Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

63. kapitola

Pronásledovaní minulostí

V pátek Harry s Kerry Ann opět čekali v chodbě před kanceláří bystrozorů. Oba se cítili stejně; o něco víc si důvěřovali a byli daleko méně nadšení. Přišel Pastorek s Tonksovou a prohlíželi si je.

„Co si vezmeš?“ zeptal se Pastorek Tonksové, která měla v ruce nějaké pergameny.

„To je jedno,“ řekla Tonksová a zamávala pergamenem. „Harry to u Svatého Munga zná, viď Harry?“

„Už jsem tam byl,“ odpověděl Harry zaskočený tou otázkou.

„Tak já si vezmu to udání,“ řekl Pastorek. „Pojďte, slečno Kerry Ann, dneska máme opravdový úkol,“ a odváděl ji k výtahům.

„Máme opravdový úkol,“ zeptal se Harry s nadějí.

Tonksová přikývla. „Ano, ale je snadný. Dokážeš se přemístit ke Svatému Mungovi?“

Harry přikývl a o chvíli později se ocitli ve sklepě nemocnice. Následoval Tonksovou k výtahům a do čtvrtého patra a pečlivě si hlídal, aby se držel po jejím levém boku. Poznal, kde jsou, když došli k oddělení s číslem 49.

„Hledám léčitelku Stroutovou,“ řekla Tonksová první úředně vypadající osobě, kterou potkali. Malá čarodějka s odznakem dobrovolnice na ně mávla, aby ji následovali a na konci chodby zaklepala na dveře kanceláře.

Sotva se dveře otevřely, čarodějka, sedící za stolem vzhlédla a řekla: „Ach, konečně někoho poslali. Pojďte dál. Posaďte se.“

Vešli dovnitř a Tonksová zavřela dveře. Harry si sedl na jednu z dřevěných židlí před stolem a rozhlédl se po barevně vymalované kanceláři. V policích vedle okna byla sbírka divných a podivně tvarovaných skleněných lahviček, některé vypadaly tak, že by se jich člověk raději neměl dotýkat. Když pohlédl na léčitelku, zjistil, že Stroutová na něj zmateně zírá. „Tahle situace snad nevyžaduje, ehm, takovou pozornost?“ zeptala se a těkala pohledem mezi ním a Tonksovou.

Tonksová, která měla šedomodré vlasy a stejně barevné šaty, znuděně prohlásila: „Pan Potter je tu jen jako pozorovatel.“

Stroutová si to pravděpodobně nemyslela, její pohled byl skelný. „Dobře,“ řekla, ale pořád vypadala zmateně.

Tonksová vytáhla bystrozorský zápisník. „Tak nám řekněte, co se stalo.“

Stroutová před sebou na stole spojila ruce a prohlásila: „No, asi tak v pět hodin ráno odešel pan Lockhart.“

„Cože?“ vyhrkl Harry, náhle celý napjatý. Bezprostředně se ale omluvil Tonksové: „Promiň.“

„Znal ses s panem Lockhartem?“ zeptala se ho Tonksová.

„Trochu,“ zamumlal Harry.

Pak promluvila opět Stroutová: „Všimněte si, že normálně našim pacientům nedovolujeme chodit ven. Máme kouzla, která je drží uvnitř a upozorní na jejich pohyb noční ošetřovatelku. Noční strážný i čarohosteska říkali, že si ničeho zvláštního na odcházejících lidech nevšimli.“

Harry to chtěl komentovat něčím o tom, že tady jsou všichni zvláštní, ale neřekl nic. „Mohu vidět jeho záznamy?“ Léčitelka Tonksové podala složku, kterou měla před sebou. „Měl minulý týden nějaké návštěvy, nebo minulý měsíc?“ zeptala se Tonksová a listovala tlustou složkou.

„Neměl žádnou návštěvu už několik měsíců. Týdeník čarodějek poslal reportéra z rubriky, Kde jsou právě teď? někdy v červnu. To bylo naposledy, co za ním někdo byl.“

Tonksová složku vrátila „To považujete za podezřelé?“

„Takovéhle náhlé uzdravení po tak dlouhé době je neobvyklé a ředitel naší nemocnice si pamatoval na jeho pochybnou minulost. Přestože já jsem ho vždycky považovala za mile neškodného.“

Tonksová vstala. „Půjdeme se podívat, kde ležel.“

Následovali léčitelku Stroutovou na oddělení. Slabý pach zničující letargie Harryho zneklidnil. Tonksová si prohlédla prázdnou postel. Lockhart ze zažloutlých plakátů na zdi na ně nadšeně mával. Harry pozoroval, jak se Tonksová rozhlíží po pokoji a dívá se i pod postel. Pokoušela se i promluvit si s obyvatelem vedlejší postele, který zjevně věřil, že je násadou od koštěte, protože náhle ztuhl, natáhl ruce za hlavu a začal hučet, což pravděpodobně znamenalo, že kolem něj sviští vzduch.

Zatímco Tonksová pracovala, Harryho zrak zalétl na druhou stranu místnosti, kde přebývali Longbottomovi. Paní Longbottomová vypadala o mnoho starší, než si ji Harry pamatoval, seděla na posteli, držela nějakou kožešinu a metodicky jí hladila. V posteli vedle ní ležela zkroucená postava a nehýbala se. Harry by rád šel k nim a pozdravil je, ale raději zůstal, kde byl a přísně se držel Tonksové po levém boku.

Tonksová, když viděla nepřítomný pohled pacienta na lůžku, se vzdala a povzdechla si. Rychle si zapsala několik poznámek a pak zamyšleně zírala do svého zápisníku.

Harry se zeptal: „Nevadilo by, kdybych šel za tam těmi?“

Tonksová se zahleděla na dvě poslední lůžka a pacientku, která vypadala, že hledí skrz ně. „Myslíš, že je schopna odpovídat na otázky?“

„Ne,“ připustil Harry. Tonksová pokrčila rameny a Harry přešel k její posteli. Paní Longbottomová se na něj ani nepodívala. „Ahoj,“ zkusil to Harry a cítil se trapně. Teď viděl, že drží plyšového lva a aniž by se na něj dívala, metodicky mu prsty pročesávala hřívu.

Tonksová přistoupila blíž a společně zírali na ten smutný obrázek. Když se chtěl Harry obrátit, paní Longbottomová mu lva podala. „Ne, nechte si ho. Děkuji vám.“ Chvíli ho ještě držela v natažené ruce, ale pak hračku sevřela v náručí a její pohled byl ještě vzdálenější.

Cestou ven se Harry snažil se sebe setřást pochmurnou náladu a Tonksová na tom byla stejně.

V kanceláři vyhrabala Tonksová ze zásuvky čistý pergamen a požádala Harryho, aby se šel podívat, jestli mají Lockhartovu složku. Harry došel prázdnou chodbou do archivu. Nalezl zásuvku s nápisem Lichtenstein-Lovery. Opravdu tam byla tenká složka s nápisem Lockhart Zlatoslav. Harry si ji pročetl cestou zpět. Byl v ní jen identifikační list, dopis od Brumbála a popis Lockhartova duševního stavu – celkem pět papírů. Brumbálův dopis byl pěkně stylizovaný.

Pan Lockhart klamal veřejnost o svých dovednostech v obraně proti černé magii. Byl dvěma studenty obviněn, že jim vyhrožoval ošklivým prokletím, když jeho lži prohlédli. Předpokládám, že jeho současný stav naznačuje, že jeho údajné hrdinské skutky nejsou pravé.

Tonksová si to přečetla. „Víš, kdo byli ti dva studenti?“zeptala se, ale nečekala, že by to věděl.

„Ron a já,“ odpověděl Harry.

Opřela se v židli a živě požádala: „Vyprávěj mi o tom.“

„Ty nevíš, co se stalo, když byla otevřena Tajemná komnata?“ zeptal se Harry překvapeně.

Zahleděla se do složky. „V devadesátém třetím, to je ještě než jsem absolvovala, i když jsem slyšela několik příběhů, které zahrnovali Malfoye. Něco o prokletém deníku, ne?“

Harry začal vysvětlovat co se stalo, jak chtěl Lockhart nechat zemřít Ginny a jemu a Ronovi vyhrožoval vymazáním vzpomínek. Harry měl větší vztek teď, když si na to vzpomněl, než ho měl tehdy, když se to celé událo.

