Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

57. kapitola

Proměny

„Harry! Pojď dál!“ zvolala Hermiona, když otevřela dveře. Vedla ho domem svých rodičů do prvního poschodí, kde na koberci seděl Ron a balil knihy do krabic.

„To je neuvěřitelné,“ mumlal Ron. „Všechny knihy jsou bez poskvrnky, jako by je zrovna koupila.“ Vzhlédl. „Ahoj, Harry! Přišels mi pomoct?“

„Proč nepoužiješ balící kouzlo?“ zeptal se Harry a překročil hromadu knih na podlaze.

„Hm… Hermiona se bojí, že by to mohlo knihy poškodit,“ odpověděl Ron a vrhl na Hermionu rychlý pohled.

„Umíš snad nějaké lepší balící kouzlo než Ron?“ zeptala se Hermiona žertem.

„Uh, jen mě nech… pomoct Ronovi,“ řekl Harry. Posadil se na jednu již zabalenou krabici, aby lépe dosáhl na pečlivě vybalancovanou hromádku knih srovnaných podle velikosti vedle složených papírových krabic a rolí lepicí pásky.

O hodinu později snesli poslední krabici s knihami ze schodů a uložili ji vedle hlavního vchodu. Podivný rachot se rozlehl domem a Ron se vyplašeně rozhlédl. „To jsou vrata od garáže,“ smála se Hermiona.

„Aha.“

Manželé Grangerovi vešli postraními dveřmi. Paní Grangerová si prohlédla krabice s knihami. „Hermiono, drahoušku, říkala jsem ti, že si to tu můžeš nechat, jak dlouho budeš chtít.“

„Ale já si je chci vzít všechny s sebou,“ řekla Hermiona rozpačitě.

„Co to tu voní?“ zeptal se Ron.

Pan Granger zamával dvěma velkými papírovými taškami. „Zastavili jsme se pro něco cestou.“

Když se usadili kolem malého stolku v kuchyni, paní Grangerová se zeptala: „Tak jak se máš, Harry? Už dlouho jsme tě neviděli a obávám se, že když se teď naše dcera…,“ objala Hermionu kolem ramen, „…stěhuje, budeme vídat její přátele ještě méně.“

Hermiona zlehka protočila očima. „Je pro mě jen hodně obtížné dojíždět, mami. Nemůžeme mít krb připojený na Letaxovou síť. Už jsme to probírali.“

Ron se na Harryho nenápadně usmál, když pan Granger svou ženu pokáral. „Už to není dítě. Když nemůžeš nechat své dítě odejít, když dostane dobrou práci v advokátní kanceláři, tak kdy pak můžeš?“

Harry otevřel malou bílou krabičku před sebou. Byla po okraj plná rýžových nudlí. Paní Grangerová mu podala hůlky a talíř. „Myslím, že budu potřebovat vidličku,“ přiznal Harry.

„Já taky,“ připustil Ron. Hermiona obratně použila hůlky a nandala si na talíř rýži. Nadřazeně se na chlapce podívala. „Hůlkama nejím,“ komentoval to Ron.

„Takže ty stále bydlíš doma, Harry?“ zeptala se paní Grangerová.

„Ano, madam.“

„Ach, to je tak milé chlapče,“ pochválila ho paní Grangerová.

Hermiona znovu protočila očima a strčila si do pusy kousek kuřete, namočený v husté hnědé omáčce. „Mami, ty mě nutíš, abych litovala, že jsem se neodstěhovala už dřív.“

„Hm. Je od vás hezké, že Hermioně pomáháte odstěhovat její věci.“

Harry byl vděčný za vydatné jídlo, protože do večera vynesl do schodů tolik krabic, kolik jich třikrát naplnilo objemný kufr auta pana Grangera. Hermiona tvrdila, že v mudlovském domě, do kterého se stěhuje, nemohou používat kouzla. Ron se jednou pokusil podvádět, ale na schodišti potkal mudlu a musel honem schovat svou hůlku v krabici, kterou nesl.

Nakonec se všichni tři zhroutili mezi hromady krabic v bytě. „Můžeme si objednat ještě nějakou čínu?“ zeptal se Ron s nadějí.

„Něco připravím,“ řekla Hermiona, vyškrábala se na nohy a odešla do kuchyňky.

„Merline,“ zamumlal Ron.

„Hele, je to polotovar,“ zaprskala Hermiona a zatřepala krabičkou. „Dokážu se řídit návodem jako každý druhý.“

„Můžeš s sebou příště vzít Winky?“ zeptal se Ron šeptem.

„Mám ti nějakého skřítka doporučit?“ zeptal se Harry.

„Děláš si srandu?“ zeptal se Ron nevěřícně. „Taťka by mě vydědil, jen kdybych něco takového naznačil.“

Harry přišel domů pozdě. V jídelně byla tma a halu osvětlovaly jen dvě svíčky z lustru na vysokém stropě. Opatrně procházel kolem Snapeova pokoje, risknul pohled dovnitř a zarazil se, když zjistil, že je místnost prázdná. Rozhlédl se po tmavé místnosti, pak se naklonil přes zábradlí a podíval se dolů. Pod zavřenými dveřmi do obývacího pokoje zahlédl tenkou linii světla.

„Hm,“ zamumlal si pro sebe, ale věřil Snapeovu ujištění, že nechce provádět žádnou černou magii, takže pokračoval do svého pokoje a zalezl do postele.

*****

Jednoho večera dorazila objemná krabice s velkou firemní pečetí. Harry ji převzal od tří velkých sov. Jedna z nich ho klovla, když odmotával provázky z její nožky. „Hele! Nech toho,“ okřikl ji.

Postavil krabici na stůl, a zatímco si cucal poraněný prst, pokoušel se rozvázat motouz. Snape vzhlédl, vytáhl hůlku, poklepal s ní na krabici a ta se poslušně rozbalila a otevřela se.

„Díky,“ zamumlal Harry.

„Udivuje mě, co všechno děláš ručně,“ kritizoval ho Snape a uklízel hůlku. „Zvlášť když uvážím, kolik kouzel znáš.“

Harry si prohlížel obsah balíku; uvnitř byl úhledně poskládaný černý hábit. Zapátral v paměti a prohlásil: „To je můj oficiální bystrozorský hábit,“ vytáhl ho ven a rozložil ho na stole. Byl vyroben z černého hedvábného materiálu, lemovaný saténem. Prsty přejel po tenkém zlatém řetízku, který vedl od límce k ramenům. „Sváteční hábit. Bystrozoři mají tři řetězy. Tonksová říkala, že ho skoro nikdy nebudeme nosit,“ řekl zamyšleně. Nahlédl do krabice a zeptal se: „Co je tohle?“ Vytáhl proužek tuhé černé látky, byly na něm tři bronzové pecky s vyrytými hvězdičkami.

Snape to vzal do ruky a chvíli si to prohlížel. „To představuje tvé tři medaile, které jsi získal za zvláštní služby Bradavicím.“ Odložil šálek s čajem a otočil tu věc na Harryho.

