Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

53. kapitola

Zoufale hledající

Bohužel, Harryho dobrá nálada z hezké večeře s Candidou a jeho opatrovníkem byla pokažena hned druhý den ráno. Zdrželi se v restauraci až dlouho do noci a Harry vstával pozdě. Snape už pil kávu a pročítal poštu. Když se Harry usadil, vrhl na něj Severus zvláštní pohled.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry, neschopen přijít na to, co je špatně.

Snape zkřivil rty v temném úsměvu. Zalovil v hromadě dopisů a hodil před Harryho časopis. „Tohle přinesla Candidina sova.“

Harry se na časopis zadíval a dech se mu zasekl v hrdle. Jeho fotografie byla na titulní straně. Obrázek musel být pořízen během tiskovky na ministerstvu, protože měl na sobě bystrozorský cvičební úbor. Naštěstí byla jeho tvář tak velká, že byl vidět jen límec a kousek ramene. Obtížně polkl a přitáhl si časopis k sobě. Nejžádanější svobodný mládenec, hlásal titulek pod fotografií.

„Předpokládám, že o tom nic nevíš,“ řekl Snape. Objevily se talíře, Snape si mazal chleba máslem a dodal: „Pokud takhle reaguješ na fotografii, nedoporučuji ti číst ten článek.“

„Kdo to napsal?“

„Kdo myslíš?“

Harry rozhněvaně otevřel časopis a nalistoval příslušnou stránku. Vedle reklamy na Danzerův kondicionér: Vaše vlasy zajiskří, byl článek od Rity Holoubkové. Mračící se Harry se pustil do čtení.

Harry Potter stále ohromuje kouzelnický svět svými úspěchy, ale zatím nemá štěstí v nalezení té správné čarodějky pro společnou cestu životem.

„Měl jsem jí říct, že to nemusí být čarodějka,“ mrmlal Harry.

„Upřímně řečeno, nemyslím si, že by právě tohle její čtenáři rádi slyšeli,“ poznamenal Snape a dolil si kávu.

„A co je to za nesmysl, ta společná cesta životem?“ stěžoval si Harry.

Jaké požadavky má pan Potter na svou budoucí družku? Zeptali jsme se na to jeho bývalých spolužáků ze školy.

„Oh, Merline, s kým mluvila?“ zamumlal Harry.

„Nechceš přidat do kafe něco silnějšího?“

Harry roztržitě zavrtěl hlavou a četl dál.

Slečna Pansy Parkinsonová nás ujistila, že pan Potter nehledá to samé, co každý jiný mladík.

Harry složil hlavu do dlaní a doufal, že čtenáři Týdeníku čarodějek v tom nebudou hledat bůhví co.

„Vždy ho přitahovali podivínky. Dívky, které mají svou hlavu a nestarají se, co si o nich ostatní myslí. Ve škole to byly přemoudřelé, nudné dívky, se kterými se stýkal. Předpokládám, že od té doby se o něj žádná jiná nezajímala.“ Spolužák pana Pottera, Portny Wereporridge dodal, že se Harrymu líbily dívky, které ovládají famfrpál a cizinky.

Kupodivu to odpovídá pravdě, pomyslel si Harry. Vyděsil se, až když si přečetl poslední část.

Takže dámy, odpovídá tento popis právě vám? Tento časopis by rád poznal takové dívky, které si myslí, že se mohou utkat o Nejžádanějšího svobodného mládence kouzelnického světa a Hrdinu roku. Pošlete nám svůj příběh a ty nejlepší otiskneme. Možná budete mít štěstí a ulovíte nejnepolapitelnější kouzelnické srdce.

 „Co za lektvar vypila, že napsala tohle?“ zeptal se Harry podrážděně. „Upravený Blábolivý dryják nebo co?“ vyhrkl rozmrzele. Podíval se na Snapea, který se snažil potlačit úsměv, odložil časopis a zadíval se na svou vychladlou snídani. „Takže, ta hromada pošty… je tak velká, protože…?“

„Chceš, abych lhal?“ zeptal se Snape.

Harrymu poklesla ramena. Zas tak velká ta hromada nebyla. „Předpokládám, že by to mohlo být horší; i když bude ještě několik týdnů trvat, než to skončí.“

„Je to horší,“ řekl Snape uvolněně. „Pod oknem je toho ještě celá krabice.“ Ukázal přes rameno. Když se Harry chytil za hlavu, Snape řekl: „Omlouvám se.“

„Protože jsi nezablokoval sovy?“

„Domníval jsem se, že by tě to mohlo potěšit.“

Harry zavrtěl nevěřícně hlavou, jeho myšlenky se vrátily o dlouhé roky zpět. „Á, pan Potter, naše nová celebrita.“ Citoval Snapea i s jeho intonací. Snape si promnul kořen nosu a zavřel oči. Harry prohlásil: „Bylo to to první, cos mi řekl.“

„Já vím,“ řekl Snape s lítostí v hlase.

„Tenkrát jsem si myslel, že jsi černokněžník a že můžeš za to, že mě rozbolela jizva, když ses na mě podíval. Ale byl to Quirrell. Náhodou jsi byl vedle něj.“

„To nebyla náhoda. Dával jsem na něj pozor.“ Snape svráštil obočí a jeho pohled byl vzdálený. „Je pravda, že jsme nezačali dobře, ale tys tomu nepomohl, když jsi při hodině nedával pozor.“

„Co tím myslíš?“ podivil se Harry. „Zapisoval jsem si všechno, co jsi říkal.“

Snape vypadal zaskočeně. „Opravdu?“

„Chceš, abych přinesl své poznámky?“

„Ne, já ti věřím,“ řekl ponuře. „Omlouvám se. Ale… Měl by ses pravděpodobně podívat na svou poštu.“

Harry odstrčil talíř, po přečtení toho článku neměl vůbec chuť k jídlu, nebo to možná bylo po té vydatné večeři včera večer. „Ano, profesore Lockharte,“ řekl a přinesl si krabici na stůl.

Třídil pak dopisy v pauzách mezi učením a procvičováním přemisťování dovnitř a ven z krbu, dokud se neozvalo zaklepání. Došel ke dveřím a tam, na dešti, stála Elizabeth. Když vešla dovnitř, pomohl jí svléknout žlutý plášť do deště a pověsil ho na věšák. „Pojď dál,“ pobídl ji.

„Doufám, že neruším?“ zeptala se.

„Jen se učím,“ řekl Harry a vedl ji do jídelny. „Oh, a třídím dopisy,“ dodal temně, když se zarazila nad hromadou pergamenů na stole. „Posaď se,“ vybídl jí Harry. „Jsem si jistý, že Winky za chvíli přinese čaj.“

Sedla si před hromadu barevných, navoněných dopisů, ten na vrchu zvedla, přečetla si adresu a vypadalo to, že by se ráda podívala dovnitř, ale raději ho položila a povzdychla si. To upoutalo Harryho pozornost. Winky donesla čaj a tak počkal, až odejde. Elizabeth si prohlížela fotografii, která vykukovala z dopisu.

„Tahle je krásná,“ prohlásila o ženě s hlavou plnou lesklých hnědých vlasů, která na ně mávala z fotografie.

Harry pokrčil rameny. Nesouhlasil, ale také tu ženu neznal a tak to pro něj byl jen prázdný obrázek. Možná, že Elizabeth viděla víc, než on. Znovu si povzdechla a zastrčila fotografii do dopisu. Napila se čaje a zdvořile se zeptala: „Jak ti to jde v Bystrozorském kurzu?“

„Dobře. A jak pokračují tvé hudební lekce?“

„Taky dobře. Cvičím na koncert, který bude za dva týdny. Musím na tom hodně pracovat,“ dodala a znělo to unaveně.

„Nikdy jsem tě neslyšel hrát.“

„Nemáte klavír.“

„To je pravda.“

Takhle nezávazně klábosili až do oběda, kdy si Elizabeth uvědomila, že přijde pozdě na hodinu. Když si oblékala plášť, řekla: „Přijď zítra, přehraju ti tu skladbu.“

„Dobře,“ řekl Harry.

„Tak tedy ve tři,“ upřesnila. Nasadila si kapuci, schovala pod ni vlasy a vyšla do deště.

Cestou přes halu se Harry zastavil v obývacím pokoji. „Myslíš, že jsem připraven udělat si zkoušku z přemisťování?“

Aniž by vzhlédl, Snape odpověděl: „Asi ano.“

Harry se usmál. „Bezva. Zkusím si to naplánovat na příští týden, po vyučování.“

„Výborný nápad,“ odpověděl suše Snape a hledal něco v zásuvce.

