Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

45. kapitola

Prorazit zeď

Ve společenské místnosti vládlo ještě dlouho veselé vzrušení po jejich zvěromágském skotačení. Harry přijímal gratulace a vtípky na svou zvířecí podobu. Mladší studenti plánovali, že se také stanou zvěromágy a chtěli mezi sebou nalézt dalšího gryfa, věřili, že některý z nich jím musí být, aby mezi sebou měli i nadále živý symbol své koleje. Harry nad nimi zavrtěl hlavou, ale poslouchal je jen napůl. Vytáhl své zanedbané úkoly a s hrůzou si je prohlédl; byl hodně vyčerpaný a bylo už pozdě.

Zíral na prázdný pergamen s brkem v ruce a místnost se mezitím postupně vyprázdnila. Ron s Nevillem zůstali, ale vypadalo to, že si úkoly jen kontrolují a ne že na nich pracují. Harryho trochu dojalo, že se kvůli němu vzdali spánku. Zkontroloval své poznámky a napil se kakaa, které Ron donesl z kuchyně. Možná, kdyby na pár minut zavřel oči, pomyslel si, stačilo by to, aby si odpočinul a mohl pokračovat.

„Usnul?“ zeptal se Neville. Harry měl hlavu opřenou o dlaň ruky, kterou se opíral o opěradlo pohovky a vůbec se nehýbal.

Ron se k němu naklonil blíž. „Vypadá to, že jo,“ zašeptal. Opatrně vytáhl Harrymu pergamen z pod prstů. „Na čem pracuje?“ zamumlal. „Oh, esej z lektvarů.“ Podal ho Nevillovi. „Můžeš mu to dopsat? Znám přeměňovací kouzlo, které změní tvůj rukopis na jeho.“

Neville pergamen neochotně přijal. „Já nevím…“

„Přece ti lektvary jdou,“ tvrdil Ron.

„Neznámkuje mě tak tvrdě, jako jeho.“ Neville si přečetl polovinu eseje, kterou už Harry napsal. „Harry bere tyto úkoly jako svůj osobní boj a nevím, jestli by byl rád, že to za něj dokončím, ale pokud si opravdu myslíš, že bych měl, udělám to.“

„Takže možná ne,“ řekl Ron a odložil pergamen. „Co s ním uděláme? Nemůžu ho vzbudit - je opravdu unavený.“

„Taky se potřebuji vyspat,“ přiznal Neville, podíval se na hodinky a promnul si oči. „Myslím, že zítra nepůjdu běhat.“

„No to je tím, že pracuješ dlouho do noci,“ zavtipkoval Ron. Srovnal své knihy na hromadu, zastrčil si je pod paži a pohlédl na Harryho.

„Necháme ho tady?“ zeptal se Neville a sám sebe už viděl v posteli.

Ron si povzdychl a položil knihy na stolek. „Víš, je to jediný student v celé téhle zatracené škole, který tu má tátu.“ Vytáhl hůlku a vyslal stříbrného ptáčka skrz podlahu. Rychle znovu popadl knihy a unaveně zamumlal: „Ať za něj ten esej dokončí Snape – honem do postele.“

Neville pod schody zaváhal, ale pak rychle vyběhl k Ronovi, který mu držel otevřené dveře.

Harry cítil, že se něco dotklo jeho ramene. To podivně kontrastovalo s jeho snem, v němž hrál famfrpál uprostřed sněhové vánice a marně se snažil polapit zlatonku obrovskými, ručně pletenými palčáky, které měl na rukách.

„Harry,“ oslovil ho důvěrně známý hlas.

Leknutím zdvihl hlavu a ten pohyb bolestivě vystřelil do jeho krku. Promnul si ho a unaveně zíral na svého opatrovníka. „Musel jsem usnout,“ zamumlal a ospalýma očima se rozhlédl po prázdné společenské místnosti.

„Zdá se,“ řekl Snape a podával mu kameninový pohár. „Vypij to.“

Uvnitř poháru byla hustá žluto-bílá tekutina, která vířila, ale nepromíchala se. Harry si usrkl a zjistil, že to nechutná jako citrón, jak očekával, ale jako špinavé ponožky. Hlava se mu překvapivě vyčistila a tak rychle dopil zbytek. „Co to bylo?“ zeptal se, když vracel pohár.

Snape postavil pohár na stolek a posadil se do křesla, kde předtím seděl Ron. „Farnsworthův doušek, také zvaný Buditel. Cítíš se lépe?“

Harry se cítil, jako by spal celou noc. „O moc,“ řekl užasle a čekal, že ten euforický pocit každou chvíli zmizí. Ale nezmizel. „To je návykový lektvar?“ zeptal se, protože ho zajímalo, proč se o něm ještě nedozvěděl.

Snape se v křesle opřel. „Ne, ani není těžké ho uvařit. Nicméně je nesnadné získat klíčovou složku.“

„Co to je?“

„Prášek z mumie.“

Harry se rozrušeně zamračil. „Mumie v prášku?“

„Je to prášek z houby, která roste pouze na neporušených egyptských mumiích,“ vysvětlil Snape pedantsky. Harry se snažil ignorovat svůj náhle se bouřící žaludek a zadíval se na pergamen, který někdo položil na stolek před ním. Snape řekl: „Máš dost energie na to, abys to dokončil?“

„Ano.“ Harry zvedl brk a pustil se do práce. Snape se opřel lokty o kolena, spojil prsty do věžičky a sledoval ho. Rovně se posadil až když Harry skončil.

Harry dopsal poslední větu a podal pergamen svému opatrovníkovi. Snape si ho vzal a začal číst. Za chvíli mu ho vrátil zpět. „Výborně,“ řekl.

Harry esej svinul a uložil ho do batohu. Byly tři hodiny a byl úplně bdělý. Jeho doplňková učebnice se založenými stránkami, ležela spořádaně na dně batohu. Vytáhl ji ven.

Snape ho sledoval. „Všechno hotovo, Harry?“ zeptal se.

„Ano, děkuji,“ řekl Harry vděčně.

Snape vstal a urovnal si hábit. „Tak tedy nashledanou ráno,“ řekl a odešel.

Harry znovu poděkoval a zahleděl se do knihy Mocné lektvary a masti.

Svítání vstoupilo do místnosti pozvolna, Harry si toho všiml, až když světlo lampy vybledlo. Teplé oranžové světlo pableskovalo v barevných sklech oken na druhé straně místnosti. Harry si ohřál nedopité kakao a pokračoval ve čtení.

O hodinu později, když si četl o užitečných rašeliništních rostlinách, ho vyrušil něčí hlas. „Ty jsi ještě vzhůru?“ zeptala se udiveně Penelopa.

