Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

51. kapitola

Problematická sláva

Severus Snape dokončil záznamy o studentech v uplynulém školním roce, doplnil seznam studentů ve vyučovacích hodinách jednotlivých profesorů různobarevnými inkousty: modrým, zeleným, červeným a místo žlutého použil hnědý. Na konci dokumentu zaznamenal zvláštní události, kterých bylo překvapivě málo, první z nich bylo odstoupení bývalého ředitele a uvedení McGonagallové do funkce. Velká obdélníková zaprášená kniha, do které vepisoval tyto údaje, byla vázána v tmavě hnědé kůži, která vrzala, když knihu otevíral a do které se vešly záznamy školních ročníků za celé století. Kniha občas zajiskřila dávnými kouzly, použitými na její ochranu. Nové ochrany byly přidány již před dvaceti lety; uzamykací kouzlo a kouzlo ochrany písma, které musel před novým zápisem zrušit.

Snape si upravil ušpiněný obvaz na své ruce a nalistoval předcházející rok. Rukopis McGonagallové byl mnohem odlišnější od toho jeho; kudrnatější a rozmáchlejší, takže jména studentů přesahovala vymezené kolonky. Za jmény byly odkazy na poznámky pod čarou; například u Crabbeova jména byl křížek a dole na stránce bylo napsáno, že opustil školu z rodinných důvodů. Stejná poznámka byla i u Goyleova jména. Snape si pomyslel, že by bylo bláhové, kdyby takovou poznámku připsal k Malfoyovi a Nottovi. Nott opakoval ročník, vzhledem k tomu, že v závěrečné bitvě utrpěl závažná zranění. Bude-li se chovat rozumně, neměl by s ním mít Snape mnoho práce. I když někdy sedmý ročník neočekávaně změnil povahu studentů, kteří najednou chtěli být vůdci nebo se z nich náhle stali rebelové, ačkoli se tak nikdy předtím neprojevovali.

V kolonce Poznámky pod posledním jménem byla vyplněna úhledným písmem McGonagallové.

Učitelé a bystrozoři opět hlídkují u Zakázaného lesa, protože kentaury již nelze považovat za spolehlivé při obraně školy.

V zájmu bezpečnosti byl zrušen famfrpál.

Od prvního ledna až do odvolání zrušeny návštěvy Prasinek.

Snape polkl, nepěkné vzpomínky se mu honily hlavou. V době, kdy McGonagallová napsala tuto poznámku, velmi vážně pochyboval o své důvěře k Brumbálovi. Neprůhledné plány starého kouzelníka a jeho laskavé přesvědčování mu ještě dnes naháněly husí kůži. Pomoc od ministerstva byla velmi malá, každý se staral jen sám o sebe. Jeho vlastní dvojitá role mu neposkytovala moc možností, než slepě plnit příkazy, které dostával. Nutnost neprozradit svou loajalitu před Temným pánem mu nedávala prostor k myšlenkám na to, co dělají ostatní. Dokonce i když si to ve chvílích vzácného klidu uvědomoval, nemohl s tím nic dělat.

Ještě to nebylo tak dávno. Možná za několik let ty vzpomínky nebudou tak zraňující.

Student H. Potter unesen během velikonočních prázdnin. Nalezen v Zakázaném lese ředitelem Brumbálem a prof. Snapem.

Bylo to zatracené štěstí, uvědomil si Snape. Zatracené štěstí, že Grabbe s Goylem byli takoví hlupáci. Dali přednost své osobní malicherné pomstě, místo aby odvedli Harryho k Temnému pánovi, za což mohli být bohatě odměněni a Řád by přišel o svého nejdůležitějšího, zatím ještě nepřijatého, člena. Tehdy ale Snape nevěděl, jak blízko zkázy byli. I když možná… možná by se Harrymu povedlo překonat Voldemorta už tenkrát.

Ale představit si úplně zoufalého Harryho jako Voldemortova vězně, bylo pro něj příliš těžké. Přečetl si další zápis a vychutnával si tu radost.

Temný čaroděj Voldemort se svými stoupenci prolomil ochranná kouzla hradu a byl poražen studentem H. Potterem.

Snape si tu chvíli přehrával ve své mysli mnohokrát: syčení a záblesky křižujících se kleteb, sténání padlých smrtijedů, varovné výkřiky a hlavně Harryho s namířenou hůlkou a upřeným pohledem plným přesvědčivé síly člověka, který ani nepomyslel na neúspěch. Všechno, čemu se Snape vysmíval jako naivitě a slabosti, nakonec bylo tou rozhodující drtivou silou. Harry byl zoufalý, když vykřikl smrtící kletbu, to je pravda, přímo zdrcený. Ale Snape hned věděl, že to zoufalství nevzešlo ze strachu, a že potřebná kletba Avada Kedavra neobsahuje žádnou nenávist. Snape zavřel oči, aby si lépe připomněl to zářící zelené světlo a zděšený hadí obličej.

