Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

55. kapitola

Poslední dárek

„Ty jsi pozval Elizabeth?“ zeptal se Snape překvapeně.

„Říkal jsi, že můžu pozvat koho chci,“ upozornil ho Harry.

„Ano. Jen jsem prostě očekával… asi slečnu Weasleyovou.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry nedůvěřivě a upravil si zlaté manžetové knoflíčky na svém novém mudlovském obleku. Cítil se opravdu zvláštně, ale v zrcadle vypadal velmi formálně a úctyhodně.

Snape kývl hlavou a řekl: „Nevadí. Kterákoliv je v pořádku.“

Když se všichni sešli v obývacím pokoji, Candida nejprve obdivovala, jak Harry vypadá a pak ho objala. „Zamluvila jsem stůl na velmi pěkném místě v Londýně. Je to oblíbená restaurace mého šéfa, tak jsem myslela, že to bude dobré, i když je to mudlovské, ale je to připojené na Letaxovou síť. Nedokážu se přemístit až do Londýna a nevím, zda Severus…“

Snape pozdvihl obočí, ale nic neřekl.

„Jsem ráda, že jsem si vzala dlouhý plášť,“ řekla Elizabeth a pevně si ho kolem sebe omotala, patrně na ochranu před sazemi.

Objevili se ve výklenku na konci dlouhé chodby. Candida použila kouzlo na odstranění popela ze svých vlasů. Elizabeth si svlékla plášť a ukázalo se, že pod ním má neobvyklý modrý kalhotový kostým. Harry si pomyslel, že to zkusí, a tak vzal plášť z její ruky a nabídl jí rámě. Usmála se, graciézně se do něj zavěsila a nechala se vést do restaurace. Choval se tak zdvořile, že se dokonce ani neohlédl na Candidu, aby se na ní zamračil, když zašeptala: „No nejsou roztomilí?“

Uvaděč jim odebral plášť a vedl je ke stolu přímo uprostřed vysoké místnosti. Jako kdyby spolu závodili, všichni hned Harrymu předali dary, které s sebou přinesli.

„Doufám, že se ti to bude líbit, nebyla jsem si jistá, co bys mohl chtít,“ řekla Elizabeth.

„Nic jsem si nepřál, ale je to od tebe milé,“ tvrdil a položil všechny tři baličky doprostřed stolu, že je otevře až při dezertu.

„Chcete si objednat víno, pane?“ zeptal se číšník Snapea a podával mu úzký, v kůži vázaný vinný lístek. Snape ho přijal a ve smokingu oblečený muž odešel.

Harry se cítil dobře v místnosti s tlumenými světly, vůní jídel, cinkotem stříbrných příborů a tichou konverzací, která je obklopovala. Na to by si opravdu dokázal zvyknout. Když jim nalévali vodu, usmál se na Elizabeth a ona mu úsměv vrátila.

„Je to tu hezké,“ řekla. „Děkuji za pozvání. Bylo to trochu nečekané, opravdu…“

Harry pokrčil rameny, byl rád, že měl koho pozvat. Za sebou zaslechl uvaděče: „Váš stůl, pane.“ Všiml si, jak Snapeovo obočí vylétlo prudce vzhůru a jak zírá na někoho za Harryho ramenem. Důvěrně známý hlas pronesl: „Nemyslel jsem, že by tě pustili na místo, jako je tohle. Tak se ptám, kam ten svět spěje?“

Harry odsunul židli a vstal. Překvapilo ho, že se strýci Vernonovi dívá přímo do očí, místo aby k němu vzhlížel. Dursley tím byl také překvapený, stejně tak Harryho oblečením. „Ty jsi, ehm… vypadáš lépe, než bych čekal,“ zamumlal Vernon.

„Ano, vyžadovalo to jen dva roky, než byly napraveny všechny škody, kterých jste se na něm dopustil,“ řekl Snape nepříjemně.

Harry prudce nasál vzduch skrz zuby, opravdu si přál, aby tohle Snape neříkal, alespoň ne před Candidou a Elizabeth. Candida vypadala zaujatě a šeptem se Snapea zeptala: „Kdo to je?“

„To je můj strýc Vernon,“ řekl Harry a snažil se, aby to neznělo jako úvod do konverzace. Podíval se na Dudleyho, který stál za otcem, navlečený do stejného obrovského obleku a propracovávající se ke stejnému množství brad. „A můj bratranec Dudley.“ Rozhlédl se kolem a zjistil, že Petúnie stojí na vzdáleném konci stolu a tváří se kysele. „Moje teta Petúnie,“ řekl a mávl rukou jejím směrem. Candida a Elizabeth se naklonily, aby si jí mohli lépe prohlédnout, vypadaly užasle a zvědavě.

„Předpokládám, že to všechno jsou stejné zrůdy, jako ty,“ řekl Vernon, když si prohlédl lidi kolem stolu.

„Ano,“ odpověděl Harry suše, „samozřejmě.“ Myslel si, že už na své příbuzné nemyslí, protože si na ně málokdy vzpomněl, ale to, že je tak nenadále potkal způsobilo, že všechny špatné vzpomínky vypluly na povrch a kroužily kolem něj jako hrůzní šeptající duchové. Přinutil se dýchat rovnoměrně.

Vernon se odvrátil. „Dejte nám jiný stůl,“ požádal uvaděče.

„Tohle je jediný volný stůl,“ tvrdil muž. Harry se posadil a snažil se uklidnit. Nevadí mi to, utvrzoval sám sebe. Ale bylo těžké je ignorovat, protože na Vernona byla zaměřena pozornost celé restaurace.

„Ten stůl v rohu je volný,“ křičel Vernon.

Celý rudý v obličeji uvaděč vysvětloval: „Ten je rezervovaný. Pro významného hosta,“ tónem, který by se dal pokládat za urážku.

„Já jsem váš významný host; minulý měsíc jsem tu byl na obědě se třemi důležitými lidmi.“

Harry si nevšiml, že mu Candida dolila víno. Posunula mu sklenku blíž. „Je mi líto, že jsem vybrala tohle místo,“ řekla a postavila těžkou láhev na stůl. „Měli bychom jít někam jinam.“

„Ne,“ tvrdil Harry tak, jak to dělal v minulosti mnohokrát, když se dostal do podobné situace a musel o tom mluvit s třetí osobou.

„Vy jste s nimi bydlel?“ zeptala se Candida, která to chtěla pochopit.

Snape udělal pohyb, jako by se jí chystal zadržet. „Ano,“ řekl Harry. „Prostě je ignorujte.“ Teď zrovna něco říkal Dudley, upozorňoval na lidi, kteří na ně v rozpacích hleděli, zatáhl otce za ruku a donutil ho usednout. Harry se přiměl ochutnat víno a olízl si rty. Chtěl na Dursleyovi úplně zapomenout, ale všechno, na co dokázal myslet bylo to, jak nespravedlivé bylo zamknout dítě v přístěnku pod schody na celý týden jen z toho důvodu, že prohlásilo, že bylo ošklivé lhát mu o smrti rodičů jen proto, že chtěli, aby jejich smrt považoval za nedůležitou.

„Harry.“ Snapeův hlas zazněl jako prásknutí bičem a vytrhl tak Harryho ze zamyšlení.

Candida pozvedla sklenici s vínem a usmála se. „No dobře, teď to nejdůležitější. Všechno nejlepší k narozeninám, Harry, a ještě mnohem víc.“ Všichni si přiťukli. Harry viděl, jak Candidiny oči zalétají ke stolu, kde seděli Dursleyovi, a dívají se úzkostlivě. To ho přimělo zamyslet se nad tím, že Candida možná skrývá svou prudší povahu, kterou ještě neviděl; skoro si přál, aby vytáhla hůlku a ukázala jim ji.

Elizabeth se během jídla pokusila rozproudit konverzaci, ale všichni byli příliš zdrženliví. Neznali se spolu dost dobře na to, aby dokázali vést všední rozhovor, Harry si to uvědomil a doufal, že se Elizabeth necítí příliš nepohodlně.

Později, když čekali na dort, Harry dopil sklenici vína a cítil se už pohodlněji. Možná s tím mělo co dělat to, že měl plný žaludek; to nebylo něco, co by šlo dohromady s Dursleyovými. Už asi podesáté sledoval, jak Candidiny oči zalétly za jeho rameno.

„Páni, to si nedovedu představit,“ zamumlala. „Není divu, že chcete žít někde jinde.“

Zpívající číšníci přinesli dort a nalili jim šampaňské. Osmnáct svíček na dortu osvětlilo celý stůl. „Všechno nejlepší k narozeninám, Harry,“ přáli všichni, když sfoukával svíčky. Číšníci okamžitě dort nakrájeli, rozdělili na talířky a zbytek položili na servírovací stolek. Harry uvažoval, jestli to náhodou nejsou domácí skřítci, začarovaní tak, aby byli větší, tak rychle a tiše pracovali.

