Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

59. kapitola

Neočekávaný test

Harry se usadil v knihovně, aby si vypsal poznámky z učebnice. Svůj brk nenalezl vedle pergamenů, kde ho obvykle nechával. Na stole stál stojánek se šesti zcela novými, bílými brky. Harry si po krátkém rozmýšlení jeden z nich vypůjčil.

Dokončil právě první kapitolu, když přišel Snape, posadil se a s povzdechem před sebou stiskl ruce. Harry přestal psát. Zavřel knihu a zadíval se na svého opatrovníka tichým, upřeným pohledem.

„Už jsem dodělal všechno, co jsem před odchodem do Bradavic potřeboval udělat,“ prohlásil Snape.

„Blahopřeju,“ zamumlal Harry tiše.

Po chvíli se Snape zeptal: „Jak se ti jde výcvik?“

„Dobře. Včera jsme dělali omlazovací lektvar a učili se kouzla na odvrácení kleteb, taky jak poznat prokleté objekty, což byl docela odpočinek po odvracení útočných kouzel,“ odpověděl Harry. Snape se naštěstí nezeptal, jestli je na něj Rodgers stále tak tvrdý.

„Chceš něco podniknout,“ zeptal se Snape po delší pauze.

„Hm, a co jako?“ vyhrkl Harry, zaskočený tou otázkou.

Snape pokrčil rameny a zahleděl se na své ruce. „Co se normálně dělá, když je pátek a venku svítí slunce?“

Harry přemýšlel. Když se nad tím zamyslel, byla spousta možností. „Co zoologická zahrada?“

Zmatený Snape opakoval: „Zoologická zahrada?“

Harry to považoval za své oblíbené místo, když byl malý. „Ano,“ tvrdil. „Už jsi v zoologické zahradě byl?“

„Ano, jednou v Chesteru, už je to hodně, hodně dávno… potřeboval jsem přísadu do lektvaru.“ Střelil po Harrym domýšlivým pohledem.

„Nebudu se ptát.“

„Jen lví vousy… a bylo poměrně snadné získat je Acciem. Všechny lvy to probudilo; lidé kolem byli nadšení, když viděli, že se hýbou.“

Harry se pochechtával. „Tak tedy zoologická zahrada?“

Snape vstal. „Ale no tak, Pottere!“ odfrkl si.

„Jen pojď. Bude legrace,“ tvrdil Harry a srovnal knihy na hromádku.

Když přestupovali na další autobus mezi Chesterem a zoologickou zahradou, přál si Harry, aby jeli na motorce. Dostat se do staré části Chesteru Letaxovou sítí bylo velmi snadné, ale pak, protože tam nikdy předtím nebyli a tudíž se tem nemohli přemístit, se to zkomplikovalo. Konečně se dostali k hlavnímu vchodu. Za bránou Harry ihned uviděl slony. Jeden z nich byl velmi blízko hrazení, šmejdil chobotem po zemi a sbíral zatoulanou slámu. Po chvíli Snape řekl: „Je toho tady hodně k vidění, je to největší zoologická zahrada v zemi.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry, očividně vytržený z transu, do kterého upadl. Přešli přes můstek a zastavili se před rozcestníkem u ohrady něčeho, co vypadalo jako stádečko oslů. Jeden z ukazatelů sliboval ohrožený druh draků. Harry se vydal označeným směrem. Draci se ukázali být velmi nemagickými ještěry, kteří se jmenovali Komodští draci, třebaže na informační tabuli bylo napsáno, že jejich kousnutí je hodně nepříjemné a mohlo by vést k pomalé, ošklivé smrti. Dívaje se na nehybná zvířata Harry usoudil, že jsou hloupá a příliš pomalá na to, aby ho dokázala chytit.

Nechal Snapea, aby vybral, kam půjdou dál a po dlouhé zastávce u orangutánů a šimpanzů vstoupili do terária. Harry se zastavil u hroznýše královského a počkal, až bude skupinka halasících dětí z doslechu. Snape šel pomalu dál, a už nebyl ani na dohled, když Harry pozdravil hada.

Silný, svinutý had zdvihl hlavu a jazykem ochutnával vzduch. „To ty ssse mnou mluvíššš?“ zeptal se.

Narodil sssesss v Brazílii,“ přečetl si Harry.

Kde jinde?“ zeptal se had a znělo to poněkud hrubě.

Harry pokrčil rameny, od rodiny, která se k němu blížila, se přibatolil malý chlapec a Harry odešel. Chvíli mu trvalo, než nalezl svého opatrovníka, ale nakonec ho objevil u kobry královské. Prohlížel si ji dost důkladně, dokonce se i sklonil, aby na ní lépe viděl. 

„Tvůj oblíbený had?“ zeptal se Harry žertem.

„Ano.“ Snape se na něj podíval. „Našel sis nové kamarády?“ zeptal se maličko kousavě.

„Vlastně ne.“

„To je mi líto.“

Před teráriem postávaly děti u zmrzlinového stánku. „Vypadá to dobře,“ řekl Harry při pohledu na nanuky v jejich rukách. Zalovil v kapse a vytáhl jen srpce a svrčky. „Máš nějaké mudlovské peníze?“ podíval se na Snapea.

„Chceš, abych ti koupil zmrzlinu?“ zeptal se Snape a snažil se být ironický.

„Jo.“

„A jak starý právě teď jsi?“ popíchl Harryho, ale přistoupil ke stánku a koupil pro Harryho jeden čokoládovo-smetanový nanuk a pro sebe citronovou dřeň.

„Díky,“ řekl Harry, roztrhl papír a nadechl se nádherné mrazivé vůně.

„Mohl bys poslat Winky, aby ti nějaké přinesla…“

„To není totéž,“ tvrdil Harry zamítavě. Nanuk na slunci rychle tál a tak se Harry posadil k jednomu ze stolků pod slunečníky. Také odsud dobře viděl do výběhu velbloudů. Snape si sedl vedle něj, jedl svou zmrzlinu a studoval mapku zoologické zahrady.

„Myslím, že když tu mají plný skleník orchidejí… možná by nevadilo nějaké nasbírat.“

„Nemůžeš si tam vzít, co chceš,“ plísnil ho Harry se širokým úsměvem.

