Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

52. kapitola

Bystrozorský učeň

Druhý den postával Harry společně se svými novými spolužáky ve cvičební místnosti. Ohromilo ho, jak pohodlně se cítil. Vešel Rodgers a přerušil tak Aaronovo vyprávění o dědečkovi, který se vsadil, že zakouzlí London Bridge. Rodgers opět přišel se dvěma staršími učni, kteří se tvářili nesmírně vážně, čímž jim hned pokazili náladu.

Instruktor uchopil křídu a protáčel ji mezi prsty. „Začneme s obranými protikouzly a poutacími kletbami, protože spoutání je důležitým prvkem zadržení zločince.“ Schematicky nakreslil oblouky a kruhy kolem cvičební figuríny. „Kdo ví, co to je?“

Aaron řekl: „Vypadá to trochu jako Titanový blok.“ Harry zíral na schéma, nikdy neviděl kouzlo zakreslené tímto způsobem.

„Správně,“ potvrdil instruktor a položil křídu na kovový tácek. „Tohle je jeho upravená verze. A dobře modifikované štíty nebo překážky, které nepůjdou zrušit, budeme nacvičovat. Ale vyžaduje to velkou praxi, to pro ty, kteří si myslí, že tohle je příliš jednoduché.“ Pohlédl na každého zvlášť. Harry se pokoušel necítit se příliš sebejistě, ale bylo to docela těžké, když neočekával, že by mohl mít potíže. „Dámy první,“ prohlásil Rodgers a pozval Kerry Ann k sobě.

Instruktor během praktického cvičení opakoval tři upravené kletby a cvičil s Kerry Ann tak dlouho, dokud se na jejím štítu neobjevily zářící body. Trvalo to víc jak půl hodiny a ke konci už Kerry Ann vypadala velmi frustrovaně.

„Pojďme, zkusíme to znovu,“ navrhl Rodgers, stoupl si na soubojovou vzdálenost a vyslal na ni slabou trhací kletbu, kterou odvrátila; pak druhou, silnější, která ji donutila couvnout. „Všimla jste si, co se stalo?“ zeptal se Rodgers. Kerry Ann zavrtěla hlavou. „Změnil jsem způsob útoku, to znamená, že musíte změnit obranu, jinak budete nechráněná.“

„Nevím, jak to myslíte,“ přiznala Kerry Ann.

„Musíte to vycítit. Než se naučíte modifikovat tento štít, bude to nějakou dobu trvat. Pak už to bude snadnější.“

Harry nervózně přešlápl, znělo to skoro stejně depresivně jako nitrobrana. Rodgers své útoky zrychlil, což mělo za následek střídání úspěšných a neúspěšných štítů.

„Další,“ prohlásil Rodgers konečně a naznačil Kerry Ann, aby ustoupila. Když viděl její skloněnou hlavu, dodal. „Bylo to v pořádku. Přece jsem vás varoval, že to bude těžké. Vishnu, připravte se.“

Pokud si Vineet vedl lépe, nebylo to znát. Po mnoha opakováních Rodgers řekl: „Myslím, že se snažíte příliš usilovně. Použijte instinkt.“ Mávl na něj, že skončili a na řadě byl Harry.

Harry pozvedl hůlku a zkusil vytvořit upravený Titanový štít. Následovalo mnoho pokusů a rad, jak má držet hůlku a kolik síly použít, než se na kopuli štítu kolem něj objevily zářící body. Kerry Ann s Aaronem o modifikovaném štítu diskutovali a Harry se snažil zaslechnout každou větu, která by mu teď mohla pomoci.

„Připravený?“ zeptal se Rodgers a poodstoupil.

Harry přikývl a pozdvihl hůlku. Rodgers se postavil na druhou stranu místnosti a Harry vyčaroval štít hned, jak instruktor vyslal kletbu. Jeho první myšlenka byla, že inkantace nepatřila trhací kletbě a pak se podivil, proč klesl na kolena.

Na místnost padlo tichu, jen Aaron zalapal po dechu. „Myslel jste si, že jste byl připravený,“ poznamenal Rodgers suše. Harrymu se dělaly mžitky před očima od exploze jeho štítu. Zvedl se na nohy a viděl, že Rodgers pozdvihl hůlku. „Pokračujeme?“ zeptal se instruktor věcně.

Harry instinktivně namířil hůlkou, ale vzápětí ruku rychle sklonil. „Můžete mi dát chvilku, pane?“ zeptal se, protože si vyrazil dech a potřeboval se rozdýchat. Rodgers také sklonil hůlku a s klidným výrazem čekal. Harry konečně začal dýchat rovnoměrně, narovnal se a tím naznačil, že je připraven. Příští kletba byla slabší, takže ji zablokoval lehce, i tak na něj instruktor použil větší sílu, než na ostatní. Opakovalo se to nespočetněkrát a Harry se snažil vyladit štít pro různé druhy útoku.

Konečně byl Rodgers spokojený a řekl Harrymu, aby si vyměnil místo s Aaronem. Aaron vypadal trochu vystrašeně, ale vedl si stejně dobře jako ostatní, všichni potřebovali víc praxe. Pracovali ještě na modifikaci dvou protikleteb a ke konci se Harry cítil celý bolavý od toho, kolikrát do něj kouzlo narazilo. Kdyby používali normální štíty a protikletby, šlo by mu to lépe, což bylo docela frustrující.

„Máme ještě čas na jedno svazovací kouzlo, Trestanecký box. Aarone, stoupněte si tamhle,“ ukázal Rodgers k tabuli.

„Já, pane?“ zeptal se Aaron zdráhavě, znělo to poněkud dětinsky.

„Ano,“ potvrdil Rodgers. Aaron se odšoural na vykázané místo. O chvíli později už tam místo něj stála malá přepravní krabice s mříží, na kterou byl přimáčklý jeho obličej. Jen kousek jeho hábitu trčel ven.

„Jé, jsi tak malinký,“ řekla Kerry Ann a snažila se nesmát.