„Tak to se nedivím, že toho chlapa nemáš rád,“ komentovala to a něco si poznamenala. Pak si brkem zamyšleně přejížděla po bradě. „Nevím, co si mám o jeho zmizení myslet. Nevypadá to, že by byl zbabělec a to je divné.“ Sepsala zprávu o jejich návštěvě u Svatého Munga, a když skončila, chtěla ještě jednou slyšet o událostech v Bradavicích. Harrymu připadalo zvláštní, že ho tak formálně vyslýchá. Vzpomínal si teď na všechno jasněji, když o tom mluvil podruhé.

Když se dovyptávala, vyplnila formulář, napsala datum, podepsala se a založila ho do složky, kterou podala Harrymu, aby ji zanesl do archivu.

Když se vrátil, řekl: „Můžu se na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Co je to za věc, kterou máš v kapse. Vždycky do toho píšeš, když někam přijdeme.“

„Aha. Tohle.“ Vytáhla malou otlučenou destičku. Pak zase zalovila v kapse a v ruce držela bílou tyčinku. „Používáme to na poznámky, když jsme na nějaké misi, ale musím říct, že v tom nejsem moc důsledná. Taky se to dá používat na upomínky, to se pak rozezní alarm.“ Naklonila se k němu blíž a zašeptala: „Obvykle mám plné ruce práce a nemám čas něco zapisovat.“

Bylo šest hodin; Tonksová si myslela, že už je příliš pozdě jít na další akci. Harrymu se moc nechtělo jít domů, ale raději řekl Dobrou noc, než aby se zeptal, co bude dělat v noci.

V Shrewsthorpe pršelo. Harry zíral na pouliční lampy a kapky stékající po okenním skle a přemýšlel, kdy přesně je Candida navštíví. Snape se ještě nevrátil, poslal sovu se vzkazem, že přijde po večeři, ale přesný čas neuvedl. Harry si pomyslel, že měl raději zůstat v Londýně, než aby seděl ve své pokoji s pocitem, že se na jejich dům řítí nějaká nepříjemnost. Náladu mu zvedla jen prosba ve Snapeově dopise, zda by s ním v neděli nenavštívil jeho matku v Čarodějnickém sabatu.

Zezdola zaslechl hluk letaxových plamenů. Urovnal věci na svém stole a sešel dolů. Snape byl v obýváku a vybaloval nějaké věci z malého kufru. Plášť měl přehozený přes židli a Harry z něj ucítil lehkou vůni bradavického hradu.

„Dobrý večer, Harry,“ pozdravil Snape.

Ozvalo se klepátko. „Jdu tam,“ řekl Harry.

Ve dveřích stála Candida a byla celá mokrá. „Pojďte dál.“ Nepokusil se opakovat, že mohla použít krb. Odvedl ji do jídelny, kde už vesele plápolal oheň. „Počkejte tady, půjdu mu to říct.“

To jí trochu vylekalo. „Díky. Ale udělejte to opatrně, jestli můžete.“

Harry si prohrábl rukou vlasy, když se vracel do obývacího pokoje. „Hm, Severusi…,“ začal, ale pak se zarazil. Snape se mračil, když se otočil, zíral na něj skrz vlasy. „Co je? Kdo přišel?“

„Candida.“ Snape vykročil směrem k jídelně, ale Harry ho zadržel. „Stavila se tu už minulý týden,“ řekl Harry šeptem a na zavřené dveře zakouzlil tišící kouzlo. „Měla celou řadu otázek, na které ji přivedla Roberta. Řekl jsem jí, že by si měla promluvit s tebou.“ Harry teď litoval, že Snapeovi neposlal sovu s varováním. Snape se zastavil, když to slyšel. Položil ruku na opěradlo židle a pevně je sevřel. Harry pokračoval: „Myslí si, že bys mohl uvažovat o manželství…“

„Cože?“

Harry o kousek couvl a uvědomil si, že to asi zpackal. „Jen chtěla vědět, jestli by to mohla být pravda,“ pokusil se to napravit. Snape vypadal docela zděšeně. „To proto měla tolik otázek,“ pokračoval Harry rychle a v duchu si nadával.

Snape se zadíval na zem, pak se narovnal a řekl: „Tak pojď, podíváme se, o co jde.“

„Chceš, abych s ní mluvil?“ zeptal se Harry, když Snape sáhl na kliku.

„Ne. To udělám sám.“ Znělo to rezignovaně.

Harry se vlekl za ním. Cítil, že musí jít s ním a ne utéct do svého pokoje a jen doufat, že to dobře dopadne. Candida měla v ruce hrnek s kakaem, ale ihned ho odložila, když Snape vešel. „Severusi,“ pozdravila ho.

Snape došel ke stolu a opřel se o opěradlo židle proti ní. „Harry říkal, že máš nějaké otázky, na které bys ráda znala odpovědi.“ Harry se zamračil nad tónem, který použil, znělo to, jako kdyby mluvil na studenty.

Vypadala, jako by byla raději někde jinde a Harry přemýšlel, jestli by neměl něco říct, ale nechtěl být příčinou jejich rozchodu. Candida se zeptala: „Pamatuješ si, když jsem ti říkala o Robertě?“

„Ano,“ odpověděl Snape. Harry nedokázal pochopit, jak někdo může dát do jednoho jediného slovíčka tolik výsměchu.

Candida sepnula ruce, podívala se na Harryho, který na ni soucitně hleděl, a pak řekla: „Potřebovala bych slyšet, že některé věci nejsou pravdivé.“

„Cože?“ zeptal se Snape se zpožděním. Vypadali teď spíš jako protivníci, než jako milenci. Harry se na to nedokázal dívat a tak zavrtal pohled do podlahy a jen poslouchal.

Candida opatrně řekla: „Snažím se něco pochopit, tak mi s tím trochu pomož, Severusi.“

Snape jí chladně odpověděl: „Myslím, že už jsi to pochopila.“

„Nechce se mi tomu věřit, ale proč o tom tedy psali v Denním věštci…“ Otřásla se. S větší jistotou se pak zeptala: „Kamarádil ses s někým, kdo se jmenoval Nott, když jsi chodil do školy?“

„Ano.“

„Byl jsi přítelem kouzelníků, kteří pak sloužili Voldemortovi? I toho, který raději spáchal sebevraždu, než aby byl zajat?“

„Ano.“

„Existuje něco, co není pravda?“ ptala se rozrušeně. Tiše řekla: „Strávila jsem měsíce tím, že jsem tě obhajovala.“ Mávla rukou a dodala: „Bydlí s tebou Harry Potter… s tebou… Jak může…?“ Zamračila se a opakovala: „Jak?“

Snape dlouho mlčel a jen se na ni díval. Konečně řekl: „Pottere, učil ses odhalovací kouzla že, a Identifikátor?“

Harryho zamrazilo. Učili se to, ale jen krátce si to vyzkoušeli – na očarovaných diářích se skrytými zprávami. Neodpověděl.

 Snape k němu přes rameno otočil svůj temný pohled. „Pottere?“

„Nepoužiju to.“

„Jsi bystrozor, nebo ne?“ zavrčel na něj Snape, tak hnusně, jak to Harry ještě nikdy neslyšel.

Harry tvrdě polkl a zavrtěl hlavou. „Ne, nenuť mě,“ když se na něj Snape zamračil, Harry pokračoval: „To neurčí, kdo jsi.“

„Co ty víš o tom, kdo jsem?“ zeptal se Snape, i když to neznělo, jako by se chtěl hádat.

Harry přistoupil až k němu, a zoufale hledal, co by měl říct, aby to bylo správné. Na druhé straně stolu ztuhla Candida hrůzou. Snape si přejel přes předloktí levé ruky, kde bývalo Znamení zla, které by se ukázalo po použití kouzel, která požadoval po Harrym.

„Nechápu to,“ zamumlala Candida utrápeně.

„Co nechápeš?“ ušklíbl se Snape. „Odmítala jsi to,“ připomněl jí vyčítavě. „Sama jsi to tak chtěla.“

Chvíli naprázdno hýbala ústy, než řekla: „Nebyl jsi… Nebyl jsi doopravdy…?“

„Doopravdy co?“ zeptal se Snape.

Candida vypadal velmi smutně. Její oči byly bez výrazu. „Nedokážeš to ani vyslovit,“ vyzýval ji tiše Snape.

Pevně stiskla čelisti a pak zlostně řekla: „Tak jo. Opravdu jsi byl smrtijed?“

„Ano,“ odpověděl Snape a znělo to krutě.

Její hněv náhle zmizel. „Jak jsi mohl?“ šeptala bolestně. „A jak jste mohl vy?“ oslovila Harryho.

