Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

64. kapitola

Host

Harry se s Aaronem setkal U prasečí hlavy. Navrhl setkání tam, protože si myslel, že v době konání famfrpálového zápasu tam nebude tolik lidí. Našel Aarona u výčepu, v družném hovoru s někým, kdo byl zahalený v hnědém plášti a kapuci měl staženou hluboko do čela. Trochu ho to vyplašilo a rychle k nim přistoupil.

„Ahoj, Aarone,“ řekl Harry zvesela a sledoval podivnou postavu. „To je tvůj přítel?“

„Ne, ne, ani nevím, jak se jmenuje,“ přiznal Aaron. „Nezaznamenal jsem vaše jméno,“ otočil se Aaron na člověka v plášti. Ten jen zavrtěl hlavou.

„Aarone,“ pokáral ho Harry a bouchl kamaráda do ramene dost na to, aby ho vzpamatoval. „Neobchoduješ s ním, že, ani si nedomlouváš nějakou hazardní hru?“ Osoba v plášti k nim natočila zvědavě hlavu, ale nezvedla ji dostatečně na to, aby Harry zahlédl její tvář.

„Něco takového navrhoval, ale až na později,“ klidně prohlásil Aaron.

Harry na okamžik oněměl. „Aarone, nemůžeš být tak naivní. Prosím, řekni, že nejsi.“

„Co je špatného na partičce karet?“ zeptal se Aaron defenzivně.

„Nevím, jak ti to říct,“ zabědoval Harry, z poloviny sám pro sebe. „Raději pojď, abychom si našli nějaká dobrá místa.“

„Nedáš si máslový ležák? Ještě jsem nedopil,“ bránil se, když ho Harry táhl od špinavého mastného výčepu.

„Vem si to sebou,“ vybídl ho Harry a odtáhl ho do středu místnosti. Tam ho nechal a ještě se vrátil k výčepu. Naklonil se k muži v kápi. „Žádné hazardní hry s bystrozory.“

Muž zdvihl hlavu, takže Harry zahlédl špičatou bradu a světle hnědé, neupravené vousy. „Kdo jste, abyste mi nařizoval, co mám dělat?“ zeptal se muž posměšným, úlisným hlasem.

„Harry Potter,“ odsekl Harry. Z výčepu spadla sklenice a rozbila se.

Po malé chvíli muž řekl: „Tak dobře,“ odmlčel se, ale pak dodal: „Stejně neměl nic, o co bych stál.“ Zvedl ruku, ve které něco držel. Harry nastavil dlaň a muž mu do ní upustil malý kožený váček.

U dveří se Aaron zeptal: „Co ti dal?“

Harry pozvedl váček. „Tvojí peněženku.“

„Aha,“ řekl Aaron, sáhl po ní, podíval se dovnitř a zastrčil ji do kapsy. U brány na bradavické pozemky řekl: „To bylo vážně trapné. Proč jsi chtěl, abychom se setkali tam?“

„Tys tam nikdy nebyl? Vždycky je tam klid a já jsem nechtěl vyvolávat rozruch.“

„No, to jsi stejně udělal,“ prohlásil Aaron a znělo to mrzutě.

V mělčích vodách jezera, kolem kterého procházeli, plavalo několik kachen, které opatrně sledovalo jedno z chapadel obří olihně. „Byl jsi ve Zmijozelu,“ řekl Harry. „Myslel jsem, že se o sebe dovedeš postarat.“

Přes trávník zahlédli hřiště, vlajky zazářily ve slunečním světle, které proniklo mraky. Dostihli je další návštěvníci. Aaron tiše řekl: „Na rozdíl od tebe, Pottere, jsem vedl docela bezpečný život. I když ne z vlastní vůle.“ Vytáhl peněženku a znovu si prohlédl její obsah.

Harryho odměkčil jeho utrápený hlas. „No, nesmíš důvěřovat nikomu, kdo skrývá svou tvář. To je úplně jednoduché pravidlo.“

„Myslel jsem si, že je znetvořený, nebo tak něco,“ hájil se Aaron.

„Je hezké, že sis myslel zrovna tohle, ale obvykle to tak nebývá.“

Došli ke vstupu na stadion. Harry zamířil na tribunu pro hosty, která byla ještě skoro prázdná. Aaron vybral úplně první řadu a posadil se; Harry ho následoval a užíval si pleskání vlajek ve větru a vůně čerstvě posečené trávy.

„Chybí ti Bradavice?“ zeptal se Aaron.

„Jo,“ odpověděl Harry, překvapený tím, že si toho jeho kamarád všiml.

„No jo, vypadalo to tak.“ Aaron se opřel a zhluboka se nadechl. „V sedmém ročníku jsem uvažoval o tom, že propadnu, jen abych tu mohl zůstat déle. Později mi bylo často líto, že jsem to neudělal.“

Harry se široce usmál a zažertoval: „Severus musel být rád, že tě vidí.“

Aaron si povzdechl. „Jeho výhružky byly příčinou, proč jsem raději neopakoval. Nikdy nezapomenu na to, jak mi říkal, že bych měl mít větší hrdost. Moje hrdost byla dostatečná, jen mě některé věci nezajímaly.“

„Učení.“

„Například.“

Hra začala brzy po tom, co na svá místa dorazili i profesoři. Harry se držel, aby jim nezamával, ale jen do té doby, než zjistil, že Snape očima prohledává tribunu pro návštěvníky. Na pozdrav Harrymu jen přikývl, ale McGonagallová mu zamávala zcela nepokrytě. Profesoři tvořili pestrobarevnou skupinku s Kratiknotem asi pětkrát menším než Hagrid, který seděl o dvě řady níže. Sinistrová měla na hlavě nějakou zlatavě zářící věc a průhledné šátky, která si oblékla Trelawneyová, povlávaly přes hrazení.

Konečně se objevili i hráči. Byl to zápas Zmijozelu s Mrzimorem, takže Harry neměl problém s tím, komu fandit. Suza vypadala dobře. Jen o málo vyšší než loni a stále stejně hubená, vzlétla ostře nad hřiště. Hra trvala dlouho, takže si Harry pomyslel, že mají novou zlatonku. Spatřil ji ve stejnou chvíli jako Suza, ale jen proto, že se chytačka prudce otočila. Konečné skóre bylo 220:20 a mrzimorští smutně slétli na trávník.

„Neměli dostat žádný gól,“ kritizoval Aaron famfrpálový tým Zmijozelu, když odcházeli. „Měli by si na příští zápas najít lepšího brankáře.“

Harry opustil proud ocházejících návštěvníků a vešel na hřiště, kde ze zeleně odění zmijozelští nadšeně poplácávali po zádech. Snape, vysoko se tyčící na Suzou, jí položil ruku na rameno a něco jí říkal. Její oči byly rozzářené vítězstvím. Harry zatlačil do pozadí pocit podivné žárlivosti zrovna, když se na něj Snape podíval; vlastně jen doufal, že to stihl včas.

Snapeův pohled změkl jen o kousek, když řekl: „Ahoj, Harry. Ah, pane Wickeme,“ uvítal Aarona plochým, neurčitým hlasem. Harrymu řekl: „Minerva tě očekává u večeře.“

„Dobře, sejdeme se tam.“ Poblahopřál nadšené Suze a zmijozelský tým zamířil do šaten. Snape se připojil k profesorům, kteří se shromáždili u paty nejvyšší věže stadiónu. Harry odcházel společně se svým bystrozorským kolegou. Když je nikdo nemohl zaslechnout, Aaron se zeptal: „Budeš sedět u profesorského stolu?“

„Nevím,“ odpověděl Harry bez zájmu, protože Aaronova otázka zněla závistivě.

„Večeře v Bradavicích zní skvěle. Já musím na večeři k matce.“

„Zase?“

„Každý víkend,“ zamumlal.

Harry na tom nic špatného neviděl. „To je hezké.“ Aaron se na něj podíval poněkud zhnuseně. Harry řekl: „Taky bych chtěl chodit na večeře k mamince.“

„Pottere, nutíš mě cítit se provinile za to, že se snažím odolávat přáním své matky honit kouzelné tvory v jejím živém plotě.“

„Ne,“ popřel to hned Harry, a když mu došlo, co všechno Aaron řekl, zeptal se: „Cože?“

Aaron nasadil vysoký, jakoby matčin hlas a řekl: „Je tak hezké mít bystrozora v rodině, alespoň mám koho zavolat, když potřebuji vyčistit pámelník od rusalek.“ Vrátil se ke svému normálnímu hlasu. „Opravdu.“ Zastavili se u brány, odkud se Aaron vracel do Prasinek.

„Chceš, abych k vám přišel příští víkend na večeři?“ nabídl Harry.

Aaron o tom dlouze přemýšlel. „Teď mě s tím neotravuje; ale nevzdá se. Ještě si to rozmyslím. Dám jí tohle a kdoví, co bude chtít pak.“ Zamračeně zamířil přes čerstvě pokosený trávník. Ještě se otočil a řekl: „Nashle v pondělí, Pottere. Bav se.“

Profesoři odcházeli ze stadionu důstojně. Když došli k Harrymu, který na ně čekal, McGonagallová ho pozdravila: „Ráda vás vidím, pane Pottere.“

Harry přelétl pohledem přes důvěrně známé tváře a zarazil se při pohledu na obyčejně vypadajícího kouzelníka s krátkými hnědými vlasy. McGonagallová ho představila: „To je náš nový učitel přeměňování, Cathal Cawley.“

Cawley horlivě potřásl Harrymu rukou. „Jsem poctěn, že vás poznávám, pane Pottere,“ řekl nezvučně, což Harrymu silně připomnělo Quirrella; i když tenhle muž nekoktal.