Snapeova ústa sebou škubla. V té vzpomínce bylo dostatek štěstí i pro vyvolání Patrona, pomyslel si, zavřel knihu a uzamkl ji starým kouzlem.

*****

Harry si vzadu na zahradě procvičoval přemisťování k ovčínu na kraji vesnice a zpět. Pak se vrátil do svého pokoje a spíše si hrál s pergamenem, než aby psal Penelopě, která mu stále ještě neodepsala, i když to možná bylo tím, že se její sova vydala na zpáteční cestu až dneska ráno. Zvedl hlavu, když zaslechl dveřní klepátko. Ozvaly se kroky a pak slyšel, že Snape s někým mluví. Když zaslechl: „Pojď dál,“ uklidil psací potřeby a vstal.

„Je tu slečna Tonksová, Harry.“

Harry seběhl po schodech a snažil se udržet svou tvář pod kontrolou, nechtěl vypadat nedočkavě.

Tonksová, jejíž vlasy teď byly světle zelené a velmi krátké, se na něj zašklebila: „Gratuluju, Harry.“ Harry se vrhl vpřed a objal ji. „Bylo to hodně lehké, kámo,“ škádlila ho.

Přes Harryho se převalila horká vlna, tak ji rychle pustil a pevně jí stiskl ruku. Její úsměv ho přímo propaloval, nebo za to mohl její laskavý pohled, když mu stisk ruky opětovala.

Vyrušil je Snapeův hlas a pohled, který nad Harryho reakcí zostražitěl. „Pokud mu chcete udělat radost, musíte mu potvrdit, že zkoušky udělal.“

„Udělal,“ tvrdila Tonksová. „Tohle byl ale vůbec dobrý ročník.  Kvůli našim…. ztrátám za poslední tři roky, byl přijat velký počet učňů… Čtyři.“

„Takže Vineet byl také přijat?“ zeptal se Harry.

„Nesmím prozradit, jak si vedli ostatní. Orientační schůzka proběhne příští pondělí a tam se se svými spolužáky setkáš. Myslím, že se ti budou líbit.“ Mrkla na něj a usmála se, když se Harry rozzářil.

„Mohu uspořádat večírek na oslavu?“ zeptal se Harry svého opatrovníka.

„Jestli chceš. Ale ne víc, než dvacet lidí.“

„Tonksová, můžeš přijít, ehm, v sobotu, myslím že už je to zítra,“ zeptal se rychle a pak se cítil hloupě, že se zeptal tak neomaleně.

Její úsměv se rozšířil. „Samozřejmě, velmi ráda.“ Znovu mu podala ruku. Harry se nedokázal přestat usmívat, až ho z toho bolely svaly v obličeji.

Když odešla, Harry se obrátil na Snapea. „Přijala to,“ řekl radostně.

Snape překřížil ruce na prsou a podíval se na něj přes svůj nos. „Samozřejmě, že ano.“ Dlouze se na Harryho díval. „Myslím, že tomu něco chybělo.“

„Co?“ zeptal se Harry nevinně.

Snape svráštil obočí, ale jinak se nepohnul. „Měl bys napsat pozvánky.“

„No jo,“ řekl Harry a vydal se nahoru po schodech, ale ještě ho zastavil Snapeův hlas. „Pozvánky vhodnějším společnicím.“

Harry, s rukou na zábradlí, se otočil ke svému opatrovníkovi. „Jo,“ řekl suše a přeskočil dva schody najednou. Na vrcholu schodiště trochu zneklidněl. „Možná se zastavím v Doupěti, abych jim řekl, že mě přijali.“

„Vrať se na večeři.“

Harry už byl u dveří do svého pokoje. „Ano, pane.“

*****

Druhý den ráno konečně dorazil dopis ze Švýcarska. Harry váhal s jeho otevřením, když si vzpomněl na všechno, co si s Penelopou řekli, a neměl pocit, že by se mu to chtělo i číst. Podivná sova, která její dopis přinesla, nečekala na odpověď, takže spěchat nemusel. Ale neotevřený dopis ho zneklidňoval, tak si ho nakonec přečetl. Tenhle dopis byl o něco smířlivější, i když na třech různých místech Penelopa vyjádřila přání, aby věci mezi nimi byly poněkud jiné. Harry by se s tím rád ztotožnil, ale stále ještě cítil, že jeho rozhodnutí bylo správné. Na konci dopisu byla poznámka, že začala pracovat v archivu v Montreux jako asistentka a těší se na to, až jí zadají samostatný projekt.

