Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

46. kapitola

Konec školy

 

„Dobře,“ zašeptala Hermiona, když se zastavili v prázdné chodbě ve druhém patře. „Mám nápad. Říkal jsi, Rone, že tvoji bratři dokážou udělat jakoukoliv barvu?“ Ron přikývl a ona dodala: „Potřebujeme průhlednou.“

„Průhlednou?“ ujišťoval se Ron.

„Neviditelnou barvu,“ tvrdila Hermiona.

„Ach,“ řekl Ron a pokoušel se to pochopit.

„Myslíš, že to bude fungovat?“ zeptal se Harry pochybovačně. Podíval se za ní. Přicházeli k nim nějací prváci, ale blížili se hodně pomalu.

 Hermiona tvrdila: „Barva, která bude nahoře, skryje tu pod sebou. Takže pošli sovu Georgeovi, aby to vyzkoušel a jestli to bude fungovat, tak nám barvu poslal. Velké množství.“

Ron pokrčil rameny a slíbil, že se zeptá. Harrymu se trochu ulevilo, že mají alespoň nějaký plán. Jejich spolužáci z jiných kolejí se k nim chovali nevlídně, a proto by bylo dobré posunout žertík kousek dál.

*****

Pozdě v noci se Harry plížil po schodišti, nesl plechovku s neviditelnou barvou a po domácku vyrobenou štětku, připomínající miniaturní koště. Trval na tom, že to bude on, kdo nabarví zmijozelské dveře. Vyhrál, protože argumentoval tím, že když chytí vedoucí Zmijozelské koleje zrovna jeho, nebude mít žádný malér.

Trochu nervózní, navzdory tomu, co tvrdil svým přátelům, se Harry zastavil před zmijozelskou společenskou místností a rozhlédl se na obě strany. Představil si rozhovor, který by měl s ředitelkou školy, kdyby ho chytili, takže se pro uklidnění musel několikrát nadechnout. I když měl oblečený neviditelný plášť, stále musel dávat pozor, aby do něj někdo nevrazil. Opatrně začal tajné zmijozelské dveře natírat. Štětiny vydávaly protivný šustivý zvuk, který se v prázdné chodbě hlasitě rozléhal. Harry si náhle uvědomil, že je to vlastně Greerová, koho by se tady dole měl obávat. Odložil plechovku s barvou, utřel si ruce o kalhoty, vytáhl hůlku a použil na štětku tišící kouzlo. Natřel podlahu pode dveřmi a všechno ostatní kolem.

Potřeboval natřít ještě druhou stranu dveří. Harry se zamračeně přitiskl ke zdi a čekal, doufal, až se někdo vydá ven, nebo se vrátí z tajné toulky po hradě. Potřeboval se dozvědět heslo.

Minuty ubíhaly. Harry si povzdychl. Měl ještě spoustu času, než si o něj kamarádi začnou dělat starosti, protože jim řekl, že se vrátí až za hodinu, a uběhla teprve polovina času. Vytáhl hodinky, aby zkontroloval čas, když se ozval znechucený hlas: „Co tu děláš, Pottere?“

Překvapený Harry se rozhlédl po chodbě. Stál tam Draco se založenýma rukama a šklebil se. Harry se na sebe podíval, přemýšlel, jestli mu byly vidět boty, nebo něco nechal na podlaze.

Draco se sarkasticky uchechtl: „Vidím tě i přes ten plášť.“

Harry si stáhl plášť z hlavy: „Jak?“

„Někdo mě to naučil,“ prohlásil Draco povýšeně.

Harry to zvažoval. „Předpokládám, že Brumbál to nebyl.“

Draco se uchechtl a uštěpačně řekl: „Ne. Brumbál ne.“ Díval se skrz Harryho. „Nemáš už takhle dost potíží? Jestli chceš, seženu profesorku Greerovou, pomůže ti k dalším.“

„Vlastně ty potíže napravuji,“ řekl Harry a ukázal mu plechovku, ve které nebylo nic vidět.

„Díky, Merlinovi,“ odfrkl si Draco. „Bylo to hnusné.“ S rezervovaným výrazem v obličeji přitiskl dlaň na malé místo, které ještě nebylo zelené.

„Podlahy a dveře jsou hotové,“ řekl Harry laskavě, protože tohle bylo Dracovo území. „Vyzkoušej to.“

Draco se zamračeně zeptal: „Proč je teda podlaha pořád ještě zelená?“

„Takhle to nefunguje. Někdo se toho musí dotknout, pak se to změní.“ Harry na něj mávl, aby k němu došel, ale postavil se tak, aby mu byl čelem a ruku měl blízko kapsy s hůlkou, i když Draco byl příliš zaujatý podlahou, než aby si s něčím začal.

Draco energicky došel ke dveřím a položil ruce na předchozí otisky, když je odtáhl, zelená barva zmizela. „Musím připustit, že takhle je to lepší,“ zamumlal.

„Otevři dveře, abych je mohl natřít zevnitř,“ navrhl Harry.

Draco se otočil zpátky ke dveřím. „Létavice,“ řekl a dveře se otevřely. Odstoupil a nechal je Harrymu otevřené. Harry, protože ho nechtěl mít za zády, na něj mávl, aby dveře podržel. Draco se blahosklonně usmál. „Zrovna teď u sebe hůlku nemám.“

Harry se na něj podíval podezíravě přimhouřenýma očima. „Proč ne?“

„Někomu jsem ji půjčil – ne že by ti do toho něco bylo.“

Harry se na něj pochybovačně podíval, ale přistoupil ke dveřím. Nahlédl dovnitř, aby se ujistil, že je místnost prázdná a začal malovat. Když pracoval, Draco si stoupl stranou, založil si ruce za zády a shlížel na něj jako dozorce. „Tak,“ řekl Harry přátelsky. „Docela rád bych věděl, jestli sis opravdu s otcem ochotně vyměnil místo.“ Když nedostal žádnou odpověď, ohlédl se po Dracovi.

„Nemyslím, že bys tomu rozuměl, Pottere,“ řekl Draco nevýrazně. Opřel se o zárubeň. „Nebo možná jo. Otec si je jistý, že tě Snape drží pod Imperiem, i když nechápe, proč ho nezrušíš. Že bych to já měl vědět nejlépe. Tady jsi kousek vynechal,“ řekl a ukázal na spodní roh.

