Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

47. kapitola

Život je jako hra

Druhý den běžel Harry ze schodů tak rychle, až mu byl Snape nucen uhnout z cesty. „Spěcháš někam?“ zeptal se Snape překvapeně.

„Ano. Chystáme se s Ronem, Ginny a Hermionou do Londýna,“ odpověděl vesele. Náhle se zastavil a zaváhal: „Je to v pořádku, ne?“

Snape rozhodil rukama. „Samozřejmě.“ Harry se na něj usmál vběhl do jídelny a rychle si namazal toast máslem. Snape se zeptal: „Kdy se vrátíš?“

Harry chroupal toast. „Asi dost pozdě.“

Snape se zamyslel: „Nejpozději v jednu, pokud to půjde.“

„Dobře,“ okamžitě souhlasil Harry. Netrpělivě se na dnešní den těšil. Sotva si strčil do úst poslední sousto chleba, už sahal po letaxu.

„Hezký den,“ popřál mu Snape. Harry ještě žvýkal, tak jen přikývl. „Zkus se procvičit v opatrnosti.“ Harry mu zamával a zmizel v krbu.

Nejdřív se zastavili v Gringottovic bance, kde si vyměnili galeony za libry, a pak už vesele zamířili do Londýna. Chodili po dvojicích, aby nezabírali celý chodník, Harry šel chvílí s Ronem a chvíli s Ginny, která neudělala nic, co by mu dovolilo, aby se uvolnil. Když se rozpršelo, schovali se do čajovny, popíjeli čaj a bavili se o všem možném. Jakmile mraky prorazilo slunce, vydali se do Regent’s Park a svezli se po řece na šlapadlech. Plavčík na ně něco volal, když se jim boj s vodou vymkl z rukou. Vypadal trochu popleteně, když přistáli u břehu poněkud vyšší rychlostí. Smáli se a dobírali si Hermionu, která málem spadla do vody, celou cestu z parku. Najednou měli velký hlad a začali pátrat, kde by se najedli.

Po dobrém obědě v indické restauraci, kterou Ron nepřestával vychvalovat. Se svezli metrem k Viktorii a Albertovi. Po dlouhé prohlídce mnoha místností, když už je pořádně bolely nohy, se zastavili v malé hospůdce. Harry si vyčerpaně opřel hlavu o stěnu za sebou. Byly teprve čtyři hodiny, ale cítil se jako by to byl nejdelší den jeho života. Hermiona si zula boty a masírovala si chodidla. Ron se ustaraně nabídl, že jí pomůže a Ginny jenom vykulila oči. Objednali si druhou rundu světlého anglického piva, protože ta první velmi rychle zmizela.

Několik dalších hostů sledovalo televizi nad barem a komentovalo fotbalový zápas. Harry se ho také pokusil sledovat, když Ginny s Hermionou začali diskutovat o botách. Připadalo mu to jako hodně nutná hra, protože většina hráčů se stále válela po zemi. Unuděně sledoval zápas, dokud si nevšiml starého muže v ještě starším plášti, který procházel kolem stolů s omráčeným výrazem ve tváři. Všichni ztichli, když se opřel o jejich stůl.

Třesoucím se hlasem řekl: „Velmi rád vás poznávám, pane Pottere,“ podal Harrymu ruku. Harry mu ji nervózně stiskl a přemýšlel, kdo ten starý muž je, protože jeho řídké šedé vlasy a nepořádné vousy naznačovaly, že musí být hodně starý. Jako kdyby četl Harryho myšlenky, muž dodal: „Za mých dnů to byl Grindelwald, víte. Mysleli jsme, že nikdo nemůže být horší než on. To bych si nikdy nepomyslel.“

„Jakeu,“ řekl barman a vydal se k nim. „Neobtěžuj ty mladé lidi.“

„To je v pořádku, pane,“ vyhrkla rychle Hermiona. Harry zrovna otevíral ústa, aby řekl to samé. Takže ústa zase zavřel, ale barman stejně přišel až k nim.

„Ne, není,“ řekl barman, vzal Jakea za ruku a pokusil se ho odtáhnout. „Pojď odsud, Jakeu,“ popoháněl starce.

„Opravdu, pane,“ trvala na svém Hermiona. „Je to přítel... starý přítel.“ Zahleděla se na starého kouzelníka a řekla: „Vy jste Jacarro Sazelac, že?“

Muž se slabě usmál.

„Bože, vy ho znáte?“ zeptal se barman překvapeně.

„Posaďte se,“ přitáhl Ron další židli ke stolu, když do něj Hermiona strčila. „Dáte si něco?“

„Jablečné víno, ale ještě ho neservírují,“ řekl muž nostalgicky.

„A co mošt? Může dostat mošt?“ požádal Ron barmana, který udiveně vrtěl hlavou, když odcházel.

Jake se naklonil k Harrymu. „Ano, našel jste si dobré přátele, mladíku.“

„Mluvil jste o Grindelwaldovi,“ vyzvalo ho Ginny se zájmem a Hermiona skoro současně vyhrkla: „Víte něco o Brumbálovi?“ Harry na ně mávl, aby zmlkly, protože se vracel barman s moštem.

„Nevěřte ani slovu z toho, co říká,“ řekl barman podrážděně, když před starocha stavěl sklenici. „Takoví šílení cvoci by neměli běhat po ulici.“

Jake se napil moštu a mlaskl. „Pěkně studené. Jo, sociálka se mě občas pokouší chytit. Ale nějak jim to nejde,“ uvedl zlehka, skoro pobaveně. Znovu se zhluboka napil a řekl: „O Albusi Brumbálovi toho vím hodně. Byl starší než já, věřte tomu nebo ne, i když jsem tomu chytrákovi nikdy nestál ani za pohled.“

„Bojoval jste s Grindelwaldem?“ zeptal se Harry.

Muž se z poloviny usmíval, z poloviny mračil, když se úkosem zahleděl na Harryho. „Ne tak, aby vám to dávalo smysl. Byl jsem asistentem Ministra kouzel, když Grindelwald prohlásil, že přebírá vládu. Byl to šílenec – stejné prohlášení udělal i mudlům. A to už bylo něco. Naštěstí si mudlovští novináři mysleli, že je to mystifikace. Pak začaly ty požáry. Rád zapaloval ohně, aby si toho mudlové museli všimnout.

Ne, jediné, co jsem byl schopen udělat, bylo držet ministra, Fishbane se jmenoval, v bezpečí, zatímco Albus bojoval.“ Dlouhou chvíli na Harryho hleděl. „Albus byl o hodně starší než vy, mladíku, bylo mu kolem stovky a svého bývalého učitele Druise Xerxentota, nejlepšího kouzelníka té doby, ztratil už v první bitvě. To všechny vyburcovalo, řekl bych. Lidé odmítali věřit, že je skutečně mrtvý, nedokázali přijmout, že se špatné věci staly tak rychle. Nikdo nebyl vycvičený k boji s temnými kouzelníky, všichni si mysleli, že se nic takového stát nemůže.“

Napili se a zaujatě Jakea poslouchali. Barman vrčel, když jim přinesl další pití, ale ne tolik, jako předtím.

