Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

62. kapitola

Práce v terénu

Dům byl tichý. Harry se na to pokoušel zvyknout. Nejprve si myslel, že mu to ticho dá příležitost k přemýšlení, ale později odpoledne už ho to začínalo spíše rušit. Nechal Kaliinu klec otevřenou, aby se mohla pohybovat volně. Občas za ním slétla do jídelny a její návštěvy byly velmi vítané. Zatím měla takovou volnost jen jeden den; Harry jen doufal, že se mu ji podaří do klece zavřít bez problémů, až bude zítra potřebovat odejít

Odpoledne Harry chvíli pracoval na zahradě, aby se trochu opálil. Po chvíli shýbání se nad záhonem, se ozvala rozbolavělá záda, což bylo docela nepříjemné, a tak vytáhl hůlku a zamyslel se. Scourgify se postaralo o listí, které vyhrabal ze záhonku u zdi. Neznal žádné kouzlo pro vyhubení plevele, takže stiskl zuby, opatrně si klekl a vytrhal alespoň ten největší.

„Ahoj,“ ozval se milý hlas od vrátek. Byla to Elizabeth.

Harry jí pozdrav vrátil, vstal a otřel si ruce o kalhoty.

„Jak ti je?“ zeptala se, a vypadalo to, že jí to opravdu zajímá.

„Ujde to. Nejvíc byla zraněna moje hrdost.“

Zašklebila se. „Denní věštec k tobě byl docela ohleduplný. Četl jsi ho?“

„Merline, ne,“ vydechl Harry zmučeně, čímž ji rozesmál.

„Zaměřili se na urážení Rothschilda, který nerespektuje tvé zásluhy v kouzelnickém světě.“

Harry se podrbal na hlavě. „Byla jsi na hodině?“ zeptal se opatrně.

Začervenala se a připustila: „Jo. Svatomichalské slavnosti začnou už za měsíc.“

„Aha,“ Harry se rozhlédl po zahradě a schoval hůlku do kapsy.

„Doufám, že se tvoje hrdost zase vzpamatuje,“ řekla a Harry si nebyl jistý, jestli ho škádlí. „Věštec se nezmínil, co byl ten gratatorq zač. Byla jsem zvědavá a tak jsem vyhrabala jednu starou knihu o historii magie, byla tam o tom celá kapitola.“

Harry se bez přemýšlení zeptal: „Otec ti dovoluje číst knihy o magii?“

Zasmála se. „Děláš si legraci? Povzbuzuje mě v tom od té doby, co zjistil, jak hrozná ta historie je.“

„Skřetí války,“ prohlásil Harry s vědoucím pokývnutím hlavy, což ji znovu rozesmálo.

„A války obrů. Na ty nezapomeň,“ řekla. Na chvíli se odmlčela a zvážněla. „Necítíš se dobře, že? Gratatorqy byly používány pro kouzelnické otroky. Používají tvou sílu proti tobě, takže je úplně jedno, jak silný jsi.“ Když se na ní Harry zaujatě podíval, zeptala se: „Mám ti tu knihu přinést?“

Harry si pomyslel, že prozatím dává přednost tomu, aby zapomněl. „Možná jindy.“

Vyčítavě se na něj zadívala. „Jak ten gratatorq vypadal?“

Harry pokrčil rameny. „Viděl jsem ho, až když ho přepálili. Ale i tak vypadal podivně.“

Netrpělivě si povzdechla a zeptala se: „Z čeho byl složený? Víš, jestli byl z křížů ankh[1] nebo z pěticípých hvězdiček.“

„Mělo to tvar symbolů života,“ skočil ji Harry do řeči, když si uvědomil, jaký tvar články řetězu měly.

„Nilské údolí. Tam vyrábějí ty nejlepší,“ řekla informovaně. „Když jsem byla malá, byla jsem nadšená egyptskými kouzelníky, hroby chráněnými mocnými kletbami, záhadnými objevy a předměty, které tam vykopali a nevěděli, k čemu slouží, ani jak obnovit činnost těch, o kterých věděli, k čemu jsou.“

„Rick říkal, že byl ten gratatorq vyroben speciálně pro mě,“ řekl Harry zamyšleně.

„Páni. To muselo být hodně drahé.“

Harry si drolil suchou hlínu z prstů. „To jo,“ připustil.

*****

Druhý den vstal Harry brzy a usadil se u stolu s Denním věštcem v rukách. Okamžitě se před ním objevila snídaně. Několik dní se nezúčastnil výcviku a tak se těšil, až se vydá na ministerstvo. Když procházel atriem, všichni ho zdravili. Cítil se dobře a uvolněně, nemluvě o pocitu volnosti, že může chodit všude, kam chce. Těsně u výtahů ho zastavil hlas sladký jako cukerín. Harry se pomalu otočil, shromažďujíc všechnu svou sebejistotu kolem sebe jako štít, kterým by čelil Ritě Holoubkové.

„Pan Potter,“ opakovala. Oslnil ho blesk fotoaparátu, rychle zamrkal, aby si pročistil oči.

„Co si přejete?“ zeptal se Harry také falešně sladkým hlasem.

„Rozhovor, samozřejmě.“ Plaše na něj zamrkala svými dlouhými řasami, i když to bylo úplně zbytečné.

„Během dvou minut mě čekají v kanceláři bystrozorů. Obávám se, že nemám čas.“

„Jen dvě rychlé otázky,“ přemlouvala ho a hledala něco v kapse svého pláště. Nejprve vytáhla cigarety a potom i zápisník. „Jak se jim podařilo vás najít?“

„Složitá kouzla,“ odpověděl Harry. Vzhledem k tomu, co udělal Draco, to opravdu vypadalo jako magie.

„Jaká?“

Harry přikryl zápisník svou rukou. „To by přivedlo do problémů lidi, které je nutné chránit.“

„Nezmíním se o tom, když mi věnujete delší rozhovor.“

Harry naklonil hlavu na stranu a zadíval se na ní. „Stojí to za to?“ zeptal se přímo.

Zamračila se na své poznámky. „Asi ne. Druhá otázka, kdy bude soud?“

„Nevím, ještě mi to neoznámili.“

„Vypadáte zdravě. Tak snad ještě jednu otázku. Byl jste zraněn?“ Netrpělivě čekala na jeho odpověď s brkem připraveným.

„Byl jsem popálen, tady,“ obkreslil prstem místo na své hrudi. Povzdechl si a dodal, hlavně proto, že nechtěl, aby se vyptávala kolem a přišla tak na roli, kterou sehrál Draco. „Dal mi halucinogenní lektvar. Bylo to příšerné.“ Znovu se mu v mysli objevily příšerky, které na něj útočily. „Už musím jít,“ prohlásil.

Dřív než stačil přivolat výtah, řekla s nádechem upřímnosti: „Dobře, že jste zpátky Harry.“

Harry se na ní podíval a řekl: „Díky. Musela byste hledat někoho jiného, o kom byste mohla psát,“ dodal s předstíranou hrůzou.

Zasmála se a odcházela, fotograf pospíchal za ní.

Všichni v tréninkové místnosti ho poklepali po rameni a pak Tonksová řekla: „Mám tady výsledky vašich testů…“ Předstoupila před lavice a vytáhla dlouhý pergamen.

Harry se vyděsil a zeptal se: „Už byli první testy?“ Když přikývla, rychle se zeptal: „Včera?“

„Ano. Vypadá to, že jsi je zmeškal,“ řekla a psala na tabuli výsledky ostatních tří učňů. Vineet měl nejlepší psaný test. Získal tím náskok mnoha bodů.

„Mohu to udělat teď?“

„Ne.“ Pokračovala v psaní.

Dotčený Harry se zeptal: „Tak co mám teda dělat?“ Připadalo mu to strašně nespravedlivé.

Tonksová se otočila a chvíli přemýšlela. „Myslím, že potřebuješ ještě jeden volný den, Harry.“ Harry se snažil spolknout zlost a tvrdil, že ne. „Jsi si jistý?“ zeptala se Tonksová laskavě. I když Harry důrazně přikývl, vypadala pochybovačně. „Byl jsi z testů omluven. Nelíbí se ti to?“ popichovala ho.

