Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

50. kapitola

Ponořený do smutku

Druhý den ráno zíral Harry na strop. Bylo velmi brzy, sotva pět hodin. Při vzpomínce na včerejší test jen rozpačitě pokrčil rameny. Měkká, teplá postel byla o tolik pohodlnější, než kamenná podlaha zkušební místnosti. Zavřel oči a pokoušel se ještě na chvíli usnout. Nakonec stejně vstal.

V knihovně na něj čekal čaj společně s další čokoládou. Půl hodiny po něm přišel Snape, nalil si čaj a prohlížel poštu. Příliš spolu nemluvili. Po snídani napsal Harry dopisy svým kamarádům a vylíčil jim průběh zkoušek. Při obědě přiletěla sova s úředně vypadající obálkou, Harry předpokládal, že jsou to jeho výsledky OVCí a rozechvěle ji otevřel. Připadalo mu to, jako kdyby byl během krátké doby zkoumán ze všech stran. Očima rychle přelétl úřední formulář a zjistil, že žádnou známku nemá horší, než N, což znamenalo, že naděje na přijetí do Bystrozorského kurzu ještě nejsou zmařeny.

„Pětkrát V a tři N,“ řekl Harry Snapeovi a vysvědčení mu podal, aby se mohl také podívat.

„V z lektvarů. To je pěkné,“ poznamenal Snape. „Viděl jsem, jak tvrdě jsi celý rok pracoval. Je hezké vědět, že se to vyplatilo.“

„Děkuji.“

Po chvíli Snape řekl: „Vedl sis dobře.“

Harry se maličko začervenal a řekl: „Je tvoje zásluha, že to pro mě bylo snadnější.“

„Bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat…,“ řekl Snape se špetkou jeho starého sarkasmu.

Harry se na něj zašklebil. „Jsem si jistý, žes toho udělal o hodně víc, v hlavě toho mám celý seznam.“

„Ale zrovna teď si nedokážeš na nic vzpomenout, že.“

Po obědě si Harry znovu přečetl Penelopin poslední dopis. Zněl podivně, což mu trochu dělalo starosti. Chtěla přijet na návštěvu, na to se těšil, ale nemohla pochopit, proč musela čekat, až dokončí zkoušky. Harry si o svém vztahu s Penelopou potřeboval promluvit s Ronem, hlavně o tom, že od sebe žijí tak daleko. Ron byl v podobné situaci s Hermionou, pokud se jí nepodaří přesvědčit rodiče, že by si pronajala byt v Londýně, což se nezdálo pravděpodobné. Pokoušel se o to už v Doupěti, ale pořád se kolem motala Ginny a tak s tím raději ani nezačal. Chtěl se s Ronem sejít někde jinde, ale pokaždé, když něco navrhl, Ron potřeboval jít někam jinam. Harry si pomyslel, že by měl být důslednější.

Poslal sovu oběma svým přátelům a pozval je na příští večer. Teprve když sovy odletěly, řekl o svém pozvání Snapeovi, který jen pokrčil rameny, že je mu to jedno. Hromada pergamenů před ním teď byla menší, takže měl Snape možná lepší náladu. Harry doufal, že to tak je; chtěl ho požádat o lekci přemisťování.

Přečetl si jedinou kapitolu o přeměňování, kterou v domě našel. Trochu se o to dokonce ve svém pokoji pokoušel, ale moc mu to nešlo; ani o kousek se nepřemístil. Měl strach z toho, aby se nerozštěpil a nemuseli ho zachraňovat – a taky z těch trestů, které by následovaly – raději to odložil na dobu, kdy bude mít Snape čas.

Ron s Hermionou přišli druhý den na večeři. Snape se najedl dřív a zmizel v obývacím pokoji. Harry se vydal za ním, aby se ujistil, že je všechno v pořádku, když zahučely plameny v krbu.

„Máš tu hosty,“ řekl Snape s nosem zabořeným do jednoho z velkých ozdobných politických dokumentů.

Harry se šel pozdravit s kamarády. Usadili se venku na zahradě, pozorovali zapadající slunce a povídali si.

„Jak to jde s Penelopou?“ zeptala se Hermiona a opřela se o břečťanem porostlou zeď. Společně s Ronem seděla na kamenné lavici, zatímco Harry se usadil na židli, kterou si donesl z knihovny.

„Nevím,“ přiznal Harry. Stýskalo se mu po ní, ale méně, než čekal. Na druhou stranu se toho v posledních dnech dělo docela dost. „Nechce, abych se stal bystrozorem,“ dodal neochotně.

„Já bych to taky nechtěla,“ připustila Hermiona. Ron do ní strčil. „Ne, nechtěla bych to,“ tvrdila dál.

„Bydlí strašně daleko. Bez ohledu na to, jak dobrý budu v přemisťování, nedokážu se dostat až do Švýcarska. Chce přijet na návštěvu, až skončí zkoušky. Jak jsi daleko se svými lekcemi, Rone, zkoušel jsi to ještě?“

„Taťka nemá čas. Říkal, že možná zítra, jestli chceš přijít.“

„To bych chtěl. Severus má pořád hodně práce.“ Harry si skoro přál, aby se Snape nestal zástupcem ředitele.

Hermiona se napila své medoviny a zasmála se: „Harry zjistil, že rodiče vždycky nedodrží všechno, co slíbili…“

„Všechno odložil, aby se mnou mohl jet do Švýcarska,“ bránil Snapea Harry.

