Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

60. kapitola

Přátelé a nepřátelé I

Harry zvedl hlavu z tvrdé podložky, na které spočívala. Ve spáncích se mu rozbušilo, když to udělal. S pocitem, že je něco špatně, se vyškrábal na kolena a čekal, až se svět kolem něj přestane houpat.

Skrz špinavé okno u stropu proudilo světlo a matně osvětlovalo dlouhou, téměř prázdnou sklepní místnost. Roh místnosti, ve kterém se nacházel, byl oddělen mříží. Harry mžoural do šera a snažil se vzpomenout na poslední události. Černá látka a boj o vzduch bylo vše, na co si dokázal vzpomenout, a taky na neúspěšný, bolestivý pokus o přemístění. Prsty si přejel po krku a nahmatal silný řetěz. Cítil v něm něco podivného a uvědomil si, že je prokletý; jeho články byly napuštěny olejovitou látkou a to bylo zlé. Harry se zaposlouchal, zdali něco neuslyší, ale všude bylo ticho. Znovu se pokusil o přemístění, představoval si krátkou uličku vedle Svatého Munga, protože to bylo to jediné, na co si z celého Londýna dokázal vzpomenout. Projel jím silný, jakoby elektrický výboj, ale nepohnul se ani o kousek. Zalapal po dechu a zůstal klečet na všech čtyřech, dokud se třes v jeho končetinách nezmírnil.

*****

Snape seděl v jídelně, když se rozzářily zelené plameny v krbu. Rychle vzhlédl, až mu zaškubalo v páteři, když dovnitř vešla McGonagallová.

„Tvůj vzkaz byl velmi strohý, Severusi. Mám tomu rozumět tak, že se Harry ztratil?“ zeptala se, jako kdyby mluvila s provinilým studentem.

Snape přikýval a sklonil zrak k Dennímu věštci, který ležel před ním na stole, potřeboval nějaký záchytný bod.

„Merline,“ zamumlala a přešla blíž, aby se podívala, co čte. Snape složil hlavu do dlaní a nevidoucíma očima zíral na papír. „Co se stalo?“ chtěla vědět McGonagallová.

Se skloněnou tváří Snape vysvětlil: „V noci nepřišel domů. Já… myslel jsem, že trucuje. Minulý týden… byl nešťastný, že musím odejít.“ Promnul si čelo. „Nenapadlo mě, že je v nebezpečí.“ Posadil se rovněji a mávl rukou ke schodišti. „Jeho chimérka je úplně klidná. Odráží jeho náladu, takže jsem nepředpokládal…“

McGonagallová sevřela Severusovo rameno. „Uklidni se, Severusi. Začni od začátku a nedávej si vinu.“ To první Snape zvládl, ale to druhé ne a když skončil, McGonagallová se zeptala: „Tu dívku neznáš?“

„Nikdy předtím jsem se s ní nesetkal. Byla to teprve jejich třetí schůzka. Prošla Moodyho zkouškou.“

„No, to je docela těžká zkouška. Nejsem přesvědčená, že mně by se to povedlo.“ Vytáhla židli a usadila se u stolu, jako by se tu chystala zůstat.

„Není důvod, abys…,“ začal Snape.

„Potřebuješ, aby tu s tebou někdo byl, Severusi,“ přerušila ho. „Zkoušel jsi vyhledávací kouzlo?“ Potřásla hlavou a dodala: „Říkal jsi, že to posledně fungovalo.“

„To ano, ale teď jsem to nezkoušel.“

„Proč ne?“

„Nemohu to zopakovat,“ zabručel Snape netrpělivě. Když na něj zvědavě hleděla, dodal: „Za prvé, i když to posledně fungovalo, bylo to neodborné a pochybné kouzlo.“ Snape pomyslel na temnou místnost a světélkující pentagram na podlaze a na to, jak ho temné žhnutí vyhledávacího kouzla nekontrolovatelně vábilo. „Dokonce ani nevím, jestli to byla moje krev nebo chimérčina, která kouzlo aktivovala. Nebo jejich kombinace.“

„Použil jsi jeho mazlíčka?“ zeptala se překvapeně. „To mě nenapadlo.“

předtím taky ne.“

„To byla docela komplikovaná kombinace.“

Pamatoval si na pištění Kali, když jí odebíral krev a ještě teď se mu z toho ježily vlasy na krku. Prosím, už to nedělej, Harryho hlas mu zněl v uších jako hlas někoho, kdo se díval temnotě přímo do očí, takové temnotě, kterou by ostatní neviděli ani ve sklepení. S náhlou potřebou pohybu Snape vstal a zašeptal: „Nemohu se k té temnotě znovu přiblížit.“

McGonagallová vážným hlasem řekla: „Zapomeň na můj návrh. Ale musíme Harryho najít.“

Trochu sebou trhl. „Možná bude jen jediná cesta…“

Letaxové plameny vzplály, tentokrát to byla Tonksová. „Právě jsem se vrátila z Malfoyovic panství.“

„A…?“ zeptal se Snape ostře.

„Nevědí nic, a já jim věřím. Draco odpověděl na všechny mé otázky, teda až potom, co se přestal hystericky smát nad důvodem mé návštěvy. Jsem si jistá, že nic neskrývá.“ Přešla kolem stolu a zastavila se před o dost vyšším Snapem. „Lituji, že nemám žádné lepší zprávy. Všichni bystrozoři i učni ho hledají a zrovna tak všichni Weasleyovi, kteří byli dostupní. Pokoušíme se to udržet v tajnosti, pokud to půjde, novináři by kolem toho udělali humbuk, kdyby to zjistili; bude to lepší i pro Harryho, až se vrátí.“

Snape překřížil ruce na prsou. „Vážím si toho,“ prohlásil. „Kdybych měl pomoci hledat, kde bych měl začít?“

„Potřebujeme, abyste zůstal doma, kdyby se třeba ozval.“ Když viděla Snapeův zamračený pohled, pokusila se ho přesvědčit: „Třeba na to budeme muset rychle reagovat,“ dotkla se jeho ramene. „Vím, že vám to připadá, že pro něj nic neděláte, ale je to důležité.“ Když nereagoval, dodala: „Jestli ho do zítřka nenajdeme, budeme muset dát zprávu novinám, protože pak už budeme potřebovat jejich pomoc. Budeme muset najít všechny, kteří mohli něco vidět. Naštěstí ho všichni znají, a každý, kdo by ho viděl, by si ho pamatoval.“

Snape si znovu sedl, i když se cítil docela neužitečně, když to udělal.

