Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

40. kapitola

Vař vše v kouzelném kotlíku

Byl hezký slunný den, den zápasu mezi Zmijozelem a Mrzimorem. Jaro rychle ustupovalo létu. Příroda hýřila množství zelených barev a všichni spěchali na tribuny. Vlajky na věžích vlály ve svěžím vánku a Harry s kamarády si našli prázdná místa ve druhé řadě. Celá tribuna byla zaplněna; očividně si všichni mysleli, že je to hezký den pro famfrpál.

Uprostřed hřiště ležel starý kožený kufr s míči. Madam Hoochová stále vedle něj a čekala. Ron se předklonil. „Zase budeš fandit Zmijozelu?“ zeptal se Harryho.

Harry se na něj letmo usmál a Ron zvedl oči k nebi. „Janet nemá šanci,“ poznamenal Harry tiše. Snad jen, kdyby jí pomohlo slunce, pomyslel si a přemýšlel, jestli si mrzimorská chytačka uvědomuje, jak citlivě Suza reaguje na ostré světlo.

Hráči vzlétli, plni energie a napětí. Seřadili se do formací, zatímco jim madam Hoochová dávala poslední varovné instrukce.

Pro Mrzimor to byla drsná hra a Suza chytila zlatonku o hodně dřív, než se čekalo. Harry ji sledoval, jak krouží vysoko nad hřištěm a rozhlíží se. Přesně jak si myslel, v ostrém světle rychle mrkala. Jestli se toho Janet pokusila využít, nepovedlo se jí to.

 Když opouštěli tribunu, Ron zamumlal: „Teď už vede Zmijozel o sto deset bodů… ani myslet se mi na to nechce.“

„Ještě přece můžeme vyhrát,“ upozornil ho Harry.

„Jestli chytíš zlatonku teprve až povedeme o dvě stě bodů, tak jo,“ řekl Ron sarkasticky.

Sešli na trávník a Harry se zeptal: „Opravdu to pro tebe tolik znamená? Ten pohár?“ Harry nechtěl, aby prohra pokazila zbytek jejich školních dní.

Ron se brouzdal vzrostlou trávou. „Bylo by hezké vyhrát,“ tvrdil nevrle.

                                                       *****

Harry vzhlédl od své knihy, když přes stůl přiletěl stříbrný ptáček. Frina s Penelopou také vzhlédly. Harry ptáčkovi vytrhl ze zobáčku stříbrný pergamen a podařilo se mu ho přečíst dřív, než zmizel.

„Přijdu pozdě,“ uvědomil si, když pohlédl na hodiny. Zpráva oznamovala, že začala pokročilá Brumbálova armáda.

Sesbíral své učebnice a Penelopa se zeptala: „Můžeme jít s tebou?“

Harry se na ní podíval a pak střelil pohledem po Darshe, která listovala učebnicí lektvarů. „Pokud nikdo nebude proti,“ řekl Harry s pocitem, že by byl rád, kdyby šly, zvláště Penelopa.

Frina s Penelopou zavrtěly hlavami a podívaly se na Darshu. „Ona už je zvěromág: je veverka,“ prozradila Frina. „V Indii se to učí už jako malé děti.“

Harry kývl. „Tak pojďte – nebudu si muset hledat doprovod.“ Ohlédl se na Darshu, která je ignorovala. Nezajímalo jí, co by mohl říct, vzhledem k tomu, že se nepřihlásila, když ředitelka svolávala zvěromágy. Na chodbě děvčatům řekl: „Vlastně je to pořád v rozporu s pravidly.“

„Tak proč na tom ještě pracujete?“ zeptala se Penelopa.

„Sinistrová nám má radit a musí být přítomna, když se někdo pokouší o přeměnu, takže ta pravidla zas tolik neporušujeme. McGonagallová jen chce, aby si zbytek školy myslel, že jsme byli potrestáni a přestali jsme s tím. Hlavně to děláme proto, že někteří z našich kamarádů to ještě nezvládli, třeba Seamus, Lenka a Justin.“

„A ty,“ upozornila ho Frina.

