Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

58. kapitola

Snapeův příběh

„Učíš se kouzla hrozně lehce,“ řekl Vineet Harrymu v pondělí na konci dlouhého tréninku.

Harry byl hrdý na svůj Diamantový štít, který se dnes naučil, ale bylo mu také trochu líto kamaráda, který nebyl tak silný. „Ne vždycky,“ tvrdil. „Některá kouzla, třeba přeměňovací, se musím učit dlouho.“

„Myslím, že se snažíš, abych se cítil lépe.“

Harry se zašklebil, ale nepopřel to. Když se Vineet bránil proti Harryho Figuresempre, Harry zahlédl, že někdo vstoupil do cvičební místnosti a rozzářil se, když zjistil, že je to Snape.

„Dneska končíte pozdě,“ řekl Snape. „Navrhl jsem Arturovi, aby na nás nečekal.“

Harry se podíval na hodiny. „Jé, promiň,“ řekl. „Podívej se, co jsme se dneska naučili.“ Vineeta požádal: „Pošli na mě Figuresempre.“

Vineet mu vyhověl a Harry vytvořil štít. „Lajdácké, Pottere,“ zkritizoval ho Snape. Harry se na něj překvapeně podíval a on pokračoval:  „Hůlka v úhlu čtyřicet pět stupňů zpevní plochu. Zaměř se na energetické rohy, jinak to neodrazí nic významnějšího. Udělej to znovu.“

Harry upravil polohu své hůlky a kývl na Vineeta. Žlutý kvádr štítu kolem něj byl světlejší, ale hrany zářily víc. „Rohy,“ řekl Snape. „Musíš si v mysli vytvořit uzly a nasměrovat je do bloku. Je to příliš zaoblené.“

„Promiňte,“ řekl Rodgers, který se vrátil do místnosti a přistoupil k nim. „Kdo jste?“

Snape se obrátil k instruktorovi a zkoumavě si ho prohlédl. „Já jsem Severus Snape.“

„To je náš instruktor, pan Rodgers,“ vložil se do toho Harry, který vycítil napětí mezi oběma muži. „A tohle je profesor Snape, vyučuje obranu proti černé magii v Bradavicích.“ Rodgersovy oči se při tom projevu spíše zúžily, než aby se uvolnil. „Už jsme skončili, pane?“ zeptal se Harry. „Ještě něco mám.“

Rodgers ho odmávl, aniž by spustil ze Snapea oči.

Harry se ohlédl po Vineetovi a děkovně mu kývl. „Jen si vezmu věci,“ řekl svému opatrovníkovi a opustil místnost.

„Tomu nevěřím,“ prohlásil Rodgers hlubokým hlasem. Po dlouhé pauze se zeptal: „Co máte s Potterem?“

Snape překřížil ruce na hrudi. „Přišel jsem ho vyzvednout; má večer schůzku,“ odpověděl nevýrazně, jako by chtěl toho muže zmást.

Rodgers si odfrkl. „Předpokládám, že si mě nepamatujete.“ Naklonil se blíž ke Snapeovi. „Jak to, že jste na svobodě?“ zeptal se tiše. Zbývající učni tu otázku zaslechli, přestali cvičit a začali poslouchat.

Snape pozdvihl obočí, ale neodpověděl. Aaron přistoupil blíž a řekl: „Pane, on učí v Bradavicích. Mohu se za něj zaručit.“

„To mě nezajímá, jen bych rád věděl, který idiot byl tak důvěřivý, že ho nechal v blízkosti dětí,“ prohlásil Rodgers, stále propalujíc Snapea upřeným, vyzývavým pohledem.

Harry se vrátil, batoh přehozený přes rameno. Otevřel ústa, aby řekl, že mohou jít, ale zarazil se; takovouhle konfrontaci neviděl od té doby, kdy na sebe Snape s jeho kmotrem vytáhli hůlky na Grimmauldově náměstí. Rychle k nim došel. „Co se stalo?“ zeptal se a díval se z jednoho na druhého.

Rodgers se na něj podíval. „Proč vás tenhle kouzelník přišel vyzvednout?“ zeptal se.

Harry se vyplašeně podíval na Snapea a pak zpátky na svého instruktora. „Nevím, co tím myslíte.“

„Nechci ho tu vidět,“ řekl Rodgers Harrymu ostře a opět se otočil ke Snapeovi. „Nevím, jak se vám podařilo vyhnout se Azkabanu, ale…“

„Počkejte chvíli,“ přerušil ho Harry. Celého ho naplnil hněv. „Kam tím míříte…“

Rodgers uchopil Harryho za klopy pláště a přitáhl si ho blíž. „Nevíte, čím je,“ vydechl tiše. „Já ano.“

Žhavá zlost naplnila Harryho jako už dlouho ne a on se jí nebránil. „Nebuďte směšný – samozřejmě, že vím,“ prskl na svého instruktora.

„Nepotřebuju smrtijedy při výcviku bystrozorů,“ zavrčel Rodgers nazpátek. Aaron, stojící za instruktorem, upustil hůlku. Pomalu ji zvedal. „O těch se předpokládá, že budou v Azkabanu, Pottere,“ pokračoval Rodgers zlostně.

„Proč jste je teda nepochytali?“ vysmíval se Harry. „Proč je jeden stále ještě na svobodě? Proč jsem s těmi posledními šesti musel pomáhat?“ Rodgers zatnul čelisti. Harry se nutil ke klidu a dodal: „Severus není tím, kým si myslíte, že je. Zeptejte se Tonksové, nebo Pastorka nebo… ředitelky McGonagallové. Děláte rychlé závěry.“ S děsivým úlekem si Harry uvědomil, že jediná osoba, která by se mohla za Snapea přesvědčivě zaručit, je mrtvá.

„Harry,“ vybídl ho Snape, který už byl u dveří.

