Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

43. kapitola

Zatmění měsíce

V pátek večer přijeli hosté na výroční hostinu. Harry vyhrabal z kufru svůj společenský hábit a prohlížel si ho. Opravdu nebyl nic moc; ve skutečnosti byl zaprášený a pomuchlaný, i když by pravděpodobně stačilo jednoduché kouzlo, aby byl zase v pořádku.

„Mám nový hábit. Nechceš si ho půjčit?“ zeptal se Dean. „Máma mi ho zrovna poslala, ale určitě jí to vadit nebude.“ Harry se zatvářil nerozhodně a Dean honem vytáhl hábit z kufru. Ještě byl zabalený v krabici. Měl krásnou kaštanovou barvu se zlatým lemováním na límci, manžetách a kolem kapes.

„Páni,“ vydechl Harry.

„Myslím, že ti bude slušet,“ řekl Dean. Ron s Nevillem vešli do ložnice zrovna když Dean přidržoval Harrymu hábit u ramen, aby zkontroloval jeho velikost. „Trochu širší,“ řekl, „ale jinak dobré.“

„Nový hábit, Harry?“ zeptal se Neville.

„Vlastně je Deanův. Nabídl, že mi ho půjčí.“ Pak se obrátil na Deana. „A máš v čem jít?“

„Mám ten starý, ještě je pěkný.“

„Jen si ho vem, Harry,“ prohlásil Ron. „Budeš vypadat jako sám Godric.“

To bych si musel vzít broskvový, chtělo se Harrymu zavtipkovat, ale neudělal to, protože si uvědomil, že tohle by asi říkat neměl. „Opravdu to nevadí?“ zeptal se Harry kamaráda.

„Ne, prosím. Ohromně to podpoří naši kolej. A protože nevyhrajeme pohár…“ Dean pokrčil rameny.

U vchodu do Velké haly chlapci zahlédli pár kouzelníků z ministerstva. McGonagallová je ale zastavila ještě než sestoupili ze schodů. „Myslím, že byste měl vejít teprve až tam všichni budou, pane Pottere.“

Harry zavrčel: „To by měli všichni z Brumbálovy armády, madam.“

Zamyslela se a pak kývla. „Jděte a přiveďte je,“ vybídla Rona, Nevilla a Deana. Harryho zahnala do nejbližší učebny a zavřela dveře. „Máte připravený ten projev?“

„Udělal jsem v něm ještě pár změn, ale ano.“ Očekával, že se ho na ty změny zeptá.

„Je to váš projev – můžete říct, co chcete,“ prohlásila, jako kdyby mu četla myšlenky.

Za několik minut se objevilo všech dvacet jedna členů Brumbálovy armády, kteří se vydali vstříc Voldemortovi, včetně těch, které Harry poslal dozadu. Dokonce i teď, o rok později, se Harrymu zdáli příliš mladí a byl rád, že tehdy, v chaosu toho dne, je poslal zpět; připadalo mu to jako světlá vzpomínka.

Trebor, nyní už druhák, když viděl Harryho výraz, omluvně prohlásil: „Ron říkal, že bychom měli jít také.“

Harry se přinutil ke klidu: „Ano, samozřejmě,“ vyhrkl a usmál se na červenajícího se chlapce.

McGonagallová je vedla dolů a zastavila se před vstupními dveřmi, čímž Harrymu živě připomněla den, kdy přišel do školy poprvé. „Pane Pottere, vy poslední,“ mrkla na něj a otevřela dveře.

Konverzace v místnosti ztichla, když vešli a ve dvojstupu procházeli centrální uličkou mezi velkými oválnými stoly. Harry vešel poslední, dveře se za ním zavřely. Místností se ozývaly jen jejich kroky. Zjistil, že tentokrát je to snazší, dokonce i tehdy, když se ozval potlesk. V přední části místnosti se studenti rozešli ke svým stolům a Harry s ředitelkou tam zůstali sami. Otočila ho čelem do místnosti a poklepala ho po rameni. Potlesk zazněl hlasitěji a ozýval se v něm pokřik od Weasleyovic stolu.

