z prázdných učeben ve sklepení. Snape zavřel dveře a Malfoy se provokativně opřel o stůl. Netrpělivě se na profesora zahleděl. Snape si nemohl pomoct, ale byl rád, že se toho kluka za tři měsíce zbaví.

„Mám na vás nějaké stížnosti, pane Malfoyi.“

„Jo? Dovedu si představit, kdo to byl,“ posmíval se Malfoy. „Vy teď posloucháte Nebelvíry?“

„Jednomu věřím. To musím připustit,“ řekl Snape. „Nicméně, unikl jste mé pozornosti, docela mě to překvapilo.“

„Udělal z vás slabocha,“ řekl Malfoy. „Tohle jste chtěl?“

„Nezáleží na tom, co si myslíte. Jste povinen mě poslouchat, nic jiného.“ Snape došel k vysokému oknu a otočil se zpět. „Udělal jste to, z čeho vás obviňuje pan Potter? Nezaznamenal jsem, že by vás zajímaly malé dívky. A Fredericka také nechte být.“

Malfoy pokrčil rameny. „No a co? Proč se o to staráte?“

„Musím se starat, pokud jste překročil hranice,“ odpověděl tvrdě. Blonďatý chlapec si uzavřel mysl, a to Snapeovi napovědělo, že Harry ho odhadl správně. „Jestli vás opět uvidím s mladšími studenty, budete toho litovat,“ slíbil mu.

Chlapec se ošklivě ušklíbl a zhnuseně zavrtěl hlavou. Po dlouhé odmlce řekl: „Všechny jste zmátl, víte.“ Když Snape nezareagoval, navrhl: „Nebo je možná podvádíte právě teď? Potter nevypadá, že by byl hloupý, ale možná, že je.“

„Nic z toho vás zajímat nemusí,“ řekl Snape přezíravě.

„Opravdu?“ odstrčil se od stolu a postavil se před svého učitele. „Zradil jste… Hodně lidí.“

„Zasloužili si to,“ prohlásil Snape.

Malfoy se znovu ušklíbl. „Je škoda, že na to Voldemort nepřišel,“ řekl jako by si to vychutnával.

Snape ho uchopil vpředu za hábit. „Máte nějaký zvláštní důvod, abyste mě popichoval? Nebo jste jen tak pošetile sebejistý? Otec pro vás nebude schopen nic udělat… Nikdy.“ Pustil ho, naštvaný, že nad sebou ztratil kontrolu. Zamračil se a zamířil ke dveřím.

„To si jen myslíte,“ řekl tiše Malfoy

„Nezapomeňte na to, co jsem vám řekl,“ vrátil se Snape ke svému výhrůžnému hlasu.

 *****

O víkendu Snape a další čtyři profesoři obnovovali ochranná kouzla kolem hradu. Harry je sledoval v sobotu velmi brzy ráno, když ostatní studenti ještě spali. Společně s Hagridem postávali u schodiště, McGonagallová a Prýtová vytvářely modré pole kolem hlavních dveří. Když kouzlo stabilizovaly, vešly dovnitř a sledovaly, jak se zneviditelňuje.

Harry řekl McGonagallové: „Vypadá to, že je to těžká práce, madam.“

Zavrtěla hlavou. „Hrad byl navržen tak, aby udržoval magii, takže přijímá kouzla snadněji, než jiné objekty. Jednotlivé kameny byly vybrány podle množství kovu a jeho krystalické mřížky, zejména ty kolem dveří,“ odpověděla.

Harry si pomyslel, že kdyby se někdy dostal k tomu, aby si přečetl Bradavické dějiny, nepochybně by to věděl.

Znenadání se objevil Neville, oblečený v mudlovských šatech – v teplákové soupravě. Vypadal překvapený, když je tem všechny viděl. McGonagallová mu pokynula hlavou. „Dobré ráno, pane Longbottome,“ řekla vlídně.

„Dobré ráno, profesorko,“ řekl tázavě.

Harry přemýšlel, o co tady jde.

„Jen jsme obnovovali ochranná kouzla, chlapče,“ vysvětlila McGonagallová Nevillovi. V některých chvílích se svým chováním velmi podobala Brumbálovi; Harry si myslel, že je to nevhodné, ale bylo by nepatřičné, kdyby jí na to upozornil sám.

„Dobrý nápad, madam,“ souhlasil Neville a vrhl na Harryho podivný pohled.