Harry tohle kouzlo nikdy neviděl a byl rád, že si instruktor na ukázku nevybral jeho. Jedno mávnutí a Aaron byl propuštěn, byl celý rudý, takže Rodgers řekl: „Na to si zvyknete; budete si to cvičit jeden na druhém.“ Gestem ukázal do středu místnosti. „Právě teď. Rozdělte se do dvojic.“

Harry, hůlku v kapse, čekal, až bude Vineeteovi vysvětleno, co má dělat. Pak se kolem něj uzavřela krabice, ale byla stejně velká jako on a stěny měla velmi tenké.

„Potřebujete dát víc síly do zaklínadla, Vishnu,“ řekl Rodgers a maličko podrážděně sepjal ruce za zády. Vineet vypadal rezignovaně, jako by pochyboval, že je toho schopen. Harry byl uzavřen v podivné krabici ještě mnohokrát, než dostal možnost také si to vyzkoušet.

Vzpomněl si na to, jak si na něm Vineet vyzkoušel východní umění, zamířil a vykřikl zaklínadlo. Se zavířením byl jeho spolužák uvězněn v červené krabici, která podezřele vypadala jako kufr, se kterým Harry cestoval do Švýcarska. S očekávání se zahleděl na instruktora, ale dostalo se mu jen strohého přikývnutí. Harry kouzlo zrušil.

„Možná bychom si měli vyměnit partnery,“ navrhl instruktorovi Ind s nadějí.

Domů se Harry vrátil až pozdě odpoledne. Cítil, že dům je prázdný, když si nesl svůj batoh s učebnicemi do knihovny. Winky vyhlédla z kuchyně, utírala si ruce a řekla: „Pán má nějaké pochůzky.“

„Díky,“ odpověděl jí Harry. Odložil batoh u dveří, vytáhl z něj knihu o určování kleteb a vzal si ji do jídelny, kde si odložil plášť a s povzdechem si sedl. Přečetl si kapitolu a pak vytáhl brk, aby si udělal poznámky, podle kterých by se mohl učit. Mysl se mu na chvíli zatoulala k Penelopě a pak si vzpomněl, že se zapomněl Tonksové zeptat na výši poplatků za kurz. Tohle opravdu potřeboval vyřešit. Lord Freelander se nabídl, že by mu vzdělání zaplatil, to si Harry pamatoval, ale cítil by se stejně, jako kdyby mu ministerstvo platby odpustilo. Srdce se mu sevřelo při pomyšlení, že si o tom bude muset promluvit se Snapem, povzdychl si a raději se vrátil k učení.

Snape se vrátil domů a našel Harryho spícího u stolu, hlavu měl místo polštáře podloženou předloktím.

Vzbudil ho lehkým dotekem na rameni. Harry se narovnal se a promnul si ztuhlý krk.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se Snape ustaraně.

Harry si promnul oči. „Jo, jen to byl těžký den.“ Vyhrnul si rukáv a prohlédl si paži, která ho ještě bolela po zásahu kletbou; teď byla pokrytá temnými modřinami.

„Co to bylo za kouzlo?“ zeptal se Snape.

Hopimi, říkal instruktor; ještě nikdy jsem ho neviděl.“ Harry stáhl rukáv dolů, prohrábl si rukou vlasy a snažil se narovnat.

Snape odložil balíčky, které přinesl a opřel se o stůl. „Obvykle není tak silné; nevyčaroval jsi štít?“

Harry zavřel knihu a odstrčil ji. „Je to složitější. Učili jsme se základy modifikace, víš, takže štíty nevydržely tak dlouho a kletba jimi často prošla.“ Hledal něco na svou omluvu a tak dodal: „Instruktor je ke mně opravdu tvrdý.“

Snape se narovnal a sebral své balíčky. „Dobře,“ řekl bez známky soucitu. Opatrně Harryho poklepal po rameni a odešel.

*****

Druhý den se učili tři další poutací kouzla, jedno bylo velmi podobné síti, kterou se Harry naučil od Penelopy, což mu umožnilo uspět již na třetí pokus, zatímco jeho spolužáci se s ním stále potýkali. Tentokrát už od instruktora žádnou chválu neočekával.

Po obědě vstoupil Rodgers do cvičební místnosti a řekl: „Potřebujete více praxe při modifikaci kouzel. Pottere, pojďte sem.“

Harry zdráhavě poslechl. Mnoho bolavých modřin ho nabádalo, aby to nedělal. Postavil se na určené místo a vytáhl hůlku.

„To samé co včera,“ řekl Rodgers a zaútočil.

Kletba mu opět vzala dech a téměř ho srazila na kolena, když prošla jeho obranou. Zatímco se snažil popadnout dech, řekl Rodgers nemilosrdně: „Věděl jste, co přijde. Zkuste to silněji. Znovu.“

Harry zvedl ruku, aby se připravil, ale bylo pozdě, kletba už na něj letěla. Zoufalý a mírně dezorientovaný vyslal Harry tak silné protikouzlo, jak jen mohl. Tentokrát se kolem něj utvořila kopule, jako by jej obtékala tekutina, která neexplodovala, jen se prohnula. Zářící body po ní klouzaly do všech stran. Štít kletbu pohltil a zanikl. Harry si úlevně oddech, byl rád, že se vyhnul úderu.

„Vidíte, o kolik lépe to funguje, když do toho dáte potřebnou sílu?“ zeptal se Rodgers sarkasticky.

Harry chtěl argumentovat tím, že útoky na něj byly o hodně tvrdší, ale věděl, že by tím ničeho nedosáhl. Ruka s hůlkou mu automaticky vystřelila vzhůru, když Rodgers řekl: „Znovu. Ujistíme se, že to nebyla náhoda.“

Když Harry konečně doklopýtal k přihlížející skupině, díval se pozorně, ale útoky na Aarona, který cvičil po něm, byly mnohem mírnější. Soucitné úsměvy od spolužáků způsobily, že se hned cítil lépe.

Koncem dne se Harry raději vydal domů, než do hospody, kam ho lákali Kerry Ann a Aaron. Přemýšlel, jak plánují, že se naučí to množství látky, které dostali za úkol si přečíst. Ještě jeden den a pak bude tolik potřebné volno, říkal si, když odkládal učebnice v knihovně. Snape seděl v obývacím pokoji a pročítal si dlouhý, červeně lemovaný pergamen, který Harry ještě neviděl.

