Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

61. kapitola

Přátelé a nepřátelé II

Draco se přemístil přímo do vstupní haly svého domu. Byl znechucený oběma, Rotschildovými snobskými způsoby, které se Dracovi nezamlouvaly, ale také Potterovým stavem. Jedna věc byla napadat a útočit na svého nepřítele přímo, ale uvěznit ho a mučit ho bez možnosti zotavení, to se neslučovalo s jeho smyslem pro čestný boj.

„Ahoj, zlato,“ řekla Pansy, která procházela halou v japonskými květy posetém županu. Dracova matka trvala na tom, aby jí Pansy dělala společnici v naději, že by si ji Draco mohl vzít za ženu. Draco ještě rozhodnutý nebyl, i když celá situace mu docela rychle přerůstala přes hlavu, a to hlavně proto, že měl rád pravidelnou společnost, zvláště když matka nebyla doma.

„Něco zajímavého?“ zeptala se Pansy ode dveří, kde se zastavila a mírně se nakrucovala. Draco strávil posledními minuty zamyšleně stojící uprostřed haly.

„Ano. Ještě před obědem se musím někde stavit.“

„Musíš?“ zeptala se a zklamaně se usmála.

Přikývl a přemístil se.

*****

V domě v Shrewsthorbe se rozeznělo klepadlo. Snape, který se domníval, že se opět dostavili Harryho kamarádi, aby zde strávili den, byl překvapen, když na zahradě uviděl svého bývalého zmijozelského studenta.

„Pane profesore,“ zamumlal Draco.

„Pane Malfoyi.“

„Vypadáte strašně, pane, pokud mohu soudit,“ prohlásil Draco, když si ho prohlédl od hlavy k patě.

Snape se sarkasticky zeptal: „Mohu pro vás něco udělat?“

„Zřejmě ne,“ zamumlal Draco. „Ale vypadá to, že vy byste pomoc potřeboval… Nepozvete mě dál?“ zeptal se nadřazeně. Snape ustoupil a nechal pyšného světlovlasého chlapce vstoupit do dveří, odvedl ho do haly. Draco se rozhlédl. „Skromné, ale přijatelné.“

Snape protočil očima. „Jestli jste mě přišel urážet, myslím, že mám důležitější věci na práci.“

„To pro vás Potter tolik znamená?“ zeptal se Draco a snažil se, aby to znělo, jako že se mu z toho dělá špatně.

Snape neodpověděl, jen přes svůj dlouhý nos shlížel na mladíka.

„Musím připustit, že patetičtí kouzelníci hrabající se v mudlovských penězích, místo aby uznávali staré kouzelnické tradice, mě znepokojují víc, než tvrdohlavá, surová magická síla.“

„Co vlastně chcete?“ vyprskl netrpělivě Snape.

Draco si povzdechl. „Vím, kde je Potter.“

„Cože?“ zeptal se Snape ostře.

Pomalu a zřetelně Draco řekl: „Nemám v úmyslu říct vám vše, co vím. Stačí, že budete vědět, že jsem se na tom nepodílel. Mohu toho ufňukaného malého hrdinu nenávidět, ale raději bych na něj vyslal dobře načasovanou kletbu a poslal ho tak ke Svatému Mungovi a ne ho nepřetržitě mučil tak, jak se mu to děje teď. Opravdu patetické.“

Hlubokým, nebezpečně znějícím hlasem se Snape zeptal: „Kde je?“

Draco vyprávěl o svém zvláštně prožitém dopoledni, o tom, jak přilétla sova a o své návštěvě okrajové části Londýna. Když se obrátil k odchodu, dodal: „Jo, a má na sobě očarovaný neomezený gratatorq. Radil bych vám postupovat velmi opatrně, pokud nechcete, aby skončil u Svatého Munga.“

*****

Čtyři bystrozoři a jeden velmi neodbytný Snape se přemístili na majetek rodiny Rothschildových. Rodgers se Snapem mluvil jen neochotně, během jejich krátké uspěchané schůzky na ministerstvu na něj vrhal podezíravé pohledy. Jejich malá útočná skupina se skryla před zraky staré čarodějnice, která žila ve vykotlané vrbě. Moody se přikrčil u živého plotu, který lemoval trávník a mezerou nahlédl do zahrady.

Snape tam stál s hůlkou v pohotovosti, připraven vrhnout se vpřed, horko těžko se ovládal. Rodgers si stoupl stranou a přísně na Snapea zahlížel, třebaže ten mu k tomu nedal žádný důvod. Vypadalo to, že si Moody dává na čas. Rodgers tiše řekl: „Předpokládám, že si myslíte, že byste mohl Harryho vycvičit lépe.“

„Reggie,“ zasyčela Tonksová.