Harry byl udivený a sledoval, jak Neville odchází. Došel do rohu na nádvoří, dal jednu nohu vpřed a ohnul koleno, druhou nohu nechal nataženou. Harry sledoval spíš svého kamaráda, než učitele, kteří kouzlili. Neville několikrát vystřídal nohy. Pak se rozeběhl po trávníku k lesu. Harry sledoval, jak pravidelným tempem běhá po jeho okraji.

Při snídani řekl Harry Nevillovi: „Nevěděl jsem, že chodíš běhat.“

„Začal jsem o Vánocích. Můj kamarád mudla mě k tomu přivedl. Dobře se při tom relaxuje.“

Harry se na něj pochybovačně podíval a zakousl se do slaniny. Neville teď vypadal jinak; souměrněji možná, pod oblečením se mu dokonce rýsovaly svaly. Harry přemýšlel, jestli za to může to běhání.

„Co dělali profesoři dneska ráno?“ zeptala se Frina Harryho. „Viděla jsem tě s nimi venku.“

Harry zaznamenal Penelopin upřený pohled a začervenal se.  Zjistil, že ho docela zajímá, jaký na to bude mít názor. „Obnovovali ochranná kouzla hradu.“

„Kouzla, která udrží lidi uvnitř?“ zeptala se Penelopa opatrně.

„Jen venku,“ odpověděl Harry s konejšivě milým úsměvem, a pomyslel si, že tohle se Ginny líbit nebude.

„To je dobře,“ vydechla.

 *****

„Co vyrobíme, pane Pottere, jestliže dnešní lektvar zchladíme, promícháme s práškem z kožovitých listů svízele a vaříme dalších pět dní?“ Hlas Greerové zněl skoro vítězoslavně, když otázku dokončila.

Kalamínový základ,“ odpověděl Harry, aniž by vzhlédl, sebevědomě a bez zaváhání. Ty další čtyři učebnice, které nastudoval, byly setsakra užitečné.

Když se od něj Greerová rozzlobeně odvrátila, Frina se zvědavě zeptala: „Nedostane kolej obvykle za správnou odpověď na takovou otázku nějaké body?“

Greerová se otočila zpět. „V jaké koleji jste, slečno.“

„V žádné.“

„Sedíte u nebelvírského stolu, ne?“ řekla Greerová posměšně.

„My jsme nebyli zařazeni, jak tomu říkáte. A ano, bydlíme v jejich věži?“ vysvětlila klidně Darsha, když se zdálo, že Frina nemůže nalézt slova.

„Deset bodů z Nebelvíru, za vaši drzost,“ vyprskla Greerová na Frinu.

Když se Greerová vzdálila natolik, aby ji neslyšela, Frina se začala polohlasně a trochu vztekle omlouvat.

„To není tvoje vina,“ ujišťoval ji Harry.

„Ron se hodně snaží vyhrát školní pohár, ne?“ řekla Frina.

„Myslím, že to bude muset udělat bez těch bodů,“ komentoval to Harry nevýrazně.

 *****

Harry se vydal zkontrolovat Hermionina a Frinina vombata, zatímco děvčata dokončovala těžký úkol z věštění z čísel. Chodba v pátém patře byla klidná a tichá, jen jeho kroky se ozývaly v kamenných zdech. Promýšlel si, co ještě napíše do svého zpola dokončeného eseje z historie; činnost mozku se mu okamžitě zpomalila.

Zaváhal, když se mu zježily chloupky na pažích, jak ho náhle zamrazilo. Zastavil se a rozhlédl se kolem. Chodba byla prázdná. Měsíční srpek svítil do temných oken. Raději sáhl po hůlce. Nic se nikde nepohnulo a tak se najednou cítil trochu hloupě.

Sklonil ruku s hůlkou a šel dál. V další chvíli ležel na zemi tváří k podlaze. Ihned se otočil, podepřel se na jedné ruce a pozdvihl hůlku. Nikoho neviděl. Neslyšel žádné zaklínadlo, ani neviděl paprsek kletby. Ztěžka dýchal a znovu se rozhlédl. Chodba byla klidná.

Accio plášť.“ Myslel si, že by tu mohl být někdo neviditelný. Nestalo se nic. Opakoval kouzlo v druhém směru. Zase nic. Chtěl se zvednout, ale zjistil, že má něco s nohama. Chtěl je pokrčit, ale odmítly se pohybovat, takže vstát nemohl. Harrymu se rozbušilo srdce, pomalu se pár metrů plazil, velmi pomalu, protože nemohl používat obě ruce, nechtěl sklonit hůlku.

