Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

4. kapitola

Neklidný a bezesný

 

Po zbytek prázdnin byl klid. Harry si dopředu pročítal učebnice, a dokonce, tak jako Hermiona, si dělal výpisky. Dvakrát napsal Ronovi. Ron si myslel že, protože Crabbe a Goyle jsou mrtví, je všechno v pořádku. Harry mu to nedokázal vysvětlit, ale Ronovo přání chápal.

Harry se obával první hodiny lektvarů po prázdninách. Zvážil, jak je na první hodinu připravený a večer se ještě jednou začetl do učebnice, přesto se cítil podivně.

Když Snape vešel do třídy, Harry na něj nepohlédl. Téměř celou hodinu měl pohled zabořený do lavice. Pak ho Snape vyvolal, aby odpověděl na otázku, kterou Dean nedokázal zodpovědět. Naštěstí se jednalo o téma, ze kterého si večer udělal poznámky a tak znal odpověď.

„Dobře, pane Pottere,“ řekl Snape pomalu s nádechem překvapení v hlase.

Malfoy se na Harryho zadíval. Jeho pohled byl temnější než obvykle a dost nenávistný. Harry vydržel jeho zlostný pohled docela dlouhou dobu. Snape se nečekaně zastavil uprostřed uličky a zablokoval tak Harrymu pohled na Zmijozelův stůl. Harry se na profesora podíval a ten mu věnoval varovný pohled, než se vrátil ke katedře. Harrymu se pod tím pohledem zachvěl žaludek a raději se zadíval na své poznámky.

 

*****

Brumbálova armáda se sešla v Komnatě nejvyšší potřeby a vyměňovali si drby o Tom-kdo-nesmí-být-jmenován. Susan Bonesová s Cho byly obklopeny několika páťáky. Harry přecházel po místnosti a čekal na Hermionu a Nevilla, aby mohli začít trénovat nová kouzla. Susan tajemným hlasem prohlásila: „Podle mé tety dali teď smrtijedi pokoj. Ministerstvo ujišťuje, že není třeba mít strach.“ Všimla si, že Harry stojí blízko nich. „Co si o tom myslíš?“ zeptala se ho.

„Myslím, že ministerstvo dělá chybu, když je nebere vážně,“ odpověděl Harry.

Studenti znervózněli. Susanina zpráva byla první dobrou zprávou po dlouhé době.

Cho si odkašlala. „Říká se, že se tady o prázdninách něco stalo.“

Ron s Deanem vstoupili do místnosti a ušetřili tak Harryho odpovědi. Otočil se k nim, aby je pozdravil.

„Co se stalo?“ zeptala se Susan Cho. „Vím, že se o prázdninách dělala nějaká bezpečnostní opatření.“

Ron a Dean přešli k jiné skupině a donutili Harryho, aby šel s nimi. „Slyšela jsem, že se něco pokazilo,“ pokračovala Cho. „Neřekneš nám, co se stalo, Harry? O prázdninách jsi tu byl.“ Když Harry zavrtěl hlavou, dodala: „Jsi stejně hrozný jako učitelé, necháváš si všechno pro sebe.“

„Nech ho být,“ řekl Ron zamračeně.

„Dělala jsem si legraci,“ bránila se Cho.

„Nebylo to legační,“ řekl Ron tvrdě.

„To je v pořádku, Rone,“ dotkl se Harry kamarádovy ruky, aby ho uklidnil.

„Co budeme dneska dělat?“ zeptala se Susan, aby změnila téma.

„Obranné přeměny,“ řekl Harry. „Je to těžké a pravděpodobně nám to zabere dlouhou dobu, jestli teda chcete.“

„Jaké přeměny?“ zeptal se Dean.

„Třeba změnu kamene na led,“ studenti začali přikyvovat. Harry tedy pokračoval: „Přeměna židlí na útočné psy, mravenců na tarantule.“

„Ugh, proč zrovna tohle?“ vykřikl Ron, šklebil se.