„Co to děláš?“ zeptal se Harry místo pozdravu.

„Čtu si zápisy z minulých zasedání Bradavické školní rady; je to většinou nudné, ale někdy rozhodnou nebo diskutují o něčem, co se nikdy nedozvíme.“ Jeho hlas byl hlubší, zamyšlený. „Něco z toho bychom vědět měli.“

Harry zadržel uchechtnutí nad tím, že si Snape myslí, že by mohlo být něco potměšilého v něčem tak přízemním, jako je školní administrativa.

Snape sroloval dlouhý zdobný pergamen, odložil jej a zeptal se: „Jaký jsi měl den? Nějaké nové modřiny?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Doufám, že instruktor nezměkl,“ řekl Snape a rovnal pergameny do truhly, která vypadala jako jedna z Hagridových, až na to, že byla pozlacená.

„Ne,“ uklidnil ho Harry. „Já jen... bylo to trochu lepší,“ dodal neochotně, protože to znamenalo přiznat, že je přeci jen trochu pomlácený.

Snape se na něj podíval a sarkasticky se zeptal: „Naučil ses modifikovat protikouzlo za dva dny?“ Znělo to skoro rozzlobeně, jeho rozhořčení bylo dokonalé. Harry jen pokrčil rameny, Snape vstal a přešel k němu.

„Byl to jen Titanový štít,“ vysvětlil Harry.

„Ten se dá nejsnáze modifikovat, ale stejně,“ zlobil se Snape a vrtěl hlavou, když odcházel.

„Chceš to vidět?“ zeptal se Harry.

„Snad později,“ odpověděl Snape, aniž by se otočil. „Ten tě může chránit jen před omezeným množstvím kleteb.“

Harry se mírně zamračil a vrátil se do knihovny k učení. Později, když se Snape objevil ve dveřích, Harry zjistil, že se ho snaží ignorovat, i když k tomu neměl žádný konkrétní důvod.

Po chvíli ticha Snape řekl: „Večeře je na stole.“

Harry si založil knihu, kterou četl a beze slova vstal. Snape měl pocit, že by mu měl svou zdrženlivost vysvětlit a položil mu ruku na rameno. Harry sebou trhl, když ho rozbolely modřiny a Snape ho okamžitě pustil.

„Promiň,“ zamumlal Snape. Harry se na něj s povzdechem podíval, což donutilo Snapea říct: „Jistě jsi už dost starý na to, abys vyžadoval pravidelnou chválu.“

Něco uvnitř Harryho se vzbouřilo. „Myslím, že ne,“ tvrdil.

„Jestli je to tak, možná je načase trochu vyrůst.“

Harry se zblízka podíval na svého opatrovníka, který vypadal klidný a vážný. V pokračujícím vzdoru a s pevnými argumenty v záloze o tom, že si zasluhuje uznání nebo alespoň malou pochvalu, se zamračil a zatvářil se domýšlivě. „Jen jestli nežárlíš,“ odsekl.

Snape se odvrátil. „Večeře je připravena.“

Harry šel za ním. U dveří do jídelny už byl klidnější. „Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak.“

Snape stál vedle stolu prostřeného pro dva, s přiklopenými stříbrnými mísami uprostřed. „Nemám rád věci, které jsou pro tebe příliš snadné; to způsobí, že se budeš cítit příliš sebejistě.“

„Nebylo to lehké,“ tvrdil Harry a opatrně dosedl na židli. „Dostal jsem pořádnou nakládačku, než se mi to povedlo. Rodgers mě skoro zabil. To nikomu jinému neudělal,“ postěžoval si nakonec.

Snape pevně sevřel opěradlo židle. „Vypadá to, že od tebe očekává něco víc.“ Nakonec vytáhl židli z pod stolu a sedl si. „To není nic špatného,“ mínil a zvedl poklop z největší mísy, čímž odhalil vepřové kotlety.

*****

Harry lehce zapadl do nového rytmu života. I když nebyl tak dobrý v zapamatování si detailů toho, co přečetl, jako Kerry Ann, vedl si lépe než Aaron, který se pravděpodobně ani nenamáhal všechno si přečíst.

Během čtvrteční odpolední výuky jim Rodgers oznámil, že se musí vrátit do cvičební místnosti, kde je budou fotit při nácviku kouzel do Denního věštce. Rozmrzele prohlásil: „Prezentace je pro nás velmi důležitá. Na to si zvyknete. Hezky se usmívejte, ministerstvu na téhle třídě velmi záleží.“

„Obzvlášť na Potterovi,“ zavtipkoval Aaron zle.

„Nech toho,“ ohradil se Harry.

Rodgers je pokáral. „Chovejte se slušně.“ Mlčky ho následovali. V tělocvičně na ně čekalo několik fotografů a reportérů. Harry si přál, aby on a jeho spolužáci nemuseli na trénink nosit ten černý, přiléhavý oděv. Vypadali v něm jako mudlové ze starých časů v plavkách, lišilo se to snad jen ministerským emblémem na hrudi. „Tady jsou,“ oznámil Rodgers. „Naše největší třída bystrozorských učňů. Rozdělte se do dvojic a něco předveďte, děcka.“

Harry byl ve dvojici s Vineetem. Předvedli všechny základní štíty, které se tento týden naučili. Fotograf z Věštce fotil hlavně Harryho, který se ho snažil ignorovat, i když ho blesk fotoaparátu neustále oslňoval a to vždycky v těch nejhorších chvílích. Když cvičení ukončili, Harry se nenápadně vklínil mezi své dva spolužáky, aby bylo těžké vyfotografovat jen jeho.

Přistoupila k němu Holoubková a přátelsky se na něj usmála. „Jak se máte, Harry?“ Za ní se vznášel bleskobrk.

„Nebudu s vámi mluvit, pokud to nedáte pryč,“ řekl Harry pevně. Jeho spolužáci na něj varovně pohlédli, Rodgers se zatvářil přísně.