Nutně potřeboval pomoc. Namířil hůlkou na podlahu a pokusil se o ptačí přivolávací kouzlo. Sotva vyřkl inkantaci a objevil se ptáček, hůlka mu vypadla z ruky. Klepla o podlahu a odkutálela se k soše Corina Cornelia letícího na koštěti. Stříbrný ptáček letěl ve spirále podél zdi a zmizel ve spršce stříbrných jisker.

Harry se okamžitě ohlédl po směru, odkud muselo přijít kouzlo, jestli se tam nechvěje vzduch, ale nic neobjevil. Žádný zvuk ani pohyb. Předpokládal, že by mohl volat o pomoc, ale nevěděl, jestli by ho někdo slyšel a jestli ano, tak zda by to jeho ego vydrželo. Slyšel, jak se jeho hůlka pohnula a rychle otočil hlavu zpět. Hůlka teď ležela na poloviční cestě mezi ním a sochou, až provokativně blízko.

Udivený a s trochou obavy o to, co se stalo s jeho nohama, se začal plazit k hůlce. Tentokrát kletbu za sebou zaslechl a zasáhlo ho trhací prokletí. Ostrá bolest mu projela hlavou, když nosem a zubama narazil na tvrdý kamenný podstavec sochy.

Harry opatrně zvedl hlavu a rukou se chytil za nos, ze kterého mu tekla krev. Luxusní černá bota se objevila vedle jeho hůlky, ale dál už nic vidět nebylo, překvapilo ho, že to přeci jen je plášť. Polykal krev a zděšeně sledoval, jak se bota chystá jeho hůlku na nerovných kamenech podlahy zlomit.

Harry natáhl levou ruku a celou svou vůli vložil do výkřiku: „Accio hůlka.“ V mysli se mu mísily vzpomínky na Brumbálovo kouzlení bez hůlky a na finální bitvu. Hůlka vyklouzla z pod ničící nohy a tvrdě ho udeřila do dlaně. Okamžitě zaútočil svou vlastní trhací kletbou do míst, odkud se objevila bota. Kouzlo poškodilo zeď naproti a rána se rozlehla chodbou. Buď levou rukou nedokázal zamířit přesně, nebo se útočník rychle přesunul pryč. Ať už byl důvod jakýkoliv, donutilo ho to rozladěně zavrčet.

Převalil se do sedu, přendal hůlku do zakrvácené pravé ruky a vystřelil rychlou útočnou kletbu v oblouku kolem sebe. Neškodně se odrazila od zdi. Znovu se rozhlížel chodbou a hledal nějaké známky pohybu, z úst i nosu mu teklo stále víc krve.

Dlouhou chvíli neslyšel nic, než svůj drsný dech a pak se najednou z vedlejší chodby ozvaly hlasy. Harry měl starost, aby útočník nezranil i někoho jiného. Když studenti zatočili za roh a uviděli ho na zemi, zaváhali.

Harry poznal světlé vlasy nejmenší dívky. „Viděla jsi někoho?“ zeptal se hlasitě, jeho hlas byl chraplavý. Zmijozelové k němu rychle přiběhli, vytáhli hůlky a dychtivě se rozhlíželi.

„Ne,“ řekla Suza. „Co se stalo?“

Harry na chvíli zavřel oči, cítil se rozpačitě. „Někdo mi nakopal zadek, někdo v neviditelném plášti.“ Pokusil se vstát, aby zachránil alespoň kousek své důstojnosti, ale nemusel se snažit.

Zasténal, znovu si sedl a odhrnul hábit. Jeho nohy vypadaly jako prázdné gumové rukavice. Suza zalapala po dechu a přidřepla si k němu, aby se podívala zblízka. Někomu se udělalo špatně od žaludku. Harry klidně prohlásil. „Někdo mi odčaroval kosti.“ Zkusmo si prohmatal levou nohu a zjistil, že od kolene dolů nad ní nemá žádnou kontrolu. Nohy zůstaly ležet tam, kdy byly, když se posunul. „Suzo, můžeš zavolat profesora Snapea nebo ředitelku? Prosím?“ požádal dívku.