Snape vypadal, že ho víc urazila ta druhá otázka. „Já jí to vysvětlím sám, Severusi,“ naléhal Harry, chytil ho za ruku a snažil se ho nasměrovat ke dveřím. „Prosím.“

Snape mu ruku vytrhl a odešel. Pak bouchly dveře.

„Věřila jsem vám,“ šeptla Candida vyčítavě.

„Tak mi věřte dál, nebo se spolehněte na svůj vlastní rozum,“ odsekl Harry zlostně. „Nelíbí se mi, že ho tak zraňujete,“ pokračoval a namířil na ní prstem.

„Zraňuji?“ řekla posměšně. „Co by mohlo zranit smrtijeda?“ zeptala se s pohrdavě zkroucenými rty. „Merline, a to jsem doufala, že by si mě chtěl vzít…,“ umlkla a teď vypadala spíš smutně.

Harry se opřel o stůl a zíral na ní. „Vůbec ničemu nerozumíte,“ vyprskl. „Ani o něm, ani o mně.“

„Asi ne,“ vyhrkla, oči zastřené slzami. „Pro Merlina,“ zašeptala, popadla svůj promočený plášť a vyběhla z domu.

Harry nemohl dovolit, aby to takhle skončilo. Vyběhl za ní na zahradu, do deště, který teď zesílil a odplavoval po cestičce spadané listí. U vrátek ji dostihl, popadl ji za rukáv a tím ji otočil. Chtěl jí vyprávět, jak důležitý pro něj Snape je a celý ten jejich složitý příběh, ale na mokré vozovce, která odrážela jen světla projíždějících automobilů, řekl jen: „Myslel jsem, že vám na něm záleží. Nebo jste to jen předstírala?“ Zuřil, a uvědomil si, jak je to nebezpečné, protože světla aut teď vypadala spíše jako zelená než modravě bílá.

„Nemůže mi záležet na někom, jako je on,“ odsekla. „Nevím, jakým kouzlem vás spoutal.“

„Žádným!“ vykřikl Harry. „Kdybyste jen věděla,“ zamumlal, zarazil ho skřehotavý zvuk, i když přes hluk deště mohl těžko určit, co to bylo. Ale vypadalo to, že ve vodě tekoucí po silnici plavou stejné stíny, které viděl ve své mysli.

„Harry!“ vykřikla vyplašeně. Sestoupil z chodníku do silnice a musel rychle uskočit před projíždějícím autem, které se mu jen tak tak vyhnulo a jehož světla teď mizela v dálce.

 „Jděte,“ nařídil vylekaně, protože si nebyl jistý, že to, co je kolem nich je skutečně déšť, nevěděl, jestli se k nim díky jeho hněvu nemohlo dostat nějaké temné stvoření, tak jak to předpokládala purpurová kniha. „Utíkejte!“ Spěchala pryč, ale několikrát se po něm ustaraně ohlédla. Harry v jejím pohledu viděl velké znepokojení a bylo mu špatně z toho, jak celá schůzka dopadla.

Když se vrátil dovnitř, uvědomil si, že je celý promočený. Uviděl Snapeovu siluetu na druhé straně chodby, ale do tváře mu neviděl. „Promiň,“ zamumlal Harry, zatímco si svlékal mokrý svetr. Na několik minut nad sebou ztratil kontrolu a získat jí zpátky ho stálo nemalé úsilí.

Snídaně byla tak tichá, jak si ještě Harry nepamatoval. Snape jedl málo. Stůl osvětlovaly svíčky, protože venku byla mlha. Harry se snažil přijít na něco, čím by Candidě pomohl. Možná by jí měl poslat sovu, až Snape odejde. Na druhou stranu mu zničila víkend se Snapem a tak si pomyslel, že by se kvůli ní neměl trápit.

Kolem poledne Harry přinesl do obývacího pokoje, kde se Snape prokousával hromadou pošty, šachové figurky. „Nezahrajeme si?“

Snape se zadíval na krabici v Harryho rukách. „Třeba. Až s tímhle skončím.“

„Dobře.“ Harry zaváhal, marně hledal slova, která by mohl říct. Měl spoustu námětů k rozhovoru. Svou první zkušenost v terénu, to, co se psalo v purpurové knize, ale nic z toho se teď nehodilo. Stál tam už příliš dlouho a tak se přinutil otočit se. Snapeův hlas ho dostihl ve dveřích. „To je v pořádku, Harry.“

Harryho zaplavila zlost, když se obrátil. „Ne, to není. Není to k tobě fér.“

Snape chvíli mlčel, pak si povzdechl a řekl: „Sám jsi říkal, že je pro ostatní obtížné porozumět událostem, kterým nebyli přítomni, bez ohledu na to, jak důvěrně znají toho, kdo je sám prožil.“ S přezíravým povzdechem od sebe odstrčil pergamen, ale nebylo to moc přesvědčivé.

„Ty ji nemáš rád?“ zeptal se Harry stísněně, přemýšlel, jestli si jsou vzácní, nebo jestli si s ní Snape někdy vyšel. „Myslel jsem, že máš.“

„To není důležité,“ odpověděl Snape. Po další chvíli ticha dodal: „Dej mi půl hodiny, pak si zahrajeme.“

Druhý den sešel Harry dolů s malými obavami. To, čemu čelili v pátek večer, způsobilo, že se na návštěvu u Snapeovy matky příliš netěšil. Snape už seděl u stolu a vypadal osamoceně. Harry přemýšlel, jestli už se s tím vyrovnal, nebo se o to ještě pořád snaží.

„Pořád chceš jet na motorce?“ zeptal se Harry, protože venku mžilo.

Snape vstal a sarkasticky se zeptal: „Neznáš žádné odpuzovací kouzlo, Pottere?“

„Znám jich několik, děkuji, ale mám dojem, že teď se mnou mluvíš, jako bych byl jedním z tvých studentů.“

Snape poplácal Harryho po rameni. Smířlivým tónem prohlásil: „V tom případě můžeš nějaké to kouzlo použít a pojedeme na motorce.“

Let trval sotva hodinu, a to i přes malou rychlost, kterou letěli, aby odpuzovací kouzlo efektivně pracovalo. Harry v půli cesty zapnul knoflík na tichý chod, aby nerušili klid venkova. Všichni obyvatelé sabatu se zvědavě přišli podívat k růžemi obrostlé bráně, když přistáli na vlhké cestě. Harry zaparkoval a snažil se předstírat, že na tom není nic neobvyklého.

Ratta a Princezna trochu povyrostly a stály teď každá po jednom boku své matky v hloučku kolem motocyklu. Anita, Snapeova matka, vypadala vyděšeněji, než ostatní, na jejichž tvářích byly různorodá škála výrazů. Anastáziin hlas prořízl ticho kolem: „Vítejte u nás,“ řekla vlídně a mrkla na Harryho, když ho za ruku vedla dovnitř.

Nábytek v hlavní budově byl přestavěn, aby se mohli naobědvat pod střechou. Ovoce, větší než obvykle, bylo naskládáno na mísách uprostřed stolu. Harry se pokusil pozdravit děvčata, ale ta se chovala odtažitě a velmi formálně a Harry měl podezření, že to není kvůli tomu, jak přijel. Sehnul se, aby k nim byl blíže, ale nedokázal z nich dostat nic víc, než jednoslabičné odpovědi, bez ohledu na to, na co se zeptal. Jejich velké oči na něj zíraly, jako by je zklamal.

Všichni se usadili kolem stolu. Harry seděl vedle svého opatrovníka, naproti Anitě. Po uvítacím proslovu řekla Anita: „Takže, Harry, proslýchá se, že jste byl unesen.“

Všechny čarodějky k němu otočily hlavy.  „Zajímaly jste se o novinky?“ zeptal se Snape. „Jen kvůli nám?“

Klidným hlasem Anita odpověděla: „Myslely jsme, že bude dobré, když budeme mít s hosty o čem mluvit.“

„Není to fáma,“ odpověděl Harry klidně. „Byl to bývalý přítel mé přítelkyně.“

Carolina poznamenala: „To je důvod, proč tu nepotřebujeme muže.“

„Ženy mohou být zrovna tak špatné,“ prohlásila Anita a Harry se podivil, že se zastává druhého pohlaví a zároveň ho zajímalo, na koho se odvolává. Zhluboka se nadechl a nandal si na talíř bramborovou kaši, aby se vyhnul dalším dotazům. Přál si, aby Snape udělal to samé. Anita si povzdechla. „Celé čtyři dny. Nikdo vás nemohl najít?“

Harry se snažil rozhodnout, jestli má mluvit jen o tom, co si mohly přečíst. Po delší úvaze se rozhodl, že její otázka nebyla zlomyslná. Setkal se pohledem s jejíma tmavě hnědýma klidnýma očima. Temným hlasem, jakým ještě nepromluvil, Harry řekl: „Je toho hodně, co se stalo a co jste se, zvláště z Denního věštce, nemohla dozvědět, takže vás musím varovat, že to pravděpodobně postaví na hlavu vše, co si myslíte, že o tom víte.“

Snape vedle něj klidně odložil příbor a utřel si ruce. „Nemusíš mě obhajovat, Harry,“ řekl měkce.