Harry odešel.

*****

Harry věděl, kde Elizabeth Petersonová bydlí, ale nikdy tam nebyl. Bylo to hned za nádražím, dům byl bílý, se dvěma balkony vpředu a bílým zábradlím u schodů, trávník byl úhledně posekaný. Stiskl mosazný zvonek u dveří a zevnitř se ozvala hudba. Otevřela mu paní Petersonová a mile se na něj usmála.

„Harry, drahoušku, pojďte dál, pojďte dál,“ zvala ho nadšeně. Harry vstoupil a první jeho myšlenka byla, že by si měl zout boty, když viděl tu záplavu bílých koberců pokrývajících celou podlahu. Paní Petersonová na něj zamávala, aby to nedělal a vedla ho dál, do zadní části rozlehlé haly, která byla zakončena velkými arkýřovými okny a bílým klavírem mezi nimi. „Geralde, máme hosta,“ zavolala paní Petersonová do vedlejší místnosti, která vypadala jako kancelář.

Vysoký, plešatějící muž, s černě orámovanými brýlemi, přistoupil k Harrymu. „Ach, mladý muži, tolik jsem toho o vás slyšel,“ řekl jako by ho hodnotil. Harry mu potřásl rukou. Paní Petersonová zmizela na širokém, zakřiveném schodišti a volala svou dceru.

Harry nasadil neutrální výraz, když zjistil, že si ho pan Peterson zblízka prohlíží. Muž se lehce usmál, ale úsměv se mu neodrazil v očích. „Čarodějky z tohoto domu o vás vyprávějí podivné historky,“ řekl konečně. „Některé mi žena předčítala i z těch zábavných starých novin.“

Nejistý tím, kolik toho mudlovský otec jeho kamarádky ví, Harry odpověděl: „Nevím, o jaké historky jde, pane.“

Jestli Harry odhadl toho muže správně, mohl by takovou odpověď shledat přijatelnou. Shora bylo slyšet blížící se kroky, které ztichly na hustém koberci. Pan Peterson kývl a rychle řekl: „Pokud budete mít v úmyslu trávit s mou dcerou více času, budeme si o tom muset promluvit.“ Pak kousek poodstoupil a zatvářil se neutrálně přívětivě.

„Ano, pane,“ odpověděl Harry s pocitem, že narazil na někoho, kdo nahlíží na svět jako Vernon Dursley, i když musí být přístupnější, než jeho strýc, když se oženil s čarodějkou.

„Ahoj,“ zvolala Elizabeth a seběhla ze schodů, čímž si vysloužila přísný pohled od svého otce. Zpomalila a sebejistě odvedla Harryho k židlím poblíž klavíru. Sama usedla za klavír a beze slova začala hrát. Harry se opřel o opěradlo velmi pohodlné polstrované židle a poslouchal, jak se tichá klidná melodie střídá s divokými tóny. Nakonec hudba vyústila ve zmatenou změť akordů a Harrymu to připadalo, jako když hrají dva klavíry zároveň. Předklonil se, ale neviděl nic jiného, než jak Elizabeth pohazuje vlasy. Vstal, stoupl si vedle ní a sledoval její ruce pohybující se nad klávesami, pokoušel se sledovat melodii.

Elizabeth dohrála, pomalu spustila ruce do klína, melodie ještě chvíli rezonovala místností, než zanikla docela. „To byla první věta,“ řekla a nalistovala v knize před sebou další stránku. „Chceš slyšet druhou?“

Přikývl a zeptal se: „Co to bylo?“

„Faustův boj s Mefistofelem od Rachmaninova.“

Harry si pomyslel, že hudba dává větší smysl, když ví, o čem to je. „Aha,“ řekl neutrálně.

„Rachmaninov prvnímu klavíristovi neprozradil, co bude hrát,“ řekla Elizabeth.

„Jak se to jmenuje?“

„První klavírní sonáta,“ odpověděla a přehrávala hlavní motiv.

„Nudné jméno pro něco, co vyjadřuje takový boj.“

„Ano,“ řekla a znovu položila ruce na klávesy. „Myslím, že to skrýval. Tahle další část je víc o Mefistofelovi a o čarodějkách, tak, jak je Rachmaninov znal.“ Začala hrát a hudba zněla Harrymu ještě víc pomotaně, jako by byla poskládána z náhodných not. Elizabeth hrála velmi soustředěně, ruce se jí rychle kmitaly po klávesách a přikyvovala si k tomu hlavou. Když udělala chybu, poznal to Harry jen podle jejího úšklebku – nepřestala hrát. Když hudba zpomalila, řekla: „Musím na tom ještě zapracovat.“

Mezi pomalé tóny se zamíchal jeden vysoký. „To je Gretchen,“ upozornila Elizabeth, což Harrymu vůbec nic neobjasnilo. Bál se přešlápnout z nohy na nohu, aby jí nevyrušil, ale skladba byla velmi dlouhá. Jak se blížila ke konci, byla hudba hlasitější a skončila přímo bouřlivě. Elizabeth složila ruce do klína, čekala na ohodnocení.

„Páni,“ řekl Harry z nedostatku jiných slov. Uši mu rezonovaly stejně, jako klavír.

Zamračila se. „Nemohu se do toho dostat; je to příliš těžké,“ řekla a s bouchnutím zavřela víko klavíru. „Neměla jsem si vybírat tak dlouhý a obtížný kus, ale teď už je moc pozdě to měnit. Budu muset některé těžší části zjednodušit a někteří lidé na koncertu si toho všimnou, i když většina asi ne.“ Přejela přes víko rukou, jako by ho oprašovala. „Je lepší hrát pomalu a přesně; bude to znít lépe, než hrát rychle a špatně.“ Vstala a prsty stále přejížděla po bílém dřevě. „Musím na tom víc pracovat. Ale je dobře, že jsi přišel; donutilo mě to zahrát celou skladbu najednou.“

Mlčky se na sebe dívali, Harry řekl: „Hraješ opravdu dobře.“

Pokrčila rameny. „Měl bys vědět, že jsem začala, když mi byly čtyři… Dáš si čaj?“ zeptala se.

„Rád,“ odpověděl Harry. Odvedla ho kolem otcovy kanceláře do přední části domu. Harry byl rád, že toho muže nevyrušili od jeho práce, když procházeli kolem.

*****

V úterý odpoledne, po skončení výcviku, vběhl Harry do výtahu. Roztržitě se usmál na dva kouzelníky, kteří nesli kovovou přepravku, ze které se ozýval nespokojený šramot a řev.

„To je drak, kterého nelegálně chovali jako domácího mazlíčka,“ vysvětlil jeden z nich.

„V docích, dokážete si to představit?“ pokračoval druhý.

„Jako bychom si mohli dovolit další velký požár, viďte,“ řekl první znechuceně, když Harry vystupoval v šestém patře.

Skoro běžel, takže dorazil do zkušební místnosti je o dvě minuty pozdě. Malý sál byl plný a všichni se otočili, když vešel. Úřednice si zapsala jeho jméno a oznámila mu, aby počkal v řadě pro skupinu E.

„Ahoj, Harry,“ uslyšel důvěrně známý hlas. Harry si stoupl vedle Colina Creeveyho, trochu v rozpacích z toho, že má skládat zkoušku společně s někým, kdo je o rok mladší. Colin měl s sebou fotoaparát. „Mohl bys mě vyfotografovat, až mě budou zkoušet?“

„Já to udělám, drahoušku. Měls mě nechat, abych vzala kameru,“ řekla žena, sedící na židli vedle Colina. „Ach, podívejme, to je Harry Potter,“ vyhrkla.

„To je moje maminka,“ vysvětlil Colin. Harry si potřásl rukou s drobnou ženou s doširoka rozevřenýma očima. Colin se zeptal: „Chceš taky vyfotit při zkoušce?“

„Ne, díky,“ řekl Harry a myslel si, že by blesk mohl narušit jeho koncentraci.

„Můžeš jít přede mnou, jestli chceš,“ nabídl starostlivě Colin.

Harry si omotal plášť těsněji kolem svého cvičebního úboru. „Ne, to je v pořádku, opravdu.“ Sledoval další bradavickou studentku, Prissy Pritchardovou, která si podle instrukcí stoupla do rohu místnosti. Zkušební komisařka jí dala pokyn a Harry sledoval, jak Prissy s hlasitým pop! zmizela. Za chvíli se vrátila dveřmi, kterými přišel Harry, a došla ke komisařce. Ta si něco poznamenala na pergamen a vzala si od Prissy dřevěný kolík, který přinesla. Prissy znovu zmizela a tentokrát přinesla kovovou tyčku. Byla propuštěna a na řadě byla starší čarodějka v podomácku tkaném hábitu. Vypadala velmi nejistě.