Jako kdyby mluvil s někým hloupým, odpověděl Snape ještě tišším hlasem: „Kdybych věřil tomu, že mohu Harryho vycvičit lépe, cvičil bych ho.“

„Hmf.“ Rodgersovy se zúžily oči, jako by v tom hledal nějakou past. Moody jim stále ukazoval záda.

Klidně a maličko zlomyslně Snape řekl: „Mohl jsem vás okamžitě prozradit. Ale neměl jsem k tomu žádný důvod. Lestrange by si na vás rád procvičil mučící kletby… Pokud byste měl štěstí.“

Tonksová na Snapea zírala. Pastorek zašeptal: „Znám opravdu dobré umlčovací kouzlo.“

„Možná ho budeme potřebovat,“ založila si Tonksová ruce v bok a ostře se dívala z jednoho na druhého.

V té chvíli se k nim naštěstí vrátil Moody. „Dům je hodně chráněný. Vrstvená poplašná kouzla a pasti. Vypadá to jako práce nejméně čtyř zkušených kouzelníků, z nichž někteří, jak odhaduji, se navzájem nesnášeli. Kouzla spolu nespolupracují. Zrovna jako tihle dva,“ dodal se svým obvyklým úšklebkem.

Snape se musel držet, protože bystrozorův komentář, společně s jejich nečinností, ho přiváděl k šílenství. Moody řekl: „Nikdo se kvůli těm poplašným kouzlům nedostane blíž. Zastavila by každého kouzelníka, dokonce i dítě, tak jsou citlivá. Žádný člověk.“

„Žádný člověk?“ přerušil ho Snape.

*****

Harry prstem přejížděl po žilce křemene v kameni pod svou rukou. Jeho unuděná mysl se snažila soustředit na cokoliv, dokonce i na tak bezvýznamnou věc. Vzduch byl vlhký; svíčky ráno dohořely a jejich teplá vůně už vyvanula. Rozbolavělý Harry se znovu posadil.

Na druhé straně místnosti něco lehce sklouzlo na podlahu. Harry zamrkal a snažil se dohlédnout do temného rohu skrz prach vířící v pruhu jasnějšího světla procházejícího oknem. Zadržel dech, když zaslechl od schodiště šoupavý zvuk a uviděl elegantního černého hada. Plazil se přímo k němu. Prosmýkl se mezi mřížemi a zastavil se. Dívali se jeden druhému do očí, černé do zelených. „Severusi?“ zeptal se Harry šeptem.

Had se připlazil blíž a zvedl hlavu do úrovně jeho očí, zakmital jazykem. „Jsssi v pořádku?“ zasyčel. Harry opatrně natáhl ruku k hadovi, nebyl si jistý, jestli to není přelud. Had mu nešikovně narazil do ruky.

Harry překontroloval, jestli se neblíží Rick a řekl: „Jsssem rád, že jsssi tady.“

Had se syčivě zasmál. „Je divné ti takhle rozzzumět. Myssslím, že bysss chtěl jít domů?

Harryho začaly pálit oči, tak raději jen přikývl. Jeho mozek začal znovu fungovat, i když bolest hlavy, která se ho držela už od rána, neustávala. Vstal a zdvihl těžkého hada do náručí. „Ssschovej ssse u ssschodů. Přilákám ho dolů.“ Položil Snapea na zem a ten se odplazil do stínu schodiště.

„Hej! Ricky Rothy!“ pokřikoval Harry k ztemnělým schodům.

Po chvíli se nahoře otevřely dveře. „Tuhle přezdívku nesnáším. Co chceš, Pottere?“

Harry sledoval temnou siluetu hada stočeného ve stínu. „Přemýšlel jsem o tom, co jsi říkal o rodině.“

Rick pomalu sestoupil do sklepa. „Potřebuješ ji právě teď?“ dobíral si Harryho. Došel až k mřížím, ale úšklebek mu z tváře nezmizel. „A?“

„Chtěl bych ti někoho představit.“

Rick se vyplašeně rozhlédl po sklepě. Protože nikoho neviděl, zasmál se: „Koho?“

„Mého adoptivního otce,“ ukázal Harry bradou za Ricka.

Rick se otočil a pak uskočil až k mřížím, když uviděl osm stop dlouhou egyptskou kobru se vztyčenou hlavou. „Jej,“ vykřikl a vrhl se pryč, ale had na něj bleskurychle zaútočil. Harry si ani představit nedokázal, že by tohle Snape udělala a musel si tu situaci znovu rychle přehrát ve své mysli. Rick se chytl za poraněné stehno a spadl na podlahu. O chvíli později už nad ním stál Snape s hůlkou v ruce. Harry si pomyslel, že se ho později musí zeptat, jak to dokázal.