„Seděl jsem ve studeném sklepě a doufal jsem, že se mě nebudeš pokoušet najít, protože jsem věděl, co by to pro tebe znamenalo.“ Harry si všiml, jak mezi nimi Anita těká pohledem a vysvětlil: „Vyžadovalo by to Krevní kouzlo.“

Její pohled zakolísal a tak ho raději upřela na talíř. Anastázie se zeptala: „Takže vědomostí temných kouzelníků je stále potřeba… to je dobře,“ řekla zvesela a pozvedla šálek s čajem svou třesoucí se rukou. „V tom případě se ta práce vyplatila,“ dodala, jako kdyby diskutovala o sbírání známek. Harry zjistil, že se mu rty rozvlnily zdráhavým úsměvem.

Po jídle se Harry zase pokusil promluvit si s holčičkami. Seděl s nimi v rohu místnosti, kde si křídou kreslily na tmavých dlaždicích podlahy. „Co to je?“ zeptal se Harry Ratty.

„To je čarodějka na koštěti, ty hloupý,“ odpověděla. Harry si kresbu znovu prohlédl a nakonec usoudil, že to tak asi bude, i když jemu to připadalo jako strom u jezera.

„Mluvíš hodně s hady?“ zeptala se Princezna a kreslila jednoho bílou křídou.

„Už moc ne,“ připustil Harry. Nechtělo se mu vysvětlovat, že naposledy takhle mluvil se Snapem, protože si myslel, že Anita by o to ještě vědět neměla.

Princezna se znovu zeptala: „Děláš hodně kouzel?“

„Hodně. Na ministerstvu je cvičíme skoro každý den… několik hodin.“

„Ukážeš nám něco?“ přemlouvala ho Ratta.

Na druhé straně místnosti někdo vytáhl doma vyrobený strunný nástroj a ladil ho. První tóny nezněly zrovna pěkně. „Co byste chtěly vidět?“

„No, mohl bys to vyčistit, abychom mohly začít znova.“

„Mého hada ne,“ vyhrkla Princezna a naklonila se nad obrázek, jako by ho chtěla skrýt v náručí.

Harry vytáhl hůlku a pečlivě vymazal údajnou čarodějku. Ratta na podlahu párkrát foukla, aby odstranila zbývající prach a začala kreslit podobný obrázek. „Nauč nás kouzlo. Vznášecí kouzlo,“ navrhla Ratta.

„Jasně,“ souhlasil Harry, šťastný, že jim může vyhovět a taky že už nejsou tak odměřené a chovají se opět přirozeně. Harry jim kouzlo několikrát předvedl na polínku, které leželo vedle krbu. Zvláště je upozornil na správné švihnutí a mávnutí hůlkou. „Chceš to zkusit?“ nabídl Rattě hůlku.

„Harry!“ zazněl ostrý Snapeův hlas od knihovny, kde hovořil s Anitou a Karolínou. Harry se na něj podíval a Snape prudce zavrtěl hlavou. Zmatený Harry stáhl svou hůlku od Ratty a očima požádal svého opatrovníka o vysvětlení. Snape neodpověděl.

„Moment,“ řekl Harry holčičkám. Vstal a došel ke skupině dospělých. Různé výrazy na jejich tvářích mu moc nepomohly. „Co je špatně?“

Snape mu jemně vysvětlil: „Nechtějí, aby se děti dotýkaly hůlky… tedy vlastně nechtějí, aby se dotýkaly hůlky, ze které byla vypuštěna Neodpustitelná kletba.“

Harry zíral na Snapea a pomalu mu to docházelo, pak se podíval na lesklý povrch své hůlky a na škrábance na jejím povrchu. Pokrčil rameny a schoval hůlku do kapsy, i když něco uvnitř něj protestovalo. „Dobře,“ zamumlal s pocitem podivné zrady a zmatku.

Vrátil se k děvčatům, která hadovi přimalovala křídla, aby ho změnila na draka. „Žádná kouzla,“ vysvětlil, když se na něj Ratta tázavě podívala.

„Ale my se je učíme pořád,“ namítla zmateně.

Harry si povzdechl. „Ne od bláznivých bystrozorů,“ řekl velmi tiše.

Ale Ratta měla tenké uši. Podívala se na matku a ta jí pohledem naznačila, že hranice byly stanoveny a ona se je nemá pokoušet překročit. Vzala si šedou křídu a nakreslila kolem draka a čarodějky několik bouřkových mraků, aniž by cokoliv řekla.

Harry se cítil rozpolcený ještě když odjížděli. Mlha se zvedla a tak jel plnou rychlostí ve velké výšce, dokud mu Snape nezaklepal na rameno. Harry zmírnil rychlost, ale Snape mu na rameno poklepal znovu. Zpomalil tedy ještě víc, aby přes svist větru slyšel, co mu říká.

„Co je špatně?“ zeptal se jeho opatrovník a pevněji mu stiskl rameno, když je zasáhl náhlý poryv větru.

Harry zíral dolů, na zvlněnou zeleno-hnědou krajinu. Dole pod nimi se po silnici plazila auta. Daleko v dálce slunce osvítilo zelený svah, na kterém nebyly žádné kamenné zídky, které ohraničovaly okolní pole. Vzedmul se v něm hněv a konečně dokázal promluvit. „Myslí si, že jsem poskvrněný,“ řekl přes rameno.

„Myslí si to jen o tvé hůlce,“ odporoval Snape.

„V tom není žádný rozdíl. Taky tomu věříš,“ obvinil ho Harry a přikrčil se nad tím pocitem zrady.

Snape se předklonil a promluvil mu přímo do ucha. „To si v žádném případě nemyslím. Jen chápu jejich obavy a nepovažoval jsem za nutné jim to rozmlouvat, na rozdíl od jejich jiných úzkoprsých nápadů.“

„Vadí mi to,“ otočil na něj Harry hlavu.

Spíš cítil než slyšel, jak si Snape povzdechl. Volnou rukou ho konejšivě objal. „Nechci, aby sis myslel, že nejsem na tvé straně, protože jsem. Měli bychom si o tom promluvit, bude to pak jednodušší.“

Harry zdvihl motorku vzhůru a donutil tak Snapea, aby se ho pevněji chytil. Jeho hlas slyšel ve svém uchu i přes hukot větru. „Jestli můžeš, nevztekej se celou cestu, prosím.“

Když slétli k domu a zaparkovali, Harry se cítil hodně rozzlobený a stále ještě zrazený, i když ne Snapem, což bylo dobře, protože jeho opatrovník mu zablokoval cestu ke dveřím. „Podívej se na mě,“ nařídil mu. Harry neochotně pozdvihl svůj pohled. „Odvolal jsem tě tak přísně proto, že jsem o čarodějnických sabatech tohoto druhu něco četl a také o jejich obřadech očisty, které by použily, kdyby usoudily, že to děvčata potřebují.“

Harryho hněv se zmírnil a náhle odtekl, jako by to byla voda. „Aha.“

„Ty nejsi poskvrněný. Tvoje hůlka má ale ve své minulosti stíny…“

„Jo, já jsem jen sdílel svou mysl s Voldemortem a ve své mysli vídám temné bytosti,“ vyprskl sarkasticky.

„To… to s tím nemá nic společného,“ odporoval Snape.

Harry se temně zasmál „Ne?“

„Tak to není a ty to víš,“ káral ho Snape. Zavrtěl hlavou, nos mu pobledl a zavřel oči. „Pottere, rád bych věděl, co by ti právě teď řekl Albus. Takže… Za prvé.“

Harry se navzdory všemu zasmál.

„Harry, ty vůbec nejsi zlý, dokonce ani natolik ne, abys dokázal podvádět v šachách.“ Snape uchopil Harryho za paži a vedl ho do domu, protože zase začalo pršet.