Jake se napil. „Naštěstí byl Grindelwald samotář, přesto se k němu někteří přidali. Albus požádal o pomoc všechny, kdo uměli bojovat s černou magií, o kterou se většina kouzelníků a čarodějek nikdy nezajímala. Slyšel jsem, že teď vás to učí ve škole, ale tenkrát jsme nevěděli, kdo to umí. Prohledával jsem archívy ministerstva, abych někoho našel a poslal mu sovu.“ Pokrčil rameny.

Rozhlédl se po nich. „Vy jste ty děti, které bojovaly s Voldemortem, nebo jen děláte Potterovi společnost?“

„Oni mě během závěrečné bitvy chránili,“ usmál se Harry smutně. „Byl jsem příliš zaměstnaný, abych se dokázal chránit sám.“

Jake na ně zamrkal a pohrával si se svou sklenicí. Zhluboka se napil. „Až budete v mém věku – vaši přátelé budou všichni mrtví.“ Zmateně se po sobě podívali a Jake dopil svůj mošt. „No jo, paničku bude zajímat, kde jsem se zdržel.“ Rozechvěle vstal.

„Paničku?“ zeptala se Hermiona nedůvěřivě.

„Gretel, mojí čtvrtou. Nikdy si neberte víc, než tři ženy. Pamatujte, že druhá bývá nejlepší,“ řekl Harrymu, zasmál se a odešel. Když byl venku, všichni čtyři vyprskli smíchy.

„Neměli byste ho povzbuzovat,“ řekl barman, který se u nich zastavil.

Harry se podíval na hodinky a do své sklenice. „Možná bychom měli jít.“ Všichni přikývli a Harry s Hermionou zaplatili, aby byli ušetřeni další podivné reakce na zmatek, který dokázali s librami způsobit Ron s Ginny.

Po chodníku šli trochu vratce, ale čerstvý vzduch je probral. „Hermiono,“ řekl Ron žertem, „budeš mou druhou ženou?“ to je znovu rozesmálo.

„Ne,“ řekla Hermiona důrazně a znovu se rozhihňali. Harry se nedokázal přestat smát, když už jednou začal. Zastavili se na nároží a rozhlíželi se. „Kde jsme?“ zeptala se Hermiona.

Ron sáhl po hůlce, ale Harry mu ruku odstrčil, když kolem prošla skupinka žen ve stejném oblečení s falešnými králičími oušky. Jedna měla závoj a malé červené rohy. „Co to je?“ zeptal se Ron hlasitě a některé z nich na něj ostře pohlédly.

Vedlejší ulice se zdála o hodně klidnější. „Pojďme tudy,“ řekl Harry a nečekal na odpověď. Přešli několik bloků, až se dostali do čtvrti s nočními podniky. Harry do jednoho nahlédl. „Tohle místo mám rád,“ oznámil.

Ron se zasmál. „O čem to mluvíš? Tady jsi přece nebyl.“

„Ale byl,“ tvrdil Harry. „S Tonksovou. Bylo to bezva, dokud se k nám nepřipojil její bývalý přítel…“

„Cože?“ zeptali se všichni tři najednou a přistoupili k němu blíž. Harry se na ně podíval, a přemýšlel, co by měl ještě dodat, aby to trochu vylepšil. Nic ho nenapadlo. „Kdy to bylo?“ zeptala se Hermiona.

„Uh, myslím, že vám to nechci říct,“ začervenal se Harry.

„Myslím že… se potřebujeme napít,“ uzavřel to Ron. Zamířil po schodech dolů, do nočního klubu, Ginny ho zvědavě následovala.

„To zní dobře…,“ souhlasil Harry.

Barman uvnitř Harryho přátelsky pozdravil. Ron se opřel o bar. „Byl tady se ženou, jejíž vlasy mění barvu?“

„Jasně, s Tonksovou. Chodí sem často.“

Ron dostrkal Harryho stranou ke zdi, kde nebylo tolik lidí. „Proč jsi to neřekl?“

Harry pokrčil rameny a přemýšlel, kdy ztratil kontrolu nad svým jazykem. Hermiona přinesla dvě plné sklenice a jednu podala Ronovi. Ginny měla jednu pro Harryho. „Ty si nedáš?“ zeptal se Harry a napil se, aby zakryl rozpaky. Zavrtěla hlavou a pohled měla přísný, skoro jako paní Weasleyová.

*****

Bylo krátce po druhé, když se dveře domu v Shrewsthorpe, po malém souboji se zámkem, s opatrným zaskřípěním otevřely. Ginny vtáhla vrávorajícího Harryho přes práh. Když v chodbě, osvětlené jen měsíčním světlem, zahlédla temný stín, byla ráda, že poslední dvě rundy už nepila. Rozpor mezi obávaným profesorem a Harryho opatrovníkem způsobil, že si nervózně zkousla rty a řekla: „Pane. Brýčer, pane. Musel dostat přenášedlo na nádraží. Trochu jsme se báli nechat ho použít letax,“ vysvětlovala, protože si pamatovala, jak jednou její bratr Charlie, po noci strávené v Děravém kotli, málem zemřel, když si v Letaxové síti omlátil hlavu.

 Snape neodpověděl, ani neudělal žádný pohyb, aby jí pomohl. Ginny pevněji uchopila Harryho za ruku, kterou měla kolem ramen a donutila ho udělat krok, jen doufala, že neupadnou.

„Severusi,“ zamotal se Harrymu jazyk.

„Můžete ho tu nechat, slečno Weasleyová,“ řekl Snape hlasem, který by dokázal zmrazit kohokoliv, nejen bradavického studenta.

Ginny se přikrčila, byla velmi, velmi šťastná, že to nebylo určeno jí. Ráda by věděla, jak je na tom Ron a jestli se Hermioně podařilo ho přesvědčit, aby se vrátili domů, určitě si budou zítra vyprávět, jak obtížné to bylo. „Ano, pane,“ řekla. „Jsi v pořádku, Harry?“ zeptala se, protože ho nechtěla jen tak upustit na podlahu. Opřela ho o zeď a opatrně ho pustila.

„Jo, dobrý,“ povedlo se mu zamumlat. „Díky.“

Ginny couvala ke dveřím, a přemýšlela, co by měla říct na Harryho obranu. Harry se narovnal a odstrčil se od zdi, zavrávoral. Snapeovy oči byly v temnotě chodby sotva vidět. Ginny se zhluboka nadechla a řekla: „Uvidíme se později, Harry.“ Odcházela a ještě tiše dodala: „Pravděpodobně o moc později.“ Dveře cvakly a opět se zajistily, když je Ginny zvenku zavřela.

„Hoj,“ řekl Harry a mírně se sesul po zdi. „Omlouvám se. Myslím, že jdu trochu pozdě.“

„Hm.“ Následovalo ticho a Harry mžoural na svého opatrovníka v šeru chodby. „Pojď se mnou,“ řekl konečně Snape, zřejmě se k něčemu rozhodl.

Harry se odstrčil od zdi, ale musel se hned přidržet zdi protější, naštěstí byla chodba úzká. Snape uchopil Harryho za paži a pevně ho držel, protože by sám přes halu pravděpodobně nepřešel.

„Au,“ postěžoval si Harry na pevné uchopení, ale Snape ho nepustil. „Kam jdeme?“

Když se dostali do koupelny, posadil Snape Harryho na lavici vedle vany a rozsvítil. „Co jsi pil a kolik?“ zeptal se.

