Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

5. kapitola

Setkání s osudem

 

Harry zalapal po dechu, třásl se nevolností a přidržujíc se postele pomalu vstal. Na gumových nohách došel ke dveřím, sešel po schodech a vytáhl hůlku. Když došel dolů, uvědomil si, že ve společenské místnosti je víc studentů, než by čekal. Všichni se na něj s obavami zadívali.

„Harry?“ zeptali se Ron s Hermionou současně. Oba i s Ginny k němu rychle došli. „Jsi v pořádku? Nemáme zavolat madam Pomfreyovou?“

Harry mechanicky zavrtěl hlavou. „Vytáhněte hůlky. McGonagallová tu není, že? Ani Brumbál?“

„Ano,“ potvrdil Randel, prefekt sedmého ročníku.

„To je překvapení,“ zamumlal Harry. „Sežeňte celou Brumbálovu armádu.“ Zkoušel ovládnout třas ruky s hůlkou, ale nepovedlo se mu to.

„Harry, co se děje?“ zeptala se Hermiona. Studenti přistoupili a poslouchali. Někteří ale vyběhli portrétem ven, aniž by čekali na Harryho odpověď.

„Voldemort je dole.“

„Zatraceně!“ vykřikl někdo a všichni zalapali po dechu.

„Harry, to se ti zdálo,“ přesvědčovala ho Hermiona.

„Možná, ale nevypadalo to tak. Myslím, že čeká ve vstupní hale. Svolejte všechny.“ Harry jí minul, aniž by se na ní podíval a zatlačil na obraz Buclaté dámy. Nepamatoval si, že by byl někdy tak vyděšený. Ani na hřbitově, tam měl strach jen o sebe. Teď šlo o všechny – o celý kouzelnický svět.

Aniž by si uvědomoval co dělá, došel Harry ke schodišti, jeho kamarádi byli hned za ním. Studenti, kteří vyběhli před ním, svolali členy Brumbálovy armády z jiných kolejí a ti se teď sbíhali ze všech stran. V prvním patře se Harry zastavil.

„Neměl by jít někdo na výzvědy?“ zeptal se Dean, snažil se, aby to znělo jako že Harrymu věří.

„Ne,“ řekl Harry, nedokázal si představit, že by tam někoho poslal. Podíval se kolem sebe. „Ty, ty a ty,“ ukázal na prváky a druháky. „Zůstanete vzadu. Úplně vzadu.“ Když viděl jejich zklamané a naštvané tváře, dodal: „Chováte se jako čumilové, jestli chcete pomáhat, tak se držte vzadu, sakra.“

Harry šel dál. V půlce cesty chodbou k hlavnímu schodišti Ron s několika dalšími členy Brumbálovy armády Harryho předběhl. „Nemůžeš jít první, kamaráde,“ vysvětlil Ron.

Šli mlčky, bylo slyšet jen šustění jejich hábitů, dokud Ron ztěžka nevydechl: „Dobrý Merline,“ když se z horní části schodiště podíval do vstupní haly. Všichni studenti pozdvihli své hůlky, některé se třásly víc, než jiné. Harry přešel dopředu, aby viděl do přízemí. Kruh maskovaných smrtijedů obklopoval vysokou postavu, vypadající, jako by na někoho čekala. Podivně ho to uklidnilo. Voldemort v čele zakuklenců se na něj zadíval, rudé oči mu žhnuly dokonce i v jasném světle, které přicházelo otevřenými dveřmi.

Všichni se na Ronův tichý příkaz semkli. Neville s Ginny změnili své pozice. Studenti vytvořili kolem Harryho půlkruh a ti vpředu vykročili dolů po schodišti téměř současně.

Harry, hůlku pevně sevřenou v ruce, je následoval, oči upřené na Voldemorta. Hermiona něco zašeptala a Neville jí napodobil. Harry neviděl přes jejich ramena. Rozestoupili se, hůlkami před sebou drželi štíty. Harryho zaplavili emoce, cítil, že to jeho kamarádi dělají pro něj, krok za krokem postupují po jeho boku do bitvy proti temným kouzelníkům a čarodějkám.

