Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

44. kapitola

Víc než boje našich otců

 Ráno po večírku spal Harry dlouho. Stejně, jako jeho ostatní spolubydlící, kromě Nevilla, který nevynechal svůj ranní běh. Byla to Kali, kdo Harryho vzbudil, škrábala na dvířka své klece. Dlouho mu trvalo, než zjistil, co ten zvláštní zvuk: škráb, škráb, škráb, znamená. Harry sáhl dolů z postele, otevřel klec a zvedl Kali nahoru. Běhala po jeho hrudi a zaníceně očichávala jeho prsty svým malým, liščím čenichem. Harry si protřel oči a přemýšlel o slavnostním večírku. Proběhlo to dobře, usoudil.

Cestou do Velké síně s Kali na rameni zjistil, že oči jeho spolužáků jsou opět o něco uctivější. Kali se chovala přívětivě, jen na Parkinsonovou a Wereporridge zasyčela, když je míjeli na schodišti. Harry se pokoušel příliš nesmát, když zvířátko uklidňoval.

„Dobré ráno, pane Pottere,“ řekla vesele McGonagallová, sotva sešel do haly.

Vrátil jí pozdrav a vstoupil do Velké síně zalité jasným, ranním sluncem. Hermiona s Ronem byli už zabraní do rozhovoru nad nějakým dopisem, když se k nim posadil.

„Ahoj, Harry,“ řekl Ron, aniž by vzhlédl.

„Co to je?“ zeptal se Harry.

Hermiona se narovnala a vzrušeně vyhrkla: „Dostala jsem nabídku na stáž do advokátní kanceláře v Londýně. Je to firma Squibs&Squibs, která pracuje jak pro kouzelníky, tak pro mudly. Těší se, že budou mít konečně mezi zaměstnanci čarodějku.“ Znovu se zahleděla do dopisu. „Musím se přihlásit do nějakých právnických kurzů, ale tohle je dobrý začátek.“

„Zní to dobře,“ řekl Harry, ale ve skutečnosti mu to připadalo nudné. Ron také vypadal pochybovačně, ale oba to dokázali skrýt, když jejich kamarádka vzhlédla od dopisu a šťastně se usmála.

Pondělní vyučování bylo poněkud zdlouhavé, dokonce i obrana, protože všichni byli ještě unavení z přílišné konzumace medoviny. Nebo to bylo tím, že si uvědomili, že věci už nejsou tak kritické jako dřív.

„Harry,“ řekl Snape, když se všichni chystali po zazvonění opustit učebnu. Harry položil batoh na židli a zůstal stát u lavice. Kamarádi na něj čekali u dveří. Snape na ně netrpělivě mávl, aby odešli. Ron popadl Hermionu za ruku a vyšli ven. „Jen na slovíčko, jestli máš čas,“ řekl Snape.

„Jasně,“ odpověděl Harry.

Snape procházel učebnou a sbíral mramorové kostky, na kterých si zkoušeli ohňové kletby. I když už byla třída prázdná, neměl se k řeči. Nejprve uložil kostky do krabice. „Minerva se mnou mluvila na rovinu, a prozradila mi, že ti pomáhá stát se zvěromágem.“

„Jo,“ odpověděl Harry.

Snapeovy temné oči po něm přejely, ale Harry nedokázal odhadnout, co se za nimi skrývá. „Také předpokládá, že s tím máš stále ještě potíže.“ Harry sklopil oči a přemýšlel o odpovědi. Snape se k němu náhle přiblížil a zeptal se: „Z čeho pramení ty potíže?“

„To je složité,“ naježil se Harry.

Snape zaváhal, ale nakonec řekl: „Jsme… znepokojilo mě, že by to mohlo pocházet z mého dřívějšího postoje k tobě.“

„To ne… možná,“ řekl Harry, když se rozhodl, že pravda bude nejlepší. Rukou přejížděl po dřevěném opěradle židle. „Většinou je to proto, že nerozumím tomu, co se předpokládá, že se stane.“

„Nevíš, jaké jsi zvíře?“

„Vím co to je…, trochu.“ Harry byl náhle rozmrzelý. „Ze staré kresby v Hagridově knize.“

Snape pozdvihl obočí. „Aha.“

Harry si rukou prohrábl vlasy a zamyšleně se zatahal za jejich dlouhé konečky na krku.

Snape ho pobídl. „Je to něco nenormálního.“

„No,“ řekl Harry. „Něco bizardního s takhle dlouhými drápy…,“ ukázal prsty jejich délku. „A dlouhými zuby a zřejmě je to příliš odporné, aby stálo za to to vyfotografovat.“ Snažil se přijít na to, jak se Snape tváří; vypadalo to, že se nemůže rozhodnout mezi veselím a smutkem.

„Hm,“ zamumlal Snape.

Harry se to pokusil vysvětlit. „Profesorka McGonagallová si myslí, že se bojím představy takové síly. Myslí si, že jestli to nemohu přijmout, neměl bych být bystrozorem.“

Snape se zamyslel a promnul si obočí. Konečně řekl: „Myslím si, Harry, že je to povzbudivé.“

„Co tím myslíš?“

„Zatím jsi potřeboval sílu k přežití. Myslím, že teď si uvědomuješ, že jí máš příliš mnoho. Obrovská magická moc není něčím, co se dá získat bezúčelně. Moc sama o sobě dokáže zkazit i ty nejlepší.“ Dlouze se na Harryho zahleděl, zatímco Harry o tom přemýšlel. Snape jeho zamyšlení přerušil: „Ale musím připustit, Harry, že znám spoustu silných kouzelníků s velkou mocí, a proto mi síla ve tvých rukou nedělá velké starosti.“

Harry se na něj díval s otevřenou pusou. „Proč?“

„Protože víš, co to znamená být otrokem. Možná tohle je druhý důvod, proč tě Albus nechal u tvé tety a strýce, jestli ne první. Od začátku mám podezření, že přemýšlel dál, než jen k porážce Voldemorta.“

Uběhlo několik vteřin, během kterých se Harry pokoušel popadnout dech. Když se konečně dokázal nadechnout, Snape se zeptal: „Takže, jaká je tvá zvěromágská přeměna?“