Harry se na něj zamračil, ale sklonil se a s úšklebkem natřel i spodní část dveří. „Promiň, zapomněl jsem, že vy, Zmijozelové, se občas plazíte pode dveřmi. Neodpověděl jsi na otázku.“

Draco nejistým hlasem řekl: „To tvrdil. Nic ti do toho není.“ Vztekle pokrčil rameny a vešel do místnosti. „Je to můj otec… i když byl na straně, která prohrála.“ Draco se otočil zpět a vyprskl: „Vyhrál jsi, Pottere. Zničil jsi Pána mého otce. Ministerští nám sebrali majetek. Vzals mi mého učitele a rádce. Co ještě chceš?“

 „Stačí, když mě necháš být,“ řekl Harry, hodil štětku do plechovky a schoval se pod neviditelným pláštěm, držel se opatrně dál od natřených ploch, protože nevěděl, co by se stalo, kdyby se barvou umazal.

Draco se zasmál. „Dobře, to není něco, co bys nemohl mít, pane Hrdino.“ Krutě se na Harryho usmál. Na druhé straně místnosti se otevřely dveře a vyšel z nich Nott s hůlkou v ruce. Rychle ji schoval, když Harryho neviděl.

Harry těkal pohledem z jednoho na druhého, jejich tváře byly nečitelné. S povzdechem couvl a opatrně zavíral dveře.

„Hlídej si záda, Pottere,“ řekl Draco nabádavě, než se dveře úplně zavřely.

„Díky,“ odpověděl Harry sarkasticky.

*****

Druhý den naplnil vstupní síň vzrušený rozhovor, když všichni zjistili, že se jejich barevné stopy dají odstranit. Někteří z mladších studentů běhali po celé hale a snažili se vymazat sebemenší skvrnku.

„Tak to teda pracuje zatraceně dobře,“ řekl Ron unaveným hlasem. Nabídl Hermioně rámě a vedl ji dolů po velkém schodišti.

Na konci týdne, během lektvarů, se Harry zamyslel nad tím, co všechno budou muset ještě uvařit. Hermiona si něco rychle psala na okraj svých poznámek, vypadalo to jako výpočty, vytáhla hůlku z rukávu, poklepala na lavici a mávla ke stolu před nimi. Harry míchal lektvar a pozoroval ji. Justin, Cora a další Mrzimorec u toho stolu byly zabráni do přípravy lektvaru a ničemu jinému nevěnovali pozornost, protože lektvar, který vařili, Ulgantsovo mazadlo, byl tím nejtěžším, co kdy měli vyrobit.

Harry se opět zaměřil na svůj kotlík a na lektvar, který teď jemně syčel, přesně jak se psalo v návodu, a věnoval své kamarádce jen malou pozornost až do té doby, kdy zašeptala zaklínadlo. O chvíli později Cora zamumlala: „Sakra,“ když její lektvar náhle zčernal.

„Slečno Corkrinová,“ zastavila se u ní Greerová. „Chovejte se v mé třídě slušně. Pět bodů z Mrzimoru.“

Hermiona lehce mávla hůlkou; Cora si oddechla a začala do lektvaru přidávat jeden žabí prst po druhém. Hermiona také honem přidala žabí prsty do svého lektvaru, na poslední chvíli, jak si Harry všiml, protože lektvar už skoro přestal bublat.

Pak mávla hůlkou směrem k Mandy a Michaelovi. Harrymu to začalo dělat trochu starosti, ale zůstal zticha, protože přitáhnout k sobě pozornost by to udělalo ještě horší. Penelopa a Frina byly příliš zabrané do přípravy lektvaru, nevšimly by si ani kentaura, který by proběhl třídou, natož hůlky v Hermionině rukávu.

Michael promluvil nahlas. „Chlapče, myslím, že můj lektvar je nejlepší ze všech, co říkáš?“ zeptal se sebejistě Mandy. Jeho partnerka se nejistě zadívala do kotlíku. Greerová, která zaslechla jeho otázku, se otočila.

„Co jste říkal, chlapče?“

„Hele, je to perfektní,“ chlubil se Michal profesorce.

„Jste patrně přetažený ze všeho toho opakování, pane Cornere. Tohle je nejhorší Ulgantsovo mazadlo, jaké jsem kdy viděla, smrdí.“

„Ne,“ hádal se Michael.

„Pět bodů z Havraspáru za váš sebeklam, pane Cornere.“

Hermiona stiskla rty a přidala nasekaný krysí mozeček do svého kotlíku. Harry byl v pokušení upozornit ji, že její lektvar není zrovna nejlepší, díky jejímu roztržitému vaření. Nakonec jen zašeptal: „Ron má na tebe špatný vliv.“ Když Hermiona pokrčila rameny, dodal: „Měla jsi použít chlupaté prokletí na některého Zmijozela.“

„Jsou na řadě,“ ujistila ho „Vsadím se, že budou náležitě reagovat.“

Na konci velmi dlouhé dvouhodinovky lektvarů si Harry přál vrátit se do postele. Měl upřímný strach o Hermionu, jejíž oči byly poněkud divoké stresem a odhodláním. To všechno už brzy skončí, připomínal si a snažil se soustředit na vlastní práci.

Po obědě se všichni shromáždili kolem mosazného kotle, který vyplivoval harmonogramy jejich OVCÍ, poskládané do tvaru diamantu. Harry jeden ve vzduchu chytil a odstoupil stranou.

„Musíme se dostat do Binnsovy třídy,“ popoháněla ho Hermiona, když se zastavil, aby si harmonogram prohlédl. S povzdechem ho schoval a běžel za svými kamarády.

Když začal Binns přednášet o magickém trestním právu v devatenáctém století, vytáhl Harry svůj rozvrh a rozložil si ho v klíně. První byla obrana, pak kouzelné formule. Po obědě lektvary a péče o magické tvory; to byl první den. Promnul si oči a zadíval se na druhý den a opět si musel připomenout, že všechno už brzy skončí.

„Co tomu říkáš?“ zašeptala Hermiona.

Harry jí zašeptal zpátky: „Takovýhle rozvrh zkoušek by se mohl líbit jen bláznovi.“

Několik studentů se otočilo a zašklebilo se na ně. Když viděl, že si Hermiona něco poznamenala, uchopil Harry brk a zaposlouchal se do přednášky.

Na hodině péče o magické tvory odevzdávali dlouhé eseje o modrých vombatech. Harryho a Penelopin společně s Hermioniným a Frininým, byly bezkonkurenčně nejdelší. Hagrid je hodil do dřevěného vědra, které postavil ke dveřím své boudy a řekl: „No, měli bychom si udělat malé přezkoušení před OVCEmi.“ Vytáhl pomuchlaný pergamen, na kterém byly skvrny od čaje a whisky. Malfoy si posměšně odfrkl a Harry po něm střelil varovným pohledem.

