Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

65. kapitola

Maminky

V neděli si Harry oblékl své nejlepší, i když ne příliš elegantní, šaty, které měl. Měl mudlovský oblek, ale na večeři s maminkou svého kamaráda se mu zdál příliš okázalý. Připadalo mu podivné, že bez ohledu na to, kolik věcí si už koupil, stále se mu zdálo, že ve skříni nic vhodného nemá.

S Aaronem se setkal na poslední stanici podzemky. Jeho kolega vypadal poněkud nervózně. „Dík, že jsi přišel. Řekl jsem mámě, že jsem tě pozval, ale neprozradil jsem jí, žes to přijal. Nebyl jsem si jistý, jestli na poslední chvíli nedostaneš rozum a nevycouváš z toho.“

„Vážně mi to nevadí,“ tvrdil Harry, stále ještě nedokázal pochopit, jak si někdo nemůže cenit nedělních večeří se svou maminkou. Aaron nesl úzkou tašku, ve které bylo patrně víno, a kytici žlutých květin. Harry se znepokojeně zeptal: „Neměl jsem taky něco donést?“

Aaron mu podal květiny. „Vezmi si tohle,“ řekl.

„Děkuju,“ poděkoval Harry a vzal si je.

Přešli devět bloků a stanuli před hezkým domem na předměstí. Za bíle natřeným litinovým plotem zastiňoval předzahrádku velmi starý strom. Aaron zaklepal, tvářil se ustaraně. Harry nevěděl, jak má kytici držet, a tak ji schoval za zády, protože když ji držel před sebou, připadal si jako nevěsta.

Dveře se otevřely a kyprá, tmavovlasá žena v květovaných šatech je srdečně vítala. „Podívejme, kdopak to přišel.“ Odtrhla oči od Harryho a zadívala se na svého syna. „Aarone, drahý chlapče, je milé, že jsi přišel v tak vážené společnosti.“ Natáhla ruku, ale ne tak, aby se dala stisknout, ale dlaní dolů, s prsty mírně skloněnými. Nejistý, co to znamená, uchopil Harry její podivně podanou ruku. Její pohled byl laskavý, usmívala se a v očích měla slzy.

„Kde je mé vychování?“ vyhrkla. „Pojďte dál. Pojďte dál, prosím!“

Nepustila Harryho ruku a tak nemohl dělat nic jiného, než ji následovat. Zastavila se v krásné hale s lesklou mramorovou podlahou a světlými koberečky. „Jste o hodně vyšší, než jsem si myslela, pane Pottere. Nebude vám vadit, když vám budu říkat Harry?“

„Ale vůbec ne,“ odpověděl Harry a ona mu na oplátku s láskyplným úsměvem stiskla ruku. „To je pro vás,“ vzpomněl si Harry na květiny, které svíral druhou rukou.

Překvapilo ho, že mu ruku nepustila, když květiny přijímala. „To je od vás milé, chlapče. Pane Plumley!“ zavolala.

Zarputilý muž se špičatým nosem a nesouměrnou vážnou tváří, oblečený ve smokingu, ihned přistoupil, jako by čekal jen na její pokyn a s malou úklonou od ní převzal květiny. Velmi formálním hlasem řekl: „Najdu pro ně vhodnou vázu, madam“

Paní Wickemová se znovu podívala na Harryho, pořádně si ho prohlédla a volnou rukou ho poklepala po ruce, kterou držela. „No, vytáhl jste se docela pěkně, že?“ zeptala se a hodnotila ho pozornýma očima. K Harryho nesmírnému úžasu ho poplácala po tváři, když říkala: „Ale vypadáte, jako byste potřeboval pořádné jídlo, chudáčku. Pojďte, pojďte.“ Pustila mu ruku, ale jen proto, aby ho uchopila pod paží a vedla ho do další místnosti, jako by nedokázal jít sám. Vešli do salónu s vysokými okny a mramorovo-železným stolem obloženým takovým množstvím sklenic a porcelánu, jaké Harry ještě neviděl. Žluté květiny v modrozlaté asijské váze stály uprostřed toho všeho.

Harry se otočil, aby střelil po Aaronovi pobaveným pohledem a zjistil, že je jeho kamarád bledý a zděšený. Harryho tázavého pohledu si nevšiml. Salón byl obrovský a tak jim chvíli trvalo, než došli ke stolu, který stál uprostřed. Paní Wickemová kráčela pomalu a svou jemnou ženskou rukou Harryho pevně svírala.

„Víte, Harry,“ řekla měkkým hlasem, „jasně si vzpomínám na ten den před sedmnácti lety, kdy v novinách psali, že zlo bylo vyhnáno. Nikdo nebyl schopen vysvětlit, jak se to stalo. Jediné vysvětlení, které nabídli bylo, že ho porazilo dítě.“ Zarazila se, jako by pátrala v paměti. Došli ke stolu. Harry tušil, co přijde, její okrouhlý obličej mu mlhavě připomněl tetu Marge, takže raději neprotestoval. „Myslela jsem si, že musíte být velmi zvláštní chlapec,“ pokračovala. „A že jste měl zároveň štěstí i smůlu.“

Vznešeným gestem ukázala na židli. „Prosím, posaďte se, podívám se, jak jsou daleko s obědem.“

Harry poděkoval a sedl si na překvapivě těžkou železnou židli. Aaron usedl vedle něj a netrpělivě si přišoupl židli ke stolu. Vypadal zahanbeně. Když osaměli, složil hlavu do dlaní. „Ugh. Je to ještě horší, než jsem si myslel – a to jsem si myslel, že to bude hrozné.“

„Co je špatně?“ zeptal se Harry.