Harry si mnul ruku tam, kde ho Snape svíral a zamyslel se. Snape mu pozdvihl bradu a čekal, až odpoví. „No, medovinu, pivo, jablečný mošt, dva jablečné mošty, a něco zářivě modrého. To bylo dobré,“ dodal.

Snape zavrtěl hlavou, otevřel skříňku za zrcadlem a přebíral se v roztodivných lahvičkách. „Jsem v pokušení nechat tě trpět,“ přiznal. „Ale možná jsi toho měl tolik, že by ti to mohlo ublížit.“ Přinesl malou lahvičku s černou tekutinou. „Uvědomuješ si, že je alkohol ve větším množství toxický, že?“

Harry to dlouze zvažoval, ale nevypadalo to, že se chystá odpovědět. Snape odzátkoval lahvičku. „Vyplázni jazyk,“ řekl.

„Co to je?“ zeptal se Harry, protože to nikdy neviděl.

„Po tomhle se ti vyprázdní žaludek.“

„Cože?“ vyděsil se Harry.

„To, co jsi vypil, máš pořád ještě v žaludku,“ vysvětlil Snape. Jeho hlas náhle ztvrdl. „Podle tvého stavu předpokládám, že se to stejně stane. Takhle se toho zbavíš rychleji. Vyplázni jazyk.“

Harry se zamračil a odvrátil se. Dokonce i když seděl, kymácel se, jak se s ním místnost houpala.

„Nedávám ti na výběr,“ upozornil ho Snape a znělo to zlověstně a velmi chladně. Harry sám se sebou svedl krátký boj a otevřel ústa. Snape mu kápl na jazyk dvě kapky černého lektvaru. Harry si složil hlavu do dlaní a zafňukal. „Doufám, že jsi nečekal, že s tebou budu mít soucit,“ řekl Snape.

„Jen jsem si chtěl jít lehnout,“ řekl trochu uraženě Harry.

„Ráno by ti nebylo dobře.“

Harry se zamračil, najednou se mu udělalo špatně. První nápor nevolnosti překonal, ale druhý už ne.

Když se zvedl od záchodu, objevila se mu v ruce teplá, vlhká látka. Harry si utřel tvář a u umývadla si vypláchl ústa. Jeho žaludek už se cítil lépe, ale místnost se s ním stále houpala. Osušil si tvář a pokusil se pověsit ručník. Snape mu ho vytrhl a odhodil ho.

„Co je špatně?“ zeptal se Harry, zahlédl v zrcadle, jak je rozcuchaný, rychle uhnul očima a trochu si upravil košili.

„Co je špatně?“ vrátil mu Snape nedůvěřivě. „Opil ses; to je to, co je špatně. Zapomněl jsi, že jsi velmi mocný kouzelník?“ zeptal se. „Uvědomuješ si, jaké bys mohl v takovém stavu napáchat škody s hůlkou v ruce?“ Harry si prohledával kapsy. „Ztratil jsi ji?“ zeptal se Snape výsměšně.

Harry defenzivně vyprskl: „Ne, je tady,“ a vytáhl hůlku ze zadní kapsy kalhot. Nepřipouštěl si, že by ji měl mít v hůlkové kapse pláště. Nepamatoval si, že by ji přemístil.

Snape zkřížil paže na hrudi, narovnal se a ušklíbl: „Očekával jsem, že si povedeš lépe. Přinejmenším inteligentněji.“

„Proč jsi tak zlý?“ zeptal se Harry, který se ještě ve svém alkoholovém opojení nedokázal bránit.

Snape si odfrkl: „Jestli po tom toužíš, můžeš až do rána trpět.“ Ukázal na dveře. „Běž do svého pokoje.“

Harry se na něj temně podíval a pokusil se o důstojnou chůzi. Zapotácel se a vrazil do zárubně. Narazil si rameno a ta bolest ho rozzlobila: „Vůbec se o mě nestaráš,“ zamumlal.

Neviděl, jak Snape protočil očima. „Jasně že ne. Potřebuješ poradit, jak se dostat do postele?“ zeptal se a znělo to jako neochotná nabídka. Zraněné zelené oči se na něj zahleděly a Snape se rozzlobil. „Ty jsi beznadějný případ,“ prohlásil. „Cokoliv chceš říct, nech to až na ráno. Pojď.“ Vzal Harryho starostivě za paži a vedl ho přes halu. Pod schody Harry jeho ruku setřásl a vydal se nahoru sám, oběma rukama se přidržoval zábradlí.

Snape šel těsně za ním a ode dveří sledoval, jak se Harry dopotácel k posteli a upadl do ní. „Nevím, proč bych si nemohl užít trochu legrace. Jen proto, že ty nikdy žádnou nemáš, nemusíš být tak krutý,“ stěžoval si Harry, hlas ztlumený dekou.

Snape vešel do pokoje, paže založené na prsou, oči temné. „To není krutost. Jen chci, abys pochopil, že neschvaluji tvé chování.“

„Krutý,“ mumlal Harry, převalil se a zdvihl nohy i s botami na postel. Jeho tvář byla utrápená, vypadalo to, že brzy nad sebou ztratí kontrolu.

Snape došel k posteli a docela nevlídně zul Harrymu boty, hodil je na podlahu a znovu si založil ruce. „Mám s tebou zacházet tak, jako se mnou v takovém případě zacházel můj otec?“ zeptal se drsně. „Sebral mi hůlku a nechal mě před domem, takže jsem se nemohl schovat ani před deštěm.“ Když Harry nic neřekl, Snape důrazně dodal: „Myslíš, že je kruté zajistit, aby se ti neudělalo špatně v posteli a mít jistotu, že ses do té postele skutečně dostal?“

Harry to nechtěl připustit. Promnul si oči. „Máš ještě ten růžový lektvar? Mám hlavu jako střep.“

„Myslíš, že si ho zasloužíš?“

Harry si promnul spánky a nadzvedl se na loktech. Balancujíc na pokraji sebekontroly zamumlal: „Udělal jsem všechno, co se ode mě očekávalo? Říkal jsi, že jo. Unavovalo mě pořád si připomínat, jakou mám zodpovědnost.“ Promnul si suché oči a smutně dodal: „Udělal jsem všechno.“

„Ano,“ souhlasil Snape. „Udělal jsi všechno.“ Zavrtěl hlavou a odešel. Po krátké chvíli se vrátil s bublajícím růžovým lektvarem, který Harrymu podal. Když ho Harry vypil Snape pevně prohlásil: „Jestli se to bude opakovat, nebudeš smět ven celé dva týdny. A nebudeš mít žádné návštěvy. Uděláš to znovu a budou to dva týdny.“

Harry odložil sklenici a vydechl úlevou, jak se bušení v jeho hlavě zmírnilo. „Říkáš, že vůbec nesmím pít?“

„Říkám, že nad tím nesmíš ztrácet kontrolu. Existuje bod, který když přepiješ, nedokážeš už své chování kontrolovat. Jsem překvapený, že tě to slečna Grangerová nechala udělat.“

„Vypila toho ještě víc,“ poznamenal Harry.

„Dobře, že se slečna Weasleyová držela zpátky, jinak by se nikdo z vás domů nedostal.“

„Jo,“ souhlasil Harry, pamatoval si, že Ginny už další pití odmítla. Dívala se na ně nesouhlasně, teď si na to vzpomněl. Harry padl zpátky do postele, už mu bylo skoro dobře. Sledoval, jak Snape přešel ke skříni, vyndal z ní čisté pyžamo a položil ho na postel. 