„Zvládnete to, Severusi?“ zeptala se ustaraně Tonksová.

Jeho jedinou odpovědí bylo posměšné odfrknutí. Tonksová s McGonagallovou na sebe ustaraně pohlédly a bystrozorka odešla. Snape si opřel čelo o dlaň, přemohla ho tíha posledních akcí, do kterých byl vyslán a na něž už skoro zapomněl.

McGonagallová se zeptala: „Už jsi jedl?“ Snape odpověděl jen nepatrným zakroucením hlavy. „Dobře, já bych si ale ráda udržela sílu, nevadilo by ti, když o něco požádám tvého domácího skřítka?“ Snape jen mávl rukou ke dveřím, aniž by na ni pohlédl.

Vrátila se s talířem fazolí a toastem.

„Opravdu tu nemusíš zůstávat,“ opakoval Snape. „Vím, že máš naléhavou práci.“

„Není to tak důležité. Ne že bych to včera připustila.“ Na jeho pochybovačný pohled zamávala vidličkou a řekla: „Na rozdíl od tebe, Severusi, jsem ještě Harrymu nesplatila to, co pro nás udělal. To, že tu s tebou několik hodin budu, je to nejmenší, co mohu udělat.“ Rázně nabodla na vidličku několik fazolí.

Snape spolkl hořkou vzpomínku na Harryho uštěpačného kmotra, který byl kdysi ve stejné situaci, jako teď on.

*****

Harry dlouho přecházel po malém prostoru, než se unavil, posadil se a čekal. Několik dlouhých hodin se nic nedělo. Sluneční světlo za okénkem vysoko u stropu se pomalu vytrácelo a zanechalo ho v podivném šeru. Začal mít podezření, že tohle je nějaký první stupeň zkoušky bystrozorských učňů, uvolnil se a přemýšlel, co bude následovat – had pravděpodobně ne. Když vyzkoušel všechny nápady na únik – dokonce i ty bláznivé – a odpočíval v rohu malé cely, zaslechl kroky scházející po schodech a rozsvítilo se světlo.

Harry se zamračil, když poznal muže, který se k němu přiblížil.

„Pane Pottere,“ pozdravil Rick Rothschild zdvořile.

„Ricku,“ vrátil mu Harry znechuceně, ale nevstal.

„Oh, ty si na mě pamatuješ. Jsem poctěn.“ Muž se přidržel mříží a vtiskl mezi ně obličej. „Líbí se ti tvůj malý útulek? Měl jsem tu odborníka, který ho pro tebe udělal.“

„To je od tebe hezké,“ řekl Harry a znělo to unuděně.

„Jsi velmi nevděčný,“ odfrkl si Rick a nervózně přešlápl z nohy na nohu.

„Co po mně chceš?“ zeptal se Harry a snažil se, aby to znělo hrubě.

„Ó! Už mám všechno, co chci,“ zašklebil se Rick a úkosem se na Harryho podíval. „Zmeškal jsi schůzku, ne? Ts, ts, ts, to se Taře líbit nebude.“

„To je to, o co ti jde?“

Rick se zasmál. „Měl ses držet Tonksové; té tolik nevadí, když se na schůzku nedostavíš.“ Mávl rukou, jako že Harryho opouští. „Skřítek ti přinese něco k jídlu, i další věci, které bys mohl potřebovat… ale nepustí tě ven.“ Odešel pryč a jeho kroky dozněly na schodišti.

*****

Brzy ráno se Hermiona s Ronem letaxem přenesli do Shrewsthorpe. Snape stále ještě seděl za stolem, sám, protože McGonagallová se před několika hodinami odešla vyspat.

„Dobré ráno, profesore,“ řekla Hermiona. „Nebude vadit, když budeme čekat na nové zprávy u vás? Celou noc jsme ho hledali a potřebujeme si odpočinout, ale nemůžeme čekat doma.“

Snape unaveně zvedl hlavu a rukou jim naznačil, aby se posadili. Ron se na Hermionu ustaraně podíval, než si sedl. Hermiona vytáhla mapu Londýna a studovala ji, zatímco Ron si složil hlavu na ruce, aby si trochu zdříml. O nějakou chvíli později přinesla Winky podnos se snídaní. Snape svůj talíř odstrčil; Winky ho zachytila dřív, než mohl spadnout ze stolu a mlčky ho odnesla pryč.

Po hodině odpočinku se mladí zvedli, a znovu se vydali Harryho hledat. „Všechno bude v pořádku, pane,“ řekla Hermiona, když Ron vstoupil do krbu. „Přece víte, že Harry má vždycky štěstí.“

„Blázni a děti,“ zamumlal Snape záhadně. „Už ale není dítě.“

„Nebude vadit, když zase přijdeme?“ zeptala se Hermiona opatrně a ignorovala Ronův nesouhlasný pohled. Když Snape neurčitě mávl rukou, dodala. „Uvidíme se později, pane.“

Když procházeli víkendově klidným atriem na ministerstvu, Ron řekl: „Snape nevypadal zrovna mile. S těmi jeho šílenými vlasy vypadal tak, jako dřív.“

„Jo,“ souhlasila Hermiona. „Víš, vždycky jsem si myslela, že Harry tou adopcí získal víc, ale když jsem viděla Snapea… možná jsem se mýlila. Je dobře, že mu Tonksová řekla, aby zůstal doma.“

„Možná to je důvod, proč vypadá tak hrozivě,“ poznamenal Ron. „Nechtěl bych jen sedět a čekat.“

*****

Harry strávil chladnou noc na tvrdé podlaze pod tenkou přikrývkou. Požádal domácího skřítka o okouzlený nočník a umyvadlo, takže měl docela pohodlí. Když se pokusil přesvědčit skřítka, aby si promluvil s jejich skřítkou Winky, vyvolalo to jen bouchání hlavou do zdi. Harry ho musel ujistit, že už nechce, aby to udělal, jen aby s tím skřítek přestal. Teď ráno z toho měl dobrý pocit; znamenalo to totiž, že skřítek mu chtěl pomoci a musel se za to pokušení potrestat.

Z nudy si Harry vytáhl tkaničky z bot a přemýšlel, jakou zbraň by z nich mohl vytvořit. Představoval si, jak Lestrangeová seděla v Azkabanu a schraňovala věci, ze kterých by si mohla vytvořit hůlku. On vyrobit hůlku neuměl. Slíbil si, že se to naučí hned, jak bude mít příležitost. S touhou pomyslel na domov a představoval si, co Snape právě teď děla, předpokládal, že odešel do Bradavic. Přemýšlel, jestli Snape ví, že není doma. Strašně si přál, aby mu byl řekl, kdy přesně se vrátí z výcviku. To by mu ale asi stejně nepomohlo. Rick pravděpodobně Taru sledoval od jejího bytu, uvědomil si Harry.