Harryho posílilo jejich odhodlání neopustit ho. Zamrkal a zastavil se, když to vypadalo, že Voldemort malinko couvl. Půlkruh studentů se zastavil také. Harrymu se rozbušilo srdce, vzpomněl si na bitvu na ministerstvu. Zúženýma očima se zahleděl do těch rudých Voldemortových, znovu si s bolestí vzpomněl na Siriuse. Tentokrát se nezmýlil, Voldemort se začal otáčet.

Skutečnost, že dokážeš cítit bolest, je tvá největší síla, Brumbálův hlas mu zazněl v uších společně se zlostnou bolestí toho rozhovoru. Studenti se shlukli kolem Harryho. Harrymu v hlavě vytanul obrázek jeho rodičů z alba, které mu daroval Hagrid. Voldemort se vrhl ke dveřím, rozrážeje řady svých stoupenců. Popletení smrtijedi nevěděli, co mají dělat.

Neville s Hermionou mu stáli po boku, aby ho chránili. Ron, Ginny i ostatní vyslali kletby na postavy zahalené v kápích. Harry pevně sevřel svou hůlku a pozdvihl ji. Voldemort se otočil jako had a zmrazil Harryho na místě. Harry si nevšímal kleteb, které kolem něj létaly, ani výkřiků bolesti, myslel na své rodiče. Z hloubi své duše, kde ji držel pevně uzamčenou, vypustil vzpomínku na matku, která mu zajistila ochranu, když si pro něj Voldemort přišel poprvé.

Voldemort sklopil hlavu, uhnul očima a křičel něco na své následovníky. Harry se náhle uvolnil a rozhlédl se. Několik studentů leželo na zemi; snažili se vstát, hůlky stále v pohotovosti. Kruh smrtijedů byl prolomen, několik jich padlo a omráčení zůstali ležet na zemi. Podívej se na mě, sakra, zaměřil Harry svou mysl na temnou postavu.

Pohyb na druhé straně haly upoutal Harryho pozornost. Snape, s hůlkou v pohotovosti, nepozorovaně přišel schodištěm vedoucím k Havraspárské koleji, vyděšenýma očima hodnotil situaci. Harry chvíli nevěděl, jestli je to skutečně on. Pomyslel si, že tohle musel nějak připravit Snape, že je podvedl všechny. Ovládla ho jeho stará nenávist.

Voldemort pohlédl Harrymu do očí. Prorážel do jeho mysli skrze nenávist a nedůvěru. Harry couvl, téměř upadl. „Ne,“ zamumlal. Jizva se mu propalovala lebkou. Nedokázal se pohnout, jen se díval na Voldemorta. Tak snadné, slyšel posměšný hlas ve své mysli. Výhonky toho hlasu se plazily Harryho myslí a živily se jeho nenávistí.

Harry se pokusil zavřít oči, ale nešlo to. Hermiona na něj mluvila. Nedokázal na nic myslet; Snapeovo kruté zacházení zaujímalo celou jeho mysl a ochromovalo jeho vůli. Voldemort se sebevědomě postavil proti Harrymu, mířil na něj hůlkou a něco říkal. Harry zavrčel odporem, vzpomněl si. Vzpomněl si na noc v opuštěném domě, kdy se poprvé ve svém životě probudil v něčím náručí.

Voldemort sebou trhl a Harry mohl zase dýchat. Pamatoval si lítost, kterou slyšel ve Snapeově hlase. Tu strašnou chvíli, kdy profesor foukal do čaje, aby ho vychladil. Voldemortovi vypadla hůlka z ruky a klepla o podlahu. Harry to skoro nezaslechl přes jeho křik. Pozdvihl svou hůlku. Pocit dojetí v něm dosáhl bodu zlomu, připadal si jako roztřesená sklenice rosolu. Okrajově přemýšlel, jestli nenávidí Voldemorta dost na to, aby ho dokázal zabít. Smrtící kletba vyžadovala sílu vůle; říkala to Bellatrix a ta by to měla vědět. Ale nemohl riskovat žádnou nenávist, Voldemort by ho ovládl. Pán zla se narovnal a pozdvihl své kostnaté, bílé ruce

Avada kedavra!“ vykřikl Harry bez nenávisti, jen s drtivou, ohromující touhou osvobodit sebe a ostatní.