„Jo,“ zamumlal Harry. Všiml si, že Penelopa do své kamarádky strčila loktem. „To je v pořádku,“ ujistil ji. „Ředitelka mi s tím teď pomáhá,“ dodal.

„Nadržuje ti,“ řekla Frina.

Harry otevřel ústa, aby řekl: Ne pořád, ale Penelopa ho předběhla, když důrazně prohlásila: „Zaslouží si to.“

„Nemyslím si,“ řekl Harry překvapený emocemi v jejím hlase.

„Ale ano,“ tvrdila a Harry zaváhal před zavřenými dveřmi Komnaty nejvyšší potřeby. Její zuřivé tvrzení ho zneklidnilo, ale také ho dojalo.

Když vešli, Hermiona se na obě kruvalanky podívala překvapeně. „Potřeboval jsem doprovod,“ vysvětlil Harry nevinně.

Hermiona se zamračila a přešla k němu: „Už asi nebude dost času, aby ses pokusil o celkovou přeměnu,“ řekla. Podívala se mu do očí a Harry viděl, že neustoupí. „V každém případě na tom můžeš začít pracovat.“

                                                        *****

Na konci hodně dlouhého doučování řekla McGonagallová: „Počkejte ještě.“

Harry měl před sebou spoustu domácích úkolů, na kterých potřeboval pracovat, ale odložil batoh a sedl si zpátky na židli. Sepnula před sebou na stole ruce. „Už jste mluvil s Hagridem?“ Když Harry zavrtěl hlavou, vzala si plášť a klobouk ze stojanu u dveří. „Tak jdeme,“ vybídla ho.

„Teď?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Máte málo času, chlapče. Tak pojďte.“

Pozemky kolem hradu byly temné, měsíc ještě nevyšel. Pochodně u vchodu házely matné stíny na schody, po kterých šli.

Ředitelka energicky zaklepala na Hagridův srub. Hagrid otevřel a překvapeně je pozdravil. „Pojďte dovnitř, pojďte dál,“ zval je vlídně a Harry se zastyděl, že ho už dlouho nenavštívil. „Čaj?“ zeptal se Hagrid a zvedl svou velkou konvici.

„Ano, děkuji,“ odpověděla McGonagallová potěšeně.

Hagrid vyšel ven a za chvíli se vrátil. Nalil vodu z vědra do kotle a ten zavěsil nad oheň. Harry si sedl na stoličku blízko krbu a zadíval se do plamenů. Fawkes spal vedle na bidýlku s hlavou pod křídlem.

„Čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zeptal se Hagrid, když se usadil ve své oblíbené židli.

„Harry od vás potřebuje malou pomoc, ale styděl se o ní požádat,“ vysvětlila McGonagallová.

„Harry!“ pokáral ho Hagrid. „Můžeš ke mně přijít kdykoliv. To přece víš.“

„Je to složité,“ povzdychl si Harry, chtěl by být nejraději někde úplně jinde, i když byl rád, že Hagrida vidí.

Hagrid nasypal čaj do velké konvice a zalil ho horkou vodou. „Tak co pro tebe můžu udělat, Harry?“ zeptal se.

Harry neochotně vysvětlil: „Pokouším se o zvěromágskou přeměnu, ale nevím, jaké zvíře jsem. Dokážu přeměnit nohu, ale je opravdu divná.“ Podíval se na McGonagallovou, ta ale zírala na své sepnuté ruce.

Hagrid se narovnal. „Dobře. Tak mi to ukaž.“

Harry se zaměřil na těch třicet bonusových bodů a stáhl si botu a ponožku. Vyslovil kouzlo a zíral na podivnou tlapu. I když už jí viděl několikrát, pořád se mu nelíbila.

„Hmm,“ zamumlal Hagrid. Harry musel zase vydržet, jak mu někdo sahá na nohu a prohlíží si ty dlouhé drápy. Nebolelo to, ale hodně ho to zneklidňovalo.

„Nemohl jsi udělat něco obyčejného, Harry?“ škádlil ho Hagrid.

