Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

56. kapitola

Velký širý svět

Harry, teď už osmnáctiletý, ale necítící se jinak, než když mu bylo sedmnáct, vstoupil v pondělí ráno do výcvikové místnosti. Aaron už tu byl, cvičil s činkami a zcela se na to koncentroval. Když uviděl Harryho, pozdravil ho a činky odložil. Harry si oblékl rukavice bez prstů a vyměnil si s ním místo.

Aaron sáhl pro něco do své tašky, letmo se podíval ke dveřím a vytáhl to ven. Neochotně se zeptal: „Mohl bys mi tohle podepsat, je to pro mou matku.“

Harry se na něj nevěřícně podíval, ale odložil činku a vzal do ruky nabízený předmět. Aaron mu rychle podal brk, celý se při tom třásl, zjevně nechtěl, aby ho někdo v takovéhle situaci přistihl. Harry se zeptal na jméno jeho matky a rychle napsal věnování. Zasmál se, když Aaron tu věc okamžitě schoval a vydechl úlevou. „Málem jsem se z ní zbláznil; myslel jsem, že na to zapomene.“ Zvedl větší činku a začal s ní cvičit. „Pořád se ptá, kdy tě pozvu k nám domů na večeři,“ dodal.

Harry se zasmál. „Jak vaří?“

„Moje máma nevaří. Ale dobrého kuchaře. Není to vtip. Dokonce to není ani směšné,“ tvrdil znechuceně a stále zvedal činku.

Harry se usmál a začal zvedat svou o hodně menší činku.

Aaron řekl: „Víš, Pottere, jsi příliš hodnej. Být tebou, byl bych nejnebezpečnějším chlápkem v Londýně.“ Vstal a protáhl si ramena. „Posvítil bych si na každého bastarda, který by prahl byť jen po kousku Voldemortovy moci.“ Díky Aaronovým podivným prostocvikům a zvláštnímu hlasu, se tomu Harry zasmál. Aaron svěsil paže. „Tak proč to neděláš? Vypadá to, jako bys promarnil příležitost.“

„Já…“ Harry pokrčil rameny.

„No tak, Pottere. Porazil jsi nejmocnějšího kouzelníka na světě a on nebojoval zrovna poctivě.“

Harry odložil činku na zem a sundal dvě závaží. Posadil se a povzdechl si. Zvuky z chodby naznačovaly, že za chvíli už nebudou sami. „Ve skutečnosti jsem ho porazil emocemi,“ vysvětlil.

„Cože?“ Aaron vypadal, že je ve slepé uličce. „Jakými?“

Trochu rozpačitě Harry odpověděl: „Většinou láskou.“

Aaron se na něj díval zděšeně. „Ne, ne, ne. Tohle mi nemůžeš dělat,“ tvrdil. „Takhle nemůžeš ničit mé sny.“ Posadil se na protější lavici a zasténal.

Harry, který si myslel, že to je trochu přehnané, řekl: „To byla jediná možnost.“

Dostavili se ostatní a jejich rozhovor skončil.

Tento měsíc pracovali méně na zadržovacích kouzlech, ale začali se věnovat jedům, protijedům a lektvarům na léčbu prokletí. Harry si pomyslel, že s toho by si nemusel odnést tolik pohmožděnin a dychtivě usedla na lavici v přeplněné laboratoři, kterou ve skutečnosti byla obrovská skříň v rohu bystrozorské učebny. Jeho kolegům byla změna výuky lhostejná. Vineet seděl proti Harrymu s propletenými prsty, když jim Tonksová vysvětlovala, jaké lektvary musí mít po ruce a jak se mezi sebou dají míchat. Vyzkoušeli si smíchání několika z nich a pak vařili nějaké základní lektvary. Všichni si vedli docela dobře, i když Aarona to otravovalo a dal jim to všem znát.

Den rychle uběhl. Harry zastrčil do kapsy další seznam požadovaných knih a zamířil na ulici. Bylo hezky a tak se rozhodl zajít si do Příčné ulice. Chodníky byly plné lidí a na ulici bylo tolik aut, že se pohybovaly sotva krokem. Ucítil vůni kávy, když čekal u kruhového objezdu, až semafor skočí na zelenou. Za ním byla kavárna. K Děravému kotli to bylo jen několik bloků, ale Harry vešel dovnitř, protože si pomyslel, že tam bude více světla a příjemnější vzduch, než v kouzelnické hospodě.

Uvnitř byla oáza klidu, rušená jen cinkotem talířů a sykotem páry. Harry si vybral stolek u okna a sedl si. Otevřel batoh a zděšeně se zadíval na titul knihy, kterou chtěl číst: Magická zranění kouzelníků. Opatrně vytáhl hůlku, poklepal jí na batoh a řekl: „Wodeidolon,“ pak vytáhl svou, nyní již bezpečnou, knihu a položil ji na stůl.

Po hodině a dvou šálcích čaje si Harry stále ještě soustředěně četl. Klidný hovor uvnitř a pohyb lidí za oknem mu usnadňovaly soustředění, možná proto, že na rozdíl od domova, se necítil tak odříznutý od světa. Když otáčel stránku, kdosi řekl: „Harry Potter?“

Harry vzhlédl. „Hm, Tara, že ano?“ zeptal se, když se mu podařilo si vzpomenout.

Společnice ex-přítele Tonksové z velikonočních prázdnin vypadala upřímně překvapená, že nezapomněl na její jméno. „Ano. Jak se máš?“ zeptala se a prohlížela si ho odshora dolů.

„Dobře,“ řekl Harry. „Musím se hodně učit,“ vysvětlil s pohledem na hromádku knih před sebou.

