Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

49. kapitola

Tichý, vytrvalý a trpělivý

Harry rychle kráčel přes atrium na ministerstvu a zastavil se až před výtahy. Kouzelníci, kteří tam čekali, se otočili a zírali se na něj. Na všechny se nepřítomně usmál a pokoušel se zůstat soustředěný. Nervy měl napjaté víc, než čekal. Sebedůvěra, jak se zdálo, ho přes noc opustila.

Po jednom špatném odbočení konečně nalezl správnou místnost. Malé stolky byly postaveny v jedné části místnosti, která jinak vypadala jako tělocvična. U nich už sedělo patnáct uchazečů. Tonksová říkala, že jich zřídkakdy bylo více než šest. Všechny oči se na něj zaměřily a překvapeně se rozšířily. Ignoroval ty pohledy a posadil se na jedno ze zbývajících volných míst v poslední řadě.

Mladík vedle byl Ind s velmi dlouhým černým copem. Jeho pohled neuhnul.

„Ty jsi Harry Potter,“ řekl se silným přízvukem.

Po letmém pohledu na kouzelníka v čele třídy, který zjevně ještě na něco čekal, mu Harry podal ruku. Mladík mu jí uvážlivě stiskl. „Vineet Abhayananda,“ řekl.

„Rád tě poznávám,“ řekl Harry automaticky. Vytáhl z batohu brk a kalamář a zjistil, že z něj Vineet nespustil oči.

„My dva jsme jediní, kteří jsme si přinesli normální brky,“ řekl Vineet.

Harry se na chvíli zarazil. Rozhlédl se kolem. Všichni ostatní měli nevysychající brky. Dával přednost obyčejnému; časté namáčení do inkoustu mu dalo víc času na přemýšlení.

Kouzelník vpředu místnosti, který se představil jako Reginald Rodgers, starší instruktor, procházel úzkou uličkou mezi stoly a rozdával pergameny. Každého brku se dotkl koncem své hůlky, Harry předpokládal, že je začaroval antipodváděcím kouzlem. Pak se vrátil zpátky před stolky a řekl: „Začněte.“ Harry rozroloval pergamen a přečetl si první tři otázky. Čtvrtá se mu zdála jednodušší a tak začal s ní.

Než došel k poslední otázce na konci pergamenu, o pár hodin později, musel si několikrát protáhnout ztuhlý krk. Vineet po jeho boku seděl úplně klidně, jen si namáčel brk a psal. Letmým pohledem na hodinky zjistil, že má ještě půl hodiny čas. Znovu si pročetl své odpovědi, některé poupravil a pokusil se napsat něco k otázkám, které vynechal. Jeden ze zkoušených o pár řad před ním odešel hned na začátku, další, s velmi krátkými vlasy, měl složenou hlavu v dlaních a spal, další dva seděli schlíple na svých židlích a unaveně zírali na pergameny před sebou.

Harry zavřel oči a přemýšlel o první otázce. Měl vyjmenovat sedm kleteb, které použil Marvin Velkolepý na zničení smrtonošky. Harry o Marvinovi slyšel – a jeho socha stála na chodbě v pátém patře v Bradavicích – ale nevěděl nic o boji Marvina se smrtonoškou. Druhá otázka se týkala lektvarů; měl napsat, jaké změny nastanou, když se originální lektvar očaruje a jak ovlivní jeho účinnost, když se do něj přidá šest dalších různých ingrediencí. Následoval recept na lektvar, o kterém nikdy neslyšel. Sepsal alespoň poznámky o účinku těch ingrediencí. Nakonec to vypadalo, že lektvar nebude mít účinky žádné. Napsal to, i když se mu do toho moc nechtělo. Jen přidání páté ingredience by mělo nějaký účinek. Dopsal to až nakonec a pomyslel si, že je to pěkně zdlouhavý proces na výrobu mírného okysličovadla. Připsal to na závěr a přemýšlel, jestli se nezachoval příliš lehkomyslně.

Zbývalo pět minut a odpověď na první otázku stále neznal. Představil si, co by dělal, kdyby musel čelit smrtonošce. Určitě by začal umlčovacím kouzlem. Napsal, že neví, co udělal Marvin, ale že on by udělal právě tohle. Smrtonošky mají jedovaté zuby a tak navrhl dvě kouzla, jak se jich zbavit, další tři kouzla, jak se zbavit drápů, včetně lepkavé pasti. Ale zatím jich bylo jen šest. Přemýšlel o sedmém kouzle, když je Rodgers vyzval, aby odložili brky. Harry s povzdechem svinul pergamen a předal ho zkoušejícímu kouzelníkovi.

Všichni vstali a protahovali se. Harry to udělal také. Vineet zůstal sedět, vypadal uvolněně a klidně.

„Teď máte čtyřicet pět minut přestávku a pak začnou fyzické testy,“ prohlásil Rodgers. Byla jedna hodina. Někteří z adeptů vytáhli s batohů svačiny. Harrymu také zakručelo v žaludku. Ráno mu pan Weasley navrhl, aby se za ním zastavil. Byl rád, že se může projít.

„Pane Weasley?“ řekl Harry a nahlédl dveřmi do jeho kanceláře.

„Harry! Jak to šlo?“

Harry pokrčil rameny. „Některé otázky mám asi správně. No, nevím…,“ dodal a znovu pokrčil rameny. „Říkal jste, že je tady kantýna. Máme jen krátkou přestávku a já mám docela hlad.“

„Samozřejmě, samozřejmě.“ Pan Weasley vedl Harryho na konec chodby. V malé místnosti stál vozík se sendviči a malou plechovkou na peníze. Harry si vybral sendvič se sýrem a zaplatil za něj čtyři srpce. Láhev dýňového džusu byla za srpec. Usadili se u malého stolku.

„Nepřijali by tě bez zkoušek?“ zeptal se pan Weasley.

„To jsem nechtěl,“ řekl Harry neochotně.

„Aha, Chápu. Jsi příliš čestný, chlapče,“ prohlásil Artur moudře. „Chováš se tak, že my ostatní si připadáme špatní.“

Harry se na něj pochybovačně podíval a pak vyskočil, když si všiml, kolik je hodin. „Musím běžet. Děkuji za oběd, pane Weasley.“

„Hodně štěstí, Harry,“ odpověděl Artur laskavě.

Ve zkušební místnosti teď nebyly stoly a uchazeči se po dvou řadili u žíněnek. Harry si stoupl k Vineetovi. „Co bude?“ zeptal se.

„Nedokážu si to ani představit.“

Někteří adepti se začali rozcvičovat. Harry si protáhl nohy, tak jak ho to naučil Neville, než začali běhat. Vineet několikrát vykopl nohou a rukama dělal podivné pohyby. Harry se narovnal a zeptal se ho: „Co to bylo?“

„To je jedno z východních umění obrany. Chceš to ukázat?“

Harry pokrčil rameny a stoupl si na žíněnku, jak mu Vineet ukázal. Vineet se uklonil a Harry sledoval jeho ruce, což byla chyba, protože Vineet vykopl nohu a zezadu mu podtrhl nohy. Překvapený Harry spadl na záda. Přistání na žíněnce nebolelo. Všichni v místnosti se zarazili a dívali se na ně.

„Ukážeš mi, jak to děláš?“ požádal Harry Vineeta.

Vineet se usmál, což ještě neudělal. Trpělivě to vysvětlil, a ukázal, jak kopnout. Harry několikrát kopl do vzduchu.

