Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

6. kapitola

Následky

 

Harryho ani ne za hodinu probudila madam Pomfreyová. Rozčílilo jí, když jí přesvědčoval o tom, že se potřebuje jen vyspat. Když se za ní konečně zavřely dveře, Harry zatáhl závěsy kolem postele a doufal, že už ho nebude nikdo rušit.

„Pane Pottere?“ volal ho známý hlas. Harry roztáhl závěsy. Slunce už stálo nízko na obloze. Profesorka McGonagallová stále mezi jeho a Ronovou postelí a s hlavou na stranu se na něj dívala.

„Profesorko,“ řekl Harry pomalu.

Veselým hlasem řekla: „Nemůžeme začít slavit bez vás.“

„Kolik je hodin?“

„Půl sedmé.“

Šokován tím, jak dlouho spal, spustil nohy z postele a vstal. Podíval se na sebe a trochu si uhladil pomuchlaný hábit.

„Och. Společenský hábit, můj milý,“ řekla McGonagallová laskavě.

Harryho rozespalý mozek ještě úplně nefungoval. „Proč?“

„Mohou tam být nějací fotografové,“ řekla jemně.

Harry se poškrábal na hlavě a přešel ke svému kufru. Vytáhl svůj společenský hábit se saténovým límcem a manžetami a také toaletní potřeby. Pohyboval se jako robot. U dveří z ložnice se náhle obrátil. Protřel si oči a zeptal se: „Voldemort už je pryč, že jo? Nezdálo se mi to jen?“ Posunul si brýle a zamžoural na ní.

„Ano, pane Pottere,“ odpověděla a Harry slyšel v jejím hlase pobavení.

Promnul si krk. „Dobře,“ otevřel dveře a zamířil dolů.

McGonagallová na něj čekala v chodbě před chlapeckou umývárnou, zatímco se Harry sprchoval a převlékal. Nakonec se pokusil i učesat, moc to nepomohlo, tak na sebe jen zíral do zrcadla. Nepřišlo mu, že vypadá jako někdo, kdo porazil Voldemorta. Povzdechl si a zadíval se do vlastních zelených očí. Vypadaly spíš vyhasle než vítězně. Přál si, aby tu byli jeho rodiče, aby ho teď viděli. Byl si jistý, že by na něj byli hrdí. S obtížemi se nadechl. Všechny emoce z bitvy byly stále ještě velmi živé.

McGonagallová čekala. Kdyby tam nebyla, strávil by nejspíš celý večer sám v chlapecké umývárně, než aby čelil celé škole.

„V pořádku, chlapče?“ zeptala se profesorka laskavě, když vyšel ven.

„Ano, madam,“ odpověděl tiše Harry.

Položila mu ruku na rameno. „Harry, jste si jistý? Nemusíte dělat nic, co byste nechtěl,“ dodala jemně. „Můžete si říct, o co budete chtít. Ale cítili bychom se špatně, kdybyste se alespoň neukázal. Posledně jste tam taky nebyl a přitom to bylo na vaši počest,“ dodala rychle.

Harry se na ní slabě usmál. „Nechtěl bych tam chybět, paní profesorko.“

Objala ho kolem ramen a vedla ho chodbou. Pohladila ho po vlasech. Harry se na ní překvapeně podíval. McGonagallová byla obvykle mnohem zdrženlivější.

„Madam?“

„Jsem na vás hrdá, Harry,“ řekl a objala ho.

Harry sklopil oči. „Děkuji, madam.“

Šli dolů chodbou. „Vůbec nejste nesnesitelný,“ řekla napůl k sobě. „Proč Severus trvá na tom, že jste?“

Harry na ní vrhl ustaraný pohled a pak se musel soustředit, aby s ní udržel krok.

Ve vstupní hale už Harry slyšel šum a cinkot nádobí ze slavnostní hostiny za dveřmi. Profesorka ho dovedla ke dveřím, které používal nejčastěji, protože byly nejblíže nebelvírskému stolu. U dveří se na něj usmála, otevřela je a naznačila mu, aby šel dál.

Harry se podíval do síně a zaváhal. Velká síň byla ozdobena podobně, jako při Turnaji tří kouzelnických škol, s velkými oválnými stoly, nad kterými se vznášely svíce. Čtyři stoly stály i na vyvýšeném stupínku, s židlemi uspořádanými tak, aby nikdo neseděl zády do sálu. Byl tam dvojnásobný počet lidí, než bylo obvyklé.

Konverzace náhle ustala, když Harry vstoupil do místnosti. Všechny hlavy se k němu obrátily. Židle zaskřípaly. U jednoho z hlavních stolů povstal Brumbál ve svém dětsky modrém hábitu, který se ve světle svic leskl. Popletal vstal také. Začali tleskat. Vzápětí už aplaudovala celá Velká síň.

Omráčený Harry potřeboval pošťouchnout, aby se dokázal dát do pohybu. Šel omámeně úzkou uličkou, kolem stojících a tleskajících kouzelníků a čarodějek až k Brumbálovi. Brumbál mu podal ruku.

„Pojď sem, Harry,“ pozval ho starý kouzelník.