Zamračený Harry se zvědavě zeptal: „Proč by někdo chtěl hrát šachy, kdyby se při nich chystal podvádět?“

„Přesně tak,“ souhlasil Snape. V hale se k němu zase postavil čelem a neobvykle procítěně řekl: „Prosím, nenech se tím zdeptat. Jsi ztělesněním dobrého kouzelníka.“

„Proč na tom tedy záleželo?“ zeptal se Harry, kterému ta příhoda stále ležela na mysli. „A co vlastně chtějí? Někdo musel Voldemorta zničit. To by zlí čarodějové měli bojovat jen s jinými zlými čaroději a měli by se pozabíjet navzájem?“

Snape objal Harryho pevně kolem ramen. „Nech toho.“ Harry uhnul pohledem, ale ty podivné emoce v něm stále vířily. „Jsi tak daleko od temného kouzelníka, že tě není možné označit ani jako skoro světlého. Nech to být. Je důvod, proč ty ženy žijí v čarodějnickém sabatu; aby unikly skutečnému světu, volbám a obětem, které takový život představuje. Ty ses obětoval nejvíc ze všech, nenech se jimi deptat.“

Harry se náhle uvolnil a Snape ho pustil. „To je lepší,“ řekl, než odešel.

Harry vytáhl svou hůlku, dvojče té Voldemortovy a prohlédl si její poškrábaný a poničený povrch, než ji opět schoval v kapse.

Večer si Harry znovu přečetl mudlovský dopis od Polly Evansové, vdovy po matčině zemřelém bratranci. Napadlo ho, že se u ní měl stavit, když jel do Torquay. Vzhledem k tomu, že ten výlet nebyl vůbec užitečný, litoval, že ho to nenapadlo dřív. Posadil se a napsal odpověď, věděl, že její pozvání může využít i jindy. Po návštěvě v sabatu čarodějnic Harry cítil, že potřebuje své klidné příbuzné a vzpomínka na návštěvu Godricova dolu ho ještě teď zahřívala u srdce.

Schoval dopis do tašky, že ho zítra odešle z Londýna, ale pak se zamyslel nad tím, jestli je to dobrý nápad. Pamela s Patricií by se mohly divit, proč dopis přišel z místa, kde Harry nebydlí. Měl by si ráno přivstat a hodit ho do poštovní schránky na nádraží.

Snape odešel večer v poněkud temné náladě. Než sáhl po letaxu, poklepal Harryho po rameni. Harry sledoval, jak mizí v plamenech, nevěděl, na koho se zlobí, ale musel to na někoho svést, aby se necítil tak bezmocný. Candida byla dobrou kandidátkou, ale než skončil dlouhý večer nad učením, Harry si našel lepšího: Anitu. Když se konečně dovlekl do postele, okamžitě upadl do neklidného, sny naplněného spánku.

Během ranního výcviku se otevřely dveře a dovnitř učebny vešel jeden ze starších učňů, malý muž jménem Augustus Münz, následován Roganem a Pastorkem. Rodgers se na ně zvědavě zadíval. „Jdeme se na vás podívat,“ tvrdil Pastorek.

Dnes ráno procvičovali devět základních fyzických protikouzel, proti ohni, mrazu, dezorientaci, oslabení svalů, spoutání, ochromení zraku, sluchu a čichu a krátkodobé ztrátě paměti. Protože kouzel, která mohli zvolit, bylo mnoho, vyžadovalo to od partnera plnou pozornost. Počáteční pohyb hůlkou většinou prozradil, o co půjde, ale Kerry Ann to lstivě vyřešila tím, že nejdřív mávla hůlkou jako by chtěla vyslat jedno kouzlo, ale v polovině ho změnila v jiné. Harry už říhal síru a celý se chvěl, takže se snažil co nejvíc soustředit.

Rodgers je konečně zastavil, když už trénovali dost dlouho, aby je to začalo nudit. „Chceš se připojit, Gussie?“ zeptal se staršího učně.

„Chtěli, uhm, jsme se jen podívat, jak to jde,“ pokrčil rameny Münz s křivým úsměvem, který opanoval skoro celý jeho malý obličej.

„Chtějí si to rozdat,“ komentoval to Harry. Když se Rodgers na Harryho nesouhlasně podíval, Harry ho vybídl. „Tak se jich zeptejte.“

Rogan se zaculil a Pastorek si zkřížil ruce na prsou a opřel se o zeď.

„Myslíte?“ řekl Rodgers. „Problém je, že se mi nechce vysvětlovat pak madam Bonesové, co se stalo jejím krásným mladým učňům?“

„Jen jednomu. Jenom Harrymu,“ vysvětlil Rogan.

Kerry Ann zkřížila paže na prsou, hůlku v pohotovosti. „Jo, rozsekáte ho na kousky.“

Rogan pokračoval. „Je těžké poslouchat celý den přes zeď ty rány a sykot kouzel, aniž bychom měli šanci také si trochu pohrát.“

Rodgers si promnul oči a řekl: „Tristane, opravdu nemohu riskovat skutečný souboj. Jestli chceš chvíli pomáhat s výcvikem, pak prosím.“

Pastorek se rameny odstrčil od stěny. „Tak tedy výcvik. No, slečno Kerry Ann, podíváme se, co umíte.“

Oba se postavili do bojových pozic a ostatní ustoupili stranou. Kerry Ann si odfrkla a pozdvihla hůlku. Pastorek počítal do tří, Kerry Ann použila svůj obvyklý trik, začala ledovým prokletím a pak ho změnila na zapáchající. Pastorek musel sklonit hlavu, aby se kouzlu vyhnul a znovu musel uskočit, aby unikl ohnivé kletbě, kterou měla Kerry Ann dost času vyslat.

„Hm,“ zamumlal Pastorek, ale to už na něj letěla další kletba a jediné co stihl, bylo vytvořit štít, kterým soupeřčinu kletbu odrazil rychleji, než čekala a na rukávech a vlasech Kerry Ann zapraskal led, jak na sebe jen tak tak stačila použít ohřívací kouzlo.

„Je to výcvik, Kingsley,“ kritizoval Rodgers. „Dávej do toho méně síly, pokud můžeš.“

Kerry Ann si odrolila led z vlasů a nebezpečně se na něj zadívala. Po dalším odpočítávání hned vyslala řezací kletbu, která byla snadno blokována i když podlaha pod jejich nohami se zatřásla následným otřesem.

Pastorek pobaveně řekl: „Připomeňte mi, abych vždycky zůstal na vaší straně.“ Nechal ji ještě třikrát zaútočit, než zdvihl ruku, aby souboj ukončil. Kerry Ann vypadala rozmrzele.

„Další bude Potter?“ zeptal se Pastorek s nadějí.

„Potter půjde až poslední,“ prohlásil Rodgers a mávl na Vineeta.

Harry se pokoušel nekousat si ret, když si Vineet vyměnil místo s Kerry Ann. Vineet si s Pastorkem vyměnil několik kleteb, a jestli ho nějaká i zasáhla, stejně to nepřiznal. Pastorek řekl: „Co takhle něco nebezpečnějšího?“ Harry ztuhl. Paprsky kleteb mezi nimi létaly do té doby, než byla Vineetova hůlka zasažena vlnivým Větrným kouzlem, vyklouzla mu z ruky a přeletěla celou místnost. Harry ji zvedl a všiml si ohmataného jemného zlatého vzoru na starém barevném dřevě. Předstíral, že si ji prohlíží, aby dal svému kolegovi šanci na trochu oddychu. Při pohledu na červenou, zelenou a možná žlutou barvu si uvědomil, že hůlka musela být původně natřena celá, což mu připomnělo to, co už si dříve myslel.

„Ta je opravdu stará,“ prohodil Harry, když ji vracel.

Vineet si ji vzal a rozpačitě odpověděl: „Moje prababička ji dostala od své babičky, která jí řekla, že ji vyrobil největší výrobce hůlek, Bengali.“ Jeho obličej se leskl potem a vypadalo to, že je za oddych vděčný.

„Musela být opravdu krásná, když byla nová. Britské hůlky takhle nevypadají.“

Vineet se nadechl, jako by znovu nalezl dech a maličko neochotně řekl: „Žádná druhá taková není.“

Po dalších několika kolech Rodgers souboj zastavil. Vineet si stoupl ke stěně vedle Aarona, který ho přátelsky poplácal po rameni.

„Teď já,“ nabídl se Rogan, Aaron se proti němu odhodlaně postavil. Rogan začal počítat, ale Aaron vystřelil kletbu dřív, než odpočítávání skončilo. Rogan odrazil kletbu štítem, ale musel o několik kroků ustoupit.

„Tak ty si chceš hrát takhle?“ remcal Rogan.