Malfoy mu ukázal dva prsty a ústy bezhlesně naznačil: Ve dvě na Astronomické věži. Harry zaváhal jen okamžik a přikývl.

„Tak tedy, blikarušky. Kdo mi může říct, jak se chytají blikarušky?“ Hermiona a několik dalších studentů zvedlo ruce. „Ostatní nevědí?“ zeptal se Hagrid nedůvěřivě. Další studenti se přihlásili. „No, to už je lepší. Jaké čtyři magické vlastnosti mají jednorožci?“

Po večeři udělal Harry něco, co ještě nikdy neudělal. Šel do Snapeova kabinetu a sdělil mu, že se chystá porušit pravidla.

„Chtěl jsem ti říct, že mám dnes v noci souboj s Malfoyem,“ prohlásil Harry stojící v otevřených dveřích. Snape vypadal, jako by se potřeboval pořádně vyspat.

„Opravdu to musíš dělat?“ zeptal se Snape a brkem si přejížděl po krku.

„Ano. Rád bych to udělal.“

Snape si podepřel bradu rukou a zadíval se na něj. „Řekneš mi kdy a kde?“

„Ne.“

„Příliš si věříš,“ napomenul ho Snape.

Harry se narovnal. „Řeknu to někomu jinému,“ slíbil. „Potřebuji sekundanta.“

„Slečnu Grangerovou, prosím, nebo slečnu Weasleyovou.“

„Proč ne Rona?“ zeptal se Harry a zavřel za sebou dveře pro případ, že by šel někdo po chodbě.

„Musím připustit, že jeho úsudku věřím méně, než úsudku tvých kamarádek.“

„A Penelopa?“ nadhodil Harry, zvědavý na jeho názor.

Snape naklonil hlavu na stranu. „Její magie je omezena nízkou sebedůvěrou nebo špatnými zkušenostmi, možná obojím. Její úsudek se zdá být v pořádku.“

„A co všichni dohromady?“

Snape zaváhal, pozdvihl obočí. „Nedovol, aby se ten souboj změnil ve válku, jestli můžeš.“

Harry to zvážil: „Dobře,“ souhlasil, rozhodl se pro Ginny a doufal, že to Penelopa nezjistí.

Ten večer ve společenské místnosti Harrymu trvalo půl hodiny, než se mu povedlo hodit Ginny psaníčko, aniž by si ostatní něčeho všimli. Když si ho nenápadně četla, Harry si přál, aby byl přesněji uvedl, proč se s ní chce setkat v 1:30 v noci, protože její oči prostoupily neznámé emoce. Zničila psaníčko aniž by na něj pohlédla.

*****

„Omlouvám se,“ řekl Harry hned, jak se ve společenské místnosti s Ginny setkal. Přes noční košili měla oblečený župan a čekala na něj s rukama omotanýma kolem těla. „Měl jsem ti to vysvětlit předem. Potřebuji sekundanta a souboj začne už za půl hodiny.“

Narovnala se a zamrkala. „Oh. Dobře, hm…“ Podívala se na sebe. „Za minutku se převléknu.“ Na schodech dodala: „Nebo za dvě, budu muset být potichu.“

Za pět minut se objevila ve své obvyklé školní uniformě s hůlkou v ruce. „Díky,“ řekl Harry vděčně. „Jsem rád, že jdeš. Snape tvrdil…“

„Tys to profesoru Snapeovi řekl?“ přerušila ho.

„Potrestal by mě, kdyby se o tom dozvěděl až pak,“ upozornil ji Harry a podržel jí otevřený průchod portrétovými dveřmi.

„To je pravda,“ připustila Ginny. „Proč já? Proč ne Ron?“

Harry jí tichým hlasem odpověděl: „Věř tomu nebo ne, ale Severus si myslí, že máš lepší úsudek než tvůj bratr. Taky navrhoval Hermionu, ale ta se teď před zkouškami potřebuje vyspat.“

„Huh. Možná to u něj budu mít příští rok dobré.“

„Tobě to v obraně nejde?“ zeptal se Harry nedůvěřivě.

„Praktické cvičení je v pořádku – nenávidím testy,“ stěžovala si unaveně.

Přišli o deset minut dřív, ale Draco s Nottem už postávali pod schody na věž.

„Myslel jsem, že si přivedeš Longbottoma,“ řekl Draco.

„Je příliš vystresovaný ze zkoušek,“ vysvětlil Harry. „Můj sekundant se ti nelíbí?“

Draco pokrčil rameny. Harry se podíval na Notta, který se choval tiše a trpělivě, i když jeho pohled byl jako vždycky vypočítavý. Pohnul se, až když mu dal Draco pokyn a začal stoupat po schodech. Nott s Ginny se postavili k protilehlým stěnám poslední místnosti pod vrcholem věže. Na vrcholku byly u zdi uskladněny dalekohledy a museli by dávat pozor, aby je nepoškodili. Místnost byla poněkud malá, což znamenalo, že souboj bude nebezpečnější.

Harry a Draco si stoupli doprostřed, zády k sobě, a tentokrát Harry zůstal zticha, raději se soustředil, než aby se posmíval svému starému nepříteli. Odpočítali kroky, otočili se a ve stejný okamžik po sobě střelili kletbou. Draco odlétl vzad, zasažený Harryho odstřelovacím prokletím. Bílé světlo, které vytrysklo z Dracovy hůlky když padal, se roztočilo ve vzduchu a mířilo k Harrymu. Harry nezaslechl kletbu, která to způsobila. Bez úspěchu se pokusil o jeho odvrácení. Draco se opřel o zeď a čekal na osud svého protivníka.

„No tak, Pottere, je to jen malé kouzlo,“ posmíval se Draco. „Ale není v žádné učebnici, která se používá v této škole, ani Snape ho neučí.“

Harry zjistil, že couvá a vyzkoušel několik štítů, ale dokonce i ten nejsilnější měl jen malou účinnost. Cítil, jak se kletba neodvratně blíží. Tvrdě polkl a zoufale přemýšlel.

„Zkus Odrážecího dvojníka,“ navrhla Ginny.

„To neznám,“ vyhrkl Harry a stále couval.

Draco reptal: „Nemůže ti pomáhat, dokud nebudeš na zemi.“

„Jako bys ty nikdy nepodváděl,“ vyprskl Harry a sklonil se dolů, protože za ním už byla zeď. Kletba na něj mířila pořád, nezmátl ji. Harry se teď bál toho, co by mu mohla udělat.

