Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

67 kapitola

Odmaskování

Ráno se nezdálo, že by měl Snape lepší náladu. Harry už snídal, když přišel. Snape nepromluvil a Harryho zalil pocit hořkosti nad vlastní bezmocí, takže se rozhodl říct: „Děkuji, že se o mě staráš.“ Snape mlčky přikývl a svíral šálek s kávou, aniž by se napil. Jeho výraz byl stále velmi vzdálený. Znepokojený Harry se snažil rozproudit konverzaci: „Kdy odejdeš?“

Snape odpověděl: „Potřebuji se do Bradavic vrátit co nejdřív.“

Harry se podrbal na hlavě. „Pokusím se nedělat problémy,“ ale znělo mu to příliš pokorně. Snapeův pocit viny ho musel docela rozhodit.

Snape odložil šálek a odstrčil talíř. Vstal a klidným hlasem přikázal: „Pokud budeš mít o čemkoliv pochybnosti, pošli mi sovu nebo mě kontaktuj do Bradavic letaxem. Někdo tam vždycky je a budou vědět, že mě sháníš.“

„Udělám to,“ slíbil Harry.

S kamenným výrazem Snape sesbíral své věci a odešel. Když Harry osaměl, odstrčil svůj talíř s nedojedenou snídaní; talíř zmizel. Promnul si čelo a oči a přemýšlel, co by měl udělat. Nakonec to vzdal a vytáhl své učebnice.

*****

„Počítal jsem, že to bude znát,“ řekl Rodgers, když mu Tonksová v pondělí vyprávěla, co se stalo. Harry si tu poznámku vyslechl s kamennou tváří, vyděšenému Vineetovi nic nevysvětloval. Jeho pevné soustředění během výcviku způsobilo, že se ho nikdo na nic nevyptával, za což byl vděčný; ale bál se, že to nevydrží dlouho a nechtěl to uspíšit.

Když měli přestávku na oběd, Vineet přistoupil k Harryho stolu, vypadal smutně a nejistě – úplný protiklad k jeho klidnému chování z rána. Harry si pomalu ukládal knihy, aby dal ostatním čas k odchodu. Chtěl vstát, ale zjistil, že si Vineet prohlíží jeho ruce, asi se chtěl přesvědčit, že je v pořádku.

„Byla to nehoda,“ zkusil to Harry. „Jedna z těch, které tak hloupě přitahuju.“ Harry se otřásl, protože mu to připomnělo Snapeovu náladu, když odcházel do Bradavic.

Vineet neodpověděl, jen vytáhl svou hůlku a palcem přejížděl po zlatém vzoru. Harry Inda oslovil jménem a ten konečně řekl: „Je mi líto, co se stalo a nevím, jak to napravit.“

Harrymu to bylo líto také, i když z jiného důvodu, ale nemohl to tak nechat. „Nechci, abys polevil v nácviku kouzel. Jsem rád, žes to dneska neudělal,“ řekl důrazně.

Vineet vypadal mrzutě. „Nedokázal jsem utlumit to, co jsme dělali… Pokoušel jsem se.“

„Aha,“ řekl Harry. „Možná bychom měli jít na oběd.“

Vineet se nepohnul. „Snažíš se změnit téma.“

„Ano, protože nechci, abys toho litoval. Nebyla to tvoje vina. Tak pojď,“ kývl Harry na svého kamaráda hlavou.

Navzdory tomu, že vypadal nepřesvědčeně, Vineet ustoupil. Harry se na něj usmál a vypadalo to, že to byl ten nejlepší argument.

*****

Ten večer byl Harry rád, že je doma klid. Prohlédl si poštu a přečetl si svou odpověď na Penelopin poslední dopis, připadala mu kamarádsky optimistická, takže si pomyslel, že jeho smutek nad Snapeovou temnou náladou, když odcházel, nebyl zas tak strašný. Tohle zjištění způsobilo, že vytáhl brk a začal psát další dopis.

Drahý Severusi, začal Harry a pak se dlouze zamyslel, přemýšlel jsem o tom, co jsi říkal, a přál bych si, abys to tak necítil. Taky mi dělá starost, že tvou špatnou náladou budou trpět studenti tvé, nebo ještě hůře, mé koleje. Zamračil se; to bylo příliš okaté. Rozhodl se, že než to odešle, musí to přepsat. Rozhodl se také vyzkoušet nějaké vyjevovací kouzlo, aby mohl psát své myšlenky bez obalu, ale aby si je mohl přečíst jen Snape. Namočil brk do černého inkoustu a psal dál.

O hodinu později před ním ležela třetí verze dopisu. Byla o mnoho lepší, za což byl rád, protože cítil, že opravdu potřebuje něco udělat. Sroloval pergamen a podržel konec, aby se mu nerozmotal, přitáhl si bílou svíčku a, protože potřeboval šedý vosk na kouzlo, kápl trochu indigového inkoustu do rozehřátého vosku pod plamenem. Pronesl inkantaci, naklonil svíčku a zapečetil pergamen tenkou linkou šedého vosku kolem okrajů a obkroužil jím střed. Druhý krok byl hodně důležitý; vytáhl hůlku, klepl na pergamen a pronesl: „Flamen Cypher Severus Snape.“ Pergamen se rozzářil a vosk zmatněl. Harry podržel žhoucí pergamen nad plamenem svíčky. Okamžitě se vzňal, zkroutil se a rozpadl se na popel, který Harry zachytil na bílý talíř.

Poslední růžek pergamenu zoranžověl a zmizel. Skoro ani nedýchal, aby popel nerozfoukal, když opět pronášel zaklínadlo a poklepal na hromádku popela. Se sotva slyšitelným zašustěním se popel složil do tvaru svitku a bíle se rozzářil, než se opět změnil na pergamen.

Harry vyzvedl Hedviku z ložnice a Kali poklepal po hlavičce, když procházel kolem její klece. „Odnes to Severusovi,“ řekl sově. „Nikomu jinému to nedávej.“ Vzlétla z okna a Harry se díval, jak mizí v chladném večerním vzduchu.

*****

Ředitelka McGonagallová zaklepala na dveře kabinetu obrany proti černé magii. „Severusi,“ řekla na pozdrav, ale v jejím hlase toho bylo mnohem víc. „Máš chvilku?“

Snape, který něco studoval, odložil knihu na stůl a překřížil paže.

„Hm,“ řekla McGonagallová zamyšleně. „Právě jsem poslala do postele několik zoufalých studentů z Nebelvíru. Možná jsi k nim byl trochu tvrdý, když jsi je nechal po škole,“ přemítala.

„Pošetile se pokoušeli o kouzla, která se budou učit až v příštím pololetí,“ prohlásil Snape. „To nebudu tolerovat.“

„Aha,“ pronesla a letmo pohlédla k oknu. Mraky byly ozářeny oranžovým zapadajícím sluncem a odrážely se v klidné hladině jezera. „S Harrym je všechno v pořádku?“ zeptala se.

„Proč se ptáš?“ ohradil se Snape.

McGonagallová se zamračila a aniž by na něj pohlédla, řekla: „Chováš se… jako by se vrátil ten starý Severus.“

„Záleží na tom?“ zeptal se sarkasticky.

„Studenti už to neočekávali,“ poznamenala klidně.