Harry rozpačitě zamumlal: „Rudý horský gryf.“

Snapeovo obočí vylétlo skoro až ke stropu a on se slabě usmál. „Dost neskromné.“

„Díky?“ řekl Harry temně. Natáhl ruku k batohu a začal si hrát s popruhy. „Jako rozdíl mezi V a N u OVCÍ.“

„Minerva si myslí, že se to chystáš předvést až u zkoušky.“

S lehkým zamračením Harry zvedl svůj batoh. „Pro ni je to snadné – to je důvod, proč si to myslí.“

Snape zvedl ruku, aby ho zastavil. „Jde ještě o něco jiného.“ Harry položil batoh na podlahu, aby si vyslechl, co Snape chce. „Starší ve Starostolci se dnes ráno setkali, aby projednali situaci Draca Malfoye.“

Když se Snape odmlčel, Harry ho neklidně pobídl: „A?“

„Naplánovali jeho výslech na dobu, až dokončí školu a složí OVCE.“ Harry zděšeně vydechl. „Vysvětlili to tím, že okamžitý výslech by mohl výrazně poškodit jeho budoucnost.“

Harry ponuře přemýšlel o Snapeových slovech. Muselo se to odrazit na jeho tváři, protože Snape řekl: „Chápu tvoje zděšení, protože jsem se cítil stejně. Ale Minerva se nemůže proti Starostolci postavit.“ Snape si povzdechl. „Jedná se o méně než jeden měsíc a on není jako jeho otec. Ale stejně…,“ dodal temně.

Harry znovu zvedl batoh. Na rovinu se zeptal: „Jestli udělá něco hloupého, co ho dostane na ošetřovnu, o kolik bodů Nebelvír přijde?“

„Očekávám, že se od tebe bude držet dál. Bude držen na velmi krátkém vodítku.“

Harry se cítil příliš zmatený a měl vztek. „Díky za varování. Kdy se má vrátit?“

„Zítra ráno.“

Harry se otočil ke dveřím. „Mohu varovat ostatní?“

„Jestli chceš.“

Harry shrbeně prolezl do společenské místnosti. Otvor za portrétem byl příliš malý, aby mohl vejít rovně. Ale možná to bylo spíš tím, že jeho batoh byl příliš těžký, než tím, že by byl tak vysoký. Jeho přátelé seděli na druhé straně místnosti u vysokého okna a o něčem si povídali. Sotva hodil svůj batoh vedle Ronova, Hermiona se zaujatě zeptala: „Co se stalo?“

„Nic moc, jen to, že se zítra ráno vrátí Draco Malfoy.“

„Cože?“ vybuchl celý jejich kroužek.

Harry převyprávěl, co se dozvěděl od Snapea. Ron se zlobil, ale Hermiona projevila více porozumění.                „Z dlouhodobého hlediska by bylo lepší, aby se mu podařilo složit OVCE. Přinejmenším tím může udělat něco užitečného sám pro sebe.“

Harry skoro upadl na blízkou židli. „To je povzbudivá myšlenka,“ mrmlal, vytáhl hůlku a jako obvykle palcem nahmatal poškozené místo. Hermiona se na něj zamračila, ale nic dalšího neřekla. Harry si z ložnice přivolal klec s Kali a pustil ji ven. Rychle se vyšplhala na jeho rameno a pro jistotu na Hermionu zasyčela.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala se Hermiona tiše.

„Ne,“ tvrdil Harry. „Zlobím se na sebe, protože vím, že máš pravdu, i když jde o Malfoye.“

Hermiona se s očekáváním zahleděla na Kali, ale zvíře už se nijak neprojevilo, jen si začalo čistit srst.

*****

Při snídani krmil Harry Kali slaninou ze svého talíře. Vypadalo to, že jí tučné jídlo uklidňuje, bylo pak snazší vrátit ji do klece.

„Podívejte, kdo tu je,“ řekl Neville ponuře.

Všichni se ohlédli a sledovali McGonagallovou, jak vede Draca Malfoye ke zmijozelskému stolu. Letmým pohledem k učitelskému stolu Harry zjistil, že se Snape na chlapce dívá velmi temným pohledem. Celá Velká síň zmlkla a sledovala, jak si Malfoy sedá na své obvyklé místo vedle Parkinsonové. Nevypadalo to, že si tu pozornost užívá. Harry se za to nenáviděl, ale cítil, že ho to trošku mrzí.

Když odcházeli od snídaně, Ron vypadal, jako by se chtěl za Malfoyem vydat. Harry ho popadl za hábit a táhl ho ke dveřím. „Už zbývá jen jeden měsíc. Nech ho být.“

„Jeho otec ti nakopal zadek. Dvakrát.“

„Jeho otec,“ zopakoval Harry. „Jestli si Draco něco zkusí…“ Ztichl, protože světlovlasý chlapec jim zkřížil cestu k hlavnímu schodišti a vypadal, jako by si přál být neviditelný. Penelopa s Frinou si Malfoye podezíravě prohlížely zamračenými pohledy.

Dvouhodinovka lektvarů byla klidnější než obvykle, protože většina z nich strávila spoustu času sledováním Draca, který se soustředil jen na svůj lektvar a ignoroval všechny v místnosti. Greerová udělal své obvyklé kolečko a nakonec se zastavila u Zmijozelova stolu.

„Pracujete přesně stejným způsobem jako váš otec,“ podivila se. U Harryho stolu všichni ztuhli v různých pozicích a věnovali pozornost rozhovoru na druhé straně třídy.

„No a co?“ prskl Draco.

„No to znamená, že vaše hodnocení by bylo v každém případě totožné, ne?“ zeptala se Greerová nuceně věcným způsobem.

„No tohle,“ vydechla Hermiona. Její míchací tyčinka zazvonila o kotlík, když bouchla pěstí do lavice.

„Hermiono,“ varoval ji Harry tiše.

„Uh, oh!“ vydechla Penelopa.

„Nech ji být, chci to vidět,“ řekl Dean podivně zvědavým hlasem.

Harry přemýšlel o novém způsobu bodování, o kterém ho informovala McGonagallová a ušklíbl se. „Tak do toho,“ pobídl kamarádku.

„Ne,“ vydechla nahlas, i když jí to stálo nemalé úsilí.

