Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

69. kapitola

Tápání ve tmě

Harry se rozhodl, že se vypraví do Bradavic na famfrpálový zápas Nebelvíru s Havraspárem o něco dřív. Po zápase měl schůzku s Ronem a dalšími bývalými spolužáky. Pobíhal po pokoji, oblékal se a přemítal, zda by se nedokázal přemístit rovnou do Prasinek, tahle vzdálenost už by mu neměla dělat žádné potíže. Nakrmil Hedviku a Kali a byl v pokušení to vyzkoušet. Zavřel oči a představil si dlouhou ulici, ale pak do něčeho narazil, a vrátilo ho to zpátky tak rychle, až skoro upadl, musel udělat krok zpět. Povzdechl si; opravdu nemohl čekat, že se to povede. Oba jeho domácí mazlíčci na něj zírali s hlavami zvědavě nakloněnými na stranu.

„Jo, já vím – Bradavické dějiny,“ zamumlal směrem k nim.

Jak očekával, několik minut cestoval mezi krby, než ho letax vyplivl na podlahu přeplněné hospody U Tří košťat. Snažil se dělat, jako že o nic nejde, když vstal a pucoval si kolena.

„Harry!“ zvolal důvěrně známý hlas a přiběhl ho přivítat Seamus. Hned začal mluvit o zápase a jednotlivých hráčích, ale Harry se mu musel omluvit. Měl o týmech jen kusé informace z Ginnyina dopisu a samotného ho udivilo, jak rychle ztratil přehled.

Celou cestu na hrad foukal studený vítr. Harry se zachumlal do pláště. Na hřišti bylo zatím jen velmi málo diváků, dávali přednost teplu hospody. Jen skupinka studentů spěchala opačným směrem, tak rychle, že si Harryho ani nevšimli. Na rozdíl od hřiště, bylo ve vstupní hale rušno. Nečekal, že zahlédne Ginny nebo některého z ostatních hráčů, protože ti už pravděpodobně byli v šatnách, ale mnoho studentů ho zdravilo, když kolem nich procházel, jen několik jich překvapeně zíralo.

Snape byl ve svém kabinetu a třídil velký svazek esejů. „Jsi tu brzo,“ řekl místo pozdravu.

Harry se usadil na židli pro návštěvy a užíval si důvěrně známé atmosféry hradních zdí. Snape svou práci nepřerušil. Harry se rozhlédl po místnosti a očima se zastavil na předmětech, které tam dříve nebyly, jako například kniha o zakázaných lektvarech vedle zaprášené myslánky. Pod tím Harry spatřil plechovku himálajského čaje vedle sklenice s podivným obsahem, což mu připomnělo, že se blíží Snapeovy narozeniny, a otázka na podivnou knihu mu rychle vymizela z mysli, když začal usilovně přemýšlet o vhodném dárku pro svého opatrovníka.

„Přijdeš příští víkend domů?“ zeptal se Harry.

Snape zvedl oči od své práce. „Neuvažoval jsem o tom.“

Harry litoval, že na to nepomyslel dříve, ale protože předpokládal, že Snape nebude mít na své narozeniny rande s Candidou, navrhl: „Co kdybychom se v pátek setkali v Prasinkách?“

„Nemáš na práci nic lepšího?“ zeptal se Snape zlehka. Když Harry zavrtěl hlavou, jemně ho popíchl: „Nešel bys raději za svými kamarády?“

„Máme večírek dneska.“

„Ach, pokus se držet zpátky, jestli je to možné.“ Snape si odhrnul vlasy z očí a něco hledal v hromadě knih. „Můžeme se sejít v Prasinkách, jestli chceš,“ řekl.

Znělo to trochu smutně a Harry věděl, že loni touhle dobou měl rande a to bylo to, co ho pravděpodobně trápí. S pohledem na hodinky vstal. „Kluci na mě čekají. Uvidíme se po zápase?“

Snape přikývl a mávl na něj, ale pak hlasitě zabouchl knihu. „Je všechno v pořádku, Harry?“ zeptal se vážně.

Harry se usmál. „Jde to. Docela dobře, řekl bych.“ Vypadalo to, že Snape čeká, že to rozvede a tak se opřel rukou o zárubeň a řekl: „Návštěva u mých příbuzných proběhla dobře, poslal jsem ti přece sovu. Čekají, že je navštívíme o Vánocích.“ Harry se usmál ještě víc, ale pak si skousl ret a dodal: „Ještě jsem ti neřekl, že jsem podal žádost ke Starostolci, aby znovu projednali Siriusův případ. Ale ještě se kolem toho nic neděje.“ Snapeův klidný, upřený pohled nezakolísal a tak Harry pokračoval: „Uhm… setkali jsme se s ministerským předsedou a ukázka obraných kouzel se nám trochu vymkla z ruky, jeho asistenty pak museli až do konce dne uklidňovat a to mě trochu vyvedlo z míry.“ Harry cítil jak se červená pod pobouřeným výrazem, který se objevil na Snapeově tváři. „Dneska večer to bude jen malý a klidný večírek… Slibuju.“

Snape pozdvihl obočí a pomnul si bradu. „Chystal jsem se ti navrhnout, že bys měl žít klidněji a normálněji, ale neudělám to,“ zadíval se do svých papírů. „Dostaly se sem nějaké podivné zvěsti o souboji gryfa s tygrem na ministerstvu a můj paranoidní mozek hned pomyslel na tebe.“ Zvedl své jako uhel černé oči k Harrymu.

Harry se ostýchavě usmál. „Novináři u toho nebyli. Díky Merlinovi.“

„To bych řekl,“ souhlasil Snape. „Možná bys měl jít za svými kamarády. Doufal jsem, že tohle dodělám před zápasem.“

„Uvidíme se později, ale na večeři nezůstanu. Minerva to neočekává, že ne?“

„Pravděpodobně by ses měl u ní zastavit a informovat ji o tom.“

Po odchodu ze Snapeovy kanceláře Harry zkontroloval hodinky a zjistil, že do začátku utkání zbývá ještě spoustu času. Zamířil k chrliči, ale až tam si uvědomil, že nezná heslo. Otočil se, aby se došel zeptat Snapea a ocitl se tváří v tvář Greerové. „Dobré ráno, profesorko,“ pozdravil slušně. Bylo snadné necítit k ní odpor, protože už to bylo dlouho, co ji naposledy viděl.

„Pane Pottere,“ řekla s kyselým úsměvem. Pak se ušklíbla, „Neznáte heslo?“ zeptala se podobným způsobem, jakým se mu vysmíval Dudley.

Harry se nenechal vyprovokovat. „Ne, madam,“ přiznal.

Rozvlnila svůj hábit. „Citronovník Verbena,“ řekla domýšlivě a chrlič odskočil.

Harry ji následoval do kanceláře McGonagallové, odkud bylo slyšet hlas profesora Cawleyho. „Zkuste na ně být přísnější… když jim popustíte uzdu, nezvládnete je…,“ radila McGonagallová, když točité schodiště vystoupalo až nahoru. Dveře byly, jako obvykle, otevřené.

„To by mohlo zamezit zmijozelskému ulejvání,“ odpověděl Cawley.

„Ah, Gertuda… A Harry,“ řekla McGonagallová překvapeně. „Prosím, pojďte dál. Máme právě neplánovanou poradu.“ Obešla stůl a potřásla mu rukou. „Zůstanete na večeři?“

„Ne, omlouvám se, profesorko. Máme večírek.“ Všiml si, že je šedivější, než bývala.

„Aha, dobře. Minule to bylo hezké. Nezapomeňte, že jste po zápase vždy zvaný.“ Posadila se zpátky za stůl. „Obávám se, že teď se musíme věnovat našim problémům.“

„Samozřejmě,“ řekl Harry přívětivě a zamířil zpět ke schodům.

„Och, ale…,“ řekla McGonagallová, čímž ho zastavila. „Na něco jsem se chtěla zeptat.“ Na její tváři se objevil zvláštní úsměv, jakoby pobavený. „Slyšela jsem velmi zvláštní příběh o ministerském předsedovi, rudém gryfovi a vzácném bílém tygrovi, nebo něco takového.“ Harrymu poklesla ramena, tohohle se obával. McGonagallová mluvila mile, ale pod povrchem bylo slyšet i něco jiného. „Ten příběh přešel přes mnoho vypravěčů, takže nemohl být přesný… Myslela jsem, že byste mohl… Možná víte, co se doopravdy stalo…“

Greerová s Cawleyem se na něj také s očekáváním zadívali. „Nikdo nebyl zraněn,“ upozornil Harry místo odpovědi. „A Daire si to docela užíval. Je to dlouhý příběh,“ vydechl, nebyl ochoten to vysvětlovat.

„Aha,“ řekla McGonagallová a mrkla na něj. „Je Daire z blízka taky takový fešák?“

Harry pokrčil rameny, nebyl schopen to posoudit. „Moje kolegyně, Kerry Ann, o něm nedokáže přestat mluvit, takže myslím, že je.“

Usmála se a na rozloučenou mu zamávala. Harry měl podezření, že je ráda, že jeho sklony k problémům se teď musí zabývat někdo jiný.

Vydal se pak ven z hradu, aby navštívil Hagrida, který právě sklízel hrášek. Ale ne nějaký obyčejný. Dokonce i teď, když byl sežehlý mrazem, snažil se omotat Hagridovi kolem zápěstí, když trhal lusky a ukládal je do velkého koše.

„Rád tě vidím, Harry,“ řekl Hagrid procítěně. Dlouze a příjemně si popovídali, aniž by se dotkli čehokoliv, co se Harrymu přihodilo na ministerstvu.