Suza přikývla a vstala. „Portny,“ nařídila Wereporridgeovi, „vezmeme ho na ošetřovnu.“

Wereporridge pokrčil rameny a sehnul se k Harrymu. „Hej,“ vyplašil se Harry. „Neumíš levitační kouzlo?“

„Jeho nadnášecí kouzlo si raději nepřej vidět,“ řekla Parkinsonová suše, „bylo by zábavné, kdyby ho na tebe použil.“

Harry tedy zmlkl.

Suza běžela napřed lehkým baletním krokem a téměř ji nebylo slyšet. Proběhla čtyřmi chodbami a vyběhla do schodů. Snape nebyl ani ve třídě, ani ve svém kabinetě. Byl už večer, ale možná měli profesoři poradu. Když po dlouhých schodištích seběhla do vstupní haly, byla udýchaná a unavená. Ale měla pravdu; několik učitelů stálo před sborovnou a povídali si. Byli to vedoucí všech čtyř kolejí a McGonagallová.

Suza u nich bez dechu zabrzdila a snažila se promluvit.

„Slečno Zepherová?“ zeptala se McGonagallová a položila Suze ruku na rameno.

„Harry,“ vydechla Suza a sledovala, jak se jejich výrazy změnily od pohoršených na vyplašené. „Napadli ho v pátém patře…“

„Cože?“ zeptali se všichni najednou a Snape proběhl kolem ní.

„Náš tým ho vzal na ošetřovnu,“ volala za ním Suza naléhavě. Otočil hlavu, na okamžik se na ní zahleděl a vyběhl po schodech. McGonagallová spěchala za ním.

Harry, ke svému naprostému zděšení, dopadl z výšky na postel na ošetřovně. Aby nezamazal ložní prádlo, rychle si zul boty. Musel nohy ohnout rukama. Pansyin ječivý hlas, volající madam Pomfreyovou, mu ostře zazvonil v uších. Pomfreyová skoro okamžitě přiběhla a mávnutím poslal ostatní studenty pryč. Ustoupili ke zdi a neklidně tam postávali.

Pomfreyová nadzvedla Harrymu hlavu a zadívala se mu na nos. „Merline, co se stalo, pane Pottere?“ zeptala se a pro jednou to znělo soucitně.

„Narazil jsem na podstavec sochy, když do mě narazila trhací kletba.“ Stačil říct jen tohle, když se dveře rozletěly a vešel Snape. Harry sklopil oči, neskutečně se styděl. Pomfreyová mu znovu zvedla hlavu a nos mu uzdravila. Okamžitě se cítil o moc lépe a ulevilo se mu. Konečně se mohl pořádně nadechnout.

Snape došel k posteli a na ošetřovnu vstoupila ředitelka se Suzou. „Co se stalo?“ zeptal se Snape znepokojeně.

„Někdo mě napadl. Zřejmě,“ odpověděl Harry neochotně.

„Kdo?“ zeptala se McGonagallová

„Nevím,“ řekl rozzlobeně a pokrčil rameny. „Měl neviditelný plášť.“

Snape se podíval na zmijozelské famfrpálové hráče, stojící u zdi. Harry preventivně řekl: „Kdyby zrovna nešli kolem, nevím, co by se stalo. Nedokázal jsem si s ním poradit.“ Skutečnost, že si teď zahrává se svou hrdostí sám, mu najednou vůbec nevadila.

Harry se nehýbal, zatímco mu Pomfreyová nechávala dorůst zlomený zub. Podala mu teplý vlhký ručník, aby si utřel tvář a ruce a pak musel vypít dokrvovací lektvar. „A teď vaše oblíbené,“ řekla mile a nalévala do skleničky lektvar z láhve označené Kostirost.

„Kostirost?“ zeptal se Snape ostře.

Harry odhrnul hábit a ukázal mu nohy. Snape ztuhl překvapením. McGonagallová vypadal zamyšleně.

„Nechtěl, abych mu utekl, ať už to byl kdokoliv,“ poznamenal Harry temně a vzal si od Pomfreyové skleničku. Přinutil se odpornou tekutinu spolknout.

„Čeká vás špatná noc, pane Pottere,“ řekla soucitně Pomfreyová, zavřela láhev a postavila ji na noční stolek.

„To jde dohromady se špatným večerem,“ zamumlal a položil hlavu na polštář.

„Vůbec nevíš, kdo to byl?“ zeptal se frustrovaně Snape a mírně se sklonil k posteli.

Harry zavrtěl hlavou. „Viděl jsem jen jeho botu. Nepoznal jsem ho. Musel to být někdo hodně milý.“ Vytáhl hůlku a vlhkým ručníkem ji utřel od krve. Byla hodně poškrábaná, jak ji přinutil, aby k němu přilétla. Možná ji Olivander bude moci spravit, pomyslel si, když ji schovával zpátky do kapsy. Hlavně, že stále fungovala.

