Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

54. kapitola

Zdrženlivá rodina

V pondělí ráno měl Harry naspěch. Ukousl si kousek topinky a prohlížel si balíček, který přinesla sova. Zarazil se, i když neměl moc času. Rozvázal provázek a zjistil, že uvnitř balíčku jsou dopisy. Prohlédl si ten vrchní; bylo to vysvětlení od Holoubkové, že tohle jsou nejlepší eseje, které obdržel Týdeník čarodějek od žen, které si myslely, že ony jsou těmi, kterým dává přednost. A, pokračovala dále, měl jí sdělit, na kdy má naplánovat interview, protože její americký kolega se už příští týden vrací do Států.

Harry strčil dopis do kapsy a balíček odložil stranou. „Musím běžet,“ zamumlal směrem ke svému opatrovníkovi a napil se čaje. „Uvidíme se večer.“

„Hezký den,“ odpověděl Snape, který pil kávu a četl si Denního věštce.

Harry celý den přemýšlel nad tím, co by měl udělat s Holoubkovou. Myslel si, že požádá o radu Tonksovou, ale za celý den jí viděl jen jednou, pospíchala někam chodbou. Celé oddělení bystrozorů bylo k vůli něčemu na nohách, ale učňům nikdo nic nevysvětlil a pozdě odpoledne je dokonce i Rodgers požádal, aby dokončili svůj výcvik sami.

Přikývli a rozdělili se do dvojic, když odešel. Ve cvičební místnosti bylo ticho, ozýval se jen sykot kleteb. Harry se soustředil na modulaci štítů proti náhodným kletbám, které na něj posílal Vineet. Pak se vyměnili a Harry zase útočil na Vineeta. Cítil se vždycky trochu špatně, když to dělal a viděl, jaké úsilí musí Vineet vkládat do udržení štítu. Raději nedával do kleteb příliš síly ze strachu, aby svého partnera nezranil, kdyby jeho obrana selhala. Když skončili, byl Vineet jako obvykle celý udýchaný. Harry si skousl ret a povzbudivě na svého kamaráda kývl.

„Snažíš se zničit své kolegy?“ zeptal se známý hlas ode dveří.

Harry se otočil a zašklebil se na vcházejícího Snapea. „Dobrý den, pane.“

Aaron k nim zamířil a Kerry Ann se loudala za ním. „Dobrý den, profesore,“ přivítali Snapea přátelsky.

„Pane Wickeme,“ řekl Snape překvapeně a zamyšleně se na něj podíval. „Musel jste se opravdu snažit, když jste dosáhl tohoto postavení. Pokud si vzpomínám, v Bradavicích jste zkoušky OVCE nesložil.“

Překvapený Aaron vyhrkl: „Udělal jsem si je později,“ a trochu ostýchavě pokračoval: „Otec mi platil doučování... několik let.“

„Tohle byl jeho pátý pokus o přijetí,“ prozradila Kerry Ann s rozpustilými jiskřičkami v očích.

Snape se znovu překvapeně zadíval na Aarona. „Tak to tedy musím pochválit vaši vytrvalost.“

Aaron raději změnil téma. „Oni vás sem pustili, pane?“

„Nikdo tu nikde není. Ale pro jistotu jsem se spřátelil s Moodym, který je jediný, koho bych se mohl obávat.“ Odvrátil se od Aarona a řekl Harrymu: „Tohle přišlo dnes ráno,“ a předal mu dopis.

Harry rozložil dopis. Byla to žádost Kouzelnické rodinné rady, aby se do dvou týdnů dostavil k pohovoru. Harry pergamen opět složil a vrátil ho.

„Protože tě tyto věci rozrušují, domluvil jsem schůzku na dnešní odpoledne. Předpokládám, že výcvik už skončil?“

„Ano, pane,“ odpověděl Harry. „Vezmu si věci.“ V rychlosti si Harry přehodil plášť přes svůj cvičební úbor. Když se přes místnost vracel, jeho kolegové stáli v těsném hloučku a o něčem se tiše dohadovali. Usmál se na ně a zavolal, že se uvidí zítra.

Ve druhém patře se ohlásili u sekretářky, která je nasměrovala do kanceláře na konci chodby. Kancelář, to byl velkorysý popis velmi úzké místnosti. Harry si pomyslel, že za stůl se dá dostat jen pomocí přemisťování. Velmi silná čarodějka s černo-červeně pruhovanými vlasy vzhlédla od spisu, který pročítala. „Ach, schůzka ve čtvrt na pět, že?“ Dívala se z jednoho na druhého trochu zmateně. „Potřebuji mluvit s dítětem...“

Harry vstoupil do malého prostoru a sedl si na lavici u zdi, kterou zdobily vybledlé obrázky usmívajících se dětí na barevných košťatech. Malá police vedle psacího stolu byla plná koníků, jednorožců, kentaurů a panenek. „To jsem já,“ prohlásil rozpačitě.