„Je má práce špatná?“

„Ne,“ odpověděla McGonagallová okamžitě a konečně se na něj podívala. „Jsem jen znepokojena. V téhle náladě ses v neděli vrátil a ještě ses neuklidnil. Pro nás všechny bylo zajímavé dostat malou lekci v tom, jak jiným se stáváš, ale teď je vše při starém. Co se stalo?“

Snape neodpověděl hned. Zaškrábání na okno přerušilo náhlé ticho, ale ani nezaznamenal, že ho McGonagallová otevřela. Hedvika vlétla dovnitř, přistála na stole a podávala mu svitek zvláštně voskového pergamenu. Pak se začepýřila a usadila se na opěradle židle, aby počkala.

„Doufám, že ti dokáže vrátit zdravý rozum,“ řekla McGonagallová. „Pravděpodobně tě zná lépe, než kdokoliv jiný.“ Snape přejel prsty po svitku a zíral na inkoustově zbarvený vosk. „Severusi?“ vyzvala ho, čekala, že dostane nějakou odpověď.

Snape hleděl na neotevřený dopis. „Když jsem v sobotu přišel domů, našel jsem Harryho napůl mrtvého po Sponteingeru.“

„Severusi! Jak by k tomu, při Merlinovi, přišel?“

„Na kurzu. Jsem nucen připustit, že to byla nehoda. A nikdo tam zřejmě nevěděl, o co jde,“ řekl vztekle. „Ale byl by to pro něj vhodný konec,“ pokračoval temným hlasem.

„Merline,“ mumlala McGonagallová a přistoupila blíž. S téměř divadelním povzdechem řekla: „Alespoň jsem pochopila, jak to je.“ Sundala si brýle, očistila je a uložila je do kapsy. „Ale vhodné by to jistě nebylo,“ tvrdila důrazně. „Vhodné je, že všichni o Harrym říkají, jak dobře si vede a to je tvoje zásluha, Severusi. To stěží odpovídá tomu, co navrhuješ, že si zaslouží.“

Když neodpovídal, stoupla si přímo před něj. „Dobře, nechám tě přečíst si ten dopis. Pokus se na to dívat s otevřenou myslí.“ Když se za ní zavřely dveře, Snape na ně vrhl zamykací kouzlo a zlomil pečeť.

Jeho první reakce byla bolestná, když zjistil, že Harry předpokládal, že dá studentům pocítit sílu svého hněvu. Neměl radost z toho, že je tak lehko předvídatelný. Četl dál: Chápu, že se cítíš vinen za to, co se stalo v minulosti a myslíš si, že je Tvou povinností se tak cítit, ale také vím, jak sebezničující to je a že to nikam nevede. Doufám, že se toho můžeš zbavit, nebo se tím alespoň nenechat ovládat. Jestli to nemůžeš udělat kvůli sobě, prosím, udělej to kvůli mně. Předpokládám, že si uvědomuješ, jak naléhavě potřebuji Tvé znalosti a rady. Kde bych teď byl, kdybys nevěděl, co se vlastně stalo? Moody nebo některý z lečitelů u Svatého Munga by to možná věděli, ale co když ne? A hlavně, potřebuji Tě, přestože tyhle věci znáš, ne proto, že je znáš. I když cítíš, že nemůžeš minulost napravit, většina ostatních věří, že jsi to udělal. Zeptej se ředitelky McGonagallové, zda jsi tak špatný, jestli pochybuješ.

Snape sklonil dopis a navzdory sobě se slabě usmíval. Jistě, jeho kolegové se teď k němu chovali přátelštěji, což stále ještě nedokázal náležitě ocenit. S Candidou to bylo něco jiného, pořád to ještě bolelo, ale snažil se tu bolest přehlížet, když se občas vplížila do jeho myšlenek. Vcelku byl její názor nedůležitý vzhledem k názoru, který zastával autor tohoto dopisu, a vždycky byl.

Vina nikoho nevrátí, ani ho nepřivede k životu; je to jako temné kouzlo, které vysává Tvého ducha a mohl by se z toho stát zvyk, který by zraňoval všechny kolem Tebe. Jestli ještě pořád cítíš, že potřebuješ napravit škody, zamysli se, jak to udělat. Jsem ochoten Ti pomoci.

Bylo to podepsané: Tvůj věrný přijatý syn Harry.

V téhle místnosti, v celé škole, měl nepříjemný pocit, jako kdyby do jejich zdí byla vepsána léta nepřátelství. Snape složil hlavu do dlaní a přemýšlel nad dopisem, dokud ho ze zadumání nevytrhlo zaklepání na dveře. Rychle dopis sroloval a schoval ho do náprsní kapsy, aby ho ochránil před plameny, které v něm byly uzamčené.

Za dveřmi stála McGonagallová. „Jdeš dolů na večeři, Severusi?“

Snape byl ještě hluboce zamyšlený. „Myslíš, že někomu něco dlužím?“ zeptal se místo odpovědi.

„Cože? Oh.“ Chvíli uvažovala. „Albusovi.“

„Příhodné… není tady,“ řekl Snape zlostně.

Lehce se usmála, ale oči měla dotčené. „Teda ty máš ale náladu.“

Snape si odfrkl. „Víš co je ironie?“ zeptal se a pak si sám trochu zmateně odpověděl. „Koho zajímá, že mi na tom záleží.“

„Je prokletí mít špatné svědomí, Severusi,“ prohlásila lehce filozofickým způsobem, takže ničemu nepřitížila. Vyzvala ho: „Pojď se mnou do Velké síně. Skřítci čekají, aby mohli podávat večeři.“

Zaváhal, ale pak ji následoval. Šli na večeři pozdě. Chodby už byly prázdné. Cestou McGonagallová prohodila: „Myslím, Severusi, že všichni zde věří, že jsi za všech okolností dělal to, co bylo správné.“ Na vrcholku schodiště se zastavila. „Myslím, že lépe než kdokoliv jiný víš, jaké následky to mělo. Cena za to může být velmi vysoká a většina lidí to neocení. Je v tobě hluboce zakořeněno, že ti Albus velice důvěřoval, i když já jsem to dlouho neviděla.“ Stále vypadal velmi odtažitě. Poplácala ho po ruce a vydala se dolů. „Omlouvám se, že mi to tak trvalo.“

Pozdě večer, když už měl hotovou přípravu na vyučování na příští den, vytáhl Severus pergamen a brk. Dlouho váhal, a pak prostě napsal: Ty i Minerva jste docela přesvědčiví, když mi sdělujete svá mínění. Pokus se vyhýbat problémům. Pýcha mu nedovolila napsat obsáhlejší dopis, uvědomil si to, když ho zapečetil, ale očekával, že mu Harry bude rozumět.

*****

Do středy už byl Harry zase plně v rytmu svých pracovních dnů. Rodgers se k němu přestal chovat jako k nemocnému a vrátil se ke svým normálním, více důrazným kouzlům, když s Harrym trénoval. V poledne už byl Harry celý rozlámaný a byl rád, že po zbytek dne měli probírat teorii.

„Jdeš dneska zase do Bradavic?“ zeptal se Aaron Vineeta. „Doprovodím tě,“ nabízel se dychtivě.

„Věřím, že to najdu sám,“ odpověděl Vineet klidně. Znělo to hodně uvolněně, skoro jako by si ho dobíral. „Možná bys mě měl teď učit, pokud tam chceš jít.“

Aaronova tvář se zkroutila a zase narovnala. „Je to tak zřejmé, že chci?“

Vineet mu odpověděl dřív, než Harry: „Budu se jen opakovat, ale ano.“

„Aha.“ Aaron okusoval mrkev a trochu se mračil. „Co bych tě měl učit?“

„Ulejvání,“ okamžitě vyhrkla Kerry Ann.

„Díky,“ odpověděl Aaron sarkasticky.