Skřítek přinesl na tácu snídani a lusknutím prstů poslal tác do klece. Jeho velké oči vypadaly ustaraně.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Harry tak klidně, jak jen to šlo. Skřítkovy rty byly pevně sevřené, když potřásl hlavou a maličko zakňučel. „Znáš skřítka, který se jmenuje Dobby?“ Reakce byla podobná, i když teď skřítek vypadal, jako že něco neschvaluje. „Zakázali ti se mnou mluvit?“ Skřítek kývl. „Už ses s Dobbym setkal?“ Další přikývnutí a skřítek se zamračil. „Je to špatný skřítek,“ řekl Harry, jak se snažil uhádnout skřítkovy myšlenky. Další přikývnutí, tentokrát důrazné. „Dobří skřítci vždycky dělají to, co jim jejich pánové nařídí,“ poznamenal Harry. Na tohle skřítek neodpověděl, přestože to vypadalo, že mu uši lítostivě poklesly.

Skřítek musel něco zaslechnout, protože náhle narovnal hlavu a zmizel. Harry právě pomyslel na to, že by zopakoval Dobbyho slova o tom, že když je Voldemort pryč, daří se skřítkům lépe, s úmyslem zviklat skřítkovu loajalitu ke svému pánovi. No, bude muset počkat, až mu skřítek přinese večeři.

*****

Ron s Hermionou se vrátili do Shrewsthorpe hlavně proto, že Hermiona na tom trvala. „Upřímně, myslím, že profesor Snape potřebuje, aby na něj někdo dohlédl,“ tvrdila. Ron se zamračil, ale nic neřekl.

Snape vstal od stolu hned, jak dorazili. „Nepředpokládám, že máte nějaké nové zprávy?“ zeptal se, ale v hlase mu zazněla naděje.

Hermiona zavrtěla hlavou. Nechtělo se jí vysvětlovat, jak frustrovaní jsou bystrozoři ze svého neúspěchu. Myslela si, že jí i Weasleyovy nechali hledat jen proto, aby od nich měli pokoj, ale když se včera večer vrátili, Tonksová je dost zoufalým hlasem informovala o průběhu pátrání.

Jakmile se posadili, Winky donesla plné talíře vařených brambor, masa, topinek s máslem a smažených rajčat. Prostřela stůl a odešla. Ron potěšeně zabručel a vrhl se na jídlo. Hermiona se zadívala na Snapea, který zíral na neurčitý bod uprostřed stolu. Měla pocit, že nic nejedl od té doby, co se Harry ztratil. Spolkla knedlík, který se jí usadil v hrdle, a pokoušela se přijít na něco uklidňujícího, co by mohla říct, ale veškerý optimismus ze včerejška jí po noci strávené v londýnských ulicích nadobro opustil.

„Brzy dorazí novináři,“ řekl Snape, aniž by někoho z nich oslovil. „To celou situaci vylepší,“ dodal posměšně.

„Tonksová si myslí…,“ začala Hermiona.

„Ano,“ přerušil ji Snape. „Vypadá to, že si myslí, že tu potřebujeme cirkus.“

„Nemyslím si, že si můžeme vybírat, profesore,“ vyhrkl Ron.

Tohle by se Hermiona neodvážila říct. Jen doufala, že Ron neřekne nic o tom, že bystrozoři už nemají žádnou další stopu. Odložila vidličku, popadla Rona za ruku a honem ho táhla zpátky na ministerstvo, takže ani nestačil dojíst.

Tonksová jim neochotně dala za úkol projít ulicemi Knightbridge a vyptávat se každého, koho potkají, jestli Harryho v pátek večer nebo v noci neviděl. Stejně jako minulé dny dostali mudlovské i kouzelnické fotografie, které měli lidem ukazovat. Unavení, ale povzbuzení tím, že dostali konkrétní úkol, vyrazili do ulic.

*****

Druhý den ráno měl Harry klouby ztuhlé mrazem a musel udělat několik cviků, aby se zahřál. Rick přišel dolů a skoro poskakoval radostí.

„Chystáš se mě tu jen věznit?“ zeptal se Harry sarkasticky.

„Mám spoustu nápadů, co bych ti mohl udělat, jen jsem se ještě nerozhodl. Ale už brzy to bude; jen buď trpělivý,“ ujistil ho Rick.

„S Tarou jste se rozešli,“ řekl Harry znechuceně.

„To ona se na mě vykašlala. Někdo jí musel něco napovídat. Vypadá to, že si myslí, že se beze mne obejde. Že jiní muži jsou lepší než já, laskavější.“ Rickova nálada se náhle hrozivě změnila. Došel blíž k mřížím, tam, kde stál Harry. Harry se musel držet, aby ho neuchopil za ruku, nepřitáhl ho ještě blíž a neomlátil mu o ně hlavu tak, jako to udělal domácí skřítek, když se chtěl potrestat.

Rick se maličko předklonil a řekl: „Patří mně. Všechno, čeho dosáhla, byla moje práce. A ona to ignoruje. Točí se kolem tebe, jako bys byl nějaká výhra… I když musím přiznat, že mi to nevadilo,“ dodal Rick s podivným smíchem. „Ale tomu ty nemůžeš rozumět.“ Na Harrym musely být vidět jeho pochybnosti, protože se Rick ušklíbl. „Ano, ty nejsi hloupý, že? Jen se odtud nedokážeš dostat.“

Jeho upřený pohled ztvrdl. Harrymu se opravdu nelíbilo, co Rick říká. Ale nebránil se tak, jak by mohl Rick očekávat. Předstíral strach a přitiskl se na mříže. 

„Chudáček pan Potter; vlastně je to jen zba…?“

Harry velkou rychlostí prostrčil ruku skrz mříže a skoro se dotkl Rickova italského kabátu, když byl náhle velkou silou odhozen a paralyzovaný dopadl na podlahu, svět kolem něj se podivně překlápěl a točil, dokud jeho tvář nespočinula na studené, betonové zemi. Něco vrčelo v temnotě jeho mysli, ale zmizelo to dřív, než to dokázal identifikovat.