„Představ si, Rone,“ řekl Harry, „že by měl smrtijed stejnou fobii, jako ty. Mravenčí hnízda jsou všude. Můžeš poslat tisíce tarantulí a zpomalit tak pronásledovatele.“ Ron se při Harryho proslovu otřásl. „Připouštím, že je to trochu přehnané. Musíme najít a naučit se něco přijatelnějšího.“

„Mohli bychom se taky naučit kouzlo, aby nám neklouzaly boty? To by bylo na ledu užitečné,“ navrhl Ron.

„Můžeme na tom pracovat,“ řekl Harry.

Neville a Hermiona přivedli velkou skupinu studentů. Harry se k nim vydal, vděčný, že konečně bude dělat něco užitečnějšího.

 

*****

Malfoy kráčel chodbou doprovázený Nottem a Parkinsonovou, kteří mu dělali čestnou stráž. Na schodišti se zadíval na Harryho a jeho přátele, čelisti měl zuřivě zaťaté.

„Jestli máš co říct, Malfoyi, řekni to,“ vyzval ho Harry.

Než stačil Malfoy zareagovat, někdo chytil Harryho zezadu za hábit. „Jestli jdete na oběd, Pottere, pokračujte,“ nařídil Snape drsně a odstrčil ho od Malfoye.

Harry nedokázal skrýt bolest ve svých očích, když se podíval na svého profesora. Snape zdvihl bradu a zadíval se na Zmijozela.

„Co jsem vám říkal, pane Malfoyi?“

Malfoy odsekl. „Nic jsem mu neřekl.“

„Žádné výzvy k souboji,“ řekl Snape, jako by mu to opakoval.

„Cože?“ zeptal se Malfoy sarkasticky. „Nechat ho zabíjet jiné?“

Všichni studenti v přeplněné chodbě se zastavili. Ron s Hermionou se postavili před Harryho. Dean, Ginny a Cho se vrátili z druhého konce chodby. Harry ustoupil od Hermiony, aby viděl. Podle Snapeova výrazu to vypadalo, že Malfoyovi zkřížil plány.

„Dostali, co si zasloužili,“ zamumlal Ron tiše. Harry ho šťouchl do žeber, aby byl zticha. Ale zdálo se, že ho slyšela jen Hermiona a Harry.

„Do mého kabinetu, pane Malfoyi,“ řekl Snape vyrovnaným hlasem. Harry ještě neslyšel, aby takhle klidný hlas zněl tak hrozivě. Snape pohlédl na studenta zúženýma očima, otočil se na patě a odcházel, cestou se zběžně podíval na Harryho. Harrymu se rozbušilo srdce, přemýšlel, jestli bude mít také problémy. Když Zmijozelové odešli, Harry se pokáral za své znepokojení – neměly by ho trápit problémy s hlavou Zmijozelské koleje.

Studenti v chodbě mlčeli, Ginny a Dean něco zamumlali.

„Kdo byl zabit?“ zeptal se náhle Justin Finch-Fletchley, tak nahlas, že to všichni slyšeli. Chodbou to zašumělo.

Ron si před chlapce stoupl, vytáhl se v celé své výšce. „Dva smrtijedi, kteří ho o prázdninách unesli.“

„Jaký je v tom problém?“ zeptal se Justin.

„Byli to otcové Crabba a Goyla,“ vysvětlila Hermiona jemně.

„To je důvod, proč tu nejsou, předpokládám,“ řekl Justin. „Dobře, že jsou pryč.“ Podíval se na Harryho, který si přál, aby se cítil jistější – cítil se jen nejistý a zraněný. „Buď opatrný, Harry,“ řekl Justin ponuře a odešel. Ostatní studenti to vzali jako narážku a šli také.

 

*****

Zkoušky se blížily. Harry se každou volnou chvíli učil. Famfrpál byl z bezpečnostních důvodů zrušený a tak nebylo co dělat. Ron ani Hermiona ho nerušili – prostě se k němu připojili, buď v knihovně, nebo ve společenské místnosti. Během následujícího měsíce Harry zjistil, že jsou lektvary zábavné. Pečlivěji se věnoval úkolům. Nesnesl pomyšlení, že by nebyl schopen odpovědět na otázku, kterou mohl dostat ve třídě.