Na východě se zatřpytila první hvězda. Ron si pohladil žaludek. „Dostaneme nějaké jídlo? Ne, že bych si stěžoval, nebo tak…“

Harry vstal. „Jasně. Pojďte dovnitř.“

Sotva se posadili ke stolu, objevilo se nádobí. „Páni,“ zamumlal Ron. „Taky bych chtěl domácího skřítka.“

Hermiona se na něj znechuceně podívala. Harry přemýšlel, proč někdy nekritizovala i jeho. Když viděla jak se tváří, řekla: „Winky je jiná. Ona opravdu potřebuje domov.“

„No samozřejmě,“ řekl Ron blahosklonně a usmál se, aby své prohlášení zmírnil.

Povídali si skoro až do půlnoci. Zívající Hermiona navrhla, že by měli jít spát. Harry sledoval, jak odcházejí krbem v hale. V přízemí už se nikde nesvítilo. Snapea nalezl v jeho ložnici.

„Tvoji přátelé už jsou pryč?“ zeptal se Snape.

Harry přikývl. „Ano, Dobrou noc, pane.“

„Dobrou noc, Harry.“

*****

Druhý den se Harry vrátil z Doupěte až po obědě. Přemisťovací lekce proběhla chaoticky, protože dvojčata neustále vyrušovala, po jejím skončení si zahráli famfrpál tak, že všichni útočili na Rona, který bránil a Hermiona honila potlouky z jedné strany na druhou svou hůlkou, pohodlně usazená na zemi.

Harry si vzal ze stolku dopis od Penelopy a nesl si ho do ložnice. Cestou se zastavil v obývacím pokoji, jen aby Snapea pozdravil. Skoro se zeptal, jestli by ho nemohl naučit přemisťování on, ale zarazil se, když viděl, že Snape, s divoce rozcuchanými vlasy, pečlivě vyplňuje nějaký formulář červeným inkoustem. Na stole před ním stálo několik kalamářů s různobarevnými inkousty a dvě velké ohořelé svíčky, protože olej v lampě pravděpodobně došel.

Harry si povzdechl a odešel do svého pokoje. Zul se a otevřel dopis. Z každého písmenka cítil Penelopinu nespokojenost. Dopis byl napsaný nadvakrát, což poznal z různého sklonu písma. V druhé, kratší části, psala, kdy přijede a že se na něj těší. Složil dopis a uložil ho do zásuvky nočního stolku k ostatním. Bál se toho, že jí Shrewsthorpe přijde proti Bernu nudné. Možná by si mohli udělat výlet do Londýna. S povzdechem se převlékl do pyžama, i když bylo ještě docela brzy. Kůži na rukách měl červenou, to jak byl při famfrpálu v Doupěti dlouho na sluníčku. Když si přitáhl deku k bradě, pocítil úzkost z Penelopina příchodu; možná to byl ten důvod, proč její návštěvu odkládal.

Penelopa se objevila v úterý odpoledne. Harry se s ní setkal v Londýně, ve Waterloo. Tahle stanice byla plná lidí, takže ji neviděl, dokud ho zezadu nezatahala za rukáv. Přivítala se s ním silným objetím a Harry jí vzal z ruky malý kufr.

„Pojedeme metrem k Děravému kotli a odtud letaxem, bude to rychlejší,“ informoval ji Harry.

Cestou jí podrobněji vyprávěl o zkouškách na bystrozora a pak mlčeli až k Děravému kotli. V hospodě Harryho nadšeně vítali a několik kouzelníků mu přišlo stisknout ruku. Tom obešel bar a představil se Penelopě, která si s ním zdvořile, ale upjatě, potřásla rukou. Harry se nechtěl setkat s lidmi, jako byla Rita Holoubková a tak Penelopu rychle odtáhl ke krbu.

Večeře proběhla v tichosti. Harry si z počátku myslel, že se Snape necítí v přítomnosti hosta pohodlně. Ale po večeři, když nádobí zmizelo ze stolu, se Snape opřel v židli se sklenicí sherry v ruce a vypadal uvolněně. Harry přemýšlel, o čem by měli mluvit, ale postupně zavrhoval jedno téma za druhým.

Snape dopil skleničku a položil ji na stůl. „Je teplý večer, možná by vám prospěla krátká procházka,“ navrhl.

Harry se toho návrhu hned chytil. Venku bylo ještě docela teplo, ale příjemně. Zatočili za roh a kráčeli ulicí lemovanou pouličními lucernami. Zpoza plotu na ně štěkal pes a provázel je až na konec zahrady.

Po delší době Penelopa řekla: „Myslím, že se poohlédnu po nějakém zaměstnání v Londýně.“

Harry se zastavil. „Vážně?“ a pak se hned zmateně zeptal: „Ty už nechceš pracovat v knihovně v Montreux?“

„No ano, ale…,“ začala.

Harry pocítil stejnou úzkost, jako v noci. Znovu se rozešel a a zeptal se: „Už ses po něčem dívala?“

Váhavě odpověděla: „Ještě ne. Nejsou zde vhodné kurzy.“

„Tedy,“ řekl Harry, „nechci, abys to dělala kvůli mně.“

Tentokrát se zastavila ona. „Proč ne?“ zeptala se hlasem ostrým jako bič.

Harry polkl. Instinkt mu napovídal, co říct, rozhodl se: „Vzhledem k tomu, že…,“ začal a uvažoval o vhodné formulaci svých slov.

„Myslela jsem, že mě miluješ,“ řekla Penelopa nevýrazně.

Harry při jejích slovech ztuhl a studoval její upřený, nešťastný pohled. Něco, asi netopýr, poletovalo nad jejich hlavami a ve světlech lamp honilo hmyz. Uchopil ji za ramena. „Mám tě moc rád – víc, než kohokoliv jiného, ale… Nechci, abys měnila celý svůj život jen kvůli mně.“ Harry věděl, že je to správné; bylo to přesně to, co chtěl říct.