Harry pokrčil rameny. „Jsi tu brzy.“

„Někdy se probudím a pak už nemohu spát,“ řekla a upravila si župan.

Harrymu to znělo, jako že to přiznává jen velmi nerada. Odsunul knihy stranou, aby si k němu mohla sednout na pohovku. Podíval se na špinavý hrnek před sebou. „Omlouvám se, kakao už došlo.“

Usmála se. „To je v pořádku,“ tvrdila. „Nejsi moc unavený?“

„Myslím, že budu v pořádku,“ řekl zlehka. Odložila své toaletní potřeby, zvedla jednu z učebnic a otevřela ji. Sledoval, co dělá a jeho oči se zastavily na světlé, hladké pleti a dlouhých řasách. Sálalo z ní ospalé teplo a to mu připomnělo noc, kterou strávil s Tonksovou. Bezmyšlenkovitě se k ní naklonil a uvědomil si to, až když se na něj podívala. Měl spoustu práce s touhou ji políbit, ale nezáleželo na tom, protože ona políbila jeho.

Harry polibek prohloubil a téměř zoufale si ji přitáhl do náručí. Cítil se trochu jako kdyby týden nejedl, tolik touhy do toho polibku dal. Po dlouhé chvíli se odtáhla a řekla: „Možná ne ve společenské místnosti…“

Harry ztuhl a rychle se rozhlédl po prázdné místnosti. „Jo, dobrý postřeh,“ souhlasil a obtížně polkl. Bylo těžké ji pustit a sednout si tak, jako by se nic nestalo.

Při snídani stouplo Harrymu horko do tváří vždy, když pohlédl na Penelopu. Strávila velkou část snídaně tím, že zírala do svého talíře s malým úsměvem na rtech. Harry se donutil poslouchat rozhovor Ginny s Hermionou o strategii při zkušebních testech. Podivné vzrušující mravenčení v žaludku ho neopustilo po celou snídani, dokonce ani tehdy ne, když si začal dělat starosti s testy při OVCích.

Harry odevzdal svůj esej z lektvarů s důvěrou i přesto, že se na něj Greerová ošklivě dívala, když ho přijímala. Malfoy odevzdal svou práci hned po něm. „Pomáhali ti s tím?“ zeptal se Malfoy falešně přátelským hlasem.

„Profesorka mě vždycky hodnotí špatně, takže nezáleží na tom, jestli ano,“ prohlásil Harry, třebaže učitelka ještě nebyla daleko. Její oči se zúžily. Nevinným tónem se Harry zeptal: „Bral jsi hodiny lektvarů od Bellatrix, když jsi měl možnost?“

Draco nevýrazně odpověděl: „Není v lektvarech moc dobrá. I když v kletbách…“ To poslední znělo výhrůžně.

„Před OVCEmi bychom si mohli dát malé cvičení,“ navrhl Harry. „Dej mi vědět, až to budeš chtít vyzkoušet.“

„Měl bys být rád, že jsem tě varoval,“ řekl Draco velmi tichým hlasem.

*****

Harry měl šanci být s Penelopou sám až v neděli večer. Zvečera všichni studovali ve Velké síni, ale jeden po druhém odcházeli pryč, poslední odešla Ginny s tím, že se ještě musí domluvit se spolužáky na nějakém projektu. Harry se zadíval přes stůl a přál si, aby už nikdo v místnosti nebyl. Neklidně si uvědomil, že sami by mohli být snad jen v přístěnku na košťata.

Penelopa si konečně všimla, že se na ni Harry dívá a plaše se usmála. Harry vyhrkl to první, co mu slina přinesla na jazyk: „Nechceš se jít projít do růžové zahrady?“

„Teď hned?“

„Ano.“

Podívala se na učebnici, dala do ní záložku a řekla: „Klidně.“

Harry se na ní usmál, oba zvedli své batohy z lavice a vstali. Batohy nechali pod schodištěm a vešli do růžového loubí s fontánou. Harry se rozhlédl, jestli kolem někdo není. S úlevou zjistil, že je zahrada prázdná a uchopil Penelopu za ruku. Možná, že za to mohlo tlumené světlo, ale její oči byly smutnější než očekával, když k němu vzhlédla.

Šli pomalu kolem kašny. Jak Harry věděl, na druhé straně by měl být kamenný výklenek s lavičkou, tak ho hledal. „Tady,“ řekl, když ho našel. Vytáhl hůlku a poklepal na jednu červenou růži, která se hned změnila ve žlutou, to byl signál, že místo je obsazené.

„Už jsi tu byl mockrát, že?“ řekla Penelopa.

„Ne,“ tvrdil. „O té růži ví každý. Vážně,“ Posadil se a očistil druhou půlku lavičky. „Opravdu jsem tu nikdy s nikým nebyl,“ řekl, protože se bál, že mu nevěří.

Usmála se na něj. „Já vím,“ připustila. „Ginny říkala, že jsi chodil s dívkou jménem Cho, která už skončila školu, ale nic jiného už nevěděla.“

Harry se poškrábal na čele. „Pro nás je to těžké, když si vy, holky, všechno říkáte.“

„Myslela jsem, že ona to musí vědět.“

„Aha,“ řekl Harry a dobrá nálada ho pozvolna opouštěla. Jeho oči se přizpůsobily měsíčnímu svitu, takže teď viděl její škodolibý úsměv. Květy bílých růží za ní vypadaly smutně.

Po chvíli ticha řekla: „Nikdy se nechováš tak, jak bych čekala.“

„Ne?“ podivil se Harry a byl z toho rozhovoru v rozpacích.

„Jsi vůči dívkám plachý. Teda kromě Hermiony. To bych nečekala.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry, jen aby něco řekl. Cáry mraků zakrývaly měsíc a vypadalo to, že po nebi ho pluje jen půlka.

„Snažíš se dohnat Malfoye k souboji.“

Harry se nad tím zamyslel. „Hm,“ zamumlal. „Možná.“ Představa dobrého souboje s Malfoyem ho naplňovala nedočkavým očekáváním. Bylo příjemné o tom přemýšlet na tomto klidném místě. Penelopa se posadila, povzdechla si a vypadalo to, že se uklidnila. Bylo pěkné uniknout od všech lidí a užívat si klid, musel si Harry po chvíli připustit.

Když ho uchopila za ruku, maličko nadskočil, jak se o něj pokoušely temné myšlenky. Přisedla si blíž, takže si uvědomil, že by ji mohl obejmout kolem ramen. Temné myšlenky ho úplně opustily, když k němu natočila tvář a políbila ho.