„Skupina E,“ oznámila komisařka. Harry přijal pergamen s písemným testem a opřel ho o stěnu, aby ho vyplnil. Colin se na něj usmál a zvedl palec, když se Harry podíval jeho směrem; ale Harry se na něco takového najednou cítil velmi starý. Po několika minutách vyplněný test odevzdal. Komisařka ho rychle obodovala, podala mu dřevěný kolík a řekla, aby si stoupl do řady. Harry si povzdechl a přesunul se ke stěně, vedle dalších čekajících.

Konečně přišel Harry na řadu. Komisařka vypadala popleteně, když si uvědomila, kdo před ní stojí, ale nakonec si něco poznamenala na pergamen a řekla mu, co má dělat. Měl dojít na konec chodby, až tam, kde bylo namalované oranžové kolo, dát kolík do cínové plechovky v jeho středu a vrátit se. Harry to udělal. Pak se musel přemístit k plechovce s kolíkem a přinést kolík zpátky komisařce. Komisařka pak vyjmenovala čtyři lokality v Londýně a zeptala se ho, jestli zná nemocnici u Svatého Munga.

„Víte, kde je tam v suterénu místnost pro přemisťování?“ zeptala se.

„Uh, byl jsem tam, ale příliš jsem to nevnímal,“ připustil Harry. Pamatoval si výtah z ulice do suterénu. Většinu cesty ho Snape nesl, uvědomil si nešťastně.

Zamračila se. „Byl jste někdy v Toweru? Nebo v Canary Wharf?“ Když Harry zavrtěl hlavou, zeptala se: „Myslíte, že byste se dokázal dostat k Mungovi bez nehody? Nemohu to po vás chtít, jestli to nepokládáte za možné.“

Harry nechtěl absolvovat zkoušku ještě jednou. „A co ta ulička vedle; dojdu pro kolík pěšky. Myslím, že to dokážu.“

„Dobře, ale pamatujte, že na to máte jen čtyři minuty,“ řekla a otočila miniaturní hodiny na stole.

Harry si stoupl do rohu a zavřel oči, sledován mnoha zvědavými tvářemi. Bylo to už dlouho, co byl v té uličce. Představil si zeď, u které tenkrát byl. Musel myslet na neměnné předměty, ne na bedýnky a odpadkové koše. Jako obvykle si představil papírovou kouli a najednou byl sám v boční uličce.

Sotva se dotkl nohama země, zahoukal klakson. Rychle se rozhlédl, ale byl to jen ruch z hlavní ulice. Oddechl si a doběhl ke vchodu pro návštěvy. Propletl se mezi čekajícími pacienty a běžel ke dveřím do suterénu. Popadl kolík a se strachem, aby nepřišel pozdě, se rychle přemístil na oranžový kruh v chodbě na ministerstvu. Zapotácel se a loktem udeřil o stěnu. Ulevilo se mu, že se skoro trefil a pospíchal do zkušební místnosti.

„Jen tak tak,“ řekla komisařka.

„V recepci u Svatého Munga bylo plno, nedokázal jsem se tak rychle protlačit davem,“ vysvětlil Harry.

„Ach, ano,“ řekla lhostejně. Napsala několik poznámek a podala mu pergamen, aby ho odnesl ke stolu v dalším rohu.

„Díky,“ řekl Harry s pocitem úspěchu.

Zdráhavě se na něj usmála. „Mluvím snad španělsky?“ odpověděla nedůtklivě.

Harrymu chvíli trvalo, než to pochopil. „Argh,“ zamumlal a dlouhým krokem se vydal ke stolu v rohu.

S čerstvou přemisťovací licencí v ruce se Harry vynořil doma z krbu. Oprašoval ze sebe popel a přemýšlel, jestli by se dokázal přemístit na takovou vzdálenost, aby nemusel přicházet domů Letaxovou sítí, celý ukoptěný od popela. Snape seděl u malého stolku v obývacím pokoji a společně s Candidou něco popíjeli. Přátelsky ho pozdravila. Harry schoval pergamen do kapsy.

„To je vaše licence?“ zeptala se horlivě.

„Jo,“ řekl Harry a pokrčil rameny. „Nebyl to žádný problém.“

„Mohu se podívat?“ zeptala se neohroženě.

Harry jí licenci podal. Když se nad ním rozplývala, vzpomněl si, že byl ve skupině s těmi, kteří právě ukončili šestý ročník. Vrátila mu ji a Harry si ji uložil do své staré peněženky.

„Jeho další licence je o hodně zajímavější,“ řekl Snape a přes sklenici pohlédl na Harryho s jiskrou ve svých černých očích.

Zvědavě se zeptala: „A na co je? Dávají vám licence na bystrozora-učně?“

„Ne,“ řekl Harry a vytáhl průkaz zvěromága. „Asi myslel tohle,“ vysvětlil Harry a neúspěšně se pokoušel pochopit svého opatrovníka.

Vzala průkaz do ruky a překvapeně ho studovala, zatímco Snape se usmíval. Na ministerstvu trvali na tom, že na fotografii s ním musí být i jiný člověk, aby byla zřejmá jeho velikost, takže na průkaze byla podivná malá fotografie člověka a zvířete. „To je vaše zvěromágská podoba?“ vydechla a znovu si průkaz prohlížela.

„Jo. Chcete to vidět?“ nabídl Harry a byl připraven se přeměnit.

„Ne,“ zarazil ho Snape. „Venku v hale, jestli musíš,“ uvedl to na pravou míru.

Zírala na obrázek a sledovala, jak na něm Harry mává křídly. Vrátila mu průkazku a napila se. Pevným hlasem a s výrazem hráče pokeru prohlásila: „Jistě, to bych viděla ráda.“

Snape musel potlačovat smích, když šli za Harrym do haly. Harry si stoupl co nejdál od nich a na několik sekund se přeměnil. Už pro něj bylo velmi snadné to udělat.

„To je opravdu něco, Harry,“ řekla ohromeně. „Velmi… červené.“

„Ano,“ řekl Snape se smíchem. „Pokud si sebou bude na dlouhé lety brát koště, tak je to velmi užitečná podoba.“

Candida zůstala na večeři a Harry se vymluvil z partie karet s tím, že má hodně učení. Konverzace zdola, občas proložená Candidiným smíchem, ho rušila. Nelíbilo se mu, že mu to vadí; ale zjevně jim spolu bylo dobře a Snape si opravdu zasloužil někoho mít.

*****

Druhý den po ranním tělocviku přišla Tonksová a zeptala se: „Chcete se jít podívat na hlasování? Mohli bychom vzít učně na galerii?“ požádala Rodgerse.

Rodgers se zamyšleně zamračil a pak prohlásil: „Samozřejmě. Myslím, že dostaneme nového šéfa, tak bychom to měli vědět jako první.“

Harry si obvykle Ministra kouzel nevšímal, pokud si tedy zrovna on nevšímal jeho, ale hlasování by viděl rád.

„Bonesová naznačovala, že tu výzvu přijala,“ vykládala jim Tonksová cestou k výtahům. Vystoupili v patře, odkud se šlo ke galerii, před kterou již stálo mnoho lidí, a dožadovali se vstupu.

„Harry,“ zavolal pan Weasley, když přišli blíž. Harry se s ním pozdravil a u dveří zahlédl Ritu Holoubkovou, která v nich měla zaklíněnou nohu, aby se nedaly zavřít. Pan Weasley vysvětloval: „Ještě tam nikoho nepustili. Pořád se dohadují o tom, komu to dovolí. Možná se na nás dostane.“

Plešatý muž s kozí bradkou v podivném, zmuchlaném hábitu u dveří, se frustrovaně mračil. „Potřebuju cigaretu,“ slyšel Harry jak říká Holoubkové se silným americkým přízvukem. Protlačil se ven z davu a prohledával si kapsy, pak se podíval na Harryho. Překvapeně zamrkal, když si uvědomil, na koho se dívá. Ohlédl se po Holoubkové s úzkostným výrazem, pak se ušklíbl a přistoupil k Harrymu. Vytáhl zápisník a tiše se zeptal: „Takže, pane Pottere, myslíte, že ministr Popletal překoná nedůvěru voličů?“

Harry si pomyslel, že mužovy oči vypadají téměř jako hadí. „Bez komentáře,“ řekl. Tonksová se po něm ohlédla, ale nenaznačila, že by jí zajímalo, co Harry řekl.

