Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

48. kapitola

Vzdálené břehy

 

Harry dopsal dlouhý dopis pro Penelopu a zapečetil ho. Velké bílá sova, která přinesla dopis od Penelopy, zatím čekala na opěradle židle. Harry jí podal svůj dopis a ona hned vyletěla otevřeným oknem ven. Harry si pak odnesl navoněný dopis do obývacího pokoje, kde pracoval jeho opatrovník. Snape vzhlédl, když vešel a položil brk, vypadalo to, že je rád, že si může udělat přestávku.

„Jediný týden, kdy mohu jet do Švýcarska, je ten příští, protože pak už jsou zkoušky do Bystrozorského kurzu,“ řekl Harry. Nedokázal si představit, jak zvládne svou první cestu na kontinent.

Snape si promnul spánky a zeptal se: „Chceš cestovat sám?“

„Hm,“ pokrčil Harry rameny. „Nikdy jsem tak daleko nebyl, takže asi ne.“

„Blízko Ženevy je rozsáhlá knihovna, Bibliothèque Magie Vieux, kterou jsem chtěl vždycky navštívit. Jestli chceš, můžeme cestovat společně.“ Sledoval, jak si to Harry promýšlí a dodal: „Jestli v tom vidíš nějaké omezení, tak to jsem rozhodně…“

„Ne,“ odpověděl Harry rychle. Bude to mnoho hodin ve vlaku, uvažoval Harry. A hledání cesty na neznámých místech. „Nechci jet sám. Můžeme vyrazit v neděli?“

Snape přelétl očima horu pergamenů před sebou. „Pokusím se, aby to šlo.“

*****

Harry nevěděl jak si zabalit na cesty, do školy si bral vždycky všechno. Ukládal věci do kufru a zase je vyndaval, neschopný rozhodnout se, co bude potřebovat a co ne. Také musel vzít v úvahu, že pojedou mudlovskými vlaky a tak bude muset přenášet kufr v ruce a ne kouzlem, takže nechtěl, aby byl moc těžký.

Snape se zastavil ve dveřích. „Půjdeš si sníst oběd?“ zeptal se.

„Snažím se balit.“

„Bude to chtít menší kufr. Počkej chvíli.“ Snape se vrátil s polovičním černým kufrem s červeno stříbrnými rohy a petlicí. „Pokus se do toho dát všechno, co budeš potřebovat a pokud možno bez použití kouzel.“ Otočil se, aby odešel, ale ještě dodal. „A pojď se najíst.“

Během jídla Harry studoval plán cesty, který obdrželi od cestovní kanceláře, fascinovalo ho kouzlo použité na obrázek čarodějky letící na koštěti s velkým kufrem, který se za ní natřásal. Vždycky, když se animace opakovala, na kufru se objevila nálepka jiného státu. Cestovní plán naznačoval, že bude trvat celý dlouhý den, než dojedou do Bernu. A opravdu to bude dlouhý den. Letaxem se přemístí do Canterbury, kde nastoupí do vlaku, který je doveze k trajektu přes kanál. Pak mohli použít zase letax nebo jet vlakem, ale rozhodnout se mohli až v Evropě, třebaže to vypadalo, že budou muset chytit vlak do Kolína nad Rýnem, odkud mohou cestovat Letaxovou sítí k Bodamskému jezeru v Kostnici. Cestovní agent je varoval, že hostinec připojený na Letaxovou síť je velmi těžké najít a čekání, až na ně přijde řada na cestu krbem, by mohlo být zdlouhavé, ale byl to hostinec, a tak by tam mohli chvilku zůstat a prozkoumat staré město. Na německo-švýcarské hranici budou muset opět nastoupit do vlaku, protože cizinci nemají ve Švýcarsku povoleno cestovat letaxem. Všechno to Harrymu připadalo velmi komplikované a znělo to dobrodružně, takže byl rád, že se tím nemusí řídit sám.

Večer konečně dokončil balení. Napsal dopisy kamarádům, kam jede a na jak dlouho, protože teď už to věděl jistě. Hedvičina klec byla prázdná a Kali hryzala do malého plyšového medvídka, kterého jí koupil na hraní. Elizabeth slíbila, že se zastaví a o obě se postará. Nervózní a vzrušený z daleké cesty, sešel Harry dolů, aby nalezl Snapea.

Jeho opatrovník se pořád ještě prokousával hromadou pergamenů. „Už mám sbaleno,“ řekl Harry, jako by to bylo kdovíjak významné vítězství.

„Takže jsi připravený odjet? Připravený na svou první návštěvu na kontinentě?“

„Jasně.“

„Jsi připravený na první setkání s rodiči své přítelkyně?“

Harry otevřel pusu, ale pak se zamyslel. „Snad jo.“

Snape pokračoval stejným věcným tónem: „Připravený strávit spoustu hodin o samotě se svou přítelkyní?“

Harry se usilovně snažil nic neprozradit, když odpověděl: „Ano.“

„Posaď se, Harry. Měli bychom si promluvit.“

Harry se podrbal za uchem a přitáhl si židli ke stolu. Neměl tenhle Snapeův tón rád. S překříženýma rukama čekal, co bude dál.

Snape položil brk a zadíval se na Harryho. Spojil před sebou prsty do věžičky a lehce se ušklíbl. „O některých věcech jsme nikdy nemluvili.“

Harrymu bylo najednou horko a límec ho začal škrtit. „Myslím, že ne.“

„Měl bys vědět o situacích, které mohou nastat, a které nepřispívají k obezřetnému rozhodování,“ řekl Snape. Harry si pomyslel, že to je ta nejvíc nezřetelná věc, jakou kdy slyšel. Snape pokračoval: „Bude ti osmnáct, je jisté, že bys měl vědět všechno.“

 Všechny tyhle věci jsme s Tonksovou probrali během jediné noci, proběhlo Harrymu myslí a způsobilo to, že se začervenal a začal se potit. Opravdu mu nepřipadalo, že by nic nevěděl, ale tím nemohl argumentovat.

Snape zmlkl. Harry uzavřel svou mysl a podíval se na něj, čímž mu naznačil, že může pokračovat. „Musíš být velmi opatrný, opatrnější, než musí být tvoji přátelé. Tvá dobrá pověst je zboží, se kterým by mohli obchodovat ti, kterým tvé zájmy zrovna na srdci neleží.“

Harry se zamračil a vyhrkl: „Myslíš, že Penelopa…“

Snape ho ostře přerušil: „Nemluvím o nikom konkrétním. Nemyslím si, že je moudré někomu plně důvěřovat, když mluvíme o věcech, jako jsou potomci, které nemáš v úmyslu produkovat. Musíš mít vždy svá vlastní bezpečnostní opatření, na tom trvám.“

„Rozumím tomu, co chceš říct,“ řekl Harry a nepříjemný pocit se během jeho slov změnil v hněv.

Snape odpověděl stejně popuzeným hlasem: „Jsi informovaný tak, abys to dokázal zařídit?“

Harry se musel donutit nevrtět se; opravdu musel tímto rozhovorem projít. „Ano,“ vydechl a snažil se zmírnit svůj hněv. Snape se na něj pochybovačně podíval a tak se zeptal: „Máš nějakou knihu, kterou bych si měl přečíst?“

Snape se zamračil a zamumlal: „Ne, bohužel mě to nenapadlo předem.“

„Opravdu si myslím, že to zvládnu.“ Harry byl v tu chvíli Tonksové vděčný. „Opravdu. Budu velmi opatrný,“ řekl mechanicky.

„To udělej,“ řekl Snape pevně a vrátil se ke svým pergamenům.

*****

Ron s Hermionou se s nimi setkali brzy ráno v Canterbury, aby je vyprovodili. Procházeli se po klidné ulici, zatímco čekali na vlak, kufry nechali na nástupišti, přeměněné na přepravky se zlými rotvajlery. Když je minuli dvě skupinky kouzelníků, kteří Harryho poznali, vytáhl Harry raději svou oranžovou kšiltovku, i když sluníčko bylo schované za mraky.