Harry se k němu otočil, ale Rodgers ho uchopil za rukáv. „Proč ho bráníte? Co s ním máte?“

Harry trhl rukou, aby se uvolnil. „Je to můj otec.“ Hůlka opět dopadla na podlahu. „Před rokem mě adoptoval.“ Otočil se a zamířil ke dveřím, myšlenky mu bláznivě vířily hlavou.

„Viděl jsem ho v sedmdesátém sedmém,“ oznámil Rodgers hlasitě podivně klidným hlasem. Hlasem, který vyzařoval sílu a spravedlnost. „Přísahal jsem, že očistím společnost od takových, jako je on.“

Harry se rychle otočil, až plášť zasvištěl. Vrátil se zpět, až stál těsně před Rodgersem. „Jak se opovažujete?“ Harry se nadechl. Čistá bílá zuřivost se jím prohnala, zvítězila nad jeho obavou a naplnila ho podivnou syrovou emocí. „Sdílel jste snad tři roky Voldemortovy myšlenky? Cítil jste každou jeho emoci, byl jste vystrašený, když byl naštvaný, a vyděšený, když měl radost?“ Rodgers se zakláněl, když Harry pokračoval čím dál hlasitěji. „Vzal si vás a zacházel s vámi jako s loutkou proti každé nitce vaší vůle tak dlouho, než všechno, na čem vám záleželo, bylo pryč? Byl jste svázán s jeho hadí myslí, dokud ho každá unce bolesti, kterou jste kdy cítil, neoslabila natolik, že nebyl schopen bojovat, aby mohl být zabit jednou a provždy?“

Rodgers o krok ustoupil a Harry se vydal za ním.

„Zdědil jste jeho schopnost vidět jeho přisluhovače ve své mysli?“ vykřikl Harry a pak tišeji pokračoval. „Mám v hlavě zelený svět s černým stínem každého z jeho označených stoupenců a vy máte tu drzost říct, že nepoznám, když jeden z nich stojí vedle mě?“ Harry ustoupil a zhluboka se nadechl. „Jak se opovažujete tu stát, soudit ho a předpokládat, že nevím, kým je.“

Po dlouhé pauze Snape řekl: „Harry, jestli jsi nechal ještě nějaké mosty… jestli vůbec… stát, možná bys je měl přestat ničit.“

Harry hodil po instruktorovi posledním ostrým pohledem, otočil se a letmo se rozhlédl po místnosti. Ostatní tři učni stáli, kde právě byli, a širokýma očima ho sledovali. Harry frustrovaně zavrtěl hlavou a vyšel ven, jen si ověřil, že Snape je hned za ním.

Když se výtah dostal do mezipodlaží, Harry stiskl páku a zastavil ho. Čelem udeřil o klec výtahu. „Přehnal jsem to,“ řekl, ještě stále se mu nedostávalo dechu a srdce mu zběsile bušilo.

Snape si povzdechl: „Všiml jsem si.“

„Zpanikařil jsem,“ zašeptal Harry. „Uvědomil jsem si, že jediná osoba, která tě může ochránit, je pryč.“

Snape klidně prohlásil: „Až tak, že jsi riskl prohlášení, že jsem tvůj otec, což není tak docela pravda.“ Stiskl páku a výtah se znovu rozjel. „A netoužím po tom vidět se tak. Zvládneš Weasleyovi?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ale stejně tam půjdeme. Čekají nás.“

Vystoupili v relativně klidném atriu. Harry se zeptal: „Odkud to věděl?“

„Trvalo mi chvíli, než jsem si vzpomněl. Pamatuji si, že byl poslán ministerstvem, aby pronikl do vnitřního kruhu. Nebyl zběhlý v nitrobraně, takže mi bylo okamžitě jasné, co dělá. Někdo na ministerstvu si to musel také uvědomit, protože zmizel dřív, než ho někdo začal podezírat. Bylo to předtím, než jsem šel za Albusem,“ dodal Snape tiše a vylovil z kapsy plechovku s letaxem.

Prošly kolem nich dvě čarodějky, něco si tiše vykládaly. Harry řekl: „Tohle je něco, čím jsem se nezabýval a nezeptal bych se, kdybych neměl pocit, že na nás útočí, ale jak dlouho to bylo?“

Snape podal Harrymu plechovku. „Pět měsíců,“ odpověděl uvolněně, i když Harry z jeho hlasu cítil neklid. „Tak běž,“ pobídl ho Snape.

Harry vešel do krbu, hodil si pod nohy letax a vykřikl: „Doupě.“ O mnoho otáček později vyskočil z krbu u Weasleyových. Poodstoupil a čekal, až se objeví Snape, zneklidněný tím, že ho tam nechal. Uklidnil se, když krb zahučel.

„Harry, drahoušku,“ objala ho paní Weasleyová. Měla na sobě podivné šaty a zástěru. Harry se omluvil, že jdou pozdě a objetí jí vrátil, potřeboval útěchu. Hned mu prozradila: „Ron s Hermionou poslali sovu, že se opozdí. Jsou tak zaměstnaní.“

Artur Weasley vstal od stolu. „Tak už jsi tady.“

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Něco, eh, mě zdrželo.“

„Posaďte se, posaďte se,“ zval je Artur a strkal je k opotřebované oranžové pohovce. „Dobrý den, Severusi.“

Harry se vděčně posadil a složil si hlavu do dlaní, jak jím divoce zmítaly emoce. „Nemáte něco silnějšího k pití?“ zeptal se Severus.

„Samozřejmě.“ Artur sáhl po křivé červené láhvi, na polici pod stropem. Vytáhl tři oranžové skleničky, otřel je rukávem a nalil. Snape hned jednu přistrčil k Harrymu.

Harry po něm střelil utrápeným pohledem, ale sklenku si vzal. „Chlapče,“ řekl Artur, „nechceš nám říct, o co jde?“ Se sklenkou v ruce se posadil vedle Harryho a prohlížel si ho.

Harry se napil, rozkašlal se, ale hned si dal další lok. Postavil sklenku na stůl a čekal na další. Když to Artur nepochopil, Snape mu dolil, ale napomenul ho: „Teď pomaleji.“ Harry si usrkl a znovu se rozkašlal.