Ginny vykřikla: „Poklepej si na čelo a řekni zaklínadlo Doppelgangus. Rychle.“ Harry se posunul kousek podél zdi a uděl to, co mu poradila. Ginny dodala: „Počkej, dokud se nezformuje a pak uhni.“

Harry se musel hodně ovládat, aby zůstal stát, protože kletba k němu rychle mířila. Před očima se mu objevilo blikavé světlo, zformovalo se do postavy, která mu byla podobná. Uskočil stranou ještě dřív, než kletba do postavy udeřila a vybuchla v záplavě jisker. Sotva se Draco postavil na nohy, vyslal na Harryho rozzlobeně ohňové prokletí. Harry proti němu bezmyšlenkovitě vyslal ledové prokletí. Ozvala se další exploze, když do sebe kletby narazily.

Harry nezaváhal, v rychlém sledu střídal kletby se štíty a za okamžik už Draco ležel na zemi, zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře.

„No,“ vydechla McGonagallová. „To jsem si mohla myslet, ale čekala jsem, že jste rozumnější, pane Pottere.“ Filch, který přišel také, s kočkou v náručí, se potěšeně šklebil.

Harry úplně poprvé neměl pocit, že ji zklamal. Pomalu sklonil hůlku a podíval se jí do očí. Cítil, že všechno ostatní je bezvýznamné. Prohlížela si ho. „Hm,“ bylo všechno, co řekla, když sledovala malou fretku uvězněnou v pentagramu u Nottových nohou. „Přeměňte ho zpět,“ mávla směrem k podlaze.

Harry zaváhal, protože nedokázal odhadnout její náladu. Nenařídila mu to; její hlas byl spíše oznamovací. Zrušil kouzlo. Draco se objevil a pokoušel se postavit. Nott ho chvíli sledoval a pak mu podal ruku, aby mu pomohl.

„Nemáte sekundanta, pane Pottere?“ zeptala se McGonagallová znepokojeně.

Harry se rozhlédl. Zaslechli hlas rušící iluzi a objevila se Ginny.

„Dobrá práce, slečno Weasleyová,“ řekla McGonagallová. „Konečně jste nebyla vůbec vidět.“ Obrátila se ke Zmijozelům. „Každému z vás odebírám padesát bodů za ten souboj.“

„A co jim?“ zeptal se Draco, když se chystala odejít.

„Bohužel náš systém nezaznamenává minusové body, jinak by o ně také přišli.“

Harry se podivil, že je to s jejich body tak špatné; pravděpodobně to bylo proto, že se všichni z koleje snažili vytěžit z posledního místa co nejvíc. Když sestupoval za ředitelkou ze schodů, doufal, že ztráta sta bodů posune Zmijozel za Havraspár, pak si vzpomněl na Snapea a zadoufal, aby ne, ale nakonec si zase připomněl Malfoye a Parkinsonovou a říkal si, že by to nebylo špatné.

V sedmém patře McGonagallová Harryho zastavila a řekla: „Informuji vašeho opatrovníka, aby vás potrestal, jak uzná za vhodné.“ Když Harry je pokrčil rameny, zamumlala: „Merline, doufám, že Severus ví, co dělá.“

Draco s Nottem se po nich několikrát ohlédli, když odcházeli, mračili se nad svou porážkou. Harry sledoval McGonagallovou, jak odchází, zatímco Filch něco mumlal své kočce. Sledoval, jak za ní vlaje plášť a přemýšlel nad jejím komentářem.

„Nejlepší bude, když hned půjdete,“ řekl Filch. „Nikdy nevíte, co se vám takhle pozdě může stát.“

Harry s Ginny odcházeli a tiše probírali souboj. „Díky,“ řekl Harry, když prolézali portrétovými dveřmi. „Za to kouzlo – zachránilo mi kůži.“

Široce se usmála, evidentně jí to potěšilo. „To jsem se naučila už dávno, aby si moji bratři mysleli, že jsem ve svém pokoji, zatímco jsem tajně trénovala famfrpál.“

„Dobrý nápad,“ usoudil Harry. Cestou do chlapeckých ložnic jí zamával. Melancholicky se na něj usmála.

*****

Hermionin podivný nový koníček mást kouzly své spolužáky přetrval i do příštího týdne, ale Harry s tím Rona nechtěl obtěžovat, protože ten byl úplně zabraný do opakování. Také se to snažil ignorovat a upřímně doufal, že to skončí dřív, než si toho všimne někdo další. Opakovali si a vzájemně se zkoušeli skoro celý další týden. Harry pochyboval, že se mu podaří ještě něco nacpat do svého unaveného mozku, ale když ho Hermiona zkoušela, vedl si lépe, než na začátku týdne.

Ron vypadal vystresovaně a unaveně a ve spánku si něco nesrozumitelně mumlal, což obvykle nedělal. Kruvalské studentky si vedly mnohem lépe, vypadalo to, že ze zkoušek strach nemají, i když Darsha byla méně zdvořilá než obvykle, byla přecitlivělá a roztržitá. Harry jim to nevěřil, protože věděl, že nejsou tak dobré, jak předstírají.

Draco Harryho ignoroval, i když Harry zjistil, že se na něj Nott při společných hodinách častěji dívá, takže si pomyslel, že Dracova rada, kterou mu dal ve sklepení, nebyla úplně špatná.

*****

První den OVCÍ konečně nastal. Nervózní, třebaže to byl jeho nejoblíbenější předmět, se Harry posadil k jednomu starému stolku a soustředil svou mysl výhradně na obranu proti černé magii, statečně se snažil vytlačit z mysli víření učebnic a poznámek, které v posledních dnech studoval. Neville dopadl na židli u vedlejšího stolku, nešikovně do něj kopl a omluvil se. Harry si uvědomil, že takhle nervózní není. Stará čarodějka naproti se na něj mile usmála, upravila si své maličké brýle, chvíli si ho prohlížela a řekla: „No, v každém případě si vás vyzkoušíme, milý hochu.“

„Ano, madam,“ souhlasil Harry. Odvedle zaslechl Nevilla, jak říká „Pane? Pane?“ Harry otočil hlavu a zjistil, že postarší kouzelník proti Nevillovi na něj zírá. Muž se konečně vzpamatoval, sedl si rovněji a snažil se něco najít na pergamenu před sebou. „No, ehm, Longbottom, že ano? Vy pravděpodobně nebudete tak nebezpečný, jako váš kolega.“

Harry se nahlas zasmál, ale hned to zamaskoval odkašláním, když jeho zkoušející zmateně vzhlédla. Vytáhla stříbrnou dózičku na prášky z velké krabice vedle a položila ji na stůl. „Nejprve neutralizační kletby,“ řekla svým unaveným hlasem. „Vyjměte z té krabičky špendlík.“ A trošku se na židli odsunula, očekávajíc, co strašného se stane. Harry vyzkoušel několik odeklínacích kouzel, měl s tím bohatou zkušenost, vyzkoušel si to, když odeklínal Malfoyovu klec s vombatem. Krabička se s bouchnutím otevřela a Harry z ní vytáhl špendlík s perlou na konci.