„Tak dobře,“ řekla pomalu a otevřela složku před sebou, aniž by z něj spustila oči. Pak se zadívala na pergameny, aby se vzpamatovala a řekla Snapeovi. „Bude to trvat asi patnáct minut.“ Snape kývl, zavřel dveře a zůstal na chodbě.

Stiskla před sebou ruce s pěstěnými, černě nalakovanými nehty a řekla: „Tak Ha... Pane Pottere. Mám zde několik otázek, na které se musím zeptat. Vaše odpovědi se nikdo mimo tuto kancelář nedozví, takže odpovídejte pravdivě.“ Zářivě se na něj usmála, popadla brk a otevřela kalamář. Ze spodní zásuvky vytáhla nějaké dětské kostky a umístila je na protilehlé konce linky, namalované na stole. Na jedné byl žlutý, rozesmátý obličej, na druhé byla růžová tvář se slzou pod jedním okem. Jemu podala malý bílý jehlan.

Harry si všiml čísel napsaných pod linkou. „Můžu vám to rovnou položit na sedmičku?“ řekl.

Zasmála se sama nad sebou. „Ach ano, pravděpodobně můžete.“ Sebrala kostky a uložila je, za což jí byl Harry vděčný. Podívala se na pergamen a přehnaně přátelským hlasem se zeptala. „Od jedné do sedmi, přičemž sedm znamená velmi šťastný. Jak šťastný jste ve své adoptivní rodině.“

„Sedm.“

„Dejte mi příklad, proč jste byl v loňském roce šťastný.“ Čekala s nachystaným brkem, zatímco Harry přemýšlel. Pobízivým hlasem dodala. „Sedmička je velmi silná reakce.“

„Jo,“ souhlasil Harry a snažil se nevrtět. Byl velmi šťastný, ale proč, byla hodně těžké otázka. „Jde o hodně drobných věcí,“ řekl a zarazil se.

„Jako třeba?“

Večírek s přáteli a růžový protialkoholický lektvar, skoro vyhrkl nahlas to první, co mu vytanulo na mysli. Lektvar na spaní v nocích, kdy jsem měl problémy se svými sny, také nevypadalo jako dobrá odpověď, stejně jako to, že ho někdo hledal, když letěl příliš daleko a spadl. Zevšeobecnil to tím, že řekl: „Být s někým, kdo se o mě stará.“

Podívala se na něj pochybovačně, ale poznamenala si to. Harry cítil, že se musí bránit. „Nikdy předtím jsem nikoho, kdo by se o mě staral, neměl.“

„To je hlavní důvod pro odpověď sedm?“

„To, a možnost s někým mluvit,“ prohlásil Harry. Znovu vypadala pochybovačně, tak to vysvětlil: „Není moc lidí, kteří by byli ochotní diskutovat o Voldemortovi.“

Velmi rychle mu položila další otázku. „Myslím, že máte vlastní pokoj, že?“ Když přikývl, zeptala se: „Jak se vám líbí?“

„Šest.“

„Ne sedm?“

„Okno je malé, ale to je pro ten dům normální.“

„Chodíte spát v pravidelnou dobu?“

„Ano,“ potvrdil Harry. „Většinou.“

„Kolik práce v domě děláte vy?“

„Žádnou. Dostal jsem vyhubováno, když jsem něco dělal,“ odpověděl. Podívala se na něj překvapeně a tak dodal: „Byl jsem informován, že většinu věcí dělá domácí skřítek. Když chci něco dělat, pracuji na zahradě. Za to jsem ještě vynadáno nedostal.“

„Aha,“ řekla vědoucně. „Nikdy jsem nežila s domácím skřítkem,“ prohlásila nevýrazně. Než se Harrymu povedlo její tón rozluštit, pokračovala: „Přemýšlejte o nejzávažnějším trestu, který jste minulý rok dostal. Máte to?“

„Hm, jo.“

„Na kolik ohodnotíte, jak byl spravedlivý?“

Harry si vzpomněl, jak přišel domů opilý a jaká byla Snapeova reakce. Také si pamatoval, jak je napadli čtyři smrtijedi a teprve nyní si uvědomil, že tehdy mu Snape více ustupoval. Harry si na ten incident pamatoval zřetelně; jak zklamání, vztek a úzkost, které způsobil svému opatrovníkovi, tehdy pociťoval jako trest. Tehdy považoval Harry Snapea za krutého, ale pravděpodobně mu neměl takový stav způsobit. „Šest,“ odpověděl konečně a pak si připomněl jak nespravedlivé je i žertem pronesené nepravdivé nařčení, ale svou odpověď už změnit nedokázal.