Snape svráštil obočí a složil mapku. „Líbí se ti tu, Harry?“

„Moc, díky.“ Harry si ukousl kousek nanuku. „Víš, teď právě vypadáš… Míň jako rodič a víc jako přítel.“

Snape nad tím krátce uvažoval, než řekl: „Pokud neděláš problémy…“

S posledním soustem v ústech Harry zamumlal: „Tak v tom to je.“

*****

V neděli Harry zednickou lžící opravoval vršek zahradní zdi, když blízko něj někdo zakašlal. Rychle si setřel maltu z nosu, otočil se, a zjistil, že Elizabeth nakukuje přes branku. To mu připomnělo, čeho si všiml minulý týden, že panty dvířek se uvolnily z dřevěných sloupků; možná proto, že zrezavěly.

„Ahoj,“ řekl Harry a pokoušel se, aby to neznělo příliš pohostinně.

„Už jsem tě dlouho neviděla,“ poznamenala Elizabeth přátelsky.

„Neměl jsem čas.“ Otíral lžíci o hranu vědra a přemýšlel, co říct. „Jak dopadl tvůj recitál?“

„Docela dobře. Většina lidí byla tak ohromená, jako bych to sama složila.“

Nemohl nechat cement v kbelíku zaschnout. Zíral dolů a snažil se to dilema vyřešit; vroucně si přál vyhnout se problémům. „Musím to vypláchnout,“ vysvětlil a kývl na kbelík.

„Dobře,“ řekla vesele, ale okamžitě se zamračila. Když Harry došel ke dveřím, zeptala se: „Stalo se něco?“

Harry se otočil a seškraboval si zaschlou maltu z nosu. „To nevím,“ připustil

„Co to má znamenat?“ zeptala se a naklonila se přes branku, aby na něj lépe viděla. „Co se děje.“

Harry znovu mávl kbelíkem a řekl: „Už musím jít.“ Nedal jí šanci znovu se zeptat.

Po úklidu Harry zašel do knihovny. Tentokrát, když si chtěl půjčit brk, nalezl ve stojánku tolik labutích per, že to skoro připomínalo celého ptáka. Zíral na to a přemýšlel, co by někoho mohlo donutit vlastnit tolik brků. Snape psal nějaký dopis a Harry ho nechtěl vyrušovat, prostě si jeden vzal. Nelíbil, se mu, ale nedokázal přesně určit, co se mu na něm nelíbí. Byl úplně nový, nepoužitý a docela stejný jako ty ostatní. Vybral si jiný, tentokrát pozorněji a šel si sednout na pohovku, když ho zastavil Snapeův hlas.

„Proč sis vybral zrovna tenhle?“ zeptal se nenadále ostrým hlasem.

„Cože?“

Pomaleji, jako by byl Harry zaostalý se ho Snape zeptal znovu: „Proč sis vybral zrovna tenhle, když jich je tam čtyřicet?“

Harry se zadíval na brk ve své ruce a na jeho ostře seříznutý hrot. Lehce ho protočil v prstech a snažil se pochopit tu otázku. „Nevím,“ odpověděl, i když na něj Snape stále hleděl způsobem, jako by očekával jinou odpověď.

Snape vstal, tleskl a malá zásuvka u stolku se zavřela. „Pojď se mnou,“ vyzval Harryho a cestou z knihovny vytáhl z police knihu v purpurových deskách.

Zavedl ho do pokoje využívaného jako skladiště v patře. „Postav se támhle.“

Harry se zadíval na pentagram namalovaný na podlaze. „Sem? Proč?“

Snape lehce škubl rty. „Věř mi, Harry.“

Zneklidněný Harry pokrčil rameny, ale vyhověl mu. V místnosti se náhle ochladilo, cítil to až v kostech, a nebylo to způsobeno průvanem.

Snape otevřel purpurovou knihu, se kterou ho Harry před několika dny viděl a začal z ní předčítat: „Probuzené vědomí, hledej zkušenosti, procházej přes pláně, bez ohledu na vzdálenost a území, s obyvateli, které tě cítí.“

„To je kouzlo?“ zeptal se Harry.

Snape se zarazil a vzhlédl. „Ne. Vlastně zatím ne. Jen jsem na něco zvědavý.“

Harry, nezvyklý na to, aby byl centrem Snapeových pokusů, zmlkl, a sledoval, jak se oči jeho opatrovníka při čtení knihy za závojem jeho vlasů pohybují. Asi minutu si mlčky četl a pak knihu sklonil.

„Zavři oči,“ nařídil Harrymu. Když to Harry udělal, Snape pokračoval: „Pamatuješ si na ten vlak, kterým jsme jeli v Alpách?“ Harry přikývl a Snape se zeptal: „Pamatuješ na ta stvoření, která jsi z hlouby skal cítil?“

Harry si pamatoval; nedokázal zapomenout na škrábání drábů po kameni a zvláštní skřehotavé hlasy. Zalapal po dechu, když to uslyšel znovu, jako by ta stvoření byla s nimi v místnosti. Trhl sebou a odskočil z pentagramu, srdce mu divoce bušilo. Mlčky na sebe se Snapem zírali, dokud Snape neřekl: „Slyšel jsi je znovu?“

„Ano. Támhle,“ řekl Harry a širokým gestem ukázal na zeď.

Snape uchopil Harryho za rameno a zamyšleně mumlal: „Dobře, to je jihovýchod,“ a vedl ho zpět k pentagramu. Harry ztěžka polkl, napjal se, očekával, že se ti tvorové vrátí. Snape řekl: „Zase zavři oči – neboj se; nemohou na tebe… To nepředpokládám.“ Po chvíli dodal: „V žádném případě je nepřivolávej.“

„Proč bych měl?“

Snape, který začal znovu číst, zamumlal: „No, nechceme je tu, že?“ Po Harryho energickém přikývnutí Snape řekl: „Stačí si přát, aby zůstali tam, kde jsou.“ Vrátil se ke knize. Nakonec ji zabouchl a řekl: „Zavři oči. Pamatuješ na pavučinu mozkomořích myslí?“ Harry přikývl. „Když ucítíš shetani…“

„To je to, co to je?“ přerušil ho Harry.