Harry mu to chtěl oplatit, ale překvapilo ho, že si vlastně nepřeje přeměnit se do jelena, i když by to bylo mnohem jednodušší. „Asi ne,“ zamumlal. Čím by vlastně mohl být? Najednou to vědět chtěl.

Hagrid pustil jeho nohu a sáhl do poličky s knihami. Něco si pro sebe mumlal a listoval v tlusté knize. „Zatahovací ne – tmavě šedá bříška…“ Harry si přečetl název knihy: Magická zvířata Uralu a jeho okolí. Znepokojení mu projelo tělem od hlavy až ke konečkům prstů.

„Prosím, ať to tam nenajde,“ mumlal si Harry sám pro sebe, když se čekání protahovalo. Začínal si přát, aby tu byl Snape, tolik se bál.

„No ne?“ řekl Hagrid zmateně. Znepokojeně pohlédl na Harryho. Pak řekl: „Myslím, že je to ono.“ Ohromeně hvízdl a podal mu knihu. „Ukaž mi to ještě jednou,“ řekl s úctou a Harrymu se zkroutily vnitřnosti.

Harry uchopil knihu třesoucíma se rukama. McGonagallová vstala a zahleděla se mu přes rameno. Harry zíral na obrázek dřevorytiny a byl rád za podporu, kterou mu poskytovala ruka McGonagallové, spočívající na jeho rameni.

„Rudý horský gryf,“ přečetla McGonagallová nahlas. „Červený je tedy určitě.“

Harry se díval na obrázek: byl to obrázek tvora, který trochu vypadal jako hipogryf, jen byl útlejší a šlachovitý. Část kresby byla nejasná, jako třeba přechod z peří na srst, s nímž si asi ilustrátor nevěděl rady. Harry doufal, že se mu nepovedli i nepřiměřeně dlouhé zadní nohy. Vypadaly skoro jako jelení. Podivný tvor neměl ptačí ocas, ale spíš lví, takže měl podezření, že příliš dobře nelétá. Hlava vypadala jako kočičí, s dlouhým čumákem a ostrými zuby. Za ušima měl dlouhá pera, jakoby paví, která mu dodávala jakýsi parádivý vzhled.

Harry ztěžka polkl. Kniha v jeho rukou se rozklepala.

„Dokážete udržet ten obraz ve své mysli?“ zeptala se McGonagallová.

Harry důrazně přikývl. Na tohle nikdy nezapomene.

„Některé detaily na těch kresbách mohou být špatně,“ upozornil Hagrid. „Některé jsou kresleny jen podle vyprávění,“ dodal, odkašlal si a uklidil knihu. Harry si představil vesničany z horské vsi, jak vyprávějí o tvorovi, který jim zabil všechny ovce. Neuklidnilo ho to.

McGonagallová nalila čaj do jednoho z velkých porcelánových hrnků a vtiskla mu ho do ruky. Poplácala ho po rameni. „To nic nemění na tom, kdo jste, Harry,“ řekla jemně. „A jak víte, nebezpečí při přeměně na zvěromága není vždy fyzické. Vaši přátelé byli se svými přeměnami spokojeni?“

Harry zavrtěl hlavou. „Neville vždycky vypadal, že ho to vyvedlo z míry, ale myslím si, že někde uvnitř je na to hrdý.“ Polkl a přemýšlel, proč se necítí také tak. „Proč nemůžu být něčím normálním?“ zamumlal.

„No,“ řekl Hagrid a napil se čaje. „Je to velmi krásný a vzácný tvor. Nemusíš se bát, na rozdíl od jiných druhů gryfů, mívají někteří samečci křídla.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Harry.

„U gryfů mívají křídla jen samičky,“ řekl Hagrid, přiložil do krbu a zase se posadil. „Byla to otázka při NKÚ, Harry,“ pokáral ho. „Ostatně, u OVCÍ to bude také,“ zabručel.

Hagrid s ředitelkou si pak chvíli povídali, zatímco Harry zíral do ohně. Znovu pomyslel na úkoly, které ho ještě čekají.