„Děkuji vám všem, že jste přišli,“ promluvila McGonagallová. Zatímco vítala hosty, Harry se rozhlížel po místnosti. Studenti seděli vzadu, u předních stolů byli lidé z ministerstva, novináři zabrali místa blízko oken, vedle členů Fénixova řádu. Harry se na ně usmál.

McGonagallová uchopila Harryho za ruku, aby ho vrátila do přítomnosti a řekla: „Přeji všem dobrou chuť.“ Odvedla ho na stupínek a usadila ho na židli vedle Popletala. Harry si prohlédl ostatní ministry u jejich stolu a pozdravil Obolenského.

„Rád vás opět vidím, pane Pottere,“ řekl Obolensky vlídně.

Harry se usmál. „Taky vás rád vidím, pane. Už je to dlouho.“

„Ach, ano. Čas rychle letí.“ Opřel se a přesunul svůj pronikavý pohled z Harryho kousek vedle. Harry se ohlédl a zjistil, že na něj čeká McGonagallová.

„Představím vás,“ řekla.

Obešli celý stůl, počínaje Conorem Mallorym, irským Ministrem magie a konče Jubou Oni, kněžkou kmene Niger Bend, jejíž pestré roucho přitahovalo hodně pozornosti. Všichni, jak se zdálo, byli v dobré náladě, bezstarostně se s Harrym zdravili. U vedlejšího stolu bylo několik dalších ministrů a vedoucí všech čtyř kolejí. I jim byl představen a pak si konečně mohl sednout.

Během večeře zvládl Harry i rozhovor s několika lidmi u stolu. Ačkoliv byl neustále přerušován Popletalem. Harryho překvapilo, jak uctivě s ním všichni ostatní jednali.

„Pane Pottere, slyšela jsem, že už brzy ukončíte školu,“ prohlásila paní Oni formálně. „Proslýchá se, že chcete být bystrozorem.“

„Už byl přijat,“ řekl Popletal hrdě a strčil si do úst velký kus masa.

„Pozvali mě ke zkouškám,“ uvedlo to Harry na správnou míru jasným hlasem.

Paní Oni pokračovala svým hlubokým melodickým hlasem: „Je obdivuhodné, že chcete pokračovat v potírání temné magie.“

Harry pokrčil rameny, ale cítil se povinen jí odpovědět. „No, tohle jsem chtěl dělat vždycky,“ vysvětlil.

Po chvíli ticha se na něj potutelně zadíval Obolensky. „Slyšeli jsme nějaké zvěsti, že teď máte rodinu.“

„Cože?“ vyhrkl Popletel překvapeně, skoro rozhořčeně.

„Teď žiju s profesorem Snapem, pane,“ řekl Harry klidně a přemýšlel, jaké zvěsti měl ministr na mysli.

„Oh, ano. Slyšel jsem.“ Popletal si poklepal na ústa ubrouskem.

Večeře skončila a Velká síň se naplnila hlasitějším hovorem. McGonagallová do Harryho šťouchla. „Připravte se, můj chlapče.“

Harry jí skoro okřikl. „Ano, madam.“

Vstala a poklepala na skleničku, aby upoutala pozornost všech. „Pan Potter nyní pronese pár slov.“ Harry vstal, aby se k ní připojil a k jeho zděšení začala celá Velká síň aplaudovat. McGonagallová se otočila, klepla Harrymu hůlkou na hrdlo a vrátila se na své místo. Harry si zkusmo odkašlal – ten zvuk mu přímo zahřměl v uších.

„Děkuji vám, že jste přišli,“ začal.

„Měli jsme to vyznačené v kalendáři už od loňska,“ komentovali to Fred s Georgem od stolu.