„Rád vás poznávám, pane Rothschilde,“ ušklíbl se Snape. „Máte patnáct minut, abyste se rozmyslel, jestli chcete žít, nebo ne.“

Z místa za mřížemi, kde stál Harry, nebylo zřejmé, jestli Rick přes své kňučení tu otázku slyšel. Snape cítil, že něco, co má Rick v kapse, blokuje jeho hůlku. Zeptal se hlasitěji. „Kde je klíč od těch mříží?“

Rick bolestí zavzlykal a ukázal ke schodům. „Krbová římsa, stříbrná krabička… Prosím…,“ žadonil, když se Snape otočil. Položil hlavu na podlahu a čekal. Snape se za okamžik vrátil se souborem malých stříbrných tyčinek, které zasadil do otvorů v té nejdelší. Klepl s ní o mříž a klíč se melodicky rozvibroval. Část mříže se otevřela.

Snape se okamžitě vrátil ke své oběti. Harry se pohnul, chtěl mu jít na pomoc. „Ne!“ vyhrkl Snape ostře a zadržel ho tím. Harry se vyplašeně zastavil těsně i mříží. „Zrušte ochranná kouzla na svém domě,“ požádal Snape. Rick ho ignoroval, zcela uzavřený ve své bolesti. Snape netrpělivě vytáhl z kapsy lahvičku a pár kapek z ní vnutil Rickovi mezi rty. Účinek byl okamžitý. Snape mu vtiskl do ruky hůlku a svou vlastní mířil přímo na jeho srdce. „Nedal jsem vám toho tolik, abyste přežil, jen jsem vám věnoval dalších deset minut a pak ještě hodinu v hrozných bolestech.“

Rick vypadal poraženě, ale mávl hůlkou a zamumlal sérii rušících kleteb. Nahoře se otevřely dveře a ozvaly se spěšné kroky. Snape vzal Rickovi hůlku z ruky a dal mu dopít lahvičku protijedu.

„Harry!“ zvolala Tonksová, přihnala se k němu a zabránila mu tak vyjít ven z cely. „Zůstaň tam, chlapče,“ řekla znepokojeným hlasem. „Jaj, potřebuješ se vykoupat.“

„Promiň,“ omluvil se Harry unaveně a Tonksová ho poklepala po rameni.

Bystrozoři začali vytahovat nějaké věci z malého kufru, který si přinesli. „Posaďte ho na židli,“ zabručel Moody a Rodgers pro jednu šel. Vrátil se se starožitnou, složitě vyřezávanou a Harryho do ní uprostřed cely posadil. Moody k němu sklonil svůj zjizvený obličej a svým kouzelným skleněným okem zkoumal řetěz na jeho krku. „Hmf,“ zamumlal. „myslím, že přepálit to bude nejlepší.“

„Cože?“ zeptal se Harry.

„Musíme rozpojit články dračím ohněm,“ nařídil Moody a ignoroval Harryho otázku. Bystrozoři Harryho obcházeli a mluvili o něm jako by tam nebyl. Někdo protáhl pod řetězem podivnou látku, která ho měla uchránit před horkem dračího ohně, kterým nahřívali řetěz na jeho krku.

„Jen to trochu rozpálíme, Harry,“ řekla Tonksová konejšivě. „Co myslíš?“ zeptala se Moodyho. „Rozřízneme to?“ dohadovali se mumlavě.

„Postarej se o to,“ zachrčel Moody znechuceně.

„Nějaký lepší nápad?“ zeptal se někdo. Harry jen chtěl jít domů. Být uvězněný na prahu svobody dráždilo jeho už tak napjaté nervy. „Tohle by mohlo bolet,“ řekla Tonksová. „Drž se.“

Něčí prsty se dotkly Harryho levé ruky a on otočil hlavu a zjistil, že si k němu přidřepl Snape. Harry mu stiskl ruku a připravil se na odstraňování řetězu. Plamen byl docela velký na něco tak malého. Světlo blikalo a po Harryho tváři a krku se rozlévalo sálavé horko, které nakonec rozbilo řetěz na kusy.

Zbytky řetězu se rozlétly po podlaze a syčely jako raketky, než je Tonksová hůlkou odlevitovala do pytle na důkazy.

„Pro jistotu ho vezmeme s sebou,“ řekl Moody s temným pohledem na Ricka.

Tonksová předala pytel Rodgersovi a přistoupila ke svému bývalému příteli. „Tak tohle už byl vrchol,“ zavrčela znechuceně. Harryho už ten muž nezajímal, možná proto, že se s ním Snape vypořádal místo něj.  „Můžeš ho vzít s sebou ty?“ zeptala se Tonksová Moodyho. „Mohla bych ho nešťastnou náhodou zabít.“ Moody zaváhal, myslel si, že by ještě mohla změnit názor, ale pak si Ricka přitáhl a zavrčel na něj.

Harry stěží zadržel smích, když se Rick vyplašeně rozhlédl po bystrozorech. „Myslíš, že já ne?“ zeptal se Harry.