Uchopila bleskobrk ze vzduchu, schovala ho do kabelky a vytáhla obyčejný brk. Aniž by jí to nějak zaskočilo, zeptala se: „Jak se vám daří při tréninku?“

„Dobře. Je to docela těžké,“ odpověděl Harry klidně. „Ministerstvo chce, abychom byli dobře připraveni, až budeme ve službě.“

Holoubková se na něj podívala zúženýma očima a sklouzla pohledem k Rodgersovi. „Co jste udělal, natrénoval jste s nimi, co mají říkat?“ stěžovala si. Když Rodgers jen nevině pokrčil rameny, obrátila se zase zpátky k učňům. Zeptala se Kerry Ann. „A co vy? Jen málo čarodějek prošlo tímto kurzem, jak to zvládáte?“ Kerry Ann byla šťastná, že je teď řada na ní a odpovídala tak dlouze, až Aaron vedle ní zašoupal nohama. Holoubková se Aarona zeptala, jestli je toto jeho vysněné povolání, takže konečně mohl dát průchod svému egu. Pak se zeptala Vineeta, co si u něj doma, v Indii, myslí o jeho pobytu zde. Nakonec se znovu zaměřila na Harryho. „Jak si vedu?“ zeptala se netrpělivě.

Harry se zasmál. „Dobře. Lépe než bych čekal.“ Všichni se na něj zadívali ve snaze porozumět jejich rozhovoru.

Chvíli na něj hleděla a pak se zeptala: „Takže, chodíte s někým?“

„Ne.“

„Hm, proč ne?“

„To vás nemusí zajímat,“ odpověděl Harry pevně.

Podrbala se na nose a protočila brkem v prstech. „Co si myslíte, že by řekli vaši rodiče, kdyby vás teď viděli?“

„Řekli by, že tohle je pro mě příliš nebezpečné a přáli by si, abych dělal něco jiného.“

„Opravdu?“ zeptala se překvapeně.

„Tím jsem si jistý,“ odpověděl klidně. „Ale nechali by mě udělat to, co chci já, protože si nedovedu představit, že bych dělal něco jiného.“

Chvíli na něj zírala a pak si něco poznamenala do notesu. Příjemně se na ní usmál a fotoaparáty zacvakaly.

Rodgers oznámil, že ministr Popletal by chtěl novináře seznámit s novými úpravami Bystrozorského oddělení, které teď konečně mohou být provedeny, když už veřejnost neohrožuje Voldemort. Reportéři a fotografové zamířili za ním. Holoubková odtáhla Harryho stranou. „Změnil jste se,“ prohlásila tiše. „To je příběh sám o sobě. Opravdu mi nechcete dát interview?“

„Ještě pořád toho nemáte dost?“ zeptal se Harry.

„Upřímně, nebyla bych tak úspěšná, kdybych nevyužila, co se dá,“ pronesla s úsměvem a mávla na Rodgerse, který se zastavil ve dveřích a se zájmem se na ně díval. „Nepřipadá vám to jako kolektivní vina celého kouzelnického světa?“

„Tak by to nemělo být.“

„Pottere, minule, když jsem vám položila tuhle otázku, téměř jste mě zabil,“ připomněla mu. Po chvíli ticha řekla: „Pošlete mi sovu, jestli si to rozmyslíte.“ Se širokým, blahosklonným úsměvem následovala instruktora na chodbu.

****

O víkendu zamířil Harry do knihkupectví, aby si koupil další požadované knihy. Dvě z nich měly velmi nudný název: Kouzelnický řádHistorie a forma politiky Evropské Kouzelnické správy. Harry byl unavený už jen z toho, když si představil, jak je bude studovat. Také byly velmi drahé. Když před ním starý kouzelník u pokladny v Krucánkách a kaňourech zamával účtem, uvědomil si, jak málo peněz má s sebou.

„Zaplatíte, až budete mít,“ uklidňoval ho kouzelník vlídně.

Harry uvažoval o tom, že si vyzvedne peníze z trezoru, ale sám dobře věděl, jak málo mu jich zbývá. Cítil se trochu přetížený a tak místo ke Gringottovým, zamířil nejdříve do Kratochvilných kouzelnických kejklí. Jedno z dvojčat u pultu vysvětlovalo dvěma malým dívkám, jak nastavit časování na bombě hnojůvce. Dívky si schovaly nákupy do kapes a s chichotáním vyběhly z obchodu. Harry se cítil trochu nostalgicky, když sledoval, jak odcházejí. Vystoupil zpoza regálu s cukrovinkami a žvýkačkami a pozdravil.

„Harry! Rád tě vidím!“ Weasleyovo dvojče popadlo koště a zabušilo jím do stropu. „Hej! Frede, pojď dolů!“ zavolal.

Na schodišti zaduněly kroky. „Ahoj, Harry! Myslel jsem, že musíme zase někoho zachraňovat po výbuchu cukrové řepy, ale jsi to jen ty,“ řekl a potřásl si s Harrym rukou. George vytáhl krabičku z pod pultu a nabídl mu. „Zkus tohle – je to báječné.“

Harry rozbalil jeden bonbon a ucítil vůni vodního melounu, strčil si ho do úst. Hřbety rukou mu zezelenaly a vypadaly jako melounová kůra, dlaně měl růžové. Ale chutnalo to opravdu dobře.

„Je to lepší, než grapefruit,“ poznamenal George, „to bys vypadal jak čarodějka s nemocnýma ledvinama.“

S plnou pusou se Harry zeptal: „Za jak dlouho to zmizí?“

„Asi za pět minut. Zjistili jsme, že větší obrat je u krátkodobě působících věcí,“ vysvětloval Fred a rovnal přitom krabice v policích.

„Smutné, ale pravdivé,“ souhlasil George, jako kdyby mluvili o skutečné tragédii.

„Tak jak jde učení, Ó Velký bystrozore?“ zeptal se Fred.

„Není to špatné. Instruktor si na mě zasedl.“

„Bastard,“ poznamenal Fred. „Potřebuješ na něj něco?“ nabídl dychtivě.