Už je hluboká noc, uvědomil si Harry později, ale dovnitř se mu nechtělo. Už musí být i po zákazu vycházení, pomyslel si, ale pak se tím přestal zabývat. Nemohli mu dát trest delší než dva týdny, protože pak už byl konec roku. Nebo možná by Snape mohl, ale Harry si myslel, že to neudělá. Otřel si rty, které teď měl maličko napuchlé. Penelopa se o něj s povzdechem opřela, také se jí nechtělo odejít.

„Přijedeš mě navštívit do Bernu?“ zeptala se přerušujíc tím dlouhé ticho.

Harry zvedl hlavu a poprvé si s úzkostí uvědomil, že už za krátkou dobu odjede hodně daleko. „To bych rád, ale ještě nevím, kdy budu mít ty zkoušky. Ještě nikdy jsem nebyl v cizí zemi.“

„Ne?“ zeptala se překvapeně. „Uvidíš, jak jsou Švýcarské hory krásné.“

Škoda, že to není blízko Skotska, pomyslel si, ale řekl: „Měli bychom se vrátit. Možná budeme potřebovat iluzivní kouzlo, abychom prošli kolem Filche. Rád se potlouká kolem dveří, aby chytil ty, co se vracejí pozdě.“ Ale nemuseli se starat, Filch byl zaneprázdněný něčím jiným.

Nesetkali se s nikým, dokud nedošli k hlavnímu schodišti, na chodbě byla řada zelených stop mířících různými směry. Na schodišti byly stopy modré, žluté i zelené. Studenti postávali v hale a o něčem zuřivě diskutovali. Justin, rudý v obličeji, scházel ze schodů a zanechával za sebou žluté stopy. Pod schody se neochotně ohlédl nahoru, podíval se na své boty a frustrovaně si povzdechl.

„Neviděli jste někdo ředitelku?“ zeptal se skupinky páťáků. Zavrtěli hlavami. Justin se mrzutě rozhlédl halou a pohledem se zastavil na Harrym. „S tím jste přišli vy, co, Pottere?“

„Cože?“ zeptal se Harry zmateně.

Justin se zlobil víc, než si Harry myslel. „Vidíš, že žádný Nebelvír nenechává červené stopy.“

To byla pravda, Harry žádné červené stopy neviděl. „Co se stalo?“ zeptal se. Justin se ušklíbl a odvrátil se od něj. „Páni,“ zamumlal Harry.

Přišel Malfoy a prudce se zarazil, když spatřil Harryho. „Myslíš si, že to je zábavné, Pottere?“ Strčil do Harryho a zanechal mu otisk zelené dlaně na oblečení.

„Nevím, o čem mluvíš,“ tvrdil Harry a prohlížel si zelenou barvu na svém hábitu. Vypadalo to jako čerstvě namalované, ale nerozmazávalo se to, ani to nešlo odstranit.

Zamířil k Velké síni, Penelopa šla za ním, rozhlíželi se kolem sebe zmateně a pobaveně. Za sebou zaslechl naříkat Justina. „Jejda! Teď to máme i na rukách.“

Harry zahlédl Ginny s Greeweyovými bratry a Frinou jak sedí u stolu zahloubaní do učebnic a nevšímají si zmatku kolem sebe. „Kde je Ron s Hermionou?“ zeptal se Harry. „Co se děje?“

Ginny pokrčila rameny. „Přece to vidíš,“ vydechla nevinně. Colin s Dennisem se na něj dívali nepřirozeně nevinnýma očima a Frina se na něj ušklíbla jako mlsná kočka.

„Ron a Hermiona?“ zeptal se Harry znovu.

„V knihovně,“ odpověděla Ginny, jako by bylo naprosto samozřejmé, že jsou tam a ne někde jinde.

Vešla McGonagallová a místnost ztichla. Přistoupila k Harrymu a dívala se velmi vážně. Její oči se zastavily na zeleném otisku dlaně na jeho hrudi, když řekla: „Na slovíčko, pane Pottere.“

Harry následoval ředitelku, která rychle odcházela, letmým ohlédnutím na Ginny zjistil, že se tváří ustaraně; na oplátku po ní střelil mrzutým pohledem. Ve vstupní hale potkali Snapea, který vypadal hrozivě a na Harryho zavrčel, když se k nim připojil. Nezanechával za sebou zelené stopy, což Harryho velmi uklidnilo. Na chodbách byla spousta stop vedoucích různými směry a kliky na dveřích a zárubně byly posety barevnými otisky prstů. Poblíž obrazu rašeliniště byly dva malé otisky, které způsobily, že Harry začal přemýšlet, jestli tam není tajný průchod, o kterém nevěděl. Bude se sem muset později vrátit a prověřit to.

V kanceláři ho ředitelka vyzvala, aby si sedl. Harry se cítil trochu uražený, když si uvědomil, že automaticky předpokládají, že je to jeho práce, i když o tom nevěděl vůbec nic. Také byl trochu naštvaný na své kamarády, protože mu nic neřekli, domníval se, že za tím jsou Ron s Hermionou, ale právě teď bylo pravděpodobně nejlepší obranou mlčet. „Paní profesorko,“ řekl Harry klidně, vyrovnaně, ale to byla chyba, protože její upřený pohled potemněl.

„Pouhé dva týdny, pane Pottere. Tolik zbývá do vašeho odchodu.“ Profesorka McGonagallová se opřela lokty o stůl a složila prsty do věžičky. Snape stál vedle jejího stolu se založenýma rukama a zamračeným pohledem. Dříve by ho Harry považoval za nebezpečně rozzlobeného. McGonagallová pokračovala: „Severus měl zřejmě pravdu – byli jsme k vám příliš shovívaví a vy jste si velmi rychle uvědomil, co všechno si můžete dovolit.“ Z hromady složek na stole jednu vytáhla a Harry zjistil, že se mu začínají potit dlaně. Pomyslel si, že by měl všechno popřít, ale měl pocit, že když bude zdržovat, mohlo by to dát jeho přátelům trochu času, aby zakryli stopy a tak mlčel. Zelená barva na jeho košili nebledla, vylekalo ho, že by to mohlo být trvalé a to by bylo opravdu zlé.

 „Je to hrozně dětinské,“ prohlásila McGonagallová. „Nemůžete vyhrát pohár a tak si vyléváte zlost na ostatních.“

Harry si skousl ret a pomyslel si, že si sama chystá past, kterou by mohli později využít.

„Na konci každého roku si musím připomenout, že zralost a věk spolu nesouvisí. Dokonce ani u těch, kteří by se měli učit zodpovědnosti. Speciálně vy,“ přidala McGonagallová rázně.