Zelená záře byla tak jasná, že zastínila světelné paprsky jiných kleteb, dokonce i sluneční svit pohasl. Voldemort se třásl, svíjel se a padl k zemi. Ohlušující ticho všechny zmrazilo na jejich místech. Pak nastal zmatek. Smrtijedi se rozprchli na všechny strany. Dean se rozeběhl ze schodů a pronásledoval tři z nich. Další studenti běželi za ním. Několik smrtijedů běželo k hlavním dveřím, někteří do Velké síně. S válečným pokřikem se studenti hrnuli za nimi.

Hysterický křik přitáhl Harryho pozornost zpět k centru vstupní haly. Bellatrix Lestrangeová si strhla masku, třásla Voldemortovým tělem a křičela: „Mistře! Mistře!“ Chvíli se nad ním skláněla a pak vstala. Se zavrčením zdvihla hůlku a vypálila na Harryho. Neville, jediný, který zůstal na svém místě, skočil před Harryho. Síla kletby ho odhodila dozadu a oba skončili na zemi. S jekotem, který by mohla vydat i smrtonoška, Bellatrix vypálila znovu. Někdo další k nim přiskočil a dvě kletby je minuly. Neville ze země vypálil poutací kletbu, ale Bellatrix se jí dokázala vyhnout. Harry nemohl zaměřit cíl, pokoušel se vstát, když ho někdo popadl za ruku a vytáhl ho na schody.

„Držte se, pane Pottere,“ řekl Snape.

Bellatrix po něm vrhla další kletbu, kterou tentokrát snadno zablokoval. Vypadalo to, že je příliš zoufalá, než aby dokázala klidně uvažovat. S křikem běžela ke dveřím do Velké síně. Neville se rozeběhl za ní.

Snape se rozhlédl, jestli nehrozí ještě nějaké nebezpečí, pak se obrátil k Harrymu, který v jeho pohledu zahlédl něco, co tam ještě nikdy neviděl, uctivý údiv. Podal mu ruku. „V pořádku, pane Pottere?“

„Ano, pane.“

Snape zavrtěl nevěřícně hlavou. Prohlédl si Harryho, sestoupil se schodů do haly, kde kouzlem svázal padlé smrtijedy, Harry ho na nejistých nohách následoval. Voldemort ležel stranou od ostatních, napůl na boku, kápě mu zakrývala obličej. Harry překročil padlého mága, nohou ho přetočil ho na záda, aby se mohl podívat na jeho tvář. Z pomyšlení, že by se ho měl dotknout, mu bylo nevolno, tak se jen předklonil, aby nahlédl pod kapuci. Voldemortovy oči byly otevřené a žhnuly. Jeho ústa bez rtů byla otevřená a ochablá. Harry se narovnal a pomyslel si, že kůží pokrytá kostra pod pláštěm nevypadá nic moc.

 Zvenčí se ozval křik následovaný syčením kouzel. Profesor Snape se rozeběhl ke dveřím, hůlku připravenou. Když se zadíval ven, sklonil ji. Přiběhla profesorka McGonagallová a podívala se do haly. Zarazila se, když spatřila tu scénu, širokýma očima zírala na Harryho a na padlé všude kolem. Harry zamrkal na její siluetu odklopenou jasným světlem zvenčí. Částečně si uvědomoval, jak to musí vypadat, on s hůlkou v ruce nad Voldemortovým mrtvým tělem. Ale jeho větší část byla příliš otupělá, než aby se o to starala.

Přiběhl Brumbál. Udýchaně řekl: „Díky bohu, Severusi,“ dotkl se jeho ramene. „Měl jsi pravdu, to bylo…“ Brumbál spustil ruku, vypadal překvapeně: „Harry!“ vydechl šokovaně.

Harry si nedokázal vzpomenout, jestli někdy viděl starého kouzelníka takhle překvapeného. Pokládal to za jakýsi druh komplimentu. „Je po všem,“ řekl Harry, znělo to chraplavě a tiše.

Brumbál k němu došel. Neměl žádné zábrany dotknout se Voldemorta a podívat se na něj. Harry nevědomky o krok ustoupil. „Můj drahý chlapče. Když jsem si uvědomil, že jsme byli podvedeni…“ Zhluboka se nadechl a zadíval se na Harryho. „Jsi v pořádku?“

„Ne,“ Harry se snažil ovládnout.