Novinář se trochu výsměšně usmál, ale nevypadalo to, že by ho Harryho odpověď odradila. „A co třeba něco jiného? Většina lidí si myslí, že jste nebyl ministerstvem náležitě odměněn za své mimořádné služby. Co si o tom myslíte vy?“

„Za odstranění Voldemorta jsem nic nechtěl,“ upozornil ho Harry.

Hlubokým hlasem, jako kdyby měl nějaké zvláštní informace, novinář prohlásil. „Vy jste neskutečný, pane Pottere.“ Zamyšleně si povzdechl a zeptal se: „Co si myslíte o Amelii Bonesové?“

Harry pokrčil rameny a muž přimhouřil oči a olízl si rty. „Znamenalo to snad, že máte pocit, že by byla přijatelnou Ministryní kouzel?“ Mluvil na něj, jako by se znali opravdu velmi dobře a jako by spolu sdíleli staré tajemství.

Harry se cítil, jako by hrál hru, jejíž pravidla neznal a tak zaváhal s odpovědí. Dveře na galerii se s bouchnutím zavřely a Holoubková se k nim protlačila. „Harry?“ pozdravila ho vřele a Harry měl pocit, že ho zachránila.

„Slečno Holoubková,“ zamumlal Harry neochotně, stále ještě rozhozený z jejího posledního článku.

„Takže jste se seznámil s Timothy Olsenem. Upřímnou soustrast,“ ušklíbla se. „Píše do Salem Gazete, největšího kouzelnického deníku ve Státech.“ Holoubková položila svému kolegovi ruku kolem ramen. „I když jsem slyšela, že Gaskoňský hlasatel už vás dohání.“ Šťouchla muže do žeber a obrátila se k Harrymu. „Takže… Dostala jsem vaši fotografii na přední stranu nejpopulárnějšího kouzelnického časopisu v Británii a vy mi ani nepoděkujete?“

Harry na ní vrhl zničující pohled.

„Měl byste někomu postoupit exkluzivní práva, Harry,“ pokračovala lehkovážně. „Můj kolega mě bez ustání vyslýchá už od té doby, co přijel. Jeho noviny by za rozhovor s vámi zaplatily.“

Harry se nad představou takto vydělaných galeonů zlehka ušklíbl. „Ne, díky.“

Lehce ho zatahala za hábit a pak mu ho uhladila. „Nezříkejte se toho tak rychle. Pokud mu nedáte rozhovor, nezbude mu nic jiného, než napsat článek na základě mých poznámek. A mé poznámky znáte.“

Harry se zamračil a ignoroval Olsenův dychtivý pohled. „Musím si to rozmyslet,“ řekl.

Široce se na něj usmála a rychle se ohlédla, když zaslechla otevírající se dveře na galerii. Naklonila se k Harrymu a svůdně zašeptala: „Můžeme to udělat kdekoliv, kde to považujete za bezpečné.“

„Říkal jsem, že si to rozmyslím.“

Olsen po něm vrhl dychtivý pohled a následoval Holoubkovou na galerii. Tonksová zamávala na učně, aby šli za ní. Harry se sedl na kraj přední řady s Vineetem po boku a Tonksová si stoupla za něj. Snažil se jí nabídnout své sedadlo, ale vysvětlila mu, že je ve službě a rozhlížela se po galerii, jestli se někdo nechystá dělat potíže. „Dej si pozor na Američany,“ zavrčel Harry. Chlácholivě ho poplácala po rameni.

Členové Starostolce se dostavili ve svých svátečních švestkově modrých hábitech a slova se ujal muž ve vysokém, černém, špičatém klobouku a četl z dlouhého pergamenu šroubovanou úvodní řeč. Za ním seděla McGonagallová s brýlemi na nose a vlasy sepnutými něčím, co vypadalo jako třpytivá koule. Harry očima vyhledal Amelii Bonesovou, která seděla jen o dvě křesla vlevo od McGonagallové a vypadala dychtivě a nervózně, rukama přejížděla po opěradle křesla před sebou.

K řečnickému pultu se přiblížil malý vrásčitý mužík a nasadil si na hlavu špičatý klobouk, který byl připraven na stolku, zatímco čekal, až na něj přijde řada. Vypadal velmi vážně a téměř vibroval zadržovaným hněvem. Harry přemýšlel, kdo to může být. Muž předstoupil před Starostolec, narovnal si klobouk a řekl: „Mně, jako nejstaršímu členovi ctěného a váženého Starostolce, se dostalo té cti, abych podal návrh na hlasování o nedůvěře současnému vedení ministerstva. Důvodů je mnoho a všichni znáte mé názory, o kterých jsme mnohokrát diskutovali. Nebudu je znovu všechny opakovat, nejdůležitější je nyní ten, že současný Ministr kouzel není způsobilý vykonávat tuto funkci.“

Harry se zadíval dolů na Popletala, který seděl s rukama založenýma a s tvrdým pohledem upřeným na mluvčího. Nedával na sobě nic znát. Vedle něj, rovně jako pravítko, seděl Percy a na klíně držel několik složek pergamenů.

Starý muž pokračoval: „Je spojován se spornými peněžními transakcemi, které se na povrch tvářily, že jsou určeny pro dobrou věc, ale ukázalo se, že mají pochybné pozadí. Za jeho vedení se na ministerstvu rozmohla korupce a v našich nejtemnějších hodinách zůstal v nečinnosti. Takže… v zájmu budoucnosti kouzelnické Anglie jsem nucen předložit návrh na změnu vlády.“

„Podpora návrhu?“ ozval se zvučný hlas.

Po chvilce zvedla ruku McGonagallová. Popletal se na ní podíval překvapeně a pak ji probodl očima. Jen si něco zkus, mračil se na něj Harry z galerie. Starý muž odložil klobouk a vrátil se na své místo.

„Na řadě jsou protiargumenty,“ řekl hlas. Harry nedokázal lokalizovat, odkud přichází.

Nikdo další si klobouk nenasadil. Popletal se zavrtěl, jako by chtěl vstát, ale pak se rezignovaně opřel o opěradlo. Harryho to zklamalo; chtěl slyšet, jak se obhajuje. „Že by to bylo tak jednoduché…?“ zašeptal nespokojeně.

Z malého stolku přinesli důvěrně známý pohár. Ozval se šum, jak členové Starostolce vyplňovali hlasovací lístky a skládali je nebo pevně srolovávali. Pohár putoval od jednoho k druhému a rozhořel se vždy, když do něj spadl lístek se jménem. Vystřelovaly z něj jiskry, když byl přenesen k řečnickému pultu a postaven na stolek před ním. Během několika vteřin se rozzářil jasným plamenem a vylétl z něj pergamen, který zachytil kouzelník, jenž pohár přinesl.

Muž přečet nahlas: „Pro třicet dva, proti dvacet.“

Harry byl ohromený že, ačkoliv nikdo Popletala veřejně nepodpořil, bylo hlasování tak těsné. Popletal pomalu vstal, vypadal, jako by chtěl v místnosti rozpoutat bouři. Došel k řečnickému pultu, sebral špičatý klobouk, ale pak ho znechuceně odložil.

„Řeknu to jen krátce, aby bylo dost času na další jednání. Sloužil jsem této vládě, jak nejlépe jsem uměl a bylo mi ctí to dělat. Jsem přesvědčen, že jsem kritizován neprávem.“ Bouchl pěstí o pult. „Udržel jsem toto ministerstvo pohromadě i přes úmyslné snahy je rozdělit. Nepřítel byl uvnitř i vně a nebylo jasné, kdo je ve skutečnosti s námi. Věřil jsem lidem, kteří, jak se ukázalo, se postavili proti nám. Nebudu se za to omlouvat. Odmítl jsem následovat ty, kteří tvrdili, že situace je horší, než se zdálo, ale to bylo mé nezadatelné právo a já věřím, že jsem nás vedl vpřed, nikoliv zpátky. Jestli se chce Starostolec vydat zpět, budiž.“

Pokusil se shodit klobouk, který si nenasadil, na zem, ale pak zlostně mávl rukou a šel se posadit na prázdné místo mezi ostatními členy Starostolce. Pro Percyho tam ale žádné místo nebylo, tak si stoupl ke zdi u dveří.