Přímo, s ukázkou trošky hněvu, se Harry zeptal: „Proč předpokládáte, že s tím mám co do činění?“

Věděl, že ji dostal, protože se náhle narovnala a dívala se na něj nejistě. Tázavě se zadívala na Snapea a pak se zeptala: „Udělal jste to, pane Pottere?“

„Ne,“ odpověděl odměřeně, hněv, který v sobě dusil, potřeboval uvolnit. „A nevím, kdo to udělal. Ani nevím, jaké kouzlo nebo lektvar za to může.“ Znovu se zadíval na svůj hábit. Když vzhlédl na svého opatrovníka, neměl svou mysl uzavřenou. Snape, který se na něj předtím díval konsternovaně, překvapeně spustil ruce podél těla.

„Neví to,“ řekl Snape.

„Tak kde jste byl poslední dvě hodiny, pane Pottere?“ zeptala se McGonagallová nepřesvědčeně.

Harry rychle uzavřel svou mysl a cítil, jak se červená. „To by vás nezajímalo, madam,“ řekl. „Ale žádné vtípky jsem neplánoval.“

„Ale mě ano,“ upozornil ho Snape přísně.

Harry od nich odvrátil zrak, tahle situace, do které byl vmanipulován, se mu nelíbila. Zatnul zuby. „Byl jsem s někým v růžové zahradě.“ Začínal si přát, aby byl součástí toho žertu, protože se mu najednou zdálo, že si to učitelé zaslouží. Najednou doufal, že jeho přátelé plánují ještě něco dalšího. Harry vstal a zeptal se: „Smím odejít, madam?“

„Ne, Harry, posaďte se,“ řekla McGonagallová jemně. Harry to pomalu udělal. Její smířlivý tón jeho hněv jen upevnil. Řekla: „Omlouvám se, že jsem vás křivě obvinila.“

Chápal, že by měl odpovědět a tak řekl: „Ano, madam,“ a znělo to nepřesvědčivě dokonce i jeho uším, jako kdyby to řekl Draco.

Zamračila se a trochu smutně na něj hleděla. „Omlouvám se, Harry. Rozruch, který to způsobí při vyučování, bude obrovský a my jsme kvůli tomu poněkud nedůtkliví.“ Hodnotila jeho uzavřený výraz. „Dobře, předpokládám, že už k tomu nic jiného nemohu říct.“ Povzdechla si. „Váš temperament se už dlouho neprojevil, ale zrovna teď ho vidím doutnat pod povrchem.“ Omluvně se zamračila i na Snapea. „Můžete jít, Harry. Povězte svým kamarádům, že jestli najdu nějaký důkaz, budou ve velmi, velmi vážném maléru.“

Harry rychle vyskočil, letmo se zamračil na svého opatrovníka a odešel. Zlobil se i na Snapea, možná proto, že od něj očekával víc loajality. Sirius by ho bránil, i kdyby nevěděl, jestli je do toho Harry zapojený, nebo ne.

Než došel do věže, jeho hněv se změnil, a když ve společenské místnosti našel své přátele, jak si šeptají a chichotají se, temně se na ně zamračil. Hermiona vyskočila. „Obvinili tě?“ zeptala se.

„Jo, tak nějak,“ vyprskl na ní Harry. Tváře jeho kamarádů byly najednou ustarané. „Nemohli jste mi to říct předem?“ zeptal se vyčítavě.

„Nechtěli jsme, aby ses dostal do nesnází,“ vysvětlila Hermiona.

„Jo, to fungovalo,“ řekl Harry sarkasticky.

„Ale je to legrace,“ řekl Ron s širokým úsměvem. „Zmijozelové jsou jediní, komu to funguje i na ruce, kvůli tomu, jak se otevírají jejich dveře,“ zasmál se. „Dali jsme neviditelný Vyjevovací barevný prášek na vchody do všech kolejí. Jen Zmijozelové musí na dveře zatlačit, aby je otevřeli.“

Harry se rozhlédl po ostatních rozesmátých Nebelvírech. Vypadalo to, že o tom věděli všichni. „Mám něco vyřídit od McGonagallové. Říkala, že jestli vám to dokáže, budete ve velmi, velmi vážném maléru.“

„Zbývají jen dva týdny,“ odsekl Seamus a Neville přikyvoval.

„Já bych jí nepodceňoval. Ani zástupce ředitele,“ řekl Harry významně.

Ron prohlásil: „Nemůže nic dokázat, pokud neudělá razii ve speciální lektvarové laboratoři u Freda a George. Byli nadšení, že pro nás mohou udělat speciální přípravek a slíbili, že to začnou prodávat až za rok.“

Harry měl pocit, že je najednou velmi unavený a tak na ně mávl a zamířil k ložnici. Kali ten den ještě nebyla venku a teď zoufale vystrkovala tlapky skrz mříže. Harry ji pustil a ona začala zběsile běhat po, naštěstí prázdné, místnosti. Nakonec se unavila, uložila se na posteli, pomalu mávala křídly a zrychleně dýchala. „Vím, jak se cítíš,“ řekl Harry, lehl si na záda a zíral na strop. Nakonec se donutil převléknout se do pyžama a nastavil si buzení na brzy ráno, protože se cítil zrazený a chtěl to vyběhat.

Ráno šli běhat jen on a Neville. „Pořád se zlobíš?“ zeptal se Neville, když se vzdálili od hradu.

„Nevím,“ odpověděl Harry. Vzal sebou Kali, protože si myslel, že by se chtěla proletět venku a ona teď létala nad jezerem a lovila vážky.

„To je hodně zvláštní mazlíček, Harry,“ komentoval to Neville, když běželi podél jezera k nádraží.

„Hele, když jsem se poprvé setkal s tebou, hledal jsi ztracenou žábu.“

„No jo. Moje babička si vzpomněla, že to byl její nejlepší mazlíček, když byla malá a přesvědčila prastrýčka, aby mi ji koupil.“

Cestou k hradu se vraceli mlčky. Harry měl pocit, že o tom musí mluvit a tak udýchaně řekl: „Myslím, že jsem od Severuse čekal víc loajality, nebo alespoň víc pochybností.“

„Vážně?“ podivil se Neville, jako by bylo zvláštní něco takového očekávat.

Harry se zamračil, měl pocit, že si nerozumějí a že by tohle téma měl opustit. Asi o minutu později Neville prohlásil: „Myslím, že je hodně loajální vůči Bradavicím, asi proto, že je tak dlouho ochraňuje.“ Na to Harry nepomyslel. Neville pokračoval: „Byl to jen vtip a barva za dva týdny zmizí. Přesně na konci školního roku.“

„Všichni Nebelvíři to vědí?“ zeptal se Harry roztrpčeně, zpomalil a nakonec se zastavil.