Harry pak vyhledal své kamarády na tribuně pro návštěvníky u famfrpálového hřiště a vděčně sáhl do sáčku gumových žížalek a napil se máslového ležáku, který mu Ron koupil. Ron s Hermionou byli jen malou částí bývalých studentů, společně s Nevillem a Seamusem, byla tu dokonce i Levandule, kterou Harry už dlouho neviděl. Když dorazil Aaron, Harry se trochu posunul, aby mu udělal místo.

„Jen jestli nejsi Zmijozel,“ řekl Ron s plnou pusou skořicových kukuřičných lupínků.

Aaron předběhl Harryho s odpovědí, sedl si zpříma a povýšeně řekl: „A co bys dělal, kdybych byl?“

„Aha,“ zamumlal Ron. „Myslím, že nic,“ připustil mrzutě. Polkl a zašeptal Harrymu do ucha: „Vybíráš si podivné kamarády.“

„To sedí od někoho, kdo pracuje se skřety a trolly,“ škádlil ho Harry.

Ron si povzdechl a trošku se přikrčil. „Pravda.“

Zápas trval dlouho – tři a půl hodiny. Harry si pomyslel, že by měli používat starou zlatonku, vzhledem k tomu, že oba chytači byli nováčci. Přemýšlel, jestli i někdo další ví o její výměně. Na konci byli hráči úplně vyčerpaní. Ginnyiny vlasy divoce poletovaly kolem její tváře, když na spoluhráče pokřikovala, Harry předpokládal, že to způsobila frustrace z toho, že nejsou schopni ukončit hru. Nebelvírská chytačka Louisa Llwellan nakonec chytila zlatonku spíše jen náhodou, když uhýbala před potloukem a ocitla se přímo proti ní. Havraspárský chytač sklonil hlavu a zavrtěl s ní, až se mu vlasy rozlétly na všechny strany. Ginny se v jednom z dopisů zmiňovala, že, ačkoliv byl teprve ve třetím ročníku, mnoho dívek ho zbožňovalo. Smutně si potřásl rukou s Louisou, kolem které se shromáždil celý nebelvírský tým. Havraspárci opustili hřiště, ale Nebelvíři se stále ještě nadšeně poplácávali po zádech, ačkoliv v tom chyběla obvyklá energie, byly prostě příliš unavení.

Diváci se také pomalu a unaveně zvedali ze svých míst. „Ještě že se máme na co těšit,“ bouchl Ron Harryho tvrdě do ramene.

*****

Klepátko na dveřích bylo sotva slyšet v halasu, který se nesl přeplněným přízemím domu. Harry, který se prodíral ke dveřím, si neuvědomoval, že by pozval tolik lidí. Za dveřmi stál Aaron s hezkou, moderně oblečenou dívkou, kterou držel za ruku. Harry se podivil, kde se s ní, sotva dvě hodiny po zápase, stihl seznámit.

„Harry!“ pozdravil Aaron, zamával láhví s vínem, která byla ozdobena červenou stuhou, a řekl: „Rachel… Harry Potter… jak se vede, Harry? Tohle je pro tebe,“ padal mu láhev.

„Pojďte dál,“ pozval je Harry a ustoupil. Rachel kolem něj prošla s doširoka otevřenýma udivenýma očima a pokoušela se si ho v šeru chodby lépe prohlédnout. Aaron si jejího překvapení nevšiml.

Když vešli do haly, Rachel se Aarona udiveně, se silným francouzským přízvukem, zeptala: „Ty jsi opravdu bystrozor?“

Ta otázka probudila Aaronův alkoholem zamlžený mozek: „Jo,“ odpověděl ublíženým hlasem. „To bych si nevymyslel. Co kdyby někdo očekával, že jako bystrozor zasáhnu?“ Teď byl upřímně zděšený.

„Dejte si něco k pití,“ nabídl Harry z podnosu, který Winky nesla kolem.

Rachel přijala sklenici jasně modré tekutiny a stále zírala na Harryho. „To je váš dům?“

„Ano.“

Aaron se nadšeně rozhlédl. „No jo, tady žije profesor Snape, ne?“ Tvrdě polkl a zpozorněl.

„Není tu nic nebezpečného,“ ujistil ho Harry. „Pokud nevypiješ něco z lékárničky, aniž bys to naředil nebo namíchal. Ale myslím, že až budeš odcházet, budeš rád, když ti něco namíchám.“

Rachel zírala na Harryho přes svou sklenici. „Opravdu jste Harry Potter?“

Harry neutrálně odpověděl: „Ano. Studujeme s Aaronem v Bystrozorském kurzu na ministerstvu.“

Zdálo se, že přehodnotila svůj názor na Aarona, včetně toho, že si ho prohlédla od shora dolů.

„Pojďte, představím vás svým kamarádům…“

Jak šel čas, návštěvníků ještě přibylo. Možná to bylo tím, že Winky průběžně doplňovala jídlo na stolech. Harry se díval na stoly plné jídla zděšeně. Někdo donesl kouzelnické rádio a hudba se mísila s hovorem.

„Harry,“ řekl Ron, když na sebe narazili, „to je úplná hostina. Opravdu potřebuju sehnat domácího skřítka. Možná až mě povýší.“

„Jak to jde u Gringottových?“ zeptal se Harry.

Ron pokrčil rameny. „Dobře. Byl jsem se podívat v devátém podzemním podlaží, které je druhé nejnebezpečnější a plné hodně ošklivých věcí. Skřeti jsou dobří v zaklínání železa a já doufám, že se naučím, jak to dělají,“ vysvětloval Ron nadšeně. „Mají takové dvoukřídlé dveře, které vedou k nižším podlažím… vypadají jako normální okované dveře, ale když tam nemáš co dělat, vysunou se železné hroty a dveře fungují jako železná panna.“

„To je hezké,“ odpověděl Harry a trošku ho zamrazilo z pocitu, že by měl být zraněn fyzicky místo magicky.

Přes místnost k nim došli Fred s Georgem a jejich obvyklé široké úsměvy byly zřetelně viditelné i v matném světle svíček. „Ohromná párty, Harry. Máš hrozně moc přátel.“

„Každý chce být Harryho kamarádem,“ žertovalo druhé dvojče, když se k němu naklonili blíž.

„A jak pokračuje výcvik, Ó bystrozore? Už dlouho jsi nás nenavštívil.“

„Ano, musíme ti dát nějaký prezent, abys nás náhodou nezatknul.“

Harry přemýšlel, co tím myslí. „Nerozšířili jste svůj obchod do dalších ulic, že ne?“

Dvojčata vypadala zvědavě. „Ne, proč?“

„Jen se ptám. Nemáte něco nového a zajímavého, co by bystrozorovi pomohlo?“ odbočil Harry od tématu.

„Hm, Georgi, máme?“ zeptal se Fred zamyšleně.

George si promnul bradu a předstíral hluboké zamyšlení. „Budeme o tom muset přemýšlet.“ Zatahal bratra za ruku, aby mlčel.

„Na čem pracují?“ zeptal se Harry Rona, když se dvojčata s potutelnými úsměvy vzdálila.

Ron spolkl sousto a řekl: „No, strávili spoustu času tím, že se pokoušeli vyrobit neviditelný plášť. Nemyslím si, že se jim to povedlo, a taky chtěli udělat citronové bonbóny neviditelnosti. Ale pak je to nudilo a tak toho nechali. Nevím, na čem pracují teď. Ginny možná… v tom pokračuje.“

Došla k nim Tonksová, její dlouhé růžové vlasy zářily na celou místnost. „Už musím jít, Harry. Děkuji za pozvání.“

„Vždyť jsi zrovna přišla… nebo ne?“

Vesele se zasmála a Harrymu se rozbušilo srdce. „Jsem tu už dvě hodiny, Harry.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry šokovaně a vytáhl hodinky, byla skoro půlnoc. „Jsem rád, že jsi mohla přijít,“ dodal formálně. Přikývla a s hlasitým třeskem se přemístila. Harry se rozhlédl po hostech, aby se vyhnul Ronovu upřenému pohledu. Pozoroval, jak Aaron tančí se svou přítelkyní, pružně a ladně, přestože hlasatel v kouzelnickém rádiu zrovna hlásil výsledky famfrpálových utkání. Zastavili své tango blízko nich a Aaron ohnul svou partnerku skoro až k podlaze.

„Ahoj, Harry,“ řekl Aaron laskavě a znělo to skoro jako by to řekla jeho matka. „Měli bychom mít večírky každý den,“ řekl zasněně. „Bylo by to lepší, než četba.“

„Četba?“ zeptala se Rachel a narovnala se.

Aaron si povzdechl: „Ano. Bystrozoři jsou vesměs krátkozrací od toho, jak jsou zavrtaní do knih, vždyť víš…,“ ukázal na Harryho brýle.

Harry si poupravil brýle na nose. „Tyhle už mám dlouho,“ poznamenal.

Aaron uchopil svou společnici pod paží a ona se o něj opřela, zírala na Harryho podivně udiveným pohledem. Harry si odkašlal: „Takže, kde jste se vy dva potkali?“

„Ve vlaku,“ řekl Aaron a poklepal Rachel po ruce. „Je na návštěvě v Lyonu. Nabídl jsem se, že ji ukážu i jiná místa, však víš, Tower, londýnská sklepení… Harryho Pottera.“

Rachel se zahihňala, s rukou decentně před ústy. „Myslela jsem, že žertuje.“

„Aha,“ prohodil Harry. „Seznamuješ se tak, že dívkám vykládáš o mně?“

Aaron se k němu důvěrně naklonil: „Harry, toho bys měl využívat hlavně ty. Proč sis nějakou nepozval?“

Harry poslal sovu Taře, ale měla už nějaké závazky. Během týdne se snažil vymyslet důvod, aby se mohl zastavit v kanceláři Ministryně kouzel, ale nebyl si jistý, jak se jí líbila jejich demonstrace nácviku kouzel, takže to nechal být. Pokrčil rameny.