Vypil sklenici šampaňského a sáhl po dárcích. Candidin byl navrchu a tak se na ní vděčně usmál a otevřel ho jako první. Uvnitř byla sada magických záložek, takových, které si pamatovaly více stránek. Byly zlatě lemované a uprostřed každé byl výřez ve tvaru jiného druhu draka. „Děkuji. Tyhle jsem nedávno obdivoval…“

„Ale není to to, co byste si sám pro sebe koupil,“ dodala Candida.

„Ne, to není. Děkuji.“ Další balíček byl největší, byl od Elizabeth. Na Harryho zapůsobil nádherně hladký a lesklý balicí papír. Uvnitř byl klobouk, stylový, tmavě šedý, podobný, jaký viděl v jednom mudlovském filmu. „Myslel jsem, že se ti nelíbilo, že nosím čepici?“ zeptal se Harry, aby zakryl své zděšení.

„Nelíbí se mi ta oranžová čepice,“ upřesnila Elizabeth.

„Aha.“ Harry si fantaskní plstěný klobouk s malým hnědým pírkem nasadil na hlavu.

„Ó. Vypadáte v tom dobře,“ prohlásila Candida upřímně. Harry si sám sebe s kloboukem na hlavě nedokázal představit. Usmál se a uložil ho zpět do krabice.

„Díky,“ řekl.

„Lépe, než v té kšiltovce,“ potvrdila Elizabeth upíjejíc šampaňské, nedostatek Harryho nadšení jí nevadil.

Poslední balíček byl malý a docela těžký, přinesl sebou vzpomínky, které ho zasáhly víc, než blízkost Dursleyových. A pohled jeho opatrovníka byl jedním z těch, které naznačovaly, že Snape ví, co se děje. Harry rozbalil zlatý papír a díval se na měkkou koženou peněženku. „Děkuji.“ Harry peněženku otočil v prstech, otevřel ji a zase zavřel. Vyndal z kapsy svou starou pletenou peněženku, která teď vypadala ještě ubožeji a opotřebovaněji. Hermiona, která mu ji upletla, by si myslela, že ji používá už dost dlouho, ve skutečnosti by pravděpodobně byla zděšená, že jí ještě má. Přendal si své průkazky a adresář do nové peněženky.

Jedli dezert a Harry si ho vychutnával, protože mu to připomnělo jeho první narozeninový dort, když zaslechl jiný známý hlas.

„Váš stůl je támhle, pane,“ řekl uvaděč lordu Freelanderovi a Harry se otočil.

„Ano, ano, také se tam dostanu,“ řekl Freelander přezíravě. Harry s úsměvem vstal a pozdravil ho. „Jak se vám daří, pane Pottere… dobře, vypadá to, že dobře, že ano? Merline.“ Pustil Harryho ruku. „A profesor Snape, rád vás vidím. I vás, milé dámy, bylo mi potěšením,“ řekl a procházel kolem.

„Promiňte,“ ozval se Vernonův hlas, „Nejste vy lord Freelander, pane?“

„Ano,“ odpověděl Freelander neurčitým hlasem. Harry ustoupil, aby se vyhnul nepříjemnému setkání se strýcovým loktem. Vernon začal mluvit svým vemlouvavým tónem, který způsobil, že se Harrymu zhoupl žaludek.

„Vernon Dursley, ředitel Grunnings Holdings, mohli bychom spolu podiskutovat o nějakých obchodech, pokud byste měl čas. Ach, to je můj synovec Harry, kterého patrně znáte, což je doopravdy podivné.“

„Podivné?“ opakoval Freelander zmateně. „Všichni znají pana Pottera,“ dodal a nedůvěřivě se usmál.

„Znají ho?“ zeptal se Vernon. „Ach, to musí být ta věc s Vold-e-mortem, ne?“

Freelander se rozhlédl tak zmateně, jak jen mu to slušnost dovolovala. „To mohu potvrdit.“

Harry vysvětlil: „Můj strýc je mudla.“

„Vidím,“ zamumlal Freelander. „Ale to je sotva omluva pro to, aby nevěděl, kým jste, pane Pottere.“

„Nemá rád kouzelníky,“ upozornil Harry ještě.

Vernon nyní zíral na Freelandera podezíravě. Freelander se koutkem úst ušklíbl. „V tom případě pochybuji, že byste se mnou chtěl obchodovat, pane,“ řekl přezíravě. Otočil se zpátky ke stolu a ignoroval Vernona, který teď vypadal, jako by se o něj pokoušela mrtvice. „Musíme se zase někdy sejít… Oh, narozeniny. Vaše, pane Pottere? Omlouvám se, že jsem si nevzpomněl. Přeji vám všechno nejlepší.“ 

Vernon doklopýtal ke svému stolu, celý rudý si sedl a rozhlížel se kolem, jako kdyby byl konec světa.

„To je v pořádku, pane, opravdu. Děkuji za pochopení,“ řekl zlehka Harry.

Freelander se zamyšleně zahleděl ke svému stolu, kde stál trpělivě číšník a čekal na něj. „Jste šlechetný mladý muž, Pottere. Kdybyste cokoliv potřeboval, pošlete mi sovu.“

„Děkuji, pane.“

„Dobrý večer vám všem,“ dotkl se neviditelného klobouku a vydal se ke svému stolu, ztěžka se opírajíc o svou hůl. Harry si všiml, že stůl je prostřen jen pro jednoho. Sedl si a trochu se kvůli tomu cítil špatně.

Zbytek večera proběhl bez incidentů a Harry na své příbuzné zapomněl natolik, že si ani nevšiml, kdy odešli. Když pili kávu, Snape se několikrát podíval na hodinky a pak navrhl, aby se vrátili domů. Harry si pomyslel, že vypadá neklidně a podivně spěchá.

Vraceli se do Shrewsthorpe v družném rozhovoru. Přemístili se do zahrady a Harry byl překvapený, když na vrchu zahradní zdi uviděl přikrčenou kočku.

„Dobrý večer, Harry,“ řekla profesorka McGonagallová a seskočila na zem.

Harry odpověděl a nedokázal zakrýt překvapení, že nalezl starou ředitelku lézt po plotě jejich zahrady. „Co vás sem přivádí?“ nedokázal Harry zadržet otázku.

„Doručuji vám dárek, můj drahý chlapče,“ odpověděla s úsměvem.

„Nemusíte mi nic dávat,“ tvrdil Harry.

Vrátila se k zahradní zdi a rozhlédla se po ulici. „Ach, to není ode mě. Je to od někoho, od koho byste dárek nečekal.“

Široce se usmála, když se ulicí rozlehl rachot. Harry došel až k ní a také se rozhlédl, ale nikde nic neviděl, na asfaltu byly jen louže. Bylo bezvětří, ani lísteček se nepohnul. Rachot byl čím dál silnější. Vypadalo to, že McGonagallová hledá něco určitého v Harryho obličeji, když se na něj zblízka zahleděla.

Harry už chtěl ustoupit a zeptat se, co je to za hluk, když něco s velkým rachotem spadlo z nebe. Šokovaně zíral na největší motorku, jakou kdy viděl a na největšího muže, kterého znal. Hagrid vypnul motor a sesedl.

„Harry,“ řekl dojatě. „To je tvoje.“

„Cože?“ vyhrkl Harry. Ta věc byla monstrózní. Nereálná.

Hagrid mu podal klíčky, které Harry omámeně přijal. „Létající motorka,“ mumlal Harry nepřítomně, zasuté vzpomínky se prodraly na povrch.

„Jo,“ odpověděl Hagrid hrdě. „Na té jsem tě odvezl tu noc, kdy Ty-víš-kdo napadl tebe a tvé rodiče.“

Harry upustil klíče, ale zachytil je dřív, než stačily dopadnout na zem. „Jel jsem na té motorce?“ zeptal se. „Kdysi jsem měl sen o létající motorce. Ty mi ji dáváš?“ Potřeboval, aby mu to Hagrid potvrdil.

„Ne, ne, já jsem ji jen doručil. Tvůj kmotr ji u mě nechal k tvým osmnáctým narozeninám,“ řekl Hagrid. Postrčil Harryho směrem k ulici. „Tak ji vyzkoušej.“

Harry vyšel na ulici a prstem přejel po lesklých chromových řídítkách, vzpomínal na Siriuse. Po dlouhé chvíli řekl: „Já, ehm, nevím, jak se na tom jezdí.“

Hagrid přišel blíž. „Ukážu ti to.“ Harry pozorně poslouchal, když mu Hagrid ukazoval, jak se používá spojka, kde je brzda a plynový a výškový pedál. „Projedeme se spolu kolem bloku.“

Harry si sedl před Hagrida a zvědavě sledoval, jak Hagrid startuje a palcem u nohy přidává plyn – Harry pochyboval, že by to zvládl – a pak se rozjeli dolů po silnici. Zastavili na štěrkovém parkovišti před starožitnictvím.