Harry si vzal pergamen a brk do jídelny a s odpoledním čajem před sebou začal psát odpověď. Snape přišel, nalil si čaj a vzal si sušenku, chvíli Harryho pozoroval, ale pak mlčky odešel. Harry Penelopě napsal, že byl přijat do Bystrozorského kurzu, což bylo to, co vždycky chtěl. To, že o přijetí do kurzu napsal do dopisu způsobilo, že začal být nedočkavý a přál si, aby výcvik začal co nejdříve. Pak ji ujistil, že ji má stále rád a kdyby něco potřebovala, ať se na něj kdykoliv obrátí a že by s ní rád zůstal v kontaktu. Dokončený dopis si ještě jednou přečetl, složil ho a napsal adresu.

Snape se vrátil a zeptal se: „Chceš, abych odešel, než začne večírek?“

„Ne, proč?“ zeptal se Harry.

„Mám zkušenosti, že když někdo ve tvém věku pořádá večírek, nechce, aby u toho byly jeho rodiče.“

„Nemyslím, že to bude tak divoké, pozval jsem i McGonagallovou a Hagrida.“

Snape vypadal poněkud překvapeně. „A varoval jsi své kamarády?“

„Ne, myslíš, že jsem měl? No, myslím, že to brzy zjistí sami a většina z nich už Bradavice ukončila.“ Harry se neklidně podrbal brkem za uchem a zeptal se. „Mohl by ses pokusit být milejší k Nevillovi?“ Po Snapeově tázavém pohledu dodal: „Je to pro něj vždycky těžké mluvit s tebou o něčem, co nesouvisí se školou.“

„Už to někdy dělal?“ zeptal se Snape. „Na nic takového se nepamatuji.“

„Možná bys mu mohl dát šanci.“

*****

„Hezké místo, Harry,“ řekl Dean, když vešel do haly. „Hezké místo; plné historie.“

„Díky,“ odpověděl Harry a nalil mu máslový ležák. Cítil, že jeho kamarádi, kteří se měli vracet do Bradavic, byli přítomností profesorů zaskočeni, ale ti, co už školu ukončili, to brali jako příležitost předvést svou nově nabytou svobodu. McGonagallová jen vrtěla hlavou, když se dozvídala o nezbednostech, o kterých neměla ani tušení.

„Nech toho, Rone. Ředitelka si bude myslet, že jsme všichni zlobiví,“ stěžovala si Ginny, když její bratr vyprávěl o tajných výpravách.

„Nebojte se, slečno Weasleyová. To už dávno vím,“ naklonila se k ní McGonagallová.

„Gratuluju, Harry,“ řekl Neville. Vyprávěli si o učňovských zkouškách, a když se Neville otočil, ztuhl, protože zjistil, že přímo za ním stojí Snape.

„Dobrý večer, pane Longbottome,“ řekl Snape.

„Uh,“ vyjekl Neville. „Dobrý večer, pane.“

„Ahoj, Harry,“ zavolal Hagrid ode dveří, ve kterých se musel hodně sklonit, aby se dostal dovnitř.

„Hagrid!“ vyhrkl Neville a rychle k němu utíkal.

„Možná bys ho neměl tak lekat,“ navrhl Harry.

„Není možné se tak chovat k někomu, kdo si nevšímá, co se kolem něj děje.“ Snape odešel ke dveřím, aby přivítal svého kolegu.

Harry si dolil vychlazený máslový ležák z kovového džbánu a rozhlédl se po místnosti. Všichni vypadali spokojeně. Harry se cítil také tak; to vlastně mohl čekat. Tonksová si u stolu nandávala na talíř nějaké jídlo a přes místnost na něj mrkla. Zdrženlivě se na ní usmál, protože viděl, že ho Snape pozoruje zpoza Hagridova stínu. Raději se vydal k Ronovi a Ginny, protože s nimi ještě nemluvil.

„Díky, že jsi mě pozval, Harry,“ řekla Ginny a přiťukla si s ním máslovým ležákem.

Harry byl upřímně zmatený. „A proč bych neměl?“

Ginny se usmála a pokrčila rameny, červená až za ušima. Ron svráštil obočí. „Raději mé sestře nedělej žádné návrhy,“ řekl Harrymu.

Harry se podíval na svého kamaráda. „Promiň?“

„Mně by to nevadilo,“ prohlásila Ginny lstivě se škodolibým úšklebkem.

„A to jsem si myslel, že tahle část místnosti bude bezpečnější, než ta, kde jsou učitelé,“ postěžoval si Harry.

„Ach, ale to je,“ ujišťovala ho Ginny a žertovně pozvedla obočí. „Slyšela jsem, že ses rozešel s Penelopou,“ řekla ledabyle.

„Kde jsi to slyšela?“ zeptal se Harry a vyčítavě pohlédl na Rona.

„Pořád se o něčem mluví, Harry, hlavně o tobě,“ řekla Ginny. „Ve skutečnosti,“ dodala a naklonila se k němu blíž, „jsem slyšela nějaké drby o Levanduli a o tom klukovi s Krásnohůlek...“

„Zatraceně,“ zanaříkal Ron. „Tohle nemusím poslouchat.“ A utekl ke schodišti, kde si povídal Neville s Hagridem.