Harry si myslel, že už se přes podvody zmijozelských přenesl, a když se teď jednalo o jeho kamaráda, jen se zašklebil a sledoval, jak Rogan znechuceně zavrtěl hlavou a začal počítat znovu. Tentokrát Aarona zasáhly dvě kletby, které způsobily, že sklonil hůlku. „To se občas stane,“ omluvil se Rodgers, když byl Aaron zase schopen hůlku napřáhnout. Ani na něm nebylo poznat, že to udělal úmyslně.

Pak už byla řada na Harrym, ale Rogan s Pastorkem se o něj začali přetahovat.

„Už jsi bojoval se dvěma,“ stěžoval si Rogan.

„Ale měl jsem tam dívku,“ odporoval Pastorek.

„Můžu mít souboj s oběma,“ nabídl Harry.

„Ne, to nemůžete,“ vyprskl Rodgers.

Harry pokrčil rameny. Postavil se na své místo a čekal s rukama podél těla, hůlku lehce vychýlenou do strany držel jen špičkami prstů, připravený ihned namířit a vyslat řadu kouzel, která mu kroužila hlavou. Rogan nakonec vyhrál a Pastorek se vrátil ke zdi, kde se opřel vedle Vineeta.

Rogan začal odpočítávat a Harry nechal své instinkty, aby mu v boji pomohly. Takhle to bylo snadné, jeho ruka i mysl pracovaly společně a vrhly oslepující kletbu, dost silnou, aby donutila jeho protivníka zamrkat, třebaže protikouzlo vyslovil včas, a po něm vystavěl štít sulcovému prokletí. S tím, že není třeba něčeho se reálně obávat, upadli téměř do meditativního tempa; obrana, útok, obrana útok. Harry se vzpamatoval, když viděl něco problesknout bystrozorovýma hnědýma očima. Než aby počkal na začátek kletby, která měla přijít, vystavěl Harry Chrysantémový štít a ještě ho posílil. Něco, co se podobalo pruhovanému dešti meteoritů, zabušilo do jeho štítu, který se začal rozpouštět, a nevypadalo to, že vydrží do konce bombardování. Zoufalý Harry kouzlo zrušil a vystavěl rychlý Titánový štít takovou silou, jak jen to šlo. Než to stihl, pronikla k němu koule syčící energií a zasáhla ho, bodlo ho v pažích, ramenou a na tuctech dalších míst, i když bolest rychle odezněla. Titánový štít postupoval vpřed a chránil ho jako stěna, absorboval zbytek kletby. V místnosti nastalo ticho.

Harry se ani nenadechl, jen zamířil a vykřikl: „Rhuumitai!“ Kouzlo, které na něj použil Fred, při narozeninovém večírku. Harry si okamžitě všiml, že jeho instruktor otevřel ústa, aby pokáral Rogana, kterého zarazila Harryho kletba. Další okamžik to všechno překonal.

Fred se do toho kouzla tolik nepoložil. Světlo v místnosti potemnělo a dlouzí, červení, zelení a zlatí draci proudily z Harryho hůlky. Harry instinktivně kouzlo přerušil, protože si uvědomil, že vlastně neví, co by draci mohli způsobit, už to bylo velmi dlouho, co to kouzlo viděl. Rogan se pokusil vytvořit Ledový štít, ale draky to nezpomalilo, seskupili se nad ním a obalili ho jako kapalina. Rogan upadl, bojoval s nimi a Harry postoupil vpřed, zpanikařil, protože nevěděl, jak kouzlo zrušit. Ještě neudělal ani dva kroky a draci zmizeli.

Kašlající Rogan se posadil a kontroloval, jestli je celý. Pastorek s Rodgersem k němu přiskočili. „No, tak to sis zasloužil,“ prohlásil Rodgers, „použils na učně Plamenná kola.“

„Promiň,“ řekl Harry Roganovi, když mu pomohli na nohy.

„Cože?“ zeptal se Rogan zmateně.

Harrymu se nechtělo vysvětlovat, že použil kouzlo, jež nedokázal úplně zrušit a jehož účinky ani neznal. Pokrčil tedy jen rameny. Rogan se opucoval a vzal si hůlku, kterou mu podával Rodgers. „Měl jsem tě nechat Kingsleymu,“ zamumlal, jako by byla poraněna jeho hrdost. Ve dveřích se otočil a zeptal se Rodgerse: „Kdy si budeme měnit učně na práci v terénu?“ a vypočítavým pohledem si změřil Harryho. Ještě než za sebou zavřel dveře, dodal: „Dobrá práce, Pottere.“

Harry si to nemyslel, myslel si, že by měl být opatrnější.

Druhý den měli opět kratší výcvik. Aaron znovu nadšeně zorganizoval výlet do Příčné ulice. Pochechtával se, když tvrdil, že nechá Rodgersovi na stole vzkaz, že čas, o který byl zkrácen výcvik, věnují samostudiu. Rozesmálo ho to tak, že Harryho pobavilo jen to, že Aarona pozoroval. Kerry Ann se od nich odpojila s tím, že alespoň zastihne svou matku doma ještě předtím, než odejde do práce.

Ostatní tři prošli skrz zeď do Příčné ulice poté, co se přemístili k Děravému kotli, který jim připadal ještě špinavější než obvykle. Aaron se zastavil před výkladní skříní Velkoprodejny mžourov. „Potřebuju novou klec,“ prohlásil. „Chtěl bych něco hezčího, než je tohle. Myslím, že bych si měl sehnat nějaký mudlovský katalog ptačích klecí.“

Harry se zastavil také a právě chtěl navrhnout, aby se šli podívat dovnitř, ale když se otočil a stál přímo proti Dracu Malfoyovi, který měl i v tom horku hábit až na paty.

Aaron řekl: „Podívejme se, kdopak to tu je,“ nepříliš přátelským hlasem.

Draco mu věnoval nadutý pohled a pak se zahleděl na Harryho. „Nech nás na chvíli,“ řekl Harry Aaronovi.

„Jsi si jistý? Ty a Zmijozel?“

„Aarone, nejsi jediný čestný Zmijozel v kouzelnickém světě. To je v pohodě.“

Aaron odešel a Vineeta vzal s sebou. Harry viděl, jak se oba otáčejí zpět a loudají se k dalšímu obchodu, kde se zastavili u stojanu ověšeného kotlíky.

„Díky,“ řekl Harry své bývalé Nemesis.

Draco se mírně usmál. „Nic mi nedlužíš, Pottere.“

„Aha, dobře,“ snažil se to Harry převést v žert, „to by bylo fajn.“

Draco se napůl zahleděl ke stojanu s kotlíky. „To jsou tvoji přátelé bystrozoři?“

„Ano.“

„Ministerstvo musí být zoufalé,“ ušklíbl se Draco. „Jako obvykle.“

Harry nasadil svůj vlastní sarkastický výraz. „Stačí, když budou lepší než ty, Draco.“

Draco se podivně usmál, než zase zvážněl, takhle rychle střídal nálady i jeho otec. „Jsi alespoň vděčný, Pottere?“ zeptal se do nastalého ticha.

Harry klidně odpověděl: „Ano, jsem.“

„Hm,“ řekl Draco a chystal se odejít, ale ještě se zarazil. „Neočekávej, že tě budu tahat z malérů.“

Harry se téměř rozesmál, když odpovídal: „To nečekám. Věř mi.“

S obočím povýšeně pozdvihnutým Draco odešel.

Harry si oddechl a přidal se ke svým kamarádům. „Jak se pan Malfoy má?“ zeptal se Aaron sarkasticky.

„Chápu to dobře, že ho nemáš rád?“ žertoval Harry.

„Hm,“ zamumlal Aaron a sledoval odcházejícího Draca přeplněnou ulicí, aby se ujistil, že se o nic nepokusí.

Harry sevřel hůlku v kapse a náhle ho něco napadlo. „Hele, potřebuju se stavit u Ollivandera. Pojďte se mnou,“ přemlouval své přátele.

Aaron se zamyslel. „Myslím, že se přece jen zajdu podívat na ty klece.“

„Chceš jít se mnou, Vineete?“ zeptal se Harry a snažil se, aby to znělo nevinně. Vineet hned neodpověděl a díval se tak, že kdyby to byl Snape, Harry by posílil svou nitrobranu. Než se ale stihl na něco zeptat, Harry vytáhl hůlku a ukázal mu jak ji má poškozenou. „To udělal Dracův otec,“ vysvětlil Harry. „Potřebuji to nechat opravit,“ naklonil hlavu na stranu, „tak pojď.“

Vineet ho s uzavřeným výrazem ve tváři následoval. Harry přemýšlel, jestli se na něj nezlobí, že ho k tomu skoro donutil. Ale dělal, jako že o nic nejde.