„Můžeš mě vyzkoušet z lektvarů?“ požádal Harry Hermionu, když v neděli večer studoval ve společenské místnosti. Ron hrál s Deanem šachy a Hermiona seděla u krbu.

„Ano, Harry.“ Vzala si od něj poznámky a prolistovala je. Tiše se zeptala: „Harry, není ti něco?“

Harry si zkousl ret. „Nezdám se ti v pořádku?“ Pracoval opravdu tvrději, než obvykle.

Pokrčila rameny. „Jsi teď klidnější a chováš se jinak ke Snapeovi.“

Harry jim neřekl všechno, co se stalo, jen všeobecný přehled – ve skutečnosti neřekl skoro nic. „Jsem z něj nervózní.“

„To jsi byl vždycky. Poslední dobou ses k němu choval slušně. Je to divné.“ Teď, když tohle téma nakousli, chtěla Hermiona zjistit pravdu.

Harry přerovnal učebnice. „Nechci o tom mluvit,“ řekl klidně. Nechtěl přemýšlet o tom, jak zničený byl. Jak zranitelný. Kdyby ho chtěl Snape ponižovat tak, jak to dělal dřív, jak snadné by to teď pro něj bylo.

Hermiona ho sledovala, když se odmlčel. Velmi tiše se zeptala: „Ublížil ti, Harry?“

„Kdo?“ Když se na něj rozezleně zadívala, dodal: „Ne.“ Cítil, jak mu rudnou tváře a bylo mu to nepříjemné.

„Vypadá to, že se ho bojíš. Že máš strach,“ dodala a vrátila mu poznámky. „Opravdu jsi tvrdě pracoval,“ dodala, jakoby to bylo něco podivného.

Harry zpanikařil a rychle popadl brk, aby se uklidnil. Neodpověděl. Čekala dlouho, jako by mu chtěla dát šanci, aby se jí svěřil, než mu začala pokládat otázky týkající se toho, co se naučil o lektvarech.

 

*****

Spánek se Harrymu čím dál víc vyhýbal. Pronásledovaly ho temné sny, ve kterých byl pronásledován, a to ho budilo. Někdy ho zase volali jeho rodiče a on je hledal v Zapovězeném lese. Někdy si vůbec nepamatoval, co se mu zdálo, přesto se probudil, čilý a napružený, přestože byl vyčerpaný. Nakonec Harry prostě vstal, popadl nějaké knihy a sešel do společenské místnosti.

Jednou pozdě večer zapálil světla, usadil se do křesla v rohu místnosti a vytáhl esej z přeměňování, který měl odevzdat příštího dne. Pročetl si své poznámky a příslušnou kapitolu v učebnici. Pak doplnil esej o několik nových poznámek. Nakonec celý esej přepsal, jen proto, aby měl co dělat, přestože tam neměl moc škrtanců.

„Ještě na něčem pracuješ,“ zeptal se Ron ze schodů vedoucích k ložnicím.

„Ani ne,“ řekl Harry. „Nemůžu spát.“

Ron si přitáhl župan k tělu, uvázal ho páskem a sešel dolů. „Máš noční můry?“

Harry odložil knihy a esej na stůl a posadil se zpět do křesla. „Občas. Někdy se prostě jen probudím a už nemůžu usnout.“

Ron si sedl do křesla vedle Harryho. „Nikdy jsi mi neřekl, co se opravdu stalo o prázdninách,“ řekl Ron. „Má to s tím něco společného?“

„To si nemyslím.“

„Vypadal jsi hrozně, když jsem tě viděl. Nemohl jsem uvěřit, že jsi byl zase u Svatého Munga.“

„Mučili mě několik hodin,“ řekl Harry.

„Chtěl jsem tu zůstat,“ řekl Ron nešťastným hlasem. „Nemluvil jsem s taťkou, protože mě donutil jít domů.“ Ron si neklidně hrál s prsty. „Je to důvod, proč jsi teď tak vylekaný?“

„Taky si to myslíš? I Hermiona to říkala.“

„Nakonec jsi je zabil, nezvládáš to dobře, že?“

„Ne.“

Ron se zaklonil a zíral na strop. „Tak nic.“ Harry se zamračil a vzal do ruky učebnici bylinkářství. „Jsi teď jako Hermiona, víš,“ poznamenal Ron.