Zvuk kroků zazněl na schodech ze sklepení. Dean Thomas se opřel o zeď, boty měl proměněné na led a z čela mu kapal krev. „Je ten bastard mrtvý?“

„Ano,“ odpověděl Harry.

„Díky Merlinovi,“ vydechl Dean a zhroutil se na zem.

Harry se k němu rozběhl, ale Brumbál ho zastavil. „Běž si odpočinout, Harry. Už jsi toho udělal dost.“ Vydal se k učitelům, kteří stáli u dveří do Velké síně. „Minervo, zapalte oheň v krbech a otevřete Letaxovou síť, abychom dostali zraněné rychleji na ošetřovnu.“

McGonagallová poslechla. Snape řekl: „Jsou tam asi další smrtijedi.“

„Ministerští jdou hned za námi. Á, už jsou tady,“ ukázal Brumbál k bráně, kterou procházela Tonksová a další lidé. Bystrozoři vběhli do Velké síně následováni pracovníky ministerstva. Tonksová zaváhala, když si prohlédla halu a přistoupila k Harrymu. Na Brumbálovu žádost bystrozoři prohledávali hrad.

„To jsi udělal ty?“ zeptala se Tonksová Harryho.

Harry zaváhal; znělo to, jako by byl v maléru. „Ano.“

Tonksová ho pevně objala. „Harry,“ šeptala. „Vezmeš si mě?“

„Cože?“ vydechl Harry ohromeně.

Odstrčila ho na délku paží. „Nemyslím si, že bych někoho milovala víc, než tebe právě teď. Jsi úžasný, Harry.“ Harry byl vyplašený tak, že se nezmohl na odpověď. „Jen jsem žertovala,“ řekl a lehce ho poplácala po rameni. Když vykročila, aby pomohla ostatním, ještě zašeptala, „pokud si to nerozmyslíš.“

Harry se obrátil o pomoc k Brumbálovi a uviděl, že se pobaveně usmívá. Zaslechl překvapené mumlání z vrcholku schodiště a uvědomil si, že se tam shromáždilo velké množství studentů. Brumbál zvedl ruku a řekl: „Nechoďte sem.“ Harry by se nedivil, kdyby použil kouzlo na zablokování schodiště.

„Udělal to Harry?“ zeptal se nějaký hlas. „Jo,“ odpověděl mu jiný ve stejném tónu. V davu to zašumělo. „Výborně, Harry!“ vykřikl někdo. Harry se na ně unaveně usmál. Měl z toho dobrý pocit.

Přišla McGonagallová. „Ministr je na cestě,“ řekla znechuceně.

„Připrav se, Harry,“ řekl Brumbál. „Budou mít spoustu otázek.“

„Jsem připravený, pane,“ odpověděl Harry, i když věděl, že není. Ale měl pocit, že jeho nechuť k Popletalovi mu pomůže.

Popletal se svým doprovodem, ve kterém byl i Percy, vpadl do vstupní haly, učitelé přistoupili blíž k Harrymu, jako by ho chtěli chránit.

„Dobře, nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl. Díky Merlinovi, tentokrát máme tělo,“ vydechl Popletal když poklekl vedle mrtvého těla. „Pottere, řekli mi, že za to můžeme poděkovat vám.“

„Ano, pane,“ tiše přiznal Harry.

Popletal svižně vstal. „Dobře, musíme znát celý příběh.“ Založil si ruce v bok a díval se na Harryho, jako by ho zkoumal, způsobem, který neměl Harry rád. S velkým úsilím se Harry přinutil zůstat v klidu a muž se obrátil na Brumbála.

„Pojďme do Velké síně,“ řekl vlídně Brumbál. Pokynul rukou a vykročil. Ve Velké síni čekali zranění studenti a zajatí smrtijedi, až budou přepraveni Letaxovou sítí. Dean ležel na nebelvírském stole, stále krvácel. Harry šel rovnou k němu. Vypadalo to, jako by si Dean několikrát setřel krev z očí, protože jeho tvář byla zbarvena různými odstíny červené. Oči mu zářily. „Ledová proměna fungovala úžasně,“ řekl, jako kdyby mluvil o famfrpálovém manévru. „Pane,“ řekl, když zahlédl Brumbála.

„Není to tak hrozné, jak to vypadá,“ řekla profesorka Červotočková a podíval se na ně. „Je to jen přemíra adrenalinu,“ dodala a odvedla dalšího studenta ke krbu. Harry si všiml, že ten student je svázaný, i když sotva stojí. Nott se na něj vztekle podíval, než zmizel v krbu.