„Můžeš si to vyzkoušet,“ řekl Vineet a stoupl si před něj na žíněnku.

„Dobře,“ řekl Harry. Očima si odměřil vzdálenost k jeho nohám a kopl. Jeho noha ale do ničeho nenarazila. Místo toho Harry viděl, těsně před tím, než dopadl na zem, jak přes něj Vineet udělal přemet a přistál za ním. Harry vstal a doufal, že toto východní umění není při přijímačkách do Bystrozorského kurzu povinné. „To jsem mohl čekat, že?“ zeptal se Harry a snažil se rozpoznat mladíkův záměr v jeho klidném obličeji. Vstoupil kouzelník, který je měl zkoušet a Harry už se odpovědi nedočkal.

Běhali na čas, dělali dřepy a shyby. Nic z toho nebylo doopravdy těžké, i když někteří uchazeči byli ve stejně dobré kondici jako Vineet.

Pak přišla na řadu základní zaklínadla tak, jak jim je zkoušející vyjmenoval. Harry dokončil test jako první a Vineet hned po něm. Ind se velmi koncentroval, aby Harryho dohonil. Když se postavil vedle Harryho, byl celý zpocený, jako by musel vynaložit mnoho úsilí. Harry se tomu divil. Ostatní uchazeči skončili s různým stupněm úspěšnosti.

Rodgers je k sobě zavolal. „Každý si stoupne do vyznačeného prostoru. Vyšlu na vás pět kleteb: paprskovou, řezací, ohňovou, rotační a zmrazovací. Mohou být v různém pořadí. Každou zablokujete jiným štítem. Pottere, nepůjdete první?“

Harry si připravil hůlku a stoupl si do žlutého kruhu.

Rodgers řekl: „Očekává se, že zůstanete ve vyznačeném kruhu.“ Rozhlédl se, aby se ujistil, že mu rozumějí. „Připraven?“

Harry přikývl a soustředil se na štíty, které bude potřebovat. Rodgers začal ohňovou kletbou. Harry ji blokoval, ale síla kletby ho donutila couvnout. Postoupil o krok vpřed a čelil další kletbě. Chryzantémovým štítem odvrátil paprskovou, po níž okamžitě následovala rotační. Harry ztěžka oddychoval; Rodgers dával do kleteb víc síly, než jaké kdy čelil. Vzduch byl nasycený magií.

Rodgers se před vyslání poslední kletby zarazil. „Připravený? Teď už víte, co bude následovat.“

Harry zamrkal, přemýšlel, co ten muž zamýšlí. Pod sílou řezací kletby se jeho Titanový blok téměř zhroutil. Když to Rodgers viděl, vyslal kletbu ještě jednou. Harry, rozpálený adrenalinem, přidal do štítu víc magie. Oranžové pole kolem něj zesílilo a Rodgers útočnou kletbu zrušil.

Harry si oddechl a unaveně spustil ruce podél těla. Rodgers mu hůlkou naznačil, aby vystoupil z kruhu. Harry to ochotně udělal. Ostatní uchazeči se na něj dívali ostražitě, když k nim přistoupil. Šťastný, že už to má za sebou, sledoval zkoušky ostatních. Osm jich nedokázalo zůstat v kruhu. Jednoho museli dopravit k léčiteli. Vineet, navzdory tomu, že jeho kouzla neměla takovou sílu, zůstal vzpřímeně stát a v kruhu se udržel spíše svou fyzickou silou. Po páté kletbě se Rodgersovi hluboce poklonil a stoupl si vedle Harryho.

„Když jsi to dělal ty, vypadalo to snadné,“ řekl udýchaně, celý zpocený.

„To jsem neměl v úmyslu,“ omlouval se Harry

Po zkouškách šel Harry do atria po schodech. Bylo teprve odpoledne, ale cítil se, jako by už byla noc. Ráno si na odpoledne naplánoval návštěvu Příčné ulice, aby si obstaral nějaké věci, ale teď se mu to nezdálo důležité. Cestou do atria se snažil rozhodnout, co udělá. Měl jen hrstku letaxu a kdyby šel nakupovat, potřeboval by ho víc.

Rozhodl se, že se o to starat nebude, sundal si plášť a nacpal ho do batohu. Do mudlovského Londýna se vyvezl výtahem. Na autobusové zastávce uprostřed bloku uviděl Vineeta. Šťastný, že vidí známou tvář tam, kde ji nečekal, se na něj Harry usmál. Ind k němu přistoupil.

„Mohu se tě na něco zeptat?“

Harry pokrčil rameny a zůstal stát.

Mladík zaváhal, když kolem procházela skupinka mudlů. Nakonec řekl: „Četl jsem všechno, co jsem sehnal o tom, co jsi udělal Tomu, koho nesmíme jmenovat. Ale byly to asi jen výmysly.“ Harry uhnul očima a sledoval červený autobus odjíždějící ze zastávky. Vineet pokračoval: „Nechci obtěžovat, jen jsem zvědavý. Nečekám, že se dostanu do kurzu a tohle je jedinečná příležitost, kdy s tebou mohu mluvit. Osud, jestli chceš.“ Nejistě se usmál.

„Proč myslíš, že se tam nedostaneš?“ zeptal se Harry.

„Ah,“ povzdychl si Vineet. „Moje magie není dost silná. To je důvod, proč jsem tak tvrdě pracoval na své fyzické kondici v marné naději, že se to tím vyrovná. Musím přiznat, že ses mi pro tu ukázku hodil.“

„Aha,“ řekl Harry. „Ale to já jsem si tě vybral z partnera.“

Vineet se mu lehce uklonil. „Osud, řekl by můj dědeček. Jeho matka byla čarodějka – to po ní jsem zdědil magii.“

Harry se na něj pozorně zadíval.

Vineet pokračoval: „Ale nikomu jsi nic neřekl, takže nemohu předpokládat, že bys o tom mluvil se mnou. Zdálo se mi zvláštní, že jsi použil jen velmi málo magie. Toho jsem se držel; a to mě přivedlo až sem.“

Harry překvapeně zamrkal. Tohle prohlášení ho donutilo říct: „Bylo mi řečeno, že jsem použil starodávné kouzlo. Ale myslím, že náš ředitel používal slovo kouzlo trochu příliš obecně.“ Vineetovy oči byly plné zájmu, když Harry mluvil. Harry si nedokázal pomoci, ale ten příběh se mu po roce už nezdál tak hrozný. „Donutil jsem Voldemorta cítit všechno to, co cítit neuměl. Nedokázal se tomu postavit.“

„Jak ses k němu dostal?“

Harry se zamračil. „Nepotřeboval jsem se k němu dostat. Byl mou součástí od té doby, kdy si mě označil,“ ukázal na svou jizvu. „Zhoršilo se to potom, co použil mou krev, aby se mu vrátila lidská podoba.“

Vineet se na něj pozorně díval. „Tenhle příběh jsem neslyšel.“

„Stalo se to na hodně temném místě.“

Vineet se na chvíli zamyslel. „Můžeš mi říct, co jsi ho přinutil cítit? Nerozumím tomu.“

Harry počkal, až kolem projde mudlovská rodinka. „Voldemort nedokázal cítit nic pozitivního. Lásku například. Potřebu…“ Harry se zarazil, když se snažil pojmenovat emoce, které cítil v opuštěném domě v Zakázaném lese. „Potřebu péče, myslím.“

„A to stačilo?“

Harry se zamyslel. „Předpokládám, že ano. Musel jsem vyřadit jeho obranu, ale je to příliš složité na vysvětlování. Pak jsem musel vyslovit Avada Kedavra, ale bez nenávisti, asi tak, jako kdybys to přečetl z knihy. Zábavné je, že tohle se v naší škole neučí,“ dodal, pokoušel se to zlehčit. Pomyslel si, že by měl říct Vineetovi něco povzbudivého a tak dodal: „Máš pravdu, že jsem nepoužil žádná velká kouzla. Spoléhal jsem na své kamarády, kteří byli v některých věcech lepší než já. Většina jeho stoupenců musela bojovat s nimi a to mu na náladě nepřidalo.“

Vineet se na něj slabě usmál, jako by mu chtěl potvrdit, že pochopil jeho žert.

