Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

68. kapitola

Magie pro mudly

„Už jsi napsal své ženě, aby přijela?“ zeptal se Harry Vineeta při obědě v kantýně. Vineet byl zamlklý od té doby, co Rodgers vyjádřil své zklamání nad Indovým nedostatkem pokroku v posilování jeho štítů a Harry ho chtěl přivést na jiné myšlenky.

Všichni zbystřili a čekali na odpověď. „Ano. Už se chystá na cestu.“

„A kdy přijede?“ zeptal se Harry.

„Musí dokončit balení.“

„Uh, oh,“ ozvala se Kerry Ann. „Jak velký máš byt?“

Vinnet odpověděl vyhýbavě. „Neměřil jsem ho…“

Všichni se mu zasmáli. „Přiveď ji, až přijede,“ řekl Harry a spolkl poslední sousto svého sendviče. „Všichni bychom ji chtěli poznat.“ Vineet vážně přikývl a Harry se omluvil, chtěl využít zbývající čas polední přestávky k předání žádosti, na znovuotevření Siriusova případu.

Tonksová mu na zadní stranu oběžníkové vlaštovky napsala doporučení. Aniž by vzhlédla, předala papír Harrymu. Harry ji poděkoval a přesunul se k vedlejšímu stolu. Očekával, že si s ním Tonksová promluví o Averym, jak slibovala, ale byla pravděpodobně příliš zaměstnaná.  Odsunul své obavy a znovu si přečetl seznam náležitostí, které měla žádost obsahovat. Sestavte seznam svědků, stálo nad sloupcem, do kterého měla být vepsána jména. Prvním na seznamu by mohl být Alastor Moody, kterého Harry ráno na ministerstvu zahlédl. Vstal a prošel chodbou, nakukoval do všech otevřených dveří. Našel Moodyho v kartotéce, jak si pozorně prohlíží nějaký obrázek svým jediným zdravým okem.

„Pottere?“ zavrčel, aniž by vzhlédl.

„Mohu vás požádat o laskavost, pane?“

Moody se poškrábal ve strništi na tváři a zavřel složku s dokumenty. „Přijde na to.“

Harry vysvětloval: „Píšu žádost, aby Starostolec očistil Siriusovo jméno. Potřebuji předložit jména potencionálních svědků, a protože jste se podílel na původním vyšetřování, myslel jsem, jestli byste nebyl ochoten… kdyby se někoho rozhodli předvolat.“

Harry nedokázal odhadnout, co si Moody myslí. „Samozřejmě, Pottere,“ zavrčel, zastrčil si složku pod paži a vydal se ke dveřím.

„Děkuji,“ řekl Harry, když kolem něj muž kulhavým krokem prošel.

„Není zač. Už bych mohl jít do důchodu… ale rozhovor s tou starou plesnivou partou mě vždycky přesvědčí, že jsem ještě mladý.“

Harry se zašklebil a následoval ho. Teď potřeboval poslat sovu Hagridovi, o kterém si myslel, že by také mohl souhlasit, ale raději nechtěl nic předpokládat. Přál si, aby na tom seznamu mohl být Brumbál, i když věděl, jak je to pošetilé.

Když se vrátil do kanceláře, Tonksová už tam nebyla, takže se Harry usadil za jejím stolem. Rogan vstal a nahlédl Harrymu přes rameno. „Už jsi všechno sehnal?“

„Skoro,“ odpověděl Harry.

„Mám ti to zkontrolovat?“

Harry vděčně předal dokumenty bystrozorovi a netrpělivě čekal, až si je prostuduje. Přilétla papírová vlaštovka a přistála na velké hromadě dalších na stole, všechny se přesunuly, jako by každá chtěla být nahoře.

Rogan otočil stránku a zeptal se: „Proč to děláš?“

„Protože není správné, že všichni věří, že Sirius pomohl Voldemortovi,“ odpověděl Harry, pokoušel se, aby to neznělo rozzlobeně.

„Děláš to pro mrtvého?“

„No… byl pro mě důležitý. Není to správné.“

Rogan složku zavřel a vrátil ji Harrymu. „Takže to děláš pro sebe…“

Harry nedokázal rozluštit, o co mu jde. „Myslíte, že bych to neměl dělat…“

„To jsem neřekl. Děláš to pro sebe?“ zopakoval Rogan.

„Ne, pro Siriusovu památku.“

„Takže pro mrtvého.“

„Ano,“ přiznal Harry.

Rogan si urovnal hábit a překřížil paže. „Vypadá to dobře, ale než předstoupíš před Starostolec, vyřeš si odpověď na tu otázku a drž se jí. Pro ty, kdo váhají, nedopadá hlasování dobře,“ dodal.

Harry si povzdechl, roztrpčilo ho to, ale byl vděčný za radu; nemyslel si, že se mu bude projednávání případu zamlouvat.

*****

Přešel další týden a Harry stále nedostal odpověď na svou žádost, aby mu bylo umožněno povědět svým sestřenicím, že je kouzelník, což by z nich udělalo skutečnou rodinu. Znechuceně a bez zájmu si v pátek ráno pročítal poštu. Den předtím poslal sovu Ronovi a ptal se na jeho plány na víkend. Mohl si teď vybrat – jestli pošle sovu jemu, nebo Hermioně, protože to nevypadlo, že jejich plány budou stejné. Harry zoufale potřeboval vypnout a jít se někam pobavit, ale tento víkend o ničem nevěděl. Na další víkend už plán měl - famfrpálový zápas v Bradavicích. Roztržitě odložil neotevřenou poštu na stůl. Možná kdyby se vypravil na ministerstvo dřív, než začne jeho výcvik v terénu, nechali by ho udělat nějakou užitečnou práci.

Ale místo odchodu si s povzdechem vytáhl knihy a pustil se do učení. Těsně předtím, než musel do služby, přilétl Pašík s odpovědí od Rona, že se sejdou v sedm v jejich oblíbené hospůdce. Žádný náznak toho, že by tam s nimi byl i někdo další. Kdyby se hlídka protáhla, Harry by nedorazil včas a nechtěl, aby tam Ron seděl sám. Poslal tedy kamarádovi dopis, kde mu připomínal, že by se kvůli svým povinnostem mohl zpozdit.