Ginny se spokojeně pochechtávala a narovnala se. „Tohle vždycky zabere.“ Harry se musel také zasmát. Dopila svůj máslový ležák a pohrávala si s prázdnou sklenicí. „Vypadáš dobře, Harry.“

„Já?“ zeptal se.

„Jo, ty. Vypadáš spokojeně. To bych chtěla taky. Pomyšlení na další rok školy mě ničí.“ Vzala Harrymu jeho prázdnou sklenici, odešla ke stolu, kde obě sklenice naplnila máslovým ležákem a opatrně je přinesla zpět.

„A co bys chtěla dělat?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Pracovat u Freda a George. Potřebují někoho, kdo by se jim staral o odbyt a kdo není bláznivý. Měli by tak ještě víc peněz, než mají teď. Jsem přesvědčená, že poslední tři nápady, které jsem měla, byly úplná bomba.“

„To je bezvadné, Ginny.“ Rozhlédl se a zkontroloval, že Ron je na druhé straně místnosti. „Rozhodně lepší, než výcvik bezpečnostních trollů,“ poznamenal Harry a ušklíbl se.

Ginny si rychle připlácla ruku před pusu, aby se nerozesmála nahlas. S přemáhaným smíchem se jí podařilo říct: „Říkal ti, že příští měsíc čekají u Gringottových nové trolly?“ Když Harry zavrtěl hlavou, pokračovala: „Trollové nikdy nepracují dlouho, víš. Vydělají si dost na život v horách už po několika měsících a tak odejdou. Ti noví jsou asi z Rumunska, nemluví anglicky. Ron dostal od Gringottových učebnici rumunštiny, aby si doma nacvičil: Jakou barvu má tento deštník?“ Rozesmála se ještě víc. „Jako kdyby trollové věděli, co je to deštník.“ Smála se tolik, že sotva dokázala promluvit. Uchopila Harryho za paži a řekla: „Ukázalo se, že jsou barvoslepí.“

Harry se pochechtával, ale pak se s velkým úsilím ovládl, přece jen se svému příteli nedokázal tolik posmívat. Z druhé strany místnosti je pozoroval Snape s McGonagallovou. Harry řekl: „Víš, on si to natrénuje na trollech a pak bude organizovat všechno kolem nás a my ho budeme bez rozmýšlení poslouchat.“

Ginny vystřízlivěla. „No jo. Hele, to by se pravděpodobně mohl stát Ministrem magie. Řekněme...“

Přiloudala se k nim Lenka Láskorádová. „Mluvíte o volbách?“ zeptala se svým pomalým, zasněným způsobem. „Myslíte, že vyhraje Popletal? Slyšela jsem, že madam Bonesová taky kandiduje.“

„Taky jsem to slyšela,“ řekla Ginny. „Mám ji ráda.“

„Já taky,“ řekl Harry a vzpomněl si na své slyšení před Starostolcem.

Ginny s Lenkou zmlkly. Konečně se Lenka zeptala: „Chystáš se madam Bonesovou veřejně podpořit?“

Harry pokrčil rameny. „To jsem neměl v úmyslu. Proč se ptáš?“

„Proč?“ zeptala se Ginny nevěřícně. „Myslím, že by to ovlivnilo hlasování.“

Harry se pochybovačně zeptal: „Opravdu?“ Lenka kývla a Harry zavrtěl hlavou. „Budu si to muset promyslet.“ Nechtěl být do toho zatažený, i když Korneliuse Popletala opravdu neměl rád.

Místnost ztichla. Harry se rozhlédl, aby zjistil proč a viděl, že Winky přinesla velký, oválný, jasně červený zmrzlinový dort ozdobený barevnými svíčkami. Světla zhasla a místnost osvětloval jen zářící dort. Harry přistoupil ke stolu, na který Winky dort položila. Snape přinesl z druhé strany široký nůž a vtiskl ho Harrymu do ruky.

„Díky,“ řekl Harry. Když se jejich oči střetly, chtěl dodat něco jako, že jsi mě vzal k sobě, nebo prostě za všechno, ale bylo kolem příliš mnoho jiných lidí. Místo toho se zahleděl na dort. Několik hostů zašoupalo nohama, jako by chápali, že teď zrovna překážejí. Na stole se objevil komínek dezertních talířků a Harry začal krájet dort. Ginny si přišla pro první kousek, stoupla si na špičky, objala ho a poblahopřála mu.

V místnosti bylo ticho, když všichni jedli svůj kousek z velkého třípatrového dortu. Harry se se svým talířkem přesunul k oknu. Ron, Hermiona a Ginny mu okamžitě mezi sebou udělali místo.

„Málem jsi nás rozbrečel, Harry,“ řekla Ginny, a Ron do ní vrazil loktem, aby zmlkla.

„Co tím myslíš?“ zeptal se zmateně.