„No jo,“ vydechl Aaron a odtáhl svou společnici stranou tak, aby mohl položit Harrymu ruku kolem ramen. „Nechceš s tím pomoc?“ zeptal se posmutněle.

„Hodně štěstí,“ zamumlal Ron, zatímco žvýkal už asi dvacátou klobásu.

Společnost se nakonec začala rozcházet, ale jídla neubývalo, jak si Harry všiml. V hale Winky nezahlédl, a protože se bál, že chce přichystat další občerstvení, vydal se za ní do kuchyně.

Bylo tam nádherné ticho, jen oheň v krbu praskal. Winky leštila kotlíky. „Ahoj, Winky,“ pozdravil Harry.

„Pán něco potřebuje,“ zeptala se znepokojeně.

„Ne, ne, přišel jsem se ujistit, že už žádné jídlo nepřineseš.“ Bylo tu teplo a útulně, Harrymu ještě stále zvonilo v uších ze všeho toho hluku, potřeboval trochu klidu. Posadil se na nízkou stoličku. „Děkuji ti za pomoc s večírkem,“ řekl a Winky se uklonila.

Ozvaly se kroky. „Myslela jsem si, že tě vidím jít sem,“ řekla Hermiona, když vešla do světla vyzařovaného ohněm. „Velká párty.“

„Takhle jsem to nezamýšlel,“ řekl Harry a v teple kuchyně si musel vyhrnout rukávy.

„To ty jsi přichystala všechno to pohoštění, Winky?“ zeptala se Hermiona.

„Winky připravila jídlo, ano,“ odpověděla Winky a popotahovala si svůj čajový ubrousek.

„To bylo hodně práce,“ řekla Hermiona, přitáhla si bedýnku od brambor a sedla si vedle Harryho.

„Ó ne, slečno, pro Winky to nebyla žádná práce.“ Skřítka si všimla Hermioniny pochybovačné tváře a pokračovala: „Winky neměla moc práce – Winky má práci ráda.“

Hermiona plácla Harryho lehce po rameni. „Harry nevyžaduje moc práce. Půjčil bys mi Winky?“

„Tobě?“ zeptal se Harry nedůvěřivě. „Chceš půjčit domácího skřítka?“

„Ne, vlastně ne.“ Zamyšleně dodala: „Ačkoliv, kdybych nějakého měla, jedla bych lépe.“

„Jak to jde v advokátní kanceláři?“ zeptal se Harry.

„Je to docela zajímavé,“ řekla a znělo to maličko neupřímně. „Opravdu je to náročné a tak, ale trávím příliš mnoho času nad knihami.“

Harry si ji nedůvěřivě prohlédl a pohladil její hubenou ruku. „Je to tak vážné, Hermiono?“

Na oplátku ho zlehka plácla. „Ano,“ odpověděla podrážděně. „To proto, že… skoro vůbec nepoužívám magii. A to je to, v čem jsem dobrá. V kanceláři si leda tak kouzlem ohřívám čaj. Ty a Ron používáte magii pořád a učíte se spoustu nových kouzel.“ Opřela si hlavu do dlaní a zadívala se do ohně. „Je těžké zkombinovat kouzla a vážnou práci. Ale nevím, co jiného bych měla dělat. Dělám docela důležité věci, ale nejsem si jistá, že je to to, co jsem si představovala.“

Oba mlčky zírali do ohně, než Hermiona řekla: „Potřebuju změnu.“

„Chtěla bys být bystrozorkou?“ škádlil ji Harry.

„Ano a zároveň ne,“ řekla důrazně. „Možná bych si měla zkusit najít něco na ministerstvu…“ Povzdechla si a znovu složila bradu do dlaní.

Tmavě oblečená postava sestoupila po těch pěti schodech vedoucích do kuchyně. Harry vzhlédl. „Ahoj, Vineete.“

„Už odcházím,“ podotkl Ind.

Harry vstal a potřásl si s přítelem rukou. „Děkuji, že jsi přišel. Omlouvám se, neměli jsme příležitost si promluvit.“

„Tvoje pozvání bylo velmi milé…“

Nahoře na schodech se objevil Aaron, klopýtl dolů a chytil se Vineeta za ramena, aby neztratil rovnováhu. „Harry! Bezva večírek! Měl bys je pořádat častěji. Ahoj, myslím, že jsme nebyli představeni,“ řekl a zaměřil se na Hermionu.

„Potkali jsme se na zápase. Hermiona Grangerová,“ podala mu ruku.

„Harmonie, hezké jméno,“ potřásl jí Aaron rukou. „Já jsem Aaron. Harry a já jsme na ministerstvu… Myslím ve výcviku… A tak. Uvidíme se v pondělí, Vishnu. Musím odvést svou dámu domů… Ona chce… Už musím jít.“ Poplácal Vineeta po zádech a vratkým krokem odešel.

„To je bystrozorský učeň?“ zeptala se Hermiona zvědavě.

„Obvykle bývá normální,“ ujistil ji Harry se smíchem. Aaron nezanechal pozitivní dojem, když odcházel, nevypadal zrovna dobře, i když následkem toho by se mu mohlo dostat od jeho přítelkyně zvláštní péče.

„Také se uvidíme v pondělí,“ řekl Vineet a lehce se Hermioně uklonil. „Harmonie,“ pozdravil oficiálně, otočil se a odešel.

Harry čekal, že se jeho kamarádka ohradí kvůli zkomolenému jménu. Nic ale neřekla, jen tiše seděla, zatímco Winky stavěla na stůl kotlíky, aby oschly. „Kdo to byl?“ zeptala se konečně. „Další z tvých kolegů učňů?“

„Jo, to byl Vineet.“

Následovala dlouhá pauza. „Jak mu to jde?“

„Donedávna používal nevhodnou hůlku, takže teď nedokáže příliš regulovat svou sílu,“ usmál se Harry. „Opravdu mu to vadí.“ Když viděl její zvláštní výraz, dodal: „Je čím dál lepší. Dokáže se bránit, ale nedokáže vytvořit silný štít. Jinak by byl nejlepší ze třídy.“

„Odkud je?“

Harry zapátral v paměti. „Jednou mi to říkal. Uh, Bhube-něco.“

„Bhubaneswar?“ zeptala se Hermiona.

„Jo,“ odpověděl Harry. „Slyšela jsi o něm?“

„Je proslulý svými bílými tygry,“ vysvětlila, objala si kolena rukama a pohupovala se na bedýnce dopředu a dozadu.

„Aha. To si umím představit,“ prohlásil Harry záhadně.

„A jak jde bystrozorský výcvik tobě. Máš docela zajímavé spolužáky.“

„Výcvik se mi líbí, jen fyzická příprava je poněkud otravná. A stávají se věci, o kterých nám neříkají. To mi vadí.“

„Nechodíte na porady?“ škádlila ho.

„Ne. A zjistil jsem, že mi nevěří.“

„Oni ti nevěří?“ V Hermionině hlase se odrazila nedůvěra. „Co tím myslíš?“

„Myslí si, že když se dozvím, kde jsou problémy, neposlechnu a pokusím se zapojit.“

„Aha,“ řekla Hermiona s pochopením.

Harryho to rozzlobilo. „Myslíš si to také.“

Hermiona se zhoupla a pevně si svírala kolena. Její ponožky v záři ohně zasvítily. „Myslím, že to závisí na tom, co se ti honí hlavou. Stejně, jako když měla problémy Tonksová…“

Harry náhle vstal a vzal si z talířku sušenku. Žvýkal ji, aby se uklidnil.

„Harry… ty ji máš rád, že?“

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl Harry, snažíc se o klidný tón.

„Ne, myslím opravdu rád.“

„To není dovoleno,“ odpověděl tiše.

Hermiona si povzdechla a přistoupila k němu. „Mám radu, pokud to chceš slyšet; nezapleť se s ní, jinak to bude ještě horší. Vyjdi si s někým jiným.“

„To jsem udělal. Dobře, v každém případě jsem se o to pokoušel,“ odpověděl Harry obranně. „Většinou na ni nemyslím, ale když tuším, že je v nebezpečí…“

„Dokáže se o sebe postarat, aniž bys na ni dohlížel, však víš,“ upozornila ho Hermiona jemně. „Bývalo to horší.“

„Něco se děje,“ zašeptal Harry.

„Co?“ zeptala se poplašeně.

„Nevím přesně. Ty jsi nic neslyšela, že?“

Ostře se zasmála. „To se ptáš mě?“ Odmlčela se a pak se zeptala: „Spíš dobře?“

Harry se nad tou otázkou pozastavil. „Vždycky ne,“ připustil.

„Nehledáš zase Averyho, že ne?“

„Ne, ale možná bych měl,“ odpověděl nevýrazně.

Poplácala ho po zádech. „Buď opatrný, Harry, ano? Ať už děláš cokoliv.“

*****

Tu noc se Harry probudil v nechladnější hodinu před svítáním s bolavou hlavou z podivného snu, který ho zneklidnil. Oheň v krbu byl velmi slabý, a to v tuto roční dobu nestačilo. Harry vyklouzl z postele a omotal si pokrývku kolem sebe. V polovině místnosti ho napadlo, že mohl použít hůlku, aby do krbu přiložil. Rozzlobeně došel ke krbu, prohrábl oheň a narovnal na něj pár polen. Přitáhl si ke krbu stoličku a čekal, až se oheň zase rozhoří. Promnul si oči, ale tupý pocit v hlavě přetrvával, ve skutečnosti měl teď hlavu ještě těžší.

Seděl nahrbeně u ohně a uvažoval o snu, který se mu zdál; o tom, jak bojuje v Zakázaném lese s černým panterem. Elegantní černá kočka se pohybovala nepřirozeně, jakoby nejistě. Harry s ní bojoval ve své zvěromágské formě a jen to, že mohl létat, mu dodalo výhodu nad pružným zvířetem s ostrými zuby. Pokaždé, když se otočilo a skočilo po něm, vzlétl, ale zvíře setřást nedokázal. Jeho drápy tou věcí procházely, jako by to byl jen stín.