Tvrdě pracoval na tom, aby dokázal přijmout všechno, co se děje. Harry se posadil vedle Popletala, čelem do síně. Potlesk ustával a mávání upoutalo jeho pozornost ke stolu vlevo. Uviděl Freda a George v čele ostatních Weasleyových, kteří drželi v rukách poháry. „Na Harryho!“ křičela dvojčata. Zbytek jejich stolu i všechny ostatní nutili volat: „Hip, hip, hurá!“ Harry se lehce usmál nad jejich šaškováním. Weasleyovi s jejich poháry přijal Harry nedůvěřivě, stejně jako chování McGonagallové předtím.

Brumbál stál vedle jeho židle a položil mu ruku na rameno. „Děkuji vám všem, že jste přišli. Zvlášť po tak krátkém oznámení,“ dodal příjemně. „Myslím si, že je spravedlivé, že jsme uspořádali pro Harryho druhou slavnost, protože z té poslední, na oslavu Voldemortovy porážky, moc neměl.“

Harry byl rád, že na něj někdo sykl. Někdo vykřikl: „Tady, tady.“ Znělo to jako Hagrid. Harry se rozhlédl a pokoušel se ho najít, což by mělo být snadné. Nad spoustou usmívajících se tváří zahlédl tu Hagridovu, který se na něj šťastně šklebil. U stolu napravo od Hagrida seděl Mundungus. Když se jejich oči setkaly, tak na Harryho mrkl.

„Harry?“ oslovil ho Brumbál. Harry se na něj podíval. „Neřekl bys taky několik slov při této historické příležitosti?“ Harry zbledl, ale starý kouzelník ho vzal za ruku a donutil ho vstát. Brumbál se pohyboval těsně vedle něj, když ho vedl kolem stolu. „Mohlo by se to objevit v učebnicích historie magie, můj chlapče,“ prohlásil a zamrkal.

Harry si odkašlal; přejel očima po zbytku stolu, u kterého seděl. Byla tam profesorka Prýtová, stejně jako profesor Snape a taky někdo, kdo vypadal jako bulharský ministr. „No,“ začal Harry zvolna, „první na co jsem pomyslel, bylo, že je dobře, že už je pryč.“ V místnosti se ozval smích a lidé si začali šeptat.

 Zhluboka se nadechl a snažil se sehnat dohromady roztoulané myšlenky. „Všichni máme životy, ke kterým se můžeme vrátit,“ řekl, přemýšlel, jestli jeho život začíná právě teď, nebo se bude muset taky vrátit. Vzpamatoval se, pomyslel na hektický život profesorů, kteří byli i členy Řádu a pokračoval. „Zkuste si vzpomenout, co pro vás bylo důležité, než tohle všechno začalo, protože to je to, na čem opravdu záleží. Ne na tom, co děláte, protože musíte.“ Od stolů se mu dostalo několika souhlasných přikývnutí.

Harry chtěl říct něco o těch, kteří neudělali pro tento den nic, ale domníval se, že by to znělo příliš bláznivě. Bylo tu příliš mnoho očí, než aby si mohl dovolit něco takového. Příliš dlouho mlčel – upozornilo ho na to šoupání nohou po podlaze. Snažil se zbavit znepokojivých myšlenek a zlehka prohodil: „Těším se, že bude zrušen zákaz famfrpálu.“ Místnost se rozesmála.

„To bude v pořádku, Harry, slibuji,“ ujistil ho Brumbál.

Ron něco vykřikl a Harry se zašklebil směrem k Weasleyovic stolu. Zarazilo ho to množství zrzavých vlasů. Percy tam byl s nimi, i když to vypadalo, že se mu to nelíbí. „Je hezké vás všechny vidět,“ řekl bez přemýšlení.

„Ano, Harry, to je,“ potvrdil Brumbál a poklepal Harrymu na rameno. „A my ti za to chceme poděkovat.“ Harry si uvědomil, že se pod ním zhoupla zem a bezmyšlenkovitě přešlápl. Brumbál pokračoval: „Prosím, vychutnejte si večeři. Na desátou nám Dedalus Kopál přislíbil ohňostroj v Prasinkách.“ Rozproudila se veselá konverzace. Brumbál odvedl Harryho zpátky k jeho židli a sedl si vedle něj.

„Dobře řečeno,“ pohlédla na Harryho McGonagallová.

„Nikdo mě nevaroval,“ řekl Harry s nádechem výčitky.

„Improvizované projevy jsou vždycky nejlepší,“ řekla, jako by to bylo zřejmé. Pozvedla k němu pohár a zhluboka se napila, čímž potvrdila to, co si myslel. Měl podezření, že ani v jeho poháru není máslový ležák. Užasl, když zjistil, že je to horká medovina, zaškrábala ho v krku, ale stejně jí spolkl.

Podnosy s pečeným skopovým a kuřaty obloženými zeleninou se objevily na stolech. Harry zjistil, že má strašný hlad, nandal si na talíř a netrpělivě čekal, až to udělají i ostatní, aby mohl začít jíst. Bulharský ministr se na něj široce usmál, když na něj Harry pohlédl.

„Nevím, jestli si na mě vzpomínáte,“ řekl kouzelník.