McGonagallová vstala a přešla k řečnickému pultu. „Nyní je čas pro nominace na nového ministra. Navrhuji Amelii Susan Bonesovou.“ Návrh byl ihned podpořen. Pak byl podán návrh na nominaci Alfreda Arbuthnota, který byl také podpořen. Další nominace již podpořeny nebyly. Pak se rozpoutala diskuse mezi skupinami členů Starostolce, kteří podporovali každý svého kandidáta, i když se zdálo, že někteří mluvčí nevěří tomu, co říkají, nebo jejich proslov zněl příliš nacvičeně. Když už to trvalo hodně dlouho, Harry musel potlačovat zívání.

Tonksová se k němu sklonila a zašeptala: „Musí to dělat, aby to vypadalo, že to berou vážně.“

„Aha,“ odpověděl Harry.

Nakonec znovu došlo na hlasování a opět přišel na řadu pohár. Arbuthnot dostal jen jeden hlas, o kterém měl Harry podezření, že přišel od Popletala, což znamenalo, že Arbuthnot sám pro sebe nehlasoval. Amelie Bonesová pak složila přísahu s rukou položenou na největší křišťálové kouli, kterou kdy Harry viděl. Událost byla náležitě a trochu rozvláčně okomentována několika mluvčími a listina, vyhotovená k této příležitosti písařem, byla opatřena obzvlášť silnou pečetí a uložena ve zlaté skříňce, čímž byla schůze ukončena.

Když čekali, až se galerie vyprázdní, sledoval Harry členy Starostolce, jak si dole povídají. Vypadalo to, že McGonagallová Amelii Bonesové gratuluje. Ostatní stáli kolem nich a čekali, až to budou moci také udělat. Harry cítil podivné uspokojení, když sledoval, jak Popletal opouští místnost. Percy zůstal, sledoval dění v místnosti. Vypadal, že by si přál být do toho zapojený, ale netroufl si přiblížit se k nové ministryni.

Galerie byla už téměř prázdná a tak bylo slyšet hlasy zdola. McGonagallová vedla Bonesovou ke dveřím se slovy: „Myslím, že na vás čekají novináři.“

„Ach, vy jste předpokládala, že vyhraju?“ zeptala se madam Bonesová ostýchavě.

McGonagallová se rozhlédla po místnosti, na někoho se usmála a pak vzhlédla ke galerii. Vypadala překvapeně, když uviděla Harryho. Harry jí nenápadně zamával a ona mu pozdrav vrátila. Bonesová zahlédla její pohyb a zadívala se stejným směrem. Její rty bezhlesně řekly: pan Potter. Naklonila se k muži se zápisníkem vedle sebe, něco mu řekla a pak vyšla z místnosti.

Když se vrátili zpátky do učebny, Harry i ostatní učňové si sotva stačili zopakovat poznatky z domácí přípravy a už byl čas na oběd. Po obědě odtáhla Tonksová Harryho stranou a předala mu malý svitek pergamenu převázaný červenou stuhou. „Byl jsi povolán,“ řekla.

„Co jsem byl?“ zeptal se Harry a rozbalil dopis. Uvnitř byla žádost, aby se příští den v deset hodin dostavil do kanceláře Ministryně kouzel. „Oh,“ řekl Harry. „Co si myslíš, že to znamená?“

„To si netroufám odhadnout, Harry; mohlo by jít o spoustu věcí.“

„Pojď se mnou Tonksová,“ přemlouval ji Harry. „Budu potřebovat pomoc.“

Zasmála se. „Harry, nebudeš potřebovat žádnou pomoc, opravdu. Buď sám sebou. Toho se držím i já.“

Harry se nezmínil o tom, že se jí během jejich krátkého rozhovoru třikrát změnila barva vlasů. „To se ti lehko řekne,“ zamumlal, když odcházela.

*****

Harry si druhý den pečlivěji učesal vlasy a oblékl si lepší plášť, nechtělo se mu trávit celý den ve společenském hábitu. Nemohl ale jít na schůzku s ministryní ve cvičebním úboru, takže se bude muset převléknout; záleží na tom, jak bude probíhat dnešní výcvik.

U snídaně se neklidně vrtěl.

„Co se děje?“ zeptal se Snape, když Harry upustil lžičku s medem do čaje, až zacinkala.

Harry se otřásl, přepaden náhlou nejistotou. „Co myslíš, že mi ministryně může chtít?“

Snape se na něj podíval se svráštělým obočím a pak si povzdechl. „Už bych si měl zvyknout, že od tebe mohu očekávat cokoliv.“ Odložil Denního věštce. „Předpokládám, že máš schůzku s Ministryní kouzel.“ Harry vylovil malý pergamen z kapsy a hodil ho na stůl. Snape jej rozložil a prohlédl si ho. „Je to ale teprve její druhý den ve funkci; to je trochu překvapivé.“

„Díky,“ zavrčel Harry.

„Možná, že tě chce jenom pozdravit a říct ti, že nemusíš platit poplatky za kurz.“

Tahle domněnka Harryho uklidnila. „Možná.“ Rychle dojedl snídani, a třebaže bylo ještě brzy, došel si pro věci a chystal se odejít.

Stál už před krbem, když Snape řekl: „Harry,“ nezvykle jemným hlasem, čekal, až se na něj Harry podívá a pak pokračoval: „Ničeho se neboj. Ministerstvo ti hodně dluží. Hodně moc.“ Harry si nabral hrst letaxu a Snape dodal: „Hlavně nezapomeň madam Bonesové pogratulovat.“ Harry kývl, že si to bude pamatovat a hodil si letax pod nohy.

Byl roztržitý celý ranní výcvik, ale když se převlékl a zamířil do ministerské kanceláře, nervozita ho opustila. A hlavně, Snape měl pravdu.

Očekával, že v ministerských kancelářích bude rušno, ale všude byl klid, když vešel do přijímací kanceláře. Dveře na chodbu byly otevřené a tak vstoupil do místnosti obložené tmavým dřevem a vysokými knihovnami plnými knih. Dvě asistentky debatovaly nad pergamenem u nízkého stolku uprostřed. Vzhlédly, když vešel. „Ah, pan Potter,“ řekla jedna z nich. „Prosím, posaďte se. Dáte si čaj?“

„Ne, děkuji,“ odpověděl Harry automaticky. Usedl do velké polstrované lenošky, která ho skoro spolkla, a hned se opravil: „Ehm, ve skutečnosti bych si trochu dal.“

Usmála se a přikývla, Připravila šálek čaje. Podala mu ho a vrátila se k diskusi s kolegyní o magické roztažnosti Příčné ulice. Harry vzdoroval touze sklonit se nad mapou rozloženou na stolku, i když do ní nenápadně nakukoval.

Žádný zjevný signál nepřišel, ale po několika minutách asistentka vstala a řekla: „Nyní vás ministryně přijme.“

Harry odložil šálek s čajem na stůl a následoval ji. Když vstoupil do luxusní kanceláře, kde seděla madam Bonesová za velkým mahagonovým stolem, necítil se zrovna nejlépe. Ministryně ho vřele pozdravila. „Pane Pottere,“ řekla procítěně. Obešla stůl, přiložila si k oku monokl, potřásla mu rukou a prohlédla si ho od shora dolů. „Docela jste vyrostl, mladý muži.“

„Ano, madam,“ odpověděl Harry a pak přemýšlel, jestli to bylo správné oslovení. Nezdálo se, že by se jí to dotklo. Usmála se, vrátila se za svůj stůl a Harrymu nabídla židli naproti. Monokl se jí houpal na zlatém řetízku kolem krku. Asistentka se se zápisníkem na kolenou usadila na židli vedle dveří.

„Tak, Harry,“ začala madam Bonesová a stiskla před sebou na stole ruce. „Je něco, co bychom pro vás mohli udělat?“

Harry takovou otázku nečekal, takže s odpovědí zaváhal. „Ne, ne, paní ministryně, není.“

„Opravdu? Nic?“ zamávala rukou ve vzduchu. „Chtěla bych se ujistit, že máte všechno, co potřebujete pro váš výcvik.“

„Ano,“ ujistil ji.

„Myslela jsem, že bychom po vás nechtěli platbu za bystrozorský výcvik, protože, jak to vidím já, je od vás laskavé, že jste si vybral právě tohle povolání.“ Než Harry stačil odpovědět, se zajiskřením v očích dodala: „Kromě toho jsem chtěla na vaši počest zavést jeden sváteční den.“

Harry tvrdě pracoval na tom, aby viditelně nereagoval na něco, co považoval za hrozbu. „Já, ehm, pravděpodobně bych souhlasil s prominutím poplatků… I když to není nutné,“ tvrdil rychle Harry a myslel na to, že kdyby to nemohl zaplatit Snape, pan Freelander by pravděpodobně mohl. Neklidně se usmál a dodal: „Ale svátek na mou počest nepotřebuji.“ Pomyšlení na trápení, které by mu způsobili Weasleyovi, až by se to dozvěděli, mu zkroutilo vnitřnosti.