„Měli bychom se vrátit na stanici,“ řekla Hermiona, když se zastavili před starou, rozpadající se hospodou. Celé město vypadalo, jako by stálo na bažině, domy byly nakloněny různými směry. Zamířili zpět k nádraží, kde se rozloučili; Hermiona Harryho objala a radila mu, jak se má chovat.

„Jasně, Hermiono,“ zasmál se Harry jejím vážně míněným radám.

Ron ho bouchl do ramene a popřál mu, aby se dobře bavil. Na nástupišti Snape s Harrym opět přeměnili svá zavazadla, když se nikdo nedíval a čekali na vlak.

Jízda na pobřeží trvala déle, než by si Harry myslel, vlak se houpal a klapal víc, než Bradavický expres. Sledoval ubíhající krajinu a porovnával ji s obrázky Alp v cestovní brožuře.

Plavba trajektem přes kanál zanechala v Harrym dojem, že se žádné mudlovské dítě neumí chovat. Celá cesta mu připadala neuvěřitelně dlouhá, když poškrábanými okny zíral na déšť a šedou, rozbouřenou vodní hladinu.

V Bruggách se, po cestě autobusem do města, zastavili na čaj. Harry zíral do svého hrníčku a přemýšlel o tom dlouhém dni, který je čeká, alespoň že stále nepršelo a občas vysvitlo sluníčko. Seděli venku v předzahrádce, na ulici dlážděné kočičími hlavami a na pokraji kanálu lemovaného starými kamennými domy. Harry zapomínal kde je a musel si neustále opakovat, že tohle není Shrewthorpe, Prasinky ani Londýn.

„Měli bychom najít Letaxovou síť, nebo co to tady mají,“ prohlásil Snape. „Mudlovská doprava je poněkud… obtížnější, než jsem předpokládal.“

„Z cestovky přesně nenapsali, jak cestovat přes Belgii,“ postěžoval si Harry. „Asi si mysleli, že je tak malá, že nestojí za to se o tom zmiňovat.“ Kolem projela výletní loď, ze které bylo slyšet historická data opakovaná v sedmi jazycích. Harry ucítil báječnou vůni. „Nedáme si oběd?“ zeptal se, i když bylo teprve jedenáct.

„Jen jestli nás takhle brzy obslouží…“

Harry mávl na číšníka, který předstíral, že nemluví anglicky a nutil Harryho, aby se spokojil s doporučeným menu. Přinesl velkou mísu vonící mořem a cibulí. Uvnitř bylo víc černých mušlí, než si Harry dokázal na jednom místě představit.

Po chvíli opatrného zápasu s jídlem se číšník vrátil a s mnohamluvným francouzským komentářem mu ukázal, jak použít prázdnou skořápku k vyškrábnutí masa z plné. Harry mu poděkoval a energicky se pustil do jídla. Snape dojedl druhou polovinu, včetně skvělé majonézy, která Harrymu nic neříkala. Po dalším šálku čaje a s plným břichem Harry usoudil, že cestování vlastně vůbec není špatné.

Trvalo jim jen čtvrt hodiny bloudění po Bruggských alejích, než Snape lokalizoval obchod provozovaný kouzelníky, kde se zeptali, jak se nejrychleji dostanou do Kolína nad Rýnem. Muž jim poradil, aby využili Kabinkovou síť a přemístili se do Cách, odkud jezdí vlaky do Kolína. Po několika matoucích dotazech se dozvěděli, že Kabinková síť byla vytvořena pro kouzelníky-turisty, propojuje jen několik měst Beneluxu a nebyla nikdy dokončena. Muž pokrčil rameny, jako by chtěl říct, že se to dalo čekat. Vyslal je, aby pátrali po mudlovské fotografické budce.

Jednu našli na náměstí. Snape ukázal na vzorovou fotografii mírně šilhajícího muže, což bylo znamení, že budka je určena i pro přemisťování. Nakrmili štěrbinu na mince dvěma galeony, položili kufry na podlahu a posadili se na sedátko. Harry zatáhl závěs a společně se zadívali na obrazovku. Prosím, zadejte místo určení, písmena běžela po obrazovce zprava do leva. Vedle velkých červených knoflíků určených pro volbu fotografií se objevil seznam měst. Snape zatlačil na ten, vedle kterého bylo napsáno Cáchy. Prosím, čekejte na přemístění.

„Myslel jsem, že si elektronika s magií nerozumí,“ poznamenal Harry.

„Ne vždycky,“ řekl Snape opřel se o stěnu. Svým obvyklým učitelským tónem vysvětloval: „Je snadné kouzlem narušit mudlovskou technologii, a mnoho kouzel to dělá, ale jsou i taková, která to nedělají i když jejich použití vyžaduje jisté dovednosti.“

Kabinková síť se zapojila, závěs se zavlnil, podlaha se zhoupla a obrazovka je informovala, že se přemístili. Harry opatrně vykoukl ven a zjistil, že přistáli na podivném autobusovém nádraží. Vylezl ven, ale hned se ohlédl dovnitř, když si uvědomil, že nemají kufry.

„To není dobré,“ řekl Harry a nakoukl pod kovové sedátko. Rozhlédli se po prostranství plném lidí. Ztráta zavazadla Harryho zneklidnila tak, jako by bez něj nemohl nalézt cestu domů.

„Počkáme několik minut, abychom se ujistili, jestli jen nezůstaly pozadu. Pak se vrátíme,“ řekl Snape.

Po době, která Harrymu připadala jako půlhodina, ale ve skutečnosti to bylo jen pět minut, se v budce zhmotnily jejich kufry. Harry si hlasitě oddechl. „Naprosto s tebou souhlasím,“ řekl Snape a vytáhl kufry ven.

Protože se ocitli na autobusovém nádraží, rozhodli se jet do Kolína nad Rýnem autobusem. Harry předpokládal, že budou muset dlouho čekat, ale měli štěstí a za několik minut už vjížděli na dálnici. V autobuse byl nádherný klid, nebyly v něm téměř žádné děti.

Snape vytáhl francouzský slovník a začal ho studovat. Harry přemýšlel, jestli se před cestou neměl naučit několik německých slov, nebo jestli neměl použít lingvistické kouzlo. Rozhodl se, že si s tím nebude dělat starosti, protože Penelopa by mu mohla překládat až to bude potřeba. Sledoval krajinu a rychlá německá auta, která předjížděla autobus zleva, což mu připadalo velmi zvláštní.

Sotva vystoupili z autobusu, uviděli černé věže kolínské katedrály. Slunce zde svítilo jasněji a Harry si stáhl štítek čepice hlouběji do očí. Vlekli své kufry – Harry na svůj tajně použil nadlehčovací kouzlo – kolem katedrály a boční ulicí dolů, do Starého města.

Tady bylo hodně rušno. Mnoho lidí posedávalo v předzahrádkách před hospůdkami a popíjeli pivo z velmi malých sklenic. Jejich kufry upoutaly pozornost podivně oblečených individuí. Na konci ulice Snape vytáhl pergamen a podíval se na adresu. Přešli ještě tři bloky a konečně nalezli hostinec, zastrčený mezi skladem houslí a pizzerií. Harry si byl jistý, že ho mohou vidět jen kouzelníci.

Uvnitř Dom Brauhaus bylo plno a hodně nakouřeno. Harry následoval Snapea k blondýnce, která za barem rychlým tempem nalévala pití. „Potřebujeme se dostat letaxem na jih,“ oznámil jí Snape.

„Ein minuten,“ zabručela a odnášela plný podnos malých sklenic. Harry jí sledoval, jak chodí po místnosti a vyměňuje prázdné sklenice za plné. „Promluvte si s Quidem,“ řekla, když se vrátila pro další várku a kývla k tlustému muži v klobouku s pírkem a velmi tenkou dýmkou, který seděl na vysoké židli pod hodinami. „Dejte si drink,“ řekla a přisunula k Harrymu jednu sklenici. Protože byla malá, Harry ji přijal a napil se, když si razili cestu mezi klobouky a plášti ke vzdálené zdi. Harry v místnosti neviděl žádný krb, ani v postranních místnostech, do kterých cestou nahlédl. Pivo ho osvěžilo, předtím si ani neuvědomil, že má žízeň.