„Myslím, že ano,“ řekl Harry. „Viděl jsem vás na mistrovství světa.“

Kouzelník se usmál. „Ano. Jsem polichocen. Nebyli jsme si řádně představeni,“ řekl se silným slovanským přízvukem, vstal a podal Harrymu přes stůl ruku. „Gorazd Obolensky.“

Harry mu ruku rychle stiskl. „Rád vás poznávám, pane.“

Když si Obolensky sedal a uhlazoval si hábit, řekl: „Myslím, že jsem měl dnes večer štěstí ve výběru stolu.“ Zašklebil se na Brumbála a zabodl vidličku do masa.

Harry to vzal jako signál a začal jíst.

„Krmí vás tu dobře?“ zeptal se Obolensky, když to viděl.

Harry rychle polkl a řekl: „Ano, pane, to jen že jsem zaspal oběd.“

„Ach ano, taky jsem míval velkou chuť k jídlu – je vám šestnáct?“

„Ano, pane.“

„Ehm,“ odkašlal si Popletal a Harry přemýšlel, jestli nechce mluvit o své vlastní vládě. „Máte nějaké plány do budoucna, Harry?“

Harry skoro vyskočil nad tou otázkou, ale instinktivně se zarazil. „Pořád o tom přemýšlím, pane.“ Periferním viděním zjistil, že se všichni čtyři učitelé u stolu zarazili. Zadíval se na McGonagallovou, která na něj nesouhlasně hleděla a zíral na ní tak dlouho, až sklopila oči.

„No, mladý muži, dejte mi vědět, až se rozhodnete, hm?“ řekl Popletal a znělo to jako by to řekl dobromyslný strýček.

Harry si blahopřál, že dokázal zůstat zticha. Nechtěl se dostat do prestižního bystrozorského kurzu takovýmhle způsobem.

„Všechno je teď mnohem jednodušší,“ pokračoval Popletal. „Budeme se muset naučit, jak si dělat starosti s něčím tak triviálním, jako je tloušťka den lektvarových kotlíků,“ pochechtával se vlastnímu vtipu.

Harry se věnoval jídlu, i když se zdálo, že se to ještě protáhne. Popletal se opřel v židli a řekl: „Už budu muset jít.“ Odhodil ubrousek na stůl a vstal od stolu. Talíře zmizely a objevily se čisté. Harry si vzal rýžový nákyp z podnosu, který pomalu kroužil kolem stolu a po chvíli zase zmizel.

Obolensky si položil na talířek kousek čokoládového dortu. „Co myslíte?“ zeptal se. Harry potřásl hlavou. Obolensky si kousl a poznamenal: „Vynikající, máte výborné kuchaře,“ řekl Brumbálovi.

Brumbál na ten kompliment jen přikývl a nalil čaj sobě i McGonagallové. „Věci v Bulharsku se uklidní rychleji, předpokládám,“ poznamenal ředitel.

„Taky si myslím. Opustili nás všichni mozkomorové a upíři, ale pravděpodobně se někteří pokusí vrátit. Jak budeme postupovat pak… Uvidíme.“ Usmál se na Harryho a znovu si ukousl dortu. „Jsou to jen drobné problémy,“ řekl poněkud zasněně. Potřásl svou tmavou hlavou. „V loňském roce jsem o vás slyšel různé zvěsti, pane Pottere, neočekával jsem, že uděláte to, co jste udělal. Když jsem si vzpomněl na kluka, kterého jsem potkal na Světovém poháru, myslel jsem, že nemáte šanci.“

Harry se zasmál. „Vsadil jste si?“

Obolensky se zatvářil překvapeně. „Samozřejmě, že ne.

„No tak to je všechno v pořádku,“ řekl Harry přívětivě.

Bulharský ministr pozdvihl obočí. Harryho postoj se mu zdál poněkud znepokojující. „Doufám, že jsem nebyl tak prostořeký jako vy, pane Pottere. Nebo za to může medovina?“

Harry pokrčil rameny. Jiný výklad byl méně uspokojivý, ale on se to nesnažil vysvětlovat.

Obolensky zvedl svůj ubrousek a kouzlem ho urovnal. Rozložil ho tak, aby byl bradavický znak vlevo nahoře a hledal něco ve své kapse. „Nebude vám to vadit?“ zeptal se, když vytáhl brk. Zatřásl brkem a pronesl inkantaci, která na hrotu brku vytvořila houbičku, naplněnou černým inkoustem.

„Co to bylo za kouzlo?“ zeptal se Harry zděšený z toho, co by mohlo přijít.

Obolensky se široce usmál. „Nemohu učit kouzla slavného Harryho Pottera,“ prohlásil vážně. Zatřásl brkem a kouzlo zrušil. „To je kouzlo pro zapisování znaků. Tady,“ řekl a podal brk Harrymu.

Harry se o to pokusil třikrát, než se mu povedlo udělat něco, co bylo podobné mudlovskému fixu. Harrymu fixy docela chyběly a tak mu to přišlo zábavné. „Prima,“ řekl vesele.

„Nevadilo by vám to?“ zeptal se Obolensky a přesunul před něj ubrousek. „Slíbil jsem Viktorovi, že mu donesu autogram.“

Harry na něj překvapeně zamrkal. „Viktorovi?“

McGonagallové si odkašlala. Harry se rozhlédl po svých učitelích, kteří vypadali pobaveně. Snape na něj zíral.