Harry k němu přistoupil a znovu si to prohlédl. Látka byla vroubkovaná a bylo na ní místo pro další pecky. „Proč by mi to ministerstvo dávalo?“

„Bradavice spadají pod Ministerstvo kouzel, Harry, tímto uznávají, že jsi pomohl i jim.“ Připevnil proužek na levou stranu bystrozorského hábitu. „Vyzkoušej si to, Harry.“

Harry si svlékl domácí kabátek a navlékl si hábit přes tričko a džíny. Připadal mu velký, i když byl šitý na míru, ale padl mu dokonale. Snape mu ho upravil na ramenou. „Pojď,“ řekl. Odvedl ho k velkému zrcadlu v hale. Harryho první myšlenka byla, že řetězy na náramenících vůbec nevypadají špatně. Pak ho napadlo, že on sám náhle vypadá širší v ramenou a stojatý límec zvýrazňuje jeho čelisti. Snape stál za ním a prohlížel si jeho odraz v zrcadle. Vzpomínka na podobnou scénu Harryho rozrušila, rychle uhnul očima a zadíval se dolů na černou látku.

„Co je špatně?“ zeptal se Snape.

„Uhm…,“ zaváhal Harry a mimoděk uhlazoval jemnou látku.

„Ten hábit ti připomněl něco nepříjemného?“

„Ne.“ Harry se otočil čelem ke Snapeovi a zády k zrcadlu. Snape mu maličko narovnal proužek s vyznamenáním a rukama mu přejel po ramenou. „Padne ti opravdu dobře,“ řekl upřímně.

Harry se znovu otočil a podíval se na sebe ve stříbrné ploše starého zrcadla. Zamračil se a poznamenal: „Jen mi to připomnělo zrcadlo z Erisedu.“

„A co jako?“ zeptal se Snape nedůvěřivě.

Harry se to netrpělivě pokusil vysvětlit. „Způsob, jakým ses na mě díval.“

 „Nejsem si vědom, že bych se na tebe díval nějakým zvláštním způsobem.“ Snape se na něj chvíli díval do zrcadla. „Představoval sis, že tohle je zrcadlo z Erisedu?“ řekl omráčeně. „Opravdu jsi teď šťastný?“ zeptal se tiše.

„Říkal jsem, že jsem a myslel jsem to vážně.“

„Tak o co jde?“

Harrymu se mysl opět zatoulala do nepoužívané učebny v Bradavicích. „Poprvé, když jsem viděl zrcadlo z Erisedu, stáli za mnou moji rodiče a dívali se na mě stejně, jako ty. Jako kdyby na mě byli pyšní.“ To bylo poprvé, kdy se k němu tahle vzpomínka bolestně vrátila.

„Trápí tě, že jsem tu místo nich já?“ zeptal se Snape a znělo to zvědavě.

„Ne,“ ujistil ho Harry. „Tak to není.“ Snažil se uspořádat emoce, které se v něm vzedmuly, chtěl to vysvětlit. Pomyslel si, že právě teď mu nechybí žádné čarodějky a kouzelníci, kteří by na něj byli hrdí a tak se pokusil vzpomínku zatlačit do pozadí. Setkal se se Snapeovýma černýma očima v zrcadle a řekl mu o ztrátě, jakou pocítil, když Brumbál zrcadlo přemístil a o poznání, že nic z toho, co bylo v zrcadle, nebylo skutečné. „Měl jsem dojem…,“ pokrčil rameny, „…že bych o to zase mohl přijít.“ Vyzrazení té obavy ji udělalo skutečnou, náhle si přál, aby raději mlčel.

Snape položil ruku na Harryho paži. „Udělám všechno, aby k tomu nedošlo,“ řekl se vší vážností. „Předpokládám, že tu pro tebe ještě dlouho budu.“

Harry si skousl dolní ret a vážně prohlásil. „Předpoklady mi v minulosti moc nepomohly.“ Pokoušel se tu záležitost ukončit. Bolest v jeho hrudníku naznačila, že tuhle bitvu prohrává.

Snape ho objal a zakryl tak polovinu Harryho hábitu svým starším, vybledlým. „Pokusím se zůstat naživu,“ řekl polohlasem. „Jestli pochybuješ o tom, že s tebou zůstanu, prosím, nedělej to.“

Harry se na Snapeův obraz v zrcadle trochu pokřiveně usmál. Chtěl se cítit bezpečně, ale zdálo se to být nemožné, dokonce i když cítil teplo Snapeova těla na svých zádech. Příliš mnoho špatných zkušeností mu připomínalo pošetilost takového jednání. Narovnal se a pokoušel se odstranit znepokojení ze svého výrazu. A náhle na něj zíral jiný Harry.

Snape uvolnil své sevření a poklepal ho po rameni. „Jsem na tebe hrdý, Harry. Uvědomuji si, že to neříkám moc často… Pokud vůbec.“ Zaváhal, jako kdyby čekal na reakci na své prohlášení. „Máš věrné přátele; v kurzu si vedeš dobře, jednou z tebe bude vynikající bystrozor. Jen nebuď přehnaně sebejistý,“ dodal varovně.

*****

Harry seděl v bystrozorské laboratoři. Za ním nutil Aaron Kerry Ann, aby mu poradila něco, čím by se vyhnul matčině formální večeři.

„Purpurové se zelenými pruhy?“ navrhla Kerry Ann napůl vážně a rovnala lahvičky a misky před sebou.

Aaron nevrle zavrčel. „Něco, aby si toho všimla.“

„Hm, vřídky jsou jednoduché, ale na zadku bys je asi nechtěl, na tváři budou stačit.“

„To jsem dělal, když jsem byl malý,“ remcal Aaron. „Fungovalo to čtyřikrát nebo pětkrát, ale myslím, že už na to neskočí.“

Lahvičky zacinkaly, jak se jimi Kerry Ann probírala. „Donuť Harryho, aby šel s tebou, a ani si nevšimne, jestli tam jsi.“

Harry se na ně otočil. Aaron se zamyslel, ale pak smutně zavrtěl hlavou. „Mám Pottera rád dost na to, abych mu něco takového udělal.“

„Víš,“ řekla Harry, „jestli opravdu potřebuješ pomoc, musíš navštívit Weasleyovic Kratochvilné kouzelnické kejkle.“

„To místo, kam míří všichni uličníci, když se dostanou na Příčnou ulici?“ zeptal se pochybovačně.

„Jestli chceš, odpoledne tě tam vezmu. Fred s Georgem budou rádi, že ti můžou pomoct.“

„Dokázali by, abych se proměnil ve velké kuře vždycky, když matka řekne: Najdi si hezké děvče a ožeň se?“

„Hm…“ Harry se podrbal na hlavě a přemýšlel, jestli by měl Aarona předem varovat, nebo jestli má nechat dvojčata, ať se na něm vyřádí. „Možná. V každém případě si dej pozor na svá přání.“

„Takže,“ vběhla do učebny Tonksová, „dneska musíme skončit o hodinu dřív,“ vyhrkla a zase běžela ven. Ve dveřích se ještě zastavila. „Cestou pryč nikoho nezdržujte, všichni jsou docela podráždění.“

„Co se děje,“ stačil se Harry zeptat, než stihla dovřít dveře.

Znovu je otevřela. „To by se dalo klasifikovat jako zdržování, Harry,“ pokárala ho, ale pak přeci jen řekla: „Někdo proklel metro v Bakerloo. Mudlové jsou tam uvěznění, je tam zmatek.“ Pak zmizela doopravdy.

Aaron poklepával prsty na stůl a roztrpčeně se zeptal: „Myslíte, že nás někdy budou považovat za způsobilé?“

Vineet mu klidně odpověděl: „Pravděpodobně až budeme mít po tříměsíčních zkouškách a budeme mít víc zkušeností.“

„Cože?“ řekl Aaron.