„Je dobré?“ zeptal se Snape, když Harry vypil polovinu sklenice. Harry přikývl a raději sklenici odložil, i když měl chuť i na zbytek. Upravil si kšiltovku, aby zahnal pokušení. Snape oslovil Quida, který se dohadoval s podivným mužem a anglicky mu vysvětlil, že chtějí cestovat letaxem.

„Čtyři galeony za každého,“ prohlásil muž. Chlápek po jeho boku si odfrkl. Snapeovy oči se zúžily. „No jo, vy a kufry. Ty budou za dva, takže celkem deset. Vyžaduje to hodně letaxu, dostat se do Vídně.“ A zatvářil se velkoryse

„Chceme jen do Kostnice,“ vysvětlil Snape a vytáhl mince z váčku. „Nebo do Basileje, pokud si myslíte, že se tak snadněji dostaneme do Švýcarska.“

„Ne, ne, s Basilejí nemáme spojení, je to velmi obtížné. Musel byste si najmout mudlovské taxi a…“ zamával ve vzduchu svýma buclatýma rukama. „…je to asi čtyřicet kilometrů. Z Kreuzlingenu, to je odsud přes půl bloku, tam jede vlak. Můžete se tam přemístit.“

Snape zavrtěl hlavou a odpočítal mince. „Nápoje jsou v ceně, že?“ řekl. Znělo to jako výhrůžka.

„Uh, jo. Fräulein Volfová,“ křikl přes místnost na barmanku, a když se na něj zadívala, ukázal na Harryho se Snapem a naznačil jí, že mají zaplaceno. Odložil peníze a vytáhl z jedné z mnoha svých kapes kožený váček na mince. Vyndal dva velké mosazné žetony a podal je Harrymu. „Máte číslo padesát tři.“ Ukázal na vysoké hodiny vedle sebe, které, jak si Harry uvědomil, vlastně nebyly hodinami, ale podobaly se jim velkým číselníkem se třemi ručičkami, rezavou ocelovou, mosaznou a nazelenalou měděnou. Mosazná ručička ukazovala na číslo osmnáct. Muž řekl: „To je číslo vašeho přemístění. Je to tudy po schodech,“ ukázal za sebe, kde bylo schodiště pokryté starým červeným kobercem, na jehož vršku byly dveře se zaprášenými barevnými skly. Mávl na ně a začal se opět dohadovat s tím podivným mužem, který se opíral o zeď. Harry úplně zapomněl, že tam je.

Posadili se na volná místa na lavici u blízkého stolu, a Harry se cítil podivně stísněný mezi obtloustlou čarodějkou a mužem v zeleném plášti. Místnost byla přeplněná, mezi stoly se sotva dalo procházet. Přiběhla barmanka a postavila před ně vychlazené sklenice s pivem. V dusné, zakouřené místnosti je chladný nápoj osvěžil. Rezavá ručička na číselníku poskočila o dvě místa. Když silná čarodějka odešla, muž v zeleném plášti se Harryho na něco německy zeptal. Kouzelník naproti řekl něco, v čem Harry poznal jen slovo Anglie a ukázal na Harryho. Čaroděj vedle ztuhl a vypadal překvapeně. „Solche grüne Augen,“[1] řekl muž a kývl na svého kumpána. Další muž se k nim zmateně otočil a zadíval se pod štítek Harryho oranžové kšiltovky. Snape naproti Harrymu se na ně varovně zadíval, třebaže to vypadalo, že poklidně popíjí ze své sklenice.

Muž vedle Harryho se k němu obrátil a řekl: „Jeden velmi slavný anglický čaroděj má zrovna takové oči. Možná, že nosí podobnou čepici, aby zakryl…,“ muž si prstem poklepal na čelo.

„Že by?“zeptal se Harry a napil se.

Lidé si vyměnili neklidné pohledy a jeden z nich se k němu spiklenecky naklonil. „Tady nejsou žádní temní mágové. Žádní.“

Harryho jeho prohlášení poněkud zmátlo a tak nejistě odpověděl: „To je dobře.“

Muž znervózněl a letmo se kolem sebe rozhlédl. „Hledáte temné čaroděje, ne?“

Harry se zasmál, čímž toho muže znervózněl ještě víc. „Ne. No vlastně, zatím ještě ne,“ zavtipkoval.

Muž v zeleném kabátě řekl: „Tak nás varujete, až začnete. Abychom se tomu vyhnuli.“

Harry zjistil, že se muž tváří vážně a sedl si zpříma. „Přece nevypadám tak nebezpečně?“ zeptal se upřímně a podíval se na Snapea.

„Tvoje pověst tě předchází,“ poznamenal Snape suše.

„Opravdu vypadám nebezpečněji, než on?“ zeptal se Harry muže v zeleném a poukázal na Snapea.

Muž vypadal, že o tom přemýšlí a pak pokrčil rameny: „Vy jste der Der junge ablehnte zu sterben, ja? Uh, der Chlapec, který přežil?“ přetlumočil to muž, když viděl Harryho nechápavý výraz.

Harry se vzdal, sundal si kšiltovku a prohrábl si vlasy. To, že nosil čepici celý den způsobilo, že mu vlasy netrčely na všechny strany.

Muž si prohlédl jizvu na Harryho čele. „Porazil jste Mitternachtlord,“ řekl důrazně, temně. „Můžete porazit kohokoliv.“

„Oh, to si nemyslím,“ řekl Harry a usmál se na něj, nevěděl jak jinak zareagovat. Najednou se před ním objevila plná sklenice, Harry si ani neuvědomil, že už dopil. Letmo pohlédl na Snapea, ale vypadalo to, že mu nebude vadit, když vypije ještě jedno pivo. Měděná ručička ukazovala na číslo dvacet tři.

„V každém případě nám dejte vědět,“ řekl muž a vrátil se k rozhovoru se svým společníkem.

„To udělám?“ řekl mu Harry klidně. Když si všiml Snapeova vážného výrazu, zeptal se: „Chceš, abych tě taky varoval?“

„Myslím, že poznám, až to přijde,“ řekl Snape. Harry se na něj lehce zamračil a on pokračoval: „Problémy se ti vyhýbat nebudou.“

Po půl hodině se ručičky konečně přiblížily k jejich číslům. Vstali a zvedli své kufry. Lidé od stolu jim kývli a jeden Harryho nedbale pozdravil. Cestou po schodech Harry řekl: „Myslel jsem, že tady mě nikdo nepozná.“ Snape nad tím jen zavrtěl hlavou.

V místnosti do které vešli, byl starý prošoupaný červený koberec. Dvě čarodějky, které spolu vesele německy rozmlouvaly, vytahovaly kufry z velkého krbu z růžového mramoru. Muž v mudlovském obleku netrpělivě čekal, až mu uvolní místo a pohazoval si mosazným žetonem. Jakmile se krb uvolnil, vrhl se vpřed, vložil minci do otvoru na římse, vhodil si pod nohy letax a vykřikl: „Berlín.“

Harry byl rád, že už v místnosti nikdo není, když se snažili urovnat kufry uvnitř ohniště. Zastrčil mince do otvoru a Snape jim vhodil pod nohy letax. Červený koberec zmizel a oni se točili v plamenech a mezi stěnami z kamene a cihel. Konečně přistáli v nečekaně pěkné místnosti.

Krb zde vypadal moderně a téměř mudlovsky, v kombinaci s bílou barvou mramoru a kovového obložení. Několik kouzelníků v ocelově šedých pláštích rozprávělo v blízkosti čtvercových oken na druhé straně místnosti a nevěnovali jim pozornost. Rozcestník u dveří označoval jednotlivé směry. Šli tam, kde bylo napsáno Bahnhof. Očarovali své kufry a nesli je dolů po schodech, potom dobře osvětlenou chodbou a hladkými kovovými dveřmi prošli přímo doprostřed vlakové stanice. Za malou chvíli už měli lístky a nastoupili do vlaku. Harry si opřel hlavu o opěradlo a vydechl úlevou.

„Nepřipadá ti, že tohle bylo až příliš snadné?“ zeptal se Harry.