„Viktor Krum?“ zeptal se Harry ministra nedůvěřivě.

„Ano. Vím, že jste se už setkali, je to tak?“

„Jo,“ potvrdil Harry. Zadíval se na ubrousek trochu omámeně. „Co mu mám napsat?“ zeptal se Harry a myslel na to, jak zábavné bude vyprávět o tom Ronovi.

Obolensky řekl něco bulharsky, jako by zkoušel, jak to zní.

„Budete mi muset napovídat,“ řekl Harry pobaveně.

„Pro mého drahého přítele Viktora,“ navrhl Obolensky.

Harry se zhluboka nadechl a napsal to nejlépe, jak dovedl, pak se pod to podepsal. Dole bylo ještě hodně volného místa. Na chvíli se zamyslel a připsal: Voldemortův pád, květen 1997.

„Ano, velmi pěkné,“ radoval se Obolensky. Pečlivě ubrousek složil a uložil ho do kapsy. Harry mu vrátil brk.

„Čaj, Harry?“ zeptal se Brumbál, když se Harry s unaveným povzdechem opřel o opěradlo židle.

„Prosím, pane.“

„Tak si myslím, že dovolíme nějakým reportérům, aby přišli nahoru.“

Harry si zhnuseně odfrkl. Vzal si nabízený šálek a podíval se na Brumbála. „Neříkal jste něco o ohňostroji?“

„Ano. Aby pak Kopál neměl zase potíže s ministerstvem, pozvali jsme ho do Prasinek. Tam může dělat, co bude chtít.“

„Jaké potíže?“ zeptal se Harry a napil se čaje.

McGonagallová si položila ruce na stůl. „Minule vykouzlil magický ohňostroj v Kentu. Naštěstí si mudlové mysleli, že je to meteorický roj. Ty spousty sov, které létaly ve dne, si pamatovali mnohem déle.“

Na Harryho poplašený výraz Brumbál jen s úsměvem řekl: „Proto jsou všichni výtržníci dneska tady.“ A zamrkal na něj.

Harry se rozhlédl po místnosti a řekl: „Lidi vypadají docela spokojeně.“

„Všichni, až na tebe, Pottere,“ řekl Snape sarkasticky.

Harry se na něj ostře podíval, ale nic neřekl. Nemohl popřít, že se cítil, jako by ho někdo celého rozložil a pak ho špatně složil dohromady.

„No tak, sláva a bohatství čekají,“ pokračoval Snape.

„Severusi,“ napomenul ho mírně Brumbál. „Harry měl hodně dlouhý den.“

Harry měl hodně dlouhých šest let, pomyslel si Harry.

„Ministr tady není,“ překřížil Snape ruce na prsou.

„Ministr tady je,“ upozornil ho Brumbál mírně.

Obolensky se naklonil k Harrymu. „Máte zde šibalskou Nemesis, že?“ zeptal se a letmo pohlédl na Snapea. Vypadalo to, že ho to těší.

„Ano,“ odpověděl Harry suše.

„Dáš si pudink, Harry?“ zeptal se Brumbál laskavě. „Nebo něco jiného?“

Harry se na ředitele nedůtklivě podíval. „Mohu se teď přidat k Řádu?“ Myslel to jako vtip, ale samotnému mu to znělo mnohem drsněji, než zamýšlel. Brumbálovy modré oči ho pozorně sledovaly. Instinkt mu říkal, aby sklonil oči, ale Harry ho tentokrát snadno překonal a vydržel upřený pohled starého kouzelníka.

McGonagallová lehkomyslně prohodila: „Ještě nejsi plnoletý, víš.“

Harryho zaplavila spousta emocí. Zadíval se na druhou stranu místnosti. Mnoho kousavých odpovědí mu vytanulo na mysli; všechny je potlačil, aby toho v budoucnu nelitoval.

Obolensky odstrčil svou židli. Poplácal Harryho po ruce a řekl: „Ráno bude všechno vypadat lépe, myslím.“ Vstal. „Měl bych udělat to, co Popletal. Omluvíte mě, prosím?“

Harry přikývl a společně s ostatními vstal. Když bulharský ministr odešel od stolu, Brumbál řekl: „Nebudu se omlouvat za to, že tě chráním, Harry.“

Harry se stále díval přes místnost, když jím procházely vlny vzteku. Ta ochrana zabila Siriuse. Kdyby byl někde jinde, začal by zuřit. Křičel by, že kdyby byl Snape tak užitečný člen Řádu, zabil by Voldemorta sám. Poukázal by na to, že jeho ochrana nebyla v žádném případě účinná. Tvrdě polkl a zamrkal, aby to v sobě pohřbil.

Hluk v místnosti náhle utichl a jeho hlavu naplnil zvuk větru. Dolehly k němu podivné, zastřené hlasy. A šedo-zelená mlha naplnila Velkou síň, problikávaly v ní zelené linie jako obří pavučina. Pak se stalo něco zvláštního. Zúžil oči, snažil se to vidět lépe. Vypadalo to jako černá hvězda s beztvarými končetinami. Ty hlasy byly najednou zřetelnější. Další temné skvrny kroužily pomalu a hladově mlhou. Harry ucouvl, aby jim unikl.