Harry pokračoval. „Musíš pochopit, že to možná bylo tím, že jsem byl předurčen, abych ho zničil a proto se to všechno stalo.“

Vineet zamyšleně přikývl. Po chvíli řekl: „Už mi jede autobus.“ Stiskl Harrymu ruku. „Doufám, že tě zase někdy uvidím,“ řekl klidně, ale žádná naděje v tom nebyla.

„Hodně štěstí,“ řekl Harry upřímně.

„Myslím, že to má cenu tisíce Šivových požehnání,“ řekl Vineet přívětivě. Harry ho sledoval, jak nastupuje do autobusu, který pak s burácení odjel.

*****

Harry byl šťastný, když vystoupil doma z krbu. Zjistil, že Snape je v obývacím pokoji.

„Jak to šlo?“ zeptal se jeho opatrovník.

Harry naklonil hlavu na stranu. „Nemám ponětí.“ A hned mu pověděl znění druhé otázky testu.

„Vyšlo by ti jen neškodné bláto, kdybys smíchal všechny ty věci dohromady. Tedy, pokud jsi znění té otázky odříkal správně.“

„Tak to myslím, že jsem odpověděl správně. První tři otázky byly opravdu zvláštní.“

„Byly tam, aby vás vylekaly. Co jsi udělal?“

„Přeskočil jsem je a vrátil jsem se k nim, až když jsem odpověděl na všechny ostatní,“ pokrčil rameny. „Jestli jsem si vedl dobře, pošlou mi sovu s rozvrhem druhého dne zkoušek.“ Snape se na něj zvláštně podíval a donutil tak Harryho pokračovat. „Ty si nemyslíš, že bych neuspěl, že? Ale neměli by mě přijmout, pokud si to nezasloužím.“ Snapeův výraz se nezměnil. Harry si povzdechl a odešel.

*****

S pocitem, že si to zaslouží, Harry několik následujících dní odpočíval. Usadil se v jídelně, pročítal si poslední Penelopin dopis a psal jí odpověď. Zjistil, že se rozepsal o svých nadějích, že se do Bystrozorského kurzu dostane, víc, než by si asi přála vědět, ale nedokázal myslet na nic jiného, ani nic jiného napsat. Snape vešel do jídelny zrovna když Harry vypustil sovu z okna.

Obědvali, když přilétla oficiální sova z ministerstva. Harry netrpělivě roztrhl obálku a rychle si přečetl zprávu. „Další zkouška bude ve čtvrtek v osm.“

„Gratuluji, Harry,“ řekl Snape, namazal si chleba máslem a položil si na něj plátek šunky. „Stále si myslíš, že jsi prošel neprávem?“ zeptal se vyrovnaně.

„Hm, ne. Píšou, že jsem byl druhý v testu a první v kouzlech a obraně.“

„Jsem rád, že už tě to netrápí. A nikdo jiný na to také nemůže poukazovat, když na to přijde.“ Zakousl se do chleba. „Také to je dobré znamení pro výsledky tvých OVCí, které by měly přijít v nejbližší době.“

„No jo,“ řekl Harry a pokoušel se myslet na příliš mnoho věcí najednou.

„Obáváš se toho čtvrtka?“

Harry si přerovnal šunku na chlebu, protože hrozilo, že sklouzne na stůl. „Asi ano. Říkali, že to bude jakýsi test osobnosti a charakteru. Chtějí si ověřit, jestli se nezhroutíme, až budeme čelit nebezpečí.“

Snape poněkud hlasitěji odložil vidličku a podíval se na něj. „Na to jsi určitě dobře připravený,“ řekl suše. „Myslím, že bys udělal lépe, kdyby sis nedělal tolik starostí.“

*****

Když v neděli Harry vstoupil do obývacího pokoje, byl Snape zase zahrabaný v pergamenech. Vypadaly jako bradavické přijímací dopisy, což vzbudilo Harryho zvědavost a tak přistoupil blíž. Pokusil se jeden přečíst vzhůru nohama. Opravdu to byly obvyklé oficiální dopisy. Snape vzhlédl a Harry řekl: „Pan Weasley nabídl, že by mně a Ronovi dal dneska v Doupěti lekci z přemisťování.“

Snape se opřel o opěradlo a prohlížel si pergameny na stole před sebou. „Opravdu jsem na tebe neměl moc času, že?“

Harry zavrtěl hlavou: „To je v pořádku. Ron říkal, že to jeho taťka udělá rád. A ty si potřebuješ odpočinout od vyučování.“

„Buď opatrný,“ zamumlal Snape a znovu se pohroužil do hromady pergamenů. Harrymu to připadalo, že podepisuje pergameny jménem McGonagallové. Předpokládal, že na tom nezáleží, protože noví studenti stejně nepoznají rozdíl.

O několik minut později už Harry vylézal z krbu v Doupěti. Ron s Ginny hráli kouzelnické šachy na pohovce v obývacím pokoji, Ron byl zcela soustředěný na hru a tak si Harry pomyslel, že mu asi hrozí porážka. „Ahoj, Harry,“ prohodil Ron, když ho zahlédl.

Šklebící se Ginny vyhrkla: „Už jsi to slyšel?“ Když Harry pokrčil rameny, pokračovala: „V pátek měl Draco soud.“

Harry se zarazil, nic o tom neslyšel, navzdory tomu, že byl minulý týden na ministerstvu. Vadilo mu, že mu lidé stále ještě některé věci neříkali. Pokoušel se nevypadat rozzlobeně a posadil se vedle Rona. „Tak co se stalo?“

Ginny zaváhala, zavrtěla se a odpověděla: „Dostal podmínku na osm měsíců.“

Harry se zamračil. „Předpokládal jsem, že to tak dopadne.“ Zamyslel se a sledoval Rona, jak na šachovnici postrkuje jednu z figurek. „V Azkabanu by ho pravděpodobně zabili.“

Ginny tiše prohodila: „To říkal taťka taky. Polehčující okolnost byla, že ho k tomu otec nutil; že pro někoho jiného by to neudělal.“

Harry cítil, že to byla nejspíš pravda, a také to, že jestli Malfoy mladší znovu sejde z cesty, mohl by být sám Harry v pozici, kdy ho na ní bude vracet. Čekali, až Ron zamračeně vzdá hru. Ginny nahlédla do kuchyně a pak zašeptala: „Taťka byl opravdu naštvaný na Percyho, který tvrdil, že kdyby Malfoy nebo nějaký jiný smrtijed Dracovi ve vězení ublížili, dostal by jen to, co si zaslouží.“

Ron složil hlavu do dlaní. „No podívejte se na to; prohrávám.“

„Zkontroluj to znovu,“ řekla Ginny a vesele se smála.