Zamračila se. „Studuješ Dějiny umění?“ zeptala se zmateně.

„Oh!“ zasmál se Harry. „Ne tak docela.“ Přidržel otevřenou knihu tak, aby si mohla přečíst název kapitoly: Zákonné vyslýchací metody.

„Bezva kouzlo,“ řekla s letmým pohledem na číšníka, který se to také pokusil přečíst. Omluvila se a došla si ke svému stolku pro něco ve vysoké sklenici s kopcem šlehačky nahoře. Vrátila se a zeptala: „Mohu?“

Harryho stolek byl jednoznačně nejlepší. „Jistě,“ kývl a odsunul knihy stranou.

„Líbí se ti v Bystrozorském kurzu?“ zeptala se po několika minutách a napila se.

„Ano. Docela dost.“ Harry odložil knihu, kterou četl a pomyslel si, že rozhovor s ní bude zajímavější, než dlouhý seznam zákonných kouzel a lektvarů schválených Starostolcem, o kterých byla následující kapitola. „Tak, ehm, jak se má Rick?“ zeptal se.

Vykulila na něj oči a zamračila se. „Neviděla jsem ho už měsíc,“ přiznala a její zamračený pohled nezmizel, ani když se znovu napila.

„Oh. Promiň,“ vyhrkl Harry; i když si myslel, že Rick není dobrým přítelem pro nikoho.

Na chvíli se zamyslela, než řekla: „Řekla jsem mu, že si musím najít pořádné zaměstnání, ale to co dělám, se mi opravdu líbí.“

Harry byl rád, že jí neurazil a honem se zeptal: „A co to je?“

„Shromažďujeme finance pro nevládní organizace,“ vysvětlila a bylo znát, že jí to opravdu těší. „To, co děláme, pomáhá mnoha lidem.“

„Aha.“ Pýcha Harrymu zabránila, aby jí požádal o bližší vysvětlení.

Slabě se usmála a zeptala se: „Takže… chodíš s někým?“

„Uhm…“ Harry se zamyslel nad Elizabeth a okolnostmi jejich vztahu. Sousedčina společnost ho těšila, při jeho narozeninové večeři se chovala moc hezky, ale její rodiče nebyli z jejich přátelství nadšeni. „Možná. Ale ne moc vážně,“ dodal rychle.

„Oh,“ vydechla Tara a znělo to poněkud zklamaně. „Máš rád večírky?“ zeptala se nakonec.

„Ano,“ odpověděl Harry horlivě.

„No, já občas dostávám pozvánky na velmi pěkné večírky, ale nemohu tam jít… Nemám s kým…“ Chvilku bojovala sama se sebou. „Chtěla jsem se zeptat, jestli bys mě někdy nedoprovodil?“

Její nenápadné pozvání způsobilo, že se Harry skoro rozesmál. „Myslím, že by to mohlo být zábavné. Pošli mi sovu… Pokud nebudu mít moc práce – musím hodně studovat – šel bych docela rád.“ Vytáhl svůj malý zápisník, vytrhl kus papíru a napsal jí svou adresu.

Vypadala dojatě, skousla si ret a řekla: „Díky.“ Maličko se ošila a dodala: „Víš, jsi velmi milý. To jsem nečekala.“

„Dneska už jsi druhá, kdo mi to řekl,“ přiznal Harry. „Ani jeden z vás mě neviděl opravdu vytočeného.“

Zamíchala svůj nápoj a zahleděla se na kamion jedoucí po kruhovém objezdu. „A co by tě dokázalo vytočit?“ zeptala se nevinně.

„Uh, podívej…,“ Harry se zamyslel a vzpomněl si na svůj let do neznáma, „třeba nedorozumění s mou bývalou dívkou.“

„S Tonksovou?“ zeptala se Tara.

„Hm… ne. Je to takhle: Tonksová je mým instruktorem, mým šéfem, a… kromě té jedné schůzky mezi námi nic nebylo; jestli chápeš, co myslím?“

Tara se vesele ušklíbla a Harry se uvolnil. „Jo. Chápu,“ zasmála se. Harry pocítil úlevu, že tomu nejen rozumí, ale že to i chápe.

Tara odložila svou sklenici na vedlejší neobsazený stůl. „Bylo hezké se s tebou znovu setkat,“ řekla a vstala. „Pošlu ti sovu, až dostanu nějakou přijatelnou pozvánku. Dobře?“

„To bude fajn, Opravdu se někdy potřebuju dostat ven,“ přiznal Harry.

Usmála se a lehce potřásla hlavou. „Ty jsi nikdy nedostal žádnou pozvánku?“

Harry se zamyslel a zavrtěl hlavou. „Ne. Scházím se s kamarády, ale teď mají málo času; je těžké něco zařídit.“

„Pošlu sovu,“ slíbila a odešla.

Sledoval, jak mizí v davu lidí na chodníku a uvědomil si, že byla oblečená lépe, než kdokoliv, koho znal.

*****

Harry dorazil do učebny brzy, protože ho vzbudila Kali, která byla ve své kleci velmi neklidná. Přichystal jí jídlo, což jí trochu uklidnilo a ochotně se nechala zavřít zpátky do klece, když odcházel. Chodby na ministerstvu byly tiché, rozléhaly se po nich jen Harryho kroky. Zastavil se před učebnou a zahleděl se dál do chodby. Chvíli váhal, ale pak položil batoh za dveře a vydal se chodbou dozadu. Letmo se rozhlížel, jestli ho někdo nepozoruje. Řada místností, kolem kterých procházel, byla prázdná, přestože slyšel vzdálený rozhovor.