Harry zavrtěl hlavou a všiml si, že Kerry Ann porazila Aarona ve štítech, podezíral jí, že při výcviku nevyužívá celé své schopnosti.

Tonksová odešla a zatímco čekali na Rodgerse, Aaron řekl: „Únikový test bys stejně nezvládl, Pottere.“

„Ten tam byl taky?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Ne,“ vyprskla Kerry Ann a zamračila se na Aarona.

Vineet, který celou dobu mlčel a hůlkou si na lavici maloval složité vzory, Harrymu konejšivě řekl: „Pan Pošuk si myslí, že kdyby se dostal do takové situace jako ty, také by neunikl.“

Tohle poznání způsobilo, že se Harry hned cítil lépe. Utéct opravdu nemohl, protože gratatorq by ho byl zabil. Slabě si povzdechl a pohodlněji se usadil na židli. Našel v sobě nenadálou trpělivost, když se minuty jejich čekání prodlužovaly. Uvědomil si, že tentokrát určitě nebudou čekat čtyři dny, ale jen několik minut, což mu nepřipadalo dlouhé a také se teď dokázal rychleji uvolnit. Aaron s Kerry Ann si šeptali drby o různých ministerských úřednících, pokoušeli se trumfnout jeden druhého svými znalostmi.

Rodgers konečně přiběhl, určil, co si mají procvičovat a zase odešel. Harry s Kerry Ann si na sobě zkoušeli protikletby. Byla to docela nuda, protože nic nového se zatím neučili. Rodgers se nevrátil a tak když si vyzkoušeli vše, co znali, navrhl Harry, aby procvičovali útočná kouzla.

„Ta jsou Harryho oblíbená,“ smál se Aaron.

„Ne, to nejsou,“ tvrdil Harry, ale Aaron už vytáhl cvičnou figurínu a připevnil ji k železnému kruhu u stropu. Neměla žádnou tvář, ani ruce a nohy a byla natřena nudnou hnědou barvou.

„Ale vypadá to tak,“ hádal se Aaron. Figurína se pohupovala ze strany na stranu. „Tady starý Stubby si to myslí také.“

Když byla figurína ukotvena i k podlaze, Harry zamířil a zasáhl ji nepříliš tvrdou trhací kletbou. Prásklo to a figurína se zhoupla dozadu.

„No možná,“ připustil Harry a zjistil, že se potřebuje zbavit napětí, které cítil, pravděpodobně za to mohlo to jeho uvěznění. Pokračoval v útocích na figurínu, ostatní to nekomentovali.

Rodgers se vrátil a omlouval se za zpoždění. „Potřebovali jsme něco dokončit.“ Přistoupil k Harrymu a podal mu úředně vypadající bílou obálku. Cestou k tabuli už vykládal novou učební látku. Harry otevřel obálku, bylo v ní to, co čekal: pozvánka k soudu na příští týden. Rychle obálku schoval do kapsy a poslouchal přednášku o vrstvených iluzích.

V přestávce na oběd se Harry vymluvil svým spolužákům s tím, že si potřebuje něco zařídit. Učni se odešli najíst a Harry vyhrabal z batohu zápisník, šel si vypsat poznámky o Averym z kartotéky. Neměl žádnou výmluvu pro to, co v té místnosti dělá, a tak se tam nepozorovaně prosmýkl kolem bystrozorské kanceláře a zavřel za sebou dveře. Jediné co se v místnosti hýbalo, byl Záznamník jízd Záchranného autobusu.

Harry našel správnou složku a otevřel ji. Náhle si to rozmyslel, složku zase zavřel, zastrčil ji pod hábit a odnesl si ji do kanceláře. Sedl si na podlahu za nejvzdálenějším stolem, aby nebyl hned vidět a začal si dělat poznámky nevysychajícím brkem, který si půjčil z Pastorkova stolu.

Asi za pět minut se ozvaly kroky a přiblížily se hlasy. Harry protočil očima nad svou smůlou. Všichni odešli na oběd sotva deset minut předtím. Hlasy se zastavily přede dveřmi, mluvily tiše. To upoutalo Harryho pozornost. Aniž by chtěl, slyšel, co říká Tonksová: „Já vím. Souhlasila jsem s jeho přijetím. Je výjimečný ve spoustě věcí.“

Pak promluvil Rodgers: „Byl jsem příliš sebejistý. Myslel jsem, že bych mohl vylepšit jeho schopnosti, ale je jisté, že je to nad jeho možnosti.“

Harry seděl úplně tiše, znepokojeně přemýšlel, o kom diskutují. Měl si všechno vypsat už minule, káral ho vnitřní hlas. Tonksová si dlouze povzdechla: „Cítila bych se provinile, kdybychom ho měli vyloučit. Má takovou… nevím… víru ve vlastní osud.“

Harry cítil chvění na hrudi a skoro se nedokázal nadechnout. Všechny ty malé potíže, které měl v poslední době, se spojily a náhle otevřely obrovskou propast, do které hleděl. Obtížně polkl.

„Osud jako mudla, možná; nemá o nic víc magické síly, než oni,“ komentoval to Rodgers.

Harry se necítil o nic lépe, když pochopil, že mluví o Vineetovi.

Tonksová řekla: „Tak počkej až do šestiměsíčních zkoušek. Dej mu trochu víc času.“

Jejich hlasy se zase vzdalovaly. „V tom nebude žádný rozdíl,“ bylo ještě slyšet vzdalující se Rodgersův hlas.

Harry vstal z podlahy, očekával, že bude ztuhlý, ale cítil se dobře. Když byla chodba prázdná, znovu proklouzl do kartotéky.

*****

Přiletěla hnědá školní sova. Snape poslal dlouhý dopis, i když kostrbatý rukopis naznačoval, že ho psal ve spěchu. Zmiňoval se o tom, že Minerva doufá, že se Harry dobře zotavil z té těžké zkoušky. Shrnul nové studenty do tří skupin, na dobré, špatné a nedůležité. Harry se usmíval nad představou vystrašených prváků při první hodině obrany proti černé magii, s úctou zírajících na první ukázky kouzel. Snape také psal o novém učiteli přeměňování, panu Cowleym, který byl přijat proto, že McGonagallová se rozhodla vyučovat pouze šesté a sedmé ročníky. Harry začal psát odpověď, ale musel dopis přerušit, protože by přišel pozdě na ministerstvo.

„Příští pátek budou mít dva z vás první výcvik v terénu,“ vysvětloval Rodgers, když se usadili v tréninkové místnosti. Ukázal na Harryho a Kerry Ann. „A v sobotu druzí dva. Příliš si od toho neslibujte, jedná se jen o rutinní hlídku a vy budete fungovat jako její zajištění. Obvykle se nic nestane a bystrozor, který s vámi bude, nebude provádět nic nebezpečného, pokud to nebude bezpodmínečně nutné, a v tom případě vás může poslat zpět na ústředí.“

Navzdory tomu, co trenér říkal, se Harry na pátek velmi těšil. Tak moc, že mu neviditelný inkoust, který vyráběli odpoledne, jiskřil, jako by jím probíjela mudlovská elektřina. Dobře, Harry se těšil, ale jeho kolegové vypadali, jako by potřebovali pořádnou dávku povzbuzení.

*****

V sobotu přišla k Harrymu na večeři Tara. Vyzvedl ji před Děravým kotlem a přenesl ji domů letaxem. Během jídla byla zamlklá, nedokázal ji rozptýlit žádným rozhovorem ani žerty. A to Winky pro tuto příležitost upekla kachnu.

Když vedl Taru zpět a stáli v přecpané kouzelnické hospodě, Harry řekl: „Všechno je v pořádku, vážně.“

„Opravdu se cítím hrozně, protože jsem…“

„Už jsem si zvykl,“ tvrdil Harry. Protože je lidi začali okukovat, zatáhl Taru kousek stranou, kde nebylo tak plno. Nechtěla, táhla ho zpátky k předním dveřím.