„Potřebujeme tě vyslechnout, Harry,“ začala Tonksová. „Na ministerstvu…“

„Potřebuje léčitele…,“ oponoval Snape.

Harry stiskl jeho ruku, aby ho zarazil. „To je v pořádku. Nic mi není,“ tvrdil, i když mu v hlavě stále bušilo z halucinogenního lektvaru a nedostatku vody. Pociťoval, že by se před svými budoucími kolegy neměl projevovat jako ufňukánek, a vrávoravě vstal. Snape ho přidržel za paži.

„Nebude to trvat dlouho,“ ujišťovala ho Tonksová.

Třebaže vyprávět o celé události nebylo obtížné, vyčerpanému Harrymu to připadalo jako další mučení. Snape postával u zdi bystrozorské zasedací místnosti, připraven vrhnout se na kohokoliv, možná i na Harryho. Moody několikrát pochybovačně zavrčel, když Harry vysvětloval, co se stalo.

„Soustředil jsem se na své myšlenky. Myslím, že jsem za sebou zaslechl rychlé kroky, ale než jsem se stačil otočit a vytáhnout hůlku, nemohl jsem se pohnout. Než jsem se nadál, měl jsem na krku ten řetěz.“

Harry si pomyslel, že Vineet, který není magicky tak silný, by na hůlku ani nepomyslel a srazil by Ricka na zem fyzicky, aniž by se u toho zapotil. Tonksová na stůl hodila pytel s rozlámaným řetězem. Harry vlastně ten gratatorq pořádně neviděl, když ho měl na krku; řetěz nebyl tak dlouhý, aby se na něj mohl podívat. Malé zčernalé články nezvyklého řetězu spolu byly spojeny zvláštním způsobem.

„Nechci být…,“ málem řekl, že nechce být stejně paranoidní jako Moody, ale včas se zarazil a řekl: „…vždycky jsem se bál, že na mě někdo zaútočí. Ale tohle byl mudlovský Londýn.“

Moody znovu nesouhlasně zavrčel. Harry musel zapřít svou hrdost, aby dokázal přesně popsat, co všechno se během těch čtyř dnů stalo. Nejlépe to fungovalo, když to vyprávěl jako zkušenost někoho jiného. Konečně se dostal k tomu, jak se ve sklepě objevil Snape a přes rameno Tonksové vrhl na svého opatrovníka vděčný pohled.

„Jsi špinavý, Harry,“ nakrčila nos Tonksová. „To zatím stačí, opravdu se potřebuješ vykoupat.“

„Za to nemůžu,“ odsekl Harry.

„Á, ty máš teda náladu. Severusi, nechcete si ho odvést domů?“ navrhla Tonksová.

To byl dobrý nápad. Po tom, co mu všichni zopakovali, jak jsou rádi, že se vrátil, šel se Snapem k výtahům a dolů do atria. Potkali jen málo lidí, ale všichni ho zdravili a ptali se, kde byl. Zamával jim a počkal, až Snape vstoupí do krbu.

Snape dorazil do jídelny, která byla znovu plná všelijakých hostů. Všichni se na něj podívali s nadějí. Snape nepromluvil, jen se otočil k zeleným plamenům a nabídl Harrymu ruku. Harry ji vděčně uchopil, točila se mu hlava. Když vzhlédl, zjistil, že je jídelna plná jeho bývalých spolužáků, sousedů, Weasleyových a Hagrida, který seděl na velké truhle.

„Harry!“ rozlehlo se místností a otřáslo to s jeho rozrušenými nervy. Hermiona oběhla stůl a objala ho. „Juj!“ vyhrkla se zkřiveným obličejem.

„Musím se vykoupat,“ upozornil Harry, aby zastavil ty, kteří chtěli udělat to, co Hermiona. Snape otevřel dveře do haly a Harry ho následoval.

V bezpečí koupelny se svlékl a kopl šaty do rohu s tím, že nejlépe bude je spálit. Snape pustil vodu do vany a když se otočil, všiml si popáleniny pod Harryho klíční kostí. „Něco ti na to dám, ve vodě by to mohlo pálit.“

Harry si sedl do vany a Snape rychle vyndával ze skříňky nějaké věci a pokládal je na umyvadlo. Harry si přidal do vody pěnu a začal se mýt. „To je v pořádku, Severusi,“ řekl, když si ale na popáleninu cákl vodu, rychle změnil názor. „Děkuji, že jsi přišel, abys mě zachránil – už zase,“ dodal se zdrcující vděčností. Snape na něj pohlédl s utrápeným výrazem a Harry pokračoval: „Nevěděl jsem, že už jsi zvládl zvěromágskou přeměnu; nechal sis to pro sebe. Byl bych ti s tím pomohl, i když to jsi pravděpodobně nepotřeboval od nikoho. Je to bezvadná podoba.“ Harry věděl, že žvaní, ale po těch dnech ticha se potřeboval vypovídat.