Neville si procvičoval ruce a pak začal dělat dřepy. „Asi jo.“ Podíval se k bráně. „Někdo s tebou asi chce mluvit.“

Harry se otočil a zjistil, že na schodech stojí Snape se založenýma rukama a trpělivě čeká. „No jo,“ zamumlal. „Jsem v maléru, že jsem s tebou šel běhat?“

„Harry,“ napomenul ho Neville. Harry se na svého spolužáka podíval překvapeně. Neville si prohrábl vlasy a ironicky se usmál. „Není divu, že jsi běžel tak rychle, opravdu musíš být uražený. Tak už běž.“

Propocený a vychutnávající si chladivý větřík se Harry vydal k bráně. Snape řekl: „Myslím, že bychom si měli promluvit.“

Harry na něj chtěl křičet, skoro cítil, jak se mu v hrdle formují slova, ale Nevillova poznámka způsobila, že se dokázal udržet. Museli opravdu běžet rychle, uvědomil si, když kráčeli stále ještě prázdnou vstupní síní.

Ve Snapeově kabinetu se Harry posadil na židli a osušil si zpocenou tvář rukávem košile, zatímco Snape mu nalil čaj a posadil se ke svému stolu. Po dlouhé pauze Harryho vyzval: „Chtěl jsi mi něco říct?“

Harry odložil šálek, aniž by se napil. Dlaně mu zvlhly a musel si je otřít o kalhoty. „Myslel jsem, že bys ke mně mohl být loajálnější,“ řekl maličko dotčeně.

Harry si pomyslel, že Snape zareagoval, jako kdyby ho udeřil. Odvrátil od něj očí, zadíval se na strop a rukou si prohrábl vlasy. „Je to složité.“

„Pro mě ne,“ povzdechl si Harry a málem dodal, že Sirius by nepředpokládal, že je vinen a i kdyby věděl, že vinen je, postavil by se za něj. Ale Harry věděl, že spálené mosty se jen těžko stavějí znovu. Raději to nechal být.

„Ve škole je nepořádek,“ řekl Snape.

„Škola pořád ještě stojí,“ upozornil ho Harry a napil se dobrého čaje. Jeho vůně mu připomněla mnoho věcí. Přemýšlel o Candidě, ale pomyslel si, že teď není vhodná doba, aby se na ní zeptal. „Předpokládám, že vtipálci jsou dostatečně chytří, aby nic nepoškodili.“

„V to jsme také doufali, ale nedokázali jsme ty stopy odstranit, dokonce je ani zneviditelnit. To naznačuje, že do toho je zapojený někdo zvenčí.“

Harry pokrčil rameny, nechtělo se mu být právě teď velkorysý.

Snape si klouby prstů přejížděl po bradě. „Možná jsem měl být na tvé straně, nebo alespoň neutrální, ale nedokázal jsem si představit, že by někdo zvládl tak propracované kouzlo, aniž by měl minimálně takové znalosti, jako ty. Tvoji kamarádi mě překvapili.“

Mě také, pomyslel si Harry. Dopil čaj, odstrčil šálek a očima se zavrtal do desky stolu. „No, to asi udělali,“ poznamenal a přemýšlel, jestli mu kamarádi nic neřekli proto, že věřili, že by mu mohlo před Snapem něco vyklouznout. Zklamaně zavrtěl hlavou.

Snape tiše řekl: „Tahle škola je pro mě důležitá, Harry.“

Harry si vzpomněl na to, co Neville vypozoroval a řekl: „Já vím.“ Konec konců pro Harryho byla důležitá také. Po chvíli se zeptal: „Potřeboval jsi ještě něco?“

„Doufal jsem… že jsme dosáhli určitého druhu porozumění,“ prohlásil Snape neochotně, jako by mu ta slova byla cizí a musel je odněkud dolovat.

„To ano,“ řekl Harry. „Teď jde o to, že mi nevěříš, škola je pro tebe důležitější…“

„Harry,“ skočil mu Snape do řeči, když zaváhal. „O tomhle si promluvíme, až skončí školní rok.“

„Mohu jet do Švýcarska?“ nadhodil náhle Harry.

Snape překvapeně zamrkal. „Jestli chceš. Předpokládám, že do svých plánů zahrneš i zkoušky na bystrozora.“

„Ano.“

Snape kývl, vypadal unaveně a Harry přemýšlel, jestli v noci vůbec spal. S pocitem, že by mu měl pomoci, řekl: „Když ti něco řeknu, neprozradíš McGonagallové, odkud to víš?“

Snape zavrtěl hlavou a vypadal smutně.

Harry řekl: „Barva zmizí, až skončí školní rok.“

Snape pozdvihl obočí a pokýval hlavou. Harry vstal a šel ke dveřím, Snapeův hlas ho zastavil, když položil ruku na kliku. „Pokus se vyhnout problémům.“

Harry se ohlédl a vrátil se. „Co z toho budu mít?“

„Přemýšlíš jako Zmijozel,“ obvinil ho Snape.

„Hm,“ zamumlal Harry a zamračeně odešel.

*****

Během dalších dnů bylo na Nebelvír naštvaných čím dál víc studentů, protože jejich zřetelné stopy byly všude kolem. Nejvíc barevných stop bylo na chodbách kolem tříd a otisky zelených dlaní byly téměř na všech lavicích, dveřích a zábradlí, nejvíc jich bylo na zmijozelském stole ve Velké síni. Některé Zmijozely to inspirovalo a psali roztodivná nechutná hesla zelenými písmeny po stěnách a stolech. Paradoxně nebylo snadné je odstranit, i když jeden nápis, prozrazující kdo s kým chodí, byl příští přestávku pošlapán žlutými stopami. Harry si musel obléknout starší hábit, bez zeleného otisku Malfoyovi dlaně, i když už mu byl těsný v ramenou.

Zatímco čekali, až se Snape dostaví na hodinu obrany, Harry zaslechl, jak Hermiona rozrušeně šeptá Ronovi, že by možná měli kouzlo ukončit o něco dříve. „Na to už je pozdě,“ odpověděl Ron.

Hermionina tvář se rozjasnila. „Víš něco…,“ začala vzrušeně šeptat zrovna, když vešel Snape. Spolkla, co chtěla říct a popadla brk.