Pod schody Hagridova srubu se McGonagallová zastavila a položila Harrymu ruku na rameno. Její oči byly znepokojené tak, že to skoro nedokázal snést. „Máte sílu být velmi mocný, Harry, a to, že se chcete stát bystrozorem naznačuje, že si svou sílu uvědomujete.“ Silně mu sevřela rameno. „Pokud vám je to opravdu nepříjemné, možná byste měl přehodnotit své plány.“

Harry se zahleděl na černou hladinu jezera v dálce. „Myslíte, že mě to trápí?“

Usmála se. „Pokud by vaše zvěromágská přeměna byl králík, o čem byste teď přemýšlel?“

Harry se při té představě zatvářil zděšeně. „Pravděpodobně bych si myslel, že se se mnou děje něco divného,“ odpověděl s úsměvem.

„Nikdy jste nebyl jako ostatní, Harry. Ani si nedokážu představit, proč byste to chtěl,“ dodala.

Hradní brána se otevřela a kdosi jim šel vstříc. V matném světle pochodní Harry poznal Snapeův charakteristický profil. Raději svou mysl uzavřel.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Snape.

„Ovšem, Severusi. Byli jsme navštívit Hagrida,“ řekla McGonagallová svým obvyklým úředním hlasem.

Harry se na svého opatrovníka usmál. Chtěl si s ním promluvit, ale nejdříve si potřeboval všechno promyslet sám.

Harry dokončil své úkoly velmi pozdě v noci. Hermiona s Penelopou se pokusily zůstat s ním vzhůru, ale nakonec to musely vzdát. Zítra bude opravdu perný den, uvažoval Harry zamračeně. Přiložil do krbu. Plameny vysoko vyšlehly, když dostaly novou potravu. Místnost nepotřebovala ohřát – to jen on potřeboval společnost. Sedl si zpátky do křesla a četl si poznámky z minulého týdne, potřeboval ještě doplnit esej o Kouzelnickém trestním právu v sedmnáctém století. Uvolnil se, opřel si hlavu o opěradlo a snažil se přečíst vlastní rukopis. Cítil se teď, po obnovení ochranných kouzel, ve věži opravdu bezpečně. Zřídkakdy ho obtěžovaly nepříjemné představy, dokonce ani tehdy ne, když zůstal v noci sám ve společenské místnosti, jako právě teď.

Konečně, ve tři hodiny ráno, když vyhrál zápas nad svými myšlenkami, které se zatoulávaly k některým studentkám, Harry dopsal poslední řádek eseje. Uložil pergameny a učebnice do batohu a co nejtišeji zamířil do ložnice.

                                                             *****

Druhý den, po hodině přeměňování, si ho zavolala profesorka McGonagallová: „Na slovíčko, pane Pottere,“ řekla.

Harry se podivil, přece s ním mluvila večer. Snažil se během hodiny příliš nezívat a teď doufal, že si toho nevšimla. Než se zavřely dveře třídy, Ron s Hermionou mu naznačili, že počkají na chodbě.

„Chtěla jsem si o tom s vámi promluvit už včera, ale nedostala jsem se k tomu,“ řekla McGonagallová. „Za týden bude výročí vašeho vítězství nad Voldemortem. Pro případ, že si to nepamatujete,“ dodala svým obvyklým učitelským hlasem.

„Nepodařilo se mi na to zapomenout, madam.“

„Hm, předpokládala jsem, že ne,“ odpověděla přívětivě. Uložila poslední potkany do klece a klec odlevitovala na polici. Chvíli si Harryho prohlížela a pak řekla: „Chtěl byste uspořádat podobnou slavnost, jako byla ta minule?“

Harryho překvapilo, že má o něčem takovém rozhodnout on. Na tu poslední se opravdu netěšil a také si na všechno zřetelně vzpomínal, i když dneska už to vypadalo jako legrace. „Musel bych mít zase proslov?“

Profesorka si nahlas povzdechla: „Ano.“

„Je nějaká jiná možnost?“ zeptal se Harry s mírným zaskučením.