„Ty hodiny nevyrobili pro nic za nic,“ poznamenal Snape, vytáhl slovník a začetl se do něj. Vlak se rozjel přesně na čas.

Za okny se míhaly nízké kopce a červánky osvětlovaly vysoké, sněhem pokryté vrcholky hor v dáli. Rytmické pohupování vlaku Harryho uspávalo.

S trhnutím se vzbudil, když vlak brzdil ve Winterthur a příšerně skřípal. Když se znovu rozjeli, sledoval úhledně posekané louky a neobvyklé usedlosti na nich. Malá městečka se choulila na úbočí, protínaly je zelené cesty, které mířily vzhůru do hor. Harry nedokázal pochopit, že je to stále ještě ten samý den, kdy opustili Shrewsthorpe.

Překvapeně zamrkal, když vyjeli z tunelu a vjeli na most, teď to vypadalo, jako kdyby vlak letěl. Harrymu opět ztěžkla víčka, nedokázal je udržet otevřená, ani když uviděl stáda pasoucí se na úbočích hor se sněhovými čepičkami, opět usnul.

Něco zaskřehotalo Harrymu v hlavě, zahlédl něco podivného s dlouhými končetinami, svírajícími se prsty s drápy a ostrými, jakoby kamennými zuby. Otevřel oči a chvíli byl zmatený tmou za oknem, malým stropním světlem a modrou látkou sedadla naproti. Po dvou nadechnutích si vzpomněl, kde je. Snape se předklonil a tázavě si ho prohlížel.

Harry zamumlal: „Divný sen.“ Za oknem se vyjasnilo. Harry se zadíval do kraje, mraky pluly nízko pod vrcholky hor, vypadalo to, jako by se nad nimi vlak vznášel. Chvíli jeli podél dálnice, zatočili kolem kopce a vjeli do dalšího tunelu. Harrymu se bolestivě napjaly svaly na krku, když se mu v mysli znovu objevila ta podivná stvoření, třebaže teď nespal. Tunel byl mnohem delší, než by si Harry myslel, ale tvorové v jeho mysli zůstali v klidu, jako by si uvědomili, že o nich ví. Několikrát se mimoděk dotkl kapsy, v níž měl schovanou hůlku, když ho napadlo, že by se stvoření mohla dostat i do rychle jedoucího vlaku.

Snape se k němu naklonil blížeji a pozorně ho studoval. „Co se děje?“ zeptal se tiše.

Harry cítil, že se pozornost jednoho s tvorů přesunula a zostražitěla. Sevřel pěst kolem hůlky a zeptal se: „Ničeho sis nevšiml?“ Když Snape zavrtěl hlavou, trochu ho to zmátlo a tak rychle vysvětloval: „Něco je venku. Co žije v horách?“

„Mnoho tvorů,“ odpověděl Snape. „Například trollové.“

Harry polkl, ve skle zahlédl svou vlastní tvář. „Nejsou to trollové. Je to malé, odporné, s ostrými kamennými zuby - hlasitě skřehotají.“

Výraz na Snapeově tváři způsobil, že si Harry přál, aby nic neříkal, zvláště teď, když vyjeli z tunelu a stíny zmizely.

„Jsou ve tvé mysli?“ zeptal se Snape opatrně. Harry zavrtěl hlavou, položil ruce na opěrky a pokoušel se uklidnit. Snape se vyptával: „Tvůj popis mi připomíná shetani, ale ti obvykle žijí v Africe. I když jsou dost odpudiví. Silně je přitahuje magie, zvlášť některé její druhy.“

Harry otočil hlavu k oknu a snažil se zahlédnout další tunel. Ale viděl jen zelené svahy hor. „Jaké?“ zeptal se, měl pocit, že když o nich bude vědět co nejvíce, zvýší se tím jeho naděje na bezpečnou cestu touto zemí hor a tunelů.

Snape zdráhavě řekl: „Nemyslím si, že by nám v této rychlosti mohli způsobit nějaké potíže. Ale jsou známí tím, že dokážou klást pasti,“ dokončil zamyšleně. Pak si uvědomil, co řekl a rychle dodal: „To tě nemusí znepokojovat.“ Ale prázdné otřepané fráze Snape nikdy nevyslovoval, takže to nevyznělo moc dobře.

Další tunel a skřehotající hlasy způsobily, že se Harry jen obtížně dokázal soustředit, jako by ho tvorové připravovali na smrt. Pak znovu vyjeli z tunelu. Snape uchopil Harryho za paži a vrátil ho tím do reality. Harry se začervenal a cítil se rozpačitě. „Jaké druhy magie?“ zeptal se Harry, aby to zamluvil.

„Temné druhy,“ prozradil Snape neochotně.

Harry svráštil obočí a přemýšlel, co na něm ty tvory tak zajímá. Cestou kolem úzkého, průzračně modrého jezera uvažoval, jestli v něm stále ještě nepřetrvává Voldemortova temnota, která ty tvory přitahuje. Ta myšlenka ho nenadchla.

Projížděli volnou, prosluněnou krajinou téměř tak dlouho, že na tvory skoro zapomněl. V dalším tunelu raději zavřel oči a uzavřel svou mysl, ale bylo to úplně zbytečné, naštěstí bylo tvorů méně a tím byli i méně odvážní.

„Zpátky pojedeme jinudy,“ prohlásil Snape, když denní světlo opět prozářilo jejich vůz.

Harry přikývl. „Možná bych si o nich měl něco nastudovat,“ navrhl trochu nevrle, pomyšlení na to, že hladovějí po temné magii, nepřispělo k tomu, aby se cítil lépe. Obvykle nepřemýšlel o schopnostech, které zdědil po Voldemortovi, ale zrovna teď si přál, aby se jich dokázal zbavit.

Přišla čarodějka s občerstvením. Snape koupil čaj a, pro sebe netypicky, ho Harrymu vnutil. Harry ustoupil a napil se. V dalším tunelu Harry svíral ruce kolem teplého hrnku a to mu uklidnilo mysl, i když nechápal proč. „Jsou pryč,“ řekl a napil se horkého čaje. „Máš pravdu, problémy mě budou pronásledovat pořád.“

Během půl hodiny dojeli do Solothurn, Snape vstal, ale zaváhal. „Mohu vynechat tuhle zastávku a pokračovat do…“

„Ne,“ řekl Harry pevně. „Jen jdi.“ Ale skousl si spodní ret, když si Snape bral kufr z police nad ním.

„Uvidíme se za čtyři dny,“ řekl Snape. „Užij si to.“

Harry jemně potřásl hlavou. „Ano, samozřejmě.“

Když odjížděli, sledoval Harry Snapea, který kráčel s kufrem přes nástupiště. Zamával mu, ale Snape ho neviděl a Harry si uvědomil, že okna vlaku jsou zvenčí neprůhledná. S malým úsměvem nad tím, jak nemístně jeho opatrovník vypadá mezi pěkně oblečenými mudly, se Harry opět posadil a těšil se, až uvidí Penelopu.

Vlak dorazil na nádraží do Bernu na čas. Harry popadl kufr a čekal, až se otevřou dveře. Na nástupišti předstíral, že je jeho kufr těžší, než ve skutečnosti byl, protože byl okouzlený. Rozhlédl se a spatřil, jak se k němu Penelopa prodírá zástupem cestujících, kteří vystoupili společně s ním, široký úsměv se mu usadil na tváři. Vypadala lépe, než si pamatoval, ale možná za to mohl stres ze zkoušek, její obličej teď přímo zářil.

„Harry,“ vítala ho šťastně a objala ho. Harry jí objetí vrátil a všiml si, že přišla sama. „Měl jsi dobrou cestu?“ Její přízvuk byl silnější, než si pamatoval.

„Hm… Jo. Nebylo to špatné. Potřebuji se o téhle zemi dozvědět víc, možná máš nějakou knihu?“ zeptal se a při vzpomínce na průjezd horami se mu zježily chloupky na pažích.

Vydali se po nástupišti směrem k východu. „Ne v angličtině, ale támhle je knihkupectví.“ Uchopila ho za ruku. Harry se na ní usmál, bylo hezké vidět známou tvář mezi tolika cizími lidmi.