Harry se vrátil domů a znovu ho zklamalo, že nedostal odpověď na svou žádost. Z poloviny si přečetl několik jiných dopisů, když ho napadlo, proč by měl vlastně očekávat nějaké zvláštní zacházení; ale opravdu čekal, že odpověď přijde už dnes. Mohl prostě vejít do kanceláře madam Bonesové a zeptat se na to. Ale tohle byl ten druh věcí, které doufal, že nebude muset vůbec nikdy dělat.

Srovnal dopisy a odložil je na skříňku. Ne, měl by být trpělivý, přesvědčoval sám sebe, třebaže představa, že se jeho příbuzné dozvědí pravdu o magii, pravdu o něm, mu bobtnala v hrudi. Kdyby se mu žádost vrátila nepotvrzená, nebyl si jistý, co by udělal. Tahle představa mu ukázala, že měl jít s žádostí přímo za ministryní, třebaže při tom pomyšlení měl pocit něčeho slizkého.

*****

Nastal pátek a Harry přišel, jako obvykle, na ministerstvo brzy. Poprvé byl v páru s Roganem, který se na něj zeširoka usmál, když Harry vstoupil do kanceláře. Vineet vešel hned za Harrym, Tonksová na něj neurčitě mávla a vstala. „Takže, Vishnu, dnes jdeme spolu. Jen hlídka, myslím… v každém případě doufám.“ Pokrčila rameny, vzala sebou klidného Inda a zamířili ven.

„Máme úkol?“ zeptal se Harry s nadějí.

Rogan se zasmál a sklonil hlavu, ofina mu spadla do očí. Chvíli vypadal vyčerpaně, ale pak se vzchopil a sedl si zpříma. „Opravdu chceš úkol?“ zeptal se. Harry pokrčil rameny a Rogan zamířil k nástěnce v rohu, na které byly přišpendleny různé kousky pergamenů a výstřižků z novin. Harry šel za ním a Rogan vysvětloval: „To jsou různé zprávy od mudlů, které k ničemu nevedly. Myslíme si, že jsou to vesměs lži, ale nejsme si jistí dost na to, abychom je vyřadili.“

Některé byly zažloutlé věkem a visely hluboko po jinými. Na jednom novějším navrchu bylo napsáno, Záhadný agresivní břečťan, a vedle byla kresba rostlinného hada s ostrými zuby. „A co tohle?“

Rogan se zasmál a přistoupil k němu. Sundal pergamen z nástěnky a rozložil ho. „Slepá uličky, ale můžeme se na to podívat, jestli chceš. Ta zpráva přišla v pátek před třemi týdny…“

Pročítal si poznámky a Harry se ho zeptal: „Co se stalo s tou mrtvou čarodějkou?“ Opravdu do toho chtěl být více zapojený a chtěl poznat pravdu.

„Nikoho jsme nezatkli.“

„Ne?“ vyzval ho Harry.

Rogan si povzdechl. „Objevily se jisté skutečnosti: jako například, že nekoupila své kmotřence dárek k narozeninám, neposlala objednávku do obchodu s potravinami na další týden…“

„Takže se zabila sama?“ zeptal se Harry.

Rogan prudce vzhlédl. „Údaje tomu odpovídají. Ano, vypadá to tak. I když je hrozné přiznat, že jestli je to pravda, je to pro nás jednodušší.“ Hlášení z nástěnky schoval do kapsy. „No, pane Pottere, proč bychom nezkusili, jaké budeme mít štěstí s fantastickými rostlinami. Hlídka by jinak byla docela nudná. A když to znělo jako nuda mě, tak to musí znít nudně i tobě.“

Přemístili se do dlouhé úzké aleje. „Tohle je nejblíž, kam se můžeme dostat. Dál už musíme pěšky. Jeden z důvodů častého hlídkování je vytipování co nejbližších přenášecích bodů.“ Když Harry nereagoval, Rogan se na něj zvědavě podíval. „Nejsi vždycky tak tichý, že ne?“ zeptal se překvapeně.

Rychlou chůzí přešli několik bloků a zašli do úzké, slepé uličky. Tiše se poradili. Rogan se rozhlédl, stoupl si na špičky a nahlédl do velkého okna. „Vypadá to, že nikdo není doma. Chci odtud pozorovat vedlejší ulici.“ Uchopil Harryho za ruku a přemístil je dovnitř. Naklonil hlavu na stranu a chvíli pozorně naslouchal, než se vydal neuspořádaným skladištěm k zadnímu východu.

„Není tu okno,“ řekl Harry.

„To není problém,“ prohlásil Rogan a ťukl hůlkou na dveře. Objevilo se na nich malé okénko. Na ulici kdosi venčil malého psa.

„Nevšimnou si toho?“ zeptal se Harry.

Rogan zavrtěl hlavou. „Pokud ano, budou si myslet, že tu bylo vždycky. Mudlové jsou docela ignoranti. Vypadá to, jako kdyby byli slepí, i když oči mají otevřené.“ Opřel se o dveře a vyhlédl ven. „Zpráva se týkala jižní strany tohoto bloku, což je přes ulici. Uvidíme, jestli se něco stane.“

Stáli tam dlouho, uběhla téměř hodina. Pokaždé, když Harry zaslechl něco z ulice na druhé straně domu, očekával, že se vrací majitel. Rogan tomu ale vůbec nevěnoval pozornost a tak se Harry uklidnil. Pak Rogan jejich dlouhé mlčení prolomil. „Takže, Pottere…,“ zarazil se.

„Ano?“ pobídl ho Harry.

„Líbí se ti výcvik?“

Vypadalo to, že původně se Rogan chtěl zeptat na něco jiného. „Jo. Je těžký. Ale pokaždé, když jdeme ven, vidím, kolik kouzel ještě neznám.“ Mávl rukou k oknu.

„Tohle je snadné.“

„Alespoň že už konečně pracujeme na ochranných kouzlech,“ řekl Harry. „Ta jsem se chtěl vždycky naučit.“

Následovalo dlouhé mlčení, než Rogan řekl: „Překvapuje mě, že se ti líbí i drobné úkoly. Oh, copak je tohle?“ zeptal se a přiblížil nos k magickému sklu.

Harry se podíval stejným směrem a uviděl ženu, která zvedala ze země tašku. Vyděšeně se rozhlížela po zemi kolem sebe a pak si prohlížela podrážky bot. Nakonec rychle odešla.

Rogan řekl: „Mohly to být nejspíš její podrážky, než cokoliv jiného.“ Zúžil oči. „Vidíš to?“

Harry se naklonil víc k oknu a uviděl to také. Něco se pohybovalo podél chodníku, vylézalo to z pod železné mříže na druhé straně ulice. Vypadalo to jako břečťan, i když poněkud podivný.

„Uděláme to takhle,“ řekl Rogan. „Dám ti patnáct minut, abys obešel blok a zajistil tu další uličku. Rozumíš? Samozřejmě, že ano. Půjdu na to zepředu a očekávám, že jestli tam někdo bude a bude chtít utéct tvým směrem, dostaneš ho.“

Harry vytáhl hůlku a schoval si ji do rukávu. Šťastný, že dostal skutečný úkol, netrpělivě prošel temným skladištěm a dveřmi do prázdné uličky. Patnáct minut vypadalo jako dlouhá doba, ale blok byl dlouhý. Harry rychlým krokem blok obešel a zpomalil, až když zašel za roh. Muž, který šel proti němu, zašoupal botama a něco si zlostně mumlal. Harry se podíval na hodinky, aby si zkontroloval čas.