„Chyť se řídítek,“ řekl Hagrid a sám je pustil.

Harry je se strachem uchopil a několikrát akceleroval, než se mu povedlo motorku rozjet.

„Teď výškový pedál,“ řekl Hagrid konverzačně a obtočil Harrymu ruku kolem pasu, zmáčkl pedál a vystřelili do vzduchu. Harrymu se oči zalily slzami, i když v té tmě to vidět nebylo. Uvolnil ruce a začali klesat. „Drž je pevně,“ vykřikl Hagrid.

Harry rychle upravil výšku, aby se zase srovnali. Oddechl si a přidal plyn, náhle vystřelili vpřed a Harry byl rád, že Hagrid sedí za ním, protože si nebyl jistý, že by se na motorce udržel.

„Musíš jen zlehka, Harry,“ napomenul ho Hagrid.

Harry otočil řídítky a navzdory tomu, že byly pět set stop vysoko, hladce zatočili. Zahleděl se dolů. Neměl ani ponětí, kde je Shrewsthorpe; dole bylo několik shluků světel, které by mohly být vesnicemi. Pomalu nad nimi přelétali a Harry se snažil zjistit, kde jsou.

„Támhle,“ řekl Hagrid. „Trochu doprava.“

Jak se ukázalo, byli téměř u cíle. Harry přitáhl výškový pedál a relativně jemně přistál na silnici. Hagrid sesedl, ale Harry zůstal zamyšleně sedět, držel široká řídítka a hrudí se mu rozlil pocit čirého štěstí. Nakonec si uvědomil, že tam všichni stojí a čekají na něj a tak zajel do zahrady, zaparkoval a vypnul motor.

„Můžeš jezdit i potichu, to je tenhle knoflík,“ řekl Hagrid a ukázal na stříbrný knoflík pod chromovým rychloměrem.

„Výborně,“ řekl Snape a zavřel za Harrym vrátka. „To zvyšuje její kvalitu.“

„Je to skvělé,“ vydechl Harry. „Děkuji vám, že jste mi ji přivezli,“ řekl Hagridovi a McGonagallové.

Hagrid ho objal. „Nikdy jsem si nepomyslel, že se toho dožiju.“ Promnul si oči a poplácal Harryho po rameni, čímž ho skoro porazil. Pak se Hagrid s McGonagallovou rozloučili a vydali se směrem k nádraží. Hagrid ještě přes zeď řekl: „Starej se o něj dobře, Severusi.“

„Ach ano, samozřejmě,“ řek Severus hlasem zbarveným sarkasmem.

Elizabeth s Candidou se loučily také, ještě jednou popřály Harrymu k narozeninám. Když v domě osaměli, Harry řekl: „Mohl bys to zakázat, že?“

Snape se na něj zadíval. „Teoreticky. Ale prakticky…,“ zarazil se. „Když pro tebe Black ještě pořád tolik znamená…“

Harry se nechtěl dohadovat, třebaže je to od sebe vzdalovalo. „Děkuji, že si ji mohu nechat,“ řekl upřímně.

Snape podrážděně řekl: „Snaž se být opatrný, až na tom budeš jezdit. Není to zrovna rozumný způsob, jak létat, na rozdíl od koštěte.“

„Je to skoro stejné jako na koštěti,“ tvrdil Harry. „Mohl bych jet zítra na piknik do Doupěte?“

„Budeš muset vstávat brzy, protože cesta bude trvat mnohem déle, než letaxem.“

„Dobře,“ souhlasil Harry a těšil se na reakce obyvatel Doupěte, až přiletí na motorce.

Tu noc, navzdory pocitu štěstí nad velkým lesklým dárkem od svého kmotra, nemohl Harry spát. Zvedl hlavu, podíval se na hodinky a zjistil, že je teprve za deset minut dvanáct. Položil hlavu na měkký a jemný polštář, což mu bezděčně připomnělo mnohem méně pohodlnou postel u Dursleyových, když ho neochotně přestěhovali z přístěnku pod schody do malé ložnice. Hněvivě se překulil na záda a pokoušel se myslet na něco jiného.

Zavrzaly dveře, Harry otočil hlavu a spatřil Snapea. Snape vešel do místnosti a zeptal se: „Nemůžeš spát?“

„Ne,“ připustil Harry.

Snape došel až k jeho posteli a mávnutím hůlky rozsvítil lampu. „Předpokládal jsem to.“

Harry se zamračil, ale pak řekl: „Pořád si pamatuji jak nespravedliví a krutí ke mně byli. Opravdu mě nenáviděli.“ Posadil se, opřel se o polštář a znovu se podíval na hodinky. „Směšné, vždycky jsem čekal na půlnoc, když jsem měl mít narozeniny.“

Snape stiskl svou hůlku oběma rukama. „Ještě zbývá minuta. Potřebuješ něco?“

Harry zavrtěl hlavou, pobavený myšlenkou, že by Snape mohl být připravený vyčarovat cokoliv, o co by požádal. Snape mávl hůlkou a zastavil vteřinovou ručičku těsně před dvanáctkou. „Jsi si jistý?“ zeptal se.

„Ano.“ Staré hodiny v přízemí dvanáctkrát odbily. Hledíc na zastavené hodinky Harry řekl: „Vždycky jsem si přál něco, co jsem nemohl mít, jako třeba aby rodiče nebyli mrtví, nebo aby Voldemort neexistoval, nebo aby nebyl mou odpovědností, nebo třeba jen to, abych kvůli něčemu nebyl v maléru.“ Setkal se očima s temným pohledem svého opatrovníka a pokrčil rameny. „Ale právě teď je všechno v pořádku.“ Přál si, aby Siriusovo jméno bylo očištěno, ale to nebylo nic, co by mohlo být uděláno okamžitě, a nemohl to udělat tento muž.

Snape mávl hůlkou, hodiny se opět roztikaly a on se na Harryho maličko usmál. „Dej mi vědět, kdyby sis na něco vzpomněl,“ řekl a šel ke dveřím.

Zvláštní bolest sevřela Harrymu srdce, když sledoval jeho cestu temnotou. „Dobrou noc,“ řekl mu.

„Dobrou noc, a všechno nejlepší k narozeninám.“

*****

Druhý den seběhl Harry po schodech přesně v sedm. Winky mu okamžitě přinesla kávu a hned za ni se objevil Snape, četl dopis. „Moje matka naznačuje, že bychom ji měli navštívit,“ řekl, když si sedal na židli.

Harry pokrčil rameny, jako že to přežije. Přidal si do kávy cukr a otevřel Denního věštce, Snape si vzal druhou polovinu novin. Harry řekl: „Jsi vzhůru brzy. Chceš jet se mnou na piknik?“

Snape se na něj šokovaně, nevěřícně podíval. „Nemyslím.“

Harry se snažil soustředit na článek o očarovaných rybích konzervách v mudlovských obchodech. Z nějakého důvodu si okamžitě vzpomněl na Mundunguse. Otočil list. „Jsi si jistý,“ zeptal se o chvíli později.

Snape se zašustěním položil noviny na stůl: „Proč si myslíš, že bych chtěl?“

„Protože to bude zábava,“ vysvětloval Harry, přemýšlel, čím by ho nalákal. „To, a taky si myslím, že jsi kvůli tomu musel ve škole na Siriuse žárlit.“ Ve skutečnosti netušil, jestli Snape o motorce věděl dřív, než ji dostal jako dárek, ale podle uzavřeného výrazu, který Snape včera večer nasadil, si myslel, že o ní věděl. Veselým hlasem pokračoval: „Můžeš se projet kdykoliv budeš chtít. Představ si, jak by ho to štvalo.“

Snape se se svráštělým čelem zamyslel, než řekl: „Ty chceš, abych jel s tebou?“

Harry řekl: „Jo. Myslím, že to bude legrace.“ Objevila se snídaně. „Jestli chceš, můžeme tak jet i na návštěvu k tvé mamince.“

Snapeovi se zaleskly oči. „Hm,“ zamumlal. „Nebo za otcem, Gretta chce, abychom je navštívili, než začne školní rok.“

Harry se snažil, aby se nešklebil příliš a řekl: „Jistě. Nebo oba, protože tvoji rodiče neposlali jednu sovu, budeme to muset udělat dvakrát.“

Snape si zamyšleně promnul bradu. „Pokud chceš, pojedu s tebou do Doupěte.“

Harry se rozzářil. „Výborně. To je skvělé.“

Po rychlé snídaní, si Harry sedl dopředu na sedadlo, na které by se pohodlně vešli ještě tři jeho kamarádi.