Harry se tomu zasmál.

„Ne, je to pravda. Včera říkala, že už jsi skoro tak dobrý, jako ona. Dokonce jsi ani neporušil pravidla. Ani jednou. Není s tebou žádná legrace, víš,“ dodal Ron škádlivě.

Harry se zamračil. „Nejsem tu pro legraci. Jsem tu, abych přežil.“

„Merline, Harry,“ vydechl Ron a předklonil se. „Pojď, projdeme se po hradu, uvidíme, co se bude dít,“ po Harryho pochybovačném pohledu dodal, „zajdeme třeba taky do knihovny. Cokoliv, Harry. Stejně nebudeš spát.“

„Ty nepotřebuješ spát?“ zeptal se Harry.

„Spím každou noc. Doženu to zítra.“

„Závidím ti, Rone. Opravdu,“ mumlal Harry.

„Proto jsem to neříkal,“ řekl Ron rychle. Vstal, vzal Harrymu knihu a strčil mu jí do brašny. „Pojď.“ Zatahal Harryho za ruku. „Projdeme se po čtvrtém patře. Jsem prefekt. Když tak řekneme, že jsem se šel porozhlédnout a vzal jsem tě s sebou.“

 „Takže neporušíme žádná pravidla,“ upozornil ho Harry.

Ron si povzdechl. „Znepokojuješ mě, Harry. Co takhle malou svačinku. Dobby bude rád, až tě uvidí.“

Harry tedy šel. V pyžamu a županu prolezl otvorem, který hlídal obraz Buclaté dámy, do tiché chodby. „Líbí se mi, když je tu ticho jako teď,“ řekl Ron. „Jako by to celé bylo jen naše.“

Cestou do kuchyně nikoho nepotkali. Jen několik portrétů jim věnovalo pozornost, ale žádný se s nimi nepokusil promluvit. V kuchyni u krbu seděl domácí skřítek, ale hned jim šel sehnat Dobbyho.

„Harry Potter přišel navštívit Dobbyho!“ vítal je za chvíli domácí skřítek.

„Jak se máš Dobby?“ zeptal se Harry.

„Dobby se má dobře, pane Harry. Posadíte se?“ zeptal se a ukazoval na nízkou lavici u stolu. Jídlo se před nimi objevilo sotva si sedli. Ron vrhl na Harryho vítězoslavný pohled, když se před nimi objevil talíř s pečenými kuřecími křidélky.

„Dej si taky bramborovou kaši,“ řekl Ron a nandal Harrymu pořádnou porci. „Mamka říká, že po jídle se lépe spí.“

Harry sledoval Rona, jak jí a snažil se potlačit svou ošklivou žárlivost na to, že má starostlivou matku a otce, kterého mohl celý týden ignorovat. Dobby vklouzl na lavici vedle Harryho. Spiklenecky řekl: „Dějí se špatné věci, pane Harry.“

„Já vím, Dobby,“ řekl Harry a rýpal se vidličkou v bramborové kaši.

„Ještě horší věci,“ trval na svém Dobby šeptem. „Říká se, že Ten-koho-nesmíme-jmenovat zabije pana Harryho. Brzy.“

Harry se zamračil. Ron si hlasitě povzdechl. „Asi to ode mě nebyl nejlepší nápad,“ řekl temně a vyčítavě se podíval na Dobbyho.

Dobby zatahal Harryho za rukáv. „Říká se, že Ten-koho-nesmíme-jmenovat, zjistil tajemství.“

Harryho zamrazilo. „Jak?“ zeptal se ostře. Otočil se k domácímu skřítkovi a popadl ho za čajový ubrousek se znakem Bradavic, který měl na sobě. „Jak to zjistil?“

„Zajal kouzelníka, který to věděl.“

„Ví to Brumbál?“ zeptal se Harry.