Zvonek nade dveřmi zacinkal, když vstoupili do potemnělého obchodu. Harry už zapomněl, jak vysoké jsou tu police a kolik v nich je hůlek. Vineet vypadal zaskočeně, když se rozhlédl.

„Ah… vážený pan Potter,“ řekl Ollivander procítěně, když se objevil mezi policemi. Jeho světlé oči si Harryho pozorně prohlížely, když došel k pultu a rukama se o něj opřel. „Doufám, že hůlka vám ještě dobře slouží.“

„Kouzlí výborně, ale potřebuje trochu opravit.“

Ollivander přijal hůlku, jemně ji sevřel v prstech a celou si ji prohlédl, vypadalo to, že vidí až do jejích útrob. „Tolik síly v tak obyčejné věci,“ pronesl zálibně. Prozkoumal všechna poškození, usmál se a odnesl hůlku k pracovnímu stolu, plnému nástrojů, lahviček a hadrů a osvícenému silným světlem.

Harry netrpělivě čekal, zatímco Ollivander pracoval. Musel se donutit, aby si nestoupl na špičky a nepokoušel se Ollivanderovi nahlížet přes rameno, takže jediné co viděl, byly záblesky žlutého kouzla. Pak si Ollivander vybral kousek dřeva z malé krabičky a znovu bylo vidět jen jiskry. Ollivander vstal, naklonil se nad hůlku a lehce na ní foukl, jako by chtěl, aby lepidlo rychleji zaschlo. Některé lahvičky byly otevřené a výpary z nich způsobovaly, že jim začaly slzet oči.

Teď výrobce hůlku jemně leštil. Když skončil, podal hůlku Harrymu. Harry překvapeně zamrkal; byla tak čistá a lesklá, že ji sotva poznal.

„Děkuji,“ vyhrkl Harry upřímně a protočil opravenou hůlkou v prstech, pak vytáhl peněženku.

„Čtyři srpce,“ řekl Ollivander, jako by ho bolelo, že si musí nechat zaplatit.

Harry položil požadované mince na pult.

Ollivander je shrnul z pultu do zásuvky. „A váš přítel?“ zeptal se.

„Já mám hůlku,“ řekl Vineet odmítavě.

„Má opravdu zajímavou hůlku,“ vyhrkl Harry. „A opravdu starou.“

Ollivander naklonil hlavu na stranu, až se skoro dotýkala jeho ramene a Vineeta si prohlížel. Stiskl si ruce pod bradou, takže mu rukávy sklouzly z jeho starých, jakoby pergamenem potažených paží. „Ano, takže máte hůlku Jaina, ne?“

Vinnet slabě pokýval hlavou a sáhl do kapsy. „Je po mé praprababičce.“

„Samozřejmě, samozřejmě,“ řekl Ollivander podivuhodně klidně, když si hůlku prohlížel. „Takže Kshatriya,“ mumlal obchodník zamyšleně. „Ale Jaina hůlky se v Británii nepoužívají, nehodí se sem.“

„Souhlasím,“ řekl Vineet. Neměl už tak chladný výraz, vypadalo to, že ho obchodník zaujal.

Ollivander držel hůlku před sebou oběma rukama, malíčky na jejích koncích. „Chcete si koupit náhradní?“ zeptal se neutrálně.

„Ne,“ opověděl Vineet upjatě. „Zneuctil bych svou rodinu, kdybych o tom jen uvažoval.“

„Aha,“ pronesl Ollivander, jako by to bylo něco, co předtím nevěděl. „Uvědomujete si, že byla kdysi pozměněna… kouzly, myslím?“

To byla pro Inda novinka. „Jak to?“

Ollivander hůlku pozdvihl. „Zcela jistě bylo vyměněno její jádro. Kombinace šípkové růže a hřívy jednorožce je velmi neobvyklá.“ Řekl to jako by bylo zcela jasné, že tomu by se měl každý vyhnout. „Myslím, že dříve mívala vhodnější jádro.“

„Jaké?“ zeptal se Vineet zvědavě. Jak Harry doufal, Ollivander ho zcela upoutal.

„Dračí šupina, možná. Podíváme se,“ řekl Ollivander a zahleděl se nahoru na vysoké police. Položil hůlku uctivě na pult před Inda a vylezl nahoru po chatrném žebříku a s překvapujícím klidem, na muže svého věku, se s ním sklouzl až do rohu nade dveře, a po chvilce pátrání vytáhl dvě dlouhé krabičky ze spodu plné přihrádky. Vrátil se k pultu a nějakou chvíli uvažoval, kterou z nich otevře.

„Mantichoří srdce,“ prohlásil a podíval se, co tomu Vineet říká.

Vineet nespustil oči ze zaprášené krabičky.

Ollivander ji otevřel. „Třináct a tři čtvrtě palce… Santalové dřevo.“ Harrymu se rozšířily oči. Hůlka, kterou Ollivander držel, byla červeno-žlutá se zlatými ornamenty. Ollivander se na Harryho rychle podíval a vysvětlil: „Před lety jsem znal obchodního cestujícího, který mi tyto hůlky dodával. Teď už se moc neprodávají. Děti bengálských přistěhovalců chtějí britské hůlky, vypadá to, že pro ně dobře pracují…,“ pokrčil svými kostnatými rameny a podal hůlku Vineetovi. „Chcete si ji vyzkoušet?“

Vineet se trochu zakymácel, jako kdyby se právě přemístil. Sáhl po hůlce a vypadal překvapeně, když ji stiskl v ruce, ačkoli pro to nebyl žádný zjevný důvod. Jeho oči si ji překvapeně prohlížely.

„Mávněte s ní,“ navrhl Ollivander opatrně. „Jen mávněte, nebo zkuste zvednout tamtu starou stoličku.“

Vineet se dlouze zadíval na starou hůlku, položenou na pultě, a pak švihl a mávl. Stolička prudce vzlétla, uhodila do stropu a na zem se snesly třísky. Harry si honem chránil hlavu rukama.

„Vypadá to, že tohle je vaše hůlka, mladý muži,“ prohlásil Ollivander zasněně.

Vineet byl v šoku a ani to nezaznamenal. „Kolik?“ zeptal se místo něj Harry.

Ollivander nespouštěl oči z Vineeta. „Eh, deset galeonů.“

„Jenom?“ Harry se podíval na svého nehybného kamaráda, vytáhl znovu svou peněženku a vysázel na pult zlaté mince.

„Jsem velmi potěšen, že jsem pro ni po takové době nalezl správného kouzelníka,“ řekl obchodník a shrnul galeony do zásuvky k srpcům. Otočil se k Harrymu a zeptal se, ukazujíc na pult. „Myslíte, že by mě nechal tuhle opravit a opatřit novým jádrem?“

„Nevím, zeptám se ho později,“ řekl Harry a vzal hůlku do ruky. „Děkuji vám, pane Ollivandere.“

„Rád jsem vás viděl, drahý chlapče. Velmi rád.“ S posledním pohledem na Vineeta zmizel v zadní části obchodu.

„Vineete?“ oslovil Harry kamaráda znepokojeně.

Vineet pomalu zamrkal a tiše řekl: „Já bych odmítl. Kdyby to byl někdo jiný než ty, odmítl bych. Věděl jsem, co chceš udělat.“ S dlouhým povzdechem schoval hlavu do dlaní. „Pracoval jsem tak tvrdě…“

Harry byl rád, že jsou v prázdném obchodě sami, protože Vineet vypadal, jako by se měl zhroutit.

„Všechno je v pořádku,“ zkusil to Harry.

Vineet, s hlavou skloněnou, se znovu zadíval na svou hůlku. Téměř prázdným hlasem řekl: „Byla to lest… Musím to nějak vykompenzovat. Byl jsem ke svým předkům vždy loajální, proč mě za to nijak neodměnili?“ Neptal se Harryho, to bylo zřejmé.

Harry se svým kamarádem zatřásl. „Hej,“ řekl ostře. To přivedlo Vineeta zpátky.

Nejistým hlasem řekl: „Jsem tvůj ponížený…“

„Nech toho,“ požádal ho Harry. „Stále to platí, že se nemůžeš vzdát rodinného dědictví po mrtvých, že od tebe mnoho očekávají… To jsi říkal, že?“

Vineet se napřímil, když o těch slovech přemýšlel. Harry mu podal starou hůlku. Vineet vzal obě hůlky do jedné ruky. Zlehka vydechl a řekl: „Těším se na zítřejší trénink… Víc než obvykle.“

Harry se zasmál. „Jen si dej pozor, abys někoho nezabil a taky nezboř žádný londýnský dům, a všechno bude v pořádku.“ Vedl ho ke dveřím. „Celou tu dobu ses pokoušel protlačit svou magickou moc nevhodnou hůlkou. Merline, víš, co to znamená, ne?“

„Nikdy jsem neměl velkou magickou sílu.“

„Právě jsi mi jí předvedl,“ ukázal Harry na rozbitou stoličku.