„Vypadá to tak, tvůj popis je poměrně přesný. Když je cítíš, vidíš i podobnou pavučinu?“

„Ne. S mozkomory jsem cítil, jako bychom byli propojeni provazy; tohle je jako kdyby byli ve stejné místnosti, nebo velmi blízko.“ Harry byl celý napjatý, vroucně doufal, že je znovu neuslyší.

„Zůstaň, kde jsi,“ poručil Snape. Znělo to, jako kdyby ho obcházel. Harry cítil, jak se pálí vosk, ale podle instrukcí nechal oči zavřené. O chvíli později zaslechl něco jiného, znělo to jako tažení těžké látky po drsném povrchu, jako by tudy šel smrtiplášť, což způsobilo, že se mu zatočila hlava. Rychle otevřel oči a zahleděl se na dveře. Ale za nimi byla jen velkým lustrem osvětlená hala. Svíčky kolem osvětlovaly jeho nohy, v každém vrcholu pentagramu jedna.

Snape viděl, jak se vyplašil a řekl: „Jsi v bezpečí, Harry. Co to bylo?“

„Nevím,“ odpověděl tiše Harry. Chtěl z tohohle rušivého místa pryč. „Co bude teď?“

„Jsem na něco zvědavý. Ještě chvilku vydrž. Znovu zavři oči a řekni mi, co se stane.“

Harry to udělal. V místnosti bylo ticho, zvenku byl slyšet projíždějící vůz. Bylo dokonce takové ticho, že slyšel prskající knot jedné ze svíček u svých nohou. Něco za ním se přesunulo jakoby v lesním porostu, přestože kolem byla jen kamenná podlaha. Tentokrát sebou netrhl, jen na to soustředil svou pozornost. Závratnou rychlostí se mu myslí mihl hustý starý les, osamělý ostrůvek bičovaný vlnami, nekonečná poušť s písčitými dunami a stará dlážděná ulice. „Já…,“ začal, ale musel to vzdát, nedostávalo se mu slov.

„Co vidíš?“

Harry to nedokázal vysvětlit. Nervózní z neobvyklosti toho všeho jen naslouchal škrábavému zvuku za sebou. Ale nebyl to jediný zvuk, mnoho dalších věcí kolem něj dělalo hluk. Skřehotání shetani bylo jen jedním z nich, uvědomil si náhle. Něco se plazilo, sténalo, syčelo a nejhorší ze všeho bylo, že se to všechno stahovalo přímo k němu.

„Můžu z toho ven?“ zeptal se Harry roztřeseným hlasem.

„Ano.“

S ostrým výdechem Harry vystoupil z kruhu svíček. Místnost byla náhle normální, ta úleva mu skoro způsobila závrať. Snape se na něj netrpělivě díval. „To bylo opravdu divné,“ řekl Harry.

„Co to bylo?“ zeptal se Snape, sklonil se a zhasínal svíčky.

Bylo snazší mluvit a nedívat se přitom Snapeovi do očí. „Na začátku ta byla jen místa: ulice, poušť, moře. Pak tam byla jen tma a kolem mě byly ty věci. Nevím, co to bylo. Shetani, ale také něco jako smrtiplášť a spoustu dalších strašidelných věcí. Stovky, možná víc,“ dodal váhavým hlasem.

Snape se narovnal a umístil svíčky do police vedle lebky. Podíval se na Harryho. „Nevím, jak ti to říct.“

Pomyšlení, že se mu Snape chystá povědět o nějakém strašlivém onemocnění, způsobilo, že se Harrymu zadrhl dech v hrdle, když se zeptal: „Co?“

Snape si povzdechl, vypadalo to, že uvažuje o tom, že znovu otevře knihu, ale nakonec ji nechal zavřenou. „Vypadá to, že máš nejen astrální, ale také temporální vize.“

„Co to znamená?“

„Ze tří záložek do knih nesoucích uspávací prokletí, sis zvolil to nejslabší. Ze šesti lžiček sis vybral tu, která na sobě neměla chladící kouzlo. Ze šesti brků sis vybral ten, který byl odebrán živému ptákovi. A když jich bylo čtyřicet, udělals to samé.“

Překvapený Harry se zeptal: „Tys mě testoval?“

„Ano. A tys tím prošel, aniž by sis to uvědomil,“ pokračoval Snape a znělo to ohromeně a zaujatě. Dlouho se na sebe v potemnělé místnosti dívali, než Snape slavnostně prohlásil: „Tvá síla se zvětšuje, Harry.“ Harry měl sucho v ústech, tak o tom jen mlčky uvažoval. Snape odhodil vlasy dozadu a prohrábl si je rukou. „Probouzí se v tobě hluboká magie, velmi stará, o které Albus tvrdil, že k ní máš vlohy, obvykle tehdy, když se některý z učitelů zeptal na jeho akce, které se tě týkaly. Buď nadbytku, nebo naopak úplnému nedostatku tvé ochrany.“

Harry odstrčil staré vzpomínky, které Snapeův komentář vynesl na povrch, stranou. Věděl, že je velmi dobrý v obraných kouzlech a ve všech ovládacích prokletích, ale nechápal, co znamená to ostatní.

Tentokrát Snape knihu otevřel. „Tvoje zkušenost se shetani mě donutila objednat si tuto knihu. Je to nový výtisk textu sepsaného před čtyřmi sty lety. Pro moderní magii je to považováno za nepodstatné.“

Harry horečně přemýšlel o Snapeových slovech. „Nemyslíš si, že to, že vycítím shetani je… nějaké dědictví po Voldemortovi?“

„Ne.“

Harry neměl rád představu, že se za ním temné bytosti táhnou, protože páchne nějakou vůní Temného pána, ale myšlenka, že jsou k němu doopravdy přitahovány i bez toho, byla ještě horší.

Snape se pousmál. „Jsi schopen vycítit jejich pohyb kdekoliv na světě. To proto jich je ve tvé mysli tolik.“

Harry se trochu uklidnil. Snapeovo vysvětlení alespoň objasnilo, proč se mu místnost zdála tak přecpaná temnými bytostmi; monitoroval jejich pohyb na celé zeměkouli.