V archívu rychle prošel kolem Záznamníku jízd Záchranného autobusu a přistoupil ke kartotéce. Detektor magie nezletilých něco zapisoval, ale Harry si ho nevšímal. Rychlým pohledem na hodinky zjistil, že má čas jen patnáct minut. Na třetí zásuvce v první řadě byl štítek s nápisem: Ashford-Azeek. Harry zásuvku otevřel a vyhledal Averyho složku.

Ihned zalitoval, že s sebou nemá batoh se zápisníkem. V odpadkovém koši nalezl zmuchlaný papír a polámaný brk a rychle si poznamenal poslední místa smrtijedova pobytu. Avesbury, Devonshire, Torquay. Ve složce byla i hlášení o lidech, se kterými bystrozoři mluvili. Z letmého pohledu na tato hlášení Harry nepoznal, kde by se mohl smrtijed skrývat. Na posledních zprávách bylo datum už tři měsíce staré.

Pečlivě uklidil složku do zásuvky, zastrčil papír s poznámkami do kapsy a vrátil se do učebny.

Večer, když přišel domů, zjistil, že mu došla pošta od amerického reportéra v hezkém, kouzly zapečetěném tubusu místo v obálce. Vzal svitky pergamenu do knihovny, kde pozdravil svého opatrovníka.

„Jak to vypadá?“ zeptal se Snape na článek.

„Ještě jsem se nepodíval.“ Harry odložil své věci a sedl si do křesla.

Náš reportér zjistil, že pan Potter žije ve skromném domě v malé vesnici jižně od hranic se Skotskem. Jeho pozornost je nyní zaměřena na budování kariéry bystrozora neboli lovce černokněžníků.

Následoval popis domu a okolí, což Harry přeskočil.

Pan Potter žije v domácnosti se svým dlouholetým přítelem a učitelem obrany proti černé magii v prestižní čarodějnické škole v Bradavicích.

Harry zjistil, že mu nezáleží na tom, kdo všechno to bude vědět. Přišlo mu úplně přirozené, že je Shrewsthorpe jeho domovem a Snape opatrovníkem. Připadalo mu, že už je to mnohem více, než jeden rok, co se sem přistěhoval. A s několika vzdálenějšími příbuznými měl dobré vztahy a byl na to hrdý. Sklonil pergamen a pozoroval Snapea, který si četl v podivné úzké knize. Vlasy mu jako obyčejně visely přes obličej, takže Harry jen letmo zahlédl jeho čelo a nos. Z pod vlasů se na Harryho podíval.

„Něco v tom článku?“ zeptal se.

„Já… přemýšlel jsem o uplynulém roce…“ Harry zavrtěl hlavou, nedokázal to vysvětlit, a tak sklonil hlavu k dlouhému svitku pergamenu ve svém klíně.

Ano, pan Potter je tak příjemný a dobře vychovaný, jak mnozí tvrdili. Vůbec se nevychloubal, i když bylo zjevné, že je velmi hrdý na své úspěchy, jejichž seznam je opravdu velmi dlouhý na někoho jeho věku. Člověk by si mohl myslet, že ho britské ministerstvo kouzel pošle do předčasného důchodu za to, co v uplynulých sedmi letech vykonal. Tento zdánlivě jemný mladý muž za sebou zanechal nesčetnou řádku mrtvých a zajatých temných čarodějů a čarodějek, kteří usilovali o jeho život.

Po mé návštěvě a po rozhovorech s mnoha britskými kouzelníky jsem usoudil, že Harryho Pottera nechápou o nic víc, než my. Každý, s kým jsem se setkal, na něj měl jiný názor, v naprosté většině pozitivní. Jen málo lidí se o něm vyjádřilo nelichotivě a řekl bych, že to bylo spíše na základě mylných informací nebo proto, že ztratili někoho z rodiny, když Temný pán padl.

Harry dočetl až do konce a překvapilo ho, že nenašel nic urážlivého, až na citaci Percyho Weasleyho, ve které se říkalo, že měl spíš štěstí a ne že je tak zdatný. A následovalo obvinění, že je Harry protěžován současným vedením ministerstva. S pokrčením ramen si Harry znovu přečetl poslední část.

Jestli mám shrnout své dojmy, řekl bych, že pan Potter je vojákem celý svůj život. Stane se bystrozorem, protože být vojákem, je všechno, co zná. Vypadá to, že věří cestě, po které se vydal a předpokládám, že vzhledem k jeho schopnostem a ochraně opatrovníka, kterého získal, bude zcela jistě úspěšný. A jak sám říká: Zajistí, aby zlo znovu nepovstalo.

Harry nechal pergamen, aby se sám stočil.

„Je to v pořádku?“ zeptal se Snape. Seděl opřený o opěradlo, s rukama zkříženýma na hrudi a vypadalo to, že už Harryho nějakou chvíli pozoruje.

Harry pokrčil rameny: „Myslel jsem, že to bude horší. Není to tak zlé.“ Když Snape natáhl ruku, Harry vstal a svitek mu podal. „Měl problémy najít někoho, kdo by o mně mluvil špatně.“

Snape pergamen rozroloval. „Koho našel?“

„Percyho Weasleyho.“

S očima upřenýma na pergamen to Snape komentoval: „Pochybuji, že Molly s Arturem odebírají Salemské listy.“

Harry chvíli přemýšlel, než to pochopil, a pak usoudil, že oni by byli jediní, kterým by Percyho komentáře ublížily, protože jemu neublížily ani trochu.

*****

Ve středu po nácviku štítů a blokování útočných kouzel, se Harry vrátil domů s naraženým loktem. V domě bylo ticho, Snape nikde nebyl.