Harry si znovu promnul oči. Možná vypil příliš mnoho medoviny a snědl příliš mnoho ostrých klobásek.

*****

Harryho nebavilo čekat, až o tom začne Tonksová, a tak využil příležitosti, která se mu naskytla v pondělí při polední pauze. Tonksová listovala v tlusté složce, která ležela na jejím stole. Lidé vcházeli dovnitř a ven a vypadali něčím zaujatí. Harry si přitáhl židli a posadil se, což upoutalo její pozornost.

„Předpokládal jsem, že se na mě budeš zlobit kvůli Averymu… Jen jsem ti to chtěl připomenout.“

Zavřela složku s dokumenty a položila na ní ruku. Tlustá složka trošku splaskla. „Ano, a byla jsem to já?“ zeptala se nepřítomně, zatímco zírala do poznámkového bloku.

Přišel jako obvykle nahrbený Whitley a předal jí další dokument, který založila do složky. Zatvářila se zamyšleně. „Někdo by ti měl pomoci, Harry… nemůžeš v tom zůstat sám.“ Pevnějším hlasem dodala: „To jsi nikdy nebyl, víš.“

Harry odsunul nepříjemné vzpomínky a zaměřil se na současnost. „Teď ho necítím. Ale od Halloweenu jsem ho nehledal.“

„Byl to hlupák, Harry,“ řekla Tonksová. „Na rozdíl od takových, kterými se musíme zabývat okamžitě.“

„Tak proč je ještě na svobodě?“ zeptal se Harry, rozzlobený tím, že byl případ odložen.

„Měl prostě štěstí.“

Harry počkal, dokud si Rogan nevzal krásnou křišťálovou kouli ze svého stolu a pohazujíc si s ní, jako by neměla žádnou cenu, neodešel. Potom řekl: „Ale teď by si mohl myslet, že je v bezpečí, ne?“

„Nikdo ho neviděl, Harry. Jen ty jsi o něm měl nějaké zprávy, ale to se nedá použít,“ poznamenala a v jejích slovech se objevil hněv. „Jen to, že nejsi informovaný o všech skutečnostech neznamená, že nejsi součástí našeho týmu. Kde jsi ho naposledy vytušil?“

„Poblíž Londýna.“

Naklonila hlavu na stranu, jako by to pro ni byla novinka. „Musel si opatřit lepší převlek.“ Skousla si ret. „Nebo mu někdo pomohl. Pořád existují lidé, kteří s ním sympatizují, i když jich není mnoho.“ Zamyšleně se zahleděla do dálky. „Můžeme znovu vyvěsit plakáty. Nikdo by proti tomu nic neměl.“ Vytáhla ze zásuvky skoro čistý pergamen a něco si na něj poznamenala. „Londýn, že?“ Vzala špendlík a připíchla pergamen na nástěnku. „Kdyby ses něco dozvěděl, nezapomeň se o to podělit, Harry,“ poznamenala tak chladně, až Harryho zamrazilo.

Svedl souboj sám se sebou. „Co se stalo ten den, co jste nás s Vineetem zavřeli do chráněného bytu?“ zeptal se, protože informace prostě potřeboval.

„Nic,“ odpověděla.

Znělo to upřímně, přesto Harry nedůvěřivě zopakoval: „Nic?“

„Ukázalo se, že to byl jen poněkud komplikovaný omyl.“

Harry si vzpomněl na Roganovy poznámky o nejasných a nepřesných zprávách a pocítil neklid. „To je divné.“

Aniž by vzhlédla od spisu, který znovu otevřela, odpověděla: „To ano. Strávili jsme spoustu času, abychom zjistili, jak to ve skutečnosti je… že o nic nejde.“ Řekla to odmítavě a Harry nespokojeně odešel.

Odpoledne si prohlédl poštu a nálada se mu zvedla, když mezi dopisy našel jeden od Patricie. Uvnitř byla fotografie, byla na ní ona, její manžel a obě děti. Několik vteřin na ní zíral, než si uvědomil, že se pohybovat nezačne. To mu připomnělo, že nemá žádnou fotografii, kterou by mohl poslat na oplátku, pokud nechtěl poslat obrázek z Denního věštce. Umístil obrázek do rámečku, vedle fotografie, na které byl zobrazen se svými kamarády na konci třetího ročníku. Mohl použít tento obrázek, ale on i jeho kamarádi na něm byli příliš mladí – ještě děti. Někdy, když se na něj díval, pociťoval nepříjemné svírání v žaludku kvůli událostem, které je teprve čekaly. Ale Voldemort byl pryč. Ministerstvo si vedlo dobře. Věci se hodně změnily od okamžiku zachyceném na snímku, ale stejně mu vždy připomněl minulost.

Nepohyblivá fotografie jeho příbuzných překryla velkou část té pod ní; potřebuje si obstarat nový rámeček. Také by se měl nechat vyfotografovat se svým opatrovníkem, aby mohl poslat něco na oplátku.

Harry napsal Patricii hezkou odpověď a pro případ, aby si dopis nepřečetl její manžel, poslal s ním Hedviku k paní Evansové. Harry sledoval, jak bílá sova mizí nad stromy a usmíval, když si představil to překvapení, až se u paní Evansové objeví. Vyprávěl jim, jak si kouzelníci posílají poštu… nebo ne? Byl si ale jistý že, na rozdíl od Dursleyových, se jim doručování dopisů sovami bude líbit.

*****

„Ani se nesvlékejte,“ řekl Rodgers ve středu ráno. „Máme nějakou práci venku, vyzkoušíme si obsáhlejší ochranná kouzla. Odbor kouzelných her a sportů ale potřebuje použít naši obvyklou cvičební lokalitu pro závodní testrály, naštěstí nám asistentka vedoucího oddělení nabídla, že můžeme použít jeho pozemek ve Vydrníku Svatého Drába.“

Harrymu se při vyhlídce na návštěvu Doupěte zlepšila nálada. Přemístili se za dům, paní Weasleyová si utírala ruce do žluté zástěry, přes ramena měla přehozenou špinavou starou bundu. „Harry, drahoušku,“ zvolala a objala ho. Pak ho pustila a začervenala se pod   Rodgersovým zděšeným pohledem, rychle si zástěru urovnala.

„Paní Weasleyová.“ Rodgers jí krátce stiskl ruku, jak to vyžadovala slušnost. „Slibujeme, že nebudeme dělat žádné problémy, ozvěte se, kdybychom vás rušili.“

Harry byl rád, že si do kapsy pláště zastrčil své rukavice z králičí kožešiny, když šel za Rodgersem zarostlou zahradou do míst, kde obvykle hrávali famfrpál. Jedna z brankových tyčí ještě stála. Rodgers se obrátil na Harryho. „Není to zrovna moc daleko od mudlovské vesnice,“ vydechl, jako by se jen tak tak držel.

„V létě sem není vidět přes stromy,“ upozornil Harry a doufal, že není zřejmé, že stromy vyrostly zázračně rychle. Zrovna teď vypadaly jako všechny ostatní stromy bez listí.

Rodgers se zamračil na řadu vysokých stromů, a pak se začal věnovat výuce. „Jako první se na objekty používá odpuzovací bariéra, tradičně zvaná lapač dělových koulí, protože se hojně užívala k ochraně hradních hradeb. Jako druhá se vztyčuje bariéra odpuzující mudly, která je obvyklá například na famfrpálových stadionech…“

Pracovali několik hodin. Začali tím, že stáli blízko sebe, hůlky před sebou a současně, stále dokola, pronášeli zaříkadlo, dokud mlhavá záře nespojila všechny hůlky. Často záře vyšla jen ze dvou hůlek, a to z Vineetovi a Rodgersovi. Harrymu se vedlo stejně špatně, jako ostatním, zápolil s radou, které se jim dostalo – procítit kouzlo a propojit ho se sousední magií – zrovna tak, jako s vysláním magie do své hůlky. Vineet je trpělivě sledoval, ačkoliv bylo zřejmé, že žádné cvičení nepotřebuje.

Cvičili i místo polední pausy, Rodgers stále nebyl spokojen s jejich výkonem. V půl druhé je vyrušila paní Weasleyová a Harry jí za to byl vděčný, protože už mu kručelo v žaludku. Přinesla jim každému misku kuřecí polévky, i Rodgers jídlo přijal a vůbec se nezlobil, že byli přerušeni, jak Harry očekával.

Když dojedli, řekl: „Dobře, zpátky do práce. Jste ta nejpomalejší banda, jakou jsem kdy viděl.“ Harry, Kerry Ann a Aaron se mračili, když znovu pozdvihli hůlky. Harry se zdržel poznámky, že se ještě nikdy nepokoušeli naučit tahle kouzla tak velkou skupinu učňů, tak jak to mohl vědět?

Harryho bolela ruka a byl zklamaný, ale nutně ještě potřeboval koupit Snapeovi dárek k narozeninám. Z Doupěte ale odešli až tehdy, když se pan Weasley vrátil z práce. Harry se dostal na Příčnou ulici až za tmy. Venku bylo jen málo lidí, protože byla zima, a některé obchody, jako třeba lékárna, už byly zavřené.

Procházel ulicí a stále nevěděl, co by měl koupit. Šetřil kapesné a měl docela dost peněz, ale bez dobrého nápadu mu galeony byly na nic. Zíral do výkladní skříně Velkoprodejny Mžourov, ale vybavení pro sovy zamítl jako příliš nudné. Fortescue čile obchodoval s teplým moštem a malými koláčky. Harry si koupil mošt a byl tak zoufalý, že ho téměř požádal o radu.