Harry se rozhlédl po síni a pak se podíval na Brumbála. „Kolik. No, raněných… Mrtvých?“ zeptal se.

McGonagallová, která stála poblíž, řekla: „Jsou dva mrtví smrtijedi a asi dvanáct zraněných studentů. Neztratili jsme ani jednoho studenta, ani to neočekávám.“  Brumbál Harryho pohladil po hlavě.

„Já jsem ho nezabil,“ řekl Dean a snažil se posadit. „Zabil se, když jsme ho honili. Byl to Nott senior. Zkoušel se dostat k Theodorovi, ten se ho pokoušel bránit.“

Přistoupil k nim Popletal. „Reemsi, Whitte, vyslechněte tyhle a ty u Munga, my si promluvíme s Potterem a profesory,“ řekl svým lidem. „Wilsone, pojďte se mnou,“ řekl Percymu.

Harry si musel zakrýt ústa, aby se nerozesmál. Všechny jeho pocity byly drsné a nečekané. Doufal, že to brzy přejde.

 

*****

„Takže, byl některý z učitelů přítomen?“ zeptal se Popletal, když se za nimi zavřely dveře malé místnosti vedle Velké síně.

Brumbál se rozhlédl a vyzval všechny přítomné, aby se posadili. „Pouze profesor Snape se zúčastnil, jak předpokládám, bitvy. V každém případě, byl tu sám, když jsme se vrátili.“

Harry se posadil na pohovku naproti Percymu. Ministr zůstal stát. „Řekněte nám, co se stalo, Pottere,“ zeptal se Popletal tónem, jako by byli staří kamarádi ze školy.

„Od kdy?“

„Od kdy si myslíš, že je to důležité,“ řekl Brumbál jemně.

Harry se rozhlédl po místnosti. McGonagallová stála napravo vedle pohovky. Brumbál seděl vedle něj. Snape stál ve stejném rohu, ve kterém stál Krum, když byl Harry v této místnosti naposledy. Percy měl nachystaný brk a dlouhý prázdný pergamen. Popletal vypadal, jako kdyby zvažoval Harryho tržní hodnotu.

Harry si povzdechl. „Šel jsem si po snídani zdřímnout…“

„Zdřímnout?“ zeptal se Percy nedůvěřivě.

„Moc jsem toho za poslední dva týdny nenaspal,“ řekl Harry obranným tónem. „Šel jsem nahoru a spal jsem, jak jsem řekl. Najednou jsem se probudil s pocitem, že Voldemort stojí u mé postele. Což nestál,“ dodal Harry, když Percy zbledl. „Ale začala mě pálit jizva a měl jsem vizi, že na mě čeká v hale.“ Harry se podrbal na krku. „Šel jsem dolů do společenské místnosti, bylo tam hodně cizích studentů.“ Harry se zarazil a znovu o tom přemýšlel.

„Cože?“ zeptal se Popletal, nespokojený s Harryho rychlostí.

„Říkám, že tam nebyli jen nebelvírští, což bylo zvláštní.“ Potřásl hlavou. Jasně si vzpomínal, že Cho seděla v nejlepším křesle u krbu a se zájmem se na něj dívala. „Řekl jsem Ronovi a Hermioně, aby svolali Brumbálovu armádu.“

„Ach, ano,“ řekl Popletal ponuře. „Brumbálova armáda, jak jsem mohl zapomenout.“

„Kroužek obrany,“ opravil se Harry s drzým pohledem. Popletal se mu opravdu nelíbil a ministrův mylný úsudek v této záležitost, ho nepobavil. „Šli jsme všichni společně…“

„Počkej, to ti všichni věřili?“ zeptal se Percy posměšně.

„Všichni ne. Ale stejně všichni šli. Jen Hermiona vyslovila své pochybnosti nahlas.“ Harry se zarazil a čekal, jestli Percy ještě něco řekne. „Asi dvacet smrtijedů stálo ve vstupní hale, v kruhu kolem Voldemorta. Hermiona, Ron, Neville, Ginny a Dean se postavili přede mě. Hermiona a Neville vyčarovali štíty. Žádný ze smrtijedů se nepohnul, když jsme šli dolů. Měli jsme výhodu, že jsme byli výš a měli jsme ty štíty.“

Harry se snažil vymyslet, jak říct, co udělal. Učitelé trpělivě poslouchali, Popletal byl neklidný. „Jaké kouzlo jste použil, abyste porazil Toho-jehož-nesmíme-jmenovat?“ zeptal se Popletal zlostně.