Z ministerstva tentokrát s Roganem odcházeli po schodišti, které ústilo do postranní uličky, maskované jako sklad obchodu se spodním prádlem. Zpočátku Harry Rogana následoval mlčky, ale pak si vzpomněl, že Rogan nevyžaduje, aby mlčel. „Co budeme dneska dělat?“ zeptal se.

„Hm… jen hlídkovat,“ odpověděl Rogan bez zájmu.

Znělo to nudně a Harry už se dál neptal. Ušli po rušné obchodní třídě asi míli, zahnuli za roh, a šli dál jinou ulicí. Rogan vypadal, jako když něco usilovně hledá. Harry se tedy také bystře rozhlížel. Tahle ulice byla ošklivější a chodců zde bylo méně. Rogan se zastavil uprostřed ulice, před papírem zakrytou výlohou zavřeného obchodu s klobouky. Zamyšleně si odfrkl.

„O co jde?“ zeptal se Harry.

Bystrozor promluvil potichu a při tom schovával hůlku do rukávu: „Máme z této oblasti podivné zprávy. Myslel jsem, že stojí za to se na to podívat.“

„Něco lepšího než obživlý břečťan?“

„Určitě. Ale hlášení nebylo tak konkrétní.“ Podíval se na Harryho, jako kdyby se k něčemu odhodlával. „Tonksová říkala, že dokážeš věci vycítit. Cítíš něco teď?“

Harry zavřel oči a snažil se najít zelený svět nebo temné stíny, ale neměl štěstí; neměl potíže se spánkem a měl dobrou náladu. Zavrtěl hlavou. Rogan šel dál a Harry ho doběhl. „Promiňte,“ řekl, nechtěl ho zklamat.

Rogan se uchechtl. „Proč se omlouváš?“

Když se vrátili do rušnější oblasti, Harry se zeptal: „Co bylo v hlášení?“

Rogan se opět zastavil. „Potřebuju čaj,“ oznámil a vešel do bufetu. Harry byl hned za ním. Mladík za pultem vlil do plastových kelímků horkou vodu, vložil do ní sáčky s čajem a podal jim je. Usadili se u rohového stolku a Rogan řekl: „Nic významného a to je divné.“ Napil se obarvené vody a Harry se na něj zmateně podíval.

Bystrozor vysvětloval: „Bezvýznamné věci by neměli projít filtrem až do kanceláře bystrozorů. Takže když se stanou takové zdánlivě neškodné věci, jako že tady zmizí kouzelníkovi pes a kousek dál je použito menší paměťové kouzlo, začnu se ptát. Možná to má souvislost s nějakým závažným magickým zločinem.“ Mračil se a upíjel ze svého mudlovského kelímku. „Takovýmhle způsobem se děly věci, když v tom měl prsty Voldemort. Zprávy se k nám dostaly, ale byly tak nejasné a popletené, že byly k ničemu, Zrovna jako teď.“

Mladík u pultu posunul do stroje další kuřata na tyči, nikdo jiný už v bufetu nebyl. „Voldemort se rozhodně nevrátil,“ prohlásil Harry.

„Nechtěl jsem naznačit, že ano. Ale něco mi na tom nesedí a zprávy se týkají této oblasti. Nechtěl jsem se přemisťovat, proto jsme šli pěšky. Vzal jsem tě s sebou, protože to je příležitost to prozkoumat a jestli jsou moje instinkty správné a něco špatného se děje, očekávám, že to ukončíme. Ale napovrch to vypadá, že jsem tě vzal na rutinní bezpečnou hlídku.“

Položil kelímek s čajem a rychle sáhl do kapsy. S pohledem na dřevěnou bystrozorskou tabulku vytáhl hůlku a vyslal matoucí kouzlo na mladíka, který teď rovnal kelímky do stroje na coca-colu. Komínek kelímků se skácel, jak byly jeho ruce náhle neobratné. Rogan popadl Harryho za rameno a bufet zmizel.

Přemístili se do zamlžené místnosti v patře, ve které byla jen stará pohovka a vyleštěná mosazná svítilna. „Počkej tady,“ nařídil Rogan a zase se přemístil. Ozvalo se další pop! a objevila se Tonksová s Vineetem. Ale i Tonksová okamžitě zmizela.

„Nějaký naléhavý případ,“ usoudil Vineet a došel k oknu, ve kterém bylo sklo zalité do olova a nebylo skrz něj skoro nic vidět.

Harry se k němu připojil, ale rozeznal jen šmouhy lidí procházejících po ulici. „Zajímalo by mě, proč nám jen neřekli, abychom se vrátili na ministerstvo.“

„Pravidla říkají, abychom se přemístili na nejbližší bezpečné místo.“

Harry prošel několik dalších prázdných místností na poschodí, cítil se uvězněný a neužitečný. Schodiště dolů bylo lemováno vyřezávaným zábradlím. Naklonil se přes něj a snažil se dohlédnout o poschodí níž. Nahoru se nesly jen nejasné zvuky jako z hospody. „Myslíš, že bychom si mohli objednat rybu s hranolkama? Neobědval jsem.“

„Jak můžeš myslet na jídlo?“ zeptal se Vineet šokovaně.

„Nelíbí se mi, že nás tady nechali, jako by se nás to netýkalo,“ vyprskl Harry. Obešel už celé patro a vyhlédl z každého okna, pak se vrátil k pohovce, sedl si a hlavu si opřel o opěradlo. „Předpokládám, že by mě vykopli z kurzu, kdybych se je pokusil najít, jestli se do hodiny nevrátí“

Vineet si také sedl. „Nedoporučuji ti to dělat,“ řekl suše.

Na několik minut se rozhostilo ticho a pak se Harry zeptal: „Jak se ti líbí hlídka s Tonksovou?“

„Je to stejné, jako s Roganem.“

„Myslíš?“ zeptal se Harry překvapeně. „Necítil ses s Roganem… volněji?“ Vineet zavrtěl hlavou a Harry si povzdechl: „Hm.“ Pak zkřížil nohy a zeptal se: „Takže si myslíš, že by si všimli, kdybychom se vrátili na ministerstvo? Mohli bychom jít i…“

Vineet, který byl stále klidný, odpověděl: „Myslím, že instrukce byly poměrně jasné.“

„Hmf.“ Harry překřížil ruce a opět opřel hlavu o pohovku. „Tak mi pověz… jak jsi dostal jméno Vishnu?“

„To bylo mé dachman. Děti dostávají jména, která jsou dočasná a nemají takovou vážnost. Později se pozná, jaké jméno dítěti patří a to pak dostane.“

„Ale tvoje matka se ho nevzdala,“ poznamenal Harry

„Přesně tak. Ale v rodině je to běžné.