Odložil batoh v knihovně, opravdu se necítil na další studium. Zašel do kuchyně a otevřel plechovku s čokoládovými sušenkami. Winky seděla na lavici vedle kamen a pomalými, metodickými pohyby leštila stříbro. Harry spolkl druhou sušenku a zeptal se: „Jak se máš, Winky?“

„Winky se má velmi dobře, pane Harry,“ odpověděla.

Harry si vzal ještě jednu sušenku, zavřel krabici a uložil ji na polici. „Nevíš, kam šel Severus?“

Její velké oči mrkly. „Pán je nahoře,“ řekla s oddanou horlivostí.

„Ah,“ vyhrkl Harry. Vyběhl z kuchyně a běžel do poschodí. Snape ve své ložnici nebyl, ale jedny z dveří na druhé straně galerie byly pootevřené. Harry k nim došel a strčil do nich. Místnost sloužila jako jakési skladiště pro staré knihy, které byly vyřazeny z knihovny a byla plná beden s dalšími, již nepoužívanými věcmi. Snape seděl na bedně, kterou si přitáhl do středu místnosti a hledal něco v kufru plném knih.

„Ahoj,“ pozdravil Harry. Od té doby, co byl v této místnosti před několika měsíci naposledy, tu přibylo dost věcí. Na jedné z beden byly položeny staré dveře a tvořily tak provizorní stůl, i když právě teď značně zaprášený.

Snape kývl na pozdrav a pročítal obsah knihy, kterou měl v ruce. Odložil ji a Harry se sklonil, aby si ji prohlédl. Zachvěla se mu v ruce a kroutila se, jako by chtěla utéct. Překvapením ji téměř upustil. Nechutná prokletí, podařilo se mu přečíst název, když knihu uchopil pevněji.

„Co hledáš?“ zeptal se zvědavě. Musel přiznat, že seznam kapitol v knize ho nijak nezaujal; byly to samé odporné kletby. Všechny knihy vypadaly, jako by byly prolezlé černou magií.

Snape nepřítomně odpověděl: „Knihu, kterou jsem si kdysi koupil a nemohu ji najít.“

Harry odložil kouzelnou knihu a obešel provizorní stůl, všiml si, že na něm je nějaký temný cákanec. Náhle stoupl na zbytek svíčky, přilepený na kamenné podlaze. Zahleděl se na zem a zjistil, že stojí na jednom z vrcholků pentagramu, černou křídou namalovaném na podlaze. Ztuhl a řekl: „Tohle si nepamatuju.“

Snape odhodil vlasy z obličeje a vzhlédl. „To jsem použil, když jsem tě hledal.“ Harrymu se sevřelo srdce, když si uvědomil, že ty temné stříkance na dveřích musí být od krve. Snape dodal: „A Winky to pravděpodobně nechce uklidit.“

Harry zvedl ze země lebku s přilepenou roztavenou svíčkou na temeni. Položil ji na prázdnou polici vedle. Obtížně polkl a se špatným pocitem řekl: „Omlouvám se, Severusi.“ Živě si dokázal představit průběh toho temného magického rituálu, a nelíbila se mu představa, že ho někdo provádí, zvláště Snape ne. „Prosím, už to nedělej.“

Snape si povzdechl a nohou odstrčil kufr s knihami. „Minerva tvrdila, že temné kouzlo provedené neochotně, není to samé. I když já si tím tak docela jistý nejsem.“ Harry se odvrátil od lebky a zadíval se na svého opatrovníka tak bolestným pohledem, že to Snapea donutilo přidat: „To je v pořádku, Harry. Rozhodně si to netoužím zopakovat, ani tohle, ani nic podobného, co by mi mohlo ublížit.“ Na minutku se zamyslel a dodal: „Když jsem byl ve tvém věku, uvažoval jsem o použití takových kouzel, ale jen ke své práci, nikoliv jako pasti, do které bych mohl někoho chytit. Pochopení nebezpečí, které by mohlo nastat, je velmi důležité.“ Méně vážně prohodil: „Nemohl bych být dobrým učitelem obrany proti černé magii, kdybych s ní ztratil veškerý kontakt.“

Odstrčil kufr s knihami až ke zdi a mávnutím hůlky opřel dveře v rohu, kde byly původně. „Netvař se tak ustaraně, Harry. Každý z nás je zodpovědný za své volby.“ Vystrkal Harryho z místnosti.

„Mám ti pomoct najít tu knihu?“ zeptal se Harry, zvědavý, co za knihu to může být.

„Bradavická knihovna má také jeden výtisk. I Minerva ji má. Prostě si ji vypůjčím.“

Když sešli po schodech dolů, Harry se zeptal: „Ron s Hermionou se večer chystají do restaurace. Slíbil jsem jim, že tam za nimi přijdu. Můžu?“

„Samozřejmě,“ řekl Snape. „Ale vrať se do jedenácti, zítra máš výcvik.“

Harry kývl a vrátil se do ložnice, aby se převlékl do mudlovských šatů.

Ron už byl maličko opilý, když je Harry konečně našel. Bouřlivě Harryho přivítal a přistrčil mu židli. „Mohl sis přivést přítelkyni, Harry,“ škádlil ho Ron.

„Předpokládám, že jsem mohl,“ řekl Harry, jako kdyby přemýšlel nahlas.

„Ó, povídej,“ vyhrkla Hermiona dychtivě.

Harry jim vyprávěl o svých návštěvách u Elizabeth. Hermiona ho donutila říct víc, než by chtěl a oba kamarádi trvali na tom, aby ji s sebou příště přivedl.