„Tak jako paní ředitelka,“ zamumlal Harry tiše. Mnoho lidí se začalo pochechtávat. „Zdá se to tak dávno, že ano?“ pokračoval Harry a prohlížel si šťastné tváře, které se na něj obraceli. „A, v porovnání s loňským rokem, tu teď není žádná mlha,“ dodal zamyšleně. Vzpomněl si na pergamen ve své kapse a sáhl po něm. Když ho rozkládal, omluvně řekl: „Vlastně jsem si něco připravil…“ Podíval se do pergamenu. „Ach jo! Začíná to, vítejte ministři,“ přečetl mrzutě nahlas. Ozval se lehký smích. Harry se napůl otočil k čestným stolům. „Vítejte vzácní hosté,“ řekl formálně. Někteří mu pokynuli hlavou a téměř všichni se pobaveně usmívali.

Harry se otočil zpátky a zahleděl se na pergamen. Cítil se teď mnohem jistěji. Možná ho povzbudila ta obecně dobrá nálada. „Těžko uvěřit, že už je to rok,“ řekl, což byla další věta na pergamenu.

„Jo, a Voldie se ještě nevrátil,“ vykřiklo jedno z dvojčat. „Myslíš, že teď už jsi ho dostal doopravdy?“

Většina lidí si neklidně poposedla a Harry bojoval se smíchem. Viděl, jak se Molly a Artur Weasleyovi ohlížejí na svá dvojčata. Paní Weasleyová vstala. „Dobře víte, že tyhle řeči nemám ráda,“ řekla. Viděl, jak popadla jednoho svého syna za ucho.

„Molly, to je v pořádku, opravdu,“ tvrdil.

Paní Weasleyová ztuhla, když zjistila, že se náhle ocitla v centru pozornosti. Harry pozvedl pergamen. „Za chvíli to vysvětlím,“ řekl mírně trpitelským tónem. Paní Weasleyová se rychle vrátila na svou židli a házela po dvojčatech varovnými pohledy. „Musíte pochopit,“ řekl Harry všem, „že jsou jako mí bratři. Nebyli bychom tady, kdyby jich nebylo,“ řekl Harry a byl vděčný, že měl příležitost to říct.

Většina zrzků sklonila rozpačitě hlavy, Harry slyšel, jak Fred nebo George říká: „Vidíš, mamko.“

„Znám spoustu lidí, kterých kdyby nebylo, tak bychom tu dneska neseděli.“ Pohlédl ke stolu, kde seděli členové Řádu. Dlouze se zadíval do očí Lupinovi. „Takže i když jsem tady nahoře a mám tu projev, nemyslím si, že má tohle výročí co dělat se mnou.“ Harry chtěl něco na tenhle způsob napsat na pergamen, ale McGonagallová nesouhlasila. Ozvalo se několik protestních zamumlání. Harry se ohlédl po McGonagallové, aby viděl její výraz a zjistil, že je klidný a trpělivý.

Znovu pohlédl na pergamen a přečetl: „Přítomnost tolika vůdců kouzelnické světa naznačuje, že je to opravdu důležitá událost. Je důležité si pamatovat, že musíme zůstat jednotní a ostražití, když se objeví zlo. Jinak riskujeme, že selžeme a zlo zvítězí.“

Místnost ztichla, Harry doufal, že se nad tím lidé zamysleli. Znovu se ohlédl k čestným stolům a setkal se Snapeovým napjatým upřeným pohledem. Ten pohled ho vyplašil, takže na chvíli zaváhal, jako by zapomněl, co chtěl říct. Rychle pohlédl do svých poznámek, trochu se roztřásl v reakci na Snapeův intenzivní pohled plný pýchy. Nikdy dřív ho nenapadlo, že by tohle dokázal.