„Upozorním vaše kamarády, aby vám přinesli věci na noc,“ řekla McGonagallová a otočila se. „A s vámi potřebuji ještě mluvit,“ podívala se na Zmijozely a vybídla je, aby šli s ní. Harry se na Suzu vděčně usmál, když se na něj podívala od zavírajících se dveří.

Rukama si zakryl oči. „Byl jsem úplně bezmocný,“ zamumlal. „Snažil jsem se použít Accio na ten plášť, ale nefungovala to. Nepřišel jsem na nic jiného, jak ho odhalit… nebo ji.“

„Existuje několik kouzel, která jsi mohl vyzkoušet,“ řekl Snape klidně. „Kouzlo Bolero, například.“

„Můžeš mi ho ukázat?“ zeptal se Harry nedočkavě a s nadějí.

„Až zítra. Až budeš moci vstát.“

Harry si rukama posunul jednu ochablou nohu. „Jo,“ vydechl. Zavrtěl hlavou a povzdechl si: „Nehodím se na bystrozora. Určitě ne.“

Snape mu položil ruku na rameno. „Harry, tvoje ego nemůže být tak křehké,“ řekl nevěřícně a znělo to téměř pobaveně. Harry se na něj zamračil a tak dodal: „Uděláme všechno, aby se to nemohlo opakovat.“

Harry uhnul očima a skousl si ret, když mu do nohou začala vystřelovat bolest, jak mu začaly dorůstat kosti. Přikývl.

„Musím opravit nějaké eseje, ale mohu si to vzít sem,“ nabídl Snape

„To je v pořádku,“ řekl Harry odmítavě.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Snape překvapeně, ale byl ochoten ustoupit.

Harry přikývl, měl pocit, že jeho neschopnost nepotřebuje publikum. Když Snape váhavě odcházel, otevřely se dveře a dovnitř nakoukli Ron s Hermionou. Snape na ně kývl, aby vešli.

„Harry! Co se stalo?“ zeptala se Hermiona sotva dorazila k posteli, znělo to, jako by si myslela, že to je její vina. Ron nesl Harrymu pyžamo a toaletní potřeby. Položil je na noční stolek.

Harry zavrčel, trochu se posunul a všechno jim vysvětlil.

Nakonec Rona s Hermionou musela vyhnat madam Pomfreyová. Harry si svlékl hábit a mezi košilí a pyžamovými kalhotami nalez schovaný Pobertův plánek. Zasmál se nad prozíravostí svých kamarádů, aktivoval ho, aby si ověřil, že je Pomfreyová skutečně ve své kanceláři.

Prohlížel si na plánku, jak poslední studenti míří do svých kolejí. Justin Finch-Fletchley byl ještě v knihovně, procházel kolem regálů. Ron s Hermionou stoupali po schodech. Penelopa byla společně s ostatními kruvalskými studenty v nebelvírské společenské místnosti. Prohlédl si všechna jména na plánku. Ve společenských místnostech se jména překrývala. Neviděl tam ani Averyho, ani Jungsona, ani žádné jiné jméno, které neznal. Povzdechl si, složil plánek a schoval ho do kapsy hábitu, uložil se ke spánku, důvěřujíc ochranným kouzlům na ošetřovně, která by neměla vpustit nikoho se špatnými úmysly. Zoufale toužící po odpočinku si energicky vyčistil mysl a pak už spal.

 *****

„Bello, pst!“ zašeptal krutý hlas.

Bellatrix Lestrangeová se posadila na tvrdém kamenném lůžku s tenkou matrací a zadívala se do tmy. Dlouho váhala, než přistoupila ke dveřím cely. Pohybovala se nezvykle tiše. Světlou aureolu vlasů za dveřmi si nemohla s ničím splést. „Luciusi?“ vydechla zmateně a podezíravě. „Jak ses dostal z cely?“

Malfoy se rozhlédl po chodbě a zašeptal: „Potřebuji tvou pomoc. Nedokážu se dostat přes stráže bez pomoci.“ Pozvedl jiskřivý, do stříbra zasazený drahokam, který měl pověšený na krku. „Někteří zradili, ale jiní jsou ještě loajální. Takhle to poznám,“ šeptal jakoby sám k sobě. Taky to mohl být příslib pomsty.