„Nakonec Smrtící kletbu,“ řekl Harry.

„To tam jen tak stál a nechal vás,“ zeptal se Popletal nedůvěřivě.

„Sklonil hůlku,“ řekl Harry klidně. „Musel sklonit hůlku – moje a jeho hůlka se vzájemně ruší.“ Učitelé tiše poslouchali, když Harry mluvil. Uhnul od tématu, jako by si myslel, že se ušpiní.

„Sklonil hůlku, protože…?“ pobízel Popletal Harryho, aby pokračoval.

„Protože jsem napadl jeho mysl,“ dodal Harry.

„Můj ty smutku, chlapče. Vy si myslíte, že to byla vaše zásluha?“ řekl Popletal.

„Někdo mi kdysi řekl, že to bude moje jediná zbraň.“ Brumbál po jeho boku si uhladil hábit. Harry pokračoval, myslel jen na to, jak by to ukončil a šel do postele. „Donutil jsem ho cítit to, co on nebyl schopen. Nedokázal to snést.“ A já taky ne, bodl Harryho osten bolesti. Chtělo se mu na Popletala křičet, že by nešel dolů, kdyby on nebyl tak pomalý. Ale byl by to nesmysl, proroctví o Popletalovi nemluvilo.

Harry se vyčerpaně opřel. Brumbál vytáhl hůlku, vyčaroval konvici s čajem a šálky. Jeden šálek podal Harrymu a pak nabídl Popletalovi. „Severusi, dáš si také čaj?“ zeptal se ředitel přívětivě.

Snape přistoupil blíž. Vrhl na Harryho podivný, intenzivní pohled, než se sklonil a vzal si šálek s čajem.

Harry pokračoval. „Když Voldemort padl, zůstala u něj jen Bellatrix. Zešílela, začala po mně metat kletby, ale Neville a profesor Snape se jí postavili do cesty. Ostatní studenti honili smrtijedy, kteří se dali na útěk, ty dva, co utíkali do sklepení. Pak přišla profesorka McGonagallová a profesor Brumbál.“ Harry pokrčil rameny, aby naznačil, že skončil. Napil se čaje a čekal, doufal, že nebudou mít žádné dotazy.

„Profesore,“ otočil Popletal hlavu a zadíval se na Snapea, „povězte nám, co jste viděl vy.“

Percy honem položil šálek s čajem a vrátil se k zapisování. Harry zavřel oči a poslouchal, jak Snape vyprávěl, že se spustilo vyhledávací a alarmové kouzlo, když procházel chodbou kolem kuchyně. Vrátil se zpět do haly a zaslechl hluk z boje. „Studenti byli na hlavním schodišti. Potter neměl napřaženou hůlku, jen stál a díval se dolů na Temného pána. Temný pán couvl. Schoval se mezi smrtijedy, to je zmátlo a začali na studenty vrhat kletby.“

Snape postavil prázdný šálek na stůl. „Pochybuji, že to byl jejich plán. Temný pán si myslel, že Pottera unese.“ Harry otevřel oči a podíval se na profesora. Při tom, jak byl unavený, se mu to mohlo jen zdát. Snape se na něj opět zadíval pronikavým pohledem.

Profesor pokračoval. „Byl to boj vůlí, mohu-li soudit, chvíli se přetlačovali, nakonec byl pan Potter silnější a Voldemort sklonil hůlku. Pak pan Potter poprvé pozdvihl hůlku a použil Smrtící kletbu.“ Jakmile Snape domluvil, ustoupil zpátky ke krbu a zkřížil paže na prsou. Harry přemýšlel, co s ním je; vypadal hodně rozrušený.

Popletal se podíval Percymu přes rameno a promnul si ruce. „Myslím, že to zatím stačí. Budete nám k dispozici, pane Pottere, kdybychom měli ještě nějaké otázky.“

Harry přikývl, snažil se zakrýt, jak se mu ulevilo.