„Co se stalo?“ zeptal se Artur znovu.

„Křičel jsem na instruktora; vyhrožoval Severusovi,“ řekl Harry sklíčeně a zamrkal. „Myslíte, že mě za to můžou vyhodit?“ zeptal se, protože teprve teď mu začalo docházet, jaké by to mohlo mít následky. Ginny, která scházela ze schodů, se na posledním překvapeně zarazila, když to slyšela.

Snape si přitáhl starou rozvrzanou židli a posadil se proti Harrymu. Molly stála opodál a se založenýma rukama poslouchala. Snape řekl: „Podle mých zkušeností s byrokracií, tak na to, aby tě mohli vyhodit, musí být vystaven zápis.“ Počkal, až se na něj Harry podívá a pokračoval: „V tomhle případě by zápis zněl: Harry Potter se rozzlobil na bystrozora-instruktora, když ten zpochybňoval jeho úsudek týkající se záležitostí souvisejících s Voldemortem.“

„Cože?“ zeptal se Artur ostře. Snape zvedl ruku a Artur zmlkl, dívajíc se střídavě z jednoho na druhého. Lokl si ze své sklenky a čekal, vypadal jako divák v divadle.

Pan Potter mu to vysvětlil, možná příliš agresivně v tomto případě, protože pan Rodgers má s tímto temným kouzelníkem své vlastní traumatizující zkušenosti. Pan Potter by měl být seznámen s pravidly slušnosti a procedurálními postupy týkajícími se bystrozorských učňů.“

Harry se na něj podíval s vděčným výrazem ve tváři a malým křivým úsměvem.

„Co jsi Rodgersovi řekl?“ zeptal se Artur, dolil si sklenici a dostalo se mu od Molly varovného úderu do ramene. „Zítra nebudu mít moc práce, drahoušku,“ tvrdil a ostýchavě jí připil.

„Můžu dostat taky?“ zeptala se Ginny a usadila se vedle otce. Matka na ní ostře pohlédla.

Harry řekl: „Znal Severuse z jeho… skutečného smrtijedského života.“

„Uh oh,“ vydechl pan Weasley.

„Zeptal se mě, proč pro mě přišel. Říkal, že by měl být v Azkabanu. Že i když je můj opatrovník, tak by tam měl být.“ Harry do sebe obrátil sklenku a rozkašlal se.

Artur se opřel, sklenici držel v dlani. „Hm,“ zamumlal zamyšleně. „Rozumím tomu, proč jsi rozrušený. Ale nedělej si starosti, Harry, veřejné mínění by do týdne bylo na tvé straně.“ Když se na něj Harry popleteně podíval, dodal s úšklebkem: „Všechno, co potřebuješ, je jeden nebo dva rozhovory pro Denního věštce, kde bys plačtivě prohlásil, že se tě Ministerstvo po všech těch letech pokouší připravit o jedinou rodinu, kterou jsi kdy poznal, a bum!, byl by volný. Zaručeně.“

Harry na něj oněměle zíral.

Artur ho poplácal po rameni. „Ty, můj chlapče, máš velký politický kapitál a zatím jsi toho nevyužil ani co by se za nehet vešlo. Sedíš na něm, jako král Midas na svém bohatství, a vůbec ho nevyužíváš.“

„Opravdu si myslíte, že to bude fungovat?“ zeptal se Harry pochybovačně.

„Vím, že bude,“ řekl Artur s jistotou.

Harry se podíval na Snapea utrápeným pohledem, který způsobil, že se Snape raději zahleděl do své skleničky. Zahučely letaxové plameny, z krbu vypadl Ron a oprašoval si z vlasů saze. Za ním se objevila Hermiona. „Omlouváme se, že jdeme pozdě, my jsme…“

„Právě včas, večeře je připravená,“ řekla Molly a odběhla do kuchyně, jako by na něco zapomněla.

„Zmeškali jste rozhovor o Harryho starostech,“ pokárala bratra Ginny.

„Co?“ vyhrkl Ron.

Harry jim to shrnul, když se usadili kolem stolu a Ron několikrát vrhl na Snapea nedůvěřivý pohled, jako kdyby přehlédl něco z jeho minulosti, ale stejně pak společně s Hermionou Harryho ujistili, že má pan Weasley nejspíš pravdu.

Harry se zadíval na tváře svých přátel a byl rád, že je s nimi. „Díky,“ řekl panu Weasleymu, když uchopil vidličku.

Artur se k němu naklonil. „Harry, každý zaměstnanec ministerstva, který pochybuje o tvém mínění ohledně Voldemorta, si zaslouží, aby byl propuštěn.“

*****

Bylo už po půlnoci, když se vrátili domů. Když uviděl temnou, klidnou jídelnu, donutilo to Harryho zamyslet se nad blízkou budoucností a nad zítřejším výcvikem. Opřel se hlavou o krbovou římsu a čekal, až se plameny znovu rozzáří. Konečně se tak stalo a do místnosti vstoupil Snape. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Harryho.

Harry hlasitě vydechl. „Potřebuji vědět, co se stalo,“ řekl váhavě.

Snape obešel stůl, odložil rukavice a rukama se opřel o opěradlo židle.

Když neodpověděl, Harry řekl: „Já vím, že ráno musíš jít na schůzku do Bradavic, ale bude pro mě těžké jít ráno na ministerstvo bez toho, abych věděl, jak tě mám bránit.“

Po dlouhém mlčení Snape řekl: „Sedni si.“

Harry si svlékl plášť a sedl si ke stolu. Snape odešel do kuchyně a požádal Winky o čaj. Pak se vrátil a posadil se proti Harrymu. Nepromluvil hned, jen si prohlížel své spojené ruce. Winky přinesla čaj a nejistě si je prohlédla, než odešla.