„Rone,“ popichoval ho Harry. „Tomu nemůžu uvěřit.“

„Ale já jo.“

Po schodišti z patra sešel pan Weasley. „Ahoj, Harry, jak se máš? Připravený na přemisťování?“

„Ano, pane.“

„Ještě jsme nedohráli, taťko,“ tvrdila Ginny.

„Později,“ řekl Ron a vstal. „Nemůžeme nechat Harryho čekat.“

Ginny bratrovi vyčítavě řekla: „Tvoje figurky se na šachovnici přemístí, když je necháš o samotě. Dokonči to, nebo vzdej. Tohle je moje nejlepší hra vůbec.“

Ron se na sestru znechuceně podíval. „Dobře, vyhrálas,“ zamumlal.

Na trávníku před domem jim pan Weasley vysvětlil všechna úskalí a nebezpečí přemisťování. „Žádné přemisťování nebo zjevování se před mudly. Žádné přemisťování nebo zjevování se tak, aby to mudlové slyšeli, pokud se nejedná o stav nouze.“

Ron si vzal sušenku s květovaného talíře, který přinesla Ginny. Usadili se na masivní dřevěnou lavici vedle ní a poslouchali.

„Žádné přemisťování po konzumaci alkoholu dřív, než budete mít alespoň jeden rok praxe a i pak jen v naléhavých případech.“ Ron šťouchl do Harryho loktem, aby mu připomněl jak se pan Weasley rozzlobil, když se naposledy opili. „Takže,“ pokračoval pan Weasley, „první věc, kterou se musíte naučit….“

„Arture?“ zavolala paní Weasleyová z kuchyně. „Potřebuji sundat pasti na skřítky ze skříně.“

„Hned se vrátím,“ řekl pan Weasley a zmizel v domě.

„Takže, Harry,“ řekla Ginny a krájela si rezavým nožem červené jablko. „Kde je teď tvůj táta?“

„Pracuje.“

Ginny si strčila plátek jablka do úst a Ron prohlásil: „Budeš nemocná, když to budeš jíst.“

„Co to je?“ zeptal se Harry.

Ginny ukázala na planou jabloň u plotu. „Použila jsem kouzlo, aby dozrály dřív.“

„Určitě budeš nemocná,“ opakoval Ron.

„To ty se chystáš být nemocný,“ posmívala se Ginny. „Nemůže se to stát, když se použije správné kouzlo,“ vysvětlila a snědla další kousek. „Co dělá profesor Snape v létě?“

„Dneska připravuje bradavické přijímací dopisy,“ vysvětlil Harry a vzal si také sušenku.

„Letošní dopisy budou podepsány: profesor Snape?“ zeptal se Ron vyděšeně.

„Bude tam podpis McGonagallové.“

„Oh, já jsem si dopis od Brumbála schoval,“ poznamenal Ron. „Zajímalo by mě, kdo ho podepsal.“

Chvíli bylo ticho a pak se Harry zeptal: „Kde je Hermiona?“

„Říkala, že má moc práce,“ řekl Ron.

Ginny vysvětlovala: „Příští týden začíná se soukromými privátními lekcemi. Na konci bude dělat zkoušky a dostane certifikát.“

„Zní to draze,“ komentoval její prohlášení Harry.

„Je to její dárek k ukončení školy,“ řekla Ginny.

Pan Weasley se vrátil a oprašoval si ruce. „Tak kde jsme skončili?“

„Žádné ředkvičky v uších při přemisťování,“ napověděl Ron znuděně.

Pan Weasley si dal ruce v bok. „Nevzal jsem si volno z práce proto, aby ses takhle choval, Ronalde.“

„Promiňte, pane Weasley,“ řekl Harry a praštil Rona do ramene. Třebaže to nebyla velká rána, Ron si rameno pro jistotu promnul. Harry nebyl nadšený, že se musí učit přemisťování. Ale potřeboval dostat certifikát. Měl to udělat už loni v létě, ale většinu prázdnin byl zavřený ve škole a tak k tomu neměl příležitost. Měl podezření, že Ron své zkoušky odložil, aby se to mohl naučit společně s ním, ale neprozradil, jestli to tak je, protože by mu za to mohl Harry vynadat.

„Nejdůležitější je,“ řekl pan Weasley, „plně se na kouzlo soustředit. Je to nejlepší způsob, jak se vyhnout rozštěpení. Nenechte se ničím vyrušovat. Soustřeďte se jen na sebe a…“ Zmizel a s hlasitým prásknutím se objevil o pět metrů dál. „Je to jednoduché. Rone, pojď první,“ přikázal.

Ron přistoupil k otci a nahrbeně se postavil čelem k Harrymu. Pan Weasley se tváři vážně. „Představ si sám sebe, jak se scvrkáváš do velikosti kuličky.“

Ginny vyhrkla: „Mamka říkala, že se máš složit jako papírová vlaštovka.“

„Pokud nebude fungovat kulička, zkusíme něco jiného,“ řekl pan Weasley. „Teď zavři oči a zkus to.“

„Vždycky je musím mít zavřené?“ zeptal se Ron. „Chci vidět, kde jsem.“

„Ne vždycky, ale při učení to pomáhá,“ vysvětloval pan Weasley trpělivě. „Nebude tě nic rozptylovat.“

„Možná bych si měl ucpat i uši, abych nemusel poslouchat Ginny,“ nabídl Ron dobrovolně.

„Viděl jsem lidi, kteří se to učili i takhle,“ řekl pan Weasley. „Někteří se dokonce nechali svázat jako mumie a začínali v tmavé místnosti. Ale není to dobrý způsob, jak se učit. Váš bratranec se vždycky přemisťuje do podkroví, protože se to lépe nenaučil. A to se bojí netopýrů. Teď se soustřeď sám na sebe. Zavři oči.“ Ron poslechl. „Představ si, jak se zmenšuješ do malé kuličky.“

Ron otevřel oči, rozhlédl se kolem, znovu je zavřel a soustředil se. Nic se nestalo. Harry by si rád vzal další sušenku, ale nechtěl Rona rozptylovat chroupáním. „Papírová vlaštovka,“ řekla Ginny.

„Mám to zkusit?“ zeptal se Ron a otevřel oči.

„Jen do toho,“ povzbudil ho pan Weasley.

Po půl minutě zmizely Ronovi ruce a pak se opět objevily, když Ron překvapeně vyjekl. Vylekaně si ruce prohmatal. „Oh, v pořádku. Chvíli jsem si myslel, že jsem o ně přišel.“ Když se Ginny uchichtla, Ron se rozzlobil: „Tak si to zkus.“

Ginny vstala a okamžitě zmizela, znovu se objevila po jeho pravé straně.

„Ty jsi to cvičila. Taťko, ještě není dost stará,“ stěžoval si Ron.

„Chybí mi jen měsíc,“ řekla Ginny, posadila se na lavici a začala si krájet další jablko. Vrhla po Harrym domýšlivý pohled.

„Myslím, že jí to naučila dvojčata, i když jsme je nikdy nepřistihli. Teď zpátky k tobě a tvým nevyzpytatelným pažím.“

Trvalo dobře hodinu, než se Ronovi povedlo přemístit se o kousek dál a pak další, než se mu povedlo přemístit se zpátky. Než jim pan Weasley vysvětlil, jak přesně si představit místo, kam se chtějí přemisťovat, byl čas na večeři. Když se vraceli do domu, řekl pan Weasley omluvně: „Nedostali jsme se k tomu, aby sis to také vyzkoušel, Harry.“

„To je v pořádku, pane Weasley. Děkuji za lekci.“

*****

Ve čtvrtek se Harry probudil časně. Trochu podváděl; šel spát brzy večer, a vzal si lektvar, aby se mu dobře spalo. Po snídani se rozloučil se Snapem a letaxem se přemístil na ministerstvo. V atriu i v bystrozorských kancelářích bylo takhle brzy po ránu jen velmi málo lidí.