„Nápodobně,“ odpověděl Harry a snažil se setřást ze sebe staré vzpomínky.

Během cesty k hradu Harry zjistil, že pozoruje nového profesora a snaží se nahlédnout pod jeho obyčejný vzhled. Snape Harryho pozorování přerušil. „Líbil se ti zápas?“

„Ano,“ odpověděl Harry a pak se tichým hlasem zeptal: „Ředitelka schválila používání profesionální zlatonky?“

Snapeovi zajiskřily oči. „Schválila nepatrná vylepšení školních pomůcek, ano.“ Kráčel s rukama založenýma za zády a vypadal uvolněně.

„Chceš zajistit, aby se Suza stala profesionálkou?“ škádlil ho Harry.

Snape neodpověděl, pokračoval v chůzi se samolibým úsměvem ve tváři. Harry se s úsměvem odvrátil a zjistil, že Cowley je znepokojivě blízko vedle něj.

„Pane Pottere, je hezké, že jste přišel na návštěvu. Kolegové o vás mluví s láskou.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry nedůvěřivě. Rozhlédl se a zjistil, že profesoři si o něčem povídají, Greerová ho ostentativně ignorovala a Snape se díval přímo před sebe.

Cawley zněl skoro zarmouceně. „Vypadáte překvapeně.“

Harry uvažoval, zda pochopil, nebo spíš nepochopil, všechny ty události, které mu zajistili domov. Hlasitěji, než bylo nutné, řekl: „Jejich vzpomínky musí být zkreslené.“ To Cawleyho zmátlo. Harry se honem zeptal. „Jak dlouho už učíte?“

„Právě jsem začal,“ prohlásil vzrušeně. „Tři roky jsem se učil u čarodějky Yoruby v Brazílii, takže jsem si myslel, že už je načase jít dál, ačkoli v té zemi se mi velmi líbilo. Pil jste někdy capiriñas[1]?“

„Ne, pravděpodobně ne,“ odpověděl Harry, protože nevěděl, co to je.

„Aha,“ povzdechl si Cawley, zřejmě si na nějaký vzpomněl.

Vešli do vstupní haly, ale do večeře zbývala ještě hodina. Harry šel se Snapem, který mu řekl, že potřebuje ještě něco vyřídit, do jeho kabinetu. Zavřel za sebou dveře a zeptal se: „Doufám, že tě nebudu rušit.“

„Samozřejmě že ne, posaď se,“ odpověděl Snape tónem, kterým na studenty nikdy nemluvil. Harry si sedl a uvolněně si složil ruce na břiše. Chtěl se zeptat, jestli už Snape mluvil s Candidou, ale raději to neudělal.

Snape něco přerovnával a přitom se zeptal: „Co jste tento týden v kurzu probírali?“

„Začali jsme s odhalováním iluzí.“

Snape se zarazil a vzhlédl. „Zajímavé. Už jste se učili, jak se dívat skrz neviditelný plášť?“

„To bude až skoro nakonec. Ale řekli nám, že to zvládne málokdo. Teď pracujeme na detekci základních změn, jako je barva, velikost, nebo tvar.“ Harry se zamyslel a zeptal se: „Proč? Doufáš, že tě to naučím?“

„Hm.“ Něco si poznamenal zeleným inkoustem. „Dělá ti to odhalování nějaké potíže?“

„Ne, je to snadné.“

„To je dobře,“ prohlásil Snape, ačkoliv v jeho hlase bylo něco podivného.

„Co ten nový profesor?“ zeptal se Harry.

„Vypadá přijatelně, ale zas tak důkladně jsem ho nezkoumal. Budu to muset udělat na konci pololetí, až na něj budu psát hodnocení.“

Harry zíral z okna. „Zdá se mi podezřelý.“

Snape zdvihl brk a zamračil se. Velmi nejistě se zeptal. „Proč?“

Harry pokrčil rameny. Vypadalo to, že přemýšlí nahlas, když řekl: „Vypadá až neskutečně normálně.“ Pak přidal další myšlenku: „Všichni noví bradavičtí profesoři nebyli tím, čím se zdáli.“

„Je tu i několik starších,“ poukázal Snape. „Třeba Binns.“

Harry se zasmál.

Zanedlouho se vydali do Velké síně. McGonagallová trvala na tom, aby si Harry sedl mezi ní a Snapea. Sotva se usadili, řekla laskavě: „Tak ráda vás vidím, Harry.“

„Děkuji za pozvání, paní profesorko.“

Naklonila se k němu. „Prosím, říkejte mi Minervo. A jak vám jde výcvik?“

Povídali si, zatímco se Velká síň plnila hlučícími studenty. „Mám vás oficiálně přivítat?“ zeptala se.

„Oh. To není třeba,“ řekl Harry. „Všechny je znám.“

Usmála se na něj a zanedlouho už se objevily mísy s jídlem. Harry nezachytil žádný signál a navzdory kručícímu žaludku ho zajímalo, jak to funguje. Večeře proběhla rychle, brzy byly mísy prázdné a špinavé talíře zmizely. Jak dojídali, stále více studentů se dívalo k profesorskému stolu a prohlíželo si ho, protože McGonagallová stále nevstávala.

Jak čekali na zákusek, který se ještě neobjevil, k profesorskému stolu se váhavě přiblížil malý chlapec v modrém. Měl rozcuchané hnědé kudrnaté vlasy, které lemovaly jeho drobnou tvářičku, jíž vévodily veliké šedé oči. Profesorský stůl stál na vyvýšeném stupínku a to nutilo chlapce stoupnout si na špičky, aby si mohl Harryho prohlédnout.

„Pojďte nahoru, pane Van Eschelone,“ pozvala ho McGonagallová.

Chlapec byl tak malý, že musel vylézt nahoru po čtyřech, protože to nechtěl obíhat kolem. Harryho udivilo, že do Bradavic chodí už tak malé děti.

„P-pane Pottere,“ vykoktal chlapec, když si podali ruce. Rychle se ohlédl k havraspárskému stolu, aby mu poradili, co má udělat. Mladší děti mu něco rukama naznačovaly. Harry jen stěží hledal přátelská slova, která by uklidnila chlapcovy obavy.

McGonagallová mu s tím pomohla. „Harry, to je Erasmus Van Eschelon, je v prvním ročníku, kdybys ho náhodou nepoznával.“

„Ahoj, Erasmusi,“ řekl Harry co nejpřívětivěji.

Erasmus střelil vystrašeným pohledem po Snapeovi a ředitelce předtím, než řekl: „Ví… ehm, ahoj, no, chtěli jsme vás přivítat v Bradavicích.“

Přivítat? málem nevěřícně vyhrkl Harry.

„…a, uh…“ Další pohled k havraspárskému stolu odhalil spoustu drobných obličejíků s utrápenými výrazy. „…A jsme opravdu poctěni, že jste přišel…“

Harry si až teď uvědomil, že měl McGonagallové dovolit, aby ho na začátku večeře oficiálně přivítala. Propast mezi ním a tímto místem, které teď patřilo jiným studentům, narůstala, už po Bradavicích tolik netoužil, život šel dál.

Erasmus se zadíval na své boty a nepatrně se ošil. Harry se ho neodvážil přerušit a prodloužit tak jeho muka. „…A myslíme si, že jste opravdu skvělý kouzelník.“ Mluvil k podlaze, ale očividně si to neuvědomoval. „My všichni vám hodně dlužíme.“ Konečně zdvihl hlavu „No to je to co jsem… jsme vám chtěli říct.“

Harry nebyl připravený, že tak rychle skončí. „Děkuji ti. Vážím si toho.“

Erasmusovi se ulevilo a běžel zpátky ke svému stolu celý nadšený z toho, co udělal, jako kdyby čelil samotnému… no dobře, Voldemortovi. Harry ho celou cestu sledoval. McGonagallová zdvihla svou skleničku s medovinou a prohlásila: „Během měsíce jste se tu stal legendou.“

Harry řekl: „Alespoň že profesoři…“

„Mluvila jsem o zaměstnancích školy,“ přerušila ho McGonagallová. „Studenti - to je něco jiného.“

Před Harrym se objevil zákusek a on si ho přitáhl blíž a uchopil vidličku. Nechtěl být legendou; chtěl, aby mohl tohle místo, svůj první domov, stále pokládat za jakési útočiště. Uvědomil si, že to tak nemůže být, tohle místo žilo svým vlastním životem. Snape ho poplácal po ruce a Harry se na něj podíval. „Pokoušel jsem se jim říct, jak hrozně sis vedl v lektvarech, ale jen je to rozzlobilo.“

„Toho si cením,“ odpověděl Harry. Propast mezi ním a jeho školními kamarády opět vzrostla. Spolkl sousto, které měl v ústech a odstrčil talíř.

„Je všechno v pořádku, Harry?“ zeptal se Snape jemně.