Odpočítal budovy, aby se dostal na místo, kde byla jejich pozorovatelna. Domy zde byly užší. Prošel kolem něj hlouček školaček a Harry prstem přejel po své hůlce, uvažoval o různých iluzivních kouzlech, která by mohl potřebovat, kdyby byla situace vážná. Došel až ke dveřím a čekal. Úzkostlivě se rozhlédl kolem a pod úrovní chodníku spatřil další dveře. Byly pootevřené. Znovu se rozhlédl a zjistil, že na ulici nikdo není. Přeskočil zábradlí a použil rychlé polštářové kouzlo na tvrdý beton dole.

Tiše přistál a plášť za ním zavlál, když dveře s trhnutím otevřel, kdosi zalapal po dechu a couvl dovnitř, ale vrazil do někoho dalšího, kdo se nedokázal ani pohnout. Harrymu skočila hůlka do ruky. Dva chlapci, jeden s pískovými vlasy a druhý rusovlasý, se do sebe v panice zamotali a spadli na zem.

To bylo vlastně dobře, protože se k nim blížil klapot vysokých podpadků. Harry vešel dovnitř a oba je zaklel slabým želatinovým kouzlem, aby mu neutekli hlouběji do budovy. Místnost, ve které se ocitl, vypadala jako opravna jízdních kol a byl zde silně cítit olej. Světlovlasý chlapec vyděšeně vyjekl. Rusovlasý na Harryho vyděšeně zíral, ale když zjistil, že se jeho kamarád uklidnil, zachoval se stejně. Oči obou chlapců vypadaly v matném světle nepřirozeně velké.

„Takže,“ řekl Harry a zkřížil ruce na prsou, hůlku v pohotovosti. „Viděl jsem tu něco hodně špatného.“

„To byl jeho nápad,“ zakňoural ten světlovlasý.

„Bylo to ze zahrádky tvojí tety,“ ohradil se druhý chlapec.

Harry protočil očima. Mohlo jim být tak deset, jen rok od nástupu do Bradavic. Dveřmi na opačné straně místnosti vstoupil Rogan a opřel se o zárubeň. Chlapci nezareagovali, Harry předpokládal, že si bystrozora nevšimli. „Jména?“ zeptal se Harry.

Oba se přikrčili. Harry se na ně podíval pohledem, který si vypůjčil od Snapea, chlapci se zachvěli a rychle odpověděli. „Neměli jste nic lepšího na práci?“ zeptal se Harry. Oba se zamračili.

„Byla to docela legrace,“ namítl zrzek.

„Ano. Strašit mudly podezřelými kouzly je velmi zábavné.“ Harry byl překvapený svým vlastním mrzutým hlasem.

„My to odstraníme,“ sliboval blonďáček.

„Už se stalo,“ řekl Rogan Chlapci sebou trhli a s hrůzou zírali na bystrozora. Rogan měl v ruce sáček na důkazy, ze kterého se snažil uniknout šlahoun se zelenými lístky. Přistoupil k zrzkovi a nepříliš šetrně ho vytáhl na nohy. „Adresa?“ zeptal se. Harrymu řekl: „Postarej se o toho druhého.“

Harry přikývl a Rogan se přemístil. „Tak pojď, Tilmane,“ řekl Harry. „Jdeme.“ Chlapec s velkýma nešťastnýma očima se vyškrábal na nohy. Harrymu ho bylo trochu líto, sám si ještě pamatoval, jak se cítíval, když byl přistižen při nějaké lumpárně. „Kde bydlíš?“ zeptal se. Chlapec nejasně odpověděl, že jen o dvě ulice dál, ale Harry ho zarazil. „Nelži. Nechci vědět, kde bydlí tvoje babička, ale kde bydlíš ty.“

Chlapec zmlkl a zíral na Harryho, jako by posuzoval, jaké nebezpečí mu hrozí. „Možná by ses raději podíval na ministerstvo,“ navrhl Harry a chlapec mu rychle prozradil svou adresu. Problém byl, že Harry nevěděl, kde to je a jak blízko by se dokázal přemístit. Pomyslel si, že by se měl vrátit na ministerstvo a vyhledat adresu na mapě, ale musel si udržet reputaci.

„Jsou tvoji rodiče doma?“ zeptal se, aby získal čas.

„Jen táta. Měl noční, je průvodčí ve vlaku. Proto jsem byl u babičky. Táta teď spí,“ dodal chlapec a mračil se nad vyhlídkou, že by ho měli probudit. Podíval se na Harryho a ten v jeho mysli uviděl drsného, silného muže s dvoudenním strništěm a pohledem, který říkal, že nechce být rušen.

„Bydlíte v bytě, ne?“ zeptal se Harry. „Ve kterém patře?“

„Ve třetím.“ Na okamžik Harry v Tilmanových očích zahlédl obraz jeho bydliště, zcela odlišný od jejich domu v Shrewsthorpe. Dřív, než ten obraz zmizel, uchopil Harry chlapce za zápěstí a soustředil se. Kolem nich se zhmotnila kuchyně. Chlapec mu vykroutil ruku a vypadal ustaraně. Harry cítil, jak mu vře krev v žilách z pocitu, jak dobře to šlo. Rozhlédl se, ve dřezu bylo nějaké špinavé nádobí a na pultě ležela utěrka.

Hluk přemístění chlapcova otce skutečně vzbudil, dveře do kuchyně se s prásknutím otevřely. Muž, kterého Harry viděl v chlapcově mysli, oblečený v tričku s dírou na břiše, vstoupil a hned se zarazil. Otupěle na Harryho zíral, na syna ani nepohlédl. „Co to má znamenat?“ zeptal se ohromeným hlasem, který tak docela neodpovídal jeho vzhledu.

Harry zmírnil přísnost ve svém hlase, když řekl: „Váš syn si ve Freebury hrál s magickou rostlinou. Vylekal několik mudlů.“

Muž jedním dlouhým krokem přistoupil k chlapci, popadl ho za límec a zvedl ho tím do vzduchu. „Ty,“ zasyčel synovi do ucha, „děláš takové problémy, že tě musí přivést samotný Harry Potter?“

Harry se snažil nemyslet na Vernona Dursleyho. „Jsem teprve učeň. Není to tak vážné, jak to vypadá.“

Ale nezdálo se, že by ho muž slyšel. „Promiň, promiň,“ fňukal chlapec a snažil se mu vykroutit. „Byl to jen vtip.“ Konečně stál na zemi a urovnával si tričko.

Harry si nemohl pomoct, ale ulevilo se mu, když byl chlapec zase volný. Chtěl podotknout, že se nechystá podat o tom hlášení, ale zarazil se.

Muž mával vztyčeným prstem synovi před obličejem. „Budeš mít štěstí, když ti z Bradavic pošlou ten zatracený dopis. Myslíš si, že chtějí na tom pěkném starobylém místě takové darebáky?“ Harry se opět musel držet, aby nezasáhl. Pan Tilman pokračoval: „A teď to vypadá, že tu máme Harryho Po…,“ zarazil se a pak se narovnal, jako by mu teprve teď celá situace došla. „Pane Pottere,“ řekl a snažil se o co nejslušnější tón. „Velmi – uh, vítejte v našem skromném, malém bytě. Omlouvám se za ty nepříjemnosti.“

Harry musel bojovat sám se sebou, aby se nezašklebil nad jeho náhlou afektovaností. „To je v pořádku, pane, opravdu… Jen dělám svou práci.“

„Vy jste teda, eh, bystrozor?“

„Jen učeň,“ objasnil Harry.