Aaron na něj pohlédl. „Co je špatně? Teď jsi tím prošel a ptáš se, co je špatně?“

„Nevadí mi to,“ usmál se Harry. Byla to pravda, i když mu to připadalo zvláštní. Aaron vypadal šokovaně a Harry se mu to pokusil vysvětlit. „Docela se mi to líbí. Opravdu. Když jsem byl malý, nikdo mě neobdivoval.“ Aaron vypadal smířeně, i když byl stále napjatý. Harry ho chtěl uklidnit. „Moje teta Petúnie velmi zbožňovala mého bratrance Dudleyho, když jsme byli malí. Nějak takhle,“ mávl rukou ke dveřím, za kterými zmizela Aaronova maminka. „A hlavně když jsem u toho byl. Mně přitom celou dobu říkali, jaký jsem budižkničemu, nedávali mi jíst a kdykoliv mohli, tvářili se, jako že neexistuju. Takže mi opravdu trocha toho obdivu nevadí,“ dokončil s úšklebkem.

Aaron se opřel o opěradlo a s porozuměním se na něj zadíval. „Myslím, že se potřebuju napít,“ řekl a natáhl se pro křišťálovou karafu plnou rudé tekutina, která stála mezi množství dalších podivných nádob na prostřeném stole. „Dáš si taky něco?“

„Ne. Ale díky.“

„Nalijte si Sauternes[1], drahoušku,“ řekla paní Wickemová zářivě, když se vrátila zpět do místnosti společně s Plumleyim, který nesl velký podnos.

„Hm,“ zamumlal Aaron, když byl podnos umístěn na stůl. „Paštička z husích jater. Mé oblíbené. Překonal jste se, pane.“

Sluha otevřel láhev broskvově zbarveného vína a všem nalil. Než se stačil obrátit k odchodu, paní Wickemová řekl: „Plumley, všiml jste si, koho Aaron přivedl na oběd?“

Plumley vypadal znuděně, když se rozhlédl kolem stolu po lidech, kteří tam seděli. Na Harryho několikrát zamrkal. Paní Wickemová ho popíchla: „Jistě jste poznal pana Pottera.“

Plumleyův obličej prodělal několik přeměn jako by nedokázal udržet jiný, než prázdný výraz. Omráčeně zdvihl ruku a Harry mu s ní potřásl. „Jsem velmi… nadšený, že jsem se s vámi mohl setkat, pane,“ vydechl Plumley. Stiskl před sebou ruce, postavil se rovněji a rozhlédl se kolem stolu, jako by se právě probudil. Maličko roztřeseně prohlásil: „Ano. Možná bych měl připravit další chod.“

Když se za ním dveře s houpnutím zavřely, řekl Aaron uznale: „To je poprvé. Nemyslím si, že by byl někdy z něčeho tak vzrušený.“ Udiveně na sebe s matkou pohlédli, než se pustili do jídla, Harry je napodobil a pomyslel si, že kvůli takovému jídlu, by snesl i o mnoho víc zbožňované úcty. Winky vařila výborně, ale tohle bylo úplně něco jiného. Měkká teplá cibulka pokrývala studenou paštiku s ovocnou, červenou omáčkou a víno, světlé a sladké, skvěle doplňovalo každé sousto. Aniž by si to uvědomil, musel spokojeně pomlaskávat, protože Aaron se rozesmál. „Chutná ti?“ zeptal se.

„Je to vynikající,“ tvrdil Harry a myslel si, že porce mohla být větší. Pomalu si jídlo vychutnával.

Ale záhy se dozvěděl, proč toho bylo tak málo. Následovalo několik dalších chodů a jeho žaludek se rychle zaplnil. Mezi jídly se madam Wickemová významně zeptala: „Harry, něco by mě zajímalo, možná my budete moci odpovědět.“

Harry si urovnal ubrousek na klíně a podíval se na ní. Sluneční světlo proniklo oknem a rozzářilo křišťálové nádobí na stole. „Samozřejmě,“ odpověděl a čekal nějakou záludnou otázku ohledně Voldemorta nebo ministerské politiky.

Položila ruku na jeho rameno. „Jak se vede mému drahému Aaronovi v Bystrozorském kurzu?“

Harry se snažil potlačit smích. „Vede si dobře. Proč se ptáte?“ Přeletěl pohledem z jednoho na druhého. Aaronovi poklesla ramena a mračil se.

Odpověděla: „Nikdy nevím, co si mám o jeho odpovědích myslet. Když byl ve škole, vždycky říkal, že je všechno v pořádku a vždycky vypadal šťastně, ale ve skutečnosti to tak nebylo.“

„Vede si dobře,“ opakoval Harry s podivným pocitem, že má hodnotit někoho, kdo je o pět let starší. Ale zdálo se, že Aaron s ním nesouhlasí, začal si pohrávat se zvláštně tvarovanou lžičkou, která ležela na stole a o které Harry nevěděl, k čemu slouží. Také pevně sevřel rty.

„To je dobré vědět.“ Laskavě se na svého syna podívala a svižně vstala. „Donesu těstoviny.“

Dveře se za ní zavřely. Aaron si stále kousal ret a záda měl ohnutá, jako by stále zkoumal lžíci. Harry se zeptal: „Co se děje?“

„Nevedu si dobře,“ zavrčel nevrle.