Snape se na něj díval nesouhlasně. „Dokážeš se převléknout?“ zeptal se studeně.

Harry přikývl a sáhl po pyžamu, čímž pobídl Snapea, aby odešel.

*****

Harryho vzbudilo klepání na dveře. Rozespale se převalil, domníval se, že je to součást jeho snu. „Vstávej,“ řekl Snape, když otevřel dveře. Harry zasténal. Připomnělo mu to hlas tety Petúnie, která ho takhle honila z postele celých prvních jedenáct let jeho života. „Vstávej,“ opakoval Snape.

„Kolik je?“ zeptal se Harry a měl pocit, že má v mozku závaží, které ho táhne zpátky do spánku.

„Osm. Nenechám tě spát jen proto, že jsi byl dlouho do noci venku.“ Když se Harry nepohnul, řekl: „Vstávej, nebo ti předvedu kouzlo, které se ti nebude líbit.“ Harry otevřel oči a snažil se vzpamatovat. Snape naštvaně pokračoval: „Bylo by docela ironické, vyzkoušet to na tobě, když jsem se to stejným způsobem naučil od tvého otce.“

„Merline,“ zamumlal Harry a donutil se posadit. „Už jsem vzhůru,“ tvrdil, promnul si oči, protože ho bolely a připadalo mu, že v nich má písek.

„Za chvíli je snídaně,“ řekl Snape a znělo to jako příkaz.

Harry se potácel po místnosti a podařilo se mu najít nějaké oblečení, což bylo docela obtížné, protože oči se mu neustále zavíraly. Nějak se dostal dolů a upadl na židli v jídelně, hlavu si složil do dlaní. Nechtěl nic jiného, než být zpátky v posteli a spát, nebo se o to alespoň pokusit. Objevila se snídaně. Snape nalil kávu a přistrčil mu hrnek blíž, třebaže na něj dosáhl.

„Musíš do sebe něco dostat. Ten růžový lektvar, jak mu říkáš, tě nepovzbudí tolik, jako jídlo.“

„To potřebuji,“ připustil Harry a žvýkal klobásku. Okamžitě se cítil lépe. „Ronovi musí být opravdu hrozně,“ řekl a přemýšlel, kde skončil, protože poslední, co si Harry rozmazaně pamatoval bylo, že se ho Hermiona pokoušela přesvědčit, aby s ní šel domů. Také si pomyslel, že bylo hezké, že se Ginny postarala, aby se vrátil domů. „Takže nemám zaracha?“ zeptal se a myslel na to, že půjde zkontrolovat své přátele.

„Tentokrát ne. Nějakou oslavu na zakončení školy jsem očekával. Jen jsem překvapený, kolik jste toho vypili,“ dodal Snape temněji.

„Sešel jsem z cesty, jak jsi říkal,“ souhlasil Harry a přemýšlel, jak se tomu příště vyhnout. Namazal si toast máslem, ukusoval ho a myslel na uplynulou noci. „Omlouvám se. Řekl jsem, že jsi krutý.“

„Chtěl jsem, abys věděl, že se na tebe zlobím. Alkohol odstraní tvé zábrany a chytí tě do pasti. Nenechal bych tě, abys mě urážel a do té pasti spadl.“

„Takže, když se to stane znovu…?“ začal Harry.

Snape zúžil oči a tvář, která byla uvolněná, potemněla. „Stane se ti to, co mně.“

„Jo, vsadím se, že jo,“ vydechl Harry s pocitem nejasné obavy, která ho překvapila, hlavně poté, co se minulou noc cítil tak nezávislý a samostatný. Povzdechl si, přisunul svůj hrnek ke Snapeovi a ten mu znovu dolil.

Později dopoledne Harry odletaxoval do Doupěte. Paní Weasleyová ho jako obvykle objala, ale neměl z toho dobrý pocit. Ginny seděla v obývacím pokoji a četla si Týdeník čarodějek. „Nečekala jsem, že tě uvidím tak brzy po ránu,“ řekla.

Harry si sedl vedle ní na opotřebovanou pohovku. Paní Weasleyová se vrátila do kuchyně a rachotila nádobím. Harry tiše řekl: „Snape neměl radost, ale jen mě varoval.“

Ginny se zasmála. „Páni! V noci vypadal hrozivě.“

„Trochu jsem ho vydíral,“ prozradil Harry a prohlížel si nehty.

„Cože jsi? A jak jsi to udělal?“

„Připomněl jsem mu, že jsem zničil Voldemorta,“ řekl Harry. „Myslíš, že můžu jít za Ronem?“

„Oh, možná,“ zamyslela se a otevřenými dveřmi se zahleděla do kuchyně, jako by tam hledala odpověď. „Jeho trest je PS.“ Harry se na ní podíval zmateně, tak mu to vysvětlila. „Přesně stanovený. Ale jdi nahoru, co by se ti mohlo stát? I když tě musím varovat, Ronald se necítí zrovna dobře.“

Harry nenápadně pohlédl ke kuchyni na zaměstnanou paní Weasleyovou a zamířil ke schodům. Ron ještě ležel v posteli a vypadal nazelenale. „Ahoj,“ podařilo se mu otočit hlavu, když Harry vešel do dveří. „Vypadáš dobře,“ prohlásil ublíženě. „Jak to?“

Harry vytáhl z kapsy tři lahvičky a z každé nakapal několik kapek do sklenice ze silného skla, která stála na stolku. Podal jí kamarádovi se slovy: „Komplimenty adresuj svému oblíbenému profesorovi lektvarů.“

Ronovi se podařilo nadzvednout se a vzal si od Harryho sklenici. „Cože, Greerové?“

„Greerová tě nikdy neučila.“

Ron se napil syčící tekutiny. „Slyšel jsem na ní od Hermiony spoustu stížností.“ Dopil i zbytek. „Páni,“ vydechl a rozzářil se. „Dokážeš na tohle získat recept?“

„Nechce mi ho říct, takže myslím, že je jeho soukromý.“

„Koho to zajímá?“ zvolal Ron a posadil se. „Není divu, že vypadáš tak čiperně. Dostal jsi to už v noci?“

„Poté, co mě donutil zvracet.“

„Mě nemusel nikdo nutit,“ řekl Ron a převlékl se z pyžama do kalhot a trička. „Musím to jít uklidit, jinak mi zakážou ten famfrpál. Merline, co se vlastně v noci stalo?“

*****

Harry strávil hodně času nad korespondencí. Kamarádi a známí ze školy mu posílali sovy s dopisy a psali, co se chystají v létě podnikat, také mu sdělovali své letní adresy. Harry tolikrát psal o tom, kam se chystá jet a že bude skládat zkoušky do Bystrozorského kurzu, až zalitoval, že nepoužil duplikační kouzlo. Dokonce mu napsala i McGonagallová, přála mu štěstí u zkoušek. Harry ji velmi pečlivým rukopisem odepsal. Když dopis zavíral do obálky, podivil se, proč se vlastně tolik snažil, nikdy dřív to přece nedělal, dokonce ani u eseje, který psal před dvěma týdny.