Zalapala po dechu a chytila se mříží. „To je Ampliment?“

„Ano,“ odpověděl Malfoy. Schoval drahokam pod šaty. „Předpokládám, že bys tohle místo chtěla také opustit, ne?“ zeptal se arogantně.

Tiše se zasmála. „Ty vždycky musíš mít poslední slovo.“

 *****

Harry spal, jeho vyčerpání a bolestí naplněný sen se změnil na příjemný pocit. Vydechl a vdechl cizí teplý dech. To ho vytrhlo ze sna, právě když se cizí měkké rty přitiskly na ty jeho.

Ginny,“ napomenul ji Harry zděšeně.

Postava nad ním se narovnala a odstoupila. Harry se rychle, s bolestným zasténáním posadil a rozsvítil lampičku na nočním stolku, právě když zavrzaly vstupní dveře. Vše, co spatřil, byla postava s velmi dlouhými vlasy osvětlená světlem z chodby.

„Peny,“ vydechl Harry šokovaně. „Ugh,“ zasténal. Nasadil si brýle a sáhl po berlích, opřených o postel.

Spěchal, i když byl ještě obluzený spánkem, neohrabaně se belhal přes místnost. Dopajdal ke dveřím a zastavil se, ruce na berlích se mu třásly vyčerpáním. Chodba už byla dávno prázdná a síly ho opouštěly. Kymácel se na vysokých berlích a snažil se přijít na to, co dál. Bolest v nohou byla obrovská, na nic jiného nedokázal myslet.

Další postava se objevila na konci chodby, její vlající hábit ještě zvýrazňovaly blikající svícny na stěnách. „Harry?“ zazněl Snapeův hlas.

„Viděl jsi někoho?“ zeptal se Harry.

Snape se polekaně rozhlédl. „Ne. Od té doby, co jsme důkladně prohledali hrad, určitě ne.“

Harry si pro sebe zamumlal: „Možná se mi to jenom zdálo.“

„Pane Pottere,“ řekla Pomfreyová a vyšla ze své kanceláře. „Co to děláte?“

Nohy Harrymu pulzovaly tak příšernou bolestí, že téměř nedokázal odpovědět. „Nevím.“ Musel být blázen, když se postavil na sotva dorostlé kosti. Jen Cruciatus bylo bolestivější, než tohle.

Snape k němu přistoupil, vzal mu jednu berli a podepřel ho. „Vezmi si to, Poppy,“ řekl a berli jí podal. Pomfreyová přidržela i druhou berli a Snape zdvihl Harryho do náruče. „Musel jsi vyrůst,“ postěžoval si Snape udýchaně a nesl ho zpátky do postele.

Harry, ohromený úlevou, že už nemusí stát, neodpověděl. Očekával, že dopadne na postel stejně tvrdě, jako když ho tam hodil Wereporridge. Místo toho byl ale na matraci opatrně položen.

„Co tě vlastně přimělo vstát?“ zeptal se Snape přísně a opatrně vysunul z pod Harryho ruku.

Harry zavřel oči. „Nechceš to vědět.“ Úleva zmizela, nohy a kotníky mu teď sálaly bolestivým žárem. Ruce madam Pomfreyová mu trochu pomohly, když opatrně prohmatala jednu nohu pro druhé a rovnala mu je. Když skončila, přikryla ho a odešla.

Snape mu pokrývku ještě urovnal a zeptal se: „Máš potíže se spaním?“

„Je divné spát tady,“ řekl Harry a myslel na noční návštěvnici. „V ložnici se mi spí lépe. Necítím se tu dobře.“ Promnul si oči a zamyslel se. „Když jsem ve věži, tak to vypadá, jako by byly stíny nějak zablokovány.“

„Možná,“ řekl Snape zaujatě. „Na nebelvírskou věž bylo přidáno několik nočních uklidňujících kouzel, aby se ti lépe spalo.“

Harry si sundal brýle a odložil je. Položil hlavu na polštář a unaveně zavřel oči. „Můžeš použít nějaké z těch kouzel i na ošetřovnu,“ zamumlal.

„Hrad byl pečlivě prohledán,“ řekl Snape a pevně dodal: „Nech vstávání až na ráno, Harry.“

„Jo, jo,“ zamumlal napůl spící Harry. Jeho znepokojení z nočních můr mu nezabránilo usnout.