„Ahoj, Harry,“ ozvalo se vedle něj, když se napil. Byla to Belinda, asistentka madam Bonesové.

„Ahoj,“ odpověděl Harry potěšený, že se s ní setkal, ale jeho dilema to nevyřešilo.

„Tvoje představení pro ministerského předsedu bylo nezapomenutelné,“ řekla se zářivým úsměvem.

Harry si původně myslel, že až se o tom někdo zmíní, bude se cítit úplně jinak, než se ve skutečnosti cítil. Nad tím zjištěním se zlomyslně zašklebil. „Měli jsme jejich plnou pozornost.“

Zasmála se. „Tak co v takový hezký den děláš venku?“

Harry si pomyslel, že by na svém sarkasmu měla trochu zapracovat… Ale pak si uvědomil, že by mu mohla pomoci. „Potřebuju koupit dárek pro svého opatrovníka – mého adoptivního otce. Nic mě nenapadá. A tebe?“

„Hm, neuvědomila jsem si, že jsi adoptovaný.“

„Máš o takových věcech přehled?“ zeptal se Harry a zamíchal hřebíčkem vonící mošt.

„Je to moje práce. Dostane se ke mně hodně osobních spisů, opravdu.“ Kousala si ret a Harry uvažoval, jestli se do toho jeho nepodívala teprve přednedávnem. Pak pokračovala: „Ale… nápad na dárek. Myslím, že ti s tím mohu pomoci. Dělám takové věci i pro státní návštěvy.“

Harry odložil prázdný džbánek na parapet. „Opravdu bych přivítal jakoukoliv pomoc. Loni jsem koupil exotický čaj, který měl opravdu úspěch, ale teď si ho objednává sám. A taky mi to někdo poradil.“ Pomalou chůzí se vydali dolů ulicí. Harry zjistil, že se mu s ní povídá nebývale snadno. Možná to bylo proto, že se zajímala o to, co říká, aniž by vypadala příliš zvědavě.

„Dobře, tak se na to podíváme. Co dělá ve svém volném čase?“

„Hm, pracuje na kouzlech, myslím. Popravdě, nemá příliš volného času.“

„No, předpokládám, že o knize s kouzly jsi uvažoval.“

Zastavili se před Krucánkami a kaňoury. „Jo. Ale má spoustu knih a k dispozici celou knihovnu, takže by to muselo být něco vzácného a to se za dva dny sehnat nedá.“

„Dva dny?“ zasmála se. „Nenechal sis na to moc času,“ pokárala ho jemně.

„Přemýšlím o tom už několik týdnů.“

„Myslím, že to bereš příliš vážně. Potřebuješ prostě jen něco zabalit a předat. Pro tatínka to bude důležité tak jako tak.“ Zastavila se, aby si zavázala tkaničku na botě, která jí končila až pod kolenem, jak si Harry všiml. Měla vysoké podpadky, na ní až příliš, to vysvětlovalo, proč byla téměř tak vysoká jako on. „Tak,“ řekla zamyšleně, když se narovnala a odhodila své dlouhé vlasy z obličeje. „Co tvůj adoptivní otec dělá?“ zeptala se zvědavě.

„Zvláštní, že to v mé složce není,“ poznamenal Harry zlehka.

„To ano“ řekla, rychle stiskla rty a pak si skousla ret.

Harry se zasmál. „Je to zaznamenáno u Kouzelnické rodinné rady.“

„Dokumenty na ministerstvu se málokdy dostanou tam, kam patří. Jednou jsem v archivu požádala o složku Jákoba Jacksona, byli u něj objednané nové štítky a vizitky na dveře, které nedodal. Až když jsem listovala složkou, uvědomila jsem si, že datum jeho narození je 1225 a dvojka byla napsaná jako devítka. Tenhle Jackson byl mrtvý už sedm set let.“ Zavrtěla hlavou. „Ale velká většina věcí projednávaných Kouzelnickou rodinnou radou se do osobních spisů stejně nedostane. Tvůj šéf nepotřebuje vědět, že se nestaráš o své dítě po té, cos utekl od manželky. Ale… zpátky k tobě.“

„Mého otce znáš. Učil tě v Bradavicích – profesor Snape.“

Zahleděla se na něj. „A samozřejmě jsi dokonale vážný,“ řekla způsobem, jako by byla zvyklá ovládat své reakce nad neobvyklými věcmi. „Já si na lektvary pamatuju,“ dodala neutrálním hlasem. Sevřela si před sebou ruce v rukavicích. „Takže dárek pro profesora Snapea,“ pronesla pomalu, aby si na tu myšlenku zvykla.

„Nedokážeš si to představit?“ zeptal se Harry pobaveně.

Pomalu zavrtěla hlavou. „Ne. Nedokážu si představit, jak tráví volný čas,“ řekla zamyšleně.

„Kromě toho, že přemýšlí, jak trápit studenty,“ zavtipkoval Harry.

„Přestaň mi číst myšlenky. Neumíš náhodou nitrozpyt, že ne?“ zeptala se žertem.

„Umím, ale nepoužil jsem ho. Je to v mé složce, protože předpokládám, že je tam založena má žádost o přijetí do Bystrozorského kurzu.“

„Ano, ta tam je,“ potvrdila. „Četla jsem ten tvůj esej.“

„Ugh. Psal jsem to pod nátlakem,“ tvrdil Harry s povzdechem, což jí rozesmálo. Smála se krásně a Harry se trochu zarazil. Nic o ní nevěděl kromě drbů od Kerry Ann, podle kterých chodívala s někým z ministerstva, s nímž se ve zlém rozešla.

„Co by chtěl, kdyby mohl mít cokoliv?“

Candidu, bylo to první, co Harryho napadlo. Podíval se do oken v prvním patře domu, ke kterému právě došli, a zjistil, že jsou temná. Jen o několik domů dál se svítilo. „Hm,“ řekl Harry. „Mám nápad, ale ty bys měla zůstat tady.“

„Proč?“ zeptala se zvědavě.

„No, protože jestli to vyjde, tak poruším několik ministerských předpisů, nepotřebuju svědky, kteří by na to mohli doplatit. A skoro nic o tobě nevím…“

Než se Harry stačil otočit, chytla ho za rukáv a řekla: „Moje celé jméno je Belinda Beatrix Bellunová, ale všichni mi říkají Bell, už od malička. Moji rodiče jsou oba kouzelníci, ale u mě se magie neprojevila ani když jsem dostala dopis z Bradavic, a tak pro mě byl první ročník opravdu obtížný. I když mi všichni tvrdili, že škola nikdy neudělala chybu. Ale já jsem zjistila, že jednou, v roce 1421 nechali absolvovat i mudlu, protože neměli to srdce, ho vyhodit.“ Nadechla se. „Pro Bonesovou pracuju teprve měsíc, vždycky jsem chtěla pracovat jako zaklínač ve výrobě košťat pro děti, ale vůbec mi to nešlo. Práce pro madam Bonesovu je hodně náročná, ale zase se setkávám se zajímavými lidmi a dovídám se o všem, co se kde děje…“ Skousla si ret a zmlkla.

Harry se zlehka zasmál. „Dobře, teď už o tobě něco vím. Ale… No tak pojď. Jdu do Kratochvílných kouzelnických kejklí.“

„K Fredovi a Georgovi? To jsou naprostí blázni.“ Opět si skousla ret a odhodlaně se narovnala. „Tak jdeme,“ řekla srdnatě.

Harrymu se líbil způsob, jakým nasadila diplomatickou tvář. Pokud měla Kerry Ann pravdu, že je ministryně s Belindou velmi spokojená, pak tohle mohlo být jedním z důvodů.

Na vratkých dřevěných schodech vzal Harry Belindu za ruku, aby jí pomohl. Sklonil svou svítící hůlku a zaklepal na dveře. Z druhé strany dveří byl slyšet šramot a pak bylo ticho. Chtěl zaklepat znovu, když se něco podplazilo pode dveřmi a vytáhlo se to do výšky. Belinda couvla, když spatřila oční bulvu na tenkém růžovém provázku, která se před nimi vznášela, a podivné oční víčko na ně mrklo.

„Harry!“ otevřelo jedno z dvojčat s bouchnutím dveře, smotalo oční bulvu, aby ji schovalo. Oční víčko se při tom otočilo naruby a tak ho hbitě vrátil do správné polohy.

„Prodloužené oko?“ zeptal se Harry, když si to Weasley schovával do kapsy. V dílně to páchlo víc, než si Harry pamatoval a skoro se mu chtělo ucpat si nos.

„Pořád to ještě zkoušíme. Zatím nejsou v prodeji. Pojď dál. Kdo je to… ah, Belinda. Jak se máš… už dlouho jsme se neviděli. Georgi, pojď se podívat, jak se malá Belinda vylízala.“

„Nech toho,“ ohradila se.

George jim potřásl rukama a Fred se zeptal: „Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“

„Něco od vás potřebuji,“ řekl Harry. „Sháním dárek pro Severuse, a něco z toho mála, co ještě nemá a co by se mu líbilo, máte vy.“

„Aha,“ pronesla dvojčata jednohlasně a s pochopením.

Harry se prosebně zeptal: „Něco, co zrovna nepotřebujete a myslíte si, že by se mu to mohlo líbit, nebo něco, co bych vám později nahradil, má narozeniny už v pátek a tak není moc času.“

Fred si posunul klobouk do čela a zamyšleně si promnul neoholenou bradu. „Nemyslím si, že bys nám dokázal něco nahradit, ale možná by se něco našlo.“ Podívali se s bratrem na sebe. „KZ? Nemáme pro to použití a zabírá místo v kufru s nestabilními přísadami.“

George zrovna tak tajemně odpověděl: „SA také. Je tam už rok.“

„Tak dobře!“ vyhrkl náhle Fred nadšeně. Společně s bratrem se vydal na druhou stranu dlouhé úzké místnosti a cestou přesouvali vše kolem, včetně dvou velkých kufrů, protože tu bylo opravdu málo místa, nakonec přilevitovali velký okovaný kufr. Fred z kufru opatrně vyndal dva balíčky. „Oh, tady to je,“ zašeptal a znělo to velmi nervózně. Nakonec byl kufr opět uzavřen a opatrně levitován na své místo.