„Byl jsem šestý rok v Bradavicích,“ začal konečně Snape, „Theodor Nott byl v sedmém a já ho obdivoval pro jeho inteligenci a proto, že se nikdy nevyvyšoval…“

Harry sklonil hlavu, zíral na své ruce a poslouchal. Slyšel, jak Snape nalil dva šálky čaje a sáhl po svém, aniž by vzhlédl.

„Nott by si mě ani nevšiml, kdyby nepotřeboval poradit s lektvary. Potřeboval pomoct hlavně s lektvary na OVCE a já jsem strávil mnoho hodin tím, že jsem ho učil; považoval jsem to za čest. Během těch hodin jsem si uvědomil, že mě vzal pod svou ochranu. Nebylo to zjevné, o to to bylo skutečnější.“ Snape se odmlčel a napil se čaje. „Nakonec, když nedokázal mé vysvětlování pochopit, použil nitrozpyt, aby se ode mne lektvary naučil. Koncem roku navrhl, abych se naučil nitrobranu, aby se už nikdo takhle ode mne učit nemohl. Do té doby jsem o tom příliš nevěděl.

Strávil jsem celé léto studiem nitrobrany a nitrozpytu. Musel jsem se cvičit na cizích lidech, ale mé schopnosti velmi rychle zesílily. Vyhlídka na to, že se vrátím do školy a Nott tam nebude, mě lekala. Poslal jsem mu sovu s prosbou o radu. Napsal mi dopis, ve kterém se ptal, jestli pro sebe opravdu chci něco udělat, takže týden přen návratem do Bradavic jsem se s ním setkal. Změna, která se s ním stala od konce školního roku, byla fenomenální. Vyzařovala z něj sebedůvěra a moc. Chtěl jsem to také, víc, než cokoliv předtím. Vystydl ti čaj.“

Harry nad tou poznámkou zavrtěl hlavou. Zdvihl šálek, napil se a snažil se vrátit zpět do současnosti. „Promiň,“ řekl.

„To sotva byla tvoje chyba.“

„Přesto,“ tvrdil Harry tiše a uhnul pohledem.

„Nott mi představil další dva lidi. Kouzelníka a čarodějku, kteří nebyli ochotni ukázat mi svou tvář. Bylo vidět, že je Nott respektuje. Po návratu do školy jsem téměř na to setkání zapomněl, když přiletěla sova s dopisem od Notta, ve kterém mě žádal o Veritasérum. Není to těžký lektvar, ale pro studenty je zakázaný. O víkendu jsem ho uvařil na půdě a poslal jsem mu ho po sově. Požádal mě, abych se s ním další víkend sešel v Prasinkách U prasečí hlavy. Přinesl seznam zakázaných lektvarů a požádal mě, abych označil ty, které dokážu uvařit.

Chtěl jsem ho potěšit a tak všechno, o čem jsem si myslel, že to dokážu, jsem zatrhl. Napsal mi seznam toho, co chce. Řekl jsem, že potřebuji peníze na přísady. Dal mi plný váček galeonů a prohlásil, že co neutratím, si mohu ponechat.“

Snape se podíval na strop vzdáleným pohledem. „Na půdě východního křídla jsem se dozvěděl o lektvarech víc, než při vyučování za celých šest let. Potřeboval jsem lepší vybavení a tak jsem při vyučování dělal chyby a přesvědčil jsem profesora Beezela, aby mě nechal lektvary dokončit ve volném čase. Vzpomínám si, jak byl potěšený mou horlivostí a snahou o zlepšení. To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, jak bezelstní všichni jsou. Nebo možná jen velkorysí… důvěřiví.

S výjimkou ředitele.“

Harry se lehce ušklíbl a jeho oči se střetly s těmi Snapeovými.

„Nikdy nic neřekl,“ pokračoval Snape. „Ale vždycky jsem cítil, že to ví. To byl nejděsivější pocit na světě. Nikdy bys nepřišel na to, co si myslí, protože jeho důvody byly vždy matoucí.“

Snape se zhluboka nadechl a pokračoval: „Týden po dokončení školy mě Nott navštívil. Mí rodiče objevili knihy o lektvarech a galeony a po nechutné hádce mě vyhodili na ulici, což byla z jejich strany chyba, protože mi to usnadnilo odpověď na Nottovu otázku. Nott považoval za samozřejmé, že budu přijat do vnitřního kruhu Temného pána. Několik týdnů mě připravoval a pak mě vzal na shromáždění.

Když se na to dívám zpětně, bylo to vlastně směšné. Nott sliboval, že se setkám s Temným pánem. Ale já jsem tomu ve skutečnosti nevěřil. Myšlenka, že budu představen živoucímu prokletí kouzelnického světa, mi připadala absurdní. Ve skutečnosti jsem se s ním setkat nechtěl. Kdo by taky chtěl? Takže jsme to nikdy neprobírali, ani jsem se nezeptal, co přesně by se mělo dít.

Pak přišel v jednu v noci do mého pokoje, řekl, abych si oblékl plášť s kapucí, který mi přinesl, a odvedl mě k Voldemortovi.“ Odmlčel se a dolil Harrymu čaj. „Možná jen ty dokážeš pochopit ten pocit hrůzy, který ti nedovolí pocítit cokoliv jiného.“

Harry přikývl a foukal do svého šálku.

Snape se krutě zasmál „Později jsem byl pochválen za svou vyrovnanost.“ Zavrtěl hlavou. „Temný pán ke mně přistoupil. Pamatuji si, jak se Nott uklonil a poklekl a já jsem náhle začal pochybovat. Uzavřel jsem svou mysl, Temný pán se mě na něco zeptal a já odpověděl. Připadal jsem si, jako bych pozoroval sám sebe. Bylo snadné na jeho otázky odpovídat. Ano, chci být mocný. Ano, chtěl bych se k vám přidat.“

Snape se znovu odmlčel, čajová konvice byla prázdná. Harry polkl, nebyl schopen něco říct.