„Ano, velmi dobře,“ prohlásila zkoušející s úlevou, když si přitahovala židli blíž.

Harry se s úsměvem podíval směrem k Nevillovi a zjistil, že jeho kamarád už také vyndal špendlík z krabičky. Maličko zavrčel, když před něj čarodějka posadila tři panenky a řekla, že jedna byla prokleta, jedna očarována a jedna je přeměněný plyšový medvěd. Chtěla po něm, aby určil, co se s kterou stalo, aniž by použil identifikační kouzla.

Harry studoval všechny tři látkové panenky s hloupými celuloidovými obličejíky. Vypadaly úplně stejně, jen byly různě staré a zašpiněné. Do jedné z nich píchl hůlkou, ale nic se nestalo. O dva stoly dál se ozval výkřik, bouchla židle a pak někdo, možná Justin, vystrašeně prohlásil: „Ta je prokletá. Tahle.“ Harry se raději trošku zaklonil, než šťouchl do další panenky. Když se nic nestalo, vyslal odhalovací kouzlo, které se naučil od Snapea na tu třetí a panenku obklopilo červené světlo. „Ta je prokletá,“ řekl Harry.

Zkoušející se mile usmívala. Neville si odkašlal. Harry se ohlédl a zjistil, že Nevillův zkoušející uklízí panenky. Se smutným povzdechem se poškrábal ve vlasech. Jak mám zjistit, která panenka je očarovaná? přemýšlel. S nepříjemným začervenáním se Harry předklonil a zašeptal dvěma zbývajícím: „Hodná panenka.“ Ta uprostřed otevřela oči. Harry se rozhlédl, aby se ujistil, že ho nikdo jiný neslyšel.

Další zkouškou byla řada kouzel, kterým musel čelit. Podle instrukcí se postavil před stůl a připravil si hůlku. Zkoušející byla s kletbami velmi opatrná, vypadalo to, že nechce riskovat jeho zranění. Byli rychle hotovi a stará čarodějka se spokojeně usmívala, když si něco zapisovala do svého pergamenu.

Harry s Nevillem skončili zároveň. Když odcházeli, Harry řekl: „Byl jsi hodně dobrý.“

Neville odpověděl: „Vsadím se, že budeš mít víc bodů.“

„Ne, nesázím se,“ vrátil mu Harry s úsměvem. Usadili se na okně v chodbě a čekali na další zkoušku. „Potřebuješ OVCE s obrany pro pěstování bylinek?“ škádlil Harry Nevilla.

„Napsali mi, že je to podmínka, protože některé rostliny, jako třeba panovníčci a paklíčové stromky, mohou být dost nebezpečné. U Waxmanových mají skleník plný paklíčových stromků.“

„Na co je používají?“

„Na příruční trezory – když se je pokusíš ukrást, spolknou tě. Lidé s nimi rádi cestují, protože jsou lehké.“

Harry se zašklebil, když si to představil a opřel se o zeď. Povzdechl si a přemýšlel o písemném testu z kouzelných formulí, který je čeká.

Při obědě byl ve Velké síni nezvyklý klid. Studenti se ještě rychle snažili něco naučit, nebo na ně padla deprese ze zkoušek a skoro se spolu nebavili. Ron pospíchal, čekala ho zkouška z jasnovidectví. Harry se nabídl, že ho přezkouší a tak to u jejich stolu vypadalo jako při hře na otázky a odpovědi, Frina, Penelopa a Ron se snažili co nejrychleji odpovídat na Harryho otázky a Hermiona je výsměšně pozorovala. Po chvíli se vystřídali a věnovali se péči o magické tvory.

Při lektvarech se Harry cítil docela sebevědomě. Podíval se dokonce i na návod na Nápoj proti štípancům, i když si nemyslel, že by to bylo důležité. Nejprve psali písemný test. Harry seděl mezi svými přáteli a čekal na signál k zahájení práce. První otázka: Vyjmenuje deset využití skalních mechů v lektvarech, byla docela snadná, ačkoliv několik studentů zasténalo, když otočili pergameny se zadáním. O dvě hodiny později Harry svůj pergamen otočil zpět a protáhl si záda. S Hermionou se na sebe usmáli a tázavě se zahleděli na Penelopu, která nevypadala, že by měla dobrou náladu, byla ustaranější, než čekali.

V praktické části měli uvařit dva lektvary: Doušek živé smrti a Půlnoční lektvar. Museli si vybrat správné přísady z velkého množství ingrediencí rozložených na hlavním stole. Harry si vybral přísady a pečlivě lektvary vařil. Dokončil je jen pět minut před koncem zkoušky, dlouho po Hermioně, ale nechtěl nic uspěchat.

Péče o magické tvory byla těžší, než čekal, takže byl rád, že jejich malá hra při obědě mu napověděla dvě odpovědi, které by jinak nevěděl.

Na konci dne Harry jen tak tak doklopýtal do ložnice, padl do postele a usnul. O dvě hodiny později ho vzbudila Penelopa. „Tvoji přátelé chtějí vědět, jestli se půjdeš najíst,“ řekla a sedla si na kraj postele.

Harry se na ni díval a přemýšlel o tom, že jsou sami a ze společenské místnosti za zavřenými dveřmi se také žádné hlasy neozývají, takže je nepravděpodobné, že by někdo přišel. Stáhl ji na postel a spokojeně ji objal.

Když si Harry sedl k večeři, zastavil se u něj Snape. „Tak jak to šlo?“

„Dobře,“ odpověděl Harry, protože by dokázal na prstech jedné ruky spočítat otázky, u kterých si s odpovědí nebyl tak docela jistý, a to ze všech čtyř předmětů, ze kterých dnes skládal zkoušky.