„Co to říkáš?“ Harry zavzpomínal na jejich výcvik. „Jsi dobrý ve všech kouzlech. Velmi dobře jsi udělal čtvrtletní zkoušky.“

„Teorie mi nejde. Ty znáš odpovědi vždycky.“

„Ne, já ne. To Vineet a taky Kerry Ann. Oba jsme až za nimi.“

Aaron si odfrkl a přiznal: „Učení je pro mě těžké. Prvních deset minut mi to jde a pak se začnu nudit a vypnu. Je to jako mučení. Ne, vlastně bych spíš vydržel Cruciatus, než si dočetl kapitolu.“

„Dobře, proč si nenajdeš někoho, kdo by ti předčítal. Přítelkyně, nebo někdo takový.“

Aaron se zamyšleně zamračil. Harry usoudil, že je jako Ron, jehož duševní pochody se mu také vždy odrazily v obličeji. „To je nápad,“ vyhrkl radostně. Urovnal stříbrné příbory kolem svého talíře a řekl: „Jak ses dostal přes to všechno, čemu jsi musel čelit a zůstal tak zatraceně milý, Pottere? Vrhal bych kletby všude kolem, kdybych byl jen trochu naštvaný.“

„Taky jsem měl takové chvíle, to mi věř.“

S polovičním úšklebkem se Aaron zeptal: „Podobné, jako když ses pustil do Rodgerse?“

„Tak trochu. Ale nebyl jsem tak výřečný. Zničil jsem Brumbálovi kancelář, například.“ Harrymu trochu poskočilo srdce;  tohle ještě nikdy nikomu neřekl.

„Cože?“ vyjekl ohromeně Aaron.

„Všechny ty malé přístroje a model sluneční soustavy. Všechno jsem to rozmetal na kousky.“ Ta vzpomínka způsobila, že Harrymu zvlhly dlaně.

Aaron překvapeně vyjekl a sevřel si hlavu v dlaních. „Jak tomu mám věřit, Pottere. Dokonce si to ani nedokážu představit. Co ti udělal?“

„Nic,“ řekl Harry tiše. „Jen tam seděl a řekl, že na těch věcech nezáleží.“

„Páni.“

„Měl jsem hodně špatný den. Nejhorší den mého života, myslím. Nebo k tomu měl hodně blízko.“

Nastalo dlouhé ticho, takže slyšeli i cinkot nádobí za dveřmi. Aaron řekl: „Pokud se snažíš, abych se cítil líp, jde ti to dobře, Pottere.“

Hostitelka se sluhou se vrátili a přinesli mísu plnou těstovin, které způsobily, že měl Harry pocit, že mu praskne žaludek už jen při pohledu na ně.

O hodinu později a po absolvování četných objetí, mohl Harry odejít. Aaron ho doprovodil na zastávku. „Díky. Opravdu jsi jí zpříjemnil den,“ řekl stydlivě.

„Bylo to hezké. A jídlo bylo skvělé. Uvidíme se zítra.“

Aaron mu zamával a odešel.

Doma se Harry usadil k učení, ale skončil tím, že dřímal na pohovce. Tolik se nenajedl od posledního hallowenského večírku v Bradavicích. Později, když se s hrnkem čaje usadil u stolu s knihami před sebou, si přál, aby tam s ním byl jeho opatrovník, ale Snape říkal, že se domů nedostane celé dva týdny. Harry si na učebnici položil arch pergamenu a písemně se Snapea ptal, jestli existují na odhalení očarovaných zvířat jen dvě kouzla, jak píšou v učebnici, nebo jich je víc. Byla to hloupá otázka, ale potřeboval nějakou výmluvu, proč mu zase píše. Nakonec málem připsal, jak moc mu chybí, ale udržel se.

*****

Harry vzal v pondělí s sebou do kurzu Snapeův dopis. Bylo v něm uvedeno, že v minulosti se utlumování kouzel věnovala profesorka Sinistrová a že je ochotná Vineetovi pomoci. Vzhledem k tomu, že její hodiny začínaly až večer, trvala na odpolední schůzce.

Rodgers si dopis přečetl a řekl: „Zeptejte se, jestli ho tam můžete vzít ještě tento týden. Kdyby to bylo možné, tak už zítra.“

Harry v polední přestávce napsal dva dopisy, jeden profesorce Sinistrové, týkající se Vineeta a druhý Snapeovi, o chystané večeři u jeho příbuzných. Protože sám měl k tomu plánu výhrady, raději Snapea upozornil předem. Když si po sobě dopis znovu pročítal, přemýšlel, jestli z něj Snape pozná jeho nervozitu.

Když dorazil domů, čekaly tam už na něj odpovědi. Sinistrová byla velmi ochotná začít s Vineetovou výukou už zítra, takže si Harry pomyslel, že jí musel vyděsit jeho popis Indovi magie. Druhý dopis byl od Snapea, stálo v něm: Po tom, co jsem tě několikrát zatáhl do sabatu, nemám právo to odmítnout. Harry to ihned napsal Polly a pak vyšel do chladného večera s Kali na rameni, aby dopis poslal z dopisní schránky na nádraží. Vhodil ho do studené plechové krabice a rozhlédl se po klidné, tiché krajině. Připadalo mu velmi podivné vzít Snapea na večeři k Polly, Patricii, Pamele a její rodině, ale zároveň si to velmi přál, tak moc, až to skoro bolelo.

Kali zavětřila, když zafoukal větřík. Harry neměl plášť a zamrazilo ho, tak se rychlým krokem vydal domů. V zahradě se zastavil a naslouchal, ale žádné nepřirozené zvuky vycházející ze záhonků neslyšel.

*****

Druhý den po obědě se Harry s Vineetem letaxem přenesli do Prasinek. „Je to jediná čistě kouzelnická vesnice v Británii,“ oznámil Harry, když vyšli na ulici, která byla zastíněna těžkými šedými mraky. Pevně si přitáhl plášť k tělu, aby se chránil před studeným větrem.