„Proč ne?“ zeptal se Harry. „Představ si, jak budeš později litovat, že jsi nic neřekla…“

Hermiona ho poplácala po ruce, vytáhla hůlku a odstranila svůj lektvar. Neville užasle zíral do jejího náhle prázdného kotlíku. Greerová, vyrušena podivným hlukem, k ní přistoupila. „Máte problém s lektvarem, slečno Grangerová?“

„Ne,“ odpověděla Hermiona. „Mám problém s vámi.“

Greerová nahlédla do jejího prázdného kotlíku a dala si ruce v bok. „Na kolik bodů přijde vaše neomalenost, drahá?“

„To neuděláte,“ vyprskla Hermiona, vstala a obešla stůl, aby mohla profesorce čelit přímo, dokonce se postavila na špičky, aby vypadala vyšší. Neville slabě zakňučel strachy.

„Dneska nedostanete žádné body, slečno Grangerová,“ řekla Greerová a mírně se k Hermioně naklonila.

„To mi nevadí; vaše hodnocení je stejně jenom záminkou, jak nás ponížit.“

Všichni ztuhli. Greerová malinko zrudla. „Jak se opovažujete? Dvacet bodů z Nebelvíru.“

Hermiona trhla rukou a sevřela ji v pěst. Harry se chvíli bál, že vytáhne hůlku, místo toho ale ukázala na učitelku prstem. Skoro křičela, když se zeptala: „Co proti nám máte? Chybí vám Voldemort nebo co?“

Greerové se oči zúžili na úzké štěrbinky. „Chcete mě nařknout, že mám co do činění s temnými kouzelníky? Vy, která se přátelíte s ním?“ vyhrkla a bradou ukázala na Harryho.

Hermiona překvapeně o krok ustoupila. „Vy si myslíte, že Harry je temný kouzelník?“ Skoro vyprskla smíchy.

Greerová se naklonila přes lavici k Harrymu v neúspěšném pokusu vypadat hrozivě. „Sledovala jsem vás, pane Pottere. Snažíte se vlichotit těm, kdo jsou u moci. Manipulujete s pravidly, která vám nevyhovují.“ Harry se opřel o opěradlo židle, aby se vyhnul jejímu prskání. „Vím, kdo jste. Vím, že dokážete mluvit s hnusnými kreaturami.“

Hermiona jí přerušila: „Jediný temný kouzelník, kterého jsme měli ve třídě, byl Lucius Malfoy a k němu jste se chovala lépe než k ostatním. Teď tak zacházíte s jeho synem!“

Greerová se podívala na Hermionu a ušklíbla se. „Kdyby nebylo hadího jazyka, slečno Grangerová, nepotuloval by se po téhle škole ani temný kouzelník.“ Když Hermiona stiskla rty. Greerová ji zlomyslně vyzvala: „Nemám pravdu, slečno knihomolko?“

„To nic neznamená,“ řekla Hermiona o poznání tišeji.

„Jak by to mohlo nic neznamenat?“ posmívala se Greerová.

„Jste blázen,“ řekl tiše Dean.

„Dalších dvacet bodů z Nebelvíru,“ posmívala se Greerová.

Harry potlačil úšklebek, nedokázal se cítit špatně, protože neřekli nic, co by zapříčinilo změnu bodového ohodnocení. Nicméně ještě museli přežít tři týdny. „Hermiono,“ řekl jemně.

Kamarádka na něj mávla. „Tobě to nevadí?“ Když pokrčil rameny, zklamaně si odfrkla.

„Nestojí to za to,“ vysvětlil. Celá třída je sledovala, i když někteří se při tom pokoušeli vařit lektvar. Kupodivu Malfoy nevypadal vítězoslavně, jen unaveně. Harry se ho zeptal: „Tak co, Draco, jsem temný kouzelník? Za minulý měsíc jsi jich pravděpodobně viděl víc, než mnozí z nás.“

Celá třída se na něj podívala. Draco zaváhal, naklonil hlavu na stranu a pak se nervózně zahleděl na strop způsobem, kterým Harrymu připomněl Siriuse. „No, to těžko,“ řekl výsměšně. „Pan Všichni-mě-milují nemůže být temný čaroděj.“ Když se na něj Greerová zahleděla, dodal: „Je příliš zbabělý, aby zaujal místo Pána zla.“ Draco střelil po Harrym ostrým pohledem. „Příliš zbabělý, aby převzal kontrolu nad jeho stoupenci, i když si jsem jistý, že by mohl,“ dodal tiše vědoucím hlasem.

Na místnost padlo ticho, všichni přestali pracovat a čekali, jak Harry odpoví. Harry řekl: „Zdědil jsem po Voldemortovi víc, než bych chtěl, ale tolik zase ne.“ Místnost neklidně zašuměla, což mu připomnělo, že by se k němu mohli ostatní studenti chovat tak, jako kdysi a to rozhodně nechtěl. Přinutil se uvolnit a tvářit se klidně. „To, že jsme byli propojení, nám pomohlo,“ řekl Harry klidně. „Jinak by tu Voldemort stále byl. To bys snad nechtěl, že ne, Draco?“

Draco se zlehka zasmál, ale znělo to nuceně. „Ne, samozřejmě, že ne.“

Místnost se trochu uklidnila, i když se někteří stále dívali na Harryho vyděšeně. Ale někteří se vrátili ke svým lektvarům. Greerová zaklapala podpatky po kamenné podlaze, když od nich odcházela. „Můžete tvrdit cokoliv, pane Pottere,“ řekla temně.

Harry protočil očima a zahleděl se na poznámky k lektvaru. Hermiona se neochotně vrátila na své místo. Když nohy její židle zaskřípaly po podlaze, Greerová se otočila a řekla: „A padesát bodů za vaše nechutné chování, slečno. A týdenní trest.“

Zdálo se, že Hermiona ji neslyší, protože otevřela učebnici a listovala v ní. Asi o minutu později řekla: „Ron mě zabije.“

„Určitě ne,“ odpověděl Harry klidně. Vesele se na ní ušklíbl, čímž jí zmátl.

Při obědě, když se blížili k místu, kde seděli Ron s Ginny, se Harry naklonil k Hermioně. „Neříkej nic.“

„O čem?“ zašeptala zpátky.