Stál sám za soumraku v Zapovězeném lese. Světlé zelené světlo problikávalo mezi stromy, jak větřík pohyboval listy nad ním. Za ním se objevil stín. Vystrašil ho, ale nezdálo se, že by si ho všiml. Další stíny se objevily za stromy, skrývaly se a prohlížely si ho.

Harry se v panice rozhlížel kolem sebe, hledal nějaký úkryt, ale široké kmeny stromů pokaždé uskočily, sotva se k nim přiblížil. Nemohl se schovat a dokonce ani neměl hůlku, protože byl stále v pyžamu. Obtočil kolem sebe paže, když ho zamrazila rosa.

Ztuhl na místě, když se dva stíny přesunuly do otevřeného prostoru a srazily se. Podivný jekot stoupal vzhůru a stromy zmizely, objevil se temně zelený svět. Mnoho tmavých postav se setkalo a rozestoupilo se. Do Harryho hlavy se zařízla ostrá bolest a způsobila, že klesl na kolena. Zoufale natáhl ruku k váhajícímu stínu uprostřed skupiny, ten se kroutil a scvrkával a vybuchl v závanu větru, když mizel do nicoty.

Harry se s povzdechem vzbudil. Ošetřovna mu připadala zvláštně pokojná. V posledních záblescích snu viděl další třepotavý stín, plný zlosti. Zajímalo ho, co se stane dál, ale nedokázal se přinutit zavřít oči. Tvář měl mokrou; utřel si ji do rukávu a natáhl se pro brýle. Teprve teď ho zaplavila panika z toho snu, shodil nohy z postele a sáhl po berlích. Vzpomínka na předchozí bolest bojovala s extrémní potřebou vidět Snapea.

„Pane Pottere!“ vykřikla Pomfreyová a vyšla ze dveří své kanceláře.

„Já musím…,“ pokoušel se Harry vysvětlit.

„Není nic, co musíte udělat právě teď, pane Pottere,“ řekla přísně s rukama v bok. Přísnost jejího hlasu byla zmírněna výrazem její tváře.

„Musím vidět Severuse,“ vysvětloval Harry a srdce se mu skoro zastavilo, jak ho znovu přepadla panika.

„Jdu ho sehnat, vy zůstaňte tady,“ řekla důrazně a odešla.

Harry seděl na posteli, držel v rukách berle a pokoušel se uklidnit. Ale příliš se mu to nedařilo. Zvláštní bolest z toho snu ho znervózňovala a stále dokola si ho přemílal v hlavě.

Na chodbě se ozvaly hlasy. „Je mi líto, Severusi, že jsem tě znepokojila,“ říkala Pomfreyová.

Dveře se otevřely a Snape řekl: „To nevadí.“ Berle vyklouzly Harrymu z rukou a udeřily o podlahu, když Snape vstoupil do matného světla ošetřovny. Zeslábl úlevou a nedokázal je udržet. Snape k němu rychle došel, sebral berle z podlahy a opřel je o noční stolek.

Pomfreyová je popadla a odnesla je o kus dál. „Pouze v případě, kdyby na ošetřovně hořelo, pane Pottere,“ pokárala ho.

„Harry, co je špatně?“ zeptal se Snape se zájmem.

Harry si k sobě pevně tiskl ruce a snažil se, aby se netřásly. Snape si toho všiml, uchopil jeho dlaně do svých a sedl si vedle něj na postel. „Harry?“ řekl důrazněji.

„Myslel jsem, že…,“ začal, ale slova se mu vytratila. Nedokázal na to ani pomyslet. Věděl, že to musí nějak vysvětlit, a tak řekl: „Stíny se zabíjejí navzájem.“ Snape se narovnal a pevně stiskl Harrymu ruce.

„Jsou blízko?“ zeptal se.

„Nevím,“ odpověděl Harry. „Nevidím to, jen to cítím.“ Frustrovaně se odmlčel, opravdu chtěl, aby mu Snape porozuměl. Svírání a bodání v jeho hrudi bylo stejné, jako v tom snu.

„Co to říká?“ zeptala se Pomfreyová. Stála mezi lůžky a rukama šmátrala kolem sebe, jako by se potřebovala něčeho chytit.

Snape objal Harryho kolem ramen a přitáhl ho k sobě. „Myslím, že říká, že Voldemortovi bývalí stoupenci se navzájem zabíjejí a že cítí, jak umírají.“ Pomfreyová o krok ustoupila. Harry sklopil oči a tak neviděl Snapeův nespokojený výraz, kterým se na ošetřovatelku podíval. Snape si povzdech, a řekl: „Jsi v bezpečí, Harry.“

„Chtěl bych vědět, co se děje,“ zamumlal Harry. Síla se mu trochu vrátila a tak se ve Snapeově sevření maličko narovnal.