„Harry?“ zeptal se Brumbál znepokojeně. Harryho židle byla otočena čelem k Brumbálovi a ten držel Harryho za ruce. McGonagallová stála a nakláněla se ředitelovi přes rameno. „Co se stalo?“

Harry zalapal po dechu. „Nevím,“ odpověděl. I když strach vystřídal jeho hněv, nedokázal se donutit vysvětlit to, co právě viděl.

Brumbál se zamračil. „Nemůžeme ti pomoci, můj chlapče, pokud nám neřekneš, co se děje,“ řekl tiše. Když se na něj Harry odmítl podívat, jemně dodal: „Možná, že večírek není pro tebe teď to nejlepší.“

„Chci tu zůstat,“ řekl Harry. Nelíbila se mu myšlenka, že by ležel v posteli ve své ložnici a představoval si všechny ty veselé lidi tady, jak je vysává ta zelená mlha.

Brumbál se otočil ke Snapeovi. „Severusi,“ řekl a pokynul hlavou. Snape okamžitě odešel. Harry ho zmateně sledoval. McGonagallová si znovu sedla, nalila čaj do hrnku a napila se. Celou dobu ale nespustila z Harryho oči.

Snape se vrátil a něco Brumbálovi nenápadně podstrčil, pak si sedl na své místo a stejně jako McGonagallová Harryho pozorně sledoval.

Brumbál vzal pohár od medoviny a nenápadně do ní přelil obsah z lahvičky, kterou přinesl Snape. Když ho postavil na stůl, Harry se zeptal. „Co to je?“

„Je to Lektvar na změnu nálady,“ řekl Brumbál. „Normálně bych ti něco takového nedal, ale jestli tu chceš dnes večer zůstat, měl bys to vypít.“

Harry se na něj vyčítavě podíval a znovu se v něm vzedmul hněv, i když ho ihned potlačil strach.

„Dělám to pro tvé dobro. Můžeš mi samozřejmě kdykoliv jindy vynadat, ale taková scéna by dnes večer nepůsobila dobře. To nemohu dovolit.“

Harry zíral na pohár a pak se zadíval na Brumbálovy ruce, ležící na stole, na stříbrné prsteny, které se blýskaly na jeho prstech. Cítil se hrozně vyčerpaný a naprosto bezradný. Zdvihl pohár a na několik doušků vypil jeho obsah.

„Děkuji, Harry. Chvíli si odpočiň, a až bude lektvar působit, dáme novinářům jejich šanci. Vezmi si zákusek,“ navrhl Brumbál a přitáhl si misku s čokoládovými bonbóny z podnosu, který se právě objevil.

Harry si jeden vzal a zdráhavě do něj kousl. Byl ledově studený. Jeho dech orosil zbytek bonbónu. Harry zíral nevidoucíma očima do síně a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Nedávalo to ale žádný smysl. Cítil podivné teplo ve své mysli a nepřekvapilo by ho, kdyby okamžitě usnul. Nestaral se o to. Zdálo se mu jako by měl paže oddělené od těla, jakoby příliš uvolněné. Skupina kouzelníků, diskutující o něčem s mnoha rozmáchlými gesty, upoutala jeho pozornost; smáli se a žertovali. A čarodějka sedící u vedlejšího stolu krmila dortem batole, které měla na klíně. Dítě jí chytalo za prsty a mělo od čokolády zamazaný celý obličej a ruce, nikdo si toho nepořádku nevšímal. S bolestivým píchnutím si Harry přál, aby se jeho život vrátil zpět a odehrál se znovu, jiným způsobem.

„Bojuje s tím lektvarem,“ upozornil Snape a vrátil tak Harryho do přítomnosti.

Brumbál vstal a zadíval se na Harryho. „To jsem nechtěl,“ snažil se vysvětlit Harry.

„Pojďme navštívit přátele. Potřebuješ nějaké rozptýlení.“

Harry ho následoval k Weasleyovic stolu. „Harry!“ volali na něj, když k nim přišel. „Mysleli jsme si, že už s námi nechceš nic mít,“ poznamenal Fred. Harry se na něj zadíval s bolestnou nevírou a on ho zlehka plácl po rameni. „Jen si dělám legraci, Harry,“ řekl rychle.

„Obrovský večírek,“ řekla Ginny, která přiběhla od stolu plného studentů. Zlehka ho objala. „Nevím, co bychom bez tebe dělali,“ řekla hravě.

„Harry,“ řekla paní Weasleyová procítěně a natáhla se k němu. Nedosáhla na něj, protože stál na druhé straně stolu. Harry uvažoval, kolik už toho vypila a obešel stůl, aby se k ní dostal. Nevstala, jen ho objala kolem pasu a přimáčkla svou tvář na jeho břicho. „Konečně se o tebe nemusím bát. Nemohu uvěřit, že jsi to udělal.“ Vydechla.

„Mami,“ napomenul jí Ron. „Promiň, kámo, přemíra medoviny,“ šeptl Harrymu. Harry jen pokrčil rameny, jako že to nevadí. Nakonec ho pustila. Jak procházel kolem stolu, všechno plavalo v mlžném oparu, potřásali mu rukama… dokonce i Percy.