Muž znovu obrátil pozornost ke svému synovi a popadl ho za rameno jeho příliš velkého trička. „Musel ses nechat dotáhnout domů zatraceným bystrozorem! Víš přece, co bystrozoři dělají, ne? Loví černokněžníky. Je to cesta, kterou se chystáš jít, chlapče?“ Znovu syna pustil a Harrymu se zase ulevilo. Muž k němu přistoupil. „Omlouvám se. Je těžké dávat na něj pozor, když mám dvojité směny.“ Popotáhl a maličko se ošil. „Budu muset vyplnit nějaké papíry, nebo nás pozvete k výslechu?“

„Oh, ne. To ne…“ Harry si rychle v hlavě přehrával všechno, co se naučil o takových situacích. „Nebylo nutné nikomu vymazat paměť, ani nebyl nikdo zraněný, takže nic takového neočekávám.“

Mužova ramena se uvolnila. „No, to teda máme štěstí. Takže… předpokládám, že by se o tom v Bradavicích nemuseli dozvědět.“

Harry před odpovědí zaváhal. „Musím přiznat, že nevím, jak v Bradavicích získávají informace.“

Muž si odfrkl a poprvé se usmál, což způsobilo, že náhle vypadal mladě a ne jako unavený dělník. „Pravda. Pamatuji si, když jsem tam chodil.“ To pravděpodobně způsobilo, že se zamyslel a podíval se na svého syna, který tam zkroušeně stál, ale poočku je pozoroval. „No, pane Pottere, znovu se omlouvám, za ty nepříjemnosti.“

Harry přikývl a mrskl po, nyní opět sebevědomém, chlapci ostrým pohledem, pak kousek ustoupil, aby se mohl přemístit. Muž ještě řekl: „Oh, nemohl byste být tak hodný a věnovat nám autogram? Lépe by se mi to celé vysvětlovalo manželce.“

Harry se vracel na ministerstvo, protože mu nebylo řečeno, aby se vrátil na místo činu, Rogan ten břečťan měl a tak se mu to nezdálo nutné. Jestli Rogan na ústředí bystrozorů nebude, bude se muset přemístit zpátky do dílny na opravu kol. Měl pocit, že by měl vědět, co dělat dál.

Rogan seděl za svým stolem a něco psal. „Píšete konečné hlášení?“ zeptal se Harry.

„Jen krátkou zprávu. Nechystám se zakládat složky s jejich jmény. Nikdy s nimi ještě potíže nebyly.“ Brk zaškrábal po pergamenu a Rogan se zeptal. „Tak jak to šlo?“

„V pohodě.“

„Mluvil jsi s jeho matkou?“

„S otcem, byl docela rozčílený.“

Rogan napsal další větu. „Až když jsem se sem vrátil, tak mě napadlo, že s ním asi budeš muset jet podzemkou, kdyby bydlel daleko. Zapomněl jsem, že ještě nejsi plnohodnotný bystrozor,“ řekl, aniž by přestal psát.

„Přemístil jsem se s ním k nim domů. Znám tu oblast,“ lhal Harry.

„Dobře, předpokládám, že bych se ti měl omluvit, že jsem tě tam nechal.“

Harry, kterému nevadilo, že mohl jednat samostatně, klidně prohlásil. „Ale ne, bylo to v pohodě.“

*****

V neděli Harryho napadlo, že by si měl na halloweenský večírek v Doupěti pořídit nějaký kostým. Dosud o tom nepřemýšlel, ale teď se zastavil před svým šatníkem a poškrábal se na hlavě. Chvíli o tom uvažoval, ale pak myšlenku jít v přestrojení za magické zvíře, zamítl. Uvažoval i o přestrojení za smrtijeda, bylo by to docela jednoduché, potřeboval by jen plášť s kapucí a masku. Určitě by to vzbudilo pozornost a jeho kamarádi by to považovali za zábavné. Ale pomyšlení na titulky v Denním věštci způsobilo, že si povzdychl a také to zamítl. Také mu příliš nepomohlo, když si představil Snapeovu reakci.

Další maska ho napadla, když rukou lehce přejel po kleci. Kali mu vyšplhala po rukávu na rameno, Harry ji pozoroval a na tváři se mu objevil potutelný úsměv.

Harry se ještě nedokázal přemístit až do Doupěte, bylo to příliš daleko, i když si myslel, že by to nejspíš dokázal, kdyby se opravdu soustředil. Ale nechtěl se rozštěpit a ani nestál o fotografii v Denním věštci, která by způsobila, že Snape pokrčí rameny a zeptá se ho, kam dal zdravý rozum. Takže místo toho půl hodiny čekal, až se uvolní krb a přemístil se letaxem přímo do Weasleyovic krbu. Na večírky do Doupěte chodilo mnoho lidí a nebylo nic horšího, než dopravní zácpa, do které člověk mohl zabřednout a rotovat mezi krby i deset minut a pak být vyplivnut úplně někde jinde.

Harry se musel hodně sklonit, aby neztratil klobouk, když vylézal z krbu. V obývacím pokoji nikdo nebyl, ale v kuchyni míchala paní Weasleyová punč. Zvenku bylo slyšet mnoho hlasů a plály tam oranžové ohně. Molly Weasleyová se otočila, když se k ní Harry přiblížil, vypadala překvapeně a pak se zasmála a zároveň vrtěla hlavou. „Harry, drahoušku, teda, to je něco,“ říkala se smíchem.

Harry si prohlédl svůj blankytně modrý hábit a pohladil si dlouhý bílý vous. „Myslíte, že je to dobré?“

Stále se smála. „Myslím, že je to nádherné.“ Položila naběračku a utřela si ruce do zástěry. „A podívejme na tvého mazlíčka. Ale drahoušku, nevadí jí tahle barva?“

„Obvykle je světle fialová, takže myslím, že ne.“ Harry pohladil svou, nyní broskvově zbarvenou, chimérku, která mu seděla na rameni. Také si upravil klobouk.

Paní Weasleyová se zeptala: „Ty sis půjčil jeden z Albusových klobouků? Tenhle mi připadá povědomý.“

„Ne, jen jsem ho změnil iluzivním kouzlem tak, jak jsem si ho pamatoval.“

Objala ho. „Je dobré, že si na něj tak dobře pamatuješ.“ Pustila ho a široce se usmála. „Tak běž, jdi ven.“

Harry vyšel ze dveří a přiblížil se k jídlem přeplněným stolům. Nad nimi se vznášely zářící dýně a osvětlovaly vše kolem. Nedaleko hořel a prskal táborák. Někdo se obrátil, a když ho spatřil, zalapal po dechu. Lidé ztichli, když se přiblížil a někteří vypadali vyděšeně, takže Harry přemýšlel, jaký účinek mělo světlo z ohně na jeho iluzi.

„Harry?“ zeptal se opatrně Neville v kostýmu žáby.

„Jo,“ odpověděl Harry. „Jsem to já.“

To zničilo kouzlo, které udržovala všechny kolem stolu v omráčeném tichu. Rozesmáli se a tím přilákali i ostatní. Fred s Georgem přiběhli ve svých obvyklých bundách z dračí kůže, ale vypadalo to, jako kdyby mezi nimi poletoval drak, což bylo docela znepokojující.

„Harry?“ zeptal se jeden z nich opatrně. „Páni, jsi vyšší a…,“ zatahal ho za vousy a Harry mu musel ruku odstrčit. „Dobrá práce.“ Znělo to skutečně ohromeně.

„Nejsem v metamorfii moc dobrý, tohle je to nejlepší, co umím. Nevím, jak dlouho to vydrží, i když…“

„Ano, mohlo by to být trvalé,“ zasmálo se druhé dvojče.