„O ničem. Za chvíli uvidíš.“

„Ahoj,“ přivítal je Ron vesele. „Lektvary byly dneska v pohodě?“

Hermiona otevřela ústa a pak je zase zavřela. Zírala na válce s drahokamy a vypadala zaraženě. „Myslím, že ano,“ souhlasila. Dorazili i Frina s Penelopou a Nevillem a zmateně se na Harryho podívali.

„Říkal jsem ti, že uvidíš,“ usmál se Harry na Hermionu.

„Co se stalo?“ zeptala se šeptem.

„To je ta moje temná stránka,“ smál se Harry. Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „McGonagallová prověřuje všechny body.“

Hermiona zůstala zírat s otevřenými ústy a Ron se přes stůl zeptal: „Cože?“

„Nic.“ Mávla rukou a vypadala zamyšleně. „Dobře, žes to neřekl dřív,“ zašeptala. „Merline, to je tak lákavé.“

Nikdo další si nepatrného nárůstu nebelvírských bodů nevšiml. Harry sledoval, jak je obličej jeho kamarádky stále zamyšlenější a odhodlanější.

*****

Harry se dobře vyspal, cítil se uvolněný a těšil se na svůj poslední famfrpálový zápas. Jen na půl ucha sledoval Ronovu povzbuzující řeč předtím, než vzlétli. Slunce se marně pokoušelo proniknout skrz vrstvu mraků, ale bylo teplo. Harry kroužil kolem hřiště a sledoval Roodyho, soupeřova chytače. Černošský chlapec ho také pozoroval, ale tvářil se rezignovaně. Harry si přál, aby byl spíš odhodlaný a ne aby vypadal, jako kdyby ho už Harry porazil.

Ron zvedl palce vzhůru, když byl otevřen kufr s míči. „Nemusím vám doufám připomínat, že máte hrát čistě,“ slyšel Harry madam Hoochovou, ale to už vzlétla zlatonka, následována potlouky. Roody se také díval po zlatonce a když se jejich oči střetly, rychle je sklopil ke koštěti.

Ozvala se píšťalka. Harry zamířil směrem, kterým zlatonka zmizela a začal létat v širokých kruzích. Roody se zařadil vedle něj, udržoval stejnou rychlost a tmavýma očima pátral po okolí. Harry se rozhodl, že bude lepší, když ho nebude podceňovat i když vypadal poraženecky, hlavně proto, že měl choulostivý úkol zdržovat hru a zároveň nedovolit Roodymu, aby chytil zlatonku.

V tu dobu Ginny, Hickory a Quinn hráli tvrději, než je kdy Harry viděl, létali rychle a nebezpečně; takže havraspárští odrážeči nedokázali zasáhnout cíl. Jejich hra pomohla i Harrymu, protože jak se jejich skóre zvyšovalo, Roody byl stále nervóznější. Při stavu čtyřicet nula, Harry zahlédl zlatonku, nebo si alespoň myslel, že to, co zahlédl koutkem oka, zlatonka je a také z té strany zaslechl zahučení diváků, ale předstíral, že nic nevidí. Místo toho líně změnil kurz a přelétl na druhou stranu hřiště, Roody ho vyplašeně následoval.

Harry, když se Roody vydal za ním, se po zlatonce ohlédl. Když byl stav šedesát ku deseti, což by spolu se sto padesáti body za chycení zlatonky bylo dost, Roody se náhle otočil. Harry ho instinktivně následoval, zrychlil své koště ve snaze zkřížit soupeřovu chytači cestu. Zlatonka před havraspárcem poskakovala a uhýbala mu. Harry se prudce otočil a chtěl se dostat mezi chytače a zlatý míček. Roody natáhl ruku a pokoušel se na zlatonku dosáhnout. Ale Harry měl lepší koště a v nejvyšší rychlosti prolétl těsně kolem Roodyho a vychýlil ho z kurzu.

Ozvala se píšťalka. Harry prudce zabrzdil a zjistil, že madam Hoochová odpískala faul. Chvíli nevěděl, jestli je to na něj, nebo ne. Ron se s ní začal o něčem dohadovat. „Mlčte, pane Weasley. Řekla jsem: čistá hra. Pokutový hod pro Havraspár.“

Zatímco čekali, Ginny přilétla k Harrymu. „Tss, tss,“ smála se. Roody letěl pryč, třel si paži a vypadal zachmuřeně a frustrovaně.

„Kolik bodů Ron potřebuje?“ zeptal se Harry zamračeně. Ron se snažil zabránit vstřelení trestného hodu.

Usmála se. „Jak daleko jsme za Zmijozelem?“

„Asi tři sta dvacet bodů, nebo tak nějak.“

„Takže?“

„Nedokážu se tak dlouho vyhýbat zlatonce,“ upozornil Harry a sledoval, jak camrál prolétl levým brankovým kruhem a skóre bylo šedesát-dvacet. „No, natahovat hru není zas tak špatný způsob, jak strávit odpoledne,“ zamumlal a otočil koště, aby nalezl soupeřova chytače.

Roody se Harrymu snažil vyhnout, když se k němu přiblížil. Naštěstí při tom zapomněl hledat zlatonku, a tak ji Harry uviděl dřív. A když Harry líně změnil kurz, Roody letěl na opačnou stranu, přesně tak, jak Harry doufal.

Skóre bylo sto ku třiceti a diváci nespokojeně hučeli, zmijozelští oprášili nějaké staré písně a nahlas zpívali.

Nebelvíři jsou hloupí jako slepice

Nedokážou najít cestu ke zlatonce

Jejich odrážeči jsou pod palbou potlouků

Jejich chytač je líný šašek v klobouku

Roody se mu najednou objevil po boku, mnohem blíž, než předtím. „Jsi trpělivý, že jo?“

Harry si povzdechl. „Pokouším se nechytit zlatonku. Potřebujeme body.“

„To tě lituju,“ řekl Roody. „Jen hraj podle pravidel.“

„Mně je to jedno, ale pro mou kolej to hodně znamená. Vy jste vyhráli loni,“ upozornil Roodyho, který vykulil oči.