„Dobře,“ řekl Snape, když se na ně zadíval od katedry. Jeho hlas zněl netrpělivě. „Myslel jsem, že si v dnešní hodině prověříme vaše znalosti, protože zkoušky OVCE už se blíží,“ dodal a přecházel před lavicemi. „Ale práce na kouzlech neutralizujících prokletí bude patně zajímavější.“ Kamarádi se na Harryho otočili, dožadovali se vysvětlení, ale on jenom pokrčil rameny, protože vlastně nic nevěděl. Snape pokračoval: „Podíváme se na lavice. Vstaňte a odstupte, ale…“ Zdálo se, že se zamyslel. „Vy tři,“ řekl a ukázal na kruvalské dívky v blízkosti Harryho, „považujete se za Nebelvíry?“

Frina s Penelopou po krátkém zaváhání kývly. Darsha zavrtěla hlavou.

„Chytrá holka,“ řekl Snape. „Támhle,“ ukázal ke stěně po levé straně, „si všichni stoupněte. Nebelvíři zůstanou zde.“

„Uh. Oh,“ zamumlal Neville.

Všichni horlivě vyskočili a zanechali na podlaze další stopy. Malfoy měl na tváři škodolibý úšklebek. Snape řekl: „Odtáhněte své lavice stranou.“ Ukázal k pravé stěně. Nebelvíři zděšeně poslechli. „Teď odejděte,“ řekl Harrymu a jeho kamarádům. „Vraťte se až za dvacet minut,“ přikázal jim.

Harry a jeho přátelé se na sebe nejistě podívali, sebrali učebnice a vyhýbali se pohledům na kruvalské spolužačky. Když se za nimi zavřely dveře třídy, Seamus řekl: „Říkal jsi, abychom zástupce ředitele nepodceňovali?“

„Dvacet minut,“ připomněla jim Hermiona.

„Vyzkoušíme si kouzla na OVCE,“ naléhal Ron. „Kakao by taky nebylo špatné.“ Zamířil dolů chodbou a za chvíli ho všichni následovali směrem ke kuchyni.

Přesně za devatenáct a půl minuty znovu stáli přede dveřmi učebny obrany proti černé magii. „Omlouvám se, za tamto,“ řekl Harry Penelopě.

Hezky se na něj usmála a pokrčila rameny. Ron, který si toho všiml, do Harryho strčil. „Něco jsi nám neřekl, že jo?“ vyzvídal.

„Co?“ zeptal se Harry. Všichni se na něj podívali, ale naštěstí se v tu chvíli otevřely dveře.

Snape na něj zamával, aby vešli. Jejich spolužáci seděli na stupínku a tvářili se vesele. Osm lavic stálo uprostřed místnosti, ostatní byly odstrčeny ke zdi. Harry znepokojeně vešel. Položil batoh na podlahu u dveří, jako všichni ostatní.

Snape řekl: „Stoly jsou proklety různými způsoby. Všechny způsobem, který jsme probírali… nebo který se vztahuje k některým dalším předmětům. Máte deset minut na to, abyste se posadili.“

Vytáhli hůlky a mávli jimi kolem stolů. „Můžeme si pomáhat?“ zeptal se Harry a zahleděl se na Penelopu, která si prohlížela stůl vedle.

„Vzhledem k tomu, že to pak bude mnohem zábavnější, tak určitě,“ řekl Snape. Zkřížil ruce na prsou a pozdvihl obočí, jak si je prohlížel.

Harry si skousl ret a pokusil se soustředit. Jak se dá proklít stůl? zamyslel se. Možností bylo mnoho. Neville odstranil prokletí a vykřikl, když mu lavice uhnula pod zadkem. „Jedno prokletí na lavici?“ zeptal se Harry.

„To jsem neřekl,“ odpověděl Snape.

Neville ztuhl a trochu poodstoupil. Vypadal trošku poraženecky, když to slyšel. Harry provedl základní odeklínací kouzla, ale věděl, že je to zbytečné. Hermiona už jich vyzkoušela celou řadu. Harry je zastavil: „Všichni dělejte to, co Hermionu,“ řekl.

Zahleděli se na ní a Hermiona začala znovu. Po dlouhém řetězu odeklínacích kleteb, byly ze čtyř lavic odstraněny dvě kletby a mumlání mezi přihlížejícími studenty Harrymu prozradilo, že už se dostali docela daleko. „Znáte nějaké další?“ zeptal se Harry.

Neville použil další tři odeklínací kouzla a zrušil tím další prokletí. Frina měla několik podivných nápadů, které, jestli byly na každé lavici jen dvě kletby, uvolnily další stůl. Zbývaly tři minuty. Harry rozdělil kamarády do skupin, které se měli věnovat každá jednomu stolu. On, Frina a Penelopa pracovali na jednom, na kterém ještě stále byly umístěny obě kletby. Čas běžel a oni nezaznamenali žádný pokrok, i když Ron s Hermionou odekleli další stůl, za který si Hermiona hrdě sedla. Ron se posadil do již dříve odekleté lavice a na znak úspěchu zvedl ruce nad hlavu.

„Čas vypršel,“ řekl Snape pevně. „Myslím, že byste se všichni měli posadit.“ Všichni si sedli, kromě Penelopy, která řekla Harrymu: „Neměl by sis sem sedat,“ a ukázala na dvojnásobně prokletý stůl.

„To je v pořádku,“ tvrdil Harry a vzal ji za ruku, kterou mu bránila, aby se posadil. Ukázal na bezpečný stůl vedle. „Posaď se.“ Ron vstal a upřeně se na něj díval. Harry, s osudovým pocitem a odmítaje se podívat na svého opatrovníka, si sedl ke stolu. Okamžitě mu hlava klesla na desku stolu.

„Pane Weasley,“ ušklíbl se Snape. „Všichni by měli sedět.“

Ron se sehnul k bezvládnému zešedlému tělu svého kamaráda se zděšeným výrazem.

„Není to trvalé, pane Weasley,“ poznamenal Snape unaveně.

Ron poodstoupil a ošklivě se na Snapea podíval. Posadil se jen proto, že ho Hermiona stáhla na židli. Podívali se na další prokletý stůl; seděl u něj Dean, ale krčil rameny nad tím, že jemu se nic nestalo.

„No,“ vydechl Snape a sestoupil ze stupínku. „Není to tak uspokojivé, jak jsem doufal. Měl jsem poslechnout pana Malfoye a použít na lavice tři kletby.“

„Co se stalo Harrymu?“ ptala se Hermiona.

„Spací prokletí,“ odpověděl Snape. Když Hermiona frustrovaně bouchla pěstí do stolu, dodal sarkasticky: „Příliš jednoduché, slečno Grangerová?“ Nadzvedl Harrymu hlavu, ale ta znovu bezvládně žuchla na stůl. „Pravděpodobně se stejně potřebuje vyspat,“ zavtipkoval. „Stárnoucí prokletí i spací kletba budou zrušeny, až lavici opustí. Na pana Thomase, na druhou stranu, to bude působit celý den,“ řekl Snape a se zavláním pláště se vrátil na stupínek.