Harry přikývl. Velmi tiše, aby to neslyšela McGonagallová, řekl: „Nepřišel jsem zastrašovat prváky.“ Zamyslel se a dodal: „Neuvědomil jsem si, jak malí jsou.“

„Jsou stejně velcí jako vždycky. Někteří jsou ještě menší… tak, jako jsi byl ty.“

„Byl jsem menší než on?“

„Ano.“

Harry se zasmál. „A ty jsi byl na mě ošklivý.“

Snape překřížil paže na prsou a opřel se. „Neměl bys to brát tak osobně.“

Harry odstrčil svou židli a zavrtěl hlavou. „Myslím, že půjdu navštívit své kamarády,“ řekl dychtivě. Obešel profesorský stůl a sešel dolů k nebelvírskému. Tisíce svíček u stropu osvětlovalo tmavnoucí oblohu bez jediného mráčku. Když došel blíž, Ginny se rozzářila a udělal mu místo vedle sebe. Harry rychle zapadl do rozhovoru s ní, Creeveyovými bratry a mnoha dalšími, se kterými se znal. Uklidnilo ho, když zjistil, že jsou pořád stejní, jen trochu vyšší a vyspělejší.

*****

Příští týden výcviku byl obtížný a nudný. Učili se nespočet iluzivních kouzel, dokonce i taková, která se používala na velké budovy, a bylo potřeba, aby na nich spolupracovalo několik kouzelníků a čarodějek. Harry si myslel, že kouzlit tímto způsobem by mohlo být snazší takovým tím způsobem, jako když vám někdo pomáhá přemístit pohovku, ale nebylo to tak. Ve skutečnosti byla takováto kouzla daleko těžší, protože magie ostatních rušila tu jeho. Donutit kouzla aby spolupracovala, místo aby se rušila, vyžadovala značnou koncentraci.

Vineet se toho zúčastnil jen málo, protože stále ještě pracoval na ovládnutí své magické síly. Ale byl překvapivě dobrý v přizpůsobování své vlastní magie jiné. Většinu času však strávil tím, že se pokoušel o kouzla a přeměny, která se v bradavicích učila v prvním ročníku. Trpělivost ho pomalu opouštěla. Zatímco se ostatní balili k odchodu, Harry se vydal do rohu, kde Vineet trénoval, aby se ho pokusil povzbudit. Rodgers měl ale stejný nápad, takže Harry raději mlčel. „Vypadáte znechuceně, Vishnu,“ vypozoroval Rodgers. Když Vineet neodpověděl, pokračoval: „Musíte si uvědomit, že máte dostatek času a my vám s tím pomůžeme.“ Znělo to neobvykle laskavě.

Vineet se zamračil a vstal, aby posbíral do krabice několik zničených předmětů. „Obvykle mi disciplína nechybí,“ poznamenal nešťastně.

Rodgers se otočil k Harrymu. „Nevíte, kdo je v Bradavicích specialistou na utlumená kouzla?“

„Mohu se zeptat,“ vyhrkl Harry horlivě. „Pošlu tam sovu hned.“

Rodgers přikývl a zatvářil se nešťastně, když si uvědomil, že Harry bude komunikovat se Snapem. Když zůstali sami, Harry řekl: „Vineete, vedeš si lépe, než si myslíš.“ Když se Vineet zatvářil překvapeně, Harry to vysvětlil: „Čtu v tobě jako v otevřené knize, víš.“

„Vypadá to, že mé schopnosti odešly tak rychle, jako se objevily,“ stěžoval si Vineet.

„Všichni se ti snaží pomoct,“ tvrdil Harry. „Bude to fungovat, uvidíš. Někdo v Bradavicích ti bude schopen pomoci, nebo bude někoho znát ředitelka McGonagallová.“ Harry si přál, aby jim mohl ještě pomoci Brumbál, ale hned tu myšlenku zahnal.

Vineet si zabalil své věci, aby mohli odejít. „Všichni jste tak hodní.“

Harry zamířil dolů chodbou, k velké kleci se sovami. Odložil batoh a uchopili brk z cínového džbánku stojícího vedle hromady nařezaného pergamenu. Byl studený a podivně kluzký a Harry věděl, že pták, ze kterého byl odebraný, byl mrtvý. Zavrtěl hlavou nad tou zbytečnou schopností, otevřel batoh a vyhrabal z něj vlastní brk. Oprášil pergamen od neexistujícího prachu a napsal Snapeovi pár řádků.

Dopis pak uložil do úřední obálky. Když psal adresu, chodbou se k němu blížil neznámý hlas. Zarazil se a zaposlouchal do hovoru, který zněl, jako kdyby někdo mluvil sám se sebou.

„Jo, ministerstvo by nemělo měnit pravidla používání potlouků jen kvůli jedné nehodě v Yorkshiru.“

„Není to jejich věc, řekl bych.“

„To rozhodně. Hej, nevíš, kde je Odbor kouzelných her a sportů?“

„Ten je o několik pater níž.“ Tenhle hlas Harry poznal: pan Weasley. „Zajímá vás to tam, že. Tady toho k vidění opravdu moc není… Ale Pamětní síň je docela hezká, ačkoliv loni tomu tak nebylo, všechna ocenění byla neviditelná na protest proti tomu, že nejsou dostatečně vyleštěna. Ačkoliv ani teď ještě nejsou všechna vidět… tím jsem si jistý.“

Harry zamával obálkou, aby inkoust oschnul a vesele se zašklebil.

„Eh, a co je tohle za podivného muže?“ zeptal se cizí hlas a kroky se zastavily.

„Cože? To je slečna Tonksová. Uh, mám na mysli, že znovu změnila svou podobu. Předpokládám, že vyučovala skupinu Magického vymáhání práva.“ Harry se znovu zasmál a otevřel klec se sovami, dopis předal velké sově, která ho dychtivě přijala.

„Opravdu? Tak to tu také musí být bystrozorské kanceláře, že?“

„Páni, lovci černokněžníků,“ řekl hlas a stále to znělo, jako by ten člověk měl rozdvojenou osobnost.

„Ano, hned za rohem,“ vysvětlil pan Weasley návštěvníkovi.

Hlas teď zazněl tišeji. „Oh, to znamená…“

„Že je tady Harry Potter?“

Harry protočil očima. Opět zazněly kroky. „No, ano,“ hlas pana Weasleyho teď zněl zmateně. „Je v Bystrozorském kurzu.“ Harry se ohlédl zpět prázdnou chodbou a pak si pomyslel, že by měl pana Weasleyho a jeho zvláštního hosta pozdravit. Pokrčil rameny a zavřel klec, menší sova ho ještě stačila klovnout do prstu. Sova nesoucí jeho dopis vylétla druhou stranou klece a vlétla do temné šachty vedoucí na střechu.

„To se mi, eh, nelíbí?“

„Není nebezpečný?“

Harry zavrtěl hlavou, jen doufal, že někdo v Bradavicích o výuce utlumování kouzel něco ví. Všichni tady na ministerstvu se na něj dívali skelnými pohledy, jako by o utlumených kouzlech nikdy neslyšeli.

„Je velmi milý. Opravdu,“ tvrdil pan Weasley. Už byli v ohybu chodby. Harry si pohrával s myšlenkou, že vytáhne hůlku, ale pak mu to přišlo dětinské, i když docela zábavné.

„Ach,“ vydechl pan Weasley a zastavil se. „Ahoj, Harry.“

„Ó, to je nějaký žert…“

Velmi rusovlasý, pihatý, asi třicetiletý muž zůstal překvapeně stát s ústy dokořán. Vedle něj se zastavil druhý, úplně stejný a úplně stejně překvapený muž. Za nimi se objevila stará žena v růžových šatech s obrovskou kabelkou v ruce.

„Dobrý den, pane Weasley,“ řekl Harry.

„Jak se máš, chlapče? To je moje, ehm, prateta Milli a její vnuci Vincent a Cuthbert.“

„Další Weasleyova dvojčata?“ nedokázal Harry zadržet otázku.

Pan Weasley se usmál. „No, ano, ale… Mnohem lépe vychovaná než Fred a George.“

„To bych řekla,“ hrdě prohlásila prateta Milli

Ohromené výrazy dvojčata neopouštěly.

„Posílal jsi sovu?“ zeptal se pan Weasley, aby změnil téma hovoru.

„Jo.“ Harry byl v pokušení přidat, psal jsem svému smrtijedskému otci, jen aby viděl, jestli nemohou být dvojčata ohromena ještě více. „Těší mě, že jsem vás poznal,“ řekl automaticky. „Už bych měl jít domů.“

„Samozřejmě, chlapče. Pořádáme o víkendu rodinný piknik, tak jestli budeš mít čas, zastav se.“ Zatímco se Harry snažil najít odpověď, pan Weasley dodal: „Uspořádáme famfrpálový zápas.“

„Ach,“ vydechl Harry, nadšený tou vyhlídkou. „Skvělé. Budu se snažit přijít.“

Jedno z dvojčat konečně nalezlo svůj hlas. „Vy… přijdete k Arturovi domů?“

Se zlomyslným pocitem se Harry zeptal: „Mohu pozvat jednoho smrtijeda?“

„Ach, jistě, Se… Myslím, ehm…,“ bojoval pan Weasley se smíchem, zatímco jeho příbuzní teď vypadali obzvlášť vyděšeně.

„Pochybuji, že bude mít čas, ale pošlu mu sovu,“ prohlásil Harry klidně.

Pan Weasley se konečně uklidnil. „Tak dobře. Rádi ho uvidíme.“ Mávl na tetu a dvojčata, aby ho následovali. „Ještě vám toho musím hodně ukázat.“ Všichni tři šli pomalu za ním, a když procházeli kolem Harryho, ostražitě si ho prohlíželi. Pan Weasley řekl: „A tady je Ústředí bystrozorů.“ Jak se vzdalovali cestou k výtahům, jeho hlas slábl. „Merline, když budeme mít štěstí, potkáme možná i madame Bonesovou.“ Harry schoval svůj brk do kapsy, popadl batoh a čekal, až uslyší, jak výtah odváží společnost pana Weasleyho.