Vedla ho rychle ven z nádraží, takže si ani nestihl přečíst cedule označující směr. „Bydlíme dole, ve starém městě, na Rathausgasse, takže můžeme jít pěšky.“

„V krysím domě?“ zeptal se Harry tiše.

„Rathaus, to je dům, kde pracuje starosta; zapomněla jsem, jak tomu říkáte.“

I když slunce stále hřálo, Harryho zamrazilo. Šli po chodníku podél ulice vykládané kočičími hlavami. Bylo zde plno lidí, spěchali kolem nich s nákupními taškami a vozíky. O několik bloků dál se Penelopa zastavila u dveří vedle obchodu s pečivem a odeklela je. Levitovali kufr nahoru po schodech a dalšími očarovanými dveřmi dovnitř. Harry se podivoval nad takovým zabezpečením, ale nekomentoval to. Uvnitř byl světlý obývací pokoj s vysokým stropem a kuchyňským koutem.

Penelopa s omluvným úsměvem poklepala na pohovku. „Tohle je pokoj pro hosty. Tady si můžeš nechat kufr.“ Harry udělal, co řekla, byl rád, že jeho kufr není moc velký. Vzala ho za ruku. „Pojď, provedu tě po starém městě.“ Cestou ze schodů Harry uvažoval nad jejím přízvukem a rozhodl se, že je to tím, že tady asi příliš angličtinu nepoužívá.

Zamířili dolů, postraní alejí k široké ulici se sochami uprostřed. Bylo zde mnoho turistických výprav. Slunce už stálo nízko na obloze a osvětlovalo kamenné ulice oranžovým světlem. Kráčeli dolů ulicí a Penelopa mu vyprávěla o medvědech, které zde chovali. Harry, unavený z dlouhého dne, jí příliš nevnímal. Lidé spěchali kolem nich a on cítil, že celou jeho pozornost vyžaduje, aby se jim dokázal vyhnout.

„Ah, tohle je můj oblíbený obchod,“ řekla Penelopa energicky. Harry zíral do výkladní skříně plné nádherných čokoládových bonbónů. Nechal Penelopu, aby si jich koupila plnou krabici. Venku se do něj zavěsila. „Myslím, že potřebuješ trochu kávy,“ řekla a zasmála se. Harry byl rád, že jí nevadí, že je tak unavený.

Když si našli místo u velkého okna malé kavárny, kde na mramorovém pultě stál mosazný stroj na expresso, Harry prohodil: „Omlouvám se, nejsem zrovna dobrý společník.“

„Byl jsi na cestě celý den,“ řekla zlehka, otevřela složitě zabalenou krabici s čokoládou a nabídla mu. Harry si vybral černobílou pralinku; silně chutnala po vanilce. „Chutná?“ zeptala se nedočkavě. Když Harry přikývl, řekla rozhodně: „Je mnohem lepší, než z Medového ráje,“ jako kdyby celou tu dobu trpěla.

Harry zaváhal, ale nehádal se. Přestože skoro celý den seděl, nechtělo se mu vstát, i když káva mu trochu pomohla víc vnímat svět kolem sebe. Hezky oblečení manželé u stolku vedle se k sobě nakláněli a tiše spolu mluvili. Mladá žena u stolku pod oknem si četla knihu a houpala dětským kočárkem.

„Můžeme se projít zítra; ráno bude na náměstí květinový trh. A teď už budou moji rodiče doma.“

Harry se podíval do svého šálku a s hrůzou zjistil, že už je prázdný. „Tak jo, pojďme,“ řekl a byl rád, že toho zrovna teď příliš neočekává.

Dveře nad schody byly otevřené, když se vrátili. Harry vstoupil trochu rozpačitě. „Mami,“ řekla Penelopa a upoutala tím pozornost lidí, kteří si u stolu prohlíželi poštu. „To je Harry,“ představila ho a znělo to zároveň nervózně i pyšně.

Vstali a přistoupili k němu. Díky kávě, která stabilizovala jeho mozek, si Harry uvědomil, že tak trochu nevěřili, že vůbec existuje. Penelopina matka, kulatá žena s tmavými vlasy, mu podala ruku. „Madeleine Toffenová, pane Pottere,“ řekla a znělo to velmi formálně.

„Jen Harry, prosím,“ prohlásil Harry a potřásl si rukou s Penelopiným otcem, plešatějícím mužem s usměvavým obličejem. Zdálo se, že nedokáže odtrhnout oči od Harryho jizvy.

Madeleine řekla: „Plánovali jsme, že si zajdeme na večeři, jestli souhlasíte.“ Harry přikývl, i když měl strach, že až přestane působit káva, mohl by upadnout do bezvědomí.

Umytý a převlečený do nejlepších šatů, které si přivezl, seděl Harry na pohovce a společně s jejími rodiči čekal na Penelopu. Vedle, na malém stolku, stál bíle nalakovaný rámeček s fotografií Penelopy a mladšího chlapce, pravděpodobně jejího bratra Roberta. Harry od obrázku odtrhl oči a pokoušel se nemračit. Penelopina matka nervózně poklepávala prsty po stolku. „Je úžasné, že jste tady, pane… Harry,“ řekl pan Tideweather a přerušil tak dlouhé ticho.

„Ještě nikdy jsem nebyl na kontinentu,“ řekl Harry. „Hory tu jsou strmé a velmi krásné.“

„Teď je cestování mnohem bezpečnější,“ řekla Madeleine. „Každý, kdo může, cestuje do zahraničí. Ale vy jste měl jet raději do Paříže, pro mladého muže, jako jste vy, je tam více zábavy.“

Harry uvažoval o tom, jestli se také nechtěli vydat na cesty. „Nemám zrovna moc času. Musím skládat zkoušky do Bystrozorského kurzu a ministerstvo je naplánovalo na příští týden.“

Pan Tideweather řekl: „Ach, ano,“ předklonil se a sepnul ruce. „Peny nám toho říkala tolik…“

Na místnost opět padlo ticho. Harry si pomyslel, že by se mohl zeptat na ty temné, po magii hladovějící tvory, když vešla Penelopa a omlouvala se, že jí to tak dlouho trvalo. Vypadal elegantně v krátkých šedých šatech a lehkém svetříku.

Obešli několik bloků a prošli křivolakými uličkami. Harry si nemyslel, že by sám trefil zpátky, kdyby neměl na hůlce nastavené směrové kouzlo. Jeho hostitelé si pravděpodobně nemysleli, že je to dlouhá procházka, ale když se usadili v restauraci, Harry měl pocit, že mu upadnou nohy. Vůně, které na něj dolehly, způsobily, že se mu zachvěl žaludek.

Večeře proběhla v poklidu. Harry naslouchal tiché konverzaci od okolních stolů, které nerozuměl, ale odvádělo ho to od temného dunění, které mu znělo v uších. Penelopin otec hovořil o Penelopiných plánech stát se archivářkou v knihovně, kterou chtěl navštívit Snape. Harry si neuvědomil, že má svou budoucnost tak dobře promyšlenou. Když se o tom bavili ve škole, připadalo mu, že o tom jen sní. Podivil se tomu rozporu a podíval se na ní přes stůl. „Ale myslím, že vám by to připadalo nudné,“ řekl pan Tideweather.

„Zní to zajímavě, opravdu,“ tvrdil Harry a vzpomněl si na noční výpravy do bradavické knihovny, do oddělení s omezeným přístupem.

„Měla bys vzít Harryho do Ženevy, Peny,“ řekla Madeleine a změnila tím téma rozhovoru. „Nebyl jste tam, že?“ zeptala se a Harry zavrtěl hlavou. „Můžete bydlet u mé sestry,“ řekla, a pak se lehce zamračila, jako by to přehodnocovala.

Penelopa vzhlédla od talíře a pobaveně se na ní podívala. „Teta Vreny je zábavná. Chceš se podívat do Ženevy?“ zeptala se Harryho. Harry přikývl a myslel si, že by to mohla být trochu větší zábava, než s jejími rodiči.