Se značným úsilím nalezl místo, kde skončil a snažil se potlačit ten nádherný hřejivý pocit, který ho prostoupil. „Těžký boj proti Voldemortovi by nám měl stále připomínat, že každý z nás je v boji proti zlu důležitý.“ Harry si pamatoval, jak často tomu sám nevěřil a další větu pronesl procítěně. „Ale zvlášť důležitá je role těch, kteří mají v rukách moc, protože jejich samolibost mnohdy zabraňuje šíření pravdy.“ Harry ztichl stejně jako celá Velká síň. Zvedl oči. „Frede, Georgi,“ zavtipkoval Harry. „Nemáte co dodat?“

Ozval se smích. Jedno z dvojčat rozpačitě řeklo: „No, uh, to nemůžeme popřít. Ale díky, že sis na nás vzpomněl.“

Harry zmuchlal pergamen v ruce. Celá síň trpělivě čekala, zatímco on se zamyslel. Konečně řekl: „Možná bychom si měli Voldemorta pamatovat pro to, co se mu nepodařilo zničit, protože to je samozřejmě to, co je nám nejvíce drahé; naše rodiny a naši přátelé. Měli bychom rozvíjet i nové vztahy, které byly navázány z nutnosti.“ Musel bojovat, aby se neotočil na Snapea. „Pak bude zřejmé, že Voldemort naprosto selhal.“ Poškrábal se na hlavě a dodal: „No, asi, bych neměl mluvit jen tak z hlavy. Takže myslím, že je čas na dezert. Užijte si zbytek večera,“ uzavřel svůj proslov.

Weasleyovi začali tleskat první, všiml si Harry, než se obrátil k McGonagallové, aby mu odstranila kouzlo z hrdla. Jemně se na něj usmála, když se vraceli na svá místa. Naštěstí potlesk u jejich stolu rychle skončil.

Popletal se k němu naklonil. „Neuvažujete teď o kariéře v politice?“

Harry měl chuť zalhat a říct ano. Jen pomyšlení na titulky ve Věštci ho od toho odradilo. „Ne, pane.“

„Aha, dobře. Myslím, že by to pro vás nebylo,“ řekl Popletal přezíravě.

Harry nechtěl, aby ho tenhle muž obtěžoval. Přestal si ho všímat a očima hledal své kamarády u vzdálených stolů. Ron na něj zamával a Harry mu to vrátil. Ron pak zvedl vzhůru palce na obou rukách a Harry se trochu uklidnil.

Jejich komunikace na dálku náhle ustala, když místnost ztichla a světla byla ztlumena. Hlavní dveře se otevřely a v nich se objevil ten největší dort, jaký kdy Harry viděl a který za sebou táhl Dobby na vozíku s dlouhou dřevěnou rukojetí. Sedm pater dortu nádherně ozdobených barevnou polevou a stovkou prskavek projíždělo napříč Velkou síní.

Dobby se uklonil a natáhl ruku k dortu. Ozvala se rána a z dortu jako gejzír vytryskly růžové a stříbrné konfety. Harry si nejdřív myslel, že vybuchla celá ta věc, ale byla to jen vrchní vrstva, která se teď zformovala do tvaru zářícího fénixe. Objevili se další domácí skřítci a začali servírovat dort. Dobby osobně sundal dvě horní vrstvy a nesl je k čestným stolům. Luskl prsty, dort se rozdělil a na každém talířku se objevil kousek. Dobby zamrkal, znovu se uklonil a šel pomáhat ostatním skřítkům.

„Děkuji, Dobby!“ snažil se Harry překřičet vzrušené hlasy. Dobby se otočil, široce se usmál a znovu se uklonil.

Harry uchopil vidličku, ale zarazil se. Dort změnil barvu a změnila se i vůně. Když byla barva čokoládová, zabořil do něj vidličku a ochutnal. Opravdu to byla lahodná čokoláda s lehkou nadýchanou pěnou. Snědl polovinu zákusku, když na sobě ucítil pohledy a rozhlédl se kolem stolu. Všichni vypadali pobaveně. Tázavě se podíval na ministra Obolenského, protože očekával, že ten mu to pravděpodobně vysvětlí.