„Ano, pane.“

Harry odhodil vidličku, až zazvonila o stůl. Ostatní skřítci, kteří postávali poblíž, kdyby bylo něco třeba, o pár kroků ustoupili.

„Neobtěžoval se mi to říct,“ vyprskl Harry hořce.

„O čem?“ zeptal se Ron a ostražitě se na něj podíval.

Harry dlouho zíral do ohně. Znovu se cítil zrazený. Lavice zaskřípala, Harry vstal. „Jdeme.“

„Mají tajemství stejně jako ty,“ upozornil Ron. „Nikomu jsi neřekl, že jsi slyšel baziliška. Nikdy jim neříkáš, když máš vize a sny. Neřekl jsi mi, co se stalo o prázdninách, ani o té věci, o které mluví Dobby.“

„Chceš všechno vědět?“ vykřikl Harry. „Chceš mít taky noční můry, jako já?“

Ron smutně svěsil ramena, odstrčil talíř a vstal. „Chci pomoct,“ řekl pevně. „Tak jako Hermiona, ale ani jeden z nás nemá představu jak.“

Po dlouhé chvíli se Harry podíval na domácího skřítka. „Můžeš nás tu nechat, Dobby? I ostatní?“

„Ano, pane. Dobbymu je to líto, pane.“

„Neomlouvej se, Dobby. Potřeboval jsem vědět to, co jsi řekl, i když si to nikdo jiný nemyslí.“

Když zůstali sami, Harry si opět sedl a napil se dýňové šťávy. Cítil, že má žaludek jako na vodě a šťáva trochu pomohla. „Proroctví, to je to tajemství, o kterém Dobby mluvil,“ řekl Harry.

„Je ztracené. Neville ho rozbil,“ namítl Ron.

„Ne pro toho, kdo ho slyšel. A to byl Brumbál. Byli tam i jiní kouzelníci, když bylo vysloveno, ale Brumbál mi nikdy neřekl, kdo.“

Harry si dával věci do souvislostí.

„Páni! Temný pán…“

„Mluvíš jako Snape, když mu tak říkáš.“

„Zní to lépe než…“

„Jmenuje se Voldemort,“ řekl Harry tvrdě.

Ron se několikrát zhluboka nadechl. „Voldemort,“ zašeptal a otřásl se, „…se tě chystá zabít, jakmile dostane první šanci.“

„Už se o to několikrát pokusil,“ upozornil ho Harry unaveně.

„Teď už je rozhodnutý,“ řekl Ron pomalu. „Nejdůležitější věc, kterou musí udělat.“

„Díky, Rone,“ odsekl Harry sarkasticky.

„Promiň,“ řekl Ron. „Pojďme odsud. Mám dost.“

Harry, který opravdu nedokázal nic sníst, ochotně vstal. Vyšli z kuchyně, šli chodbou a po schodech do vstupní haly. Mlčky stoupali do sedmého patra. Schodiště se začala přesouvat, donutila je jít chodbou ve čtvrtém patře a po dalším schodišti vzhůru. Byli zabraní do svých myšlenek, takže když si za nimi někdo odkašlal, oba nadskočili.

Rázné kroky a vlající plášť je zmrazili na místě. Snape, ruce překřížené na prsou, řekl: „Má cenu se ptát, proč v tuto noční hodinu nejste ve své ložnici?“

„Byli jsme se projít,“ odpověděl Ron mrzutě. „Jsem prefekt; mohu se jít porozhlédnout, kdy chci,“ dodal. Řekl to ale méně jistě, než když to říkal Harrymu.

„Pottere, běžte do věže. Na slovíčko, pane Weasley,“ řekl Snape pomalu, takže Harry zaváhal. „Pottere,“ vyštěkl Snape. Harry se zamračil a odcházel. Otočil se a spatřil Rona a profesora, jak se za ním dívají.

Když Harry odešel, Snape se na Rona zadíval rozzuřeně. „Pane Weasley, prefektům byly vydány specifické pokyny týkající se pana Pottera.“

„Neopustili jsme hrad,“ vymlouval se Ron. „Šli jsme se najíst.“

„Nesmí opustit věž po desáté večer. Řekli jsme to snad jasně,“ nadhodil Snape zlostně.