„Jsi si jistý, že to dokážeš řídit?“ zeptal se Snape pochybovačně.

Harry kontroloval ovládací pedály, zdálo se mu, že jich je tam víc, než jich viděl večer. „Jo. Použij iluzivní kouzlo a já nastartuju.“ Snape vytáhl hůlku a vyhověl mu. Harry zastrčil klíček do zapalování a otočil ho do polohy zapnuto, motor naskočil. Ulevilo se mu, ale ten rachot ho donutil zmáčknout knoflík na tichý chod. Najednou bylo ticho a tak se lekl, že se motor zastavil, ale pak si všiml, že se řídítka otřásají, jako by byla živá.

„Drž se,“ přikázal Harry. Ohlédl se na Snapea, který sebou lehce trhl a chytil se Harryho kolem pasu.

„Neměli bychom si s sebou vzít i koště? Pro jistotu?“ zeptal se Snape.

„Ne,“ řekl Harry a otočil pedálem tak jemně, jak jen mohl. Najednou se vznášeli nad zemí. Když už byli dost vysoko, Harry přidal plyn.

„Trochu to drncá,“ řekl Snape suše.

„No jo, to košťata nedělají,“ křikl do větru Harry. Otočil motorku na jih, řídil se podle hlavní silnice.

Po dvaceti minutách se Harry konečně uvolnil a už klidněji sledoval krajinu ubíhající pod nimi. Zpočátku mu připadalo, že letí velmi rychle, ale teď, když se uklidnil, mu to tak nepřišlo, i když vítr mu stále silně svištěl kolem uší.

Trvalo to dvě a půl hodiny, i když trochu času si vyžádalo to, že zabloudili, ale pak už se před nimi v dálce objevilo Doupě uprostřed zarostlé zahrady, ke kterému od silnice vedla prašná cesta. Před domem lidé rozestavovali stoly. Harry vypnul knoflík pro tichý chod a sledoval, jak se všichni zastavují a rozhlížejí se, široce se usmál.

Přistáli v oblaku prachu a musel okamžitě ubrat plyn, aby se na hrbolaté cestě nepomlátili. Přibrzdil a na neutrál dojel až k domu, kde zastavil. Weasleyova dvojčata vyběhla zadními dveřmi a tryskem doběhla k ostatním, kteří je obklopili. Harry uviděl kamarády ze školy, Rona a pana Weasleyho, který nadšeně zíral na motorku. Harry vypnul motor a tak konečně i slyšel.

Náhlé ticho přerušily nadšené výkřiky dvojčat. Snape sesedl a oprášil si hábit. „Páni,“ vydechl Ron. „Kdes to vzal?“

„To Sirius, věřil bys tomu,“ odpověděl Harry. „Schoval mi ji k narozeninám.“

„Musím říct, že je to monstrum,“ řekla paní Weasleyová mírně nesouhlasně. Harrymu hned připadala motorka ještě přitažlivější.

„Jaké kouzlo bylo použito pro létání?“ zeptal se pan Weasley a naklonil se blíž. Harry mohl jen pokrčit rameny, protože o tom nic nevěděl. Paní Weasleyová vypadala, jako kdyby se jí ulevilo, že to Harry neví.

„Dobře, oběd je hotový, jestli máte hlad,“ řekla Molly a všichni se vydali ke stolům, ale Ron a Dean se nemohli odtrhnout od motorky.

Harry si s nimi dopodrobna motorku prohlížel, dokud je kručení v žaludcích nezahnalo ke stolu. Jeho kamarádi z motorky nespustili oči ani když jedli. „Co, monstrum,“ řekl Dean a žvýkal sendvič. „Je to skvělý dárek.“

Harry s ním srdečně souhlasil, ale pak zachytil záblesk Snapeova uzavřeného výrazu z druhého konce stolu. Usmál se na kamarády, jejichž hovor se točil kolem prázdnin a Siriusovy motorky.

Zatímco Fred a George přinesli z kuchyně dort, což bylo znepokojivé, Harry obešel stůl ke Snapeovi, který si plnil sklenici z kohoutku na velkém, citronu podobném sudu. Harry se nejprve rozhlédl kolem a pak řekl: „Nechci, aby sis myslel, že musíš se Siriusem soupeřit.“

Snape zíral do své sklenice. „To by byla trochu jednostranná soutěž.“

Harry se nad tím zamyslel. „Jak jednostranná?“ zeptal se zvědavě.

Snape na něj upřel své tmavé oči. „To mi řekni ty.“

V tu chvíli k nim přišla Ginny s Hermionou a odtáhly Harryho pryč. „Je čas na dort,“ oznámila Ginny. Osmnáct prskavek osvětlovalo dlouhý čokoládový dort ve tvaru koštěte, jiskry zářily všemi barvami.

„Ty nedokážu sfouknout,“ řekl Harry.

„Jen ten dort nakrájej, ať ho můžeme sníst,“ řekl netrpělivě Ron. Harry, trochu zaskočený falešně zpívaným přáním, rychle popadl nůž, nakrájel dort na velké kusy a rozdával je na talířky, které mu podávali. Když chtivé ruce s talířky zmizely, ukrojil Harry ještě dva kousky, z nichž jeden byl určen pro jeho opatrovníka, který ho pozoroval z konce stolu.

Zatímco si všichni vychutnávali dort, Harry tiše řekl: „Není to žádná soutěž, nebo jestli je, už dávno jsi ji vyhrál.“

Snape zavrtěl hlavou. „Tohle bychom neměli rozebírat, jsou to tvé narozeniny a tvůj dárek by neměl mít trpkou příchuť. Jestliže si chceš svého mrtvého kmotra idealizovat, máš na to plné právo.“ Zamračila se a odložil talířek s dortem na stůl. „I kdybych z toho vyšel špatně,“ povzdechl si a znělo to trochu frustrovaně.

Na zahradě za domem byl zorganizován zápas ve famfrpálu. Nové prozatímní hřiště bylo hustě obklopeno stromy, které během posledních pěti let podezřele rychle vyrostly. Harry sledoval, jak jsou hráči do týmů určováni nějakým barevným losovacím kouzlem. „Nedělej si starosti, Severusi, myslím, že to chápu.“ Pak ho poškádlil: „Chceš si taky zahrát famfrpál?“

„Jako chytač?“ navrhl Snape.

„Nevím jak vybírají pozice,“ řekl Harry a s úsměvem ho vedl k hřišti. Snape někdy soudcoval zápasy v Bradavicích, ale Harry ho nikdy neviděl hrát.

Připojili se ke skupince lidí, která byla rozdělována do dvou družstev. Ron řekl: „Ginny, jsi drak,“ když se ve vzduchu před ní objevil barevný obrázek. „A Harry,“ řekl a mávl hůlkou před Harryho hrudí. „Ty jsi pegas,“ ukázal vlevo od sebe. „A… budete hrát, pane?“ vyhrkl překvapeně na Snapea.

„Přidáš se,“ řekl pan Weasley kamarádsky a položil Snapeovi ruku kolem ramen, „že jo?“

„Uvažuji o tom. Jaká místa jsou k dispozici?“

„Hm, myslím, že bys mohl být brankář,“ řekl pan Weasley. „V pořádku, Rone?“ Ron vypadal, že je připraven protestovat, ale jen nahlas polkl.

„Jo. Zařazení.“ Mávl hůlkou. „Drak. Támhle,“ ukázal napravo, kde stáli Fred, Neville a Ginny s rozdílnými výrazy v obličeji.

Ginny, na rozdíl od chlapců, vypadala potěšeně. „Jste dobrý brankář, profesore?“ Snape jí odpověděl hrdým pohledem.

I ostatní byli přiřazeni k týmům a George všem vysvětlil, kde končí hřiště. Charlie nechal hrát svou ženu Gretel a šel si sednout k Hermioně na deku. Měli prostě málo košťat. Harry si přál, aby s sebou vzal své koště, když si všiml, že to, na kterém sedí Gretel, je sotva schopné letu. On sám měl borovicové koště, ale tak vyschlé, že muselo být staženo motouzem a polovina ocasních proutků byla zlomená, takže bude docela těžké s ním manévrovat. A třebaže mu na příkaz okamžitě skočilo do ruky, letělo poněkud viklavě.

„V pořádku, Harry?“ zeptal se Ron, když ho míjel.

Harry zamával odrážečskou pálkou. „Jen počkej, až na tebe pošlu potlouk,“ vyhrožoval.