Snape nakonec promluvil svým učitelským hlasem. „Potřebovali jsme projít strážnými kouzly, která byla hodně rozsáhlá.“ Zvedl mělkou misku plnou nějaké zelené kaše. Harry se opřel a nechal ho napatlat tu kaši na popáleninu. „Nech to chvíli zaschnout, pak to můžeš i namočit,“ instruoval ho Snape a odložil misku. „Potřebuješ něco?“

„Jídlo. Vodu. Hodně vody.“

Snape vykročil ke dveřím a sotva je otevřel, objevila se v nich Winky s podnosem plným jídla. Harry žíznivě vypil celou sklenici vody, třebaže na ministerstvu už pil také. Na podnose byl talíř kuřecí polévky a její vůně způsobila, že mu v žaludku divoce zakručelo. Winky odešla, ale Snape v koupelně zůstal. Harry hladově spolkl několik lžic polévky, ale donutil se zpomalit, když se mu zhoupl žaludek. Všiml si, že se Snape zamračil. „Co je špatně,“ zeptal se Harry.

Snape si zlehka odfrkl. „Nezachoval jsem se k tobě dobře, Harry.“

„To jsi docela určitě udělal,“ odporoval Harry a odložil talíř s polévkou a nechal žaludek, aby se zase uklidnil. Vzal do ruky žínku a znovu si vydrhl paže.

„Když jsi odpoledne nepřišel domů, myslel jsem, že trucuješ. Mohli jsme tě začít hledat o dvanáct hodin dříve.“

Harry vymáchal žínku a znovu ji namydlil. „Neměl jsem se minulý týden chovat tak hloupě. Omlouvám se. Měl jsem teď čas o tom přemýšlet. Hodně času.“ Vymáchal žínku, aniž by ji použil a znovu ji namydlil. Zíral na rozpouštějící se pěnu a na svá kolena, která prosvítala z vody. „Jsi skvělý opatrovník, Severusi. Máš se setkat se svým otcem, takže si myslím, že to potřebuješ slyšet.“

Snapeův zamračený pohled nezmizel, ale trochu se narovnal v zádech.

Harry s uvážlivým klidem pokračoval: „Dáváš mi toho tolik, dokonce jsi ochotný zachraňovat mě z každého maléru, do kterého se dostanu.“

Snapeovy tmavé oči si ho prohlížely a jeho rty sebou mírně škubly, došel ke dveřím a otevřel je. „Nechám tě to dokončit.“

Harry se na něj podíval a konečně si ho pořádně prohlédl. „Vypadáš hrozně, Severusi.“

„Úplně se složil,“ řekla Tonksová, která se kolem Snapea prosmýkla dovnitř. „Nespal. Nejedl. Vůbec nic. Jen jděte,“ ukázala Snapeovi směrem ke kuchyni. Snape sklonil hlavu a rychle odešel.

Harry se raději na odcházejícího Snapea nepodíval, jen si hrál se zbytkem pěny ve vaně. „Tonksová!“ pokáral ji, když do vody shodila láhev s pěnou. Vylovila láhev, nalila její obsah do vany a pustila vodu. Zapraskaly bublinky.

Tiše Harryho škádlila: „Jako bych ho ještě nikdy neviděla…“

Harry se začervenal a jeho tváře byly náhle horké víc, než voda ve vaně. „Nech toho.“

Zasmála se. „Chtěla jsem si s tebou promluvit ještě předtím, než ses šel domů vyspat,“ řekla zlehka. Harry se uklidnil, protože pěna teď byla docela hustá. Namočil si hlavu a začal si mýt své mastné, špínou slepené vlasy. Tonksová se zeptala: „Nebyl jsi vězněm dlouho, ale chtěla bych se ujistit, jestli chápeš, co se stane tomu, koho někdo jiný drží v zajetí.“ Harry naklonil hlavu na stranu. Nechtěl o tom přemýšlet, ale Tonksová pokračovala: „Vlastně si chci ověřit, jestli svou výpověď neodvoláš, což bývá běžná reakce.“

Harry si opláchl hlavu od šampónu. „To je to, proč chci jít do postele a všechno zaspat, místo toho, abych se šel pozdravit se svými přáteli, kteří na mě čekají?“

„Ano. Bojuj s tím. Promluv si se svými kamarády. Se všemi, kteří se o tebe tolik báli, Harry,“ dodala pochmurně.

„Taky jsem se hrozně bál. Rick je blázen.“

Tonksová si prohrábla své střapaté růžové hlasy. „Moc se omlouvám, Harry.“ Odmlčeli se a Harry si začal pečlivě mýt nohy. „Mimochodem, Tara je tu také. Jen aby zjistila, co se ti stalo, i když nikdo neví proč.“

Harry ztuhl. „Musím si s ní promluvit,“ vydechl.