„Mohl bys jít do důchodu a vstoupit do Starostolce…“

„Doufám, že to se zatím nestane,“ odpověděl Harry. Kali mu slezla po ruce na stůl a očichávala odložený talíř. „Pojď zpátky. Něco ti dám.“

Harry se rozhlédl kolem stolu a našel si místo proti Ronovi. „To je opravdu strašidelný kostým, Harry,“ komentoval jeho převlek Ron.

„My si myslíme, že je zatraceně perfektní,“ odporovalo jedno z dvojčat. „Speciálně ten tvůj Fawkes s kožnatými křídly.“

Harry podal broskvově zbarvenému stvoření proužek kuřecího masa. Fred před něj postavil sklenici s medovinou. Další kamarádi přicházeli, aby si prohlédli jeho kostým a zasmáli se mu. Lidi z ministerstva to ale tolik nepobavilo, spíš rozrušilo.

„Kde je Hermiona?“ zeptal se Harry, když si uvědomil, že ji ještě neviděl.

„Říkala, že přijde později,“ odpověděl Ron.

„Má schůzku s právními zástupci jejich kanceláře,“ dodal Fred s pohledem na Rona. Zatímco se Harry snažil pochopit tajuplnost tohoto okamžiku, George ho plácl do ramene a řekl: „Nemám pocit, že je v tom nějaký problém, nemyslíš.“

Harry si vzpomněl, jak strávil páteční den a řekl: „No dobře.“

„Aha,“ prohlásil Fred. „Zapomeň na kostým, Harry. Jsi děsivý sám o sobě.“

„Ty sis nepřivedl přítelkyni?“ vyzvídal George, když nad nimi prolétalo hejno netopýrů. Kali na Harryho rameni se přikrčila a ostražitě je sledovala.

„Nenapadlo mě někoho pozvat,“ vysvětlil Harry klidně. Byl si jistý, že Ronovi ztuhly rysy. Harryho to udivilo, ale přidal: „Zkusil bych pozvat Taru, kdybych to věděl dřív.“ Ron se vyhnul jeho pohledu. Zamračený Harry ho pod stolem kopl a zeptal se: „Co se děje?“

Ron pokrčil rameny, stále se vyhýbal očnímu kontaktu a Fred s Georgem se také lehce mračili. Pan Weasley si opodál stoupl na lavici a oznámil, že začíná soutěž. Ron vstal jako první a stoupl si k otci. Nejprve bude závod na košťatech, oznámil hostitel a pak všem vysvětlil, kudy vede trasa. Fred s Georgem také dychtivě vstali. „Budeš závodit? Ten plnovous by ti mohl překážet,“ smál se George.

„Nepřinesl jsem si koště.“

„Je to po dvojicích, můžeš si půjčit moje. Mám 3030 – úplně nové,“ nabízel laskavě.

Harry sledoval, jak Ron vyjednává se svým otcem, aby mohl závodit první. „Co se s Ronem děje?“ zeptal se, aniž by Georgovi odpověděl.

„Uh, je nerozumný,“ řekl George.

„Co to znamená?“ zeptal se Harry, ale dvojčata už na něj mávala a ukazovala, že jdou losovat své umístění na startu. Harry se přesunul k těm, kteří se závodů neúčastnili, jako byl Neville, Justin a nějací staří přátelé Weasleyových. Začala soutěž a Ron závodil s Fredem. Nasedli na závodní košťata a odletěli do tmy, následoval dlouhý, nebezpečný let po dráze osvětlené jen slabě planoucími světly. Provázel je povzbuzující pokřik.

Harry vzhlédl, když se kdosi usadil po jeho boku. „Tonksová!“ vyhrkl, byl velmi rád, že svou kolegyni vidí.

„Zastavila jsem se jen na chvíli – technicky vzato mám službu.“ Poplácala ho po rameni. „Jak se máš, Albusi?“

„Bezva,“ odpověděl Harry. „Už jsem ti říkal, že máš školní trest?“

„Hned teď?“ zeptala se Tonksová. „Co jsem provedla?“

„Ulila ses ze svých bystrozorských povinností, jak jsem slyšel, a šla ji na halloweenský večírek.“

Naklonila se k němu blíž. „Hodně lidí, které je nutno sledovat, je tady, takže jsem se vlastně neulila.“ Zadívala se na Kali. „Chudinka. Myslím, že už bledne.“ Zamávala kolem ní hůlkou a broskvová barva opět zazářila.

„Jak vypadají ty vousy?“ zeptal se Harry

„Nejsou špatné,“ zatahala za ně a Harry ucukl. „Povedly se ti,“ pochválila ho.

„Jak dlouho to vydrží?“ Zabředli do diskuze o iluzích a metamorfii, zatímco závody pokračovaly a stůl se vyprázdnil, protože ostatní se šli dívat.

„Merline, Brumbál,“ vykřikla čarodějka středního věku, která zrovna dorazila se skupinkou nových hostů. „To je ale pohled,“ řekla Harrymu. „Chtěl jste přijít jako někdo slavný, že? Kým jste byl loni?“

„Harry Potter,“ odpověděli Tonksová s Nevillem současně a Neville pokračoval: „Ale ten starý kostým už byl nudný. Bylo načase, že sis pořídil nový,“ mrkl na Harryho.

„Díky,“ řekl Harry sarkasticky.

Další z nových návštěvníků, který už vypil příliš mnoho medoviny, řekl: „Takže, Brumbále, vždycky jsem chtěl vědět… proč jste se nikdy neucházel o místo Ministra magie, jak to všichni chtěli?“

Harry se trochu zamyslel. Procítěně moudrým hlasem řekl: „To nebyl můj záměr. Ostatní potřebovali, abych je učil, aby byli připraveni, až přijde jejich čas.“

Tazatel ztuhl se sklenkou v ruce a civěl na Harryho krví podlitýma očima. „To je… zní to jako by to říkal Brumbál. Merline!“

„Ptal jste se,“ odpověděl Harry klidně a trochu lehkomyslně. Propletl před sebou na stole prsty rukou a sedl si rovněji. Kali si přestala čistit kožíšek a spořádaně se mu usadila na rameni.

Muž se naklonil k čarodějce a zašeptal: „Kdo to vlastně je?“ Čarodějka pokrčila rameny. Neville se uchechtl a Tonksová sklonila hlavu.

„Je tu něco směšného, pane Longbottome?“ zeptal se Harry učitelským hlasem.

Neville zvedl ruce, jako by se vzdával. „Ne, ne. Nech toho, To už je příliš.“

Harry rychle pohlédl na zvědavý pár vedle sebe. Se svýma očima, změněnýma na modré, v klobouku, který mu zakrýval jizvu a s plnovousem, ho pravděpodobně bylo těžké poznat. Tohle pro něj byl dosud nepoznaný pocit anonymity.

„Pracujete na ministerstvu?“ zeptala se žena. „Připadáte mi povědomý.“

„Jsem tam skoro každý den,“ řekl Harry ochotně a napil se ze své sklenky, což bylo přes vousy docela obtížné.

„Jak se vede v posmrtném životě?“ zeptal se muž a znělo to namíchnutě.

Harry pomyslel na to, jak byl Brumbál před svou smrtí vyrovnaný. „Na druhé straně je docela klid,“ odpověděl. „Ale setkávám se se svými přáteli, a při mém věku je to poměrně dost lidí.“ Řekl to s takovou vážností, že i jeho bývalí spolužáci se na něj překvapeně a znepokojeně zadívali.

„Nesebral jsi ten klobouk z Brumbálovy skříně, že ne?“ zeptal se Neville zvědavě.