Provizorní branky byly vytvořeny z trubek na jízdní kola a z mudlovských hula-hop obručí obalených révou, takže vypadaly spíš jako věnce než jako sportovní vybavení. „Všichni na svá místa,“ vykřikl Ron. Když se všichni utišili, slétl do středu hřiště a řekl: „Počítejte si fauly a poražení budou mýt nádobí… a cokoliv jiného, co mamka potřebuje udělat.“

Vyhodil po domácku vyrobený camrál do vzduchu a okamžitě o něj začal bojovat s Georgem. Nehráli se zlatonkou a měli jen jeden potlouk, který přinesla dvojčata. Harry raději blokoval soupeře vlastním tělem, než odrážečskou pálkou, dělal to tak hlavně s Nevillem, který měl sice lepší koště, ale žádné famfrpálové zkušenosti, takže neměl to srdce posílat na něj tvrdě odražený potlouk.

„Longbottome,“ zavolal Snape od brankových tyčí. „Leťte zpět. Jinak se dostanete do pokutového území,“ korigoval jeho pohyb. „Támhle. Vždycky, když dají koš, vraťte se tam. Podobně, jako to dělá Potter na druhé straně. Fred Weasley pro nás potlouk vybojuje.“

„A-ano, pane.“

Po víc než hodině nezajímavé, ale zato velmi zábavné hry, bylo skóre dvacet ku dvaceti. Snape se ukázal jako slušný brankář, takže se ho pan Weasley na Ginnyině koštěti pokoušel rozptylovat zábavnými i trapnými historkami ze svého dětství. George na Snapea ostře střílel, ale bez úspěchu. Gretel se na koštěti pohybovala dobře, ale nebyla dost rychlá, aby se jí podařilo George zpomalit, když letěl na cíl.

„Neville, tys mi schválně vletěl do cesty,“ stěžoval si George, když musel těsně před vstřelením gólu prudce zatočit.

„To se ode mě očekává,“ upozornil ho Neville. „Nejsem v tvém týmu.“

Paní Weasleyová vyšla z Doupěte a přes dvůr na ně volala, že už jim zbývá jen pět minut.

„Mamka ukončila zápas,“ řekl George, „potřebuje pomoc s nádobím.“

„Kdo dá gól, vyhrává,“ oznámil Ron, chytil camrál a hodil ho Ginny. Kdosi ohlásil time-out. Harry pomalu doletěl k panu Weasleymu a sledoval, jak se druhý tým shromáždil blízko branek a doplouval si taktiku.

„Co myslíte, s čím přijdou?“ zeptal se.

Pan Weasley pokrčil rameny. „Konec time-outu!“ vykřikl.

Harry se vrátil na svou pozici. Musel si hodně promyslet strategii, aby se včas dostal tam, kde chtěl být, aby se dokázal rozmáchnout a trefit potlouk. Na druhé straně se seskupili do formace. Ron dolétl k Ginny, která se snesla dolů s camrálem v ruce, oči upřené na brankové kruhy. Snape opustil svou pozici a když prolétal kolem Nevilla, vzal si od něj odrážečskou pálku. Letěl přímo k potlouku a horním obloukem ho tvrdě odrazil, přímo na pana Weasleyho, který hlídal prostřední branku. Překvapený pan Weasley uhnul potlouku z cesty, čím otevřel cestu k cíli. Potlouk se obloukem vracel zpět na hřiště. Harry se zoufale snažil vyždímat nějakou rychlost ze svého pomalého koštěte a chystal se ke svému vůbec prvnímu pořádnému rozmachu za celou hru. Ginny zakličkovala s camrálem v ruce, pokoušela se oklamat otce, který se vracel na své místo. Všichni hráči se přiblížili, čekali, zda z toho bude gól. Harry se konečně dostal do kontaktu s potloukem a velmi tvrdě ho poslal směrem, kde předpokládal, že se objeví Ginny.

Harryho předpoklad byl správný; v tu samou chvíli, kdy Ginny odhodila camrál, potlouk narazil do jejího koštěte a dívka začala padat. Harry upustil pálku a sáhl po hůlce, ale Neville s Fredem mu překáželi ve výhledu a on se nedokázal pohybovat tak rychle, aby mohl vyslat kouzlo. Několik lidí vykřiklo a ti na dobrých košťatech se za Ginny rozlétli. Harry sklonil koště, snažil se jak mohl, ale stále letěl pomalu. Georgovi se podařilo chytit Ginny za rukáv a zmírnil tak její pád, ale jen do té doby, než se rukáv jejího hábitu utrhl. Ginny se jednou rukou pokusila chytit Georgova koštěte a druhou se pokoušela udržet u sebe zlomenou násadu. Ron se Snapem se téměř srazili, když ji zachytili jen kousek nad zemí. Opatrně ji snesli na zem.

Harry k nim doběhl, protože to bylo rychlejší, než kdyby letěl. „Díky,“ řekla Ginny. „Nerada bych strávila zbytek odpoledne u Svatého Munga.“

„Omlouvám se, Ginny,“ vyhrkl Harry.

„To je v pořádku,“ řekla Ginny, která se rychle vzpamatovala. Prohlížela si zlomenou násadu od koštěte, sklonila ji k zemi a oddechla si.

„Naše košťata nejsou tak dobrá jako bradavická,“ řekl Ron Harrymu. „Teď už vůbec ne.“

Ginny se rozhlédla, trochu ostýchavě řekla: „Děkuji, pane profesore.“

Snape přikývla a ostatní Weasleyovi také mumlali své díky. „Dala Ginny gól?“ zeptal se Ron a změnil tím téma.

„Nevšiml jsem si,“ odpověděl Harry.

„Dala,“ řekl pan Weasley. „Nádobí je na nás? Harry, Georgi… Gretel,“ řekl, vzpomínal, kdo byl v jeho týmu.

„Jen to neříkejte mamce,“ prosila Ginny. A všichni se shodli, že to tak bude nejlepší.

Fred nabídl. „Radši mi to rozbité koště dej. Koupíme nějaké náhradní.“ Usoudili, že je to dobrý nápad a Fred použil na koště Reparo, které mu sice nedovolilo létat, ale na první pohled vypadalo v pořádku. Předal Ginny své koště a vydali se k domu.

Harrymu nevadilo mýt nádobí společně s Georgem a panem Weasleym. Paní Weasleyová sice protestovala, že by neměl mýt nádobí, když má narozeniny, ale ostatní tvrdili, že musí, když prohrál. Gretel uklízela venku a pomocí kouzel nosila nábytek a nádobí zpátky do domu. Harry kuchyňským oknem viděl, jak před sebou levituje všechny židle najednou, když dával špinavé talíře do dřezu. Teplá voda na rukách ho trošku uklidnila, ale pořád se cítil trochu provinile a napjatě.

Paní Weasleyová odešla do obýváku a Harry tiše řekl panu Weasleymu: „Omlouvám se.“

„Harry, nedělej si starosti,“ řekl pan Weasley laskavě. „Merline, kdybys věděl, kolik starostí jsme měli s dětmi po všechna ta léta.“ Přes rameno se ohlédl do obýváku. „Ale, eh, v každém případě je lepší nic neříkat.“

„Jo,“ řekl George, šťouchl do Harryho loktem a uklidil utřený talíř do skříňky. „Takové starosti neznáš. Byli tu temní čarodějové, kteří nám usilovali o životy.“

Harry položil na pult další umytý talíř (George vůbec nestíhal utírat), a čekal, až mu pan Weasley podá další nádobí.

„Jde ti to rychle, Harry.“

„Dursleyovi mě honili celý život. Vždycky jsem musel mýt nádobí,“ vysvětlil Harry a drhl velký hrnec. „Teď dělá všechno domácí skřítek.“

„To musí být bezva,“ řekl George. „Taky bychom si měli jednoho pořídit. Myslíš, ehm…,“ zarazil se. Harry se zvedl oči k panu Weasleymu a zjistil, že se na svého syna dívá přísně. Uvědomil si, že své děti nikdy nekárá nahlas.

Konečně byla umyta, utřena a uklizena i ta poslední miska. Připojili se k ostatním u vyhaslého krbu v obývacím pokoji. Harryho překvapilo, když uviděl, že Snape sedí mezi Fredem a Ginny na staré oranžovo-zelené dece rozprostřené na pohovce. Nebyl úplně uvolněný, ale ani napjatý. „Myslíš, že letos vyhrajete školní pohár, Ginny?“ zeptal se Fred. „Jsi naše poslední naděje.“

„Spíš poslední šance,“ připojil se George.

„Ginny se musí učit na OVCE,“ prohlásila paní Weasleyová, rovnala na stolek další láhve máslového ležáku a pak si sedla do svého oblíbeného křesla u krbu a utřela si ruce do zástěry. Harry se posadil na opěrku prosté oranžové pohovky vedle Gretel.