„Ahoj, Harry!“ pozdravil kdosi, kdo je míjel. Harry v něm poznal jednoho z obchodníků ve svátečních šatech a odpověděl jeho zádům. Další osoba, kterou potkali, je pozdravila také.

„Máš hodně přátel,“ všiml si Vineet, když vycházeli ze vsi.

„Taky myslím,“ připustil Harry. Objevil se před nimi hrad v celé své kráse. „To jsou Bradavice,“ oznámil a doufal, že nezní jako pan Weasley, když prováděl své hosty po ministerstvu.

Stoupali vzhůru po trávníku, který si Harry pamatoval menší, až k přednímu schodišti. Protože bylo vyučování, vstupní hala byla prázdná. Harry přemýšlel, jestli mu tohle místo někdy předtím připadalo tak cizí. „V dopise profesorka Sinistrová psala, že bude ve svém kabinetu,“ vysvětlil Harry cestou ke schodišti. „Jo, ale tohle musíš vidět,“ změnil náhle směr a vedl Vineeta k Velké síni. Mezi dveřmi ukázal na strop. „Je očarovaný, aby vypadal jako obloha venku,“ řekl. Několik studentů od vzdáleného stolu na ně zvědavě hledělo.

„Och, myslel jsem, že mi ukážeš něco jiného.“

Harry zavřel dveře. „A co bys chtěl vidět?“

„Místo, kde padl Ten-koho-jsme-nejmenovali.“

„Stojíš na něm,“ řekl Harry a zašklebil se.

Neobvykle vyplašený Vineet se zadíval na zem a rychle ustoupil z místa, na kterém stál. „Tady?“ zeptal se a hledal nějaké znamení. „Ne tam?“ podivil se zmateně.

Harry sledoval, kam ukazuje a uviděl, že jeden z kamenů byl nahrazen mosaznou plaketou. Sehnul se a četl: Zde byl poražen Voldemort. Datum bylo napsané kurzívou. „Hm,“ ustoupil Harry zpět a rozhlédl se. „Ne, rozhodně tam, kde jsi stál,“ řekl Vineetovi.

„Těch pár kroků nemá žádný význam,“ prohlásil Vinnet, a také se sehnul, aby si tabulku přečetl. Když zvedl oči, objevila se v nich znovu ta samá úcta, kterou nedávno ztratily.

„Sinistrová čeká,“ řekl Harry, aby ho rozptýlil.

Profesorka Sinistrová je zavedla dolů, do třídy obrany proti černé magii. „Profesor Snape vzal dnes studenty ven. Chtěl jim ukázat nějaké tvory, které Hagrid pochytal v lese.“ Odstrčila mávnutím hůlky několik lavic stranou. Její proplétané náušnice se zaleskly ve světle svic, když pohlédla na Vineeta. „Tak tedy, pane Abhayanando, byla jsem seznámena s vaší situací. Používal jste nevhodnou hůlku, je to tak?“

„Používal jsem starou rodinnou hůlku,“ připustil.

„To proto potřebujete tohle doučování. Ukažte mi starou i novou hůlku.“

Harry seděl v jedné z předních lavic a sledoval je. Dostal pokyn, aby sem Vineeta doprovodil, ale nedostal žádný příkaz ohledně svého návratu, což mu dalo záminku, aby zůstal.

„Je mnoho způsobů jak se naučit utlumovat magii, když je člověk příliš starý, aby to udělal instinktivně. Jedním z nich je zúžení.“ Přestěhovala jeden těžký žulový kvádr od zdi doprostřed třídy. „Ale,“ pozdvihla prst, „Musíte to udělat bez soustředění síly. Jinak by i neškodná kouzla mohla být nebezpečná.“ Předvedla jednoduché zápalné kouzlo, nejprve nesoustředěné, které zanechalo na žule světlou stopu a pak úzce zaměřené, které začoudilo a vypálilo do žuly temnou skvrnu. „Zkuste to.“

Vineet udělal daleko víc, než že jen ožehl kámen. Po mnoha pokusech udělal jen malý pokrok v utlumení své síly. Frustrovaně prohlásil: „Je to těžší, než jsem čekal.“

Důrazně mu řekla: „Vše, na čem budeme pracovat, vyžaduje praxi.“

Vineet přikývl a ještě víc se soustředil. Po dalších mnoha pokusech byl vzduch v místnosti zamlžený kouřem. Ramena mu poraženecky klesla. Harry už chtěl vstát a nabídnout mu útěchu, ale Sinistrová přistoupila blíž a uchopila Inda za předloktí. „Pane Abhayanando… Existuje mnoho dalších technik, které můžeme vyzkoušet. Teprve jsme začali.“ Její hlas zněl soucitně, takhle se studenty nikdy nemluvila. Ale Vineetovi to pomohlo, narovnal se a zase byl sám sebou.

O hodinu později se otevřely dveře a do třídy vešli studenti. Harry vstal, čekal na svého opatrovníka. Přišla Ginny, zamávala mu a usmála se. Snape vstoupil poslední se studentem, kterému důrazně řekl, aby si sedl. „A vy také,“ řekl nedaleko stojícímu Zmijozelovi. „Oba máte trest.“ Rozhlédl se po třídě a klidně pozdravil: „Ahoj, Harry. Během příští hodiny si nastudujete kapitolu osmnáct a napíšete krátký esej o…,“ uvažoval jaké téma by odpovídalo jejich nevhodnému chování, „nebezpečných magických tvorech, žijících na stromech.“

Zazvonil zvonek a většina studentů odešla. Nott a druhý Zmijozel se posadili do svých lavic a zamračeně se na všechny dívali. Snape odložil knihy na stůl a přistoupil k Harrymu. „Jak to šlo?“ zeptal se.