„Opravdu jste nám připomněl, kdo jste, když teď vidíme, s jakou chutí jíte svůj dort.“

Harry zmateně nakrčil obočí. Teď, když nejedl, zbytek zákusku znovu měnil barvu a vůni. Roztržitě do dortu zabodl vidličku, zrovna když byl jásavě zelený.

„Jste stále jen malý chlapec,“ komentovala to Trelawneyová tónem, jaký používala, když předstírala, že věští.

„No, trošku starší,“ řekl na svou obranu.

Paní Oni se jemně usmála. „Trošku.“ Než stačil odpovědět, dodala. „Klidně si dojezte svůj zákusek, nás si nevšímejte, prosím.“

Harry se zahleděl na svůj talíř. Ta vůně byla přímo zázračná. Opatrně ochutnal. Chutnalo to jako sladká limetka, podivné, ale dobré. Alespoň, že to nebyl špenát, nebo tak něco. Rozhlédl se a na všechny se usmál. Pak zavrtěl hlavou a zjistil, že se cítí dobře a že je mu jedno, co si o něm myslí, protože je stejně důležitý jako oni.

Když dojedl dort, McGonagallová ho poklepala po ruce. Vstala a upoutala na sebe pozornost celé Velké síně. „Za chvíli začne ohňostroj,“ oznámila. „Jestli chcete, můžete se přesunout ven…“

Celá síň se začala vyprazdňovat, lidé ve skupinkách procházeli dveřmi. Ti u čestných stolů vstali také. Obolensky prošel kolem Popletala a ten vypadal trochu otráveně, když bulharský ministr oslovil Harryho.

„Velmi hezká řeč. Nebyla dlouhá a bylo v ní vše důležité.“

I několik dalších ministrů ho pochválilo. Harry si s některými z nich přívětivě povídal, dokud nebyla Velká síň téměř prázdná a McGonagallová ho nutila, aby šel s ní. Následoval jí ven z místnosti a vedoucí kolejí šli za nimi. V hale se Harry ohlédl po Snapeovi, který měl na sobě temně zelený společenský hábit. Snape se na něj pořád díval tím intenzivním pohledem. Harry zpomalil.

„Severusi,“ řekl Harry. Snape se na něj tázavě podíval. Harry počkal, až se Sinistrová s Kratiknotem vzdálí a dveře se zavřou. „Já, ehm…,“ začal, ale nevěděl, jak dál. Sklopil pohled a usilovně přemýšlel o tom, co vlastně chtěl říct.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Snape a zahleděl se na Harryho ruku, která svírala jeho rukáv.

„Ano. Vlastně je všechno fajn,“ řekl s úsměvem.

Snape ho polohlasem ujistil: „Byla to dobrá řeč.“

Harry naklonil hlavu na stranu, když se ten podivný pocit vrátil a bolestně se ušklíbl. Než mohl uvážit, co dělá, vykročil vpřed a objal svého opatrovníka, který ztuhl překvapením. „Děkuji ti. Za všechno,“ řekl Harry upřímně.

Snape se uvolnil. Poklepal Harryho po rameni a řekl: „Opravdu není zač,“ a trochu se mu třásl hlas.

Harry couvl a uchopil Snapea za paže. Jejich oči se setkaly a ten okamžik byl tak emotivní, že Harry za chvíli uhnul očima. „Dnes večer to bylo snazší, než jsem si myslel, že to bude.“

„Tys to udělal snadným.“

„Já?“ zeptal se Harry a přejel prsty po měkké látce Snapeova hábitu. Něco v něm se napjalo z toho uznání, zneklidnilo ho to.

Snape uchopil Harryho za bradu, aby se mu mohl podívat do očí. Nadechl se a řekl: „Každý rodič by byl na tebe hrdý.“ Trochu sušeji a s nádechem sarkasmu dodal: „I když odmítáš všechna ocenění.“ Harry nedokázal potlačit úsměv a Snape pokračoval: „Alespoň dneska bys mohl uznat, že nakonec jsi to byl ty, na kom vše záviselo.“

Harry začal protestovat.