„Co to bylo za trest?“ zeptala se.

„Hm, přísná domluva,“ řekl Harry.

„Co jste udělal, že jste si to zasloužil?“

Harry se necítil na to, aby přiznal, že přišel domů opilý. Vybral si raději ten předchozí incident. Podíval se na její poznámky. „Jak moc je to důvěrné?“

„Hodně.“

„I na ministerstvu?“ pochyboval Harry.

„Uvidí to můj nadřízený a Rada jen v případě, bude-li tam něco sporného.“

„Byl jsem potrestán za to, že jsem neposlechl.“

„Stává se vám to často,“ zeptala se s kyselým výrazem.

„Ne, vůbec ne,“ odpověděl a okamžitě se tomu divil. Nepovažoval se za poslušného. Najednou mu bylo v malé kanceláři teplo a tak shodil plášť z ramen.

„To jste byl od té doby tak poslušný?“ zeptala se trochu sarkasticky.

„To asi ne. Věděl jsem, že je to moje chyba, proto si myslím, že to bylo fér.“

Zahleděla se na něj a zamračila se nad jeho oblečením. „Jen ze zvědavosti, co to máte na sobě?“

Harry pohlédl dolů a sám na sebe se rozzlobil. „Přišel jsem rovnou z výcviku,“ vysvětlil. „Jsem v Bystrozorském kurzu.“ Svlékl si plášť ještě víc a ukázal jí ministerský emblém na prsou, jiskřící hůlku protínající černý pentagram.

Překvapeně zamrkala. „Jste bystrozorský učeň?“ Když přikývl, řekla: „Předpokládám, že byste se o sebe mohl starat sám.“

„Líbí se mi mít rodinu a domov,“ odsekl Harry pevně.

Lehce se usmála. „To není to, co jsem měla na mysli,“ řekla opatrně. „Myslela jsem to s ohledem na tento rozhovor, který má zjistit, jestli Rada neudělala chybu tím, do jaké rodiny vás umístila.“ Obrátila pergamen. „Několik dalších otázek je poněkud obtížnějších. Žádal vás někdy někdo z adoptivní rodiny, abyste lhal o něčem, co se stalo?“

„Ano.“ Zaujatě se na něj zadívala a tak dodal: „Ale jen proto, aby si minulý Ministr kouzel mohl připsat zásluhy.“ Usmál se. „A jsem zase u toho, za co jsem byl potrestán.“

„Dobře?“ řekla tiše. Přemýšlivě se poškrábala na tváři. „Ublížil vám někdy váš opatrovník fyzicky, nebo vám tím vyhrožoval?“

„Ne.“ Ne od té doby, co je mým opatrovníkem, opravil se Harry v duchu.

Ukázala na dveře. „Zavolejte ho, prosím.“

Harry se obtížně vysoukal z malé lavice a otevřel dveře. Snape se opíral o zeď nedaleko dveří a tvářil se pochmurně. Harryho to udivilo. „Chce tě vidět.“ Snape se Harrymu do očí nepodíval, ale šel za ním. Posadili se vedle sebe na lavici a Harry se na Snapea ustaraně zadíval, znepokojený jeho náladou. Přál si vědět, co ho tak najednou rozrušilo.

„Pane Snape,“ začala čarodějka. „Byl jste zařazen mezi opatrovníky kategorie D, protože nemáte žádné další dítě, jste svobodný a jste muž. Další nižší kategorie už zahrnuje jen ne-lidské opatrovníky.“

Harry prudce vzhlédl, ale nepromluvil. Byl by zatraceně rád, kdyby ho adoptoval Hagrid. Vypadalo to, jako by Snape couvl, když mluvila. Harry v jejím hlase slyšel něco, co tam předtím nebylo; mluvila, jako by věděla víc, než chtěla.

Snape se na Harryho podíval a žena formálně nabídla: „Pan Potter může počkat venku, jestli chcete.“

Snape zaváhal, ale pak řekl: „Není třeba.“

„Jak si přejete,“ řekla. „Jak byste charakterizoval svůj rodinný život, když jste byl ještě dítě?“

Snape zíral na své ruce a strnule odpověděl: „Jako mizerný.“

Harry na dlouhou chvíli zavřel oči, nechtěl, aby se to dělo a pomyslel si, že Snape musel vědět, co přijde. Čarodějka pokračovala: „To je další bod proti, obávám se. A jak byste charakterizoval své schopnosti jako rodiče?“

Snape tiše řekl: „Ne příliš dobré.“

Harry na něj ohromeně zíral. Čarodějka vypadala samolibě. „To není pravda,“ protestoval Harry vehementně.