Harry chtěl ale vědět všechno. „Kdy ses prvně dozvěděl, že jsi kouzelník?“

Svým obvyklým vyrovnaným hlasem Vineet odpověděl: „Moje matka říkala, že to vždycky věděla. Všichni ostatní, to znamená celá moje rodina, se to dozvěděli během mého rýžového obřadu.“

„Co to je?“ zeptal se Harry, tahle konverzace ho uklidňovala.

„U nás je to pro dítě důležitý mezník. Shromáždí se celá rodina. Před dítě se postaví tři misky, jedna se zemí, jedna s penězi a jedna s nástroji. To určí dítěti životní cestu. Vypráví se, že jeden z mých strýců, když jsem všechny volby odmítl, mě vybídl, abych si vzal peníze, a já jsem je přeměnil na čokoládu.“

Harry se zasmál. „Takže ty máš rád čokoládu, že?“

„Ano.“

„Kéž bychom nějakou měli. Přeměň něco na čokoládu z Medového ráje. Nebo můžeš pro nějakou skočit ven. Jestli se vrátí dřív, než ty, řeknu, že si procvičujeme kouzlo neviditelnosti.“

„Myslím, že je menší pravděpodobnost, že z kurzu vyhodí hrdinu kouzelnického světa, když ho nachytají, jak si jde pro čokoládu, zatímco se nemá hnout z místa.“

„Jo, ale byly by ze mě víc zklamaní. Můžeš říct, že jsem tě přemluvil.“

Vineet naklonil hlavu na stranu. „Pravda.“ Pak položil hlavu na opěradlo. „Možná, když se do hodiny nevrátí…“

Harry se zamračil a po dlouhé přestávce se neochotně zeptal: „Co vlastně dělají? Víš něco?“

„Ne, neviděl jsem na tu dřevěnou destičku slečny Tonksové.“

Harry si prohrábl vlasy. „Doufám, že nemají problémy.“

„Jestli tomu dobře rozumím, jsou způsobilí k tomu, aby problémy řešili.“

Znovu se rozhostilo ticho. Na parapetu okna se usadili holubi. Harry nedokázal být potichu. „Těšíš se, až přijede tvoje žena?“

„Ano. Předpokládá se, že bude se mnou.“

Harry se na něj pochybovačně podíval. „To je jediný důvod?“

„Je to moje žena,“ vysvětloval Vineet trpělivě.

„Jo, ale… to nic.“ Harry to vzdal.

„Uvědomuji si, že Britové tomu nerozumějí. Ale je to ten nejlepší způsob.“

Harry se necítil na to, aby s ním polemizoval, tak zmlkl a pokoušel se nepředstavovat si Tonksovou, jak se brání kletbám tlupy maskovaných postav.

Ale Vineet pokračoval: „Láska není dobrý způsob, jak si vybrat životního druha. Není to dobrý předpoklad kompatibility.“

Harry vzdoroval pokušení přecházet po místnosti sem a tam, snažil se obnovit trpělivost, které se naučil, když byl uvězněn ve sklepě. Trochu mu pomohlo, že teď vlastně uvězněný není, jen musí snášet nepohodlí. „Myslím, že není těžké být s někým, koho miluješ.“

„To je možná pravda, ale nekompenzuje to ty další komplikace, které by nastaly.“

Harry cítil trochu soucit k jeho ženě. „Nemyslím.“

Po další dlouhé chvíli vytáhl Harry hodinky. Uběhlo už sedmdesát minut. „Připomeň mi, proč nemůžeme jít na ministerstvo?“

„Pravidla jsou jednoduchá a praktická, a já si nejsem jistý, jestli jsme v hrabství Cork, nebo v centrálním Londýně,“ vysvětli Vinnet.

„To je trochu hloupé, nemyslíš?“ Harry, který zase procházel místnosti, se naklonil přes zábradlí, aby viděl co nejvíce dolů. Nevěděl, jestli je dole mudlovská hospoda nebo ne.

„Myslím, že je to jisté. Na schodišti je bariéra.“

„Je tam?“ Harry byl velmi blízko k tomu, aby sešel dolů. „Jak to můžeš vědět?“ zapochyboval.

„Je v podlaze.“ Vineet poklepal nohou na dřevo. „Rozšiřuje se až dolů, pravděpodobně udržuje všechno a všechny venku.“

Harry se zadíval na starou, lehce pokroucenou podlahu. „Jsi v tom opravdu dobrý. Nedokážu určit hranice, aniž bych použil kouzlo.“

„Vždycky jsem dokázal překážky lehce odhalit.“ Odmlčel se a pak řekl: „A odstranit.“

Harry se na něj zamyšleně zadíval. „Takže nás můžeš dostat dolů.“

„Můžeš odejít kdykoliv. Nebudeš se moct vrátit,“ upozornil Ind ležérně. Harry se přikrčil a mračil se na odpočívadlo o patro níž, což bylo jediné, co viděl. V mysli probíral všechny své možnosti. Vineetův hlas ho vrátil do přítomnosti: „Jak víš, že to není zkouška?“

Harry se narovnal a zíral na něj. „Aha,“ řekl a cítil se hloupě. „Nevím.“ Vrátil se na pohovku a uvolnil se, přál si, aby tu měli šachy.

Mnohem později, když se ozvalo známé pop! se Harry otočil od okna, hůlku pohotově v ruce, aniž by na to pomyslel.

„To jsem já,“ řekl Pastorek a pohlédl z jednoho na druhého. Vineet měl hůlku také namířenou. „Připomeňte mi, abych se ani za jedním z vás neplížil. Vezmu vás zpátky na ministerstvo. Pojďte.“

Na Ústředí bystrozorů bylo ticho, ale Harry věděl, že to znamená, že jsou všichni venku a plně zaměstnaní. Pastorek je zkontroloval a řekl: „Vaše hlídka je přeložená, jděte domů.“

„Ale kde je Tonksová… a Rogan?“

„Na akci, jděte domů,“ opakoval Pastorek a teď to znělo velitelsky.