Penelopa se zamračila. „Myslela jsem, že jsi se mnou rád, bez ohledu na všechno ostatní.“

„Jsem s tebou rád. Líbí se mi být s tebou,“ snažil se Harry vysvětlit. Promnul si čelo a měl pocit, že si z něj jeho vlastní mozek dělá legraci. V umělém světle pouličního osvětlení vypadala výjimečně zarmouceně. „Promluvíme si o tom zítra, ano? Máš za sebou dlouhou cestu,“ dodal, pamatoval si, jak se cítil, když dorazil do Bernu.

Mlčky ho následovala zpět. Chovala se přátelsky ke Snapeovi, který jí ukázal pokoj pro hosty, ale okamžitě zmlkla, když osaměli. Trochu prudčeji vybalovala věci z kufru.

Harry tiše řekl: „Nevím jak to říct, ale cítím to tak.“

„Promluvíme si zítra, jak jsi říkal,“ pronesla stroze.

Harry ustoupil a nechal ji o samotě. Ve svém pokoji vyhledal knihu o dracích, kterou mu věnoval Hagrid, který zřejmě neměl ani představu o tom, že na ní Harry až do OVCí nebude mít čas, a pokusil se na ni soustředit. Měl štěstí, že to byla zábavná kniha plná hloupých mudlů a nemoudrých kouzelníků, která popisovala jejich nečekaná setkání s draky, kouzelníků, jako byl třeba Marvin Murgatroid, který tolik věřil amuletu na odpuzování draků od prodavače na výročním trhu, že se vydal rovnou do krasových jeskyní na Slovinsku a podařilo se mu omráčit tři draky dřív, než mu došel olej v lampě jen sto kroků od diamantů, které hledal. Ve tmě zakopl a naštěstí spadl do podzemní říčky, která ho vynesla ven z jeskyní jen s trochu ohořelými vlasy na hlavě.

Harry četl dlouho do noci a pak jen ležel a čekal, až se ostatní probudí. Ráno vstal celý bolavý a unavený a našel Penelopu v jídelně, v přátelském rozhovoru se Snapem. „Pojedeme dnes do Londýna?“ zeptal se Harry, když se s nimi pozdravil.

„Třeba,“ odpověděla Penelopa

Snape odešel do Bradavic dřív, ale než odešel, zvláštně se na Harryho podíval. Ale Harry nebyl v pozici, aby se mohl zeptat, co to znamená, protože Penelopa seděla přímo naproti němu.

Den proběhl celkem dobře, i když Penelopa příliš nemluvila, ale alespoň odpovídala na otázky. Cestou k London Bridge se Harry zeptal: „Neobtěžovali tě znovu ti kluci z vaší školy?“

„Už jsem je neviděla. V Ženevě jsem zřídkakdy a oni vlastně bydlí ve Strasburgu.“

Harry se cítil o něco lépe. Navštívili divadlo a staré vězení, prošli se po mostě, kde to docela foukalo, a Harry litoval, že si nevzal plášť. Penelopě zima nebyla, měla oblečený hezký vlněný kabátek.

Bylo už pozdě večer, když se dostali k Toweru. Harry navrhl, že by si mohli zajít někam na večeři. Jen pokrčila rameny a Harry jí málem vynadal, ale udržel se. Museli jít ještě docela dlouho, než se jim podařilo najít vhodnou restauraci, ve které podávali koláče, na které se Penelopa dívala poněkud nedůvěřivě. Harry čekal, že to bude nějak komentovat, ale mlčela a on nevěděl o čem mluvit.

Když se vrátili do Shrewsthorpe, Harry cítil slabou nervozitu. Naštěstí, nebo bohužel, se Snape ještě nevrátil z Bradavic i když už bylo opravdu pozdě. V hale se Harry zeptal: „Nevím, co chceš, abych řekl.“

„Možná k tomu není co dodat,“ řekla rozhodně a dívala se do keltského zrcadla pověšeného vedle dveří do obývacího pokoje. Prstem jela po stříbrném rámu a prohlížela si jeho vzor, jen aby se mu nemusela podívat do očí.

„Nechci, aby ses vzdávala svých plánů kvůli mně,“ řekl Harry. Domníval se, že nejlepší je jít přímo k věci.

Otočila se k němu. „Děkuji,“ řekla sarkasticky. „Myslela jsem, že je mezi námi něco silnějšího.“

Harry na to neměl žádnou odpověď, i když by měl říct také něco v tom smyslu, nebo si to alespoň myslet. „Já také,“ tvrdil a pak se odmlčel, protože se nechtěl hádat. Rozzlobeně se vydala nahoru po schodech. Harry šel pomalu za ní se smíšenými pocity. Zastavil se ve dveřích jejího pokoje a zjistil, že balí. „Neodjíždíš, že ne?“ zeptal se.

„Měla bych,“ procedila skrz zuby.

„To je hloupost. Počkej alespoň do rána.“

„Umím se o sebe postarat.“

„Ano,“ řekl Harry a poškrábal se ve vlasech. Skoro na ní začal křičet. Nadechl se, aby se uklidnil. „Nech to na ráno, Penelopo. Prosím.“

„Určitě jede nějaký noční vlak. Pojedu s ním.“

„Dobře, ale musíš se bezpečně dostat z Děravého kotle na stanici Waterloo,“ řekl Harry. „Už je hodně hodin.“

„Vezmu si taxík. Nejsem neschopná čarodějka, která nedokáže sama cestovat.“

Harry slyšel pod jejími zatvrzelými slovy hněv. „Omlouvám se,“ řekl automaticky a pak dodal: „Nevím, proč se omlouvám, neudělal jsem nic, co by to vyžadovalo.“

S kufrem v ruce přistoupila ke dveřím. „Ne,“ řekla sarkasticky. „Samozřejmě, že ne.“

Šel za ní dolů do haly, kde si vzala plášť, a sledoval, jak prudce mrštila kufrem do krbu. Harry jí podal letax a vzal si i pro sebe.