„Ty nejsi zrovna dobrý posuzovatel kvality rodičů, Pottere,“ napomenul ho Snape.

Harry měl chuť na něj křičet, protože mu to připadalo jako zrada. Rozzlobeně řekl: „Jaký je v tom rozdíl pokud dostávám to, co potřebuji.“

„Opravdu?“ zeptala se čarodějka.

„Ano,“ řekl Harry pevně. Snapeova náhlá nejistota způsobila, že zpanikařil. Přemýšlel, kam se poděl ten škodolibý, sebejistý kouzelník.

Snape se narovnal a překřížil ruce na prsou. „I když si jistě vedu lépe, než tvoji příbuzní...,“ řekl s neočekávaným, hlubokým hněvem, „…nejsem si jistý, že dělám to, co je pro tebe dobré.“

„Kdy?“ zeptal se Harry.

„Asi stokrát denně, Harry,“ tvrdil vyrovnaně ledovým hlasem.

Harry si promnul čelo. „Já nemám ten pocit.“

Čarodějka si odkašlala. „To, že pochybujete o svých rozhodnutích, není známkou špatného rodiče, právě naopak.“

Otřesený tím, co Snape tvrdil, Harry řekl: „Severusi, jsi jediným důvodem, proč jsem právě teď v pořádku.“ Rozhodil rukama. „Minulý týden jsem zjistil, že ministerstvo Siriuse nevyřadilo ze seznamu hledaných. Ještě před rokem by mě to zdeptalo.“

„To znamená, že jsi dospěl, Pottere.“

„A ty si nemyslíš, že s tím máš co dočinění?“ zeptal se Harry hlasitě, sarkasticky, jeho hlas se rozlehl místností.

„Jen klid,“ řekla čarodějka ostře. Oba zmlkli a Snape už neřekl to, co chtěl říct. Usmála se na ně. „Zřetelně si vedete dobře,“ řekla, když dopsala nějakou poznámku na konec pergamenu. „Oba dva.“ Snape se narovnal a uhnul pohledem.

Když se ocitli doma v jídelně, Harry se ublíženým hlasem zeptal: „Proč jsi něco neřekl už dřív?“

„Předpokládal jsem, že je to zřejmé,“ odpověděl Snape. Harry sledoval, jak si svléká plášť.

„Jsem s tebou šťastný,“ řekl Harry. „Myslel jsem, že to je zřejmé.“

Snape si ho chvíli prohlížel a pak se zeptal: „Není nic, co bys chtěl změnit?“

Harrymu poklesla ramena. Váhavě odpověděl. „Přál bych si, aby ses v září nevracel do Bradavic, ale chápu, že musíš.“

Snape na něj zíral. „A to je všechno? Nelíbí se ti, že tu nebudu s tebou?“ V jeho nedůvěřivém hlase bylo i trochu normálního sarkasmu; Harry byl rád, že to slyšel.

„Ano,“ trval na svém.

Snape zavrtěl hlavou, jako by to nemohl pochopit. Svým obvyklým, nepatrně netrpělivým hlasem řekl: „Koncem týdne máš narozeniny. Pořád čekám, že se zeptáš, jestli můžeš uspořádat večírek.“

„Měl jsem večírek, když mě přijali do Bystrozorského kurzu,“ upozornil ho Harry.

„Bude ti osmnáct, Pottere. Dva večírky v měsíci mohou být stěží považovány za rozmařilost. Další možnost je jen večeře v restauraci společně s Candidou a nějakou tvou kamarádkou, která je právě teď favoritkou.“

Harry se chtěl ohradit proti tomu poslednímu komentáři, ale neudělal to, protože bojovná nálada už ho opustila. „To by bylo fajn.“

Snape řekl: „Přiznávám, že bych také dal přednost něčemu klidnějšímu, ale je to opravdu tvoje volba. Zejména proto, že nás chce navštívit můj otec a já jsem ho pozval na čtvrtek.“

„Hezká večeře by byla bezva. Ta poslední se mi líbila,“ řekl Harry ostýchavě. Snape maličko formálně kývl a opustil místnost, takže se Harry cítil trochu rozhozený vzhledem k tomu, co řekl nakonec.

*****

Harry se vyděsil, když se druhý den večer ozvalo klepátko. Neochotně sešel dolů, aby přivítal Holoubkovou s Olsenem. Holoubková měla na sobě fialový hábit, Olsen byl v khaki s bleděmodrou propínací košilí. Nadšeně se rozhlížel po domě, když je Harry vedl do obývacího pokoje. Snape se objevil v okamžiku, kdy se usadili.

„Potřebuješ mě tu?“ zeptal se Harryho.