Ron si povzdechl. „Myslel jsem, že když se projde a nají, pomůže mu to usnout,“ zavrčel. „Nevyspal se pořádně už celý týden,“ dodal spíš pro sebe. Ron čekal, že dostane hodně vyhubováno, ale nakonec zdvihl oči. Snapeův výraz ho překvapil – díval se skoro… zaujatě. Zmizelo to, když Snape zúžil oči a zavrčel.

„Weasley, jestli porušíte nějaké nařízení týkající se Pottera, budete toho litovat.“

„To neudělám, pane,“ řekl Ron upřímně. „Omlouvám se, pane,“ dodal mrzutě. Už to, že mu Harry řekl o proroctví, způsobilo, že litoval svého návrhu na tento výlet.

„Jděte,“ vyzval ho Snape.

Ron se rozeběhl, aby dohonil svého kamaráda.

 

*****

Harry sledoval bylinkářství z velmi podivného důvodu – nebyly tam žádné židle, na kterých by mohl usnout. Na druhou stranu si rukavicemi mohl těžko protírat bolavé oči.

Musel se soustředit na přesazování mladé ječící mandragory. Vypadala dobře ve svém novém květináči, skoro tak dobře, jako ta Nevillova. Ta Hermionina vypadala pocuchaně a Ronova byla polomrtvá.

„Dobrá práce, Harry,“ řekl Neville.

„Ano, pane Pottere,“ potvrdila madam Prýtová, když procházela kolem jejich stolu. „Pět bodů do Nebelvíru pro vás a panu Longbottomovi za dvě nejlépe přesazené mandragory.“

Neville vypadal šťastně. Zřídkakdy přinesl body své koleji. Malfoy na ně přes stůl rozzlobeně zíral a plivl na svou sazenici, která teď vypadala sklesle.

 

*****

Harry měl sen. Šel močálem, přeskakoval z jednoho trsu rákosí na druhý. Pak cesta skončila, další ostrůvek rákosí byl příliš daleko.  Byl unavený z marného hledání cesty přes černou, olejnatou vodu. Ale stále si opakoval, že nesmí vstoupit do vody, protože bahno by ho vtáhlo do temných hlubin. Odhadoval vzdálenost, kterou musí překonat k dalšímu ostrůvku rákosí se starým uschlým stromem uprostřed. Jaká hloubka by tady mohla být?

„Pane Pottere!“

Harry vyskočil. Snape na něj zíral přes kotlík. „Jestliže nedokážete zůstat vzhůru, měl byste opustit třídu,“ navrhl mu s úšklebkem.

Před týdnem by se Harry naštval, teď mu to připadalo rozumné. Horko těžko se donutil sehnout pro svou brašnu a uložil do ní své věci.

„Harry?“ zeptala se Hermiona překvapeně.

Se zavláním pláště se Snape otočil a odcházel.

Z hluboké mlhy vyčerpání Harry zašeptal: „Musím se vyspat.“

„Mám tě doprovodit,“ zeptala se znepokojeně.

Snape se vrátil a postavil na stůl zazátkovanou lahvičku. „Jeden doušek před spaním, pane Pottere.“

Harry lahvičku uchopil, prohlédl si její temně rudý obsah a schoval ji do brašny ke knihám.

„Řekneš mi, co budeme mít za úkol?“ požádal Harry Hermionu, když se Snape vracel ke katedře.

„Samozřejmě.“

Po použití lektvaru spal Harry nerušeně až do večeře. Do doby, než ho Ron, celý ustaraný, probudil.

„Pomfreyová se sem chystá přijít a zkontrolovat tě,“ vysvětlil svému kamarádovi. „Myslel jsem, že bys byl raději vzhůru.“

„Díky,“ řekl Harry. Sedl si, shodil nohy z postele a prohrábl si vlasy.