„Nebo…,“ začal Ron a zamával na číšníka, aby donesl další pivo, „bys mohl přivést vítězku té esejové soutěže. I když mamka tvrdí, že ta na druhém místě byla lepší.“

Harry si vzal od číšníka sklenici vody a také si objednal pivo. „Nečetl jsem to.“

„Cože?“ vyhrkl Ron

„Vítězku vybrala Holoubková,“ vysvětlil Harry.

„Sakra… Nemůžu se dočkat, až to řeknu mamce,“ smál se Ron. „Myslí si, že už zná všechny tvoje touhy.“

Harry pokrčil rameny, ale nenavrhl Ronovi, aby si jeho mamka předplatila Salemské listy.

„Budeme jíst tady, nebo někde jinde?“ zeptal se Ron netrpělivě.

Harry polkl doušek napěněného piva. „Teď mi přinesli pivo. Tobě taky přinesli pivo,“ zamumlal.

„Jen chci vědět, jaký je plán,“ komentoval to Ron.

„Myslím, že ti trochu roste břicho,“ všiml si Harry.

„Jo,“ zamračeně souhlasila Hermiona.

„Ne!“ Ron vstal, podíval se na své břicho a zatáhl ho. „Podívej!“

Hermiona ho šťouchla do žeber a Ron břicho povolil. „Ne, určitě ti roste břicho,“ tvrdil Harry.

„Říkal jsem ti to,“ dodala Hermiona. „Budeš muset změnit své stravovací návyky, nebo budeš vypadat jako tvoje mamka.“

„Jo, jak bys pak mohl cvičit skřety u Gringottů?“ podpořil ji Harry.

Ron se posadil, napil se piva a zamračil se. „Pro co jiného bych měl žít, než pro jídlo?“ zeptal se stoicky.

*****

Druhý den byl Harry rád, že do cvičební místnosti vešla Tonksová a ne Rodgers.

„Takže,“ řekla s úšklebkem, „teď vás budu učit já, protože budeme pracovat na metamorfózách.“ Všichni nadšeně zahučeli a ona se široce usmála, její vlasy se přebarvily na jasně růžovo a učesaly se do krátkých ostrých špiček „Budeme mít jednu hodinu měsíčně, ale očekávám, že na tom budete pracovat i sami. Těm, co k tomu nemají vrozené předpoklady, trvá velmi dlouho se to naučit.“ Znovu se usmála a náhle měla vlasy rovné a pruhované jako zebra. „A někteří nedosáhnou ničeho víc, než té nejjednodušší přeměny. Takže začneme tím nejsnadnějším a nejužitečnějším. Je to knírek a bradka…“

„Já se přece nemůžu učit kouzlo pro růst vousů!“ protestovala Kerry Ann s rukama v bok.

„Ale ano,“ potvrdila Tonksová. Na chvíli zavřela oči a najednou se jí na tváři objevil dlouhý bílý plnovous, tak nádherný, jaký Harry viděl jen u Brumbála. Společně s pruhovanými vlasy na ní byl docela zvláštní pohled. „Dobré, ne?“ řekla a pohladila si vousy.

„Nenecháš si je, že ne?“ zeptal se Aaron polekaně.

Tonksová si znovu zamyšleně pohladila vousy. „Líbí se mi,“ řekla. „Takže, metamorfóza je méně pravděpodobná, než zvěromagie. Zvěromagie je vnější odraz zvířecí formy vnitřního okouzleného ducha či osobnosti. Metamorfóza je všeobecná přeměna určité části těla.“

Harry se zamračil a pokoušel se neotřást. Tonksová se na něj zadívala a tak se honem pokusil tvářit se neutrálně. „Vlasy jsou nejbezpečnější částí těla, se kterou začneme, protože nejsou živé a znovu narostou, pokud se něco pokazí. Také to můžete bezpečně zkoušet na nehtech a povrchu kůže.“ Přistoupila k Vineetovi. Chvíli na něj hleděla a najednou měla krátké hnědé vlasy a její pokožka ztmavla jako by ona sama byla Indka.

Vineet vypadal překvapeně a řekl: „Mohla bys mít každého chlapce z naší vesnice, kdybys vypadala takhle.“

„Moc mě nepokoušej,“ zasmála se a Harry pocítil ve svých útrobách podivné teplo, které se přinutil ignorovat.

Tonksová se změnila zpět do své obvyklé podoby. „Teď jste mohli vidět, nakolik je metamorfóza výhodná jako převlek.“ Podala jim zrcátka a všichni se pokoušeli přeměnit si vlasy.

Do oběda se jen Kerry Ann povedlo udělat ze sebe blondýnku, ostatní žádný úspěch neměli. Harry si pomyslel, že kdyby si dokázal pořídit knírek, bylo by to významné vítězství. Všichni tři chlapci se odebrali na oběd, ale Kerry Ann s Tonksovou byly zabrány do rozhovoru o přeměně očí.

*****

V pátek, když se Harry usadil k učení, si pomyslel, že by se velmi rád dostal z domu. Nebyl zrovna hezký den a tak ho napadlo, že k někomu zajde na návštěvu. Ron měl být v práci až do večera a Hermiona zrovna tak. S pláštěm přehozeným přes ramena se Harry vydal ulicí k Petersonovům.

Bohužel pro Harryho, dveře otevřel pan Peterson. „Pane Pottere?“ řekl vyrovnaně.