Rodgers vyšel ze dveří, zrovna když Harry přemýšlel, jestli má zaklepat. „Připraven?“ zeptal se.

„Ano,“ řekl Harry a snažil se, aby v tom nebyla poznat jeho nejistota. Ostatní uchazeči si mezi sebou minule šeptem o průběhu následující zkoušky vyprávěli. Harry litoval, že je neposlouchal.

„Dejte mi hůlku a následujte mě,“ vyzval ho kouzelník.

Rodgers ho odvedl dolů chodbou a za roh. Tam vytáhl z kapsy černý šátek a řekl Harrymu, aby se otočil. Zavázal mu oči a zavedl ho do nějaké místnosti. Harry to poznal, protože jejich kroky se teď ozývaly jinak. „Počítejte do deseti poté, až odejdu, a pak si ten šátek sundejte. Dám vám radu, kterou jsem i já dostal před tímto testem.“ Znělo to jako něco, co opakoval často, ne jako by to dělal jen pro Harryho. „Nic zde vás nezraní. Jestli vám něco ublíží, budou to vaši osobní démoni.“

Harry tam stál a vůbec nic neslyšel, dokonce ani odcházející kroky zkoušejícího. Uběhla asi minuta a Harry předpokládal, že Rodgers už je pryč. Počítal do deseti a pak si stáhl šátek z očí. Místnost byla asi patnáct metrů čtverečních velká, s hrubými kamennými zdmi a podlahou. Řada světel podél zdi jí příliš neosvětlovala. Neviděl strop, tak předpokládal, že místnost je hodně vysoká.

Ztratil přehled o tom, kolik času uběhlo. Nudil se, a tak si s překříženýma nohama sedl do středu místnosti. Do delší době najednou zhasla světla. Náhlá tma ho vylekala.

Najednou měl pocit, že je příliš zranitelný, zvedl se a ustoupil ke zdi. Tma byla absolutní. Harry rukou přejížděl po kamenech spojených maltou, aby mu to prostředí dávalo nějaký smysl. Zaslechl zvuk malých dvířek a pak jako by se něco smýkalo po zemi. Harry ten zvuk poznal.

Představil si terárium v zoologické zahradě a řekl: „Jsssi tady?

Smýkavý zvuk ustal a dlouho bylo ticho. Světla se znovu rozsvítila, tentokrát zářila jasněji. Na podlaze byl velký had se zvednutou hlavou, ve světle jasně viditelný.

Nagini?

Missstře?

Já nejsssem tvůj pán,“ řekl Harry. Nagini sklonil hlavu a pomalu se stočil uprostřed místnosti. Harry se odstrčil ode zdi a rozhlížel se po dveřích, kterými se dostal had dovnitř.

V tyto dny má mnoho lidí ssstrach.“

Harry se lehce usmál.

*****

V bystrozorské pozorovací místnosti to Rodgers sarkasticky komentoval: „Znalost hadího jazyka jsme nepožadovali, že?“ Seděl u malého stolku společně s dalšími pěti bystrozory a staršími bystrozorskými učni a nahlížel do křišťálové koule. Harry se usadil v blízkosti hada a podivně zasyčel.

„To je Harry?“ zeptala se Tonksová a společně s další ženou se naklonily blíž ke kouli. „Proč jsi použil Nagini? On ho přece chytil,“ zavrtěla hlavou.

„Říkali, že nemá mít žádné výjimky,“ vysvětlil Rodgers.

*****

Vypadalo to, jako by had, smotaný vedle Harryho, cenil zuby.

Vzzzali mi jed,“ řekl.

Harry se mu zadíval na zuby. „Tvoje nové zzzuby jsssou hezzzké.“

To jsssou.“

Ještě chvíli si povídali, než světlo znovu zhaslo. Zazněl zvon. „Musssím jít,“ zasyčel had. Harry slyšel, jak se smýkavý zvuk vzdaluje a pak klapla dvířka. Dokázal si představit, že pro toho, kdo Nagini neznal, by pobyt s ním v jedné místnosti opravdu mohl být stresující.

Světla se opět postupně rozsvítila. Harry zůstal sedět a čekal. Dlouho se nic nedělo, a tak se uklidnil. Po několika minutách, upoutalo jeho pozornost něco lesklého na podlaze. Zadíval se na to a zjistil, že po podlaze něco teče. Vstal a vydal se tam, kde tekutina vyvěrala z podlahy. Byla velmi tmavá. Tekutiny bylo stále víc a za chvíli už mu omývala špičky tenisek. Ustoupil zpět, když zjistil, že tekutina je červená. Ale nebylo kam utéct, brzy mu tekutina, která vypadal jako krev, stoupla ke kotníkům a smáčela mu lem hábitu.

Harry si tolik krve nedokázal ani představit. Hladina pořád stoupala. Když mu stoupla ke kolenům, rozhlédl se po zdech, čeho by se mohl zachytit, ale nic nenašel. Opřel se v rohu a pokusil se zůstat v klidu.

Když mu hladina dosáhla do půli stehen, k jeho velké úlevě přestala stoupat. Pak rychle zmizela a on tam stál celý promáčený. Přemýšlel o tom, že si hábit svlékne, ale jak se zavrtěl, zbytek krve stekl a plášť byl zase lehký a suchý. Dokonce i boty a kalhoty měl čisté a suché.

Znovu byla přestávka a Harry přemýšlel, jestli si má zase sednout na podlahu. Nakonec si přece jen opět sedl do středu místnosti. Náhle se ozval podivný zvuk a Harry byl opět ve střehu. Kámen drhl o kámen a Harry si uvědomil, že se stěny hýbou. Strop sjížděl dolů a vypadalo to, že ho přimáčkne k podlaze. Pak se přiblížily zdi a Harry se zkroutil do klubíčka.

Světlo stále svítilo, za což byl velmi rád, ale když se ocitl v malinkém prostoru, zjistil, že světlo to dělá ještě horší. Pohyb stěn se zastavil. Harry se maličko srovnal, aby se mohl lépe nadechnout. Čekal. Když se zeď u jeho nohou ještě o kousek posunula, lekl se. Ale rychle se zase uklidnil. Zeď znovu popojela a Harry opět úspěšně čelil panice.

O pět mělkých nadechnutí později se stěny vrátily na svá místa. Harrymu se trochu třásly ruce, když se jimi zapřel o podlahu, aby neupadl. Několikrát se nadechl a sedl si do své čekací pozice, uvědomil si, že předchozí tři testy spolu ani náhodou nijak nesouvisely a teď nejistě čekal na další.

Tentokrát byla přestávka kratší. Ozval se zvonek. Harry se rozhlédl kolem dokola a náhle čelil obrovi, který se objevil za ním. Nejprve sáhl do prázdné kapsy, ve které chyběla hůlka. Obr zadupal a blížil se k němu. Měl tlusté zelené břicho a na pažích silné svaly. Harry si neuvědomil, že couvá, dokud zády nenarazil do zdi. Sám sebe pokáral.