„Nic, jen si dělám legraci,“ odpověděla. „Myslím, že si půjdu vzít ještě kousek,“ dodala a odešla.

Harry se podíval na své dva nejlepší kamarády. Ron se narovnal a řekl: „Tak... Ehm, v pondělí začínáš.“

Harry přikývl. „Už se těším. Budou nás učit opravdu silné kletby a vysvětlí nám, jak fungují. Musíme to znát, abychom se dokázali bránit.“ Podíval se na Hermionu, která si kousala rty. „A jak jsi na tom ty?“ zeptal se jí.

„Dobře. Začala jsem ve čtvrtek, ale už před tím jsem měsíc pracovala. Většinou na výzkumu, ale teď už se dostanu i k vyhodnocování…,“ řekla a dodala: „Gratuluju, Harry.“

„To už jsi říkala,“ upozornil ji Harry.

„Zasloužíš si to,“ řekla tiše, pak se zhluboka nadechla a podívala se na Rona.

Ron poplácal Harryho po rameni. „Všichni jsme rádi, že jsi dostal to, co jsi chtěl, víš.“

V jednu hodinu ráno se hosté začali rozcházet. Nakonec zůstali jen nejbližší přátelé, sesedli se kolem malého stolku u krbu a zapálili svíčku. Neville seděl stranou, zíral do plamenů a v dlaních svíral hrnek s kakaem. Když Lenka odcházela, políbila ho na tvář a on byl náhle ve velkých rozpacích, ale teď vypadal vážně a zamyšleně. Harry si přesunul židli a usadil se vedle něj.

„Ahoj, Harry,“ řekl Neville a napil se kakaa způsobem, jakým Hagrid upíjel whisky. „Nepokoušíš se brát na sebe tíhu celého světa, že ne?“

Harry se usmál: „Nedokážu udržet ani jedinou dívku.“

„Ach, promiň, to bylo hloupé.“

„To je v pořádku,“ tvrdil Harry.

Neville na něj pohlédl. „Pořád jsem ještě překvapený z toho, že mě má Lenka ráda.“

„Vy dva se k sobě perfektně hodíte.“

„Opravdu? Myslíš?“ zeptal se Neville s nadějí.

„Ano,“ ujišťoval ho Harry. Sám nad sebou cítil trochu lítost a tak se zadíval do plamenů.

Neville se také zahleděl do ohně a zasnil se. Za nimi si povídali Ron s Ginny a Hermionou. Neville tiše řekl: „Nedávno jsem zaslechl nějaké řeči.“

Když Neville nepokračoval, Harry se zeptal: „O čem?“

Neville se otočil, položil prázdný hrnek na stůl, opřel se lokty o kolena a znovu se zahleděl do ohně. „O věštbě,“ vysvětlil konečně. Harry se zavrtěl na židli, ale Neville pokračoval, aniž by vzhlédl. „Věděl jsi, že jsem to mohl být já?“ zeptal se maličko vyděšeně.

„Ano. Brumbál ale tvrdil, že ty to nejsi.“ Harry se zarazil a Neville se na něj podíval. „Říkal, že tou jizvou si mě označil, že je to součást věštby. Ale… myslím, že to mohl být kterýkoliv z nás, že si mě Voldemort vybral náhodou.“

Neville dlouho mlčel, než řekl: „To by nebylo nic dobrého.“

Za nimi Ginny vyprávěla o Greeveyových bratrech, kteří se snažili přesvědčit madam Pomfreyovou, že jsou alergičtí na duchy.

Harry řekl: „Ani nevíš, co všechno dokážeš udělat, když musíš. Pamatuji si, když jsem prvně slyšel tu věštbu. Strašně jsem si přál, abych to nebyl já, ale pak jsem si uvědomil, že si nemůžu přát, aby to byl někdo jiný, ani ty.“

„Ale udělal jsi to dobře,“ řekl Neville. „To bych neuměl. Představ si, kdyby to bylo na mně, pořád ještě byste se museli… zabývat Voldemortem.“ Hlas se mu ztišil téměř do šepotu, pořád ještě ho to jméno lekalo. „Vy všichni; já bych byl mrtvý.“ Ztěžka polkl, otočil se, podíval se na svůj prázdný hrnek a pak si stiskl ruce.

„Neville,“ oponoval mu Harry. „Nemůžeš vědět, co by bylo. Kdyby věštba fungovala obráceně, měl bys sílu ho zničit. Dokázal bys to.“

„Jsem rád, žes to byl ty,“ odpověděl Neville. „Ne, že bych si přál, aby tě…“

„Už je to za námi. Nedělej si starosti,“ uklidňoval ho Harry. Zadíval se ke dveřím. Winky přinesla další kakao a za ní stál Snape. Harry podal Nevillovi další hrnek s kakaem. Snape vypadal velmi vážně, zadíval se na společnost osvětlenou ohněm z krbu. „Kolik je hodin?“ zeptal se Harry.