Pak Snape pokračoval: „Neměl jsem v úmyslu vařit pro ně lektvary, v žádném případě. Je snadné se zabrat do zajímavé práce a ignorovat to, co se děje jinde: vydírání, mučení a dokonce i vraždy.“ Tón Snapeova hlasu potemněl. „Není pro to žádná omluva, ani odpuštění, jen proto, že jsi pěšák.“ Zvedl prázdný šálek a mrštil jím do krbu.

Pohybem a hlukem vyplašený Harry sevřel svůj šálek, jako by ho chtěl chránit. Ve vzduchu se zajiskřilo a objevila se Winky.

„Všechno je v pořádku, Winky,“ ujistil Harry skřítku.

Snape se na ní ostře podíval a ona řekla: „Winky nedovolí, aby se někdo zranil.“

Snapeův pohled potemněl, když zaslechl vyzývavý tón jejího pisklavého hlasu. Dlouhou dobu se dívali jeden druhému do očí. „Běž,“ nařídil jí Snape nakonec.

Zaváhala, jasně znepokojena svými protichůdnými pocity. Harry mírně řekl: „Má vztek jen sám na sebe. Jen běž.“

O půl kroku ustoupila a muchlala v dlaních utěrku. „To bývá nejhorší, pane Harry,“ tvrdila.

„Neboj se,“ řekl Harry. „A nepokoušej se mu pomáhat.“ Když se Snapeův temný pohled obrátil na něj, rychle vysvětlil: „Nabízela, že zasáhne.“

„Jak?“ zeptal se Snape zlostně.

„Nevím. Jen jsem řekl, aby to nedělala.“

 Snape vstal a tyčil se nad Winky, dokud necouvla ke dveřím.

„Severusi,“ řekl Harry. „Prosím. Musela se umět vypořádat s někým, jako byl Barty Skrk junior. Musíš to vzít v úvahu.“

Snape se od ní odvrátil a mávl rukou. Winky stála ve dveřích. „Nedovolím pánovi, aby ublížil sobě, nebo někomu jinému,“ trvala na svém.

„My tomu rozumíme,“ řekl Harry. „Ale to se nestane. Tak už jdi.“ Mávl na ní rukou. Winky tedy odešla, ale tvářila se nešťastně.

Snape si znovu sedl. „Kde jsem přestal?“ zeptal se rozmrzele a promnul si čelo.

„Pěšáci.“

„Ano,“ odhrnul si vlasy z obličeje. „Na dalším shromáždění jsem podlehl.“

„Proč?“ zeptal se Harry nevěřícně, to pomyšlení ho bolelo.

„Cítil jsem, že nemám na výběr, což zjevně nebyla pravda. Každý má na výběr, i když tou druhou možností je smrt.“ Snape zmlkl, vypadal utrápeně.

„Pak už mi důvěřoval a dostal jsem spoustu práce. Sledoval jsem, jak Nott s Malfoyem podplácejí a korumpují jednotlivé ministerské úředníky. Byl jsem zděšený, jak je to snadné. Žádná obyčejná čarodějka nebo kouzelník nevěděli, jak hrozné věci se děly. Běžné právo a spravedlnost bylo pryč, zbyli jen osoby, kterými bylo manipulováno těmi čistokrevnými ve prospěch naší organizace.

Zapůsobilo na mě, jak opatrní byli, aby zůstali v pozadí a neviditelní, i když je to stálo hodně peněz. Nott často prohlašoval, že když je Ministerstvo tak slabé, mělo by být zrušeno. Znělo to rozumně, takovým zvláštním pokrouceným způsobem.“

Snape se ošil a pak pokračoval. „Ale Malfoy a Lestrange byli jiní. Milovali, když mohli někoho ovlivnit.“ Ztěžka polkl, ty vzpomínky mu nedělaly dobře. „Moc a touha mučit bylo to, co hledali. Politické intriky je jen rozptylovali. Jednou v noci jsem s nimi musel jít přesvědčit někoho, aby se vydal naší cestou.

Stál jsem tam a nic jsem neudělal. Nic. Jen jsem vnímal nenávist a odpor dvou úplně obyčejných lidí, kteří v sobě měli tisíckrát víc cti, než jsem kdy měl já.“

Harry se kousl do rtu. „Nebyli to Longbottomovi, že ne?“ zeptal se s nechutí a jen proto, že věděl, že by ho ta otázka pronásledovala, kdyby nebyla zodpovězena.

Snape zavrtěl hlavou. „Ale právě tak by mohli být,“ odpověděl. „Potom jsem se dostal do Prasinek, kde jsem byl zaplatit za zboží, které jsme potřebovali, a tak jsem se vydal do hradu.“ Lehce se zasmál. „Brána byla očarovaná, nepovolila mi vstup.“

Harry zadržel dech. „Co jsi udělal?“

„Obešel jsem to kolem klíčníkova srubu. Uvědom si, že tehdy jsem Hagrida pořádně neznal. Ale on mi otevřel docela rychle, vzhledem k tomu, jak pozdě bylo. Řekl jsem mu, že potřebuji vidět Brumbála, což bylo docela těžké, protože to znamenalo, že jsem totálně selhal.

Řekl mi, že se zeptá, což v danou chvíli nebylo právě uklidňující. Ale pak se vrátil a vyzval mě, abych šel s ním, zavedl mě k řediteli. Šokovalo mě, že jsem se tam dostal tak snadno. Co kdyby mě poslali, abych mu ublížil?“

Harry si odfrkl. „Nebyl bys takový blázen.“

„Tehdy jsem si uvědomil, jak je silný. Předpokládal jsem, že žádný opravdu silný kouzelník, by se nespokojil s takovou pozicí. V každém případě si vyslechl můj příběh a pak jen čekal. Na co, tím jsem si nebyl jistý. Přidal jsem víc informací a on stále mlčel, tak zatraceně shovívavý, až to bylo protivné.“

Harry se lehce ušklíbl.