McGonagallová se na něj usmála. „Uvažovali jsme o jiné možnosti, vzhledem k tomu, že jsme ještě nenalezli toho, kdo na vás zaútočil. Myslela jsem, že bychom mohli uspořádat něco menšího, jen s nejvýznamnějšími osobnostmi a se studenty.“

„A proslov?“ zeptal se Harry.

„Pomohu vám ho napsat, jestli chcete.“

„Ano, pomoc budu potřebovat,“ připustil Harry a už teď z toho byl nervózní.

                                                           *****

Při péči o kouzelné tvory, když se sklonil ke kleci pro blikarušky, které chtěl Hagrid nachytat v noci, si Harry všiml Malfoyových bot. Klece pletli ze šlahounů hroznového vína. Blikarušky dokázaly snadno uprchnout z klecí, které nebyly vyrobeny z rostlinného materiálu. Zmijozel pracoval tiše a pilně, vypadalo to, že ho pletení klece baví. A také měl na sobě velmi pěkné boty.

Harry světlovlasého chlapce obešel. „Ukaž mi boty,“ požádal ho.

Malfoy se na něj podíval tak pohrdavě, že měj Harry chuť utéct. „Hraješ si na obuvníka, Pottere?“ zeptal se Draco sarkasticky.

„Něco takového,“ odpověděl Harry co nejnepříjemněji.

Malfoy protočil očima, natáhl nohu a odhrnul hábit. Byly to hezké boty, ale měly jiné stříbrné přezky a nižší podpatek, než na který si Harry pamatoval.

„Díky,“ zamumlal Harry a odstoupil. Měl se podívat nenápadně, ale nevěděl, jak to zařídit.

„Jo, rádo se stalo, Harry Ševče,“ posmíval se mu Malfoy.

                                                         *****

Harry seděl ve Snapeově kabinetu a psal esej z lektvarů. Snažil se esej vypracovat co nejlépe, bez ohledu na to, jak ho Greerová ohodnotí. Od velikonočních prázdnin neměl mnoho času sem zaskočit.

Přečetl si kapitolu v knize a překontroloval to, co napsal. Opakovali lektvary založené na houbách, třebaže Snape naznačoval, že by před zkouškami měli probírat něco jiného. Harryho doplňkové učebnice Snape založil na kapitolách, které by mohly být probírány u OVCÍ, ale Harry ještě neměl čas, aby si je prošel. Bylo toho tolik, že by to nepřečetl ani do zkoušek.

Harry pečlivě napsal několik odstavců o tom, jak jednotlivé ingredience reagují s různými houbami. Vzhledem k tomu, že houby nebyly magické, bylo to opravdu jednoduché téma. Připomnělo mu to život u mudlů.

Konečně esej dokončil a zvedl ho. „Mohl bys?“ zeptal se Harry svého opatrovníka. Snape vzhlédl od stohu pergamenů a vzal esej do ruky.

 Zatímco Snape četl, Harry se pokoušel nevrtět. Myšlenky se mu zatoulaly k jiným věcem, jako třeba k tomu, že ještě Snapeovi neprozradil svou zvěromágskou podobu. Tu noc, kdy navštívili Hagrida, to McGonagallová nechala na něm a on se k tomu ještě neodhodlal. Byl si jistý, že Snape by chtěl, aby mu to dopodrobna popsal, a na to se právě necítil.

„Chybí ti dvě využití plicníku lékařského. Jinak to vypadá dobře,“ vrátil mu Snape srolovaný pergamen.

Harry ho rozvinul a překontroloval si, co napsal. Doplnil chybějící text a znovu esej sroloval.

„Jsi připravený na ten páteční večírek?“ zeptal se Snape.

„Nejsem nadšený z toho proslovu.“ Bylo teprve pondělí a Harry byl odhodlaný naučit se svou řeč alespoň tak, aby nekoktal.