„Dokonce i slečna Grangerová vypadá, že už by to ráda měla za sebou,“ řekl Snape, když si prohlédl jeho kamarády.

Hermiona unaveně přikývla, čímž všechny rozesmála, jen Penelopa se raději dívala do svého talíře.

*****

Druhý den měl Harry zkoušku z přeměňování až po obědě. Astronomie s bylinkářství, ze kterých měl zkoušky ráno, mu splývaly. Při obědě, proti všem zvyklostem, jim skřítkové naservírovali čaj. Harry vypil tři hrnky, a když se loudal za svými kamarády, litoval, že si nedal ještě jeden.

Nejtěžší část zkoušky byla transformace koule. Harrymu se podařilo vytvořit obláček dýmu ve skleněné kouli až na třetí pokus, ale ještě v časovém limitu. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, protože ho čekal další úkol: přeměna kuřete na bílý tenisový míček. Levanduli se přeměna příliš nepovedla, její tenisák pořád ještě měl ptačí nožičky.

Na konci zkoušky, když zkoušející hodnotili jejich výkony, Harry požádal: „Rád bych provedl zvlášť hodnocenou přeměnu.“

Kouzelník s mateřským znaménkem ve tvaru Walesu na čele se zeptal: „A jaká by to měla být? Ach ne, nechte mě hádat, zvěromág?“ Harry kývl a muž užasle pronesl: „V letošním roce jich je opravdu hodně. Dobře, jen do toho,“ vyzval Harryho, jako kdyby to říkal stále.

Se zamračeným pohledem, protože doufal, že toho muže alespoň trochu překvapí, Harry vstal. V místnosti bylo plno, ale Harry si myslel, že to nebude vadit. Hluboce se nadechl a pokusil se řídit přeměnu svým zastřeným, unaveným mozkem. Představil si, jak by se mu Malfoy vysmíval, kdyby se nedostal do Bystrozorského kurzu a pocítil kolem sebe vzedmutí magie. O chvíli později shlížel na nyní malého kouzelníka ve starém šedém hábitu. Zkoušející na něj omráčeně zíral, ani nemrknul. Celá místnost ztichla.

Harry mávl křídly, aby se kouzelník vzpamatoval. Ten náhle zamrkal, omámeně uchopil brk a něco si poznamenal. Harry uvolnil magii a přeměnil se zpět.

„Dobře,“ vydechl zkoušející. „Zajímavé. Můžete, ehm, létat?“ zeptal se zvědavě. Harry si sedl na židli a přikývl. „No, to si zaslouží plný počet bodů. Zkoušku jste ukončil.“ Harry vstal a odcházel, když ho dostihla další kouzelníkova slova: „A se ctí, řekl bych, pane Pottere.“

Večer ve společenské místnosti měl Harry chuť na máslový ležák, na skutečné pivo, nebo dokonce na medovinu, na cokoliv, co by zklidnilo jeho šíleně vířící myšlenky a splašeně bijící srdce. Musel si připomenout, že by mu to stejně nakonec nepomohlo. Jeho přátelé kolem něj unaveně posedávali, Ron dokonce ležel na podlaze, s výrazy, jako by prodělali nervový šok. Harry se nechtěl vůbec hýbat, třebaže by uvolněný, ale nedokázal si představit, že dokáže pohnout byť jen jediným svalem.

„Myslím, že už je čas na večeři,“ zamumlal Ron s pohledem upřeným na strop.

Po schodišti z ložnice přišla Ginny. „Nemám vám to sem přinést?“ zeptala se ustaraně. Škubli sebou, trochu se zavrtěli, ale nikdo nevstal. „Jak vám to dneska šlo?“ zeptala se s úsměvem.

„Docela dobře,“ řekl Ron tlumeně. Převalil se na břicho a teď mluvil do koberečku na podlaze.

Ginny se zasmála. „Mám sehnat madam Pomfreyovou?“ zeptala se laskavě, i když bylo zjevné, že je jen škádlí.

Ron zvedl pěst nad hlavu. „Jen počkej!“ vyhrožoval, ale protože neměl dostatek energie, hned zase zmlkl.

„Večeře,“ řekl Harry a podařilo se mu posadit rovněji. Předpokládal, že jídlo by mu mohlo pomoci, nebo ho uvést do bezvědomí. V každém případě by to bylo zlepšení.

Velká síň byla klidnější, než obvykle. Někteří studenti měli druhý den ještě zkoušky OVCE, takže na stolech stále ležely stohy knih a pergamenů. Harry nevěděl, jak večeře chutnala, ani si neuvědomoval, že jedl, věděl jen, že se před ním objevil plný talíř a o něco později byl talíř prázdný. I Ronovi tentokrát stačila jedna porce, unaveně si podpíral hlavu rukou a vidličkou pohyboval jen pomalu a nejistě.

Snape se u nich po večeři zastavil. „Cítíte se dobře?“ zeptal se překvapeně, když viděl, v jakém jsou stavu. Ozvalo se mumlání a bručení. Harry se podíval na svého opatrovníka unaveně, Snape mu položil ruku na rameno. „Jak proběhlo přeměňování?“

Harryho ta vzpomínka rozveselila. „Šlo to dobře. Dostal jsem všechny body navíc a tu nejtěžší přeměnu jsem zvládl včas. Takže myslím, že to dopadlo dobře. Nevěděl jsem několik otázek v testu, ale jen málo.“ Oči se mu přivřely, jak ho povznesená nálada opouštěla.

Snape mu stiskl rameno. „Běž spát, Harry. Pokud nebudeš moci usnout, pošli mi stříbrného ptáčka – něco ti přinesu.“

Když se Snape otočil, aby odešel, Ron se zeptal: „A co nám?“

„Co vám, pane Weasley?“ zeptal se Snape a zahlédl, jak Harrymu spadla hlava na prsa a on sebou zmateně trhl. „Potřebuješ levitovat na kolej?“ zeptal se Snape.

„Ne, ne,“ tvrdil Harry, vstal a jako slepec tápal kolem stolu. „Já tam dojdu. Žádné vznášení.“ Šel ke dveřím a cestou řekl kamarádům: „Chystám se tuhle školu opustit bez toho, aby mě někdo levitoval.“

*****

O dva dny později, odpočinutý, ale se smíšenými pocity, šel Harry se svými kamarády do Velké síně na závěrečnou hostinu. Několik portrétů jim mávalo, když šli kolem. Studenti si vzrušeně vyprávěli o následujících prázdninách a svých domovech, ale Harry si příliš ostře uvědomoval, že tohle byl jednoznačně jeho jediný domov.