Obr rozmotal řetěz, který měl kolem pasu a lehce uchopil Harryho za zápěstí, kolem kterého mu omotal jeden konec řetězu, druhý konec mu omotal kolem druhého zápěstí, popadl řetěz za střed a smýkl Harrym do středu místnosti. Harry neudržel rovnováhu a upadl. Klekl si na kolena a sledoval obra, který náhle držel v ruce bič. Harry se nedokázal udržet a trhl sebou, když bič s prásknutím proťal vzduch.

Zíral na obra a sledoval, jak práská bičem stále blíž. Bič konečně zmizel a Harry si hlasitě oddechl; poslední prásknutí se už dotklo jeho vlasů.

Obr řetěz natáhl a uzamkl ho v železném kruhu, který se objevil uprostřed místnosti. Pak mu řetěz omotal i kolem kotníků, ale neobešlo se to bez zápasu, Harry to prostě nemohl nechat jen tak. Když byl za ruce i nohy připoután ke kruhu, světla zhasla.

Harry, obklopený temnotou, si přitáhl řetěz a snažil se usadit pohodlněji. Věděl, že tohle je jenom jakýsi druh hry, ale nedokázal si představit, jak to dokáže snášet ten, kdo je skutečně uvězněný.

Znovu zaslechl malé dveře, a otočil se po zvuku, aby se nebezpečí postavil čelem. Světlo se rozsvítilo a odhalilo tak několik dost velkých tarantulí. Harry se uklidnil. Běhaly kolem něj a jedna mu dokonce přelezla přes nohu. Lechtání jejích nožiček způsobilo, že se otřásl. Po krátké době odešly a dveře se za nimi zavřely.

Harry si promnul oči a s hlasitým cinkáním řetězu si očistil brýle. Místnost se naplnila světle modrou mlhou. Valila se k němu po podlaze a světélkovala. Když Harry ucítil zápach, pokusil se vstát, ale řetězy mu to nedovolily. Pak už nedokázal zadržovat dech, nadechl se podivného plynu.

Když se probral, první co ho napadlo bylo, že má studené ruce a že podlaha je tvrdá. Zamrkal a posadil se. Jeho šaty byly pryč a stále ještě byl řetězem připoutaný ke kruhu. Zlostně si odfrkl a napřímil se. Teď svítily tři řady světel. Harry se rozhlédl a zjistil, že někdo stojí v rohu místnosti.

Položil si ruce na kolena, a sledoval, jak se k němu postava blíží. Světlo odhalilo kouzelníka v podivných šedě pruhovaných šatech s černými vlasy a pláštěm podšitým rudým saténem. Opíral se o hůl se zlatou hlavicí, která Harrymu nepříjemně připomněla Malfoye. Malfoy nicméně nikdy neměl příležitost do Harryho holí strčit, jak to udělala tato postava, když kolem něj procházela. Třel bolavé místo na hrudi, kde se ho hůl dotkla a připadal si jako omámený.

Otřásl se a sledoval postavu, která ho obcházela a klepala při tom holí o kamennou podlahu. Nepoznal, kdo to je. Předpokládal, že má představovat temného čaroděje. Harrymu to připadalo směšné. Temný kouzelník nebo ne, opravdu by byl raději oblečený.

Čaroděj konečně promluvil. „Jsi hodně arogantní, že?“ řekl jízlivě.

„To si nemyslím,“ odpověděl Harry klidně.

Čaroděj se na něj výsměšně podíval. Znovu ho obešel. Harry se po něm nedíval, protože otáčení hlavy mu způsobovalo závrať. Vzhlédl, když mu hůl poklepala na rameno. „Co by si pomyslela tvoje matka, kdyby tě takhle viděla?“

„Nevím,“ řekl Harry. „Neměl jsem možnost se to dozvědět.“

„Zděsila by se.“ Čaroděj zahákl hůl za řetěz a trhl, čímž Harryho skoro povalil. Harry ho začínal nenávidět, ale ještě se držel. „Brečela by a divila by se, kam se poděla tvá důstojnost,“ vykládal čaroděj posměšně.

„Pochybuju.“

„Chybí ti?“ zeptal se kouzelník náhle a sklonil se k němu.

„Ano,“ odpověděl Harry okamžitě a pak se podivil, proč to toho chlapa zajímá.

„Jak ti může chybět někdo, na koho si nepamatuješ,“ ušklíbl se čaroděj.

„Maminka mi opravdu chybí. Vídám ostatní matky – vím, jak se chovají a co dělají,“ Harry slyšel, že jeho hlas zní zraněně a pomyslel si, že by měl své odpovědi lépe zvážit.

Kouzelník ho opět obešel. Harry se nahrbil, aby mu zamezil přístup k řetězu. Muž se zasmál. „Mohu ti udělat, co budu chtít. Jaký z toho máš pocit?“

„Nelíbí se mi to,“ odpověděl Harry. „I když je to zajímavější, než být tady sám.“

Hůl mu nadzvedla bradu. „Jak dojemné,“ posmíval se kouzelník. „Byl jsi rád, že ses mohl Voldemortovi pomstít?“

„Pomsta by zabila mě,“ řekl Harry. Zděšeně poslouchal, co říká. „Kdybych použil záporné emoce, přemohl by mě. Nechtěl jsem mu ukázat všechno, ale musel jsem – měl mě pod kontrolou. Použil by mou nenávist proti mně.“

„Už ses někomu pomstil?“

„Pokoušel jsem se pomstít Pettigrewovi. Červíček, jak příhodná přezdívka; byla to krysa a já jsem neviděl nic špatného na tom ho zabít. Severus mě zastavil, když jsem za ním šel, přemluvil mě, abych to nedělal.“ A znovu byl Harry překvapený, co všechno prozradil. Přemýšlel, jestli za to může to, že je nahý a spoutaný.

„Byl boj s Voldemortem nejtěžší chvílí tvého života?“

Harry okamžitě zavrtěl hlavou.

„Co to bylo?“

Harry o tom přemýšlel, zoufale hledal správnou odpověď. „Možné to bylo tehdy, když jsem si myslel, že budu vyloučen…“ Harry se odmlčel.

Muž se k němu opět sklonil. „Řekni mi to!“ křikl mu do obličeje.

„Já nevím!“ křikl Harry zpět. „Musím si to rozmyslet,“ přiznal, polekaný tím křikem. „Když mě Voldemort v atriu dostal a posmíval se Brumbálovi, že zabije mě i sebe. Bylo to strašné. V mysli jsem ho prosil, aby to udělal. Chtěl jsem to už zastavit.“ Harry ztěžka dýchal.

„Mluv dál,“ požadoval muž.

Harrymu se v hlavě pletly myšlenky. „Co bylo v té mlze?“ zeptal se, srdce mu poplašeně tlouklo, když si uvědomil, že je něco špatně.

„Byl to jen uspávací plyn,“ řekl kouzelník konejšivě. „Povídej dál.“

Harry se zamračil. „Objevení zrcátka,“ zašeptal a vyčítavě zavrtěl hlavou.

Vzápětí přišel ostrý dotaz. „Jakého zrcátka?“

„Toho, co mi dal Sirius. Byl bych věděl, kde je.“ Harrymu se zachvěl hlas, když promluvil. „Byl jsem takový hlupák. Uvěřil jsem Voldemortovi, když mi poslal vidinu, že zajal Siriuse. Taková hloupost. Nebyl tam nikdo, kdo by mi pomohl. A nevěřil jsem profesoru Snapeovi. Sirius mě přišel zachránit a zemřel kvůli mně.“ Z oka mu vyklouzla slza. Řetězy zachrastily, když si ji setřel.