„Ne. Vyřídím si to sám,“ tvrdil Harry, zděšený představou, že by dělal problémy na ministerstvu. Když se zelená barva s jeho prstů začala vytrácet, vzal si další bonbon. „Vezmu si balení těchhle.“

„Jen do toho,“ řekl Fred. „To máš od nás jako dárek.“

Harry poděkoval, když si dával obyčejný hnědý pytlík do kapsy. Pak si s úlekem uvědomil, že stejně nemá žádné peníze.

V neděli si Harry udělal volno, sluníčko pálilo a tak se rozhodl vyplít přední zahrádku. Tu zadní, džungli roztodivné buřiny a plevele, se rozhodl nechat tak, jak je. Poskytovalo to útočiště rozmanitému druhu zvířat, a kdyby jí chtěl zútulnit, všechna by je tím vyhnal, ale možná to byla jen výmluva.

Elizabeth se objevila zrovna když vyhrabal cibulky tulipánů, kterých bylo tolik, že ani neměly možnost kvést. „Ahoj,“ řekla a dívala se na něj přes rozpadající se zeď. Byla elegantně oblečená a hned to vysvětlila: „Měla jsem recitál.“

„Ach,“ řekl Harry s pocitem, že to měl vědět, i když mu nic neřekla. „Dáš si čaj?“ zeptal se, protože společnost by mu přišla vhod.

Na její tváři se objevil krásný úsměv. „Jasně.“

Harry odložil vykopané cibulky do stínu břečťanu a přikryl je slámou, vstal a opucoval si kolena.

„Jsem ráda, že už nemusíš nosit tu čepici,“ řekla, když jí vedl do domu.

„Všichni vědí, že tu bydlím,“ vysvětlil Harry. „I když jinde to bývá docela užitečné.“

„Chceš se schovávat?“ zeptala se, když procházeli halou. Harry přemýšlel, jak mohl zapomenout, jak přímá dovede být.

„Vždycky se necítím ve velké společnosti dobře,“ řekl obranně, když se posadili.

„A je to opravdu společnost?“ zeptala se pochybovačně. Winky přinesla čaj dřív, než o něj stačili požádat.

„Trvalo mi půl hodiny, než jsem se dostal z falmouthské tribuny, když si lidé uvědomili, kdo jsem.“ Vzal si sušenku a čekal, až se čaj vylouhuje.

„Myslela bych, že odejdou rychleji. Jsi úplně obyčejný.“

Harry stiskl sušenku pevněji, až ji rozmáčkl. „Říkáš to, jako by se mnou byla nuda,“ řekl ublíženě. Nalila si čaj; vypadal už hodně vylouhovaný, to znamená, že Winky začala čaj připravovat dávno předtím, než Elizabeth přišla. Zavrtěl hlavou.

„Tak jsem to nemyslela,“ řekla sladce. „Jen se nepokoušíš každého pobavit, jako to dělají jiní slavní lidé. Jako ten houslista, kterého jsem viděla na koncertě, Alverna se jmenuje, držel si kolem sebe dav lidí, žertoval a s každým se bavil.“

„Jo, to nedělám,“ souhlasil Harry a vzpomněl si na Lockharta.

*****

Druhý týden tréninku uběhl rychleji než ten první a Harry žasl, kolik už se toho naučil. Ráno před nácvikem kleteb byla přidána fyzická cvičení a Harry spal klidně celou noc následkem vyčerpání, což ho docela udivilo. Ve čtvrtek při obědě, když sledoval Aarona a Kerry Ann, jak si šeptají, ho něco napadlo. Zmateně si uvědomil, že už strašně dlouho nikde neviděl Candidu. Dokonce ani Snape se o ní nezmínil, ani jednou, to by si pamatoval. Ta myšlenka ho neopustila ani během odpoledního vyučování, měl skličující pocit z toho, že si to nedokáže vysvětlit.

Po vyučování se Harry vypravil do Příčné ulice, kde si všiml názvu účetní firmy, ve které pracovala. Z části si myslel, že si to měl nejdřív rozmyslet, ale nedokázal to nechat na později.

Firma měla kanceláře v prvním poschodí, do kterého se šlo po úzkém schodišti s rozpadajícím se zábradlím. V patře byly místnosti po obou stranách chodby. Vlevo byla velká společná kancelář. Dveře byly otevřené, aby se větralo, a Harry zíral na velké psací stoly s podivnými konstrukcemi a obrovské knihovny plné pergamenů a tlustých knih naskládaných na úzkých policích. Osamělá žena něco zapisovala pod dlouhý seznam čísel ve velké knize, pak ji zavřela a uložila na polici. Podala pergamen jedné ze čtyř sov, které seděly v podivné kleci na okně. Pták odletěl.

Harry už skoro odešel, když si na jednom ze stolů všiml hrozného hrnečku, který kdysi podepsal. Vešel dovnitř.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se žena a vyndala z police srolovaný pergamen, tak velký, že se jí sotva vešel na stůl. Navlékla ho na dlouhou tyč a na druhém konci ho zahákla k podivnému zařízení s klikou.

„Hledám Candidu,“ odpověděl Harry a fascinovaně sledoval, jak pracuje s pergamenem.

„Je u ředitele, přijde za chvíli.“

„Počkám.“

Žena přiložila k pergamenu otlučené kovové pravítko a hnědým inkoustem kreslila na pergamen čáry. Na druhé straně místnosti se otevřely dveře a ven se vyhrnula skupina lidí. „Harry?“ řekla Candida překvapeně. Všichni lidé se náhle zarazili a zírali na ně.

„Mohl bych s vámi mluvit?“ zeptal se Harry.

„Ale jistě,“ odpověděla. „Pojďme do haly,“ řekla rychle a propletla se úzkou uličkou mezi stoly. Ode dveří řekla: „Hned budu zpátky, pane.“ Statný muž ve dvouřadém obleku jen mlčky přikývl.

V místnosti za halou, kam Candida Harryho odvedla, se skladovaly další svitky pergamenů. Když se za nimi zavřely dveře, Harry řekl: „Omlouvám se, že ruším...“

„Merline, neomlouvejte se. Jsem ráda, že vás vidím. Co pro vás mohu udělat?“

Harry se zlehka zamračil a pokusil se srovnat si myšlenky. Zatahala ho za rukáv a prohlížela si jeho hábit. „Co to je?“ zeptala se s pochybami.