Druhý den ráno vzbudil Harryho klakson. Pak se ozvalo klepání. „To je taxikář. Nesmějí to dělat,“ řekl pan Tideweather od okna. Harry zamrkal a posadil se na rozkládací pohovce. „Vyspal jste se dobře?“ zeptal se hostitel. Harry přikývl a promnul si oči. Měl velmi podivný sen o létání na koštěti kolem hor a o nějakém letadle, ale ve sluneční světle sen rychle vybledl.

Po snídani provedla Penelopa Harryho městem, začali na trhu a pak se přesunuli k parlamentu. Město po ránu vypadalo velmi cize; ještě si nezvykl na, pro něj nezvyklé, stavby a ulice.

Byl rád, když se na oběd zastavili v pizzerii na hlavní třídě. Seděli u malého stolku v rohu a Harry se snažil rozhýbat si prsty u nohou. Auta rachotila po hrbolaté ulici a kolem oken procházelo množství lidí.

Odložil kšiltovku a prsty si projel vlasy. U vedlejšího stolu spadl na podlahu kovový tác, servírka ho urychleně zvedla a vyplašeně se na Harryho podívala. Harry se zamračil a poslouchal její překotnou řeč, o které předpokládal, že je to omluva.

Penelopa, která četla ošoupanou knihu o historii města, si toho nevšimla. „Co budeme dělat teď? Půjdeme do muzea nebo do galerie?“ zeptala se.

Harry se přes její rameno díval na servírku, která u naleštěného nerezového pultu něco vysvětlovala šéfkuchaři. Kuchař vypadal lhostejně. „Umění vypadá lépe,“ odpověděl Harry. Konečně se servírka vrátila a pevně svírala zápisník, když se na něco ptala. Penelopa jí odpověděla a servírka se ještě na něco váhavě zeptala.

Penelopa trochu nedůtklivě řekla: „Chce vědět, jestli jsi to skutečně ty.“

„Jsem to opravdu já,“ řekl Harry servírce a Penelopa stěží zadržovala smích. Žena vypadala popleteně, ale odešla k pultu. „Nečekal jsem, že mě tady někdo pozná,“ řekl Harry a připadal si jako by ho někdo podvedl.

Penelopa se na něj nevěřícně podívala. „Tady ví i hodně mudlů, kdo jsi; víc než v Británii. Není to tady… tak rozdělené, takovéhle věci určitě ne.“

Večer si byl Harry stoprocentně jistý, že tohle byl nejdelší den jeho života. Když se dostali zpátky do Penelopina bytu, přál si znát nějaké kouzlo na bolavé nohy, protože i když si sedl, necítily se o nic lépe. Penelopa vypadala, že jí nic není. Dychtivě řekla: „Viděli jsme ty nejvýznamnější památky, takže zítra pojedeme do Ženevy.“ Harrymu se po první části zvedla nálada, ale když slyšel tu druhou, skoro upadl do deprese. Pokračovala: „Je to velmi významné město. Dobré na nákupy.“

Harry, který si kvůli tomuhle výletu vybral z trezoru spoustu peněz, se polekal, ale Penelopa si toho nevšimla, zrovna nalévala kávu. „Bude to docela zábava, ne?“

„Jo to, ehm, ano,“ odpověděl Harry. Jeho nohy si to ale nemyslely. „Nejsem zvyklý na takovéhle pochůzky, myslím.“

„Ah,“ řekla a napila se kávy. „Co bys řekl výletu na Kleine Scheidegg. Tam chodím ráda.“

„No,“ začal Harry, ale pak si uvědomil, že si z něj utahuje.

„Mimochodem, pojedeme vlakem, víš,“ prohlásila a znělo to trochu káravě. Harry se zhluboka nadechl a snažil se pročistit mysl; měl by se chovat lépe.

Prvním ranním vlakem dojeli do Ženevy. Harry se posilnil velkou snídaní v malé kavárně u nádraží. Ve městě bylo hodně křivolakých uliček, víc, než jich mohli prozkoumat za jediný den.

„Nepůjdeme daleko,“ ujišťovala ho Penelopa. „Kousek se projdeme, uděláme si piknik u vody a projedeme se na lodi.“

„Zní to dobře,“ řekl Harry mile, odložil vidličku a napil se kávy. Musel uznat, že tahle káva chutnala jako čokoláda, byla hustší a bohatší na chutě, takovou ještě nepil. Procházeli ulicí, kde byla jedna kavárna vedle druhé. Penelopa zatočila do klidnější uličky a třikrát zaklepala na jedny dřevěné dveře. Dveře se skřípavě otevřely. Penelopa vešla dovnitř a mávla na Harryho, aby šel za ní.

Uvnitř to vypadalo jak v malém kouzelnickém muzeu, byl to opravdový městský dům bohaté čarodějky z osmnáctého století. U všech stěn stály police, dokonce i některé dveře byly z poloviny zastavěny. V každé polici bylo nacpáno několik magických předmětů, některé byly opravdu užitečné, jako třeba stříbrná psací souprava se samoostřícími brky, některé byly pošetilé, jako třeba cínová krabička se samomíchacím make-upem. Celé místo bylo cítit plesnivinou a podráždilo to Harrymu nos.

Ale Penelopa táhla Harryho do patra, kde byl přijímací pokoj. „Madam Vera,“ řekla a ukázala na velký portrét ženy v ošklivých fialových krajkových šatech. Madam Vera si urovnala sukně, uhladila je a usmála se na ně.

„Vypadá trochu jako ty,“ uvědomil si Harry.

„Vlastně je to hodně vzdálená příbuzná,“ poznamenala Penelopa. „Nemyslím si, že budu vypadat tak dobře, až mi bude sto třicet,“ Vera si upravila vlasy a znovu se usmála.

Vysoké hodiny u zdi odbily a z dvířek nahoře vylétl skutečný havran, jedenáctkrát zakrákal, obletěl místnost a zmizel za dvířky. Do místnosti vešel muž s malými brýlemi na nose.

„Myslel jsem si, že jsem něco zaslechl,“ řekl muž a zadíval se na Penelopu. „Znám vás?“

„Už jsem tu byla. Jsem Penelopa Tideweatherová, madam Vera je má sestřenice z pátého kolena,“ vysvětlila a mávla rukou k obrazu, ze kterého posílala madam Vera Harrymu hubičky.

„Madam Vera jen žertuje,“ pokáral muž dámu na obraze. „Omluvte jí, prosím,“ dodal. Zadíval se na Harryho, sundal si brýle, vyčistil je, opět si je nasadil a zamračil se. „Kdybyste se chtěli na něco zeptat, dejte mi vědět.“ A zmizel za dveřmi.

Když vyšli z muzea, slunce silně pálilo a ulice byly rozpálené. Penelopa odvedla Harryho do obchodu, kde si koupili kolo sýra, nějaké klobásky, chléb, slané tyčinky, sušené ovoce a láhev vína. Většina těch věcí se vešla Harrymu do batůžku a zbytek vzala Penelopa, třebaže už nesla kabelku. Vydali se dolů k jezeru, pak po nábřeží lemovaném stromy k trávníku, na kterém byly kruhové záhony z květin. Našli si místo blízko vody a posadili se do trávy. I Penelopa vypadala unaveně.

Povídali si o drobnostech, jako třeba o tom, jak jiné to bylo v Bradavicích než Penelopa čekala, jak byli její rodiče rádi, když se vrátila domů, kde byla v bezpečí, ačkoliv teď už nemuseli mít takový strach. Harry by se rád zeptal, jaké plány má doopravdy, ale nechtělo se mu kazit krásný den. Najedli se a po víně se Harry cítil ospalý, složil plášť a položil si na něj hlavu.

Vzbudili ho racci, kteří hlučně přelétali nad jezerem. Penelopa měla hlavu opřenou o jeho hruď a pozorovala mraky.

„Takhle si představuješ bystrozora?“ zeptala se, když si všimla, že je vzhůru.

„Ano.“

„To abych se začala bát,“ prohlásila.