Domů dorazil unavený, odložil nějaké své nutné nákupy na později a raději bloumal ve svitu zapadajícího slunce po přední zahrádce. Růže, malé a pravděpodobně již zplanělé, kvetly žlutými a růžovými květy. Usadil se na málo používané kamenné lavičce a opřel se o břečťanem porostlou zeď domu. Po vyčerpávajícím výcviku, který absolvoval posledních pár dní, jen zíral na koruny stromu, klátící se ve větru, poslouchal ptačí švitoření a auta, projíždějící kolem. Tímto způsobem strávil dlouhou dobu.

Od zahradní zdi zaslechl nějaký podivný zvuk. Sedl si rovněji a se zájmem se zahleděl k vrátkům. Několik listů zašustilo, jak pod nimi něco proběhlo a zase bylo ticho. Trochu poplašený myšlenkou, že by to mohly být nějaké temné stíny, které pronikly do jeho unaveného mozku, vytáhl Harry hůlku a pro všechny případy pozorně sledoval mulčovačku mezi květinami, jestli tam nezahlédne nějaký pohyb.

„Ahoj, Harry,“ pozdravila ho Elizabeth. „Myslela jsem si, že si uděláš volno, když je tak hezky.“

„Jo?“ řekl Harry, vyplašený a strachující se o její bezpečí.

„Co se stalo?“ zeptala se.

Harry se předklonil a pozorněji se zahleděl mezi rostliny, hůlku v pohotovosti. „Myslel jsem, že jsem něco zahlédl.“

„Možná trpaslíka.“

Harry vstal a přešel do rohu zahrady. „Trpaslíka? Na téhle zahradě nejsou.“ Zdálo se mu, že zahlédl, jak se nějaké listy pohnuly a tak jejich směrem vyslal mírnou trhací kletbu. Ozvalo se zakňučení, a drobná postavička, podobná veliké bramboře, vyskočila ven, pohrozila mu pěstí a utekla. Rozpačitý Harry sklonil hůlku. „To je první, kterého jsem tu viděl.“

„Máma s nimi má pořád potíže. Stejně jako s ohnivými salamandry a měňavými bouchacími brouky. A to jen proto, že upravuje zahradu kouzly. Není divu, že odsud odešli, když tu pracuješ rukama.“

„Cože?“

„Nezdržují se v zahradách, na kterých není používána magie. To nevíš?“

Harry schoval hůlku. „Ne, to jsem nevěděl. Před pár dny jsem kouzlo použil.“

Znělo to znalecky, když prohlásila: „Když už to neuděláš, magie vybledne a oni o tvou zahradu ztratí zájem.“

Harry se zadíval na listy břečťanu a sledoval jejich pohyb, jak se pod nimi něco prosmýklo. „Možná to udělám. Bylo to jen jedno Scourgify.“ Zadíval se na Elizabeth. Dnes byla celá v růžovém, v háčkovaném svetříku a dlouhé plisované sukni, až z toho přecházely oči. „Jak se vede?“

„Dobře. Ještě mám před sebou jedno vystoupení, než začne škola. A jak se máš ty?“

Harry pokrčil rameny. „Je tu příliš ticho,“ připustil. „Nerad bydlím sám.“

„Taky nemám ráda samotu,“ přiznala se.

„Promiň,“ zavrtěl nad sebou hlavou. „Zanedbal jsem studium a musím to dohnat.“

„Tak ať se ti daří,“ odpověděla. „Mohu ti ze školy napsat?“

„Samozřejmě. Budu rád.“

Usmála se, zastrčila ruce do kapes na své sukni a odešla.

*****

„Máš štěstí, Harry,“ řekla Tonksová, když dorazil na svůj páteční výcvik v terénu. „Dnes je hodně rušno, musíme jít něco prověřit. Tady,“ podala mu malou tabulku v dřevěném rámečku; k rámečku byla kouzlem připevněna bílá tyčinka. „Taky bys měl jednu mít, pro případ, že bychom se dostali do potíží.“

Harry to sotva stačil schovat do kapsy, když ho uchopila za ruku a přenesla se s ním z ministerstva pryč. Objevili se na poli, na jehož okraji se pásly ovce a zvědavě si je prohlížely. Harry čekal, až se dozví, kde jsou, věděl, že se nemá ptát. Tonksová, příliš roztěkaná na to, aby mu objasnila podrobnosti, rychle nahlédla do pomačkaného pergamenu a odváděla ho pryč. Vytáhla hůlku a schovala ji do rukávu. Harry udělal to samé. Srdce se mu rozbušilo vzrušením.

Tonksová opatrně překročila elektrický ohradník a mávla na Harryho, aby jí následoval. Kráčeli polní cestou, dokud nedošli k oválnému kamennému domu. Bylo odtud vidět malou vísku na úpatí zeleného kopce. Přední dveře domu byly pootevřené. Tonksová dům nejdříve obešla, než dveře otevřela a vešla dovnitř. Harry ji následoval a pocítil, jako by prošel skrz neviditelnou záclonu. Vzduch zde byl zatuchlý a velmi těžký, jakoby kluzký. Opatrně se nadechl s obavou, co ucítí, ale byl to jen pach včerejšího oběda a starý kouř ze svíček.

Tonksová vešla do první místnosti vlevo a zastavila se. Když o krok ustoupila, poznal Harry, na co se dívá. Na podlaze ležela čarodějka a šedé šaty kolem ní byly rozhozeny, jako kdyby upadla uprostřed tance. Černé vlasy překrývaly skoro celý její bledý obličej.

„Ona je…?“

„Mrtvá? Ano.“ Tonksová obcházela místnost a všechno si bedlivě prohlížela, aniž by se něčeho dotkla. „To jsi mohl poznat, už když jsi vešel. Ten podivný pocit z tohohle místa. Rozhlédni se po místnosti, hledej hůlku. Ničeho se nedotýkej.“

Harry se rychle vzpamatoval z překvapení, že Tonksová říká přesně to, co tušil. Když se otočil, Tonksová vyvolala několik kouzel, po jednom z nich se podlaha bíle rozzářila a na ní se objevilo množství tmavých stop. Harry by tam rád zůstal a sledoval kouzla, která se ještě neučili, ale udělal, co mu bylo řečeno, a pátral po hůlce. Bylo zde spoustu figurek ve tvaru koček, netopýrů, krys a ptáků. Všechny byly vysoké a tenké a některé zřejmě fungovaly jako svícny, ulpěl na nich starý vosk. Ale hůlku nenalezl.

Od hlavního vchodu se ozvaly hlasy. Harry vyhlédl ven a zjistil, že kolem jdou dvě děti. Zmlkly, když ho spatřily. Byly oblečeny jako mudlové, ale Harry si byl jistý, že ho poznaly. Rychle se jich zeptal: „Už jste tu dneska byly?“ Děti uhnuly očima a začaly couvat. „Koho jste tu viděly?“ zeptal se Harry.

Děti se po sobě podívaly. Chlapec váhavě odpověděl: „Dneska jsme tu nikoho neviděli. Ale čarodějka, která žije támhle v lese…,“ ukázal na temnou hradbu stromů v dálce, „tu byla včera a byla tu velká hádka.“

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Harry. Po zaváhání mu svá jména řekly a Harry si je uložil do paměti. „Jděte domů,“ řekl. „Možná se vás ještě na něco přijdeme zeptat.“ Čekal a sledoval, jak se vzdalují, ještě mnohokrát se zvědavě ohlédly.

Tonksová uvnitř ještě pracovala. „Co jsi zjistil?“ Harry jí přeříkal, co se dozvěděl a ona to komentovala: „Děti jsou často těmi nejlepšími svědky. Hůlka?“ Harry zavrtěl hlavou. Dala si ruce v bok a prohlížela si tělo. „To by mohlo být dobré. Ten co ji zabil, hůlku možná odnesl. Ollivander si všechny hůlky pamatuje a to je pak dobrý důkaz, i když nepřímý. Zapečetíme dům a přezkoumáme to, co ses dozvěděl. Ať už nás to dovede kamkoliv.“

Harry ji mlčky následoval ven a Tonksová na dům zakouzlila silná, ale krátkodobá ochranná kouzla. „Mám ráda kameny,“ vysvětlovala. „Pokud najdeš jejich rezonanci, krásně drží kouzla.“

Harry se skoro zeptal, kdy se taková kouzla budou učit oni, ale raději svou otázku spolkl. Šli asi čtvrt míle po cestě, až na konec pole s ovcemi. Byl velmi hezký den na malý výlet, ale Tonksová se kolem sebe rozhlížela způsobem, jako by mohla zahlédnout zbytky nějaké kletby.

Malá pěšinka je dovedla skrz kamennou zídku mezi stromy. V lese bylo šero. Bylo zde ticho a vzduch byl cítit tlejícím listím. Došli k chatrči, která vypadala jako záchodek, ale uvnitř bylo několik zaprášených místností plných nepořádku. Ve dveřích i zdech byly malé otvory, kterými dovnitř svítilo slunce.

Tonksová chatrč prošla a když se vrátila, zlobila se. „Nikde nikdo.“

Na stole byla převržená krabička, ze které se vysypaly nějaké šperky. Harry sáhl po náramku, který, na rozdíl od jiných věcí, vypadal čistě. Převrátil ho a všiml si kosočtvercového vzoru na povrchu.