Fred Harrymu podal tři věci, hezky jednu po druhé a pokaždé se ujistil, že ji Harry pevně drží. „Nemůžu uvěřit, že se podílíme na dárku pro Snapea. Všem nám děláš život zajímavější, Harry, víš to, že?“

„A co to je?“ zeptal se Harry.

„Tohle…,“ zvedl Fred stříbrnou kouli s odklopnou horní třetinou, „… je sůl z asteroidu. Musím přiznat, že nám to s ničím nereagovalo, ačkoliv se to považuje za žádané. Tohle jsou Krakenovy zuby,“ vysvětlil a ukázal na kožený pytlík v Harryho ruce. „Velmi účinná přísada, když jsou použity správně. Nenechávej je v blízkosti ohně. A… vzácnost, která se ukázala jako příliš horké zboží na to, abychom ji mohli použít…“ Mávnutím hůlky otevřel krabičku ze santalového dřeva. Uvnitř byly střípky černého skla a trocha černého skelného prachu. „Dva z pěti nejsilnějších japonských lektvarů bez toho nefungují, ale dokonce i tam přísně kontrolují jeho distribuci. Naše první pokusy s tím dopadly tak špatně, že už jsme to znovu nezkoušeli. Upřímně řečeno, potřebujeme se toho zbavit.“

Harry si prohlížel zářivé střípky v krabičce. Jeho srdce mu náhle připadalo podivně prázdné.

„Harry,“ oslovil ho George znepokojeně.

„Co? Ah, co to je?“ zavřel víčko a okamžitě se cítil lépe.

„Je to drcené sklo z Kuromakyho – zrcadla démonů“

„Proč to máte? Zní to jako černá magie.“

George pokrčil rameny. „V Japonsku to používají do kouzelnických barev, aby zářily. To je to, na co jsme to chtěli použít, na zabarvení, ale jestliže není lektvar perfektní, síla není správně nastavena a popravdě…“

Fred se otřásl. Belinda přistoupila ke stolu, otevřela krabičku a zírala do ní. Vypadala spíš zvědavě než vyděšeně, jak Harry očekával.

„Ale když je síla správně rozložena, je to opravdu krásné. Viděli jsme ten účinek na starožitnostech v Yorku a umluvili jsme majitele, aby nám ten prášek prodal. Stejně to nepotřeboval, měl to tam jen kvůli vyprávění příběhů.“

„Pokusili jsme se mu to vrátit, ale přestěhoval se na Malorku a těm, co teď vedou jeho obchod, jsme nevěřili,“ vysvětlil Fred.

Harry krabičku pomalu zvedl. „Takže… to je ze zrcadla, kterým přicházejí démoni na svět?“ zeptal se Harry zvědavě a tak trochu doufal, že možná Japonci o temnotě něco vědí.

„Ne,“ odpověděl George překvapený tím předpokladem. „To je ze zrcadla používaného démonem.“

„Aha,“ řekl Harry nejistě.

„Harry,“ uklidňoval ho Fred. „Pokud hledáš dárek pro Mistra lektvarů, nenajdeš nic lepšího.“

„To je pravda,“ souhlasil Fred. „Když jsme se vloupali do jeho osobního skladu, no… řekněme, že jsme při několika příležitostech měli možnost prohlédnout si jeho osobní zásoby, takže víme, že se Snape mocným přísadám nevyhýbá.“

Když Harry s Belindou odcházeli, Fred za nimi seběhl po schodech a zadržel je. „Málem bych zapomněl… Nepřenášej se s tím letaxem. Nebo takhle, nevzal bych to do Letaxové sítě, ani kdybych byl ženatý s ježibabou a umíral na zarostlý nehet na palci. Stačilo by jen trochu letaxu a zničil bys spoustu letaxových uzlů a to nemluvím o tom, jak bys dopadl ty. Jo, a rád jsem tě zase viděl, Belindo.“ Elegantně se jí uklonil a vyběhl nahoru po schodech.

Harry se na ulici zastavil, zíral na balíčky ve svých rukách a přemýšlel, co dělat.

„Shrewsthorpe je na severu, ne?“ zeptala se Belinda a zběžně pohlédla na hodinky. „Noční vlak jede za půl hodiny…“

„Dobrý nápad,“ řekl Harry. „Snad bude bezpečné přemístit se na nádraží.“ Urovnal si balíčky. „Měl bych asi jít…“

„Možná bychom mohli…,“ řekl pak současně s Belindiným. „Myslíš, že…?“ Harry počkal, aby mohla pokračovat a ona se rozesmála. „Ne, ty první, prosím?“ řekla.

Po chvíli ticha se Harry donutil říct: „Mohli bychom se někdy sejít?“ zeptal se a snažil se nedívat na balíčky ve svých rukách, ale do jejích světle hnědých očí.

„To bych ráda. Co třeba příští víkend?“

„Príma, pošlu ti sovu,“ ujistil ji Harry, rozloučil se, a pevně svírajíc balíčky se přemístil.

Objevil se na konci nádražní haly za automatem na nápoje. Byl to trochu risk, ale protože byl pozdní večer, nikdo kolem nebyl. Bylo jen třeba přejít nástupiště a projít přepážkou. Nástupiště 9 a ¾ bylo prázdné. Harry se posadil na lavičku, balíčky raději stále držel, a čekal, až přijede vlak.

*****

V pátek se Harry rychle přihnal domů, převlékl si košili, popadl starý kufr vycpaný péřovým polštářem a starým ručníkem, oblékl si teplý plášť a rukavice a ze zadního dvorku vzlétl na svém koštěti. Za dobrého počasí to do Prasinek byly dobré dvě hodiny letu. Harry si upravil kompas, pevně sevřel kufr pod rukou a letěl nejvyšší rychlostí, jaké bylo koště schopno.

Když přistál, ruce měl ztuhlé mrazem. Opakované ohřívací kouzlo způsobilo, že se mu z nich kouřilo. Před restaurací si ruce znovu protřepal a uhladil si vlasy. Nohy se mu třásly od dlouhého sezení na koštěti, když stoupal po schodech a snažil se vypadat nenápadně s koštětem v jedné a kufrem v druhé ruce. Zamračený číšník hůlkou odmávl Harryho plášť a koště do šatny a uvedl ho k volnému stolu.

Snape přišel až za deset minut, což bohatě stačilo, aby Harry rozmrzl. „Všechno nejlepší,“ řekl Harry místo pozdravu.

Přes Snapeovy rty přeběhl malý úsměv. „Děkuji, že jsi přišel,“ řekl trochu toporně.

„To jsem si nemohl nechat ujít,“ tvrdil Harry.

Při jídle si tiše povídali. Harry měl pocit, že Snape potřebuje spíš klid, než zábavu a tak veselé příhody z výcviku vyprávěl jen ojediněle, ačkoliv teď, když byl se svým opatrovníkem, zjistil, že s ním chce sdílet co nejvíce ze svého života.

Než se dostali k moučníku, restaurace se naplnila kouzelníky ve formálních hábitech. Kolem se nesla veselá konverzace, lidé se usmívali a Harryho zajímalo, jestli je to normální, nebo ne. Ne že by se sám cítil špatně. Sáhl pod stůl a vytáhl kufr, který Snape lehce identifikoval jako jeden ze svých vlastních. „Mám pro tebe dárek,“ řekl Harry a přišoupl kufr ke Snapeovi. „Ale neotvírej to tady.“ Snape stáhl ruku ze zámku a v jeho jestřábím obličeji se objevila zvědavost.

Harry tiše vysvětloval: „Je to několik vzácných a pravděpodobně kontrolovaných, pokud ne zakázaných, přísad do lektvarů.“

Snape se žertem sarkasticky zeptal: „Na ministerstvu vás ještě neučili, jak se vyznat v předpisech?“

„Oh, to udělali. Jen jsem myslel…,“ Harry pokrčil rameny, „…že bude lepší, když to nebudu vědět.“

Snape položil kufr na prázdnou židli. „Dobře, děkuji. Vždycky nějak víš, co mi dát.“

Ještě než dojedli čokoládový dort, Snape odložil vidličku a řekl: „Jsem hodně zvědavý…“ Harry se na něj zadíval, nevěděl, co bude dál. „Co je v tom kufru?“ zeptal se Snape.

„Aha,“ zasmál se Harry a pak zašeptal: „Připrav se na tohle: Krakenovy zuby…“

„Opravdu?“ zeptal se Snape a znělo to velmi potěšeně.

Harry pokračoval: „…sůl z asteroidu,“

Snapeovo obočí vyletělo vzhůru a téměř sáhl po kufru, ale udržel se. Vypadal jako prvák, když poprvé navštíví Medový ráj.

„A to nejlepší,“ pokračoval Harry, „sklo ze zrcadla démonů.“

Snape nepromluvil hned a když to udělal, řekl: „To je ale vtip.“

„Hm, ne,“ tvrdil Harry. „Většinou je to dost jemný prášek,“ uvedl to na správnou míru, protože nevěděl, jestli to nějak neovlivňuje jeho magii.

Snape mrkl dolů na malý otlučený kufr vedle sebe. Vlastně vypadal podivně nejistě.