„Měl bych tu stoličku zaplatit,“ řekl Vineet a otočil se zpátky k pultu.

„Bylo to staré štokrle,“ ujistil ho Harry a za ruku ho vytáhl na prosluněnou ulici. Aarona nenašli, což Harryho zklamalo. „Neměli bychom se vrátit na ministerstvo?“ navrhl Harry.

„Budou nás čekat až ráno,“ řekl Vineet, už byl docela klidný.

Harry byl rozjařený vědomím, že Vineet u šestiměsíčních zkoušek uspěje natolik, že nebude muset kurz opustit, zašklebil se a navrhl, aby si na oslavu dali zmrzlinu.

Vychutnávali si zmrzlinu, Harry dvojitou čokoládovou, Vineet ostružinovou a oba zamyšleně mlčeli. Harry sledoval ostatní zákazníky. Těšil se z toho, že je čím dál míň lidí překvapených, když ho spatří. Jen jedno dítě vykřiklo, když ho uvidělo, ale rodiče ho uklidnili a na Harryho se omluvně usmáli.

Vineet konečně odstrčil prázdnou misku. „Měl jsi se mnou velkou trpělivost.“

„Jíš hodně pomalu,“ prohlásil Harry, dělal, jako že mu nerozumí.

Vineet zavrtěl hlavou, ale na tváři se mu objevil malý úsměv. „Jedná se o jiné věci.“

„O nic nejde, Vineete. Jsem rád, že jsme kamarádi.“ Harry si utřel prsty do ubrousku a odhodil ho do prázdné misky s trochou rozpuštěné zmrzliny na dně. „Jsi opravdu dobrý v odhalování iluzí.“

„Tyhle věci nevyžadují tolik úsilí. Doufal jsem, že mi to pomůže projít dalšími zkouškami. I když ani to pro mě není snadné. Ačkoliv si nemyslím, že by to způsobilo velký rozdíl, nezáleží na tom, jak ojedinělá ta schopnost je.“

Harry se mračil nad těmi pochmurnými řečmi, ale zatlačil je do pozadí a myslel na zítřek. Zamyslel se nad tím, co řekl Aaron, když odešel jejich instruktor. Vstal, rozloučil se a pronesl: „Dávej si pozor, až si budeš dělat čaj.“

Vineet mu ještě odpověděl: „Zpravidla si ho musím ještě přihřívat.“

Harry dorazil na trénink časně, ale Vineet už tam byl. Ministerstvo bylo tiché, chodby byly ještě prázdné. Harry odložil svůj batoh.

„Podíváme se, jak ti to půjde,“ napadlo Harryho.

Figurínu včera neuklidili. Vineet si protáhl ramena a soustředil se na odstřelovací kletbu. Silný paprsek světla narazil do figuríny, ta se se zaskřípání prohnula dozadu, jistící lana jí silou vrátila zpět, až udeřila o kamennou podlahu, narovnala se a silně se chvěla.

Harry stiskl rty a pak se zeptal: „To bylo to nejlehčí, co dokážeš, že jo?“

Vineet zůstal zamyšleně stát, krabatil čelo, ale neodpověděl. Otevřely se dveře, vešel Rodgers a překvapeně se na ně zadíval. „Jste tu brzy.“

Harry, který tohle čekal spíš, než předchozí kouzlo, byl teď trochu na rozpacích, co říct. „Máme, ehm, pracovali jsme na Vineetově magické síle.“

„Oh,“ vydechl Rodgers a odložil knihy, které nesl, na nejbližší stůl. „To je dobře. Nějaký pokrok?“ zeptal se.

„No, ve skutečnosti je jí trochu moc,“ přiznal Harry. Zdálo se, že Vineet  raději nechá na něm, aby to vysvětlil.

Rodgers otevřel jednu z knih a něco do ní poznamenal. „Moc?“ zeptal se pochybovačně. Zavřel knihu. Přistoupil k nim a téměř okamžitě si všiml Vineetovi hůlky. Maličko se zamračil. „Vzpomínám si, že tohle jsem vám doporučoval.“

Vineet mu ukázal svou novou hůlku, zářící červenou a žlutou barvou a blýskající se zlatem. Harry dodal: „Podlehl malému přesvědčování.“

Vineet velmi tiše připustil: „Mám potíže s tím, abych řekl ne…,“ kývl na Harryho, „…Přemožiteli Toh-Voldemorta.“

„Aha,“ zamumlal Rodgers. „Tak mi něco předveďte. Vyzkoušejte na figurínu zmrazovací kletbu.“

Vineet napřáhl ruku s hůlkou, ale kletbu nevyslovil. Rodgers měl s Indem trpělivost. Konečně Vineet pronesl požadovanou inkantaci. S praskajícím zvukem obalil figurínu led, ale nejen ji, i hák na stropě a téměř polovinu učebny. Za figurínou na zdi se objevil zmrzlý vodopád, který stékal ze stropu. Vzduchem se šířil mráz a led tiše popraskával.

„Aha,“ zamumlal Rodgers znovu. „Maličké utlumení kletby by neškodilo.“ Jeho oči hodnotily váhu ledu na stěně. „Zatím žádná útočná kouzla.“ Přikázal a odešel.

Vineet zíral na svou hůlku. „Je zvláštní uvědomit si, že on není ten, komu jsem věřil.“

„Cože?“ zeptal se Harry. Vineet potřásl hlavou, ale nevysvětlil to.

Rodgers se vrátil s krabicí pírek. Jedno z ní vytáhl, umístil ho na stůl před Vineeta a nařídil mu, aby si trénoval vznášecí kouzlo. První pírko vyletělo do vzduchu takovou silou, že na zem dopadlo jen chmýří. Rodgers řekl: „To je úkol, na kterém budete dneska pracovat.“ Pak, jako by změkl, dodal: „Jsem si jistý, že se nemusím ptát, jestli jste se doma učil…“

„Gratuluji, Vineete,“ řekl Aaron, když se s Kerry Ann konečně dostavil a všechno jim bylo vysvětleno. Vineet se soustředil na své neúspěchy s pírkem a nevšímal si toho, jak ho poplácávají po ramenou. Když pírko vystřelilo do vzduchu, Aaron zavtipkoval: „Možná jsi měl dostat jen půlku hůlky.“

Rodgers, který něco kutil u svého stolu řekl: „Pravděpodobně si bude jen muset nacvičit držet svou sílu pod kontrolou… tedy… jestli to dokáže.“

Ostatní tři se zaměřili na to co obvykle a trénovali útočná kouzla a štíty. Vineet pracoval s pírky celý den a vypadalo to, že na to bude potřebovat ještě mnohem víc času.

„Žádný pokrok?“ zeptal se Rodgers, když se Vineet připojil ke skupině. Když Vineet zavrtěl hlavou a uhnul očima, Rodgers řekl: „Dejte tomu čas. Je to něco, co se většina kouzelníků učí společně s tím, jak roste jejich magická síla.“

Výcvik skončil. Aaron na odchodu Harrymu připomenul, že první famfrpálový zápas v Bradavicích je už o víkendu. Harry tvrdil, že na něco takového by nemohl zapomenout. Pomalu si balil věci do batohu, takže nakonec zůstali s Vineetem v učebně sami.

„Je takové rčení…,“ začal Vineet. Harry zdvihl batoh a čekal, až bude Vineet pokračovat. „Něco o opatrných přáních.“

„Dej si pozor na to, co si přeješ,“ potvrdil mu Harry.

Vineetovi trochu poklesla ramena. „Jo, to je ono.“

Poslední komentáře
28.05.2010 13:54:17: pěkná kapitola... taková... pěkná. A značně různorodá. Díky!
09.05.2010 23:46:06: Zvláštní kapitolka, začátek takový smutný a konec parádní...Candida by zasloužila, jak může takhle S...
07.05.2010 23:19:36: ÁÁ bomba kapitola, upe jsem se na ní těšila a kapča nezklamala. Chudák Severus nikdo mu jeho minulos...
07.05.2010 19:58:52: Pěkná :) Zděšený Severus :D:D....Ale nemůžu se zbavit dojmu že se všichni chovaj tak...nereálně, umě...