Napsal také dlouhý dopis Penelopě, ptal se, zda dorazila v pořádku domů a sděloval jí novinky, které se dověděl z dopisů od svých přátel. Opravdu už mu chyběla, ale snažil se, aby to z dopisu nebylo poznat a těšil se, až jí pojede navštívit.

Snape vešel do knihovny, kde Harry dopisy psal. „Už budu hotový,“ řekl Harry, protože si myslel, že jeho opatrovník potřebuje na něčem pracovat.

Snape mávl rukou. „Přinesl jsem ti tohle,“ řekl a podal mu velkou knihu, zabalenou v hnědém papíře.

Harry ji rozbalil a přečetl si název: Hrůzovláda. Harry zvedl hlavu a překvapeně se na Snapea podíval. „To bylo v Bradavicích, v knihovně s omezeným přístupem.“ Když se na něj Snape ustaraně podíval, Harry mu to vysvětlil: „Občas jsme měli povolení. Ale většinou ne,“ zavtipkoval a otevřel knihu. Obsahovala hodně velmi odporných věcí, jako třeba Vykuchávací kletbu nebo kouzlo Inferno. „Díky,“ řekl Harry. Odložil knihu stranou a zeptal se: „Ještě pořád smím jet do Švýcarska?“

„Jestli se na to cítíš, tak nevidím důvod, proč ne,“ odpověděl Snape a přerovnával nějaké dokumenty uložené v sekretáři.

Harry posbíral své dopisy a knihu a chystal se odejít. „Děkuji,“ řekl znovu.

Snape zlehka pokrčil rameny. „Jsi plnoletý, můžeš si dělat, co chceš… pokud tím nenarušíš klid téhle domácnosti. Nebo neohrozíš svou budoucnost,“ dodal a přísně se na Harryho zadíval.

*****

Přenášedlo na zápas s Falmouthskými sokoly přeneslo pana Weasleyho, Harryho, Severuse, Rona a Hermionu na vrcholek kruhové věže malého hradu poblíž velké travnaté plochy vysoko nad zálivem.

„Uh, Žertovné vychýlení,“ zabručel Ron. „Myslím, že tohle dělají všem fanouškům hostů.“

„Kde je hřiště?“ zeptal se Harry.

Ron ukázal přes trávník, k podobnému hradu na druhé straně. „Tamhle. Měl by ses spíš ptát, proč jsme se nepřenesli tam,“ brblal Ron.

„Vážně?“ zeptal se Harry a snažil se představit si prostranství tak velké, aby se tam vešel celý stadión. Viděli velké množství lidí přecházejících cestou mezi věžemi. Nad nimi létali rackové a vítr, který zavál od moře, byl skoro mrazivý. Postava ve velkém oranžovém klobouku, kterou Harry sledoval, náhle zmizela.

Ron si schoval ruce do kapes a vypadal šťastně, že může mluvit o historii famfrpálu. „Před dvěma sty lety museli použít kouzla roztažnosti, aby se sem vešlo patnáct tisíc lidí, předtím tu bylo jen tři sta míst.“

„Dobře, takže jdeme?“ zeptal se pan Weasley. „Vzduch je čistý. Eh, tedy doslova,“ dodal s křivým úsměvem a ukázal na prázdný trávník svažující se k moři.

Ron si rychle otočil oranžový plášť podpisy nahoru a uchopil otce za ruku. „Zatraceně, nemůžu se dočkat, až budu mít povolení,“ prohlásil těsně předtím, než se přemístili. Pan Weasley se okamžitě vrátil pro Hermionu a přemístil i ji.

„Musím si udělat čas na lekce přemísťování,“ řekl Harry, nasadil si oranžovou kšiltovku, kterou kdysi dostal od Rona a podal Snapeovi ruku.

Blízko brány označené velkými reklamními tabulemi na ně čekala Suza. Na Harryho se mile usmála a profesora plaše pozdravila. Pan Weasley se jí představil a také se mu dostalo hezkého úsměvu. Tribuna už byla plná čarodějek a kouzelníků, kteří vzrušeně gestikulovali a těšili se na zápas.

Právě když se usadili na svá místa, slunce roztrhalo mraky a prozářilo celý stadión jasným světlem. Harry prudce zamrkal a usadil se mezi Suzou a Snapem. Stadión byl skoro plný, možná proto, že bylo hezké počasí.

„Nevadí ti, že fandím Sokolům?“ zeptala se Suza a svírala roh svého šedého pláště s hlavou černého sokola v centru loga: Nechte nás vyhrát, a když nevyhrajeme, nechte nás rozbít vám hlavy.

„Ne, vůbec ne,“ ujišťoval ji Harry. „Tamhle jsou ještě nějací fandové Sokolů na tribuně pro hosty,“ ukázal na dva kouzelníky sedící o řadu níž. „Takže nebudeš fandit sama, což je dobře, protože to asi budeš dělat často, jestli je Ronův odhad formy Kanonýrů přesný.“

„Vypadá to tak,“ řekla směle.

„Jen se netěš,“ smál se Harry.

„Chceš něco,“ volal na Harryho Ron. „Jdu dolů pro nějaké občerstvení.“

Harry se předklonil a pohlédl na něj přes Snapea a pana Weasleyho. „Co mají?“

Ron začal vyjmenovávat věci, o kterých Harry nikdy neslyšel, jako Kořeněný trhanec a Rozkošnou pochoutku. „Něco ti vyberu,“ navrhl Ron, když viděl Harryho výraz.

„Díky.“

Ron přinesl něco, co Harrymu na první pohled připomínalo jablko v karamelu, protože to bylo červené, bylo to na špejli a taky to podobně vonělo.

„Mňam, Višňová bomba,“ mlaskla Suza.

„Chceš také něco?“ zeptal se jí teprve teď Harry.

„Ne, přináší smůlu jíst něco dřív, než začne zápas,“ řekla znalecky.

„Aha.“ Harry už se skoro do karamelu zakousl, ale rychle zase zavřel pusu. Olízl si ulepená ústa, kterými se té podivnosti dotkl. Chutnalo to opravdu dobře. Nedokázal si představit lépe strávené odpoledne, než sedět na prosluněném famfrpálovém stadiónu, těšit se na zápas a jíst tuhle pochoutku. Pokoušel se o to, ale nepovedlo se. Snape na tu sladkost pohlédl a Harry si toho všiml. „Chceš kousnout?“

„Ne.“

„Určitě?“

„Zcela určitě,“ řekl Snape suše.

Harry se usmál a kousek si ukousl; pořád to bylo stejně dobré. V době, kdy hlasatel představoval týmy, měl Harry Višňovou bombu snědenou, a Hermiona také, i když nejdřív tvrdila, že nic tak sladkého nechce. Harry si toho všiml, i když seděla o několik sedadel dál.

Hráči kroužili nad hřištěm. Suza volala na některé ze Sokolů jménem a hlasitě je povzbuzovala. Fanoušci Kanonýrů vpředu se po ní několikrát ohlédli, ale pak už si jí nevšímali. Hlavně proto, že byla tak malá a opravdu mohla jen křičet.

Camrál vzlétl a hráči se změnili ve šmouhy. Kanonýři hned chytili camrál, ale po špatně mířené ráně se ho zmocnili Sokoli a neskórovali jen proto, že se brankáři podařilo zasáhnout camrál koncem svého koštěte. Hra pokračovala a Harry se uvolnil, opravdu mu nezáleželo na tom, kdo vyhraje, jen na tom, aby byl Ron šťastný, ale vypadalo to, že Ron je šťastný už jen z toho, že se na zápas dostal.