„Dobré odpoledne, pane. Je Elizabeth doma?“

„Vrátí se později. Nechcete jít dál?“

„Děkuji,“ odpověděl Harry a nepřišel na nic, jak by se z toho vyvlékl. Následoval muže do zadní části haly, až ke klavíru. Venku bylo zamračeno a místnost nevypadala tak bíle, jako minule. Harry zůstal stát, protože jeho hostitel si nesedl, ani mu nenabídl židli.

Pan Peterson začal odsekávat slova: „Moje dcera o vás často mluví, ale ne tak, aby mi to dávalo smysl. Zajímalo by mě, pane Pottere, co přesně děláte.“

„Hm, vzdělávám se na Ministerstvu kouzel, v oddělení Kontroly dodržování magických zákonů.“

Pan Petterson se zamyšleně zamračil. „Kontroly dodržování magických zákonů,“ opakoval pochybovačně.

„Kontroly dodržování magických zákonů. Cvičím se na bystrozora, což je někdo, kdo loví temné kouzelníky a čarodějky.“

„Ach ano, třikrát jsme tu měli s nimi co do činění. S uhm…,“ zamával rukou ve vzduchu.

„Znamení zla,“ napověděl Harry.

„Ano, s tím. Špatná věc.“ Znovu si Harryho přeměřil očima. „Jak tomu rozumím, všeho toho jste se účastnil.“

Harry přiznal: „Ano, pane. Téměř.“

Následovala pauza, během které Harry nemohl přijít na nic, co by dobrovolně nabídl mudlovskému otci své přítelkyně. Pan Peterson řekl: „V uplynulých týdnech jste Elizabeth několikrát navštívil.“

Harry se podrbal na bradě a usilovně se snažil stát klidně. „Ano, pane.“ S obavami čekal, o čem to celé bude.

„Moje žena o vás mnoho ví, jako byste byl nějaká celebrita. Zajímá se o všechno, co se vás týká.“

„Opravdu?“ zeptal se upřímně vyděšený Harry

„Chce, abych vás také obdivoval,“ pokračoval pan Peterson, vypadal maličko zhnuseně, i když se stále choval zdvořile. Harry se chystal bránit, ale zmlkl, když muž pokračoval. „Trvá na tom, že jste nejslavnější člověk vašeho druhu na světě.“

„Hm…,“ řekl Harry, ale pak jen pokrčil rameny.

„Jste?“ zeptal se muž, bylo vidět, že neví, čemu má věřit.

„Pravděpodobně,“ odpověděl Harry.

„Zajímalo by mě, co to znamená. Pokud jsem si všiml, v novinách, které prodává trafikant na rohu, o vás nikdy nepsali.“

Harry se pokusil toho muže trochu uklidnit. „Když jsem byl na cestách po Německu a Švýcarsku, všichni věděli, kdo jsem. Americký novinář zaplatil hodně peněz jen za to, aby se mnou mohl mluvit. Je to to, co máte na mysli?“

Pan Peterson přikývl. „Ano, to je ono. A jaké máte záměry s mou dcerou?“

„Uhm… občas si popovídat,“ odpověděl Harry, protože do té doby opravdu nepomyslel na nic jiného a přemýšlel, jestli to je v pořádku.

Zběžně pohlédl k proskleným dveřím, ale to, co se za nimi hýbalo, byly jen větve stromů. Pan Peterson ještě neskončil. „A vy teď bydlíte u Snapeů… z jakéhosi důvodu.“

„Profesor Snape mě adoptoval,“ prohlásil Harry a cítil, jak se ho zmocňuje hněv. To ho překvapivě uklidnilo.

„Obávám se, že to pro vás není dostačující doporučení,“ řekl pan Peterson téměř přezíravě.

Místnost i pan Peterson se náhle rozplynuli. Článek, který napsal Američan, kroužil Harryho myslí, jako pomalý vodní vír. Stěží potlačil hněv, když řekl: „Profesor Snape je jediný otec, kterého jsem kdy poznal. Přišel jsem o všechno, o rodiče, kmotra, o celých šestnáct let, než jsem porazil Voldemorta. Ve válce, která trvala už mnoho let předtím, než jsem se narodil. Byl jsem vyvolen dokončit to, co začali stovky lidí přede mnou, dovést to do konce byla má povinnost. To se vás netýká, pane.“

Byli v sobě zaklesnuti očima, když pan Peterson řekl: „To, co děláte s mou dcerou, se týká. Nejsem si jistý, že jste pro ni dobrým společníkem, pane Pottere, žije zde a  ji živým, takže do toho mám co mluvit.“

Harry měl zvláštní pocit, že Snape tohle někomu také říkal, možná Tonksové, alespoň význam byl stejný. Představil si tento rozhovor s Elizabeth, či dokonce její matkou, a potíže, jež by způsobil. Krátce se v něm opět vzedmul hněv, protože si nepřál někomu působit potíže. Pokrčil rameny a předstíral, že mu na tom nezáleží. „Tak tedy nashledanou, pane,“ řekl Harry a snažil se posbírat zbytky své hrdosti. „Myslím, že jí nechcete říct, že jsem se tu stavil,“ dodal, když se otočil a vyšel ven.

Pršelo. Harry cítil rudý vztek, na jehož hraně balancoval a i malé pošťouchnutí ho mohlo převážit na jakoukoliv stranu. Pomalu se vracel domů, třebaže to znamenalo, že bude celý promočený, ale doufal, že třeba Elizabeth potká. Nestalo se to, jen projíždějící auto ho pokropilo sprškou vody.

Za dveřmi si svlékl mokrý plášť a vešel dovnitř. Stál v hale a balancoval mezi spravedlivým hněvem a hrdostí, když dolů sešel Snape.