„Děláme pokroky,“ odpověděla Sinistrová. „Skládání se zdá být pro pana Abhayanandu dobrou volbou. Budu muset jít, musím se připravit na vyučování.“ A Vineetovi řekla: „Procvičujte si to sám a přijďte ke mně… třeba ve čtvrtek?“ Když vděčně přikývl, usmála se na něj a odešla.

„A jak se máš ty?“ zeptal se Snape Harryho. Vineet poodešel k oknu a díval se ven.

„Dobře,“ ujistil ho Harry.

„Výcvik je v pořádku?“

„Jo, ten je v pohodě,“ řekl Harry pobaveně. „Ještě nikdy jsi nebyl tak dlouho mimo domov, že?“ škádlil ho.

Snape se zlehka usmál a poklepal ho po rameni. „To je pravda, ale uvidíme se tento víkend. Pojďte se mnou na chvíli do kabinetu.“

„Vineete,“ řekl Harry, aby svého společníka vytrhl ze zamyšlení.

S letmým pohledem na mrzuté Zmijozely je Vineet následoval. V kabinetě se Harry Snapea zeptal: „Co provedli, že mají trest?“ Slunce doputovalo na tuto stranu hradu a vše v kabinetě, od vysokých hromad pergamenů po prázdné klece na policích, zalévalo svým světlem.

Snape se zamračil. „Během hodiny se někam zatoulali, a pak předstírali, že tam celou dobu byli. Divím se, že si myslí, že mě mohou takhle oklamat.“ Posadil se, a zaklonil hlavu, aby si odpočinul. „Několik studentů bylo nedávno poněkud divokých. Plánuješ tu návštěvu na tento víkend? Na motorce by nám byla docela zima. Potřebuji vědět, v kolik bychom odjížděli.“

„Aha,“ řekl Harry. Ještě o tom nepřemýšlel. „Na motorku je opravdu zima,“ souhlasil a zarazil se. „Předpokládám, že tam někde je Letaxový uzel. Ale myslím, že se dokážu přemístit až tam. I když jsem to ještě nezkoušel.“ Vineet zkoumal knihy v knihovně, aby jim nepřekážel.

Snape se poškrábal na tváři. „To není problém, Harry. Tvoji příbuzní asi očekávají, že přijedeme po mudlovsku, ne?“

„No jo.“ Harry se tak na návštěvu těšil, že na takové detaily nepomyslel. „Musíme něco vymyslet. Škoda, že nemáme auto.“

To jsem nemyslel,“ řekl Snape sarkasticky. „Je to ubohý hlučný výmysl, a jestli se nemýlím, museli bychom několik hodin jet po zemi, cesta tam a zpátky by zabrala celý den.“

Harry usilovně přemýšlel. „Co kdybychom se přemístili někam poblíž a pak si vzali taxík? Měli bychom si vzít taxík z blízkého města… od nádraží. Nikdo by neuvěřil, že bychom jeli taxíkem tak dlouhou cestu, ale v žádném okolním městě jsem nikdy nebyl, abych se tam mohl přemístit. Hm. Ale žena maminčina bratrance ví, že jsme kouzelníci. Bude nás krýt.“

„To je dobře, jinak by to asi nefungovalo. Má auto?“

„Nevím,“ přiznal Harry. „Můžu se zeptat, ale mudlovská pošta tak rychle nepracuje. Zatelefonuju jí z ministerstva. Mám její číslo.“

Snape si promnul kořen nosu. „Dej mi vědět, v kolik mám být v sobotu doma.“

Harry si upravil plášť, už zapomněl, jak je v hradu chladno. „Dík, že jsi s tou návštěvou souhlasil.“

Snape se na něj ironicky usmál. „Nemohl jsem udělat nic jiného. Měli byste se pravděpodobně vrátit na ministerstvo.“

Harry nahmátl krabičku ve své kapse a vyndal ji. „Skoro jsem zapomněl. Můžeš tohle dát Suze?“ zeptal se a podal mu sluneční brýle v tvrdém pouzdře. „Myslím, že se jí to bude hodit při zápasech, bude se jí lépe létat.“

Snape pouzdro otevřel a opatrně vyndal mudlovské sluneční brýle. Pozdvihl obočí. „Samozřejmě.“ Jeho rty sebou mírně škubly, když to říkal, tím si byl Harry jistý.

„Díky. Jsem rád, že jsem tě viděl,“ tvrdil Harry a vyvolal tím další ironický úsměv, i když poněkud jiný. „Půjdeme, Vineete?“

Cestou k bráně se Harry zeptal: „Pomohla ti profesorka Sinistrová alespoň trochu?“

„Vypadá to nadějně,“ odpověděl Vineet. „Ke konci lekce už jsem cítil, že nad tím mám trochu kontrolu.“

Harry nic takového nezaznamenal, ale věřil jeho úsudku a trochu to zmírnilo jeho obavy. „To je dobré slyšet. Hele, co kdybychom si zašli na máslový ležák?“

U Tří košťat skoro nikdo nebyl. Madam Rosmerta se objevila sotva vstoupili. „Harry, můj Harry,“ řekla laskavě. „A kdopak je váš přítel?“ zeptala se tiše. Harry je představil a Rosmerta položila ruku Vineetovi na rameno a vedla ho k nejlepšímu stolu. „Vy jste ale fešák… a takoví jsou u mě vždy vítaní.“

„Předpokládám, že chcete vědět, jestli jsem ženatý,“ řekl Vineet zmateně a hleděl na hospodskou. Štípla ho do brady.