Když odcházeli od jejich stolu, zašeptal mu Brumbál do ucha: „Dávám přednost tvému skutečnému já, ale tohle jsem musel udělat.“

V určenou hodinu všichni vyšli na trávník před hrad, aby se podívali na ohňostroj. Kopál předčil všechna očekávání. Fantastické obrazce mluvily samy za sebe. Harry seděl na trávě mezi Ronem a Hermionou a díval se. Čestní hosté seděli v křeslech pod schody. Harry by mohl sedět mezi nimi, ale neměl zájem.

Po hodině Dedalusovy podívané Harry cítil, že lektvar přestává účinkovat. I když ohňostroj stále pokračoval, cítil se stále více jako loďka uvízlá na mělčině během odlivu.

Hermiona se dotkla jeho ruky. „Jsi v pořádku, Harry?“ zeptala se potichu, takže jí Ron přes rachot ohňostroje nezaslechl.

„Ne,“ odpověděl Harry. „Cítím se opravdu divně.“

Podívala se na něj bolestí naplněným podmračeným pohledem a pevně mu stiskla ruku. „Měl by ses cítit lépe, když už ti Voldemort nemůže strašit v hlavě, ale pravděpodobně si na to potřebuješ zvyknout,“ řekla s nadějí. „Cítíš alespoň, že se ti ulevilo?“

„Ano, to ano.“

„Stalo se to teprve dneska.“ Jemně se na něj usmála. Bylo to nakažlivé, zmírnilo to bolest v jeho hrudi skoro stejně, jako ten lektvar. Zhluboka se nadechl, když modrá a červená květina prozářily nebe a rozprskly se na tisíce okvětních lístků poháněných větrem.

Jak představení pokračovalo, dav se na chvíli ztišil, Harry si lehl do studené trávy a zavřel oči. Barevné hvězdy tančily před jeho víčky. Nakonec upadl do klidného spánku.

Hermiona zaznamenala, že Harry usnul navzdory pískání a prskání kouzelného ohňostroje. Strčila do Rona, který vykulil oči a zavrtěl hlavou. „Myslím, že by usnul, i kdyby hrál ve Světovém poháru ve famfrpálu,“ zasmála se Hermiona. Ron jí vzal za ruku, drželi se nad Harryho ležícím tělem.

O chvíli později se nad nimi někdo sklonil. Hermiona se otočila a zjistila, že to je ředitel. „Jak je na tom?“ zeptal se Brumbál. Nad Hermioniným pokrčením ramen se ředitel zamračil. „Možná je načase, vzít ho na kolej.“

„Je v pořádku, jen spí,“ upozornila ho Hermiona.

„Nemyslím si, že by mu studená zem dělala dobře,“ poznamenal tiše Brumbál.

„Dali jsme na něj oteplovací kouzla,“ řekla Hermiona.

Brumbál se jemně usmál. „Tak ho tedy necháme tady.“

Pokračující ohňostroj vzbudil Harryho o půl hodiny později. Vzpomínky na den ho dostihly, když sledoval ohnivá kola, která rozhazovala jiskry po celé obloze. Posadil se a rozhlédl se kolem. Byla tam už jen polovina lidí. Fred s Georgem přišli se džbánkem plným až po okraj.

„Trochu medoviny, Harry,“ zeptal se jeden z nich.

Harry přijal těžký hrnek, byl příjemně teplý, takže kolem něj ovinul prsty, aby se zahřál. Ron si vzal taky jeden a Hermiona trvala na tom, aby se s ní rozdělil.

Vypil půl hrnku medoviny, bylo mu teplo a chtělo se mu spát, ohňostroj konečně skončil. Všichni tleskali. Harry uvažoval, jestli je to slyšet i na druhou stranu jezera. Stínové postavy lidí přecházejících kolem s blikajícími pochodněmi způsobily, že se mu zatajil dech. Připomnělo mu to věci pohybující se v zeleno-šedém oparu jeho vize.

„Harry?“ zavolal Brumbál od hradních schodů. Harry, Ron i Hermiona vstali a otočili se za jeho hlasem. Brumbál se chtěl na něco zeptat, ale lidé obklopili Harryho, tiskli mu ruce a děkovali mu. Harry odvrátil oči od Brumbála a snažil se být na každého milý.

 

*****

Druhý den byla snídaně o hodinu později, aby to vyhovovalo i těm, kteří šli spát až ve dvě ráno. Když všichni obsadili svá místa, Brumbál vstal. „Vítejte, vítejte všichni v prvním svobodném dni. Dnes je volný den s výletem do Prasinek pro třetí až sedmé ročníky.“ Výkřiky radosti na chvíli přerušily jeho řeč. „Počkejte, počkejte,“ tišil Brumbál halasný křik. „Chtěl bych také oznámit, že jsme se, po dlouhém zvažování, rozhodli zrušit ročníkové zkoušky.“

Ron vyskočil ze svého místa. „Ano, miluji tě, Harry,“ vykřikl a poklepal kamaráda po rameni.