Když se dostali do druhého patra, Hermiona rychle vyrazila vpřed, čímž zmátla Rona, který zase popletl Harryho, protože Harry si jistojistě myslel, že Ron ví, o co jde. Hermiona se na okamžik zastavila na vrcholku schodiště, pak se rozeběhla dolů, podívala se do Velké síně a zběsile oběhla vstupní halu. Sotva došli ke dveřím do Velké síně, mávla na ně, aby s ní zůstali a dál se rozhlížela po hale a schodišti, kterým přicházeli zmijozelští. Ron a Harry se na sebe bezradně a ustaraně podívali, ale zůstali stát. O chvíli později se obrátila a řekla: „Dostaňte Malfoye támhle ke zdi, jo?“

Harry uvažoval o tom, že by měl udělat něco rozumného; možná by si měl vzít Uklidňující doušek a vlézt do postele. Místo toho se postavil před světlovlasého chlapce a řekl: „Tak ses nakonec vydal nahoru?“ hlavně proto, že vlastně nevěděl, co by měl říct.

„Řekl jsem ti, že jsi vyhrál,“ zavrčel Draco. „Snažíš se, abych změnil názor?“

Harry ho vedl ke stěně, na kterou ukázala Hermiona, vedle velkých vstupních dveří. „To bylo před soubojem,“ řekl Harry vyzývavě, aby si zajistil Dracovu pozornost. Draco šel za ním a Harry se zadíval na své přátele, zjistil, že si Hermiona povídá s Greerovou. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale Greerová, celá rudá, ho předešla.

„Šest bodů, pane Malfoyi… ne, osm bodů, čtyři za každou vaši urážlivou poznámku. A mělo by to být víc, vzhledem k tomu, jak dobře jste si vedl v tomto období.“

„Cože?“ zeptal se Draco zmateně. Ohlédl se na Harryho, který pokrčil rameny. Greerová odešla a Harry přemýšlel, proč Hermiona chtěla, aby zmijozelským přibyly body.

McGonagallová sestoupila po schodišti do haly a zmrazila drahokamy ve válcích. Studenti si začali vzrušeně šeptat, když se podívali na skóre. Někteří se i rozesmáli. Harry zamrkal, a vrazil do Rona, který se náhle objevil po jeho boku společně s ostatními kamarády. Havraspár, Mrzimor i Zmijozel měli stejný počet bodů: třistadvacet šet. Všichni se pomalu otočili na Hermionu, která teď vypadala méně šíleně, ale zato poněkud arogantně.

Harry zavrtěl hlavou, otočil se ke zdi a srdečně se rozesmál. Smál se celou cestu přes Velkou síň, až se mu všechno rozmazalo a musel si sundat brýle, aby si osušil oči.

„Zatraceně, nemohu tomu věřit,“ opakoval Ron stále dokola, když se všichni posadili.

„Oni všichni vyhráli,“ řekla Frina, když se k nim s Penelopou připojila.

„Oni všichni prohráli,“ upozornil ji Harry pobaveně.

Snape se u nich cestou k profesorskému stolu zastavil a zhnuseně si je přeměřil. „Měl jsem to vědět.“ Všechny si prohlédl jednoho po druhém a zúženýma očima se zadíval na Hermionu. „Měl jsem poznat, že to barevné kouzlo je jen na… rozptýlení pozornosti.“

Harry se na svou kamarádku zadíval překvapeně. Seděla zpříma a tvář měla klidnou. „Ach, ano, samozřejmě.“ Všichni se znovu rozesmáli, i když se pokoušeli být vážní. Snape si povzdechl a odešel.

U stolu řekla McGonagallová Snapeovi: „No, myslím, že tohle se stalo poprvé.“

„Je to docela dobře vyřešené,“ řekl jí Snape tiše, „pokud někdo odečte sto bodů za obyčejný souboj. Jen jedné koleji, měl bych dodat.“

„Možná bych ti měla připomenout historku, kterou tak rád vyprávěl Albus, o době téměř před třemi sty lety, kdy se Mrzimor dostal sto bodů do mínusu a všichni studenti z té koleje náhle zmizeli. A nemohli je asi týden najít, dokud jeden z nich neposlal sovu z Islandu.“ Napila se ze svého poháru, trochu vyplašená představou, že by se něco takového mohlo stát v době, kdy je ředitelkou. „Přiznávám, že jsem měla trochu strach, že by je mohlo něco takového zlákat.“

Snape svráštil obočí, i když ho to zaujalo. „Tenhle příběh jsem neslyšel,“ přiznal. Zvedl pohár a zíral do něj způsobem, jako by ho jeho obsah zklamal. „Koneckonců, nebelvírské body se nezměnily,“ připustil pomalu.

McGonagallová vstala a studenti zmlkli. „Tak tedy, ocitli jsme se na konci školního roku. Nedokázala jsem si představit, že by byl významnější, než ten předchozí… ale teď to tak nějak cítím.“ Usmála se a podívala se na drahokamy. „Vypadá to, že nemáme žádného jednoznačného vítěze poháru. Takže…“ Mávla hůlkou a rozvinuly se vlajky, které hýřily stejnými barvami, které donedávna hyzdily prostory školy. Studenti se zamračili, jen Nebelvíři se nedokázali ubránit úsměvu.

 McGonagallová pokračovala: „Všem vám přeji, abyste se příští rok bezpečně vrátili do školy. A těm, kteří školu ukončili, přeji hodně štěstí v dalším životě.“ Harry zjistil, že se dívá na něj. „Ale všichni už máme hlad a tak vám přeji dobrou chuť,“ dodala a posadila se.

Během večeře přilétlo několik sov. Errol, pomalý a nemotorný jako vždy, klopýtl, když přistál na stole. Harry měl s ptákem, který se před ním objevil, soucit a tak mu pomohl. Ten mu nastavil nožku, třebaže dopis, který nesl, byl adresovaný Ronovi. Harry si dopis vzal a pomohl sově vzlétnout, pak teprve kamarádovi dopis předal.

Ron vypadal překvapeně. Položil vidličku a otevřel obálku. Když sáhl dovnitř, podivně zakňučel. „Koukej, koukej,“ naléhal na Harryho. „To je můj dárek k ukončení studia, podívej!“ Harry se zadíval na několik lístků, které Ron držel. Malincí famfrpáloví hráči na košťatech létali po okraji oranžového pergamenu. „Vstupenky na Kanonýry.“ Zadíval se na strop. „Díky, taťko,“ řekl dojatě. „Hermiono! Chceš jít? Je to už za čtyři dny. Bude to perfektní zakončení školy,“ tvrdil.