Rick uskočil, ale vrátil se zpět a dřepl si na bobek. „Nemůžeš dělat nic, Pottere. Neřekl jsem ti, že tohle bylo vytvořeno speciálně pro tebe? Nemůžeš se přemístit, nemůžeš zaútočit. I když jsi mě docela zmátl. To se moc lidem nepovedlo.“ Vstal a oprášil si kalhoty. „Musím jít do klubu, mám nějaké jednání. Uvidíme se odpoledne.“

Ta vyhlídka se Harrymu nelíbila. Frustrovaně použil mříže, aby se mu s nemalým úsilím podařilo vstát. „Cože? Ty teď odcházíš? Nechceš to raději hned vyřešit?“ Potěšen tím, jak silně jeho hlas zní, nasadil vyzývavý obličej, když se Rick otočil.

Rick si rukou přejel po přední straně kabátu. „Je od Armaniho; nechci na něm mít krev.“

„Byla by tvoje, kdybys to udělal,“ vyzýval ho Harry.

„Ne. Raději si s tebou pohraji, Pottere. Ještě bych z toho neměl to správné uspokojení.“

Dveře od sklepa se zavřely a za chvíli bouchly i další dveře. Harry si sám nad sebou odfrkl a se zasténáním si sedl do rohu klece. Ruce i nohy se mu ještě třásly od nepříjemného kouzla, které do něj udeřilo. Zvláštní vrčení, které zaslechl, mu připomnělo pentagram; předpokládal, že v okamžiku, kdy byl proklet, znovu prolétal temnotou. Zamyšleně si kousal ret. V knize se psalo, že to mohlo být jakkoliv daleko. Přemýšlel, jestli by dokázal některou z těch kreatur přesvědčit, aby o něm podala zprávu. Něco takového Rick rozhodně nemohl předpokládat. Jeho nechuť k těm tvorům ho od takového pokusu zrazovala, nechtěl jim být dlužný. Nechtěl žádnému z nich nic dlužit; to by raději dlužil Rickovi.

*****

Ron ani Hermiona nikdy nemluvili s tolika mudly, jako v posledních několika hodinách. Blížili se ke konci jedné z posledních ulic vedoucích k podzemce, tam kde měl Harry schůzku s Tarou. Hermiona se s touto záhadnou osobou, o které se Harry nikdy nezmínil, chtěla setkat. Myslela si, že by ji také měla požádat o fotografii, podobnou té Harryho, kterou teď už asi po sté vytáhla a momentálně ji ukazovala malému kulatému muži, který skládal plastové přepravky s láhvemi před malým obchodem.

„Dobré ráno. Nemohl byste nám pomoci…,“ začala Hermiona unaveně. Muž se zarazil a podíval se na fotografii, kterou mu ukazovala. „Neviděl jste náhodou tohoto mladého muže?“

Muž zavrtěl hlavou a unaveně uchopil další přepravku. Nevypadaly těžké, ale možná jich muž už odnosil příliš mnoho. Zevnitř obchodu na něj zaječela podobně kulatá žena. „Co chtějí, Elmere?“

„Někoho hledají,“ zaječel na ni zpátky, třebaže od sebe nebyli příliš vzdáleni. „Viděla jsi něco v pátek večer, Gladys?“

Rozhodila rukama. „Ne. Oh… to legrační stínidlo na lampu v krabici na chodníku, co se rozbilo,“ ječela, když vynášel na chodník další přepravky.

„Neptali se na žádné stínidlo,“ brblal muž. „Hledají nějakého kluka.“

Ron s Hermionou se na sebe utrápeně podívali. Nikdo jiný na ulici nebyl a Hermiona už se chtěla s mužem rozloučit s tím, že musejí jít dál.

Žena se sklonila k účetní knize. „Byla zabalená do hezkého papíru… hodil by se na Vánoce,“ řekla a divoce bušila do malé kalkulačky.

Hermiona ztuhla uprostřed kroku. „Mohli bychom vidět to, ehm, stínidlo?“

Ron vypadal hodně špatně, když Hermiona vytáhla z popelnice zlatě zbarvený střep z fantaskního kotlíku, který Harry ten večer koupil. O půl hodiny později bystrozoři posbírali vše, co se dalo a v krabici to přemístili na stůl v Shrewsthorpe. Ron se toho nechtěl zúčastnit a tak ho Hermiona poslal domů, aby se vyspal. Potřebovala jeho podporu, ale nechtěla, aby byl svědkem Snapeovy reakce. Vypadal hůř než Ron, když pečlivě rozmístil větší střepy kotlíku po stole, zhroutil se na židli a strnule zíral na strop.

Po velmi dlouhé chvíli konečně řekl: „Máte ráda temná kouzla, slečno Grangerová?“

„Ne, pane,“ odpověděla okamžitě a pak přemýšlela, co tím myslel. Chtěla se zeptat, ale byla příliš znepokojená.

Povzdechl si a spíš sám pro sebe řekl: „To jsem si myslel.“ Vzchopil se a dodal: „Předpokládám, že se vracíte na ministerstvo?“ Když kývla, mávnutím jí poslal pryč.

Zastavila se ve dveřích a pokoušela se nejít nějaká povzbuzující, konejšivá slova. Snape se na ní nehnutě díval. „Harry se vždycky ze všeho dostane, víte,“ řekla, i když teď se o Harryho bála víc, než kdykoliv předtím. Snape neodpověděl, jen si pohrával s kouskem zlatého skla.

Hermioně se Snapeovo rozpoložení nelíbilo, raději odešla. Neviděla, jak se zubatý kousek skla zařízl do jeho prstu, protože neslyšela Kaliino zapištění z Harryho ložnice.

*****

Harry strávil celý dlouhý den sedy-lehy a kliky. Tělesné cvičení střídal s relaxačním. Pokoušel se také rýpat do zdi, ale byla nově postavená a velmi tvrdá a on neměl jiný nástroj, než své nehty. Usadil se u zdi a přemýšlel nad všemi rozhovory, které vedl s Tarou a vzpomínal, co se o Rickovi dozvěděl. Seznam byl celkem krátký;  Rick pracoval v bance svého otce a pohyboval se ve společenské vrstvě, do které i Harry několikrát zavítal. Měl vysoké mínění o sobě a své rodině, ale ne takovým tím čistokrevným způsobem jako Malfoy, ale spíš mu záleželo na majetku, jako mudlům.

Musí existovat cesta ven, pomyslel si Harry. Představoval si, jak se Snape dozvěděl, že se ztratil a znovu použil kouzlo krve. Při představě pentagramu ho zamrazilo a doufal, že se o to Snape nepokusil. Raději zůstane sedět tady, než aby se jeho opatrovník vystavil takovému nebezpečí.