„Líbíš se jí,“ řekl Harry a sedl si.

„Já ženu mám,“ prohlásil Vineet a Harry se na něj překvapeně podíval.

„Ach! Samozřejmě,“ povzdechla si Rosmerta teatrálně a otřela si čelo ubrouskem. „Přinesu vám váš volný máslový ležák, Harry,“ dodala truchlivým hlasem.

Vineet se posadil vedle Harryho a zděšeně se na něj podíval. „Co?“ zeptal se Harry.

„Tvůj volný máslový ležák. To vypadá jako pití zadarmo.“

„Já… Oni…“ Harrymu se nedostávalo slov. „Lidi mi pořád něco dávají,“ řekl mrzutě.

„Hm,“ zamumlal Vineet, ale byl přerušen, když se před nimi objevily sklenice s horkým nápojem.

„Takže, manželka?“ vyzval ho Harry, aby změnil téma.

„Samozřejmě. Nemáš žádnou?“

„Ne… ne,“ odpověděl Harry a pak se zasmál. Nedokázal si vůbec představit, že by byl ženatý, ani s kým. „Tak kdy se s ní setkáme?“

„Až získám trochu víc praxe s utlumenými kouzly, pošlu pro ni. Žije s mou matkou v Indii. Nechtěla se stěhovat do ciziny, když jsem tu neměl nic jistého. Tak je to.“

„Aha,“ řekl Harry s porozuměním. „Alespoň dělá společnost tvé matce,“ poznamenal.

Vineet posouval sklenici po stole, ale nezvedl ji. „Myslím, že teď už se sem chce přestěhovat co nejdřív,“ řekl nevýrazně, bez náznaku humoru, ale Harry se usmál do své sklenice.

„Takže to funguje.“

Vineet se konečně napil máslového ležáku. „Svým způsobem. Nicméně, neznamená to, že je to štěstí.“

*****

V sobotu se Snape vrátil domů zrovna když Harry sešel do haly a upravoval si plášť. „Promiň, Harry. Hrozný den, spousta problémů se studenty. Vidím, že už jsi připraven odejít.“

Snapeův hlas zněl maličko vyčerpaně a tak Harry řekl: „Nechceš si trochu odpočinout? Máme přijet z Highbury on Wye, takže se nebudou divit, když budeme mít zpoždění.“

Snape si oprášil rukavice od sazí a promnul si ruce. „Jenom se umyji.“

Harry přecházel po jídelně, očekával od té návštěvy víc, než jen obyčejnou večeři. Snape se vrátil a vypadal lépe, než obvykle, za což mu byl Harry vděčný. „Připraven?“

„Jsi si jistý, že nás dokážeš přemístit oba?“

Harry přikývl. „Jo. Ráno jsem si to párkrát vyzkoušel.“

Snape natáhl ruku a Harry ho za ní pevně uchopil, pomyslel na papír muchlající se do malé kuličky a na temný prostor pod vrbou na okraji Godrikova dolu. Otevřel oči, když nad sebou zaslechl zacvrlikat ptáka. Vítr pročísl trávu na hřbitově a opřel se do jeho pláště, Harry samozřejmě zase zapomněl rukavice.

Snape vylezl z pod nízkých větví a rozhlédl se kolem svým obvyklým ostrým pohledem. Harry ho následoval a pak zamířil ke hrobu svých rodičů. Skleněné vejce nyní nekvetlo, stříbrná plocha zrcátka zmatněla a rámeček zrezivěl, jen místy bylo vidět, že býval stříbrný. Snape se zastavil o dvě uličky vedle a se skloněnou hlavou na něj čekal. S těžkým pocitem na hrudi, jako obvykle, Harry konečně zamířil k bráně. Snape se k němu mlčky připojil, prošli vesnicí, úzkou uličkou dolů a pak travnatou pěšinkou k domu. Vítr zesílil a hvízdal nad kopci, které obklopovaly malé údolí.

Harry zaklepal a dveře se otevřely skoro okamžitě. „Pojďte dál, pojďte dál,“ vítala je Polly, zamávala na ně a zase zmizela. Harry za ní šel do kuchyně, kde na kamnech stálo mnoho kouřících hrnců a pulty, obvykle plné nádobí, byly teď ještě plnější. Když došel až ke kamnům, Polly ho jednou rukou objala. „Strpení,“ zamíchala něco v hrnci a pod druhým vypnula hořák. Odložila vařečku a utřela si ruce do zástěry. „Tohle musí být….“ Její tvář se trochu změnila, když si konečně prohlédla Snapea. „…Tvůj adoptivní otec.“ Pohlédla na Harryho, jako by si chtěla ověřit to, co bylo zřejmé.

„Ano,“ potvrdil Harry, „to je Severus Snape.“

„Aha. No…,“ podala Snapeovi ruku. „Vítejte u Evansů.“ Snape se jí maličko uklonil. Polly se lehce zamračila, než řekla: „Harry, byl bys tak hodný a došel pro děti? Šli na louku za domem, hledají čtyřlístky.“

„Jasně,“ řekl Harry a znovu si zapnul plášť. Než odešel, ještě se na oba podíval.

Polly se znovu otočila ke svým hrncům, ale občas na Snapea letmo pohlédla. Někde uvnitř domu se ozval smích. „Nevím, koho jsem očekávala, pane Snape, ale vás ne.“ Sundala hrnec se šťouchanými brambory z kamen a postavila tam jiný. Omáčka v hrnci, který přestala míchat, začala silně bublat.