Harry na něj mrkl. Diváci teď byli hlasitější, chystal se závod finalistů. Ron se mrzutě vrátil. „Fred a George. Vždycky je to Fred s Georgem. A to jsem si kvůli tomu závodu přál nové koště.“ Sedl si a na ex vyprázdnil svou sklenici.

„Kdo to je?“ zeptal se muž Rona a ukázal na Harryho.

„Kdo?“ zeptal se Ron, popletený tou otázkou. „Myslíte Harryho Pottera?“ Jeho hlas zněl ostře.

Muž bouchl hlavou o stůl. „To neříkejte. Merline.“ Neville se znovu zasmál.

Harry vstal a řekl: „Rone…,“ a kývl na něj hlavou, aby šli kousek dál.

„Co?“ zeptal se jeho kamarád, ale nehýbal se.

„Chci si s tebou promluvit,“ vysvětlil Harry.

„Chystáš se mě nechat po škole, když to neudělám?“ zeptal se Ron zamračeně.

Jestli se nepřestaneš chovat, jako by ti bylo deset, možná bych měl, pomyslel si Harry ponuře. „Tobě se ten kostým nelíbí?“ zeptal se, protože nedokázal přijít na nic jiného, co Rona mohlo naštvat. „Mohu to zrušit. Je to jen metamorfní kouzlo.“

„Jo, žádné vychloubání v tom není,“ mumlal Ron.

Kali zasyčela – ale na Rona to nebylo – bylo to na něco za Harrym, ukrytého v temnotě noci. Zhrozený představou, co by to mohlo být, Harry potlačil svůj vzrůstající vztek. Kali se uklidnila a přelezla mu na druhé rameno. Celá polovina dlouhého stolu na ně se smíšenými výrazy zírala. Tonksová vstala, obešla stůl až k Ronovi, vytáhla ho na nohy a odvlekla ho kousek stranou, jako by bylo její povinností pomáhat. Harry šel za nimi, daleko víc zaměstnaný udržením své nálady v neutrální rovině, než tím, o co jde jeho nejstaršímu kamarádovi. Byl Tonksové vděčný, za její rychlou akci.

Tonksová nedala Harrymu šanci, aby promluvil. Jakmile byly z doslechu, zeptala se zrzka: „Co se stalo? Proč jsi na Harryho naštvaný?“

„Nic se nestalo,“ odsekl Ron.

„Jo, a já jsem primabalerína. Co se děje?

Ron konečně vydržel Harryho upřený pohled. „Hermiona říkala, že jsi u ní byl v noci.“

„A?“ zeptal se Harry, nepochopil, jaký to má význam.

„Tu noc se mnou nechtěla nic mít.“

Harry na svého kamaráda zíral. „Jen jsem tam přespal,“ tvrdil a pak si uvědomil, že to nebylo to pravé na zmírnění Ronova hněvu. „Byl jsem příliš unavený, abych se dokázal dostat domů.“

„Nemohl ses přemístit letaxem?“ zeptal se Ron nevěřícně.

„Měl jsem sebou motorku. Jezdil jsem na ní celý den. Musel bych se pro ni vrátit.“

„Co jsi dělal?“ zeptal se Ron, jako by přezkoumával to, co Harry řekl. Když Harry zaváhal, zeptal se útočněji: „Tak co?“

Tonksovou Harryho odpověď také zajímala. Harry zamumlal: „Hledal jsem Averyho.“

„Cože jsi?“ zeptala se Tonksová ostře.

„Jezdil jsem po Devonu. Jen pro případ…,“ hájil se Harry.

„Našel jsi nějakou stopu?“ zeptala se a nesouhlasně si založila ruce v bok.

„Ne.“ Nějakou dobu se na sebe dívali, dokud Harry neřekl: „Nevypadá to, že ho hledáš. Nevypadá to, že by Ústředí bystrozorů při své důležité práci hledalo smrtijedy.“

„To není tak docela pravda, a ty to víš, Harry. Byli jsme omezeni vyhláškami předchozího ministra.“

„Stále jste.“

Povzdechla si. „Ne, teď se od nás očekává, že se budeme starat úplně o všechno. O každou začarovanou zahradní kytku a zatoulanou čarodějku na létajícím koberci.“

Harry svůj divoký pohled nesklopil, ale své emoce držel pevně na uzdě. Nastalo ticho, které přerušil Ron. „Myslí si, že jste se na něj vykašlali.“ Harry sklopil oči, připomnělo mu to, jak dobře ho Ron zná.

„Celé oddělení se netočí jen kolem tebe, Harry,“ upozornila ho Tonksová.

„Já vím,“ odpověděl Harry. „Jen bych se cítil lépe… měl bych lepší pocit, kdyby už byl konec… kdyby už byl v Azkabanu, kam patří.“

„Promluvíme si o tom později,“ slíbila mu Tonksová. „Musím se vrátit do služby.“ Letmo se rozhlédla a přemístila se.

Harry řekl: „Omlouvám se, Rone. Nenapadlo mě, co si budeš myslet, když zůstanu u Hermiony. Byl jsem na letax příliš unavený a potřeboval jsem si promluvit s někým, kdo mě pochopí, protože jak jsi právě viděl, s většinou lidí mluvit nemohu.“

Ron vypadal nešťastně, ale už se nezlobil. Povzdechl si a řekl: „Nedávno jsem se s Hermionou nepohodli.  Nevím, co je špatně. Něco na mně jí rozčiluje.“

„To je mi líto, Rone?“ řekl Harry s porozuměním.

Ron mávl rukou k místu, kde předtím stála Tonksová. „Dostal jsem tě do potíží?“

„Nedělej si starosti. Jsem nejvyšším divotvorcem Starostolce, pamatuješ?“

Ron se zlehka zasmál. „Mám pocit, že taťkovi přátelé z ministerstva by tomu mohli uvěřit.“

Harry se ušklíbl. „Vypadají spokojeně, že? Možná bych se měl vrátit a trochu je popíchnout. Jak vypadají moje vousy? Pořád čekám, že začnou slábnout“

Ron si ho rychle prohlédl. „Vypadají přesvědčivě.“ Vydali se zpět na svá místa a Ron řekl: „Promiň, že jsem tě obvinil z vychloubání.“

„O to jsem se nepokoušel.“

„Já vím,“ zamumlal Ron zdráhavě.

Fred s Georgem, s vyhranými podivnými žlutými klobouky a zpocenými vlasy, se posunuli, aby jim udělali místo. Když se s Ronem usadili, opilý muž řekl: „Takže, měl bych ještě nějaké otázky, Brumbále.“

Ostatní se zazubili a Harry řekl: „Ale zajisté,“ tak přívětivě, jak jen dokázal.

„Proč, když jste měl tu možnost, jste Toma Raddlea nezastavil, ještě když byl studentem?“

Harry se zhluboka nadechl a uvažoval. Všichni kolem, i jeho kamarádi, čekali na odpověď. „Myslel jsem, že má ještě naději.“ Muž otevřel ústa, aby se ještě na něco zeptal, ale Harry pokračoval: „Proč? Protože to samé si myslím o všech lidech.“

„Jej,“ vykřikl George. „Frede, měl bys sehnat ještě nějakou medovinu, jestli zůstaneme u tohohle stolu.“

Fred vstal a řekl: „Donutím taťku, aby vyhlásil nejlepší kostým, aby se mohl zase stát sám sebou.“

„Co když se nechce vrátit?“ zeptal se George vystrašeně.

Fred byl za okamžik zpátky. „Taťka teď pořádá soutěž Viléma Tella. Ahoj, Hermiono,“ pozdravil dívku, přicházející od domu.