Vineet opakoval: „Začali jsme s výcvikem teprve před pár týdny…“

„Ne, ne, to ne. Slyšel jsem slovo zkoušky.“ Znělo to vyděšeně.

Kerry Ann si založila ruce v bok a zeptala se: „Nevzal sis nějaký lektvar, abys udělal přijímačky, že ne?“

„Ne. Nenávidím všechny zkoušky: opakování, porovnávání, biflování, šturmování… kofein. Myslel jsem, že už to mám za sebou,“ stěžoval si.

Harry si taky o zkouškách nic nepamatoval, ale nechtělo se mu znovu číst příručku k bystrozorskému kurzu. „Co kdybychom šli na Příčnou,“ navrhl, „když jsme skončili tak brzo.“ Všichni souhlasili a kolem děsivě prázdných kanceláří zamířili ven.

Příčná ulice byla zalitá sluncem a Harry byl rád, že to navrhl. Aaron s Kerry Ann se zastavili před lékárnou a čekali až je Vineet s Harrym dojdou. Zákaznice, která vyšla zevnitř, se před Harrym zastavila a úžasem upustila všechny balíčky, které nesla. Harry couvl, ale Vineet se hned sehnul pro balíčky, které se mu zakutálely pod nohy, Kerry Ann a Aaron také pomohli. „Merline,“ opakovala tlustá čarodějka s velkými brýlemi stále dokola. Kerry Ann jí vrazila balíčky zpátky do rukou.

Aaron poplácal Harryho po rameni. „Beru to zpátky – ty jsi nebezpečný.“

Harry na něj jen zavrčel. „Harry,“ zvolal známý hlas a byl umlčen nesrozumitelnou výtkou. Harry se ohlédl a spatřil Suzu s rodiči, jak sedí před cukrárnou Floreana Fortescua, matka jí něco šeptala do ucha s výrazem, který Harrymu připomněl tetu Petúnii. Usmál se a přešel na druhou stranu ulice.

„Už jsem tě dlouho neviděl. Jak se máš?“ zeptal se Suzi.

Suza se na něj zašklebila. „Není to špatné. Škoda, že léto tak rychle uteklo. Hodně jsi vyrostl,“ všimla si a v jejím hlase byla slyšet žárlivost.

To se Harrymu nelíbilo a tak postrčil dopředu Vineeta. „Tohle je můj kolega z Bystrozorského kurzu.“

„To jsou moji rodiče,“ řekla Suza. Harry si s nimi potřásl rukou. „Dáš si zmrzlinu?“ zeptala se Suza okamžitě.

Paní Zepherová se ozvala: „Suzo, drahoušku, jsem si jist…“

„To zní dobře. Je docela horko.“ Harry se otočil na Vineeta. „Zmrzlinový pohár?“

Vineet souhlasně přikývl a Harry přitáhl ke stolu další dvě židle. Aaron s Kerry Ann se jim ztratili kdesi v davu. Sedl si na židli vedle Suzi a mávl na Floreana, aby mu přinesl jeho oblíbený zmrzlinový pohár.

Pan Zepher, velmi obyčejný muž v neobyčejném hábitu, si odkašlal. „Je nám ctí, že vás poznáváme, pane Pottere.“

Harry byl ušetřen odpovědi, protože právě dorazila jeho zmrzlina. Zdvořile se usmál a kývl.

Vineet to komentoval: „Takovéhle zacházení tě zkazí.“

Harry nedokázal říct, jestli to mínil vážně. „Hm,“ zíral do misky s kopečky smetanové zmrzliny polité čokoládou, která se roztékala. „Rychle se to rozpouští; promluvíme si pak.“

„Takže, Vin… eet, že jo? Odkud jste?“ zeptala se Suza fascinovaně.

„Cuttack.“

„Aha. A kde to je?“

„Nedaleko Bhubanéšvaru[1], který je hodně slavný, možná jsi o něm slyšela.“

„Ne. Je mi líto,“ přiznala a dojedla zmrzlinu. „Takže vy chcete být také bystrozorem?“

„Doufám, že to zvládnu,“ řekl a neznělo to moc sebejistě.

„Nebuď tak hloupě skromný, kámo,“ šťouchl ho Harry povzbudivě loktem, aby zmírnil jeho vážné prohlášení. Ale v hnědých očích svého kolegy i tak zahlédl špetku pochybností. Zamračil se a prohlásil: „Vineet mě mnohokrát porazil.“

„Jen dokud nevytáhneš hůlku,“ zkřížil Vineet paže na hrudi. „Což se stává zřídka. Moje magické jádro není tak silné, víš.“

Suza si ho pochybovačně prohlédla.

„Měli jsme starost, kam jste se ztratili,“ řekl Aaron, který k nim náhle přistoupil, Kerry Ann táhla dva velké balíky z obchodu madam Malkinové.

„Aarone, pojď se seznámit se Suzou,“ řekl Harry. „Je to zmijozelská chytačka.“

Aaron jí důkladně potřásl rukou a přitáhl si ke stolu další židli; už tam bylo docela přecpáno. Předklonil se, aby jí viděl přímo do očí a nadšeně se zeptal: „Myslím, že tě znám. Tak povídej, jaký bude tým příští rok?“

Suziny oči zářily, když vykládala o všech členech famfrpálového týmu i o náhradnících. Její rodiče se shovívavě usmívali. Konečně skončila a zeptala se: „Přijdete na zápasy?“ Očima přitom těkala z Aarona na Harryho.

„Zcela jistě,“ odpověděl Aaron galantně. „Harry? Půjdeš se podívat, jak Nebelvír prohraje?“

Harry se zeptal: „Byl jsi na všech zápasech, i když už jsi dokončil školu?“

„Skoro na všech. Vždycky jsem měl famfrpál rád a moje kolej mívala ve zvyku vyhrávat. A vyhrajou zas. Suza se o to postará.“

„Jo, určitě,“ souhlasila a šklebila se na Harryho.

„A co ty, Vishnu?“ zeptal se Aaron. „Máš postavu střelce. Taky hraješ?“

„Myslela jsem, že se jmenujete… ehm…,“ podivila se Suza.

„Pouze pan Potter… a můj otec mi říkají Vineet,“ vysvětlil suše.

 Harry se bránil. „Sám ses mi takhle představil.“

„No, je to mé jméno, ale nejsem zvyklý, aby mi tak někdo říkal.“

„Proč jsi mě neupozornil?“ zeptal se Harry a odstrčil zbytek rozpuštěné zmrzliny stranou.

Vineet zaváhal, což bylo neobvyklé. „Nechtěl jsem tě opravovat,“ řekl konečně.

„Cože?“ vyhrkl Harry. „Proč ne?“ Ind náhle vypadal, jako když je mu trapně. Harry nedokázal pochopit, že by mu někdo takhle přímočarý neřekl, co si myslí. „Vineete, ty… můžeš mi přece říct, cokoliv chceš.“ Harry se lekl, že řekl něco takového a zároveň sám nad sebou zavrtěl hlavou, že znovu použil špatné jméno. „Ale myslím si, že se k tobě to jméno hodí,“ zamumlal spíš sám pro sebe.

„Ano,“ souhlasil Vineet, jako by Harry řekl něco významného, co ale nedokázal pochopit.