Sundal si brýle, když se slzy nedaly zastavit. „Chtěl, abych u něj žil,“ cítil potřebu to vysvětlit. Popotáhl a dlaní si utřel oči.

„Povídej dál,“ řekl kouzelník, který ho znovu obcházel.

Harry zavrtěl hlavou, cítil, že se najednou dokáže bránit. „Ne,“ řekl pevně. Čaroděj se před ním zastavil. V jeho ruce se objevil křišťálový pohár a on do něj něco nalil z láhve, kterou vytáhl z kapsy. Podal číši Harrymu.

„Napij se.“

„Co to je?“ zeptal se Harry podezíravě.

Veritasérum a dva další doplňující lektvary.“

Harry na toho muže zíral. Cítil, jak mu do tváří stoupá teplo. „Vy už jste mi nějaké dal,“ odvinil ho.

Muž přikývl a stále mu podával pohár. „Máte na výběr: odejít, nebo se napít.“

Harry zavřel oči a pokoušel se ovládnout. Pak je otevřel a vzal si pohár. Tekutina se v záři světel zatřpytila. Ptal se sám sebe, jestli je tohle opravdu to, co chce. Po dlouhém váhání se napil. Bylo to skoro hnusné. Pohár, který chtěl vrátit, náhle zmizel. Kouzelník ho znovu obešel. Harry měl chuť na něj zařvat, aby zůstal stát, ale raději jen pevně stiskl rty.

*****

Tonksová se slyšitelně nadechla. Všichni v pozorovací místnosti se zadívali do koule.

„To mluvil o Siriusi Blackovi?“ zeptal se jeden z nich nevěřícně.

„Ano,“ řekla Tonksová. „Byl to jeho kmotr.“

„Je docela klidný,“ komentoval to další ohromeně, zatímco ten první zmateně potřásl hlavou.

*****

Po několika minutách hypnotického kroužení kolem Harryho, kouzelník opakoval: „Povídej dál.“

Harry unaveně přemýšlel. „Možná ti mozkomorové.“ Cítil, jak lektvar uvolňuje jeho vůli a on ztrácí kontrolu. Oči ho znovu začaly pálit. „Čaj – ten čaj z kůry, který Snape foukáním ochladil.“ Ve své mysli viděl plápolat oheň a cítil kolem sebe Snapeovy paže, cítil tu podivnou ozvěnu hluboko ve svých vzpomínkách. „Bylo to, jako by tam byla má matka,“ pokoušel se to vysvětlit. Zavrtěl hlavou a znovu pocítil tu strašnou touhu, i když ji časem dokázal potlačit.

„To nezní špatně,“ posmíval se mu kouzelník.

Harry cítil, že se začíná uvolňovat. „Adoptoval mě,“ vysvětlil. A bolest z té vzpomínky se zmírnila. „Vzal mě domů.“

*****

Tonksová si promnula krk, bylo jí nepříjemné tohle slyšet.

„Po druhé dávce je to vždycky nesrozumitelné,“ postěžoval si jeden ze studentů.

Tonksová se narovnala a vyšla z místnosti. Napjatě prošla chodbou. „Severusi,“ vydechla, když nalezla Snapea u výtahů. Poslala mu sovu, když Harry ráno dorazil ke zkouškám.

„Řekli mi, že ještě neskončil,“ vysvětlil Snape.

„Ještě tam je,“ potvrdila a snažila se mluvit co nejklidněji. Teď konečně pochopila, proč on a Harry patří k sobě a cítila se jako vetřelec.

„Je to už víc jak tři hodiny,“ řekl Snape.

„Už je skoro konec. Je dobře, že jste přišel – bude vyždímaný, až to skončí.“

Tahle odpověď způsobila, že se na ní Snape ostře zadíval. „Severusi,“ napomenula ho, když pochopila, že se pokouší o nitrozpyt.

„Omlouvám se. Já jsem… Znepokojilo mě to.“

Tonksová se na něj škádlivě usmála. „To vidím.“

Snape řekl: „Je to divné. Myslel jsem, že tenhle instinkt mají jen biologičtí rodiče. Ale to je vlastně jedno.“

Věnovala mu uklidňující úsměv, i když se tak necítila. „První úkol byl pro něj hračka. Využíváme Nagini, abychom prověřili strach z hadů; už jsme takhle přišli o dva uchazeče,“ lehce se zasmála. „Ale neprozradili jsme, že patřil Voldemortovi. Představte si, co by bylo, kdybychom to udělali. Harry si s ním příjemně popovídal.“ Rozhodila rukama. „Nikdo nemá ani představu, o čem mluvili.“ Když viděla Snapeův uvolněný, téměř pobavený pohled, řekla: „Přivedu ho hned, jak skončí,“ a rychle odešla.

*****

Temný čaroděj se zeptal: „Čeho ještě lituješ?“

Harry odpověděl: „Ztráty rodičů.“

„To nebyla tvoje chyba, že?“ odfrkl si mučitel sarkasticky.

„Pokoušeli se mě chránit.“ Harry se odmlčel. „Narodí se, až sedmý měsíc bude umírat,“ zamumlal nakonec.

„Cože?“

Narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samém sklonku sedmého měsíce. Museli utíkat a skrývat se, kvůli tomu proroctví,“ řekl Harry smutně. „Proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává na živu…[1] Zemřeli kvůli mně.“ Tuto vinu cítil více, než jiné, i když to vůbec nečekal.

*****

V pozorovací místnosti zavládlo ticho. „Zatraceně, odkud to ví? To proroctví bylo zničeno,“ podivil se Rodgers.

„Brumbál ho znal,“ vysvětlila Tonksová. „Předpokládám, že ho Harrymu řekl.“

*****

Harry ponuře prohlásil: „Vždycky mi to říkali obráceně. To, že zemřeli pro mě.“

Plazivá modrá mlha se vrátila. Harry se ohlédl po temném čaroději, ale nenalezl ho. Nadechl se plynu a usnul.

Když se opět vzbudil, byl oblečený a řetězy byly pryč. S úlevou se posadil a promnul si podrážděné oči. Přál si, aby to tímhle skončilo; cítil se podobně, jako po porážce Voldemorta, což doufal, že už nikdy nezažije.

Znovu zhaslo světlo. Vracelo se jen pozvolna, ale místnost byla pryč. Najednou seděl na malé plošince a zíral do nekonečna. Kolem něj proudily podivné mraky, možná oblaka prachu. Nahnul se přes okraj a zjistil, že sedí na nějakém vysokém stožáru, k jehož patě nedohlédne. Trochu mu ten pohled způsobil závrať a tak se zase zadíval do dálky, kde zahlédl něco, co vypadalo jako pteradoktyl. Předpokládal, že kdyby z toho podstavce spadl, byl by opět ve zkušební místnosti.

Nakonec scéna zmizela a opět byla tma. Docela dlouho. Harry nedočkavě čekal, až bude moci odejít. Vstal a uvědomil si, že má hůlku zpátky v kapse. Zavrčel, vytáhl ji a použil Lumos. Takto osvětlená, vypadala místnost menší. Harry ji obešel. Pamatoval si rozložení kamenů na podlaze, takže věděl, odkud přišel obr.