„Oh,“ přerušil ho ostře Snape. „Viděl jsem to, pamatuješ?“

Otevřely se dveře, dovnitř nahlédl Obolensky a když je viděl, pospíchal k nim. Harry o krok ustoupil a spustil ruce podél těla. „Omlouvám se,“ řekl bulharský ministr upřímně. „Ředitelka McGonagallová mě poslala, abych zjistil, proč jste se zpozdil.“ Jeho oči těkaly z jednoho na druhého. „Nechtěl jsem vás vyrušit.“

„To je v pořádku,“ řekl Harry a zamířil ke dveřím. „Neuvědomil jsem si, že na nás čeká.“

„Na tebe,“ prohlásil Snape a šel za ním. „Zcela jistě čeká na tebe.“

Harry vyšel z místnosti a scházel po schodech. Pro zvláštní hosty byly venku před branou rozestaveny židle a pohovky. Trávník byl plný hemžících se lidí a studentů.

Snape sledoval, jak se Harry sklonil k McGonagallové, pravděpodobně se omlouval, že si nesedne vedle ní. Zavřel bránu a chtěl se také vydat za ředitelkou, ale Obolensky ho zadržel. Přistoupil k němu blíž, protože na obloze právě vybuchly první rakety. „Vidím, že je mezi vámi všechno v pořádku.“

Snape kývl hlavou, ale nic nevysvětloval. Bílé rakety se rozprskly do modrých a červených květin vysoko na obloze. Obolensky ho nepustil a Snape se s ním nechtěl prát.

„Jsem zvědavý,“ řekl Obolensky polohlasem, téměř ho přes jásající dav nebylo slyšet. Jeho tón Snapeovi nějakým způsobem připomněl Malfoye, možná proto, že byl vyzývavý, přestože se ministr se usmíval.

Snape setřásl ministrovu ruku ze své paže. „Na co jste zvědavý?“ zeptal se zlehka.

Obolensky počkal, až odezní hluk z posledních výbuchů ohňostroje a v přestávce řekl: „Před rokem jste pana Pottera trápil, ne?“

„Řekl bych, že před rokem to bylo zřejmé,“ řekl Snape klidně. Harry se na ně ohlédl. Snape si všiml, jak se mu zúžily oči, když je pozoroval. „Míříte tím někam?“ zeptal se Snape Bulhara, a kývl na Harryho, že všechno je v pořádku. Ale Harry tomu nevěřil; Snape téměř cítil jeho dotaz, jestli se nemá vrátit. Jako s mnoha věcmi týkajícími se Pottera se Snape cítil vyděšený a současně potěšený jeho obavou. Pevně se na něj zadíval a Harry si konečně sedl na pohovku s letmým pohledem na McGonagallovou.

„To bylo zajímavé,“ řekl Obolensky temně.

„Je to můj syn, ministře Obolensky,“ prohlásil Snape a vzedmul se v něm hněv. „Jestli ho chci učit a komunikovat s ním nitrozpytem, je to čistě moje věc. Věřte mi, že nejdříve jsem ho učil nitrobranu; dokáže mě zablokovat kdykoliv chce. Teď, když je mu téměř osmnáct, dělá to poměrně často.“

Obolensky se usmál, ale pak zvážněl. „Byl jsem kvůli němu znepokojený.“

Žluté a červené hvězdy ozářily hrad. „Nemusíte,“ tvrdil Snape. „Má jen málo požadavků, které jsou snadno splnitelné.“

Obolensky se na něj zvláštně zadíval. „Nedovedu si představit, že jeho požadavky jsou jednoduché nebo že jich je málo. Jak je to možné?“ zeptal se.

