Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

7. kapitola

Nečekané nabídky

 

Koncem týdne se vyučování konečně vrátilo do něčeho, co se skoro podobalo normálu. Harry jím procházel jako v transu, byl omámený a podivně zpomalený. Všichni učitelé ho nechávali na pokoji, takže se kvůli tomu nedostal do problémů. Nevěděl, proč všichni tolerují jeho chování a jen to prohloubilo jeho pocit osamění.

Volný čas věnoval tomu, aby odpověděl na dopisy. Začal s těmi snadnými: hrstkou výjimečně dojemných poděkování. Zničil množství pergamenů, když se snažil napsat srdečnou odpověď, kterou pak s malými úpravami přepsal do několika dopisů. Zůstaly mu tři dopisy, které nemohl ignorovat, zvláště proto, že mu McGonagallová řekla, aby to nedělal. Jeden z nich byl od pana Freelandera a všechny zahrnovaly nabídky finanční pomoci na jeho další vzdělávání. I když je vyndal z batohu už po několikáté, ještě stále mu přinášely něco, co se podobalo bolesti. Věděl, že by se na ty dva muže a jednu ženu, jejichž písemné nabídky držel v ruce, neměl zlobit, ale nedokázal si tak docela pomoci.

Naléhání profesorky McGonagallové, aby odpověděl, zas a znova probíhalo jeho myslí, když v noci seděl ve ztichlé knihovně. Položil před sebe dopis lorda Freelandera a prázdný pergamen. Říkal si, že by měl napsat to, co si myslí. Snažil se psát úhledně, když psal oslovení. Poděkoval tomu muži za jeho milou nabídku. Že byl polichocen a tak podobně. Tím ukončil první část. Nemotorně vysvětlil, že si nedokáže představit, že by byl adoptovaný; přinejmenším ne zrovna teď, možná o deset let dříve, dokonce i před třemi nebo čtyřmi lety, tehdy snad.

Harry si přečetl, co zatím napsal a zjistil, že nedokáže napsat upřímný dopis někomu jinému, pokud nenapíše jeden i sám sobě. Nebylo divu, že je nechal celý den v batohu, zatímco procházel svou každodenní rutinou.

Položil brk a protřel si oči. Co je v tom vlastně za problém? ptal se sám sebe. Představoval si, že by žil v krásném domě. Samo o sobě to bylo velmi lákavé. Ale kdyby měl noční můry, co by si o něm jeho nový opatrovník myslel? Co kdyby se objevily vize? Musel by vysvětlovat, že není tím, kým si mysleli, že je, a z toho pomyšlení se mu udělalo zle.

Znovu si přečetl dopis lorda Freelandera a cítil, že by měl odpovědět tak poctivě, jak jen dokáže. Znovu vzal do ruky brk a vysvětlil, že se teď cítí podivně, že si potřebuje najít svou vlastní cestu, protože až do teď řídilo jeho život proroctví, a že teď vlastně neví, kudy kam. Pak ještě jednou poděkoval za nabídku a vyjádřil naději, že nabídka pomoci bude platit i později, kdyby jí někdy potřeboval.

Se zamračeným pohledem dopis třikrát opsal a zavřel do obálek.

 

*****

Při hodině lektvarů se Harry zamračil na instrukce a přidal dva plátky stříbra. Jednou zamíchal a počkal, až kotlík zchladne. Snape přešel místností a zastavil se u Hermionina kotlíku, aby lektvar zkontroloval. Pak se otočil k Harrymu. Hermiona se na profesora varovně zadívala.

„O co jde, slečno Grangerová?“ zeptal se Snape.

Zašeptala: „Nebuďte na Harryho krutý, pane.“

„Hermiono,“ okřikl jí Harry.

Stejně tak tiše Snape řekl: „Byl jsem snad na našeho zdejšího hrdinu tento týden krutý? Grangerová, Potter je krutý sám k sobě.“ Na její zmatený pohled odpověděl šeptem: „Jeho utápění se v sebelítosti mu škodí víc, než bych kdy mohl já.“

Harryho stříbrná míchací tyčinka cinkla o stůl, když náhle stáhl ruku od kotlíku. Obrátil oči v sloup.

„Profes…,“ začala Hermiona protestovat. Snape zvedl ruku, aby zastavil její protest a pozorně sledoval Harryho. Hermiona se obrátila k Harrymu a natáhla k němu ruku, ale Snape jí zadržel.

Kolem Harryho pulsovala a jiskřila pavučina světla. Připadalo mu, jakoby cítil, jak paprsky rozdírají otevřené rány. Byl polapený ve vizi, byl jí svázaný, ale cítil, že by mohl uniknout, kdyby potlačil svůj hněv. Jak se snažil vzpamatovat, ustoupil před tmavým stínem, který se k němu blížil, lehce proklouzl pavučinou a bez námahy se usadil přímo nad ním.