Aaron je oba plácl po rameni. „Takže zmrzlinu už jste snědli. Pojďme se podívat do toho obchodu.“

Kerry Ann se zasmála. „Každý je opatrný, když mluví s Harrym, kromě Aarona, ten se chová jako slon v porcelánu.“

Harry zavrtěl hlavou, vstal, rozloučil se ze Zepherovými a slíbil Suze, že se přijde podívat na famfrpálový zápas v Bradavicích. Cestou ke Kratochvilným kouzelnickým kejklím Harry pohlédl na Vineeta a zjistil, že už je zase klidný a netečný jako vždycky. „Mám ti říkat Vishnu?“

„Teď hned by to nebylo vhodné,“ zněla klidná odpověď.

„Dobře,“ ustoupil Harry. Prošli kolem Prvotřídních potřeb pro famfrpál. Konečně se Harry, kterému byla nepříjemná představa, že by ho někdo uctíval, pokusil říct: „Ty nejsi… Nemůžeš… Hmf.“ Harry si pamatoval jejich rozhovor po písemném testu, kdy Vineet přiznal, že ho ke vstupu do Bystrozorského kurzu inspiroval zrovna on. „Tak dobře,“ povzdechl si. To už byli před obchodem.

Fred, který stál za pultem, Harryho vřele přivítal. „A kdo jsou tvoji dnešní společníci?“

„To jsou ostatní učni,“ vysvětlil Harry. „Tohle je Kerry Ann, Aaron a Vineet.“

Fred se naklonil Harrymu k uchu. „Není to nějaký druh bystrozorské akce, že ne?“

Harry se zasmál. „Ne,“

„Och, dobře,“ řekl Fred vesele. „Protože jestli jsou jen z poloviny tak dobří jako ty, mohl bych rovnou odevzdat hůlku.“

Aaron postoupil vpřed a arogantně řekl: „My všichni jsme v kouzlech lepší než Harry.“

Fred vypadal znepokojeně. „Černá magie by se neměla počítat.“ Ale pak se široce usmál. „A co pro vás mohu udělat já?“

Aaron ponuře přiznal: „Potřebuji… pomoc.“

„To zní zajímavě,“ promnul si ruce Fred. „Mám rád zákazníky s takovými požadavky.“

Kerry Ann, která se dívala na zboží vystavené na policích a právě si prohlížela upravený Pamatováček, řekla přes rameno: „Potřebuje nějakou falešnou nemoc, aby se mohl vymluvit z maminčina večírku.“

„Áha,“ vychutnával si to Fred a z pod pultu vytáhl krabici, o které si myslel, že by se mohla Aaronovi hodit. „Dovolte, abych vám představil naše Zdokonalené záškolácké zákusky.“ Volnou rukou otevřel víko a odhalil tak dřevěné přihrádky s mnoha zákusky v duhových barvách v každé z nich. „Je to sbírka všech nejznámějších nemocí, které se dají vyvolat lektvary. Tedy těch evropských, Čínou si nejsem jistý,“ dodal jakoby mimochodem. „Každá řada zákusků účinkuje na jinou část těla. Čím je barva tmavší, tím je poškození větší. Můžete kulhat, potácet se, nebo se zmítat. Cokoliv zrovna potřebujete. Všechny jsou přísně testovány a jsou garantovány minimální vedlejší účinky. Je to jiné než to, co byste dokázali předstírat.“

Aaron se sklonil ke krabici a pročítal si malé mosazné štítky u každé přihrádky. „Ruce, obličej, vlasy, břicho a střeva…,“ ušklíbl se, „svaly, kosti, končetiny extra.“ Podíval se na Freda. „Vážně?“ zeptal se.

„Oh, kostra nebyl takový problém, jak byste si mohl myslet. Ani to nebylo obtížné.“

„Měl jsem na mysli končetiny.“

„Povím vám tajemství. Tahle poslední přihrádka je náhodnou kombinací předchozích dvou zákusků.“ Fred krabici zavřel. „Dostane vás to odkudkoliv.“ Oběma rukama mu krabici nabídl. „Máte zájem?“

Aaron si povzdechl. „Ano. Vezmu si to.“

Fred uložil krabici do hezké papírové tašky. Přidal tam ještě svitek pergamenu. „Přidal jsem vám tam neprodejný vzorek našeho posledního vynálezu. Dopisní pergamen, který obsahuje skrytou urážku. Když si příjemce přečte váš dopis poprvé, bude se domnívat, že obsahuje jednu ze tří urážlivých frází, ale když si to přečte podruhé, už to tam nikdy nebude. Seznam urážek si můžete vyžádat při příští objednávce.“ S potěšeným úsměvem mu podal tašku přes pult.

Aaron vytáhl nevinný, modrou stužkou převázaný svitek a tvářil se zamyšleně. Kerry Ann se do něj zavěsila a táhla ho ven. Když byli u dveří, Fred na Harryho zavolal. Harry se otočil a jen tak tak stačil chytit sáček s melounovými cukrátky. Děkovně Fredovi kývl.

Když se vydali dolů ulicí, Aaron poznamenal: „Pamatuju si ty cvoky ze školy. Jak se jim podařilo v Bradavicích přežít?“

„Dvojčata odešla ze školy předčasně,“ vysvětlil Harry a s úsměvem jim nabídl bonbóny. Aaron si okamžitě jeden vzal. Kerry Ann s vyděšeným pohledem odmítla. Vineet zaváhal, zkoumavě se na Harryho podíval, ale pak si také jeden vzal.

„Ahoj, Harry,“ ozval se za nimi známý hlas.

Harry se otočil a přivítal se s Ginny, pak ji představil ostatním. „Jsi tu sama?“ zeptal se, když si všiml bradavického seznamu v její ruce a nikde neviděl žádné další zrzavé hlavy.

„Jo.“ Potutelně se na něj zadívala. „Mohl bys mi dělat společnost…“

Harry se usmál. „Snad jo. Dneska jsme skončili dřív, takže už mám volno.“

„Chtěl jsi říct, že nás pustili,“ líně pronesl Aaron.

Ginny se na ně tázavě zahleděla a Harry vysvětlil: „Instruktora odvolali k naléhavému případu. Opravdu mají nedostatek zaměstnanců.“    

„To je pravděpodobně důvod, proč vás vzali tolik,“ komentovala to Ginny.

„Víme, že je to proto,“ odpověděla Kerry Ann.

Aaron si prohlížel své ruce. „Hele! Tohle by mohlo fungovat, a chutná to výborně.“    

„Vydrží to jen pět minut,“ informoval ho Harry.

Kdosi z kolemjdoucích do Ginny tvrdě vrazil. „Promiňte,“ zavolala za ním sarkasticky.

Ten člověk se ohlédl a Harry poznal Notta. „Kdyby na ulici nebylo tolik humusáků, bylo by tu volněji,“ zamumlal Nott směrem k Ginny.                                    

Co se stalo pak, Harry téměř nepostřehl. Giny z rukávu do dlaně vklouzla hůlka a začala ji zdvihat, ale ruku ji obalila modře pableskující koule světla. Silně trhla rukou a byla okamžitě uvolněna, ale Vineet držel její hůlku. „Opravdu chceš udělat něco takového na takhle přeplněném místě?“ zeptal se a v jeho hlase zazněla slabá výhrůžka.