„Myslím, že… budu si muset zase založit lektvarovou skříň. To zcela určitě. Nebo možná dostanu nový sklad na přísady do lektvarů.“ Zlehka poklepal na kufr. „To je velmi milé překvapení, Harry.“

Harry se šťastně zašklebil. „Chtěl jsem ti koupit kravatu, ale pak jsem si vzpomněl, že kravaty nenosíš.“

„Tvůj dar přišel v době, kdy si myslím, že je čas ukázat Greerové trochu lektvarového umění.“

„Prosím, uveď ji kvůli mně do rozpaků,“ zavtipkoval Harry, když číšník odnesl jeho prázdný talíř.

„Udělám, co budu moct.“ Snape se zarazil, když se číšník zeptal, jestli by chtěli kávu. „Obávám se, že už je pozdě. Musím zkontrolovat studenty, kteří mají trest s Filchem.“ Zatímco Harry sázel na stůl galeony, Snape uchopil kufr a opatrně ho potěžkal. Když odcházeli, vyděšeně se zeptal: „Necestoval jsi s tím letaxem, že ne?“

„Ne, přiletěl jsem na koštěti.“ V tu chvíli mu číšník přinesl jak koště, tak i plášť.

Snape poznamenal: „To v té zimě musela být hodně dlouhá cesta.“

„Nevadilo mi to,“ tvrdil Harry. Snape měl z jeho dárku radost, takže na své ztuhlé paže docela zapomněl.

„Buď s tím opatrný,“ žertoval Harry, když se uprostřed ulice loučili.

Snape kývl a se zavlátím pláště odešel.

*****

Celý další týden trávili na chladném vzduchu za Doupětem a trénovali ochranná kouzla. Uprostřed týdne byl Harry udiven Vineetovou trpělivostí, zvláště proto, že Rodgers si od něj vzal příklad. Alespoň to tak vypadalo, protože byl spíše frustrovaný, než aby se na ně zlobil.

Během jedné z přestávek se šli Harry s Aaronem projít k famfrpálové brance.

„Nesnažíš se to jen předstírat, že ne?“ zeptal se Aaron.

Harry se zasmál, měl dobrou náladu i po dvou hodinách ne příliš znatelného pokroku. Ráno se jim poprvé povedlo vztyčit mudly odpuzující bariéry a všechny to povzbudilo, i Rodgerse. Ale od té doby už nijak nepokročili.

Paní Weasleyová, zabalená do dvou nebelvírských šál, jim přinesla kakao. Všichni se kolem ní seběhli a přehnaně jí děkovali.

Nastalé ticho, rušené jen srkáním kakaa, přerušila až Kerry Ann. „Tak Vishnu, staviteli ohromných bariér, kdy přijede tvoje žena?“

„Za dva týdny.“

„Přiveď ji na ministerstvo,“ žadonila Kerry Ann.

„Nechci ji tak brzy vyděsit.“

„No tak,“ žertovala a objala Harryho kolem ramen. „Harry se bude chovat slušně.“

*****

Harry strávil neklidný večer snahou naučit se předepsanou látku, o které věděl, že je z ní bude Rodgers zkoušet. Ale zjistil, že nedokáže v klidu posedět. Šel se do svého pokoje převléknout z džínů do domácího oblečení, myslel si, že když se bude cítit pohodlněji, dokáže se snadněji uklidnit. Nefungovalo to; levou rukou neustále poklepával na jídelní stůl, u kterého seděl nad tlustou knihou s názvem Praktická magická příručka, kterou měl otevřenou na skličující stránce číslo čtyři.

S bouchnutím knihu zavřel a vydal se do haly. Snad by mu energii dodala procházka. Nebo by se mohl proletět. Ta myšlenka ho nadchla. Zadním vchodem vyšel na temnou a divokou zahradu za domem. Na tmavém nebi bez mráčků blikaly hvězdy a studený vzduch ho zastudil v plicích. Bez zaváhání se přeměnil v gryfa a hned se mu dýchalo lépe. Vzduch byl náhle příjemně osvěžující a větřík si jemně pohrával se srstí a peřím na jeho nohách a hrudi.

Roztáhl křídla a přeletěl zeď zahrady. Po pár silných máchnutích křídly dosáhl správné rychlosti a vznesl se těsně nad koruny stromů blízkého lesa. Tohle bylo poprvé, kdy vzlétl přímo z místa a pomyslel si, že to dopadlo docela dobře. Dvakrát energicky mávl křídly a získal potřebnou výšku pro široký oblouk, pod ním se mihlo pole s ovcemi a objevila se cesta lemovaná pouličním osvětlením. Pak přelétl jejich ulici, Elizabetin dům a znovu se ocitl nad polem.

Vzlétl ještě víš a trochu si pohrával s rychlostí, aby zjistil, co všechno vydrží. Objevil, že když roztáhne dlouhá pera na konci svých křídel – jako by prsty pročesával vzduch – vítr se do jeho křídel opře pod jiným úhlem a jeho let se zpomalí. Chvíli s tím experimentoval a pak se zase pokoušel zjistit, jak daleko doplachtí bez mávání křídel. Nebylo to tak daleko, jak by si přál, a jednou přední a jednou zadní nohou se musel odrazit od země, aby znovu vzlétl. Pomyslel si, že je pravděpodobně nemotornější, než průměrný orel. Ale potěšilo ho, že klouzavý let nevyžaduje příliš námahy a směr stačí korigovat jen jemným pohybem per na koncích křídel. Vzduch mu stále ještě připadal příjemně osvěžující, třebaže na koštěti už by se třásl zimou. Možná ho jen rozehřívala ta naprostá volnost pohybu.

Harry letěl dál, spokojeně se vydal na sever podél řeky. Věděl, že se kdykoliv dokáže přemístit domů, ačkoliv chtěl prozkoumat, jestli ve své zvěromágské podobě dokáže najít cestu zpátky. Při přeletu přes silnici musel vzlétnout výš a tak sklonil hlavu, aby se zase dostal dolů. Řeka se stáčela na východ a Harry vystoupal nad kopce, pokračoval dále na sever.

Na druhé straně kopce přelétl vesnici s osvětlenými obchody a čerpací stanicí. Mudlové přebíhali z obchodů k autům, aby se schovali před chladem. Harrymu jich bylo líto. Zasmál se svou zvířecí tlamou a vzlétl výš, aby ho nezahlédli.

Temná, lesnatá krajina se před ním táhla až ke vzdáleným horám, světlo na obzoru naznačovalo, že tam je velké město. Harry létal v mírných obloucích, aby si zvykl na práci křídel. Bylo to při jednom širokém oblouku, když mezi stromy zahlédl plápolat oheň. Prudce se vrátil zpět a několikrát tvrdě máchl křídly. Na pasece plály tři hranice. Byly umístěny v rozích rovnostranného trojúhelníka, přesně tak, jak čarodějnice označují místo setkání při sabatu.

Zvědavý Harry přilétl blíž a všechno si zvědavě prohlížel svým gryfím zrakem. Světlo ohňů se změnilo na zelené a v další chvíli už Harry zíral s nohama nahoře na hvězdnou oblohu. Ztuhlý překvapením měl stále ještě roztažená křídla. Blížily se k němu temné stromy a gravitace ho táhla přímo mezi ně. Rychle setřásl paniku z dezorientace a přemýšlel, proč se samovolně otočil. Pokusně mávl křídly a hvězdy nad ním se zakymácely. Znovu zamával křídly a sveřepě se snažil ignorovat blížící se náraz do země. Náhle byl znovu ve správné pozici, a tak vysoko, že ohně vypadaly směšně malé a blízko sebe. Harry vzlétl ještě výš a zamířil stranou, aby si mohl uspořádat myšlenky.

Kolem jednoho z ohňů se pohybovaly postavy. Harry využil svůj zvířecí zrak, aby si pořádně prohlédl prostor mezi tímto ohněm a hradbou lesa. Zhluboka se nadechl a ve vzduchu se zastavil. Pak silně mávl křídly, což ho katapultovalo přímo vzhůru, když dosáhl vrcholu stoupání, uvolnil svou zvěromágskou podobu a přemístil se.

S hlasitým pop! se objevil za pěti postavami v podivných šatech. Hůlku měl v ruce dřív, než se stačily otočit. Byly to čarodějnice – přesně takové, jak si je mudlové představují.

„Kdo jsi?“ zeptala se jedna obzvláště hrbatá. Když Harry neodpověděl, zadívala se se svými družkami jeho směrem.

„Co to děláte?“ zeptal se Harry svým nejlepším bystrozorským hlasem.

Za blížícími se čarodějnicemi kdosi přiložil na oheň a něco zamumlal. Dřevo se vzneslo i k dalším ohňům, ze kterých vylétla do temné noci sprška jisker.

„Jestli to musíš vědět,“ odpověděla čarodějnice sarkasticky, „pozvali nás ze sousední vesnice, abychom je zbavily upíra. Nevím, co tu děláš ty…“

„Proč o něco takového nepožádali ministerstvo?“ zeptal se Harry.

„Ha,“ zasmála se. „Jsme od ministerstva daleko, chlapče. Tady nahoře jsme pro kouzelníky tou nejrychlejší pomocí my.“

Harry si nemyslel, že letěl tak daleko, ale o čarodějnických praktikách toho nevěděl tolik, aby mohl oponovat. Dívala se na jeho hůlku, tak ji sklonil a společně s ní přistoupil blíž k ohni, od kterého sálalo takové vedro, že už blíž nemohl, ale čarodějnicím to, jak se zdá, nevadilo.

„Yvonne,“ řekla jedna z nich. „Vypadá to, že něco bylo v pasti, ale pak to zmizelo.“

„To jsem byl já,“ přiznal Harry.

Otočily se a prohlédly si ho od shora dolů, očima se zastavily na jeho oranžovo-zeleném domácím kabátku a kaštanových pletených pantoflích o něco déle, než na jeho tváři. „Neoblékáš se jako upír,“ poznamenala jedna z nich, jako by se pokoušela o urážku.