„Hermiona říkala, že ti dal Snape lektvar.“

Harry ukázal na lahvičku na svém nočním stolku. „Funguje to, opravdu. Zřejmě bych si to měl vzít i na noc.“

Trvalo až do tří hodin do rána, než si Harry přepsal Hermioniny poznámky a vypracoval si úkoly. Nevěděl, jestli si může vzít lektvar dvakrát během dne, tak si ho nevzal. Spal špatně a sen o močálu ho pronásledoval až do rána.

 

*****

Byla sobota, Harryho uklidnilo, že se nemusí trápit při vyučování, v noci spal jen málo. Teď se ploužil za svými přáteli na snídani do Velké síně. Večer si vzal jen malý doušek lektvaru, vyděšen tím, kolik ho za poslední týden vypil. Malý doušek mu zajistil jen pár hodin klidného spánku – neodvážil by se prosit Snapea o další.

Většina učitelů na snídani chyběla, což se poslední dobou stávalo často, zvláště o víkendu. Snape, Prýtová, Hagrid a Trelawneyová seděli společně u hlavního stolu. Harry se pokoušel zjistit co se děje z jejich gestikulace. Když na ně zíral delší dobu, dostalo se mu velmi významného pohledu od Snapea, a tak se Harry rychle vrátil ke své snídani.

 

*****

Na školní pozemky, natož do Prasinek, studenti nesměli a tak se v teplém jarním počasí procházeli po nádvoří. Sluneční paprsky Harryho příjemně hřály, když seděl s kamarády u kašny, ale teplo ho uspávalo. Promnul si obličej, aby neusnul.

„Ty sis včera večer nevzal lektvar?“ zeptala se Hermiona.

„Jen trochu. Už ho mám málo,“ přiznal Harry.

„Požádám o další, jestli se ti nechce,“ nabídla se.

Harry se zlobil sám na sebe. „Myslím, že bys měla. Měl bych ho mít.“ Zazíval a řekl: „Možná bych se měl jít vyspat, když dneska není vyučování.“ Vstal a Ron s Hermionou vyskočili také. Kdyby Harry neměl tak zamlžený mozek, všiml by si významného pohledu, který si jeho přátelé vyměnili, když odcházeli. Všiml by si i dalších studentů, členů Brumbálovy armády, kteří je následovali. Všiml by si, že i ti, kteří nebyli z Nebelvíru, trávili sobotu v nebelvírské společenské místnosti.

Harry, který nemyslel na nic jiného, než na svůj báječný polštář, se s kamarády rozloučil pod schody a zamířil do ložnice. Podíval se na zbytek lektvaru na nočním stolku, a rozhodl se, že je dostatečně unavený, aby spal i bez něj. Zul si jen boty a oblečený si lehl do postele. Za chvíli už spal.

O hodinu později se Harry vyděšeně posadil. Měl živý sen, Voldemort stál u jeho postele, trpělivě čekal, až se vzbudí. Zhluboka se nadechl, posadil se a vyndal hůlku ze šuplíku. Nenapadlo ho zatáhnout závěsy, sluneční paprsky teď zalévaly celou místnost i jeho postel. Oknem viděl, že kopce kolem školy se zelenají novými listy stromů. Promnul si jizvu, která ho brněla, vstal a došel k oknu. Venku nikdo nebyl, je vítr profukoval lesem a vytvářel tak zelené vlnobití.

Harry zhluboka dýchal, když brnění v jizvě přecházelo v pálení. Jeho unavený mozek byl polapený mezi tou krásou za oknem a bolestí v jizvě. Zavrávoral, couvl a dosedl na postel, dlaň pevně přitisknutou na čele. Pevně zavřel oči a snažil se uzavřít svou mysl v naději, že se tím bolest zmírní. Ale měl vizi, viděl, že Voldemort stojí ve vstupní hale a čeká na něj.

Poslední komentáře
05.04.2009 22:34:29: prosiii dalsííí
05.04.2009 16:19:59: wow! super povídečka!!!
04.04.2009 21:56:37: Super. Jsem moc zvědavá na pokračování.
04.04.2009 18:39:26: Skvělá povídka, vyvíjí se zajímavě a jsem děsně napnutá co bude dál. Vztah Snapea a Harryho začal ne...