„Harry, ty ses toho dotkl?“ zeptala se Tonksová částečně překvapeně, částečně zhrozeně.

„Je mrtvá,“ řekl Harry, a přejel prstem po hladkém kovu, který ještě jakoby vibroval energií svého nedávného a častého uživatele.

„Cože?“ zeptala se a zamířila k němu.

Harry zvedl náramek, jako by to všechno vysvětlovalo. „Majitelka tohohle je mrtvá.“ Tonksová nic neříkala, jen si ho prohlížela. „Nevěříš mi?“ zeptal se.

„Ne, já ti věřím. Nevěděla jsem, že tohle dokážeš.“

Harry obrátil náramek ke světlu. Byla na něm uprostřed řada modrých kamínků, jen jeden chyběl. „Nevěděl jsem, že i normální předměty by mohly tohle vyzařovat.“

Tonksová se znovu rozhlédla po místnosti. Vytáhla svou tabulku a rychle si něco poznamenala. „No, a kde je?“

Harry zapomněl na to, že by měl být zticha, že možná jen uvažuje nahlas. „Možná patří tamté ženě.“

Tonksová vypadala zaujatě. „Máš pravdu. Nevíme, kdo to byl.“ Znovu se rozhlédla. „Rozhlédni se, jestli tu není nějaká její fotografie.“

„Kdo by si vystavil svůj vlastní obrázek?“

„Možná, kdyby na něm byl i někdo jiný. Někdo blízký,“ řekla přesvědčeně. Trvalo jim jen chvilku, než našli malý stříbrný rámeček s fotografií, na které byli tři lidé; mrtvá žena a starší manželský pár, který vypadal jako její rodiče. „Musíme to udělat.“ Uchopila ho za ruku a za chvíli už zase byli před kamenným domkem. Stál před ním rozrušený muž. Několik dalších lidí, včetně chlapce a dívky, postávalo na kraji cesty. Zírali na Tonksovou a Harryho, kteří se k nim přiblížili.

„Vy tu bydlíte?“ zeptala se Tonksová muže.

„Ano, ale vypadá to, že nemohu dovnitř,“ odsekl rozmrzele.

„To proto, že jsme to zapečetili. Nekontaktoval jste ministerstvo?“

Muž zavrtěl hlavou, vypadal zmateně. Tonksová vytáhla pergamen a zamračila se na něj. Muž pohlédl na Harryho. „Vy jste Harry…“

„Ano,“ odpověděl Harry.

„Co se stalo?“ zeptal se muž.

Harry čekal, až Tonksová odpoví.

*****

Po hodinách výslechů a shromažďování důkazů se vrátili na ministerstvo. Harry psal do hlášení to, co mu Tonksová nadiktovala, protože tvrdila, že jeho písmo je lepší, než písmo jejího samozapisovacího brku a kromě toho jí může doplnit, kdyby na něco zapomněla. Opravdu, zjistil Harry, když kontrolovala jeho hlášení, nezajímalo jí příliš, co napsal, ani to, že vynechal celou záležitost s náramkem.

Bylo jedenáct, když skončili a Tonksová už zívala skoro každou minutu. Uložila pergameny do složek. „Tak co myslíš?“

„O… tom, co se stalo?“ zeptal se Harry.

Znělo to tak neurčitě, jako kdyby ho zkoušela. „Jo. Je to trochu hádanka. Pověz mi, co si myslíš, že se stalo?“

„Myslel jsem, že nemáme hádat,“ ohradil se Harry.

„Jedná se o hypotézu; když jsi ochoten přiznat, že ses při prvním odhadu událostí zmýlil, je všechno v pořádku.“

Harry si promnul obočí a řekl: „Uh, mám různé verze té události, možná, že ta mrtvá čarodějka počkala, až pan Doormouse odejde z domu a zabila se sama.“ Sotva to vyslovil, přál si, aby to neudělal.

Tonksová se nad tím ale zamyslela. „To nevypadá příliš pravděpodobně. Nějaká další teorie?“

Harry pokrčil rameny. „Někdo jiný, kdo věděl, že se včera hádali, ji zabil a počkal až Doormouse odejde a nastražil to na něj. Vypadal skutečně překvapený, i když se mi moc nelíbil.“

Sundala nohy ze stolu a protřela si oči. „A nevypadalo to, že na sebe použil paměťové kouzlo, což je jeden ze způsobů, jak být přítomen u vyšetřování vlastního zločinu.“ Zívla. „Pamatuji si doby, kdy jsem si myslela, že v tuhle dobu večer teprve začíná. Musím už být opravdu stará, když se těším do vlastní postele.“

Harry si myslel, že za to může spíš ten dlouhý rušný den. Myšlenky, které ho napadaly, se vůbec netýkaly vyšetřování zločinu. Také si promnul oči.

„Harry?“ vybídla ho hlasem zcela odlišným od předchozího. Harry ztuhl na vrcholu další rušivé myšlenky, když pokračovala: „Máš ještě nějaké podivné schopnosti, které před námi tajíš?“

Letmo očima přelétl její stůl a ukázal na diář. „Ten je zakletý. Dveře také. Roganův zjevovač stop je zakletý. Také tvoje náušnice… Proč nosíš prokleté náušnice?“ zeptal se zmateně.

Vzala jednu mezi prsty. „Jsou na nich zaklínadla krásy,“ vysvětlovala.

Harry si je znovu prohlédl. „Ne, jsou prokleté.“

Jednu si sundala a prohlížela ji. „Není divu, že vypadám tak hrozně. Jak to můžeš vědět tak jistě?“

„Jen cítím špatné věci, připadají mi kluzké a nečisté, odpuzují mě.“

„Hm, to je dobrá schopnost.“ Odhodila náušnice do koše, cinkly o jeho dno. „A další?“ zeptala se tónem, který naznačoval, že očekává, že bude zdrženlivý, když mu dá šanci.

Dobře to poznal. „Můžeme si o tom promluvit u skleničky?“ zeptal se Harry. „Láhev Hagridovy medoviny by nebyla špatná.“

„Ne,“ odpověděla.

„Sakra.“ Polkl. „Slíbíš mi, že mě nevyrazíte z kurzu?“

Vypadala pobaveně a znovu si opřela nohu o stůl. „Cože? Vídáš Voldemorta i v jeho posmrtném životě?“

„Ne tak docela.“

Noha jí sklouzla ze stolu a zaduněla o podlahu. „Ne. Co přesně jsi viděl?“

Neochotně, ale poslušně, Harry řekl: „Vídám temné stíny. Když jsem rozrušený, prolétají mou myslí, takže myslím…,“ zmlkl, protože její otřesený výraz mu nedovolil pokračovat.

„Jaké temné stíny? To už je doba, co jsem něco takového slyšela.“ Zněla zmateně a zasáhlo jí, že se ze všech lidí jedná právě o něj.

Harry citoval knihu, protože to sám tak docela úplně popsat nedokázal, ačkoliv našel slova pro to, co v knize nebylo. „Je to alternativní forma existence zlých kreatur. Jako je třeba smrtiplášť, shetani nebo černí smraďoši. Věci, které se plíží trhlinami ve zdech, ale nevíš, jak to dělají. Nahlížejí tak do našeho světa, naší dimenze, našeho času.“

Zamyšleně na něj zírala. „Vidíš ty věci? Je to proto, že jsi byl součástí mozkomoří pavučiny?“

„Mozkomory prolétat temnotou nevidím. Většinou vídám shetani, což jsou afričtí démoni a je jich hodně.“ Aby uklidnil její podivný pohled, rychle dodal: „Ale vidím je jen když jsem hodně rozzlobený, nebo když stojím v pentagramu.“ Vynechal svou obavu, že by skrze něj mohly vstoupit do tohoto světa; nedokázal říct něco takového.

Srovnala složky ležící na stole a podala mu je. „Jestli to nedokážeš ovládat, povíš to někomu, že jo?“

Harry si urovnal složky v náručí. „Ano. Samozřejmě,“ souhlasil.

Pobyt v archivu mu připomněl minulé vyšetřování a tak, když se vrátil, zeptal se: „Co se stalo s Lockhartem?“

Pochutnávala si na cukroví, které měla ve stole, kousek mu podala. „Nikdo ho neviděl,“ odpověděla s plnými ústy. „Což je docela překvapující, vzhledem k jeho předchozímu duševnímu stavu.“ Kolenem zavřela zásuvku, oblékla si plášť a přeměnila jeho barvu na jasně růžovou, aby ladil s jejími vlasy. „Rozvěsili jsme pár plakátů, ale žádná sova ještě nepřilétla. Dám ti vědět, kdyby něco bylo, protože jsi do toho osobně namočený.“

„Díky,“ odpověděl Harry, přál si, aby mohl udělat víc a ne jen čekat na to, až mu něco řekne.

*****

Druhý den vstával Harry brzo, skoro za úsvitu, snědl pár soust, napsal Weasleyovým, že se omlouvá z jejich pikniku, teple oblečený vyběhl ven a vytáhl z kůlny motorku. Nerozvážné rozhodnutí z minulého dne nad ním zvítězilo, takže musel jednat. Ze sedlové brašny vyhrabal mapu. Hrabství Devon nalezl snadno a Godrikův dol byl jen kousek od nejkratší cesty tam. Devon byl ale hodně velký. Ale nic ho od této akce nedokázalo odradit, zastrčil mapu do kapsy u bundy a nastartoval.