Snape se snažil nesmát. „Chystáš se mít proslov. Pozoruhodné.“

„Neměl jsem na výběr.“

„Tvoje popularita klesá,“ poznamenal Snape. „Potřebuješ porazit dalšího temného mága.“

„Hádám, že reputace toho tajemného útočníka není dost vysoká.“

„Mám podezření, že ne. Ale jeden nikdy neví. Možná, že sám Salazar vstal z mrtvých.“

Harry se zadíval na hromadu pergamenů na Snapeově stole. „Nejsi trochu přepracovaný?“ zeptal se.

„Možná. Proč se ptáš?“

„Jsi… prostořeký, nebo tak něco,“ vypozoroval Harry.

Snape sklonil hlavu a něco si poznamenal na pergamen. „Oh? Urazil jsem tě?“

„Ne,“ ujistil ho Harry.

„Musím být unavený.“

„Takhle?“ řekla Harry slabě.

Snape se na něj zadíval a promnul si čelo. „Budu rád, až tenhle rok skončí. Nebudu mít povinnosti Mistra lektvarů, budu jen zástupcem ředitele.“ Povzdechl si a dodal: „Ačkoliv v příštím roce už tu nebudeš.“

To je zvláštní představa, pomyslel si Harry. Snape tady, sám… on doma, pravděpodobně se bude učit. „Už zbývá jen měsíc a kousek,“ řekl Harry zamyšleně.

„Jsi připravený na OVCE?“

Harry přemýšlel o své zvěromágské formě. „Ne tak docela. Ale nevzdávám to.“

Snape se otočil a vytáhl dvě knihy z police za sebou. „Je v nich několik dalších obranných kouzel. Myslím, že bys je měl znát pro případ, kdyby je u zkoušek požadovali.“ Otevřel jednu z knih a přejel stránku svými dlouhými prsty.

„Nebudeme se je učit ve třídě?“ zeptal se Harry zmateně.

Snape nevzhlédl. „Naučil jsem vás víc, než kterýkoliv jiný učitel obrany proti černé magii v dlouhé historii této školy; nemám energii učit výjimečně komplikovaná kouzla. Poslední prověrka učebních osnov odhalila, že k tomu nemá většina studentů příslušné schopnosti.“

Harry cítil, že by měl své kamarády bránit. „Nejsou tak špatní.“

„Přesto,“ trval na svém Snape a otevřel druhou knihu. „Tohle nejsou obecně užívaná kouzla, jen byla v minulosti u zkoušek. Pro tebe nebude problém se je naučit.“

Harry se opřel v židli a trochu mu poklesla ramena pod tím neočekávaným komplimentem.

„Tady to je,“ řekl Snape a vstal. „Připrav si hůlku.“

Harry pomalu vstal a sáhl do kapsy. „Nepůjdeme do třídy?“ Živě si dokázal představit roztrhané knihy a rozbité lahvičky s lektvary, protože to bylo to, co je teď obklopovalo.

„Lekce utlumování kouzel by také nebyla mimo mísu,“ žertoval Snape.

„Moje utlumená kouzla jsou dobrá,“ tvrdil Harry. „Kolik studentů jsem zranil při vyučování?“ zeptal se s nádechem sarkasmu.

Snape se na něj neurčitě zadíval. „Začneme,“ řekl nakonec. „Nejprve Macedonum.“ Postavil se vedle stolu a kývl na Harryho, aby odsunul židli stranou. Harry poslechl, stoupl si naproti Snapeovi a ten vyslal kletbu. Kamenná podlaha se mu zachvěla pod nohama, rozhodil rukama a snažil se zabránit pádu, když se najednou propadl do hluboké jámy, která se kolem něj zformovala. Tím to ale neskončilo; podlaha se hned zase vyrovnala a pro změnu se vypoulila a odhodila ho stranou. Před pádem na zem ho zachránila police s lahvemi plnými temných, viskózních kapalin.