„Dvě, ale to není důležité,“ odpověděl Snape. „Jen jsem chtěl… zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Budu nahoře, kdybys něco potřeboval.“

„Dobře, dobrou noc, Severusi,“ řekl Harry. Hermiona s Ginny mu také popřály dobrou noc. Neville zachytil Snapeův pohled a chvíli se dívali vzájemně do očí, než Neville pohled sklopil a znovu se zahleděl do ohně. Snape odešel s tichým zašustěním pláště.

Po dlouhé chvíli ticha Neville řekl: „Vím, že tě adoptoval a tak, ale nemyslím si, že bych profesoru Snapeovi dokázal důvěřovat tak, jako ty.“

„Myslíš tím… jak mohu důvěřovat někomu, kdo se spojil s Voldemortem?“ zeptal se Harry. Když Neville přikývl, Harry pokračoval: „Přemýšlení o věštbě tě vyděsilo, Neville; byla to správná volba, opravdu.“

 „Já vím, …ale stejně si myslím, že bych nemohl. Ale chová se k tobě hezky. Stejně, jako opravdový otec; podporuje tě v tom, co děláš.“ Harry se lehce zasmál a Neville pokračoval s větší jistotou: „Vždycky jsem chtěl mít otce; měl jsi opravdu štěstí, že jsi ho našel, ať už byl temným čarodějem nebo ne.“

Harry tiše pronesl: „Ta bolest nikdy úplně nezmizí, že?“

Neville zavrtěl hlavou. „Pořád bys chtěl svého skutečného otce?“ zeptal se zvědavě.

Harry se nad tím zamyslel. „Jistým způsobem. Možná proto, že jsem si to vždycky přál, ne proto, že mi stále chybí.“ Místnost byla náhle chladnější, dokonce i tak blízko ohně. Harry už na své rodiče nemyslel velmi dlouho a bránil se tomu pustit je do své mysli právě teď.

Židle za nimi zavrzaly. „Už je pozdě,“ řekla Hermiona. „Musím už jít. Měla jsem být už dávno doma.“ Dotkla se Harryho ramene, rozloučila se a přemístila se s hlasitým pop.

„Vejtaha,“ zamumlal Ron. „Taky už musíme jít. Nemáš nějaký letax?“

Harry mu podal plechovku a po krátkém rozloučení sledoval, jak jeho kamarádi mizí v zelených plamenech. Zamířil do svého pokoje náhle ztichlým domem.

*****

Harry dorazil na Bystrozorský kurz s předstihem. Vešel do cvičební místnosti a usmál se, když tam nalezl Vineeta. Potřásli si rukama. „Gratuluju,“ řekl Harry.

„Jsem překvapený, že mě přijali,“ odpověděl klidně Vineet.

„Já ne. Co si myslíš o tom osobnostním testu?“ zeptal se Harry.

Vineet pokrčil rameny. „Písemný test mi dělal větší potíže.“

Harry nad tím jen zamrkal. Jeho pokus o odpověď byl přerušen příchodem dvou dalších bystrozorských učňů. Za nimi vstoupil Rodgers se dvěma muži. „Tohle je Kerry Ann Kalendulová,“ představil jedinou dívku, „a Aaron Wickem,“ ukázal na tmavovlasého, samolibě se usmívajícího muže vedle ní. „Harryho Pottera znáte, jak předpokládám, a tohle je Vineet A.K.A. Vishnu Abhayananda. Možná jste se s ním setkali před dvěma lety při zkouškách.“ Pak mávl rukou k vážně se tvářící dvojici mužů vedle dveří. „Münz a Blackpool.“

Noví učňové se posadili. Rodgers pokračoval. „V následujícím období se poznáte velmi dobře, takže se neostýchejte. Musím dojít ještě pro jednu osobu, nebo, lépe řečeno, musím zachránit slečnu Tonksovou se spárů ministerského administrátora.“ Utrápeně se na ně usmál a odešel.

Starší muži se posadili u zdi a založili si ruce na prsou. Jejich oči přitahoval hlavně Harry. Mlčení prolomila Kerry Ann. Měla velmi krátké vlasy myší barvy, které měla přilepeny k hlavě poněkud vojenským způsobem. „Tohle bude legrace,“ řekla a zírala na Harryho. „Jsi tak dobrý, jak říkají, že jsi?“

Harry pokrčil rameny.

„Pamatuji si tě ze školy?“ řekl Aaron. Harry se na něj podíval s otazníkem v očích a tak pokračoval: „Kerry Ann a já jsme absolvovali v roce 93, byla v Havraspáru a já ve Zmijozelu. Pokud si vzpomínám, všichni se na tebe dívali s podezřením, i když se mi zdálo, že je to vůči druhákovi trochu přehnané.“

„No jo,“ vzpomněl si Harry. „Ta věc se Zmijozelovým dědicem a baziliškem.“

Aaron si trochu posměšně odfrkl. „Proč by měl být Nebelvír jeho dědicem?“ Zasmál se. „Mluvíš o baziliškovi, a co ten had, kterého jsme měli při testu?“ změnil Aaron téma. „Takového už jsi někdy viděl?“ zeptal se ostře.