*****

„Co to je?“ zeptala se McGonagallová znovu, když Snape její první otázku ignoroval. Klečel na podlaze v místnosti nahoře. Skoro ho nedokázala nalézt; musela se zeptat skřítky, kde je. „To neuděláš,“ vyhrkla přísně. Snape si jí nevšímal a pečlivě ostřil špičku nové fosforeskující křídy o smirkový papír připevněný na podlaze.

„Severusi!“ vytrhla mu křídu z ruky a stiskla ji tak pevně, až se špička rozdrobila.

Díval se na ni s bolestným výrazem. „Takže kouzlit budeš ty?“ zeptal se.

Vypadala, že o tom uvažuje. Zírala na pentagram na podlaze a pak pohlédla na křídu ve svých prstech.

Snape si posměšně odfrkl. „Ten obrazec je dobře vyladěný. Když v něm Harry stál, vnímal temnotu.“

Zhluboka se nadechla. „Nikdo to kouzlo dělat nebude.“ Vytáhla hůlku, vymazala obrazec z podlahy a rozmetala tak černý mour a křídu po celé místnosti.

S mrazivým klidem Snape poznamenal: „Původně to byl tvůj nápad. Nebo ne?“

„Myslím, že jsem tomu kouzlu nerozuměla. Pojď, Severusi.“ Mávla rukou ke dveřím. „Ještě jsme nevyčerpali všechny možnosti.“

Posadila se k jídelnímu stolu; křišťálovou kouli, kterou přinesla, usadila do černého keramického stojánku.

Snape před sebou stiskl ruce a řekl: „To je ta nevyčerpaná možnost?“

„Dej mi šanci, Severusi. Když jsem chodila do školy, docela mi to šlo.“

Snape jí hned pichlavě odpověděl: „Takže tohle je poprvé od té doby, co použiješ křišťálovou kouli.“

„Možná. Jak to víš?“

„Myslím si to,“ odfrkl si.

Zvedla ruku, aby si zjednala klid a pak jí třikrát přejela přes kouli. Snape čekal, zatímco se dívala do světla zářícího z vnitřku koule, sklonila se k ní, až se jí skoro dotkla nosem a pak se zase narovnala.

„Stále vidíš Harryho?“ zeptal se Snape ironicky, když už uběhlo dost času.

„Ne, ale myslím, že vidím, kam jsem založila náušnice mé babičky, které jsem nemohla najít.“ Když viděla Snapeův výsměšný pohled, dodala: „No, alespoň to bylo něco. Sybila by nám řekla, kde Harry je…“ Raději zmlkla.

Snape zkřížil paže na prsou. „Ano, a co dál?“

„Víš, ona vždy vidí jen temné věci. Pravděpodobně by ničemu nepomohla.“

*****

Znovu prsty ohmatával řetěz kolem svého krku, jako už tolikrát během té doby, co tu byl zavřený, a zkoumal, jestli by ho dokázal přeměnit. Byla to odvážná myšlenka. Energie, kterou musel vložit do předchozího pokusu, kdy se řetěz pokusil přetrhnout, ho ujistila v tom, že řetěz omezuje jeho magii. Byl příliš krátký na to, aby využil svou zvěromágskou podobu; od toho pokusu raději ustoupil, když si představil, že by ho kouzlem spojené články řetězu mohly uškrtit. Byl frustrovaný, a protože tu nebylo nic, na čem by si vylil svou zlost, začal znovu cvičit.

Rick se ukázal až večer, sršel dobrou náladou. „Chceš to vidět?“ zeptal se, jako by se potřeboval o něco podělit. Když Harry nepromluvil, Rick rozvinul Denního věštce, kterého měl schovaného za zády a otočil ho tak, aby Harry dobře viděl.

Nezvěstný! hlásal velký titulek. Na začátku článku bylo vytištěno: Rodina ani přátelé neviděli hrdinu kouzelnického světa už tři dny. Pod tím byla fotografie jejich domu, na které Rogan s Rodgersem vyslýchali Snapea a někoho, kdo vypadal jako Elizabeth. Fotografie byla hodně rozpohybovaná. Snape se odvrátil od Rogana a zadíval se do kamery s divokým, rozhodným výrazem.

To Harryho docela povzbudilo. Všichni lidé, úplně všichni, to uvidí. Rick noviny otočil k sobě a četl nahlas: „Nešťastná přítelkyně Elizabeth tvrdí, že Harry by bez jediného slova nikdy neodešel. No to je zajímavé…“

„Je to jen kamarádka. Sousedka,“ řekl Harry.

„Opravdu?“ zasmál se Rick výsměšně. „Co si o tom pomyslí Tara, až to bude číst?“

Harry pokrčil rameny. „Já nelžu. Můj opatrovník, nebo Elizabeth sama, to vysvětlí,“ řekl klidně, což způsobilo, že se Rick zamračil. „Možná tě pobaví, že jejímu otci jsem se nelíbil.“

Po dlouhé chvíli ticha Rick řekl: „Děláš si legraci, že?“

„Ne. Ale nemusíš mi věřit.“

„Tařini rodiče tě musí obdivovat,“ řekl Rick.

Harry si tím tak jistý nebyl, ale nic neřekl. A i když se hodně nudil, byl by raději, kdyby Rick odešel.

„Stejně jako mě, zpočátku. Jsou hodně přelétaví.“ Rick byl teď rozzlobený. „S tímhle ty nemáš problém, co? Všichni tě milují.“

Harry unaveně zavrtěl hlavou. „Ne, ne.“

„Jmenuj mi jedinou osobu, která tě nemá ráda,“ vyzval ho Rick.

„Draco Malfoy. Všichni, co jsou v Azkabanu. To je hodně lidí.“ Znechucený touto konverzací se Harry otočil a sedl si čelem ke zdi.

„Ještě jsem s tebou neskončil.“

„Ale já jsem skončil s tebou,“ odsekl Harry.

„To se ještě uvidí,“ zamumlal Rick a odešel.

Harry si přál, aby tu Rick nechal noviny. Pamatoval si tu fotografii docela dobře, ale chtěl ji vidět znovu. Chtěl znovu vidět Snapea, který vypadal, že je připravený přeprat armádu trollů, jen aby se k němu dostal. To způsobilo, že se cítil potěšený a spokojený, i když zíral na nepoddajné mříže před sebou. Když zvuky nahoře utichly, Harry znovu mříže zkontroloval, jestli nenajde nějakou jejich slabinu.