„Najednou,“ řekla Tonksová. „Možná na tebe počkám. Uvidíme se později,“ řekla, když odcházela. Kontroluje mě, pomyslel si Harry mrzutě.

Dveře se znovu otevřely, zrovna když se zabalil do velkého měkkého ručníku, ale tentokrát to byl Snape; jedl topinku a přinesl mu čisté oblečení. „Díky,“ řekl Harry. „Zapomněl jsem požádat Winky.“ Oblékl si tričko.

„Jsi si jistý, že nepotřebuješ léčitele?“

Harry kývl. „Je mi fajn,“ tvrdil a by rád, že to může říct. Ta trocha jídla způsobila, že se cítil skoro normálně a teplá voda uklidnila veškerou bolest ve svalech. Předpokládal, že některé bolesti se zase vrátí.

Konečně oblečený, se Harry nechal Snapem obejmout kolem ramen. „Měl bys pozdravit své kamarády,“ navrhl Snape, když vyšli do haly.

V hale svítila všechna světla, byl to střed toho, co považoval za domov. „Posloucháš příkazy od Tonksové,“ obvinil Harry Snapea. „To by neměl dělat ani jeden z nás.“ Snape se mírně pousmál. Harry byl strašně rád, že je doma a že ho Snape drží kolem ramen. „Mám tě rád, Severusi,“ řekl tiše.

Zastavili se uprostřed haly. Ve dveřích jídelny se objevila Hermiona se širokým úsměvem na rtech. Musela něco vycítit, protože se zastavila na prahu a rukama se zapřela do zárubní. Harry i Snape ztuhli, ale hned se zase uklidnili. Snape řekl: „Pojď, Harry, tvoji přátelé se o tebe opravdu báli.“ Jeho nedbalý tón byl v ostrém kontrastu s tím, jak pevně ho objímal, když ho vedl k Hermioně.

Jeho o dost menší kamarádka si musela stoupnout na špičky, aby ho mohla obejmout. Ostatní hned také vstali, aby se s ním pozdravili. „Jak tě našli? Tonksová nic neprozradila,“ zeptala se Hermiona.

Harry vzhlédl ke svému opatrovníkovi, ale Snape nic neřekl. „Severus byl…“ Ale byl přerušen, protože objímání ještě neskončilo.

Hlouček kolem něj se konečně uklidnil, a Weasleyova dvojčata už si s ním po několikáté potřásala rukou. Za nimi uviděl postávat Taru a Elizabeth. Harry zamrkal, narovnal se a řekl jim oběma: „Ahoj,“ a odtáhl Taru stranou.

„Podívej, já…,“ začala, ale Harry jí šeptem zarazil: „Nedělej si starosti. Nebyla to tvoje vina.“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Neublížil ti?“

Harry, vědom si toho, že jsou centrem pozornosti všech lidí v místnosti, řekl: „Ne, ne doopravdy.“

Winky přinesla podnosy plné miniaturních chlebíčků a velký talíř s různými druhy sýrů. „Páni,“ zašeptal Ron. „Jak věděla, že mám hlad?“ Popadl Harryho a posadil ho ke stolu, přímo vedle Ginny. „Vypadáš, jako bys dlouho nejedl. Tak dělej, ber si.“

Harry si vzal chlebíček s klobásou a rozhlédl se po místnosti. „Když jsem byl pryč… nevysedávali jste tady a nebáli jste se o mě, že ne?“ zeptal se.

Tonksová přistoupila blíž a vzala si tři malé trojúhelníkové chlebíčky s marmeládou a navršila je jeden na druhý. „Ano, Harry, myslím, že to tak bylo,“ řekla soucitně a poplácala ho po rameni. „Mimochodem… tohle ti přišlo,“ podala mu dopis.

Harry ho podal Taře, aby mu ho otevřela, protože měl v druhé ruce chlebíček a nechtělo se mu ho odložit. Elizabeth se na ně zvědavě dívala. Harry si náhle uvědomil, že je obklopen skoro všemi svými přítelkyněmi, současnými i minulými, a jen doufal, že si spolu nebudou povídat zrovna o něm.

„Je to od Ministryně kouzel,“ řekla Tara. „Mám ti to přečíst?“

Harry si pomyslel, že raději ne, ale než stačil něco říct, Ron dopis popadl a začal číst nahlas. „Milý Harry… Pane jo, ministryně tě považuje za milého?“ Podivil se Ron a přecházel po rozesmáté místnosti. „Měla jsem radost, když jsem se dozvěděla, že jste se v pořádku vrátil domů. Auuu…“

Harry mu vytrhl dopis z ruky a schoval ho v kapse. „Chtěli jsme to slyšet,“ stěžovala si Hermiona.