„Harry,“ řekla důrazně a smířlivě rozhodila rukama. „Co jiného bychom mohli udělat? Dlužíme vám všechno.“

„Hm…,“ začal Harry, ale pak se zarazil.

Když nedokázal odpovědět, vstala, obešla stůl a opřela se o něj kousek před ním. „Máme ještě spoustu času se rozhodnout – je teprve druhý červencový týden – ale musíme ho nějak nazvat. Den Harryho Pottera by se vám nelíbil?“

Harry se skoro udusil. Klidným, i když poněkud vyšším hlasem, odpověděl: „Ne, opravdu ne.“

„To byla první volba všech na ministerstvu,“ řekla podivně něžným hlasem. „Dobře, pokusíme se přijít na nějaký neutrální název.“

Harry vzdoroval touze mnout si náhle brnící ruce. Zamyšleně si ho prohlížela přes svůj monokl, zatímco se Harry snažil přijít na nějakou odpověď. Vzpomněl si, že by jí měl pogratulovat ke zvolení, ale zdálo se mu, že tohle není ta správná chvíle.

„Promiňte mi,“ řekla konečně. „Jsem stále ohromena tím, jak moc jste se změnil.“

Pokrčení ramen bylo jediné, na co se Harry vzmohl.

„Je úžasné, jak jste vyrostl. Vypadáte přesně tak, jak má bystrozor vypadat. A musím říct, že jsem ráda, že jste na ministerstvo tak docela nezanevřel.“ Sklonila monokl a povzdechla si: „No, Harry, i když bych si s vámi ráda dlouze popovídala, opravdu nemám čas.“

Harry vstal a znovu si stiskli ruce. Madam Bonesová ho ale hned nepustila, přes jeho rameno řekla: „Poznamenejte si, Rachel, že odpouštíme panu Potterovi poplatky za celý kurz. A otázku, jak budeme nazývat den na jeho počest, nechte ještě otevřenou.“

„Děkuji vám, paní ministryně,“ řekl Harry a podařilo se mu to docela klidně. „A gratuluji k vašemu novému postavení. Jsem rád, že jste toho dosáhla.“

Její oči zajiskřily a Harry si pomyslel, že na okamžik nahlédl do jejích myšlenek, protože měl náhle pocit radosti z toho, že ho má na své straně. Zamrkal a sklopil pohled, snažil se uniknout tomu podivnému pocitu. Její emoce byly sice více strategické, než osobní, ale stejně v tom cítil skutečnou lásku.

*****

Odpoledne si byli učňové prohlédnout kanceláře Ústředí bystrozorů. „Teď už vám je můžeme ukázat,“ prohlásila Tonksová, „protože nedávno jsme je dostaly zpět. Během temných časů si je pro sebe zabral Popletal.“

Harry si prohlížel vysoký kus nábytku. Připomínalo mu to velkou, opotřebovanou králíkárnu s křišťálovými světélky v každé buňce, která osvětlovala předměty, z nichž některé vypadaly jako ty, které míval Brumbál.

Tonksová pokračovala: „Tohle je nejnovější Detektor magie nezletilých.“ Mávla rukou ke kombinaci zápisníku a koule s podivnými kostkami v ní, vyvážené na něčem, co vypadalo jako obrovitý kompas. „A tohle je záznamník jízd Záchranného autobusu.“ Harry si prohlížel přístroj, který vypadal jako kulatý skládající se hlavolam, který do sebe absorboval stále nové a nové dílky. Ty se objevovaly v blízkosti jehly a koule se otáčela, aby zapadly na správná místa. „Tady je Detektor černé magie, ale je obecně známo, že se dá oklamat. Vlastně ho splete i jednoduché matoucí kouzlo.“ Tento přístroj byl v uzavřené krabici a ona se jí ani nenamáhala otevřít.

Harry fascinovaně zíral na Detektor magie nezletilých, to byla věc, která ho několikrát odhalila. Doufal, že by se mohlo něco stát, zatímco se na něj díval, ale nic se nedělo.

Tonksová přešla k další dlouhé řadě skříněk. „Tohle jsou registratury. Všechny spisy uzavřených i otevřených případů jsou uloženy zde.“ Poklepala na jednu z dřevěných skříněk, jako by to byl starý přítel. Zásuvka se s bouchnutím otevřela a Tonksová z ní vytáhla složku dokumentů. „Například tenhle Rufus Ruffian, to je notorický zloděj, který používá Accio ke krádežím peněženek z tašek. Složka by měla vždy obsahovat průvodní list s nacionály a činy pachatele, nebo jak tomu my říkáme: průvodku, na vrchu, a za ní pak oficiální a následně neoficiální…,“ ze středu složky vytáhla ubrousek s poznámkami. „…dokumenty o pachateli: soudní rozhodnutí, příkazy k uvěznění, atd.“ Dala tlustou složku kolovat. „Můžete si prohlédnout i nějaké další. Ale prosím, vraťte je přesně tam, kde jste je vzali; registratury jsou začarované proti lajdáckému ukládání dokumentů.“

Harry šel tam a zpět podél řady registratur a prsty přejížděl po jejich mosazných štítcích. Zastavil se, když na jednom ze štítků zahlédla označení Betram-Black. Ohlédl se na Tonksovou, která si ještě povídala s Aaronem, a vytáhl zásuvku ven. Opravu, za Narcissou byl Sirius. Harry vytáhl složku a rychle ji prolistoval.

„To bylo rychlé,“ komentovala to Tonksová, která se náhle objevila po jeho boku.

Harry si jí nevšímal a četl si dlouhou zprávu týkající se incidentu, kdy Sirius údajně zabil Pettigrewa a spoustu mudlů, po ní následovala další s popisem jeho útěku a pak stránku po stránce byl zdokumentován jeho údajný pobyt a nakonec jeho následné zadržení v Bradavicích a další útěk. Harry se vrátil zpět, na úvodní průvodku a zamrkal, když si v kolonce stav případu přečetl červeným inkoustem napsané: otevřeno.

„Co to znamená?“ zeptal se Harry.

„Případ se nedá uzavřít – bez identifikace těla. Taková je teď politika.“

Harry se znovu probíral množstvím pergamenů. „Ale… Tomu nerozumím. Už přece není hledaný, nebo ano?“

Tonksová si od něj vzala složku, prostudovala si průvodku a přečetla si poznámky na její zadní straně. „Někdo sem poznamenal,“ ukázala na větu na dolním okraji pergamenu, „že pravděpodobně Pettigrewa nezabil. Ale co se ten den stalo, nebylo nikdy oficiálně stanoveno, tedy po formální stránce, myslím.“

„Tonksová, co to meleš; byl nevinný.“

„Harry, existuje mnoho důležitějších věcí, které nám dělají starosti, než to, jestli bylo jeho jméno očištěno.“

„Pro mě ne.“

Tonksová uložila složku do zásuvky a zavřela ji. „To si uvědomuji. Ale vyžadovalo by to hodně času a úsilí, stejně tak i slyšení před Starostolcem.“

„Co musím udělat?“ Harry si opravdu přál tohle vědět před dvěma hodinami, když se ho Ministryně kouzel ptala, co by potřeboval.

„Nech mě zamyslet se nad nejlepším postupem, ano? Teď tu nějakou dobu bude chaos.“

„Dobře,“ řekl Harry neochotně, ale důvěřoval jí.

Večer, když se Harry vrátil domů, sesul se do křesla v knihovně. Snape psal dopisy u malého stolku. Zeptal se, aniž by vzhlédl: „Jak proběhla tvoje schůzka s ministryní?“

„Odpustila mi ty poplatky.“ Harry si uvědomil, že tohle bylo mnohem snazší přijmout od ministryně Bonesové, než od Popletala.

„Takže to bylo účelem té schůzky?“

„Hm, a pohrozila mi, že prohlásí desátý květen Dnem Harryho Pottera.“

Snape téměř udeřil hlavou o stůl, jak se lekl. Promnul si oči a dlouze se zadíval na Harryho. „A rozhodnutí bylo?“ zeptal se s obavou.