„Myslel jsem, že jsem měl štěstí, žes zlatonku nechytil, když jsi mě blokoval. Byl jsem tak blízko.“

„To byl,“ souhlasil Harry. Otočil hlavu a poslouchal další sloku zmijozelské písničky. Bylo slyšet jen několik hlasů a to ho povzbudilo.

Potter je velký mizera

Líbal se s dcerou ochechule

Spal s úhoři, slimáky, hady a vydrami

Stejně jako jeho kamarádi

Roody také otočil hlavu a svráštil obočí když poslouchal opakování sloky. „Hele, co jim na to řekne profesor Snape?“ zeptal se.

Harry pokrčil rameny, ale nemohl si pomoci, aby se neušklíbl. Nedostal šanci vidět reakci svého opatrovníka, protože zrovna tuhle chvíli si vybrala zlatonka, aby jim zkřížila cestu. Podívali se na sebe a začali ji pronásledovat. Jak změnili směr, srazili se a Roody zavrčel: „Udělej to tak, aby to pro mé rodiče vypadalo dobře, to je všechno, co chci.“

Zlatonka letěla velkou rychlostí, když ji pronásledovali napříč hřištěm. Harry zahlédl, že si diváci samým vzrušením stoupli. Zlatonka prolétala nebelvírským brankovým územím a oni uhnuli každý na jednu stranu, aby zabránili faulu. Harry špatně odhadl zlatončin směr; zamířila téměř přímo k jeho soupeři. Ron něco na Harryho křičel, když oblétal brankoviště, myslel si, že není žádná možnost, aby Roody zlatonku nechytil, protože byla skoro vedle něj.

Roody se podíval dolů na Rona, usmál se na Harryho a malý zlatý míček chytil. Harry prudce zahnul vpravo a nahoru, aby se vyhnul srážce. Diváci zahučeli a havraspárská tribuna vybuchla. Harry slétl ke zděšenému Ronovi.

„Snažil jsem se to natáhnout, jak jen to šlo,“ řekl Harry. „Promiň.“

„Jo,“ zamumlal Ron.

„Myslím, že to bylo docela těžké,“ řekl Harry.

„Jo,“ opakoval Ron dutě.

Přilétla k nim Ginny. Havraspárští přistáli a poskakovali radostí; byli opravdu velmi šťastní. Chvíli sledovali jejich jásot a pak Ginny řekla:  „Dobrá, herní plán tak docela nevyšel.“

„Promiňte,“ opakoval Harry. „Byli jste opravdu dobří. Měl jsem to ukončit dřív.“

„Jo,“ zamumlal znovu Ron.

Harry se zamračil, když sledoval Rona cestou na zem, a díval se, jak odchází a táhne za sebou koště. Společně s ostatními jej mlčky následoval. Ve dveřích do šaten se Harry ohlédl zpět. Viděl Roodyho, který stál uprostřed hřiště s rukou, ve které držel zlatonku, nad hlavou a ukazoval jí směrem, kde seděli jeho rodiče. Ti se zářivě a pyšně usmívali. Harry si povzdechl a vešel do šatny.

Mlčky se svlékali. Harry si sundal loketní chrániče a uložil je do koše, ne do skříňky, aby mohli být vyčištěny a připraveny na příští rok. Ztěžka a velmi unaveně klesl na lavičku a sledoval, jak se Ron smutně svléká.

„Měl jsem to skončit dřív,“ řekl Harry a přerušil tím to neskutečné ticho. „Čekal jsem moc dlouho.“

„To je v pořádku, Harry,“ tvrdila Ginny. „Měli jsme udržet vyšší bodový rozdíl, abys o tom nemusel přemýšlet nebo čekat na nějaký signál.“

Harry uvažoval dál: „Chytil bych ji snadno – jen jsem se rozhodl špatně v situaci, kdy to bylo důležité.“

Ron hodil své chrániče směrem ke koši, většinou minul, a odešel.

„Kvůli tomu zápasu si o něj nedělej starosti,“ řekla Ginny. „Dá si pořádnou večeři a na všechno zapomene.“

Harry se uchechtl. „Doufám, že ano.“

U večeře už měl Ron lepší náladu, i když dlouho zíral na malou hromádku rubínů v jejich počítadle. „Hodně jsme se snažili,“ prohlásil nakonec.

Harrymu se nesmírně ulevilo, řekl: „To neznamená, že by nebylo hezké vyhrát.“

Frina strčila do Penelopy a Darshy. „Jsme ve špatné koleji, ne?“ řekla jim s úsměvem.

„Promiňte,“ omluvil se Harry dneska už po několikáté. „Chtěli jsme si zajistit vítězství nebo alespoň naději na vítězství.“ Roodyho zlost nad jejich strategií se teď zdála srozumitelnější.

„Nehráli jste zrovna nejlépe,“ pokárala je Penelopa.

Harry se zamračil a zadíval se na válec plný smaragdů. „Přesto by bylo hezké neprohrát se Zmijozelem.“

„Opravdu?“ popíchla ho Hermiona. „Ó čestný Zmijozel.“

„To je pravda,“ řekl Ron vyčítavě s plnými ústy.

„Tak to není, věř mi,“ tvrdil Harry. „Musí existovat něco…“

Zastavil se u nich Snape, s rukama v bok vypadal neobyčejně potěšeně. „No,“ začal zlehka, „nebylo to tak, že by byl Nebelvír pro Zmijozel vážnou hrozbou, nicméně přesto jsem očekával od této koleje lepší představení.“

Ron spolkl velký kus druhé porce pečeně a neopatrně řekl: „Víte, pane…,“ zamával vidličkou. „Poslední místo má své výhody.“ Usmál se. „Jen prostě musíme být ochotni jich, ehm, využít.“ A příjemně se na profesora usmál.

„Merline,“ zamumlal Snape, otočil se a odešel.

„Co to bylo?“ zeptal se Harry svého kamaráda, ale Ron se jen usmíval.

*****

Jako obvykle vyčerpaný sjel Harry po schodišti dolů z ředitelčiny kanceláře. To nekonečné opakování se vyučování, Brumbálovy armády a doučování ho zaměstnávalo natolik, že už zapomněl, kdy naposledy měl volno. Promnul si oči, nadhodil si batoh na rameni a slyšel, jak se za ním uzavřel vchod s chrličem, když vešel do chodby.