Harry se najedl tolik, že mu skoro bylo špatně a tichý rozhovor jeho přátel ho pomalu uspával. Byl strašně unavený a za malou chvíli si složil hlavu na ruce položené na stole.

„Spí?“ zeptal se někdo.

„Asi ano,“ zašeptala Hermiona.

Celá místnost ztichla, když Snape obešel stůl, zvedl Harryho a obtočil si jeho ruku kolem krku. „Pojď, Harry. Je čas jít do svého pokoje.“

Harryho víčka se otevřela, ale hned zase klesla, byla příliš těžká. „Brou noc,“ zamumlal ve dveřích, když slyšel, že se jeho přátelé také chystají k odchodu.

V ložnici Harry seděl na posteli a ospalýma očima sledoval Snapea, který mu podával pyžamo. Nevěděl, jestli bude mít dost síly, aby se převlékl.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se Snape.

„Nezopakoval jsi to kouzlo, že ne?“ zeptal se Harry. „Nechtěl jsem, abys to udělal.“ Provinile se mračil, i když k tomu neměl důvod.

Snape tiše řekl: „Ne, i když jsem moc chtěl vědět, kde jsi a jestli jsi v pořádku. Tonksové jsem řekl, že ano, ale nevěřila mi, hlavně proto, že jsem věděl víc, než jen to, kde jsi. Trvala na tom, abych jí řekl pravdu, hledala tě opravdu usilovně.“

Harry se na posteli posadil rovněji a pokoušel se rozpohybovat své mozkové záhyby. „Tak… počkej, neříkej, že… Malfoy?“

Snape se mdle usmál a přikývl. „Musel jsem mu slíbit, že se o tom nedozvíš.“

„Ah. No dobře…“ Pamatoval si tichou narážku svého rivala, která ho přesvědčila, že Draco zajistí pomoc. Třebaže Harry mu příliš dlužit nechtěl; nedokázal by to snést. Když se převlékl do pyžama, jeho unavená mysl sepnula několik dalších spojů. „Už zítra,“ uvědomil si nahlas. „Nemůžeš tu zůstat,“ tvrdil vyplašeně.

Snape se nenápadně ušklíbl. „Bude-li to potřeba, odejdu zítra. Ale vlak se studenty dorazí až večer. To je v pořádku.“

Konečně se Harry svýma nemotornýma rukama přikryl a uložil se ke spánku. Ale ještě řekl: „Můžeš odejít hned. Budu v pořádku.“

Snape se lekl a přistoupil k posteli. „Tenhle náhlý záchvat nezávislosti není špatný. Odejdu zítra ráno.“

„Jestli to jde.“ Harry si narovnal deku a vychutnával si její měkké uklidňující teplo. „Uvědomil jsem si…,“ začal a sklopil oči. Zaváhal, ale pak pokračoval: „Uvědomil jsem si, že není důležité, jestli jsi tady nebo ve škole; vždycky pro mě přijdeš, když tě budu potřebovat.“

„Samozřejmě,“ řekl Snape jemně.

„Myslím, že už jsem to věděl dřív, ale teprve teď mi to došlo,“ řekl Harry ostýchavě. „Myslel jsem si, že jsi možná odešel do školy, nevěděl jsem, že bych ti mohl chybět.“

„Cože? Harry,“ plísnil ho Snape.

Harry to rychle vysvětloval: „Říkal jsi, že odcházíš, nevěděl jsem, že se budeš bát, že se mi něco stalo. Čekal jsem, že si toho všimnou až v pondělí na ministerstvu, když nepřijdu.“

Snape vypadal zklamaný i zděšený a sedl si na kraj postele. „Neustále se o tebe bojím,“ přiznal tiše.

Harry k němu zdvihl zamračený obličej. „To máš docela dost práce.“

„Ano. A zajímalo by mě, jak Albus dokázal stát stranou, když si o tebe také dělal tolik starostí. A to už se nemusím bát Voldemorta,“ dodal mrzutě.

Harry, s pocitem, že by měl být upřímný, temně prohlásil: „Chci dostat Averyho.“

Snape se na okamžik zamyslel. „Spolupracuj s ministerstvem. Prosím, nepouštěj se do toho sám.“

„Taky chci očistit Siriusovo jméno.“

„Možná bude lehčí to první.“ Harry se na něj zmateně zadíval a Snape mu to vysvětlil: „To první může ministerstvo proslavit; to druhé vyvolá polemiku. Ne…,“ pokračoval Snape rychle, když viděl, že chce Harry protestovat, „…že bych nesouhlasil s tím, abys to udělal. Jen ti říkám, jaká je skutečnost.“ Prohrábl si své neupravené vlasy a dodal: „Víš, myslel jsem, že se dobře známe, ale teď jsem objevil spoustu věcí, včetně tvé přítelkyně, o kterých jsem neměl ani tušení.“ Neznělo to rozzlobeně, jen zklamaně. „Snaž se mi občas poslat sovu a informovat mě, pokud to půjde.“

„Pokusím se.“

Snape vstal. „A pokud budeš mít potíže se spánkem, zavolej mě.“

„Nemyslím si, že to bude problém.“ Harry si naklepal polštář. „Celé čtyři dny se mi zdálo o vlastní posteli.“ S úlevným povzdechem si znovu lehl.