Ginny zírala na svou prázdnou ruku. „Jak jsi to udělal?“ zeptala se ohromeně. Nott si Vineeta prohlížel s pátravou zvědavostí. Vineet jí vrátil hůlku, ale neodpověděl. Harry si s ostatními učni vyměnil překvapené pohledy.

Se zběžným pohledem na Notta Harry prohlásil: „Půjdu s tebou do knihkupectví. Pojď.“ Zamával svým společníkům na rozloučenou. Ginny schovala svou hůlku, na tvářích měla jemný ruměnec. Ošklivě se na Notta podívala a odešla s Harrym.

V Krucánkách a kaňourech se Ginny vydala k policím s učebnicemi a Harry zamířil do horního podlaží. Na malé tabulce na konci police nalezl knihy s názvem Prověřování mudlů – svázané do tlustých souborů. Harry si jeden balíček vzal, žádná z vystavených knih o famfrpálu ho nezaujala tak, jak očekával, a tak se vrátil do přízemí. Našel Ginny u stolu s levnými, použitými učebnicemi. Když zahlédla Harryho, rychle položila knihu, kterou držela, zpět, a zahleděla se na polici s novými učebnicemi, vypadala rozrušeně. Podívala se na Harryho a po chvíli řekla: „Máš ještě svou učebnici lektvarů pro sedmý ročník?“

„Jo. Chceš si ji půjčit?“

„Můžu?“

„Jasně. Pošlu ti sovu, nebo si ji můžeš vzít cestou domů.“

Znovu se vrátila ke stolu a otočila knihu s názvem: Rychlá magická jídla a zadívala se na její zadní stranu. „Letos máme na seznamu hodně nových knih,“ řekla zamračeně.

„Můžeš si půjčit i obranu, nebo už ji máš od Rona?“

„Tenhle rok jsou všechny knížky jiné. Profesor Snape říkal, že našel mnohem lepší než ty… Jenže mnohem lepší znamená…“

„Dražší?“ dokončil Harry.

Zamračila se. „Jo.“ Probírala se knihami ve svém košíku a zlobila se. „Bill si koupil dům a mamka s taťkou jim na to dali nějaké peníze, a já jsem hloupě řekla… dobře, v každém případě jsem myslela, že mi to bude stačit.“

„Jaké ještě potřebuješ knížky?“ zeptal se Harry.

„Nechci, abys to udělal,“ řekla, sáhla na seznam ve své kapse, ale nevytáhla ho.

„A co takhle… jako dárek k narozeninám?“ navrhl Harry maličko škádlivě.

Mělo to směšný účinek. Ginny zčervenala a okusovala si rty. „Předpokládám, že… potřebuji ještě Taborovi Slavné mixtury.

„Na jaké hodiny?“ zeptal se Harry a vzal si od ní seznam.

„Na lektvary. Myslím, že kdyby Lockhart napsal něco o lektvarech, Greerová by to po nás chtěla.“

Harry nahlédl do jejího košíku. „Vypadá to, že na obranu máš všechno. Až na nepovinnou četbu.“ Šel najít Úžasnou obranu od Basela Batteringa.

Později, když všechno překontrolovali, vydali se ke krbu v obchodě, Ginny natáhla ruku pro druhý balík s knihami, který jí Harry nesl. Harry jí balík nepodal, navrhl: „Jestli chceš, můžeš se u nás zastavit hned teď. Měla by sis něco přečíst předem.“

„Musíš být zábavný společník, Harry,“ poznamenala Ginny, ale souhlasila.

V jídelně v Shrewsthorpe položil Harry knihy na stůl. „Jdu pro tu učebnici.“

„Díky.“

Když Harryho kroky na schodech utichly, vešel do jídelny Snape. „Slečno Weasleyová.“

„Dobrý den, pane.“

„Připravená na další rok?“ zeptal se téměř přívětivě.

„Ano, pane. Abych byla upřímná, těším se, až to budu mít za sebou.“

Snape trochu prostořece řekl: „Budeme se snažit, aby se vám vaše úsilí vyplatilo.“ Všiml si knih na stole a zvedl jednu lektvarovou. „Tohle po vás chce Greerová?“ zeptal se zděšeně.

„Ahoj, Severusi,“ pozdravil Harry, který se právě vrátil.

„Jo,“ potvrdila Ginny. Harry jí podal své učebnice, včetně těch, ze kterých se připravoval na OVCE. „Je ještě brzy na to myslet,“ zasténala, ale jednu si vybrala a zalistovala v ní.

„Zůstanete na večeři, slečno Weasleyová?“ zeptal se Snape.

Ginny ztuhla uprostřed otáčení stránky. „S radostí,“ odpověděla a nálada se jí okamžitě zlepšila.

Ginny si nandala na talíř kousek pečeného kuřete a zasněně prohlásila: „Až budu bydlet sama, taky bych chtěla mít domácího skřítka. Jen bych ho musela schovat, kdyby přišla na návštěvu mamka.“

„A taťka,“ upozornil jí Harry.

„Myslíš?“

Harry vědoucně přikývl.

„Plácám,“ povzdechla si. Po několika minutách se zeptala. „Takže, Harry, musím se zeptat, proč slečna Královna módy?“

Harry ztuhl, předpokládal, že se ptá na Taru a nedokázal přijít na to, jak se dozvěděla, že spolu byli na večírku, i když to nebyla příliš romantická schůzka. Snape vypadal, že ho to také zajímá. „Cože?“ podařilo se Harrymu říct.

„Betty C., vítězka esejové soutěže.“

„Aha,“ řekl Harry a rozzlobil se: „Nevím, jak to vysvětlit…“

„Myslela jsem skutečnost,“ řekla Ginny. „Takže to není tvůj typ. Zajímáš se o druhou finalistku?“

Harry provrtal svého opatrovníka vyčítavým pohledem, chtěl něco říct, ale pak si uvědomil podivný tón Ginnyina hlasu. „Tu esej, co skončila na druhém místě, jsi napsala ty? Viděl jsem je; ale tvoje jméno tam nebylo.“

Ginny se divoce začervenala. „Použila jsem pseudonym… Počkej, tys to viděl?“ Harry neodpověděl. Ginny se zamračila a zamumlala. „Chtěla jsem vyhrát a na schůzce tě překvapit.“

„Holoubková žádnou schůzku se mnou neslibovala,“ vrátil jí Harry.

Ginny si přidala brambory. „Připadalo mi, že to naznačuje.“ Strčila si brambor do úst, zamyšleně ho žvýkala, pak ho spolkla a zeptala se Snapea: „Tak co si o tom Romeovi myslíte?“

Snape zdvihl bradu a řekl: „Pokud se vyhýbá problémům, může si dělat, co chce.“

Harry se soustředil na svůj fazolový salát. Ginny pokračovala: „A co považujete za problémy?“

„Harry si je dobře vědom toho, o jaké problémy jde,“ odpověděl Snape přísně.

„Hmm,“ zahučela Ginny. „Je legrační vidět někoho, kdo tě drží zkrátka, Harry,“ přemítala s úsměvem. „Na rozdíl od učitelů… uhm, myslím, že to je správné.“

Když Ginny odešla, vydal se Harry znechuceně do knihovny, aby si prohlédl nové knihy. Snape přišel za ním, usadil se u malého stolku pod oknem a začetl se do podivné purpurové knihy. První kniha v souboru, který si Harry koupil, pojednávala o historii Starostolce, to ho nezajímalo. Sáhl do dolní police, kde byly uloženy jeho zlaté záložky, vybral si jednu s velšským zeleným drakem, ale pak se raději rozhodl pro bulharského ostrorohého. Žádná z knih, které si potřeboval přečíst, mu nepřipadala zajímavá. Zívl a rozhodl se, že raději napíše pár dopisů. Protože byl zahrabaný do svých knih a dopisů, nevšiml si, že ho Snape sleduje.