Pohyb za ním upoutal jeho pozornost. Harry se otočil a hmátl po hůlce. Draco vstoupil do osvětlené chodby z temného výklenku. Zastavil se a povýšeně se na Harryho zadíval. „Opravdu chodíš na doučování? K ředitelce?“ zeptal se sarkasticky.

Harry odtáhl ruku ze své hůlky, když viděl, že druhý chlapec svou také nedrží. „Co je ti do toho?“ odsekl.

„Jak patetické. Jestli se to nedokážeš naučit, měl bys prostě propadnout, jako každý jiný. Čím sis zasloužil tu zvláštní pomoc?“ hrubě se ušklíbl a znechuceně si Harryho prohlížel od shora dolů.

Harry se začal otáčet a ignoroval ho. Draco ho uchopil za hábit a otočil ho zpět. Harry pochopil, že Draco se v Azkabanu od ostatních Zmijozelů něco naučil. „Ty máš co mluvit,“ zavrčel Harry, když si vzpomněl na svou vlastní zkušenost. „Pane Odložené-Starostolské-vyšetřování.“

Draco nevrle odpověděl: „Budu mít lepší známky než ty i bez doučování od ředitelky a vedoucího koleje.“ Odstrčil Harryho od sebe a hlasem, jakým se mluví na malé dítě, dodal: „Ubohý Pottříček, musí mu pomáhat připravit se na hezkou malou budoucnost.“ Harry se zapotácel a spustil batoh na zem. Draco pokračoval stejně protivným tónem: „Dokonce i ředitelka mu musí pomáhat s lehkými kouzly, jinak by mohl selhat u OVCÍ.“

Popichoval ho víc, než obvykle a Harry musel znovu odolat touze sáhnout po své hůlce.

„Co?“ zeptal se urážlivě Draco přehnaně nevěřícím tónem. „Žádná odpověď od hrdiny kouzelnického světa?“

„Odprejskni, Malfoyi,“ vydechl Harry a sklonil se, aby mohl uchopit svůj batoh.

„Cože? To je to nejlepší, co dokážeš,“ zeptal se Draco nevýrazně, znělo to, jako by se ptal jeho otec.

Harry pustil popruhy batohu a zaslechl tiché kroky na kamenné podlaze. Něco uvnitř něj ztuhlo a do žil se mu vlilo zuřivé odhodlání. Magická energie mu rozvlnila hábit. Poznal, o co jde, mírně se usmál a uvolnil se způsobem, jaký mu vždycky radila Hermiona; uklidnil se a pomyslel na tlapy, drápy a peří. Jeho pohled na Draca bylo teď zvláštní, zdůrazněný tím, že světlovlasý chlapec náhle couvl a spadl na zadek, když zakopl o lem svého hábitu.

Harry byl teď vyšší než on, o hodně vyšší. Přesunul nohu a cítil, jak drápy škrábou o kamennou podlahu. Draco ustrašeně zakňučel; Harry cítil, jak se mu natočily uši, když to zaslechl. Zvedl ruku a opravdu to byla obrovská červená tlapa. Svět se s ním zatočil; přinutil se vyslat víc magie do kouzla a Malfoy se tvářil čím dál vyděšeněji.

Harry opatrně položil ruku-tlapu dolů, na Dracovu hruď. Napnul ji a čtyři dlouhé černé drápy se zaryly do Dracovy bílé košile. Draco znovu zakňučel. Harry začenichal a nasál pachy přicházející z těla pod ním. Silný pot, čpavek a pach pečeného kuřete upoutaly jeho pozornost. To poslední bylo nejvíce znepokojující, protože to naznačovala, že by Draco mohl být chutný.

„Pomoc,“ vyjekl Draco. Harry zpozoroval, že se jeho modré oči dívají stranou. Vzpamatoval se, nešikovně ustoupil a zakymácel se, jak ztratil rovnováhu, když se daly do pohybu všechny čtyři jeho končetiny. Ostrý vítr doprovázel tento zmatený pohyb. Merline, mám křídla! Ještě trochu couvl a sedl si na zadek, hlavu měl najednou ještě výše, než dosud.

Draco lezl pozpátku pryč, ukazoval a snažil se něco vysvětlit další osobě. Harry otočil hlavu a uviděl Snapea jak k němu nahoru vzhlíží s uznalým výrazem a s obočím pozdviženým. „Působivé, Harry,“ řekl. Když si Draco konečně stoupl, Snape se ho falešně zmateným hlasem zeptal: „Máte nějaký problém, pane Malfoyi?“

Malfoy se zavrčením ustoupil, širokým obloukem Harryho obešel a utekl dolů chodbou. Harry cítil trochu závrať, když ho sledoval, jak se vzdaluje; zdálo se mu, že vidí na obě strany chodby najednou. Chtěl se vrátit do své podoby, zejména proto, že i Snape, přes nelichotivý zápach lektvarů a vlhkého inkoustu, kterým byl nasáklý jeho hábit, byl cítit kuřetem. Vzpomněl si na pokyny, které Hermiona dávala Ginny, zklidnil se a uvolnil magii. Svět se s ním zatočil dřív, než stačil zavřít oči. Klesl na kolena a to ho vzpamatovalo.

Snape ho uchopil za předloktí a pomohl mu na nohy.

„Byl jsi tu celou dobu?“ zeptal se Harry, když získal ztracenou rovnováhu a nemotorně si obouval boty.

„Nezdálo se mi, že by moje intervence pomohla tvému zraněnému egu. Kdyby vytáhl hůlku, bylo by to jiné.“ Snape přihlížel, jak si Harry čistí kolena. „To bylo poprvé, cos to zvládl?“

„Ano,“ řekl Harry a srdce se mu rozbušilo sotva na to pomyslel.

„Myslím, že by to Minerva měla vědět.“

„Jasně, na příštím doučování,“ řekl Harry a myslel si, že by bylo hloupé běžet zpátky hned teď. „Opravdu divné – všechno bylo poněkud jiné; jasnější a také jsem cítil ostřejší vůně. A menší,“ dodal s úšklebkem. Snape mu podal batoh a Harry si ho hodil přes rameno. Mávl rukou a zamyšleně dodal: „I když nevím, jak mám ovládat ruce a křídla. Mám najednou příliš mnoho končetin.“

„Při zvěromágské přeměně u OVCÍ nejsou žádné sportovní požadavky,“ prohlásil Snape konejšivě.