Snape listoval knihou, ale na stránky se nedíval. Zavřel ji a omluvným hlasem řekl: „Nemohu ti s tím pomoc… ne s tím, co o tom vím. A bohužel, nikdo už tenhle druh magie nebere vážně, takže nevím, kde bys mohl sehnat nějakou radu.“

Harry pohlédl na podlahu. „Ale když nevstoupím do pentagramu, tak…“

„Nestál jsi v něm, když jsme jeli švýcarskými horami, ale byl jsi na jejich území,“ přerušil ho Snape. S větším důrazem dodal: „Nikdo, ani odborník, by bez důkladného výzkumu nezjistil, který ze čtyřiceti brků je ze živého ptáka. V knize je ten test navrhován, ale já jsem nevěřil, že by sis nevšiml nějaké odchylky v peří, proto jsem jí udělal jen velmi malou a proto jsem ten test provedl dvakrát.“ Znovu se na Harryho pousmál a přistoupil k němu blíž. „Představ si moje překvapení, když jsi ten první brk zděšeně odložil a ze zbylých devětatřiceti sis vybral jiný, zrovna ten označený.“

Harry ukázal na knihu. „Můžu si to půjčit?“ Snape mu jí podal. Byla těžká. Harry si ji zastrčil pod paži. „Je tu něco, co…. Chceš, abych něco udělal jinak?“

Snape mu naznačil, aby opustili místnost. „Jako vždycky, buď ostražitý.“

Temní tvorové jsou ostražití, pomyslel si Harry rozklepaně. Na schodech se zeptal: „Až ty bytosti uvidím pořád, co mám dělat?“

„Zvyknout si na to, myslím,“ odpověděl Snape suše.

*****

V pondělí, když se Harry vrátil domů, našel mezi poštou i dopis od Penelopy. Když ho otevřel, ukázalo se, že je delší než ty předchozí a chvilku se bál, jestli se neurazila. Ale tón dopisu nenaznačoval, že by se jí dotklo, že jí žádal o radu ohledně nové přítelkyně. Harryho napadlo, že jeho potíže pravděpodobně nepochopila. Navrhovala, aby se snažil pana Petersona poznat lépe, a pak se mu určitě bude zamlouvat víc. Penelopa si nemyslela, že by někdo Harryho nemohl mít rád.

Její další slova mu připomněla včerejší setkání s Elizabeth a připomněla mu i to, že by k ní měl být spíš upřímný, než aby se jí vyhýbal. Harryho to znovu utvrdilo, že nechce být tím, kvůli komu by spolu otec s dcerou museli bojovat. Penelopa měla pravdu; musí si s Elizabeth promluvit. Možná by jí měl vyprávět o Taře takovým stylem, aby v sobě nechovala nějaké romantické představy. I když to vlastně s jejím otcem nesouvisí.

S dopisem v ruce a batohem přes rameno vstoupil Harry do knihovny, kde si Snape balil knihy do malého kufru. Harry si náhle bolestně uvědomil, že srpen už se blíží ke konci.

„Kdy se vracíš do školy?“ zeptal se a uložil dopis k těm, na které musí odpovědět.

„Potřebuji ještě pár dní na poslední přípravy, takže nejspíš tento víkend.“

Harry uvažoval, že požádá Rona s Hermionou, aby se setkali už ve středu, aby mohl poslední dny nerušeně strávit se svým opatrovníkem. Snape přerušil jeho zamyšlení. „Minerva mi nabídla, že připojí náš dům k bradavickým ochranným a výstražným kouzlům, abych mohl trávit některé víkendy doma - možná jeden měsíčně.“

Nebylo to zrovna často, ale Harry to nekomentoval. Snape se narovnal a opřel se o stůl. „Budeš se vyhýbat problémům, že?“

„Budu se snažit,“ řekl Harry neochotně. Snape se vrátil ke své práci a Harry se téměř bez úspěchu pokoušel učit.

Když se Snape vydal dokoupit nějaké přísady do lektvarů, odstrčil Harry knihu stranou a podepřel si bradu rukama. Měl teď domov a skřítka, který se o všechno staral. Opravdu se měl docela dobře, přesvědčoval sám sebe.

Znovu otevřel knihu, když se Snape vrátil se spoustou malých hnědých balíčků, které uložil do kufru. Pak došel k Harrymu a řekl: „Opravdu jsi stačil přečíst jen dvě stránky?“

„Asi jsem si zdřímnul,“ odpověděl Harry, aniž by vzhlédl.

„Aha,“ řekl Snape, zřejmě ho to uklidnilo.

Harry byl u večeře zticha, což donutilo jeho opatrovníka netrpělivě poklepávat prsty o stůl, když čekali na dezert. „Nemáš tu špatnou náladu proto, že odcházím, že ne?“ napadlo Snapea. Když Harry jen pokrčil rameny, Snape řekl: „Nemám na výběr.“

Harry si pohrával s vidličkou ve svých prstech. „Jen tu nebude nikdo, kdo by mi pomáhal s kouzly,“ postěžoval si, ignorujíc vnitřní hlásek, který mu říkal, aby mlčel.

Snape si založil ruce na prsou. „Můžeš mi kdykoliv poslat sovu.“

„Netěším se na to, že se budu vracet do prázdného domu.“

„Winky tu bude pořád a máš přátele, které můžeš pozvat.“

Harry odložil vidličku. „Pravda. Dokonce i na noc.“

„Předpokládám, že se budeš vyhýbat problémům,“ odpověděl Snape přísně.

„Jo, ale jak se to dozvíš?“ provokoval Harry.

Snape ho pokáral: „Teď se chováš jako Zmijozel, Harry.“

Harry odložil ubrousek na stůl a odešel, na zákusek nečekal. Ve svém pokoji začal přerovnávat knihy na nočním stolku, něco, co by měl dělat častěji. Když s tím skončil a začal si přepisovat neuspořádané poznámky o kouzelných amuletech, vešel Snape. Na noční stolek položil talířek s velkým kusem třešňového koláče a vidličku.

„Zmeškal jsi zákusek,“ prohlásil.

„Díky,“ řekl Harry.

„Začínám věřit, že to odloučení pro tebe bude dobré.“

Harry snědl sousto koláče a řekl: „Jo, opravdu bych neměl zapomínat, že nemám rodiče.“

„Hm,“ zamumlal Snape. „Předpokládám, že bych měl být rád, že tohle tvé chování nevídám častěji.“

„Jaké chování?“ zeptal se Harry rázně.

„Tohle tvrdohlavé a sobecké chování.“

„Zmijozelské chování?“ posmíval se Harry a mrštil vidličkou o talíř.