Harry si promnul pohmožděné rameno a vrátil se zpátky do středu místnosti na teď už klidnou podlahu, vrhl na svého opatrovníka nečitelný pohled. „To bylo zajímavé,“ komentoval to polohlasně. „Mohlo by to fungovat na neviditelného soupeře.“

„Pouze když do toho dáš dostatek síly.“ Snape postavil židli doprostřed místnosti, odstoupil a řekl: „Zkus to.“

„Nebudu to zkoušet na tobě?“ zeptal se Harry a pokoušel se o zklamaný tón. Namířil hůlku a vyslovil inkantaci, ale bylo to slabé. Podlaha se zavlnila jen jako by hodil do vody kámen. Zkusil to znovu, ale výsledek byl stejný. Pohled na Snapea mu odhalil, že tam stojí se založenýma rukama a dívá se na něj rezervovaně.

„Víc síly?“ zeptal se Harry. Když Snape pouze pozdvihl obočí, jako že je to zkouška, Harry vyslovil inkantaci důrazněji a vložil do kouzla více magie. Místnost se zachvěla, nejen podlaha, ale i stěny. Snape ho uchopil za ruku, pravděpodobně ho chtěl zastavit.

„Tohle není obyčejné kouzlo,“ řekl Snape a jeho zděšený výraz se vytratil, když se rozhlédl po místnosti a zjistil, že se nic nerozbilo. „Síla pomáhá, když správně zamíříš. Kouzlo vyvolá vlnu, a když ho nezaměříš přesně, zasáhne všechny pevné předměty.“ Postavil se vedle Harryho. „Podívej se znovu.“ Snape namířil hůlku a zvedl na podlaze malý kopeček, pak ho změnil na dolík a znovu podlahu vyrovnal.

„Jak zajistíš, aby se ti povedlo jedno, nebo druhé?“ zeptal se Harry.

„Bohužel, nad tím nemám kontrolu. Ale důležité je soustředit sílu.“

Harry namířil hůlkou a protočil ji v prstech. Přemýšlel o soustředění magie. Po několika minutách ruku s hůlkou sklonil. „Jak to mám udělat?“

Snape se usmál. „Musíš to trénovat – to je něco, co musíš vycítit.“ Znovu mu kouzlo ukázal. „Představuji si, jak protlačuji kouzlo něčím tak malým, jako je hůlka. Ale předpokládám, že každý člověk to cítí jinak.“ Poodstoupil, aby měl Harry dostatek prostoru.

Harry zúžil oči, soustředil se a znovu pozdvihl hůlku. Pronesl inkantaci a podlaha se opět zavlnila jako voda, i když se vlny teď zdály vyšší. Rozzlobilo ho to a tak to zkoušel znovu a znovu.

„Změň strategii,“ navrhl Snape téměř laskavě, vzhledem k tomu, jak mluvil jindy.

Harry si představil svou magii jako trychtýř, jako laser a dokonce jako zlatonku, protože když letěla, vypadala někdy jen jako čára. Představil si ji dokonce jako malé bodnutí bolesti v jizvě z doby, kdy byl Voldemort nablízku, což zabralo nejlépe, i když výsledný kopeček nebyl moc vysoký a stále byl obklopený vlněním.

„Musíš to udělat lépe,“ řekl Snape. „Na co ses zaměřil?“

„Neptej se,“ zamumlal Harry.

Snape vypadal zmateně, ale nezeptal se. „Praxí se to zlepší. Chceš se naučit další?“ zeptal se.

Harry se na něj podíval. „Ještě jedno.“

                                                              *****

„Půjdeš s námi nahoru zkontrolovat našeho vombata?“ zeptala se Hermiona Harryho druhý den večer, když pracoval na svém úkolu z astronomie. Frina s Penelopou postávaly u dveří a čekaly. „Pak ti s tím pomůžu,“ lákala ho kamarádka a ukázala na jeho esej.

Harry se usmál. „Jasně,“

Děvčata měla celou cestu své hůlky v pohotovosti a Harrymu to připadalo trochu přehnané. Svou hůlku nechal v kapse. V podkroví právě Parkinsonová zavírala její a Malfoyovu klec.

„Jak je na tom váš vombat?“ zeptal se jí Harry a přál si, aby byli přišli o něco dřív.

„Dobře.“

„Staráš se o něj sama?“ zeptal se Harry.