„Co to děláš?“ zeptala se.

„Doprovodím tě na stanici,“ odpověděl.

„To zvládnu,“ řekla chladně.

Skoro řekl, aby nebyla hloupá, ale včas se zarazil. „Chci vědět, že jsi v pořádku.“

Vytáhla hůlku, zamávala s ní a zase jí schovala. „Zvládnu to.“

„Poslouchej…,“ začal Harry.

„Ne, ty poslouchej,“ řekla úsečně. „Zranils mě. Pokud mě tu nechceš, nebudu obtěžovat.“ Hlas se jí ke konci zlomil, ale nahradila to temným pohledem. „Nepotřebuji tvůj kavalírský doprovod.“

Harry vysypal letax z dlaně zpět do plechovky. Byl vlhký a lepil se mu na dlaň z toho, jak pevně ho svíral. Postavil plechovku na stůl a zvedl prázdnou dlaň, aby viděla, že ji respektuje.

„Sbohem, Harry,“ řekla a hodila si letax pod nohy. Se zahučením zelených plamenů zmizela. Harry spustil ruce podél těla a posledních několik minut si znovu přehrál ve své mysli. Nedokázal přijít na to, co ještě měl říct nebo udělat. Zamířil pryč a odkopl židli, která mu stála v cestě. Taky měl strach, jak to bude vysvětlovat Snapeovi, až se vrátí domů.

Nemohla si přece hledat práci v Londýně, že ne? Bylo by to vůči ní nespravedlivé, protože ve Švýcarsku bylo to, co chtěla dělat. Harry jako bystrozor by se také nemohl přestěhovat do Švýcarska. S povzdechem přešel halou, hledal něco, na čem by si mohl ventilovat své zklamání. Byl zde jen kobereček a lampa, která vypadala starožitně, i když byla dost ošklivá. Vzdoroval pokušení ji rozbít.

Zazářily letaxové plameny. Harry stál uprostřed haly a snažil se potlačit naději, že se Penelopa vrátila. Stál tam jako solný sloup, zatímco z krbu vystoupil Snape a prohlížel si poštu.

„Stalo se něco?“ zeptal se Snape.

Harry se zamračil. „Penelopa odjela,“ řekl jen.

„Aha.“

„Aha. Co myslíš tím, aha?“ zeptal se Harry vztekle.

„Jen to, že jsme měli s McGonagallovou velmi obtížnou schůzku se dvěma členy Správní rady a teď si chci odpočinout.“

Harry sledoval, jak Snape odchází do obývacího pokoje, mrzutý, že nemohl dát průchod svému vzteku. Hněv z něj pomalu vyprchal a už jen podrážděně zavrčel. Přál si vědět, co by měl udělat, ale zároveň se mu nechtělo měnit svůj názor na to, co řekl. Došel ke zdi a pěstí praštil do kamenů. Snape se vrátil a pozoroval ho ode dveří.

„Chystáš se říct, že jsi věděl, co se stane,“ obvinil ho Harry prudce.

„Ne. Nechystal jsem se nic říkat,“ odpověděl klidně Snape.

Snapeův klid Harrymu nepomohl. „Co jsem měl dělat?“ vyhrkl. „Zatraceně,“ zavrčel a znovu praštil rukou do zdi, tentokrát už to bolelo. Snapeův upřený pohled nezakolísal, když se k němu Harry otočil. Harry zoufale hledal uvolnění pro svou frustraci. Svět se kolem něj stáčel a vlnil se, jako při přeměně. Náhle potřeboval víc vzduchu a prostoru a tak vyběhl do zahrady.

Venku bylo ticho, jen cvrčci vyhrávali svou obvyklou letní písničku. Harry tam stál, zíral přes zeď a snažil se potlačit své rozbouřené emoce. Svět se kolem něj znovu zkroutil a najednou byl volný. Vztek prorazil ven a zdvihl ho ze země. Nechal tomu volnost a pak se bezmyšlenkovitě opřel o vzduch a těžkopádně vzlétl.

Temná země se pod ním vlnila a ztrácela se. Vzlétl vysoko a pak se vrátil nad stromy. Kopce se rychle přibližovaly; neviděl je, dokud se k nim nedostal hodně blízko, srdce mu zběsile bušilo. Vyhnul se shluku světel, kterými se ohlašovalo město, a sledoval cestu světelných bodů, které jako diamanty zářily podél silnice. Letěl směrem k temné krajině venkova, svitu hvězd a jasně zářícímu měsíci. Zapomněl na všechno, vnímal jen měsíční svit a tlukot křídel, kterými bičoval vzduch.

Přelétl nespočet kopců a údolí, letěl tak dlouho, dokud neměl křídla jako z olova a byl tak udýchaný, že se nedokázal nadechnout. Už nedokázal tak snadno udržet zvěromágskou podobu, svět se znovu zkroutil a země se náhle prudce přiblížila. Harry zahlédl volný prostor za lesem a v měsíčním světle se zoufale pokoušel přistát. Nedokázal pořádně odhadnout vzdálenost od země, temné noční stíny mu to nedovolily a tak musel prudce zabrzdit. Tráva se nad ním uzavřela, když tvrdě dopadl a několikrát se převalil.

Za nějakou dobu se probral a opatrně překontroloval, jestli dokáže pohybovat rukama a nohama. Pravá strana ho příšerně zabolela, když se nadzvedl z vlhké země – obklopovala ho hustá vegetace. Nízká kamenná zídka ohraničovala pole, ve kterém ležel. Přes její šedé kameny zahlédl tmavou střechu stodoly. Zhluboka se nadechl a stoupl si. Teď to vypadalo mnohem lépe. Opatrně došel k zídce a posadil se na velký plochý kámen, který se pod ním malinko zakýval.