„To není přesné,“ řek Snape a jeho ústa se stáhla do podivného úsměvu.

„Cože?“ vyprskl Harry.

„Chováš se jako tvůj otec,“ upozornil ho klidně Snape.

Harry bez rozmyslu sáhl po talíři, aby jím mrskl o zeď, ale jeho ruka byla uchopena a zadržena dřív, než to mohl udělat. Snape si sedl vedle něj na postel, ale ruku mu nepustil.

„Je těžké přijít na to, jak tě uklidnit, když jsi rozrušený něčím tak normálním, jako je můj odchod.“ Když se Harry poddal a uvolnil se, Snape ho pustil. „Ale je to pro tebe to nejlepší; jsi příliš ovlivněný zvláštními aspekty svého dětství, proto tolik potřebuješ rodiče.“

Harry se mračil, cítil se vyvedený z míry, což Snapea vybídlo pokračovat: „Je toho víc. Ve svém věku bys měl protestovat proti mé přítomnosti, proti mé snaze udělovat ti rady.“

„A kdo mi pomůže s komplikovanými štíty?“ stěžoval si Harry. „A s mými vizemi podivných temných tvorů kolem.“

„Máš kolem sebe spoustu bystrozorů, kteří ti pomohou,“ poukázal Snape.

„To není totéž.“

„Můžeš mi poslat sovu, když budeš potřebovat poradit a myslím, že Vánoce tu budou dřív, než se naděješ.“ Snape se narovnal a dodal: „Jsi velmi schopný mladý muž a je na čase, abys to dokázal.“

„Jo, já vím. Já jen… Neměl jsem dost příležitostí… Nevím.“ Harry rozhodil rukama, nedokázal to vysvětlit.

„Měl jsi málo času žít si na vlastní pěst a já věřím, že budeš rád, že nejsi pod kontrolou. Ale prosím tě, buď opatrný.“

Harry ustoupil. „Pokusím se.“

*****

Druhý den se učili správné postupy rychlého společného přesunu. Rodgers, který teď zacházel s Harrym stejně odměřeně jako s ostatními, řekl: „Takže, vstupujete do stavení obsazeného nebezpečnými protivníky. Každý z vás se musí přesunout samostatně, ale chráněn ostatními. Na znamení velitele, se ten poslední, přesune dopředu. Je to podobné schéma, jako při útočné šipce ve famfrpálu. Pojďte, vyzkoušíme si to na chodbě. Zajistil jsem, aby si ostatní dali pozor.“

Zopakovali si to tolikrát, až si všichni zapamatovali potřebné signály a dokázali se přemisťovat v těsném závěsu jeden po druhém. Aaron občas zapomínal, že není poslední a Vineet nedokázal udržet malé rozestupy.

Rogan šťouchl Harryho do žeber, když se krčil u dveří jeho kanceláře. Harry jen pokrčil rameny, nenechal se vyvést z míry. „Honíš Voldemorta po chodbách, Harry?“ popichoval ho Rogan.

„Už jsem Voldemorta po ministerstvu honil, díky,“ odpověděl Harry upjatě. Minul ho Vineet a pak byla na řadě Kerry Ann. Cvičení jim mělo pomoct, aby dokázali vše kolem sledovat bez velké námahy.

„Pravda,“ souhlasila Tonksová a poklepala Harryho po hlavě, když procházela kolem. Protože byl přikrčený, bylo pro ni snadné to udělat. „Žádné rozptylování učňů, Rogane,“ napomenula ho.

Rogan odstrčil svou židli, zrovna když kolem přikrčeně přeběhla Kerry Ann a zeptal se: „Kdy se dostaneme k soubojům? To je to, co chci vědět. Celou dobu slýcháme z učebny jen pořádný hluk.“

„Chceš souboj s Harrym?“ zeptala se Tonksová Rogana s úsměvem. „Harry?“

„Kdykoliv,“ vydechl Harry dychtivě. Aaron vpředu zdvihl ruku a Harry odběhl.

Na oběd zůstali všichni čtyři v učebně, vybalili svačiny, unavení a rozehřátí běháním po chodbě. Aaron na Harryho dlouhou dobu zíral, ale Harry se na něj nepodíval. Konečně se jejich oči setkaly. „Co je?“ zeptal se Harry.

Aaron si povzdechl. „Pamatuju si tu dobu ve škole, v prvním nebo druhém ročníku, kdy nás Snape chytil po večerce a vylekal nás tím, že byl bledší než Krvavý baron.“ Napil se džusu a pokračoval: „Ale později jsme se vysmáli sami sobě, že jsme byli tak vylekaní. A ne, že bychom vždycky dělali to, co nám řekl… Pamatuješ se na to?“ zeptal se Kerry Ann.

Kerry Ann vypadala rozpačitě a tiše řekla: „Nikdy jsem se ho nepřestala bát. Bez urážky, Harry. Byla jsem opravdu ráda, že mi lektvary šly, takže si mě nevšímal.“

Na chvíli zmlkli. Pak Aaron řekl: „A opravdu byl… eh? Jak ale mohl pracovat v Bradavicích?“

„Špehoval pro Brumbála. Přímo ve Voldemortově vnitřním kruhu.“

Kerry Ann zmačkala papírový pytlík; znělo to nezvykle hlasitě. „Dostal za úkol nechat se označit?“

Harry neochotně řekl: „Ne tak docela.“

Zaváhala když házela zmuchlaný papír do odpadkového koše. „Je to divné, Harry,“ řekla a znělo to jako odsouzení.

Harrymu se zúžily oči a přemýšlel, jak jí to vrátit. „Ehm, hm,“ zamumlal Aaron a Harry okamžitě potlačil svůj hněv.

„Je těžké to vysvětlit,“ omlouval se Harry. Pohlédl na mlčícího Vineeta, který skládal svůj pytlík od svačiny do malého čtverečku s neutrálním výrazem v obličeji.

„No,“ řekl Aaron, vstal a protáhl se. „Nemohu mluvit za lidi, kteří to cítí jinak, ale stále musím myslet na ty roky ve škole.“

„Neznáš ho,“ tvrdil Harry.