Oranžově odění fanoušci falešně zanotovali podivný popěvek. Jeho slova vůbec nebyla lichotivá. Harry se rozhlédl po jejich řadě a zjistil, že Ron také zpívá, pan Weasley naopak seděl se založenýma rukama a tvářil se nesouhlasně.

„Ty neznáš slova?“ zeptala se Suza Harryho.

„Nikdy jsem na žádném zápase nebyl.“

„Opravdu?“ zeptala se nevěřícně.

„Před několika lety jsem byl na jednom zápase při mistrovství světa. To je všechno.“

„Taky jsem tam byla. Trvalo mi měsíce, než jsem k tomu tátou přemluvila. Naštěstí jsme hned po zápase odešli, slyšeli jsme, co se pak stalo.“

„Odešli jste právě včas,“ souhlasil Harry.

„Ty jsi tam v noci byl?“ zeptala se zvědavě a radostně vykřikla, když Sokoli vstřelili gól.

„Jo. To byla noc,“ vzpomínal. „Pan Weasley nás poslal do lesa, do bezpečí, ale pak někdo vyčaroval Znamení zla. Přímo nad našimi hlavami a mou hůlkou.“

„Opravdu?“ vyhrkla omráčeně, ale také trochu pobaveně. Jedna s Kanonýrek spadla z koštěte a dole na trávníku jí ošetřovali lékouzelníci. 

„O čem diskutujete?“ zeptal se Snape, když diváci poněkud ztichli.

„O posledním mistrovství světa ve famfrpálu.“

„Aha,“ řekl Snape poněkud sarkasticky. „Překvapilo mě, že jsi chtěl jít na další zápas.“

Zraněnou hráčku odnesli na nosítkách a hlasatel oznámil jméno náhradníka.

„Někdo použil tvou hůlku?“ vybídla Suza Harryho zvědavě.

„Jo, a já jsem tam byl a musel jsem vysvětlovat, že jsem to neudělal. Dokonce jsem ani nevěděl, co to Znamení znamená…“

„Počkej,“ zarazila ho Suza. „Ty jsi nevěděl, že je to Znamení zla?“

„Ne,“ tvrdil Harry.

Zatvářila se pochybovačně. „Pane profesore, je to pravda?“ zeptala se Snapea.

Hra pokračovala a Sokoli okamžitě dvakrát vystřelili, gól ale nepadl. Diváci zklamaně zahučeli. Snape odpověděl: „Předpokládám, že ano. Harry byl pozoruhodně naivní kluk.“

„Tak vidíš,“ řekl Harry mrzutě.

Tentokrát se zranil jeden z Falmouthských sokolů a lékouzelníci ho odnesli z hřiště. Rozhodčí nařídil přerušení hry a oba chytači slétli na zem, kde si povídali jako staří přátelé. Harry se opřel a přál si, aby nesnědl svou Višňovou bombu tak rychle. Otřesy jejich sedadel způsobily, že se předklonil. Ron byl celý rudý a pan Weasley ho držel kolem krku.

„Ronalde Biliusi,“ vykřikl pan Weasley zlostně. „Nemohu uvěřit, že můj syn používá taková slova.“ Přitáhl Rona k sobě. „Harry, mohl by sis s mým synem vyměnit místo. Ron zřejmě nedokáže při běžném famfrpálovém zápase ovládat svůj jazyk.“

Harry pohlédl na Hermioninu utrápenou tvář, rozšířené oči Falmouthských fanoušků o řadu níž a rudou Ronovu tvář. „Samozřejmě, pane Weasley,“ odpověděl. Vstal, nechal Rona projít a rozloučil se se Suzou, věděl, že si budou mít s Ronem o čem povídat. Vzteklý Ron upadl na Harryho sedadlo a zkřížil ruce na prsou. Harry si sedl vedle Hermiony a přemýšlel, jak dlouho bude Ronovi trvat, než si uvědomí, že sedí vedle Snapea.

Chtěl se Hermiony zeptat, co se stalo, ale kradmé pohledy od fanoušků Falmouthských sokolů, plné rozzlobených blesků, ho od toho odradily. Hra opět začala, ale diváci zůstali klidní. Jeden z Falmouthských fanoušků řekl posměšně druhému: „Jejda, doufám, že tenhle taky nebude tvrdit, že bojoval s Voldemortem. Ten zrzek je pěkný trouba.“

Harry zúženýma očima pohlédl na Hermionu. „Vidím, že jste tu měli problém.“

Naklonila se k němu. „Mohl by sis sundat čepici.“

„To by bylo příliš jednoduché,“ mrkl na ní Harry a sledoval, jak Sokoli lehce obelstili Kanonýry a skórovali. Fanoušci před nimi zajásali a vyskočili s rukama nad hlavou, zakroutili boky a zadupali, byl to jakýsi podivný oslavný tanec. „Možná jsem o nic nepřišel.“

„Taky bych řekla,“ potvrdila Hermiona suše.

Kanonýři konečně skórovali, i když jeden jejich odrážeč nehrál zrovna čistě, ale rozhodčí faul nepískal. Harry byl docela rád, že on nemusí čelit těm hromským kudleyským odrážečům. Jeden z falmouthských fanoušků se na ně obrátil a řekl. „To je jediný způsob, jak dokážete dát gól.“ Harry se opravdu nechtěl dohadovat a tak jen pokrčil rameny. Muž se zasmál. „Vy jste kamarádi toho cvoka támhle?“ zeptal se a mávl rukou směrem k Ronovi.

„Nejlepší kamarádi,“ řekl Harry důrazně.

„Úžasné, že má nějaké kamarády,“ řekl druhý muž se špatně ostříhanými vlasy a trojúhelníkovou pleší, která neustále přitahovala Harryho oči.

„Jo,“ souhlasil přátelsky ten první, baculatější. „Vsadím se, že také tvrdí, že je váš velitel. Říká si velitel cvoků?“ posmíval se.

Harry zíral na toho muže a svět se kolem něj uzavíral; cítil, jak zelená mlha čeká na pokraji jeho vědomí. Ruka mu samovolně zamířila ke kapse s hůlkou. Hermiona ho za tu ruku rychle uchopila. „Harry!“ šeptla naléhavě. Spustil ruku a otřásl se. Ten první muž se na něj teď díval poněkud ostražitě a to ho trochu uklidnilo.

Skóre teď bylo osmdesát-deset a kudleyský chytač se vrhl dolů, zřejmě zahlédl zlatonku. Diváci vzrušeně vstávali, ale byla to buď finta, nebo se mu zlatonka ztratila, protože zase vzlétl a kroužil vysoko nad hřištěm. Fanoušci byli ale rádi, že si mohou protáhnout nohy a zůstali stát. Pan Weasley se otočil od Snapea, se kterým mluvil a zeptal se, jak to jde. „Dobře,“ řekla Hermiona. „Harry sáhl po hůlce jen jednou,“ zavtipkovala.

„Hermiono,“ napomenul ji Harry tiše. Snape zúžil oči a vyměnil si místo s panem Weasleym. Harry právě poslouchal, jak se mu Hermiona tiše omlouvá, když mu dal Snape ruku na rameno a tvrdě ho stiskl, „Co je?“

„Jen jsem kontroloval, jestli ji mám,“ tvrdil Harry, udivený tím, co Snape dává na veřejnosti najevo.