Harry se opatrně zeptal: „Mám schůzku s kamarádem v hospodě v Londýně, mohu tam jít?“

„Samozřejmě. Přece víš, co jsem tím myslel. Nechci, abyste bystrozory hledali.“

Harry si hodil batoh na rameno a poznamenal: „Ani nevíme, kde jsou.“

Pastorek si založil ruce v bok a to mu, společně s jeho dlouhým pláštěm, dodalo na impozantnosti. „Nemyslím si, Pottere, že by tě to zastavilo.“

Cestou atriem Harry Vineetovi řekl: „Oni mi nevěří.“

„Toho jsem si všiml,“ řekl Vineet.

Harry se nad tím zjištěním zamračil. „To bych rád věděl, co s tím mám dělat.“

„Být poslušný, myslím,“ navrhl Vineet vyrovnaně.

Harry se těšil na schůzku s Ronem, kterému si mohl na všechno postěžovat, a vlastně na ní ani nepřijde pozdě. „Uvidíme se v pondělí,“ rozloučil se.

*****

V neděli přilétla sova z ministerstva a Harry si myslel, že je to odpověď od Tonksové na jeho dopis, kde se jí ptal na páteční akci. Ale nebyla. Byl to dopis od Rodgerse, aby si v pondělí oblékl sváteční hábit. Harrymu se sváteční bystrozorský hábit líbil víc, než podivné oblečení, které nosili na tréninky, takže s tím neměl žádné problémy. Také si pomyslel, že by mohl využít příležitost a předat svou žádost ohledně Siriuse do ministerské kanceláře, jestli ji dokáže zkompletovat včas. Slavnostní hábit by tomu mohl pomoci.

Druhý den ráno vstal Harry o hodinu dřív, oblékl se a v bledém ranním světle kontroloval svůj obraz v zrcadle. Třebaže pospíchal, tohle ho zastavilo. Obraz, který viděl, byl jiný, než očekával. V na míru ušitém hábitu z něj vyzařovala fyzická i magická síla a vysoký límec způsobil, že vypadal starší a zodpovědnější. V kapse hábitu našel epoletu s vyznamenáními. Přes jedno rameno si přehodil plášť. Pomyslel si, že vypadá sebevědomě; jako kdyby dokázal udělat cokoliv.

S tímto pocitem sebedůvěry dorazil Harry na ministerstvo, tak brzy, že skřítkové ještě uklízeli. Na stole u Tonksové byla hromada pergamenů, map a polámaných brků, ale svou pracovní složku našel tam, jako vždycky. V kantýně dokumenty roztřídil a zkopíroval. Jeho kopírovací kouzlo bylo ještě trochu neohrabané a inkoust na kopiích byl vybledlý, ale dostatečně čitelný. Originál zastrčil do velké obálky a zavřel ji. Bylo tam místo pro voskovou pečeť, ale pomyslel si, že tím se trápit nebude.

V kancelářích už se objevovali první zaměstnanci, když kráčel k výtahu a cestou kontroloval hodinky. Měl čas odevzdat dokumenty ještě před výcvikem. Když dorazil do kanceláře Ministryně kouzel, asistentka prudce vzhlédla, jako kdyby čekala někoho jiného, ale pak se uklidnila.

Harry řekl: „Chtěl bych o něco požádat Starostolec,“ a podal jí obálku.

Dívka za stolem - Harry v ní poznal spolužačku Weasleyových dvojčat, i když se hodně změnila – vstala a s profesionálním úsměvem ji přijala. Třebaže se chovala korektně, stejně na Harryho mrkla. „Ujistím se, že se to k ministryni dostane.“

„Díky,“ řekl Harry. Vlasy se jí zaleskly, když sklopila hlavu a světle hnědé prameny jí překryly část obličeje.

„Nechtěl byste to předat osobně?“ zeptala se s gestem ke dveřím za sebou. Rozpaky trošku zrůžověla, ale vypadala roztomile.

„Ne, to je v pořádku,“ ujistil ji Harry. Pak zaváhal, pomyslel si, že by se jí mohl zeptat na něco osobního. Když se tak na ní díval, připadalo mu, že by jí to vůbec nevadilo. Právě se chystal říct něco ve smyslu: Pamatuji si tě z…, když se z chodby ozvaly hlasy.

Harry se otočil a zjistil, že se ve dveřích objevili lidé, kteří vybočovali z řad obvyklých návštěvníků ministerstva, a nebylo to jen jejich formálním mudlovským oblečením. Dva vypadali vyplašeně a ten třetí, který je vedl, sebevědomě. Dlouho se na Harryho díval, než řekl: „Vy musíte být Harry Potter, správně?“

Harry se napřímil a byl velmi rád, že na sobě nemá svůj obvyklý cvičební úbor. Muž přistoupil blíž, zanechávaje své společníky zamrzlé ve dveřích, a napřáhl ruku. Harry řekl: „Pane ministerský předsedo,“ a potřásl mu s ní. Mužovy oči zářily téměř nepřirozeně, když se usmíval.

V tu chvíli vyšla ze své kanceláře madam Bonesová. „Tobiusi,“ přivítala muže formálně. „Vidím, že už jste se setkal s nejslavnějším zaměstnancem našeho ministerstva.“

„Ano,“ potvrdil pan Daire, „to jsem udělal.“ A k Harrymu dodal: „Doufáme, že s vámi můžeme počítat, kdyby zase chtěl nějaký silný kouzelnický darebák prosáknout do našeho světa.“

Harry se snažil poskládat bezpečnou odpověď. „To je mým záměrem.“ Zamyslel se nad smyslem slova prosáknout. „Jakmile dokončím výcvik. Omluvte mě, přijdu pozdě…“

Na Daireho tváři se zase objevil ten úsměv. „Samozřejmě, nechceme vám způsobit problémy…“ Galantně ukázal ke dveřím. Harry kývl madam Bonesové, vrhl rychlý pohled na asistentku a vyběhl z místnosti, rozrážejíc tím Dairovy společníky, kteří stále ještě překáželi ve dveřích.