Měl spoustu času na přemýšlení, když v nízkých mracích přelétal nad vesnicemi. V této výšce se mu dýchalo lépe, kdyby vzlétl příliš vysoko, mohl by mít závratě. Pod ním se kopce střídaly se slatinami a sem tam zeleně zazářily, když slunce proniklo mraky. Po tichém a rychlém letu se Harry snesl na místo své první zastávky. Použil kompas z koštěte, takže mohl letět přímo a to mu ušetřilo spoustu času. Slétl na asfaltovou silnici, která vedla do vsi. I když jel po zemi, nechal zapnutý tichý chod, nechtěl ničit klid tohoto místa. Je opravdu hezký den, usoudil, když zaparkoval na konci ulice, poblíž domu Polly Evansové. Jen slabý vánek cuchal lístky keře, pod kterým schoval motorku. Úzkou travnatou cestičkou se ale nevydal, vrátil se zpátky a zaklepal na Pameliny dveře. Nikdo otevřít nepřišel, ani na zahradě nikdo nebyl, a vypadalo to, že ani sousedé nejsou doma.

Ale paní Evansová mu otevřela okamžitě. „Harry, drahoušku. Doufala jsem, že se stavíš,“ vítala ho. „Pojď dál, pojď dál.“ Na kamnech stál velký zavařovací hrnec s vodou a vedle na pultu spousta prázdných sklenic a mísa s ovocem. „Zrovna dělám marmeládu.“ Vytáhla z horké vody sklenice a rovnala je na nízký stolek. „Jak se máš?“ zeptala se.

Harry pokrčil rameny, ale pak si uvědomil, že se na něj nedívá. „Dobře. Včera byl docela drsný den,“ přiznal.

„Potíže s děvčaty?“

„Vražda,“ odpověděl Harry.

„Ach, bože. A co s tím máš ty, mladý muži?“

„Víte, kdo je bystrozor?“ zeptal se, rád, že jí to může vysvětlit. Zavrtěla hlavou a postavila hrnec plný jahod na sporák. „To je lovec černokněžníků. Vymahač magického práva.“

„To je to, co děláš?“ zeptala se překvapeně a utírala si ruce do zástěry.

„Chodím do kurzu. Trvá tři roky. Máme praxi, kdy doprovázíme zkušené bystrozory do terénu, ale nedokážou zařídit, aby jejich úkoly byly vždy snadné, když sebou mají učně.“ Harry si vzpomněl na kluzký pocit z toho domu a přetřel si tváře, jako by si je potřeboval očistit. „Po tom dlouhém boji s Voldemortem nemá ministerstvo dostatek bystrozorů.“

Sledoval, jak malou naběračkou plní další sklenice. Pracovala úsporně, měla v tom pravděpodobně dlouhou praxi a její ruce, ačkoliv vypadaly měkké a boubelaté, byly velmi silné, protože si ani na okamžik neodpočinula. Uložila sklenice do kovové klece a tu ponořila do zavařovacího hrnce. Pak si ho zamyšleně prohlédla. „Překvapuje mě, že sis vybral tohle povolání. Nepamatuji si na tvého otce tak, jako na tvou matku. Ale myslím, že by to schvalovali. I když u Lily si nejsem jistá.“

„Nepřišel jsem si stěžovat,“ upozornil Harry.

„Ne. Je strašné, že tu nejsou.“ Zvedla další klec se sklenicemi, na každou umístila sterilizované víčko a zavařovací hlavou je uzavřela. „Tak co se přihodilo tu noc, kdy jsme přišli o Jamese a Lily?“

„Voldemort se přihodil.“

„To je ten, jehož jméno se neříkalo? Pamatuji si, že si tvůj otec na něco takového stěžoval.“

„Ano.“

Ponořila další klec se sklenicemi do zavařovacího hrnce a pak zamíchal tmavě fialovou zavařeninu na plotně, která vypadala jako borůvková, a která bude pravděpodobně naplněna do zbývajících sklenic. Harrymu se při tom pomyšlení sbíhaly sliny v ústech. „Co vlastně Voldemort proti Jamesovi a Lily měl? Co mohli udělat, že se k nim ten… černokněžník zachoval tak krutě?“

„Nic proti nim neměl. Chtěl mě.“

Vypadala pochybovačně. „Dítě?“

Harry se mírně usmál. „Bylo vysloveno proroctví, že bych ho mohl zničit. Tedy vlastně, že se koncem července narodilo dítě, jehož rodiče s ním několikrát bojovali, a to dítě že ho zahubí. Vím, že to mohl být jiný kluk, ale nebyl.“

„A ty jsi ho zničil?“

Harry přikývl.

Otřela každou sklenici do sucha utěrkou a rovnala je na pult. „A než aby ses věnoval něčemu klidnému a mírumilovnému, chytáš zločince.“

„V podstatě. Klid a mír mě znervózňují.“

Zasmála se. „Od chvíle, kdys nás navštívil, na tu dobu často myslím. V mém věku mi dělají společnost už jen ty vzpomínky, i ty tragické. Pamatuji si, jak byla tvá matka plná života. Byla tvrdohlavá. Nikoho neposlouchala, když měla svůj vlastní názor jak něco udělat, dokonce dokázala všechny kolem sebe přesvědčit, že má pravdu, až zapomněli, že s tím nesouhlasili. Ona a můj manžel Ed se v dětství občas stýkali. Ed věděl, že je čarodějka a když jsme spolu začali chodit a on jí psal do školy, prozradil mi to. Ještě nikdy jsem nebyla tak překvapená.“ Zasmála se. „Myslím, že jsem na ni trochu žárlila a pamatuji se, jak mě přesvědčoval, že její krása a schopnost přesvědčovat druhé, je jen kouzelnický trik. Ale když na to teď vzpomínám, nemyslím si, že to byla pravda.“

Harry mlčky sledoval, jak zavařuje borůvky. Byl vtažený do jejích vzpomínek, a nechtěl se vrátit do přítomnosti dřív, než bude muset. Všechny sklenice byly uzavřeny a vyrovnány na pultě s výjimkou jedné, která byla plná jen z poloviny. Postavila ji na stůl. „Budeme to muset sníst hned.“

Když jedli chléb s máslem a borůvkovou marmeládou, zeptala se: „Takže teď už je to hrozné proroctví zažehnáno?“

„Ano, díky Merlinovi.“

Zasmála se a pokývala hlavou. „Omlouvám se, že jsi zmeškal děvčata. Dneska se vydala na nákupy.“

Harry si utřel ulepená ústa a prsty. „Jsem rád, že jsme si mohli popovídat.“ Vzhlédl. „Měl bych jít, musím ještě do Devonu.“

„Na koštěti?“ zeptala se, ale znělo to jako by si ho dobírala.

„Na motorce… Létající motorce. Setkala jste se někdy s mým kmotrem, se Siriusem?“

Zamyslela se, ale pak zavrtěla hlavou.

„Byl to kamarád mého otce. Zemřel před několika lety a nechal mi tu báječnou motorku k osmnáctým narozeninám.“ Vstal a pokusil se uklidit nádobí ze stolu, ale mávla na něj rukou.

„Vypadá to jako správná hračka pro chlapce, jako jsi ty,“ žertovala a doprovodila ho ke dveřím. „Tak zase brzy přijeď, Harry. A vezmi s sebou i svého opatrovníka.“

„Jste si jistá?“ zeptal se Harry.

„Ano, samozřejmě. Přijďte na večeři, až tu budou všichni.“

Harry se pokusil představit si Snapea v tomhle prostředí a pokrčil rameny. „Pošlete sovu… teda napište mi, kdy,“ opravil se rychle.

„Nemáme tu ochočené sovy,“ smála se a mávala mu na rozloučenou, když opouštěl její zahradu.

Let do Devonu trval jen krátkou chvíli a opět přistál na opuštěné silnici, tentokrát lemované stromy. Zrušil iluzivní kouzlo, vytáhl mapu a zjišťoval, kudy se dostane do Exeteru. Snažil se zapamatovat si všechny křižovatky a pak se vydal na cestu, aby motorka vypadala reálněji, vypnul knoflík pro tichý chod.

Doprava zhoustla a Harry už se necítil tak sebejistě, když zastavil před semaforem mezi dvěma auty. Na ulicích bylo tím víc lidí, čím víc se blížil k centru města. Maličko vylekaný zastavil před restaurací, do které Dudley vždycky tahal své rodiče. Zaparkoval v rohu parkoviště a na chvíli zavřel oči a snažil se setřást únavu, která ho přemáhala.

„Jste v pořádku?“ zeptal se hlas z nedaleka.

Harry sebou škubl a zadíval se na zanedbaného muže ve staré kombinéze, který otevíral auto o kousek vedle.

„Ach ano. Děkuji. Jen mě bolí oči. Dlouhá noc.“

„Jo, vím jaké to je. Pěkná motorka.“

„Díky.“

Auto odjelo. Harry vytáhl mapu, ale oči se mu zavíraly. Nikdo ho neobtěžoval, když se důvěrně známá zelená mlha objevila před jeho zavřenýma očima. Lehký vánek v jeho mysli ji táhl na druhou stranu než vál větřík, který se opíral do jeho bundy. Harry se probral a protáhl si krční svaly a rozhodl se to zkusit znovu. Bylo těžké se soustředit. Tentokrát v tom světě zahlédl záblesk něčeho temného a prchavého, ale trvalo to jen chvíli a hned to zmizelo. Nebyl si jistý, jestli je ten směr správný, ale vydal se s motorkou na severovýchod, odhodlaný to nalézt.