„Ne, to je v pořádku,“ řekl Harry klidně.

Snape si oba podezíravě prohlédl. Olsen řekl: „Váš opatrovník, pane Pottere?“ Vstal a podal Snapeovi ruku. Ten ji se zřetelnými pochybnostmi přijal.

„Ano,“ odpověděl Harry.

„Mohl bych se vás také na něco zeptat?“ požádal Olsen Snapea.

„Jestli nemáte nějaké hodně dobré otázky, tak ne,“ zasmál se Snape, čímž se mu podařilo novináře lehce překvapit.

Olsen se rychle vzpamatoval a řekl: „Nějaké si vymyslím,“ slíbil.

Snape na každého z nich pohlédl a odešel. Olsen vytáhl zápisník a chystal se na něco zeptat, ale zarazil se, když vešla Winky s čajem. „To je domácí skřítek?“ zeptal se užasle.

„Ano,“ odpověděl Harry. „Ještě jste žádného neviděl?“

„V USA jim mnoho není, takže ne.“ Winky se poklonila a odešla. „Myslel jsem, že je mají jen staré kouzelnické rodiny.“

„To je většinou pravda,“ řekla Holoubková a svými dlouhými nalakovanými nehty si upravila vlasy.

„Tohle je stará kouzelnická rodina,“ upozornil Harry.

„Nejste náhodou sirotek?“ zeptal se Olsen zaujatě.

„Byl jsem přijat do staré rodiny.“

Olsen stále vypadal zvědavě. „Ano, ale nebyl důvodem války rozdíl mezi čistokrevnými a nečistokrevnými kouzelníky?“

„Myslíte nedostatek rozdílu?“ zeptal se Harry.

Olsen mávl rukou. „No... ano.“ Rychle si něco zapsal do notesu, vypadal popleteně. Přečetl si nějaké poznámky v zápisníku a zeptal se: „To, co pro svůj článek opravdu potřebuji dozvědět je, kdo je Harry Potter?“

Holoubková tam seděla s připraveným brkem a nevypadala, že by jí na tom přišlo něco zvláštního. „Co vám o mně řekla slečna Holoubková?“ zeptal se Harry. Posunul k Olsenovi talířek. „Vezmete si sušenku?“

„Jistě,“ řekl Olsen. Jednu si vzal. „Vypadá jako koláček. Opravdu dobrá,“ mluvil s plnou pusou. „Co Rita říkala? Maličkosti, které se dají snadno zjistit. I když je to dobrý příběh: sirotek, zanechaný na schodech přede dveřmi, který neví, že je kouzelník, ale je zatraceně dobrý a předpokládá se, že zachrání svět od zla.“ Znovu se zahleděl do zápisníku. „Ale tenhle směšný knižní příběh znají všichni a neříká to o vás nic jiného, než že jste měl neuvěřitelné štěstí. A smůlu. Tam, odkud pocházím, příliš proroctvím nevěříme.“ Výsměšně se na Harryho zahleděl.

Harry se zamyslel a pak řekl: „Udělal jsem, co jsem udělat měl. Neměl jsem jinou možnost.“

„Vaše povinnost,“ řekl Olsen téměř hravě. „Charakterní jako Gilbert a Sullivan.[1]

Harry zúžil oči, ale něco z toho udeřilo na obnažený nerv. „Zřejmě ano,“ tvrdil.

„To je dobře,“ řekl Olsen. „Co považujete za důležité?“ vystřelil rychle.

Harry odpověděl: „Nebýt uloven temnými kouzelníky.“

Olsen naklonil hlavu na stranu. „To není to, co jsem myslel. Co vás každý den motivuje? Co vás pohání k další akci?“

„Chci se dozvědět víc o magii, o silných kouzlech. To je důvod, proč jsem v Bystrozorském kurzu.“

„Proč?“ zeptal se Olsen a opět to znělo horlivě.

„Aby se zlo nevrátilo,“ odpověděl Harry trochu kousavě.

Olsen přetočil stránku ve svém zápisníku a vydechl: „Konečně se někam dostáváme.“

Rozhovor pokračoval tímto směrem a Harry nakonec nalezl správné odpovědi na otázky, ale většinou to byly jen fráze. Bylo to docela vyčerpávající, i když Olsen to na sobě vůbec nedal znát.

„…a rozhovor s vaším opatrovníkem,“ řekl Olsen, když se Snape po nějaké době objevil ve dveřích. „Byl byste ochoten odpovědět na několik otázek, pane Snape?“

„Pane profesore,“ opravila ho Holoubková.

Olsen se na ní podíval. „Myslel jsem, že učí na střední škole.“

„Stejně je profesor,“ řekla Holoubková.