„Páni, ředitel,“ pozdravila Harryho, když objala Rona.

„Ještě jsi nic neviděla,“ tvrdil Fred. „Zeptej se ho na něco.“

„Oh… mohu? Hm…,“ zamyslela se. „Merline, je zvláštní, vidět tě takhle.“ Zahleděla se jinam a zamyšleně si mnula tvář. „Dobře, myslím, že bych se měla Brumbála zeptat, jak se lidem na druhé straně vede, ale…“

„Už jsem se ptal,“ řekl někdo.

„Opravdu? A jaká byla odpověď?“ znělo to zklamaně.

„Že jsou všichni v pohodě,“ odpověděl Harry, ale pak se nad tím zamyslel. „I když Sirius…“

„Sirius co?“ vyzvala ho zvědavě.

Harry si uvědomil, že řekl příliš mnoho, ale nevěděl, jak z toho vycouvat. Šel tedy z kůží na trh. „Nezdá se být velmi šťastný, ale nemohu pro něj nic udělat.“

Hermiona se na něj chvíli dívala, než řekla: „Teda, to je opravdu strašidelné.“

Naklonil se k ní a šeptl: „Pak ti to vysvětlím.“

„To je opravdu zajímavé. Mohu se ještě zeptat?“ Harry kývl, že ano. „Jsou ještě nějaká další proroctví, kterých bychom se měli bát?“

„Merline, doufám, že ne,“ prohlásil Harry a všichni se zasmáli.

„To nebyla příliš brumbálovská odpověď,“ zkritizovala ho Hermiona.

Harry si povzdechl a snažil se dát dohromady moudřejší odpověď. „Budoucnost je něco, co se dopředu nemůžeme dozvědět, kdybychom ji znali, mohlo by nám to uškodit.“ Zaváhal, nemohl se zbavit myšlenky na další proroctví, které by se týkalo jeho, nebo jeho přátel. „Neexistují žádná proroctví, o kterých bych věděl.“ Harry opravdu doufal, že Brumbálova vyrovnanost byla znamením jeho svobody; někde uvnitř sebe zjistil, že tomu i věří.

„To bylo lepší,“ řekla Hermiona. „Jak myslíš, že si vede McGonagallová?“

„A co madam Bonesová?“ zeptal se Justin.

„To se ptáte mě?“ zaváhal Harry. „Nebo Brumbála?“

Zasmáli se. „Tebe,“ přiznala Hermiona. „Několikrát jsi v Bradavicích byl.“

„Minerva si vede dobře. Ona i Severus pracují opravdu tvrdě.

„Severus? Severus Snape?“ zeptal se muž. „Takže, Brumbále, proč jste mu věřil?“

Jejich část stolu opět ztichla. „Protože si to zasloužil,“ odpověděl Harry se zdánlivým nedostatkem zájmu. Nikdo se neuklidnil. Muž se ušklíbl a Harry se zeptal: „Myslíte si, že to víte lépe, než já?“

„Navzdory vašemu dlouhému vousu, jsem na světě déle, než vy,“ řekl cizinec.

Harry muže s malým nosem a prošedivělými vlasy neznal a teď přemýšlel, kdo to je. „Ze kterého odboru ministerstva jste?“

„To nemohu říct.“

„To jste nám to docela usnadnil,“ prohlásil Harry maličko sarkasticky, protože předpokládal, že muž pracuje na Odboru záhad.

„Na Odboru záhad jsme byli,“ řekl Neville, který předběhl Harryho myšlenky, domýšlivě a napil se medoviny.

„To jste nemohli,“ odporoval muž.

Ron se zasmál. „Ale mohli. Byli jsme tam, když se Voldemort pokoušel uloupit Harryho proroctví.“

„Ah, ano. Dostali jste za to setsakra malý trest.“ Nikdo na to nereagoval, ale Harry cítil, že to bylo jen ze zdvořilosti. Muž pokračoval: „Takže jste Harry Potter. Jinak by byla dost drzost vzít si tenhle kostým. Kdy se připojíte ke Starostolci?“

Pan Weasley přišel dřív, než se Harry nebo kdokoliv jiný zmohli na pořádnou odpověď. „Harry, chlapče, konečně vidím, proč všichni čekají, že vyhraješ soutěž masek. Oggie,“ oslovil pan Weasley neznámého muže, „vidím, že ses seznámil s mými syny a jejich kamarády. Jsou to takoví malí rošťáci. Hlavně tenhle,“ poplácal Harryho po zádech. „Pojď se mnou, budeme vyhlašovat vítěze. Ty taky Neville.“

Harry odešel od stolu a pak čekal v řadě společně s obojživelníkem Nevillem, primitivním drakem, příliš vysokým skřítkem, párkem černých koček a jasně zářící duhou. Kamarádi je všechny hlasitě povzbuzovali, když pan Weasley podržel hůlku nad Nevillovou hlavou a pak ještě víc, když hůlku podržel nad Harrym. „Harry vyhrává s jeho úžasným ztvárněním Albuse Brumbála.“ Odměnil Harryho trofejním zlatým kloboukem. „Máš pro nás nějaká moudrá slova?“ smál se pan Weasley. Záporný výkřik od stolu, kde Harry předtím seděl, hostitele překvapil.

„Už toho ode mě slyšeli hodně,“ upozornil ho Harry.

„Aha, tak proto,“ usmál se pan Weasley s porozuměním. Sklonil se k němu a řekl: „Podobáš se mu více, než jsem očekával, Harry.“

Nejistý tím, co pan Weasley myslel, Harry jen pokrčil rameny a po mnoha poplácání po zádech se vracel na své místo.

„Vousy už ti mizí,“ upozornil ho Ron, když se k nim přiblížil.

Než si Harry sedl, vytáhl hůlku a úplně je odstranil, změnil si barvu očí a přeměnil klobouk, který teď byl starý a obyčejný a Harry ho zastrčil pod stůl. Střetl se s očima muže u stolu, bylo jednodušší čelit mu sám za sebe. „Mohu znát vaše jméno?“ zeptal se.

„Ogden, Ogden Tertius. Tohle je moje žena Olive.“ Žena si s Harrym potřásla rukou.

„Váš otec je členem Starostolce, že?“ zeptal se Harry.

„V prosinci to bude čtyřicet tři let. Byl tam už předtím, než se narodili vaši rodiče,“ pokračoval Ogden sarkasticky.

„Ale dlouho po tom, co se narodil Tom Raddle,“ dodal Harry konverzačním tónem a podal svou sklenici Georgeovi, aby mu ji doplnil. „Ministerstvo mělo zcela jistě mnoho šancí ho dopadnout.“

Ogden se mračil na svou medovinu. „Je nechutné, jak jsou z vás na ministerstvu nadšeni,“ zamumlal.

Harry z toho muže žádnou hrozbu necítil a tak jen pokrčil rameny. Jeho přátelé se na Ogdena mračili, jakoby zvažovali jakou kletbu na něj použít. Harry pouze uvažoval o tom, jak jistější a silnější se cítil v Brumbálově kostýmu.

 

Poslední komentáře
04.06.2010 13:52:08: Moc pěkné, Brumbál byl jistě úžasný smiley ten páprda z ministerstva mne tedy štval smiley ale jinak su...
04.06.2010 00:43:47: wavsmiley${1}
03.06.2010 21:16:57: Obávám se, že kdyby Harry dorazil jako smrtijed, tak by vyklidili prostor... smiley Brumbál byl skvělý...
03.06.2010 18:23:48: Já bych šla za Voldemorta :D Hodila bych pokec s Brumbálem :D. Podle toho jak Harrymu chybí smysl pr...