„Takže jsem se nakonec omluvil, že jsem přišel a že jsem tak zatraceně pitomý, že jsem si myslel, že mi pomůže. A on se usmál.“ Snape nad tou vzpomínkou zavrtěl hlavou. „Zeptal se mě, jestli doopravdy chci porazit Voldemorta, klidně použil jeho jméno. Řekl jsem, že ano a on mě požádal, abych ho pustil do své mysli.

V té době už jsem byl dlouho pryč a byla by velká chyba to udělat, protože bych si tak rychle nedokázal znovu vystavět ochrany. Řekl, že to chápe a že se mám vrátit, až to bude snadnější. Nemohl jsem to udělat; nemohl jsem odejít bez naděje. Takže jsem udělal to, o co mě požádal.“

Snape chvíli rozevíral a zavíral ruce, než pokračoval.

„Bylo něco jiného, být zavázán někomu, kdo netoužil nikoho ovládat. Řekl, že budeme v kontaktu. Trval jsem na tom, aby mě o něco požádal, a nikdy nezapomenu na to, co řekl. Řekl, abych si to nechal pro sebe a držel to v tajnosti, protože to je potřeba.“

Harry nervózně převracel svůj šálek. A nakonec ho položil na stůl vzhůru nohama.

Snape pokračoval: „Během příštího měsíce mě požádal o několik drobných věcí, informací, které jsem mu ochotně poskytl. Pak ho napadlo, abych navedl Notta, který by mezi smrtijedy zasel myšlenku, že by nebylo špatné mít špeha přímo v Bradavicích, nejlépe jako učitele lektvarů.“ Když se Harrymu rozšířily oči, Snape dodal: „Beezel nebyl žádnou komplikací, protože uvažoval o odchodu do důchodu. Příští rok náhle onemocněl a bylo nutné rychle sehnat nového učitele. Muselo to vypadat, že jsem se nechal přemlouvat. Zpočátku jsem jen zaskakoval, ale protože jsem odváděl dobrý výkon, dostal jsem to místo nastálo. Vždycky jsem si svým kolegům stěžoval, že mi Brumbál příliš nedůvěřuje. Jen McGonagallová věděla, že to tak není, i když jsem věděl, že ona osobně o mně pochybuje.“

„Jak dlouho to trvalo?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Nevím. Vždycky se zdráhala nechat mě bez dozoru, a to i potom, kdy Temný pán zmizel po útoku na tvou rodinu.“

„To dělá pořád,“ poznamenal Harry s pocitem, že by měl rozhovor trochu odlehčit.

„Dřív to bylo horší,“ řekl Snape důrazně. Dlouho dobu zíral zamyšleně na prázdnou zeď.

Nová nejistota se usadila Harrymu na hrudi, ale byly skoro dvě ráno.

„Pořád ještě máš nějaké otázky,“ poznamenal Snape, aniž by na Harryho pohlédl.

„Můžu počkat.“

„Dal bych přednost tomu, vyřešit to najednou,“ řekl Snape unaveně.

„Pak to není důležité,“ řekl Harry. Chtěl, ale i nechtěl vědět, co musel Snape dělat, aby smrtijedi nepojali podezření.

Snape porušil ticho, které nastalo. „Je ironické, jak se to ke mně vždycky smyčkou vrátí.“

Harry o tom přemýšlel. „Chceš to nechat za sebou?“ zeptal se a doufal, že je to pravda.

Překvapeným hlasem Snape řekl: „Jsou chvíle, kdy se tak cítím. Za což vděčím tobě, takže možná měla moje matka pravdu.“

„Pokud to funguje, je to dobré. Jsem rád, že jsem ti to dal,“ řekl Harry.

Chvíli se dívali jeden druhému do očí. Konečně Snape řekl: „Musím přiznat, že mám pocit, jako kdybych vyhrál.“ Harry se na něj zvědavě podíval a on dodal: „Nemohu omluvit to zlé, co jsem udělal, to nejde. Nemohu se vyrovnat s tvým otcem, protože to už není možné. Nicméně mám pocit, že už jsem se nad to povznesl a že už na tom téměř nezáleží.“

„Už na tom tolik nezáleží,“ potvrdil Harry.

Je možné, že jsem vyhrál?“ zeptal se Snape a znělo to, jako kdyby mluvil k někomu, kdo tam není. „Ty jsi v postavení, Harry, kdy to můžeš posoudit.“

„Myslím, že to můžeš i ty sám,“ řekl Harry zdráhavě.

Snape se lehce zasmál, ale neznělo to přirozeně. „Přijal jsem syna svého nepřítele a zacházel s ním jako s vlastním. Co víc bych ještě musel udělat, abych dokázal, že jsem za svou nenávistí k němu zavřel dveře?“

Na to Harry neměl odpověď. To tvrzení na něj bylo příliš komplikované, než aby se to odvážil rozebírat.

Snape pokračoval a znělo to velmi unaveně: „A jestli bych měl udělat ještě něco dalšího, jsi k tomu jediným prostředkem.“

Maličko nesvůj se Harry zeptal: „To je důvod, proč jsi mě adoptoval?“

„Ne,“ odpověděl Snape pevně. „Udělal jsem to proto, že mě těšila tvá společnost a byl jsem unavený z toho být sám. Jestli se ti tohle líbí víc,“ dodal uštěpačně. „Udělal jsem to hlavně proto, žes to potřeboval a Brumbál věřil, že je to správné.“

„To je dobrý důvod,“ prohlásil Harry. „Opravdu jsem to potřeboval.“

Snape zmlkl, jako kdyby nevěděl co říct. Harry si promnul oči, jeho smysly ho prosily o klid a spánek. Chtěl něco říct o svém odhodlání bránit Snapea, ale nedokázal najít slova, kterými by to vyjádřil, aniž by se dotkl hrdosti svého opatrovníka. Místo toho mu položil ruku na rameno, když vstal. „To mi stačí.“

„Zbyl ti ještě nějaký lektvar, kdybys ho potřeboval?“

Ode dveří do haly Harry odpověděl: „Ano. Dobrou noc, Severusi.“

Snape se na něj podíval: „Dobrou noc, Harry,“ řekl unaveně.