Harry si myslel, že být bystrozorem je náročné, bylo to něco, co by naplňovalo jeho touhu být v centru dění a mít o všem přehled. To bylo něco, o čem nikdy nemluvil. Posadil se a pocítil lehkou závrať. Penelopa otevřela láhev s vodou a podala mu plný pohárek. Když se napil, cítil se mnohem lépe.

„Můžeme jít?“ zeptala se.

Harry se se zasténáním zvedl ze země. „Samozřejmě. Kam?“

Přešli nábřežím k přívozu, který je odvezl do přístavu Nyon. Harry si prohlížel lodě a četl si dlouhý seznam míst, kam lodě zajížděly. Montreaux mu připomněl Snapea, který se tam chtěl podívat do knihovny. Zadíval se přes zamlžené jezero a představoval si, že tam někde v dálce je Snape.

Vydali se společně s množstvím turistů k hlavnímu náměstí, kterému vévodila impozantní budova. „To je zámek,“ vysvětlila Penelopa a usadila se u stolku před kavárnou. Holubi, kteří se krmili pod stolky a židlemi, jí rychle uhnuli z cesty. „Potřebuje opravit. Říkají, že to už brzy udělají.“ Objevil se číšník a ona objednala kávu. Harry si pomyslel, že francouzsky mluví Penelopa mnohem lépe, než anglicky. Vytáhla starou knihu a listovala v ní. „Tady píšou, že pohled na jezero od římských sloupů je velmi hezký a taky je tu muzeum. Ale je příliš hezky na to, abychom trávili den uvnitř.“ Odložila knihu. „Podíváme se na zříceninu na druhé straně.“

Na zpáteční přívoz se dostali až po setmění. Koupili si jídlo v restauraci na lodi a dívali se, jak se hory přibližují. Cesta jim rychle uběhla, třebaže za chvíli byla za okny už jen tma.

Cestou po nábřeží se Penelopa držela Harryho za ruku a řekla: „Měli bychom už jít za tetou.“ Kráčeli po jiné části nábřeží než předtím, pouliční světla se romanticky odrážela v temné vodě. Na kopcích obklopujících jezero viděli slabé shluky světel. Světla lodí na vodě byla mnohem jasnější.

Šli po velké, tmavé, rozlehlé betonové ploše podél vody, která nevypadala moc účelně. Vítr k nim odněkud zanesl tichou melodii. Penelopa se zastavila vedle malého mola, kde se na řasami zarostlé vodě pohupovaly dva motorové čluny. Zrezivělý firemní štít tvořil bránu, od které vedly schody rovnou do vody. Vzduch zde byl cítit bahnem. Penelopa vytáhla hůlku a poklepala na bránu. Vzduch se zachvěl a objevilo se nábřeží plné lidí a venkovní bar. Hudba teď hrála hlasitěji. Prošli branou a a přešli ke květinami obklopenému jevišti, na kterém hrála kapela a kde stály stolky, nad kterými se kývaly barevné lucerny.

Museli počkat, až se jeden ze stolů uvolní a pak se k němu posadili. „Tvoje teta pracuje tady?“ zeptal se Harry, když od nich odešla servírka.

Penelopa ukázala na jeviště. „Hraje na basu.“

Harry se teprve teď podíval na hudebníky a objevil ženu se zářivě červenými vlasy v černých kožených kalhotách, která hrála na jasně červený, obrovský strunný nástroj v zadní části skupinky. Skladba skončila a okamžitě začala další. Penelopina teta se soustředila na hru, nevěděla, že se na ni dívají.

„To je americké blues, víš?“ Harry zavrtěl hlavou. Penelopa pokračovala: „Teta Vreny je něco jako černá ovce rodiny, jak se u vás říká.“

„Vypadá to, že hudbu miluje,“ řekl Harry, když se před nimi objevilo pití. Byly to malé sklenky s ledem, plátky citrónu a malými brčky – sladké a alkoholické. Do mysli mu pronikla Snapeova vyčítavá slova a přehlušila i zvuk hudby.

O mnoho dlouhých písní a dva alkoholické nápoje později, se Harry omluvil a odešel na toaletu. Cestou ven odešel prvními dveřmi, které uviděl, nechtělo se mu jít přes přecpanou restauraci. Na druhé straně dveří byla klidná ulice. Auta zde projela jen občas a obchody byly zavřené. Když se vracel, obcházel zahradní restauraci z druhé strany a všiml si společnosti, která se zastavila u jejich stolu. Penelopa, osvětlená žlutým a modrým světlem, na něj varovně zamávala a ukazovala na jednu z osob. Harry zpomalil a schoval se do stínu. Slyšel, že si povídají, ale nerozuměl jim, mluvili francouzsky, ale nevypadalo to, že je to jejich mateřština, hlasy zněly výhružně.

Rychle se vrátil k Penelopě. „To jsou tvoji přátelé?“ zeptal se.

Tři mladíci trochu couvli, zřejmě na něj čekali. Jeden z nich, s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy a úhledným knírkem, se sarkasticky zeptal: „Přivedla sis sebou Angličana?“

„Nejsou to přátelé. Jen bývalí spolužáci,“ vysvětlila Penelopa temně. „Už jsou na odchodu.“ Harry užasle sledoval, jak sáhla do kapsy pláště pro hůlku a schovala ji do rukávu. Nebylo pochyb o tom, že nechtěla, aby to někdo viděl. Harry si postupně prohlédl všechny tři mladíky; vypadali nafoukaně a šklebili se, i když právě teď byli i ostražití. Penelopa řekla něco francouzsky a oni jí odpověděli, Harry nevěděl, co říkali, ale znělo to nepříjemně.

Stoupl si vedle Penelopy tak, aby se jejich ramena dotýkala. „Měli byste odejít,“ řekl pevně a výhrůžně.

„Nebo co?“ posmíval se jeden z nich. „Použijete na nás nějaké hnusné britské kouzlo?“

„Ne. Všechno, co udělám, bude, že pustím její ruku,“ řekl a ukázal na Penelopino zápěstí, za které ji držel. Penelopa se na ně zuřivě dívala. Skoro vražedně.

Jeden ustoupil, ale ostatní dva se zasmáli. „Jí se tak lekneme. A tebe taky ne. Angličani nedokážou vyhrát ani ve famfrpálu, natož v magii.“

Začala další skladba a lidé od okolních stolů, kteří na ně hleděli, jim přestali věnovat pozornost. Harry se zúženýma očima zadíval na nejsilnějšího z mladíků. Tichým hlasem řekl: „Porazil jsem Voldemorta, určitě zvládnu i vás.“

Mladíci sebou trhli, ale neustoupili. Třetí přistoupil blíž a zeptal se: „Co říkal?“

„On…,“ začal jeden z nich pochybovačně.

„Co?“ zeptal se Harry s nádechem výsměchu v hlase, „nepoznáš tu jizvu?“ Všichni tři vypadali překvapeně a nerozhodně se podívali na Penelopu. Ta se na ně stále nepřátelsky mračila. „Zmizte,“ řekl Harry. „Nebo zabiju toho, který na mě zbude.“ Pustil její zápěstí a hůlku, která ještě nebyla docela skrytá. „A víte, jak si to vysvětlí vaše úřady? Vsadím se, že si budou myslet, že jste napadli Harryho Pottera. Takže, prosím, zkuste to.“

Ten nejopatrnější odtáhl druhé dva, a když odcházeli, vrhali na ně přes ramena ostražité pohledy. Penelopa se roztřásla, schovala hůlku a položila ruce na stůl. Harry jí podal svou skleničku. Napila se a ztěžka polkla.

„Dey vždycky nenáviděl Robbieho; ví, co se stalo, ale nikdy nic neřekl,“ vysvětlovala zoufale. „Dey nikdy neřekl, co se stalo.“

„Je mi to líto, Peny,“ řekl Harry a sevřel její ruce ve svých.