„Jako obvykle,“ zamumlala Ginny, „do toho nemám co mluvit.“ Snape se na ní podíval a ona se zeptala. „Máte nějaké bratry nebo sestry, pane profesore?“

„Merline, ne,“ odpověděl Snape.

„Ah, takže vám do života moc lidí nezasahovalo.“

„Ó ano, to, že nemám sourozence, mě toho ušetřilo,“ řekl Snape. „Ne, mnohem lepší je vkládat svá očekávání, naděje a určovat život jen jednomu dítěti. To byla podstatně lepší situace.“

Ginny mlčela, přemýšlela.

Snape se zeptal: „Takže, slečno Weasleyová, vy jste si vybrala nějaké zvláštní povolání, které vám nechtějí dovolit?“

„Ne,“ řekla Ginny. „Chtějí, abych dělal kariéru. Oni ne…“

„Myslíte si, že vás rodiče nutí do povolání, které by odpovídalo jejich představám o vás jen proto, aby to zvýšilo jejich vlastní důstojnost?“

„Proč by to jinak dělali?“ zeptala se Ginny zmateně. „Myslíte si, že jsem na tom lépe, než moji zlobiví bratři? To neříkejte,“ rozzlobeně si založila ruce na prsou, i když to vypadalo, že s něčím z toho souhlasí.

Fred se podíval na Harryho a řekl: „Takže, pane budoucí bystrozore, jak jde výcvik?“

„Dobře. Je dost drsný,“ promnul si Harry rameno. „Ukázal bych ti modřiny, ale vždycky nám je zahojí. Instruktor do mě prvních pár dnů pořádně bušil.“

„Kde je Tonksová?“ řekl Fred rozhořčeně a rozhlédl se, jako kdyby jí hledal.

„Dneska má službu,“ vysvětlil Harry. „Tonksová není tak strašná, ale ona není naším instruktorem.“

„Souboj!“ vykřikl George a vyskočil. „Fred a já proti Harrymu.“

„Cože?“ zeptal se Harry s úsměvem. „Dva proti jednomu?“

„Pokud chceš, může se k nám připojit ještě Ginny,“ řekl Fred.

„Nebo Ron,“ dodal George.

„Nebo oba,“ nabídl Fred. Byli stejní. Vesele se na Harryho šklebili, až ho rozesmáli. První vyskočil Fred a vytáhl Harryho na nohy. Ostatní vstali pomaleji, ale s pohledy plnými očekávání.

Venku se zatáhlo, ale ještě pořád bylo teplo. „Neučili jsme se bojovat s více než jedním soupeřem,“ upozornil Harry.

„Neříkej,“ odfrkl si George a vystrkal Harryho ven z domu. „Postav se támhle,“ ukázal a běžel k Fredovi, který už se oháněl hůlkou. Harry zavrtěl hlavou a také vytáhl hůlku. Bylo to jako vidět dvojitě, dívat se na ty dva v jejich stejných červených svetrech a černých kalhotách. Fred zavolal: „Kdo nám to odpočítá? Rone?“

Harry se mírně rozkročil, aby měl lepší stabilitu a pozvedl hůlku. Nemyslel si, že by dokázal vyčarovat dva Zadržovací boxy najednou, ale možná… Ron napočítal do tří a Harry čekal, až dvojčata zaútočí. Blížilo se k němu něco podivného. To první byl kroutící se červený sloupec složený z miniaturních draků, druhé kouzlo vypadalo jako hejno konfet. Harrymu se zatím podařilo vytvořit modulovaný Chryzantémový štít jen dvakrát, ale stejně ho použil; jiskřil a vlnil se kolem něj, a když do něho narazila kouzla, prohnul se a absorboval je. Nejasně si uvědomil, že kdosi překvapeně zalapal po dechu.

Vypustil Zadržovací box, Fred něco zamumlal a snažil se vytvořit štít, který by je oba schoval. Ale štít vydržel jen chvilku, George vyslal modrý paprsek do boxu, ale ten už narazil do Freda a těsně ho obalil. George se ostře nadechl a napřáhl hůlku, zcela se soustředil. Harry čekal, byl zvědavý, co to bude tentokrát. George si skousl ret a pak vykřikl: „Awahayazashi!“ což Harry nikdy předtím neslyšel. George hůlkou vypálil asi stopu velké průhledné koule. Harry sehnul hlavu a George koule navedl níž. Harry uskočil stranou, ale první koule se mu přisála na ruku. Setřásl ji a pokusil se o tepelné kouzlo a pak o Titanový blok na ty další, ale bez úspěchu. Znovu uhnul a pak ještě jednou, než se mu povedlo vypustit další box. Poslední koule proletěly kolem a zbytek rodiny Weasleyových přišel blíž a prohlížel si dvě stopy velké čtvercové krabice se stříbrnými mřížemi. George uvnitř jedné z nich skučel: „Pusťte mě někdo ven.“

„Tebe? Nejdřív mě,“ brblal Fred a pokoušel se hůlkou přeměněnou v pilu přeřezat mříž.

„Bezva kouzlo,“ řekl Ron a poklepal prsty na krabici.

„Hej! Vyndej mě ven!“ remcal George.

Harry je jednoho po druhém propustil, kluci se narovnali a mnuli si krky. George řekl: „Dobře, můžeme říct, že to byla remíza.“

„To si nemyslím,“ prohlásil pan Weasley a poklepal syna po rameni. „Prohrál jsi.“

„Potřebujeme víc času na přípravu,“ stěžovalo si druhé dvojče.

„Ten souboj byl váš nápad,“ ohradil se Harry a pak se rozesmál. „Tohle dělám v kurzu každý den.“

Když se vraceli do domu, Ron řekl: „A to budeš dělat několik let; jen si představ, jak zatraceně dobrý budeš.“

„Musíme být lepší, než kdokoliv, s kým bychom se mohli střetnout. V kteroukoliv dobu,“ parodoval Harry svého instruktora. Podíval se na Snapea, ale jeho opatrovník šel před nimi a byl k nim zády. „Fred s Georgem se mě nesnažili zabít.“

„Tentokrát ne, to je fakt,“ ujistil ho Fred a vyzývavě se na něj zadíval.

*****

V neděli, když se zamyslel nad svými narozeninami, pocítil Harry potřebu vrátit se do Godricova dolu. Byl hezký den, nebe bylo bez mráčků a teplo bylo už brzy ráno. Snape byl překvapený, když mu to oznámil, ale rychle to skryl. „Jak chceš,“ bylo všechno, co řekl.

Harry letěl na koštěti velkou rychlostí, cesta už mu netrvala tak dlouho jako minule. Měl by víc trénovat přemísťování na velké vzdálenosti, aby se mohl dostat k cíli okamžitě. Ačkoli, když se nad tím zamyslel, předpokládal, že by mu něco chybělo.

Hrobník sbíral suché větve kolem plotu a na Harryho se podíval jen jednou. Harry byl rád, že koště schoval hned, jak přiletěl, protože muže ve stínu si nevšiml. Došel přímo k hrobu a posadil se na teplou zem. Ve slunečním světle vše vypadlo lépe, břečťan z křišťálové polokoule obrostl náhrobek a ozdobil ho barevnými kvítky. Zrcátko vypadalo obyčejně, připomnělo mu, že by měl přestat truchlit a posunout se dál.

Zamyslel se nad tím, na co se chtěl opravdu zeptat: zda by byli rádi, že si za dalšího rodiče vybral Snapea. Ve své mysli, zatímco zde seděl, si dokázal představit, že pravděpodobně ne. „Ale on je o hodně lepší než Vernon a Petúnie,“ slyšel se, jak říká nahlas. Letmým pohledem kolem zjistil, že hrobník nakládá sekačku na trávu na dodávku na druhé straně štěrkové cesty. „Dokončil jsem, co jste začali. Všechno. Teď jsem na řadě já,“ dodal tiše a setřel si osamělou slzu, která mu stekla po tváři. Chvíli se potýkal s tím, jak se snažil vzpamatovat a vstal. „Nepřišel jsem si stěžovat, víte.“

Oteplilo se a bylo to znát. Harry si svlékl plášť a pověsil si ho přes ruku, byl rád, že se může na chvíli zaměřit na něco jiného. Uvažoval o tom, že řekne: Sbohem! Ale uvědomil si, že ho nemohou slyšet a připadalo mu to trochu hloupé.

Byl ještě celý rozbolavělý z dlouhého rychlého letu na koštěti a potřeboval se projít. Také ucítil smažené hranolky a zakručelo mu v žaludku, protože neměl oběd a už bylo po jedné. Jako v transu prošel kolem černého železného plotu ke gotické bráně s názvem vesnice. Vypadala ponuře, jako by se jednalo o halloweenskou dekoraci.