„Prima,“ řekl Harry vesele.

Došli ke schodišti, kde se měli rozejít. Když kolem přešli třeťáci, Harry se vzrušeně zeptal: „Myslíš, že bych mohl létat?“

Snape s odpovědí zaváhal, jako by v něm ta otázka vyvolala vnitřní boj. „Předpokládám, že Hagrid to bude vědět,“ řekl konečně.

Harry, který si právě pomyslel, že od něj nebylo hezké takhle omezovat Ginny a že by se jí měl omluvit, řekl: „Vsadím se, že mohu, alespoň na krátké vzdálenosti.“

Snape ještě stále bojoval sám se sebou. „Uvědom si, že nemůžeš skládat OVCE na ošetřovně.“

„Jo, jo,“ řekl Harry bez zájmu a vydal se k nebelvírské věži. Ohlédl se a zjistil, že jeho opatrovník nasadil důvěrně známý výraz, ale důvěrně známý před velmi dlouhou dobou. Pomyslel si, že neměl být tak odmítavý a téměř se vrátil, ale Snape už zamířil dolů po schodech.

Ve společenské místnosti se Harry naklonil k Ronovi a Hermioně, kteří si s hlavami u sebe psali úkoly. „Hádejte, co se stalo?“ řekl Harry. Když k němu oba zvedli tváře, dodal: „Povedla se mi přeměna.“

„Harry! To je ohromné!“ vyhrkla Hermiona. „Během doučování?“

Většina studentů k nim otočila hlavy. Harry šeptem řekl: „Když mě obtěžoval Draco. Nemyslím si, že to ještě někdy udělá,“ dodal se zlomyslným úšklebkem.

„Cha!“ vyprskl Ron. „No tak, předveď nám to!“

Harry se lekl a letmo se rozhlédl po přeplněné místnosti. „Ne tady.“

Jeho přátelé rychle odložili učebnice. „Můžeme jít někam jinam, jestli potřebuješ místo,“ navrhla Hermiona horlivě. „Neville!“ zavolala přes místnost. „Máš chvilku?“

„Ne, ale myslím, že jde o něco, o co nechci přijít.“

„Taky bych řekl,“ odpověděl Ron a strkal Harryho k portrétovým dveřím.

„Třeba venku?“ navrhl Harry a přemýšlel o tom, že by si mohl vyzkoušet běh s máváním křídel.

„Vážně?“ utvrzovala se Hermiona. Podívala se na hodinky. „Je deset minut po osmé, ale proč ne? Ale udělej to rychle.“

„Už jsme stejně přišli o pohár,“ poukázal Ron, když sestupovali po schodišti. „Třeba bychom z toho mohli něco vytěžit.“

Hermionin výraz přivedl Harryho na myšlenku, jestli nepřemýšlí nad tím, jak vyhrát navzdory jejich pevnému poslednímu místu. Celou cestu si kousala rty. O patro níž potkali známou rusovlásku a Ron vykřikl: „Ginny, pojď s námi! Harry se chystá ukázat nám svou přeměnu.“

Za chvíli je následovalo i mnoho dalších studentů. Harry si svému kamarádovi postěžoval: „Nepotřebuju publikum.“

„Proč ne?“ zeptal se Ron a zašklebil se na něj.

„Jistě, proč ne,“ odpověděl Harry a optimismus ho zvolna opouštěl.

Brána se se zaskřípěním otevřela a dovnitř dýchl chladný večerní vzduch. „Krásný večer,“ prohlásil Ron, když kráčeli přes trávník. Zastavili se nedaleko jezera.

Harry zamával rukou a řekl: „Nechte volnou cestu k jezeru.“

Letmo na sebe pohlédli, ale rozestoupili se. Ron řekl: „Měníš se snad na velrybu?“

„Nech toho,“ řekl Harry a pomyslel si, že kdyby se neudržel ve vzduchu, voda by mu zajistila lepší přistání. Spustil ruce podél boků a pokusil se vytvořit stejnou vlnící se magii, jako předtím. Slabý závan magie mu rozvlnil hábit.

„Žádný zázrak,“ ušklíbla se za ním Parkinsonová.

Harry se otočil a široce se na ní usmál. „Děkuji, Pansy,“ řekl upřímně. Hněv opět vytvořil energii a svět kolem se rozvlnil. Doufal, že nebude pokaždé potřebovat urážky od Zmijozelů, aby se to povedlo.

Kolem se vzedmul překvapený a vystrašený šum. Znovu zakolísal, protože nedokázal odhadnout sílu ve svých končetinách a musel o krok ustoupit, aby získal ztracenou rovnováhu. Kamarádi k němu přistoupili blíž.

„Páni, Harry!“ vykřikl Ron. „Merline, to je opravdu něco.“

Harry pohnul hlavou a pokoušel se zvyknout si na nový, široký pohled na svět. Koutkem oka zahlédl omráčené obličeje. Nakrčil čenich; tolik těl kolem vydávalo pach jako famfrpálová šatna na konci horkého dne. Vyzkoušel křídla a udeřil jimi několik studentů po stranách.

Ginny se zazubila. „Vyzkoušej si let nad jezerem, jestli spadneš, nebude to tolik bolet. Není to vůbec těžké.“

Harry se trošku předklonil a znovu máchl křídly, cítil je jako druhý pár rukou.

„Harry,“ vydechla Hermiona znepokojeně. „To nemyslíš vážně.“

Harry sklonil hlavu k trávníku a tak už nemusel couvat, když znovu ztratil rovnováhu. Byl rád, že nemůže mluvit, protože to znamenalo, že se s ní nemusí dohadovat. Několik pokusných kroků vpřed proběhlo dobře. Natáhl hlavu a zvýšil rychlost, učil se, jak střídat nohy při chůzi a jak při běhu. Zamával křídly a nohy měl najednou lehké. Ještě párkrát zamával a najednou se rukama nedotýkal země tak, jak čekal. Když opět dopadl na zem, byl to tvrdý náraz, až ho rozbolela ramena. Zadní nohy mu přišly na pomoc a za chvíli se mu podařilo získat zpátky ztracené tempo.