Ohlédl se, když uslyšel hlas nočního ptáka. Cítil se teď o něco lépe, byla to jedna z cest, jak myslet na něco jiného, než na starosti s Penelopou. Přinutil se znovu se nadechnout a rozhlédl se po krajině. Hvězdy zářily jasněji a bylo jich mnohem víc, než jich kdy viděl. V té změti hvězd jen stěží dokázal rozeznat Mléčnou dráhu. Sáhl po hůlce a s úlevou zjistil, že ji má v kapse, přesně tam kde ji má mít. Přemýšlel, co by měl udělat. Chvíli se mu přemýšlelo docela příjemně, jeho mozek pracoval jen napůl, ale trvalo to jen do té doby, než ho zastudila rosa. Nebyla jiná možnost, jak se odsud dostat, než se znovu přeměnit a letět domů. Kdyby se už uměl přemisťovat, byl by doma během chvilky, pomyslel si mrzutě.

Daleko dole pod zvlněným svahem zahlédl světlo. Z té dálky nedokázal rozeznat, jestli jde o pouliční svítilnu nebo o zářící okno. Pomyšlení na dlouhou bolestivou cestu, která by mohla skončit zklamáním, kdyby to opravdu byla jen lucerna, ho udrželo na místě. Mohl by, uvažoval, přivolat Záchranný autobus. Nevěděl ale, jestli dokáže přijet i do takhle zapadlých koutů, nebo cestuje jen po silnicích. Omotal si paže kolem těla, aby se trochu zahřál a pomyslel si, že stejně nemůže dělat nic jiného, než to zkusit. Nebo se vydat na dlouhou cestu, dokud nenajde nějaký dům nebo telefonní budku. To vyvolalo otázku, komu by zavolal. V mysli mu vyvstala Hermionina nesouhlasná tvář a tak si pomyslel, že Dean by byl lepší volbou, kdyby znal jeho číslo. Vlastně by si nedokázal vzpomenout ani na to Hermionino.

Minuty utíkaly. Harry viděl, že se teď měsíc dotýká korun stromů a za chvíli za nimi zmizí. Nastane tma. Cítil se, jako kdyby na něj sáhla smrt a sklouzl na zem pod zídku, kde si připadal bezpečněji. Uvolnil se a snažil se nevnímat bolest. Tady dole bylo tepleji, nefoukal tu vítr. Vzpomínky se k němu vrátily. Jedna z nich ho ostře píchla: noc, kdy Remusova přeměna ve vlkodlaka zhatila jejich návrat se spoutaným Červíčkem do hradu. Vzpomínky byly ve tmě drsnější. Tak blízko byli k záchraně Siriuse. Stará lítost se spojila s lítostí nad Penelopou a v hrudi se mu usadil smutek.

Harry se cítil polomrtvý, přestože odpočíval. Přece jen se měl pokusit dostat se za světlem, uvědomil si. Vstát teď bylo obtížnější; nohy, které nepovažoval za poraněné, ho teď bolely a nechtěly ho nést. Znovu si sedl na kámen, shromažďoval síly na cestu přes pole. Odpočítával si jako před famfrpálovým zápasem – jedna, dva, tři – a vstal. Klopýtal podél zídky, což bylo zatraceně těžké, ale světlo se vůbec nepřibližovalo. Zastavil se a pokoušel se nadechnout, v boku ho bodalo, jako by v něm měl zaražený nůž. Opřel se o zídku, držel se za žebra a bojoval s panikou.

Zavřel oči a pokusil se své tělo přemluvit, aby pokračovalo v chůzi. Zoufalý zimou a bolestí otevřel oči a promnul si ztuhlá kolena. Protřel si oči a uviděl něco podivného. Obklopovala ho podivná rudá záře, pokrývala jeho prsty a obličej, nic jiného neviděl. Sáhl po hůlce a červená záře zmizela.

S hůlkou v ruce se ostražitě rozhlédl kolem sebe, po beztvarých stromech a kopcích v dálce. O několik minut později se záře vrátila, i když jen na krátko, ale nic ve své blízkosti neobjevil, ať už přátelského nebo ne. Záře se objevila a zmizela a nějaká postava se snesla na pole kousek před ním. Harry pozdvihl hůlku a pokusil se narovnat. Pomyslel si, že se ze zimy pomátl a má vidiny. „Severusi?“ zeptal se překvapeně, poznal Snapea, červené světlo vycházelo z jeho hůlky.

Snape k němu došel s dvěma košťaty v ruce. „Letěl jsi o hodně dál, než jsem si myslel,“ řekl skoro omluvně a přitáhl si Harryho k sobě. Harry se o něj vděčně opřel. „Jsi hodně zraněný?“ zeptal se Snape.

„Ne,“ řekl Harry.

Snape pozdvihl hůlku a podíval se Harrymu do obličeje. „Špatné přistání?“ zeptal se věcně.

„Asi tak,“ připustil Harry. „Jak jsi mě našel?“

Snape nevrle řekl: „Použil jsem dost komplikované kouzlo, ale nevěřil jsem, že bude fungovat. Poslal jsem sovu McGonagallové, jestli nemá nějaký nápad.“ Harry se začervenal, když si uvědomil, že McGonagallová ví, co se stalo. Snape změnil kouzlo na své hůlce a rozsvítil ji bílým světlem Lumos. „Vypadá to, že potřebuješ Svatého Munga.“

„Ne,“ protestoval Harry. „Chci jít domů.“

Snape očaroval Harryho koště lepícím kouzlem a pomohl mu na něj. „V tom případě bys tu neměl zůstávat,“ řekl s nádechem sarkasmu. „Poletíme jen do vzdálenosti, odkud nás mohu přemístit. Uletěl jsi dlouhou cestu, Harry,“ zopakoval Snape maličko ohromeně.