„Měli bychom informovat Minervu. Zavolám ji,“ řekl Snape a sáhl do hábitu pro svou hůlku.

„Přivedu ji,“ nabídla se Pomfreyová. „Nelekne se tolik, když jí vzbudím osobně,“ tvrdila. Otočila se na patě a odešla.

Harry si položil hlavu na Snapeovo rameno. Jeho teplo a síla zaplašily poslední zbytky Harryho paniky.

Dveře se znovu otevřely. McGonagallová okamžik zaváhal, když je viděla. Přiblížila se a zvedla ruku, aby zarazila Snapea, který jí to chtěl vysvětlovat. „Těsně před tím, než přišla madam Pomfreyová, mě kontaktovali z ministerstva. Vypadá to, že večer došlo v Azkabanu k pokusu o útěk. Proběhl malý souboj a dva bývalí smrtijedi byli zabiti.“

„Kdo?“ zeptal se Snape.

„Lestrangeovi bratři,“ odpověděla. „Byla to pravděpodobně Bellatrix Lestrangeová a Lucius Malfoy, kdo zahájili útěk. Z ministerstva mě ujistili, že všichni už jsou zpátky ve vazbě.“

Harryho to rozrušilo a pocítil bolestivou lítost nad smrtí jednoho z mučitelů Nevillových rodičů. Ve snu to vypadalo, že ho dokázal zachránit, tohle ho znepokojilo. Zpátky do přítomnosti ho vtáhla Snapeova ruka, která ho pohladila po zádech.

„Viděl to ve své mysli,“ vysvětlil Snape McGonagallové.

Harry uhnul pohledem, nechtěl nikoho vidět. McGonagallová přistoupila ještě blíž a řekla: „Je mi líto, Harry. Přála bych si znát kouzlo, které by vás toho zbavilo.“ Chvíli se zdálo, že řekne ještě něco, ale pak ho jen poklepala po rameni. „Potřebujete něco?“

Harry zavrtěl hlavou dřív, než na ni pohlédl.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Snape. „Nechceš, abych tu zůstal?“

Harry v rozpacích zavrtěl hlavou. Snape vstal, ale zůstal stát vedle postele. Harry znova odložil brýle a lehl si. Navzdory bolavým kostem na něj dolehla únava. Oči se mu samovolně zavřely. Slyšel jen kroky mířící pryč klapat na kamenné podlaze. Dveře se otevřely a ještě zaslechl, jak McGonagallová řekla: „Omlouvám se, Severusi.“

V šeru chodby, vedoucí ke schodišti se Snape zeptal: „Za co? Myslím, že ani Albus by ho neuchránil od těchto zbytků Voldemortovy mysli. Je to jeho součástí, pravděpodobně od toho dne, kdy získal jizvu.“

McGonagallová spojila ruce před sebou a zastavila se pod schody. „To není to, na co jsem myslela.“ Usmála se na něj. „Omlouvám se za to, že jsem pochybovala, že by ses o něj mohl starat.“

Snape položil ruku na zábradlí. „Hm,“ zabručel a střelil po ní temným pohledem, ale nebylo to moc přesvědčivé. Otočil se a začal stoupat po schodech.

Ušklíbla se a zavrtěla hlavou. „Merline, je hrozné přiznat, že měl Albus pravdu,“ řekla k jeho zádům.

Zastavil se uprostřed schodů a obrátil se k ní. „Mohu se zeptat v čem?“ zeptal se sarkasticky.

McGonagallová se zasmála. „Můžeš hádat. Nedokážeš si ani představit, jak moc ses změnil,“ řekla vesele.

Prudce se otočil, vyběhl schody a prošel dveřmi do dalšího křídla.

 

Poslední komentáře
19.11.2009 11:14:40: Super kapitoly. Jsem zvědavá na pokračování.
13.11.2009 17:02:46: veľmi pekná kapitola. Konečne prišlo niečo záživného s akciou, aj keď žiaľ harry opäť dostal na frak...
13.11.2009 11:23:02: Keď som videla napísané "bota je snad k něčemu dovede", okamžite som si predstavila, ako Harry chodí...
13.11.2009 04:26:25: moc dekuji za kapitolku