„Vypadáš trochu mimo sebe,“ poznamenal Snape, když si ho prohlédl.

„To nic,“ prohlásil Harry, i když to nedávalo smysl.

„Na dlouhé lety je dost mokro; zkus svůj let zkrátit.“

„Díky,“ vyprskl Harry; jeho hrdost byla tím komentářem dotčena.

„Harry,“ pokáral ho Snape, ale hned změkl. „To jsem neměl říkat. Pojď se usušit, rozdělám oheň.“ Mávl rukou k jídelně. Harry šel zdráhavě za ním a sedl si na židli, kterou Snape přistrčil ke krbu, z něhož vycházelo sálavé a uklidňující teplo.

Snape chvíli stál vedle krbu a Harryho si prohlížel, než se zeptal: „Co se stalo?“

Harry pokrčil rameny, zvažoval jak to vysvětlit a ještě víc ho to sklíčilo.

„Měl jsi dobrou, i když poněkud neklidnou náladu, když jsi odcházel. Stalo se něco nepříjemného?“

Harry se zamračil do plamenů. „Pan Peterson.“

„Aha,“ zamumlal Snape a přinesl si ke krbu židli i pro sebe. „Během své narozeninové večeře jsi neměl vzbuzovat dojem, že je mezi tebou a Elizabeth něco vážného.“

„Není,“ prskl Harry. „Promiň. Připomněl mi strýce Vernona. Taky mě nemá rád.“

„Tak to je jeden z miliónu,“ popíchl ho Snape lehce.

Harry zavrtěl hlavou, pokusil se zlobit, ale zjistil, že se usmívá. Založil si ruce na prsou a povzdechl si. „Šel jsem jen na návštěvu. Nic víc,“ tvrdil.

„Možná ví něco, co ty ne,“ poznamenal Snape.

„Co jako?“

„Jaké k tobě Elizabeth chová city.“

Harry překvapeně zamrkal. „Myslíš?“

„Jen přemýšlím o možném vysvětlení jeho postoje k tobě.“

Harry odstrčil svou židli od ohně, protože mu začínalo být horko. „Myslí si, že nejsme ti správní lidé.“

„My?“ zeptal se Snape důrazně.

„Jo,“ potvrdil Harry.

„Tak takhle?“ vydechl Snape a znělo to, jako by se mu ulevilo. Po chvíli ticha vstal, zavířil hábitem a vrátil židli ke stolu. „Některé lidi není snadné potěšit, jak sám jistě dobře víš.“

„Jo, vím. Jen mi to vadí.“

Snape se k Harrymu sklonil. „To jen proto, že na to nejsi zvyklý,“ řekl mu sarkasticky do ucha.

Harry chtěl protestovat, ale zarazil se. Konečně řekl: „Každý kouzelník by si myslel, že je to v pohodě, ale on ne. Nevím, jak se k němu chovat, nelíbí se mi s ním mluvit.“

Snape se narovnal a řekl: „Tak to nedělej.“ A odešel z místnosti.

Při učení Harry roztržitě přemýšlel, co dělají jeho kamarádi, a přál si, aby naplánovali i něco na víkend, aby nemusel celou noc sedět u knih, a pak dostal hlad. Na hodinách bylo skoro půl šesté. Harry vstal a šel se zeptat Snapea, jestli by už Winky nemohla podávat večeři. V hale zjistil, že dveře do obývacího pokoje jsou zavřené. To bylo divné. Harry se díval na zavřené dveře a chvíli poslouchal, než zaklepal.

„Pojď dál,“ ozval se zevnitř Snapeův hlas a Harrymu to připomnělo bradavické sklepení, něco, co už skoro zapomněl.

Snape stál u stolu a něco si četl ve staré knize. „Nedáme si večeři?“ zeptal se Harry.

Překvapený Snape se podíval na hodiny ve výklenku nad krbem. „Ano, samozřejmě.“ Zavřel knihu a položil ji na stůl. Vazba byla příliš stará a její titul se na dálku nedal přečíst.

Harry letmo na knihu pohlédl a zvědavě se zeptal: „Na čem pracuješ?“

„Na kouzlech,“ odpověděl Snape bez zájmu a mávl nad tím rukou.

„Pro školu?“ zeptal se Harry cestou do jídelny.

„Možná. Ještě nevím, co použiju a co ne.“

Harry byl stále zvědavý, ale rozpoznal, že o tom Snape nechce mluvit a tak toho nechal.

*****

Pozvánku od Tary přinesla druhý den ráno sova a Harry okamžitě odpověděl, že jí rád doprovodí. Když podával odpověď Hedvice, řekl svému opatrovníkovi: „Jdu na večírek do Londýna.“

„S panem Weasleym a slečnou Grangerovou?“ zeptal se Snape.

„Ne, s jinými lidmi, se kterými jsem se seznámil.“

Harry se celý den učil, pracoval na zahradě a také se byl projet na motorce. Uvažoval, že by na ní jel na schůzku s Tarou, ale pak usoudil, že nezná Londýn natolik dobře, aby tam mohl řídit bez toho, aby se ztratil, což rozhodně nechtěl.

Letaxem se přemístil do Soho, do místnosti, kterou mu ukázala Tonksová, i když dnes si ho lidé usazení u stolků, nevšímali. Ačkoliv nepršelo, ulice byly mokré a temné. Harry šel ulicí osvětlenou mudlovskými elektrickými světly, která se odrážela v kalužích. Tara na něj čekala před soukromým klubem, ve kterém se večírek konal. Usmála se na něj a její úsměv nepohasl, ani když si ho prohlédla od hlavy k patě.