„Promiňte, profesore. Prosím,“ ukázal na židli.

„Na co se chcete zeptat?“ Snape zůstal stát, jen založil paže na hrudi a shlížel na novináře přes svůj nos.

„Pokoušel jsem se tomuto nereálně nesobeckému mladému muži vysvětlit, že mu všichni hrozně moc dlužíme. Chtěl bych se zeptat, proč jste čekal tak dlouho, než jste ho adoptoval a proč jste to nakonec udělal.“

„Na to není jednoduché odpovědět,“ řekl Snape odmítavě.

Olsen se nenechal zastrašit a neústupně pokračoval: „Ale s rozhovoru s Harrym vyplývá, že této rodiny, kterou získal tak pozdě, si velice cení.“

Snape se na novináře zahleděl. „Harryho situace se po porážce Voldemorta dramaticky změnila. Adoptoval jsem ho hned, jakmile to bylo reálné…, z mnoha důvodů.“

„Nelitujete, že jste to neudělal už dříve?“ zeptal se Olsen.

Snape klidně odpověděl: „Dříve to nebylo možné.“

„A vy mi neprozradíte, proč...,“ popichoval Olsen.

„Merline, ne,“ prohlásil Snape a Harryho se zeptal: „Už jste skončili?“

Olsen vyhrkl: „Co si myslíte vy, že Harryho motivuje?“

Snape vypadal, že o tom přemýšlí. „Jeho smysl pro spravedlnost.“ Když se Olsen sklonil nad zápisníkem, aby si to poznamenal, Snape se zeptal. „Už jste skončil?“

„Potřeboval bych jednu nebo dvě fotografie. Rita říkala, že má nějaké v zásobě.“

Holoubková ostýchavě prohodila: „Mám nějaké nové Harryho fotky ve cvičebním úboru...“

Harry zasténal.

Když odcházeli, Olsen řekl: „Velmi rád jsem vás poznal, Harry. Za několik dní vám pošlu sovu s konceptem svého článku, abyste se k němu mohl vyjádřit.“

„Dobře,“ odpověděl Harry a pokoušel se nevypadat překvapeně. Holoubková mu od zahradní branky zamávala. Harry zavřel dveře a zeptal se Snapea: „Myslíš, že mi ten koncept opravdu pošle? Holoubková to nikdy neudělala.“

„Proč jinak by to říkal?“

„Myslíš, že souhlasit s rozhovorem byl špatný nápad?“ zeptal se Harry, když se vrátili do obývacího pokoje.

Snape si povzdechl. „Nelíbilo se mi, když se mě ptal, ale nevypadalo to, že by ti chtěl nějak uškodit.“

„A zaplatil za to sedmdesát pět galeonů.“

Snape vypadal překvapeně, když řekl: „To by se hodilo spíš k Lockhartovi.“ Pak se zamyslel a dodal: „Obávám se, že s tímhle se budeš muset vypořádat sám, s tím nemám žádné zkušenosti. Věřím, že máš dost rozumu, abys věděl, co je to za výhodu. Nebo aby ses z toho alespoň poučil.“

*****

Ve čtvrtek večer si Harry oblékl svůj nový společenský hábit a pokusil se učesat si vlasy. Potřeboval by ostříhat, uvědomil si, ale to bude muset počkat. Pokoušel se dostat do optimistické nálady, sešel dolů do knihovny a sedl si s knihou do křesla, zatímco čekal, až se Shazor s Grettou dostaví k večeři.

Vstoupil Snape, prohlédl si Harryho a vypadalo to, že se uklidnil. „Naštěstí chodí na návštěvu jen jednou za rok,“ zamumlal. Neklidně se rozhlédl po místnosti a zeptal se: „Nepovažuješ je za prarodiče, že ne?“

„Ne,“ přiznal Harry, všiml si Snapeova lehce znechuceného výrazu.

„Dobře,“ vydechl Snape.

„Přijde na večeři i Candida?“ zeptal se Harry.

„Neuvažoval jsem o tom, že bych jim jí představil,“ vysvětlil Snape. „Ona by si nepochybně myslela něco jiného, jestli mi rozumíš.“ Ozvalo se klepadlo.

Harry vstal a zamířil do haly. Vešel Shazor a vypadal šedivější a impozantnější, víc, než si ho Harry pamatoval. Gretta byla samý úsměv.

„Harry!“ vykřikla a okamžitě se k němu vrhla, náhrdelníky, které měla kolem krku, zacinkaly. Harry se donutil necouvnout, když ho poplácávala po tvářích. „Hochu, hochu,“ podivila se. „Podívejme na vás. Jak jste vyrostl... Vypadáte jinak.“ Otočila ho směrem k Shazorovi. „Není to tak, drahý?“

Shazor přistoupil blíž a důkladně si Harryho prohlédl. „Je trochu vyšší,“ řekl přezíravě.