S povzdechem se Harry vrátil do přítomnosti a vzhlédl k profesorovi. Překvapen, že u něj stojí tak blízko, uskočil a opřel se o lavici za sebou. Celá třída na něj zaraženě zírala.

Snape povytáhl obočí. „Slečno Grangerová, dohlédněte na třídu, musím si s panem Potterem promluvit.“ A šel ke dveřím. „Pottere?“ řekl hlasem, který se nedal neuposlechnout. Značně vyvedený z míry a zhluboka dýchající Harry si protřel spánky a pospíchal za ním. V prázdné chodbě ho Snape jemně, ale pevně přitlačil ke kamenné zdi. „Co jsi viděl?“ Harry zavrtěl hlavou a Snape řekl: „Podívej se na mě.“

Harry prudce zavrtěl hlavou a dál zíral na lem Snapeova hábitu, určitě mu nedovolí, aby na něj použil nitrozpyt. „To neuděláte,“ zašeptal Harry. Znělo to spíš nejistě než neústupně, i když se snažil.

„Dobře, Pottere, neudělám, ale musíš mi říct, co jsi viděl.“

„Nevím, co to bylo,“ stěžoval si Harry. „Pavučina. Zářící. Táhne mě k sobě. A pak je tam ta věc, která vypadá jako obří mořský ježek, který se po ní pohybuje.“ S bezmocným zamračením se zadíval na svého profesora, který na něj hleděl skoro rozpačitě. „Napadá vás něco?“ zeptal se Harry sarkasticky.

Snape si prsty přejížděl po čele. „Ne, mě ne. Kromě toho, že to vypadá jako by se to stávalo, jen když jsi rozzlobený, ne?“

Harry neochotně přiznal: „Ano.“

„Tak by ses možná měl snažit, abys nebyl,“ řekl Snape výsměšně. Harry se díval na dveře do třídy a ignoroval ho. „Vzpamatuj se, Pottere. Máš všechno, co by sis mohl přát – svět ti leží u nohou.“

„To nechci,“ řekl Harry. „K čemu mi to je?“

Snape chlapce chvíli pozoroval a pak řekl: „Musí to mít nějakou cenu. Každý člověk by o něco takového stál.“ Když mu Harry neodpověděl, dodal: „Zůstaň tu po hodině. Možná dokážeme určit, co znamená ta pavučina ve tvé vizi. Udělal bych to teď, ale mám svou vlastní vizi – Malfoye, který zmenšil pana Longbottoma, zavřel ho do lahvičky od lektvaru a tu postavil na polici.“

Harry se rozesmál. „Nemyslíte si, že by to bylo možné, že ne, pane?“

„Při výuce Zmijozelů jsem se naučil, že se nevyplatí podceňovat jejich kreativitu ani jejich schopnost dostat se do problémů.“

Harry pokrčil rameny. „Je to vaše kolej, pane.“

Snape položil ruku na dveře. „Jak často připomínám,“ řekl a otevřel je.

„Co to bylo?“ zeptala se Hermiona Harryho, když se vrátil na své místo.

Tichým hlasem, protože všichni kolem se snažili poslouchat, odpověděl: „Nevím. Na večírku se to stalo taky. Když se opravdu naštvu, mám podivné vize.“

„To nezní dobře. Už se nesmíš naštvat,“ radila mu Hermiona.

„Dík za radu,“ vydechl Harry a snažil se zjistit, kde skončil se svým lektvarem.

Po hodině Harry následoval profesora do jeho kabinetu. „Posaď se,“ řekl Snape a zavřel dveře. Harry poslechl a sedl si na židli pro hosty. Snape se opřel o stůl a zkřížil ruce na prsou. „Jsem zvědavý, jak mě potrestáš,“ řekl klidně.

Harry svráštil čelo, nevěděl, co říct.

„Předpokládám, že nejsi tak pošetilý, aby sis myslel, že mě můžeš potrestat svým hrozným chováním.“ Odmlčel se. „Tvoji přátelé... vypadá to, že už si na to zvykli.“ Počkal, až se mu Harry podívá do očí. „Jestli se pokoušíš potrestat ředitele – tak ti důvěrně sděluji, že se ti to daří.“

Harry se na něj díval, jako by ho ranil, ale pak se odvrátil a zadíval se na polici u zdi. Lahvičky se skleněnými zátkami tam stály ve vyrovnaných řadách. Měl Snape pravdu; bylo to to, co dělal? Z části nechápal, proč ho to těšilo: možnost dělat cokoliv, ho těšila. Promnul si jizvu a uvědomil si, že to v minulém týdnu nedělal. Měl by z toho být nadšený, ale bolest a hněv mu to nedovolily.