Harry nalezl poslední dopis, který dostal od Penelopy. Byl už skoro dva týdny starý, byla to nejdelší doba, kdy ji neodepsal. Dopis měl jen jednu stranu a psala v něm hlavně o změnách, kterých si všimla v létě a kterých bylo víc, než Harry věděl; možná to bylo v horách vidět jasněji. Na konci dopisu se Penelopa zmínila o tom, že její rodiče jedou na tři týdny do Egypta a Harryho myšlenky se zatoulaly k Elisabeth. Přestal jí navštěvovat a přál si, aby se kvůli tomu cítil lépe. Bylo to proto, že si s ní o tom nepromluvil. Nebo možná to bylo proto, že byla tak přímočará, ačkoliv ostatní s ním zacházeli s velkou opatrností a citem. No, s výjimkou jeho opatrovníka, samozřejmě.

Harry si vzal brk a dopisem Penelopu požádal o radu. Vroucně si přál, aby se neurazila, chtěl znát jen její názor na to, jak se vyhnout konfliktu s panem Petersonem. Napsal všechno, co se stalo v naději, že to pomůže, i když pravděpodobně nepopsal svého souseda zrovna objektivně. Zapečetil dopis a zavolal Hedviku, aby ho odnesla. Dlouho už nikde daleko nebyla a tak dopis přijala s radostí a rychle odletěla.

Krátce poté přilétla velká sova pálená. Harry ji poznal a netrpělivě otevřel Tařin dopis. Ptala se, jestli má v sobotu čas. Ani mě předem nevarovala, pomyslel si Harry, tak jako ve čtvrtek. Ron s Hermionou plánovali, že by se mohli sejít, ale nic přesného si nedomluvili. Harry zvažoval možnost být lichým v trojici proti Tařině pozvánce, což mu dávalo možnost lépe ji poznat. Tara v dopise navrhla, že by mohli navštívit zámek a pak se navečeřet ve vesnici, kde bydlí, což vypadalo velice lákavě. Harry jí odepsal, že mu bude potěšením ji doprovodit. Její sova s dopisem rychle odletěla, jako by jí to její majitelka nařídila.

Harry zjistil, že nevnímá, co čte, jen tupě zíral na stránku před sebou. Musel si přiznat, že když má možnost trávit čas s někým tak atraktivním, jako je Tara, klidně bitvu s panem Petersonem vzdá. Nechtěl ty dvě dívky spolu srovnávat, dokud si nebude jistý, že ho má Elisabeth ráda víc, než jen přátelsky. Ale stejně se na sobotu těšil.

*****

V pátek, když pomohl Ronovi s montáží Hermionina nábytku – většinou polic – v Hermionině novém bytě, usedl doma unaveně k večeři s Kali na rameni. Viděl, že Ron s Hermionou jsou už celí netrpěliví a tak raději tvrdil, že ho Snape čeká doma na večeři, aby jim udělal prostor.

Těžké tmavé mraky se válely nízko nad zemí a tak stůl osvětlovalo množství svíček, třebaže ještě nebylo příliš pozdě. Harry měl rád, když velký svícen zářil; byl těžký, kovový a zčernalý sazemi a představoval létající hady. Jeho teta Petúnie by ho určitě hodila do popelnice a pro všechny případy by si na to vzala gumové rukavice. Snape vešel do jídelny a přinesl dopis adresovaný jim oběma. Byl od Weasleyových, kteří je zvali příští týden na večeři.

„To je milé,“ řekl Harry a doufal, že se necítí zavázáni za to, že Ginny večeřela u nich.

„Odpovím jim,“ řekl Snape a zastrčil dopis do kapsy županu.

Objevilo se jídlo a Kali se usadila na opěradle volné židle, čenichala na všechny strany. Harry jí nakrmil kousky pečeného hovězího, které v ní rychle zmizelo. Snape nevypadal, že by mu u stolu vadila; ve skutečnosti vypadal roztržitě. Ještě před dezertem chtěl odejít, ale vrátil se, když se objevila Winky se zmrzlinou včetně malé misky, kterou postavila před Harryho. „Pro zvíře,“ řekla.

Harry se zasmál a zvedl mističku ke svému rameni, kde teď chimérka odpočívala. Zvědavě misku očichala, ale nezdálo se, že by to chtěla jíst. Harry misku odložil a sáhl po lžičce na podnose, který Winky, proti svým zvyklostem, zanechala na stole. Ještě divnější bylo, že na podnose bylo šest lžiček. S myšlenkou na to, že chování domácích skřítků nikdy nepochopí, jednu uchopil a pustil se do zmrzliny.

*****

V sobotu si Harry pečlivě oblékl hezké mudlovské šaty a přes ramena si přehodil plášť, třebaže nebyla zima. Strávil tím tolik času, že pak už jen stačil křiknout na Snapea, že odchází a že se vrátí brzy. Snape byl jako obvykle usazený v obývacím pokoji a Harry nezaslechl jeho odpověď.

Spěchal, protože se musel letaxem přemístit do Twinkenhamu na periférii Londýna a pak na koštěti přeletět do vesnice Appledown, kde se měl setkat s Tarou. V Appledownu, po rychlém letu, Harry přistál v temné uličce a snažil se rukou učesat větrem rozevláté vlasy. S povzdechem to vzdal, použil na koště pro všechny případy zastírací kouzlo a opřel ho do rohu za popelnicemi u restaurace.

Než vyšel na hlavní ulici, ještě se upravil límeček u košile a protřepal plášť. Na jednu stranu si myslel, že by mu na tom nemělo tak záležet, ale na druhou stranu si připomněl, jak elegantně je Tara vždycky oblečená. Znovu si povzdechl, vyšel na ulici a vydal se směrem k zámku.

Když procházel ulicí kolem restaurace s předzahrádkou zabírající skoro celý chodník, někdo nepříliš zdvořile prohlásil: „Pěkný plášť.“ Harry se otočil, zaváhal a zarazil se očima u změkčilého, obtloustlého, asi dvacetiletého muže, který držel v jedné ruce jak sklenici s pivem, tak i cigaretu. Jeho přátelé se pochechtávali. Harry si je všechny prohlédl, aby zjistil, zda představují nějaké nebezpečí. Všichni měli zarudlé oči, jako by popíjeli už od oběda. Harry si prohlédl jejich oblečení a vzezření, přesně tak, jak se to učil; barvu vlasů, triček, bund, jestli mají vousy, nebo brýle a kdo z nich se zdá nervózní. Ale všichni měli alkoholem rozostřené oči, dost na to, aby představovali nějaký skutečný problém. Znovu se zkoumavě zahleděl na jejich mluvčího, který náhle vypadal ostražitě. Harry se na něj posměšně ušklíbl a se zavláním pláště odešel.

U brány před zámkem Tara Harryho srdečně přivítala. Měla již zakoupené vstupenky a tak šli rovnou dovnitř. Vydali se přes trávník k polorozpadlé věži, která byla měkce osvícena odpoledním sluncem. Nebylo nutné číst rozpraskané plastové tabulky, protože Tara mu celou historii vykládala cestou. Harry zjistil, že se mu líbí, že při tom Tara nevědomky kráčí kousek před ním a rozkládá rukama, připadala mu náhle jako vyměněná.