V posteli se Harrymu konečně povedlo zpomalit své pádící myšlenky a uvolnit se, i když neusnul, ale nechtěl si vzít lektvar, protože potřeboval přemýšlet. Ale nakonec musel usnout, protože ho probudil stín, blížící se k němu zeleným oparem v jeho mysli. Harry předstíral spánek, protože nechtěl, aby si Snape myslel, že ho jeho příběh znepokojil natolik, že ho budí ze sna. Snape ho chvíli pozoroval, než odešel.

Když zůstal sám, převalil se Harry na druhý bok, přál si, aby bylo něco, co by mohl udělat a všechno tím změnit.

*****

Druhý den dorazil Harry do kurzu brzy. Ostatní učni dorazili hned za ním a překvapeně a ostražitě si ho prohlíželi. Aaron si vedle něj sedl a naklonil se k němu. „Byl Snape opravdu…?“ začal se ptát, ale v tom vešel Rodgers. Instruktor sjel Harryho pohledem odshora dolů zamračeným pohledem. „Pottere, na slovíčko.“

Harry šel za ním do jeho kanceláře. Byla to společná kancelář a tak Rodgers mávl na jediného přítomného, Rogana, aby je nechal o samotě. Rogan Harryho pozdravil a odešel.

„Posaďte se,“ řekl Rodgers nevýrazně.

Harry poslechl a v hlavě si přehrával Snapeovu zpověď. Rodgers dlouho mlčel, ale nakonec řekl: „Mluvil jsem s Tonksovou a Pastorkem, který to zřejmě také ví. Potvrdili vaše prohlášení.“ Harry nereagoval, jen se trochu uvolnil. Rodgers otevřel složku, která byla nadepsána Harryho jménem. „Pošuka, který kontroloval vaší přihlášku, vaše rodinné poměry pravděpodobně také neznepokojovaly.“

Harry by si rád přečetl, co Moody napsal velkými klikyháky na bílý pergamen, který měl Rodgers před sebou, ale musel by se předklonit. Opatrně upozornil: „Moody byl také v Řádu.“

Rodgers se na Harryho zahleděl. „Vadilo mi, že jsem nemohl nic udělat. Vadilo mi to hodně. Nemohu uvěřit, že mu Kouzelnická Rodinná rada dovolila, aby vás adoptoval. Odmítli mi dát kopii zápisu o přezkoumání vašeho společného života, který dělali po roce, protože nejsem pověřen vyšetřováním.“

„Mohu vám říct výsledek,“ nabídl Harry.

Rodgers rázně odpověděl: „Neobtěžujte se. Dokážu si představit, že jste jim řekli přesně to, co chtěli slyšet.“

Harry velmi klidně řekl: „Pověděl jsem jim pravdu. Nemusel jsem lhát, když jsem jim řekl, že jsem šťastný, že jsem ho získal za opatrovníka. Nemohl bych být v tomhle kurzu, kdyby mi nepomohl dát se dohromady.“ Harry se na instruktora intenzívně zadíval. „Potřeboval jsem někoho, kdo všemu rozumí. Tím myslím i tomu, být označen Voldemortem.“

Rodgers sebou trhl. „Nemohu to nechat být. Co slyšení? Neveřejné, před Starostolcem. Ať si vyslechnou jeho příběh a rozhodnou, co se má stát. Jejich názoru snad věříte?“

Harry se divil, že se s ním instruktor snaží vyjednávat. Nevýrazně řekl: „Jednou jsem tam byl. Chtěli mi zlomit hůlku za to, že jsem se pokoušel bránit sebe a svého mudlovského bratrance před dvěma mozkomory. Na poslední chvíli přesunuli čas i místo jednání a pokusili se tak komukoliv zabránit, aby mi pomohl.“

Rodgers se zamračil. „Jako bystrozor s nimi musíte těsně spolupracovat, Pottere, tak se pokuste je alespoň trochu respektovat. Kdy to bylo?“

„Za Umbridgeové.“

Rodgers vyvalil oči. „Ach,“ vydechl a zamračil se nad tou vzpomínkou.

„Čeho doufáte, že dosáhnete?“ zeptal se Harry. „Pokoušíte se jen ukonejšit své vlastní svědomí?“

Rodgers jeho otázku zvážil. „Je to nepříjemný, ale oprávněný dotaz,“ prohlásil rozzlobeně. „Víte co je ironie, Pottere? Pokoušel jsem se vás už od začátku vyprovokovat k nějaké reakci. Myslel jsem, že to bude snadné. Očekával jsem, že jste primadona, která to hezky hraje, ale pod tlakem se zhroutí. Nakonec jsem připustil, že jsem se mýlil, a vy najednou přijdete s takovým výstupem.“

„Ohrozil jste to jediné, na čem mi záleží,“ řekl Harry prudce.

„To myslíte vážně?“

„Úplně. Jsem rád, že mám otce. To je něco, co jsem si nemyslel, že bych někdy mohl mít.“ Harry uvažoval, jestli se nemá zmínit o závěrečné bitvě, ale zarazil se, použije to jen až to bude nezbytné.

„I kdybyste si měl vybrat mezi tímto kurzem a jím?“

Harry pozdvihl obočí. „Musíte se ptát?“

Rodgers si prohrábl vlasy. „Prohraju, když se postavím proti vám. Většinu času se držíte zpátky, ale mám pocit, že si uvědomujete, jak velkou moc ve skutečnosti máte. Nechtěl bych stát proti vám; se svou hůlkou dokážete zázraky, a když mluvíte o černokněžnících, zní to, jako kdyby mluvil některý z bystrozorů-veteránů.“

„Dělám chyby,“ řekl Harry.

„To dělá každý. Ti co přežili, je nesmí opakovat, to je to, na čem záleží.“

Po chvíli řekl Harry tiše: „To je to, co udělal Severus,“

„Znáte celý jeho příběh? Můžete s čistým svědomím žít pod jeho střechou?“

„Ano,“ ujistil ho Harry.