„Když na to tak vzpomínám, nebylo to nic snadného,“ upozornil Aaron. „Do konce i na nás, na Zmijozely, když jsme se ho zeptali na něco osobního, nebo mu řekli něco přátelského, se ušklíbl nebo se zamračil, nebo, což bylo nejhorší, nás zpražil nějakou kousavou poznámkou.“ Odstrčil svůj stolek ke zdi, aby uvolnil místo na podlaze. „Je těžké si představit, že se někomu povedlo se k němu dostat. Není pořád stejný?“

Harry vstal a také odstrčil svůj stolek ke zdi. Zaskřípalo to. „Nemůže být. To je minulost.“

*****

Týden rychle uběhl. Harry zasypal Snapea otázkami o všem možném; jestli má kontrolovat účty, které přijdou poštou, jestli může přemístit nějaké knihy do horní místnosti, aby bylo v knihovně víc místa, jestli smí používat jeho stůl v obýváku. Snape někam poslal Winky a o dvě hodiny později měl Harry svůj vlastní psací stůl ve svém pokoji pod oknem. Byl starý, s roletou, a ztmavlý stářím.

„Díky,“ řekl Harry vděčně, když si ho prohlédl.

„Měl jsi ho dostat už dřív,“ omlouval se Snape.

Harry vytáhl roletu, temně to žuchlo. „Bude tu strašné ticho.“

„Pozvi si kamarády,“ řekl Snape.

„Když budu mít všechny úkoly… Bude mi scházet tvoje pomoc s kouzly a úlohami,“ řekl Harry tiše.

Snape se otočil, až jeho plášť zasvištěl. „To přežiješ,“ oznámil a odešel z místnosti.

*****

Harry měl sen. Zdálo se mu, že se potuluje po hřbitově v Godrikově dole a zoufale něco hledá. Nikdo jiný tam nebyl, ani větřík nezafoukal. Řady náhrobků vypadaly malé a opuštěné, nápisy na nich se nedaly přečíst. Nohama stlačoval namrzlou trávu a mířil k vysoké, železné vstupní bráně; kolem černé mříže se plazila mlha a z poloviny ji zakrývala. Harry prošel ven ze hřbitova na úzkou, zamlženou cestu. „Severusi!“ zavolal, zvědavý, kde je Snape. Jeho hlas v mlze zanikl, třebaže si byl jistý, že křičel nahlas.

Jeho sestřenice, Pamela s Patricií, stály na cestě mezi prvními domy vesnice. Říkaly mu, aby Snapea nehledal; že pro něj není vhodným opatrovníkem, že to není správné. Říkaly mu, že by se měl vrátit na hřbitov. Harry se s nimi dohadoval, ale ony trvaly na svém. Když se zahleděl do dáli, ztichly a sledovaly, jak se rozhodne. Celá ulice teď byla lemovaná černými železnými vraty vedoucími k domům za kamennými zdmi. Nad každými bylo napsáno něco jiného, ale nic z toho nedávalo smysl. Nad jedněmi bylo King's Cross, nad dalšími Prasinky.

„Proč mi ho nepomůžete najít?“ ptal se Harry zarmouceně, protože si myslel, že jim na něm nezáleží.

„Legenda by zde měla zůstat,“ prohlásila Pamela, jako kdyby něco vysvětlovala.

Harry od nich poodešel a znovu zavolal. Před ním na cestě stály Pameliny malé děti se svazky proutků v každé ruce, bylo jich tolik, že je skoro nedokázaly sevřít v dlaních. Sledovaly, jak se k nim blíží bez jakékoliv změny výrazu ve tvářích.

Zvuk blížících se kroků a zuřivé škrábání z nedaleké klece Harryho probudily. Dveře do jeho pokoje se rozlétly. „Harry?“ zeptal se Snape znepokojeně.

Harry zavrčel a posunul deku, která ho dusila. Sen byl stále ještě živý. „Měl jsem sen,“ vysvětlil nejistě, když Snape přistoupil k posteli a rozsvítil lampičku.

„Ach,“ zamumlal Snape a vypadalo to, že se mu ulevilo. Na druhé straně místnosti se Hedvika otočila na bidélku a znovu schovala hlavu pod křídlo. Kali v kleci vedle vystrkovala tlapku skrz mříže, ale po chvíli se také stočila do klubíčka.

„Vzbudil jsem tě?“ zeptal se Harry ospale a poškrábal se na hlavě.

„To bych řekl,“ odpověděl Snape suše. Zdvihl Harryho župan z křesla, přehodil si ho přes ramena a usedl na kraj postele.

„Promiň,“ zamumlal Harry.

„To nevadí,“ řekl Snape klidně. „Byla to noční můra?“

Harry se nad tím snem zamyslel. „Spíš sen než noční můra; nemohl jsem tě najít“

„To by vysvětlovalo, proč jsi mě volal.“

„Uff, promiň.“ Harry si naklepal polštář a znovu si lehl.

„Už ses omluvil.“ Navzdory sarkastickému tónu jeho hlasu, Snape natáhl ruku a položil ji Harrymu na rameno. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Harry pokrčil rameny. Znepokojení z toho snu ho neopouštělo, ale Snapeův dotek byl příjemný.

„Co se ti zdálo?“ zeptal se Snape.

„Hledám tě, a je hodně důležité, abych tě našel. Jsem v Godrikově dole a mé…“

„Hledáš v Godrikově dole?“ přerušil ho Snape nedůvěřivě.

„Ano, a moje sestřenice mi pomáhají.“ Harry vypustil tu část, kde si sestřenice myslí, že by bylo lepší, kdyby Snapea nenašel. „Nevím, proč se mi to zdálo,“ dodal. „Nechtěl jsem tě vzbudit.“

„To je v pořádku,“ řekl Snape vyčerpaným, unaveným hlasem.

Únava donutila Harryho zavřít oči. Klidný dotek jeho opatrovníka mu umožnil odsunout sen stranou, uvolnit se a klesnout hlavou na polštář. Světlo lampy za jeho víčky vybledlo. Jak ho k sobě stahoval spánek, zbytky snu způsobily, že se mu roztřásly paže. Ruka na jeho rameni se zvedla, odhrnula mu vlasy z čela a začala ho hladit po vlasech.

„Bradavice nejsou daleko, Harry,“ mumlal Snape tiše.

Harry v odpověď jen zamručel, už skoro spal.