„Neměla bych tady být,“ vydechla. Když se na ní zvědavě zahleděl, vysvětlila: „Když jsem tu byla s rodiči, jako malá, bylo to v pořádku.“

„Teď tu jsi se mnou, nikdo tě kvůli tomu nebude obtěžovat,“ rozhlédl se po lidech kolem, ale vyvedl ji dveřmi na chodník.

Jakmile byli venku, řekla: „Neměl bys kvůli mně dělat takové věci.“ Když se pokusil protestovat, dodala: „Podívej, pošlu ti sovu.“ Postrčila ho zpátky ke špinavým dveřím do hospody.

To nebylo dobré, ale Harry už jen unaveně řekl: „Dobrou noc,“ a zmizel v hospodě.

*****

Harry se zastavil přede dveřmi soudní síně a nevidoucíma očima zíral na sazemi začouzenou zeď. Tonksová ho na soudní jednání s Rickem poslala dřív, a teď tu tedy čekal, a jak minuty míjely, byl stále nervóznější. Znovu sáhl do kapsy pro své hodinky, i když sám sobě sliboval, že už to neudělá. Prsty přejel po zlatých křídlech zlatonky a vzpomněl si na to, jak dokonalý a perfektně načasovaný tenhle dárek byl a to pomyšlení ho uklidnilo.

Velká železná závora zarachotila, když někdo začal z druhé strany dveře otevírat. Harry schoval hodinky do kapsy, spustil ruce podél boků a snažil se uvolnit. Postarší čarodějka ve fantaskním černém hábitu na něj mávla a Harry vstoupil dovnitř. Sedadla ve velkém soudním sále byla skoro všechna zaplněna. Šepot a mumlání utichly, když Harry kráčel přes mramorovou podlahu za čarodějkou, která ho pozvala dál. Rick seděl připoutaný na tvrdé dřevěné židli uprostřed místnosti. Vypadalo to, že by si rád založil paže, ale řetězy mu to nedovolily. Dokázal si jen sevřít prsty svých rukou. Ignoroval Harryho příchod a dál zíral na podlahu před sebou. Hezky oblečený statný muž se šerpou přes prsa postával vedle něj, Harry předpokládal, že to je obhájce.

Čarodějka se usadila na židli poblíž, zřejmě kontrolovala činnost samozapisovacího pera. Pergamen, na který bylo jednání zapisováno, byl hodně dlouhý, jeho konec ležel na zemi. Harry se zastavil před malým stolkem v ohrádce a vzhlédl na členy Starostolce. Vpředu seděla madam Bonesová se svou asistentkou a před sebou měly hromadu složek a poznámek. Harry také poznal Marchbankse a několik dalších kouzelníků. Na židli za ministryní seděla profesorka McGonagallová. Slabě se na Harryho usmála, ale její vážná tvář se jinak nezměnila.

„Pane Pottere,“ začala madam Bonesová a znělo to velmi okázale. „Děkuji, že jste přišel. Zaznamenejte prosím, že Harry James Potter, bytem 23 Tottlywold Road. Shrewsthorpe, se dostavil jako svědek. Pane Pottere, tento soud by uvítal, kdybyste nám mohl vyprávět, co se stalo mezi dvacátým sedmým a třicátým srpnem tohoto roku, prosím.“

V jejím hlase nebyl žádný zájem, jako by se ho jen ptala na to, co měl k snídani. Harry polkl. V noci na ty události myslel, snažil se vzpomenout si na každičký detail a promýšlel si, co řekne, aby neprozradil, jak v tom celém figuroval Malfoy. Nikdo ho nepřerušoval, když vyprávěl, co se stalo, o tom, jak byl přepaden v Knightsbridge, o svém uvěznění v zamřížované cele ve sklepě a červenal se, když povídal o tom, jak mu bylo, když byl zdrogován.

„Počkejte chvíli, Harry,“ přerušila ho Bonesová. Nyní zněl její hlas normálně a byla v něm notná dávka porozumění. „Máme zde záznam o psychotropních látkách?“ zeptala se asistentky.

Čarodějka vedle Bonesové nalezla pergamen, rozvinula jej a přečetla, co na něm bylo napsáno. Harry se mírně předklonil, aby viděl lépe na Ricka a přemýšlel, jestli se Rick ve své výpovědi o Dracovi zmínil, nechtělo se mu zamlčovat již známá fakta. Myslel si, že byl pozván na celé jednání, ale vypadalo to, že má jen podat svědectví. Znejistěl, ale snažil se to co nejlépe skrýt, zatímco čekal, až bude moci dokončit svou výpověď.

„Dobře. Pokračujte, prosím, pane Pottere.“

„No, další den byl skoro stejný, jako předchozí, až na to, že jsem se bál napít se vody. Nevím, jak dlouho to bylo, protože bylo velmi těžké sledovat čas s výjimkou střídání světla a tmy za oknem. Ale pozdě odpoledne dorazili záchranáři. Ehm, můj opatrovník, Severus Snape, prošel skrz ochranná kouzla v podobě kobry.“

Rick pomalu zvedl oči k Harrymu a zmateně se zamračil. Harry si byl jistý, že se diví tomu, proč část příběhu přeskočil.

Čaroděj středního věku s velkým mateřským znaménkem na plešatější hlavě se zeptal: „Je registrovaným zvěromágem? Nevzpomínám si, že by se v současné době někdo měnil v hada.“

Harry zaváhal. „Já nevím. Myslím, že tu přeměnu zvládl teprve před několika týdny.“ Harry byl tak zaneprázdněný Dracem, že ho nenapadlo, aby ze svého vyprávění před Starostolcem vypustil svého opatrovníka, který pravděpodobně nebyl registrovaným zvěromágem. Předstíral, že o nic nejde, ale jeho myšlenky pádily zběsilou rychlostí. Obhájce si něco poznamenal do malého zápisníku ve své ruce. Rickův výraz byl náhle vypočítavý. Harry se rychle snažil odhadnout, jestli je vynechání Draca pro Ricka výhodou a jestli už není pozdě přiznat, jakou roli v té události mladý Malfoy hrál.

„A co se stalo pak?“ zeptala se madam Bonesová.

„Severus, můj opatrovník, pana Rothschilda kousl a pak ho donutil sklonit ochrany… výměnou za protijed.“ Sálem to zašumělo. Harry se rozhlédl po sále a překvapilo ho, že McGonagallová se snaží skrýt úsměv. Harry se při pohledu na ní také usmál. Rychle to zakryl rukou a dělal, jako že kašle. „Pak přišli bystrozoři, rozřezali gratatorq na mém krku.“  Harry si oddechl, když všechno dopověděl.

Bonesová se se svráštělým obočím prohrabovala poznámkami a občas si něco přečetla. Vypadalo to, že hledá něco konkrétního. „Pan Rothschild při výslechu pod Veritasérem poznamenal něco o Potterových nepřátelích nebo něco takového, nebylo to úplně jasné. Nevíte, co to znamená, pane Pottere?“

Harry cítil, že Dracovi dluží nějakou tu loajalitu, i když osobně si myslel, že by mu prospělo, kdyby lidé věděli, co udělal. Třebaže společnost, se kterou se Draco stýkal, by z toho asi nadšená nebyla a pro Draca byli pravděpodobně tito lidé důležití. Maličko bezmocně se Harry zeptal: „Mohu si s vámi promluvit, paní ministryně?“

Bonesová vypadal zaraženě, ale rychle se vzpamatovala. Chvíli si ho prohlížela přimhouřenýma očima. „Toto nezapisujte, madam Scribnerová, prosím.“

Úřednice sevřela škubající se brk v ruce. Harry přistoupil k madam Bonesové. Ta se na něj vyčkávavě zahleděla. Harry se k ní nahnul a zašeptal: „Ten, kdo napomohl mé záchraně, nechce být jmenován a já bych rád jeho přání respektoval.“ Nepatrně se narovnal, aby jí mohl pohlédnout do tváře. Byla v ní pochybnost, ale rychle zmizela.