„Žádná zelená vize?“ šeptl Snape tiše.

„Ne,“ odpověděl Harry, protože to byla v podstatě pravda. Znovu ho překvapilo, jak je Snape vnímavý.

Baculatý fanoušek se otočil a ušklíbl se. Strčil do svého kamaráda a ukázal si přes rameno. Ten se také otočil a řekl: „Cha, máš problémy s tátou?“

Snape na něj pohlédl a po chvíli řekl: „Potřebujete něco, pane Trellisi?“

Popletený buclatý muž se zeptal: „My se známe?“

„Ne,“ odpověděl Snape temně. „Ani si to nepřejte.“

Mužovy oči vypadaly pochybovačně, když se obrátil ke svému kamarádovi. „Tatíček je neurvalý temný čaroděj… Bezvadný.“

Snapeovy oči se zúžily až na tenké čárky a Harry nevinně poznamenal: „Nepřemýšlíš o tom, kde máš hůlku, že ne?“

Snape se na něj podíval a uvolnil se. „V pořádku, Harry,“ řekl klidně, ale zůstal stát po jeho boku. Postupně se všichni zase usadili na svá místa.

Když Falmouthští sokoli opět skórovali, a oni byli zase nuceni sledovat vítězný taneček, šťouchla Hermiona do Harryho. Podíval se dolů a viděl, že má hůlku schovanou v rukávu. Se záludným úsměvem něco zašeptala, z čehož pochytil jen slovo vázací. Zvědavě pozoroval ty dva před sebou. Zatím se nic nestalo. Po chvíli se jeden z nich posunul na sedačce a začal podupávat nohou. Nakonec se rozhněval a neúspěšně se pokusil botu si zout. Hermiona se zahihňala. Následovala asi minuta zběsilého tahání, než kouzlo zaniklo.

K Harryho překvapení do něj Hermiona okamžitě zase šťouchla. Něco zamumlala a zahleděla se na oblohu. Harry čekal na výsledek a pokoušel se nevypadat příliš pobaveně. Nad hlavou jim přeletěli dva racci, upustili nedobrotu na rameno jednoho fanouška, a druhému přímo doprostřed hlavy. Harry se musel sklonit a předstírat, že si čistí kalhoty, aby zakryl smích, zatímco se fanoušci Sokolů pokoušeli očistit obaly od sladkostí.

Tentokrát šťouchl Harry do své kamarádky, protože si mezitím také nenápadně zastrčil hůlku do rukávu. „Caldera Garmentia,“ zašeptal při tom a mířil hůlkou na tlustšího muže, který se okamžitě začal ovívat famfrpálovým programem a stěžoval si, jak moc pálí slunce. Rozepnul si úplně celý hábit a schytal proto několik nevraživých pohledů od čarodějek v oranžovém, sedících vedle, než Harry kouzlo zrušil.

Snape se k němu naklonil. „Předpokládám, že za tohle jsi odpovědný ty.“

„Proč si to myslíš?“ zeptal se Harry nevinně a odpovědí mu bylo jen pozvednuté obočí.

O deset minut později polapil konečně falmouthský chytač zlatonku. Ron zasténal a složil si hlavu do dlaní. Harry nedokázal pochopit, jak si mohl dělat ještě nějaké naděje. „Příště budou mít určitě větší štěstí,“ křikl na svého kamaráda, když vstali a odcházeli ze stadiónu.

Falmouthští fanoušci se rychle prodírali ven. Ten buclatý se otočil a zamračil se na Snapea, který ho evidentně zneklidnil a Harry se zasmál. Slunce teď opravdu pálilo, Harry si bezmyšlenkovitě sundal kšiltovku a utřel si zpocené čelo. Muž překvapeně vyjekl a Harry zneklidněl. Uhnul před mužovým ohromeným pohledem, ale příliš to nepomohlo. Muž zatahal za tuhý hábit svého kamaráda a řekl: „To je Harry Potter, Harry Potter,“ čímž k nim přitáhl pozornost všech kolem.

Hermiona se na Harryho soustrastně zamračila, protože se všichni náhle zastavili a ohlíželi se po něm. Harry si rezignovaně zastrčil čepici do kapsy. Falmouthští fanoušci se vzdalovali, strkali do lidí. „Cože? To Harry Potter mi zmenšil botu?“ ptal se cestou ten plešatý vzrušeně.

„Oh, myslím, že jo,“ řekl druhý a znělo to přehnaně uctivě. Ohlédl se zpátky očima překvapeně rozšířenýma. Harry se jeho pohledu znovu vyhnul. Scvrklý malý kouzelník vystoupil z řady a potřásl Harrymu spokojeně rukou. Bylo to jako narážka. Harry si potřásl rukou se spoustou lidí, než se tribuna konečně vyprázdnila, a on si mohl zase nasadit čepici.

Když sestoupily dolů na trávník, potkali skupinku oranžově oblečených lidí. Chvíli jim trvalo, než si uvědomili, že jsou to Kanonýři, ještě měli v rukách košťata. Ron popadl Harryho za ruku a počkal, až ostatní přejdou. Tým se zastavil. „Slyšeli jsme,“ řekl jeden z nich, „že tu je Harry Potter.“

Harry pohlédl na Rona, který vypadal jako náměsíčný a zavrtěl hlavou. Znovu si sundal kšiltovku a obešel svého kamaráda, který jakoby na místě přimrzl. Brankář, vysoký muž se zdravě červenými tvářemi a vlasy staženými do krátkého ohonu, přistoupil blíž a silně Harrymu stiskl ruku. Ron vedle zašeptal: „Roybus Barbicon,“ zbožňujícím tónem. Harry ustoupil a řekl: „To je můj kamarád Ron,“ a postrčil Rona vpřed.

„Páni,“ bylo vše, na co se Ron zmohl, když mu brankář také podal ruku.

Pak si s nimi podali ruce a představili se i všichni ostatní. Harrymu se dostalo pevného objetí od jednoho z odrážečů: mohutné ženy s krátkými vlasy, která nehovořila anglicky. „Natašo,“ napomenul ji Barbicon, když to vypadalo, že nehodlá Harryho pustit. Konečně to udělala, poplácala Harryho po hlavě a v očích měla slzy. Barbicon se pak zeptal: „Mohl byste se s námi vyfotit? S celým týmem?“

Harry pokrčil rameny, ale pak přikývl, když si všiml Ronovy tváře plné naděje. Přešli k brankovým tyčím a seřadili se. Snape s panem Weasleym ustoupili, aby se nedostali do záběru, ale Suzu hráči přitáhli mezi sebe, i když na sobě měla plášť Falmouthských sokolů. Týmový fotograf, muž velký jako profesor Kratiknot, je pečlivě naaranžoval a udělal několik obrázků.

„Kdykoliv budete potřebovat lístky,“ řekl Barbicon, když skončili, „pošlete mi sovu; mou adresu znáte,“ řekl s úsměvem a bradou kývl k Ronovu plášti.