„On je zlý, ale ne tak zlý, aby ho zavřeli, je strašně nafoukaný,“ řekla zlostně a její přízvuk byl čím dál horší. „Mohla jsem je zabít.“

Harry zvedl ubrousek a bezmyšlenkovitě ho muchlal. „Ano, vím, jak se cítíš.“

Smutně pokračovala: „Měla jsem ho chránit, ale neudělal jsem nic.“

Harry zavřel oči, aby neviděl houpající se lucerny a světlo z nich. Všechny staré rány se znovu otevřely. „Neměl jsem tě držet. Promiň.“

„Moji rodiče by byli velmi nešťastní, kdybych to udělala,“ řekla se smutným úsměvem.

„Mohl jsem to všechno vzít na sebe,“ řekl Harry. „Nic by se mi nestalo, dokonce ani tady ne.“ Pozoroval hudebníky, kteří hráli a o nic jiného se nestarali. „Kdy tvoje teta skončí?“ zeptal se s nadějí.

Penelopa se vysmrkala a pečlivě si otřela oči. „Ještě není moc pozdě, ale nevím. Myslím, že až pozdě v noci.“

„Zajdeme za ní až skončí skladba a požádáme jí o klíč,“ navrhl Harry konejšivě. Penelopa přikývla, pohled měla bezútěšný.

Hudba dozněla, zpěvák něco francouzsky oznámil a světla na pódiu pohasla. Harry vzal Penelopu za ruku, vedl ji zadem k jevišti a cestou kontroloval všechny stíny kolem.

„Teto Vreny,“ zavolala Penelopa na ženu, která odložila basu na kovový stojánek.

„Penelopo!“ vykřikla žena překvapeně. Seskočila z jeviště a objala svou neteř. „A kdopak je tohle?“ zeptala se na Harryho.

„Nedostalas mou sovu?“ zeptala se Penelopa dotčeně.

Vreny mávla odmítavě rukou. „Aha. Nebyla jsem doma od, ehm, od středy. Ale jestli potřebujete přespat, tak klidně.“ Zalovila v kapse, pak se zamyslela a ze stojanu v rohu jeviště přinesla koženou bundu, kde nakonec objevila klíče. Podala je Penelopě jako by to byl dárek.

„Tak,“ řekla Vreny a objala Harryho kolem ramen. Teď viděl, že je mnohem starší než Penelopina matka. „To je tvůj kluk? Ten, o kterém jsi psala v dopisech?“

Penelopa si skousla dolní ret. „Ano. Ale nemusíš prozradit všechno, co jsem psala.“

Harry se usmíval a teta Vreny ho hladila svými štíhlými prsty po krku. Pak ho pustila a poklepala ho po rameni. „Penelopa psala, že jste se o ní staral,“ řekla Harrymu.

„Nebylo to těžké,“ tvrdil Harry.

„No dobře, dobře,“ řekla a znovu ho poklepala po rameni. Její oči se zahleděly na jeho čelo. „Zajímavá jizva; budete mi muset vyprávět, jak jste k ní přišel. Třeba při snídani. Teď mám schůzku s barmanem.“ Odběhla, ale hned se vrátila. „Uvidíme se ráno,“ lehce jim zamávala a usmála se.

„To myslela vážně?“ rozesmál se Harry.

„Je známá tím, že se nezajímá o běžné věci, ale nevěděla jsem, že tohle neví.“

„Líbí se mi,“ řekl Harry a vedl Penelopu zpátky k molu a zakotveným člunům.

Vrenyin byt nebyl tak chaotický, jak se Harry obával, že bude. Bylo v něm hodně nábytku a podivných předmětů, ale bylo to pěkně uspořádané. Jen vedle dveří byla zvláštní směsice bot, knih, not a klíčů naházených na jednu hromadu. Penelopa přemístila několik věcí v obýváku a šla hledat povlečení. Harry otevřenými dveřmi do ložnice viděl, že tam je opravdu velký chaos a vydal se prozkoumat kuchyni. V ledničce nalezl dost věcí na dobrou snídani, i když tam byly i věci, které by v lednici nečekal, jako třeba sůl, cukr a chleba. Harry se napil vody a pak donesl pití i Penelopě, která urovnávala přikrývky na rozkládací pohovce.

Napila se a odešla do kuchyně. Harry si prohlédl poličku s knihami, fotografiemi a mnoha jinými věcmi. Penelopa se vrátila se dvěma kouřícími hrnky kakaa, a Harry nedokázal pochopit, jak se jí to povedlo. Mléko přece nikde neviděl – možná bylo ve skříňce.

Byla už skoro půlnoc, když Penelopa prohlásila, že je unavená a odešla do koupelny. Vrátila se v podivné noční košili, navoněná květinovou vůní. Pak se šel umýt Harry a převlékl se do pyžama. Když se vrátil, Penelopa už ležela na pohovce. Lehl si vedle ní, objal ji a pokusil se tím dát celému večeru smysl. Přitulila se k němu a Harry se rozhodl, že existuje lepší způsob, jak zapomenout na události dnešního večera.

Druhý den ráno probudil Harryho hluk z kuchyně. Penelopa s tetou připravovaly snídani. Harry si teprve nyní uvědomil problém, který v noci nevyřešil; opravdu jsem měl víc přemýšlet, pomyslel si. Zvedl kalhoty od pyžama z podlahy a schoval je pod deku. Penelopa, která to z kuchyně viděla, se pobaveně smála.

Když jedli vajíčka a topinky z okoralého chleba, Penelopa se pokusila tetě všechno vysvětlit. „Ano, slyšela jsem o tom kouzelníkovi,“ tvrdila Vreny. „Velmi špatném kouzelníkovi. Ale nerozumím tomu,“ řekla Harrymu, „proč jste s ním bojoval tolikrát?“

Harry si povzdychl, namazal si topinku pomerančovou zavařeninou a dolil si kávu. „Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, jak to udělat.“

„Ach,“ vydechla Vreny nevýrazně.

Harry zavrtěl hlavou a usmál se, tohle se mu stalo poprvé; Penelopa omluvně pokrčila rameny.

Po snídani Penelopa prohlásila: „Měli bychom se podívat na jízdní řád a odjet co nejdříve.“

Harry souhlasně přikývl. Překvapeně si uvědomil, že už zítra se se Snapem vracejí. „Uběhlo to hrozně rychle,“ přiznal.

Penelopa se smutným úsměvem přikývla.

*****

Druhý den ráno na něj Snape čekal na nástupišti s pláštěm přes ruku a kufrem vedle sebe. Harry se k němu zástupem lidí vrhl. Postavil svůj kufr vedle Snapeova, přivítal se s ním a pak rychle odtáhl Penelopu stranou, protože jejich vlak už čekal ve stanici, dveře otevřené.

„Žádné myšlenky na pomstu, ano?“ řekl Harry důrazně.

Podívala se stranou. „Dobře,“ řekla neochotně.

Harry se zamračil, ale neměl čas říct jí to, co jemu řekl Snape, ten už ukládal jejich kufry do vlaku.

„Vy jste Harryho opatrovník?“ zeptal se pan Tideweather, když se Snape vrátil na nástupiště.

„Ano,“ odpověděl Snape a potřásl si s ním rukou.

„Je to velmi příjemný mladý muž. Rádi jsme ho poznali,“ řekl pan Tideweather velmi zdvořile.

Snape pohlédl na Harryho a řekl: „Je velmi samostatný.“ Podíval se na nádražní hodiny a zamával na Harryho.

Harry přikývl a podal ruku panu Tideweatherovi. Madeleine ho políbila na tvář a Snape ho vtáhl do rozjíždějícího se vlaku. Harry mával Penelopě a křikl, že jí napíše. Dveře se automaticky zajistily a vlak vyrazil vpřed.



[1] Ty zelené oči

Poslední komentáře
01.02.2010 12:01:51: Uf, od štvrtku mi stále niečo vliezlo do cesty, takže som dočítala až dnes. Bola to fakt dlhá kapito...
01.02.2010 09:08:59: O překladu pokračování jsem zatím ani nepřemýšlel. Uvidíme.
28.01.2010 20:39:27: tak to bola dlhotánska kapitola... tak to má byť. Dej trošku jednoliaty, avšak aj tak sa to pekne čí...
28.01.2010 19:31:44: A cože se stalo Penelopě nebo tak? Nějak jsem to z toho nepochytila nebo si to už nepamatuju... Jina...