Snape rozzlobeně řekl: „Jestli tě nepřesvědčili ostatní učitelé, mně se to pravděpodobně nepovede.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Harry tiše.

„Nikdo jiný s tebou nemluvil? Ani profesorka McGonagallová?“ Když Harry zavrtěl hlavou, Snape frustrovaně zasyčel. „Jsi nedotknutelný, Pottere – to je ten problém,“ řekl, jako by to byla Harryho chyba.

„Říkal jste, že mi pomůžete s tou vizí…,“ připomněl Harry a hned litoval, že to řekl.

„Ano, to jsem asi nebyl já,“ odpověděl Snape, jako by toho taky litoval.

„Mohu odejít. Bude to tak lepší,“ řekl Harry a pak dodal: „Pane.“

Snape chvíli mlčky stál a poklepával si prsty po zkřížených pažích, než řekl: „Říkal jsi jako pavučina…“

Harry pokrčil rameny. „Tvarem. Není to úplně pavučina. Je to, jako by to bylo vyrobené ze slizu nebo karamelu. Svítí to zeleně.“

Snape zvedl hlavu. „Bylo to v obou případech stejné?“

„Skoro. Tentokrát to…,“ zarazil se a zamračil.

„Pottere,“ pobídl ho Snape, aby pokračoval.

Harry nemohl najít ta správná slova. „No, bylo to, jako by mi to trhalo rány,“ znechuceně zavrtěl hlavou.             „A ten ježek vypadal spíš jako améba, pohybovala se všemi směry. A tentokrát jsem neslyšel ty hlasy.“

Jeho profesor ztuhl. „Co říkaly?“

„Nerozuměl jsem jim. Byly tlumené a deformované, ale sílily.“ Harry už nedodal, že zněly jako lidé, které někdo někde v dálce mučí.

„Mám obavy, Pottere, že jste se dotkl něčeho, co tu zůstalo po Temném pánovi.“

„To je tak trochu to, co jsem předpokládal,“ připustil Harry tiše. Opřel se a zadíval se na strop. „Musím si pořád připomínat, že je mrtvý.“

„To my všichni,“ řekl Snape. Dal Harrymu prostor, aby se nad tím zamyslel a dodal: „Nemám v úmyslu být nevděčný za to, co jsi udělal, ale staré zvyky se těžko opouštějí.“

„To jako říkáte, že se ke mně pokoušíte být milejší?“ zeptal se Harry nedůvěřivě.

„Zdá se… rozumné to udělat,“ připustil Snape neochotně.

Harry se zasmál. „Nevšiml jsem si.“

Snape se rukama opřel o stůl za sebou. „Pokud jde o tu vizi. Vypadá velmi organicky, správně?“ Když Harry přikývl, pokračoval: „Nevím, co to je, ale mám podezření, že se to samo rozplyne. Je znepokojující, že jsi to cítil i podruhé. To znamená, že jsi schopen to udržet, i když nevíš, co to je.“

„Nesmím mít vztek,“ vysvětlil Harry.

„To byla hlavní emoce Temného pána.“

Harry si povzdychl. „Zkusím to.“

„Budeš se muset snažit. Stalo se to jen dvakrát?“

„Ano.“

„Jestli se to stane znovu, požádám profesorku McGonagallovou, aby ti zakázala famfrpálový zápas.“

„Ne,“ zašklebil se Harry. „To by se vám hodilo – jen ta představa, že?“ obvinil ho ponuře.

„Hm. Výhra kombinovaného družstva Havraspár-Zmijozel nemá velkou cenu,“ odpověděl Snape lehkomyslně.

Harry se na profesora zamračil. Temný břit ze Snapeova hlasu byl pryč – nemohl si toho nevšimnout.

„Musíš jít na hodinu,“ upozornil ho Snape.

 

Poslední komentáře
20.04.2009 14:03:15: moc děkuju za další kapitolu, tahle povídka vypadá hodně zajímavě. Jsem napnutá co znamenají ty vize...
19.04.2009 04:02:16: diky moc. Jsem rada, ze tak casto pridavas. Diky dikysmiley${1}
18.04.2009 11:22:02: Tahle poznámka mě dostala: ...mám svou vlastní vizi – Malfoye, který zmenšil pana Longbottoma, zavře...
17.04.2009 21:17:43: Moc děkuji za kapitolu. Je to moc zajímavá povídka. už se těším na další.