„Jo. Za to vám děkuji.“

Muž se usmál. „Není zač. Opravdu.“ Harry si uvědomil, že ten muž je vlastně nervózní z toho, že s ním mluví. Jeho pohled zabloudil do dálky. „Gregore, pojď sem, seznam se s naším největším fanouškem,“ vykřikl a zamával rukou nad hlavou. Harry se otočil, přicházeli k nim čtyři kouzelníci v prostých hábitech. Vypadali důstojně, ale jejich pohledy byly ostražité. „To je kapitán Falmouthských sokolů.“ Oznámil Barbicon, když si všiml, že Harry nikoho z nich nepoznal. Suza se přitočila k Harrymu a nervózně si kousala spodní ret.

„Přebíráš nám fanoušky,“ řekl jeden ze Sokolů a ukázal na Suzu.

Barbicon odpověděl: „Ne, to je kamarádka Harryho Pottera.“

„Oh, takhle to je,“ řekl Gregor suše. Jeho jemné světlé vlasy vlály ve větru. Potřásl si s Harrym rukou. Holohlavý muž za kapitánem se na Harryho zadíval takovým způsobem, až se mu naježily chloupky na krku. Harry si s ním také potřásl rukou, ale hned se stáhl. Mužovy oči podivně jiskřily, když si vyměňovali zdvořilosti. Harry jim pak představil Suzu, která na rozdíl od Rona nevypadala omámeně.

Když ti čtyři odešli, Harry prohlásil. „Trochu znepokojivá skupina.“

„Jsou jen trochu mrzutí,“ komentoval to Barbicon.

„Ne,“ zamumlal Harry, ještě trochu neklidný. „To není tím.“

Barbicon se narovnal, a sledoval odcházející Sokoly. „No dobře, ale raději bych jim to neříkal.“

„Já bych to udělal,“ tvrdil Harry a podíval se na Suzu.

„Nelíbili se mi,“ řekla a znělo to zmateně.

Barbicon řekl: „Ostatní jsou lepší; škoda, že nepřišli.“

Upravila si plášť, se kterým si pohrával vítr. „Nevím, jestli za ně chci ještě hrát.“

„Čtyři roky je dlouhá doba,“ řekl Harry konejšivě a pohlédl na svého opatrovníka, který se ještě stále díval směrem, kterým ti čtyři zmizeli. Ron s Hermionou si povídali s ostatními členy týmu opodál a ničeho si nevšimli.

„Můžeš hrát klidně za nás?“ řekl Barbicon s úsměvem.

„Cože?“ podivila se. „Říkal jste, že nikoho nepřetahujete, pamatujete?“

„Ano, potom, co jsem přetáhl tebe,“ škádlil jí Barbicon a jeho rudolící obličej se roztáhl do širokého úsměvu.

Harry se usmál a pomyslel si, že Ron si pro své fandění vybral opravdu správný tým. Barbicon Suze ukazoval své koště. „To je Mortabella,“ řekla Suza a prohlížela si ho.

„Dárek od mé babičky,“ řekl Barbicon vesele.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Suza.

„Ne, opravdu ne,“ řekl muž a teď mluvil vážně. Harry se chtěl zasmát, ale zarazil se. Barbicon pokračoval: „Na jaké pozici hraješ? Jako chytač?“

„Dělal jste si ze mě legraci,“ řekla Suza a nebyla z toho nadšená.

„Myslím, že si ji dělá z každého,“ řekl Harry.

„To je můj člověk,“ řekl Barbicon spiklenecky a ukázal na Harryho: „Nevím, co by udělal on mně…“

Harry narovnal ramena a zamrkal, překvapený tím, jakým způsobem na tohohle muže zapůsobil. Suza se na Barbicona pochybovačně zadívala a tvrdila: „Neudělal by nic.“ Vzala si od Barbicona koště a pozorně si ho prohlížela. „Mohu si to opravdu zkusit?“

„Jasně. Jen mi ho vrať do příštího zápasu.“

Suza se podívala na Harryho a ten přikývl. Shodila plášť do trávy a nasedla na koště. Tým ji sledoval, jak vzlétla a pak se pomalu vracel k rozhovoru s Ronem a Hermionou. Suza několikrát prudce zatočila a pak si to zamířila k nejvyšší brance. Barbicon uchopil Harryho za rukáv. „Co to dělá?“

„To je její oblíbený manévr,“ řekl Harry klidně. Sevření na jeho rukávu zesílilo, když Suza zrychlila a pod pravým úhlem ve vývrtce zamířila dolů a náhle ve vzduchu zastavila.

„Její oblíbený, jo?“

„Takhle se její soupeř dostane snadněji na ošetřovnu,“ řekl Harry.

Sledovali pár další vývrtek a Barbicon se zeptal: „Vy jste také chytač, že?“

„Jo. Po zápase s ní jsem strávil na ošetřovně celý den,“ prohlásil Harry klidně.

„Vypusťte cvičnou zlatonku,“ vykřikl Barbicon. Zamračený blonďatý muž poslechl. Zlatonka se chvíli třepotala nad trávníkem a pak vzlétla vzhůru, kontrolována hůlkou.

Přistoupil k nim kanonýrský chytač. „To je opravdová zkouška?“

Barbicon zavrtěl hlavou, Suza začala pronásledovat zlatonku a všichni jí sledovali. „Ještě nikoho jsem neviděl takhle létat,“ poznamenal po chvíli. Za chvíli už Suza zlatonku měla, třebaže byla řízena matoucím způsobem. Suza prudce přistála, i když to skoro vypadalo, že se srazí se zemí.

„Dobré koště,“ prohlásila a vrátila ho Barbiconovi. Byla zadýchaná jen docela málo.

„Kdy dokončíš školu?“ zeptal se kapitán nevinným hlasem.

„Za čtyři roky,“ prozradil Harry.

„Oh, dobře,“ oddechl si současný chytač. „Myslím, že si do té doby srazím vaz, takže je to v pořádku.“

Později, když přecházeli trávník směrem k věži s přenášedlem, se Suza přitočila k Harrymu. „Myslíš, že bych opravdu mohla hrát profesionálně?“ zeptala se s nadějí.

„Kapitánovi ses líbila tolik, až z toho měl jejich chytač strach,“ upozornil jí. Ale protože potřebovala slyšet více, dodal: „Proč ne? Musíš na tom pořád pracovat.“

Dlouho se zamyšleně mračila, dokud nedošli k přenášedlu a pak prohlásila: „Mýlil jste se, pane profesore,“ řekla. Když se na ní Snape zvědavě zahleděl, dodala: „Vítězství není všechno.“

Pan Weasley zvedl ze země přenášedlo, kterým byla prázdná obálka a držel ji tak, aby se jí mohli všichni dotknout. Snape odpověděl: „Jsou chvíle, kdy to tak je.“ Zahleděl se na Harryho. „Štěstí je vzácné.“

Poslední komentáře
26.01.2010 17:58:30: Ako vzdy, super preklad. Velmi sa tesim pri kazdej dalsej kapitolke, skvele sa to cita. Velky dik :)...
22.01.2010 00:17:03: Jak já tuhle povídku miluju, úžasné. Opilý Harry smiley no myslím, že Sevík byl ještě v pohodě, to Mol...
21.01.2010 21:47:40: Opitý Harry, to je originálny náhľad. smiley Snape to myslím zvládol vcelku dobre. Metlobal - to druhé...
21.01.2010 16:14:14: víťazstvo nie je všetko:) Pekné povedané, ale ešte lepšia bola odpoveď. Kapitola ako inak super, dok...