„Ežoc?“ řekl Dean a zakryl si rukou ústa.

„Deane?“ zeptal se zmateně Ron, který se přesunul k Harryho stolu hned, jak se Snape otočil.

„Oh, zpátečnické prokletí,“ zamumlala Hermiona. „Ani na tohle jsem nepomyslela.“ Vstala a přistoupila k Ronovi.

Ron nadzdvihl Harrymu hlavu a zkoumal jeho zestárlou spící tvář. „Sakra, kolik mu asi je?“

Obstoupili je další studenti. Snape odpověděl: „Asi sto.“ Se zájmem se na Harryho díval.

Ron stáhl kamaráda ze židle a položil ho na podlahu. Harryho šedé vlasy zmizely a vrásky se mu vyhladily. Promnul si oči a překvapeně se rozhlédl. „Co se stalo?“ zeptal se ostře.

„Byl jsi prokletý spací kletbou,“ řekl mu Ron a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát. „Hned po tom, co jsi zestárl asi o sto let.“

Harry se na něj zadíval pochybovačně, ale pak rozhodil rukama a řekl: „To by vysvětlovalo, proč jsem tak rozlámaný.“

Místností se teď neslo mumlání ostatních studentů, kteří doufali v zajímavější podívanou.

Po večeři, která byla pestrá a plná vyprávění o tom, co Snape udělal, se nebelvírská společnost přesunula do věže. Penelopa se usadila k učení vedle Harryho. Harry nebyl zvyklý, aby byl u něj někdo tak blízko, takže se musel donutit, aby se na ní mile usmál. Ve skutečnosti mu to nevadilo, jen to bylo zvláštní.

*****

Několik dalších dní se Harry cítil rozpolcený některými věcmi a raději se toulal sám temným hradem, než aby studoval se svými přáteli. Když se dostal do chodby, kde byla třída obrany proti černé magii, nemohl si nevšimnout světla, procházejícího pode dveřmi. Zmáčkl kliku a opřel se o dveře, aby je otevřel. Snape stál ve vzdálenějším rohu, s hůlkou namířenou na ztemnělá okna. Ve druhé ruce držel otevřenou knihu a něco v ní ve světle blízké pochodně četl. Když zvedl svůj temný pohled, díval se zamyšleně a mírně ostražitě.

„Ahoj,“ řekl Harry, vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Snape mu strnule vrátil pozdrav, ale zůstal stát tam, kde byl. Harry se k němu zvědavě přiblížil.

Snape zavřel knihu. S nepřístupným výrazem se zeptal. „Mohu pro tebe něco udělat?“

Harry pokrčil rameny a pokoušel se nevypadat příliš zvědavě. „Byl jsem se projít. Viděl jsem světlo,“ dodal a ukázal ke dveřím. Snape položil knihu na stůl. Jeho ochablý postoj připomněl Harrymu starého Snapea. „Na čem pracuješ?“ zeptal se Harry jakoby mimochodem, teď byl spíš znepokojený než zvědavý.

Snape se na něj podíval a skousl si ret. Vypadal, že není ochotný odpovědět, alespoň Harry předpokládal, že nechce. S pohledem upřeným na protější zeď Snape vysvětlil: „Něco, na čem jsem měl pracovat už dříve. Zvlášť proto, že bych měl být dobrým učitelem obrany proti černé magii.“

„To ale jsi,“ tvrdil Harry.

S křivým úsměvem se Snape zahleděl na svou hůlku a přejel po ní prsty. „Vycházel jsem z toho, co je učíš ty, Harry. Ale v tomhle případě…“ Studoval Harryho způsobem, jako by hledal něco v jeho pohledu. „Tohle je prostě nepřijatelné.“

„O čem mluvíme?“ zeptal se Harry, kterého se dotkl Snapeův temný tón.

Snape si povzdechl a před odpovědí se ještě víc zamračil. „Patronovo zaklínadlo. Bude to u OVCÍ a já jsem vás to neučil.“

„Skoro všichni sedmáci to umí. Ti, kteří se ho chtěli naučit.“

„To je tvoje zásluha.“

„A Hermionina, Ronova, Nevillova,“ ušklíbl se Harry. „Děláš, jako bych je to všechny naučil sám.“ Snape se znovu zamyšleně zahleděl na svou hůlku. Harryho najednou napadlo, že Snape zřejmě nedokáže Patrona vyvolat; to ale znamenalo, že nemá žádné šťastné myšlenky. I když to bylo hodně riskantní, Harry se zeptal: „Chceš s tím pomoct?“

Snape se neradostně zasmál a zahleděl se do temného okna. „Je pozdě – měl by ses vrátit na kolej,“ řekl rezolutně.

Harry se zamračil a zeptal se: „Nenajde se v hradě nějaký bubák?“

„Proč?“ zeptal se Snape aniž by se odvrátil od okna.

„Protože já jsem se to učil na bubákovi, který se změnil na mozkomora. I když teď už to tak nemusí být?“ dodal, když se nad tím zamyslel. Zajímalo ho, v co by se mu bubák přeměnil teď. Možná je lepší o tom jen přemýšlet, než to vědět jistě.

Snape si prohrábl vlasy. „Mám smrtipláště[1]. Ve skutečnosti jsem s ním nechtěl cvičit; ale nedá se nic dělat.“ Otočil se, naštěstí už jeho pohled nebyl tak temný, spíš zamyšlený. „Přinesu ho.“

Harry se podíval na jednu z knih na stole, Účinná obrana, byla to ta, kterou Snape studoval, když přišel. Byl v ní pěkný popis Patrona, uvědomil si, když si to přečetl. Vyrušil ho zvuk něčeho kovového, škrábajícího o kámen. Snape položil na podlahu malý kufřík. Měl velké stříbrné petlice kolem celého víka. Snape se rozhlédl, dostrkal kufr do rohu místnosti a odstoupil od něj. Opakovaným Alohomora postupně uvolnil petlice. Oba se na kufr dívali poněkud nervózně, ale nic se nestalo.

„Možná umřel,“ navrhl Harry.

„Jen oheň ho může zabít. Oheň z tisového dřeva.“

Sledovali nehybný kufr další minutu. Harry se znovu zahleděl do knihy a zeptal se: „Jak daleko ses dostal?“ Snape neodpověděl, jeho pohled byl zatvrzelý. Harry si přál, aby to bylo jednodušší, ale nevzdal se.