Brumbál pokračoval. „Také proběhne famfrpálový zápas odpoledne po posledních testech NKÚ a OVCE. Ano, ano, myslím, že ty zrušit nemůžeme. Famfrpálový zápas bude mezi týmy složenými z hráčů Mrzimoru a Nebelvíru na jedné straně a Havraspáru a Zmijozelu na straně druhé. Výběr hráčů proběhne víkend před zápasem. Každá kolej bude zastoupena stejným počtem hráčů a záložníků. Nechám na kapitánech, jak pozice v družstvech obsadí.“

Po tomto oznámení se síní nesl vzrušený šepot.

„Tak, to je všechno,“ oznámil Brumbál. Když si sedl, na stolech se objevilo jídlo.

„Viděl jsi to?“ zeptala se Hermiona Harryho a šťouchla ho do kolena. Položila před něj Denního věštce.

Harry ho zvedl a zíral na fotografii pod velkým titulkem, Voldemort poražen!  Byl to černobílý obrázek, který ho zobrazoval, jak stojí nad Voldemortovým tělem, který byl fotografován od vstupních schodů, takže ho zachytil trochu zespodu. Nejdřív si myslel, že obrázek není pohyblivý, ale pak si uvědomil, že lem jeho pláště vlaje ve větru. „Žádného fotografa jsem neviděl,“ řekl zamyšleně Harry.

„Zřejmě unikly nějaké fotografie z ministerstva, nahrávají všechny akce bystrozorů.“

Harry zíral na úvodní článek, byl rád, že se nezmiňoval o nedostatku jeho přítelkyň. Byli tam citováni různí úředníci a diplomaté, a to i ti mudlovští, kteří si pochvalovali Harryho úspěch. Přečetl si celý článek a zahleděl se na obrázek. Jeho oči vypadaly znepokojeně, dokonce i pro něj, jako by viděly něco, co nikdo jiný vidět nemůže. Chtěl vrátit noviny Hermioně, ale ta mu řekla, aby si je nechal. Měla další výtisk.

„Budeme muset po snídani zajít za Zachariášem,“ řekl Ron. „Musíme sestavit tým.“ Jeho hlas byl hluboký a rozhodný.

„Mohl bys být kapitánem, víš,“ řekl Harry a napíchl si tenký proužek slaniny.

„To jsi ty,“ řekl Ron překvapeně.

„Nikdo není. Nebyl jsem v týmu už dlouho.“

Ron se na něj zblízka zadíval. „Opravdu by ti to nevadilo?“

„Byl bych raději, kdybys to byl ty. Opravdu. Můžete být se Zakem kapitány společně. Záleží ti na vítězství víc, než mně.“

„Ale stejně budeš hrát, že jo? Jako chytač?“

„Ano, budu. Ale musíme to probrat se Zakem.“

Zachariáš Smith k nim přišel ještě před koncem snídaně. „Nevadí, když si přisedneme?“ zeptal se. Tři další hráči přišli s ním. Sedl si vedle Rona a otočil se na Harryho.

„Ron je nebelvírský kapitán,“ upozornil ho Harry.

„Ach, opravdu.“ Obrátil se na Rona. „Vidím to takhle: Já, Bellová a Weasleyová jako střelci, Sloper a Riggs jako odrážeči. Ty jsi chytač,“ ukázal na Harryho. „A protože Eleanor mě opravdu prosila, aby mohla hrát, tak se s ní budeš muset utkat o místo brankáře,“ řekl Ronovi.

Ron se zamyslel. „Dobře, to je v pohodě, ale koho chceš vyměnit, když vyhraju? Tebe ne,“ dodal k Harrymu.

„Nic jsem neříkal,“ bránil se Harry. „Vím, že by Katie chtěla hrát, je to její poslední rok. Možná by Jack mohl být náhradník.“

„Já s ním promluvím,“ řekl Ron. „Jaké formace chcete hrát?“ zeptal se Zaka.

Mezitím, co snídaně končila, a oba kapitáni diskutovali, mnoho studentů přišlo Harrymu pogratulovat a poděkovat. Harry si s nimi povídal, myslel si, že by bylo dobré se přes to co nejdříve dostat a vrátit se k normálu. Dennis Creevey ho požádal, aby se mu podepsal na jeho výtisk Denního věštce. Harry se zašklebil, použil kouzlo, které se naučil minulý večer, na svůj brk a podepsal se přes pravý dolní roh fotografie.

„Kde tě to naučil?“ zeptala se Hermiona.

„Ministr Obolensky,“ vysvětlil Harry, když Creeveyovi bratři odešli. „Chtěl, abych se mu podepsal na bradavický ubrousek pro Viktora Kruma.“ Na Ronův a Zakův udivený výraz dodal s potměšilým úsměvem. „Říkal, že to Viktorovi slíbil.“

Ron potřásl hlavou. „Omlouvám se Harry, ale Voldemort není tak důležitý, jako famfrpál.“

„Řekni to i ostatním.“

 

*****

Při obědě se u jejich stolu zastavila profesorka McGonagallová a položila před Harryho tři dopisy. Ten na vrchu byl od paní Weasleyové. Tázavě se na profesorku zadíval. Profesorka mu jen oznámila: „Zastavte se po vyučování, a já vám to vysvětlím, pane Pottere. A ne, nefunguji jako školní sova, jestli se na to chcete zeptat.“

Po hodině péče o kouzelné tvory, která proběhla stejně chaoticky jako kdykoliv jindy, šel Harry za ředitelkou své koleje do jejího kabinetu. Doufal, že se ostatní studenti mezitím uklidní, protože jejich věčné otázky ho už začínaly unavovat.