„Připravuji se teď pro práci na ministerstvu,“ vysvětlil. Na její tázavý pohled dodal: „V Bystrozorském kurzu.“

Udělalo to na ní dojem. „Páni. Gratuluji.“

„Děkuji. Podívejte, asi se pletu do něčeho, co se mě netýká, ale už jsem vás dlouho neviděl, tak jsem myslel, že bude nejjednodušší zeptat se proč.“

Křivě se na něj usmála a promnula si čelo. „Také mi to chybí,“ prohlásila neochotně. „Ale nechci se stavět mezi vás dva, Harry,“ dodala.

„Severus vás požádal, abyste odešla, že?“ zeptal se Harry, s hrůzou zjistil, že odpověď na svou otázku zná.

Smutně se na něj usmála a Harry dostal vztek sám na sebe. „Bylo toho víc,“ tvrdila a pak zaváhala. „Nemohla jsem tam zůstat, když to pro vás bylo tak těžké. Víte, jak hrozná byla představa, že jsem příčinou nočních můr Hrdiny kouzelnického světa?“

Harry zavřel oči a pokoušel se najít ta správná slova. „Nechtěl jsem na sebe poutat tolik pozornosti,“ zamumlal rozzlobeně. Rozpačitě přešlápl a zeptal se: „Jste ještě volná? Myslím... vím, že už je to dlouho...“

Usmála se. „Nechodím moc ven,“ řekla, „takže i po šesti měsících musím s politováním konstatovat, že jsem stále volná.“ Po chvíli dodala: „Ať mi Severus pošle sovu.“ Harry se rozjasnil a ona mu pohladila ruku. „Jste tak milý, Harry.“

Podíval se na ní temným, pochybovačným pohledem, který pohasl, když se rozesmála. Otevřela dveře a vyšla ven. Vchod do protilehlé kanceláře byl plný zvědavých tváří. Všichni se ho pokoušeli zahlédnout. Harry je ignoroval a zamířil po schodech dolů, v mezipatře se otočil a řekl: „Nashledanou.“

„Díky, Harry.“

„A já jsme myslela, že sis ten hrnek podepsala sama,“ řekla Roberta Candidě.

„To byla jedna z mnoha věcí, kterou sis myslela špatně.“ Candida se klidně vrátila ke své práci.

Pan Farnsworth se maličko zamračil: „Co víš o panu Potterovi?“ zeptal se zvědavě, jako by cítil nějakou příležitost.

„Žije s mým přítelem,“ řekla Candida.

„Jakým přítelem?“ zeptala se Roberta pochybovačně.

„S velmi dobrým přítelem,“ podívala se na Robertu vážným pohledem.

Harry se cestou domů zastavil u Gringottových a vyzvedl si z trezoru všechny zbylé srpce a svrčky a zanechal tam poslední malou hromádku zlata. Cestou přemýšlel, jak na to zavést řeč. Stále o tom neměl žádnou představu. V hale pevně uzavřel svou mysl a pozdravil. Snape vzhlédl od své korespondence a odpověděl. „Myslel jsem, že bychom si mohli zítra trochu užít, protože zítra je pátek,“ navrhl Harry uvolněně. „Potřebuji si odpočinout od učení.“

„Byl jsi opravdu hodně pilný,“ potvrdil Snape. „Co navrhuješ?“

Harry pokrčil rameny. „Možná bychom mohli jít na večeři?“ Položil batoh na zem a otevřel ho, aby vyndal nějaké knihy. Předstíral, že je zamyšlený, když řekl: „Už dlouho jsem neviděl Candidu.“ Pak velmi pečlivě předstíral, že to snad neměl říkat, i když si myslel, že to řekl v pravý čas.

Snape si ho pečlivě prohlížel a sepnul před sebou prsty do věžičky. Pak řekl: „Pochybuji, že bude mít zítra čas.“

„Aha,“ poznamenal Harry roztržitě a znělo to trochu zklamaně.

Snape odměřeně prohlásil: „Myslím, že bych jí mohl poslat sovu a zeptat se.“

Harry zlehka pokrčil rameny. „Jasně. Jestli chceš,“ řekl klidně, i když jeho srdce pádilo zběsilou rychlostí.

„Jak tě napadla večeře?“ zjišťoval Snape opatrně.

„Přišlo mi to jako dobrý nápad.“

„Předpokládám, že restaurace v Prasinkách by mohla vyhovovat,“ přemýšlel Snape nahlas.

Harry skoro řekl, že je nechá o samotě, ale pak si uvědomil, že by tím prozradil svůj záměr a hlavně se mu také chtělo jít ven, tak raději mlčel.

Franklin se vrátil druhý den ráno a Harry jen doufal, že je Candida dost chytrá, aby nic neprozradila. Snape rozvinul pergamen a Harry zadržel dech. „Mrzí ji, že je volná a je šťastná, že jsme ji pozvali,“ řekl Snape pomalu. „Dává ti to smysl?“

Harry se nad její odpovědí zamyslel. „Možná to dává smysl jen ženám,“ navrhl.

„Možná,“ zamyslel se Snape. „Nicméně, setkáme se v sedm.“

Harry zabořil nos do své učebnice, aby nemusel uzavírat mysl. „Bude hezké vyjít si ven,“ řekl klidně, ale s radostným podtónem.

„Ano,“ souhlasil Snape měkce.

Po obědě si šel Harry prohlédnout svůj společenský hábit, který měl na sobě už před hodně dlouhou dobou. Byl mu opravdu malý; vypadal v něm, jako by si oblékl šaty někoho jiného. Vrátil se do jídelny za Snapem. „Potřebuji na večer společenský hábit? Jak moc nóbl je ta restaurace?“

„Docela dost.“

„Musím jít dřív a koupit si společenský hábit. Představ si, ten starý už je mi malý,“ řekl Harry udiveně.