Snape tam mlčky seděl a uvažoval. Slabé světlo dopadalo na Harryho ramena a silné svaly se mu rýsovaly pod pyžamovým kabátkem, což byl důsledek bystrozorského výcviku, a společně s pevnou bradou to naznačovalo dospělého muže. To také vysvětlovalo, proč tolik jinak rozumných dívek čekalo, že se rozhodne zrovna pro ně. Snape si dokázal představit pocit žárlivosti, ale po tom, co vidět svého otce žárlit na matku, ho to nijak nelákalo. Pýcha, to bylo to, co měl cítit z jejich vztahu a bylo to poměrně snadné s tím, jak je na něm Harry závislý. Znovu mu přejel prsty po vlasech, ale mladík již spal.

Snape tiše řekl: „Nedokázal jsem si představit, Harry, že bychom tohohle mohli dosáhnout.“ Snape spíš očekával, že Harryho náklonnost nebude schvalovat, ale nebylo to tak. Byl Harrymu zavázán a tím se vše urovnalo. Třebaže si pamatoval na své dřívější pocity, opravdu si nedokázal představit, že by věci byly jinak, než jsou právě teď. Minulost mu připadala jako temný stín a v tuto chvíli vypadala neskutečně.

Vítr zvedl záclony na okně a za chvíli už na parapet zabubnoval déšť. Snape zdvihl hůlku a okno zavřel. Světlo z blesku se mihotalo v kapkách stékajících po skle, zarachotil hrom. Harry se neklidně zavrtěl, ale okamžitě se znovu ponořil do spánku.

*****

Ve čtvrtek ráno, den předtím, než měl Snape odejít, Harry příliš nemluvil, většinou proto, že nedokázal přijít na žádné vhodné téma k rozhovoru. Přemýšlel nad věcmi, které měli udělat, jako třeba navštívit muzeum, zajít do divadla, zahrát si famfrpál, což teď nebude možné. Zamračeně dosnídal, a posbíral své knihy ze stolu.

„Ať se ti daří, Harry,“ řekl Snape, když se Harry vydal ke krbu.

„Díky,“ zamumlal Harry.

Snape sledoval, jak zelené letaxové plameny zaprskaly kolem mřížky a zmizely. Musel si připustit, že ani jemu se nelíbí, že léto skončilo; příští rok už z Harryho bude nezávislý dospělý člověk a možná se odstěhuje do Londýna. Připadalo mu, že červen je nesmírně daleko.

Do večera Snape překontroloval vše, co si zabalil do Bradavic a zavřel kufr. Odnesl ho do haly a to, že se ocitl blízko jídelny, mu připomnělo, že už je čas na večeři. Vysoké hodiny v hale odbily devátou. Harry ráno neříkal, kdy se vrátí; Snape předpokládal, že jako kterýkoliv jiný den v tomto týdnu se vzdá jiných aktivit a vrátí se po výcviku domů.

V půl desáté si Snape zašel do kuchyně pro sendvič. Winky mu ho během okamžiku naservírovala na podnose. Když se Snape zastavil před svou ložnicí, nedalo mu to, a šel zkontrolovat, jak se chová Kali. Harryho empatická chimérka se klidně věnoval své večerní hygieně. Když vstoupil, zvedla hlavu a zvědavě začenichala. Snape jí podal velký kus pečeného masa, který bleskurychle zhltla. Snape se zamyslel nad tím, proč ji Harry nenakrmil při snídani, když měl v úmyslu vrátit se později. Usoudil, že tohle je obyčejný večer a nechtěl se dvakrát zamýšlet nad tím, proč se Harry zdržel. Odsunul své znepokojení stranou a vrátil se do své ložnice, aby se najedl a něco si přečetl.

Po jedné hodině ráno a po další kontrole Kali, která klidně spala, začal Snape pociťovat vztek. Harryho zamlklé a odměřené ranní chování se mu zdálo předehrou k nějakému druhu potíží. V minulosti byl Harry zcela neschopen dodržovat nejzákladnější pravidla, čímž ohrožoval nejen sebe, ale i své přátele, a teď se to děje zas. Snape se rozzlobeně vrátil do své ložnice a lehl si.

Ráno přinesla Snapeova sova odpověď od Candidy. Snape se omluvil z jejich schůzky, očekával, že večer stráví s Harrym. Přála mu vše dobré v novém školním roce a slíbila, že se sejdou v Prasinkách.

Harryho postel byla nedotčená, ale Kali spala stočená v rohu svého pelíšku. Hedvika zaklapala zobákem a dožadovala se vypuštění z klece. Snape jí vyměnil vodu, ale nechal ji zavřenou. Vydal se do kuchyně za Winky.

„Nevíš, kde je pan Harry?“

„Nevím, pane,“ vypískla a přiložila dřevo na oheň.

„Dokážeš ho najít?“

Winky zavrtěla hlavou a utřela si ruce o svůj čajový ubrousek. Její velké oči prosily za odpuštění, že nedokáže vyplnit tento požadavek. „Pán se bude zlobit, ale Winky neví.“

Snape odešel do jídelny a snažil se uklidnit. Několikrát přešel po místnosti a zhluboka dýchal, popadl pergamen, aby upozornil McGonagallovou, že se zpozdí. Ale neudělal to, odhodil brk a znovu začal přecházet po místnosti. Pak popadl letax a kontaktoval Ústředí bystrozorů a trval na rozhovoru s Tonksovou, jedinou, komu byl ochoten vysvětlit svou situaci.

„Ahoj, Severusi,“ kývla na něj Tonksová.

„Dobré ráno. Neviděla jsi Harryho?“

„Dneska?“ zeptala se zmateně Tonksová.

Kousek uhlíku tlačil Snapea do kolene, takže netrpělivě vyprskl: „Od včerejší noci.“

„Ne,“ řekla a vypadala ještě víc zmatená. „Pojďte sem, ať si můžeme promluvit.“

Snape se přemístil do atria, ohniště na Ústředí bystrozorů bylo určeno jen pro komunikaci. Když šel k výtahům, najednou se ho zmocnily obavy.

„Harry nepřišel v noci domů?“ zeptala se Tonksová, sotva otevřel dveře od výtahu.