*****

Večer byla Snapeova jídelna plná hostů, Harryho přátel, které přitáhl článek v novinách. Snape sešel dolů a překvapilo ho, kolik se jich během jedné hodiny dostavilo. Suza se na něj plaše usmála, když se na ní zastavil očima. Místnost ztichla, jakmile ho lidé zahlédli ve dveřích. Balancoval mezi zlostí a poznáním, že si nedělá starosti sám.

Ozvalo se klepátko a Snape šel otevřít, zamračil se na Hermionu, která vyskočila, zřejmě se pasovala na hostitelku. Hermiona se s ruměncem na tvářích vrátila na své místu u krbu. Za dveřmi stála Tara a zrovna říkala své matce: „Pošlu ti sovu, až budu potřebovat, abys mě vzala domů letaxem. Profesore,“ obrátila se ke Snapeovi. „Smím u vás počkat na nějaké zprávy o Harrym?“

„To chtějí všichni,“ řekl unaveně a mávnutím ji pozval dovnitř. Matka Taru objala na rozloučenou a Tara šla za Snapem.

„Ach,“ vydechla Tara u dveří do jídelny. Všichni se otočili a prohlíželi si jí.

Snape do ní lehce strčil. „Posaďte se, slečno Terranceová,“ pobídl ji a odešel do obývacího pokoje.

Tara prokličkovala mezi mnoha židlemi do kouta, vedle dívky s hustými střapatými vlasy. „Ahoj,“ řekla Hermiona. „Už jsme se potkaly?“

„Asi ne,“ odpověděla Tara a neklidně se rozhlédla po místnosti.

„Představím tě,“ nabídla Hermiona. „Odkud znáš Harryho?“

„Několikrát jsme si spolu vyšli.“

To Hermionu velice zajímalo. „Jsi Harryho přítelkyně?“

„Ano. Jak jsi to myslela?“ zeptala se Tara. Hermiona popadla Denního věštce, aby ho schovala, ale ve stejném okamžiku ho chytil i Ron, aby Taře ukázal fotografii. „Viděla jsem to,“ řekla Tara, čímž je zastavila.

„Oh,“ zamumlal Ron zklamaně. „Támhle je Elizabeth,“ ukázal na dívku u okna. Tara si dívku prohlédla a pokrčila rameny. Ron se zeptal: „Nepamatuji si tě z Bradavic…“

„Chodila jsem do školy v Londýně.“

„Hm,“ řekl Ron. „Ty a Elizabeth jste jediné dvě čarodějky, které znám, co nenavštěvovaly školu čar a kouzel.“

Tara se nadechla, aby to vysvětlila, ale pak jen řekla: „Chodila jsem tam, kam rodiče chtěli.“

„To vysvětluje, proč se tak hezky oblékáš,“ řekla Ginny, která seděla vedle Rona, a znělo to trochu žárlivě.

„Průměrné čarodějce nebo kouzelníkovi dělá potíže správně zkombinovat oblečení,“ souhlasila Tara a zmlkla.

Rozzářily se letaxové plameny a z nich kvapně vyběhla Candida. „Ach,“ vydechla, když spatřila to množství lidí. „Kde je Severus?“ zeptala se.

„V obýváku,“ odpověděla Elizabeth, a vykročila, aby ženě ukázala, kde to je, ale Candida už vyšla do haly.

„Severusi, proč jsi mi neposlal sovu,“ ptala se. „Myslela jsem, že jsi ve škole.“

„Zřejmě mi do toho něco přišlo,“ zavrčel.

„Ah.“ Prohlížela si Severusův pomačkaný vzhled. „Mohu nějak pomoci?“

„Napadá tě, kde by Harry mohl být?“

„Ne. Přála bych si, abych to věděla.“

„Pak nemůžeš nijak pomoct,“ řekl odmítavě.

Přistoupila k němu, „Omlouvám se, Severusi. Co se stalo?“

Snape jí to neochotně vysvětlil, i to, jak pozdě ho začal hledat. Posadila se na nejbližší židli a povzdechla si. „Neobviňuj se,“ řekla. „Říkal jsi, že už jednou utekl. Nemá stejné potíže i teď?“

„Bezdůvodně by na tak dlouho neodešel.“

„Dobře, a zkontrolovali jste seznam jeho nepřátel… I toho, který není v Azkabanu?“

„Několikrát,“ odpověděl Severus unaveně. „Není nic, co bychom mohli udělat.“

„Severusi…“

„Pokud chceš vidět mou nejhorší náladu, tak klidně zůstaň,“ ušklíbl se.

„Severusi, já…“

„Není nic, co bys mohla udělat,“ zavrčel znovu.

Mrzutě po něm hodila zamračeným pohledem a odcházela. „Budu u rodičů. Pošli mi sovu, jestli se dovíš něco nového, nebo když budeš potřebovat společnost.“

*****

Harry se v šeru stočil do klubíčka a ruce si dal pod hlavu jako polštář, pomyslel si, že i když ještě není čas na spaní, může alespoň předstírat, že je. Ve výklenku se třepotaly slabé plaménky svíček, udržovaly temnotu v koutech, ale nezářily natolik, aby ho rušily. I když měl pod sebou jen tvrdou podlahu a jednu tenkou přikrývku, usnul a vzbudil se, až když mu byla mezerou pod mřížemi podána večeři. Mezera se opět uzavřela a Harry usoudil, že tudy se utéct nedá. Rick se otočil na patě a mlčky odešel. Harry považoval za divné, že večeři nepřinesl skřítek, ale v žaludku mu zakručelo, protože snídani ani oběd nedostal.

Jídlo bylo přesolené a tak vypil všechnu vodu z plechového džbánu, voda chutnala po kovu. Díval se na plechový džbán a přemýšlel, jak ho využít, až se Rick opět ukáže. Zdálo se mu, že jak se na něj dívá, džbán se zvětšuje a zase smršťuje. Zamrkal a promnul si oči, ale bylo to ještě horší. Klepnutí mu prozradilo, že džbán upustil, ale nedokázal si to uvědomit. Podivně barevná podlaha se náhle zvedla a on instinktivně klesl na kolena dřív, než upadl. Ruce mu říkaly, že je na pevném povrchu, ale oči si myslely něco jiného a to ho vyděsilo.

Rychle se odtáhl zpět a couval, dokud nenarazil do zdi. Mříže se vlnily a lámaly a z jejich konců na něj útočily a chrlily oheň dračí hlavy. Odháněl je rukama tak dlouho, až je před sebou nedokázal udržet a vysílením omdlel.