Rodgers si poraženecky povzdechl. „Dobře, Pottere. Nechám to být.“

„Děkuji,“ řekl Harry upřímně, nedokázal skrýt, jak se mu ulevilo.

„Zachoval jste se neadekvátně,“ řek Rodgers upjatě. „Dostanete podmínku na jeden měsíc. Stane-li se to znovu, půjdete před komisi.“

„Ano, pane,“ řekl Harry poslušně a vstal, když na něj Rodgers mávl.

„Kdykoliv mi bude vadit, že je volný, vzpomenu si, že na něj dohlížíte.“

Harry se zastavil s rukou na klice. „To on nepotřebuje, ale jestli vám to pomůže, tak samozřejmě, pane.“ Byla pravda, že Harry nevěděl o všem, co Snape dělá. Možná by se o to měl víc zajímat.

Ve cvičební místnosti už byl výcvik, který dnes měla na starosti Tonksová, v plném proudu. Harry se dostal do dvojice s Aaronem, který po něm vrhl tázavým pohledem.

„Urovnalo se to?“ zeptala se Tonksová.

„Jo. Dostal jsem měsíc v podmínce za neadekvátní chování.“

„Měsíc?“ zeptala se překvapeně. „Dobře, podle toho co jsem slyšela, sis to pravděpodobně zasloužil.“

Večer byl Harry unavený, ale věděl, že dům bude prázdný. Potloukal se po učebně tak dlouho, dokud Aaron s Kerry Ann neodešli. „Máš chuť na večeři, Vineete?“

Ind se na něj překvapeně podíval. „To mě zveš?“

„Ano.“

„Já jsem vegetarián, nevadí ti indické jídlo?“

„Vůbec ne. Dal bych přednost nějakému mudlovskému místu, bude tam klidněji,“ řekl Harry.

„Na Kings Court je skvělá indická restaurace, ale jestli znáš něco jiného…“

„Ne, zní to báječně.“

Kousek jeli metrem a pak museli jít ještě dlouho pěšky, za což byl Harry rád, alespoň se mu provětrala hlava. Usadili se u stolu a hned je přišel pozdravit číšník. „Vishnu, rád tě vidím. Jako obvykle?“

„Ano, a něco pro mého kamaráda. Jehněčí?“ Harry kývl, číšník se usmál a odběhl do kuchyně.

V restauraci bylo málo lidí a nikdo jim nevěnoval pozornost. Vineet seděl dlouhou dobu mlčky. Když jim donesli jídlo a pití, prolomil ticho. „Jsi pro mě záhadou.“

Harry pozvedl sklenici a napil se. „Já?“ zeptal se překvapeně.

Vineet přikývl a vážně na něj hleděl. „Tvůj opatrovník, kterého jsi tak vehementně obhajoval, kdysi sloužil Tomu-kdo-nebyl-jmenován. Nemohu to pochopit.“ Znělo to zklamaně a zmateně.

„Bylo to jen krátkou dobu, a už hodně dávno,“ upozornil Harry.

Vineet vážně pokýval hlavou. „Byl-li označený, musel se mu odevzdat celý. Není cesty zpět.“

Harry odložil sklenici a rukou uhladil bílý ubrus. Neméně vážně odpověděl: „Je, když ji pro něj vytvořím.“

Vineet pevně sevřel sklenici a dlouze se na Harryho zahleděl. „A uděláš to?“

Harry zaváhal, zamyslel se nad uplynulým rokem. „Musím,“ odpověděl, i když neměl ponětí jak. Nechtěl muži proti sobě něco nalhávat. „To je cesta, kterou jsem se vydal.“

Vineet to mlčky zvažoval. Harry od něj čekal jakýkoli názor, měl pocit, že to potřebuje. Číšník donesl malou kovovou misku s praženým baklažánem, jehněčí maso a cizrnu v rajské omáčce. Harry měl pocit, že nebude mít na jídlo chuť, ale vůně způsobila, že mu zakručelo v žaludku.

Vineet řekl: „Snažíš se o velkou změnu.“

„Snad se mi to povede.“

„Snažíš se uzavřít kruh.“

„Tomu nerozumím.“

Vineet zavrtěl hlavou. „To není západní myšlení,“ řekl vyrovnaně. Strčil si do úst sousto baklažánu a poznamenal: „Doufám, že si oba zvolíte tu správnou cestu.“

„Nesnažím se o to sám, takže myslím, že to bude v pořádku,“ odpověděl Harry.

Tahle poznámka podnítila Vineetovu zvědavost, ale raději mlčky pokračoval v jídle. 

Harry už byl dávno doma a učil se v jídelně, když se Snape vrátil z Bradavic. Cítil se v bezpečí a vychutnával si ten pocit.

„Dobrý den, Severusi,“ zavolal, když se rozzářily letaxové plameny.

Snape, vypadající poněkud unaveně, si svlékl plášť a posadil se ke stolu. Winky okamžitě donesla čaj. Snape se zeptal: „Jaký jsi měl den?“

„Přesvědčil jsem Rodgerse, aby to nechal být,“ odpověděl Harry a musel přinutit svou mysl, aby si vzpomněla, co se dělo brzy ráno.

„Děkuji, Harry.“

Harry si vzal z talíře čokoládovou sušenku. „Není zač,“ odpověděl a zakousl se do ní.

Poslední komentáře
13.04.2010 21:06:57: pekné. *Harry to inštruktorovi pekne naložil, Severusov príbeh bol až zaujímavo dojemný:) Pekný prek...
10.04.2010 21:48:06: Moc děkuji za kapitolu. Jsem moc ráda, že se to urovnalo.
09.04.2010 20:54:40: Motáme se v kruhu. Ale i tak postupujeme. Dík.
08.04.2010 23:05:55: Žila jsem v domění, že Severusův příběh minulosti je už uzavřen. Viditelně to tak ještě zcela nebylo...