„Kdo?“ naznačila ústy.

Harry se sklonil skoro až k jejímu uchu a zašeptal: „Draco Malfoy.“

„To myslíte vážně?“ zeptala se popleteně. Harry krátce přikývl. Tiše vydechla: „Kdo ví, co se tomu chlapci honí hlavou. Tak dobře.“

Harry se otočil a viděl, že Rick se radí se svým právníkem. Vrátil se na své místo. Rozhlédl se po místech pro návštěvníky a zahládl pár zrzků, kteří mu mávali a Holoubkovou, která si něco pilně zapisovala.

„Ruším svou poslední otázku,“ oznámila madam Bonesová, když byl úřední zapisovací brk vrácen na své místo. V publiku to zašumělo a pak bylo opět ticho, ale napětí v místnosti se zvýšilo. „Má někdo další otázky na tohoto svědka?“

Rickův obhájce postoupil o půl kroku vpřed. „Ano.“ Měl hluboký, sympatický hlas, který vzbuzoval důvěru. Zvučným hlasem se blahosklonně zeptal: „Pane Pottere, měl jste během pobytu ve sklepě mého klienta pocit, že je váš život v nebezpečí?“

„Ne,“ přiznal Harry. „To přišlo až později, když jsem se dozvěděl, že by mě gratatorq mohl zabít, kdybych utekl.“

Muž zašoupal nohama, až se z podlahy zvedl prach. „Můj klient si plně neuvědomil skutečnou magickou moc artefaktu, který byl pořízen v severní Africe. Nedokázal si ani přečíst návod na obalu.“

„J…,“ začal Harry. Skoro se toho samolibého muže zeptal, proč Rick Dracovi říkal, že by ho to zabilo. Ale raději zase zavřel pusu. Rozzlobilo ho to, a teď měl zlost i sám na sebe. „Mučil mě tou věcí. Mnohokrát. Chlubil se, že ji koupil jen kvůli mně. A když jsem s ním chtěl bojovat, odrazil mě plamennou kletbou.“

Muž sevřel rty. „O tom jsem chtěl mluvit; můj klient nevěřil, že by byl v bezpečí, kdyby se vám podařilo prorazit mříže.“

Harry se na něj znechuceně zadíval a raději sklonil zrak, byl v pokušení použít na něj nitrozpyt. Snažil se přijít na něco, čímž by jeho výrok zpochybnil. „Příliš ho nezajímalo, jestli mě zranil.“

„Takže jste po této hrozné události musel podstoupit léčbu? U Svatého Munga? Nebo přišel léčitel k vám domů?“ Obhájce jako had nevypadal, ale jeho mysl k tomu měla blízko, pomyslel si Harry.

„Ne.“ Obhájci zajiskřilo v očích, ale Harry pokračoval: „Můj opatrovník působí jako Mistr lektvarů v Bradavicích už dvacet let. Vyrobil pro mě mast. Jinak bych opravdu léčitele potřeboval.“

Obhájce opět zašoupal nohama. „Pane Pottere, s kolika přítelkyněmi mého klienta jste měl schůzku?“

Harry zkřížil paže na prsou. „Bývalými přítelkyněmi. Se dvěma.“

„A s kolika jste spal?“

„Je to důležité?“ zavrčel Harry.

Obhájce se otočil na porotu. „Mám v úmyslu dokázat, že pan Rothschild byl poháněn šílenou žárlivostí. Takže požaduji, aby svědek na tuto otázku odpověděl.“

„Pane Pottere?“ vyzvala Harryho Bonesová.

Harrymu se zkroutil žaludek. „S jednou.“ Harry jen doufal, že přítomní členové odboru Magického vymáhání práva budou předpokládat, že se jedná o Taru. Koutkem oka zahlédl, jak se někteří z diváků usmívají. Cítil, že toho prozradil hodně a narovnal záda. „Jestli byl Rick z něčeho šílený, tak z toho, že ztratil kontrolu nad někým, o kom si myslel, že ho ovládá. Není zrovna dobrým přítelem.“

„To je svědectví z doslechu, pane Pottere,“ peskoval ho obhájce. „Pokud nechcete tvrdit, že jste měl schůzku i s mým klientem.“

„Ne, to opravdu ne.“ Někdo se zasmál a smích se odrazil od stěn místnosti. Harry si přál, aby tohle uměl lépe, nebo aby se bojovalo hůlkami a ne slovy.

„Další otázky?“ zeptala se madam Bonesová po chvíli.

V místnosti se rozhostilo ticho.

Když se vrátil do kanceláře bystrozorů a vzal do ruky brk a pergamen, zjistil, že se mu chvějí ruce. V kanceláři nikdo nebyl, ale ze cvičební místnosti se ozývaly rány a bouchání. Rychle napsal Snapeovi, že prozradil jeho status zvěromága. Možná, že se už zaregistroval, zadoufal Harry, když stočil pergamen a běžel s ním na konec chodby, kde se dva zaměstnanci starali o klece se sovami. Ani tam nikdo nebyl. Harry oběhl ještě dva rohy a dorazil do kanceláře odboru Zneužívání mudlovských výtvorů.

„Harry!“ vítal ho pan Weasley vesele, třebaže to vypadalo, že je zahrabaný ve stohu pergamenů. „Jak se ti daří? Už je konec?“

„Já už jsem skončil, ale jednání ještě probíhá. Potřebuji si půjčit sovu. Je to hodně naléhavé, ale osobní. Na Ústředí bystrozorů teď žádná není.“

Pan Weasley vyskočil, popadl Harryho za paži a vedl ho do vedlejší úzké místnosti, kde se uchovávaly důkazy. „Tady, podívej,“ řekl a prohraboval se v hromadě zažloutlých starých obálek. „Jo, tady to je.“ Zdvihl obálku, na které bylo napsáno: Pouze pro služební účely dle nař. §453, odd.C, odst.2. „Dej to dovnitř a pošleme to jako oběžníkovou vlaštovku.“

Harry zíral na starou obálku. „Er, já už nepotřebuju mít další problémy s ministerstvem.“

„Jen se neboj. Klidně to pošli.“ Když viděl, že Harry váhá, zeptal se: „Co se děje? Nevyšlo najevo, že spíš s neteří paní ministryně, že ne?“ škádlil ho a bouchl ho do ramene.

„Díky Merlinovi, ne,“ vydechl Harry s úlevou a vzpomněl si na Tonksovou.

„Harry?“ zeptal se pan Weasley a jeho hlas zněl náhle zaujatě.

Harry mávl rukou. „Je to pro Severuse.“ Zíral na obálku. „Možná, že ho Minerva varuje,“ přemýšlel nahlas.

Pan Weasley se zvědavě zeptal: „Varuje před čím?“

„Když pro mě přišli k Rothschildovi, Severus se dostal přes ochrany jeho domu jako had. Prostě to udělal a já nevím, jestli je zaregistrovaný.“ Harry si povzdechl. „Řekl jsem, jak to bylo… Všechno… před celým Starostolcem!“ Promnul si čelo. „Nevěděl jsem, co přijde. Lhaní mi moc nejde.“

Pan Weasley mu vzal obálku z ruky a řekl: „To, chlapče, na rozdíl od kouzel, vyžaduje opravdu velkou praxi.“

„Kouzla také vyžadují praxi,“ odporoval Harry, tohle slyšet nepotřeboval.

Pan Weasley vzal dopis pro Severuse, vložil ho do malé obyčejné obálky, na kterou napsal: Prof. Snape, zaváhal a pak to několikrát podtrhl. „Ty nepodvádíš,“ dělal si z Harryho legraci. Malou obálku vložil do větší, tu zapečetil a podal ji Harrymu.

Byla adresována: Ginny Weasleyová, Škola čar a kouzel, Bradavice.

*****

Harry se vrátil domů a měl pocit, že uběhly dva dny a ne jeden. Na stolku v hale bylo několik dopisů. Dopis od Penelopy odložil stranou, měl pocit, že teď nemá sílu si ho přečíst. Další vypadaly jako gratulace, inspirované pravděpodobně oznámením o soudu v Denním věštci. Složil je do úhledného komínku a nechal je na stolku. Ležela tam ještě zpola snědená krabice s čokoládou z Medového ráje. Odnesl si ji do jídelny a skoro celou jí vyjedl.