„Neposlouchejte ho,“ zašeptala Gretta. „Jste velmi pohledný, drahoušku. A ta fotografie na obálce Týdeníku čarodějek vám ani trochu nelichotila, jak jsem si myslela.“ Cestou do obývacího pokoje vykládala: „Dostali hodně esejů do té soutěže, co vyhlásili. Ještě jste si nevybral?“ zeptala se nedočkavě.

„Ještě jsem je neviděl,“ řekl Harry nejistě, ještě si žádný nepřečetl. Holoubková mu slíbila, že vítěze vybere sama, jen potřebovala, aby podepsal nějaké ceny.

Gretta přijala sklenku, ve které cinkal led, a napila se. „Ó, nezapomněl jsi ten dárek?“ zeptala se svého manžela.

Shazor s kamennou tváří vyndal z kapsy malou krabičku. Gretta ji popadla a oběma rukama jí podávala Harrymu. „Všechno nejlepší k narozeninám!“ Její úsměv neměl daleko ke zbožňování. Harry zaváhal, když krabičku otevíral. Uvnitř byl mechanický přístroj, sotva se do krabičky vešel. Harry ho opatrně vyndal ven.

„Co to je?“ zeptal se zvědavě.

„To předpovídá počasí,“ vysvětlil Shazor.

Gretta dodala: „Je tam taky návod.“

Harry otočil krabičku a na dně bylo vyobrazeno velmi malé schéma přístroje. Zatímco si ostatní povídali o volbách a o tom, jaké politické změny očekávají, Harry se podle návodu pokoušel určit, jaký bude příští den vítr. Postavil malý kovový přístroj na stůl, nasměroval ho na sever, a když zacinkal, šťouchl do něj prstem. Přístroj cinkl šestkrát a natočil se na severozápad.

Harry, který hned pomyslel na různé výlety na koštěti, počkal, až v rozhovoru nastane pauza a zeptal se, jak přesný ten přístroj je.

„Velmi přesný,“ ujišťovala ho Gretta. „Hlavně co se týká deště.“

„To jen proto, že prší skoro pořád,“ upozornil Shazor sarkasticky a pokračoval v debatě se Severusem o nejasnostech kolem zákonů na vymazávání paměti mudlům.

Harry ještě vyzkoušel předpovědi teploty a srážek, než přístroj uložil. „Díky,“ naznačil tiše Grettě a otevřel si máslový ležák. Zářivě se na něj usmála a znovu se zaposlouchala do rozhovoru.

Než došlo na večeři, měl už Harry docela hlad. Winky se překonala, upekla kachnu do zlatova a obložila ji barevnou zeleninou.

„Podařilo se ti najít velmi dobrého domácího skřítka,“ ozval se Shazor trochu žárlivě.

„To Harry,“ vysvětlil Severus.

„Aha,“ zamumlal Shazor skoro pohrdavě. Harry při jídle přemýšlel, jestli to znamenalo, že si Shazor myslí, že pro Harryho to bylo snadné, nebo že měl jen štěstí, anebo něco úplně jiného. Nakonec si vzal ještě kousek kachny a rozhodl se, že se o to nebude starat.

Po večeři se chtěl Harry omluvit a jít si něco přečíst. Tenhle víkend měl narozeniny a tak nepředpokládal, že by měl moc času na učení. Kousal si ret a přemýšlel, jak to udělat. Severus se na něj zadíval přes šálek s kávou. „Nemáš ještě nějaké učení?“

Harry vděčně přikývl a vstal. Gretta si zklamaně povzdechla, ale Severus vysvětlil, že Harry mívá vždycky hodně učení. Harry všem popřál dobrou noc, přivolal si knihy z knihovny a zamířil do svého pokoje, kde za sebou velmi tiše zavřel dveře. S úlevou rozložil knihy na posteli, opřel se o hromadu polštářů a pokračoval ve čtení kapitoly o základech mudlovských policejních postupů.

Dole v jídelně Severus uvažoval o další sklence sherry, která by mu pomohla přežít večer.