Tento postup opakoval ještě několik následujících hodin, než byl donucen zastavit se na oběd. Jeho žaludek si nahlas stěžoval, když čekal u pultu malého obchůdku, až bude obsloužen. Usadil se na lavičku vedle pokřiveného stromu na rohu jedné postranní uličky. Skupina dětí v nepořádném oblečení s ohromným zápalem a hlasitým křikem hrála uprostřed ulice fotbal. Přijelo auto a děti popadly míč a stály podél ulice jako čestná stráž, dokud auto neprojelo a ony se mohly zase vrátit ke hře.

Harry zavřel oči a klímal. Stín, který teď viděl zřetelněji, se nezdál být blíž. Povzdechl si, zmuchlal mastný papír a odhodil ho do odpadkového koše. Rozhodl se pro procházku ulicí plnou obchodů, za kterou viděl rušnou křižovatku.

Na chvíli na Averyho zapomněl a jen tak se potuloval, hledal něco, co by se jeho kamarádům, nebo i jemu samotnému, mohlo líbit. Ve velkém obchodě byl výprodej a věci byly přebrané, až na konci jedné z polic ho zaujaly ohmatané sluneční brýle. Vzrušený tímto objevem prohledal krabici pod nimi, až našel jedny zrcadlové, aerodynamicky tvarované. Zaplatil za ně i za pevné pouzdro, do kterého je uložil. Nadšeně šel dál, odhodlaný se tu pořádně porozhlédnout.

Slunce už začínalo zapadat, když se vrátil ke své motorce. Cesta domů mu teď připadala hodně dlouhá. Londýn byl mnohem blíž. Hermiona mu už několikrát nabízela, aby u ní přespal. Harry si na její nabídku vzpomněl, když vzlétal z úzké, kamennými zdmi obklopené uličky.

Když se přiblížil ke světlům Londýna a posílil kouzlo zneviditelnění, vzpomněl si, že také ví, kde bydlí Tara. Slétl níž, a nejdříve musel najít vchod do podzemky, než se vydal správným směrem těsně nad střechami domů. Domy vypadaly z výšky velmi zvláštně, byly na nich podivné kovové konstrukce, které mu znesnadňovaly let. Opatrně zakroužil nad jejím domem a přemýšlel, za kterým oknem bydlí. V jednom z oken zahlédl oranžové závěsy. Opatrně slétl s motorkou k oknu a zapnul zvuk motoru až na doraz. Za oknem to nevyvolalo žádnou odezvu, ale lidé na chodníku zmateně vzhlédli, jenže když nic neviděli, přestalo je to zajímat. Harry vytáhl hůlku a zeslabil kouzlo zneviditelnění jen natolik, aby byl vidět oknem. „Taro!“ vykřikl.

Po dlouhé pauze se závěsy pohnuly a odsunuly se stranou. Podívala se oknem a tak na ní znovu křikl. Její oči ho konečně objevily a údivem se rozevřely. Otevřela okno a šokovaně se zeptala: „Co to provádíš za čertoviny?“

„Chtěl jsem tě vidět,“ vysvětlil Harry. „Nechceš se projet?“

Pohlédla na něj a couvla, pak pohlédla dolů na ulici, jako by zvažovala, jak je to daleko. „Hm. Proč raději nezaparkuješ a nejdeš nahoru?“

„Dobře,“ souhlasil Harry.

„Harry, jsi blázen,“ řekla, když mu otvírala domovní dveře.

„Proč?“

„Proč? Co kdyby tě někdo viděl?“ zeptala se.

„Nikdo, jen ty,“ řekl Harry.

Cestou po schodech řekla: „Ne? To dokážeš?“

„Jo, bystrozorové tohle kouzlo používají, aby se mohli vidět navzájem, ale ostatní je nevidí.“

Vypadala po tom vysvětlení spokojeněji. Její byt měl tři místnosti. Mávla na něj, aby se posadil ke stolu. „Dělala jsem si čaj, chceš taky?“

Harry byl po dlouhé jízdě docela unavený. „Jasně. Díky.“

Odhodila si vlasy z tváře a zkontrolovala plamen pod konvicí. „Vylekal jsi mě.“

„To jsem nechtěl,“ řekl Harry a pomyslel si, že když se dneska nevrátí domů, nikdo se to nedozví.

Postavila na stůl hrnky a mléko. „Víš, Harry, nemyslím si, že jsem moc stará, když mi je dvacet dva, ale myslím, že pro tebe stará jsem.“

„Proč?“

„Protože by sis měl dát schůzku s někým, komu by se líbilo létat o půlnoci na motorce. Myslím, že mě by to nenadchlo.“

 Harry ji sledoval, jak vyplachuje šálky pod tekoucí vodou a pomyslel si, že Ginny by s ním pravděpodobně letěla ráda. Kdyby pro ni přiletěl do Bradavic, skákala by radostí, i kdyby jí od McGonagallové hrozil celý měsíc školních trestů. Tara vyndala ze skříňky krabičku porcovaných čajů, za níž stály krabice s těstovinami, z nichž jedna skoro vypadla ven. „Lidi, co nemají domácí skřítky, musí mít doma hodně potravin, že?“

Usmívala se, když lila vařící vodu do šálků, nechala je prohřát a vodu vylila do dřezu. „Ano, to máme.“

Když pil čaj, uvažoval Harry o tom, co mu říkali jeho přátelé o pocitu viny. Nebyl si jistý, co by měl očekávat, ani co by měl říct. „Mám tě hodně rád,“ snažil se. Uhnula očima. Možná to řekl špatně, ale neznamenalo to, že to nebylo správné.

Harry se snažil dojet k Hermioně po silnici, ale nudilo ho čekat před semafory, i když noční provoz byl velmi malý. Zajel tedy do postranní uličky, rychlým kouzlem zkontroloval, jestli se někdo nedívá a zakouzlil na sebe i motorku iluzivní a zneviditelňovací kouzla, a rovnou vzlétl.  Na úrovni střech zrychlil a pravým řidítkem škrtl o kovový žebřík, který vedl k jedné z těch podivných kovových konstrukcí, které zdobily střechy. Ostrý skřípot se rozlehl ulicí a motorka se nebezpečně naklonila. Naštěstí měl už dostatečnou rychlost a tak jen chvíli pneumatikami gumoval plechovou střechu, než se mu podařilo dostat se nad domy.

Ztěžka dýchal a chvíli se jen vznášel nad střechou, než se uklidnil a srdce mu přestalo divoce tlouci. Už viděl ty titulky, které by se objevily v mudlovských novinách: Havarovala v centrální části Londýna záhadná létající motorka nebo se jen nějaký bláznivý pirát silnic pokoušel přeskočit střechu? Harry teď letěl pomalu a velmi opatrně východním směrem a byl rád, že se motorka chová, navzdory té nehodě, normálně. Když se dostal blíž ke svému cíli, poplácal prázdnou přední nádrž, jako by ji chtěl vyjádřit poděkování a slétl níž, aby mohl přistát na co nejtemnějším místě.

Hermiona ho vřele přivítala, byla ráda, že ho vidí.

„Máš pivo?“ zeptal se Harry okamžitě a až pak si vzpomněl, že by ji měl pozdravit.

Zasmála se. „Jasně. Teda myslím, že mám. Včera jsem byla nakoupit. Dobře, že jsi nepřišel předtím, dokonce i myši si stěžovaly, že nemají co jíst.“

Křivonožka na něj zíral svýma zářícíma očima ze svého oblíbeného místa na vršku knihovny. Harry za sebou zavřel dveře a zul si boty. „Díky,“ řekl, když mu do ruky strčila vychlazenou láhev. Po několika osvěžujících doušcích se zeptal: „Tvůj kocour je nepochytal?“

Rychle uklízela pár drobností. „Myslíš myši? Ne, ukázalo se, že se s nimi skamarádil, občas jim podstrkuje i své jídlo, když si myslí, že to nevidím. Jen o Pettigrewovi si myslel, že má cenu ho lovit.“

„Hodný Křivonožka,“ pochválil Harry tu chlupatou kouli, když procházel pod jejím pelíškem. Skoro upadl do starého křesla a pokoušel se uklidnit. Hermiona se dívala, jak se znovu napil piva a pak vstala a také si jedno otevřela.

Harry si opřel hlavu o opěradlo a upřel oči na strop, než si vzpomněl, že jako host by pravděpodobně neměl hned usnout. „Kde je dneska Ron?“ zeptal se. Hermiona se jen trochu ušklíbla. „Děje se něco?“ chtěl vědět Harry a snažil se poznat, o co jde.

„Nic nového,“ odpověděla, ale vypadala nešťastně a prsty poklepávala po láhvi. „Jen to, že neuvažuje o odchodu z Doupěte. Občas se… diskutujeme o tom, a od té doby, co jsme o tom mluvili po pikniku, nechce přijít.“

„Aha.“ Harry předpokládal, že to znamená, že Ron je v pořádku. „Taky bych se nechtěl odstěhovat, ani kdybych tak měl blíž na ministerstvo. Cesta letaxem je někdy trochu zdlouhavá a občas se dostanu i do tak podivných míst, kde krby smrdí, jako kdyby v nich spalovali odpadky, ale líbí se mi být doma.“

„To není totéž, Harry.“ Posadila se a podívala se mu zpříma do očí, což Harry shledal znepokojujícím, protože už na to nebyl zvyklý. „Právě jsi získal rodinu. Bylo by divné, kdyby ses toho tak brzy vzdal. A kromě toho, jsi sám tak jako tak.“

Harry natáhl nohy a překřížil je v kotnících. „Jo.“

„Nelíbí se ti to?“

„Ty sis na to rychle zvykla.“

„Líbí se mi to,“ řekla spokojeně. „Celý večer jsem si četla.“ Mávla směrem k lepenkové krabici, která sloužila jako odkládací stolek.