*****

McGonagallová seděla v obývacím pokoji, dělat Severusovi společnost bylo čím dál víc náročnější. Snape přecházel po místnosti a občas si rukama zajel do vlasů. Zastavil se, když zaslechl pískot. Oba vyběhli do haly, a když běželi po schodech, Snape se otočil a zjistil, že také v jídelně několik lidí Kali zaslechlo.

McGonagallová držela dveře v Harryho pokoji zevnitř za kliku, aby nikdo nemohl vejít. Kali znovu vypískla, ale pískot přešel ve vrčení. Házela sebou v kleci a útočila na mříže. Snape se bál, aby se neporanila a tak klec otevřel. Chimérka vyběhla z klece, ale nedokázala vzlétnout, zůstala ležet na podlaze. Otáčela hlavou ze strany na stranu, jako by byla překvapena věcmi, které oni dva nemohli vidět.

Severus k ní opatrně přistoupil, aby ji nepolekal a zvedl ji, i když McGonagallová protestovala. Ale Kali byla mimo, nevšímala si toho, kdo ji drží. Slabě zapískala, a Severus ji pohladil po fialové srsti, aby ji uklidnil. Zavřel oči a opatrně Kali držel, přemýšlel o jejím chování.

„Musím udělat to kouzlo,“ prohlásil Snape a opatrně položil Kali na postel.

„Severusi…,“ začala McGonagallová ustaraně.

Snape znovu zvedl chimérku. „Nevidíš to?“ zeptal se třesoucím se hlasem.

„Ano. Ale věř mi…,“ nadechla se, aby se uklidnila. „Také mě to bolí. Ale jestli je temná propast tak blízko, nesmíme nic riskovat.“

Snape držel Kali v náručí, když znovu zapištěla a celou dobu ji hladil. „O tom nemůžeš rozhodovat,“ řekl rozzlobeně.

„Harry by nechtěl, abys riskoval, ať už se mu stalo cokoliv,“ prohlásila pevně. „To vím jistě a musím tě chránit, když tu není.“

„Musím… něco udělat,“ šeptal Severus.

„Tím, že uklidníš jeho mazlíčka, mu pomůžeš,“ řekla. „Jejich emoce působí oběma směry.“

Nejen že se chimérka uklidnila, ale dokonce usnula v ohbí Severusovy paže. Dlouho tam stál a zíral na kamennou zeď. „Mělas pravdu.“

„Já? V čem?“

S podivným úšklebkem Snape řekl: „O těch věcech kolem něj, a o tom, že jeho rodiče by z toho zešíleli.“

McGonagallová k němu přistoupila a pohladila ho po rukávu. „Dokázal jsi zázrak, Severusi, a musíš si uvědomit, jak těžké pro mě je to přiznat.“

Snape se tomu zasmál, ale pak se opět zachmuřil. „Udělal jsem teď závažnou chybu. Takže na tom nezáleží.“

Vždycky na tom bude záležet,“ vyhrkla. Poodstoupila, zneklidněna svou vlastní prudkostí. „Měj to zvíře pořád u sebe, pokud tě nechá. Pomůže to Harrymu.“ Odešla.

Když se později do ložnice vrátila, našla Snapea spícího na Harryho posteli s Kali stočenou na hrudi. Nechtěla ho rušit a tak po špičkách vyšla ven a opatrně zavřela dveře.

*****

Ráno přišlo se směsicí dobrých i špatných pocitů. Harry se cítil unavený a nemocný, stejně tak jako klidný a odpočinutý. Rick se zastavil u mříží a pobaveně ho pozoroval. „Měl ses vidět. Bylo to docela zajímavé.“ Když se na něj Harry nepodíval, Rick pokračoval: „Vyzkoušels to někdy? Jmenuje se to Bláznivá nálada a dostal jsem to od někoho, kdo chce zůstat v anonymitě. Zatraceně dobrá taneční droga.“

Harry si přál vyprázdnit si žaludek na Rickovy lesklé hnědé polobotky, ale byl za tou zatracenou mříží. Kromě tohoto se vlastně pohybovat nechtěl, mozek mu bušil, jako by mu chtěl vyskočit z lebky.

„Opravdu bylo nádherné sledovat slavného a velikého Harryho Pottera, jak se plazí po podlaze jako zpanikařený šváb.“ Rick se zasmál, sehnul se a prostrčil pod mřížemi další talíř s jídlem a džbán s vodou. „To je snídaně, dobrou chuť,“ vesele Harrymu popřál a odešel.

*****

V noci všichni lidé z jídelny odešli, jen McGonagallová zůstala. Snape seděl proti ní u jídelního stolu nad nedotčeným talířem se snídaní a s Kali stočenou na klíně. Chimérka také nechtěla jíst, odmítla i nejměkčí plátek slaniny, který ji nabídla McGonagallová. Zvedla svůj liščí čumák, pohlédla vzhůru na Snapea a zakňučela. Snape jí vzal do náručí.

*****

Harry seděl zkroušeně v rohu vlhkého sklepa a celé tělo ho bolelo. Vroucně toužil po dlouhém spánku na opravdové posteli a s opravdovým polštářem. Chlad, který pronikal až do morku jeho kostí, se mu stal stálým společníkem a měl pocit porážky z toho, že ho nedokáže odstranit vlastní vůlí. Být uvězněný a sloužit jako hračka takovému slabému kouzelníkovi po tom, co všechno dokázal přežít, způsobilo, že zasténal a zamračil se do šera za okénkem.

Vzpomněl si na Snapeova slova o tom, že má být ostražitý. Selhal jsem, uvědomil si Harry, a to jen při obyčejné cestě ulicí ke vchodu do podzemky. Nemohl přece očekávat, že by se mu tam mohlo něco stát, snažil se přesvědčit sám sebe. Představoval si Snapeovo zklamání, když přišel domů a doufal, že by se mohlo zmírnit o radost z toho, až se vrátí.

Navzdory nepohodlí, Harry skoro celé dopoledne prodřímal. Když se probudil, žíznivý a hladový, znovu si všiml talíře a džbánu u mříží. Nikdy si nedokázal představit, jaká muka by dokázal způsobit tak obyčejný předmět, jako je džbán s vodou. Jeho ztuhlý jazyk a vyprahlé hrdlo doslova křičely po vodě, ale nemohl riskovat a znovu se napít. Z oroseného povrchu džbánu stékaly kapky; jen ty ho skoro dokázaly přivést k šílenství.