Když se přemístili do haly, pokoušel se Snape udržet Harryho zpříma. „Neměl jsem tě poslouchat,“ řekl Snape. „Jsi zraněný. Když se zraníš jako zvěromág, je nebezpečné vracet se do lidské podoby.“

„Myslím, že jsem přistál ve své podobě. Nechci jít k Mungovi,“ trval na svém Harry.

Snape o tom uvažoval. „Tak půjdeš do svého pokoje. Uvidíme, jestli nezavolám léčitele.“ A pomohl mu nahoru.

„Děkuji, že jsi pro mě přišel,“ řekl Harry, když se posadil na postel a snažil se ulevit bolavým žebrům. Prohrábl si vlasy a zjistil, že v nich má důkladně zamotaný jetel.

Snape se k němu sehnul a položil mu ruku na rameno. „Počkej tady, zavolám léčitele.“

„Jo,“ zamumlal Harry a pokoušel se odstranit z vlasů další jetel. „Myslím, že to bude dobré, i když léčitele nezavoláš.“

„Vypadá to, že máš několik žeber zlomených,“ upozornil ho Snape. Harry pokrčil rameny a Snape se narovnal. „Je ti lépe.“

„Trochu,“ odpověděl Harry.

„Hm,“ zamumlal Snape a otočil se k odchodu.

„Chtěla zůstat tady. Bez jakékoliv perspektivy,“ stěžoval si Harry. „Nemohl jsem ji to nechat udělat.“ Snape se otočil a poslouchal. Harry pokračoval: „Já… To by nebylo správné, aby… Nejsem si jistý, že ji mám rád tak, jako ona mě. Nemohu ji prostě dovolit, aby se všeho vzdala kvůli mně.“ Zamračil se, všechno se to k němu vrátilo, teď když ho zraněné tělo tolik nebolelo.

 Dívali se na sebe. Harry se nakonec prosebně zeptal: „Co jsem měl dělat?“

„Na to neznám odpověď. Možná ani žádná není.“

„Nebylo by to dobré ani pro jednoho z nás,“ řekl Harry. „Měl jsem jí tvrdit něco jiného?“

„Možná.“ Když Harry otevřel ústa a zase je beze slova zavřel, Snape pokračoval: „Ale je dobře, žes to neudělal, později by to bylo ještě horší. Za chvíli se vrátím.“

Harry poslouchal, jak schází po schodech do přízemí. Tikot hodin zněl náhle hlasitěji, když jeho kroky dozněly. Bolest teď skoro necítil a na ničem jiném mu nezáleželo. Snape se vrátil a podal Harrymu pyžamo. Harry si svlékl své špinavé a rosou promočené šaty, převlékl se a omotal kolem sebe deku, aby se zahřál. Snape stál u dveří s pažemi překříženými na prsou a pozoroval ho.

„Myslel jsem, že budeš rozzlobený,“ řekl Harry.

„To jsem i chvíli byl,“ odpověděl Snape a přimhouřil oči. „Pak jsem požádal Winky, aby tě našla a ona řekla, že jsi mimo dosah.“ Pomalu pokračoval: „Bylo obtížné zjistit, jak jsi daleko, protože vzdálenost nedokáže určit. Bylo obtížné tě najít, a čím déle jsi byl pryč, tím bylo zřejmější, že se sám vrátit nedokážeš.“

Harry se zamračil a se zavrčením se maličko posunul. Ozvalo se klepátko a Snape šel ke dveřím. Vrátil se s léčitelem v patách.

„Ach, pane Pottere, tak se opět setkáváme,“ řekl lékouzelník, sundal si z hlavy špičatý klobouk a strčil ho do kapsy.

„My?“ zeptal se Harry a podíval se na kouzelníka s prořídlými vlasy.

„Léčitel Redletting,“ řekl kouzelník laskavě a položil svou brašnu na noční stolek. „Byl jsem zde loni v létě. Měl jste kouzelnickou chřipku, ošklivý případ, nemůžete si mě pamatovat.“

„Ale já se na vás pamatuji,“ přiznal Harry.

„Dobře, v každém případě to vypadá, že jste měl nějakou nehodu, mladý muži.“ Sklonil se k němu a vytáhl svou hůlku z třešňového dřeva. „Tak copak se stalo?“

Harry to vysvětlil: „Spadl jsem. Letěl jsem, pak už jsem byl unavený a tak jsem spadl.“ Léčitel mu mezitím mával nad hlavou hůlkou.

„Z koštěte?“

Uchopil Harryho za zápěstí a kouzlem mu změřil pulz. „Ne.“ Léčitel ho přestal vyšetřovat a zadíval se na něj. „Jsem zvěromág,“ vysvětlil Harry a přál si, aby už ten muž skončil a on si mohl lehnout. Zvedl ruku nad hlavu, jak mu bylo přikázáno, třebaže se to neobešlo bez bolesti, a lékouzelník mu sérií kouzel spravil pochroumaná žebra. Bylo to tak bolestivé, že se Harrymu oči zalily slzami. Léčitel poodstoupil a prohlížel si ránu na jeho čele, o které Harry ani nevěděl.

„Vypijte tohle,“ přikázal léčitel a zalovil ve své brašně. Harry se podřídil a postupně vypil několik trpkých lektvarů. Pak pohlédl na Snapea, který stal v nohách postele a nevyzpytatelně se na něj díval.