„Cože? Nagini?“ zeptal se Harry pobaveně. „Ten je neškodný.“

„Ten had má jméno?“ zeptal se Aaron zděšeně. „Spíš by měl být vycpaný a vystavený v atriu.“

„Proč?“ zeptala se Kerry Ann uraženě. „Zdál se mi roztomilý,“ zašklebila se na něj potutelně.

„Nemyslím, že bych ho považoval za roztomilého,“ poznamenal Harry. „Co si o tom hadovi myslíš ty, Vineete?“

„Byl to jen had. Mimochodem, všichni mi říkají Vishnu,“ informoval je.

Popíchnutý jeho klidem Harry řekl: „Měl jsi štěstí, že mu odebrali jed. Jednou napadl otce mého kamaráda a ten strávil týden u Svatého Munga, protože jeho jed brání zacelování ran.“

„Ten had?“ zeptala se Kerry Ann. „Jak to víš?“

Harry se zeširoka usmál. „Nagini byl Voldemortův oblíbený had,“ řekl, jako by to měli všichni vědět. Zírali na něj s téměř komickou hrůzou, což ho rozesmálo. „Podívejte se na sebe,“ škádlil je Harry se smíchem. „Nezabil vašeho domácího skřítka, ani neohrožoval vaše kamarády, tak co se děje?“

„Oni mě zamkli v místnosti s Voldemortovým hadem?“ zeptal se Aaron konsternovaně.

„Měl jsi štěstí, že jsi to nevěděl před zkouškou,“ komentoval to Vineet. „Ale stejně to byl jen had.“

Rodgers se vrátil společně s Tonksovou. Prohlédl si je a pak se zeptal, co je špatně. Po vysvětlení zavrtěl hlavou. „Potřebovali jsme otestovat váš strach z hadů; říct vám čí byl, by celou věc zkomplikovalo. Jediná osoba, která ho znala, byla potěšena, že ho vidí… což bylo trochu zvláštní.“ Rozdal jim brožurky psané na pergamenu. „Všichni jsme byli zvědaví, o čem jste vy dva mluvili, Harry.“

Harry pokrčil rameny. „O starých časech. O jeho zubech.“ Mrkl na Tonksovou, která se na něj usmála, ale hned se zase zatvářila vážně.

Aaron pevně sevřel brožurku, až zapraskala. „Mluvíš s hady? Opravdu?“ Neklidně se podíval na Rodgerse. „Nevylučuje ho to z tohohle kurzu?“ zeptal se instruktora.

Harry se na Aarona zamračil a Rodgers se zasmál. „Nebyl k tomu daleko,“ odpověděl s úsměvem. „Všimli jsme si, že jste to neuvedl ve vaší přihlášce.“

„Nebylo to záměrné, pane,“ řekl Harry a listoval v brožurce. Byla v ní struktura ministerstva až do posledního odboru, doplněná základními pravidly a politikou. Následoval přehled poslání a rozvrh tříletého Bystrozorského kurzu.

Rodgers si stoupl k tabuli a napsal na ní tréninkový plán. Každé ráno budou procvičovat kouzla, pak následuje tělesná příprava, studium zákonů a odpoledne je čeká zase kouzlení. Tak to bude probíhat čtyři dny v týdnu a následující dva dny, v pátek a v sobotu, bude probíhat výcvik v terénu, ale to až po třech měsících. Poznají tak nejen své silné i slabé stránky, ale i všech ostatních. Jak očekával, nikdo z nich neměl žádnou výraznou slabost. Aaron byl slabý v kouzlení a lektvarech. Vineetevou slabostí bylo podceňování nebezpečí a malá magická síla.  Kerry Ann potřebuje pracovat na obranných kouzlech a tělesné zdatnosti. Harryho popsal jako emocionálně nevyrovnaného. Ten se skoro ohradil s poukázáním na to, o kolik už se zlepšil, ale nakonec si to rozmyslel.

„Co se týká síly,“ pokračoval Rodgers, „všichni jí máte hodně, jinak byste tu nebyli. Aaron neustále usiloval o tohle povolání po celých pět let a neustále se zlepšoval, takže od něj očekávám, že i nadále bude tvrdě pracovat, což je základní předpoklad kurzu, který je tak náročný jako tenhle. Kerrry Ann uspěla nejlépe v písemném testu, měla nejvyšší možný počet bodů. Její emocionální rovnováha je vynikající. Vishnu má neobvyklé fyzické schopnosti a znalosti a velkou duševní rovnováhu. Potter měl nejlepší hodnocení v kouzelnickém souboji a druhé nejlepší v písemném testu. A ze zkušeností víme, že dokáže vytrvat i v nejhorších situacích.“

Když se Rodgers odmlčel, obrátil se Aaron k Harrymu: „Takže jsi na přihlášku napsal velkým písmen: Zabil jsem Voldemorta, a poslal to?“

„Ne,“ odpověděl Harry vyrovnaně.