Snape si vzpomněl, že si Brumbál bulharského ministra cenil vysoko, vzhledem k jeho minulosti a pomyslel si, že jeho upřímný zájem si zaslouží odpověď. Pozoroval zástup lidí a vzpomínal na chlapce, kterého si loni v létě přivezl domů, stále nebezpečně tvrdohlavého a samostatného, ale také rozporuplného, emočně křehkého a plného dalších neočekávaných a nepředvídatelných zranění. Podařilo se mu jedno po druhém odstranit, i když některé se po čase znovu objevily v pozměněné podobě. Bílé spirálové světlo se odrazilo ve Snapeových očích. „Možná by se to někomu jinému jednoduché nezdálo. I když se vám to možná bude zdát neuvěřitelné, pan Potter a já jsme si velmi podobní a nemáme potíže pochopit jeden druhého.“

 Obolenský se na něj díval pochybovačně. „Byl jste pověřen, abyste se o něj staral?“

„Albusem Brumbálem,“ přikývl Snape.

„Aha. Zajímavé,“ řekl ministr a upřímně se snažil to přijmout.

Snape suše poznamenal: „Albus byl vždycky poněkud výstřední a jeho záměry byly zřídkakdy průhledné.“ Překřížil paže na prsou a podíval se na Bulhara. Tišším hlasem řekl: „Ale v tomhle měl jasno. Harry potřeboval někoho, kdo věděl, jaké to je být poznamenaný Temným pánem. Poznamenaný a potrestaný tím, že musí poslouchat jeho příkazy nebo trpící jeho zlými vrtochy.“ Obolensky se opřel o bránu a Snape pokračoval: „Potřeboval někoho, pro koho smrt Temného pána znamenala nový začátek a celkové přehodnocení života. Pro toho, kdo těmto věcem nerozumí, by byl vždycky záhadou, možná břemenem.“ Snape od ministra poodstoupil, přál si tenhle rozhovor ukončit. „To je všechno, můžete to přijmout nebo ne.“

Když se Snape rozhlédl po trávníku pod hradem, znovu se setkal s Harryho očima. Harry něco zašeptal McGonagallové a rychle vstal. Snape sevřel ruce za zády a zaujal svou obvyklou pózu. Obolensky stále vypadal zamyšleně a sledoval, jak Harry přichází. „Vy jste ho zavolal?“ zeptal se tiše.

„Rozhodně ne,“ zabručel Snape, také tiše.

„Co se děje?“ zeptal se Harry a pozorně si je oba prohlížel.

„Diskutujeme o politické situaci, pane Pottere,“ řekl Obolensky jasným státnickým hlasem.

Harryho tím neošidil. Zadíval se na Snapea, žádal o vysvětlení. „Nejde o nic důležitého, Harry,“ tvrdil Snape. Kývl směrem k pohovce. „Minerva si bezpochyby přeje, abys zůstal na čestném místě.“

Harry těkal očima z jednoho na druhého. „Také bys tam měl být,“ prohlásil Harry, než odešel.

„Je k vám velmi loajální,“ komentoval to ministr.

Snape tiše řekl: „To není nic, co bych ho učil.“ S pokývnutím odešel od ministra a zamířil dolů pod schody. Harry mu rychle udělal místo vedle sebe na květované pohovce.

„Co chtěl?“ zeptal se Harry zvědavě.

Snape se ohlédl a viděl, že se Obolensky připojil ke vzdálené skupině kouzelníků. „Nic, co by stálo za vysvětlování. Pěkný hábit,“ prohlédl si Snape Harryho od hlavy k patě.

„Dean mi ho půjčil,“ prozradil Harry.

„To vysvětluje jeho okázalost.“

„Myslíš, že je takový?“ zeptal se nevěřícně Harry a prohlédl si drahou látku a lesklé manžety.

„V téhle barvě nemůže být jiný,“ prohlásil Snape.

McGonagallová poplácala Harryho po ruce. „Je to krásný hábit, Harry,“ ujišťovala ho.

Mlčky sledovali ohňostroj. Harry by se rád připojil ke svým kamarádům, ale měl strach, že by to mohlo být špatně přijato. O několik řad níže prošel Lupin, s několika džbánky medoviny v rukách. Harry na něj zamával. Jeho bývalý profesor se široce usmál a zamířil k nim. „Neneseš to někomu?“ zeptal se Harry.