Shazor odložil šálek s kávou a uhladil rukou ubrus. „Jak postupuje chlapcův výcvik?“

Severus málem vyhrkl, že Harry už není žádný chlapec, ale pak si připomněl, že on sám o něm takhle mluví se svými kolegy z Bradavic. „Vede si překvapivě dobře, a to i vzhledem k tomu, že jsem je seznámil s jeho schopnostmi učit se rychle novým kouzlům. Jeho instruktor s ním pracuje hodně tvrdě; podle Harryho víc, než s jeho kolegy, což mě docela potěšilo.“

Trochu lehkovážně se Shazor zeptal: „To všechno jsou dědičné schopnosti, ne?“

Severus se nenechal vyprovokovat. Uvolněně odpověděl: „To předpokládám. Jeho rodiče byli v magii velmi dobří, jinak by ho nedokázali ochránit.“

Shazor postavil prázdný šálek na talířek. Okamžitě se objevila Winky, dolila mu kávu a zase zmizela. Severus musel tvrdě bojovat, aby na sobě nedal znát, jak ho otcův výraz potěšil. „Kouzelnická komunita si o něm myslí, že je úžasný. Takže teď to vypadá, že si to zaslouží,“ prohlásil Shazor, když se vzpamatoval.

Severus měl pocit, že si dívá do zrcadla, i když poněkud pokřiveného. Vzpomínka na svou vlastní žárlivost, kterou cítil k Harrymu, byla jako jed, který jím prochází, i když velmi pomalu. „Jestli jsi zvědavý, jestli si za to přičítám zásluhy, tak tě musím upozornit, že ne. Podle mého názoru je to obyčejný teenager.“ Severus mlčky uvažoval o tom, že už jen tohle samo o sobě je výhra.

„To je na tebe neobvyklá skromnost, Severusi,“ prohlásil Shazor, znělo to, jako kdyby se pokoušel o sarkasmus. Napil se kávy a zamumlal: „Opravdu se zdá nepravděpodobné, že by to byla tvoje zásluha.“

Nastalo ticho, do kterého Gretta prohlásila: „Je to krásný mladý muž. Je s podivem, že dům není plný mladých dívek, vyžadujících jeho pozornost.“

Severus si dolil sherry. „Několik neohrožených tu bylo. Nevěřím příliš Harryho prohlášení, že si nepřeje, aby ho vyrušovaly z výcviku, každou chvíli na to může změnit názor.“

Mnohem později se ozvalo zaklepání na dveře Harryho pokoje a dovnitř nahlédl Severus. „Nechceš se jít dolů rozloučit, Harry?“ zeptal se.

„Ano.“

Dole v hale vydržel lehký štípanec do tváře a objetí od Gretty a ledabylé podání ruky od Shazora. „Hodně štěstí ve vašem výcviku, pane Pottere,“ prohlásil Shazor.

„Děkuji, pane,“ odpověděl Harry a přemýšlel, proč je ten člověk neustále tak formální.

Manželé odešli a Snape, který je byl vyprovodit, se vrátil do domu. Prošel kolem Harryho s podivným výrazem v obličeji.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Harry.

„Ano, naprosto,“ odpověděl Snape, aniž by se ohlédl.

Harry přikývl, ale pak se za ním vydal do obývacího pokoje. „Jsi si jistý?“

Snape stál na druhé straně stolu a vypadal překvapeně, když se Harry objevil. Prohlížel si ho hodnotícím pohledem, který na něj ještě nikdy nepoužil. To Harryho zneklidnilo, ale zároveň byl zvědavý, o co přišel. „Docela jistý,“ potvrdil Snape konejšivě, ale jeho oči se zúžili, když si Harryho prohlížel. Ale ten pohled nebyl hrozivý, spíš laskavý. „Měl by ses vrátit k učení, myslím, že o víkendu nebudeš mít moc času.“

Harry si všiml, že se to snaží zamluvit, ale pokrčil nad tím rameny. Sebral krabičku s přístrojem na určování počasí, vydal se ke dveřím, ale pak se ještě vrátil. Smetl smítko ze svého společenského hábitu a zeptal se: „Tvému otci se nelíbilo něco, co jsem udělal?“

„To. Zajisté. Ne,“ řekl Snape. „Vrať se ke svému studiu, Harry,“ zopakoval.

„Dobře,“ povzdechl si Harry.

 



[1] Gilbert a Sullivan  - zakladatelé anglické operety. Dramatik W. S. Gilbert a skladatel A. Sullivan zrovnoprávnili textovou a hudební složku a stali se do jisté míry zakladateli moderního hudebního divadla.

 

Poslední komentáře
14.03.2010 17:41:27: Sakra už by se mohla objevit nějaká akce xD všichni mi přijdou tak nechutně formální, lhostejní...nu...
13.03.2010 15:50:19: ach, už ma to prestáva baviť, stále to isté:D Je to super kapitola, taká pokojnejšia, s viacerými ro...
13.03.2010 11:01:32: Všichni bystrozoři pryč? To něčím zavání... Ten výslech Harryho a Severuse na misnisterstvu mě osobn...
12.03.2010 00:29:50: No no co na to říct, nechápu ten poslední severusův pohled, ale dobře chápu, že co řekl na tý kontro...