„Draco mi stejně moc nepomáhal,“ postěžovala si trochu uraženě. Prošla kolem nich poněkud rychleji. Harry jí nechtěl naštvat, ale asi to udělal. Hermiona se na něj ironicky ušklíbla a pokrčila rameny.

„Použila spoustu kouzel,“ řekla Frina filozoficky a dívala se za Parkinsonovou, která trochu vrávoravě pospíchala pryč.

„Opravdu hodně,“ souhlasila Hermiona. Odčarovala vlastní klec a vyndala z ní jejího obyvatele. Byl teď o něco větší a, protože ho donutila sníst několik brusinek, rostlo mu na hřbetě několik trsů světle modré srsti. Hermiona odnesla zvířátko na stůl.

Harry ho prstem pohladil po hlavě. „Nikdy se nám neproměnil v netopýra, jako vám,“ řekla Hermiona.

„Možná se ti o tom musí nejdřív zdát,“ řekl Harry a přemýšlel o noci, kdy ho probudila starost o zvíře.

Hermiona upustila sklenici s psím mlékem a to se rozprsklo po podlaze. Vombat jí v panice šplhal po ruce. Harry si ho od ní vzal a podal ho Frině, která přispěchala na pomoc. „Cos to říkal?“ zeptala se Hermiona překvapeně.

„Uh, myslím, že se mi tehdy o vombatovi zdálo.“ Pokrčil rameny. „Já nevím. Někdy mám podivné sny,“ dodal defenzívně.

Hermiona se zamyslela. „Už jsme vyzkoušely skoro všechno,“ řekla rázně. „Jak bychom tohle mohly udělat? Možná lektvar vyvolávající sny. Je snadný – můžeš nám nějaký přinést, Harry?“

„Není ten lektvar zakázaný?“ zeptal se Harry opatrně.

„To si nemyslím,“ odpověděla Hermiona a vrátila se do přítomnosti.

„Jde o to, že Severus byl víc než rozrušený z našeho nelegálního zvěromágského kroužku.“ Harry to opravdu nechtěl zažít znovu, dokonce ani kvůli jejímu projektu ne. Navrhl: „Dej mi seznam ingrediencí a já se ho na ně zeptám. To bude nejbezpečnější.“

Hermiona si vzala od Friny kus pergamenu a napsala na něj pět položek. „Všechno ostatní mám. Budeme pracovat na našem obvyklém lektvarovém místě, nikdo to nemusí vědět,“ dodala s úsměvem. „Přines ty věci tam.“

Harry se podíval do seznamu. „Nechtěl jsem říct, že nepomůžu.“

„Harry,“ řekla. „To je v pořádku. Věř mi; chápu, že se nechceš dostat do potíží. Tohle je pro tebe nové,“ usmála se na něj. „Ale já to chápu.“

Vrátila se ke kleci a Penelopa zůstala stát vedle Harryho. „Co budeš dělat po škole?“ zeptala se.

„Musím jít na zkoušky do Bystrozorského kurzu, ale jinak nic.“

„Nechtěl bys mě navštívit v Bernu?“ zeptala se dychtivě.

„To bych rád. I když ještě nevím, kdy budou ty zkoušky, řeknu ti, až se to dovím.“

Široce se na něj usmála, i když jí vlastně nic konkrétního neslíbil. „Moji rodiče by byli velice potěšeni, kdybys přijel. Celé město by bylo.“

„Ugh,“ začal Harry.

„Nebo by to mohla být soukromá návštěva,“ vyhrkla rychle a uchopila ho za ruku.

„To by bylo lepší,“ prohlásil Harry.

 

Poslední komentáře
04.12.2009 15:00:03: No..tahle byla lepší :) Už tak šíleně nedepkoval. A Harry-králík pobavil :D:D:D...to by nebylo normá...
03.12.2009 20:17:08: už se těším na další byla super smiley${1}
03.12.2009 19:10:06: uz se tesim, az se bude premenovat cely. Diky moc za kapcu.
03.12.2009 18:58:49: Teda, takže Gryf, předfpokládám, že Harry bude zrovna ten jedinec s křídly smiley Představa Harryho ja...