„Pottere,“ řekl Snape sarkasticky, „kdy naposledy jsi ho měl na sobě?“

„Uh, na Štěpána.“

„Jsi teď o deset centimetrů vyšší, než tenkrát,“ poznamenal Snape. „Možná i o víc.“ Odložil sklenici a postavil se proti Harrymu. Chvíli si ho prohlížel. „Ano, myslím, že už jsi vyšší, než byl tvůj otec.“

„Opravdu? To už brzy přestanu růst,“ okomentoval to Harry. „Ale proti tobě jsem pořád malý.“

„Já jsem mnohem vyšší než průměrní lidé,“ poznamenal Snape. „Můžeme jít do Prasinek dřív a něco ti koupíme. A možná bychom mohli zase objednat ten úžasný čaj.“

Odpoledne se letaxem přemístili ke Třem košťatům, kde bylo tolik lidí, že proklouzli úplně nepozorovaně. Ve Veselých hábitech je mladá prodavačka přivítala milým úsměvem.

„Vy jste Harry Potter,“ řekla radostně.

„Jo,“ odpověděl Harry nevýrazně. „Potřebuji společenský hábit. Na dnes večer,“ dodal a pomyslel si, že by bylo jednodušší, kdyby byl jen obyčejným zákazníkem.

„Páni! Musím si o tom promluvit s mamkou, ona hábity upravuje. Pojďte, nejdříve vás změříme.“ Harry si sundal svetr a postavil se na nízkou stoličku, kde se otáčel podle jejích pokynů. „Hotovo,“ řekla, když skončila. „Jakou barvu byste chtěl?“

Harry přelétl očima tmavě zelený hábit svého opatrovníka, který seděl na židli u malého stolku a četl si noviny. „Asi tmavě modrý.“

Vyndala několik hábitů z polic a přinesla je na pult. „Ozdobný?“ navrhovala. Harry zavrtěl hlavou. „Takže raději střízlivý?“ Harry přikývl.

„Tenhle je velmi hezký,“ rozložila před ním jeden z hábitů. Byl sametový s prošívaným saténovým límcem a rukávy. Barvu měl temně safírovou. Snape přišel blíž a hábit si prohlédl.

„Je dost drahý,“ upozornila dívka.

Harryho zamrazilo. „Jak drahý?“ zeptal se, když si uvědomil, jak málo peněz má v peněžence.

Podívala se na cenovku. „Třicet dva galeony.“ Držela hábit v ruce a čekala na jeho rozhodnutí.

Za hábit to bylo hodně, i když Harry u sebe tolik měl. Podíval se na Snapea a zjistil, že se ocitl ve zcela novém postavení. „Jestli ti bude slušet, tak proč ne,“ prohlásil Snape.

Prodavačka hábit rozepnula a podala mu ho. Harry si ho oblékl přes tričko a džíny. Dívka posunula vysoké zrcadlo tak, aby se viděl. Vypadal v něm dobře, ale přesto váhal, bylo mu nepříjemné požádat o peníze.

„Bezvadné,“ řekla dívka. „Máte milostnou schůzku?“ zeptala se.

Harry se na ní zamračil. Snape řekl: „Teď zrovna ne.“

Dívčin úsměv se prohloubil. „Je třeba ho zabrat jen po stranách, ale to se dá udělat i později, jestli chcete. Můžete ho kdykoliv přinést. Nebo poslat sovu,“ navrhla, ale bylo zřejmé, že tahle možnost se jí moc nezamlouvá.

Harry stále váhal. Snape k němu přistoupil a prohlédl si ho odshora dolů. „Tobě se nelíbí?“

„Tím to není,“ zašeptal Harry zdráhavě.

Snape se na něj pozorně zadíval. „Vezmeme si ho. Odstřihněte cenovku, prosím, nechá si ho na sobě.“

Harry se zamračil a odstoupil od zrcadla. Prodavačka použila kouzlo na odstranění cenovky. Odnesla ji k pokladně a Snape zaplatil. Když odcházeli, podala prodavačka Harrymu jeho svetr s velmi vřelým úsměvem.

Venku na ulici Snape prohodil: „Vypadá to, že jsme narazili na citlivé téma.“ To opravdu ano, pomyslel si Harry a v žaludku měl kámen. Protože zůstal zticha, Snape řekl: „Jsi opravdu hodně skromný; drahý hábit jednou za čas mě opravdu nezruinuje.“

Harry zamračeně přiznal: „Taky budu potřebovat peníze na další učebnice.“

„Knihy do Bystrozorského kurzu jsou důležité,“ řekl Snape pevně. Zastavili se na rohu ulice. Snape se netrpělivě zeptal: „Co tě trápí, Harry?“

Harry pokrčil rameny. To nad nimi dřív přeplachtí střecha Chroptící chýše, než aby mu pohlédl do očí.

„Je to snad ztráta nezávislosti?“ zeptal se Snape. Harry přemýšlel, že znovu pokrčí rameny. Prošly kolem nich dvě čarodějky, které si povídaly o zavařování žabích stehýnek a o bludičkách. Když byly mimo doslech, Snape řekl: „Předpokládám, že to bude pokračovat. Bylo by nešťastné, kdyby ses kvůli tomu pokaždé cítil špatně.“

Harry nechtěl rozebírat své pocity uprostřed hlavní ulice v Prasinkách. Přikývl a navrhl, aby pokračovali v čajovně.

Čajovna byla prázdná a zvonek nade dveřmi zazněl příliš hlasitě, když vstoupili dovnitř. Snape vybral stolek u zdi, co nejdále od prodejního pultu. Majitelka je přivítala a Snape objednal čaj, mračil se při tom na ozdůbky rozvěšené po místnosti.

Když byli obslouženi, Snape se zeptal: „Jedná se o peníze, které ti zanechali rodiče, je to tak? Už jich máš málo?“

Harry přikývl a prstem objížděl písmena, vyřezaná v desce stolu. „Je to už tak dávno,“ řekl Harry nešťastně. Napil se čaje; byl velmi trpký. Pohlédl na Snapea a zjistil, že čeká, až mu toho prozradí více. Dlouho o tom přemýšlel. Jeho emociální reakce spojené s penězi vždycky skončily u Dursleyových.