„Bylo ne,“ přiznal Harry utrápeně. Snape pomalu otevřel ústa, ale pak zavrtěl hlavou. „To byla v podstatě moje odpověď,“ řekl Harry.

Snape složil dopis, který psal a řekl: „Ach, jen si to představ: Harry Potter - státní svátek. Kdyby bylo hezky, rodiny by si na tvou počest mohly udělat piknik.“ Zapečetil obálku a pokračoval: „Děti budou pobíhat s balónky a draky a posílat jim psaníčka.“ Harry si znechuceně odfrkl, ale Snape se nezastavil. „V obchodech budou prodávat památeční vtipné hůlky, které budou zeleně svítit, a nesmíme samozřejmě zapomenout na přehlídku.“

Harry se předklonil, schoval hlavu do dlaní a napůl si přikryl uši. „Přestaň, nech toho,“ zasténal, ale už se začínal smát.

Ale Snape už byl rozjetý a znělo to spíš pobaveně, než zhnuseně, když pokračoval: „Na největším voze by byl ohromný hrad s vysokým zlatým trůnem…“

„Ne…,“ zamumlal Harry nad tou představou.

„…A ty bys mával a házel sladkosti ječícím dětem lemujícím ulice. Všichni by měli volno, takže by tam mohli být. Ministerstvo by ten den mohlo uspořádat souboje a vítěz by dostal…“

„Bezva nápad,“ přerušil ho Harry, zapomínajíc na utrpení před pár vteřinami. „Hm,“ zamumlal zamyšleně a prsty poklepával po opěrce křesla. „Soutěž v soubojích,“ řekl Harry a zkoušel, jak to zní.

Snape sarkasticky poznamenal: „Když budeš předávat ceny, nebudeš smět soutěžit.“

„Budu rozhodčí?“

„Zcela určitě.“

Harry se opřel a zašklebil se. „S tím bych mohl žít.“ Když si Snape povzdychl, Harry se zeptal: „Promiň, co jsi říkal?“

„Bral bych spíš tu přehlídku,“ odpověděl Snape.

„Cože, a piknik ne?“

*****

V sobotu ráno seděl Harry na posteli a uklízel si knihy na nočním stolku, aby je měl před spaním lépe po ruce. Přerovnával je a nahoru položil ty, které bude potřebovat příští měsíc. Na spodku hromady knížek našel své fotoalbum. Zarazil se, když ho spatřil. Přidal několik fotografií sebe a svých kamarádů na prázdné zadní stránky, většinou to byly ty, které fotil Colin; tenkrát ho to trápilo, ale teď byl rád, že je má. Na jedné stránce byly jen obrázky z famfrpálu, hráči přes obrázky rychle přelétávali sem a tam a Harry se usmál.

Nalistoval přední stránky alba a zamyslel se nad tím, jaké pro něj mělo význam. Zavřel album a schoval ho do nočního stolku. Vstal a poklepal na křišťálové vejce na okně, to se zachvělo a lístky i barevné kvítky se schovaly dovnitř. Zastrčil ho do kapsy. Z kufru vytáhl Siriusovo zrcátko a strčil ho do druhé kapsy. Sešel dolů do knihovny a na stolku si rozložil atlas. Po chvíli váhání a s vědomím, že to později bude moci opravit, vytrhl stránku, kterou potřeboval, složil ji a také uložil do kapsy. Cestou ven popadl koště, ujistil se, že na něm má připevněný kompas, ale pak se ještě vrátil a zastavil se ve dveřích do obývacího pokoje.

Snape vzhlédl, letmý pohled věnoval koštěti, ale jeho výraz se nezměnil. Harry začal: „Já, uhm, musím něco zařídit. Uvidíme se později.“

Jedno jeho obočí vylétlo vzhůru, ale Snape se jen zeptal: „Kdy?“

„Na večeři jsem zpátky.“

Pomalu a suše Snape prohlásil: „Mám pocit, že mi nechceš říct, kam jdeš, tak co navrhuješ, že mám udělat, kdyby ses nevrátil. Nejsem si jistý, že bych mohl zopakovat tamto kouzlo, přece jen to byla trochu náhoda. Možná bys měl vzít někoho s sebou.“

Harry se zamyslel, nechtěl se už zdržovat. „Řeknu to Elizabeth. Kdybych se nevrátil, můžeš se zeptat jí.“ Harry uzavřel svou mysl a tak Snape mrzutě kývl, i když se na něj díval dost pochybovačně.

Harry se otočil a vyšel předními dveřmi a po cestě došel k nádraží, kde stál Petersonův dům. Paní Petersonová otevřela, sotva se dotkl zvonku.

„Harry!“ byla viditelně potěšena, že ho vidí. „Nečekali jsme vás, měli jsme?“ zeptala se, jako by se obávala, že to byla ona, kdo zapomněl na jeho návštěvu. Harry opřel koště u dveří a vešel za ní do haly.

„Ne, promiňte, přišel jsem neohlášeně, ale potřebuji mluvit s Elizabeth.“

„Ale samozřejmě. Je u sebe, cvičí. Jděte nahoru,“ řekla sladce a ukázala na schodiště pokryté bílým kobercem.

Harry šel tam, kam mu ukázala, ale žádnou hudbu neslyšel. Zaklepal na dveře pokoje, ale nedostal odpověď. Opatrně stiskl kliku a pootevřel dveře. Elizabeth seděla před dlouhou klávesnicí se sluchátky na uších, hrála docela razantně, ale byl slyšet jen klapot kláves. Nicméně si všimla, že se dveře pootevřely, ohlédla se a její tvář se vyjasnila.

„Harry!“ přivítala ho hlasitě a sundala si sluchátka z uší. „Neslyšela jsem tě,“ řekla už normálním hlasem. „Pojď dál.“

„Nemám moc času; něco bych od tebe potřeboval.“ Přestala uklízet polštáře, které byly naskládané na židli, a podívala se na něj. Harry řekl: „Je to trochu trapné. Jdu do Godricova dolu a nechce se mi to vysvětlovat Severusovi. Takže to říkám tobě, a kdybych se do večeře nevrátil, přijde se tě zeptat, kde jsem.“

Zamračila se a Harry užasl, jak rychle dokázala nasadit nesouhlasnou tvář. „Dobře,“ řekla, i když si to zjevně nemyslela.

„Podívej, je to příliš komplikované, abych ti to teď vysvětloval,“ řekl, ale cítil potřebu se bránit a tak pokračoval: „Ale v krátkosti je to tak, že chci navštívit hrob svých rodičů, ještě nikdy jsem tam nebyl.“ Okamžitě se zatvářila přívětivěji. Harry pokračoval: „Můj otec a Severus se vždycky nenáviděli, dokonce ani teď ho Severus nemusí. Takže jsem se necítil na to, abych mu vysvětloval, co opravdu chci udělat.“

„V pořádku, rozumím,“ řekla a znělo to upřímně.

„Díky,“ řekl a otočil se, aby odešel.

„Nechceš společnost?“ zeptala se.

„Ne. Ne, díky. Ale děkuji za optání.“

Před Petersonovic domem si Harry upravil plášť a rozložil mapu. Nejdříve si nastudoval cestu podél silnic a přes jezera. Po rychlém iluzivním kouzle nasedl na koště, vznesl se nad stromy a přes kopce se vydal na jih.

Když letěl nějakou dobu, zjistil, že označení na mapě jsou jen přibližná a že je velmi těžké lokalizovat místa na zemi. Musel sletět dolů k ukazatelům, aby zjistil, kde je. Maličko se stočil na západ a chvíli zase mohl letět rychleji.

Trvalo mu hodiny, než se dostal tam, kam chtěl, a byl opravdu rád, že se na cestu vydal tak brzy. Bylo už skoro poledne, když znovu použil iluzivní kouzlo a v nízkých kruzích oblétl Godricův důl. Byla to malá vesnice s podivnými domy a chalupami uspořádanými do několika úzkých uliček. Nějaká žena okopávala záhonek květin před malým domkem a po hlavní silnici pomalu projíždělo osobní auto. Na boční cestě vedoucí do kopce byl hřbitov. Harry se domýšlel, že jsou jeho rodiče pohřbeni tady, ale doopravdy to nevěděl. Přistál na štěrkové cestě před bránou v kamenné zdi a opřel koště o vrbu, od které se dal přehlédnout celý úhledně upravený hřbitov.