Večer přilétla sova pálená s dopisem od Snapea. Byl krátký. Předpokládal jsem, že se to stane. Už jsem vyplnil na ministerstvu papíry pro registraci.

„Mohls mi to říct,“ postěžoval si Harry do prázdna, ale výrazně se mu ulevilo.

O hodinu později přilétl kalous ušatý s výraznou oranžovou maskou. Upustil mu do ruky dopis a okamžitě odletěl. Dopis byl od Pastorka. Stálo v něm: Tonksová byla u soudu celé odpoledne a sdělila mi, jaký byl rozsudek. Celý Starostolec shledal Rothschilda vinným téměř ve všech bodech obžaloby a odsoudili ho na sedm a půl roku. Kingsley. Harry se lehce zamračil a přemýšlel, jaký by byl výsledek, kdyby nechránil Draca. Sedm a půl roku je dlouhá doba a do té doby bude z Harryho dobře vycvičený a zkušený bystrozor. Zamyslel se nad tím, jaké to bude, až se Rick vrátí a o něco se pokusí.

*****

Týden ubíhal velmi pomalu, ale najednou tu byl pátek. Harry se ohlásil na ministerstvu o dvacet minut dříve, nemohl se dočkat. Kali byla velmi neklidná, když psal u svého psacího stolu rychlý vzkaz pro Snapea s vysvětlením, kde je. Nechtěl ji zavírat do klece a tak jen zavřel dveře do svého pokoje. Možná to byla velká chyba, ale když stál na chodbě před bystrozorskou kanceláří a čekal na svůj úkol, pustil to z hlavy.

Kerry Ann přišla jen pět minut po něm, stejně nedočkavá a oblečená ve velmi vkusných mudlovských šatech. Harry si pomyslel, že by si měl začít šetřit, aby si mohl také koupit nějaké lepší mudlovské oblečení.

„Tohle je chvíle, na kterou jsme čekali,“ prohlásila Kerry Ann, když se opřela o zeď vedle něj.

„To určitě.“

„Pottere, co ty tu děláš. Neúčastnil ses už spousty takových akcí?“

„Ani ne,“ odporoval Harry, který si prohlížel šrámy na své hůlce, které vznikly při tom posledním boji s Malfoyem seniorem v Bradavicích. Trošku ji přeleštil cípem svého pláště a schoval ji do kapsy.

„Ani ne,“ opakovala posměšně. Potřásla hlavou, jako by si ji potřebovala pročistit, ale hned zaměřila svou pozornost na otevírající se dveře.

Tonksová s Pastorkem vypadali překvapeně, když je uviděli. Pastorek se zasmál a řekl: „No, nechybí vám nadšení, to je dobře. Kerry Ann, vy půjdete se mnou.“

Harry se usmál, ale rychle si skousl ret, aby se uklidnil. „Pojď za mnou, šampione,“ řekla Tonksová a táhla ho za rukáv dolů chodbou. Neočekávané zjištění, že bude parťákem Tonksové, ho vzrušilo a stisk jejích prstů na ruce ho rozjařil. U výtahů se Tonksová zastavila. „Takže, základní pravidla… Posloucháš?“

Harry byl překvapený. „Ano. Nevypadám tak?“

„Řekla bych, že vypadáš trochu nepřítomně.“

„Ne, poslouchám tě,“ tvrdil Harry a ještě jednou si zkontroloval, že má hůlku v kapse. „Jsem vážně rád, že jdu s tebou,“ vysvětlil plaše.

Tonksová si založila ruce v bok a zírala na něj. „Harry,“ začala nevěřícím hlasem. „Já jsem si tě vylosovala. Všichni chtěli, abys dělal parťáka právě jim. A to i staří bystrozoři, kteří mají kouzelné oko a proto žádného parťáka nepotřebují.“

„Aha.“

Tonksová se zatahala za ucho a pokračovala formálním tónem: „Pravidla pro dnešek: za prvé, nebudeš dělat nic, co ti neřeknu. Jasné?“ Harry kývl a ona pokračovala: „Tedy samozřejmě, kdyby se mi něco stalo, což neočekávám, pak by ses musel spolehnout sám na sebe, ale to se nestane. Za druhé: mluvit budu jenom já. Za třetí: budeš se držet po mé levé straně, o krok pozadu, takže budu vždy vědět, kde jsi, aniž bych se musela ohlížet.“

Harry se zamračil, ale přikývl, že rozumí a nekomentoval to.

„Podívej, tohle je hodně důležité. Dobře, zatím zůstaneme u těchhle tří pravidel. Chceš se na něco zeptat, než vyrazíme?“ Když Harry zaváhal, napomenula ho. „Teď ještě mluvit můžeš, Harry.“

„Kam půjdeme?“

„Do Liverpoolu. Obejdeme pár lidí, se kterými jsme nedávno navázali kontakt.“

Harry přikývl, a když byli ve výtahu, litoval, že nejdou do Devonu, kde by se mohl něco dozvědět o Averym. Když vylezli z krbu v prázdné místnosti v domě, který se jmenoval U černého koně, vyndala Tonksová něco z kapsy a prohlédla si to. Harry by rád věděl, co to bylo, ale nechtěl porušovat pravidla sotva po dvou minutách. Tonksová je pak oba přemístila do uličky, ve které kopla do nohy spícího bezdomovce.

„Shafere, haló! Tady,“ vykřikla. Harry se rychle přesunul za její levé rameno, což bylo docela dobré, protože takhle byl schován v závětří.

Muž otevřel své krví podlité oči a podezíravě na ně zašilhal. Levou rukou svíral prázdnou láhev, částečně skrytou v hnědém papírovém pytlíku.

„Vo co de?“

„Viděl jste v minulém týdnu něco zvláštního?“

„Minul-lý týden?“ zachechtal se. „Myslíte, že si pamatuju na minulý týden?“

„Co jste viděl?“ ptala se dál.

„Huh, viděl…“ Zamyslel se. „Freddie si stěžoval, že létal, aniž by chtěl. Víte, jak to bývá.“

„Dobře. Půjdeme to zkontrolovat. Díky.“ Otočila se a odcházela. Harry pospíchal za ní.

„Mohu se zeptat?“ řekl Harry, když byli od bezdomovce už docela daleko, ale stále ještě nevyšli z uličky.

Tonksová se náhle zarazila, takže Harry do ní vrazil. „Jasně.“

„Takže, co Freddie?“

„Harry, není nikdo, kdo by se jmenoval Freddie.“

„Aha,“ zamyslel se nad tím Harry a zíral na dřevěné palety složené vedle širokých vrat. „Tak proč ses snažila něco od něj dozvědět?“

„Protože si všichni myslí, že nic nevidí, ale on oči.“

„Proč na něj nepoužiješ nitrozpyt, on by nikdy…“

„Já ano.“

„Aha.“

„Pravidlo čtyři, vlastně je to pravidlo dvacet pět, ale těch dvacet čtyři se dozvíš později – jestli je všechny nezasklím – když mluvíš s někým takovým, jako je on, získáš si ho a to se může hodit později; osvědčilo se to.“

Harry zamrkal: „Dobře,“ řekl nejistě.

„Nějaké další otázky?“ zeptala se s rukama v bok, i když nevypadala netrpělivě.

Harry zavrtěl hlavou a následoval jí k východu z uličky. Připadalo mu, že se Tonksová nikdy předtím pravidly neřídila. To ho donutilo zamyslet se nad tím, co to vlastně znamená být bystrozorem.

Při cestě do centra mluvili s různými kouzelníky a čarodějkami v zastrčených špinavých hospodách, nebo žijícími v zavřených krámcích po celém městě. O několik hodin později, když se vrátili na ministerstvo, procházel Harry atriem a široce zíval, připadalo mu, že promarnili den.