„Ne, pokud to chceš ty,“ škádlil ho Lupin a podal mu džbánek s medovinou.

Ještě měl dva. „Může Severus dostat taky?“

Lupin se usmál a Harry zavrtěl hlavou nad tím, jak lehce se vzdal dalšího džbánku s medovinou. Harry si pomyslel, že Snape opravdu vypadá, jako by medovinu potřeboval. „Vedeš si dobře, Harry,“ řekl Lupin, když se zhluboka napil. „Je hezké to vidět.“

„To říkají všichni,“ stěžoval si Harry. „Dřív to tak nevypadalo, že?“

McGonagallová se zahleděla jinam, zřejmě to nechtěla komentovat. Lupin přikývl a Snape nic neříkal.

„Asi ne,“ povzdychl si Harry.

„Důležité je, co budeš dělat teď,“ prohlásil Lupin. Pozvedl džbánek, aby si s Harrym přiťukl. „Na tebe, Harry,“ řekl, když o sebe džbánky ťukly.

Harry svěsil ramena. „Nemohu toho tolik vypít,“ vydechl.

McGonagallová řekla: „Jen to dopijte, chlapče, pomůže vám to.“

Harry se zhluboka napil a skoro si utřel ústa do rukávu, ale včas si vzpomněl, že tenhle hábit není jeho a raději si utřel pusu rukou. „A to, že jsem chlapec…,“ řekl.

Lupin se srdečně rozesmál. Harry se na něj podíval a tvářil se nechápavě. Lupin podal Snapeovi ruku. „Gratuluji, Severusi,“ řekl přátelsky. Po malé napjaté chvilce Snape jeho ruku přijal. „Řekl bych, že na tom máš velkou zásluhu,“ pokračoval Lupin.

Snape pustil jeho ruku a poposedl si. „Podceňuješ Potterovu nezlomnost, Remusi.“

Harry se díval z jednoho na druhého, když hodnotili, jak se v posledním roce změnil. „Sedím tady,“ připomněl jim ostře.

„Já vím, Harry,“ řekl Lupin omluvně. „Nemyslel jsem si, že dostanu ještě jednu šanci. Pravděpodobně bych se měl Severusovi i omluvit, ne mu jen gratulovat.“

„To není nutné,“ prohlásil Snape s očima upřenýma do dáli.

Znovu zavládlo napětí. Harry se napil medoviny. „Můžeme po zbytek večera vynechat všechny diskuse o Harryho duševním stavu?“ zeptal se otráveně. „Prosím?“

„Jestli chceš,“ řekl Snape.

„Neuvědomuješ si, Harry,“ řekl Lupin a jazyk se mu už trochu pletl, „že se kouzelníci zbavili kolektivní viny, když jsi teď zdravý.“

„Cože?“ vyhrkl Harry.

„Ale no tak, Remusi,“ okřikla ho McGonagallová. „Souhlasím s Harrym, že už bychom tohle téma měli opustit.“ Vyčarovala křeslo s potahem se žlutými tulipány. „Prosím, posaď se a užívej si zbytek ohňostroje.“

Lupin se posadil a přes rameno se na Harryho usmál.

Harry mu ústy naznačil: „Kolektivní viny?“

Lupin naklonil hlavu na stranu a pak kývl směrem k hostům.

„No jo,“ vydechl Harry a dopil medovinu.

 

Poslední komentáře
26.12.2009 22:59:55: Dnes jsem tuto povídku objevila a stal se zázrak.. já se zamilovalasmileysmiley.. ne, teď vážně.. smiley.....
26.12.2009 12:00:47: Krásná kapča, moc děkuji za krásný překad a dokonce za přidání i na vánoce, moc to oceňuji. Harry j...
25.12.2009 22:14:50: Moc děkuji.
25.12.2009 19:32:38: To bylo NÁDHERNÝ, děkuji smiley${1} Radostné svátky a šťastný rok 2010 všem!!!