Nastalo ticho. Konečně Harry řekl: „Mohl bych se přemístit letaxem a zítra se vrátit pro motorku,“ ačkoliv se necítil na dlouhé točení se cestou mezi krby, protože byl unavený.

„Můžeš se vyspat na pohovce. Ale není moc pohodlná.“

„Mohu ji přeměnit na postel.“ Rozhlédl se. „Jestli ti to teda nevadí.“

„Chtěla bych to vidět,“ vyhrkla Hermiona. Vstala a pobídla ho, aby začal.

Harry se nehýbal. „Cože?“ zeptal se zmateně.

„Chtěla bych vidět, jak tu postel během pěti minut uděláš.“

Harry pokrčil rameny, vstal a odstrčil křeslo, ve kterém seděl, stranou. Vytáhl hůlku z kapsy a řekl: „Dormilanequoris,“ zatímco složitě mával hůlkou. Pohovka se natáhla, narovnala a přeměnila se na obyčejnou postel. Dokonce i prostěradlo bylo pevně vypnuté a mělo všechny čtyři rohy zastrčené pod matraci. „A je to,“ řekl Harry. „Chtěl jsem to kouzlo použít tak, aby vypadala přesně jako moje postel. Myslíš, že je k tomu potřeba nějakých zvláštních magických zkušeností?.“

„No, já nevím. Kde ses to kouzlo naučil?“

„To Aaron, jeden z dalších učňů. Někdy nás nechají o samotě, když jsou ostatní opravdu hodně zaneprázdnění, a minulý týden jsme si ukazovali naše oblíbená kouzla.“

Hermiona přejela rukou přes postel. „Ty jsi to kouzlo ještě nikdy nedělal? Tohle je poprvé?“

„Mám doma dobrou postel. Ještě jsem to nepotřeboval.“ Posadil se, aby vyzkoušel, jak je tvrdá. „Není to špatné. Říkal, že to vydrží asi šest hodin. Ale občas si i vymýšlí, aby lidi rozhodil, tak uvidíme,“ řekl vesele, byl prostě rád, že kouzlo fungovalo, i když ho jeho kamarád zpochybňoval.

Hermiona se na něj zářivě zadívala, „Harry, nedokážu uvěřit, že jsi to kouzlo zvládl napoprvé!“

„Ale jdi,“ zklidňoval ji Harry. „Ty, která jsi ve škole uměla všechna kouzla o tolik dřív než všichni ostatní.“

„Ne…,“ začala se bránit.

„Hele, Kratiknot nám nikdy neukazoval, jak použít iluze a ty máš jedno velké kouzlo na těch čtyřech bednách vedle knihovny.“

Hermiona vykulila oči a zvedla svou hůlku z odkládacího stolku. Zamávala s ní, pak to zkusila znovu. Potom s ní konečně ťukla do neviditelné krabice, až to zablikalo. „Hm,“ zamumlala a zírala na svou hůlku. „Byla jsem na to docela hrdá. Trvalo mi hodinu, než se mi to povedlo, když měli přijít na návštěvu moji rodiče. Nechtěla jsem, aby viděli, že nemám dost místa pro všechno, co jsem si vzala s sebou. Nechtěla jsem u nich nic nechat; nevypadali nadšeně, když jsem to udělala.“

Posadila se na postel. „Co ses ještě naučil?“ zeptala se a znělo to melancholicky.

Harry, šťastný, že jí může něco ukázat, si sedl v posteli do tureckého sedu. „Nemusí to vyjít, ale dobře se dívej.“ Zavřel oči, soustředil se a poklepal si na bradu, když mumlal: „Aspecticedo.“ Pak si promnul bradu, aby zjistil, jestli to fungovalo. Vážně mu narostly opravdové vousy.

„Páni, docela ti to slučí,“ řekla Hermiona. „To vás učí Tonksová, že jo?“

Harry se podrbal na bradě, svědilo to jako by měl vyrážku. „Jo, ale ona to umí příliš dobře na to, aby to dokázala pořádně naučit. Ale neříkej jí, co si myslím.“

Chvíli ještě zírala na svou hůlku a pak ji odložila. „Nenaučila jsem se nic nového už celé měsíce. Ne od doby, co jsem se naučila ovládat poznámkový brk.“ Pak tiše dodala: „I když to vlastně ani pořádné kouzlo není.“ Povzdechla si. „A co jsi dělal v Londýně?“

Harry se zamračil a lehl si. „Zastavil jsem se u Tary. Ona… Opravdu na mě neměla náladu.“

„Promiň, Harry,“ řekla Hermiona soucitně.

„Ne, to je v pořádku. Opravdu jí dobře neznám.“ Pokrčil rameny. „I když jí mám rád.“

Ještě soucitněji Hermiona řekla: „To jsi za ní letěl až do Londýna?“

„Ne,“ přiznal a jen proto, že byla jeho nejlepší kamarádkou, prozradil: „Byl jsem v Devonu… Chtěl jsem chytit Averyho.“

Hermiona se na něj zpříma zadívala. „Na ministerstvu vědí, co děláš?“ když Harry zavrtěl hlavou, rozzlobila se. „Proč jim to alespoň neřekneš?“

„Jsem jen učeň. Nemáme dovoleno dělat takové věci.“

Založila si ruce jako by byla připravená mu vynadat. „A dozvěděl ses něco?“

„Ne.“ Harry vyhodil hůlku do vzduchu a zase ji chytil. „Ollivander mi opravil a vyleštil hůlku.“ Natáhl ruku s hůlkou k Hermioně. „Vypadá jako nová, že jo?“

„Snažíš se změnit téma?“

„Ne. Opravdu jsem nic nezjistil. Dokonce jsem se ho snažil i vytušit ve své mysli, ale nic z toho nebylo.“

Nervózně si mnula ruce. „Ty… ho můžeš vidět?“

„Myslím, že ano.“

Po chvíli ticha se zeptala: „Severus ví, že to děláš?“

„Řekl jsem mu, že to chci udělat.“ Harry odložil hůlku na krabici. „Říkal, že by se mi to mohlo společně s ministerskými podařit.“

„Což neděláš…“

Harry pokrčil rameny. „Nedokážu ho nalézt, i když bych ho mohl vytušit. Možná je pořád někde zalezlý.“

Hermiona vypadala poněkud znepokojeně, když o tom uvažovala. Nakonec vstala. „No, mám ráno nějakou práci. Jestli nemáš nic proti… už je docela pozdě.“

„Ne, to je v pořádku,“ souhlasil Harry. „Děkuji, že mě tu necháš.“

Pokrčila rameny a usmála se, vypadalo to, že už je zase sama sebou, což, jak si Harry náhle uvědomil, celý večer nebyla. Hlasem plným emocí řekla: „Jsi tu kdykoliv vítán, víš. Nechceš jít do koupelny první?“

Později, když se za ní zavřely dveře od ložnice, si Harry svlékl tričko, pásek a ponožky a vlez do postele. Přeměněná postel vypadala pevně, ale Harrymu se příliš nelíbilo, že se může každou chvíli přeměnit zpátky. Rozhodl se, že bude předpokládat, že se to nestane. Zavřel oči a snažil se usnout.

Chvíli ho rušil hluk z ulice, ale nakonec ho vyčerpání přemohlo. Sotva se to stalo, Harry sebou trhl a probudil se. Ozvaly se kroky a Hermiona otevřela dveře. „Harry?“

„Všechno je v pořádku,“ ujistil ji. Několikrát si prohrábl vlasy a cítil, jak se mu ježí všemi směry. Vzpomněl si na vznášející se stín a řekl: „Avery je v Londýně. Je mnohem blíž, než jak jsem ho cítil v Devonu.“ Povzdychl si a zase si lehl. „Promiň, že jsem tě vzbudil.“

Stála tam ve své zdobené noční košilce a její dech se konečně zpomalil. „Nemusíš se omlouvat, ale prosím, nechoď za ním sám.“

„Zastavím se pro tebe… až budu vědět kde je,“ nabídl Harry líně.

Odfrkla si. „Nemyslím, že bych ti byla co platná.“

„Ale byla,“ Harry se otočil na bok a stočil se do klubíčka. „Řekla bys: Harry, nebuď hloupý, pošli někomu sovu, aby ti pomohl.“

Její smích se rozlehl tmou. Světla projíždějícího auta putovala po zdech a stropě. „Dobrou noc, Harry,“ řekla a šla do své postele, ale dveře teď nechala otevřené, což Harryho přivedlo k otázce, proč ho všichni chtějí hlídat, když spí.

 



[1] Brazilský koktejl ( http://www.lebloncachaca.com/#cotm ) 

Poslední komentáře
28.05.2010 14:48:06: Proč ho všichni chtějí hlídat... smiley${1}
15.05.2010 23:17:13: Můj ostrůvek naděje, tahle stránka, netrpělivě čekám na každý další čtvrtek, a o5 se vyplatilo, bohu...
15.05.2010 19:39:14: Z téhle kapitolky přímo křičí, jak to nikdo nemá v životě jen snadné. Ten konec byl ale zároveň taky...
14.05.2010 11:40:34: Hihi, Krivolab a jeho vzťah k myšiam ma dostal. smiley${1} Vďaka za skvelý preklad. smiley${1}