„Je hezké, že jste se k nám připojil, Pottere,“ řekl Rodgers nasupeně, když Harry vpadl do výcvikové místnosti.

„Promiňte, pane.“ Harry se posadil na své místo, ale nic nevysvětloval.

Rodgers se vrátil k soupisu náhodných magických procesů, který sepisoval křídou na málokdy používanou tabuli. Aaron se zeptal: „Proč jsme dneska měli přijít v uniformě?“ Rodgers nic neřekl, dokud nedopsal. Poodstoupil a zahleděl se na své dílo. „Jak to vypadá?“

„Abychom se líbili ministerskému předsedovi,“ zavtipkoval Harry. Jeho kamarádi se na něj překvapeně podívali a Harry dodal: „Za chvíli tu s madam Bonesovou budou.“

„Opravdu?“ zeptala se Kerry Ann dychtivě. Její oči zazářily, když se ptala: „Přijde sem?“

Aaron se na ní znechuceně podíval. „Neříkej, že máš toho chlapa ráda?“

Kerry Ann se mu chystala odpovědět, ale Rodgers zasáhl: „Myslel jsem, že je zbytečné, abych zdůrazňoval, že byste se měli chovat důstojně a spořádaně.“ Podíval se na Harryho podivným pohledem a odložil křídu.

Aaron se obrátil na Harryho. „Tak povídej… proč tu Daire je?“

Harry odpověděl: „Chce se ujistit, že nedovolíme žádnému kouzelnickému darebákovi prosáknout do mudlovského světa.“

„Ah. Opravdu?“ zeptal se Aaron instruktora.

Rodgers rozmrzele odpověděl: „Samozřejmě má Potter pravdu. Dostane zprávu vždycky dřív, než ostatní na oddělení.“

Harry, který nepotřeboval, aby se vrátili k jejich předchozímu nepřátelství, pokrčil rameny a usmál se. „Nedostal jsem žádnou zprávu, pane. Jen jsem se náhodou dneska ráno stavil v kanceláři paní ministryně.“ Učňové ztuhli a zadívali se na instruktora, čekali na jeho odpověď.

„Stavujete se tam každé pondělí ráno?“ zeptal se Rodgers s nepatrným úsměškem.

Harry zvažoval, že mu vysvětlí svou žádost ohledně Siriuse, což nepovažoval za tajemství, ale vzhledem k situaci by to mohlo špatně působit, takže raději řekl: „Potřeboval jsem si promluvit s Belindou, asistentkou madam Bonesové.“

Kerry Ann si pobaveně odfrkla. „Oooh, Harry se nám zakoukal.“

Harry se chtěl zamračit, ale nemohl, snažil se nečervenat.

Rodgers protočil očima a zamumlal: „Flirtujte si ve volném čase, Pottere.“ Do místnosti vešli Münz a Blackpoolová, Rodger pohlédl na hodinky a jeho chování se změnilo. „Srovnejte stolky u zdi. Předpokládá se, že druhou zastávku budou mít u nás.“

Pak stáli a čekali, Harrymu to připadalo hloupé. Měli by si raději procvičovat kouzla, hlavně by to umlčelo Kerry Ann, která se ho neustále potichu vyptávala na Belindu a prohlašovala, že konečně ví, proč ji Harry celou dobu ignoroval. Vineet se k němu z druhé strany naklonil a řekl: „Představ si, o kolik jednodušší by to bylo, kdyby se s ní tví rodiče setkali a pak rozhodli.“

„Zeptám se Severuse, jestli by nebyl ochotný to udělat,“ odpověděl Harry.

Vineet se narovnal a zamumlal: „Ah, ano. Nějak jsem na tuhle skutečnost zapomněl.“ Znělo to poněkud vyděšeně, což způsobilo, že se Harry rozesmál.

Z chodby zaslechli hluk chůze mnoha nohou a zmlkli. Z bystrozorské kanceláře naproti přes chodbu slyšeli falešně uctivé představování. Rodgers zamumlal: „Merline, doufám, že tam dneska není Pošuk.“ Neznělo to, jako by se pokoušel o humor, spíš ho to opravdu trápilo a Harry se cítil trochu nepohodlně, kvůli tomu, co předtím řekl.

Vešla madam Bonesová s Dairem po pravici, následováni svitou jejích i jeho asistentů. „A zde je budoucnost Oddělení magického vymáhání práva,“ prohlásila madam Bonesová zvučně. „Je to vůbec nejsilnější ročník bystrozorských učňů za celá léta, všichni prošli náročnými přijímacími zkouškami.“ Asistenti mudlovského premiéra nevypadali vůbec uvolněně, jen strnule stáli za svým šéfem, který si jejich zděšení nevšímal. Harry si pomyslel, že se o existenci kouzelnického světa dozvěděli těsně před návštěvou Ministerstva kouzel.

Daire prošel kolem řady učňů a s úsměvem se zeptal: „Jak se prosazuje magické právo proti někomu, kdo praktikuje černou magii?“

„Můžete nám něco předvést, Reggie?“ zeptala se Bonesová.

Rodgers přešel za své žáky a položil ruce na ramena Harrymu a Vineetovi. Do uší jim zašeptal: „Něco jim předveďte – hodně světla a hluku.“ Nahlas prohlásil: „Samozřejmě. Předvedeme vám nácvik kouzel prostřednictvím našich učňů z prvního ročníku.“

Zatímco Harry přecházel na druhou stranu místnosti, přemýšlel o lehkém, ale efektním kouzle, opravdu se mu nechtělo srazit Vineeta na zem zrovna před premiérem. Návštěvníci se postavili k zbývajícím učňům a Harry si všiml, že Belinda, stojící vedle mudlovských asistentů se na ukázku těší, na rozdíl od obou mužů, kteří vypadali vyděšeně.

Harry pozdvihl hůlku a vyslal na Vineeta jednoduchou ledovou kletbu. Měla hezký modrý paprsek a prskala; kdosi zalapal po dechu. Vineet odpověděl širokou útočnou kletbou. Harry ji zablokoval, ale nečekal, že v ní bude tolik síly. Podlaha se zatřásla. Znovu si vyměnili sérii kouzel, Harry vyslal jednoduchá a slabá, ale Vineet sílu svých nesnížil. Harry si skousl ret a uvažoval, co by ještě mohl použít.