Kouzelník sbalil své věci a řekl: „Jestli mu zítra nebude dobře, hned mě zavolejte.“ Podal Snapeovi účet. Připomněl Harrymu, že alespoň týden nesmí létat, ani se přeměňovat a rozloučil se: „Rád jsem vás zase viděl, pane Pottere. Buďte opatrnější.“ Nasadil si na hlavu klobouk a odešel.

Harry se uvelebil na posteli, byl rád, že už se mu lépe dýchá. „Opravdu jsem si myslel, že se budeš zlobit,“ řekl unaveně.

Snapeovy rty sebou škubly, ale nedalo se říct, jestli to měl být úsměv nebo zamračení. Přistoupil blíž. „Právě teď jsem rád, že jsi zpátky.“

Harry si znovu připomněl, jak je dobré mít někoho, na koho se může spolehnout. „Díky.“

Další záškub rtů tentokrát připomínal ironický úsměv. „Je skoro ráno, měl by sis odpočinout.“

Harry si lehl a upravil si deku. Pokoušel se dát všem událostem smysl. „Jaké kouzlo jsi použil, abys mě našel?“

Snape, který už odcházel, se pomalu obrátil. „Bylo to kouzlo krve,“ přiznal. „Jen jsem nečekal, že bude fungovat. To z tebe udělalo maják a já jsem tě mohl sledovat kamkoliv.“

„Nejsou krevní kouzla kouzly černé magie?“

„Téměř výhradně.“

„Překvapuje mě, žes to udělal,“ řekl Harry neklidně.

Snape to vysvětlil: „Nechtěl jsem to zkoušet, ačkoli Minerva to doporučovala, ale když začala Kali vyvádět, předpokládal jsem, že tě potkalo něco nepříjemného. Naštěstí to byla jenom země.“

Harry se podíval na chimérku, ale všechno co viděl, bylo klubíčko spící v pelíšku na dně klece. Pak se zadíval na blikající světlo lampy na stropě. Cítil se bezstarostně, ale byl zvědavý. „Neměl jsi žádnou moji krev, se kterou bys mohl pracovat,“ připomněl.

„To je pravda. Ani jsem ji nemohl získat od nějakého blízkého žijícího příbuzného, jak to vyžaduje kouzlo,“ řekl Snape, znělo to suše a mentorsky.

Obloha za oknem začala blednout a Harrymu ztěžkla víčka, byl to vyčerpávající den. „Tak co jsi udělal?“

Snape vyšel ze dveří a chystal se je zavřít. „To jediné, co jsem mohl. Dobrou noc, Harry.“

Harry se zamračil na strop. „Nemohl jsi použít svou, nejsme příbuzní,“ řekl Harry.

„Ne, to nejsme,“ souhlasil Snape. „Dobrou noc.“ A zavřel dveře.

Harrymu se mračil ještě když usínal.

*****

Při pozdní snídani Harry řekl: „Omlouvám se za uplynulou noc.“ Snape kývl hlavou, ale nic neřekl. Harry s lítostí dodal: „Musel jsi volat léčitele.“

„Zlepšily se tvé pocity k té dívce?“

„Ne, jsem v rozpacích.“ Harry si namazal topinku máslem a zakousl se do ní. „Myslíš, že budeš mít čas naučit mě přemisťování?“

„Myslel jsem, že tě to učí Artur.“

Harry si povzdechl a namazal si další topinku. „On není… Vlastně neví, jak učit. A většinou se věnuje Ronovi… Ne, že by neměl,“ dodal Harry rychle. „Měl jsem se to naučit už loni v létě.“

„Nenapadlo tě, proč to nešlo?“ řekl Snape zvláštním tónem. Když Harry tázavě vzhlédl, dodal: „Bylo tak snadnější tě hlídat.“

„Aha.“

„Chtěl jsem tě to naučit o Velikonocích, ale vypadalo to, že si potřebuješ odpočinout. Podíváme se na to odpoledne. Čekám, že to brzy pochopíš, takže by to nemělo trvat dlouho. Ve škole bys stejně vyšel ze cviku, takže je to jedno.“

Snape si nalil další šálek kávy a Harry si všiml, že má obvázanou levou ruku. „Použil jsi krev,“ řekl Harry vyčítavě.

„Neměl jsem jinou možnost. Nebo ano, ale to bych tě musel nechat, aby ses z toho dostal sám.“ Snape si položil levou ruku do klína a napil se kávy. „Použil jsem Kaliinu, jsi s ní svázaný krví, to proto se s ní stala chimérka s tak velkou empatií. Tak jsem přišel k tomu zranění.“ Zvedl ruku a ukázal krví nasáklý obvaz na palci. „Pak jsem použil kouzlo a ono to fungovalo, ještě jsem neměl čas zjistit proč.“

Harry se zasmál, ale hned zase zvážněl. „Temná magie si vždycky vybere svou daň. To říkali v Bradavicích všichni.“

„Nemám v plánu udělat z toho zvyk,“ poznamenal Snape zlehka. „Ani se v blízké budoucnosti nehodlám starat o tvá domácí zvířátka.“

Odpoledne, před lekcí přemisťování, si Snape prohlédl velkou fialovou modřinu nad Harryho levým okem. „Bolí to?“

„Trochu.“

„Jsi si jistý? Ze začátku je potřeba poměrně hodně soustředění.“

„Ano,“ řekl Harry pevně a přál si, aby to neznělo tak podrážděně.