„Ujišťuji vás, že…,“ Snape vytáhl hůlku a očaroval vařečku, aby míchala sama, „jsem Harryho opatrovník.“

Chvíli vařečku překvapeně sledovala. Pak vytáhla z trouby koláč a nalila na něj náplň, kterou měla připravenou v míse na ledničce. „Vaše jméno znám. Je možné, že o vás mluvil James Potter?“

„To není příliš pravděpodobné,“ odpověděl Snape. V kuchyni bylo teplo, tak si svlékl plášť a přehodil si ho přes ruku.

„Můžete si ho odložit vedle,“ navrhla.

Snape to udělal, vrátil se a s pažemi zkříženými na hrudi zůstal stát ve dveřích.

Vrátila koláč do trouby a pohlédla na hlasitě tikající hodiny. „Jsem si jistá, že už jsem vaše jméno slyšela. Je to velmi neobvyklé jméno, že?“ Když Snape jen pokrčil rameny, dodala: „Ano, Snape… Mám takový dojem, že vás James neměl rád.“

„Ty pocity byly vzájemné,“ řekl Snape klidně. „Na cokoliv se chcete zeptat, můžete to udělat přímo. Myslím, že Harry se každou chvíli vrátí.“

Odklopila pokličku na pekáči a píchla do masa vidličkou. „Musíte nechat staré ženě čas, aby si dala dohromady všechny své vzpomínky.“ Vzala do ruky nůž, a začala maso porcovat. Snape se zeptal: „Mohu vám pomoci?“ Pokrčila rameny a podávala mu nůž, ale Snape mávl hůlkou a nakrájená pečeně se vyrovnala na míse. Chvíli těkala pohledem mezi pekáčem a mísou, než se zeptala: „Vaříte často?“

„Mám na to domácího skřítka. Ale mám praxi s vařením lektvarů a přípravou přísad do nich, což je docela podobné.“

Odložila pekáč ke zdi na podlahu. „Jste trochu rezervovaný, že. Ale Harry o vás mluví s láskou. Zajímalo by mě, co by si o tom myslel jeho otec.“

„Nevím, a upřímně řečeno, nezajímá mě to,“ odpověděl Snape temně.

Odložila dlouhou vidličku a tvrdě se na něj zadívala. Když nepromluvila, Snape tichým hlasem řekl: „Ano, to nejhorší, na co si vzpomínáte, že o mně James Potter říkal, bude asi pravda. Nebo byla. Musela jste poslat Harryho na docela dlouhou procházku.“

„Kdyby přesně věděl, kam má jít, tak by dlouhá nebyla. Děti se rády schovávají.“

Snape si povzdechl a řekl: „Vážím si vaší obavy o Harryho. Potřebuje příbuzné, kteří by ho chápali a nenadávali mu. Je to jedna z věcí, se kterou mu pomoci nemohu.“ Hlasy z druhé strany domu byly slyšet silněji a přešly v hlasitý hovor. Snape naklonil hlavu na stranu a čekal, až ztichnou, aby mohl pokračovat. Tímto komentářem ji zastihl nepřipravenou, teď byla spíž zamyšlená než podezřívavá. 

Zeptala se: „Ví Harry, že jste se s jeho otcem neměli rádi?“

„Ano. A Harry mě nenáviděl zrovna tak, i když v tom není tak dobrý, jeho dědictví po otci je umírněno Lilyiným vlivem.“

Polly se usmívala, zavzpomínala: „Ano, byla to krásná žena. Je smutné, co se stalo.“

Snape se zadíval ke dveřím, ale Harryho nezahlédl. Polly ještě neskončila: „Nejhorší, co o vás James říkal, bylo… že jste děsivý,“ dodala a strčila lžíci do mísy fazolí.

„To zcela určitě.“

„A je to všechno pravda?“ zeptala se a znělo to spíš pobaveně, což bylo náznakem změny jejího smýšlení.

„Asi ano. V nejhorším mě mohl obvinit z… Určitě ano.“

Náhle se zarazila a fazole ze lžíce spadly na podlahu. „Počítal vás mezi ty, které se snažil dopadnout.“ Vrátila se ke své práci. „Pamatuji si, že James Eda varoval před zvláštními hosty… před těmi v černých pláštích s kapucemi a v bílých maskách. Vypadalo to, jako že je to jen hra… až do té noci.“ Zmlkla.

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Vrchovatou mísu posypala smaženou cibulkou. „A teď máte Harryho.“

„Ano,“ odpověděl mírně.

„A s vaší hůlkou byste mohl někomu jako já, udělat cokoliv.“

„Nerozumíte tomu,“ prohlásil Snape. „Nechci Harrymu ublížit.“

Její oči byly pochybovačné a žádaly si nějaké další ujištění

Snape si lehce povzdechl a založil si ruce na prsou. „Harry kolem sebe potřebuje lidí, kteří ho chápou. Není potřeba, abyste tomu rozuměla.“ Přešel k oknu a vyhlédl ven. Harry byl ještě daleko na rozlehlé louce, vedl sebou dvě děti, jedno za ruku. Snape začal mluvit rychleji: „Harryho jsem přijal v létě, před rokem. Byl otupělý, unavený a poznamenaný krutým proroctvím, které mu přisoudilo porazit nejstrašnějšího temného čaroděje našich časů. Neměl žádnou rodinu, se kterou by mohl mluvit. Byl Voldemortovou loutkou. Nevěřil, že na něm někomu záleží, ani že mu někdo pomůže, když to bude potřebovat.“ Snape si nad svým pokusem o vysvětlení frustrovaně povzdechl. „Dal jsem mu domov – něco, co nikdy neměl. Vytáhl jsem ho z jeho minulosti – to bylo něco, co mohl udělat jen ten, kdo byl také Voldemortovou loutkou, jako já.“

Přikryla fazolky talířem, aby je udržela teplé. „Takže to je o vykoupení?“

Snape zamračeně zavrtěl hlavou a sáhl na kliku. Tiše řekl: „Nemohu dosáhnout vykoupení.“ Otevřel dveře, dovnitř vběhl malý chlapec, a aniž by zpomalil, přeběhl přes kuchyň.