Harry odložil šálek a povzdechl si. „Teta se strýcem vždycky používali peníze proti mně.“

Snape se narovnal. „Aha,“ řekl chápavě a vypadalo to, že se mu ulevilo.

Harry mu to chtěl vysvětlit. „Bylo hezké nebýt na nich závislý a mít vlastní trezor. Pořád si stěžovali, kolik je stojím, takže jsem byl šťastný, že mě k sobě vůbec vzali.“ Ty vzpomínky měl vypáleny do paměti. „Bylo to směšné. Nikdy mi nic nekoupili, ani oblečení, ani dárky. Sotva mi dávali jíst.“ Harry snížil hlas. „Stejně to pořád dělali,“ zamumlal a napil se čaje. Teď nad tím cítil rozhořčení.

Snape se zhluboka nadechl. „Chápu. Mohu tě ujistit, že tohle proti tobě nepoužiji.“

„Ani nevím, kolik vyděláváš,“ upozornil ho Harry namáhavě.

„Určitě dost pro nás oba,“ řekl Snape pevně. „Budu ti dávat kapesné. Nebudeš si tak muset o všechno říkat.“ Přisunul si kus pergamenu a vzal do ruky rozskřípaný brk, který ležel na stole. „Jaké jsou tvé běžné výdaje?“

„Dvacet liber za obědy přes týden.“

„Merline, za kolik je teď u Gringottových mění?“

„U mudlů se jí levněji, proto tam chodím na obědy. Bylo by to asi galeon a půl.“ Díval se, jak to Snape zapisuje.

„A už nejméně dvakrát sis koupil knihy. Právnické knihy nejsou levné…“

„Pokaždé to bylo dvacet galeonů,“ řekl Harry a otřásl se.

„Harry,“ uklidňoval ho Snape, „nedělej si starosti.“

Harry pokračoval: „Ministr mi chce odpustit poplatky za kurz, a to je tři sta šedesát galeonů ročně.“ Snape se na něj překvapeně podíval a Harry dodal: „Je to druhý nejdražší kurz, jen lektvary jsou dražší.“ Harry si nervózně tiskl ruce. „Nevím, co jim mám říct. Ale... nemyslím si, že mám jinou možnost, než to přijmout.“

„Opravdu od Korneliuse nic nechceš, že?“

Harry zavrtěl hlavou. „Nemám ho rád.“

„Přijal bys to raději od madam Bonesové?“

Harry se poškrábal na tváři. „Myslím, že jo.“

Snape mu vysvětlil: „Vydrž ještě týden; pak budou volby. Minerva si nemyslí, že Popletal vyhraje a protože převzala Albusovo křeslo ve Starostolci, předpokládám, že to ví.“ Když Harry neodpověděl, Snape se vrátil ke svému pergamenu. „Jízdenky na metro, večery mimo dům, dárky pro kamarádky?“

Harry rozpačitě uhnul očima, vyvedlo ho to z míry. „Jen ty první dva.“

„Mohlo by to být i to třetí, jestli ti setkání s prodavačkou v obchodě nic nenaznačilo.“ Přidal to na seznam a zaokrouhlil  nahoru. „Bude to asi osm galeonů týdně.“

„Tolik?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Jen ber, budeš to potřebovat,“ řekl Snape.

„Děkuju,“ zamumlal Harry a zadíval se do svého šálku. Tahle situace se mu nelíbila, ale uvědomoval si, že bude ještě několik let trvat, než bude mít vlastní peníze.

Mlčky pili čaj a Harry poslouchal šoupání svých nohou o židli, jak se na ní vrtěl celý nesvůj z té neobvyklé situace. Když byl čas přesunout se do restaurace, Snape poskládal šálky na podnos k čajové konvici. Chtěl vstát, ale pak zaváhal, opřel se o opěradlo a povzdechl si. „Je jen velmi málo věcí, které ti závidím, Harry. A upřímně, nežádáš mě o tolik.“ Harry se ošil a opravdu si přál, aby situace byla jiná, ale jediný způsob, jak to udělat, bylo požádat o peníze na ministerstvu, nebo někoho jiného.

„Díky,“ řekl ještě jednou.

„Myslím, že si na to zvykneš,“ řekl Snape a vstával. „Zřejmě je to pro tebe dost komplikované.“

V restauraci se setkali s Candidou, která na ně čekala na schodech před malou jídelnou. „Tak ráda vás vidím,“ řekla dojatě a jednoho po druhém objala. „Páni! Vypadáte velmi elegantně,“ pochválila Harrymu nový hábit.

Byli usazeni u malého stolku u zadní stěny servírkou s bronzovými vlasy a andělskou tvářičkou, která rychle urovnala světle hnědý ubrus. Candida objednala šampaňské a servírka odběhla. „Co jste vy dva dělali celou dobu?“

„Já jsem začal s Bystrozorským kurzem,“ řekl rychle Harry, aby se nějak neprozradili.

„Páni!“ odpověděla stejně, jako předtím. „To je velmi působivé. Jak dlouho to bude trvat?“

Harry si povzdechl. „Tři roky.“

„A jak to vypadá teď?“ zeptala se s úsměvem.

„Dobře. Spousta práce, a mám přísného instruktora.“

Ušklíbla se na něj. „Myslíte to tak, že vás instruktor nepodceňuje?“

„Něco takového,“ řekl Harry zaraženě.

Přinesli šampaňské, zacinkaly sklenice a Harry měl pocit, že jsou na správném místě. Byl to zvláštní pocit, takový, který chtěl zachytit a uchovat si ho na horší časy.

Poslední komentáře
27.02.2010 10:25:00: Teda, upe skvělá kopča, a skvělí překlad... Á výcvik nemá chybu. Severus je holt formát smiley...
26.02.2010 15:24:59: pekná kapitola. Konečne prišiel na rad harryho výcvik. Popis bol excelentný, rovnako aj severus a ca...
26.02.2010 13:37:20: Paráda, Harry dohadzovač. Som zvedavá, či nakoniec ministra konečne vykopnú. smiley Fúj, zavarené žab...
26.02.2010 12:31:59: Harry jako dohazovač: to bylo roztomilé. Jo, jo, peníze světu vládnou. Snape to pojal dobře.