„Ne.“

„Počkejte, zavolám ostatní učně, možná vědí, kde je.“

Snape netrpělivě čekal, zatímco Tonksová letaxem kontaktovala výcvikovou místnost. Vineet tvrdil, že se Harry ptal Kerry Ann na nějaký obchod a Kerry Ann to potvrdila. Rychle si s Vineetem vyměnila místo a strčila hlavu do ohně. „Ano, Harry chtěl koupit nějaký dárek pro svého opatrovníka… Oh, dobrý den, pane. Nevrhla jsem mu Manfred´s.“

„V Obrtlé?“ zeptal se Snape ostře.

„Někdy tam během dne chodívám. Je to dobrý obchod. Jak by se tam mohlo Harrymu něco stát?“ vysvětlovala omluvně. Podívala se z jednoho na druhého. „Chcete pomoct s hledáním?“

„Ano,“ řekla Tonksová. „Přijď, jakmile to bude možné.“

Tonksová vstala a chvíli hleděla do temného ohniště. „Divné,“ řekla. Pak zavolala Pastorka, dalšího bystrozora, který měl službu.

„Včera odpoledne nepřišel domů?“ zeptal se Pastorek překvapeně.

Snape nenašel slova, kterými by ospravedlnil, že ho hledá až teď, pouze přikývl.

*****

Snape s Tonksovou procházeli Obrtlou ulicí. Harry skutečně navštívil Manfredův obchod a odešel se zlatavým, velmi nízkým, skleněným, rozpínavým kotlíkem. Prodavač mávl rukou ke kotlíkům vystaveným na kovové polici. Snape se cítil, jako kdyby ho někdo kopl do hrudi. Hlas Tonksové k němu pronikal jakoby z velké dálky, když se rádoby lhostejným hlasem ptala: „Neříkal, kam půjde?“

„Hm,“ zamumlal starý kouzelník a zamyšleně si mnul bradu. „Říkal něco jako: musím najít něco, do čeho dárek zabalím. Určitě ale zamířil na Příčnou.“ Mávl muž neurčitě rukou směrem ke Gringottově bance.

Po pěti hodinách hledání, když už byli oba vyčerpaní, trvala Tonksová na tom, aby se Snape vrátil domů, zjistil, jestli tam nemá nějakou zprávy a aby si odpočinul.

Žádné sovy ale nepřilétly a žádná pošta nepřišla. Kali byla vzhůru, zamrkala na něj, zamávala křídly a usadila se na houpačce ve své kleci. Snape jí otevřel dvířka a pomyslel si, že by ho mohla k Harrymu dovést. Ale nechtěla z klece ven, spíš vypadala dezorientovaně. Když se ozvalo klepadlo, Snape skoro nadskočil a honem běžel dolů.

Škubnutím otevřel dveře. Na břidlicové cestičce stála dívka, kterou nikdy neviděl. Další žena, pravděpodobně její matka, čekala u branky.

„Promiňte, prosím,“ řekla dívka. „Bydlí zde Harry Potter, že?“

„Ano,“ zamumlal Snape a pokusil se přečíst její myšlenky, ale plynuly nějak podivně.

„Jmenuji se Tara Terranceová, jsem Harryho kamarádka. Dneska odpoledne měl přijít na piknik, ale neukázal se…“

Snape zúžil oči, což způsobilo, že se dívka zarazila a zmlkla. „Půjdete dál, že?“ pozval ji Snape nepříliš mile. Žena u branky se opřela o plot, zřejmě byla připravená počkat. Cestou do haly se Snape zeptal: „Kdy jste viděla Harryho naposledy?“

„Včera večer, říkal, že potřebuje nějaký zeleno-stříbrný papír na dárek.“ Snape se ušklíbla a ona zaváhala, než dodala: „Odskočila jsem si z práce, setkali jsme se v podzemce. Říkal, že spěchá.“

„Na jaké stanici? Ne, moment. Měla byste to říct bystrozorům.“

„Bystrozorům? Harry se ztratil?“ zeptala se šokovaně.

Snape už klečel před krbem. „Ano,“ řekl smutně.

Tara měla smůlu, objevil se Moody. Couvla, když uviděla jeho strašidelnou postavu vystupovat z krbu a poplašeně se podívala na Snapea.

„Ví něco o Harryho posledním pobytu,“ vysvětlil Snape a nechal Moodyho, ať se o to postará.

Tara celý příběh váhavě zopakovala. Moody naslouchal a pak si ji prohlédl svým magickým okem. „Jste moták nebo jen mudla?“

Snape se na Taru překvapeně podíval. Ta řekla: „Moták. Oba moji rodiče jsou kouzelníci, ale ne moc silní.“

Snape si promnul čelo a zavrtěl hlavou. Rozhodně se to nevyřeší před zahájením školního roku, potřebuje poslat sovu McGonagallové. Popadl brk, napsal krátkou zprávu a poslal s ní Franklina.

„Jsi s ní hotový?“ zeptal se Moody.

Snape se otočil, letmo pohlédl na Taru a řekl: „Ano.“

Moody jí ukázal ke dveřím, kde se zastavila a zeptala se bystrozora: „To je Harryho opatrovník, ne?“

„Ano,“ odpověděl Moody tónem, který naznačoval, že ne všechny otázky jsou povolené.

Polkla. „Myslíte, že se zlobí, že se Harry přátelí se mnou… Myslím, s někým bez magie?“

„Nemyslím si, že se stará o něco jiného než o to, jak nalézt Harryho. Jestli si na něco vzpomenete, pošlete sovu na ministerstvo, nebo sem, kam to bude blíž.“

Smutně přikývla a vyšla ven. Moody zavřel dveře, až když viděl, jak ji její matka objala. „Neustálá ostražitost,“ zamumlal.

 

Poslední komentáře
20.04.2010 22:07:11: Harry v zoo, tak to ma pobavilo, čakal som trošku viac od toho jeho rozhovoru s hadíkom, ale zrejme ...
20.04.2010 20:48:41: To byl krásný díl! Výlet do ZOO, označené brky, náhlá ztráta... Ještě že je Kali 'jen' zmatená... D...
20.04.2010 14:18:50: Tak copak zase Harry vyvedl? Zdá se, že ho Snape bude zachraňovat pořád. Už aby tu byla další kapito...
17.04.2010 07:38:22: Tak jsem se ještě ve čtvrtek pustila do čtení dál v angličtině, dokud jsem nedošla k okamžiku, který...