Z obluzeného stavu ho vytrhly přibližující se hlasy. Dveře do sklepa se otevřely a bylo slyšet dvoje kroky scházející po schodech, doprovázené Rickovým veselým hlasem. „Myslím, že se ti to bude líbit,“ říkal Rick. Harry sledoval, jak se k němu sklepem blíží osoba, kterou opravdu nepotřeboval vidět, a překvapeně mrká zamračenýma očima. Draco Malfoy se zastavil dost daleko od mříží. „Jen pojď blíž,“ zval ho Rick.

„Tady ho máš,“ řekl Draco překvapeně. „Docela úlovek,“ mínil a Harry z jeho hlasu cítil neklid.

„Eh, hmm, Malfoyi,“ zamumlal Harry.

„Není to senzace? Jen to kouzlo,“ tlachal Rick šťastně. „A tohle je tvůj opravdový nepřítel, Pottere,“ řekl a palcem ukázal na svého společníka. „Nadával na tebe celou cestu sem. Opravdu tebou pohrdá.“

Draco došel až k mřížím. „Jak jsi to udělal…“

„No tak dobře. Uznávám, že jsem musel utratit pár liber. Ukaž mu ten gratatorq, Pottere.“ Když Harry nereagoval, vysvětlil: „Ten řetěz.“ Harry věděl, že nemůže nic jiného dělat a tak zahákl za řetěz palec a trochu ho nadzvedl. Rick pokračoval: „Musím připustit, že to bylo docela drahé. Potter vypadá tak špatně proto, že nemůže používat svou sílu.“

Draco maličko sarkasticky řekl: „Takže vlastně nejsi silnější.“

„Ne,“ řekl Rick defensivně. „A záleží na tom, když si mohu koupit takovou výhodu…?“

Harry viděl v Dracových světle modrých očích zděšení, což naznačilo, že by mu mohl pomoct. Oproti domácímu skřítkovi měl výhodu svobodného jednání. „To dělá i Draco,“ komentoval to Harry.

„Vždycky ne, Pottere, ty hajzle,“ vrátil mu Draco.

„Máš z toho radost, Draco? Jen proto, že mě nedokážeš v souboji porazit bez cizí pomoci…“

Draco nad tím zamrkal, jeho mozek pracoval na plné obrátky. „To jste dělali?“ zeptal se Rick Draca zvědavě. „Řekneš mi, kde ses učil bojovat?“

Draco zaváhal, ale pak řekl: „Učil mě otec.“

„Ah, ano, Malfoy…,“ řekl Rick. „To jméno mi něco připomíná.“

Oba, Harry i Draco, se na Ricka znechuceně podívali, ale ten si toho nevšiml. „Samozřejmě, že jsi o mém otci slyšel,“ vyprskl Draco.

„Slyšel? Ano, samozřejmě, stará čistokrevná rodina Malfoyů,“ Rick náhle vypadal zamyšleně.

Harry se zeptal: „Proč myslíš, že ho nenávidím?“ Ze své pozice na podlaze ukázal na blonďatého mladíka. „Jeho otec byl smrtijed. Víc než to, byla to Voldemortova pravá ruka,“ vysvětlil neochotně.

Rick se nyní na Draca zadíval vyplašeně. „Jo,“ zamumlal Harry. Draco se na oplátku na Ricka samolibě usmál. „Kdo sis myslel, že je mým nepřítelem?“ ušklíbl se Harry na svého únosce.

Draco si pečlivě prohlédl mříže. „To je opravdu velmi zajímavé. Je ten gratatorq neomezený?“ Znělo to, jako by si chtěl taky jeden koupit.

Rick si založil ruce na prsou a nadřazeně naklonil hlavu. „Jestli myslíš to, že by ho to zabilo, kdyby se mu povedlo utéct, tak ano.“

Harry se znovu podíval do těch světlých modrých očí, nedokázal z nich ale nic vyčíst. S velkým úsilím si stoupl a překvapilo ho, že to jde. Draco raději couvl, což Harrymu v jeho situaci připadalo pošetilé. „Všichni tě hledají,“ řekl Draco.

Rick se zasmál. „Ano, docela zábavné, že? Obvykle sleduji jen finanční stránku a peněžní kurzy. Ale přední stránka, dokonce i u Věštce, je teď mnohem zábavnější.“ Přitiskl tvář k mřížím. „Chudáček osiřelý Potter, který nikdy neměl pořádnou rodinu a nikdo se o něj nestaral,“ řekl s našpulenou pusou.

Harry se rozmáchl, aby mu dal facku, ale gratatorq ho srazil na kolena, takže z toho bylo jen lehké plácnutí. Ale bojoval s tím, každou špetku vůle bojoval s chvějícími se svaly, aby se znovu dostal ke svému únosci, který navzdory tomu, že měl slabost pro očarované předměty, věděl, jak použít hůlku, takže o okamžik později byl Harry plamenným kouzlem odhozen ke zdi.

Popálená hruď ho hrozně bolela, nedokázal hned vstát. Dokázal jen zvednout hlavu a podívat se na Ricka zdrcujícím, nenávistným pohledem. Fungovalo to; neslyšel, že by se ve tmě kolem něj cokoliv pohnulo. Když se Rick vzpamatoval, řekl: „Nedokážeš se poučit, Pottere?“

„Zatraceně tvrdohlavý idiot,“ souhlasil Draco. S nuceným úsměvem dodal: „Musím přiznat, že i když je zábavné, vidět Pottera takhle poníženého, musím se vrátit domů. Mám důležitou schůzku.“ Harry protočil očima a odfrkl si, když se snažil odtáhnout zčernalou košili ze sežehnuté kůže.

Rickovi se pravděpodobně o publikum přijít nechtělo. „Už musíš? Mohl jsem mu dát hůlku a mohli jste si zabojovat.“

„Možná příště. Myslím, že Harry má… lepšího učitele než dřív.“ Otočil se a beze slova odcházel, zoufalý Harry by rád věděl, jestli mu tím chtěl něco naznačit. „Mohl bys mi ukázat cestu ven?“ zeptal se Draco povzneseným, znuděným hlasem Ricka.

 

 

Poslední komentáře
28.04.2010 23:17:19: pekná kapitola. Nechápem síce, ako je možné udržať niekoho mágiu len vďaka nejakým predmetom, ale to...
27.04.2010 15:04:18: Ha! Draco! To vypadá nadějně. Pěkný díl.
25.04.2010 16:24:21: Díky moc za překlad, jsi zlatosmiley${1}
25.04.2010 16:18:27: Chudák Kali..ta za nic nemůže a takhle trpí. A Severus...no a jeho pověst je absolutně v troskách :D...