Z výšky vypadal malý, ale bylo zde hodně náhrobků, jak Harry zjistil, když procházel uličkami mezi hroby ke starší části hřbitova. Na některých novějších náhrobcích u vchodu byly vyryté tváře, které vypadaly, jako když ho pozorují. Zaváhal u hrobu, na kterém bylo napsáno Harvey Potter, jež zemřel v roce 1942. Špatný pocit z toho, že nevěděl nic o svých předcích, způsobil, že měl Harry chuť vydat se do Kvikálkova a vyslýchat svou tetu, nejlépe za pomoci lektvarů.

Prošel kolem hrobů Morganů a Cadogsů a překvapilo ho, když si na dalším náhrobku přečetl jména svých rodičů. Také ho překvapilo, jak tvrdě ho objevení náhrobku zasáhlo. Až příliš dlouho si přál, aby se objevili a odvedli ho od Dursleyových.

Harry si klekl na měkkou zem, vytáhl z kapsy křišťálové vejce a umístil je na podstavec, vedle položil zrcátko a upevnil ho lepícím kouzlem, aby ho nikdo neodnesl. Pro dobrý pocit použil lepící kouzlo i na vejce. Rozhlédl se kolem a skousl si ret, protože se zapomněl ujistit, jestli se někdo nedívá, když kouzlí. Ale nikdo tam nebyl. Sedl si na paty a prohlížel si náhrobek. Vzpomínáme, bylo vyryto do žuly. Harry cítil, že by to mělo říkat něco smysluplnějšího, jako třeba: Zemřeli v boji se zlem, a pak přemýšlel, kdo se postaral o jejich pohřeb; předpokládal, že Brumbál by přišel na něco lepšího, než je tohle. Sirius už byl pravděpodobně zatčen. Remus vypadal nejpravděpodobněji; Harry věděl, že byl upřímným přítelem. Dursleyovi s tím určitě nic společného neměli, kdyby ano, pravděpodobně by tu četl: Dostali, co si zasloužili.

Slunce protrhlo mraky a zatřpytilo se v křišťálovém vejci. Objevil se malý výhonek révy a Harry se zaradoval, protože kamenný náhrobek bude vypadat mnohem lépe, obklopený zelenými lístky a barevnými květy.

Harry kdysi potřeboval rodičům spoustu věcí povědět, ale teď by se jich spíš potřeboval na něco zeptat. Chtěl se zeptat, jestli opravdu dělá to, co by si přáli, když se cvičí na bystrozora. Chtěl se zeptat, proč věřili Pettigrewovi. Chtěl znát každou maličkost z toho, jaké to bylo, když byly všichni pohromadě, z doby, na kterou má vzpomínky jen díky mozkomorům. To ho zanechalo bezmocného, místo uklidněného, což bylo záměrem jeho dlouhé cesty sem.

Vstal, opucoval si kolena a rozhlédl se. Zavál svěží vítr a slunce se schovalo za mraky. To ho donutilo odejít, ještě jednou zkontroloval, jestli ho někdo nepozoruje, nasedl na koště, aktivoval iluzivní kouzlo a odletěl.

Najít cestu domů bylo snazší, než čekal. Letěl na severovýchod, směrem k velkému jezeru, pak na sever podél řeky až k dálnici, pak už snadno nalezl Shrewsthorpe. Vrátil se dříve, než čekal, protože letěl rychleji. Bylo teprve půl čtvrté.

Snape seděl v jídelně a pil čaj. Vzhlédl, když si Harry sedal na protější židli. Když se mu zúžily oči, Harry si uvědomil, že hlasitě vzdychl. „Čaj?“ zeptal se Snape.

Harry přikývl. Měl nejen žízeň, ale i hlad. Při pohledu na sušenky mu zakručelo v žaludku. Pocit bezmoci do něj udeřil náhle, jako přílivová vlna. Rychle uchopil šálek s čajem, ale hned ho zase pustil, když si popálil prsty.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se Snape.

„Byl jsem navštívit hrob svých rodičů,“ přiznal Harry.

„Aha.“ Snape si lehce promnul čelo. „Překvapuje mě, žes to neřekl, když jsi odcházel.“

Harry pokrčil rameny. „Nebyl jsem si jistý, jak bys reagoval na to, že tam chci jít.“

Snape se napil čaje a řekl: „Určitě bych nic nenamítal. Do Godricova dolu je to na koštěti dost daleko.“

Harryho až zamrazilo, když slyšel Snapea vyslovit jméno jeho rodné vsi jen tak mimochodem. „Nikdy jsem tam nebyl. Dokonce jsem si ani nebyl jistý, že tam jsou,“ řekl Harry, měl zoufalý pocit, že musí vysvětlit, proč tam šel. Pohrával si se lžičkou. „Chtěl jsem se jich zeptat na spoustu věcí,“ dodal a i jemu to znělo smutně. Donutil se ovládnout a hleděl přes stůl na Snapea, který si podepřel bradu klouby prstů. Ale Harry zjisti, že nedokáže mlčet. „Myslíš, že by mě nechali studovat na bystrozora?“

Snape se narovnal a vypadalo to, že o tom přemýšlí. „Tvůj otec se nikdy nenechal omezovat nějakými riziky, ale lidé se mohou chovat jinak, když se jedná o jejich děti. Takže nevím.“

Harry zamíchal čaj a odložil lžičku na talířek. Maličko prosebně se zeptal: „Myslíš, že by na mě byli hrdí?“

„Jak by mohli nebýt?“ odpověděl Snape okamžitě a zamračil se. Pomalu zavrtěl hlavou, jako by se zlobil. Harry nervózně čekal, až promluví. Nakonec Snape řekl: „Možná jsem se tenkrát večer spletl; možná ještě pořád potřebuješ pochválit.“

„Nemyslím, že to tak je,“ řekl Harry s pocitem úzkosti.

Snape si znovu promnul čelo. „Pravděpodobně to nepomůže. Příště se pokusím nedat najevo svou nechuť nad tím, jak snadno ses kouzlo naučil, až mi ho budeš chtít ukázat.“

Harry vzhlédl, najednou se cítil lépe. „Víš, kdo nechal postavit náhrobek?“

Překvapený otázkou zavrtěl Snape hlavou. „Proč?“

„Jen… že nápis nic pořádně neříká.“

„Tak ho změň,“ navrhl Snape.

„Hm,“ zamumlal Harry a snažil se udržet své emoce na uzdě. „Co bys navrhoval?“

„Možná,“ řekl Snape uštěpačně, „něco významnějšího a srozumitelnějšího, třeba: Zde leží rodiče Harryho Pottera.“

Navzdory všemu Harry bojoval se smíchem. Nečekaně se mu ulevilo. „Kdo z kouzelníků bydlí v Godricově dole?“

„Teda, to jsou otázky. Nevím. O některých si to myslím, ale nevím to jistě.“ Po chvíli se zeptal: „Nějaké další otázky?“

„Hm,“ řekl Harry, opravdu nějaké měl. Poškrábal se ve vlasech a zeptal se: „Už jsi mému otci odpustil?“

„Ne,“ přišla bezprostřední odpověď.

„Dobře. To jsem pravděpodobně vědět nechtěl.“

„Nechtěl nebo chtěl?“ zeptal se Snape a znělo to docela nebezpečně.

„Nechtěl,“ opakoval Harry.

„To je lepší. Nemáš důvod, něco proti němu mít,“ prohlásil klidně, vstal a odložil prázdný šálek na stůl. „Zvlášť po tak dlouhé době.“

„A co ty?“ chtěl vědět Harry.

„Co, co já?“ zeptal se Snape a Harry slyšel v jeho hlase zatrpklost. „Já si nechám svou zášť pro sebe.“ Ve dveřích se otočil a zcela jiným tónem se zeptal: „Potřebuješ ještě něco?“

„Ne,“ ujistil ho Harry s malým úsměvem na rtech.

Snape na chvíli zaváhal, než odešel. Harry zíral do svého šálku, na náhodně rozmístěné čajové lístky na jeho dně, s pocitem podivného klidu.

 

Poslední komentáře
07.03.2010 18:52:50: Parádny preklad, tiež stále žasnem, že to stíhaš. Diky moc. smiley${1}
06.03.2010 22:08:01: Pořád jsem překvapená, že vytrváváš v tom překládat kapitoly tak, aby přibyly každý čtvrtek :). Rozh...
06.03.2010 17:59:09: kapitola fantastická. Dĺžka extrémna, čo je tiež super. Severus sa nám formuje, ako som písal už pri...
06.03.2010 13:30:31: Teď jsem koukala na FF a co nevidím, tohle je taky trilogie tak to jo, etě že kapitolky přibývají ta...