„Á, pan Potter,“ řekla mu přátelským hlasem profesorka, když po zaklepání vstoupil. Sehnula se pod stůl a vytáhla odtud velkou krabici. „Tohle všechno je vaše.“

Harry ztuhl a zíral na krabici, která byla skoro plná, kolik v ní bylo dopisů.

McGonagallová prohlásila: „Musíme dát nějaké kouzlo na hrad, kvůli sovám, které vám nosí poštu. Tahle je dnešní.“ Když se na ní Harry mlčky zadíval, dodala: „Všechny byly zkontrolovány na kouzla, nemusíte se bát.“

Harry položil ruku na krabici. „Mám na zítřek nějaké úkoly, profesorko,“ nedokázal si představit, že je dokáže všechny otevřít, natož pak přečíst.

McGonagallová se na něj mírně usmála, mnohem jemněji, než obvykle.

„Profesorko?“ zeptal se Harry, když nic neříkala.

Obešla stůl a řekla: „Myslím, že vám s tím trochu pomohu.“ Mávla hůlkou a na podlaze se objevily další tři krabice. „Podíváme se, co tu máme,“ zamumlala si pro sebe a podívala se do velké krabice. Otevřela první dopis a přelétla ho očima. „Obecné zhodnocení,“ řekla a odložila ho do jedné z krabic. Druhý a třetí klasifikovala stejně. Čtvrtý, napsaný na jemnějším pergamenu a o hodně delší, předala Harrymu.

Harry rozvinul krémově zbarvený pergamen a přečetl si první řádky dopisu. Pergamen byl opatřený pečetí z bílého vosku. Na pečeti byla ovce a letící bažant pod jménem Freelander. Harry si musel první dvě věty přečíst několikrát, aby jim porozuměl. „Není ten muž blázen?“ zeptal se Harry profesorky.

„Lord Freelander je velmi příjemný člověk, Harry. Měla jsem tu čest se s ním několikrát setkat. Jeho dědeček byl významný mág a on je taky. V některých rodinách přeskočí magie i několik generací, ta jeho k nim patří.“

„Ale on o mně nic neví. Proč by mě měl chtít adoptovat?“ zeptal se Harry a zíral na dopis.

„Dědictví, Harry. Myslím, že nemá vlastní děti.“ Další dva dopisy přendala do první krabice. „Být tebou, tak bych to hned nezavrhovala. Má velký majetek, mohl bys mít vlastní kočár, který by tě vozil, soukromé učitele a mohl by ses věnovat jakémukoliv povolání, které by sis vybral.“

Harry se na ni díval, jako by přišla o rozum. Vzal si od ní další dopis, který mu podávala. Když ho rozložil, oči se mu zastavily na poslední větě. Byla v ní nabídka, že mu pisatel zaplatí školné a cokoliv dalšího, co by potřeboval. Harry ohromeně složil dopis a vložil ho do druhé krabice. McGonagallová mu podala dva další.

„Doufám, že nejsou podobné,“ řekl Harry, když si všiml, že pergamen je také velmi nákladný.

„Jeden z nich je… podobný,“ řekla. „Ten další je výjimečně dobře napsaný.“

Harry otevřel ten, který byl napsaný na voňavém růžovém pergamenu. Byla to nabídka k sňatku s něčí dcerou, ke které byla přiložena fotografie nepříliš hezké dívky; byl rád, že to nebyl nikdo ze školy. Sbalil dopis a odložil ho do jedné z krabic. Když to McGonagallová viděla, mrkla na něj a vhodila do krabice další dopis. Harry zděšeně zavrtěl hlavou, otevřel ten druhý dopis.

„Posaďte se,“ řekla McGonagallová a přitáhla ke stolu židli, která stála u zdi.

Harry se bezmyšlenkovitě posadil, zatímco četl dopis. Písmo bylo obyčejné, ale slova byla překvapivě výmluvná, sílilo v něm podezření, že byla určena někomu jinému. Přál si tato slova znát včera večer, když byl požádán, aby promluvil. Když dočetl, pečlivě dopis složil. Vděk, projevený tímto způsobem, se velmi lišil od těch ostatních.

McGonagallová pokračovala v otevírání a třídění dopisů a Harry jen zíral na zeď za krabicemi. Když se konečně vzpamatoval, byl vděčný za její trpělivost. Položil dopis do krabice a vzal si další.

 

Poslední komentáře
16.04.2009 00:03:17: Tak jsem se konečně dostala i k této povídce. Jsem mile překvapena tématem, kvalitou překladu, délko...
14.04.2009 14:42:16: Veľmi peknéé :-D
13.04.2009 23:05:40: Kapitolka, byla taková vzláštní. Také si myslím, že přijde ještě něco hrozného. Harry má vize, či mu...
13.04.2009 13:42:48: To je tak zvláštní, ta zelená mlha mě začíná děsit, že by další nepříjemnosti...smiley Díky za překla...