Snape si od něj vzal knihu a očima přelétl text. Odložil ji a řekl: „Dokážu vytvořit oblak dýmu, ale ne tvar.“

„Tak už to skoro máš,“ řekl Harry vesele a uklidnilo ho, že to Snape přijal dobře. Tónem, který používal při cvičení Brumbálovy armády dodal: „Musíš jen myslet na něco šťastnějšího.“

Snape na to nereagoval. Harry vytáhl hůlku a zamířil na druhou stranu místnosti. Odkašlal si a řekl: „Expecto Patronum.“ Z hůlky vytryskla stříbrný dým a zformovala se do bílého jelena, který byl takhle zblízka skoro oslňující. Jelen oběhl místnost a Harry kouzlo zrušil.

„Na co jsi myslel?“ zeptal se Snape.

Harry se zarazil, ta otázka ho zaskočila. Dříve myslíval na své rodiče, ale to už teď byla minulost. „Já… myslím, že jsem přemýšlel o budoucnosti.“ Byla to pravda, nemyslel na nic konkrétního, jen se cítil prostoupený optimismem.

„Hm,“ zamumlal Snape a o krok ustoupil. Harryho z myšlenek vyručilo Snapeův vyděšený výkřik. Otočil se a viděl, co to způsobilo; kufr byl otevřený a prázdný a Snape obcházel místnost. Harry začal hledat smrtipláště pod stoly a židlemi.

Sklonil se pod přední lavici a zjistil, že se směje. „Tohle by bylo trapné vysvětlovat,“ řekl.

„To teda určitě,“ souhlasil Snape, otevřel dveře a zkontroloval chodbu před nimi. Pak je zase zavřel, utěsnil je svým pláštěm a zajistil kouzly. „Jediná útěcha je, že, protože jsme v tom oba, Minerva by nemohla žádat, abych tě potrestal.“ Harry se znovu zasmál, i když si nebyl jistý, jestli je to vhodná situace. Snape protřepal závěs na druhé straně třídy. „Opravdu potřebuješ prázdniny, jestli si myslíš, že tohle je zábavné.“

Harry protřepal závěsy na vedlejším okně. „To nepopírám. Prázdniny potřebuji,“ řekl přesvědčeně.

Snape protřepal další závěs a z něj vypadla tmavá bytost, podobná potrhanému plášti. Uskočil a instinktivně napřáhl hůlku, pak ruku s hůlkou sklonil, zřetelně znechucený svou nervozitou. Harry si oddechl a postavil se vedle svého opatrovníka. „Je nebezpečný jen když spíš,“ ušklíbl se Snape sám nad sebou. „Nepopírám, že prázdniny potřebuji také.“

Harry ukázal na nehybného temného tvora na podlaze. „Dobře, tak to zkus,“ navrhl.

Snape si poraženecky povzdechl, ale narovnal se a napřáhl hůlku… a jen stál a zíral na zeď. Prudce pohlédl na Harryho, který trpělivě čekal u předních lavic. Snape nakonec zamračeně pronesl inkantaci, z jeho hůlky vyšel obláček dýmu a hned zase zmizel. Snape sklonil hůlku a zamyšleně si promnul čelo.

Harry si založil ruce na prsou a uvolněně čekal, nechtěl dát najevo zklamání. Chtěl se odvrátit, ale cítil, že je důležité, aby Snapeovi ukázal, že mu věří. Snape stiskl rty a znovu pozdvihl hůlku, možná proto, že se smrtiplášť pohnul a rozvlnil se. Snape se hluboce soustředil a znovu pronesl inkantaci. Tentokrát se obláček dýmu zdeformoval a podivně zkroutil. Harry si zpočátku myslel, že se vytrácí, ale zformoval se do tvaru kobry. Had prolétl vzduchem a udeřil do smrtipláště.

Tvor vydal nepřirozený zvuk, něco mezi kvičením prasete a skřekem racka, když do něj Patron udeřil. Tmavá hmota se zkroutila a had se kolem ní omotal. Znovu zaútočil a jeho dlouhé zuby se blýskaly.

Harry se fascinovaně otřásl. „Jestli si chceš smrtipláště nechat, tak raději to kouzlo zruš.“

Snape na okamžik zaváhal, než kouzlo zrušil. Vypadal trochu zmateně. Omráčeně pronesl: „Egyptská kobra.“

Harry pokrčil rameny, snažil se vypadat, že Patron byl úplně v pořádku, ale nemohl se udržet a rozesmál se. „Zvládl jsi to.“

„Ano. Děkuji za pomoc,“ řekl Snape upjatě.

Harry se rozesmál ještě víc. Smrtiplášť ležel zkroucený v rohu, úplně nehybný. „Chceš s ním pomoct?“

„Ne,“ ujistil ho Snape. Mávl hůlkou a kufr se ocitl vedle tvora, dalším mávnutím byl tvor zase zavřený v kufru. Snape hůlkou uzamkl všechny petlice a levitoval kufr do svého kabinetu. Harry vytáhl plášť z pod dveří, kouzlem ho očistil.

„Pokusíš se stát zvěromágem?“ zeptal se Harry.

Snape pozdvihl obočí skoro až ke stropu. „Ano, samozřejmě,“ odpověděl temně. Zastavil se a zrušil kouzla na dveřích svého kabinetu. „Teď bych opravdu chtěl, aby se to podařilo, vzhledem k tomu, jaké zvíře to s největší pravděpodobností bude.“

 Harry přehodil plášť přes opěradlo židle. „Jeden z nesmrtelnějších hadů,“ řekl.

„Ano,“ souhlasil zadumaně Snape, jako by se jeho myšlenky toulaly někde daleko, nebo v minulosti.

Harry se zamračil. „Je pozdě, půjdu raději do věže.“

Snape uložil malý kufr do skříně a zamkl ji. „Dobrou noc, Harry,“ řekl.



[1] viz Mlok Scamandr – Fantastická zvířata a kde je najít

Poslední komentáře
09.01.2010 17:56:51: Jé moc děkuji za překlad, jako vždy úžasný. Ach ty Nebelvíři, občas to potřebuje trochu té Zmijozel...
08.01.2010 10:56:26: Kapitola bola pekná, konečne sa penelopa prejavila:D Naviac pôjde harry do švajčiarska, takže aj to ...
07.01.2010 21:00:43: Tá farba by bola zábavná, keby to netrvalo dva týždne. Potom už to bolo zlomyseľné. smiley A blbé, pre...
07.01.2010 19:42:07: Moc děkuji. Jsem dojatá, jak Severus pomohl Harrymu, když byl unavený.