Sešli na širokou, bílým štěrkem vysypanou cestu, která vedla k malé fontánce obklopené několika neprořezanými keři. „Vypadá to, že všechno mluvení obstarám sama,“ řekla rozpačitě.

„Jestli po mě chceš nějakou přednášku,“ poškádlil ji Harry, „tak jen hodně krátkou nebo hodně hloupou.“

Zasmála se a řekla: „Tak pojď.“

Došli k těžkým dubovým vratům vedoucím do hlavní budovy, ve kterých byla pootevřena menší dvířka pro pěší. Uvnitř se Harry zastavil u bizardně ozdobené, osm stop vysoké truhly. Prohlédl si jí a všiml si utrápených tváří vyřezaných v rozích. Zhluboka se nadechl a řekl: „Dobře, řekla sis o to… Ach, ano, zde můžeš vidět vznešený, i když poničený, rodinný erb…“ Ukázal na vybledlý dřevěný štít upevněný nade dveřmi, na kterém byl na jedné straně bílý pes a na druhé tři černé meče. „Zobrazuje meče bojující s čivavou[2]...“

Tara vyprskla smíchy, ale rychle zmlkla, když její smích zazněl rozlehlým sálem, ve kterém stáli. Starší pár, postávající před velkou tapisérií, se po nich zděšeně ohlédl.

„…která chrání rodinný majetek, tajně ukrytý ve věži.“

Přešli ode dveří doprostřed sálu, kde stál dlouhý starý stůl obklopený vybledlými čalouněnými židlemi, na které už by si sotva někdo sedl. Tara se snažila udržet si vážnou tvář a předstírala, že pozorně poslouchá.

„Bohužel v patnáctém století utrpěla rodina vážnou ztrátu, když holubice, které čivava trénovala k vzdušnému útoku, odnesly klenoty do sousedního vévodství.“

Manželský pár odešel a tak se vydali k tapiserii, která byla považována za důležitou, protože u ní byl štítek. Zobrazovala loveckou scénu s mnoha chaoticky pobíhajícími psy a s honcem na krásném koni v popředí, který si právě přikládal trubku ke rtům. Stromy za ním zastiňovaly ostatní jezdce.

„Co se stalo pak?“ zeptala se Tara.

„No, vévoda pak musel předat veškerý lepší nábytek soupeři, takže tu zůstalo jen to, co vidíš. Ovšem až na slavný…“

Svolávání k honu,“ dodala a bojovala se smíchem.

„Vše, až na slavné Svolávání psů, které bylo vévodovým nejcennějším majetkem. Z nejasných důvodů.“ Tara vypadala, že na něco čeká a tak Harry pokračoval ve vymýšlení. „Tapiserie přežila jen proto, že o ní soupeř neměl zájem, protože byla používána jako pelíšek pro bojovou čivavu. Soupeřova slavná slova se připomínají dodnes, Tohle je hodně velký pelech pro tak malé psy. Ale nechal se tím zmást, takže můžeme být rádi, že se z této překrásné tapisérie můžeme těšit i dnes… hlavně že kvůli tomu nemusíme chodit do deset mil vzdáleného muzea.“

Křenící se Tara potřásla hlavou. „Dobře, takže teď si zase vezmu slovo já… na chvíli.“

„Doufal jsem, že to řekneš.“

„Opravdu?“ zasmála se. „To mi nedává smysl.“

Poté, co si prohlédli celý zámek, se usadili na kamennou lavici na nádvoří. Světla ubývalo a obloha tmavla.

„Máme ještě půl hodiny čas,“ řekla Tara s pohledem na své hodinky. „Za chvíli se rozsvítí lucerny; vypadá to tu opravdu romanticky, když svítí.“ Její pohled byl vzdálený, jako by tu scénu viděla ve své mysli.

Harry se rozhlédl kolem, a když zjistil, že se nikdo nedívá, vytáhl hůlku a Incendiem rozžehl světla rámující nádvoří. Tara ztuhla, rychle se rozhlédla, ale pak se uvolněně usmála. Harry schoval hůlku, pohlédl na ní a zjistil, že její úsměv zmizel.

„Co je špatně?“ zeptal se.

„Nic.“ Zavrtěla se, jako by uvažovala o tom, že vstane. „Mohli bychom jít trochu dřív…“

„Nelíbí se ti, že jsem to udělal?“ zeptal se Harry.

„Ne, bylo milé, žes to udělal.“

„Aha.“ Harry si vzpomněl na Penelopino náhlé zesmutnění a povzdechl si.

Seděli mlčky a pozorovali mihotání světel do té doby, kdy byl čas odejít. Harry přemýšlel o tom, že by se k ní trochu přitiskl, ale Tara vypadala, že je ponořená do svého vnitřního světa.

Vzpamatovala se, až když dorazili k restauraci, sklem a dřevem obloženému místu, které navzdory tomu, že bylo luxusní, vypadalo poněkud divoce. Harry zapomněl na Tařinu dřívější náladu, dokud se nevrátila z toalety, její pohled byl temný.

„Co se stalo?“ zeptal se.

Zlobila se: „Nemá žádný důvod, aby tu byl.“

„Kdo?“

„Rick. Je u baru a hostí mé nejstarší přátele.“

„Aha. Tak ho ignoruj,“ řekl Harry.

„Dobrý nápad.“

Pak se Harry cítil, jako by ho pozorovali cizí oči, ale nevšímal si toho. Ke stolu přišli Tařini přátelé. Harry jim byl představen a oni se pak vrátili k baru i se svými hlasitými poznámkami. Najednou bylo ticho.

„Dokonce ani nebydlí poblíž…,“ mumlala Tara během jídla.

Harry ji pokáral: „Mám ti povyprávět o historii téhle restaurace, abys na něj přestala myslet?“

Tara téměř vyprskla brambory, jak se rozesmála.

Po dlouhé a příjemné večeři si Harry vyzvedl koště a vrátil se k Taře na chodník. „V pořádku?“ zeptala se.

Harry přikývl. Držel ruku za zády, aby neupozorňoval na své, zastíracím kouzlem chráněné, koště. „Musím vyrazit, k Letaxové síti je to kus cesty.“

„Nemůžeš letět až do Twinkenhamu. Mohl bys použít krb v domě mých rodičů.“

„Kdyby to šlo, bylo by to jednodušší.“

Podivně rezignovaně řekla: „Tak pojď,“ a mávla na něj, aby jí následoval. Sledoval ji dolů ulicí až k citroenu zaparkovanému před zavřeným pekařstvím.

„Ty tu máš auto,“ podivil se Harry.

„Jo,“ řekla a otevřela dveře. „Moji rodiče bydlí asi dva kilometry za vsí.“

Harry se zabořil do sedadla, které ho jakoby obalilo, ne jako tvrdá sedadla v létajícím autě Weasleyových nebo v autě strýčka Vernona. „To je tvoje?“ zeptal se konverzačním tónem a knoflíkem otevřel ventilační okénko. Auto mělo spoustu ovládacích prvků.