Jezero teď bylo blíž. Možná by měl zastavit a zkusit to znovu, pomyslel si. Měsíc osvětlil vodní hladinu a voda teď vypadala jako rtuť. Zamával křídly silněji; a tentokrát se odrazil i zadníma nohama. Nohy se mu odlepily od země a tak znovu máchl křídly. Za ním se ozval pokřik. Pokračoval v mávání křídly, i když už na nich nesl svou plnou váhu. Nohy teď už byly zbytečné a tak je zdvihl těsně nad krajem jezera. Tak zjistil, že je potřebuje pro udržování rovnováhy. Málem se zastavil. Hlava mu klesla dolů a nohy se mu rozevlály na všechny strany, skoro nedokázal letět vpřed. Několikrát se odrazil od vodní hladiny, jak se snažil získat přijatelnou rychlost. Musím vystoupat výš, jinak spadnu do vody, pomyslel si, zdvihl bradu a silně zamával křídly. Fungovalo to a to, jak snadno vzlétl, způsobilo, že se mu chtělo křičet radostí; ale vyšel z něj podivný zvuk, který se odrazil od okolních kopců.

Byl už skoro na druhém konci jezera a potřeboval se otočit. Nevěděl jak, a tak se naklonil jako na koštěti. Šlo to docela dobře, i když na konci musel rychle několikrát zamávat křídly, protože ztratil rychlost. Teď to vypadalo, že je na břehu jezera daleko víc lidí, než předtím. Harry doufal, že pochopí, že mu mají uhnout z cesty, protože nepředpokládal, že přistane hladce.

Něco zachytil koutkem oka. Přilétl k němu pták, slétl níž, otočil se a srovnal s ním rychlost. Harry se usmál, když poznal červená ocasní pera jestřába. Znovu se zahleděl vpřed a zjistil, že se k okraji jezera blíží velmi rychle. Znepokojený, že nedokáže včas zpomalit zvedl hlavu příliš brzy a dotkl se nohama vodní hladiny, jeho nohy se zabořily do bahna na kraji jezera a pár posledních metrů už běžel.

Studenti jásali a Ron k němu přiběhl a objal ho. Po boku se mu objevila vydra, oklepala se a přeměnila se na Hermionu, která ho také objala. Jejich horké objetí ho znepokojilo, jeho transformovanému tělu připadalo něco takového podivné.

Harry vzhlédl a za svými kamarády spatřil učitele, jejichž výrazy v šeru kolem nedokázal rozeznat. Pokusil se promluvit, ale nejasné, „Uh, oh!“ které vyšlo z jeho hrdla způsobilo, že se všichni rozesmáli. Přistoupila k němu McGonagallová těsně následovaná Greerovou, která všem připomněla, že měli být všude jinde, jen ne v noci venku.

McGonagallová se obrátila k profesorce lektvarů. „Gertrudo, raději se vrať, protože jinak budu muset určitě upravovat hodnocení.“ Greerová, zřetelně zmatená, opatrně ustoupila. Ředitelka se podívala na Harryho a řekla: „Vypadá to, že jste to zvládl, můj chlapče.“

Harry přešlápl, bahno mu nepříjemně zasychalo na tlapách a mezi polštářky mu uvízl nějaký kámen. Hagrid přišel blíž a díval se mu přímo do očí. „No teda, jen se na to podívejte.“ Pohladil peří na Harryho hlavě s láskyplným výrazem a pak ho sevřel v medvědím objetí. Harry se snažil udržet magii přeměny, protože se bál, že kdyby se teď transformoval, byl by rozdrcen.

Hagrid ho konečně pustil, popotáhl a mumlal něco o tom, jak je šťastný. Harry se uvolnil a přeměnil se zpátky do své obvyklé podoby. Kamarádi mu poklepávali po ramenou a gratulovali mu. Ruce měl špinavé od bláta a tak počkal, až ho Hermiona kouzlem očistí. Vlasy měla ještě mokré, uvědomil si pobaveně, i když hábit měla suchý.

Když se celá společnost vydala k hlavní bráně, následována jestřábem, řekl Harry ředitelce: „Chtěl jsem si to jen ověřit, ne vás z toho vynechat, madam.“ Pak mrknul na Snapea, který šel vedle ní.

Slabě se usmála, ale dívala se na něj vážně. „To oceňuji, pane Pottere,“ řekla formálně.

Když byli studenti z doslechu, smáli se a pošťuchovali cestou do hradu, řekla McGonagallová Snapeovi: „Nechám jeho potrestání na tobě, Severusi.“

Snape se nadechl, letmo pohlédl na Greerovou a lehkomyslně se zeptal: „Potrestání, za co?“ Greerová mírně vyvalila oči, jak se jí začal zmocňovat vztek. Jen kvůli ní dodal: „Přečetl jsem si všechny body školního řádu a nevím ani o jednom, který by byl dnes večer porušen.“

Greerová si založila ruce v bok. „Zákaz vycházení?“ zavrčela.

McGonagallová zakročila: „Ach ano, dobře, všechny koleje tam dnes večer měli zastoupení. Všichni by měli přijít o body,“ řekla a kývla hlavou ke studentům. Greerová si něco mumlala celou cestu k hradu, zatímco si ostatní užívali teplého večerního vzduchu. McGonagallová jí nakonec napomenula: „Gertrudo, už za pár týdnů odtud odejdou. Samozřejmě, jiní nastoupí na jejich místa, tak je to vždycky.“ Zamyslela se a pohlédla na Snapea. „Ačkoliv si nemyslím, že by se jim dokázali vyrovnat.“

 

Poslední komentáře
02.01.2010 13:26:58: Moc děkuji za krásný překlad a do Nového roku přeji jen to nejlepší. Jsem ráda, že se Harrymu přemě...
02.01.2010 11:47:06: takže malfoyík sa nám predstavil najprv v dobrom svetle a potom hneď v tom svojom:) Téda, harry mu n...
01.01.2010 04:01:53: Měl Malfoye šlapat :D:D jinak moc pěkná kapitola..konečně se začal chovat normálně :)
31.12.2009 22:37:19: Díky za skvělý překlad. Do nového roku 2010 všechno nej!