„Díky, že jsi přišel, i když jsem ti poslala pozvánku na poslední chvíli,“ řekla, když se do něj zavěsila a vedla ho k hromotlukovi, který hlídal otlučené plechové dveře. Ukázala pozvánku a bylo jim povoleno vstoupit.

Uvnitř byl rachot. Červená a modrá světla rychle blikala a ozařovala taneční parket plný lidí. Kolem postávali další lidé, povídali si a pili. Tara na někoho zamávala, když se prodírali k baru, u kterého se na Harryho všichni zvědavě zadívali.

Tara zakřičela na barmana objednávku, opřela se o pult a rozhlédla se po místnosti. Když dostali své nápoje, zhluboka se napila a vedla Harryho do vedlejší místnosti, která vypadala jako rozlehlý obývací pokoj s nízkými koženými klubovkami a stolky. Tam bylo klidněji.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptala se Tara hlasitě.

„Večírku?“ utvrzoval se Harry. Když přikývla, odpověděl: „Je to večírek,“ a pokrčil rameny. Po dlouhém mlčení se jí zeptal na práci, kterou vykonávala. Ukázalo se to jako dobrá volba, protože si povídali dobře deset minut, než je kdosi přerušil, aby je pozdravil.

„Ferdinand Farnsworth,“ řekl muž a podal Harrymu ruku. „Všichni mi říkají Frilly.“

„Váš otec je ekonom?“ zeptal se Harry a stiskl mu ruku.

„Ano, Znáte ho?“

„Jednou jsem se s ním krátce setkal,“ vysvětlil Harry stručně to, že je šéfem přítelkyně jeho adoptivního otce.

„A vy jste…?“ zeptal se Farnsworth.

„Harry, Harry Potter.“

„Opravdu?“ řekl muž rozrušeně. Obrátil se na Taru a dodal: „Dobrý úlovek, děvče!“

„Jen na dnešní večer,“ smála se.

„Vyhrála jsi tu esejovou soutěž?“ zeptal se Farnsworth zapáleně.

„Jakou soutěž?“ zeptala se Tara zmateně.

„Neptej se,“ zamumlal Harry.

Farnsworth rozhodil rukama. „Vzbuď se holka; jsi tu s Chlapcem, který přežil. Musíš se s ním ukázat“

„Nejsem jeho vyvolená,“ prskla Tara. „Má přítelkyni.“

Farnsworth štípl Harryho do brady a Harry ztuhl překvapením. „Kdybys byl mým přítelem, ukázal bych tě všem,“ prohlásil škádlivě. „Pošlu sem nějaké zvědavce,“ mrknul na ně a vrátil se do tanečního sálu.

„Opravdu jsem tě nepozvala, abych tě ukazovala všem kolem,“ tvrdila Tara.

„Taky mi to tak nepřipadalo,“ řekl Harry

„I když jsi velmi příjemný společník,“ připustila.

„Potřeboval jsem se trochu odreagovat,“ zamumlal Harry a pomyslel na pana Petersona.

Nějakou dobu strávili tím, že se pokoušeli tančit na přeplněném parketu, pak si zase povídali, ale v půl druhé Harry trval na tom, že už se musí vrátit domů. Hudba se poněkud ztišila a mnozí lidé posedávali, či dokonce spali, v klubovkách ve vedlejší místnosti, ale taneční parket byl stále plný paží a hlav vlnících se v blikajícím světle. Na stolech ležely prázdné talíře a kvalitní koberec byl zaneřáděný jídlem i pitím. Harry nechal svůj čtvrtý drink stát nedotčený na stolku, u kterého seděli. Po třetím už se cítil přiopilý a tak ten další už neriskoval.

Tara vyšla s Harrym na ulici a naléhavě ho prosila, aby ještě zůstal. Harry ji odvedl dál ode dveří a ve stínu stromu řekl: „Opravdu už musím jít. Můj opatrovník požaduje, abych se vracel včas.“

Zamračila se. „Jsi snad dítě?“ Skoro to vyznělo jako urážka. Harry si nebyl jistý a tak jen pokrčil rameny. „Dobře, dobře,“ ustoupila. „Díky, že jsi mě doprovodil,“ znělo to upřímně i když se znovu zamračila a letmo pohlédla na temná okna klubu.

„Bylo to hezké,“ řekl Harry. Pravdou bylo, že strávit sobotní noc v hlučném klubu bylo lepší, než sedět v tiché jídelně a učit se.

„Mohu ti zase někdy poslat sovu?“ zeptala se, když se s ní loučil.

„Samozřejmě,“ ujistil ji s úsměvem.

Když se vrátil domů, Snape už spal. Harry se rychle vysprchoval a tiše došel do svého pokoje, sotva si lehl do postele, okamžitě usnul. Sen ho vzbudil jen jednou, i když to byl hodně zvláštní sen, o stínech proplouvajících v blikajícím červeném světle. Protože to světlo nebylo zelené, Harry se jen otočil na druhý bok a spal dál.

 

Poslední komentáře
29.03.2010 16:00:48: podľa mňa je super, že harry si užíva. Rozhodne by si na to mal nájsť čas, problémy má z väčšej čast...
29.03.2010 11:54:57: Nebuďte na Harryho zlí, kdo by toužil v osmnácti po dítěti. Jít z jedné povinnosti do druhé. Potřebu...
26.03.2010 17:54:19: Tak ten Peterson je dobrej teda. Ale je fakt, že Harry na tohle není vůbec zvyklej.smileyDěkuji moc za...
26.03.2010 15:48:16: Ten Peterson je vážně jak Vernon. Co by asi říkal na přátelství starého lorda k Harrymu? smiley...