„Dobře se vyspi, Harry.“

„Ty taky.“

Harry spal tak dobře, že ani nevěděl, že ho Snape přišel v noci třikrát zkontrolovat. Potřetí, těsně před čtvrtou ráno, u něj Snape zůstal déle, využil toho, že je Harry příliš unavený, než aby ho vyrušil Snapeův stín v jeho mysli. Nedokázal si představit, že ho ještě někdy takhle uvidí, bez toho, aby ho rušily stíny vytržené ze zeleného světa. Také přemýšlel o budoucnosti, o době, kdy i Avery bude dopaden a on zůstane jediným volným bývalý smrtijedem. Zůstane i potom Harryho náklonnost k němu stejná?

Nevěda o myšlenkách svého opatrovníka Harry hluboce spal, zamotaný v měkké teplé pokrývce. Snape si povzdechl a pomyslel si, že jestli mu pak Harry přestane důvěřovat, bude to jeho právo. Ale pokud bude potřebovat jeho poručnictví, pravděpodobně se to nestane.

*****

Ráno bylo světlé a slunečné. Harry, třebaže se mu příliš nechtělo opustit měkkou postel, vstal brzy, aby se mohl nasnídat se Snapem.

„Napíšeš mi o svých nových studentech, ano?“ řekl Harry, když diskutovali o Bradavicích nad vajíčky a topinkou. Snape přikývl. Harry pokračoval. „Chci mít jistotu, že ti Nebelvíři způsobují problémy.“

Patřičně znechucený Snape prohlásil. „Nemusíš si dělat starosti.“

„Chceme se jít s Aaronem podívat na famfrpálový zápas, takže se tam pak uvidíme, když to nepůjde dříve.“

„Minerva bude určitě chtít, abys zůstal na večeři, jestli se tam objevíš. Myslím, že ten víkend před prvním zápasem se dostanu domů.“

Nakonec stál Snape před krbem, připravený k odchodu. Harry ho rychle objal. „Hezký školní rok. Hlavně se po Bradavicích nepliž ve své zvěromágské podobě; měl bys proti studentům nespravedlivou výhodu.“ Snape se usmál, ale nic na to neřekl. Harry pokračoval: „Pokud tím jen vyděsíš Filche, bude to v pořádku.“ Uvědomil si, že takhle plácá jen aby Snapea zdržel.

„Měj se hezky, Harry, a klidně mi posílej sovu každý den, budeš-li to potřebovat.“

Harry přikývl a sledoval, jak Snape zdvihá svůj kufr a mizí v zelených plamenech.

Po snídani začaly přilétat sovy a přicházeli ti kamarádi, kteří mohli odložit své každodenní povinnosti. Winky všem naservírovala snídani, ale většina z nich musela hned zase odejít. Harry došel ke stolku, na který sovy odkládaly dopisy. Bylo tam i několik balíčků, jeden i od Candidy. Harry rozbalil krabičku z Medového ráje a snědl několik bonbónů. Všechny mu chutnaly lépe, než si pamatoval. Na kousek pergamenu jí napsal poděkování, ujistil ji, že je v pořádku a Hedvika dopis hned odnesla.

Když se sprchoval, znovu se ozvala popálenina. Celý šrám byl už bledý, jen dvě místa byla ještě silně zarudlá. Vypadalo to, že se rána zanítila a že by mu mohla zůstat jizva. Zbytek krému, který přichystal Snape, už vyschl. Zabralo mu jen deset minut, než v knihovně našel recept na Hydratační hojivou mast z aloe. Dalších deset minut mu trvalo, než ji namíchal z ingrediencí, které našel v koupelně. Úleva byla okamžitá; spokojený, že se obejde bez léčitele, se dooblékl.

 

Poslední komentáře
01.05.2010 22:56:25: Čtyři bystrozoři a jeden velmi neodbytný Snape... Harry si náhle uvědomil, že je obklopen skoro vše...
30.04.2010 22:34:32: Moc děkuji. Byla to krásná kapitola. Severus tady tak dojemně pečuje o Harryho.
30.04.2010 20:13:14: To som rada, že sa z toho Harry dostal. Severus je už had? smiley Páni, šikovný. smiley Diky moc za prek...
29.04.2010 17:49:00: "Snape se tvářil, jako by někdo zrušil Vánoce". Tak přesně takový mám teď pocit smiley${1}