Rodgers si povzdechl. „Teď si přečteme stanovy, pak si uděláme malou exkurzi a nakonec vám vezmou míru na uniformy a vrátíte se domů. Výuka začne zítra.“

Po složitém měření, když Harry zamířil domů, ho zastavila Tonksová. „Potřebuji s tebou mluvit. Přijď za mnou do kanceláře.“

Znělo to velmi vážně a Harry zneklidněl, uvažoval, o jaký problém jde; pravděpodobně nebylo příliš moudré, že na ní mrkl. Sdílela kancelář s několika dalšími bystrozory, ale ti tam teď nebyli. Harry si vypůjčil židli od jednoho stolu, sedl si naproti ní a stiskl ruce v klíně.

Tonksová se mračila a chvíli váhala, čímž způsobila, že si Harry začal kousat spodní ret. „Jde o tohle, Harry…“ Harry si byl jistý, že se blíží něco špatného. „Ministr Popletal trval na tom, že za kurz nemusíš platit.“

Harry zamrkal a snažil se pochopit, co říkala.

„Pravděpodobně sis všiml, že ti ještě nebyl poslán účet,“ pokračovala. Harry si nevšiml, ale přikývl. „Vím, že jsi trval na tom, aby s tebou bylo zacházeno jako s každým jiným a chápu to, ale ministr Popletal ne. Ale na druhou stranu rozumím i ministrovu postoji.“ Zmlkla a čekala na Harryho reakci. Harry nereagoval; přemýšlel o tom, že by drahý kurz asi nedokázal zaplatit. Tonksová pokračovala: „Upřímně řečeno, myslím, že se Popletal bojí, co by se stalo, kdyby Denní věštec zjistil, že tě nutíme platit. Ale stejně si nemyslím, že bys měl platit… Harry?“ vybídla ho k odpovědi.

„Uh, nech mě o tom přemýšlet,“ požádal Harry s podivným pocitem úlevy.

Vypadala poněkud zklamaně. „Dobře. Ale brzy se ozvi. Musím nahlásit nahoru, jak to bude.“

Harry vstal, cítil se rozpačitě. „Můžu jít?“ zeptal se. Mávla na něj a rovnala si nějaké pergameny.

Odpoledne a večer se Harry učil. Instruktor je důrazně upozornil, že si mají nastudovat první dvě kapitoly z každé ze šesti předepsaných knih. Harry je začal studovat a dělal si spoustu poznámek a výpisků, ale pak si uvědomil, že takhle to nestihne. Takže si jen četl text a snažil se co nejvíc si toho zapamatovat. Rozhodl se vyspat se na tu věc s poplatky za školné. Napadlo ho, že by se měl Tonksové zeptat, jak vysoké poplatky jsou a podle toho se zařídit.

Snape vešel do knihovny, kde se Harry učil teorii kouzel. „Ty už pilně pracuješ,“ poznamenal.

„Jo,“ řekl Harry. „Nemůžu se na to vykašlat, i když teď máme výcvik jen čtyři dny v týdnu.“

Snape mu chvíli četl přes rameno. „Potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptal se.

„Určitě,“ povzdechl si Harry. „Ale teď zrovna příliš nevím, na co bych se měl zeptat.“ Zavřel knihu a promnul si oči. „Doufám, že jsem na to dost inteligentní,“ řekl s obavou.

„To jsi, Harry,“ řekl Snape zlehka a položil Harrymu ruku na rameno. „Bude chvíli trvat, než se přizpůsobíš novým podmínkám výuky.“

Harry na něj pohlédl a Snape zdvihl obočí tím svým charakteristickým způsobem. Harry řekl: „Všiml jsem si, že vůbec nemluvíš jako bys to byl ty.“

Snape si sedl do nedalekého koženého křesla. „To je těmi prázdninami, Pottere. Teď právě nemusím být profesorem Snapem.“

Harry se zasmál trochu hlasitěji, než vyžadovala situace, ale přineslo mu to uspokojení.

Poslední komentáře
20.02.2010 13:29:29: Wow, pěkná kapitola. Díky! Myslím, že nás toho čeká ještě hodně a že je na co se těšit. Pomalejší vý...
19.02.2010 16:17:04: Tak predsa si ešte kapitolu na začiatok výcviku počkám, ale už teraz sa teším. Pravda len je, že sa ...
19.02.2010 08:53:03: tohle je dobrá představa: ...prolomil ochranná kouzla hradu a byl poražen studentem... smiley Děj pěk...
18.02.2010 22:15:37: A Severus už něco tuší :D:D jejda :D každopádně Tonksovou mám ráda..tak proč ne :D