Během krátké přestávky Daire řekl: „Něco tu nesouhlasí, madam Bonesová, myslel jsem, že Potter je vaše hvězda.“

To Harryho rozrušilo mnohem víc, než by si přál.

„Ach, můžeme s ním počítat vždy, když je to zapotřebí,“ řekla madam Bonesová zlehka, ale Harry v jejích slovech slyšel výzvu.

Vyslal na svého protivníka řetězovou poutací kletbu, o které věděl, že vyžaduje přesné načasování štítu. Vineet musel využít svou hbitost, aby se kletbě vyhnul, když jeho štít selhal a těžký řetěz se zachrastěním dopadl na podlahu chvíli před tím, než se vypařil. Mudlovští asistenti, kteří při každé kletbě couvli, teď byli přitisknutí na zeď.

Vineet se vrátil na své místo a poslal modrou zmrazovací kletbu na Harryho, který dokázal najít dostatečný klid ke koncentraci na její zablokování. Ledové krystalky se kolem něj v kruhu rozprskly. Harry se hluboce soustředil a poslal zpět odzbrojující kletbu, kterou se učily teprve minulý týden. Vineetovi vylétla hůlka z ruky, odrazila se od stropu a přistála u nohou Kerry Ann.

„Aha,“ vyhrkl Daire podivně šťastně. „Kouzelník je bez své hůlky bezmocný, že ano.“

Harry do té doby nedokázal z Vineetových očí nic vyčíst, ale teď viděl, že si na něm chtěl vyzkoušet své bojové umění. Harry hůlku nesklonil. Madam Bonesová začala složitě vysvětlovat další kouzlo, které Vineet neočekávaně předvedl. V jeden moment to vypadalo, jako by se chtěl rozeběhnout a v další moment už proti Harrymu běžel bílý tygr, ten rychle couvl, částečně překvapením a částečně proto, aby získal čas. Mudlové vyděšeně vykřikli. Harry pozdvihl hůlkou, ale pak ji sklonil, provedl svou vlastní zvěromágskou přeměnu.

Nevšiml si náhlého pohybu v hloučku diváků. Jeho pozornost byla upřena na tygra, který se zoufale snažil zabrzdit. Drápy zcela bez úspěchu zarýval do dřevěné podlahy. Harry, aby ho zastavil, natáhl jednu ze svých červených tlap a lehce s ní sněžného, jemně pruhovaného tygra převrátil na záda. Nikdo ani nedýchal. Harry nevědomky roztáhl křídla, aby udržel rovnováhu, když od velké kočky couvl. Vineet se hbitě vyšvihl na všechny čtyři nohy a pak si stejně hladce stoupl na zadní a přeměnil se zpět na člověka. Zíral nahoru na Harryho očima širokýma od překvapení. Harry rychle uvolnil magii, přeměnil se a znovu napřáhl hůlku. Naneštěstí na něj i ostatní učni zírali s ústy dokořán.

„Bravo,“ vykřikl Daire a tleskl. „To bylo poučné. Madam Bonesová, je dobré vidět, že je někdo schopen vašeho hvězdného čaroděje vyzvat na souboj. Co dalšího je na řadě?“

„Sport a hry, myslím,“ řekla Bonesová, která se nedokázala tak rychle vzpamatovat. Mávla rukou ke dveřím a Daire ji následoval, ale museli se obrátit, když se jeho asistenti nedokázali hnout z místa a s hrůzou se tiskli ke zdi.

„Tak už pojďte,“ přemlouval je Daire. „Máme toho ještě hodně k vidění.“

Hýbaly se ale jen jejich oči a Kerry Ann se musela otočit, aby zakryla smích. Teprve po dalším naléhání se opatrně vyplížili z místnosti, což naznačovalo, že jakýkoliv další hluk by jim mohl způsobit infarkt.

Sotva byla návštěva za dveřmi, Rodgers se obrátil na své učně. „Co to bylo?“ zeptal se.

Harry nedokázal odpovědět. Kerry Ann po chvíli řekla: „Harry byl hodně barevný.“

To dalo Rodgersovi příležitost k výslechu. „Ať to bylo cokoliv, bylo by lepší být registrovaný.“

„To jsem,“ odpověděl Harry a pečlivě se snažil, aby v tom nezazněla jeho touha instruktorovi odseknout.

„Ve vaší přihlášce to nebylo,“ snažil se Rodgers uklidnit.

„Naučil jsem se to až po podání přihlášky,“ řekl Harry klidně. „Moje podoba je horský gryf.“

Rodgers si promnul oči a tváře. „No, to jistě udělalo dojem. Myslím, že to bylo důvodem téhle přehlídky,“ dodal s povzdechem a pak přikázal: „Rozdělte se do dvojic, ať si ještě před obědem něco procvičíme. Ne vy dva,“ kývl na Harryho a Vineeta. „Vishnu bude v páru s Aaronem.“

Když se konečně chystali k obědu, Harry přešel k Vineetovi a řekl: „Nedokázal jsem přijít na žádné kouzlo, které by zastavilo tygra vážícího čtyři sta liber, aby to nebolelo.“

Vinnet vypadal nešťastně, když tiše řekl: „Dovolil jsem svému zklamání, aby mě ovládlo. Omlouvám se.“

Aaron s Kerry Ann na ně čekali u dveří. „V opravdovém boji bys nikomu nedal tolik času, takže bys možná ani nepotřeboval štíty. Po první kletbě by bylo po všem,“ mínil Harry

„Je v tom něco jiného. Nemohu si dokonce ani ohřát čaj bez toho, abych nezničil konvici. Už jsem jich zničil několik a chtěl bych nějakou mít, až přijede moje žena. Ta se bude divit.“

„Možná by sis měl pořídit kovovou nebo používat kotlík, ty jsou silnější,“ poradil Harry ochotně.

Vineet se usmál jen trochu, když odpovídal: „Myslím, že budu uvažovat o tom kotlíku.“

*****

Obálka vypadala docela obyčejně, ale Harrymu se rozbušilo srdce, když zlomil pečeť, protože si myslel, že by to mohla být odpověď na jeho žádost. Stylizace dopisu způsobila, že se mu na okamžik srdce zastavilo, ale bylo to jen potvrzení toho, co předpokládal; že může informovat své sestřenice o magii s upozorněním, že se o tom nemají nikde zmiňovat, jinak bude tato výjimka přehodnocena.