„To taky nejsem.“ Harry schoval hůlku a zadíval se na oblohu, která byla kvůli záři ohně sotva viditelná

Yvonne se postavila před něj. „Tak… co potom jsi?“ zeptala se vyzývavě. „Nemáš koště.“

„Jsem zvěromág, který může létat,“ vysvětlil. „Byl jsem si procvičit křídla, viděl jsem vaše ohně a byl jsem zvědavý.“ Pátrala v jeho očích, zda mluví pravdu a tak dodal: „Opravdu si myslím, že by ministerstvo poslalo někoho na pomoc, jestli je tu problém s upírem.“

Znovu se zasmála a vydala se ke svým družkám. Harry couvl dál od ohně, aby lépe viděl na oblohu, ale ne tak daleko, aby se ve svém nedostatečném oblečení dostal z dosahu tepla. Čarodějnice se k sobě naklonily a šeptaly si; jedna z nich se obrátila, pohlédla na něj a zasmála se, než se oddělila od skupinky a přiblížila se k němu. Byla ze všech nejmenší a její šaty byly nejvíce obnošené. Na jejím dlouhém křivém nose opravdu byla bradavice. Široce se na něj usmála bezzubými ústy a Harrymu se z toho zježily chloupky na krku.

„Ano?“ zeptal se Harry. „Jen jsem myslel, že bych počkal…“

„Oh, nevadí, nevadí,“ smála se a stále se přibližovala. Harry ustoupil ještě dál od ohně a pomyslel si, že by měl raději odejít. Blížící se čarodějnice teď vypadala jinak. Harry zamrkal a sledoval, jak se napřimuje a je náhle vyšší a mladší, z pod klobouku, který byl teď lesklý a rovný a ne starý a pokřivený, se rozlila záplava kaštanových vlasů. Její obnošené šaty se změnily na nádherné černé, přes něž měla kožešinový plášť a na rukách dlouhé černé rukavice. Harry opět přistoupil blíž. Kouzlo bylo metamorfózní a Harryho zajímalo, jakým zaklínadlem ho dosáhla.

„Teď už se ti Gretel líbí?“ zeptala se provokativně.

„Hm,“ zamumlal Harry a znovu o půl kroku ustoupil, když se přiblížila. Kolem ní se vznášela sladká vůně parfému. „Není to špatné,“ připustil. Její oči byly teď zářivě zelené a ona stydlivě zamrkala dlouhými řasami a příjemně se usmála. Harry stále pomalu couval. „Ale myslím, že bych měl jít…“

„Ach,“ řekla hravě, „právě, když to začíná být zajímavé.“

„Hm, jo. Fakt. Omlouvám se, že jsem obtěžoval.“  Harry se chystal přemístit… ale nešlo to. Místo toho se ocitl na kolenou uprostřed trojúhelníku z ohňů. Gretel stála před ním. Harry zavrčel sám nad sebou; naletěl na stejný trik jako předtím, kdy se mu zmátl směr. Místo aby ustoupil mezi stromy, napochodoval přímo do středu jejich moci.

Vytáhl hůlku a vstal, oči divoké. Gretel se zasmála a ostatní čarodějnice přistoupily blíž, všechny se smály nad očekávanou zábavou. „Co s tím budeš dělat?“ zeptala se Gretel lehkovážně.

Harryho hůlka se začala podivně třást. Zdvihl ji a zjistil, že drží dlouhého hada, který se stočil a pokoušel se ho kousnout. „Nech toho!“ zasyčel Harry na hada, ten se pomalu rozvinul a zakmital bezstarostně jazykem. Čarodějnice už se nesmály a Gretel, která se vrátila do své obvyklé podoby, vypadala zděšeně. „Odstraňte tu iluzi z mé hůlky,“ požádal Harry. Had zmizel. Harry přejel prsty po dřevě a hůlku napřáhl, aby byl připravený.

Vypadalo to, že se ocitli ve slepé uličce. Jedna z čarodějnic zavtipkovala: „Nevídáme často temné čaroděje v domácím oblečení. Spíš ve vznešených dlouhých pláštích.“

Harry protočil očima. „Jsem bystrozor, ne temný čaroděj,“ tvrdil.

„Ty také v domácím oblečení nevídáme,“ komentovala to kterási jiná.

„Nezdá se, že by tu v okolí nějací byli,“ řekla Gretel.

Yvonne, nejstarší z nich, předstoupila. „Většina bystrozorů rovnou řekne, kým je,“ prohlásila.

„Opravdu?“ zeptal se Harry. „No, já jsem ještě ve výcviku. Jsem nový.“ Zvažoval, že by sklonil hůlku, ale pak raději zůstal ostražitý. „Víte, kdo jsem?“ položil řečnickou otázku. Všechny na něj rozpačitě hleděly. „Ještě jste neviděly mou fotku?“

„Nemáme zde mnoho fotografií. Jen karty z čokoládových žabek,“ odsekl někdo z hloučku. Všechny se zasmály.

„Jsem na jedné z nich,“ upozornil Harry. „I když od jejího vydání jsem trochu povyrostl.“

Ve tvářích čarodějnic se objevil zmatek. „To není možné…,“ začala jedna z nich říkat, ale byla přerušena ohněm, který zeleně vzplál, a jiskry explodovaly. Čarodějnice se rozeběhly k ohňům a Harry poodešel stranou, aby nepřekážel. Jeho vlasy a oděv začaly vlát, jako by stál v centru vichřice. Po mnoho minut zuřila bitva mezi ohněm a něčím vzdáleným. Čarodějnice napřáhly ruce a zaříkávaly oheň, Yvonne mezi nimi pobíhala a udílela pokyny.

Něco temného dopadlo do středu mýtiny. Chvíli se to tam zmítalo a pak se to přeměnilo na muže. Muž zvedl hlavu a Harry uviděl jeho lesknoucí se zuby. Pak se pomalu narovnal a se zkříženými pažemi si prohlížel čarodějnice, které ho obklopovaly. Jeho prošedivělé černé vlasy se zavlnily, když s tajemnou elegancí potřásl hlavou, šaty měl nádherné, třebaže značně zastaralé.

Sotva slyšitelné skřehotání způsobilo, že si Harry uvědomil, že toto stvoření, tahle kreatura, opravdu přišla z Temnoty. Stál jako opařený, zatímco čarodějnice pokračovaly ve svém zaříkávání, paže mírně nahoru, dlaněmi dolů a zelená záře ohně nad nimi tvořila kopuli. Doufal, že vědí, co dělají. Upírovy oči byly domýšlivě ostražité. Spustil ruce, mávl svým pláštěm a zmizel. Ale ve skutečnosti tu stále byl, jen se přeměnil do mlhy, rozprostřel se a snažil se proniknout kruhem čarodějnic. Zaříkadla ve staré angličtině stoupala vzhůru, spoutala mlhu do tvaru netopýra, který se změnil na netopýra živého a zazmítal se pod stříbrnou sítí, která na něj byla hozena a těsně ho sevřela.

Čarodějnice radostně vykřikly a posbíraly si své věci. Harry přistoupil blíž, aby lépe viděl a zeptal se čarodějnice držící síť, co s upírem udělají.

„Užijeme si s ním trochu legrace,“ řekla škodolibě a pak se, stejně jako ostatní, přemístila, takže Harry zůstal na mýtině s hořícími ohni sám.

Přemístil se domů. Dům mu připadal báječně tichý, když jím procházel do svého pokoje a pak zpátky do koupelny, aby si dal horkou koupel. Když se natáhl do teplé vody, s povzdechem si vzpomněl, že má ještě spoustu učení.

*****

Druhý den přišel Harry na ministerstvo brzy, se záměrem chovat se jako správný bystrozor, navzdory tomu že ho rozrušila sova od Belindy, která na sobotní večer navrhla návštěvu kina.

„Musím podat zprávu,“ informoval Tonksovou, která byla v práci celou noc.

Se zájmem se na něj podívala. „Právě teď? Ví o tom někdo?“

Harry se nenaštval. „Několik čarodějnic mělo sabat blízko Hadrianova valu. Vím jen dvě jména, Yvonne a Gretel.“

„Hm, o co šlo?“

„Chytily upíra,“ vysvětlil Harry a přijal dlouhý formulář, který mu podala společně s nevysychajícím brkem.

Formulář byl opravdu hodně dlouhý, ale Harry se posadil k Roganovu stolu a pečlivě ho vyplnil. Měl trochu problém se správnou formulací, vzpomínal na to, co četl v jiných hlášeních, když mu Tonksová poklepala na rameno. „Musíš do třídy.“ Sebrala mu formulář a přečetla si ho ještě než odešel. Chovala se k němu věcně a vážně, což se jemu nedařilo, třebaže se o to snažil.

Trénovali neutralizační kletby, protože Rodgers tvrdil, že si od ochranných kouzel potřebují odpočinout, hlavně on. Naštěstí v tomhle byli všichni dobří, takže to vypadalo jako hra mezi nimi a Rodgersem, instruktor vrhal morbidní prokletí všude kolem a oni pracovali společně, aby je neutralizovali.

Harry byl rád, že týden skončil tak dobře; to způsobilo, že měl dobrou náladu a těšil se na své první rande s asistentkou madam Bonesové.

Poslední komentáře
20.06.2010 19:17:45: Wow! Vložka s upírem a Gretel byla úžasná smiley Ale s těmi děvčaty se Harrymu zatím nějak nedaří... J...
18.06.2010 15:26:32: Zaujímavá kapitola, kiež by aj mňa tak ľahko napadli darčeky... smiley Tak upír a čarodejnícky sabat,...
18.06.2010 11:37:37: Docela zajímavá kapča, tak Harry nám bude randit, snad to dopadne dobře a zapomene na Tonksovou. Si...
17.06.2010 22:49:16: Moc děkuji.