Dívenku přinesl Harry na zádech. „Jsi těžší, než jsem si myslel,“ pronesl udýchaně, když ji postavil na zem. „Severusi, seznámil ses s paní Evansovou?“

„Ano, samozřejmě,“ odpověděl klidně, aniž by naznačil závažnost jejich rozhovoru.

„Proč se neposadíte?“ vyzvala je a rychle v malé místnosti poklízela.

Harry si všiml samomíchací vařečky a zavrtěl na Snapea hlavou, než se otočil ke dveřím, odkud se přibližovaly hlasy.

„Harry!“ vykřikla Pamela, takže zase vstal a šel se s ní přivítat. „A… to musí být tvůj adoptivní otec. Vůbec se mu nepodobáš, že?“ žertovala.

„To je Severus,“ řekl Harry a všechny je představil, včetně Patriciina muže, který Snapeovi potřásl rukou.

„Jen se posaďte, už jsme měli hlad, ale čekali jsme na vás,“ stěžovala si Patricie se smíchem.

Polly servírovala mísy s jídlem a Pamela jí pomáhala. Harry byl zavalený hromadou jídla a líbilo se mu v přívětivém domě plném příbuzných.

„Takže, pane Snape,“ zeptala se Pamela, „co učíte?“

Snape, pod zkoumavým pohledem paní Evansové, se na chvíli zarazil, aby si zformuloval odpověď. „Vedu kurzy o evropském folkloru a bájích.“ Harry se na něj zmateně podíval, ale hned se uklidnil, když Snape pokračoval: „Učím to teprve krátce, dřív jsem učil chemii.“

„To je teda změna,“ poznamenal Patriciin manžel.

„A jaké báje?“ zeptala se zvědavě Patricie.

„O mýtyckých stvořeních, například,“ řekl Snape. „O baziliškovi, sirénách a dalších tvorech.“

„To je velmi zajímavé. Líbili se ti jeho hodiny?“ žertovala Pamela s Harrym.

Harry se zašklebil. „Ano, ale hodnotil mě opravdu tvrdě, aby si nikdo nemohl myslet, že mi nadržuje.“

„Opravdu?“ zeptala se Pamela a sestry se zasmály.

Když se Harry se Snapem chystali k odchodu, odvedl Snape paní Evansovou kousek stranou. Všichni je šli doprovodit, takže byli nuceni zavolat si taxi. Snape rychle řekl: „Chci Harrymu navrhnout, aby požádal o povolení odhalit svým příbuzným, tedy vašim dcerám, že je kouzelník. Pokud tedy souhlasíte.“

Její oči se rozšířily. „Takhle se to dělá?“

„Je to složité, ale vzhledem k tomu, kým je a k nedostatku jeho pokrevních příbuzných očekávám, že to ministerstvo povolí.“

Dala si ruku v bok a druhou přendala příbory z mísy do dřezu. „Jste pro mě hádankou, pane Snape.“

Suše odpověděl: „Netoužím po tom, aby mi všichni rozuměli.“

„Myslím, že Pammy a Patty by byly nadšené, kdyby slyšely, že kouzla skutečně existují.“

Někdo zaklepal na dveře. „Nesměly by to nikomu říct.“

„Uchovají to v tajnosti,“ ujistila ho. „Jako já,“ dodala.

Snape kývl hlavou, otevřel dveře a vyšel ven. Harry se zeptal: „Jdeme?“

Na konci travnaté pěšinky jim nezbývalo nic jiného, než nastoupit do taxíku. Jeli směrem na Highbury on Wye několik mil, než donutili taxikaře, aby jim zastavil před hospodou na neoznačené křižovatce. Zaplatili mu a přemístili se, až když auto zmizelo za zatáčkou.

 



[1] Popis produktu

Kategorie: přírodně sladké bílé víno

Oblast: Bordeaux, Sauternes AOC

Víno intenzivní zlaté barvy, která se s archivací dále vyvíjí až k teplým jantarovým odstínům. Neuvěřitelně komplexní a intenzivní vůně je vyváženou kombinací aromat mandlí, lískových oříšků, kdoule, manga, ananasu, broskve a medu. Můžeme cítit i dotek květů akátu, lípy, zimolezu a mimózy. Duc de Sauternes je víno nezaměnitelné elegance a komplexnosti s dokonalou vyvážeností přirozené sladkosti a svěžesti. Toto víno je vyráběno výhradně z ručně sbíraných a pečlivě vybíraných hroznů.

Poslední komentáře
28.05.2010 15:18:37: Krása. Harry nevěděl, jak má kytici držet, a tak ji schoval za zády, protože když ji držel před seb...
21.05.2010 02:48:20: ooooooo díky za překlad, vždy nedočkavě čekáma vždy se dočkám, díky
20.05.2010 23:59:41: No jo babča se nezdá, jsem zvědavá, či bude chtít Sevík ještě někdy přijít smiley Moc děkuji za krásn...
20.05.2010 21:48:51: Chudák Severus... na výslechy podobného typu je malou přípravou i Voldemort smiley Cože to učí? Báje? ...