Harry si šel do obývacího pokoje pro pero a papír, aby o té novince informoval paní Evansovou. Sotva tam došel, rozmyslel si to; raději si oblékl plášť a přemístil se na své obvyklé místo do Godrikova dolu, do stínu větví vrby u hřbitova, která ho teď, když shodila listí, tolik neskrývala. Foukal studený vítr, Harry se zabalil do pláště a přál si, aby si byl nezapomněl rukavice. Jen nakrátko se zastavil u hrobu svých rodičů a spěchal do domu Evansových, kde vyrušil paní Evansovou od četby časopisu a pití čaje.

„Harry, drahoušku, to je překvapení.“ Její krátké šedé vlasy byly schované pod šátkem a v domě bylo tepleji, než byl Harry zvyklý.

Harry se na ní široce usmál a vytáhl dopis z ministerstva, který měl v kapse. Byl trochu zmuchlaný, tak ho rychlým kouzlem vyrovnal a podal jí ho.

Polly Evansová si nasadila brýle a zeptala se: „Fungovalo by to i na košile?“

„Jen trochu. Na prádlo se používají jiná kouzla.“

„Bože, v mých letech bych už neměla nikomu nic závidět, ale vyžehlit mávnutím hůlky mě k tomu svádí.“ S úsměvem mu vrátila dopis. „Dáš si trochu čaje, nebo spěcháš za Patty?“

„Je doma?“ zeptal se Harry.

„Možná bude s dětmi venku na návsi, chodí na procházky i když je zima.“ Usmála se nad Harryho nerozhodností. „Možná bys ji mohl přivést na čaj. Pamela bude doma asi za hodinku.“

Harrymu to připadalo jako dobrý nápad. Řekl, že se hned vrátí a zamířil ven.

Patricie na zaklepání neodpovídala a tak se Harry vydal na náves. Vítr zde byl o něco slabší, tlumený budovami a řadou borovic. Jeho sestřenice seděla na jedné ze dvou laviček na prostranství vydlážděném kočičími hlavami; její dvě děti běhaly kolem a kopaly do růžového míče. Holčička byl moc malá, aby dokázala pořádně kopnout, místo toho na míč šlapala a pak přes něj upadla. Její bráška se jí to marně pokoušel vysvětlit.

Harry k nim došel z boku a řekl: „Ahoj.“

„Harry! To je překvapení. Přišel jsi jen tak na pokec?“

„Hm, jo. Opravdu to nemám daleko,“ řekl, sedl si vedle ní a zabalil se do pláště. Chvíli se díval, jak si děti hrají. „Nepřihodilo se jim něco zvláštního?“ vyzvídal.

„Co?“ vyhrkla Patricie a znělo to vyplašeně. Pak se pobaveně zeptala: „Proč se ptáš?“

Harry pokrčil rameny a zjistil, že doufá, že se u jednoho z dětí projeví magie. Naděje na malého kouzelníka v rodině mu způsobila závrať. K nohám se mu přikutálel míč a Harry ho hodil dětem zpátky. Ani děti neměly rukavice. „Nevadí jim zima?“ zeptal se.

„Ale vůbec ne. Kdybych je nechala celý den zavřené doma, nejspíš bych se z toho zbláznila.“

Byly by z nich dobří famfrpáloví hráči, pomyslel si Harry toužebně. Příhody jeho kamarádů o tom, jak jejich příbuzní zjišťovali, jestli mají dostatek magie, mu kroužily myslí. Když se k němu míč znovu zakutálel, hodil ho schválně trochu výš, aby viděl, co se stane. Chlapec si ale jen stoupl na špičky a pak trochu vyskočil.

„Stavil ses u mamky?“

„Jo,“ odpověděl Harry a otřásl se. „Říkala, že tě mám přivést na čaj.“

Patricie okamžitě vstala. „To zní dobře. Pojď, Basie,“ zavolal na chlapce, který si toho nevšiml. Jeho sestra sebrala míč a tím ho donutila, aby je s nesouhlasným výkřikem následoval. „To ses zastavil, jen abys nás pozdravil?“ zeptala se Patricie pochybovačně.

„Ne, jen vám chci něco vysvětlit.“

„A co?“ zeptala se zvědavě.

„Hm, také o té noci, kdy byli zabiti moji rodiče.“

„Hm,“ zamumlala a vzala si od dcerky míč. „Mamka něco ví, ale nikdy by nám to neřekla. Vždycky měli s tátou tajemné řeči, kterými nás škádlili. Takže, co se doopravdy stalo?“

Harry se zhluboka nadechl. „Přišel jeden zlý kouzelník a moje rodiče zabil.“

Tvrdě na něj hodila míč. Jen svým famfrpálovým reflexům mohl děkovat, že ho chytil, i když si vyvrkl palec. „Au,“ zamumlal. „Za co to bylo?“

„Mluvíš jako táta,“ stěžovala si.

„Aha,“ řekl Harry s porozuměním. Na cestě nikdo nebyl a tak Harry vytáhl hůlku a změnil míč na zářivě modrý. Pak jí ho galantně podal. Prohlédla si míč kolem dokola a pak se zadívala na hůlku. Nedůvěřivě pokračovala v chůzi.

„Míč!“ požadovala její dcera Briar.

„Chviličku, zlato,“ řekla Patricie. „Hezký trik.“

„Vlastně moc triků neznám,“ přiznal Harry. „Tohle je iluze.“ Vzal si od ní míč a kouzlem ho proměnil na modrý golfový míček.

„Ty jsi iluzionista?“ zeptala se s nadějí.

Došli k cestičce vedoucí k domu Evansových. „Ne tak docela,“ přiznal Harry. „Kouzelník.“

„Nic takového není,“ prohlásila a zasmála se.

Harry zrušil iluzi a hodil míč na posekaný trávník. Děti se za ním se smíchem rozeběhly. Nechali je venku a vešli do domu.

„Ahoj, zlato,“ pozdravila dceru Polly. „Poznala ses s naším magickým příbuzným?“

Patricie ztuhla. „Tak trochu,“ prohodila.