S pocitem znovu nalezené energie Harry přistoupil ke zdi a prohlížel si ji, ale nenalezl ani náznak toho, že by se dala otevřít. Trochu ustoupil a zkusil Alohomora, ale nic se nestalo. Pak vyzkoušel všechna odemykací kouzla, která znal. Až jedenácté kouzlo udělalo ve zdi rozeklanou trhlinu. Harry do ní strčil prsty a pokusil se ji roztáhnout.

Na chodbě stál Rodgers. „Zrovna jsem pro vás šel. Ten poslední oddechový čas byl na to, abyste se dal dohromady.“

„Ach, promiňte.“

„Žádný problém. Znáte hodně odemykacích kouzel, dvě z nich jsem nikdy neslyšel. Pojďte se mnou.“ Vedl Harryho do pozorovací místnosti. Teď tam bylo jen pět bystrozorů. Rodgers mu vysvětlil situaci.

Harry se začervenal. „Všichni se dívali?“ zeptal se vyděšeně.

„Všichni bystrozoři a učňové mají povoleno sledovat zkoušky,“ vysvětlil Rodgers. „Potřebujeme znát všechny slabosti našich uchazečů. Zjistili jsme, že tohle je nejrychlejší způsob.“

Harry sklopil oči a snažil se smířit s tím, že neuspěl.

„Prošel jste celou zkouškou. Měl byste být na sebe pyšný.“ Vyzval Harryho, aby odešel. „Uchazeč, který má zkoušku odpoledne, tu bude už brzy,“ vysvětlil. Na chodbě na Harryho čekala Tonksová a odvedla ho.

První co si Snape pomyslel, když Harry vyšel zpoza rohu, bylo, že se jeho oči dívají stejně, jako na kartě z čokoládových žabek. Když ho Harry spatřil, jeho napjatý pohled se značně uklidnil, což Snapea překvapilo.

„Jak to šlo?“ zeptal se, když se Harry připlížil. Odpovědí mu bylo jen pokrčení ramen.

Tonksová odpověděla místo něj: „Prošel celou zkouškou; to je nejlepší způsob, jak být přijat do kurzu.“ Poplácala Harryho po rameni. „Potřebuje klid a možná skleničku medoviny.“

„Díky, Tonksová,“ řekl Harry unaveně.

Výtahem jeli mlčky. V atriu byl chaos, který Harryho znervóznil. Snape ho uchopil za paži a rychle ho vedl ke krbům.

Harry si nevzpomínal, kdy naposledy byl tak šťastný, jako když teď vylezl z krbu v hale a zamířil do jídelny. Za chvíli z plamenů vystoupil i Snape. „Řeknu Winky, aby přichystala oběd dřív.“

„To by bylo fajn, Taky bych si dal čaj…“

Winky se téměř okamžitě objevila ve dveřích s tácem v rukách. Přinesla čajovou soupravu a misku s čokoládou. Harry se na skřítku usmál a posadil se ke stolu. Snape pověsil jejich pláště a sedl si naproti němu.

„Připrav oběd dřív, Winky,“ řekl Snape.

„Ano, pane.“ Nalila čaj, přistrčila Harrymu čokoládu a odešla.

Snape se napil. Ten pronásledovaný pohled Harryho očí, který ho tak vylekal na ministerstvu, mizel a zase se objevoval.

„Můžeš mi říct, co se stalo?“ zeptal se Snape konverzačním tónem.

„Jen obecně.“ Harry si ukousl čokolády. „Ujišťují se, jestli nemáš nějaké fobie, takže se jim musíš postavit. Pak tě dostanou do situace, které bys pravděpodobně jako bystrozor mohl čelit.“

„Co to bylo?“

„Výslech s Veritasérem,“ Na Snapeův konsternovaný výraz Harry dodal: „Myslím, že tě zavolám, jestli mi tím bude někdo vyhrožovat.“

„Omlouvám se,“ vydechl Snape upřímně.

Harry chtěl říct, že při tom byl nahý a řetězem připoutaný k podlaze a pak si uvědomil, že nechce, aby to Snape věděl. Zadíval se do hrnku s čajem a pro jistotu uzavřel svou mysl.

Po dlouhé chvíli se Snape zeptal: „Stálo to za to?“

„Doufám, že ano,“ odpověděl Harry s křivým úsměvem.

Tiše si povídali, dokud se neobjevil oběd. Velká mísa těstovin se smetanovou omáčkou a mořskými plody je oba překvapila. Nádherně to vonělo a Harry si nandal pořádnou porci.

Snape vstal a vrátil se s lahví medoviny, kterou otevřel. Nalil velkou sklenici a postavil ji Harrymu vedle talíře. „Myslím, že Tonksová ví, o čem mluví.“

Když Harry dojedl a vypil polovinu sklenice medoviny, začaly se mu zavírat oči. Snape obešel stůl a pomohl mu vstát.

„Jsem v pořádku,“ tvrdil Harry, když si sedl na postel ve svém pokoji. „Jen jsem najednou unavený.“

„Kdybys něco potřeboval, Harry… Nebo kdyby sis chtěl promluvit, prosím, přijď za mnou… Bez ohledu na čas.“

Harry zavřel oči. Všechny pocity, ukryté hluboko uvnitř něj, ho táhly do minulosti, když se takhle cítil. Byl strašně rád, že se to změnilo. „Děkuji, Severusi,“ podíval se na něj.

Snape kývl a odešel. Harry se neohrabaně převlékl do pyžama a usnul, sotva se přikryl.

*****

Harry se probudil z neklidného snu o tom, že je svázaný; spíš proto, že to bylo něco nového než proto, že by byl rozrušený. Netrvalo dlouho, a zase spal.

Příště se probudil ze sna, ve kterém ho McGonagallová kárala za to, že se svými kamarády neustále porušuje pravidla, a vedle jeho postele stál stín. Harry otočil hlavu, podíval se na svého opatrovníka a uvědomil si, že lépe než v temnotě pokoje vidí Snapea ve své mysli.

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ řekl Snape. Posadil se na pelest.

„Stejně jsem měl špatný sen.“

„Potřebuješ něco?“

„Ne. Zas tak zlý sen to nebyl,“ zamumlal Harry a přetočil se na břicho.

Když znovu usínal, viděl jak Snape odchází, zavírá dveře a jde po galerii.

Harrymu se zdálo o studené kamenné podlaze, tvrdé a krutě zraňující. Vyčerpaně na ní velmi dlouho ležel, až mu strnula ruka. Neměl sílu se pohnout, možná tam bude ležet navždy, bolavý a vystavený vlhkým, hrubým kamenům. Ale to ne. Někdo se k němu tiše přiblížil, sklonil se k němu a zvedl ho. Pak už mohl zase stát, dokázal dokonce přidržovat těžký plášť, který mu byl položen kolem ramen, když opouštěl to hrozné místo.

 



[1] Použit překlad Pavla Medka – Harry Potter a Fénixův řád (2003)

Poslední komentáře
19.02.2010 14:35:44: Tak tahle vstupní zkouška mi připadala docela krutá. To bych raději bystrozor nebyla. Jasně, Harry j...
07.02.2010 08:32:59: Tak už to má Harry snad za sebou. A možná Harry našel i nového kamaráda, trochu mne zarazilo, že Har...
05.02.2010 14:00:08: Ten Ind s pre mňa nevysloviteľným menom (snažila som sa, vážne, ale to už skôr vyslovím Ahmadínedžád...
04.02.2010 23:13:08: Mohl by se jí t ještě podívat na zkoušky někoho jinýho :) zajímalo by mě jak by na ty zkoušky reagov...