 

*****

Ve Velké síni už byli jen ministerští pracovníci. „Harry!“ zvolal pan Weasley a přiběhl k němu. „Můj chlapče,“ řekl a objal ho. Silně mu stiskl ruce. „Jsem tak rád, že nejsi zraněný. Podívej se na sebe, ani škrábnutí!“

Harry se na něj usmál a sklopil oči pod jeho upřeným pohledem. Brumbál k nim přistoupil a položil mu paži na rameno. „Harry, potřebuji od tebe ještě jednu věc, než si půjdeš odpočinout. Novináři jsou venku…“

Harrymu se udělal v krku knedlík. „Myslím, že raději ne, pane.“

„Pověsti se rozletí rychle a nekontrolovaně,“ upozornil ho pan Weasley ochotně. „Nejlepší je udělat tomu přítrž hned.“

„Artur má pravdu, Harry,“ řekl Brumbál. „Bude to krátké, slibuji, a budu tam s tebou.“

„Najednou se nechcete vyhřívat ve své slávě, pane Pottere?“ zeptal se Snape stojící za nimi.

Harry se na něj nedůvěřivě podíval. „Jak to myslíte, najednou nechci?“

„Pojď, Harry,“ řekl Brumbál a vedl Harryho pryč. Cestou přes Velkou síň ho starý kouzelník požádal: „Žádné nepřátelství před ministerstvem, chlapče.“

„To řekněte Snapeovi,“ ohradil se Harry.

„To udělám,“ ujistil ho Brumbál.

Harry ho uklidněně následoval a dopředu promýšlel, co řekne někomu, jako je Rita Holoubková. Brumbál ho vedl kolem Voldemortova těla, které hlídali dva bystrozoři, k přední bráně, která teď byla zavřená. Brumbál jí otevřel jenom tak, aby se mohl protáhnout, Harry ho následoval. První Harryho myšlenka byla, proboha, tisk reaguje rychle. Bylo tam nejméně třicet lidí postávajících na nádvoří, dokonce i z cizích zemí. Všichni postoupili kupředu, když se objevil ředitel školy.

Brumbál zvedl ruku, protože všichni začali mluvit najednou. Všichni zmlkli. „Jeden po druhém,“ požádal je laskavě. „A jen krátce, protože Harry je unavený.“

„Byl jsi zraněn?“ zeptal se rusovlasý muž v těžkých botách.

„Ne,“ odpověděl Harry.

„Opravdu ne? Ani škrábnutí?“

Harry zavrtěl hlavou.

„Dobře, to je o hodně jiné, než mrtvý,“ řekl muž a dělal si poznámky.

„To ano,“ uznal Harry přívětivě. Pokud budou otázky takovéhle, mohl by to zvládnout.

Tmavý maďarský novinář, který stál vzadu, se zeptal: „Jakou kletbu jsi použil na Temného pána?“

Avada Kedavra,“ řekl Harry. Všichni si to zapsali. Zacvakaly fotoaparáty.

„Už jste ji někdy použil?“

„Ne.“

„Použil na tebe Temný pán také nějakou takovou kletbu? Abys dokázal dát do toho nenávist?“

Harry zavrtěl hlavou. „Nebyla to nenávist.“ Všichni se zarazili, brky připravené, když přemýšleli nad jeho odpovědí. „Byla to láska ke všem ostatním.“ Zhluboka se nadechl, jako by se mu náhle nedostávalo vzduchu. Brumbál ho jemně poklepal po rameni a přinutil ho tím vrátit se zpět.

Rita Holoubková zdvihla ruku a zeptala se. „Máš přítelkyni?“

Harry nakrčil čelo. „Zajímá to někoho?“ zeptal se. Několik hlav přikývlo. „Ne,“ řekl rozmrzele.

„A co ta nehezká, ale příliš chytrá dívka s dlouhými kudrnatými…“

„Ne,“ Harry uvažoval, jestli má říct, že ona chodí s někým jiným, ale pak si řekl, že opatrnost bude namístě.

„Chystáš se přijmout místo chytače ve Skotsku?“

„Cože?“ Harry si myslel, že se přeslechl. „O tom jsem neslyšel,“ řekl vyplašený nejen touto, ale i dalšími bizardními nabídkami, které budou určitě následovat.