„Jasně, Rone,“ souhlasila Hermiona.

„A Harry,“ řekl Ron a chytil Harryho za rukáv a téměř mu vylil máslový ležák. „A táta. A já. To jsou čtyři. Jo, promiň, Ginny,“ dodal.

Ginny pokrčila rameny. „To je v pořádku – hrají se Sokoly.“

„Ty je nemáš ráda?“ zeptal se Harry.

Ginny si zkontrolovala, jestli se Ron nedívá a pak si přejela hranou dlaně po krku.

Večeře skončila poklidně, což vyhovovalo Harryho unaveným nervům

„Chceš jet s kamarády vlakem?“ zeptal se Snape, když se Velká síň pomalu vyprazdňovala. Už tu zůstali jen sedmáci.

„Je to trochu zajížďka, ale ano, myslím, že ano.“

Snape přikývl, že pochopil. „Večer tě budu čekat doma.“

„Můžeš odejít hned?“ zeptal se Harry.

Snape se zamračil. „Mám ještě hodně práce. Vezmu si ji s sebou a vrátím se, až to bude nezbytné. Mám jen spoustu papírování, o lektvary se tentokrát starat nemusím.“

Harry a jeho přátelé vstali a odcházeli. „Uvidíme se u snídaně,“ řekl, vzal Penelopu za ruku a vedl ji ke dveřím. Snape kývl a pospíchal do svého kabinetu.

Suza na ně čekala u dveří a řekla Harrymu: „Je škoda, že už jsi školu skončil.“

„Myslel jsem si pravý opak,“ řekl Harry, a zašklebil se na ní. „Budeš doma chodit na zápasy Falmouthských sokolů?“ když přikývla, řekl: „Přijedeme tam, až budou hrát s Kanonýry. Ron dostal od tatínka lístky.“

„Ano,“ vyhrkla nadšeně. „Ale můžu jen na nekrytou tribunu.“

„To je tam, kam máme lístky,“ řekl Ron a tiskl si vstupenky k hrudi. „Před zápasem se můžeme sejít.“

„Pod reklamní tabulí,“ navrhla Suza. „Nepotřebujete ještě nějaké lístky?“ Zalovila v kapse a dva vytáhla. „Rodičům se tam moc nechce, a když tam budu s někým, koho znám, nechají mě jít samotnou.“

Harry si je od ní vzal. „Díky,“ řekl. Široce se na něj usmála.

Na chodbě o patro výš se Penelopa zeptala: „Nemyslel jsi jeden pro mě, že ne?“

„Kdybys mohla…“ Když smutně zavrtěla hlavou, řekl: „Já pro ně najdu využití.“ Na vrcholu schodiště si Harry povzdychl: „Nedokážu uvěřit, že už odjíždíme nadobro.“

„Je těžké si to představit,“ souhlasila Hermiona.

„Náhodou, já se nemohu dočkat, až odsud vypadnu,“ prohlásil Ron. „Nedokážu vám ani říct, kolikrát jsem si přál udělat to jako Fred s Georgem.“ Zvedl ruce nad hlavu a vykřikl: „Přežil jsem!“

Harry s Hermionou se smáli, ale Penelopa se vyděsila. Prošla kolem nich McGonagallová. „Měl jste hezký večer?“ zeptala se pochybovačně.

„Ano, madam,“ řekl Ron procítěně. „Krásný večer.“

McGonagallová odcházela a cestou ještě prohodila: „Je dobře, že vaše OVCE už skončili, pane Weasley, nemyslím si, že byste je přežil ještě jednou.“

*****

Druhý den ráno se Harry rozloučil se všemi učiteli, především s Hagridem, jen s Filchem ne, protože ten u brány zamračeně sledoval, jak studenti odcházejí.

„Přijďte nás kdykoliv navštívit, Harry,“ zvalo ho McGonagallová, která mu už po několikáté tiskla ruku.

„Ano, madam.“

Nepustila ho, ale přitáhla si ho blíž. „A o prázdninách se dobře starejte o mého zástupce,“ šeptla mu do ucha a myslela to vážně.

„Ano, madam,“ slíbil Harry.

Cesta vlakem uběhla velmi rychle, vypadalo to, jako by se čas zrychloval v závislosti na vzdálenosti od Londýna. Na nástupišti si studenti vyměňovali adresy, poslední žertíky a loučili se. Harry před sebou tlačil vozík s kufrem, a klecemi s Hedvikou a Kali. Hedvika se tvářila mrzutě, když ji Kali přes mříže očichávala.

Hermiona Harryho zadržela těsně před průchodem na nádraží King's Cross. „Nemůžeš vzít chimérku mezi mudly, Harry. Už sova je hodně nápadná.“

Harry rychle vytáhl z kufru starý plášť a přehodil ho přes klec s Kali. Její jako jehla dlouhé drápky okamžité látku zachytily a zatáhly za ní. Hermiona mávla hůlkou a plášť připevnila. Pak Harryho pevně objala.

„Zanedlouho se uvidíme, Hermiono,“ uklidňoval ji Harry.

Razantně přikývla, až jí vlasy na hlavě poskočily a utřela si náhle vlhké oči. Ron pokrčil rameny a hleděl na ni rozpačitě.

„Za chvíli mi jede vlak,“ řekla Penelopa a letmo pohlédla na nádražní hodiny.

Harry ji objal a políbil a jeho přátelé se raději dívali stranou. Penelopa se rozeběhla za Opusem, který vezl i její a Frinin kufr na svém vozíku. Ještě na ně zamávali a zmizeli v průchodu na další nástupiště.

Dorazila paní Weasleyová, vítala se se svými dětmi a zvala Harryho, aby se u nich co nejdříve zastavil. Když byli pryč, Harry se usadil na sluníčku na nástupišti a čekal na vlak, který ho odveze zpátky na sever.

Poslední komentáře
08.06.2012 10:59:10: Search engine optimisation does not arive instantaneously, it requires a lot of pateince jak wypozyc...
16.02.2010 01:07:55: Vím, mám tady nějaké absence, to ale neznamená, že jsem na povídku zapomněla. Jen prostě nebylo moc ...
16.01.2010 21:12:02: veľmi pekná kapitola, ale to sa zase opakujem. OVCE sú úspešne za nimi, rovnako ako koniec roku. Har...
15.01.2010 11:42:21: Moc děkuji.