„Dozvěděli jsme se něco?“ zeptal se Harry, když jeli výtahem do kanceláře.

„Nic konkrétního. Tak to bývá, Harry. Občas někdo něco řekne při obyčejném rozhovoru, třeba něco nepodstatného, čím potom třeba pomohu v pátrání někomu jinému. Nějakým poznatkem, který pak povede k vyřešení zločinu. Musíme si povídat i s obyčejnými lidmi, jinak bychom každé pátrání začínali od nuly.“

Zazívala a unaveně si sedla na židli u svého stolu. Zaklonila hlavu a zadívala se na strop. „Dojdi pro kafe, musím ti ukázat, jak se vyplňuje hlášení.“

„Dobře.“

Bylo už hodně pozdě, skoro jedna v noci, když se Harry dostal domů. Winky se ho přišla zeptat, jestli chce večeři. Harryho žaludek, který měj jen pár soust prapodivného jídla po hospodách, nadšeně souhlasil. Ale nejdřív se zoufale potřeboval vysprchovat. Pak zašel pro Kali, která roztrhala záclony, jak po nich šplhala, ale jinou škodu neudělala.

Když konečně usedl k jídlu, zadoufal, že práce v terénu bývá i zajímavější, jinak by ho práce bystrozora unudila k smrti, teda jestli by si dřív neušoupal nohy. Kali se stočila v křesle a usnula, to pomyšlení jí také nudilo.

*****

Harry dostal spoustu dopisů. Tento víkend jich bylo opravdu hodně, včetně jednoho mudlovského do Polly Evansové. Dopis byl plný obvyklých dotazů na jeho zdraví a připomínek, aby dobře jedl, a končil pozváním na návštěvu. Harry ho složil a založil si ho do alba mezi poslední dvě stránky.

Ginnyin dopis byl plný vzrušení ze začátku nového školního roku, až se Harry musel smát; pomyslel si, že by ho neměla promarnit.

Tara mu napsala krátkou zprávu, že jede kvůli práci do Bruselu a že předpokládá, že bude zaneprázdněna několik týdnů. Harry si nahlas povzdechl a Kali zvědavě zvedla hlavu; Tara tím naznačila, že se s ním nechce setkat. Několik rozzlobených vět Harrymu kroužilo myslí a chtěl jí je napsat do dopisu, ale udržel se. Opravdu by měl být trpělivější; měli spolu jen několik schůzek a na rozdíl od školních dní, kdy to nebylo tak důležité, teď to bylo nezbytné.

Penelopa napsala dopis, který spíš vypadal jako rozsáhlá zpráva o její práci a rodině. Harry zjistil, že zase vytáhl pergamen a píše jí o svých nesnázích s přítelkyní. Když to udělal, měl pocit, že něco by mohlo být vyřešeno.

Harry si všiml, že na údržbě zahrady je ještě dost zanedbaných věcí. O víkendu chtěl proplít záhonek před domem, ale místo toho si šel koupit nové oblečení. Od minule, kdy si vyměnil galeony za libry, mu jich ještě dost zůstalo a tak zašel k Marksovi a Spencerovi. Ačkoliv figuríny vypadaly módně oblečené, Harry zjistil, že stojany s tímto oblečením ho odrazují. Nakonec si koupil tři bílé košile a dvoje hnědé kalhoty – hnědé proto, aby to nevypadalo, že vážil cestu do Londýna, aby si koupil bradavickou uniformu.

Sešel se s Ronem a Hermionou na večeři v Hermionině bytě. Hermiona si zřejmě předchozí kritiku o hotových jídlech z obchodu vzala k srdci, a pokoušela se uvařit sama. Ron si statečně odřízl za své porce a tvrdil, že to chutná báječně, když se sousto pokoušel rozžvýkat.

Hermiona se mračila na svůj talíř. „Nemyslela jsem, že je to tak těžké. Jak to dělá tvoje mamka?“

„Peče to pomalu,“ řekl Ron a stále se pokoušel žvýkat.

„Vážně?“ zeptala se Hermiona. „Na to jsem neměla čas. Myslela jsem, že když to v troubě několikrát otočím, tak to urychlím.“

Harry si uřízl jen malý kousek, aby nemusel tolik žvýkat. Brambory byly dobré a tak je pochválil. Hermiona si povzdechla: „Snad se alespoň najíme ve Španělsku.“

„Ve Španělsku?“ zeptal se Harry.

„Copak jsi neslyšel, že jedeme s Hermionou na dovolenou?“ vyhrkl Ron vzrušeně. Když Harry zavrtěl hlavou, Ron pokračoval: „Vždycky jsem se do Španělska chtěl podívat. Odjíždíme příští víkend.“

„Zní to báječně,“ řekl Harry. Cítil, jak se ho zmocňuje žárlivost, ale potlačil ji.

Hermiona prohlásila: „Je to dobré hlavně proto, že unikne rodičům.“

„A ty ne?“ zeptal se Harry.

„Ani ne,“ odpověděla Hermiona a znělo to trochu lítostivě. „A jak je to s tebou, Harry. Jsi teď sám?“

Šťastný, že má šanci vysvětlit své potíže s děvčaty svým dlouholetým přátelům, neuspořádaně vyprávěl o Taře a Elizabeth. Nakonec řekl: „Tara opravdu těžce nese ten incident s Rickem. Říkala, že se cítí špatně.“

Po chvíli ticha řekl Ron to, co bylo zřejmé: „Cítí vinu.“

„Vypadá to tak,“ souhlasil Harry. Ron s Hermionou se po sobě podívali. „Co je?“ dožadoval se Harry.

Jeho přátelé se chvíli domlouvali očima, kdo mu to vysvětlí. Nakonec promluvil Ron: „Harry, pamatuješ, jak Sirius propadl závojem?“

„Jo,“ odpověděl Harry a směr rozhovoru se mu nelíbil, raději byl ve střehu.

„Vzpomínáš, jak provinile ses tehdy cítil? Úplně tě to přemohlo. No,“ pokračoval, „hlavně tehdy, když jsi neobviňoval Snapea. Ale stejně… Opravdu ses z toho špatně dostával.“

„To, co chce Ron říct je,“ uvedla to Hermiona na pravou míru, „že s ní musíš mít trpělivost. Některé věci si každý musí vyřešit sám.“

„Jo,“ řekl Harry. Vzpomínal si na to velmi dobře a snažil se přijít na něco, co by Taře pomohlo. „Takže myslíte, že se z toho dostane. Že pochopí, že to není její vina.“

„Jo přesně tak,“ řekl Ron. „Jako ty.“

Harry se na něj vděčně podíval a Ron si ukrojil další kousek masa, příliš velký na to, aby ho dokázal rozkousat.

*****

Harry strávil většinu večerů studiem v knihovně a jeho knihy a pergameny pomalu zaplňovaly velkou místnost. Když se snažil své věci trochu srovnat, našel na stole knihu v purpurovém obalu, kterou tam odložil s nadějí, že si ji jednou přečte. Přemýšlel, jestli na ní není nějaký druh odpuzovacího kouzla, protože se k ní nikdy ani nepřiblížil. Ta myšlenka ho donutila po knize sáhnout a usadit se s ní na pohovce.

Okamžitě zjistil, proč si ji nepřečetl už dříve; sotva ji otevřel, cítil se náhle unavený a malátný. Fráze jako: Emotivní rozpolcená cesta temnotou a mentální vize zemské kůry s oživlými obojživelnými hybridy, ho nepovzbudila k dalšímu čtení. Donutil se přečíst ještě deset stránek, ale jeho mysl stále utíkala pryč od toho, co četl. V textu bylo plno varovných vět a přiznání že autor jen odhaduje něco, co nazýval Interstacionálními kouzelnými silami. Harry si povzdechl, zavřel knihu a odhodil ji na stolek.

Založil si ruce za hlavou a zíral na přeplněné police na druhé straně pokoje. Přál si, aby byl Snape doma. V posledním dopise se jeho opatrovník zmínil, že přijde domů až za dva týdny. Hodiny v hale začaly odbíjet a připomněly mu tak, jak velice tichý teď dům je.