Když Polly viděla Harryho tázavý pohled, vysvětlila: „Věděla jsem, že se nemůžeš dočkat, až jí to řekneš.“ Postavila na stůl konvici a talíř se sušenkami, sedla si a přemluvila dceru, aby se k ní připojila.

„Říkal jednu z těch šílených věcí, o kterých mluvil táta,“ řekla. „O iluzionistech, ne… kouzelnících.“ Zavrtěla hlavou a zamračila se.

Harry se sedl proti ní. „Tak nám něco ukaž, Harry, když už máš hůlku venku. Třeba přivolej cukr.“

Harry levitoval cukřenku z poličky nad kamny. Patricie zavřela oči a zamumlala: „Proboha. Nebyl to žert.“

„Musíme počkat na Pammy, jinak to budeme povídat dvakrát,“ řekla Polly a s úsměvem se napila čaje. „Ale stejně vzpomínám na tvou matku s láskou.“

„Lily byla…?“

„Čarodějka,“ odpověděli Harry s Polly dvojhlasně.

Patricie se trochu neochotně zeptala: „Aha, a proto ta otázka, jestli se dětem nestalo něco zvláštního…?“

„Ničeho jsem si na nich nevšimla,“ řekla Polly. „Ale vlastně nevím, co bych měla hledat.“

Harry své vylekané sestřenici klidně vysvětloval: „Magie se v téhle rodině objevuje náhodně. Asi tak jednou za sto let.“ Pokrčil rameny. „Kterýkoliv z nich by mohl být kouzelník. Jistě se to dozvíte, až jim bude jedenáct, když se to neprojeví dřív.“

„Proč až jim bude jedenáct?“

„Protože Bradavická škola eviduje a posílá dopis s pozvánkou ke studiu každému magicky nadanému dítěti v Británii. Ale ne všichni toho využijí. Není to tak docela normální výuka.“

„Ale tvůj otec učil normální předmět – chemii, i když uznávám, mytologie to je něco jiného.“

Harry zavrtěl hlavou. „Vyučoval lektvary. Teď učí obranu proti černé magii.“

„Ach,“ vydechla Patricie. „Lektvary… Jako třeba lektvar lásky?“

„Taky jeden umím uvařit… je to lehké.“

„Pammy by jeden potřebovala,“ řekla rozhodně a kousla si sušenky. „Přivolej ještě něco,“ zaprosila.

Harry jí s úsměvem vyhověl.

Když dorazila Pamela, přilákaná záhadnými zprávami na svém telefonním záznamníku, Patricie hned vyhrkla: „Hádej co? Táta si nedělal legraci, opravdu to byl zlý čaroděj.“

Během Harryho a Pollyina vysvětlování se za okny setmělo. Zděšení, se kterým probíraly proroctví, zahřálo Harryho u srdce.

„Takže tvůj otec, pan Snape, je také kouzelník, že?“ zeptala se Pamela, když se dozvěděla o Bradavicích.

„Ano,“ odpověděl Harry.

„Musím přiznat, že mi připadal trochu strašidelný,“ řekla Pamela. „To mi moc nepomohlo.“

„Připouštím, že to tak občas je,“ odpověděl Harry. „Je to dobré na zastrašování studentů.“

„I tebe?“

„Jo, na chvíli,“ přiznal Harry. „Teď už jsem ho prokoukl.“

„Takže jedno z dětí by mohlo být magicky nadané?“ zeptala se Pamela. „To by bylo fajn. Možná bych si také nějaké měla pořídit,“ řekla zamyšleně. Nevšimla si pobavených výrazů v obličejích své matky a sestry. Harry sklonil hlavu, aby zakryl smích.

„Měl bych vám ukázat album. Omluvte mě na okamžik, přinesu ho,“ řekl Harry rychle a přemístil se. Objevil se rovnou ve svém pokoji, zvedl album z nočního stolku a vrátil se. Tři páry ohromených očí na něj zíraly, když album pokládal na stůl. „To jsem vám nevysvětlil, že?“ zeptal se a ztěžka polkl. „Tomu se říká přemisťování. Takhle cestujeme.“

Ticho porušila až Patricie, která se zadívala na album. „To jsi byl až u vás doma? Není to na míle daleko?“

„Ano,“ přiznal Harry a snažil se obrátit jejich pozornost k albu, které, samozřejmě, bylo plné pohyblivých fotek, které nedokázaly uklidnit jejich zděšení.

„A tady náš kolejní tým hraje famfrpál. Táta také hrával, když chodil do školy. A to je všechno.“ Mezi poslední stránkou a deskami byly karty z čokoládových žabek, které tam Harry zapomněl.

„Co to je?“ zeptala se Pamela. Uchopila kartu a přečetla, co na ní bylo napsáno. „Vypadá to jako fotbalová kartička. Jsi slavný?“

„Trochu,“ přiznal Harry. „Všichni jsou šťastní, že je Voldemort pryč.

Patricie vzala do ruky další kartu a prohlížela si obrázek. „Vypadáš tady malý.“

„Byl jsem, Od té doby jsem hodně vyrostl.“

„Vypadá to tak.“ Dlouho si kartu prohlížela, až si náhle všimla, kolik je hodin a vyhrkla, že musí uložit děti do postýlek a dát jim něco k večeři. Objala Harryho, vrátila mu kartu a odešla.

„Také už musím jít, mám nějaké učení,“ řekl Harry a Polly s Pamelou vstaly. Loučily se s ním a trvaly na tom, aby se zase brzy ukázal. Polly měla v očích slzy, když ho objímala.

Doma bylo ticho a klid a jen stěží se dokázal soustředit na učení. Před odchodem do postele poslal krátkou zprávu Snapeovi o tom, jak strávil večer a cítil se při tom šťastně. Ještě když usínal, usmíval se.

 

Poslední komentáře
14.06.2010 14:06:22: Moc děkuji za překlad a mne by také zajímalo co Tonks a Rogers vyváděli. Ukázka souboje vyla velice ...
14.06.2010 10:54:06: Opět dokonalost sama, od začátku do konce. Díky.
12.06.2010 22:20:01: Tuto stránku jsem objevila nedávno, nedokončené povídky se snažím nečíst, ale tentokrát jsem již nev...
11.06.2010 15:33:27: Vineet a jeho názory...teďka se budou s tou ženou nesnášet a co pak :D ani ta láska nepomůže a rovno...