Snape složil ruce za zády a začal: „Přemisťování je forma zjevovací magie. Ale protože ji použiješ sám na sebe, výrazně se liší od jiných druhů přemisťování. Je riskantnější, protože nepracuje s objekty, které mohou být snadno opraveny nebo přeměněny, je-li to nezbytné.“ Stoupl si na první schod a Harry ho pozorně sledoval. „Protože kouzelníci mají různě silnou magii, mohou se projevit i zajímavé magické schopnosti. Následkem toho se při dostatečné praxi stává přemisťování tvou druhou přirozeností na rozdíl od jiných druhů magie.“

Odmlčel se a Harry si náhle uvědomil, jak snadné je sledovat každé jeho slovo. Snape řekl: „Člověk by se mohl přemístit i bez toho, aby zmizel, dvoustupňovým kouzlem, ale to by vyžadovalo značnou sílu. Je dobré představit si, že jsi pergamen zmuchlaný do kuličky nebo že se vyfukuješ jako balónek.“

„Fred s Georgem se skládají jako papírová vlašťovka,“ poznamenal Harry.

Snape kývl. „Je jedno co použiješ, záleží hlavně na tom složení se do malého prostoru. Čemu bys dal přednost?“

Harry by rád věděl, co používala jeho maminka s tátou, papírová vlaštovka se mu nelíbila, i když Ronovi fungovala. „Zkusím tu papírovou kouli.“

„Dobře, zavři oči. Uvědom si, že se nepokoušíš nikam dostat, jen zmizet a zůstat tam, kde jsi. To je v této fázi důležité, aby ses nerozštěpil.“

Harry udělal, co mu bylo řečeno a zíral na vnitřek svých očních víček. Představoval si kuličku z papíru, pak papírovou vlaštovku a znovu se pokusil představit si sám sebe jako papírovou kouli. Měl pocit, že mu něco chybí. Přešlápl, protože stál na jednom místě už příliš dlouho a pokusil se o to znovu. A pop! zaznělo a Harry nadskočil, když si uvědomil, že nemá nohy. Spadl z výšky na zadek a nohy se zase objevily.

„Pokus se nepanikařit,“ řekl Snape.

Harry si pamatoval, jak se smál Ronovi, když mu zmizely ruce a promnul si bolavý zadek, který ho bolel ještě z předchozího zranění.

„Znovu,“ přikázal Snape.

Harry to vyzkoušel znovu. Teď trvalo kratší dobu, než se ozvalo pop! A když otevřel oči, byl pryč celý. „Neměl bych dělat míň hluku?“ zeptal se Harry.

„Jedno po druhém.“

Po třech hodinách se Harry dokázal spolehlivě přemístit z jednoho konce haly na druhý a měl z toho radost. Snape si promnul obočí. „Po tom co se stalo v noci, toho už dneska raději necháme.“

Harry byl unavený, i když by na tom rád pracoval dál, ale raději souhlasil, protože Snape vypadal přepadle a to byla Harryho chyba.

*****

Druhý den si Harry vyzkoušel přemisťování ze zahrady do domu a úspěšně se dokázal vyhnout všem překážkám, i když jednou přistál v těsné blízkosti lampy. Odpoledne přiletěla Penelopina sova. Byla tak unavená, že jí Harry vzal do svého pokoje a posadil ji do Hedvičiny klece. Vděčně přijala maso, které jí nabídl, a usnula s hlavou pod křídlem. Hedvika, usazená na Kaliině kleci, nesouhlasně houkla. Musela snášet, jak jí Kali zespoda očichává nohy.

„Chovejte se slušně,“ napomenul obě Harry a vyndal Kali z klece. Posadil se na postel, chimérka mu vylezla na rameno a nakukovala do Penelopina dopisu, který četl.

Na začátku se Penelopa omlouvala, že byla rozrušená, ale na konci dopisu psala, že to bylo oprávněné. Harry si přitáhl pergamen a brk a napsal jí odpověď. Pamatoval si, co mu Snape řekl v noci. Psal o tom tak, - a pokoušel se být upřímný, - jak to cítil. Snažil se vysvětlit, že její touha být blízko něj není správná ani pro jednoho z nich. Také že jeho výcvik, jak se domnívá, bude velmi obtížný a časově náročný – a on nebude mít mnoho času na kohokoliv po velmi dlouhou dobu, a že to je pro něj hodně důležité, i když jí má velmi rád.

Znovu si přečetl, co napsal, bylo mu trochu líto, že učinil tak kruté rozhodnutí, ale nezměnil ho. Složil dopis, dozadu napsal, že pošle její sovu, až si odpočine a podal ho Hedvice, která vypadala šťastně, že může letět s poštou. Šel dolů do haly, aby si znovu vyzkoušel přemisťování. Kali za ním s kvičením letěla. „Promiň,“ řekl jí, když se mu opět usadila na rameni.

Harry došel ke dveřím do obývacího pokoje, kde se Snape zase přehraboval v pergamenech. Zarazil se a ztratil se v myšlenkách, dokud se ho Snape nezeptal: „Je všechno v pořádku?“ Harry pokrčil rameny. „Je ti dobře?“

„Jak to myslíš?“

„Jakkoliv, ale mohu ti pomoci jen s fyzickou bolestí. S tím ostatním si musíš poradit sám,“ řekl Snape, namočil brk do inkoustu a vrátil se k pergamenům.

Harry chvíli sledoval, jak Snape píše, osvětlený sluncem z okna za sebou, pero tiše škrábalo po pergamenu. Kali žvýkala jeho límec a vytrhla ho tím z myšlenek, které mu vířily v hlavě. Povzdechl si a odešel do zahrady, musel prostě něco dělat.

Poslední komentáře
14.02.2010 23:01:56: náádhera, krásně pokračující příběh, děkujismiley${1}
12.02.2010 18:08:44: Moc děkuji za další krásnou a velmi napínavou kapitolu.
12.02.2010 10:00:40: Mno jo, vztahy ve stavu zrodu. Velmi uvěřitelné. smiley${1}
11.02.2010 22:19:14: Mě by zajímalo jak daleko to letěl :D:D Penelopa je nějaká stíhačka tyjo :D