*****

Harry s Vineetem seděli na jedné straně cvičební místnosti, zatímco Aaron s Kerry Ann pracovali na druhé straně. Měli před sebou plné krabice různých vyřazených předmětů, včetně starých, promáčklých, nebo dokonce roztavených čajových konvic, rozbitých brků a něčeho, co podezřele vypadalo jako pouta, ale tak velká, že musela být používána na trolly.

„Co takhle žlutá čajová konvice?“ navrhl Harry. Vineet přikývl a poklepal hůlkou na konvici, aby na ní přidal iluzi. „A co pouta?“

Vineet tiše prohodil: „Možná změnit velikost, aby byla pro lidi?“ Když Harry pokrčil rameny, Vineet poklepal hůlkou na pouta, ale ta se scvrkla jen trochu. Ind se zamračil a zarazil se. Harry iluzi, na kterou jeho kolega neměl dost síly, dokončil. Neměl z toho radost, ale nedal to znát.

„Co kdybychom nechali polovinu z nich tak, jak jsou, abychom je zmátli?“ navrhl Harry. „Jsme hotovi,“ oznámil na druhou stranu místnosti.

Testovali si navzájem svou dovednost odhalit iluze, takže si vyměnili krabice s předměty. Aaron s Kerry Ann pobaveně sledovali, jak si prohlížejí jednotlivé předměty. Harry vytáhl z krabice zářivě růžovou příliš velkou a měkkou čajovou konvici a postěžoval si. „Dvojité iluze byly zakázány.“

„Taky tam nejsou,“ odporovala Kerry Ann.

„Aha.“ Ukázal konvici Veneetovi. „Co myslíš?“

Vineet ji držel v natažené ruce a prohlížel si tu prolamovanou, měkkou věc. Poklepal na ní hůlkou a konvice se změnila na židli s růžovým polstrováním.

„Bezva,“ řekl Harry nadšeně. „To je bod pro nás.“

„Sakra,“ zamumlala Kerry Ann.

Nakonec společně s Vineetem vyhráli. „To není fér,“ stěžovala si Kerry Ann. „Nechali většinu svých předmětů nezměněných.“

„Na tom není nic špatného,“ prohlásil Rodgers. „Řekl bych, že to bylo mazané.“

Harry se zašklebil a mrkl na svého partnera, ale Vineet měl mdlý, trochu zamračený pohled. Harry si pomyslel, že asi ví, že nevyhovuje instruktorovým požadavkům. Zmizel mu úsměv z tváře a raději si vytáhl pergamen a brk. Měl Vineeta rád a nechtěl, aby odešel, ale nevěděl, jak tomu zabránit.

*****

Na pátek nebyl naplánovaný žádný výcvik v terénu a jeho přátelé odjeli na dovolenou. Harry uvažoval o tom, že by vyhledal nějaké další kamarády ze školy. Došel si do ložnice pro svůj zápisník. Jak převracel stránky, narazil na své poznámky o Averym.

Zapomněl na kamarády, popadl koště a seběhl dolů do chodby, náhle se zamyslel, koště opět uklidil a šel do kůlny pro motorku. Odstranil z ní plachtu a motorka v ranním slunci zazářila. Harry si sebou zabalil oběd, oblékl si svůj nejteplejší plášť a rukavice z králičích kožek a obratně vzlétl z malé zahrádky za domem.

Letěl plnou rychlostí, takže mu trvalo jen tři hodiny, než doletěl nad útesy v Torquey. Zaparkoval motocykl a prohlížel si stromy a šedý písek na pláži. Od moře vál studený vítr a Harry si pomyslel, o co líp se mají Ron s Hermionou ve Španělsku než on, choulící se do pláště na břehu studeného moře.

Vjel do města a nechal motorku burácet jen natolik, aby to vypadalo přesvědčivě. Když zastavil na nábřeží, uvědomil si, že si to tak docela nepromyslel. No co, prostě to udělá tak, jak mu to ukazovala Tonksová, bude se potloukat kolem a povídat si s lidmi.

Během hodiny Harry zjistil, že hodně lidí bylo z jiných míst a mnozí se ho vyptávali na technické detaily jeho motocyklu, na což Harry nedokázal odpovědět. Vysvětloval, že ji zdědil a to, zdálo se, uspokojilo i ty nejnáročnější tazatele a poznámka o zemřelém kmotrovi umlčela i ty, kteří od něj chtěli stroj koupit.

Zaparkoval motorku na parkovišti a vešel do herny, kde bylo několik mladých lidí. Dva mladí, kteří byli oblečeni do obnošených šatů, společně hráli na stroji, který měl několik barevných knoflíků a páček. Na obrazovce střílel šípy Robin Hood a hnědý Seveřan házel malé sekerky. Malí trollové se tlačili proti nim do úzké chodby a mizeli z obrazovky, když je zasáhl šíp nebo sekera. Takhle to trvalo poměrně dlouho.

„Za tebou!“ vykřikl chlapec a překvapený Harry musel bojovat s touhou otočit se, protože varování patřilo dívce, jejíž postavička na obrazovce se otočila kolem dokola a sestřelila dva trolly plížící se z druhé strany. Nakonec byli trollové přemoženi a na obrazovce se objevila nějaká čísla, zatímco postavičky vcházely do otevřených dveří. Chlapec si otřel zpocené ruce o kalhoty.

„Vy jste odsud?“ zeptal se Harry.

„Máš peníze?“ odpověděl chlapec otázkou.

Dívka neodpověděla a tak Harry pochopil, že věta byla určena jemu. „Jo.“

„Tak je tam strč,“ řekl chlapec. Otvor na mince se rozsvítil, když do něj Harry strčil libru. Ve stroji to zachrastilo. Chlapec se zeptal: „Chceš se přidat? Můžeš být rytíř.“

„Budu se jen dívat.“ Po chvilce ticha se zeptal: „Chodí sem hodně turistů?“

„Vidíš tu snad nějaké kromě sebe,“ zamumlal chlapec.

„A nějací místní, které tu neradi vidíte?“ snažil se vyzvídat Harry.

„Jasně, spousty,“ odsekla dívka. Otevřela na obrazovce dveře do obchodu, ve kterém bylo množství zbraní, včetně něčeho, co bylo označeno jako Magické lektvary. Harry si pomyslel, že ta hra vypadá docela zábavně. Elektronická melodie se ozývala stále dokola a umíralo čím dál více trollů. Melodie zazněla naléhavěji a chlapec zaklel. Pak se zeptal. „Máš ještě libru?“ Protože tam nebyl nikdo jiný, komu mohla být otázka určena, Harry zalovil v kapse a mezi srpci nalez další mudlovskou minci.

„Díky,“ řekl chlapec. Hudba teď zněla klidněji. „Hledáš tu nějaké bydlení, nebo tak něco?“

„Tak něco,“ řekl Harry. I po tom, co sledoval celé hodiny pátrání Tonksové, dělalo mu potíže neprozradit hlavní důvod svých dotazů. Ale nechtěl, aby se Avery dozvěděl, že se po něm ptal. Nakonec strávil ve společnosti těch dětí ještě půl hodiny a stálo ho to další dvě libry.

Elektronické pípání bylo zase naléhavější, když se chystal odejít. „Na konci čeká zlý kouzelník?“ zeptal se.

„Nemá to konec,“ odpověděla dívka, aniž by jen na chvilku přestala tisknout barevné plastové knoflíky a pohybovat páčkou.

*****

Večer, když byl Harry unavený tou dlouhou cestou, náhle zaslechl bouchnutí. Podíval se na hodiny a uvažoval, kdo by ho tak pozdě chtěl vidět. Sešel dolů a zjistil, že ve dveřích stojí Candida. „Ahoj,“ pozdravil Harry. „Pojď dál.“ Když vešla do dveří a svlékla si těžký plášť, Harry ji upozornil. „Můžete používat krb, jestli chcete.“

„Nebyla jsem si jistá, jestli by vám to nevadilo.“

„Nevadí mi to, ale Severus tu tenhle víkend není,“ informoval ji Harry.