„Už jen jedna otázka,“ řekl Brumbál a položil paži Harrymu kolem ramen. Fotoaparáty zacvakaly. Harry byl opravdu unavený, daleko víc psychicky, než fyzicky.

„Váš malý klub se jmenuje Brumbálova armáda?“ zeptala se Rita. „Byli užiteční?“

„Velmi. Chránili mě a pronásledovali smrtijedy, kteří se po Voldemortově smrti rozutekli.“

Brumbál na novináře zlehka kývl. Někteří znovu zvedli ruce. „Vrátím se za pár minut, odvedu jen Harryho dovnitř. Ministr vám nepochybně také odpoví na několik otázek.“

Harry si náhle uvědomil, jak důležité bylo být tady před Popletalem. V hale byla najednou tma, po tom slunci venku. Voldemortovo tělo bylo pryč. Tonksová se k nim přiřítila hned, jak vešli.

„Špatné zprávy,“ řekla. „Nepochytali jsme všechny smrtijedy,“ povzdechla si a hrála si s hůlkou. „Vypadá to, že Pettigrew byl poslán do Azkabanu, aby osvobodil ty, které už jsme měli. Povedlo se mu to, ale už to sem nestihli, nebo se rozhodli, že nepřijdou.“

„To znamená, že Malfoy je volný?“ zeptal se Harry a rozhlížel se po hale plné kouzelníků z ministerstva.

„Každý, kdo mohl, je tady. Všichni to chtěli vidět na vlastní oči.“ Ona i Brumbál vypadali ustaraně, ale Harry byl příliš unavený na to, aby ho to zajímalo.

„Jdu na kolej,“ řekl Harry a zamířil ke schodům. Zaváhal – neměl už lektvar. Možná by ho teď potřeboval. Vršek schodiště byl plný přihlížejících studentů. Rozhodl se, že půjde spát. Jak procházel mezi studenty, natahovali ruce, aby se ho mohli dotknout.

„Dobrá práce, Harry.“

„Děkujeme, Harry,“ mumlali tichými hlasy a ustupovali mu z cesty. Rozhlédl se. Ke většině tváří nedokázal přiřadit jména. Mdle se na ně usmál a pokračoval v cestě. Někteří ho následovali jednou nebo dvěma chodbami, ale pak se vrátili, aby sledovali zaměstnance ministerstva.

„Harry!“ Hermiona vyskočila z křesla a objala ho, když vstoupil do společenské místnosti.

„Co tady děláte?“ zeptal se Harry.

„Vyhýbáme se Percymu,“ řekl Ron. „On a Tonksová za námi přišli na ošetřovnu s tím, že jsme se chovali nerozumně.“

„Je to tvůj bratr,“ upozornila ho Ginny.

„Tak proč jsi tady taky?“ zeptal se Ron sestry.

„Jste zranění?“ zeptal se Harry.

Ron ukázal obvázanou ruku a nohu. „Ošetřený a propuštěný,“ řekl. „Hermiona měla místo vlasů chapadla, ale to šlo snadno napravit. A Ginny… dobře, řekne ti to sama, jestli bude chtít. Zabila by mě, kdybych to prozradil.“

Ginny zrudla a zadívala se na strop.

Harry se mírně zakymácel. „Vstával jsem brzy,“ řekl a usmál se. „Musím se jít vyspat,“ dodal vážně.

„Vzbudíme tě, až začne slavnost,“ řekla Ginny.

Harry se na ní od schodiště do ložnic obrátil. „Jaká slavnost?“

„Musí přece nějaká být,“ trvala na svém

„Dobře,“ zamumlal Harry. „Ale až tak za tři hodiny.“

 

Poslední komentáře
11.04.2009 20:25:20: Skvělá kapitola, i když mě taky docela dost překvapilo, že Voldemort zemřel už takhle brzy, ale to j...
10.04.2009 21:25:09: Super, díky moc za překlad smiley Co pak asi letělo hlavou Sevíkovi, počítám, že Malfoy bude dělat dos...
10.04.2009 17:18:32: Krásně přeložená kapitola. Slibuji, že budu moc hodná, aby tu mohla být další kapitolka co nejdřív. ...
10.04.2009 14:38:06: Děkuju za kapitolku i za celou povídku. Trochu mě překvapilo že Voldemort je mrtvý už v páté kapitol...