Za rohem, na hlavní ulici, nalezl Harry zdroj té vůně; velmi malý obchůdek s předzahrádkou, kde vařili obědy a prodávali zmrzlinu. Došel k okénku, objednal si hranolky, pak se posadil ke stolu a čekal na ně. O pár minut později mu je přinesla dívka v růžové zástěře. Harry se hned pustil do jídla, i když hranolky byly horké a popálily mu prsty.

Zatímco jedl, přišla k okénku žena se dvěma malými dětmi a objednala jim zmrzlinu. Starší dítě, chlapec asi pětiletý, tahal maminku za svetr a trval na tom, že chce čokoládovou. Když Harry zmrzlinu viděl, dostal na ni také chuť. Žena chlapci podávala kornoutek se zmrzlinou a při tom letmo pohlédla na Harryho, skoro zmrzlinu upustila. Dítě ji rychle popadlo a spokojeně se do ní pustilo.

Žena se vyděšeně dívala na Harryho a pak uchopila několik ubrousků a otřela ruce sobě i dítěti, které se usadilo u jednoho ze stolků. Žena posadila ke stolku i malou holčičku a řekla Harrymu: „Omluvte mou neomalenost, ale někoho mi připomínáte.“ Usmála se. „Nikdy jsem vás tu neviděla.“

„Ještě jsem tu nebyl,“ vysvětlil Harry. Dojedl své hranolky. Neměl ve zvyku představovat se cizím lidem, ale teď to udělal.

Žena řekla, že se jmenuje Patricie Mathersová a pokárala svou dceru, že si do zmrzliny namočila nos. „Potter, můj bože. Moje sestřenice z druhého kolena, se provdala za Pottera a vy vypadáte jako jeho věrná kopie, viděla jsem ho na fotografii.“

Harrymu se zkroutil žaludek. „Jste Lilyina příbuzná?“ zeptal se nedůvěřivě. „A Petúniina?“

Žena ztuhla úžasem. „Nemůžete být… Potterův syn… To dítě, které zmizelo v noci, kdy jejich dům shořel?“

„Nezmizelo,“ řekl Harry důrazně, „odvezli ho k Dursleyům. Mě k nim odvezli,“ opravil sám sebe, otřesený poznáním, že má další příbuzné z matčiny strany.

„Ne,“ vyhrkla a nevěřícně dodala: „Nikdy se o vás nezmínili. A přitom nás to všechny zajímalo.“

„No jo, pořád předstírali, že neexistuju,“ vysvětlil Harry.

„Proboha,“ řekla zhrozeně. Harry vstal, aby si objednal zmrzlinu a žena se zeptala: „Už s nimi nežijete, že?“

„Naštěstí ne. Jeden můj učitel ze školy mě adoptoval.“

„Dobrý bože. To je strašné.“

Harry to ale takhle neviděl. „To si nemyslím.“

„Omlouvám se. Myslím, že jsem teď byla hrubá,“ řekla, když se Harry vrátil s dvojitou porcí čokoládové zmrzliny v kornoutku.

„Ne. Jsem moc rád, že jsem se s vámi potkal,“ tvrdil Harry. „Nevěděl jsem, že mám kromě Dursleyových ještě další příbuzné.“

„Tak co vás přivedlo do Godricova dolu?“ zeptala se zvědavě a dojedla po svém synovi zbytek zmrzliny.

Harry kývl hlavou směrem, odkud přišel. „Byl jsem navštívit hrob svých rodičů.“

„Bože,“ zamumlala.

Chvíli mlčeli a pak žena navrhla: „Měl byste jít se mnou a navštívit mou sestru Pamelu, bude nadšená, až vás uvidí.“ Jemně se usmála. „Víte, byl to jeden ze strašidelných příběhů, které jsme si vyprávěly jako děti, protože nikdo doopravdy nevěděl, co se té noci stalo.“ Přimhouřenýma očima si ho prohlížela.

Harry se zahleděl na svou zmrzlinu, nebyl si jistý, co na to říct. Nakonec prohlásil: „Rád bych se setkal s dalšími příbuznými.“

„A zaklevetil si o Dursleyových,“ dodala se škodolibým úšklebkem.

„To by byla legrace,“ řekl Harry pevně a ona se rozesmála.

Utřela si ústa a řekla: „Bože, tohle setkání je tak zvláštní. Jste zde legendou.“

Harry si pomyslel, že pravděpodobně neznají ani polovinu pravdy. Když dojedli zmrzlinu, zeptala se: „Kde parkujete?“ Harry naznačil směr a ona řekla: „Ach ano, u hřbitova. Má sestra bydlí jen o dvě ulice dál. Můžeme jít pěšky, tedy pokud chcete, samozřejmě.“

„To bych opravdu rád,“ tvrdil Harry. Vstal a šel za ní.

Vedla ho vesnicí a její děti běžely napřed, několikrát se k nim vrátily a zase odběhly, než se dostali k malému modrému domku. Žena zazvonila a pak i zaklepala. Dveře otevřela úplně stejná žena. „Patty,“ pozdravila sestru a zeptala se: „A kdo je tohle?“ Užaslýma očima se dívala na Harryho.

„Hádej, Pammy,“ vyhrkla Patricie. „Tak kdo to je?“

„Proboha,“ zamumlala Pamela a prohlížela si ho. „Vypadá povědomě. Ale nevím.“ Vypadalo to ale, že si spíš netroufá hádat.

„Tak kdo zmizel tu noc, kdy shořel Potterův dům?“

„Ne!“ vydechla. „Jste Potterův chlapec? Ach bože,“ podivila se, „nevypadáte o nic hůř… až na tu jizvu.“

Harry si ji přejel rukou. „To je památka na tu noc.“

„Opravdu?“ zavrtěla hlavou Patricie. „Ani nevíte, jak je to zvláštní. Je to jako kdyby se tu náhle objevil ten muž s hákem místo ruky.“ Harry se tomu zasmál a ona dodala: „Dobře, zdědil jste smysl pro humor, jak vidím.“

„Vezmeme ho k matce,“ navrhla horlivě Pamela, odhodila pracovní rukavice na lavici na verandě, zavřela dveře a vedla je po cestě dolů. Děti cestou kopaly do kamínků. „A co se vlastně stalo s vámi?“ vyptávala se nadšeně.

„Položili mě na práh Vernonovi a Petúnii.“

„Kdo?“

„To se dá těžko vysvětlit.“

„Proč je to těžké? Nebo to nevíte?“ zeptala se Patricie, když došli až do zatáčky a pokračovali rovně, zatímco silnice se stáčela. Klikatící se cesta vedla skrz houští. „Matka žije támhle v tom domě. Nemá ráda společnost,“ vysvětlovala, jako kdyby to považovala za zábavné. Prošli brankou v kamenné zdi a zamířili k malému kamennému domku na druhé straně zahrady. Děti běžely napřed.

„Tak proč je těžké to vysvětlit?“ zeptala se znovu Pamela.

„Tak to prostě je,“ tvrdil Harry a ony to nechaly být.

Patricie zpomalila, protože už byli blízko domu. „Jen abyste věděl, náš otec, Edward Evans, zemřel před pěti lety. Vaše maminka byla jeho sestřenicí z prvního kolena.“

Harry potřásl hlavou, aby si ji pročistil. „To jsem opravdu nevěděl,“ řekl.

Vešli do dveří, děti zůstaly venku na trávníku. V místnosti za dveřmi hlasitě tikaly hodiny. „Mami!“ zavolala Pamela. Paní Evansová přišla zadními dveřmi, s prázdným prádelním košem v rukách, na sobě měla zástěru, na jejímž okraji byly připnuté kolíčky na prádlo. Byla baculatá, s prošedivělými vlasy. Z výklenku u okna sebrala brýle, nasadila si je a zadívala se na Harryho.

„Dobrý den,“ pozdravila a podala mu ruku. „Polly Evansová,“ řekla a silně mu stiskla ruku.

Harry nechal to jméno doznít. „Harry Potter,“ řekl. Žena ztuhla a pečlivě si ho prohlížela.

„Můj bože, to jste vy. Kde vás ty dvě vyhrabaly?“

„U zmrzlináře?“ prozradila Patricie. „Byl navštívit Lilyin a Jamesův hrob.“

„Dobře, posaďte se, můj chlapče, připravím čaj,“ mávla rukou ke květovanému gauči. Harry se posadil a sestry usedly vedle něj. Rozhlédl se po místnosti; na skříňkách ležely háčkované dečky, ale nebylo zde moc uklizeno. Tedy ne příliš dokonale.

„Tak co děláte?“ zeptala se Pamela, zvedla ze stolu dřevěný tácek a bezděčně si ho přehazovala z ruky do ruky.