Zastrčila klíček do zapalování, ale nenastartovala. „Obávám se, Harry, že se mylně domníváš, že jsem čarodějka.“

Harry ztuhl s prstem na knoflíku ovládání okna. „To se mohlo stát,“ připustil. Rychle si to prošel v mysli a uvědomil si, že tahle situace nikdy neměla nastat.

Vydechla, což v tak malém prostoru znělo hlasitě. „Předpokládám, že pravděpodobně nechceš chodit s mudlou, nebo dokonce s motákem,“ řekla váhavě.

„Ale ne. Je mi to jedno,“ řekl Harry rychle.

Zírala na něj. „Jak to může být slavnému Harrymu Potterovi jedno?“ naléhala.

„Cože?“ zeptal se Harry a znělo to nebezpečně.

Chvíli si kousala ret a pak tiše řekla: „Opravdu je ti to jedno?“

Zahleděl se do bočního zpětného zrcátka a sledoval odlesk světel, která se k nim zezadu blížila. „Ano. Opravdu.“

Otočila klíčkem v zapalování. „Měla jsem to říct dříve. Omlouvám se.“

„Myslím, že protože Rick… No, asi jsem to předpokládal. Nikdy vlastně nenaznačil, že jsi čarodějka.“

Rozhlédla se a vyjela. „Pravda.“ Jeli mlčky, dokud se nedostali do klidné ulice, kdy stály domy daleko od sebe. Tara řekla: „Moji rodiče jsou kouzelníci, ale nijak silní. Přestěhovali se sem, protože chtěli, abych vyrůstala jako normální mudla. Když mi bylo dvanáct, chtěla jsem koně, protože jsem nemohla létat na koštěti, tak koupili jednoho mně a jednoho bratrovi, i když teď si myslím, že pro ně muselo být těžké to zvládnout.“

„Máte dva koně?“ zeptal se Harry a pohlédl na temné tvary, které mohly být stodolami, za domem, před kterým zastavili.

„Teď máme tři. Chceš si někdy zajezdit?“

„To bych rád,“ odpověděl Harry, vzpomněl si na zvířata ve Freelanderových stájích.

„Pošlu ti sovu. Mám je opravdu ráda, ale nemám teď moc volného času. Čekám, kdy mi rodiče navrhnou, abychom je prodali.“ Vystoupili z auta. V přední části domu se rozsvítila světla. Tara zašeptala: „Tak jo, druhá zpověď za večer. Neřekla jsem rodičům, že jdu na schůzku s tebou a doufám, že to nebudou komplikovat, ale nemohla jsem tě nechat letět až do Twinkenhamu, tak s nimi měj, prosím, trpělivost.“

Otevřela dveře a zezadu se ozval ženský hlas. „Ahoj, drahoušku. Nevěděla jsem, že se zastavíš.“

„Můj přítel potřebuje použít letax, jestli to nevadí,“ zavolala Tara a strčila Harryho do místnosti vpravo, která byla malá, ale hezky zařízená starožitným nábytkem. Harry došel ke krbu obloženému šedým mramorem.  Na krbu stálo několik šeredných nádob, křišťálová koule a rodinný portrét před něčím, co musel být famfrpálový stadión, i když mudlové by to považovali spíš za středověké tržiště.

Hlas se přiblížil. „Samozřejmě. Ale nechceš tomu chlapci nabídnout čaj?“

Tara křikla zpět: „Ne, opravdu, už musí jít.“ Pak zašeptala: „Kdybych ji řekla, že musíš být včas doma, mohlo by to být horší.“ Rychle ho políbila na rty. „Bylo to hezké.“

„To bylo. Díky za prohlídku,“ řekl Harry a snažil se nečervenat. Přitiskl si koště k tělu a sáhl do kapsy pro plechovku s letaxem. Zarazil se, když do místnosti vešla korpulentní žena a utírala si ruce do zástěry.

„No, drahoušku, myslím, že bys nás měla alespoň představit. Myslíš si, že tvou matku tvé schůzky nezajímají, když ses odstěhovala, ale tak to není. Zdravím, chlapče,“ řekla vlídně a podala mu ruku. Harry jí ruku stiskl a pustil plechovku zpět do kapsy.

„Těší mě, madam.“

Její úsměv vybledl, očima bloudila po jeho tváři. „Můj bože, vypadáte… opravdu… jste to vy?“

Ruku mu nepustila, její sevření bylo teď silnější. „Ano,“ připustil Harry a pustil její ruku v naději, že ona to také vzdá.

„Mami,“ ozvala se Tara a Harry byl náhle volný. Čekal nějaký druh ohromeného potěšení, když ho poznala, ale nedostavilo se. Tařina matka se zdvořilým úsměvem na tváři couvla do haly a křikla: „Geralde, pojď sem.“ Harry zjistil, že Tara je stejně zmatená jako on. Na schodech se ozvaly kroky a velmi obyčejně vypadající kouzelník v obnošeném županu a s lulkou vešel do dveří. „Ano, drahá?“

„Pojď se podívat na dnešního Tařina společníka,“ řekla klidně. Vypadalo to, že už se vzpamatovala, mluvila úplně normálně.

„Bože,“ reagoval pan Terrance také poněkud utlumeně.

Harry zostražitěl, měl pocit, že kolem sebe cítí podivnou temnotu, i když takové věci cítil spíš jen náhodně, nezáleželo to na jeho vůli. A tohle byl opravdu docela obyčejný dům.

„Harry se opravdu nemůže zdržet na čaj,“ připomněla Tara.

„Tak možná příště,“ řekla paní Terranceová laskavě a znělo to úplně obyčejně. „I když by mě zajímalo, kde jste se seznámili.“

„V kavárně,“ řekla Tara přesně ve stejný okamžik, kdy Harry řekl: „V tanečním klubu.“ Zmlkl a nechal Taru, aby to vysvětlila. „Dobře, na jaře jsme se krátce potkali v tanečním klubu, uh, ale víc příležitosti na rozhovor jsme měli v kavárně. No, Harry už musí jít,“ tvrdila a dostrkala Harryho ke krbu. „Pošlu ti sovu,“ řekla ještě, než Harry odešel.

*****

Ráno přilétla sova od Tary. Omlouvala se za své rodiče a ptala se, zda by si nechtěl přijít zajezdit na koni poslední pátek v měsíci. Slíbila, že se její rodiče budou chovat lépe a že byli podivně přesvědčeni, že by Harry mohl být nebezpečný. Harry odpověděl na zadní stranu jejího dopisu, že si na koni zajezdí velmi rád a poslal sovu zpět.



[1] Bhubanéšvar, - je hlavní a největší město indického státu Urísa. V Bhubanéšvaru se nachází celá řada hinduistických chrámů, pročež bývá někdy označován jako chrámové město Indie.

[2] Čivava je považována za nejmenšího čistokrevného pejska na světě. Svým jménem nese název největšího státu Mexika – Chihuahua.

 

Poslední komentáře
05.04.2010 21:18:27: tonksová je počas výcviku za aurora jednoducho tabu, nedosiahnuteľná, nemá zmysel sa nad ňou zamýšľa...
05.04.2010 20:26:23: Harry a jeho kamarádky... Až jednou potká tu pravou, tak to s ním švihne. Ale což, chlapec je to mla...
02.04.2010 14:26:13: To je zaujímavé, stále viac mám pocit, že je z Harryho pekný sukničkár. smiley Diky moc za preklad. ...
02.04.2010 00:19:42: ježiši ten má furt problémy s holkama a jejich rodičema :D:D úděsný :D