„Já vím. Chtěla jsem mluvit s vámi.“ Její hlas zněl neobvykle ploše.

Harry jí odvedl do jídelny a přiložil do krbu, aby se místnost ohřála. „Řeknu Winky, aby připravila čaj.“

„Děkuji,“ řekla a usadila se u stolu.

Když se Harry vrátil z kuchyně, posadil se proti ní. Oheň mu příjemně zahříval nohy. „O čem jste se mnou chtěla mluvit?“

Zamračila se a zaváhala. „Říkal vám Severus něco… o, ehm, o mně… o budoucnosti?“

Harry se na chvíli zamyslel, ale pak jen zavrtěl hlavou. Povzdechla si a sepjala před sebou ruce. Harry řekl: „To ale nic neznamená. On se jen tak nezmiňuje o něčem osobním, opravdu.“

„Ne, on ne…,“ souhlasila s polekaným smíchem.

Winky přinesla čaj a misku s bonbóny, poklonila se a odešla. Harry nalil Candidě i sobě. „Co bych měl vědět?“ vyzval ji, udivily ho ty čokoládové bonbóny a to, že je budou potřebovat.

Znovu se lehce zasmála, ale znělo to poraženecky. „Očekávala jsem… Doufala jsem, že přemýšlí… Víte.“ Harry se na ní podíval a zavrtěl hlavou, že nerozumí. Upřesnila to: „Že přemýšlí o tom, že mě brzy požádá o ruku.“

„Aha.“ Harry si přidal do svého šálku cukr. „O tom nic neříkal.“

Znovu si povzdechla. Harry se zeptal: „A proč se ho nezeptáte?“

„Když se zeptáte muže příliš brzy…,“ mávla zamítavě rukou a informovaně dodala: „nedělá to dobrotu. Všechno by se mohlo pokazit. I když… možná by to mohlo fungovat.“

„Aha.“ Harry snědl bonbón.

Dlouho bylo ticho a pak přiznala: „Ale ani já nevím, jak bych odpověděla, v tom je ten problém.“

„Uh… proč ne?“ dokázal se Harry vrátit z té hloubky, do které se náhle propadal.

Vypadala smutně. „Ta žena, se kterou pracuji, Roberta, říká o Severusovi ošklivé věci.“ Candida se otřásla a pokračovala: „Přinesla mi nějaké staré výstřižky z Denního věštce, když jsem jí nevěřila. Ne že by byl Věštec nějak moc objektivní v tom, co uveřejňuje.“

Harry se narovnal na židli, přidal si do čaje další cukr, napil se a pak si zase dolil, jen aby se nějak zaměstnal. Nelíbil se mu její smutek, ale nevěděl, co má říct.

Konečně pokračovala, její oči byly utrápené. „Vám věřím, Harry. Ze všech lidí právě vy jste svěřil svůj život Severusovi. Nedokážu si to dát dohromady s tím, co tvrdí Roberta…“

Harry se stroze zeptal: „Co Roberta tvrdí?“

Candida zaváhala. „Že v Bradavicích… praktikoval černou magii. Že se kamarádil s Voldemortovými přívrženci, kteří zemřeli při poslední bitvě.“ Její oči pátraly v Harryho obličeji, ale jeho pohled jí nic neprozradil.

„Harry?“ vybídla ho prosebně.

Harry položil šálek na talířek. „O tom si musíte promluvit se Severusem.“

„Proč o tom se mnou nechcete mluvit?“ zeptala se.

Harry si zhluboka povzdechl a hledal nějaký dobrý důvod. „Protože všechno co vím, vím z doslechu.“ Byla to tak trochu lež, ale znělo to dobře, jako slova z nějaké právnické knihy. „Musíte si s ním promluvit.“

Vypadala zarmouceně, když řekla: „Takže říkáte, že je to pravda. To všechno.“

Harry vstal a pevně opakoval: „Musíte si promluvit s ním, ne se mnou.“

Lehce se ušklíbla a vstala také. Harry jí donesl plášť. „Můžete jít krbem,“ navrhl.

Zapnula si plášť u krku, spustila ruce podél těla a chvíli na něj zírala. „Věřila jsem vám, Harry,“ řekla vyčítavě.

„Neřekl jsem nic, proč byste to neměla dělat,“ odsekl Harry, právě teď cítil zlost nad všemi těmi náznaky. „Severus je pro mě velmi důležitý, ale nemohu mluvit za něj, když přijdete s nějakými obviněními. Budu ho bránit, jako svého adoptivního otce, ale nebyl jsem v Bradavicích v době, kdy tam byla vaše kamarádka a můj otec. A můj otec zemřel dřív, než jsem mu mohl nějaké otázky o Severusovi vůbec položit.“ Harryho přepadla nepříjemná beznaděj. Tvrdě ji zahnal.

 „Bude tu příští víkend, ne?“ zeptala se nešťastně.

„Ano. Tak to říkal.“

„Tak já přijdu,“ vydechla a o chvíli později už byla pryč.

*****

Příští týden přestala Harryho honba za Averym bavit. Měl spoustu starostí s tím, aby se na pár hodin dostal do Devonu, ale když o tom následně přemýšlel, ukázalo se to jako bezvýsledné. Místo toho začal pracovat na Siriusově případu. Během jedné dlouhé polední přestávky si vytáhl všechny s tím související složky, vypůjčil si stůl v kanceláři bystrozorů a tam si z nich dělal výpisky, jak mu poradila Tonksová, když se jí ptal, jak začít.

Probíral se starými protokoly, zápisy, novinovými výstřižky, fotografiemi, soupisy evidovaných důkazů a cítil při tom, že je to to nejdůležitější, co může udělat. Nebylo správné, že právě jeho kmotr je ještě stále považován za Voldemortova přisluhovače.

Harry si právě něco zapisoval, když se vrátil právoplatný majitel stolu. Pastorek se se zájmem zadíval Harrymu přes rameno. „Co to děláš?“

„Chci očistit Siriusovo jméno. Znal jsi ho. Nemyslíš, že by si to zasloužil?“

„Musím připustit, že mě to ještě nenapadlo. Ale když o tom teď mluvíš, myslím, že je to potřeba.“

Harry sebral všechny spisy a přesunul se ke stolu Tonksové. Do konce polední přestávky udělal pokroky, když nic jiného, tak v tom, že už se dokázal orientovat v dokumentaci a dokázal bez potíží přečíst různé rukopisy bystrozorů. Nejhorší byl ten Pošukův, písmo se naklánělo různými směry, některá písmenka byla stejná a od poloviny slova přecházela v nečitelnou vlnovku.

V archivu Harry rychle zařadil spisy na správná místa a ze zásuvky Portnoy-Pterido vytáhl svou složku. Nebyla to ta současná, tu měl Rodgers a zaznamenával do ní jeho výsledky ve výcviku. Tahle byla ze soudu o zneužívání magie nezletilých kouzelníků v přítomnosti mudlů. Ve složce byly založeny výsledky vyšetřování od různých bystrozorů a úředníků, včetně toho od Umbridgeové. Tento spis byl na rozdíl od ostatních velmi tenký a Harry uvažoval, jestli ho nemá zničit.

 



[1] Ankh (, anch, crux ansata, závěsný[1] nebo též nilský kříž) je egyptský hieroglyf znamenající „život“. Kříž znamenal jak život pozemský, tak život věčný.

Poslední komentáře
02.05.2010 17:24:15: Jééé, hned 2 kapitoly a jaké krásné! Díky :) smiley${1}
01.05.2010 23:45:39: Tak to byla superdlouhá kapitola. Pěkné, pěkné... jsem zvědavá, jak to bude pokračovat i se Siriusem...
01.05.2010 13:08:45: Sedem a pol roka, hm, Harry by mal požiadať, aby mu dali echo, keď vylezie z basy. smiley Som zvedavá,...
30.04.2010 21:30:56: skvělé obě kapitolky, myslím, že se něco stane, Candida určitě Sevíka nepochopí a bude zle, jen douf...