Harry se zamyslel nad odpovědí. „Já, ehm, právě jsem dokončil školu. Zatím nemám práci,“ řekl opatrně.

„Jak se vám líbí žít se svým učitelem?“ Když zahlédla Pamelin tázavý pohled, Patricie vysvětlila: „Jeho učitel ho adoptoval, aby nemusel žít s Dursleyovými.“

„Jak je to dlouho?“ zeptala se Pamela.

„Už rok,“ vysvětlil Harry.

„A předtím? Předtím jste žil s tím hrubiánem Vernonem a protivnou Petúnií?“ Obě se otřásly. Harry to cítil také tak.

„Většinu uplynulých sedmi let jsem byl ve škole, takže to nebylo až tak špatné,“ řekl, přestože si myslel, že bylo.

„V jaké škole,“ zeptala se Pamela zvědavě.

Harry pokrčil rameny. „Ve škole ve Skotsku. Asi jste o ní nikdy neslyšely.“ Paní Evansová přinesla čajovou soupravu, postavila si ji na stolek vedle křesla a všem nalila čaj.

„Promiňte, nemám k tomu žádné sušenky, nejsem zvyklá na hosty.“

„Měl jsem zmrzlinu,“ řekl Harry a napil se silného černého čaje.

Patricie řekla: „Mami, zeptej se ho, co se tu noc stalo. Nechtěl nám to říct.“

„Patty, to není moc zdvořilé,“ pokárala ji paní Evansová. „Jsem si jistá, že byl příliš malý na to, aby si něco pamatoval.“

Patricie vyhrkla: „Víš, že nám o něm Dursleyovi lhali? Dokážeš si to představit?“

Paní Evansová se zamračila. „Ano, to mohu,“ řekla tiše, což Harryho zaujalo.

Klidným hlasem se zeptal: „Znala jste mou maminku?“

Dívala se na něj přes okraj svého šálku. „Ano, chlapče, znala,“ a mrkla na něj.

Harry se rychle napil svého čaje.

„Takže to je konec té tajemné historky,“ řekla Pamela a znělo to, jako by něco ztratila. „Otec vždycky říkal, že viděl, jak vás unášejí duchové.“

„Jeden duch,“ opravila ji Patricie. „A říkal, že byl hodně velký.“

Harrymu dalo hodně práce spolknout doušek čaje, který měl v puse. Velice uvolněně prohlásil. „Ne, řekli mi, že to byl muž na motorce kamaráda mého otce.“

„Proč nepočkal na policii?“ zeptala se Pamela nedůvěřivě. Harry pokrčil rameny, jako že neví.

Pomalu, jako by to mělo zvláštní význam, paní Evansová prohlásila: „Víte, my jsme s těmito věcmi ztratili kontakt. Ale poslední rok už byl mnohem klidnější, i v novinách to píšou.“

Harry přemýšlel, jak odpovědět. „Je to o hodně klidnější.“

„Chytili toho, kdo zapálil váš dům?“

„Ano. Přišel za mnou do školy. Poslal jsem ho pryč,“ řekl Harry.

„O čem mluvíte?“ zeptala se Pamela. Patricie také vypadala zvědavě.

„To nic, to nic,“ řekla paní Evansová a pohladila Harryho po rameni s větším citem, než by čekal. „Je hezké vědět, že se teď máte dobře,“ dodala. „Často jsem na vás myslívala. Všichni jsme na vás mysleli.“

Patricie přikývla. „Záhadné Potterovic dítě,“ řekla.

„Chlapec, který přežil,“ opravil jí Harry.

„Tak vás nazvali?“ zeptala se Patricie překvapeně. Když Harry přikývl, zeptala se: „Pořád vám tak říkají?“

„Už ne,“ usmál se Harry.

 „A jak vám říkají teď, drahoušku?“ zeptala se paní Evansová. Harry se předklonil a zašeptal jí do ucha svůj titul z čokoládových žabek. Znovu ho pohladila po rameni a její dcery si stěžovaly, že nic neslyšely.

Cestou ven, když ho vyprovázely a on jim vysvětloval, že si musí dojít pro auto, ho všechny zvaly na další návštěvu. Harry jim dal svou adresu a zapsal si adresu paní Evansové. „Můžete přijet na návštěvu kdykoliv. Jsem si jistá, že bez Vernona a Petúnie to bude hezké rodinné setkání. A přiveďte i svého opatrovníka.“

„No, určitě mu pozvání vyřídím, ale on není moc společenský,“ snažil se to vysvětlit Harry. „Je trochu rezervovaný.“

„Tak proč jste ho nechal, aby vás adoptoval?“ zeptala se Pamela a znělo to, jako by se jí to nelíbilo.

„Líbí se mi žít s ním. Mám teď rodinu,“ řekl Harry.

Paní Evansová řekla: „Připomíná mi to vašeho otce, také to pro něj hodně znamenalo.“

„Říkali mi o tom. Mnohokrát.“

Harry se rozloučil, obě sestry ho objaly a vypadalo to, že je upřímně mrzí, že už odchází. Harry měl radost při pomyšlení na svou nově objevenou rodinu a poměrně rychle se dostal k vrbě, kde měl schované koště. Zkontroloval, že kolem nikdo není a došel až k hrobu. „Děkuji,“ řekl, nasedl na koště a nejvyšší rychlostí vzlétl.

Doma Harry zjistil, že tam nikdo není. Stiskl rty, uklidil koště, pověsil si plášť a papírek s adresou uložil do svého alba, protože se mu zdálo, že tam patří. Ale adresu si zapsal i do adresáře. Potřeboval by k ní také fotografie. Umínil si, že příště si vezme s sebou fotoaparát.

Seděl nad albem, aniž by věděl, na co se dívá, když se ve dveřích objevil Snape. „Ahoj,“ řekl Harry. „Hádej, co se stalo?“

„Nevím?“ řekl Snape a ramenem se opřel o zárubeň.

„Úplně náhodou jsem potkal maminčinu sestřenici u stánku, kde jsem se zastavil na oběd. Jsou moc hodní, i když trochu zvědaví.“

„Jsou to mudlové?“

„Ano. I když Polly Evansová, která si vzala maminčina bratrance, jak jen se… jo, Edwarda, věděla, že jsem kouzelník a že maminka byla čarodějka. Ale její dcery to nevěděly,“ odstrčil album. „Jsem rád, že jsem je našel. Teta se strýcem jim o mně nikdy nic neřekli. Měly docela zlost, když jsem se na to zeptal.“

„Cesta zpátky proběhla klidně?“ zeptal se Snape a Harry v jeho hlase slyšel nějaký skrytý význam.

„Ano,“ řekl Harry a měl pocit, že vše s jeho rodiči bylo urovnáno. Vesele vyskočil na nohy a zeptal se. „Mohli bychom si trochu zatrénovat přemisťování na větší vzdálenosti?“

Snape se mírně ušklíbl. „Po čaji.“ Harry šel za ním dolů a Snape řekl. „Objednal jsem ti nějaké knihy, když jsem byl v Příčné ulici.“

„Děkuji,“ řekl Harry.

„Budeš toho o kouzelnických zákonech vědět víc, než věděl Albus, až skončíš.“

„Začnu to zapomínat dřív, než se dostanu tak daleko,“ odfrkl si Harry.

U dveří do jídelny se Snape zastavil, nadechl se a vážně prohlásil: „Uvědomuji si, Harry, že nesplňuji všechno, co od rodiny očekáváš.“ Zvedl ruku, aby zarazil Harryho protesty. „Také si uvědomuji, že ani tobě není jasné, co všechno ti chybí a co bys měl chtít. A já o tom také nemám ponětí.“ Promnul si obočí. „Jestli cítíš potřebu trávit víc času s Weasleyovými, nebo se svými novými sestřenicemi, měl bys to udělat.“

Harry přikývl a tiše řekl: „Dobře.“

„Teď když to máme za sebou…,“ pokynul Harrymu k židli a sedl si naproti, „si můžeme promluvit o správné lokalizaci, která je nutná při přemisťování se na velké vzdálenosti.“

Poslední komentáře
25.03.2010 19:44:05: Jak se mi podařilo tenhle díl přehlédnout? smiley Mooc pěkné. Rodina je rodina... To jí má najednou Ha...
23.03.2010 08:17:03: Děkuji za krásné komentáře. Naučila jsem se kvůli téhle povídce psát dokonce všemi deset. Vím, že te...
20.03.2010 09:24:45: Už sa teším, aké mocné zviera bude harry po ukončení svojho výcviku. Môžeme si to kľudne prepočítať....
19.03.2010 19:24:08: úžasná povídka, noví příbuzní je skvělý nápad, alespoň nějaká změna na obzoru:)